Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Chyba Částka za tisíc pušek se nakonec vyšplhá na třicet tisíc šekelů. Nevím, zda je to za tyhle zbraně málo nebo hodně, ovšem i tak mi to celé stále zní neskutečně. S neskrývaným zájmem pozoruji rovnou celou čtveřici, která se vydává po výzvě licitátorky k příslušnému stolu stranou, aby složili platbu. Kdo to asi je? Stále si nedokážu příliš představy, kdo by tohle mohl kupovat na aukci pro své vlastní účely. Tím by se přeci dala vyzbrojit malá armáda… Po chvíli čekání aukce pokračuje dál a já se opravdu nestačím divit, kolik zbraní a vojenské techniky se zde draží. O to více, že všechno zde má své kupce… Myšlenka, že s tímhle vším by se dost dobře zajisté dala rozpoutat válka mne příliš neuklidňuje. Nejedná se o žádné sběratelské či vysloveně cenné a vzácné kousky, jak bych očekávala, ale o opravdové zbraně určené do rukou vojáků. Žoldáků? Určené k používání a zabíjení. Jsem z toho po pravdě dost… Nesvá. Na jakém místě jsem se to ocitla. A s jakými lidmi, protože… Očekávala jsem bohaté sběratele, ovšem čím dál více si začínám uvědomovat, že většina lidí postávajících kolem bude mnohem více než jen pouzí… Sběratelé.
Celé to trvá poměrně… Dlouho. Držím se na svém místě a přenáším váhu z nohy na nohu, zatímco se myšlenkami chvílemi toulám daleko odsud. Tohle opravdu asi není místo, kam jsem měla jít sama. Ale… Alex mi to nijak nerozmlouval. Věděl, čeho všeho se ta aukce bude týkat? Nevím, tohle jsou otázky, na které by mi ostatně mohl odpovědět jen on. Čas si krátím snahou v davu masek najít Noaha, ale je to stejně marná snaha jako když jsem do sálu vešla.
K mému překvapení se od dražení zbraní přejde plynule k další věci, která mne překvapí. Skutečně jsem dosud neměla ani ponětí, na jakou akci se to vlastně vydávám. Je pro mne novinkou, že věci jako obchodní kontrakty se také draží… Smí se to vůbec? Dražit něco takového? Mám za to, že ne a… A po pravdě mi tak trochu uniká smysl toho, jak to celé funguje. Kdo něco takového dává dražit? Zkorumpovaní úředníci či jednatelé, pro které má být výdělek v dražbě jako provize? Hm, snad.
Dražba domů a sídel mi oproti tomu všemu připadá vlastně obyčejná, i když mne stále udivuje, že se tak děje na takové akci, když dost dobře mohly jít do normální veřejné aukce… Nebo snad nemohly? Zpozorním, jakmile zaslechnu popis panství v Zahradách, které se zde taktéž objeví. To je přeci… To je přeci sídlo patřící Cranstonovým, ne? Maska umně skryje povytažené obočí. Nedokážu si představit, že by snad baron Cranston dobrovolně dával k prodeji svůj dům, navíc s takovým pozemkem. Vzpomínám si i na jeho ženu… Pěstovala orchideje a… V její přítomnosti jsem se cítila vlastně dobře. Nicméně tohle celé mne jen ujistí v tom, že ty nabízené nemovitosti… Určitě tam bude něco, díky čemu nemůžou jít do veřejné aukce.
Nicméně čas mi protéká mezi prsty a já z vývoje celé akce začínám být poněkud nesvá. Možná i trochu mrzutá. Zatím to vypadá, že jsme do Jeruzaléma jeli úplně zbytečně. Alex se nechal zatknout zbytečně. A já zbytečně utratila pět set šekelů. Mračím se za maskou čím dál více a bojuji s nutkáním se stáhnout úplně ke straně sálu. Nicméně se přiměji setrvat na místě a zkrátka… Čekat, co bude dál. Když už jsem tady, tak mi stejně nic jiného nezbývá.
A pak to přijde. Poslední část aukce. Napřímím se, pohled upřený na černovlasou licitátorku, která tohle rozhodně nedělá poprvé. I po dvou hodinách mluvení a organizování průběhu aukce působí stále stejně jako na jejím začátku. Místní specialita. Památky Zlaté války a zlatého věku. Srdce se mi rozbuší. Tak přeci! A přeci se nebude jednat o obyčejné starožitnosti, ale jen kousky spjaté se Zlatým městem… S námi. Připadá mi to… Jedné mé části to připadá strašné. Zneuctění památky na životy, které jsme ve válce ztratili. Celá staletí a tisíciletí se andělé starali o smrtelný svět a nyní se památky na ně dražily jako doplňky do sbírek a domácností. Nebo i k něčemu více? Ostatně… Ophirium… Bylo velké téma.
Když se začnou někteří lidé posouvat stranou a jiní naopak blíže k podiu, zaváhám. Měla bych… Měla bych zůstat na místě a počkat si na relikviář. Ale… Ale něco mne zároveň táhne blíže. Co když tam bude něco… Něco, co poznám? Jen z myšlenky na to, že by se snad mohlo dražit cokoliv, co by bylo nějak spojené s Dumah nebo Kamaelem… S kýmkoliv, na koho jsem si vzpomněla ve Verších, koho Dumah znala…
Dál se ve svých úvahách nedostanu. Někdo do mne vrazí, když prochází kolem, ale… O nic nejde. Akorát mne to přiměje udělat rychlý úkrok stranou a vlastně bych dotyčnému sotva věnovala letmý pohled, dost možná ani to ne. Jenže on na mne promluví. „Promiňte,“ zazní mužským hlasem nesoucím se z tváře skryté za vlčí maskou.
„Je čas jít domů… Angelo.“ „Copak, nejsi ráda, že mě zase vidíš, Angelo?“ „Tady tě nikdo neuslyší křičet.“
Vtíravá ozvěna jeho hlasu mi hučí v hlavě, tříští se a zase skládá dohromady. Bez ohledu na to, že utekl bezmála více jak rok ode dne, kdy jsem ho viděla naposledy, okamžitě ho poznám. Ten hlas. Ten zatracený hlas, který ke mne přicházel ještě celé měsíce a měsíce poté, co bylo po všem. Proplétal se tmou za víčky a neustále dokola mi opakoval všechny ty příšerné věci. Pohledem okamžitě přelétnu jeho postavu, zdobenou vlčí masku i krátké světlé vlasy. Nevšimla bych si ho. Proboha, ani… Ani by mě nenapadlo… Kdyby…
Hledí na mě a já na něj.
Oči mám rozevřené dokořán. Šokem. Strachem? Stokrát jsem si mohla představovat jaké by to bylo ho znovu potkat. Co bych udělala. Co bych jemu udělala, přesto… Přesto tady nyní stojím jako bych vrostla nohami do země a srdce mám málem až v krku. Je to on. Theodor Fernsby. On a nikdo jiný. Měla… Měla jsem to vědět! Proboha. Jistěže byl tady, zrovna na této aukci. On a jeho hraniční obory. Přesto mne celá ta situace zastihne tak… „Promiňte,“ tak to řekl. Tohle je to jedno jedné zatracené slovo, které o něj po tom všem slyším. Promiňte. Ironie nikdy nebyla krutější než právě teď. Na okamžik k sobě stisknu rty tak silně, až mi zbělají. Stejně jako klouby na pravé ruce, když prsty zatnu v pěst s takovou silou až se nehty nemilosrdně zaryjí do kůže. Celá se napnu, takřka jako šelma chystající se ke skoku. Lehce skloním hlavu.
V dalším okamžiku se bez jediného slova se k němu prudce pohnu krátkým přísunem a má pravačka vystřelí vpřed v přímém direktu na břicho. V hlavě mám prázdno. Bílo. Jsem tu jen já a on. Stín z mých nočních můr. V očích se mi mihne zlatý záblesk, jak jen na těch pár prchavých vteřin stáhnu zvuky v mé a jeho bezprostřední blízkosti. Jedna jediná rána. Nic víc teď nechci.
Neprominu ti nic, ty zatracená zrůdo. | ||
| |||
 | Ta nejzajímavější část Delilah Blair Flanagan
„Třicet tisíc šekelů poprvé…“
„… Třicet tišíc šekelů podruhé…“
„Třicet tisíc šekelů potřetí! Prodáno číslu dvacet tři!“
Davem to zašumí, když se uskuteční první obchod dnešní aukce, který není ničím menším než tisíci kusy moderních pušek.
„Poprosím majitele čísla dvacet tři, aby se dostavil tady stranou a složil příslušný obnos.“ Ozve se opět zvučný hlas ženy vedoucí aukci a ty si můžeš všimnout, jak se davem prodere skupinka čtyř osob se zvířecími maskami a zamíří k místu, na které žena upozorňovala.
Chvíli to trvá, než se aukce opět rozběhne. Je to trochu nezvyk, že se nenese hned na pódium něco dalšího, ale vzhledem k tomu, co se zde dražilo a jaké částky tu padaly asi nebylo zrovna od věci, že pořadatelé trvali na přednostním zaplacení. Dost možná taková druhá aukce hned tak nebude, a tak by se neodkoupené předměty těžko opět nabízely k prodeji.
Aukce tedy pokračuje. S tím, co se objevuje na pódiu a je vám nabízeno, by si jeden mohl zařídit menší osobní armádu. Vypadá to totiž, že první část je věnovaná zbraním a celkově vojenské technice. Nejsou to ale žádné sběratelské kousky, které by Alexandera potěšily jako narozeninový dárek, tedy za předpokladu, že by mu nevadilo jich mít plný dům. Počty se pohybují nejčastěji ve stovkách až tisících. Jen párkrát šlo o tucty až jednotky, když byla řeč o moderním dělostřeleckém systému. Mosazné tabulky se míhají vzduchem a částky, které zde padají čas od času přesahují i tvé možnosti.
Tohle skutečně nevypadá jako aukce pro nějakou obyčejnou skupinu pašeráků, ale spíš to působí, jako kdyby tu skutečně nakupovaly speciální jednotky nebo snad i zahraniční armády. Kdo ví. Pro tebe jsou to jen lidé v maskách zvířat. Jeleni, orli, zajíci… Ovšem to, co kupují, má potenciál spustit potoky krve.
Čas běží. Musela utéct dobře hodina, když se aukce přehoupla do druhé části. Ta se překvapivě přestala zabývat zbraněmi a přešla do trochu obyčejnějšího stylu. Obchodní dohody, zakázky pro podniky, které pokryjí klidně výrobu na celý rok a také reality. Ano, skutečně, kdyby sis chtěla koupit sídlo v zahraničí u moře a nebo třeba jedeno z velkých panství v Zahradách, teď by si k tomu měla příležitost. Snad tě jen překvapí, že ten dům ze Zahrad jsi znala. Patřil baronu a baronce Cranstonovým a byl vyhlášený svou zahradou. S baronkou ses dokonce i kdysi dávno bavila o její sbírce orchidejí, které milovala. Byla to vcelku příjemná žena ve středních letech. Tichá a nevýrazná. Měly jste vlastně pár věcí společných. Co se však s nimi stalo, že se zbavovali rodinného majetku sis mohla jen domýšlet.
Uběhne skoro další hodina a začíná se pomalu zdát, že si snad musela dorazit na špatnou aukci. Tohle rozhodně nevypadalo jako místo, kde by lidé měli zájem o starožitnosti. Snad možná v obrovských počtech ale jeden zlatý relikviář? Na co by to této sortě lidí bylo?
„Vážení hosté! Blížíme se k poslední části aukce. Doufám, že jste si nechali dost financí v záloze, protože přejdeme na místní specialitu. Velmi specifickou specialitu… Památky Zlaté války a zlatého věku!“ Pronese žena slavnostně a musí se jí nechat, že ani po tak dlouhé době není na ní či jejím hlase patrná únava nebo chrapot. Naproti tomu v davu to zašumí a stejně jako před tím si můžeš všimnout, že se lidé pohnou. Někteří se přesunou spíše ke krajům sálu bez viditelného zaujetí a naopak jiní vykročí blíže.
Každé zboží má svého kupce.
A zatímco přemýšlíš, zda se také pohneš dopředu k ostatním a nebo jak to celé pojmeš, ucítíš, jak do tebe někdo vrazí. Není to nějaké velké šťouchnutí. Vlastně o tebe jen zavadí ramenem. Ani se ti to rozhodně nestalo dnes poprvé, ale přeci jen tě něco na té situaci donutí se zarazit.
„… Promiňte.“ Ozve se mužský hlas, který…
„…Angelo…“
Je ti povědomý. Ne, povědomý je slabé slovo. I po takové době ti zvoní v hlavě jako zvonkohra, kterou někdo divoce rozcinkal. Před tebou stojí muž v tmavém plášti. Špinavě blonďaté vlasy se mu vlní v krátkém sestřihu na hlavě, zatímco maska vlka kryje jeho tvář. Snad bys jej jindy takto ani nepoznala. Ne, kdyby nepromluvil. Ale teď…
Vaše pohledy se střetnou a Theodor Fernsby přimhouří oči kryté ve stínu masky, kterými po tobě pátravě sklouzne…
| ||
| |||
 | Otázka důvěry A jednou si na to vzpomeneš. S těmi slovy sebou trhnu, jako by mě uhodil, a očima mi projede to něco… to něco, co skryji za rudými kudrlinkami. Chvíli mlčím a nehnutě hledím na tmavou zeď, vedle níž sedím tak blízko, že si musím dávat pozor, abych se o ní omylem neotřela. Poposednout si netroufám. Ne, každý centimetr mezi námi se počítá. „Ne, já… pamatuji si, jak to vysvětloval Lucifer,“ zamumlám, aniž bych k němu opět otočila. „Takže takhle toho chtěl docílit? Přepsat staré vzory novými? Hmm… Vlastně to dává smysl. I z toho mála, co jsem viděla já, si však dokážu představit, že… že ty jeho experimenty nebyly příjemné Verše. Pro nikoho.“ Lucifer byl vskutku mistrem polopravd. Z toho, co teď říká Elijah, to nevypadá, že by se mu dařilo udělat naše duše nesmrtelnými nebo snad zachovat kontinuitu jejich existence. Zkrátka by do prázdné schránky nasypal vzpomínky. Poskládaly by se stejně? Bylo to vůbec možné? Na druhou stranu… kdo ví, kdy o tom Zerachiel řekl. Kolik pokusů už měl za sebou a kolik ho čekalo. Jeho ambice mohly mířit ke hvězdám, ale ona by se spokojila i s touhle verzí. Hlavně když by… nezapomněli jeden na druhého… a to se jí… mně… splnilo… Věděl to? Znovu na mě doléhá ta samá otázka, která si za poslední měsíce vždycky našla cestu. I teď mi klouže po ramenech a svědí na kůži. Věděl Lucifer, co dělá? Protože pokud to věděl… Pokud tušil, jaká bude cena za nesmrtelnost v jeho podání… pojistil by se. Otevírá to dveře tolika plánům, pojistkám, a především také tomu, že Brány musel někdo zavřít. I když však jsem ve společnosti jediného člověka, který by mi tu otázku snad mohl zodpovědět, je tu ještě něco jiného. Palčivějšího. A v mých očích snad i důležitějšího. Musím se omluvit. Po tom všem, co mi svěřil William, je to složitější. Najednou se už nedokážu obhájit tím, že jsem se bála nejenom o sebe, ale i o vévodu a všechny v jeho domě. Kdybych se tehdy zarazila a zamyslela… ano, opravdu mi stačilo málo. Abych mu ublížila. A tak si omluvu slyšet zaslouží. Nebo si ji přinejmenším odškrtnu na seznamu věcí, které chci udělat předtím, než… než bude pozdě. A tak tam sedím. Srdce se mi bolestivě svírá a… někde hluboko uvnitř cítím ten palčivý tah, jako by se má duše obracela k té jeho s bolavou touhou. Nešikovně ze sebe soukám slovo za slovem, jako bych roztřesenýma rukama navlékala korálky na provázek. Pohled modrých očí, které se v mihotavém světle svíčky podbarvují spíše šedavými odstíny kouře než těmi půvabně stříbřitými, mrazí. Nedokážu ze strhané tváře vyčíst, co se mu honí hlavou, ale nejspíše to nebude nic pěkného. Nakonec to není ani dobrá omluva. Jak bych se však měla omluvit za něco takového? Za něco, co by v očích mé předchůdkyně bylo… neodpustitelné? V porovnání s tím, co by se mnou provedla ona, by ten polštář byl milosrdný. Rychlá a vcelku bezbolestná smrt. Ani bych o tom nevěděla. „Možná…“ připustím tiše. „Možná, kdybych nevěděla, že jsi byl kdysi Lucifer a čeho všichni byli se Zerachiel schopní, pak… pak bych si nemyslela to, co jsem si myslela tehdy. Možná bych tě nepodezřívala z tak hrozivých věcí. Možná. Nevím.“ Je to tak dávno; detaily toho splašeného útěku se dávno vytratily v mlze času. Zůstaly jenom pocity. Na co jsem myslela, když jsem otevírala ten šuplík a když jsem se s jeho obsahem v kapsách županu vyhoupla na okenní římsu, netuším. „Každopádně za to… za to se také omlouvám. Nejsi…“ a nevím, proč je pro mě tak těžké to vyslovit, proč se mi to jediné slovo zadrhne v hrdle a proč s ním odvrátím pohled, jako by pálilo, „on. Ani… Ani nikdo jiný. A tobě, Elijovi, jsem skutečně nedala… šanci. To sis nezasloužil. Nechoval ses ke mně jinak než laskavě.“ Další plán vzducholodi… Řasy mi zatřepetají, jak na mně pomalu doléhá tíha jeho slov. Aniž bych se uvědomila, zachytím mezi prsty kudrlinku a začnu ji mezi nimi napjatě protáčel. Má pravdu. Asi. Williamova pozice v Radě se jistě váže s těžkými rozhodnutími, do nichž nemám šanci vidět. Sám mi to říkal. Nakonec máme krev na rukou… asi všichni. Včetně mě samotné. Asi bylo pošetilé doufat, že zrovna já bych mohla před tím utéct. A stejně tak by bylo pošetilé to teď popírat. Ale i tak… mu věřím. Ano, věřím mu. Williamovi. Chci mu věřit. Dost možná je na světě totiž jediný, o kom bych to mohla prohlásit. Jediný, kdo to věděl všechno. O tom, co jsem udělala. Kdo jsem byla. A o to bolestivější bylo to, že nevěděl nic o tom, kam jsem jela… Napříč všemi mými přešlapy jsem se mu přeci důvěřovat naučila. Nikdy mi neublížil. Neudělal nic, čím by si nedůvěru zasloužil. A pokaždé, když jsem se k němu dostavila v slzách, tam pro mě byl. Neodvrátil se. Navzdory tomu, že jsem tolikrát pokoušela jeho trpělivost. Nikdy nade mnou nezlomil hůl. Možná… Možná je to s Radou složitější, ale s ním ne. Je to dobrý člověk. Který chce tohle město chránit. A především lidi v něm. Vím to. Věřím tomu. Není to pro mě snadné. A myslím… že i tohle o mě William ví. Díky svému daru. A dost možná i všem těm neštěstím, které jsem způsobila. Nejspíše byl i to důvod, proč mezi námi nikdy k ničemu nedošlo. Proč jsem nedokázala udělat ten první krok se stejnou lehkostí jako Zerachiel. Důvodů samozřejmě bylo více. Jeden právě seděl vedle mě. A nakonec se i Elijah stal obětí toho, že pro mě není snadné důvěřovat. Po Philipovi. Po tom všem. A možná… když jsem utíkala, mě nepronásledoval ani tak stín Lucifera jako stín mého manžela. Toho, kdo mi ublížil. Ráda bych mu to nějak vysvětlila. Ale nevím jak. Nevím, jak bych kdy dokázala nahlas mluvit o tom, co se ve mně během těch pár měsíců manželství zlomilo. Bylo to jako jed. Nebo tuž vsakující se do barevného obrazu. Ostatně proto jsem si ze začátku přála být více jako ona. Někdo jiný. Silnější. Sebevědomější. A schopný si poradit s takřka jakoukoliv situací. Jeden krok za druhým. Ale já nebyla ona. A možná to bylo jenom pár měsíců, ale těch pár měsíců stačilo, aby… aby změnily všechno. Mě. A pokaždé, když někdo zvýšil hlas nebo se na mě rozzlobil, jsem měla před očima tvář svého manžela. Proto jsem se tak snadno lekala, proto mě při sebemenší známce rozčílení vždycky přemohly slzy a proto jsem se vždycky omlouvala. Proto jsem se nedokázala zastavit, abych dala Elijovi šanci to vysvětlit. Proto jsem se od něj dokázala tak snadno odvrátit a uvěřit, že by mi ublížil. Proto… Vím, že to nebylo správné. A že mě to neomlouvá. Udělala jsem mu něco podobného jako Philip mně. Tolik se snažil. A muselo to bolet tolik, když jsem se mu za jeho laskavost odměnila takovou zradou. Jak bych se kdy mohla dostatečně omluvit? Za něco takového? Když vím, nakolik to člověka pokřiví a změní? Možná jsme se ve skutečnosti neznali. Možná nejsem Zerachiel a on není Lucifer. Možná si na tom i Elijah nesl svůj podíl viny, ostatně se mnou mohl mluvit a některé věci mi vysvětlit. Mohl mi to říct, než jsem ten zatracený plán našla v jeho pracovně, ale… ublížila jsem mu. Já mu ublížila. „Nakonec je to vždycky složitější,“ povzdechnu si po chvíli napjatého ticha, zatímco po jeho vzoru hledím do tmy před námi. V tu chvíli se zkrátka na víc nezmůžu. Nikdy jsem si nemyslela, že by byla Williamova práce jednoduchá. Ne, nejspíše… bude vyžadovat spoustu obětí a kompromisů. „Do těchto záležitostí já… nevidím, ale vím, že vévodovi na tomhle městě záleží. A na lidech v něm. Není to špatný člověk. Tak proč… Ta vzducholoď. Proč?“ položím mu otázku, které bude jistě litovat. Je to past. | ||
| |||
| Otázka narozeninového dárku Skutečně… Hledat tady Noaha by bylo čiré šílenství. Nemám šanci, snad jen že bych přistoupila ke každému muži, kterými Noaha něčím připomíná a pohlédla mu zblízka do očí… Ta představa by se snad mohla zdát úsměvná, ale více než co jiného je prostě a jen frustrující. Znamená to, že se budu muset aukce účastnit. A doufat, že buď vyhraji já nebo právě mladý agent. Tiše si povzdechnu a pohledem modrých očí skrytých za maskou přelétnu po svém okolí. Na okamžik se zastavím u hloučku stojícímu opodál na kolik mne zaujme náznak dračího tetování jednoho z mužů, jehož kousek je odhalený a sama mimoděk lehce pozvednu ruku, abych se ujistila, že šedé linie se zlatým leskem oplétající prsty nejsou nijak zvláštně nápadné.
Pak už jen stojím na svém místě a zkrátka čekám. Brouzdám pohledem po lidech kolem sebe a vždy se jím nakonec vrátím k nedalekému podiu. Dýchám, srdce mi už nějakou chvíli klidně tluče, jak prvotní návaly úzkosti z podzemního prostoru postupně zeslábnou až nakonec zmizí. Není důvod se čehokoliv obávat. Opakuji si to v duchu, jakkoliv jistou nervozitu stále cítím. Ovšem… To je tak nějak… Z toho všeho. Neznámé místo, cizí lidé, masky… Bývaly časy, kdy by mne samotnou na takovou akci nikdo nedostal. A vlastně ani nepustil. Ne, na takové místo by mne Bartholomew jako svůj doprovod rozhodně nikdy nevzal, ale… Ale stejně bych ho se zatajeným dechem poslouchala, když by mi o tom vyprávěl. To on uměl… Mluvit. Vyprávět. Dříve mi to i imponovalo, byla jsem vděčná za náš společně trávený čas, kdy jsem u něj seděla a byla ráda, že se mnou mluví. Stejně jako tomu nyní bylo s Alexem…
Možná se některé věci zase tolik nezměnily.
Ze zamyšlení mne vytrhne pohyb na podiu. Okamžitě zpozorním, zatímco pozoruji černovlasou ženu, která na podium vkročí. Přímo do světel. Tahle žena v tom rozhodně umí chodit. Je krásná – nejen díky té sošné postavě – leč takovým tím krutým způsobem... Jako když sledujete šelmu a víte, že i když se tváří přátelsky, tak stačí chvíle nepozornost a skočí vám po krku. Bez váhání. Bez slitování. Takovým jsem se na večírcích i společenských akcí pořádaných v Zahradách vždy vyhýbala. Byla jsem pro ně sice příliš snadnou kořistí na to, abych jim za to stála, nicméně vždy se našla nějaká, která mi tu chvíli pozornosti přeci jen věnovala.
Promluví a její zvučný hlas se nese sálem. Ten blahosklonný úsměv v její tváři mne… Lehce irituje a jen utvrzuje v tom, jak na mne dosud působila – nicméně důvod, proč tu jsem je aukce a nikoliv lidi. A tak jen naslouchám pravidlům a pokynům ohledně prodeje jednotlivých dražených kousků. Není v tom žádný háček ani jakákoliv novota, snad jen… No, i to případné vyvedení ze sálu dokážu pochopit, a tak mne to nijak nezarazí. Jen doufám, že jsem správně přepočítala obnos, který Alex dal na aukci stranou, samozřejmě mínus těch pět set šekelů… O kterých se mi předtím rozhodně nezmínil. Za dva by to tedy bylo tisíc? To opravdu není málo.
Zaujme mne možnost doručení na smluvené místo, nicméně… Nejsem si úplně jistá, zda mne více znepokojuje představa, že s relikviářem jedu sama přes noční město nebo čekám na hotelu, až mi ho doručí. Nicméně… Tohle bude problém budoucí Delilah. Pokud vůbec. Víc se tím nezaobírám, zvláště když záhy aukce skutečně začne.
Zvědavě natáhnu krk, když se jako první dražená věc objeví na podiu… Bedna. Bedna s puškami – a rozhodně ne obyčejnými kousky. Nejnovější model, opakovací mechanismus, Aldithley… Pěkný kousek. Moc pěkný kousek. V některých ohledech i lepší, než co se vyrábělo v některých Dohertyho továrnách… Ironie, že až nyní, kdy už nejsem dědicem rodinného majetku, dokážu ocenit některé věci, které do toho dědictví patří. Lehce se ušklíbnu a… … vzápětí sebou překvapeně trhnu, když žena pokračuje dál. Sto beden. Po deseti kusech. Oni tady draží tisíc pušek?! Mimoděk se rychle rozhlédnu kolem sebe a nejistě přešlápnu z nohy na nohu, na kolik se mi nepodaří v první chvíli skrýt údiv i šok z toho, čeho jsem tu právě svědkem. Vážně tu draží tisíc pušek. To je… Šílené. Sice jsem nevěděla, co do aukce očekávat, ale… Dobře, tohle jsem asi čekat vážně měla.
Lehce potřesu hlavou a… A nic. Nezbývá mi než stát na místě a čekat, dokud nepřijde řada na tu jedinou věc, kvůli které zde jsem. Nicméně… Zdá se, že tohle bude ještě zajímavá podívaná… Skoro mne až láká se jít podívat blíže, ke zbraním jsem za poslední rok přilnula mnohem více než aby to pro mě byl jen prostředek k obraně a nutnost, nicméně nakonec to neudělám. Bude rozumnější vše sledovat z dálky, dokud se nebude dražit relikviář, ten bych si rozhodně zblízka prohlédnout měla…
Částka dvacet tisíc šekelů rychle padne a nabídky se navyšují. Vlastně jsem zvědavá za kolik se to celé nakonec vydraží. A mezitím se i chvíli bavím představou, jak by se asi tvářil Alex, kdybych mu zítra oznámila, že relikviář sice nemám, ale za to pro něj mám překvapení. Hned tisíc překvapení. Takový malý předčasný dárek k narozeninám, drahý… Levý koutek mi povyjede výše. Vlastně… Hm, měla bych vymyslet, čím ho na ty utajované narozeniny překvapím, tuhle příležitost si nemohu nechat utéci.
Ostatně, zdá se, že během aukce budu mít k přemýšlení ještě hodně prostoru. | ||
| |||
| Ne až tak obyčejná aukce Delilah Blair Flanagan Procházíš mezi sloupovím a proplétáš se mezi skupinkami lidí v maskách. Tvým směrem se upírá spousta zvířecích pohledů pozorujících jednu osamělou zbloudilou sovu. Vlk, liška, medvěd… V první chvíli by se dalo říct, že je tu zde samý predátor, ale není tomu tak. Zahlédneš i zajíce, jelena a další. Přesto není pochyb o tom, že zjev zde může klamat. Se svými výraznými vlasy, které sis neskryla bys tu skutečně mohla být pro někoho, kdo tě zná, rozpoznatelná. Rozhodně, pokud by tě tu čekal a věděl, koho hledat. Avšak Noah, pokud tu vůbec je, bude těžko rozpoznatelný. Na rozdíl od tebe nebyl nijak nápadný. Zdánlivě obyčejný vysoký černovlasý muž s maskou. Takových zde najdeš klidně tucet. Snad jen ty medově zlaté oči by ho mohly prozradit, ale to bys je musela každého prohlížet velmi podrobně a především z blízka.
A tak nezbývá, než zde zůstat jen sama za sebe a doufat. Doufat v to, že to vyjde. Že tu je i agent Branson, pro případ, že by věci nešly tak úplně dle plánu. Co by se ale mohlo pokazit? Je to přeci jen obyčejná aukce. Taková na, kterých se dražily staré obrazy a nebo kusy nábytku po zemřelých příbuzných. Nehledě na to, kde se to koná, to nebude nic tak hrozného.
A tak čekáš.
Do sálu vejde ještě několik lidí, které sem přivedli lidé tam ze světa nahoře a rej masek zase trochu nabobtná. Sál už začíná šumět netrpělivostí a sem tam zahlédneš kovový záblesk, jak někteří kontrolují své kapesní hodinky. Když konečně…
„Dámy a pánové, prosím… Uklidněte se.“ Ozve se nečekaně ženský zvučný hlas v přední části sálu se na nevysokém pódiu rozzáří další světla, která jej osvětlí natolik, že vidíš každý detail. Prozatím je tam pouze žena v dlouhých šatech s tmavými rozpuštěnými vlasy, které se jí vlní po ramenou. Vypadá rozhodně lépe než ti, které si potkala u vchodu. Hladká pleť, na ženu snad i nezvykle vysoká dobře stavěná postava a dravčí pohled. Ne, nevidíš v její tváři jakékoliv známky nervozity z toho, že stojí před tolika lidmi a zcela jistě ne až tak obyčejnými lidmi.
„Je mi ctí přivítat vás na dnešní aukci. Jsem ráda, že je o ni takový zájem i přes jisté organizační povinnosti, ale můžu vás ujistit, že jste neprohloupili. Máme dnes před námi skutečně pár zajímavých exponátů. Ovšem nejdříve k organizačním věcem.“ Usměje se blahosklonně a v sále to zatím zašumí, jak se hloučky lidí začnou seskupovat blíže pódiu. Je tu skutečně docela dost lidí, ale prostor je velký a dostatečně osvětlený na to, abyste všichni pohodlně viděli na to, co se na pódiu děje. Bude tu jistě pár desítek lidí, což není málo, ale zase ani ne tolik. Kolik z nich je však jako ty ti zůstane záhadou.
„Aukce bude probíhat dle klasických pravidel. Budou vám představeny dražené kusy a pokaždé bude pět minut na to, aby si je zájemci prohlédli blíže. Poprosím ty nejblíže pódiu, aby tedy ustoupili dalším, když budou s prohlížením hotovi a všichni zájemci tak měli možnost si zboží prohlédnout. Pak bude zahájená samotná aukce. Prosím pamatujte, že příhozy jsou závazné. Po každé ukončené dražbě poprosím výherce, aby se odebral zde stranou ke stolu, kde složí příslušný obnos, případně sepíše… směnku.“ Pousměje se mile, ale to, jakým způsobem to slovo žena řekla, neznělo, že by se jednalo jen o něco tak prostého. „Aukce bude probíhat až budou vyřešeny tyto záležitosti s jednotlivými kupci. Samozřejmě se můžete účastnit vícero aukcí. Předměty vám budou předány po samotné aukci nebo se můžete individuálně domluvit při skládání platby na tom, kam vám mají být doručeny. Zvláště u těch… objemnějších kousků to bude záhodno.“ Dodá a nadechne se k dalším slovům.
„Pokud někdo vyhraje aukci a nebude mít u sebe patřičný obnos nebo schopen jej zaplatit, bude předmět vrácen do aukce a daná osoba bude shledána za… nežádanou a bude vykázaná z aukce. Společně s jeho doprovodem samozřejmě.“ Přelétne pohledem hlavy posluchačů.
„Samotná aukce je samozřejmě organizovaná neveřejně, takže je jasné, že se o ní nikde nemá mluvit. Ale to vám jistě nemusím připomínat.“ Blahosklonně pokývne hlavou, než zůstane ticho, snad jako kdyby čekala na nějaké dotazy, ale nikdo nic neříká. Samozřejmě. Když se rozhlédneš kolem, někteří se tváří naprosto klidně, ale všimneš si i pár takových, kteří se nervózně rozhlížejí kolem. Dokonce si jeden muž přepočítává i obnos v tlustě nadité obálce, kterou vytáhl z vnitřní kapsy kabátu. Viditelně tu nebudou všichni ostřílení profíci.
„V tom případě začneme! Hodně štěstí!“ Tleskne žena a ještě o něco zesílí hlas, aby pak pokynula skupině mužů na straně pódia, kteří na něj vynesou dvojici dřevěných beden. Žena se k jedné z nich skloní a odklopí víko, aby z ní vytáhla… pušku. Skutečně pušku. Není to žádná porcelánová váza ani bronzová socha, co by se postavila do přijímacího salónku, aby vítala hosty.
„Máme tu nejnovější model pušky WR-13. Výroba v Aldithley. Zásobník na sedm ran. Opakovací mechanismus. Nejnovější kousky, které budou teprve fasovány spojeneckými armádami. Vše nové. Nepoužité.“ Vezme jednu z nich a cvakne nabíjecím mechanismem. Na jejích pohybech je vidět, že velmi dobře ví, jak se taková zbraň drží.
„K prodeji je sto beden po deseti kusech. Tedy tisíc pušek. Prosím… můžete si je prohlédnout. Ale nesahat.“ Dodá, než posunkem naznačí dvojici mužů, aby pár otevřených beden posunul ke straně pódia a zájemci si je tak mohli prohlédnout. Žena, která zatím stále drží jednu z pušek, sáhne druhou rukou k pasu a vytáhne stříbrné hodinky.
„Takže tedy pět minut.“ Pronese k davu, který se začne pohybovat. Ne všichni se jdou podívat. Někteří o tuto nabídku nemají viditelně zájem, ale přijde ti, že tak dobrá půlka lidí zde, se na nabízené zboží podívá. Žena to sleduje s klidným výrazem a sem tam kmitne pohledem k hodinkám.
„Tak poslední minuta… A…. Dobře, můžeme začít samotnou akci. Vyvolávací cena je dvacet tisíce šekelů!“ Rozezní se její hlas, zatímco se zalesknou první mosazné cedulky letící do vzduchu.
| ||
| |||
| Staré za nové Vera De Lacey „Vybavení je značně nedostatečné, ale o mrtvolu bych se nebál. Pravidelně to tu někdo chodí kontrolovat. Asi, jestli jsem se neprohrabal ven lžící. Třeba s tvým příchodem budeme mít i dvě… Počítám ale, že v rámci místních služeb by se jedné mrtvoly zbavili. Snad.“ Podotkne lakonicky, aniž by na něm bylo patrné byť jen zaváhání v tom, že by ho taková myšlenka nějak rozrušovala. Na druhou stranu v té unavené tváři lemované splihlými bílými vlasy se čte za těchto podmínek obtížněji než jindy.
Sedíte společně na posteli. Něco, co bylo dříve naprosto nepředstavitelné. Avšak i teď, když se každý skoro až úzkostlivě držíte svého vzdáleného rohu, jste si blíže, než jste mohli čekat. Vidíš to i na Elijovi. Není v tvé společnosti nijak uvolněný. Naopak, jako kdyby se tvé rozpoložení přelilo i na něj a nebo snad se mu v hlavě honí něco podobného? Dost možná tahle situace bude zvláštní pro vás oba. Přeci jen jste odrazy Lucifera a Zerachiel. Pojí vás minulost, která není tak úplně vaše a přitom… je.
„Hmmh, ano pracovali. Nevím…“ Prohrábne si prsty vlasy ve skoro až zoufalém gestu. „Mám z toho jen několik záblesků. Snažili se… Vložit do Zrcadla nové matrice? Špatně se to vysvětluje. Vím, že Zrcadlo bylo jako knihovna. Mělo v sobě informace o nás samotných. Předlohy, dle kterých nás umělo stvořit… Zas a znovu. Říkalo se tomu znovuzrození, ale nemělo to s ním nic společného. Byla to jen zářivá iluze stejně jako celá grandióznost Zlatého města. Staré bylo pouze nahrazeno novým. Ale ne tím stejným. Nikdy to nemohlo být stejné.“ Potřese hlavou, kterou si položí do dlaní. „S Laylah na tom spolupracovali… Nevím ale, o čem měla být jejich dohoda. Pamatuji si jen… zlomek. Nepatrnou část toho, co prováděli.“ Prosákne mu do slov hořkost, ale do tváře mu takto nevidíš. „Heh, ani nevím, proč ti to říkám.“ Ozve se tiché uchechtnutí, než k tobě zvedne tvář z dlaní. „Možná protože se tě to týká také… Zerachiel se to týkalo. A ty jsi ona… Alespoň z části. A jednou si na to vzpomeneš.“ Zazní krutý ortel, který je však dost možná pravdivý.
Ovšem i přes to vše. Ta vážná témata motající se kolem života a smrti. Je tu ještě jedna věc. Něco, co je třeba uzavřít tváří v tvář blížícímu se konci, o kterém William mluvil.
Omluvit se.
Začneš ze sebe postupně soukat omluvu. Zdůvodnění toho všeho, co se před rokem stalo. To, jak ses bála a pak ty zatracené plány vzducholodě, které ti otevřely oči a staly se tou poslední pomyslnou kapkou, která tě přiměla k tomu, abys utekla z bílého sídla v lesích. S kradenými věcmi, hodinkami v kapse i běloušem ze stájí. Snad dobře, že jsi alespoň toho starého podkoního nemusela zabít, přesto… byla to tehdy jedna z množností.
Elijah tě tiše poslouchá s neměnným výrazem ve tváři. Neskáče ti do toho, přesto je těžké odhadnout, co se mu asi honí hlavou. Působí jako socha. Bílá mramorová socha tonoucí v šeru pokoje.
„Jistě… Omlouváš.“ Zopakuje po tobě ta slova bez výrazu, aniž by se výrazněji pohnul. I nadále tě propaluje pohledem těch zvláštně šedavě modrých očí, které si pamatuješ, že bývaly výraznější. Snad je to ale jen těmi světelnými podmínkami zde a nebo snad i jeho celkovým znaveným stavem. „Plány vzducholodi…? Nic si nevěděla, a i to málo stačilo k tomu, aby ses rozhodla tak radikálně. Jako vždy… Neříkej mi, že v tom všem nehrálo roli i to, že jsi věděla, kdo jsem. Kdo jsme já a Robert. Už jen to, že jsi utíkala hned za jedním z Tribunálu…“ Ušklíbne se kysele. „A přitom o Essingtonovi nic nevíš. Ne ty věci, které nechceš vidět. Před čím zavíráš oči. Myslíš si, že Rada jsou ti hodní ochránci města, kteří nad ním bdí a udržují všechny šťastné a spokojené? Byla si už někdy někde jinde než v Zahradách?! Slyšela si o masakrech, které prováděla vojska Spojenectví při obsazování Provincií a nejenom jich? Na základě čího rozkazu? Předsedající z Nového Jeruzaléma je defacto předsedajícím i pro radu Spojenectví. Radní mají na rukou krev. Mnohem více než já… Ale však ty jednou najdeš další plán vzducholodi. Pouze v jiném šuplíku někde jinde. A nebude tam jen jeden. Zdaleka ne.“ Povytáhne obočí, než se od tebe odvrátí a zahledí se zpátky do tmy.
| ||
| |||
| Zkouška odvahy Na masku na tváři si budu muset chvíli zvykat, nicméně to je nutné zlo. Ostatně, jakmile vykročím za mužem do té pochybné temné chodby čekající za dveřmi, tak je maska tím posledním, na co myslím. Za dveřmi je krátká chodba ústící do dalších dveří a za těmi… Schody dolů. Do sklepa? Zaváhám, už ani nevím pokolikáté pocítím touhu se na místě otočit a odejít odsud… Ale nemůžu. Nejde to. Sakra… Prostě to nejde. A tak následuji muže po schodech dolů… A dolů… A stále dolů…
Pomalu pokračuji podzemní halou směrem dopředu, k místu, kde bude probíhat vystavování dražených předmětů. Nikam nepospíchám a snažím se… No, abych se příliš okatě nerozhlížela kolem sebe, zatímco sleduji skupinky lidí postávající všude kolem. Množství lidí, kteří tu jsou mne… Zaskočí. Čekala jsem malou uzavřenou společnost, ovšem tohle působí… Je to celé mnohem větší, než jsem odhadovala. Skoro to i vypadá jako by to větší část zdejších hostů pojala jen jako zajímavou společenskou událost a byla se zde pouze podívat, nikoliv se účastnit aukce. Vlastně… Dokážu si představit, že pro jistý druh znuděných lidí ze Zahrad tohle musí být zpestření a něco, čeho se zkrátka musí účastnit bez ohledu na to kolik stojí vstup. | ||
| |||
| V nové společnosti Delilah Blair Flanagan Cítíš na tváři váhu masky, kterou sis tam před chvílí připevnila. Je to trochu nezvyk. Naposledy si měla masku tehdy přes skoro rokem na plese v jeruzalémské opeře. Je těžké ale mezi těmi událostmi hledat nějaké další paralely. Jako kdyby už nemohla být tato dvě prostředí více rozdílná. Zlato vystřídalo omšelé vlhké zdivo.
Vydáš se tedy za mužem do zešeřelé chodby za dveřmi, abys brzy pochopila, že aukce se zcela určitě nebude konat v tomto domě. Zabočíte totiž z krátké chodby do dalších dveří a začnete sestupovat po schodišti dolů. Nejprve to vypadá jako obyčejné zděné schody vedoucí do sklepa, ale po chvíli se ti to začíná zdát už přeci jen celé zvláštně dlouhé. Muž před tebou nese lucernu, která svítí silným světlem, jenž bezpečně osvětluje cestu pro vás oba.
Snad i díky tomu si všimneš, že materiál schodů se postupně změnil v kámen. Kolik metrů už jste tak sestoupit po úroveň jeruzalémských ulic? Ani se neodvážíš odhadovat. Rozhodně ale nejste ve sklepě. Stačí ti k tomu jediný pohled po prostoru, který se kolem vás otevře, když schody skončí. Je to chodba s vysokým stropem, po jejíž stranách někdo připevnil plynové osvětlení, jenž ji lemuje. Překvapivě zde není vlhko ani se neozývá zlověstné kapání vody, jak by k takovým věcem podobné prostory sváděly. Naopak to zde působí… udržovaně? To není asi úplně to nejlepší slovo, ale rozhodně je to zde zabydlené.
Muž s tebou nemluví a vede tě dál. Naštěstí nejdete až tak daleko. Zastavíte u kovových dveří, které jsou nezvykle široké a působí celkově masivním dojmem. Jsou pootevřené, a tak tvému průvodci stačí, aby do nich jen zatlačil a….
A vkročíš do podzemního sálu, který je zaplněný lidmi. Architektura kolem připomíná v něčem nejstarší jeruzalémské stavby. Ty masivní sloupy a lomené oblouky. Je to pro tebe povědomý pohled. Ovšem i zde je prostor prozářený moderním osvětlením na znamení toho, že čas se ani zde v podzemí nezastavil.
Prostor je to poměrně rozlehlý, a tak i ten větší počet lidí zde je vcelku rozprostřen a nikdo se nemusí tlačit. I tak to zde ale hučí jako v úlu. Všímáš si, jak tu postávají po různu menší skupinky lidí, jenž spolu hovoří a nebo se naopak rozhlížejí ostražitě kolem. Zcela určitě museli přijít všichni společně, protože když se pozorněji zahledíš, všimneš si, že ne každý z nich má mosaznou cedulku jako ty. Vlastně vidíš, že většina hostů zde dorazila ve skupinách a je tu opravdu málo těch, kteří jsou zde sami za sebe. Alespoň na první pohled.
Je tu rozhodně pestrobarevný výběr účastníků. Jsou tu muži, ale také i ženy. Všichni mají na tvářích masky vyvedené v podobném duchu jako ta tvá. Oblečení jsou rozmanitě, od luxusních kabátů a obleků až po ty otrhanější, kteří vypadají, jako kdyby si sem zašli spíše z Industriální čtvrti. Avšak zdání může zcela jistě klamat. Stačilo si vzpomenout jen na ten poplatek, který tě sem stál vstup. Pokud by měl některý z nich platit i jen polovinu toho co ty, nebylo pochyb o tom, že by si sem nešel krátit čas jen tak někdo.
Projdeš také kolem několika skupinek, které působí rozhodně exotičtěji. Tmavá, skoro černá kůže se neskryje ani pod maskami a u jiných si všimneš kusu barevného tetování připomínajícího draka, jenž se táhne po odhalené kůži na krku, než zmizí za hranicí úzkého límce. Většině útržků rozhovorů rozumíš, avšak zaslechneš i pár cizích jazyků. K tvému překvapení i dialekt, kterým se mluví v Provinciích. Ve vzduchu je cítit napětí a očekávání, ale zcela jistě ještě nejste všichni, a tak se čeká…
Až začne aukce.
| ||
| |||
| My a naše hříchy „Vlastně namísto falešného jména dávám přednost pojmu nom de plume. Dodává tomu nádech sofistikovanosti,“ zareaguji hbitě. I když hlas postrádá obvyklou jiskru, je to… pokus o odlehčení. Navzdory tomu, kde jsem a hlavně s kým, mi to zkrátka uteče. Stejně jako bych se však pokoušela zapálit svíčku v silném větru, sirka zhasne takřka okamžitě. Realita toho všeho je neúprosná. S Elijovými dalšími slovy těžce vydechnu a zapřu se do kolen. William o tom nic neví, sestře jsem také svěřila jenom něco málo a pan Hayland… má poslední naděje… ten, který celou dobu trval na tom, že to není dobrý nápad, že jsou hosté na té akci podezřelí a že bychom se měli už vrátit… Kéž bych ho jenom poslechla. Ve své tvrdohlavosti jsem však viděla šanci se setkat s panem Alburym, tím panem Alburym, a všechno ostatní šlo stranou. Tolik jsem mu chtěla ukázat své návrhy, však jsem je také měla v kabelce a stačilo si jenom vyhlídnout vhodnou chvíli. Jediné slovo od něj by znamenalo tolik. Dokázal by mě nasměrovat správným směrem. Upozornit, v čem bych se měla zlepšit a na co bych se měla více soustředit. A místo toho jsem se srazila s tím džentlmenem a vzápětí mě v koupelně našla madam Warder. Tohle není dobré. I když se na tom všem snažím najít alespoň zrnko naděje, nenacházím nic. Hlavou mi běží každý ten okamžik, kdy jsem to akorát zhoršila. Požádala jsem o neoznačený kočár, takže se ani nenajdou svědci, které by zaskočil Essingtonský erb. Na kontrolu jsem přišla pozdě a kdo ví, jak dlouho pan Hayland čekal. Dost na to, aby ho tam našla ona? Aby ho zabila? Ne, ne… Nechci mít na svědomí další nešťastnou duši. Nemluvě o jeho ženě. Bude jí teď muset někdo oznámit, že je z ní vdova? A ke všemu jsem za sebou zanechala takový nepořádek, že bude hotový zázrak, pokud mě William najde. Pokud… To slovo se mi nemilosrdně zaryje do mysli. Co když… Co když mě nenajde? Co když jsem to tentokrát zamotala a zkomplikovala tak, že to nerozmotá ani on? S rozechvěným výdechem si prsty zajedu do vlasů a tiše usyknu, když narazím na sponky, které se během večera neudržely na místě a teď akorát tahají. Opatrně je vyjmu a odložím na noční stolek vedle svíček. „No,“ dech se mi zachvěje, skoro jako bych se tomu chtěla zasmát a nedařilo se mi to, „navzdory tomu, že vybavení tohoto pokoje je značně… nedostatečné, snad se shodneme alespoň na tom, že by ho chladnoucí mrtvola nevylepšila,“ prsty si bezděčně přejedu po hrdle, než mu s jistým sebezapřením pokynu na druhou stranu postele, „takže… pokud se chceš posadit…“ V místnosti se na pár okamžiků rozhostí ticho, než se Elijah pohne. Jeden krok, druhý… Pohled raději odvrátím, jak se mi nemilosrdně připomínají slova, která padla jenom před pár minutami. Myslel je vážně? S Luciferem jeden nikdy nevěděl. Všechno, co říkal, mělo důvod. Záměr. A několik významů. Uměl dokonale zaujmout roli toho, koho v něm viděli druzí.
Navzdory tomu, jak důvěřivě jsem se k němu obracela před rokem, si teď už opravdu nedokážu představit, že bych v jeho blízkosti stála se stejným nadšením jako Zerachiel. Nic však nedodávám ani se nervózně neošívám, prostě napjatě sedím ve svém rohu a… když dosedne na druhou stranu postele, znovu se chopím slova. Skoro jako bych proti tomu drtivému tichu ve tmě vedla válku. Chtějí… nás? Jistě, dovedu si představit, proč by někdo chtěl mít reinkarnovaného Lucifera zavřeného ve sklepě. Má potenciál si vzpomenout na tolik věcí. A pak také… by se jistě našlo pár takových, kteří by chtěli, aby trpěl. Abychom trpěli my oba. Začíná to však znít, že je v tom něco více. I já k němu pootočím tvář a naše pohledy se tak na okamžik setkají. Tenhle jeho výraz znám. Mezi obočím se mu rýsuje drobná vráska jako vždycky, když přemýšlí… „Takže naši předchůdci uzavřeli s Laylou nějakou dohodu? A ta fúrie,“ přistoupím na tu jeho malou hru a rovněž jí vyberu nějaké pěkné pojmenování, „ji chce naplnit? Hm, ji si pamatuji. S Luciferem spolu na něčem pracovali. A hádám, že se to týkalo jeho experimentů se Zrcadlem, ale… o žádné dohodě nevím.“ Ne, o dohodě s Laylou nic netuším, ale i tak se mi z paměti vynoří ta chvíle na balkóně a slova, která jsem tak naléhavě šeptala. „Slib mi to, Lucifere.“ Zhluboka se nadechnu a odvrátím se od těch důvěrně známých očích, v kterých Zerachiel viděla celý svět. Tolik ho připomíná. A navzdory tomu, že nás dělí více než metr vzduchu, si jeho přítomnost palčivě uvědomuji. Je to jako… by na mě na té straně šimrala kůže. Nebo mě na ní kousal mráz. Prsty si bezděčně přejedu po krustičce krve zaschlé na ráně na prstu který… který se hojil přesně tak rychle, jak jsem očekávala. Už to ani nebolí. Snad mi brzy přestane být tak těžko. I když… kdo ví, jestli za to může jenom to, čím mě uspala.
Po chvíli se k němu opět natočím. Je to tak zvláštní. Ze všech lidí, v jejichž společnosti jsem se mohly ocitnout, je on… Ani nevím. Napřed mi Robert řekl, že zmizel a že by klidně mohl být mrtvý, a pak jsem z Williama vytáhla, že se svět chýlí ke konci. A teď tady spolu sedíme. Něco málo to změnilo. Ne dost, abych byla z jeho přítomnosti kdovíjak nadšená, ale… jsem ráda, že žije. Ještě dnes ráno by mě ani nenapadlo, že mi na tom pořád záleží. Něco ve mně… pod tlustým nánosem strachu a rozhořčení, že se pokusil zabít Williama a že jsem se i já stala obětí jeho plánů… „Opravdu jsem nečekal, „Máme tu jiné a větší problémy, než je jeden zahořklý mladík.“ „… a teď už to dohnalo i tebe. Pro cosi se nadechnu a pak bez jediného slova skloním pohled zpátky k zarudlé jizvičce na prstu. Vím, co chci říct. Co jsem chtěla říct od okamžiku, kdy mi William řekl, že nám nezbývá mnoho času. Pokud člověka neponoukne zrovna tohle, aby se chtěl vypořádat se svými hříchy, pak nevím. Nechci… Nechci, aby svět skončil, nebo abychom tady potkali svůj konec, aniž… aniž bych se mu… „Elijo, já… chtěla jsem se ti omluvit. A nevím, jestli o to vůbec stojíš, nebo jestli mi to po tom všem uvěříš, ale…“ Vydechnu. Je těžké se omlouvat někomu, kdo se před pár okamžiky přiznal, že mě chtěl zabít. Ale neudělal to. A já přeci vím… jak to měl Lucifer s maskami. A také vím, že je snazší být naštvaná než čelit bolesti, kterou jsem způsobila. Nejenom jemu, ale i sama sobě. Jak dlouho trvalo, než se mi přestaly zdát ty násilné noční můry? Chvílemi jsem si říkala, že to mi vlastní duše – nebo ještě spíše duše Zerachiel – předhazuje, co bych si za svou zradu zasloužila. A než jsem se vůbec začala stavět na nohy, muselo to být nejméně půlroku. William mě jako obvykle popostrčil správným směrem. Nevím, jak to dělal, že vždycky věděl co říct. A jak to říct. Možná… protože byl vždycky tak… nemilosrdně přímý, a tak se nemusel dlouze lovit správná slova. Hlavně, když byla pravdivá. „… ale i tak…“ přiměji se pokračovat, „omlouvám se. Nechtěla jsem, aby to tak skončilo. Jenom jsem chtěla vědět, co plánuješ. Bála jsem, že… to bylo něco, s čím by souhlasila ona, a… pak… jsem našla plány té vzducholodě a věci nabraly rychlý spád. Byla jsem… ublížená a… naštvaná… a tak moc, tak strašně moc jsem se bála, že jsem nepřemýšlela nad tím, co dělám, nebo jak moc ti tím ublížím. Nebo komukoliv jinému. A… Omlouvám se,“ zopakuji znovu. | ||
| |||
| Maska
Vzhledem k výzvě, které se mi prve dostalo snad raději ani nechci vědět, na co vše jsou zde zvyklí. Výbušniny. V jiných časech by mi ta představa přišla absurdní, proč by u sebe někdo proboha nosil výbušniny? Avšak stačí si vzpomenout na ani ne rok staré události, kdy jsem sama chodila ulicemi s něčím takovým po kapsách. Jinak… Mne to vlastně zase tolik neznepokojí, v těchto temných časech, kdy se ulicemi toulají Ztracení a mrtvých přibývá by asi jen málokdo vyrazil neozbrojený – zvláště do jakékoliv horší čtvrti. Tak či tak odevzdám vše, co u sebe mám a spravím si klopy kabátu, který už znovu nezapínám.
Když v dalším okamžiku padne pokyn směřující k muži stojícím opodál a on se v tu samou chvíli pohne, prudce se k němu otočím. Že před ním necouvnu je spíše dílem šoku než odhodlání. Prohledat? Vážně mě bude prohledávat? Z představy, že na mne sáhne, a nejen jednu se mi svírá žaludek – o to víc, že za chvíli to nebude už jen představa ale skutečnost. Nikdo tady – a zejména Tom stojící přede mnou se netváří, že by tohle snad mělo být otázkou do diskuze. Naopak dostanu přímý krátký pokyn k tomu, co se ode mě teď hned očekává.
Syčivě vydechnu a jen velmi pomalu a váhavě zvednu ruce do výšky, kterou mi muž naznačí. Jediné, co mne utěšuje je to, že se tím viditelně nikdo z přítomných nebaví. Stisknu rty pevně k sobě, když ucítím dlaně klouzající po konturách těla. Záda. Boky. Nohy. Aspoň je to rychlé. K mému vlastnímu překvapení mi zkontroluje i boty a… A jsem ráda, že jsem tuhle možnost pouze zvažovala jako místo pro záložní zbraň, nějaký malý nožík. Tak či tak je očividně dobře, že jsem se rozhodla být rozumná a přistoupit na zdejší pravidla.
Přesně jak jsem říkala, prolétne mi hlavou, nicméně kousavou poznámku si odpustím, když ode mne muž opět odstoupí. Rozechvěle vydechnu a přitáhnu si kabát blíže k tělu, zatímco před ním uhnu pohledem a pootočím se zpátky ke stolu, u kterého stojí krátkovlasá žena. Tohle nebyla příjemná nová zkušenost. Zvláště po posledních Verších mi z blízkosti jiných lidí bylo akorát nevolno. Úzko. Raději se tak soustředím opět na ženu, která mi podá kovovou tabulku s vyrytým číslem „16“. Tohle už poznávám a stejně tak vím k čemu slouží při aukci. Akorát si pohledem zkontroluji, že na bedýnce skutečně skončí napsané stejné číslo jako je na cedulce a až poté si ji s krátkým kývnutím hlavy vezmu.
Není to ovšem všechno, co zde na aukci dostanu. Povytáhnu obočí, když si mne žena prohlédne a s tou tajemnou poznámkou se začne přehrabovat v bedně kousek od stolu. Vzápětí se neubráním překvapenému zamrkání při pohledu na to, co přede mne položí na stůl. Maska. Kožená maska, vcelku pěkná řemeslná práce… Vlastně moc pěkná. Maska sovy je vyvedená v barevných odstínech, které se mi hodí k vlasům. Snad proto mi ji žena vybrala? Nebo je v tom víc? Tak či tak k masce opatrně natáhnu ruku a prsty přejedu po jednom z kožených per. „Dobře,“ řeknu tiše a víc nedodávám, namísto toho masku vezmu do rukou. Na památku. Za pět set šekelů by měla být zdobená zlatem. Ale to je něco, co mne nyní vlastně vůbec netrápí. Spíše… Drobně se ušklíbnu. Je to neveselá grimasa, která mi na chvíli zkřiví tvář. Poslední akce s maskami, na které jsem byla, nedopadla zrovna nejlépe.
Ironie. Zatracená hořká ironie.
Anonymita masek nikdy nebylo něco, co by mi přišlo vzrušující nebo zábavné. Ale… Asi bych měla být ráda. Nemusím se bát toho, že by mne snad někdo poznal… Ačkoliv kdo? V Jeruzalému jsem už nikoho neměla a za dobu, co jsem opustila jednoho chladného rána v doprovodu doktora Harta náš dům se změnilo hodně věcí – včetně mne samé. Dumah mi prosákla do rysů tváře, barvy vlasů i odstínu pleti. Nebylo to něco, co by mne změnilo vysloveně k nepoznání, přesto já sama jsem při pohledu do zrcadla už nenacházela tu starou nevýraznou Delilah, která nebyla ani pěkná, ani ošklivá… Jen zkrátka obyčejná. S více staženými rameny a pohyby postrádajícími ladnost, vznešenost. Snad jen… Pokud by tam byl někdo, kdo by poznal Dumah. Tiše si povzdechnu. Anonymita je dvojsečná věc… A Noah měl pravdu. Takhle ho nemám šanci poznat. On mne ano, vlasy a oči by mne mohly prozradit více než dobře. Nicméně… Jak poznám, tam opravdu je a přihazuje? Nakonec se ovšem rozhodnu, že tohle bude problém budoucí Delilah, já s tím nyní stejně nic nevymyslím. A tak si jen stáhnu z rukou černé kožené rukavice a prozatím je strčím do kapsy, abych tolik nezápasila s vázáním masky. Tu si přiložím k tváři a za pomoci provázků si ji přitáhnu tak, aby kryla obličej a nespadla. Ještě ji trochu posunu kvůli očím a upravím si těch pár volných pramínků vlasů povlávajících mi podél tváře. Rozhodně jich je víc, než když jsem opouštěla pokoj, jak mi účes spletených vlasů trochu povolil.
Naposledy se ohlédnu k východu z místnosti vedoucímu do ulice a pak už jen následuji dalšího cizího muže vstříc tomu, co čeká v šeru za dveřmi, kterými mne vede pryč odsud. Krátce si přitom vzpomenu i na Sofii. Tenhle příběh by se jí líbil. | ||
