Andor.cz - Dračí doupě online

♫♪♪♫

Své náhlé svobody si příliš neužívám, jakkoliv je to stále lepší než viset bezmocně ve vzduchu nebo ležet na zemi. Po zátylku mi stále klouže studený chlad držící se pod kabátem a z přítomnosti Ztracených se mi svírá žaludek. Tohle… Tohle jsem nechtěla. Tohle ne… Jenže na lítost ani strach není čas. Ten právě vypršel. Vzduchem se mihne zlato a v další chvíli se od stěn podzemního sálu odrazí drásavé zavřeštění umírajícího Ztraceného. Zlaté kopí zmizí a kloubnaté zrůdné tělo dopadne na zem. Jenže za ním se hrnou do sálu další. A další.

Na nohách spatřím hned několik osob, ale… Ale nikdo z nich mi nepřipomíná Noaha, nikdo… Já… Pohledem zatěkám kolem sebe a tvář na chvíli natočím směrem k podiu. Srdce mi poskočí a hruď se nepříjemně sevře, když spatřím bělovlasou ženu zhroucenou bezvládně na zemi. Drobný pohyb prstů mi sice dopřeje krátkou úlevu, že jsem ji nezabila… Jen do chvíle, než mi dojde, že jsem jí tímhle stejně podepsala ortel smrti. Co mi ovšem vymaže veškerý výraz z tváře je licitátorka zvedající se do stoje. Oči jí žhnou andělským zlatem. Je jednou z nás. Jednou z nás! A přesto… Ani nevím, proč mne to tak rozhodí, ne po tom, co byli schopní vlastní bratři a sestry provést Dumah. Některé věci se nemění. Náš pohled se nestřetne. Nezajímám ji. Čtu z její tváři nenávist a odpor, ovšem ta je soustředěná jen k bestiím lezoucím z tunelu.

To nic nemění ovšem na mé vlastní, která mi palčivě tepe ve spáncích. Ztracení mi najednou už nepřipadají jako ty nejhorší zrůdy v sálu. Rozhodně ne.

Lehce sebou trhnu, když mi muž odpoví. Opožděně mi dochází, jakým směrem to ukazuje. Vlastně… Netoužím po ničem jiném než odsud utéci, od toho všeho, co se tu dnes stalo a zároveň… Měla bych… Noah… Nechtěla jsem mu ublížit, nikdy jsem mu nechtěla ublížit. Tehdy, ani teď. Krk se mi stáhne, jak se mi znovu a znovu vrací ta proklatá slova pronesená v hněvu. Nosím smůlu. Nosím zatracenou smůlu…

„… spravedlnosti…“ zopakuji po cizince s planoucím mečem bezbarvým tónem hlasu. A znovu se to ve mne pere a kroutí. „C-co?“ škubnu hlavou směrem k muži a hlas mi poskočí. Cítím v tu chvíli asi všechno, jen ne strach. Ten jediný se zpoza šedivé clony nesnaží prosáknout ven. Jenže to už mi jeho prsty obemknou paži a muž se mnou smýkne dopředu, aby mě přiměl se rozejít.

Až už jsou Probuzení v sále kýmkoliv, na tělech se jim vykreslují zlaté linie a chystají se bojovat. Vím… Vím, že bych měla také, zvláště když je tohle celé jen moje vina, ale… Ale nemůžu. A nechci. Nechci tu zemřít, nechci padnout v podzemním sále. Alex by zde zůstal a bojoval, ale… Ne, po mně by to nechtěl. Kdyby tu byl… Svaly na krku se mi bolestně napnou. Ale on tu není. Jsem tu sama, obklopená cizinci, kteří… Ne, ani nikdo z těch Probuzených nic neudělal. Nepřehodil sedmnáct tisíc šekelů.

Studené prsty se obtočí kolem mého srdce a sevřou ho ještě pevněji. Necítím výčitky svědomí vůči životům opleteným zlatem, které zde možná dnes večer vyhasnou v boji.

Následuji toho muže poslušně k východu. Překračuji ležící těla a… Je to najednou tak jiné než tehdy… V tom domě, kterým mne vedl Alex. Tehdy jsem si nepřála nic jiného než tam zůstat, čelit spravedlnosti a trestu za hříchy, které jsem spáchala. Zabila jsem. Desítky a desítky lidí, rodin… Ale tohle je jiné. Tak moc jiné. S každou mrtvou tváří staženou křečí, s každou zvířecí maskou, do které pohlédnu se mnou rozkrádá větší a větší otupělost. Zasloužili si to… Opakuje mi ten tichý tenký hlásek znějící z hlubin. Uzurpátoři. Zloději. Zatracenci, přidávají se k tomu slova Ztraceného, která mi rezonují hlavou s podivnou tříštící se ozvěnou.

To už se k nám ovšem jeden ze Ztracených rozeběhne. Nestačí se k nám ovšem doběhnout, muž se přede mne rychle postaví a stejná lana ze zlaté záře, která předtím spoutala mne, nyní zvednou do vzduchu i toho tvora. A roztrhnou ho. Zalapám po dechu, zatímco s očima rozevřenýma dokořán sleduji, jak kůže, svaly i kosti praskají… Při pohledu na olejovitou černou krev jen ztěžka polknu. Je tak snadné vybavit si ten pocit, když Dumah poprvé sáhla po své nové schopnosti. Olej a zlato. Tohle mám v sobě i já. Tu stejnou temnou substanci skrytou hluboko uvnitř…

Na poznámku o meči nereaguji. Jen vyběhnu společně s mužem k východu ze sálu. Chci pryč, prostě… Pryč. Jsme už jen kousek ode dveří, když se ohlédnu. Nedá mi to. Musím. Musím se naposledy ujistit, že…

„…ne,“ vydechnu hlasem tenkým a napjatým jako struna těsně před prasknutím. S prudkým škubnutím se na místěn natočím čelem do sálu. Nohy jako by mi vrostly do podlahy. Nedokážu se sama pohnout. Krev mi zatuhne v žilách a svaly se zatnout tak silně až to zabolí. „Ne, ne, ne… To… Ne…“ slyším se šeptat. Drmolit stále dokola. Nemohl to přežít! Ne… Ten jediný, jehož smrt jsem si doopravdy přála. Přesto nyní vidím Fernsbyho stát na nohách. Těžce oddechuje a strhává si vlčí masku z tváře. Náš pohled se střetne a já…

„Kdo si myslíš, že jsi?! Jsi stále jen malá vyděšená…!“

… já si uvědomím, že pod tím vším vztekem a nenávistí se choulí ta malá… Vyděšená… Angela. A že nic z toho, co se děje v sále, a dokonce ani Ztracený v mém nitru mne neděsí tak moc jako vědomí toho, že jsem ho nedokázala zabít. Že jsem všechny v tom sále, Noaha i tu ženu obětovala… Zbytečně.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Konečně jsi volná a můžeš se hnout. Ovšem situace má k ideální i tak opravdu daleko. Alespoň se můžeš trochu lépe rozhlédnout. Konečně. Vidíš Ztraceného, který leze do sálu, aby se vzápětí vzduch pročísl zlatý záblesk a jeho tělo proklálo letící zlaté kopí, jenž jej nemilosrdně přibodne ke kamenné stěně. Ozve se bolestivé nervy drásající zakvílení, zatímco se u ní Ztracený zmítá, než všech osm končetin ochabne a spadne na zem s tím, jak zbraň prostě zmizí.

Ano, po místnosti se sbírají další a další postavy. Napočítala bys jich snad… pět? Šest? Bělovlasá žena na pódiu teď už neklečí. Leží. Snad se zdá i bezvládná, než si všimneš drobného pohybu ruky. Rozhodně ale nevypadá, že by byla ve stavu, kdy by se byla schopná bránit tomu, co se sem dere a nebo se snad dostat pryč. Naproti tomu není jediná, kdo se na pódiu hýbe.

Licitátorka. Ano, ta žena s ostřížím pohledem, jenž teď plane zlatou a oči připomínají spíše oči dravé šelmy. Klečí na zemi, aby se zapřela o koleno a vytáhla se pružně zpátky na nohy. V očích vidíš čirou nenávist, jenž ale není překvapivě směřovaná k tobě, ale… dalšímu Ztracenému, jenž prolezl do sálu. Vidíš, jak se jí kolem ruky rozlije zlatá záře, jenž záhy potemní a dlaň i prsty pokryje něco připomínající kovovou rukavici zakončenou dlouhými ostrými drápy.

„Takových nás tu bude asi většina.“ Odpoví ti s cynickým úšklebkem světlovlasý muž, než pohodí hlavou směrem k východu. „Musíme se odtud dostat. Hned!“

„Ani na to nemyslete… Ne, že uteče spravedlnosti!“ Křikne po vás cizinka, jenž se po vás však jen ohlédne, aby se vzápětí pohnula rychle vpřed a utnula jedním sekem nohu Ztraceného a pak bez větších obtíží přepůlila jeho k zemi se hroutící tělo. Meč v jejích rukou plane, stejně jako zlaté linie, jenž se jí začínají vykreslovat na odhalených částech kůže. Ale to už do místnosti vlezou minimálně tři další.

„Možná bych se na vašem místě bál jiných věcí, než jsou Ztracení.“ Prohodí polohlasně světlovlasý muž při tom pohledu, než tě prostě chytí za paži. „Jdeme!“ Sykne nekompromisně a trhne s tebou směrem k východu, zatímco tady se viditelně schyluje k boji. Těžko říct, zda vyrovnanému. Dary od Otce, zlaté zbraně Probuzených, prozařují šero podzemního prostoru, stejně jako se po postavách stojících v poli mrtvol vykreslují zlaté linie. Tolik památek minulosti na jednom místě… A přitom z nich možná zanedlouho nezůstane nic. Upadnou opět do zapomnění.

Ty ses však rozhodla poslouchat muže, který tě i před tím zachránil. Dost možná, jeho plán dostat se odtud co možná nejdříve, bude opravdu to nejrozumnější, co můžeš teď udělat. Co by ti na tomhle místě řekl Alexander? Víš, co by udělal on. O tom ani na okamžik nepochybuješ. Ale také víš, za jakou možnost by byl rád na tvém místě.

Jeden ze Ztracených se vrhne vaším směrem, aby muž před tebou jen ukročil do strany mezi vás dva a v ten moment se ve vzduchu zhmotnily zlaté tenké linie, jenž ho v mžiku vteřiny obmotají. Nohy, tři páry nohou i ruce. A pak… se Ztracený vznese do vzduchu, končetiny roztažené jako přerostlý brouk ve sbírce vášnivého sběratele. Tělo se napne, tenké linie se zaryjí do masa, protrhnou světlou kůži, z pod které se vyřine černá olejovitá substance stékající na kamennou podlahu, zatímco ji na pár místech prostě strhnou a odhalí maso a kosti pod ní… Než… Tělo povolí a Ztracený je přímo před tvýma očima rozerván na kusy. Celé to trvalo vlastně jen okamžik.

„Měl jsem vydražit ten meč.“ Zamručí nevzrušeně muž, než se společně s tebou rozeběhne opět k východu. A jak tak spěcháte dveřím, u kterých leží dvojice mrtvol, naposledy se ohlédneš a všimneš si, že mezi ostatními Probuzenými se zvedá ještě někdo. Nechápeš to, jak je to možné ale je to tak… Muž si zadýchaně strhne z tváře vlčí masku a šlehne po tobě nenávistným pohledem.

To už se do místnosti ale vrhne několik dalších Ztracených a vás dělí už asi jen metr od dveří…

* * *

* * *

Ať se podívám kolem sebe kamkoliv, tak vidím stále to samé. Smrt. Je všude. Přišla si pro všechny, kteří se jí nedokázali ubránit. Jen pár lidí stojí na nohách nebo se snaží pohnout. Jsou to všechno Probuzení? Pokud ano, tak je mi z toho všeho ještě více úzko. Pokud nás tady bylo tolik a nikdo z nich nezasáhl, když přivlekli na podium jednu z nás… Jako by se to prázdné temné místo v mé mysli zachvělo, a ještě více roztáhlo. Utlumilo vše do šedivých odstínů splývajících do sebe. Kde… Kde je vlastně… Ona? Ta bělovlasá žena, kvůli které… A… Také… Nemůžu z hlavy dostat Noaha. Tu vzrůstající hrůzu z toho, že by snad mohl být jedním z těch nehybných těl ležících všude kolem. Nevidím ho. Nikde ho nevidím… Stejně jako Fernsbyho s jeho vlčí maskou. Co on? Nedosáhla jsem na něj, musela jsem… Musela jsem použít víc své síly, abych… Všechnu… A pak jsem… Nevím…

Kloužu pohledem po tvářích zkřivených bolestí, černých žílách vbíhajících přes krk až pod zvířecí masky. Anděl milostivého konce, tak mi to Noah řekl. Na tomhle nebylo nic andělského a už vůbec ne milostivého. Tohle všechno jsem byla… Já. To, co ze mě udělali.

S pochopením se ovšem nesetkám. Naopak se dočkám výtky stejně ostré jako pohledu světlovlasého muže, ze kterého vyzařuje to… Něco. Další serafín? Nebo někdo jiný? Jindy bych uhnula pohledem a snad se i podvědomě přikrčila, nyní mu ten pohled oplácím. Jako by snad na jakékoliv z těch hrozných věcí, kterých jsem byla svědkem či nedobrovolným účastníkem bylo něco spravedlivého. Jak by kdokoliv z nich mohl něco vůbec tušit o spravedlnosti, když tu jen stáli a přihlíželi. Nechápe to. Jak by také mohl? Jak… Jak není co zachraňovat? Opožděně mi dochází ten zvláštní důraz i slova, která použil. Není co?

Nicméně jeho hlas i mé myšlenky rázně přeruší další série ran. Hlasitějších. Divnějších. Najednou mi to už nepřipadá jako… Výbuchy. Ovšem ať už je to cokoliv…

… tak už je stejně pozdě. Na cokoliv.

Ani jednoho z Probuzených příliš nevnímám, jen se zatajeným dechem napjatě zírám na stěnu, zpoza které se ty zvuky ozývají. Komplikace. Ledové prsty mi sklouznou ze zátylku po celé délce páteře a chlad, který mne ze všech stran objímá zesílí natolik, div nezajektám zuby. Jen ztěžka polknu, když spatřím ve zdi… Praskliny. Zazmítám sebou, ovšem provazy ze zlaté záře nepovolí ani o píď a nedovolí mi… Nic. Vůbec nic. Nesnáším ten pocit. Nenávidím ten pocit. Tu… Bezmoc.

Polekaně sebou trhnu, když zazní poslední dunivá rána a zeď povolí.

A já už vím, co se skrývá ve tmě tunelu. Vím to dříve, než se ze tmy vynoří kloubnaté šedivé končetiny Ztraceného. Znovu sebou marně zazmítám. Chce se mi křičet, přesto skrze stažený krk tentokrát neprotlačím už ani hlásku. Rozhodně očima nehltám všechny ty zrůdné detaily ohavnosti soukající se z tunelu ven. Hlavou mi jen běží přehršel myšlenek jak stádo splašených koní. Jak… Přivolal je… On? Můj Ztracený? Já? Tím, co se tu stalo? Celé mi to stále připadá neuvěřitelné. Jako špatný sen. Protože přesně tak si připadám, jako bych se měla, co chvíli probudit ze šílené noční můry. Jenže… Žádné probuzení nepřichází.

Můj zachránce i věznitel v jedné osobě se naštěstí rozhodne nenechat spravedlnost na Ztracených a spustí mě zpátky dolů. Na zem. Postaví mne zpátky na nohy a v tu samou chvíli začnou mizet i pouta nedovolující mi se pohnout. Nejistě se rozkročím a zvednu ruce, abych si shrnula vlasy z tváře. A… A taky se ujistila, že mám skutečně zpátky vládu nad svým tělem. Ovšem… Ne. Ne. Je to pryč. On je pryč. Na rozdíl od jeho bratrů hrnoucích se do sálu.

Rozhodně se plavovlasým mužem nenechám pobízet a vyběhnu k němu, i když to jeho oslovení mne na okamžik zarazí. Přesto… Já… Já nemám se, jak Ztraceným bránit. Nemám zbraň, nemám… Nic. Pohledem sice zatěkám mezi mužem a východem, ale… Ale ze svého posledního setkání se Ztraceným vím, že to nikdy nemůžu stihnout.

„Taky jsem si dnešní den představovala… Jinak…“ hlesnu tiše, spíše sama pro sebe. Hlas se mi lehce třese z toho šoku, ze kterého se mi nedaří dostat a do klidu mám opravdu daleko. Ztěžka polknu a… To je asi tak to jediné, co můžu udělat.

Vera De Lacey

Sice trochu zaraženě ale přesto zdvořile pozdravíš muže, který otevřel vaše dveře. Zcela určitě je to jeden z vašich věznitelů, ale slušné vychování je silnější než ty. Od Eliji uslyšíš jen nevěřícné odfrknutí a rozhodně nenásleduje tvého příkladu. Místo toho jen dál probodává pohledem muže před vámi. Ten z Elijova pohledu patrně není zrovna nadšený. Spíše působí nesvůj. A i když se to snaží skrývat, poznáš to na něm. Ty emoce z něj doslova sálají.

„Zahojilo?“ Zarazí ho viditelně tvá odpověď. „Ah, ne, myslel jsem po tom probuzení… Někdy to chvíli trvá, než vedlejší efekty zeslábnou a odezní. Ale… No, vypadáte lépe.“ Pousměje se? Ano, opravdu se pousmál. Sice nesměle, ale koutky rtů mu poskočily o něco výše. Rozhodně ten mladík nepůsobí jako chladnokrevný vrah zavírající lidi do sklepa, aby je mohl poté beztrestně mučit. Na druhou stranu, už ses párkrát v životě na vlastní kůži přesvědčila o tom, že zdání může klamat.

Poposune vám dovnitř místnosti lampu, několik svíček a také tác s jídlem a pitím. Už z dálky to nevypadá na nějakou hostinu a ani necítíš kořeněnou vůni pečeného masa. Naopak je ti stále poněkud divně od žaludku, takže jídlo teď rozhodně není na prvních příčkách toho, na co bys myslela. A pak řekne to něco, co zazvoní na pomyslné zvonečky tvé paměti. Rosier. Jistě, kdo jiný než Rosier. Stačilo se na něj více zadívat, a i v tom nepříliš dobrém světle byly v jeho tváři patrné společné rysy. Rosiera sis z Veršů nepamatovala tak moc jako jiné. Třeba Eliju, potažmo Lucifera, takže ti chvíli trvalo spojit si nitky dohromady. Ale ta slova ho prozradila, jakkoliv nevědomky pronesl něco takového.

„Co? Rosier?“ Zarazí jej viditelně tvé oslovení a nejistě sebou trhne. „Ne… já…nebyl… Hmmh, ano. Máte pravdu.“ Přizná pak skoro až provinile. Elija se jen zamračí a kmitne pohledem mezi vámi dvěma, ale nic neříká. Místo něj se slova chopíš ty. Pamatuješ si ho totiž. Nebo ne jeho, ale jeho dřívější já. Skutečně měl talent. Nebyl to nikdo z válečníků, i když každý z nesmrtelných uměl bojovat velmi obstojně, přesto se jako někdo z Třetí trojice nemohl tobě a nebo snad Nuriah rovnat. Těžko říct, kým byl teď. Jakým člověkem?

„Ah, ta píseň. Ano, také si to pamatuji.“ Odpoví ti tiše, ale po prvotním vzdoru není v jeho slovech ani památky. Naopak působí… potěšeně? Skutečně asi trochu ano. Jako kdyby o něco pookřál. „Spousta věcí je ve světle minulosti ironická… Ale no… S tím nic nenaděláme.“ Pokrčí smířlivě rameny, zatímco se váš rozhovor překvapivě rozproudil. Těžko říct, jak jeho návštěvy zde probíhaly dříve, ale dle toho, jak nepřístupně se Eliha tváří, asi spolu nějaké přátelské konverzace nevedli. Ovšem teď, když si tu ty… Situace se viditelně mění.

„Hudební nástroj? Ano… Ano, hraji. Nejenom loutnu a…“ Trochu se zarazí, když si patrně uvědomí, jak se mu rozléval na tváři úsměv a trochu se zapomněl. „Omlouvám se, asi bych se tu neměl tak zdržovat. Olivie... Měl bych jít ještě něco vyřídit s ní. Měli byste se najíst a odpočinout si. Prý vás za pár hodin bude chtít vidět.“ Promluví, zatímco se rukou zapře o otevřené křídlo dveří. „Ale, jak už jsem říkal… Nemusíte se bát. Brzy se všechno vysvětlí. Jen do té doby… Omlouvám se za tohle nepohodlí.“ Pokývá omluvně hlavou, než dveře pomalu a snad i trochu váhavě opět zavře.

„Jistě… Nepohodlí.“ Procedí skrz zuby Elija, který se ale viditelně nehrne po jídle nebo snad pití. Jen dál probodává dveře pohledem, než jej nakonec stočí na tebe. „Opravdu takhle jednáš s každým svým věznitelem? Tohle bylo divadlo, že? Snažila ses z něj něco vytáhnout, jako…“ Konec té věty však raději spolkne. Ovšem není těžké si domyslet, cože mělo následovat.  

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Visíš ve vzduchu omotaná zlatou září, zatímco cizinka blýská rozzlobeným pohledem na tebe a neznámého muže, co stojí jen kousek před tebou. Všude kolem jsou pak jen důsledky tvého činu. Chtěla si je zničit. Umlčet je všechny jednou provždy. Stejně jako Ztracený, který v tobě dřímal. Bylo to snad tím, že se vaše cíle pro jednou sladily v jeden a ten stejný nebo snad tím, že se konečně probojoval ke světlu on, zatímco ty jsi padla do hlubiny? Kdo ví. Výsledkem toho ale byla smrt. Spousta smrti. Což ostatně připomínala i hejna můr, jež se vznášela všude kolem a ševelivě třepotala nespočtem křídlem.

Nakonec ze sebe vydoluješ těch pár slov. Rozlomit kolo. Ano… To se ti zcela jistě podařilo, dle toho, že se kolem hýbalo jen několik lidí. Nebo spíše Probuzených, jak ses mohla domýšlet. Dost možná žádný ze smrtelníků nepřežil. Noah… mohl to být tenhle… nebo tam ten? Všude je tolik těl ležících zkroucených na zemi. Ústa rozšklebená v posmrtné masce plné agónie, zatímco je zbytek tváří alespoň skryt pod maskami zvířat. Někteří si ji stihli strhnout v marné snaze se zachránit, jiní je stále měli, ale krk měli rozdrásaný. Tak jako tak si pro všechny přišla smrt. Jen tahle nebyla milosrdná. Ani v nejmenším.

Když ze sebe dostaneš roztřeseně to prazvláštní zdůvodnění, i mužův pohled po tobě ostře šlehne. Ne, rozhodně v těch očích nevidíš pochopení ani lítost. „… Tohle je masakr, ne něco spravedlivého. Tady už není co zachraňovat.“ Pronese tak zvláštně ta slova, na které dá očividný důraz.

„A navíc…“ Ale to už se ze stropu začne sypat prach. Je to varování? Ale před čím? Byl to skutečně výbuch? Nad vámi? Přišlo ti to jako kdyby to bylo spíše někde ze strany… když v tom…

*Buch…. Buch, buch!*

Ozve se to něco tentokrát o něco hlasitěji, ale… Ne, tohle neznělo jako výbuchy. Tedy alespoň sis to mohla domýšlet. Noah, který by to jistě věděl mnohem jistěji, ti na tohle už odpovědět nemohl. Tohle ale viditelně i zarazí jak tvého zachránce – nebo spíše věznitele? Tak i ženu s mečem, jenž se místo dalšího pokusu o to vrhnout se tvým směrem a přepůlit tě ve vzduchu jako pověšenou otep slámy, zarazí na místě a zamračí se. „Co je ksakru zase tohle?!“ Zavrčí a ohlédne se přes rameno směrem, odkud se zvuky ozývaly.

„… Komplikace.“ Mlaskne nespokojeně světlovlasý muž, který se zahledí stejně jako ona na stěnu, zpoza které se jako na odpověď ozve další rána a pavouk prasklin se rozběhne na spojích mezi kameny, než….

Se stěna v jednom místě vyvalí a rozsype se se zaduněním dovnitř sálu plného mrtvol. A tam na druhé straně… Ne, není tam jen skalní stěna nebo snad hlína, jak by se dalo čekat. Chvíli je jen nepříjemné ticho, kdy všichni hledíte do černoty tunelu, který je za zdí. A pak se ozve protáhlé zakvílení, po kterém se ti zježí vlasy na zátylku. Znáš jej… Znáš….

Ze tmy vystoupí několik bledých končetin. Nejprve ruce, připomínající v první chvíli ty lidské, než si všimneš nepřirozeně protáhlých prstů zakončených drápy. A pak je následují nohy. Dlouhé kostnaté nohy připomínající spíše ty pavoučí. Jeden pár, druhý… třetí. Všechny vystupují z mrtvolně bledého pokrouceného těla z nějž na pár místech skrz napnutou kůži na zádech prorůstají ven kosti. Prostě jen tak. Kůže připomíná spíše stanové plátno, které někdo příliš na sílu natáhl na podpěry. Uprostřed toho je pak hlava. Opět v něčem připomíná lidskou, avšak není problém najít rozdíly. Ostré zuby, podivná stavba lebečních kostí a také černé oči žhnoucí v propadlých očnicích.

Ztracený!

„Tohle je čím dál horší a horší.“ Pronese už s jistou dávkou znepokojení, avšak ne paniky muž stojící před tebou, než pohne rukou a ty se sneseš k zemi. „S dovolením sestřičko smrti… Doporučuji, abyste se držela u mě.“

Lano se z tebe začne odmotávat a rozpadat ne na zlaté kousky, zatímco ztracený vběhne do sálu. Ale není sám. Rozhodně není sám.

Vera De Lacey

Je zvláštní ho takto vidět. Je mu tak podobný, a přesto jedná tak odlišně. Těžko říct, zda Lucifer někdy zažil chvíli, kdy padl na dno. Jak se s tím sám vypořádal a jak dlouho mu snad něco takového trvalo. Ve Verších jsi to nikdy neviděla. Jestli byla někdy Zerachiel svědkem něčeho takového, tys to nezažila. Zatím.

Elija ti už neoponuje. Ostatně, tady nebylo o čem se hádat. Alespoň z jeho strany. Své ti řekl a čím déle ses na něj dívala, tím víc ti bylo jasné, že pár chlácholivých slov tu k ničemu nebude. To nebyl kluk, který si natloukl koleno, ale člověk, jenž přišel o hodně. Otázkou je, co mu ještě zbývalo a čeho by se mohl podoben tonoucímu chytit.

Na něco takového ale nedostaneš odpovědi, protože váš tichý rozhovor nevybíravě přeruší zarachocení klíče v zámku, po kterém se dveře otevřou. Elijah se na rozdíl od tebe nekrčí v rohu, ale ani se netváří, že by se chtěl vrhnout na kohokoliv, kdo jimi projde. Jen se opovržlivě ušklíbne, jen co se po místnosti protáhne první pruh světla pronikajícího sem z prostoru za dveřmi.

Dveře se otevřou a stojí v nich někdo, koho si nečekala. Ano, jedna z možností byla Olivie a tou druhou, že to bude prostě někdo, koho neznáš. Ovšem ani jedna z nich se nakonec neukázala jako pravdivá.

„Tak… Donesl jsem vám jídlo.“ Promluví hnědovlasý muž, který teď na sobě nemá oblek, ale teplejší a podstatně všednější kabát. Jinak je to ale zcela jistě on. Ten, se kterým ses tehdy náhodou srazila, tak nešikovně, že ses pořezala o rozbitou sklenku. Ovšem teď už bylo nasnadě přemýšlet nad tím, zda to vůbec byla náhoda a co všechno z toho, se nakonec stalo tak, jak sis myslela.

„A dobrý večer.“ Povytáhne koutek do lehkého úsměvu. Zdá se ti snad omluvný? Ovšem žádné omluvy se nedočkáš. Stejně jako on se nedočká odpovědi od Eliji, který jej jen mlčky probodne pohledem. Mladý muž na chvíli zaváhá, ale ani o krok neustoupí. Přesto si všimneš, jak se jeho pohled stočí raději k tobě.

„Jak se cítíte, madam? Snad už je to lepší. A hmm…“ Skloní pohled k tácu s jídlem, který má v rukou, než jej prostě položí na zem a poposune za dveře. Jak si můžeš všimnout, nepřekročil ani jednou práh místnosti.

„A abych nezapomněl…“ Položí za dveře také větší lampu a několik svíček. „Říkal jsem si, že by to tu sneslo trochu více osvětlení…“ Promluví klidným hlasem ale melodicky zabarveným hlasem, zatímco tobě v hlavě cosi probleskne. Ozvěna minulosti.

  „Říkal jsem si, že by to tu sneslo ještě trochu více osvětlení. Přeci jen… nechceme, aby tam někdo při oslavách spadl. Co… myslíš?“

Těch pár slov, co jste si vyměnili nad jezírkem ozářeným světelnými orby v době příprav té velké slávy. Vzpomínání na padlé. Vše muselo být dokonalé a… Ale teď už tam dávno nejsi.

♫♪♪♫

Je to zvláštní pocit. Vznáším se uprostřed oceánu temnoty, obklopená chladem a absolutním tichem. Pomalu proplouvám tou prázdnotou, ve které je vše tak podivně… Klidné… Už ani nevím, kdy jsem se tak naposledy cítila. Vlastní myšlenky ke mne doléhají jen pomalu, táhnou se jak med a vlastně… Nejsou důležité. To prázdno postrádající čas i směr, ticho objímající moji duši je celým mým světem. Nedrtí mne ani netíží, necítím bolest ani strach, zkrátka jen jsem.

Občas v té nekonečné temnotě zahlédnu záblesk. Zlatý puls. Blyštivé vlnky letící prostorem, které přitahují můj pohled i pozornost. Postupně přibývají, nabírají na intenzitě. Nebojím se, naopak. Pableskující zlato s sebou nese teplo i pocit domova, který mi byl zapovězen. Světlo, o které jsem přišla. Nepřemýšlím nad tím, co to znamená, jen… Čekám… Vznáším se a fascinovaně sleduji světelnou hru všude kolem sebe. Zlatavé světlo náhle zprudka nabere na intenzitě, která mě přiměje skrýt tvář za hradbou paží a rozevlátých rusých vlasů a já…

… zamžourám do světla prosakujícího přes oblaka můr lezoucích všude kolem. „Katastrofa!“ doznívá mi v uších to jediné slovo, zatímco se do mne zakousne zima držící se pod kabátem. Zachvěji se, chlad zavrtávající se hluboko pod kůži se mne drží a klouže mi svými ledovými spáry po páteři. O obličej se mi otírá o něco teplejší vzduch společně s drobnými nožkami a hebkými křídly můry, na kterou se mi podaří po chvíli zaostřit. Chci ji odstrčit, ale… Nejde to. Nemůžu se pohnout, nemůžu… Nic. Všechno mi dochází jen pomalu, myšlenky se stále táhnou jako by část mne zůstala v oceánu věčnosti a jen pomalu se blížila k hladině.

Můry… Jsou všude. Naráží do světel a lezou po kamenných sloupech. Ševelivý zvuk třepotajících se křídel mi zní v uších, doprovázen zemitou vůní tlejícího listí. Znám ten pach. Moc dobře ho znám. Je tak cítit hřbitov Rosehill, když na podzim spadá všechno listí z korun staletých stromů strážících alej křížů, je tak cítit… Smrt. Krk se mi na okamžik stáhne, hlavou mi probleskne vzpomínka na jednu uličku v chudinské čtvrti. Mrak šedivých křídel a plíživý pach smrt táhnoucí se mezi domy. A já… Já si začnu vzpomínat, vybavovat si záblesky předcházející tomu, než mne temnota dřímající v mém nitru utopila v sobě samé.

Jako blesk z čistého nebe prošlehne mým vědomím to jedno jediné jméno, vykřiknuté ženským hlasem, podbarvené zoufalstvím a strachem. Alexi. Srdce mi v hrudi zatřepotá podobno můře zavřené v příliš malé sklenici. Alex…? Ne, ten tu nebyl. Nebyl tu? Nebyl tu! To jméno nevolám já, ale… Někdo jiný. Jiná žena. Jiný Alex. Uleví se mi, na prchavou chvíli… Drobně nakloním hlavu, pořád si připadám… Nevím, neumím to popsat. Vlastní tělo mne neposlouchá, přesto vnímám a cítím, je to jako probírat se s příliš dlouhého spánku.

Hlasů přibývá a… Zabila je! Zabila jsem je? Rozechvěle vydechnu. Měla jsem takovou… Zlost. Vztek. Nikdo z nich si nezaslouží moji lítost. To byla moje myšlenka. Všichni tam jen stáli, mlčky přihlíželi tomu, jak to monstrum kupuje jednu z nás a… Ženě kdosi kontruje. Chci pootočit hlavu, vidět… Ne, nestihnu to. Pohnu se. Pohnu se? Ne, něco se mnou prudce smýkne do strany. Kolem se mihne čepel, která… Která mě měla… Měla. Otevřu zeširoka oči, jakkoliv mi všechno kolem stále připadá tak… Sureální. Čepel projde hladce kamenem, zlatě se leskne… To zlato…  Poplašeně sebou trhnu, či spíše se o to jen pokusím. Nechápu to. Visím ve vzduchu. Prostě… Visím ve vzduchu. Spoutaná…? Provaz utkaný ze zlaté záře pevně ovíjí mé tělo skoro jako had a… A drží mě nad zemí. Jen tak.

Roztěkaně se rozhlížím kolem sebe, jak se mi náhle otevře pohled na prostor kolem mne. Očima zavadím o cizinku, která mi svým východním vzezřením tolik připomene Yan. Až na to… Že je jedna z nás. Probuzená. Oči jí planou stejně jako meč, kterým… Kterým se mě před chvílí pokusila zabít. Nicméně… Jeden detail střídá druhý. Třetí. Čtvrtý. Jakmile si všimnu prvních nehybných těl ležících kolem, tak se najednou nedokážu soustředit na nic jiného. Jen… Jen v tom šoku kloužu pohledem po mrtvých ležících všude. A v uších mi stále hučí. Zabila jsem je. Já… Nebo on? Krkem mi stoupá kyselost i hořkost. Vlastně… Záleží na tom?... Vrací se mi vzpomínky na celou tu aukci od okamžiku, kdy na podium přivlekli tu ženu, na muže ve vlčí masce zvedajícího cedulku při posledním příhozu. Vyhrál. Vyhrál… Ovšem necítím lítost ani zoufalství, vlastně… Při pohledu na všechny ty mrtvé lidi vnímám pořád jen to temné prázdno, které… Ovšem není cizí. Je moje. Nikdo z nich si nezasloužil žít. Nikdo… Opravdu nikdo? Hrudí mi bez varování projede osten bolesti. Noah. Byl… Je… Noah! Noah…

Mužský hlas odpovídající ženě mne vytáhne z hlubiny, ve které se opět topím. Konečně vidím i na něj. To on mě… Spoutal. Zastavil mě? To… Díky němu jsem mohla vyplavat nad hladinu a opět se nadechnout? Jejich hovor… Ne, nedává mi smysl. Ani proč mne… Chrání. Ano, chrání. Připadá mi… Znám ho? Něco mi říká, že bych ho měla znát, rysy v jeho tváři jsou mi tak zvláštně… Povědomé. Navzdory tomu si nejsem schopná vybavit, že bych někoho jako on někdy potkala. Ne… Ne v tomhle životě? Znejistím.

Slova té ženy se do mne zaříznou jak nůž. Zabila. Zaplatit. A co oni? Co všichni ti strašní prázdní lidí? Všichni jen stáli a přihlíželi…! Kolik zbraní se tu dnes prodalo? Zbraní, které měly zabíjet další lidi. Zkorumpované obchodní kontrakty. Domy získané pochybným způsobem. Kosti nás samých! My… Jen jsem… Jen jsem chtěla spravedlnost. Zlomit to kolo krutosti a bezcitnosti. Jen… „… jen jsem chtěla rozlomit to kolo,“ šeptnu třesoucím se hlasem, který mi náhle zní tak… Cize. Pořád se to ve mne pere. Šok i dozvuky všeho, co se stalo. Hrůza z okamžiku, kdy mými ústy promluvil Ztracený, se kterým jsem byla spojena. Ztracený, který dokonal dílo zkázy, které já započala… Měla bych cítit strach a odpor, křičet a vzpouzet se nebo… Nejsem si jistá, co bych měla cítit, protože navzdory tomu všemu si připadám stále utlumená. Vyhořelá? Jako když vzplane prudký požár a zůstane po něm jen spálená mrtvá zem.

Muž mnou opět pohne, odsune mne dál v očekávání boje, ke kterému se schyluje. Opravdu… Opravdu mne brání. Nechce mne mrtvou. Kývnul? Na co…

Myšlenku už nedokončím. S pohledem upřeným na prach snášející se ze stropu dolů… Pohřbí nás tady? Byl to… Byl to výbuch? „Pryč… Musíme… Pryč,“ hlesnu přiškrceně a opět se rozhlédnu kolem sebe. Před oči mi sklouzne pramen vlasů, které… Cop asi povolil během… Čehokoliv, co se tu dělo. Nevím. Nezajímá mě to. Jen… Jen… Pořád se mi vrací to jediné jméno. Noah…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Vznášíš se v temné vodě. Je těžké říct, kde je nahoře a kde dole. Není zde nic. Jen ty a ta zvláštní studená prázdnota, kterou sem tam problesknou zlatavé záblesky. Myšlenky se zvláštním způsobem táhnou. Je těžké vnímat tok času v jinak neměnném prostředí, které… Které se začíná postupně měnit. Zdá se ti to? Ne, nemůže se ti to zdát. Vidíš to moc dobře. Ty zlaté záblesky, jenž tě obklopují a sem tam přeběhnou po kůži, se začínají zrychlovat a nabírat na intenzitě. Tmu vytlačuje zlaté světlo tvého domova, toho, kým jsi. Nakonec tě s oslňujícím výbuchem světla zlatá záře pohltí a…

„… Katastrofa!“ Slyšíš mužský hlas, zatímco se ti navrací vnímání těla. Je to zvláštní pocit, jako kdybys byla promrzlá, a přitom kabát držel ten chlad u těla místo toho, aby mu bránil se dostat ke kůži. Naopak na tvářích cítíš teplo okolního vzduchu společně se šimravým pocitem tenkých nožek, které po ní pochodují. Můra zatřepetá křídly a popoleze blíže k tvým očím, aniž by se však hodlala zvednout. I tak jich tu vidíš spoustu. Doslova roj. Ve světlech, která dříve sloužila k osvětlení pódia a nabízených aukčních předmětů, se míhají drobná chlupatá tělíčka. Jedno za druhým. Vzduch doslova čpí pachem vlhké zeminy a tlejícího listí. Skoro jako kdyby si ležela v hromadě shrabaného listí ve vlhkém lese, a ne uprostřed podzemního prostoru.

„… Ne.. ne ne! Alexi?... Alexi?!“ Slyšíš nějaký ženský hlas zoufale volat tak známé jméno, ale ty to nejsi. V uších ti stále trochu hučí a cítíš se zvláštně lehce, ale nepřipadáš si zraněná. Přesto… Nemůžeš se pohnout.

„… Zabila je!“ Promluví jiný ženský hlas se zvláštním přízvukem.

„Ale no tak dámo! Tohle zase schovejte, ano? Nemůžete… Zatraceně!“ Opět promluví muž, který tohle před chvílí označil za katastrofu. Nestihneš se ani po něm ale podívat, protože s tebou náhle cosi smýkne do strany, zatímco se kolem tebe mihne záblesk zlaté čepele, jenž zajede do kamenné podlahy. Ne, nezdálo se ti to. Ta čepel pokračovala ještě dál, i když se muselo zákonitě ozvat to kovové clang, které prostě chybělo. Ale nemáš prostor to celé sledovat, protože najednou visíš ve vzduchu. Jen tak. A konečně zjišťuješ, proč ses nemohla pohnout. Není to tím, že by tě tvé tělo neposlouchalo, ale je kolem něj omotána zlatá záře připomínající provaz, který tě i teď drží spoutanou asi metr nad zemí. Snad jen další ze spousty podivných věcí je, že nikde nemá žádný druhý konec, který by byl někde upevněný na trámu či skobě. Pouze se obtáčí kolem tvého těla jako had a znesnadňuje ti se pořádně pohnout.

„Vy…. Vy?!“ Zarazí se žena, na kterou máš také už výhled. Je to viditelně cizinka. Mandlové oči, černé husté hlasy stažené do vyčesaného účesu a oválná tvář, kterou už nehalí žádná maska. V očích se jí leskne teď zlato podobně jako na dlouhém zářícím meči, jenž třímá v ruce. Rozhodně není pochyb o tom, že je jedna z vás. Snad i proto neleží mezi tou spoustou nehybných těl, jenž jsou rozesetá kolem vás. Tedy, předpokládáš to. Nemůžeš se rozhlédnout pořádně na všechny strany, ale směrem k východu, jakým jsi teď natočená, můžeš vidět, že není mnoho těch, kteří by stáli na nohou nebo se alespoň pohnuli.

„Ah, tohle zase… Jistě. Kdo jiný by to byl že? Nebudu vám to vyvracet.“ Promluví opět muž, do jehož hlasu prosákne podráždění s příměsí cynismu. Stejně jako ženě i jeho oči žhnou momentálně zlatou stejně jako několik linií na kůži jeho ruky, kterou drží lehce pozvednutou tvým směrem. Ani on už nemá masku, a tak si jej můžeš lépe prohlédnout. Světlé vlasy má rozcuchané a už jen část z nich je stažená vzadu do ohonu. Na sobě má černý kabát s decentním kovovým zdobením a něco z něj vyzařuje. Neznáš jej a přitom… Po chvíli ti dojde, jako kdybys jej už někde viděla, ale nemůžeš si vybavit kde přesně.

„Ale nikdo další se tu už zabíjet nebude. Rozumíme si, madam?!“ Oboří se na ženu rozhodně, zatímco přimhouří zlatém planoucí oči do úzkých štěrbin a žena naproti němu v prvním momentu o krok ucouvne, než jen potřese hlavou. „Ne, ne… Už ne. Nejste… Zabila je všechny! Musí za to zaplatit!“ Záře meče v jejích rukách nabere na intenzitě podobně jako světlo v jejích očích a udělá krok dopředu.

„Že já jsem na tohle kdy kývnul…“ Mlaskne muž nespokojeně, než se pohneš o kus dál od něj a vlastně i ženy, jenž se k němu, potažmo vám blíží s planoucím mečem.

A pak se zachvěje země... Což ve vzduchu necítíš, ale spršky prachu snášející se ze stropu doprovázené zlověstným zaduněním jsou více než výmluvné.