Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Dobrý večer? Po podlaze přeběhne proužek světla, který se s tichým zavrzáním dveří rozroste a přemění naše malé temné království. Zamrkám, jak mě zaštípá v očích. Chvíli tak trvá, než se přiměji natočit tvář k postavě ozářené naoranžovělými lampami na chodbě a zaostřit na ni. Místo madam Warder tam však stojí muž, který… který je mi povědomý. Už jsem ho viděla. Na té akci. „… vy?!“
Vrazila jsem do něj. Nebo vrazil on do mě? Tehdy jsem ani na okamžik nezapochybovala, že jsem celou tu scénu způsobila já svou nepozorností. Bylo mi to vlastní, ale… ale teď si tak jistá nejsem. Udělal to schválně? Řekla mu, ať to udělá? A odvede mě tak dál od lidí? Nebo pro ni zašel, když si všiml zlatých jisker mihotajících se nad kapkami mé krve? „Do… Dobrý večer?“ přistihnu se, že se mu ze zvyku pokusím odpovědět. V tu chvíli to zazní jako vyplašená otázka než upřímné přání. Je už večer? Následujícího dne? Asi… Asi to tak bude. Je převlečený. Má na sobě kabát. Nic okázalého. Kdybych ho potkala jenom tak na ulici, necítila bych potřebu se po něm ohlédnout ani se s ním dávat do řeči. Vypadal zcela obyčejně. Jak dlouho už tady jsem? Tma v místnosti bez oken je dezorientující. Mnohem více, než bych čekala. Muselo však nějakou dobu trvat, než jsem se probudila z bezvědomí a to, že některé drogy zkreslují vnímání času, už jsem ostatně zjistila na vlastní kůži. Pokud už uběhlo čtyřiadvacet hodin, to znamená… že William už ví, co se stalo. Nebo přinejmenším, že se něco stalo. A na setkání s Robertem se nikdo nedostavil. A Priscille nebyl schopen nikdo říct, kam zmizela její sestra. V jedné z detektivních povídek, které měla tak ráda Lottka a úhledně si je řadila do knihovničky nad učebnice a vědeckopopulární pojednání o nejrůznějších tématech, jsem četla, že při hledání pohřešovaných osob jsou nejkritičtější první tři dny. Pak už stopy chladnou a… v knihách se z toho stává spíše vyšetřování vraždy než únosu. Naprázdno polknu. Představa, že jeden z těch dní už uplynul, je děsivá. Opravdu děsivá. „Jak se cítím?“ zopakuji roztržitě, jako by mi ani nedocházelo, že bych mohla po vzoru světlovlasého muže mlčet. A mohla? Ne… Asi nemohla. Já ne. „Ano, je to… lepší. Zahojilo se to pěkně. Děkuji… za optání.“ Slova, byť znejistělá a protkaná odmlkami, ze mě naučeně padají. Derou se zpoza těžké mlhy podobně jako tehdy, když jsem Philip vytáhl mezi lidi a já mu nesměla udělat ostudu. Nevím, jestli… jestli je to tak lepší, ale… ale možná je. Vždyť čeho bychom zarputilým tichem dosáhli? Muž nepřekročí práh místnosti, aby nám tác s večeří donesl. Ne, raději ho odloží na podlahu přede dveřmi a… pak se natáhne ještě pro něco. Lampu. A svíčky. Takřka až kruté znamení toho, že se nikam nechystáme. I tak… Chová se zvláštně. Pokud má tohle být trest za naše hříchy, proč se chová takhle? Skoro až… laskavě? V rámci možností. Zerachiel se zajatci čas neztrácela. Ne, pokud k tomu neměla důvod. Jaký má ten muž důvod pro to, aby se ptal, jak se cítím, a nosil nám sem trochu více osvětlení? Počkat. Co to řekl? Nevysloví jenom ta stejná slova jako Rosier tehdy u podzemního jezírka, ale dokonce jim dodá i stejnou intonaci a důraz. Nevěřícně vydechnu. Je to… on? Její muzikant? Bezděčně nakrčím obočí, jak se na něj pátravě zadívám. Opravdu je mu podobný. Míval delší vlasy a jemnější rysy, ale… Když vím, na co se soustředit, nacházím v jeho tváři Rosierovy rysy. „Pamatuji si vás,“ vyhrknu. „Byl jste… Byl jste Rosier.“ Byť to jméno vyslovím bezmyšlenkovitě, zůstane viset ve vzduchu jenom několik úderů srdce, než se posunu na matraci a nohama sklouznu na zem. Dokonce i přes bílé punčošky se mi do šlapek zakousne ta kousavá, takřka nesnesitelná zima, která mě málem přiměje se vytáhnout zpátky nahoru. Místo toho se však přiměji usmát. Není to… můj nejlepší úsměv. Je v něm patrná nejistota a neodvažuji se hádat, nakolik ho tím přesvědčím, ale… udělat dobrý dojem neuškodí. Obzvláště u někoho, kdo má klíč od naší cely.
„Vzpomínám si, že… vystupoval na slavnosti světel. Složil pro ni píseň. O naději. A neskomírajícím světle v temnotě. Byla… Byla pěkná. Opravdu pěkná. Teď je to poněkud… ironické, ale…“ Dech mi poskočí takřka pobaveně, jak pohledem sklouznu k lampě na zemi. Pomalu… Pomalu se postavím. Tak pomalu, aby se nelekal, že bych se snad chtěla vrhat ke dveřím. Nechci. Nedostali bychom se daleko. Ne bez plánu. Ne mezi Elijou, kterého si pojistili, ať už to znamená cokoliv, a mnou, která… ne, nemohla bych se obrátit ke svým darům. V té koupelně to bylo jiné. Zpanikařila jsem. Myslela… Myslela jsem, že mi jde o život. Ani bych se nedostala včas ke dveřím. Nepřeprala bych ho. A jestli bych dokázala přetrhat provázky táhnoucí se k jeho srdci, sotva bych se dostala přes práh, si také nejsem jistá. Prostě… nejsem, i když Rosier zcela jistě nepatřil mezi ty, kteří by pro ni představovali výzvu na cvičišti. Chtěla bych si ho připsat na seznam těch, za které jsem zodpovědná? Asi… Asi ne, a tak místo dalšího kroku obrátím dlaně ke stropu v univerzálním gestu, že nejsem ozbrojená a přicházím v míru. „Hrajete pořád na hudební nástroj?“ položím mu tedy navzdory okolnostem zdvořilou, konverzační otázku. „Loutnu? V dnešní době je to poněkud… zvláštní nástroj, ale pořád má své kouzlo. Váš předchůdce měl opravdový dar. Byla by škoda, kdyby to zapadlo mezi věky.“ | ||
| |||
 | Více světla Vera De Lacey Je zvláštní ho takto vidět. Je mu tak podobný, a přesto jedná tak odlišně. Těžko říct, zda Lucifer někdy zažil chvíli, kdy padl na dno. Jak se s tím sám vypořádal a jak dlouho mu snad něco takového trvalo. Ve Verších jsi to nikdy neviděla. Jestli byla někdy Zerachiel svědkem něčeho takového, tys to nezažila. Zatím.
Elija ti už neoponuje. Ostatně, tady nebylo o čem se hádat. Alespoň z jeho strany. Své ti řekl a čím déle ses na něj dívala, tím víc ti bylo jasné, že pár chlácholivých slov tu k ničemu nebude. To nebyl kluk, který si natloukl koleno, ale člověk, jenž přišel o hodně. Otázkou je, co mu ještě zbývalo a čeho by se mohl podoben tonoucímu chytit.
Na něco takového ale nedostaneš odpovědi, protože váš tichý rozhovor nevybíravě přeruší zarachocení klíče v zámku, po kterém se dveře otevřou. Elijah se na rozdíl od tebe nekrčí v rohu, ale ani se netváří, že by se chtěl vrhnout na kohokoliv, kdo jimi projde. Jen se opovržlivě ušklíbne, jen co se po místnosti protáhne první pruh světla pronikajícího sem z prostoru za dveřmi.
Dveře se otevřou a stojí v nich někdo, koho si nečekala. Ano, jedna z možností byla Olivie a tou druhou, že to bude prostě někdo, koho neznáš. Ovšem ani jedna z nich se nakonec neukázala jako pravdivá.
„Tak… Donesl jsem vám jídlo.“ Promluví hnědovlasý muž, který teď na sobě nemá oblek, ale teplejší a podstatně všednější kabát. Jinak je to ale zcela jistě on. Ten, se kterým ses tehdy náhodou srazila, tak nešikovně, že ses pořezala o rozbitou sklenku. Ovšem teď už bylo nasnadě přemýšlet nad tím, zda to vůbec byla náhoda a co všechno z toho, se nakonec stalo tak, jak sis myslela. „A dobrý večer.“ Povytáhne koutek do lehkého úsměvu. Zdá se ti snad omluvný? Ovšem žádné omluvy se nedočkáš. Stejně jako on se nedočká odpovědi od Eliji, který jej jen mlčky probodne pohledem. Mladý muž na chvíli zaváhá, ale ani o krok neustoupí. Přesto si všimneš, jak se jeho pohled stočí raději k tobě. „Jak se cítíte, madam? Snad už je to lepší. A hmm…“ Skloní pohled k tácu s jídlem, který má v rukou, než jej prostě položí na zem a poposune za dveře. Jak si můžeš všimnout, nepřekročil ani jednou práh místnosti.
„A abych nezapomněl…“ Položí za dveře také větší lampu a několik svíček. „Říkal jsem si, že by to tu sneslo trochu více osvětlení…“ Promluví klidným hlasem ale melodicky zabarveným hlasem, zatímco tobě v hlavě cosi probleskne. Ozvěna minulosti.
„Říkal jsem si, že by to tu sneslo ještě trochu více osvětlení. Přeci jen… nechceme, aby tam někdo při oslavách spadl. Co… myslíš?“
Těch pár slov, co jste si vyměnili nad jezírkem ozářeným světelnými orby v době příprav té velké slávy. Vzpomínání na padlé. Vše muselo být dokonalé a… Ale teď už tam dávno nejsi.
| ||
| |||
 | Zpátky ve světle
Je to zvláštní pocit. Vznáším se uprostřed oceánu temnoty, obklopená chladem a absolutním tichem. Pomalu proplouvám tou prázdnotou, ve které je vše tak podivně… Klidné… Už ani nevím, kdy jsem se tak naposledy cítila. Vlastní myšlenky ke mne doléhají jen pomalu, táhnou se jak med a vlastně… Nejsou důležité. To prázdno postrádající čas i směr, ticho objímající moji duši je celým mým světem. Nedrtí mne ani netíží, necítím bolest ani strach, zkrátka jen jsem. Občas v té nekonečné temnotě zahlédnu záblesk. Zlatý puls. Blyštivé vlnky letící prostorem, které přitahují můj pohled i pozornost. Postupně přibývají, nabírají na intenzitě. Nebojím se, naopak. Pableskující zlato s sebou nese teplo i pocit domova, který mi byl zapovězen. Světlo, o které jsem přišla. Nepřemýšlím nad tím, co to znamená, jen… Čekám… Vznáším se a fascinovaně sleduji světelnou hru všude kolem sebe. Zlatavé světlo náhle zprudka nabere na intenzitě, která mě přiměje skrýt tvář za hradbou paží a rozevlátých rusých vlasů a já…
… zamžourám do světla prosakujícího přes oblaka můr lezoucích všude kolem. „Katastrofa!“ doznívá mi v uších to jediné slovo, zatímco se do mne zakousne zima držící se pod kabátem. Zachvěji se, chlad zavrtávající se hluboko pod kůži se mne drží a klouže mi svými ledovými spáry po páteři. O obličej se mi otírá o něco teplejší vzduch společně s drobnými nožkami a hebkými křídly můry, na kterou se mi podaří po chvíli zaostřit. Chci ji odstrčit, ale… Nejde to. Nemůžu se pohnout, nemůžu… Nic. Všechno mi dochází jen pomalu, myšlenky se stále táhnou jako by část mne zůstala v oceánu věčnosti a jen pomalu se blížila k hladině.
Můry… Jsou všude. Naráží do světel a lezou po kamenných sloupech. Ševelivý zvuk třepotajících se křídel mi zní v uších, doprovázen zemitou vůní tlejícího listí. Znám ten pach. Moc dobře ho znám. Je tak cítit hřbitov Rosehill, když na podzim spadá všechno listí z korun staletých stromů strážících alej křížů, je tak cítit… Smrt. Krk se mi na okamžik stáhne, hlavou mi probleskne vzpomínka na jednu uličku v chudinské čtvrti. Mrak šedivých křídel a plíživý pach smrt táhnoucí se mezi domy. A já… Já si začnu vzpomínat, vybavovat si záblesky předcházející tomu, než mne temnota dřímající v mém nitru utopila v sobě samé.
Jako blesk z čistého nebe prošlehne mým vědomím to jedno jediné jméno, vykřiknuté ženským hlasem, podbarvené zoufalstvím a strachem. Alexi. Srdce mi v hrudi zatřepotá podobno můře zavřené v příliš malé sklenici. Alex…? Ne, ten tu nebyl. Nebyl tu? Nebyl tu! To jméno nevolám já, ale… Někdo jiný. Jiná žena. Jiný Alex. Uleví se mi, na prchavou chvíli… Drobně nakloním hlavu, pořád si připadám… Nevím, neumím to popsat. Vlastní tělo mne neposlouchá, přesto vnímám a cítím, je to jako probírat se s příliš dlouhého spánku.
Hlasů přibývá a… Zabila je! Zabila jsem je? Rozechvěle vydechnu. Měla jsem takovou… Zlost. Vztek. Nikdo z nich si nezaslouží moji lítost. To byla moje myšlenka. Všichni tam jen stáli, mlčky přihlíželi tomu, jak to monstrum kupuje jednu z nás a… Ženě kdosi kontruje. Chci pootočit hlavu, vidět… Ne, nestihnu to. Pohnu se. Pohnu se? Ne, něco se mnou prudce smýkne do strany. Kolem se mihne čepel, která… Která mě měla… Měla. Otevřu zeširoka oči, jakkoliv mi všechno kolem stále připadá tak… Sureální. Čepel projde hladce kamenem, zlatě se leskne… To zlato… Poplašeně sebou trhnu, či spíše se o to jen pokusím. Nechápu to. Visím ve vzduchu. Prostě… Visím ve vzduchu. Spoutaná…? Provaz utkaný ze zlaté záře pevně ovíjí mé tělo skoro jako had a… A drží mě nad zemí. Jen tak.
Roztěkaně se rozhlížím kolem sebe, jak se mi náhle otevře pohled na prostor kolem mne. Očima zavadím o cizinku, která mi svým východním vzezřením tolik připomene Yan. Až na to… Že je jedna z nás. Probuzená. Oči jí planou stejně jako meč, kterým… Kterým se mě před chvílí pokusila zabít. Nicméně… Jeden detail střídá druhý. Třetí. Čtvrtý. Jakmile si všimnu prvních nehybných těl ležících kolem, tak se najednou nedokážu soustředit na nic jiného. Jen… Jen v tom šoku kloužu pohledem po mrtvých ležících všude. A v uších mi stále hučí. Zabila jsem je. Já… Nebo on? Krkem mi stoupá kyselost i hořkost. Vlastně… Záleží na tom?... Vrací se mi vzpomínky na celou tu aukci od okamžiku, kdy na podium přivlekli tu ženu, na muže ve vlčí masce zvedajícího cedulku při posledním příhozu. Vyhrál. Vyhrál… Ovšem necítím lítost ani zoufalství, vlastně… Při pohledu na všechny ty mrtvé lidi vnímám pořád jen to temné prázdno, které… Ovšem není cizí. Je moje. Nikdo z nich si nezasloužil žít. Nikdo… Opravdu nikdo? Hrudí mi bez varování projede osten bolesti. Noah. Byl… Je… Noah! Noah… Mužský hlas odpovídající ženě mne vytáhne z hlubiny, ve které se opět topím. Konečně vidím i na něj. To on mě… Spoutal. Zastavil mě? To… Díky němu jsem mohla vyplavat nad hladinu a opět se nadechnout? Jejich hovor… Ne, nedává mi smysl. Ani proč mne… Chrání. Ano, chrání. Připadá mi… Znám ho? Něco mi říká, že bych ho měla znát, rysy v jeho tváři jsou mi tak zvláštně… Povědomé. Navzdory tomu si nejsem schopná vybavit, že bych někoho jako on někdy potkala. Ne… Ne v tomhle životě? Znejistím.
Slova té ženy se do mne zaříznou jak nůž. Zabila. Zaplatit. A co oni? Co všichni ti strašní prázdní lidí? Všichni jen stáli a přihlíželi…! Kolik zbraní se tu dnes prodalo? Zbraní, které měly zabíjet další lidi. Zkorumpované obchodní kontrakty. Domy získané pochybným způsobem. Kosti nás samých! My… Jen jsem… Jen jsem chtěla spravedlnost. Zlomit to kolo krutosti a bezcitnosti. Jen… „… jen jsem chtěla rozlomit to kolo,“ šeptnu třesoucím se hlasem, který mi náhle zní tak… Cize. Pořád se to ve mne pere. Šok i dozvuky všeho, co se stalo. Hrůza z okamžiku, kdy mými ústy promluvil Ztracený, se kterým jsem byla spojena. Ztracený, který dokonal dílo zkázy, které já započala… Měla bych cítit strach a odpor, křičet a vzpouzet se nebo… Nejsem si jistá, co bych měla cítit, protože navzdory tomu všemu si připadám stále utlumená. Vyhořelá? Jako když vzplane prudký požár a zůstane po něm jen spálená mrtvá zem.
Muž mnou opět pohne, odsune mne dál v očekávání boje, ke kterému se schyluje. Opravdu… Opravdu mne brání. Nechce mne mrtvou. Kývnul? Na co…
Myšlenku už nedokončím. S pohledem upřeným na prach snášející se ze stropu dolů… Pohřbí nás tady? Byl to… Byl to výbuch? „Pryč… Musíme… Pryč,“ hlesnu přiškrceně a opět se rozhlédnu kolem sebe. Před oči mi sklouzne pramen vlasů, které… Cop asi povolil během… Čehokoliv, co se tu dělo. Nevím. Nezajímá mě to. Jen… Jen… Pořád se mi vrací to jediné jméno. Noah… | ||
| |||
| Pod hladinou Delilah Blair Flanagan
Vznášíš se v temné vodě. Je těžké říct, kde je nahoře a kde dole. Není zde nic. Jen ty a ta zvláštní studená prázdnota, kterou sem tam problesknou zlatavé záblesky. Myšlenky se zvláštním způsobem táhnou. Je těžké vnímat tok času v jinak neměnném prostředí, které… Které se začíná postupně měnit. Zdá se ti to? Ne, nemůže se ti to zdát. Vidíš to moc dobře. Ty zlaté záblesky, jenž tě obklopují a sem tam přeběhnou po kůži, se začínají zrychlovat a nabírat na intenzitě. Tmu vytlačuje zlaté světlo tvého domova, toho, kým jsi. Nakonec tě s oslňujícím výbuchem světla zlatá záře pohltí a…
„… Katastrofa!“ Slyšíš mužský hlas, zatímco se ti navrací vnímání těla. Je to zvláštní pocit, jako kdybys byla promrzlá, a přitom kabát držel ten chlad u těla místo toho, aby mu bránil se dostat ke kůži. Naopak na tvářích cítíš teplo okolního vzduchu společně se šimravým pocitem tenkých nožek, které po ní pochodují. Můra zatřepetá křídly a popoleze blíže k tvým očím, aniž by se však hodlala zvednout. I tak jich tu vidíš spoustu. Doslova roj. Ve světlech, která dříve sloužila k osvětlení pódia a nabízených aukčních předmětů, se míhají drobná chlupatá tělíčka. Jedno za druhým. Vzduch doslova čpí pachem vlhké zeminy a tlejícího listí. Skoro jako kdyby si ležela v hromadě shrabaného listí ve vlhkém lese, a ne uprostřed podzemního prostoru.
„… Ne.. ne ne! Alexi?... Alexi?!“ Slyšíš nějaký ženský hlas zoufale volat tak známé jméno, ale ty to nejsi. V uších ti stále trochu hučí a cítíš se zvláštně lehce, ale nepřipadáš si zraněná. Přesto… Nemůžeš se pohnout.
„… Zabila je!“ Promluví jiný ženský hlas se zvláštním přízvukem.
„Ale no tak dámo! Tohle zase schovejte, ano? Nemůžete… Zatraceně!“ Opět promluví muž, který tohle před chvílí označil za katastrofu. Nestihneš se ani po něm ale podívat, protože s tebou náhle cosi smýkne do strany, zatímco se kolem tebe mihne záblesk zlaté čepele, jenž zajede do kamenné podlahy. Ne, nezdálo se ti to. Ta čepel pokračovala ještě dál, i když se muselo zákonitě ozvat to kovové clang, které prostě chybělo. Ale nemáš prostor to celé sledovat, protože najednou visíš ve vzduchu. Jen tak. A konečně zjišťuješ, proč ses nemohla pohnout. Není to tím, že by tě tvé tělo neposlouchalo, ale je kolem něj omotána zlatá záře připomínající provaz, který tě i teď drží spoutanou asi metr nad zemí. Snad jen další ze spousty podivných věcí je, že nikde nemá žádný druhý konec, který by byl někde upevněný na trámu či skobě. Pouze se obtáčí kolem tvého těla jako had a znesnadňuje ti se pořádně pohnout.
„Vy…. Vy?!“ Zarazí se žena, na kterou máš také už výhled. Je to viditelně cizinka. Mandlové oči, černé husté hlasy stažené do vyčesaného účesu a oválná tvář, kterou už nehalí žádná maska. V očích se jí leskne teď zlato podobně jako na dlouhém zářícím meči, jenž třímá v ruce. Rozhodně není pochyb o tom, že je jedna z vás. Snad i proto neleží mezi tou spoustou nehybných těl, jenž jsou rozesetá kolem vás. Tedy, předpokládáš to. Nemůžeš se rozhlédnout pořádně na všechny strany, ale směrem k východu, jakým jsi teď natočená, můžeš vidět, že není mnoho těch, kteří by stáli na nohou nebo se alespoň pohnuli.
„Ah, tohle zase… Jistě. Kdo jiný by to byl že? Nebudu vám to vyvracet.“ Promluví opět muž, do jehož hlasu prosákne podráždění s příměsí cynismu. Stejně jako ženě i jeho oči žhnou momentálně zlatou stejně jako několik linií na kůži jeho ruky, kterou drží lehce pozvednutou tvým směrem. Ani on už nemá masku, a tak si jej můžeš lépe prohlédnout. Světlé vlasy má rozcuchané a už jen část z nich je stažená vzadu do ohonu. Na sobě má černý kabát s decentním kovovým zdobením a něco z něj vyzařuje. Neznáš jej a přitom… Po chvíli ti dojde, jako kdybys jej už někde viděla, ale nemůžeš si vybavit kde přesně.
„Ale nikdo další se tu už zabíjet nebude. Rozumíme si, madam?!“ Oboří se na ženu rozhodně, zatímco přimhouří zlatém planoucí oči do úzkých štěrbin a žena naproti němu v prvním momentu o krok ucouvne, než jen potřese hlavou. „Ne, ne… Už ne. Nejste… Zabila je všechny! Musí za to zaplatit!“ Záře meče v jejích rukách nabere na intenzitě podobně jako světlo v jejích očích a udělá krok dopředu.
„Že já jsem na tohle kdy kývnul…“ Mlaskne muž nespokojeně, než se pohneš o kus dál od něj a vlastně i ženy, jenž se k němu, potažmo vám blíží s planoucím mečem.
| ||
| |||
| Na druhé straně On je… nechce? Napřed mi obočí cukne jenom docela jemně, ale pak už se nechápavě zamračím. Snad se i pro cosi nadechnu, ale ostré strany podrývající jeho slova mě úspěšně zarazí. Nečekala jsem pochvalu ani nic podobného, to ne, ale… Tretky? Cože? Ani teď se mi z nepříjemně známé tváře nedaří vyčíst byť jenom sebemenší náznak, co se mu honí hlavou. Nedokážu si však představit, že… že by to byla pravda. Že by je nechtěl. Stejně to zkusím. Pokud ty věci nepřijme on, mohla bych je předat Robertovi. Toho by snad poslechl. A nakonec je jedno, za jakých podmínek se k němu dostanou. Nejsou to tretky, nýbrž vzpomínky na jeho blízké. Není správné, že na něco takového padá prach ve vévodově pracovně. Nebo ať ty věci skončily kdekoli. Jako obvykle to… nedomýšlím. Jak bych se s ním vůbec setkala? A chtěla bych se s ním setkat? I tak… Místo toho, abych to více rozpatlávala, se však rozpovídám o… něčem docela jiném. O svých hloupých starostech a postupném uvědomění, co se doopravdy děje. O rychle se blížícím konci. Když mi to William řekl, ani jsem si v hlavě nedokázala poskládat, co přesně pro mě znamená to jeho postarat se, a teď… bude hůř. Na tom se shodneme. Nakonec mohu být jenom ráda, že jsem poslední rok strávila doma. V Davenportu tak nezůstalo nic, co bych nevyslovila nahlas. Mám je ráda a oni… mají rádi mě. Není to dokonalé, ale to není nikdy nic. Pokud se svět opravdu chýlí ke konci, přinejmenším nemusím litovat tohohle. Že bych svým bližním neřekla to důležité. S drobným povzdechem znovu pootočím tvář k Elijovi. Nedokážu si představit, jaké to musí být. Přijít o všechno. O rodinu. A pak jsem vzala i to málo, co mu po nich zbylo. Nejsem já stejně krutá jako ona? Že mi to William neřekl, bylo… milosrdenství. S povzdechem si zajedu prsty do vlasů. Udělala jsem mu to jenom horší, když jsem překročila pomyslnou hranici mezi námi a objala ho? Oba jsme věděli, že se to něco mezi námi rozrůstá a sílí, ale oba jsme měli důvody s tím nic nedělat. V tu chvíli se mi však zdály všechny ty důvody hloupé. Působil tak bezradně, tak bezmocně, že jsem prostě musela něco udělat. Udělat ten krok blíž. „Vero, přál bych si, aby…“ Zajímalo by mě, co chtěl říct. Je to další důvod, proč se ho musím zeptat na to, co se stalo. Nechci v hlavě Elijův hlas našeptávající mi, že to bylo jeho rozhodnutí. Že věděl, že při sekání lesa poletí třísky.
A pak sebou trhnu, jak mladík naváže něčím, co bych od něj nečekala. Že to tak bude třeba i lepší?! Říká to tak klidně. Tak smířeně. Ramena mi poskočí, jak ostře vydechnu vzduch nashromážděný v plicích. Teď od něj pohled odvrátím. Musím. Jinak bych po něm ten polštář mohla také hodit. A pak by mi to mohl oplatit a to… to by nedopadlo dobře. „To říkáš, jenom protože nevíš, co je na druhé straně,“ zamumlám, i když bych to vlastně říkat ani neměla. Jenomže oči se mi rozrušeně lesknou, v žilách mi bublají neodbytné emoce a v jeho společnosti to zkrátka vyletí, než se stačím zarazit. „Nebude to lepší.“ Samozřejmě, že to nebude lepší. Buďto náš svět dopadne stejně, nebo… nebo bude plný příšer s rudě lesknoucíma se očima. Ani mu to nevadí? Jak to může říct? I po roce je tak snadné si vybavit obraz šedivé pustiny. Nikdy mě to neopustí. A vlastně mohu jenom děkovat osudu, že jsem si ho nemusela opravdu prožít. Ne tak jako ten, který si nese vzpomínky Nakira. Nikdy jsem se ho nezeptala. Jaké bylo procházet světem za Branou, protože… i to málo, co jsem viděla já, stačilo… A já vím. Já vím. Je to moje vina. To já zasadila Elijovi tu osudnou ránu. Možná předtím, než jsem se mu připletla do cesty, by… na svět nehleděl takto… ale… i když si vůči němu připadám provinile a je mi to všechno líto, tohle je větší než my. Je to větší než my všichni. A o Williamovi si může myslet, co chce, ale přinejmenším to nevzdává. „Elijo…“ přejde mi přes rty s jistou naléhavostí. Dokonce se zapomenu držet natisknutá ve svém rohu, jak se k němu obrátím i zbytkem těla a dlaní spočinu na matraci. Ani nevím, co chci říct. Prostě… Prostě něco! Cokoliv. Nese si přeci duši Lucifera. A ten přes všechny své neduhy tenhle svět miloval. Tam, kde jiní viděli jenom praskliny a kazy, on viděl příležitosti ho zlepšit. Nikdy by to nevzdal. Nikdy… Než však stačím cokoliv říct, v zámku zarachotí klíč. Zarazím se. Ještě chvíli na něj němě hledím, než pootočím tvář ke dveřím a… Všechny ty rozjitřené emoce, které se ve mně vzedmuly, rázem nahradí jediná. Na rozdíl od Zerachiel, která by už bojovně stála na nohou a z očí by jí metaly blesky, se tak stáhnu zpátky ke zdi. Žádné hlouposti… Měl pravdu. Akorát bych to zhoršila. Ať už je na druhé straně kdokoliv. Ani náhodou však nedoufám v žádný krátký proces. Ne, musíme vydržet, dokud… dokud nás William nenajde. Protože on nás najde. | ||
| |||
| Ztracená Ten výraz v jeho tváři. Vyhrál. Zase vyhrál. Nechám ho, aby si to myslel, zatímco odpočítávám poslední vteřiny jeho života. Měla jsem to udělat už tehdy. V sanatoriu. Na té půdě. Tehdy jsem dovolila strachu, aby mě ovládl a rozhodl, že ten muž bude žít. Ovšem tentokrát tu stejnou chybu neudělám – napravím to. Ano, napravím to… Nedovolím, aby provedl to stejné, co mě další… Další, kterou se rozhodl vlastnit a pomalu utýrat k smrti. Nedovolím to nikomu z nich. Nikomu! Tohle celé je… Tak špatné… Ukončím to. Přeruším ten bludný kruh arogance a krutosti.
Cedulka spadne s tichým cinknutím na zem, jak ji pustím z ruky. Šero za maskou prosvítí zlatá tváře, jak mi oči zalije andělské zlato nabírající na intenzitě. Tentokrát se tomu už nebráním. Vnímám všechnu tu sbírající se sílu starou jak sám svět, dar od Stvořitele, prokletí té, kterou jsem byla. Stále jsem. Probíjí mnou ten stejný vztek, nenávist i zklamání jako Dumah probíjející se chodbami z černého kamene. Nadechnu se, v chřípí nosu se mi usadí vůně sychravého podzimu, která se kolem mne šíří, zatímco se tichým chorálem tklivých hlasů proplétá ten sotva patrný zvuk vířících křídel. Heroldi samotné smrti. Přichází.S pohledem upřeným na Fernsbyho tvář skrytou za vlčí maskou tu moc uvolním. Dám jí cíl. Dám jí jeho. Sleduji, jak mu vypadne cedulka z křečovitě sevřených prstů. Snad by mi na rtech vykvetl i úsměv, ale namísto toho se zamračím. Brání se mi. Nemůžu na něj. Jak…?! Sevřu čelisti tak pevně až mi lehce zaskřípou zuby a celá se napnu. Šepot sílí a tříští se v příboji můřích křídel a sametově hladkých těl otírajících se o sebe. Z davu lidí, ve kterém stojím se stanou jen stíny bez tváří, beze jmen, beze smyslu. Nestarám se o ně. Nezáleží mi na tom, koho všeho si ta síla vezme. Už ne. Nikdo s tím nic neudělal, nikdo si nezaslouží lítost ani odpuštění.
Zlatá záře sílí, na kůži pod oblečením vybíhají první zlaté linky. Jedna z nich se vykreslí i na bradě a protne ret. Probiju se skrze Fernsbyho ochranu, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám. Smrti neuteče. Ne. Ne! Dovolím té moci proudící mi tělem, aby vytryskla ven a uhodila do clony, kterou se přede mnou zaštítil. Nevím, jak to dělá a ani mě to nezajímá. Prorazím ji. Vezmu si ho. Budu se dívat na to, jak sípe zhroucený na zemi a prsty si škrábe krk do krve, jak si ho trhá vlastními nehty ve snaze uvolnit ten tlak a nadechnout se. Budu si užívat to ticho, které nastane až dozní jeho křik.
… skončíme to. Napínám své vědomí na samotnou hranici vlastní vůle. Tentokrát přeci vím, co dělám. Vím, že se nesmím nechat tím příbojem strhnout, nesmím se ztratit v mraku černozlatých křídel a zalknout se chorálem agonie umírajících duší. Mám nad tím kontrolu. Natáhnu ruku vpřed, okraje zorného pole se mi mlží. Ztrácejí. O prsty se mi otírají drobná tělíčka i jemná křídla. Skrze hlasy, křik i šepot neslyším nic jiného krom vlastního bijícího srdce, jehož tlukot je jako metronom. Řídím se jím. Udávám takt téhle písni, která… … se bez varování protáhne v jediný disharmonický souzvuk. Dech se mi zadrhne v hrdle a v další chvíli po něm zalapám, jak mne zalije chlad. Ten cizí mráz oplétající tělo zevnitř. Hladina rozbouřeného ledového oceánu rychle stoupá, prosakuje mou vlastní silou a nahrazuje ji. Chci se pohnout. Zastavit to. Ale… Ale nemůžu. Nemůžu nic. Jen očima široce rozevřenýma dokořán sleduji vytrácející se zlato. Černající linie ophiriového tetování. Už není žádná melodie. Jen divoce bušící srdce a přítomnost toho něčeho cizího… Ztraceného pohřbeného, spícího, dřímajícího celé ty roky, celou tu věčnost…
Slyším ho mluvit. Mým… Mým hlasem. Mými ústy. „Uzurpátoři. Zloději. Zatracenci!“ rty se mi pohnou, aniž bych nad tím měla kontrolu, stejně… Stejně jako nad svým tělem. Svým? Naším? Topím se. Zmítám se v držení desítek, stovek ledových rukou obtáčejících mne ze všech stran, stahujících mne… Pryč… | ||
| |||
| Probuzení Delilah Blair Flanagan Je to jako kdyby hlas licitátorky stále zesiloval. Každá nová částka vykřiknutá do šumu kolem je jako prásknutí bičem. Hlas se odrazí od stěn, které jako kdyby se nepříjemně stahovaly stále blíže… blíže… a uzavíraly se kolem tohoto setkání hříšníků, které by mělo pohltit samotné peklo. A ty stojíš mezi nimi. Obklopená všemi těmi postavami a přitom sama.
Alexander tu není. Noah je skrytý pod kdo ví jakou maskou.
A jediný, koho tu poznáváš je on.
Cedulka se zableskne ve světle plynového osvětlení a koutek rtů se zhoupne vzhůru. Sedmnáct tisíc šekelů… Vyhrál. Ví to. Ale nepočítal s jednou věcí.
Sáhneš po svých silách, které v tobě už notnou chvílí bublají. Ne, už poklidně nepodřimují jako jindy, ale šimravý pocit proběhnuvší ti sem tam po rukou, krku, či tváři po neviditelných liniích, napovídá, že stačí jen chtít. Poručit té síle, jenž v tobě je.
Stačí jen škrtnout zápalkou…
A to také uděláš.
Sáhneš na život muže stojícího nedaleko. Toho, který mohl za tolik příkoří, kterými jsi byla zkoušená. V očích se ti zlatě zableskne, když… Cedulka mu vypadne z ruky, jak se prsty křečovitě sevřou, ale…
Něco je špatně. Jinak.
Ne, není to jako když sáhneš na život někomu jinému z lidí a prostě si jej vezmeš. Je to jako kdyby jej něco chránilo. Něco, co odolávalo volání smrti. Tlustá skořápka, přes kterou se nemůžeš dostat, zatímco slyšíš šepot té spousty ostatních hlasů, jenž tě obklopují a mezi které se začíná proplétat ševelení můřích křídel. Nemůžeš to ale jen tak nechat. Nevzdáš se před ním. Už ne.
Sevřeš proto víc…
Na kůži se ti začnou vykreslovat zlaté linie proplétající se v geometrických symbolech a Fernsby v bolestivém předklonu po tobě střelí pohledem, zatímco jeho ruka zajede do kapsy.
… Ještě víc…
Oči zlatě žhnou a snad teď více než jindy připomínají sovu uprostřed tmy. Vyžaduje to tvé plné soustředění, abys tu bublající sílu udržela. Je jako divoká řeka. Všechny ty hlasy. Světla. Můří křídla otírající se o kůži. Natáhneš ruku. A pak…
Pak ucítíš chlad, který ti projede tělem a zaplní jej, jako když se ponoříš do ledového oceánu, zatímco skoro jakoby zpomaleně vidíš, jak se zlaté linie táhnoucí se po kůži začínají měnit, černat, zatímco se zlaté jiskřičky zvedají do vzduchu podobny smítkům popela.
Nejde to zastavit. Síla v tobě se dere na povrch a není to jen ta, kterou si znala. Je v ní také patrná část toho něčeho cizího. Něčeho, co spalo a jehož síla do té tvé prosakovala pouze pozvolna. Avšak teď… Teď se ta věc probudila.
„Uzurpátoři…
….Zloději….
…Zatracenci!“
Slyšíš se vyslovovat ta slova, zatímco zvedneš i druhou ruku, aniž bys nad svým jednáním měla jakoukoliv kontrolu a pak… Pak tě ta studená hladina pohltí a něco tě stáhne křičící do hlubiny.
Stačí jen škrtnout zápalkou…
….a nechat svět shořet.
| ||
| |||
| Bludný kruh Vera De Lacey Z toho, co říká Elijah se ti v hlavě skládá trochu jiný obrázek minulých událostí, jež si do té doby brala za bernou minci. Mohl William skutečně něco takového udělat? Má vlastně z vícero důvodů štěstí, že tu není, protože jinak bys jej zasypala otázkami na to, co se přesně tehdy stalo. I když… Týkalo se tě to? Co bys s tím udělala, pokud by bylo vůbec něco možné udělat? Bez činů je to jen vyzvídání pikantností na způsob dam, co sbíraly drby a zkazky o neštěstí druhých.
„Nechci je.“ Protne ticho Elijův hlas. Ta dvě prostá slova mají ostré hrany, které se ani nesnaží skrývat. „Byla to jen památka na něco, co už stejně nikdy nebude. Nemá to smysl dlít v minulosti.“ Otočí se na tebe s tváří, ve které není patrná ani špetka emoce. Je ale těžké si představit, že by při něčem takovém nic necítil. Spíše jen vše skrývá. „Můžete si s těmi tretkami dělat, co chcete.“ Dodá. Není to zrovna očekávaná reakce na zpytování tvého svědomí, ale viditelně tohle pro něj není nějak bezvýznamné téma, nad nímž by mávnul rukou, i když se tak snaží tvářit.
Snad i proto raději změní téma. Na něco ne zrovna o moc lehčího, ale rozhodně osudovějšího, než je ukradené rodinné dědictví. Bohužel. Rozpovídáš se a Elijah tě poslouchá. „Posledním životě? To zní tak dramaticky… ale není to tak daleko od pravdy. Ne s tím, co se chystá nebo spíše už děje.“ Nakrčí rty a sklouzne po tobě zamyšleným pohledem. „Takže ti to řekl… No, vlastně mě to ani nepřekvapuje. Šedesát ani sedmdesát let nemáme. S tím, jak se situace zhoršuje, počítám, že by se poslední roky daly spočítat na prstech jedné ruky. Možná máme nové technologie, které dříve nebyly, ale je jen otázka času, než se brány otevřou natolik, aby se sem dostali i někteří z těch opravdu velkých…. Neviditelná zkáza. Ty děla ani střelné zbraně nezastaví. Hmmmh, jednou to muselo přijít.“ Poposedne si na posteli a opře se zády o stěnu, po které teď však žádné světelné vlny neprolétnou.
„Jiskra ve tmě… Žádná taková nebude a vlastně… ani mi to nevadí. Tenhle svět jsme si zkazili sami a lidé na tom mají nemalý podíl. Jedna věc zanikne a vznikne nová. Kdo ví, co bude pak… Bez nás. Třeba to bude i lepší.“ Promlouvá zamyšleně, ale těžko bys v jeho slovech hledala lítost nebo snad strach. Spíše působí najednou… klidně. Smířeně?
„Alespoň tenhle bludný kruh skončí.“ Dlouze vydechne a přivře snad až úlevně oči, než jej vyruší tvá další poznámka. „Hmm? Zahrady?“ Ohlédne se na tebe. „Kdo ví, jaké byly naše minulé životy a jestli vůbec byly nějaké. Jediný, který se mi vrací, je ten starý tisíce let. No, nezbývá než doufat, že s námi ta mrcha udělá nějaký krátký proces, ale… na to příliš nesázím. Mám z toho všeho nepříjemný pocit.“ Zachmuří se a snad jako kdyby mu osud chtěl potvrdit jeho úvahy, ozve se zarachocení klíče v zámku.
| ||
| |||
| Monstra mezi námi Je mi zle z toho, čeho tu jsem svědkem. Všichni ti lidé kolem… Nechápu, kde se bere všechna ta bezcitnost a surovost. Na tom podiu není vystavená žádná věc, kus zbroje ani kosti dávno mrtvého anděla, ale živá bytost. Dokonalejší a mocnější než většina těch mužů a žen schovaných za zvířecími maskami… Ovšem i kdyby nebyla, kdo jim dal právo rozhodnout o jejím životě? Kdo jim dal to zatracené právo si ji koupit a vlastnit? Pohledem zatěkám kolem sebe, ovšem všude vidím jen fascinaci. Zájem. Laxnost. Proč tu jsem jediná, koho něco takového pobouřilo?! Žaludek se mi svírá a pod jazykem cítím ostrou kyselost, jak se mi krkem žene žluč.
Hledím na bělovlasou ženu klečící na podiu, tak… Bezbrannou a křehkou. Krev stéká po kůži a vsakuje se do bílé látky, zatímco vzduchem víří zlaté částečky vytrácející se směrem ke klenutému stropu. Prohlížejí si ji tam jako nějakou věc. Zvíře. A já… Já vím, jak se pod tím vším musí cítit. Je tak lehké si vybavit ten bezhlesný křik vlastního já, uvězněného a utlumeného. Neschopného se, jakkoliv bránit, vzepřít se a bojovat. Jak málo by stačilo, abych na jejím místě skutečně klečela já? Alyia. Alex. Kdokoliv z nás, koho by sem přivedli, omámeného nebo spoutaného a vydali ho na milost i nemilost davu cizinců toužících nás vlastnit pro své vlastní choré potěšení nebo jiné účely.
Pozoruji to a srdce mi tluče tak silně až to bolí. Jak… Jak mohl mít Otec tu drzost po mne žádat nápravu věcí, a přitom sám pro to ani nehnout prstem? Kde byl teď?! Kde byl Noah?! Kde byla celá ta slavná tajná policie, která měla přesně takovým věcem zabránit! Postarat se o všechna ta monstra, která tu stojí všude kolem mne! V životě jsem necítila k Jeruzalému a jeho obyvatelům takový odpor. Domov? Nechci takový domov.
Všechny myšlenky protkané záblesky vzpomínek na vlastní bezmoc a strach na mne doráží ze všech stran. Takřka je cítím. Všechny… Všechny ty doteky. Ledové prsty přejíždějící po holé kůži. Velké dlaně Sturgese držícího mne na lůžku, aby mne mohli spoutat popruhy. Fernsbyho studené prsty držící mne pod krkem. Pevný stisk Zerachiel vláčející mne písečnou planinou vstříc chrámu. Luciferovy ruce poutající mne okovy. Laylah držící mne na místě, dokud se nepodvolím… Je toho… Je toho tolik. Ublížili mi už tolik. Tolikrát už rozhodli o mém životě…
Licitátorka na podiu vykřikuje stále vyšší a vyšší částky. Kolik za život Probuzeného? Kolik stačí mít v obálce, abyste mohli něco takového vlastnit. Nikdo na má slova nereaguje. Vyzní do prázdna duší všech těch zbytečných lidí kolem. I když… Ne. Ne. Tihle lidé už žádné duše nemají. Smrtelní, které jsme měli kdysi chránit… Kdyby je všechny rozsápal Ztracený namísto těch dvaceti nebožáků v jednom obyčejném domě, těžko bych kohokoliv z nich litovala.
Strnule tam stojím a cítím odpor i k sobě samé, že jsem tohohle dobrovolnou součástí. Vnímám starou moc, která mne pomalu zalévá. Proudí mnou a rozpíná se v mém nitru, vyvěrá ze všech těch skrytých linií a chodbiček. Podvědomě ji stahuje k sobě. Namotávám ji a halím se do ní, zatímco příboj sílí a stává se čím dál divočejší. Šimravý pocit v paži zesílí, ovšem já se stále ani nehnu. Na rozdíl od ruky Fernsbyho. Cedulka vystřelí do vzduchu a já se málem zalknu přívalem pocitů, co mne div nesmetou přímo na útesy vlastního vědomí. Sedmnáct tisíc poprvé. Podruhé. V jeho tváři se objeví spokojený úšklebek, který tak důvěrně znám. A je to právě ten drobný záškub svalů, který prorve hráz a smete všechno, co jsem poslední měsíce budovala.
Tklivý šepot tisíců hlasů mne obklopí ze všech stran. Sáhnu po té moci a dovolím jí vytrysknout ven. Nedovolím, aby to udělal znovu. Už nikdy to neudělá znovu. Mně. Ani komukoliv dalšímu.
Všichni ti lidé tlačící se u podia si vážně myslí, že nás mohou vlastnit?
„Ne.“
Necítím lítost. Nikdo z nich by ji se mnou taky neměl. | ||
| |||
| Pach krve Delilah Blair Flanagan Udržuješ se na dohled muže s vlčí maskou, který se po tobě sem tam ohlédne. Skoro jako kdybyste se hlídali navzájem. Nemohli od sebe odtrhnout oči na příliš dlouho. Přeci jen vás spojovala dosti intenzivní minulost. Netušila jsi, jak moc silné vzpomínky to byly pro Fernsbyho, ale pro tebe to byl jeden ze základních kamenů, na kterém stály další a další zdi, co jsi za poslední měsíce stavěla.
Ovšem jeho přítomnost není to nejhorší. Ani on dost možná není nejhorší osobou v sálu. Ne, stačí pohlédnout na další dražený předmět a žaludek se ti bolestivě sevře. Není to totiž obyčejná neživá věc ale lidská bytost. Bělovlasá, křehce působící žena klečí na pódiu a dost možná si ani neuvědomuje, kde je. Drogy dokázaly zázraky. Sama si to věděla a zažila.
„Takže vyvolávací cena je devět tisíc šekelů!... A máme tu první příhoz!“
Bylo tak snadné představit si sebe samu na tom místě. V tom ostrém světle, které by bylo namířené tvým směrem, zatímco klečíš na zemi a kolem tebe defilují lidé bez tváří, aby si tě prohlédli. Zhodnotili tě. Oznámkovali. A pak možná i… vybrali. K čemukoliv, k čemu by ses jim hodila.
„Jedenáct tisíc šekelů!
Je to kruté. Ti lidé jsou krutí. Nevidíš nikoho, kdo by protestoval. Kdo by to celé zastavil! Jak vůbec můžou obchodovat s lidmi? Ano, není to až tak dlouho, co otroctví bylo povolené, ale ty sama jsi tu dobu už nezažila. Tohle byl už moderní svět, ve kterém něco takového nemělo být možné. Nemohlo!
„Patnáct tisíc! Patnáct tisíc poprvé….“
Nemůžou to myslet vážně. Prostě nemůžou. Nic z toho nemůžou. Ta slova ti splynou ze rtů, ale nevidíš, že by ti na ně kdokoliv chtěl odpovědět. Prázdné otvory všem masek jsou upřené na pódium před vámi, na němž ve světle lamp skoro až září zhroucená žena.
„Šestnáct tisíc?! Šestnáct tisíc poprvé!“
Krev stéká po bledé kůži a ty vidíš, jak se do vzduchu vznášejí další a další zlatavé částečky tančící jí nad hlavou. Pořezanou ruku, po níž stéká krev, si tiskne k tělu a na pár místech se už krev vsákla do bílých šatů a rozpila do tmavých skvrn.
„Šestnáct a půl? Viděla jsem správně? Ano… Číslo dvacet tři. Šestnáct a půl tisíce šekelů! Šestnáct a půl tisíce šekelů poprvé!... Podruhé!“
Cítíš to. To, jak se ti tělem rozlévá síla stará tisíce let. Síla, která tu byla od stvoření světa a jenž patřila vždy tobě. Je to elektrizující a jistým způsobem opojný pocit. Sáhnout si pro tu moc, která netrpělivě probublává na povrch hnána tvými silnými emocemi. Tím zhnusením, vztekem… zklamáním. A snad i… strachem? Strachem z toho, že by se to celé mohlo dít tobě.
Duhovky protne pár prvních zlatých vlákének, zatímco ty víš, že se pro to stačí jen natáhnout. Pro tu sílu, jenž v tobě dřímá. Pak však… Zachytíš koutkem oka pohyb. Muž ve vlčí masce zvedne ruku s cedulkou. Udělal to až teď poprvé. Celou dobu čekal. Vyčkával na to, než udělá ten jeden prostý pohyb.
„Sedmnáct tisíc šekelů! Máme tu sedmnáct tisíc… Ještě někdo přihodí? Ne? Sedmnáct tisíc šekelů poprvé! Sedmnáct tisíc podruhé…“ Koutek rtů mu cukne nahoru. Jako tolikrát před tím, když nad tebou získal převahu. Vyhrál.
„A sedmnáct tisíc šekelů po….!“
| ||
