Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Na druhé straně On je… nechce? Napřed mi obočí cukne jenom docela jemně, ale pak už se nechápavě zamračím. Snad se i pro cosi nadechnu, ale ostré strany podrývající jeho slova mě úspěšně zarazí. Nečekala jsem pochvalu ani nic podobného, to ne, ale… Tretky? Cože? Ani teď se mi z nepříjemně známé tváře nedaří vyčíst byť jenom sebemenší náznak, co se mu honí hlavou. Nedokážu si však představit, že… že by to byla pravda. Že by je nechtěl. Stejně to zkusím. Pokud ty věci nepřijme on, mohla bych je předat Robertovi. Toho by snad poslechl. A nakonec je jedno, za jakých podmínek se k němu dostanou. Nejsou to tretky, nýbrž vzpomínky na jeho blízké. Není správné, že na něco takového padá prach ve vévodově pracovně. Nebo ať ty věci skončily kdekoli. Jako obvykle to… nedomýšlím. Jak bych se s ním vůbec setkala? A chtěla bych se s ním setkat? I tak… Místo toho, abych to více rozpatlávala, se však rozpovídám o… něčem docela jiném. O svých hloupých starostech a postupném uvědomění, co se doopravdy děje. O rychle se blížícím konci. Když mi to William řekl, ani jsem si v hlavě nedokázala poskládat, co přesně pro mě znamená to jeho postarat se, a teď… bude hůř. Na tom se shodneme. Nakonec mohu být jenom ráda, že jsem poslední rok strávila doma. V Davenportu tak nezůstalo nic, co bych nevyslovila nahlas. Mám je ráda a oni… mají rádi mě. Není to dokonalé, ale to není nikdy nic. Pokud se svět opravdu chýlí ke konci, přinejmenším nemusím litovat tohohle. Že bych svým bližním neřekla to důležité. S drobným povzdechem znovu pootočím tvář k Elijovi. Nedokážu si představit, jaké to musí být. Přijít o všechno. O rodinu. A pak jsem vzala i to málo, co mu po nich zbylo. Nejsem já stejně krutá jako ona? Že mi to William neřekl, bylo… milosrdenství. S povzdechem si zajedu prsty do vlasů. Udělala jsem mu to jenom horší, když jsem překročila pomyslnou hranici mezi námi a objala ho? Oba jsme věděli, že se to něco mezi námi rozrůstá a sílí, ale oba jsme měli důvody s tím nic nedělat. V tu chvíli se mi však zdály všechny ty důvody hloupé. Působil tak bezradně, tak bezmocně, že jsem prostě musela něco udělat. Udělat ten krok blíž. „Vero, přál bych si, aby…“ Zajímalo by mě, co chtěl říct. Je to další důvod, proč se ho musím zeptat na to, co se stalo. Nechci v hlavě Elijův hlas našeptávající mi, že to bylo jeho rozhodnutí. Že věděl, že při sekání lesa poletí třísky.
A pak sebou trhnu, jak mladík naváže něčím, co bych od něj nečekala. Že to tak bude třeba i lepší?! Říká to tak klidně. Tak smířeně. Ramena mi poskočí, jak ostře vydechnu vzduch nashromážděný v plicích. Teď od něj pohled odvrátím. Musím. Jinak bych po něm ten polštář mohla také hodit. A pak by mi to mohl oplatit a to… to by nedopadlo dobře. „To říkáš, jenom protože nevíš, co je na druhé straně,“ zamumlám, i když bych to vlastně říkat ani neměla. Jenomže oči se mi rozrušeně lesknou, v žilách mi bublají neodbytné emoce a v jeho společnosti to zkrátka vyletí, než se stačím zarazit. „Nebude to lepší.“ Samozřejmě, že to nebude lepší. Buďto náš svět dopadne stejně, nebo… nebo bude plný příšer s rudě lesknoucíma se očima. Ani mu to nevadí? Jak to může říct? I po roce je tak snadné si vybavit obraz šedivé pustiny. Nikdy mě to neopustí. A vlastně mohu jenom děkovat osudu, že jsem si ho nemusela opravdu prožít. Ne tak jako ten, který si nese vzpomínky Nakira. Nikdy jsem se ho nezeptala. Jaké bylo procházet světem za Branou, protože… i to málo, co jsem viděla já, stačilo… A já vím. Já vím. Je to moje vina. To já zasadila Elijovi tu osudnou ránu. Možná předtím, než jsem se mu připletla do cesty, by… na svět nehleděl takto… ale… i když si vůči němu připadám provinile a je mi to všechno líto, tohle je větší než my. Je to větší než my všichni. A o Williamovi si může myslet, co chce, ale přinejmenším to nevzdává. „Elijo…“ přejde mi přes rty s jistou naléhavostí. Dokonce se zapomenu držet natisknutá ve svém rohu, jak se k němu obrátím i zbytkem těla a dlaní spočinu na matraci. Ani nevím, co chci říct. Prostě… Prostě něco! Cokoliv. Nese si přeci duši Lucifera. A ten přes všechny své neduhy tenhle svět miloval. Tam, kde jiní viděli jenom praskliny a kazy, on viděl příležitosti ho zlepšit. Nikdy by to nevzdal. Nikdy… Než však stačím cokoliv říct, v zámku zarachotí klíč. Zarazím se. Ještě chvíli na něj němě hledím, než pootočím tvář ke dveřím a… Všechny ty rozjitřené emoce, které se ve mně vzedmuly, rázem nahradí jediná. Na rozdíl od Zerachiel, která by už bojovně stála na nohou a z očí by jí metaly blesky, se tak stáhnu zpátky ke zdi. Žádné hlouposti… Měl pravdu. Akorát bych to zhoršila. Ať už je na druhé straně kdokoliv. Ani náhodou však nedoufám v žádný krátký proces. Ne, musíme vydržet, dokud… dokud nás William nenajde. Protože on nás najde. | ||
| |||
 | Ztracená Ten výraz v jeho tváři. Vyhrál. Zase vyhrál. Nechám ho, aby si to myslel, zatímco odpočítávám poslední vteřiny jeho života. Měla jsem to udělat už tehdy. V sanatoriu. Na té půdě. Tehdy jsem dovolila strachu, aby mě ovládl a rozhodl, že ten muž bude žít. Ovšem tentokrát tu stejnou chybu neudělám – napravím to. Ano, napravím to… Nedovolím, aby provedl to stejné, co mě další… Další, kterou se rozhodl vlastnit a pomalu utýrat k smrti. Nedovolím to nikomu z nich. Nikomu! Tohle celé je… Tak špatné… Ukončím to. Přeruším ten bludný kruh arogance a krutosti.
Cedulka spadne s tichým cinknutím na zem, jak ji pustím z ruky. Šero za maskou prosvítí zlatá tváře, jak mi oči zalije andělské zlato nabírající na intenzitě. Tentokrát se tomu už nebráním. Vnímám všechnu tu sbírající se sílu starou jak sám svět, dar od Stvořitele, prokletí té, kterou jsem byla. Stále jsem. Probíjí mnou ten stejný vztek, nenávist i zklamání jako Dumah probíjející se chodbami z černého kamene. Nadechnu se, v chřípí nosu se mi usadí vůně sychravého podzimu, která se kolem mne šíří, zatímco se tichým chorálem tklivých hlasů proplétá ten sotva patrný zvuk vířících křídel. Heroldi samotné smrti. Přichází.S pohledem upřeným na Fernsbyho tvář skrytou za vlčí maskou tu moc uvolním. Dám jí cíl. Dám jí jeho. Sleduji, jak mu vypadne cedulka z křečovitě sevřených prstů. Snad by mi na rtech vykvetl i úsměv, ale namísto toho se zamračím. Brání se mi. Nemůžu na něj. Jak…?! Sevřu čelisti tak pevně až mi lehce zaskřípou zuby a celá se napnu. Šepot sílí a tříští se v příboji můřích křídel a sametově hladkých těl otírajících se o sebe. Z davu lidí, ve kterém stojím se stanou jen stíny bez tváří, beze jmen, beze smyslu. Nestarám se o ně. Nezáleží mi na tom, koho všeho si ta síla vezme. Už ne. Nikdo s tím nic neudělal, nikdo si nezaslouží lítost ani odpuštění.
Zlatá záře sílí, na kůži pod oblečením vybíhají první zlaté linky. Jedna z nich se vykreslí i na bradě a protne ret. Probiju se skrze Fernsbyho ochranu, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám. Smrti neuteče. Ne. Ne! Dovolím té moci proudící mi tělem, aby vytryskla ven a uhodila do clony, kterou se přede mnou zaštítil. Nevím, jak to dělá a ani mě to nezajímá. Prorazím ji. Vezmu si ho. Budu se dívat na to, jak sípe zhroucený na zemi a prsty si škrábe krk do krve, jak si ho trhá vlastními nehty ve snaze uvolnit ten tlak a nadechnout se. Budu si užívat to ticho, které nastane až dozní jeho křik.
… skončíme to. Napínám své vědomí na samotnou hranici vlastní vůle. Tentokrát přeci vím, co dělám. Vím, že se nesmím nechat tím příbojem strhnout, nesmím se ztratit v mraku černozlatých křídel a zalknout se chorálem agonie umírajících duší. Mám nad tím kontrolu. Natáhnu ruku vpřed, okraje zorného pole se mi mlží. Ztrácejí. O prsty se mi otírají drobná tělíčka i jemná křídla. Skrze hlasy, křik i šepot neslyším nic jiného krom vlastního bijícího srdce, jehož tlukot je jako metronom. Řídím se jím. Udávám takt téhle písni, která… … se bez varování protáhne v jediný disharmonický souzvuk. Dech se mi zadrhne v hrdle a v další chvíli po něm zalapám, jak mne zalije chlad. Ten cizí mráz oplétající tělo zevnitř. Hladina rozbouřeného ledového oceánu rychle stoupá, prosakuje mou vlastní silou a nahrazuje ji. Chci se pohnout. Zastavit to. Ale… Ale nemůžu. Nemůžu nic. Jen očima široce rozevřenýma dokořán sleduji vytrácející se zlato. Černající linie ophiriového tetování. Už není žádná melodie. Jen divoce bušící srdce a přítomnost toho něčeho cizího… Ztraceného pohřbeného, spícího, dřímajícího celé ty roky, celou tu věčnost…
Slyším ho mluvit. Mým… Mým hlasem. Mými ústy. „Uzurpátoři. Zloději. Zatracenci!“ rty se mi pohnou, aniž bych nad tím měla kontrolu, stejně… Stejně jako nad svým tělem. Svým? Naším? Topím se. Zmítám se v držení desítek, stovek ledových rukou obtáčejících mne ze všech stran, stahujících mne… Pryč… | ||
| |||
 | Probuzení Delilah Blair Flanagan Je to jako kdyby hlas licitátorky stále zesiloval. Každá nová částka vykřiknutá do šumu kolem je jako prásknutí bičem. Hlas se odrazí od stěn, které jako kdyby se nepříjemně stahovaly stále blíže… blíže… a uzavíraly se kolem tohoto setkání hříšníků, které by mělo pohltit samotné peklo. A ty stojíš mezi nimi. Obklopená všemi těmi postavami a přitom sama.
Alexander tu není. Noah je skrytý pod kdo ví jakou maskou.
A jediný, koho tu poznáváš je on.
Cedulka se zableskne ve světle plynového osvětlení a koutek rtů se zhoupne vzhůru. Sedmnáct tisíc šekelů… Vyhrál. Ví to. Ale nepočítal s jednou věcí.
Sáhneš po svých silách, které v tobě už notnou chvílí bublají. Ne, už poklidně nepodřimují jako jindy, ale šimravý pocit proběhnuvší ti sem tam po rukou, krku, či tváři po neviditelných liniích, napovídá, že stačí jen chtít. Poručit té síle, jenž v tobě je.
Stačí jen škrtnout zápalkou…
A to také uděláš.
Sáhneš na život muže stojícího nedaleko. Toho, který mohl za tolik příkoří, kterými jsi byla zkoušená. V očích se ti zlatě zableskne, když… Cedulka mu vypadne z ruky, jak se prsty křečovitě sevřou, ale…
Něco je špatně. Jinak.
Ne, není to jako když sáhneš na život někomu jinému z lidí a prostě si jej vezmeš. Je to jako kdyby jej něco chránilo. Něco, co odolávalo volání smrti. Tlustá skořápka, přes kterou se nemůžeš dostat, zatímco slyšíš šepot té spousty ostatních hlasů, jenž tě obklopují a mezi které se začíná proplétat ševelení můřích křídel. Nemůžeš to ale jen tak nechat. Nevzdáš se před ním. Už ne.
Sevřeš proto víc…
Na kůži se ti začnou vykreslovat zlaté linie proplétající se v geometrických symbolech a Fernsby v bolestivém předklonu po tobě střelí pohledem, zatímco jeho ruka zajede do kapsy.
… Ještě víc…
Oči zlatě žhnou a snad teď více než jindy připomínají sovu uprostřed tmy. Vyžaduje to tvé plné soustředění, abys tu bublající sílu udržela. Je jako divoká řeka. Všechny ty hlasy. Světla. Můří křídla otírající se o kůži. Natáhneš ruku. A pak…
Pak ucítíš chlad, který ti projede tělem a zaplní jej, jako když se ponoříš do ledového oceánu, zatímco skoro jakoby zpomaleně vidíš, jak se zlaté linie táhnoucí se po kůži začínají měnit, černat, zatímco se zlaté jiskřičky zvedají do vzduchu podobny smítkům popela.
Nejde to zastavit. Síla v tobě se dere na povrch a není to jen ta, kterou si znala. Je v ní také patrná část toho něčeho cizího. Něčeho, co spalo a jehož síla do té tvé prosakovala pouze pozvolna. Avšak teď… Teď se ta věc probudila.
„Uzurpátoři…
….Zloději….
…Zatracenci!“
Slyšíš se vyslovovat ta slova, zatímco zvedneš i druhou ruku, aniž bys nad svým jednáním měla jakoukoliv kontrolu a pak… Pak tě ta studená hladina pohltí a něco tě stáhne křičící do hlubiny.
Stačí jen škrtnout zápalkou…
….a nechat svět shořet.
| ||
| |||
| Bludný kruh Vera De Lacey Z toho, co říká Elijah se ti v hlavě skládá trochu jiný obrázek minulých událostí, jež si do té doby brala za bernou minci. Mohl William skutečně něco takového udělat? Má vlastně z vícero důvodů štěstí, že tu není, protože jinak bys jej zasypala otázkami na to, co se přesně tehdy stalo. I když… Týkalo se tě to? Co bys s tím udělala, pokud by bylo vůbec něco možné udělat? Bez činů je to jen vyzvídání pikantností na způsob dam, co sbíraly drby a zkazky o neštěstí druhých.
„Nechci je.“ Protne ticho Elijův hlas. Ta dvě prostá slova mají ostré hrany, které se ani nesnaží skrývat. „Byla to jen památka na něco, co už stejně nikdy nebude. Nemá to smysl dlít v minulosti.“ Otočí se na tebe s tváří, ve které není patrná ani špetka emoce. Je ale těžké si představit, že by při něčem takovém nic necítil. Spíše jen vše skrývá. „Můžete si s těmi tretkami dělat, co chcete.“ Dodá. Není to zrovna očekávaná reakce na zpytování tvého svědomí, ale viditelně tohle pro něj není nějak bezvýznamné téma, nad nímž by mávnul rukou, i když se tak snaží tvářit.
Snad i proto raději změní téma. Na něco ne zrovna o moc lehčího, ale rozhodně osudovějšího, než je ukradené rodinné dědictví. Bohužel. Rozpovídáš se a Elijah tě poslouchá. „Posledním životě? To zní tak dramaticky… ale není to tak daleko od pravdy. Ne s tím, co se chystá nebo spíše už děje.“ Nakrčí rty a sklouzne po tobě zamyšleným pohledem. „Takže ti to řekl… No, vlastně mě to ani nepřekvapuje. Šedesát ani sedmdesát let nemáme. S tím, jak se situace zhoršuje, počítám, že by se poslední roky daly spočítat na prstech jedné ruky. Možná máme nové technologie, které dříve nebyly, ale je jen otázka času, než se brány otevřou natolik, aby se sem dostali i někteří z těch opravdu velkých…. Neviditelná zkáza. Ty děla ani střelné zbraně nezastaví. Hmmmh, jednou to muselo přijít.“ Poposedne si na posteli a opře se zády o stěnu, po které teď však žádné světelné vlny neprolétnou.
„Jiskra ve tmě… Žádná taková nebude a vlastně… ani mi to nevadí. Tenhle svět jsme si zkazili sami a lidé na tom mají nemalý podíl. Jedna věc zanikne a vznikne nová. Kdo ví, co bude pak… Bez nás. Třeba to bude i lepší.“ Promlouvá zamyšleně, ale těžko bys v jeho slovech hledala lítost nebo snad strach. Spíše působí najednou… klidně. Smířeně?
„Alespoň tenhle bludný kruh skončí.“ Dlouze vydechne a přivře snad až úlevně oči, než jej vyruší tvá další poznámka. „Hmm? Zahrady?“ Ohlédne se na tebe. „Kdo ví, jaké byly naše minulé životy a jestli vůbec byly nějaké. Jediný, který se mi vrací, je ten starý tisíce let. No, nezbývá než doufat, že s námi ta mrcha udělá nějaký krátký proces, ale… na to příliš nesázím. Mám z toho všeho nepříjemný pocit.“ Zachmuří se a snad jako kdyby mu osud chtěl potvrdit jeho úvahy, ozve se zarachocení klíče v zámku.
| ||
| |||
| Monstra mezi námi Je mi zle z toho, čeho tu jsem svědkem. Všichni ti lidé kolem… Nechápu, kde se bere všechna ta bezcitnost a surovost. Na tom podiu není vystavená žádná věc, kus zbroje ani kosti dávno mrtvého anděla, ale živá bytost. Dokonalejší a mocnější než většina těch mužů a žen schovaných za zvířecími maskami… Ovšem i kdyby nebyla, kdo jim dal právo rozhodnout o jejím životě? Kdo jim dal to zatracené právo si ji koupit a vlastnit? Pohledem zatěkám kolem sebe, ovšem všude vidím jen fascinaci. Zájem. Laxnost. Proč tu jsem jediná, koho něco takového pobouřilo?! Žaludek se mi svírá a pod jazykem cítím ostrou kyselost, jak se mi krkem žene žluč.
Hledím na bělovlasou ženu klečící na podiu, tak… Bezbrannou a křehkou. Krev stéká po kůži a vsakuje se do bílé látky, zatímco vzduchem víří zlaté částečky vytrácející se směrem ke klenutému stropu. Prohlížejí si ji tam jako nějakou věc. Zvíře. A já… Já vím, jak se pod tím vším musí cítit. Je tak lehké si vybavit ten bezhlesný křik vlastního já, uvězněného a utlumeného. Neschopného se, jakkoliv bránit, vzepřít se a bojovat. Jak málo by stačilo, abych na jejím místě skutečně klečela já? Alyia. Alex. Kdokoliv z nás, koho by sem přivedli, omámeného nebo spoutaného a vydali ho na milost i nemilost davu cizinců toužících nás vlastnit pro své vlastní choré potěšení nebo jiné účely.
Pozoruji to a srdce mi tluče tak silně až to bolí. Jak… Jak mohl mít Otec tu drzost po mne žádat nápravu věcí, a přitom sám pro to ani nehnout prstem? Kde byl teď?! Kde byl Noah?! Kde byla celá ta slavná tajná policie, která měla přesně takovým věcem zabránit! Postarat se o všechna ta monstra, která tu stojí všude kolem mne! V životě jsem necítila k Jeruzalému a jeho obyvatelům takový odpor. Domov? Nechci takový domov.
Všechny myšlenky protkané záblesky vzpomínek na vlastní bezmoc a strach na mne doráží ze všech stran. Takřka je cítím. Všechny… Všechny ty doteky. Ledové prsty přejíždějící po holé kůži. Velké dlaně Sturgese držícího mne na lůžku, aby mne mohli spoutat popruhy. Fernsbyho studené prsty držící mne pod krkem. Pevný stisk Zerachiel vláčející mne písečnou planinou vstříc chrámu. Luciferovy ruce poutající mne okovy. Laylah držící mne na místě, dokud se nepodvolím… Je toho… Je toho tolik. Ublížili mi už tolik. Tolikrát už rozhodli o mém životě…
Licitátorka na podiu vykřikuje stále vyšší a vyšší částky. Kolik za život Probuzeného? Kolik stačí mít v obálce, abyste mohli něco takového vlastnit. Nikdo na má slova nereaguje. Vyzní do prázdna duší všech těch zbytečných lidí kolem. I když… Ne. Ne. Tihle lidé už žádné duše nemají. Smrtelní, které jsme měli kdysi chránit… Kdyby je všechny rozsápal Ztracený namísto těch dvaceti nebožáků v jednom obyčejném domě, těžko bych kohokoliv z nich litovala.
Strnule tam stojím a cítím odpor i k sobě samé, že jsem tohohle dobrovolnou součástí. Vnímám starou moc, která mne pomalu zalévá. Proudí mnou a rozpíná se v mém nitru, vyvěrá ze všech těch skrytých linií a chodbiček. Podvědomě ji stahuje k sobě. Namotávám ji a halím se do ní, zatímco příboj sílí a stává se čím dál divočejší. Šimravý pocit v paži zesílí, ovšem já se stále ani nehnu. Na rozdíl od ruky Fernsbyho. Cedulka vystřelí do vzduchu a já se málem zalknu přívalem pocitů, co mne div nesmetou přímo na útesy vlastního vědomí. Sedmnáct tisíc poprvé. Podruhé. V jeho tváři se objeví spokojený úšklebek, který tak důvěrně znám. A je to právě ten drobný záškub svalů, který prorve hráz a smete všechno, co jsem poslední měsíce budovala.
Tklivý šepot tisíců hlasů mne obklopí ze všech stran. Sáhnu po té moci a dovolím jí vytrysknout ven. Nedovolím, aby to udělal znovu. Už nikdy to neudělá znovu. Mně. Ani komukoliv dalšímu.
Všichni ti lidé tlačící se u podia si vážně myslí, že nás mohou vlastnit?
„Ne.“
Necítím lítost. Nikdo z nich by ji se mnou taky neměl. | ||
| |||
| Pach krve Delilah Blair Flanagan Udržuješ se na dohled muže s vlčí maskou, který se po tobě sem tam ohlédne. Skoro jako kdybyste se hlídali navzájem. Nemohli od sebe odtrhnout oči na příliš dlouho. Přeci jen vás spojovala dosti intenzivní minulost. Netušila jsi, jak moc silné vzpomínky to byly pro Fernsbyho, ale pro tebe to byl jeden ze základních kamenů, na kterém stály další a další zdi, co jsi za poslední měsíce stavěla.
Ovšem jeho přítomnost není to nejhorší. Ani on dost možná není nejhorší osobou v sálu. Ne, stačí pohlédnout na další dražený předmět a žaludek se ti bolestivě sevře. Není to totiž obyčejná neživá věc ale lidská bytost. Bělovlasá, křehce působící žena klečí na pódiu a dost možná si ani neuvědomuje, kde je. Drogy dokázaly zázraky. Sama si to věděla a zažila.
„Takže vyvolávací cena je devět tisíc šekelů!... A máme tu první příhoz!“
Bylo tak snadné představit si sebe samu na tom místě. V tom ostrém světle, které by bylo namířené tvým směrem, zatímco klečíš na zemi a kolem tebe defilují lidé bez tváří, aby si tě prohlédli. Zhodnotili tě. Oznámkovali. A pak možná i… vybrali. K čemukoliv, k čemu by ses jim hodila.
„Jedenáct tisíc šekelů!
Je to kruté. Ti lidé jsou krutí. Nevidíš nikoho, kdo by protestoval. Kdo by to celé zastavil! Jak vůbec můžou obchodovat s lidmi? Ano, není to až tak dlouho, co otroctví bylo povolené, ale ty sama jsi tu dobu už nezažila. Tohle byl už moderní svět, ve kterém něco takového nemělo být možné. Nemohlo!
„Patnáct tisíc! Patnáct tisíc poprvé….“
Nemůžou to myslet vážně. Prostě nemůžou. Nic z toho nemůžou. Ta slova ti splynou ze rtů, ale nevidíš, že by ti na ně kdokoliv chtěl odpovědět. Prázdné otvory všem masek jsou upřené na pódium před vámi, na němž ve světle lamp skoro až září zhroucená žena.
„Šestnáct tisíc?! Šestnáct tisíc poprvé!“
Krev stéká po bledé kůži a ty vidíš, jak se do vzduchu vznášejí další a další zlatavé částečky tančící jí nad hlavou. Pořezanou ruku, po níž stéká krev, si tiskne k tělu a na pár místech se už krev vsákla do bílých šatů a rozpila do tmavých skvrn.
„Šestnáct a půl? Viděla jsem správně? Ano… Číslo dvacet tři. Šestnáct a půl tisíce šekelů! Šestnáct a půl tisíce šekelů poprvé!... Podruhé!“
Cítíš to. To, jak se ti tělem rozlévá síla stará tisíce let. Síla, která tu byla od stvoření světa a jenž patřila vždy tobě. Je to elektrizující a jistým způsobem opojný pocit. Sáhnout si pro tu moc, která netrpělivě probublává na povrch hnána tvými silnými emocemi. Tím zhnusením, vztekem… zklamáním. A snad i… strachem? Strachem z toho, že by se to celé mohlo dít tobě.
Duhovky protne pár prvních zlatých vlákének, zatímco ty víš, že se pro to stačí jen natáhnout. Pro tu sílu, jenž v tobě dřímá. Pak však… Zachytíš koutkem oka pohyb. Muž ve vlčí masce zvedne ruku s cedulkou. Udělal to až teď poprvé. Celou dobu čekal. Vyčkával na to, než udělá ten jeden prostý pohyb.
„Sedmnáct tisíc šekelů! Máme tu sedmnáct tisíc… Ještě někdo přihodí? Ne? Sedmnáct tisíc šekelů poprvé! Sedmnáct tisíc podruhé…“ Koutek rtů mu cukne nahoru. Jako tolikrát před tím, když nad tebou získal převahu. Vyhrál.
„A sedmnáct tisíc šekelů po….!“
| ||
| |||
| Náš poslední život Zatímco se mi hlavou honí palčivé otázky, místností se rozhostí ticho. Možná jsem svou otázku vyslovila tak tiše, že mě neslyšel. A možná je to tak lepší. Zopakovat se jí neodvážím, ale přeci jenom po chvíli, která by zrovna tak mohla být věčností, se pohne a dlouze vydechne. Je to už pár let. Pátravě se na něj zahledím ve snaze odhadnout, kolik mu vůbec je. Dvacet? Něco přes? Už tehdy mě zasáhlo, jak mladě vypadá, a teď… teď je to ještě horší. Rozhodně nás s Williamem čeká dlouhý a nepříjemný rozhovor. Opět. Za předpokladu, že se odsud vůbec dostaneme. Ale… ano, dostaneme. Najde nás. Mě. „... to jsem nevěděla,“ připustím tiše. Samozřejmě, že jsem to nevěděla. Neptala jsem se. Nedala jsem mu šanci to vysvětlit. „To, co se stalo tvé rodině...“ začnu, aniž bych věděla, co chci říct. A co bych tak mohla? „Mrzí mě to. Nikdy jsem ty věci neměla brát. Ani mu je dávat. Zkusím… Zkusím se pak zeptat, jestli by je nebylo možné vrátit. Přinejmenším to bych mohla.“ Omlouvám se. Je mi to líto. Mrzí mě to. Opakuji ta slova pořád dokola. A čím více se omlouvám, tím více si uvědomuji, co jsem to udělala. Bylo to... kruté. Ano, kruté. A to málo, co bych mohla udělat, nestačí. Vím, že to nestačí. Nakonec měl Robert pravdu. Jsem jenom malá zpovykaná holka, která neví, co dělá. Snad ty hodinky William ještě má. A taky ty dopisy. Dál už na tohle téma nevyzvídám. Jedno to není, ale zároveň chápu, že se o tom se mnou nechce do detailů vybavovat. Nebo s kýmkoliv. A znovu se přistihnu, že na něj hledím. Nebo spíše zírám? Čas od času se zapomenu a je to skoro… jako by v tu chvíli nebyl on a já nebyla já. Jako by se ty stříbromodré oči měly každou chvíli stočit mým směrem a vědoucně se usmát. A pak mě ve vlasech zatáhne sponka, nebo si zimomřivě promnu prsty, a kouzlo se zase rozplyne. Zase jsem Vera. A on Elijah. Měla bych se odvrátit. Zavřít oči a dost možná už mlčet. Vidět ho takhle bolí. Jako by tenhle svět dokázal nemožné. Zlomil ho. Nebo jsem to udělala já? Možná jsem více jako ona být měla. Alespoň v něčem. Tohle je… strašné. Prostě strašné. „Řekl mi to. Vlastně mi to řekl dnes. Nebo asi spíše včera,“ odpovím. Odmlčím se. Skoro to už vypadá, že na tohle téma nic dalšího nedodám, než od něj odvrátím pohled a... rozpovídám se. Ani pořádně nevím proč. Možná ze stejného důvodu, proč se mnou pořád ještě mluví on. Protože je to přirozené. Protože si nesu vzpomínky na to, že mi byl kromě jiného i nejbližším přítelem. A protože je to lepší než tiše čekat, co se bude dít. Nebo mluvit o jeho rodině. Nebo vévodovi. Nebo jakémkoliv dalším tématu, pod kterém začínám silně uvažovat, že bych se za pomocí té jeho lžíce měla jít zahrabat. „Pokud tedy mluvíme o tom samém. Našem posledním životě. Hmm... Víš, je to skoro vtipné. Pár měsíců zpátky jsem zjistila, že jsme coby Probuzení potenciálně nesmrtelní, a vyděsilo mě to k smrti,“ ušklíbnu se. „Až do té doby jsem si říkala, že nějakých šedesát, sedmdesát let... Bez ohledu na to, jak strašné Verše budou, nepřeváží to, kdo jsme. Nestihnou to. Jenomže ono to nemělo být jenom šedesát, sedmdesát let. A už vůbec mě dříve nenapadlo, že by Verše mohly trvat i několik let. Desetiletí.“ „A pak dnes – teda včera – zjistím, že ne, to mě vůbec trápit nemusí… Nemyslela jsem, že je to tak špatné. Ve tmě má být přeci vždycky jiskra. Světlo, které se rozroste a zažene ji. Ne, prostě… konec,“ pohodím rukou, než k němu pootočím hlavu a se svým obvyklým smyslem pro drama navážu třešničkou na dortu celého tohoto skvělého dne: „A pak skončím tady ve sklepě a začínám si říkat, jestli já neměla pokývat hlavou a uznat, že pár let je ještě dobrých. Celé je to absurdní.“ „I když dejme tomu ještě chvíli. Bude hůř. Když už jsme tady všichni,“ zatřesu hlavou, když tak pohledem zakotvím na dveřích. Ano, bude hůř. Až se tady objeví madam Warder a dojde na to, proč nás chce. Nebo až se odvážím zjišťovat, jakže je to tady s koupelnou. Ale co by byl život bez překvapení? Pár si jich nechám. „Třeba aspoň naše minulé životy byly lepší… Určitě není náhoda, že se Zahrady jmenují zrovna Zahrady.“ Ano, přinejmenším pár našich životů muselo být dobrých. Opravdu dobrých. Snad protože si Zerachiel nesla aspekt srdce, emocí, jsem vždycky cítila tak silně. Jejímu životu vládl vztek a láska a v mém byl dominantní zase strach a lítost. Jistě by se však v tom nespočtu možných kombinací našla iterace, která... se tím ovládnout nenechala, nebo pro kterou byla určující některá z těch pěkných emocí. Naděje? Radost? Nadšení? Ne, že bych je necítila, jenom… jsem nakonec vždycky propadla tomu samému. Pořád dokola. Pokud má Elijah pravdu a dohánějí nás tresty z našeho prvního života, pak by i tohle nepochybně byl trest pro Zerachiel. Těžko si ji představit jako ustrašenou holku, která ani neví, co od života chce. Nesnášela by mě. A dokonce i její emoce – něco, co jí pomáhalo a pohánělo –, se pro mě staly... překážkami. Jestli on neměl William pravdu i v tomhle. Až příliš často se necháváme unášet zbytečnými emocemi. „Nebo jsi měl na mysli něco jiného?“ | ||
| |||
| Ti, kteří si zaslouží smrt Fernsbymu už neodpovím, jen stisknu rty k sobě. Moc dobře vím, že kdybych měla nyní promluvit, tak to zcela jistě nebude s tím nuceným klidem, do kterého jsem se nutila před chvílí při odpovědi ženě stojící na podiu. Ke klidu mám totiž stále daleko, na kolik to všechno ve mne bublá vře. Potřebovala bych… Potřebovala bych na chvíli někam stranou. Na místo, kde bych se mohla nadechnout a… Nějak to ze sebe dostat. Pročistit si mysl dost na to, abych získala od toho všeho odstup. Takhle… Nedokážu jasně myslet.
O meč, který se draží jako první jen krátce zavadím pohledem. Pohled na jednu ze zbraní Zlatého města s sebou nenese příjemné vzpomínky… Jak postupuji chodbou. Zabíjím jednoho Padlého za druhým a zůstává za mnou jen krev a smrt. Nebylo to skutečné, přesto pro Dumah to v tu chvíli opravdové bylo. Všechno co… Cítila. Co jsem já cítila. Ostře vydechnu a potřesu hlavou. Tohle mi už vůbec nepomáhá, ale je pro mě těžké vysvětlit vlastní mysli, aby se zastavila a přestala s tím. Zvláště, když na jednu dávnou vzpomínku navážou střípky desítek dalších. Záblesky z posledních Veršů, kaleidoskop rozbitých vzpomínek skládajících se zpátky.
„Tohle nemůžete myslet vážně. Tohle…“ splyne mi ze rtů rozhořčeně v tom náhlém popudu. Ta slova nekřičím, ale vlastně se ani příliš nestarám o to, kdo je uslyší. „… nemůžete,“ vydechnu napjatě a potřesu hlavou, zatímco oči za maskou se mi rozrušeně lesknou a v zlatých tetováních cítím čím dál intenzivnější šimrání proudící síly. | ||
| |||
| Neštěstí Vera De Lacey „Zlatý trůn… Plán B. Hmm, viditelně se mu to nepodařilo, když sedím tady.“ Rozpřáhne ruce a uteče mu skoro až pobavené zasmání. Opravdu pobledlý Elija v zmačkané košili nevypadá jako někdo, kdo by seděl na trůnu stvoření. Byl na tom teď stejně špatně jako ty. Už jste nebyli nekorunovanými vládci Padlých. Ani nebeská Ctnost se Serafínem. Byli jste jen dva smrtelníci, které zavřeli do temné cely.
Na tvá slova o lítosti jen neurčitě zamručí a kývne hlavou. Těžko říct, jestli s tebou bez výjimky souhlasí, avšak nerozporuje ti to. On také nebyl zrovna zářným odrazem Lucifera a dost možná ani nechtěl být.
Ale pak už se váš rozhovor stočí ke společné historii Granvillů a Essingtonů. Nebo snad přímo Williama. Elija není zrovna nejsdílnější a vypoví ti celý příběh do detailů, přesto je poselství jeho slov jasné. Přišel o všechno? Mohl za to skutečně William? Některé věci, které ti William říkal do toho snad i mohly zapadnout, přesto… Nechtělo se ti tomu věřit. Že by zrovna vévoda provedl něco takového, co by odsoudilo i ostatní? Nevinné? A k čemu vlastně? Nebo se prostě jen věci zkomplikovaly tím nejhorším možným způsobem? I to byla jedna z množností. Sama si v životě byla svědkem toho, že člověk míní, ale bůh mění. I když bůh… Spíše se to teď dalo svádět na osud nebo prostě jen neštěstí. Pokud to celé nebylo úmyslné… Ale na to jsi odpověď neznala.
Tvá otázka je tak tichá, že není skoro ani postřehnutelná i v tom tichu, které vás obklopuje. Elija na ni v první chvíli nereaguje, a tak se snad i zdá, že ji neslyšel, než jen pohodí hlavou a ramena mu poklesnou, jak dlouze vydechne. „… Je to už pár let.“ Odpoví ti neurčitě, zatímco propaluje pohledem zem kus před ním. „Ale to už je teď jedno.“ Hlesne unaveně a ty si všimneš, jak sevřel křečovitě ruce v pěst.
„Viditelně nás v tomhle životě dohánějí tresty za naše minulé hříchy… Je to jen samé neštěstí. Hlavně pro ty kolem. Někdy věci prostě nejsou… fér.“ Dodá tišeji a jen se smutně pousměje tomu, jak ta slova znějí. „Třeba v některém dalším životě… Hmmh, ne… to nejspíše ne.“ Zvedne tvář vzhůru, snad jako kdyby chtěl hledět na hvězdné nebe, ale místo toho je tam jen tmavý oprýskaný strop. Je to tak povědomý pohled. Ten profil. Ta tvář rámovaná bílými vlasy hledící k nebesům. Jen tentokrát v očích neplane ten nezdolný zápal a jiskra, kterou Zerachiel tak obdivovala.
„Řekl ti to?“ Padne zčistajasna prostá otázka, pod kterou se ale může skrývat mnohé. „Řekl ti o tom, co se děje?“
| ||
| |||
| Památky Delilah Blair Flanagan Fernsby tě provokuje. Vidíš to na jeho sebejistém chování, které jako kdyby vůbec nereflektovalo to, kdo před ním tady stojí. Stačilo by ti tak málo, aby už od něj nezazněla žádná další slova a nahradilo je jen bolestivé chroptění. Ovšem… Tady by podobná akce měla své důsledky. Navíc sis nemohla být jistá tím, že zasáhneš svou schopností pouze jej. Emoce v tobě bublaly a draly se na povrch. Podobně jako tehdy v té prokleté zapadlé uličce…
I tak o tom ale vážně přemýšlíš. Ten člověk před tebou by si to zasloužil. Zcela jistě by si to zasloužil! Ale pak vás přeruší hlas licitátorky a přijde napomenutí. Vlastně je to poprvé, co byl průběh aukce takto narušen, takže o to více přitáhnete pozornosti. Přesto… Víš, že na tebe nevidí všichni. Můžeš jen doufat, že tě Noah slyšel a poznal, pokud tě přímo neviděl.
„Heh, tak venku?“ Ušklíbne se na tebe Fernsby a protočí hravě mosaznou cedulku s číslem v ruce. Ještě chvíli na sebe hledíte a je to nakonec on, kdo se jakoby nic ležérně otočí a projde dál do davu, aniž by se po tobě byť jen na chvíli otočil.
„Skvělé, v tom případě je tu první z předmětů… Původní meč, který byl nalezen…“
A tak aukce pokračuje. Fernsby se zaplete do davu, ale ty si jej nenecháš jen tak utéct. Sleduješ muže ve vlčí masce a držíš se mu na dohled. Párkrát se váš pohled střetne, když si všimne, kde jsi, ale kromě pobaveného úšklebku na tebe nijak více nereaguje. Viditelně nestojí o to, aby ho vykázali z aukce, podobně jako ty.
V rámci dalších nabídek se před vámi se objeví hned několik památek na zlatý věk, jak tomu tady říkali. Je to občas jako hledět skrz čas. Vidíš totiž jeden z mečů, které byly ve Zlatém městě běžnými zbraněmi, a přitom se zde jeho cena na dražbě šplhá do astronomických výšin. Není se čemu divit. Vypadá stále zachovale. Vlastně až nezvykle zachovale na to, že je starý několik tisíc let. Dojde i na části zbrojí a dokonce… kosti. Ano, lebku, po které se táhnou zlatavé vypálené linie. Nevíš, jak se na ni mohly dostat, ale poznáváš je. Je to jako kdyby se zlatá tetování protavila až na kost, kde zůstala. Komu ale patřila a jaké by to bylo vůbec dotknout se vlastních ostatků? To jsou otázky, na které nedostáváš odpověď. Snad kdybys přihazovala, ale vzhledem k tomu, jaké ceny dosahují tyto předměty, je ti jasné, že bys neměla už dostatek financí na dražbu relikviáře, kvůli kterému zde jsi.
„A další položka na seznamu…“ Odmlčí se žena, než pokyne rukou ke kraji pódia, na které vystoupí trojice mužů, kteří však tentokrát nic nenesou a nejdou ani sami. Vedou na pódium ženu, která však nevypadá, že by je pouze doprovázela a něco nesla. Oproti nim působí… jinak. A ty už moc dobře tušíš proč.
Dlouhé bílé vlasy a světlá skoro až porcelánová pokožka, která se jí pod okem barví do rudo fialových odstínů. Na sobě má prosté bílé šaty jednoduchého splývavého střihu. Není nijak viditelně spoutaná, ale něco na jejích pohybech a to, jak ji muži vedou a podpírají, napovídá, že dost možná nebude plně při smyslech. Jen co ji dovedou doprostřed pódia a pustí ji, sveze se na kolena s hlavou těžce skloněnou. Těžko říct, jestli ji přímo znáš, protože do tváře si jí neviděla, ale i tak… Víš, že je to jedna z vás.
„Živoucí památka na Zlatou válku! Jedna z Odrazů, Jaagratů nebo Probuzených, chcete-li. Pravé jméno bude sděleno pouze kupci. A samozřejmě důkaz…“ Jeden z mužů podá ženě zlatě se lesknoucí amulet, který je zhruba velikosti dlaně a jenž stejně jako všechny dříve dražené předměty doslova křičí odkud pochází. A k amuletu ještě přidá něco, co vypadá jako… Ne, budeš muset jít blíž, ale pak to uvidíš. Je to břitva. Prostá břitva se slonovinovou úchytkou. Podobná, jakou měl doma i manžel.
Žena si ji společně s amuletem vezme, než se skloní k bělovlásce, aby zvedla její bledou ruku do vzduchu. Ta s ní nijak nebojuje a působí spíše jako bezvládná loutka. „… Zlato v jejich krvi samozřejmě není pro každého viditelné, ale nemusíte se bát. Proto zde máme věc, která všem bez výjimky potvrdí, o koho se jedná.“ A s tím přejede břitem po předloktí ženy. Všimneš si, jak sebou lehce trhne, ale černovláska ji drží dostatečně pevně. Na bílé kůži se objeví pár rudých kapek krve, které se pak slijí v tenký pramínek, zatímco se do vzduchu vznesou první zlaté částečky. Kolikrát si to už viděla? Ale to, že to nemuseli vidět ostatní je pro tebe nová informace. Krev skane z paže a jen co dopadne na amulet, rozzáří se po jeho obvodu série prastarých znaků. Davem to vzrušeně zašumí a všimneš si, že tohle vzbudilo rozhodně větší zájem než staré kousky zbraní.
„Je už na kupci, jestli tenhle dražený kus zařadí do své sbírky nebo pro něj najde jiné využití. Prosím, vašich pět minut začíná…“ Vezme licitátorka do ruky opět kapesní hodinky, zatímco se vcelku dost lidí pohne směrem k pódiu a je mezi nimi i muž s vlčí maskou.
| ||
