Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Vystoupáte po schodech a necháte za sebou podzemí se vším tím peklem, které se v něm teď zcela jistě odehrává. Však si byla svědkem jeho větší části a také i… strůjcem. Ovšem sem nahoru viditelně tvé schopnosti nedosáhly. Je to uklidňující, ale na druhou stranu, dle toho, jak daleko jste šli podzemním koridorem, se tahle budova nenacházela přímo nad sálem a ani to nebylo vyloženě vedle. Je tedy otázkou, kde všude se dnes vzneslo k oblakům hejno můr. Nezbývalo ale než doufat, že tentokrát se tvé schopnosti projevily skutečně jen v menším měřítku.

Nahoře vás ale nečeká žádné vřelé přivítání. To se asi nedalo ani čekat, ovšem tvůj společník, jehož pravé jméno stále neznáš, se ani nesnaží o nějakou přehnanou diplomacii. S tím jak vypadáte a od čeho utíkáte, by asi nebyla moc velká šance na úspěch, ani kdyby se o to pokusil.

A tak situace velmi rychle vyeskaluje. Můžeš vidět, jak začnou padat první rány a ve vzduchu se také zablesknou první tasené zbraně. Avšak nemá smysl to nechat zajít dál. Ty to nenecháš zajít dál. Potřebuješ vědět, jestli jsi to zase ty. Jestli jsi… v pořádku. Jakkoliv je to celé tak daleko tomu, jak by sis to jindy představovala. Ta skupina lidí, nepřátel, je k tomu ideálním prostředkem.

…Pokusným subjektem...

A co je pár dalších životů v tom moři, které vše spláchlo jako tsunami. Nic… Nic tím neztratíš a jen získáš. Ačkoliv… opravdu?

Zatímco se před tebou odehrává souboj, ty natáhneš pouze ruku. Ladně ji zvedneš a na bledé kůži se zalesknou šedozlaté linie. Ani na ty lidi kolem nehledíš. Sleduješ svou paži, zda se nezačne měnit, zatímco se natáhneš po své moci.

Jeden… dva…. Sedm… Nebo snad?... Ne, sedm.

Postupně nacítíš životy lidí kolem tebe. Slyšíš ty tiché písně jejich živoucích duší, které stačí jen odtrhnout. Utišit. Jen na chvíli, než…

Místností se rozezní bolestivý křik. Nejprve padne na zem tem ramenatý muž, který byl zaklesnutý v souboji s Verchielem a byl vám tak nejblíže. Ale brzy jej následují další. Je to jako příboj, který nelze zastavit. Přesto ty to cítíš. Tentokrát jasně a zřetelně. Nikdo ti nevzdoruje. Pouze to od tebe vyžaduje soustředění a energii, kterou si každý z nich z tebe uzme.

Zaujatě hledíš na svou ruku, jejíž linie začínají zlatě žhnout, aniž by si věnovala příliš pozornosti tomu, co se děje kolem. Přesto to slyšíš. To chroptění. Přidušený křik. Zadunění těl o zem… Ne, tohle není milosrdná smrt, ale dovedeš si představit horší osud. Pomalejší.

Takto je po nějaké chvíli po všem.

Tiché písně ustanou a zůstane jen zvuk můřích křídel, které vylézají z těl a vznáší se do vzduchu. Přelézají po grimasách bolestivé smrti, do kterých jsou mrtvé tváře stažené. Po černých žílách, jež se táhnou po odhalených částech těl. Po kůži rozdrásané až do masa vlastními nehty…

Je konec.

Padneš na kolena a pak na všechny čtyři, jak se ti zatočí svět a na chvíli ztratíš vnímání ze svého těla. Není to ale Ztracený, který by se hlásil opět o pozornost, ale všepohlcující únava. Hlava ti třeští a je těžké uklidnit zrychlený dech, zatímco ti na čele vyrážejí krůpěje studeného potu. Vše má svou cenu, ačkoliv tohle si na tobě vybralo ještě malou daň oproti tomu, co zaplatili jiní.

„Hmmh.“ Ozve se od plavovlasého muže, který jediný zůstal stát na nohou a prohlíží si mlčky to hrůzné divadlo všude kolem vás. Nic ale neříká. Jen stojí, než…

„Pojďte.“ Skloní se k tobě a vytáhne tě na nohy. Tvou ruku si přehodí přes rameno a víceméně tě zvedne do vzduchu. Vlastně by asi bylo i praktičtější, kdyby tě vzal do náruče, protože nohy se ti pletou jedna přes druhou, takže o nějaké chůzi nemůže být moc řeč. To by však samo o sobě přitahovalo mnohem víc pozornosti, a tak na něm bezvládně visíš, zatímco s tebou překročí mrtvá těla, na kterých se tvé nohy ještě více zvrtnou a pak… Pak otevře dveře a vy vyjdete do studeného vzduchu prosyceného vůní přístavu. Obklopeni hejnem můr, jenž vyletí k hvězdné obloze...

Vera De Lacey

„Řekněme, že měla se Zerou podobný… vkus.“ Podotkne Elija s povytaženým obočím, aniž by ale dále zabíhal do nějakých detailů o tom, co přesně se mezi Lucieferem a Nurah stalo, či nestalo.

„Myslím, že o tomhle bys psát neměla.“ Pohlédne na tebe vážně. „Pokud k tomu vůbec dostaneš příležitost… Ale i tak. Jsou věci, které není dobré vynášet na světlo, protože pak do něj s nimi vstoupíš i ty.“ Řekne ti s vážným pohledem. Je to varování? Kdo ví. Nebyla bys první, která píše o věcech mezi nebem a zemí. Ostatně u Penfielda sis byla jistá, že si všechny ty příběhy z paty nevytáhl a také psal, aniž by se musel komukoliv zodpovídat.

Židle tiše zavrže, jak se na ní Elija uvelebí, i když to je možná trochu silné slovo na to, jak hodlá trávit dalších pár hodin. Nakonec tě nevyhodil z postele, ale zachoval se jako gentleman, což bylo vlastně tak zbytečné gesto. Nebyl tu nikdo, kdo by vás soudil. Kdo by vás viděl. Přesto… zvyk je skutečně železná košile, o čemž sama moc dobře víš. Ostatně to vnímáš. Víš, jak by se zachovala Zerachiel. Jaká byla jedna z jejích mnoha rolí po Luciferově boku. A i když nechceš být jako ona. Chovat se tak a nakonec ani vypadat, vyslovíš svou nabídku, jenž přiměje Eliju zvednout k tobě překvapený pohled.

„Co…? Ne, je to v pořádku. Měla by sis nechat postel a…“ Ale to už se zvedáš z postele. Ani si nečekala, že by snad na tvá slova hned kývnul. On by to neudělal. A Elija? „S polštářem? To je od tebe šlechetné.“ Ušklíbne se, než po tobě sklouzne zamyšleným pohledem a viditelně zaváhá. Tyčís se nad ním a měříš si jej nesmlouvavým pohledem. Snad zbývá jen doufat, že v tu chvíli nepřipomínáš až moc svou matku.

„… Dobře.“ Vydechne Elija po chvíli, která se poměrně natáhne. „Ale vzbuď mě brzy. Bude mi stačit jen hodinka. Víc nepotřebuji.“  Zvedne se ze židle a narovná se. „Tohle bude ještě dlouhý den.“ Pohlédne ti do očí než… se prudce otočí a udělá těch pár kroků k posteli. Radši. Tohle byl viditelně až příliš povědomý moment pro vás oba.

„Tak… dobrou noc, nebo cože je teď za denní dobu. A… hmmh, díky.“ Posadí se na postel, než položí hlavu na polštář. Cítíš, jak se k posledním slovům musel opravdu nutit, ale nakonec je vyslovil. I když by asi ani jeden z vás nečekal, že mezi vámi ještě někdy zazní. Tobě zůstane židle, která není zrovna nejpohodlnější na dlouhé sezení, ale na druhou stranu opravdu nejsi až tak unavená. Spíše trochu ztuhlá, a tak dost možná ani nebudeš většinu času sedět.

Naproti tomu nemusíš dlouho čekat, než se od Elijaha ozve tiché oddychování. Skutečně mu usnutí netrvalo nijak dlouho. Musel být buďto skutečně unavený a nebo dobrý spáč. Vidíš, jak tam prakticky nehnutě leží a jen hruď se zdvihá a zase klesá pod pravidelnými nádechy a výdechy. Prameny bílých vlasů rozprostřené po polštáři a tvář, která má v sobě konečně zase ten klid, který…

Na moment jako kdyby ti problesknula vzpomínka, kterou tak často vídala Zerachiel. Ty večery i rána, které trávili spolu v městě z černého kamene. Těch pár vzácných chvil, kdy i jeho dokázala přimět k tomu, aby si odpočinul, ať už k tomu využila kdejaké nápadité způsoby. Ty momenty, kdy na problémech světa nezáleželo a zůstal jen klid a mír. A oni dva.

Tiché Elijovo oddechování je stěží postřehnutelné. Světlo lampy dál mihotavě osvětluje studený temný pokoj a tobě nezbývá než… čekat. Na cokoliv, co pro vás madam Warder chystá.

♫♪♪♫

Kráčím chodbou pryč od podzemního sálu skrývajícího mé hříchy dnešního večera a… A snažím se namluvit si, že čím dál budu, tím snazší bude… Zapomenout. Spolknout ten knedlík tvořící se v krku pokaždé, když si vzpomenu na mladého agenta s medově zlatýma očima. Vzpomínka na naše včerejší rozloučení mi příliš nepomáhá – spíše naopak. Ani… Ani nevím, proč jsem k němu za těch pár dní, které jsme se ve skutečnosti znali, přilnula, jen… Byl to… Jeden z mála lidí, který se ke mně choval… Tak, jak jsem potřebovala a já… Co jsem udělala já? Během chvíle jsem ho obětovala. Prostě jen tak. A kvůli… Ničemu.

A tak raději zkrátka jdu vpřed a následuji toho muže s několika metrovým odstupem. Zase zbaběle utíkám namísto toho, abych se postavila následkům svého jednání čelem. Fernsby měl pravdu. Malá vyděšená Angela. Rozechvěle vydechnu a raději se soustředím na zápasení s kabátem, který si snažím za chůze sundat. Na kolik je rozumné toho známého cizince následovat si stále nejsem jistá, ale příliš se bojím toho, co by se mohlo stát, pokud bych se otočila a ocitla se v chodbách v podzemí sama.

Ohlédne se mým směrem a náš pohled se na chvíli střetne. Na rtech se mu objeví úsměv, který… Který jsem tam skutečně nečekala, ne s tím, jak se na mě díval v tom sále, když mne držel spoutanou ve vzduchu, ale… Překvapeně sebou trhnu. To, když se náhle prolnou dvě takřka totožné tváře, ty rysy, ten úsměv… Na okamžik si ho vybavím v bílo zlaté róbě, sedícího na jednom z trůnů v Trůnním sále. Místo tyčící se vysoko nad Zlatým městem, tak blízko Otci, jak je to jen možné. Tak přeci… Je to serafín. Verchiel, strážce úsvitu. To jméno mi vyvstane v hlavě samo společně se vzpomínkou samotného Metatrona. Má druhá. A poslední. Žádná další ke mně už nepřišla a já… Za to byla ráda. Už tak pro mne bylo obtížné vstřebat vzpomínky Dumah, natož si k nim ještě přidávat Metatronův život…

Tak trochu se ošiju a raději rychle uhnu pohledem. O tomhle jsem… Nikomu neřekla. Ani Alexovi ne. Nakonec jsme se mu nedokázala přiznat k tomu, že jsem vyměnila Metatronovu vzpomínku za peníze na cestu a první třídu na Liberty. Myslím… Neměl by z toho radost. I já se za to stále tak trochu stydím, neměla jsem právo na to handlovat s něčím takovým.

Nicméně… Ani Metatronova vzpomínka mi nenapoví, co má Dumah společného s Verchielem. Nebo zda serafín myslel tu starou známost… Jinak? Dalo se to vyložit hned několika způsoby a… A akorát mě ze všeho toho přemýšlení a vypětí začíná bolest hlava. Zima tomu vůbec nepomáhá a do toho nás čekají dlouhé schody nahoru. Věrna svému přízvisku reaguji na jeho poznámku jen sotva patrným kývnutím hlavy. Nedokážu… Nedokážu se uvolnit dost na to, abych mu dokázala odpovědět. Reagovat. Jen… Jen jdu. Krok za krokem. Schod za schodem.

Na konci schodiště jsou dveře, kterými vejde do místnosti… Která vypadá podobně jako ta, kterou jsem vešla dovnitř já z Grove road. A pohled na všechny ty lidi zde mi napoví, že… Tentokrát se má moc nerozlila všude kolem jako tehdy v té chudinské čtvrti. Byl… Byl to vůbec výbuch? Je to děsivá myšlenka, že tentokrát jsem neztratila kontrolu jako tehdy, a pouze jsem nedobrovolně předala kontrolu… Něčemu jinému.

Váhavě následuji Verchiela dovnitř a mlčky přihlížím tomu, jak si bere slovo. Napjatě čekám na výsledek domluvy, která… Nedopadne. Serafínovo vysvětlení i doporučení se rozhodně nesetká s pochopením, ba právě naopak. Než si stačím uvědomit, k čemu se to vlastně schyluje… Tak už se to děje. Rány. Pěsti. Vidím, jak všichni najednou tahají zbraně a míří rychle k nám.

Poplašeně couvnu o krok zpátky k otevřeným dveřím a zvednu ruce do vzduchu. Zdánlivě tak, aby na ně viděli. Na znamení, že v nich nic nemám, že… Ztěžka polknu. Ovšem navzdory všemu, co se odehrálo dole, tak zaváhám jen chvíli. Chci… Chci odsud pryč, přeji si… Aby to všechno už skončilo… A… Potřebuji to vědět. Zda… Zda je to pryč… Pořád mám před očima ten okamžik, kdy… Jak vzduchem víří mé zlato podobno popílku a linky vybíhající na kůži černají na znamení toho, čím ve skutečnosti jsem.

A tak… Tak to udělám. Nakonec… V očích jiných už teď nejsem ničím jiným než stvůrou, co si zaslouží smrt. Co je pár dalších životů navíc? Nic. Kapka v moři. Pokud měl Lucifer pravdu a všichni zaplatíme za své hříchy, tak mne stejně už žádné vykoupení nečeká.

S pohledem upřeným na vlastní ruku opletenou andělskými liniemi, kterou nyní už nekryje rukáv kabátu, tak znovu sáhnu po své moci přivolávající další ševelení křídel můr a pach smrti plnící chřípí v nose. Tentokrát… Připravena to okamžitě utnout, pokud bych měla, byť jen pocit, že je cokoliv špatně…

I přestože moc dobře vím, že tohle celé… Se mnou je něco špatně. Brát životy lidem kolem mne i za cenu toho, že vím, jakou smrt jim přináším… Nikdy nemělo být takhle lehké. A přesto…

„… Zera…“

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Stojíš tam jako zvíře zahnané do kouta a mlčky nasloucháš muži, kterého ani neznáš. Ovšem neplatí to oběma směry, protože dle jeho slov v sále a vlastně i jen pár vteřin zpátky, on znal tebe. Nebo spíše tvé dávné já. Dumah.

Je ti povědomý. Ano. Ať už ale procházíš její vzpomínky z Veršů z jakéhokoliv konce, stále se ti nedaří toho světlovlasého muže k nikomu přiřadit. Nebyl to Yesod, Suriel ani nikdo podobný. Je to poněkud frustrující, ale teď tě trápí trochu jiné problémy než to, že si nemůžeš vzpomenout.

Musíš si přeci vyzvednout zpátky své věci. Noahův nůž a… Zbytek. Představa mladého agenta, po jehož mrtvém těle se stejně jako po ostatních projdou akorát tak nelidské končetiny Ztracených, byla děsivá. Vždyť jen včera jsi mu konečně po roce vrátila hodinky. Objala ho na rozloučenou poté, co ti bez zbytečných otázek zajistil setkání s Alexanderem a ten veselý tón, se kterým se s tebou loučil a který k němu neodmyslitelně patřil.

„Nemusíš se bát. Kdy nejsem opatrný? Ale to stejné platí pro vás mladá dámo.“

Ta slova zpětně dostávala dost trpký nádech. Noah mohl být opatrný, jak chtěl, ale stále to byl jen člověk. Člověk, který se dostal do oblasti výbuchu tvých sil. Do doslovné zóny smrti, která se kolem tebe rozlila jako voda z převržené sklenice. Někdy byly věci prostě až nebezpečně lehké.

„Hmmh, rozumné… Tak pojďte.“ Ohlédne se po tobě muž, který je už pár metrů před tebou a rty se mu roztáhnou do spokojeného hřejivého úsměvu. A v ten moment ti to v hlavě sepne. To problesknutí obrazu, který znáš a stačilo by ho jen přeložit přes ten současný. Vzpomínáš si.

Ovšem není to tak úplně tvá vzpomínka. Možná proto sis jej v prvních momentech nevybavila. Nepamatuješ si totiž na něj jako Dumah ale jako… Metatron.

Trůnní sál Tribunálu byl dalším z mnoha divů Zlatého města. Sedmero mramorových trůnů. Na každém jeden ze Serafínů. Těch nejvyšších z vás. A jeden z nich…

Verchiel. Strážce úsvitu. Muž s dlouhými plavými vlasy a živou jiskrou v očích. Jeden ze sedmi, který zasedal na mramorovém trůnu z vůle Otce.

Je to jen záblesk, který ale stačí k tomu, aby sis uvědomila, proč na něj za cizinka hleděla tak ostražitě? S úctou? A přesto se mu vzepřela. Tyhle věci už dávno neplatily… Alespoň to tvrdila. Muž v dlouhém kabátu jdoucí po tvém boku rozhodně nepůsobí jako serafín v plné síle, ale… Ale to nikdo z vás.

„Vidíte, říkal jsem, že jdeme dobře.“ Prohodí s vítězoslavným pousmáním, když dorazíte ke schodům, jenž se podobají těm, po kterých si sestoupila dolů. Zatím jste tu na nikoho nenarazili, ale tohle štěstí nemusí vydržet dlouho. Sem tvá síla určitě nedosáhla. Alespoň nezbývalo než doufat.

Vyjdete tedy po schodech, aby se muž nahoře zapřel do dveří, otevřel je a…

„Ah… omlouvám se, ale… Ale vypadá to, že aukce trochu předčasně skončila. Možná byste se tam měli podívat a nebo raději utéct. To už záleží, jak moc si ceníte vlastního života oproti výplatě.“ Udělá pár kroků do místnosti a zvedne ruce v obranném gestu a jen co vejdeš za ním, můžeš si všimnout, že v místnosti působící dost podobně té, ve které tě vítali, se nachází asi sedm dalších osob. Dvě ženy a pětice mužů. Všichni po vás hledí poněkud zaraženě. Patrně nečekali takovou návštěvu.

„Počkat, počkat… Co má tohle znamenat?“ Osmělí se nakonec jeden z nich a udělá krok k vám. „Kde je váš doprovod? Nemůžete se jen tak poflakovat kolem. Jak jste se sem vůbec dostali… sami?“ Zamračí se a sklouzne mezi vámi podezřívavým pohledem, zatímco ostatní se začínají zvedat ze židlí.

„Jak jsem říkal, není už moc kdo by nám ten doprovod dělal, ale klidně se běžte podívat…“ Pokrčí rameny světlovlasý muž a musí trochu zaklonit hlavu, aby mohl pohlédnout do tváře té hory svalů, co se na vás tak obořila.

„Mám číslo jedenáct?“ Zvedne tvůj zachránce mosaznou tabulku s dvojicí jedniček, která si vyslouží jen nevěřícné zamručení a ramenatý hromotluk mu ji vytrhne z rukou. „Kde jsou ostatní? Nenene… myslím, že tu s námi počkáte, než se domluvíme se šéfovou, co s vámi. Můžete být klidně… zloději.“

 „Obávám se, že vaše nadřízená bude teď poněkud indisponována… Rád bych si vybral zpátky své věci… A… Ah, sakra, když to chcete po zlém.“ A vrazí mu pěstí do břicha tak silně, že se ten obr zlomí v pase a bolestivě vyhekne, ale to už ostatní začnou sahat po zbraních a nebo se vrhat k vám.  

Teď jsem to pro změnu já, kdo se ještě více zarazí, když ten muž zmíní adresu, která mi vůbec nic neříká. Nemusím ani odpovídat, můj výraz mluví v tu chvíli za vše. A… Asi by to i dávalo smysl, kdybych měla v hlavě prostor nad něčím takovým přemýšlet. Namísto toho jen o to více znejistím a jen pozoruji jeho vzdalující se záda. To už ovšem i jemu dojde, že se nedržím jen pár kroků za ním, ale stojím na místě a váhavě přenáším váhu z nohy na nohu, podobna v tu chvíli spíše zvířeti zvažujícímu útěk. A… A taky se tak cítím.

Mrazivý vzduch mne trápí už teď, připadám si jako bych stála uprostřed zimy jen v lehkých šatech, jak se mne chlad držící pod kabátem nepouští a nejsem schopná se ani chůzí či rychlým pohybem, byť trochu rozehřát. Děsí mě to. Zvláště když vím, že to nemá nic společného s tím, že by tu snad byla zima. A smečka Ztracených v patách… Ne… Na tu nyní nemyslím takřka vůbec. Ale on… Jak by se tvářil, kdyby věděl, že jeden z nich nyní stojí jen kousek od něj a hledí na něj mýma očima? Bože… Jen ta představa je odporná. Přesto je to nyní můj nejmenším problém.

Muž rychle zruší těch pár kroků, co nás dělilo a… Ne, není mi to příjemné. Teď více než kdy jindy. Nervózně se ošiju a přenesu váhu na paty jako bych se skutečně hodlala rozeběhnout pryč. Na pár vteřin k tomu nemám vůbec daleko, přesto mne pohled jeho zvláštních očí udrží na místě. A také… Ta slova. To, co se mi snaží nepřímo naznačit… Dech se mi zrychlí. Jako bych se snad já zachovala jinak, kdyby se mi stalo něco podobného. Kdyby tam Noah zemřel vinou někoho jiného… Jenže… Jenže jsem to byla já. Já rozhodla. Ale… Proboha… Musela jsem něco dělat, všichni tam jen stáli a dívali se, musela jsem… Musela… Zloději… Uzurpátoři…

Do tichého šepotu opakujícího stále to samo dokola a dokola opět vstoupí jeho hlas. A já navzdory tomu prvotnímu hněvu a roztrpčení, které jsem cítila tam v sále, tak… Tak jen uhnu pohledem. Nevydržím se mu dívat do očí. Jediný, koho jsem se doopravdy snažila zabít… Drobně sebou trhnu, když se muž opět pohne, ovšem tentokrát směrem ode mě. Prsty si roztřeseně vjedu do vlasů a přinutím se k hlubšímu výdechu. A…

… Dumah…

Na okamžik… Ne. Ne. Způsob, jakým vysloví to jméno nezadrnká o žádnou strunu, která by rozezněla ten správný tón vedoucí ke jménu cizince, co… Znám ho, musím ho znát, ale… Ne, nevím. Navzdory tomu, že si pamatuji každého z Veršů, to, jak vyslovovali její jméno… Mlčky ho poslouchám, všechny ty možnosti a důsledky rozhodnutí, které musím udělat. Staré známosti? Pohledem kloužu po jeho tváři a je to tak frustrující pocit, zvláště… Zvláště když se teď opravdu nechci prohrabovat tím nezměrným množstvím záblesků a vzpomínek. Teď… Teď ne…

„Odkud…“ šeptnu tiše, ale to už se muž otáčí a pokračuje dál směrem, kterým jsme dosud šli.

A já… Ještě chvíli tam stojím a ohlížím se přes rameno. Když se vrátím… Vyjdu na místě, které znám, odtamtud trefím ke koni a… Mám tam zbraně. Revolver a… A Noahův nůž… Který… Zase… Je tím jediným, co… Dlaň si na okamžik přitisknu ke rtům, abych ovládla cokoliv, co se mi právě chystalo přejít přes rty. Zase je mi do pláče. Tentokrát ale musím všechnu tu hořkost spolknout. Když se vrátím… Ne, nejsou to další Probuzení, kterých se bojím. Ne, je to myšlenka na to, že… Pochybuji, že by Fernsby v tom sále zůstal a bojoval. Utekl, sotva byli ti Ztracený roztrháni? Nebo se pokusil nejdříve vzít… Tu ženu, co… Kdo ví, z jaké strany přišel, zda stejně jako já nebo…

Představa toho, že bych na něj mohla neozbrojená ve zdejších tunelech narazit, vzpomínka na ten nenávistný pohled, co mi věnoval, když se sbíral ze země jsou nakonec tím, co mne přinutí se trhaně pohnout… A vykročit za muže, jehož záda vidím už jen v dálce. Nerozeběhnu se, ale… Natáhnu krok, aniž bych se přestala stále ohlížet přes rameno.

Během chůze začnu třesoucími se prsty zápolit s knoflíky kabátu, abych jej úplně rozepnula a svlékla se z něj. Je mi pořád tak strašná zima, že… Nevím, třeba to pomůže, když na sobě nebudu mít vrstvu, co by ten chlad držela u těla…

Vera De Lacey

„Takže se znal se Zerou… Hmmm… To mě vlastně nakonec ani nepřekvapuje. Jen jsem nečekal, že jejich dávní známí nás uvězní ve sklepě. Něco podobného bych čekal spíše od druhé strany.“ Elija se zamyšleně zahledí na dveře, které se zavřeli za Rosierem, který nebyl tak úplně Rosier. Stejně jako ty jsi nebyla Zerachiel a Elija Lucifer. Přesto jste tu teď oba seděli zamčení za rozhodnutí a činy, které jste neprovedli.

„Nuriah?... Ah, jistě tato.“ Pohlédne na tebe Elija s pochopením. Viditelně tohle jméno mu v hlavě už zadrnkalo na povědomé struny. „Trochu se bojím, že ta by do sklepa chtěla zamknout i mě. Ovšem z jiných důvodů než ta mrcha Olivie…“ Zamručí, ale dále to už nerozvádí. Raději se začne věnovat jídlu, které máte před sebou. Není to rozhodně nic extra dobrého, ale dá se to sníst. Především horký slazený čaj je něco, co dovedeš v současné situaci ocenit. I Elija se chopí svého hrnečku, o který si chvíli nahřívá prsty, než se napije.

Rozhodně je to jiná večeře, než si měla původně v plánu. Měla tě čekat večeře s Williamem a nejenom ta. Dokonce i odpoledne, které si vyhradil jen pro tebe a tvou návštěvu a že čas předsedy Rady sedmi byl velmi ceněnou komoditou. Bezpochyby by to bylo příjemnější než… tohle.

„Mě?“ Vzhlédne k tobě Elija viditelně trochu zaskočen tvou otázkou. „Chytili mě do pasti. Nalákali mě na něco, co jsem musel prověřit a… A neodhadl jsem ji. Podcenil jsem ji.“ Zavrčí ta slova a o něco pevněji sevře plecháček. „Ale vypadá to, že modus operandi mají stejný. Pouze u tebe to byla… nějaká ta společenská akce.“ Sklouzne jeho pohled po tvých fialových šatech, jenž už jsou na pár místech nevzhledně pomačkané, přesto jsi na tom podstatně lépe než Elija, který je zde už několik dní.

„Ale to už je teď jedno…“ Povzdechne si než se dá opět do jídla, které tentokrát dojí v tichosti a postupně dopije také horký čaj. Nakonec pak odloží lžíci na kraj talíře a počká, až uděláš to stejné, aby celý stolek i s tácem pošoupl dál od postele. Vaše provizorní a rozhodně neplánovaná společná večeře je u konce.

„Máme pár hodin. Měla by sis odpočinout.“ Oznámí ti bezvýrazně a sám se vydá na druhou stranu pokoje. Po cestě sfoukne pár svíček, takže se pokoj ponoří do ještě hustšího šera. Hořet zůstane pouze olejová lampa, kterou vám před večeří přinesli. Z tvého spoluvězně zůstane jen vysoká silueta, z které jsou nejvýraznější ty sněhově bílé vlasy, které sice nezáří tak, jak si pamatuješ u pravého Lucifera, ale přesto jsou jedním z nejnápadnějších bodů jinak neměnném šeru. Elija už nic neříká, jen si otočí židli, na kterou se posadí, zatímco ty zůstaneš na posteli.

„Kdo ví, co má ta mrcha v plánu… Ale to brzy zjistíme. Bude si stačit počkat.“ Zamručí, zatímco si složí ruce na hrudi a skloní hlavu. Snad to i vypadá, že se chystá spát nebo si alespoň odpočinout, i když to k ideálnímu odpočinku bude mít daleko. Ovšem vzhledem k vašim polním podmínkám je to pořád lepší varianta než se natáhnout na studené tvrdé zemi.

Delilah Blair Flanagan

„Co? Špatně?“ Ohlédne se po tobě muž, kterého tvá slova viditelně zaskočí, ale přesto nezastaví, jak by se nabízelo. Pouze zvolní krok.

„Medway Road? Ne? Nic?“ Zamračí se, když na tobě pozná, že ti ta adresa nic neříká.

„Hmmh, to vypadá, že jsme nepřišli všichni ze stejného směru. No, nevadí. V první řadě se musíme dostat nahoru a pak můžeme řešit zapomenuté koně anebo vůbec co dál. Navíc…“ Zarazí se uprostřed věty, když si uvědomí, že jej nenásleduješ. Místo toho jsi se zastavila na místě, a dokonce od něj couvla.

„Aaaah, ale no tak. Na tohle nemáme čas.“ Protočí oči v sloup. „Přestaňte se tvářit jako boží umučení a pojďte. Prosím madam… Hroutit se můžete až venku, kde vás bude trápit nejhůř tak mrazivý vzduch, a ne smečka Ztracených v patách.“ Udělá k tobě krok. Dva. A vzdálenost mezi vámi zase velmi rychle zruší.

„Anebo hůř, skupina Probuzených, kteří si jdou pro svou spravedlnost a pomstu. Ne všichni šli na aukci jako já bez doprovodu.“ Povytáhne obočí, a aniž by ti to řekl na přímo, není problém si domyslet na co naráží. Však jsi to také slyšela. To zoufalé volání. Kolik z nich tam přišlo o někoho, kdo pro ně znamenal něco víc ať už jako přítel, kolega nebo partner? Může tě jen uklidňovat, že dost možná tam většina najde svůj konec po boku svých blízkých, protože pokud ne tak… Tak bude hledat původce toho všeho.

„Navíc buďte ráda, že si neberu osobně to, když se mě pokusí někdo zabít.“ Ztlumí hlas a pohlédne ti vážně do očí. Ty jeho se zdají zvláštně zelené s pár zlatými linkami. Těžko říct, zda je má v duhovkách vetkané běžně nebo je to ještě dozvuk toho, jak sáhl pro svou moc. „Nejsem vztahovačný muž.“ Ušklíbne se náhle, jako kdyby o nic nešlo, než od tebe udělá krok zpátky a ty se můžeš zase volně nadechnout.

„Tak co kdybyste se připojila ke mně… Dumah… A společně se zase dostaneme zpátky do ulic, kde bude bezpečněji? Tohle opravdu není místo na dohadování se.“ Potřese zamítavě hlavou. „A nebo se můžete vydat zpátky k tomu sálu… Ale nemyslím si, že je tam někdo, kdo by vás rád viděl, natož by vám chtěl pomoci se dostat do bezpečí. Spíše se výjimečně Probuzení s Ztracení v něčem shodnou. Takový nečekaný zázrak, kterého by na vašem místě nebylo dobré být svědkem… Ale pokud si to přejete?“ Pokyne ti rukou opačným směrem, ze kterého jste přišli a kterým by ses musela vrátit, aby ses dostala na cestu, jenž si pamatuješ.

„Nehodlám vás tu spoutat a odtáhnout křičící ven. Nabízím vám jen pomocnou ruku. Ze staré známosti řekněme. Takže jestli chcete… Je to na vás. Každý svého štěstí strůjcem. Tak se to říká, ne?“ Pootočí nataženou ruku dlaní vzhůru a povytáhne obočí, než se pak prostě po pár vteřinách vydá dál směrem do tunelu, který neznáš.

♫♪♪♫

Já… Nechápu to. Myšlenky se mi zběsile míhají hlavou a naráží do sebe jako houf můr poletujících kolem plynového světla. Strnule hledím na muže z mých nočních můr, jak se zvedá. Jak tam stojí a ten pohled mi oplácí. Žaludek se mi sevře tak silně, div se nezlomím v pase a nezačnu se dávit. Já… Sáhla jsem pro… Tolik svých sil. Nechala jsem se stáhnout do hlubiny, vytlačena Ztraceným… Fernsby měl být mrtvý. Mrtvý! To kvůli němu jsem vše zahodila. Vybavuji si, jak… Jak mi jeho život vzdoroval. Jak? Oči mu nežhnou andělským zlatem, není jeden z nás, a přesto… Hruď mi svírá nepopsatelná úzkost. Postavila jsem se mu! Mělo to… Mělo to všechno skončit, nic víc… Chtěla jsem jen přetnout ten kruh, osvobodit se.

A… A ve skutečnosti jsem se jen nechala… Zaslepit vlastním strachem maskovaným za hněv. Nebál se mě, nikdy se mě nebál. Věděl, že mu nedokážu ublížit. Celou tu dobu… Stačí si vybavit ten samolibý úšklebek. Vyhrál. Zase… Vyhrál.

Srdce mi buší tak silně, že skrze jeho tlukot takřka ani neslyším apel světlovlasého muže, který se mne snaží dostat ze sálu pryč. „Ne, ne… Ne! On… Nemůžu, já… Ne!“ vykřiknu, když mě opět chytí za paži a doslova mne odtáhne ten zbývající metr ke dveřím a vystrčí mne ze sálu pryč. Pokusím se mu vytrhnout, ovšem jakmile se ocitnu ze sálu venku, tak… Tak mi pohled na všechny ty Ztracené zabrání… Ani nevím v čem. Nevím, co dělat, jen bezradně hledím do sálu a… A přistihnu se, že tajně doufám v to… Aby Ztracení dokončili to dílo zkázy. Aby ho roztrhali na kusy. Aby… Potřebuji to vidět, musím vědět, že je mrtvý. Nemůžu odsud… Ne… Nesmí to být zbytečné, nesmí…

Ovšem i tuhle naději mi muž stojící kousek ode mne vezme.

Strnule sleduji, jak se vzduch v sálu zachvěje a vykvete v něm obrovská pavučina zlatých nití zamotávajících do sebe všechny ty Ztracené, co se hrnou tunelem ve zdi dovnitř. A já už vím, co se stane, jakmile se kolem kostnatých protáhlých údů omotá poslední zlaté lanko. Ryk desítek bestií se slije v disharmonický chorál trhající uši a zavrtávajíc se hluboko do mysli a pak… Z toho zvuku trhajících se těl se mi krátce navalí. Sotva zvládnu polknout kyselé sliny. Do očí mi vhrkne pár slz, když mi to dojde. Že… Že Fernsby… Já… Tohle všechno… Bylo tak moc… zbytečné…

Něco se ve mne napne a… Přetrhne…

V tom šoku mne nakonec ani nenapadne protestovat, když mne muž znovu vybídne k pohybu a rozjede se se mnou černou chodbou pryč. Vypadá unaveně, strhaně. To, co právě dokázal… Musí to být někdo z prvního kůru, ale… Ale vlastně je to poslední věc, na kterou nyní myslím. Mechanicky pokračuji vpřed, i když se mi pletou nohy. Spíše rozrušením než únavou. Mráz, který prosákl z mé duše až na povrch těla mne neopouští. Naopak. Drží se mne a nedává mi zapomenout na nic z toho, co se stalo. Třesou se mi ruce. Ramena. Dost možná celá… Já.

Zvláště… Zvláště když mi dojde, že jdeme… Jinudy. Jinou chodbou. Zahnuli jsme… Jinam. Slova o Ztracených sotva vnímám. Skrze chumel myšlenek a nemizícího chladu se probojuje jen tón jeho hlasu, nikoliv, co mi říká.

„Jdeme… Jdeme špatně,“ hlesnu namísto odpovědi, kterou po mně chtěl a zastavím se. „Měli jsme… Zahnout a jít po schodech nahoru. Já… Mám tam koně, musím ho vrátit a…“ hlas se mi zlomí a vytratí se do prázdna, jak to všechno na mě začíná… Ne, doléhat ne. Padat. Zdi se s praskotem hroutí do sebe, aby mne pohřbili pod tíhou vlastního rozhodnutí. Jak… Jak to vysvětlím Alexovi? Slíbila jsem mu, že neudělám nic hloupého…

… a teď stojím v chodbě s neznámým Probuzeným, který mne musel dostat pryč ze sálu plného lidí, které jsem zabila, aby mne nepotkal stejný osud ať už mečem jednoho z nás nebo spáry Ztraceného…

… a proč vlastně? Proč… Kam mě vede?

Dochází mi to díky všemu, co se stalo, až opožděně. Že jsem bez přemýšlení vyběhla za někým, koho neznám, a přesto mi připadá povědomý a… A vlastně ani nevím… Nevím. S tou myšlenkou i mimoděk od něj o krok couvnu a ztěžka polknu, zatímco se mi do tváře vkrade všechna ta nevyřčená nedůvěra.

… Zera…