Andor.cz - Dračí doupě online

Fernsbymu už neodpovím, jen stisknu rty k sobě. Moc dobře vím, že kdybych měla nyní promluvit, tak to zcela jistě nebude s tím nuceným klidem, do kterého jsem se nutila před chvílí při odpovědi ženě stojící na podiu. Ke klidu mám totiž stále daleko, na kolik to všechno ve mne bublá vře. Potřebovala bych… Potřebovala bych na chvíli někam stranou. Na místo, kde bych se mohla nadechnout a… Nějak to ze sebe dostat. Pročistit si mysl dost na to, abych získala od toho všeho odstup. Takhle… Nedokážu jasně myslet.

Ovšem svět se nezastaví jen, protože bych si to přála. Aukce pokračuje, jakkoliv se jen stěží zvládám soustředit na dražené kousky a hlas licitátorky. Snažím se, ovšem můj pohled stále přitahuje jediná osoba v sále. Muž ve vlčí masce. Hlídám si Fernsbyho pohledem, nedovolím mu, aby se mi ztratil. Dokud ho vidím, tak… Tak si zvládám mezi námi udržovat bezpečný odstup a necítím se tolik ohroženě jeho přítomností. Naopak, vědění, že mám situaci aspoň pod nějakou kontrolou mi dovoluje dýchat a zmírní to aspoň trochu ten tíživý tlak na hrudi, který se mi tam usadil. Vždy, když se náš pohled na okamžik střetne, tak se zamračím. Popuzeně trhnu hlavou. Pobavení z téhle absurdní situace s ním rozhodně nesdílím.

O meč, který se draží jako první jen krátce zavadím pohledem. Pohled na jednu ze zbraní Zlatého města s sebou nenese příjemné vzpomínky… Jak postupuji chodbou. Zabíjím jednoho Padlého za druhým a zůstává za mnou jen krev a smrt. Nebylo to skutečné, přesto pro Dumah to v tu chvíli opravdové bylo. Všechno co… Cítila. Co jsem já cítila. Ostře vydechnu a potřesu hlavou. Tohle mi už vůbec nepomáhá, ale je pro mě těžké vysvětlit vlastní mysli, aby se zastavila a přestala s tím. Zvláště, když na jednu dávnou vzpomínku navážou střípky desítek dalších. Záblesky z posledních Veršů, kaleidoskop rozbitých vzpomínek skládajících se zpátky.

Prsty si promnu spánky, jak mne z toho všeho vypětí akorát začíná bolet hlava.

Mečem to totiž jen začíná. Draží se i kusy zbrojí a k mé vlastní hrůze i pozůstatky nás samých. Když hledím na lebku opletenou zlatými liniemi, tak na chvíli zapomenu i na Fernsbyho. Ztěžka polknu. Vidět to… Takhle… Je tak sureální zážitek, že se to nedá slovy popsat. Dívat se na to a přemýšlet, jestli jsem dotyčného znala… Cítím z toho všeho zvláštní úzkost. Tohle je strašné místo. Plné hrozných lidí, kteří… Kteří jen znesvěcují náš odkaz. Všechno to… Syčivě vydechnu.

Ovšem nic z toho mne nakonec nepřipraví na další položku ze seznamu.

Strnule hledím na podium, kam trojice mužů přivádí bělovlasou drobnou ženu světlé pleti a cítím kyselost hrnoucí se krkem nahoru. Z tváře mi během okamžiku vyprchá veškerá barva. Nemusím se nijak domýšlet, co je důvodem její malátnosti. A už vůbec ne to, kým je. Nebo spíše… Čím. Jednou z nás. Oni tady draží… Jednu z nás. Odraz. Jaagrat. Probuzená. Ve spáncích mi burácí krev a v uších slyším notnou chvíli jen ten temný varovný hukot. Rychle se rozhlédnu kolem sebe, ale vlastně… Skoro jako bych byla jedinou, koho to… Překvapilo? Ne, to není to vhodné slovo. Cítím odpor i zlost, to vše podbarvené úzkostí. Co je tohle za lidi? Pochopila bych zbraně. Dohody. Domy. Kosti andělů, cokoliv. Ale tohle… Tohle ne. A ani to chápat nechci.

Aniž bych si to uvědomila, propletu se davem blíže. Avšak po fascinaci či obdivu k takovému „vzácnému kousku“ by kdokoliv jen marně hledal, byť stopy. Shlížím na to celé s despektem a zhnusením, čelisti křečovitě zaťaté. Je pro mne až příliš snadné představit si jaké by to bylo ocitnout se v kůži té ženy. To, jak by po skončení aukce mohla dopadnout – a pravděpodobně dopadne. Divadlo pokračuje. Snad mne zarazí, že… Nikdo jiný ty zlaté částečky opravdu nevidí? Pamatuji si na zlaté odlesky krve ve zkumavkách, které viděl i Fernsby… Nicméně i na tohle je licitátorka dobře připravená. Až příliš dobře. Nikdo tak nemusí pochybovat o tom, kým stříbrovlasá žena ve skutečnosti je.

Dav se pohne směrem k ní, pět minut běží. Přimhouřím oči, když zahlédnu Fernsbyho, který je jedním z těch, co jdou podívat blíže. Jistě… Proto je tady? Aby si sehnal… Někoho nového na své… Pokusy s krví… Svoji osobní zásobárnu zlaté krve. Udělám rychlý krok vpřed, ale v další chvíli se zarazím. Kdyby… Kdyby tu někde neměl být Noah, tak bych snad ani neváhala. Nikdo z těch lidí hrnoucích se k podiu si nezasloužil žít. Nikdo. A už vůbec ne černovlasá licitátorka, která o tom všem mluví… Jak mluví. Chvíli ji propaluji pohledem a div u toho neskřípu zuby. Celé tohle je… Nikdy jsem sem neměla chodit sama. Měla bych… Já vlastně nevím, co bych měla, ale… Něco musím! Nemůžu předstírat, že se to neděje!...

„Tohle nemůžete myslet vážně. Tohle…“ splyne mi ze rtů rozhořčeně v tom náhlém popudu. Ta slova nekřičím, ale vlastně se ani příliš nestarám o to, kdo je uslyší. „… nemůžete,“ vydechnu napjatě a potřesu hlavou, zatímco oči za maskou se mi rozrušeně lesknou a v zlatých tetováních cítím čím dál intenzivnější šimrání proudící síly.

Vera De Lacey

„Zlatý trůn… Plán B. Hmm, viditelně se mu to nepodařilo, když sedím tady.“ Rozpřáhne ruce a uteče mu skoro až pobavené zasmání. Opravdu pobledlý Elija v zmačkané košili nevypadá jako někdo, kdo by seděl na trůnu stvoření. Byl na tom teď stejně špatně jako ty. Už jste nebyli nekorunovanými vládci Padlých. Ani nebeská Ctnost se Serafínem. Byli jste jen dva smrtelníci, které zavřeli do temné cely.  

Na tvá slova o lítosti jen neurčitě zamručí a kývne hlavou. Těžko říct, jestli s tebou bez výjimky souhlasí, avšak nerozporuje ti to. On také nebyl zrovna zářným odrazem Lucifera a dost možná ani nechtěl být.

Ale pak už se váš rozhovor stočí ke společné historii Granvillů a Essingtonů. Nebo snad přímo Williama. Elija není zrovna nejsdílnější a vypoví ti celý příběh do detailů, přesto je poselství jeho slov jasné. Přišel o všechno? Mohl za to skutečně William? Některé věci, které ti William říkal do toho snad i mohly zapadnout, přesto… Nechtělo se ti tomu věřit. Že by zrovna vévoda provedl něco takového, co by odsoudilo i ostatní? Nevinné? A k čemu vlastně? Nebo se prostě jen věci zkomplikovaly tím nejhorším možným způsobem?

I to byla jedna z množností. Sama si v životě byla svědkem toho, že člověk míní, ale bůh mění. I když bůh… Spíše se to teď dalo svádět na osud nebo prostě jen neštěstí. Pokud to celé nebylo úmyslné… Ale na to jsi odpověď neznala.

Tvá otázka je tak tichá, že není skoro ani postřehnutelná i v tom tichu, které vás obklopuje. Elija na ni v první chvíli nereaguje, a tak se snad i zdá, že ji neslyšel, než jen pohodí hlavou a ramena mu poklesnou, jak dlouze vydechne. „… Je to už pár let.“ Odpoví ti neurčitě, zatímco propaluje pohledem zem kus před ním. „Ale to už je teď jedno.“ Hlesne unaveně a ty si všimneš, jak sevřel křečovitě ruce v pěst.

„Viditelně nás v tomhle životě dohánějí tresty za naše minulé hříchy… Je to jen samé neštěstí. Hlavně pro ty kolem. Někdy věci prostě nejsou… fér.“ Dodá tišeji a jen se smutně pousměje tomu, jak ta slova znějí. „Třeba v některém dalším životě… Hmmh, ne… to nejspíše ne.“ Zvedne tvář vzhůru, snad jako kdyby chtěl hledět na hvězdné nebe, ale místo toho je tam jen tmavý oprýskaný strop. Je to tak povědomý pohled. Ten profil. Ta tvář rámovaná bílými vlasy hledící k nebesům. Jen tentokrát v očích neplane ten nezdolný zápal a jiskra, kterou Zerachiel tak obdivovala.

„Řekl ti to?“ Padne zčistajasna prostá otázka, pod kterou se ale může skrývat mnohé. „Řekl ti o tom, co se děje?“  

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Fernsby tě provokuje. Vidíš to na jeho sebejistém chování, které jako kdyby vůbec nereflektovalo to, kdo před ním tady stojí. Stačilo by ti tak málo, aby už od něj nezazněla žádná další slova a nahradilo je jen bolestivé chroptění. Ovšem… Tady by podobná akce měla své důsledky. Navíc sis nemohla být jistá tím, že zasáhneš svou schopností pouze jej. Emoce v tobě bublaly a draly se na povrch. Podobně jako tehdy v té prokleté zapadlé uličce…

I tak o tom ale vážně přemýšlíš. Ten člověk před tebou by si to zasloužil. Zcela jistě by si to zasloužil! Ale pak vás přeruší hlas licitátorky a přijde napomenutí. Vlastně je to poprvé, co byl průběh aukce takto narušen, takže o to více přitáhnete pozornosti. Přesto… Víš, že na tebe nevidí všichni. Můžeš jen doufat, že tě Noah slyšel a poznal, pokud tě přímo neviděl.

„Heh, tak venku?“ Ušklíbne se na tebe Fernsby a protočí hravě mosaznou cedulku s číslem v ruce. Ještě chvíli na sebe hledíte a je to nakonec on, kdo se jakoby nic ležérně otočí a projde dál do davu, aniž by se po tobě byť jen na chvíli otočil.

„Skvělé, v tom případě je tu první z předmětů… Původní meč, který byl nalezen…“

A tak aukce pokračuje. Fernsby se zaplete do davu, ale ty si jej nenecháš jen tak utéct. Sleduješ muže ve vlčí masce a držíš se mu na dohled. Párkrát se váš pohled střetne, když si všimne, kde jsi, ale kromě pobaveného úšklebku na tebe nijak více nereaguje. Viditelně nestojí o to, aby ho vykázali z aukce, podobně jako ty.

V rámci dalších nabídek se před vámi se objeví hned několik památek na zlatý věk, jak tomu tady říkali. Je to občas jako hledět skrz čas. Vidíš totiž jeden z mečů, které byly ve Zlatém městě běžnými zbraněmi, a přitom se zde jeho cena na dražbě šplhá do astronomických výšin. Není se čemu divit. Vypadá stále zachovale. Vlastně až nezvykle zachovale na to, že je starý několik tisíc let. Dojde i na části zbrojí a dokonce… kosti. Ano, lebku, po které se táhnou zlatavé vypálené linie. Nevíš, jak se na ni mohly dostat, ale poznáváš je. Je to jako kdyby se zlatá tetování protavila až na kost, kde zůstala. Komu ale patřila a jaké by to bylo vůbec dotknout se vlastních ostatků? To jsou otázky, na které nedostáváš odpověď. Snad kdybys přihazovala, ale vzhledem k tomu, jaké ceny dosahují tyto předměty, je ti jasné, že bys neměla už dostatek financí na dražbu relikviáře, kvůli kterému zde jsi.

„A další položka na seznamu…“ Odmlčí se žena, než pokyne rukou ke kraji pódia, na které vystoupí trojice mužů, kteří však tentokrát nic nenesou a nejdou ani sami. Vedou na pódium ženu, která však nevypadá, že by je pouze doprovázela a něco nesla. Oproti nim působí… jinak. A ty už moc dobře tušíš proč.

Dlouhé bílé vlasy a světlá skoro až porcelánová pokožka, která se jí pod okem barví do rudo fialových odstínů. Na sobě má prosté bílé šaty jednoduchého splývavého střihu. Není nijak viditelně spoutaná, ale něco na jejích pohybech a to, jak ji muži vedou a podpírají, napovídá, že dost možná nebude plně při smyslech. Jen co ji dovedou doprostřed pódia a pustí ji, sveze se na kolena s hlavou těžce skloněnou. Těžko říct, jestli ji přímo znáš, protože do tváře si jí neviděla, ale i tak… Víš, že je to jedna z vás.

„Živoucí památka na Zlatou válku! Jedna z Odrazů, Jaagratů nebo Probuzených, chcete-li. Pravé jméno bude sděleno pouze kupci. A samozřejmě důkaz…“ Jeden z mužů podá ženě zlatě se lesknoucí amulet, který je zhruba velikosti dlaně a jenž stejně jako všechny dříve dražené předměty doslova křičí odkud pochází. A k amuletu ještě přidá něco, co vypadá jako… Ne, budeš muset jít blíž, ale pak to uvidíš. Je to břitva. Prostá břitva se slonovinovou úchytkou. Podobná, jakou měl doma i manžel.

Žena si ji společně s amuletem vezme, než se skloní k bělovlásce, aby zvedla její bledou ruku do vzduchu. Ta s ní nijak nebojuje a působí spíše jako bezvládná loutka.

„… Zlato v jejich krvi samozřejmě není pro každého viditelné, ale nemusíte se bát. Proto zde máme věc, která všem bez výjimky potvrdí, o koho se jedná.“ A s tím přejede břitem po předloktí ženy. Všimneš si, jak sebou lehce trhne, ale černovláska ji drží dostatečně pevně. Na bílé kůži se objeví pár rudých kapek krve, které se pak slijí v tenký pramínek, zatímco se do vzduchu vznesou první zlaté částečky. Kolikrát si to už viděla? Ale to, že to nemuseli vidět ostatní je pro tebe nová informace. Krev skane z paže a jen co dopadne na amulet, rozzáří se po jeho obvodu série prastarých znaků. Davem to vzrušeně zašumí a všimneš si, že tohle vzbudilo rozhodně větší zájem než staré kousky zbraní.

„Je už na kupci, jestli tenhle dražený kus zařadí do své sbírky nebo pro něj najde jiné využití. Prosím, vašich pět minut začíná…“ Vezme licitátorka do ruky opět kapesní hodinky, zatímco se vcelku dost lidí pohne směrem k pódiu a je mezi nimi i muž s vlčí maskou.

Ten jeho úsměv! Popouzí mě tou svojí zatracenou sebejistotou. Jako by to pro něj celé bylo jen… Žert. Úsměvná příhoda. Mhouřím za maskou oči a propichuji ho pohledem, který rozhodně není vřelý a už vůbec ne přátelský. Pevně stisknu rty k sobě, když mě tak znovu osloví. Nejraději bych ho znovu okřikla. Nechala ho utopit v tichu, aby nemohl už vyslovit ani hlásku. Nic. Vydržel by mu i poté ten sebejistý úsměv? A co teprve, kdyby se mu sevřel krk a po obličeji vyšplhaly černé žíly. Vlastní schopnost se mi díky Veršům sice hnusila, ale kvůli Fernsbymu bych to zvládla. Byl jednou z mála osob na světě, u kterých by mne ten pohled dokonce těšil.

Jenže on pokračuje dál. Ne, to není jedno! Mně to není jedno. Jen z představy, jak si Fernsby po večerech v těch knihách čte a baví se tím… I když baví? Dokáži si představit, že ho to zaskočilo. Muselo. Probůh, to opravdu věřil tomu, že bych něco takového vypustila do světa? Najednou k těm knihám cítím ještě větší odpor než předtím.

Když ke mně udělá krok, stojí mne veškeré sebeovládání zůstat stát na místě. V první chvíli jen rychle nakročím jednou nohou dozadu a přenesu na ni váhu, ovšem krok nedokončím. Nesmím. Ne… Teď ne. Jenže navzdory veškerým snahám mi srdce stále buší a dech mám zrychlený. Až příliš mi tím pohybem připomene tu chvíli na jedné opuštěné půdě. Jak se krčím u zdi a nemám před ním kam utéci, když se ke mně přiblíží. Ale… Já už nejsem ona. Nebudu se tu před ním krčit strachem! Co mi tady udělá? Uhodí mě? Já ho můžu zabít, aniž bych hnula prstem!

Nakloní se ke mně a já se tentokrát neodtáhnu, namísto toho mu odhodlaně čelím navzdory tomu, jak nepříjemná mi jeho blízkost je. Ignoruji jeho významný pohled k obecenstvu, které máme. Divadlo… Divadlo?! Odezírám mu ta slova ze rtů, tichá a varovná. Avšak tentokrát mají úplně jiný efekt. Namísto toho, aby mne zastrašila, tak mne ještě více popudí a jen přiživí studený oheň, co se mi žene žilami.

„Mile ráda. Jak jsi to tehdy říkal? Když se kácí les!...“ procedím skrze zuby bojovně. Reakce na sebe nenechá dlouho čekat. Kdo si myslím, že jsem? To ty jsi ještě pořád nepochopil, kdo jsem! Není rozhodně tak nad věcí, jak by se mohlo zdát. Ostatně… Tohle si až příliš dobře pamatuji. Jak lehké ho bylo vyprovokovat k tomu, aby mi chtěl dokázat, kdo je tu pánem. Jenže tentokrát se přepočítal, tentokrát…

… nás přeruší hlas ženy na pódiu. Přistiženě sebou trhnu, zvláště když koutkem oka zachytím pohyb, jak se od nás všichni najednou ještě více vzdálí. Najednou máme pozornost… Všech. Přinutím se vydechnout a pohlédnout krátce na ženu, jejíž pohled se vpaluje právě a jen do mě. Nabídka to je stejně děsivá jako lákavá. Vyřídit to s ním nahoře jednou pro vždy… Stisknu rty a přesunu svoji pozornost zpátky k panu Vlkovi.

Nicméně je to Fernsby, kdo jak první ustoupí. Doslova. Já se stále nehnu ani o krok. Sleduji, jak zvedá ruce a ujišťuje ji, že to je v pořádku. To tedy zatraceně není… Nemůže za to? Roztouženě vrhla?! Jenže v tu samou chvíli na sobě ucítím takové množství upřených pohledů, že mne ta intenzita zase rychle schladí. Nastane chvíle ticha, ve které bych si snad i vychutnala Fernsbyho nejistotu, pokud by to neznamenalo, že k sobě strhávám pozornost naprosto… Všech. Tohle celé je noční můra v noční může. Na druhou stranu… Pokud tu je někde Noah a dosud si mně nikde nevšiml…

„Omlouvám se za vyrušení, nebylo mým úmyslem zdržovat. S panem vlkem budeme samozřejmě pokračovat až po skončení aukce venku,“ překonám sebe sama a odpovím nahlas. Opravdu nahlas, jasným a pevným hlasem, který mi jen jednou sotva znatelně poskočí. Tak… Tak aby mne slyšel i Noah, pokud by stál někde… Někde dál ode mě. Můj hlas musí přeci poznat, ne? Prosím… Prosím, ať tu někde je. Ať ví, že se něco děje. Protože já právě nejenže šlápla na hada bosou nohou, ale navrch jsem na něj ještě s gustem dupla a vyzvala ho k tomu, aby mi to vrátil.

Naposledy Fernsbyho probodnu pohledem, než ostentativně ukročím do strany. Navzdory mému výrazu i silným slovům je ve mně v tu chvíli malá dušička, ale… Všichni se pořád dívají a já… Nemůžu na sobě dát nic najevo. Zatím ne. A tak jen s dalším výdechem aspoň trochu uvolním držení těla a přiměji se povolit prsty sevřené dosud v pěst. V dlani mi bolestivě tepe přesně v tom zběsilém rytmu vlastního srdce, když si ji opatrně přitisknu k černému kabátu, abych si do něj utřela krev z malých ranek po nehtech.

Přesto z Fernsbyho nespouštím pohled. On bude tím, kdo mi bude muset ukázat záda.

♫♪♪♫

Delilah Blair Flanagan

Ta slova se do tebe zakousnou jako vzteklý pes a nepustí. Rána to byla více než uspokojivá, ale rozhodně to nepomohlo k tomu, aby mlčel. A že teď bys za to byla vskutku ráda. Tvoje popuzené ohrazení jen přitáhne další pozornost, avšak Fernsby se netváří, že by ho to jakkoliv trápilo. Naopak působí potěšeně. I když má masku, stále to vidíš na těch usmívajících se rtech. Ten sebejistý mrazivý úsměv, který sis pamatovala doteď.

„Ah, na jménech nesejde, Angelo.“ Pokrčí rameny, než se dostanete k té palčivější části. Těm zatraceným románům z Penfieldova pera. Samozřejmě, že musely ke tvé smůle vyjít už ty díly, ve kterých hrál podstatnou roli, i když ty knihy vykreslovaly příběh, jenž byl snad ještě děsivější než to, co se ti ve skutečnosti stalo. Rozhodně ti to přišlo odpornější.

„Psala, nepsala… Nebo si to někomu diktovala. To už je jedno.“ Ušklíbne se. „Přísaháš? Vyhrožuješ?... Tady?“ Udělá krok k tobě a ztiší hlas, zatímco k tobě skoro až důvěrně skloní hlavu, než ti očima naznačí směrem k lidem, jenž vás tu sledují.

„Uděláš jim tu divadlo, Angelo? Jako mě tehdy s tou svou… smrtí?“ Poslední slovo zašeptá tak tiše, že jej skoro ani ty neslyšíš, ale z jeho rtů se dá velmi dobře odezírat. Ne, nevypadá to, že by ho tvá výhrůžka nějak vyděsila. Oproti na zemi se krčící plačící Sofii je tohle výrazná změna. Avšak tady skutečně nemáte klid na to, abyste si vyřídili nepozorovaně účty. Přesto… Ta možnost tu před tebou stále je a hledí ti zblízka do očí, než popuzeně zasyčí.

„Kdo si myslíš, že jsi?! Jsi stále jen malá vyděšená…!“

„Tak uklidněte se prosím! Rádi bychom začali a pokud tu někteří budou zdržovat, není problém, aby se odebrali ze sálu pryč.“ Ozve se známý ženský hlas, zatímco se jako na povel kruh kolem vás o něco rozšíří, jako kdyby se od vás chtěli ostatní distancovat. Nikdo se nechce zaplétat s dvojicí potížistů, ačkoliv máte v tuhle chvíli pomalu většinu pozornosti ze svého okolí.

„Paní sovo… Pane vlku, budete tak laskaví a necháte si své osobní záležitosti na potom? Případně vás mohou zdejší asistenti doprovodit na vzduch a můžete pokračovat v čemkoliv, co byste rádi.“ Ucítíš tentokrát přímo na sobě dravčí pohled ženy z pódia, zatímco vás napomene jako bandu neposlušných dětí. Přimhouřenýma očima těkne mezi tebou a Fernsbym, jenž jen popuzeně trhne hlavou, než po chvíli váhání od tebe ustoupí. Krok… Druhý… A nakonec vás dělí několik metrů.

„V pořádku. V pořádku. Jen jsme se dlouho neviděli. Nemůžu za to, že po mně dáma tak roztouženě vrhla.“ Zvedne ruce v rezignovaném gestu, aniž by však z tebe byť na vteřinu spustil oči. Viditelně si není tak zcela jistý tím, jaký postoj k tomu celému budeš mít ty.

„Skvělé… V tom případě, jestli můžeme pokračovat…?“ Tentokrát se ostříží pohled ženy stočí na tebe, a tak trochu nečekaně a nechtěně na sebe díky této situaci stáhneš pozornost velké části místních účastníků. Alespoň tedy těch, kteří na vás dohlédnou.

♬♬♬

Pohnu se vpřed s jediným úmyslem. Ublížit mu. Zdaleka ne tak, jak moc ublížil on mne, ale jako začátek mi to stačí. Vrátit mu aspoň zlomek té bolesti. On tehdy také nezaváhal, když mě uhodil. A tak nyní neváhám ani já. Přiblížím se k němu rychlým posunem, pohybem, který se ničím neliší od toho, co mne mimo jiné snažil v posledních pár měsících naučit Alexander. Jen s tím rozdílem, že tentokrát nic letící pěst nezastaví – a já už vůbec ne. Prudce švihnu pravou rukou. Výhoda překvapení je na mé straně. Nezastaví mě, nesrazí stranou.

Zasáhnu!

Očima mi probleskne zlato, které se v další chvíli vytratí stejně rychle jako se objevilo. Zpoza rtů mi nevyjde ani hlásky, stejně tak ani podrážky mých bot nevydaly jediný zvuk. Hledím na něj a srdce mi silně tluče v hrudi. Při pohledu na to, jak pootevře rty a zlomí se v pase mnou projede ten šimravý záchvěv euforie. Uhodila jsem ho. Uhodila jsem Fernsbyho! Až nyní mi to plně dochází, to… To, co jsem udělala. I to, že se kolem nás utvořil menší kroužek. Dívají se na nás. Nikdo nekřičí ani se nevrhá Fernsbymu na pomoc, naopak letmo zahlédnu spíše záblesk pobavení.

Jenže než stihnu cokoliv dalšího, prsty obemknou moji paži v ocelovém stisku a muž přede mnou se pohne mnohem rychleji a koordinovaněji, než jsem po té ráně očekávala. Než jsem vůbec očekávala. Chci se mu vytrhnout, ohnat se po něm druhou rukou, cokoliv – ale je rychlejší. Silnější. Paží mi krátce vystřelí bolest, jak ji zmáčkne a trhne mnou směrem k sobě. Nedá mi šanci. On… Dřív jsem si myslela, že… Byla jsem tak slabá, tehdy. Teď mi srdce bije na poplach s tím strašlivým zjištěním, že jsem stejně slabá i teď.

Krk se mi sevře, když si mne přitáhne. Je tak blízko, že cítím i ten čpavý chemický zápach skrývající se pod kolínskou. Za tu dobu jsem na něj úspěšně zapomněla, ale teď je to všechno zpátky. Trhnu sebou v očekávání rány na oplátku, dokonce i druhá ruka mi vystřelí ve snaze se bránit. Ovšem místo toho mi jen odtáhne masku od tváře. Aby se ujistil? Nepoznal mě. Nepoznal by mě…

A pak mě pustí. Prostě mě pustí a poodstoupí. Já v tu samou chvíli udělám to samé, ačkoliv ani vzdálenost celého sálu by mi mezi námi dvěma nepřipadala dostatečná. „Nejsem Angela! To není! – Moje! – jméno!“ odseknu popuzeně a je mi v tu chvíli naprosto jedno, že se po nás lidi stále dívají. Poslouchají. Nezáleží mi na tom, v periferním vidění se mi jen míhají stíny. Srdce mi stále divoce tluče a kůže mravenčí návalem adrenalinu. Uteč nebo zabij. Uteč. Zabij. Jen to na mě křičí něco v mém podvědomí. Instinkt. Strach a vztek. Nejsem Angela, zopakuji si v duchu.

To, co přijde vzápětí je ovšem mnohem horší, než kdyby mi vlepil facku. Protože si tak stejně připadám. Cuknu sebou a prsty opět sbalím v pěst, zatímco tvář mi polije horkost. Vážně jsem jen kousek od toho, abych se pokusila ho praštit znovu. A pak znovu. A znovu. Ale tentokrát se ovládnu, sice jen tak tak, ale… Ovládnu. Ne snad kvůli tomu, kde jsme a že se na nás někdo dívá, ale pobolívající paže mi připomene, že ho nesmím za žádnou cenu podcenit.

„To jsi netušil správně, nepsala jsme to já. Nic z toho jsem nepsala já. A přísahám, že ještě slovo a splním si tu jednu úplně jinou fantazii,“ zasyknu zlostně. V tváří tvář jeho pobavení, zasmání, které se mi zařízne do uší… Je tak těžké zůstat stát na místě. V dlani sevřené pěsti ucítím ten lepkavý horký pocit, jak nehty projdou kůží a pak se zatnou ještě hlouběji. Nejraději bych Sofii za tohle zabila. Bez nadsázky. Je v tomhle zatraceném městě vůbec někdo, kdo ty knihy nečetl?! Představa hořící budovy nakladatelství a každého knihkupectví, kde ty strašné romány nabízejí nikdy nebyla lákavější.

Tohle je mnohem horší než kterákoliv moje noční můra. Stojím tu před Fernsbym, který si myslí, že jsem o nás dvou psala lechtivý román. Útrapy Dumah z posledních Veršů mi na okamžik najednou připadají oproti tomuhle nicotné.

Nadechnu se, ale… Ale tentokrát mi zpoza rtů vyjde jen ostrý výdech. Protože najednou… Nevím, co říci. Co udělat. Kdyby tu byl Alex… Ale on tu není. A já… Začínám chápat, proč nás při vstupu odzbrojili. Jinak bych ho tu na místě zastřelila jak psa a… Ne, nezaváhala bych. Udělala bych to. Bez výčitek svědomí, bez ohledu na následky. A mohla bych ho zabít i teď, stačilo by… Uhasit jednu jedinou melodii linoucí se sálem. A Bůh ví, že bych to měla udělat.

A taky to málem udělám.

Do očí se mi vlije zpátky zlato, které ovšem vzápětí opět pohasne, když zvítězí hlas rozumu nad panickou atakou kříženou se zlostným amokem. Nemůžu… Ne tady. Ne… Lidé… Aukce… Fernsby… Ne, ne. Relikviář. Proto tu jsem. Sakra. Ale… Ne. Pere se to ve mne, zatímco tam nehybně stojím a bezradně hledím na muže stojícího přede mnou. Napjatá, připomínající zvíře v rohu klece připravené kousnout, jakmile se prsty přiblíží moc blízko. A je mi z toho hrozně. Snad… Snad by bylo nejrozumnější se hned teď otočit. Sebrat se. Zmizet mezi dalšími maskami. Ale… Ale to by znamenalo otočit se k němu zády. Nechat jeho, aby se mi ztratil… Mezi maskami…

A to v tuhle chvíli nedokážu.

Delilah Blair Flanagan

Hledíš na muže před sebou a čas se podivně natáhne. Je to jako kdyby to byly celé věky, cos jej viděla naposledy a zároveň jako by to bylo teprve včera. Některé vzpomínky ani po roce neztratily na ostrosti a řežou jako čerstvě nabroušené břitvy.

Kdo ví, co dělal poslední rok. Kam jej život zavedl. Rozhodně ale nevypadal, že by nějak strádal. Naopak už jen to, že byl zde, znamenalo, že se neměl vůbec zle.

Promiňte.

To jediné slovo, které ho usvědčilo i přes jeho maskovaný obličej. Těch pár hlásek stačilo k tomu, aby se ti priority dnešního dne naprosto přeskládaly a objevily se nové. Palčivější. Osobnější. Relikviář byl najednou něčím, co tě prakticky vůbec netrápilo. Celá tahle aukce jako kdyby najednou prostě… nebyla. Zůstali jste jen vy dva obklopení rozmazanými stíny.

Zaváháš jen na chvíli, ačkoliv ti to v hlavě přijde jako celá věčnost. S rukou sevřenou v pěst vykročíš k muži před sebou. Oči skryté ve stínu masky se zalijí zlatem, když na chvíli přerušíš jakýkoliv zvuk kolem vás. Ne, neodvrátil se od tebe, ale ani neustoupil. To ti stačí…

Ruka vystřelí vpřed a nabere muže v masce pod žebra. Ten to viditelně nečekal. Neuhne ti tedy a ani se tě nepokusí zastavit. Místo toho se zlomí v pase a mírně otevře ústa, z nichž však nevyjde žádné vyheknutí či cokoliv jiného. To už ale ticho zase zrušíš, protože už jen ta krátká doba mohla být někomu nápadná. Ostatně tohle celé neušlo pozornosti těch, kteří jsou k vám nejblíž.

Všimneš si, jak je na vás a speciálně na tebe upřeno několik pohledů a kolem se už tak trochu přirozeně utvořil menší prázdný kruh. Těžko říct, co se lidem kolem vás honí hlavou, ale všimneš si i pár pobavených úšklebků, které masky neskryjí.

Pak ale ucítíš, jak ti sevře paži. Pohnul se rychle a tak, i když si chtěla ucuknout, nestihneš to. Místo toho ji pevně sevře, až to zabolí a nekompromisně si tě cuknutím přitáhne k sobě. Má opravdu sílu. Až je to s podivem na někoho, kdo byl dříve pouze lékařem.

Cítíš z něj kolínskou, která však plně nepřekryje ten slabý zápach chemie, který sis tak dobře pamatovala. Vlčí maska je jen kousek od tebe, když v tom zvedne druhou ruku, ale nepřijde facka ani rána. Místo toho prst zajede pod kraj masky, kterou nadzvedne a na pár vteřin tak odhalí tvou tvář.  

Vidíš, jak se mu tváří mihne nefalšované překvapení, než se tenké rty roztáhnou do širokého a zlověstného úsměvu.

„… Angelo!“ Pronese potěšeně i když poněkud chraplavě, jako kdyby narazil na dávno ztracenou rodinnou známou a s tím slovem tě jakoby nic pustí a udělá krok vzad. Být tu Alexander jistě by se celá situace zamotala ještě víc, ale teď jsi tu ty. Ty sama... A on.

„Přišla sis sem pro inspiraci pro své další fantazie? Heh, opravdu... Opravdu jsem netušil, co se ti to tehdy honilo hlavou.“ Uteče mu krátké zasmání a oči se pobaveně zablesknou zpoza vlčí masky.

Vera De Lacey

„Myslím si to…“ Odpoví ti Elija, než jen potřese hlavou. „Ale já sám nevím, co přesně tím nakonec sledoval. Ty Verše… Jeho mysl… Je to komplikované. Zvlášť, když je všechno poskládané nahodile bez jakéhokoliv smyslu a časové posloupnosti. Sám jsem si už několikrát říkal, že vím, kam míří, abych se vzápětí přesvědčil, že nevím nic.“

„Zcela jistě nebyly… Ale účel světil prostředky. Alespoň pro něj.“ Pohlédne na tebe tváří bez výrazu. Mohlo by to být tím? Proč vás sem Laylah zavřela? A jakou roli v tom celém hrála Zerachiel jako Luciferova pravá ruka? Mohla ses jen domnívat, protože vzpomínky na momenty, ve kterých se ta bělovlasá žena vyskytovala, byly opravdu jen krátké a jinak ses Veršům snažila vyhýbat jako čert kříži. Alespoň tedy od té doby, kdy ti William prozradil něco více o jejích možných spouštěčích.

A pak se omluvíš. Potřebuješ to ze sebe dostat vzhledem k tomu, co se chystá. Zbavit se volných konců. Alespoň pro sebe. Avšak Elija nevypadá nějak dojatě nebo naopak nazlobeně. Přesto tě ta jedna otázka donutí zapřemýšlet a je jasné, kam jí míří. Udělala bys to stejné, kdybys nevěděla, kdo se do něj otiskl? Kým v minulosti byl? Pokud se tomu tak dá říkat.

„Možná… I to možná stačí. Však jsem nemohl čekat nic jiného, i když… Asi jsem čekal, že budeš víc jako ona.“ Pohlédne na tebe, ale v těch očích ani tónu hlasu bys těžko hledala výčitku. Spíše zamyšlení. Avšak ani Elija nevypadal jako někdo, kdo by se chlubil tím, kým dříve byl. Spíše z hořkosti, s jakou o tom všem mluvil, to působilo jako, kdyby si sebou nosil nechtěný cejch.

Cejch, kvůli kterému se lidé kolem něj rozhodovali, jak se rozhodovali, pokud o něm věděli. A ty jsi byla jedna z nich.  

„Ne… nejsem on.“ Souhlasí tiše s tebou. „Ale žiju život, jako kdybych on byl… Je to něco, s čím se musím smířit, dokud…“ Věta se zlomí do tichého povzdechnutí, ale Elija ji už nechá bez konce. Můžeš si jen domýšlet, co mělo následovat a zda to neplatí nakonec pro vás všechny. Však co zůstalo z malého nemocného Williama? Dost možná nic. Jen mlhavá vzpomínka, která nakonec byla snad i jasnější u jeho blízkých než u něj samotného.

„Že není… Jistě, Soudce nemůže být špatný člověk, protože se řídí spravedlností. Je neomylný a… A moc dobře ví, že když se kácí les létají třísky. Ale jak se říká, spravedlnost je slepá. Zvlášť k tomu, co jeden obyčejný rozsudek způsobí.“ Odpoví ti Elija poněkud neurčitě, aniž by se na tebe podíval. „Nepochlubil se ti? Dala jsi mu přeci otcovy hodinky. Ten erb musel poznat. Bylo to jeho rozhodnutí posvěcené zbytkem Rady, které mě připravilo o… všechno. Za chyby jednotlivce zaplatili i ostatní… Tak už to v životě chodí. Nebo si snad myslíš, že spravedlnost hledí na něco jiného než na to, aby byl řádně vykonán rozsudek?“ Zeptá se tě pomalu.

„Ale to je jedno… Dokud se podobné věci nedotknou tebe, nepochopíš to. Doufej, že to nebudeš muset pochopit.“ Pokývá hlavou a složí ruce do klína, zatímco plameny svíček dál mihotavě osvětlují vaši potemnělou celu.