Andor.cz - Dračí doupě online

Vzhledem k výzvě, které se mi prve dostalo snad raději ani nechci vědět, na co vše jsou zde zvyklí. Výbušniny. V jiných časech by mi ta představa přišla absurdní, proč by u sebe někdo proboha nosil výbušniny? Avšak stačí si vzpomenout na ani ne rok staré události, kdy jsem sama chodila ulicemi s něčím takovým po kapsách. Jinak… Mne to vlastně zase tolik neznepokojí, v těchto temných časech, kdy se ulicemi toulají Ztracení a mrtvých přibývá by asi jen málokdo vyrazil neozbrojený – zvláště do jakékoliv horší čtvrti. Tak či tak odevzdám vše, co u sebe mám a spravím si klopy kabátu, který už znovu nezapínám.

Když v dalším okamžiku padne pokyn směřující k muži stojícím opodál a on se v tu samou chvíli pohne, prudce se k němu otočím. Že před ním necouvnu je spíše dílem šoku než odhodlání. Prohledat? Vážně mě bude prohledávat? Z představy, že na mne sáhne, a nejen jednu se mi svírá žaludek – o to víc, že za chvíli to nebude už jen představa ale skutečnost. Nikdo tady – a zejména Tom stojící přede mnou se netváří, že by tohle snad mělo být otázkou do diskuze. Naopak dostanu přímý krátký pokyn k tomu, co se ode mě teď hned očekává.

Syčivě vydechnu a jen velmi pomalu a váhavě zvednu ruce do výšky, kterou mi muž naznačí. Jediné, co mne utěšuje je to, že se tím viditelně nikdo z přítomných nebaví. Stisknu rty pevně k sobě, když ucítím dlaně klouzající po konturách těla. Záda. Boky. Nohy. Aspoň je to rychlé. K mému vlastnímu překvapení mi zkontroluje i boty a… A jsem ráda, že jsem tuhle možnost pouze zvažovala jako místo pro záložní zbraň, nějaký malý nožík. Tak či tak je očividně dobře, že jsem se rozhodla být rozumná a přistoupit na zdejší pravidla.

Přesně jak jsem říkala, prolétne mi hlavou, nicméně kousavou poznámku si odpustím, když ode mne muž opět odstoupí. Rozechvěle vydechnu a přitáhnu si kabát blíže k tělu, zatímco před ním uhnu pohledem a pootočím se zpátky ke stolu, u kterého stojí krátkovlasá žena. Tohle nebyla příjemná nová zkušenost. Zvláště po posledních Verších mi z blízkosti jiných lidí bylo akorát nevolno. Úzko.

Raději se tak soustředím opět na ženu, která mi podá kovovou tabulku s vyrytým číslem „16“. Tohle už poznávám a stejně tak vím k čemu slouží při aukci. Akorát si pohledem zkontroluji, že na bedýnce skutečně skončí napsané stejné číslo jako je na cedulce a až poté si ji s krátkým kývnutím hlavy vezmu.

Není to ovšem všechno, co zde na aukci dostanu. Povytáhnu obočí, když si mne žena prohlédne a s tou tajemnou poznámkou se začne přehrabovat v bedně kousek od stolu. Vzápětí se neubráním překvapenému zamrkání při pohledu na to, co přede mne položí na stůl. Maska. Kožená maska, vcelku pěkná řemeslná práce… Vlastně moc pěkná. Maska sovy je vyvedená v barevných odstínech, které se mi hodí k vlasům. Snad proto mi ji žena vybrala? Nebo je v tom víc? Tak či tak k masce opatrně natáhnu ruku a prsty přejedu po jednom z kožených per.

„Dobře,“ řeknu tiše a víc nedodávám, namísto toho masku vezmu do rukou. Na památku. Za pět set šekelů by měla být zdobená zlatem. Ale to je něco, co mne nyní vlastně vůbec netrápí. Spíše… Drobně se ušklíbnu. Je to neveselá grimasa, která mi na chvíli zkřiví tvář. Poslední akce s maskami, na které jsem byla, nedopadla zrovna nejlépe.

Ironie. Zatracená hořká ironie.

Anonymita masek nikdy nebylo něco, co by mi přišlo vzrušující nebo zábavné. Ale… Asi bych měla být ráda. Nemusím se bát toho, že by mne snad někdo poznal… Ačkoliv kdo? V Jeruzalému jsem už nikoho neměla a za dobu, co jsem opustila jednoho chladného rána v doprovodu doktora Harta náš dům se změnilo hodně věcí – včetně mne samé. Dumah mi prosákla do rysů tváře, barvy vlasů i odstínu pleti. Nebylo to něco, co by mne změnilo vysloveně k nepoznání, přesto já sama jsem při pohledu do zrcadla už nenacházela tu starou nevýraznou Delilah, která nebyla ani pěkná, ani ošklivá… Jen zkrátka obyčejná. S více staženými rameny a pohyby postrádajícími ladnost, vznešenost. Snad jen… Pokud by tam byl někdo, kdo by poznal Dumah.

Tiše si povzdechnu. Anonymita je dvojsečná věc… A Noah měl pravdu. Takhle ho nemám šanci poznat. On mne ano, vlasy a oči by mne mohly prozradit více než dobře. Nicméně… Jak poznám, tam opravdu je a přihazuje? Nakonec se ovšem rozhodnu, že tohle bude problém budoucí Delilah, já s tím nyní stejně nic nevymyslím.

A tak si jen stáhnu z rukou černé kožené rukavice a prozatím je strčím do kapsy, abych tolik nezápasila s vázáním masky. Tu si přiložím k tváři a za pomoci provázků si ji přitáhnu tak, aby kryla obličej a nespadla. Ještě ji trochu posunu kvůli očím a upravím si těch pár volných pramínků vlasů povlávajících mi podél tváře. Rozhodně jich je víc, než když jsem opouštěla pokoj, jak mi účes spletených vlasů trochu povolil.

Naposledy se ohlédnu k východu z místnosti vedoucímu do ulice a pak už jen následuji dalšího cizího muže vstříc tomu, co čeká v šeru za dveřmi, kterými mne vede pryč odsud. Krátce si přitom vzpomenu i na Sofii. Tenhle příběh by se jí líbil.

Delilah Blair Flanagan

Výzva na odevzdání zbraní ti příliš radosti neudělá. Přesto uposlechneš. Nakonec tvůj revolver není na tobě to nejnebezpečnější. Zdaleka ne. A viditelně nebudeš jediná, kdo si tu něco odložil. Žena naproti tobě nevypadá nějak výrazně zaskočená, že zrovna někdo jako ty u sebe nosí nůž natož střelnou zbraň. Vlastně to celé sleduje s až nečekaným klidem. Působí skoro až znuděně.

„Děkuji... Tome, prohledej ji.“ Pokývne na jednoho z mužů, který stojí nedaleko. Ten výzvy bez váhání uposlechne a přistoupí k tobě, aniž by se viditelně kdokoliv ptal na to, zda s tím souhlasíš. „Zvedněte ruce, dámo. Tak ještě kousek.“ Naznačí ti zatímco po tobě sklouzne jeho pohled. Ne, nevypadá to, že by to byl nějaký žert. Ostatní to tak po očku sledují, ale žádné uchechtávání ani úšklebky nevidíš. Spíše dost možná čekají, zda u tebe ještě něco neobjeví.

Mužovy ruce ti přejedou po těle, především pak po bocích a zádech, kde by se daly očekávat další zbraně, než pokračují po nohách až k zemi. Dokonce si všimneš, že se přesvědčí i zda nemáš nějaký nůž zastrčený ve vysokých botách. Nakonec dobře, že si vše skutečně odevzdala do dřevěné bedýnky, protože ses vyhnula poněkud nepříjemné situaci. Takhle by tvé zbraně totiž zcela určitě objevili.  Na dobré slovo se tu viditelně moc nehraje.  

„Čistá.“ Kývne na ženu za stolem a zase se narovná, aby od tebe odstoupil. I když na sobě jeho pohled stále cítíš.

„Dobře, takže hmm… Třeba tohle číslo.“ Zaloví žena pod stolem, aby odněkud vytáhla cedulku tvořenou tenkým mosazným plechem, ve kterém jsou vyražené číslice. Kov se zaleskne, jak ji položí na stůl a stejným číslem popíše i tvou bedýnku, avšak tentokrát jen na kus papírku, který k ní přiváže provázkem. Na tobě pak je, aby sis vzala svou cedulku, kterou si pamatuješ i z jiných podobných akcí a víš moc dobře, jak to funguje. Stačí jí dostatečně výrazně mávat, pokud chceš přihazovat a čekat, až správce aukce vyhlásí tvé číslo.

Tentokrát tak budeš čekat na vyhlášení čísla šestnáct. Kdo ví, kolik podobných plaketek ale dnes rozdají nebo už snad rozdali. Viditelně tu nedodržují nějaké přesné pořadí.

„Ještě tohle… I když, hmm ne. Pro vás tohle.“ Prohlídne si tě krátkovlasá žena skoro až hodnotícím pohledem, který doplní povytaženými koutky rtů, než z druhé bedny, kterou má postavenou kousek od stolu, něco vyloví. A na stůl před tebe poposune něco, co jsi nečekala.

Umně vyvedená maska v podobě hlavy sovy. Je tvořená kousky lakované lesklé kůže v zemitých odstínech hnědé až rezavé, jenž vcelku věrně připomínají ptačí pera. Je to překvapivě zdařilá ruční práce.

„Je to anonymní aukce… A berte to jako památku. Je vaše.“ Dodá záhy, zatímco na tebe hledí dvojice černých prázdných otvorů pro oči. Jistě, za ten obnos, který si vysolila při vstupu na aukci, bys takových mohla mít hromadu, ale i tak je vidět, že se tu myslelo na víc než jen to, aby nahnali lidi na jedno místo a vydělali co nejvíce peněz bez ohledu na další detaily.

Stačí si uvázat provázky za hlavou a skrýt obličej za maskou nočního ptáka. Je to vlastně prosté. Ostatní čekají na to, až tak učiníš, než jeden z mužů otevře další z dveří vedoucích z místnosti.

„Tak pojďte.“ A pokyne ti ke dveřím, za kterými je překvapivě nezvyklé šero.

Vera De Lacey

Symboly na stěně opět pohasnou a místností se rozlije zpátky šero. Prvotní impulz natisknout se bezpečně na zeď nakonec není ve světle posledních událostí nejmoudřejší, natož se jí rovnou vědomě dotknout, avšak kromě lehkého zabrnění nic silnějšího při samotném dotyku neucítíš. Žádná bolest nebo nějaký jiný nepříjemný pocit. Žádné zářící symboly. Jen to krátké zabrnění, které po chvíli opět odezní, pokud se již zdi nedotýkáš.

Ucítíš na sobě Elijův pohled, když tu s tím experimentuješ, ale nic ti k tomu neřekne. Vlastně ani v jeho tváři nevidíš káravý výraz, který by sis dost možná jinde vysloužila. Možná to ale také bude tím, že se u něj jen uhnízdila únava, přes kterou toho moc nepronikne.

A pak se rozhovor stočí k někomu jinému. Někomu, jehož podmračený pohled sis teď dovedla velmi živě představit. William. Ten, který měl s tebou zítra domluvený program. Plány, kvůli kterým odložil své jiné povinnosti, na jejichž svědomitém plnění si jindy tak zakládal. A přesto netušil, kam si jela a vlastně ani kvůli čemu. Nevěděl o žádné slečně Crowfordové. Tvém tajném alter egu. Nakonec jsi mu o sobě nepsala vše. Zdaleka ne.  

„Tajné cesty. Falešná jména… Vlastně, ne.. Ani se nedivím. Ne v tvém případě.“ Oplatí ti úšklebek, než jen potřese hlavou. „Takže žádné dobré zprávy… Hmm, no tak trochu jsem to čekal. Ta ženská nenechává nic náhodě. Dost možná se zbavila dalších, pokud si tam někde nebyla sama.“ Pohlédne na tebe vážně.

„Redakce magazínu? Články? Hmm, nech mě hádat. Té potvoře. Vypadá to, že si tě pozvala na vlastní půdu. Na náhody, že jste se potkali jen tak, nevěřím. Ostatně to, že tě sem dostala znamenalo, že musela mít něco připravené. Stejně jako tohle celé…“ Rozmáchne se rukou a opíše ve vzduchu půlkruh. „Tohle skutečně není běžná výbava jeruzalémských sklepů nebo kde to sakra jsme.“

A pak se rozmluvíš o svém doprovodu. O té šanci, že by pan Hayland mohl všechno nějak vyřešit nebo alespoň předat potřebné informace. Elija se ale netváří, že by v něm tvá slova zapálila nějakou jiskřičku naděje. Naopak na tebe hledí vážně a koutky rtů mu poklesnou do neveselé masky. „Pokud tě s někým viděla, bál bych se o ně. Nepůsobila jako někdo, kdo by nechával volné konce a bál se ušpinit si ruce.“ Poví ti to naprosto bez obalu a i když neřekne napřímo, co tím zbavení se volných konců myslí, není problém si to domyslet.

„… To mohl.“ Pokrčí Elija rameny bez jakýchkoliv rozpaků, když zmíníš kratochvíli s polštářem. Těžko říct, zda je to celé jen divadlo a nebo je to myšlené vážně. Přesto… byla jsi tu. Nikdo ti na obličej netiskl polštář ani žádnou přikrývku a místo pokusů o to se zabít, jste spolu hovořili. Překvapivě klidně. Oproti všem tvým nočním můrám, které tě pronásledovaly pár týdnů po návratu do Davenportu, tohle bylo až nezvykle kultivované setkání.

Když jej vyzveš, aby se posadil na postel, zahlédneš v jeho očích záblesk nedůvěry. Ať už tě ale podezřívá z postranních úmyslů nebo nějaké lsti, nakonec si jen povzdechne a pár kroky dojde k posteli, aby se skutečně ztěžka posadil na její druhý konec. Dělí vás dobře něco přes metr vzduchu, ale i tak je to celé zvláštní. Hledět na někoho, koho znáš a přitom neznáš. Vzpomínky, které nepatří tobě se při každém pohledu na ty stříbrné vlasy a známé rysy začnou vynořovat na povrch. Možná i proto se po tobě ani Elija příliš neotáčí a místo toho hledí na zem před sebou.

„Ne… Nevím, co přesně chtějí. Pouze vím, že chtějí nás. Což se jim podařilo. Ta ženská mluvila o tom, že to brzy pochopím. Že tak zněla dohoda, ale... Ale nevím, o čem mluví. O jaké dohodě.“ Svraští zamyšleně čelo. „Pamatuji si ji ale… Její dřívější já. Jmenovala se Laylah…“  Natočí hlavu tvým směrem a tázavě na tebe pohlédne.

Nezbývá mi nic jiného než doufat, že jsem se ve svém úsudku nezmýlila a odhadla jsem celou věc správně. I tak se cítím všelijak jen ne sebejistě, když kráčím ke zbývající trojici mužů strážících vchod do uličky. Jsou ramenatí, nepochybně silní. Ozbrojení? Věřím, že ano. Uklidňuji se ovšem myšlenkou, že to já jsem tu ta doopravdy nebezpečná. I tak ovšem zachovám mezi mnou a jimi bezpečný odstup, pokud by věci přeci jen byly jinak. Jsem to zároveň já, kdo je osloví jako první a stojí mne to nemálo přemáhání, zvláště když na sobě cítím jejich pohledy.

Nicméně přes to všechno se na sobě snažím nedat najevo ani stín nejistoty, stojím tam vzpřímeně s rovnými zády a nijak se před nimi nekrčím ani nesklápím hlavu. Jen ruce mám vražené v kapsách kabátu, protože jinak bych nevěděla, co s nimi dělat. Jakmile máme pozdravy za sebou, přejdu rovnou k věci, a to k důvodu, proč tu jsem. Čas se nepříjemně natáhne a ten knedlík tvořící se v krku najednou nedokážu polknout. A pak se muž pohne. S trhnutím posunu jednu z nohou vzad a přenesu na ni váhu v očekávání dalšího pohybu, který bude následovat. Jedna z rukou mi vyletí z kapsy a…

… a nic se nestane. Samozřejmě se nic nestane. Tedy kromě té nehorázné částky, o kterou si muž stojící přede mnou řekne. Pět set šekelů? Lehce se zamračím a přejedu ho lehce nedůvěřivým pohledem. Za pouhý vstup to rozhodně nebylo málo – a to dokonce ani pro mne, a to jsem peníze obvykle řešila až na posledním místě. Na okamžik semknu rty, nelíbí se mi to. A vlastně mi to celé připadá zvláštní, ale… Na druhou stranu, nikdy jsem na podobné akci nebyla. Co já vím, třeba je to běžné? Nebo ten chlap jen vycítil, že zdaleka nejsem tak jistá, jak se snažím tvářit, a tak to na mě zkouší.

Nicméně ať už je to jakkoliv, tak nemám zrovna na výběr… „Dobře,“ trhnu odevzdaně rameny a vylovím z kožené brašny štos bankovek, ze kterého odpočítám požadovaných pět set šekelů. V rukavicích to není žádná sláva, zvláště s tím, jak pospíchám, nicméně se mi to podaří nakonec celkem rychle a bez toho, aniž by mi bankovky spadly na zem. Zbytek peněz opět schovám a požadovanou částku vložím muži do dlaně, aby si to sám ještě zkontroloval. Na rozdíl od muže se neusměji, pouze se mi na rtech mihne úšklebek. Nic víc už neřeknu, jen kývnu hlavou a s jistým sebezapřením projdu mezi muži a následuji jednoho z nich do temné páchnoucí uličky.

Scéna skutečně jak vytržená z dobrodružného románu. Nebo také hrůzného příběhu, kde by za takový nerozumu mladá žena zajisté zaplatila – a v tom lepším případě pouze svým životem. Opravdu se mi tam nechce, přesto se opět zaklínám slovy, že vlastně stejně nemám na výběr. Pohledem pátravě kloužu po temných obrysech zdí svírajících mezi sebou potemnělou ulici, která působí ještě více bezútěšně než ve dne. A to je co říci. A… Ah, ne, nebudu přemýšlet nad tím, kolik krys tady v těch odpadcích žije.

Nakonec se zastavíme u dveří, které muž bez váhání otevře, aby mne vpustil dovnitř. Poněkud váhavě kmitnu očima mezi jím a vchodem, rozhodně se mi nelíbí představa, že půjdu první a budu ho mít v zádech… Nakonec se jen ostře nadechnu a mlčky vkročím dovnitř.
V přízemní nuzného domu mne přivítá jediná místnost s pár kusy nábytku a několika lidmi, kteří zde postávají. Převážně muži. Přelétnu je nedůvěřivým pohledem – jsou to další hosté nebo další najatá síla? – kterým vzápětí zakotvím na jediné další ženě v místnosti. Také nemá šaty ani sukni, ovšem na rozdíl ode mne má i mnohem praktičtější účes než já. A nenápadnější. Od sanatoria jsem si vlasy nenechala vyjma poničených konečků stříhat, a tak mi dokonce i zapletené spadaly v tom tlustém těžkém provazci rusých pramenů až ke kříži.

Nechám se odvést ke stolu, u kterého žena stojí. I ona má na mne svůj požadavek, jen tentokrát nechce peníze, ale zbraně. Raději bych zaplatila dalších pět set šekelů než se nechat odzbrojit. Pistole, nože, výbušniny. Lehce povytáhnu obočí a… Vážně, ale vážně tohle nechci udělat. Nicméně… Pokud je nepřiznám, prohledají mne? Už jen z té představy, jak mě tady jeden z těch mužů šacuje se mi svírá žaludek.
„Jistě, pro naše vlastní bezpečí,“ zopakuji po ní s potřesením hlavy, zatímco si rozepnu zbývající knoflík kabátu a shrnu si jeho lem ke straně. Nejdříve pomalu vytáhnu z pouzdra zajištěný revolver, který položím na stůl před sebe a posléze se stejným způsobem vzdám i Noahova nože. Naštěstí to nejsou mé jediné zbraně, ty spjaté s mojí zlatou krví mi zatím nikdo nesebral.

„To je všechno,“ dodám a spravím si kabát zpátky tak, jak byl a vyčkávavě přelétnu pohledem mezi ní a mým doprovodem.

♬♬♬

Je mi to tak strašně... líto, Williame.
Opravdu strašně moc.

Delilah Blair Flanagan

Sleduješ chvíli tu zvláštní scénu, než dvojice mužů zmizí i se svým doprovodem kamsi do tmy uličky. Vypadá to, že tohle skutečně bude ono a nebo ses jen přimotala k nějakému pouličnímu prodeji drog a šmelinářství. Ale ne, to by byla až příliš velká souhra událostí. A tak tedy vykročíš.

Jen co se trochu přiblížíš trojici mužů, upřou se jejich pohledy na tebe. Přeci jen jsi samotná žena, a ještě k tomu dost nezvykle oblečená. Rozhodně nejsi nenápadná. Ovšem nikdo na tebe nepíská a ani k tobě nevykročí. Naopak jsi to ty, kdo k nim dojde a zastaví se jen pár metrů od nich.

„Dobrej věčír… dámo.“ Promluví jeden z nich a i přes tmu kolem vidíš, jak tě sjede hodnotícím pohledem. Nic dalšího ale neříká a viditelně vyčkává na tvůj další krok. Sebereš tedy odvahu tváří v tvář ne zrovna příjemnému setkání a upřesníš, proč si vůbec zde.

„Hmm…“ Zamručí v odpovědi a pak… pak nic dalšího. Chvíli tě sleduje, jako kdyby snad o něčem přemýšlel, než jen vytáhne ruku z kapsy. Ten pohyb tě donutí sebou trhnout, protože ti hned v hlavě naskočí pár nebezpečných verzí toho, co by mohlo následovat. Avšak žádné zbraně se tu neobjeví, pouze otočí ruku dlaní nahoru a poručí ti. „Vstupní poplatek je pět set šekelů.“

Oznámí ti to s naprostou samozřejmostí, avšak i pro tebe ta částka rozhodně není nejmenší. Tohle byl zhruba měsíční plat zkušeného úředníka. Nebylo to něco, co by se dalo považovat za klasický poplatek. Ani v Zahradách se takové částky neplatily, pokud se někdo chtěl účastnit aukce. Většinou to bylo zadarmo a nebo skutečně jen za symbolický poplatek. Tohle ovšem… Těžko říct, zda to byla pravda a nebo si jen pánové snažili přilepšit si na úkor zazobaných hostů.

Tak jako tak si neměla moc možností. Vytáhla si štos bankovek, odpočítala příslušný počet a podala je muži před tebou, který si je krátce zkontroloval, zda obnos sedí a pak souhlasně kývne „Děkuji, madam.“ Roztáhl se mu na rtech spokojený úsměv, než pokynul jednomu ze svých kolegů. „Doprovoď ji dovnitř a pošli sem Franka s dalšíma.“

„Tak pojďte za mnou, paní.“ Pohnul se od skupiny ten menší z mužů, který však i tak byl dobře o deset čísel vyšší než ty, a pak společně s tebou vykročil do uličky. Prosmýkla ses mezi zbylou dvojicí mužů a zamířila za ním.

Ulička takto v noci působila ještě hůř než ve dne. Snad jen tma skryla většinu rozházeného harampádí a nadělala z něj pouze kupky stínů, kolem kterých se sem tam zableskly drobné korálkové oči. Ne, tohle skutečně nebylo pěkné místo a pokud tu bylo více hostů ze Zahrad, jistě to pro ně byl podobný zážitek jako pro tebe.

Dojdete ke dveřím, které muž otevře. „Až po vás.“ Pokyne ti a nechá tě vstoupit do domu, v jehož přízemí je před tebou teď prostě prázdná místnost. Tedy ne až tak prázdná. Není zde mnoho nábytku, jen dvojice stolů a trojice dveří vedoucích kamsi dál do domu. Tady si už všimneš, že je tu mnohem víc lidí. Alespoň pět mužů… Ne, mužů ne. Dokonce si všimneš i jedné ženy. Oblečení má podobné jako ty, jen hnědé vlasy má střižené na krátko. Stojí u jednoho ze stolů, ke kterému tě dovede tvůj doprovod.

„Takže… Všechny zbraně na stůl.“ Vyzve tě, zatímco přisune dřevěnou bedýnku. „Tím myslím, pistole, nože… výbušniny. Cokoliv. Bude vám to vráceno po aukci.“ Pronese mdlým znuděným tónem, jako kdyby to tu už párkrát opakovala.

„Bezpečnostní opatření. I pro vaše vlastní bezpečí.“ Dovysvětlí, když se vaše pohledy střetnou, avšak nic dalšího už nedodává. Pouze čeká na to, až odložíš, co musíš nebo bys spíše měla do bedýnky.   

Projdu tou pochybnou uličkou a jakmile se ocitnu opět na „normální“ ulici, tak nasednu zpátky na koně a pobídnu ho do pomalého houpavého kroku, kterým se kůň rozejde vpřed. Cítím se takhle lépe, když ze hřbetu koně shlížím na své okolí – mám tak lepší rozhled. Je zde celkem živo, pokud bych se potřebovala někoho zeptat, zajisté bych někoho našla, ale příliš se do toho nehrnu. Většina lidí, které míjím jsou přístavní dělníci a námořníci, lidé spojení nějakým způsobem s přístavem a… Podvědomě si držím odstup. Od všeho a od všech. Příliš tomu nepomáhá ani to, že se mi přístavní čtvrť zkrátka nelíbí. Ve vzduchu visí těžká vůně kouře stoupajícího z nespočtu komínů a za ní se schovává slaná vůně moře, která sebou přináší nejen vzpomínky na Dvaraku, Liberty a vilu u moře, ale také jednu půdu s rozbitým zatlučeným oknem, kde jsem cítila něco podobného.

Do přístavu samotného mne to nijak netáhne, rozhodně ne samotnou… Snad kdybych zde byla na procházce s Alexanderem, který se v lodích skutečně vyznal, ale takhle… Ne. Mám jiné starosti. Naštěstí podniků je kolem přístavů až nečekané množství, takže tu nemusím nijak dlouho bloudit, než k mé vlastní úlevě narazím na hospodu, ke které náleží i dvůr s přístřeškem pro koně. A není dokonce ani příliš daleko, deset minut chůze… To není zlé. To zvládnu. Jen si musím zapamatovat, kam zahnout a… No, tady asi osvětlení bude fungovat, jak má. Doufám.

To místo… Nevypadá zle. Rozhodně natolik dobře, že asi nemusím mít strach tu Rustyho nechat. Seskočím tak z koně a povolím mu na sedle aspoň o něco podbřišník – a zavedu ho k dalším, kteří zde už čekají. Poté už bez váhání zamířím dovnitř, abych zařídila, že bude o Rustyho těch několik hodin postaráno. Naštěstí ani to není problém – peněz mám ostatně dost na to, aby mne nějakých pár šekelů navíc za ustájení netrápilo.

Jakmile mám tak o starost méně… Rozhodnu se v podniku přečkat ty dvě hodiny, které před sebou ještě mám. Představovala jsem si, že tady budou hospody mnohem horší – tedy, ne snad že bych zapadla do první, kterou jsem viděla, to rozhodně ne. Každopádně dá se tady vcelku pohodlně sednout, a dokonce i bez toho, aniž bych se musela čehokoliv štítit. To mi bohatě stačí ke štěstí.
Zvláště když se k tomu přidá i hrnek svařeného vína, který… No, sice chvíli váhám, ale nakonec ho neodmítnu. Známá vůně cizokrajného koření mě na okamžik vrátí do Provincií, kde bych naopak dala nevím, co za to, abych ten zatracený hřebíček a badyán necítila takřka ze všeho. Nakonec požádám ještě o sklenici vody a zkusím i něco drobného k jídlu. Hlad tedy sice nemám a vlastně ani chuť na cokoliv, ale… Kdo ví, jak se tenhle večer protáhne a jestli dnes zase půjdu spát bez večeře, a tak aspoň dnes nehodlám nic podcenit.

Sedím tak u stolu poblíž okna s výhledem do ulice a střídavě pozoruji siluety míhající se za oknem i dění v podniku. Nikam nepospíchám, ačkoliv se mi s plynoucím časem nedaří zbavit vzrůstajícího napětí. Nemám… Nemám takové situaci ráda. Když nevím, co mě čeká. Účastnit se tajné a dost možná nelegální aukce sice zní jako vzrušující dobrodružství, ale ve skutečnosti jsem více nervózní, než abych se na to těšila. Zvláště když si ani nejsem jistá, že jsem opravdu našla tu správnou adresu, jaké to tam bude a co za lidi tam potkám. Rozhodně tak mám o čem přemýšlet…

… dokud nenastane čas se zvednout a vyrazit. Zaplaceno už mám, a tak jen dopiju zbytek vody a obleču se zpátky do kabátu a šály, stejně tak si navléknu rukavice. Kabát tentokrát zapnu jen na jeden knoflík a jakmile se ujistím, že jsem zde nic nenechala, tak vyrazím ven. Venku se za těch krátkých pár hodin dost ochladilo, schoulím se tak do kabátu a natáhnu krok. Teplo skutečně vypadá jinak a teprve teď oceňuji genialitu myšlenky si jít někam sednout namísto stepování v ulici na mrazu.

♫♪♪♫

Srdce mi poskočí, když zahlédnu u ústí uličky stát čtveřici mužů. Takže… Snad? Nebo…? Nejistě si je prohlížím a snažím se odhadnout, jestli je to dobré znamení nebo jen náhoda. Úplně… Úplně se mi nechce jít se zrovna na tomhle místě zeptat čtyř neznámých mužů, jestli tu jsem dobře na té tajné aukci.
Nicméně dvojice gentlemanů oblečených v dobře padnoucích a vcelku elegantně působících kabátech tohle mé dilema zdařile rozsekne. Jistě, odpustili si většinu poznávacích znaků noblesní společnosti ze Zahrad, ovšem ty kabáty nelžou. Střih i kvalitně působící látka. To mne jen utvrdí v tom, že se nejedná o žádnou náhodou. Pozoruji celou jejich výměnu, i to, jak dvojice gentlemanů zmizí v doprovodu jednoho z mužů v uličce.

Nadechnu se tak a narovnám v zádech, zatímco s nově nabytým odhodláním zamířím přímo ke zbývající trojici mohutných mužů v čepicích. Srdce mi buší tak, že ho cítím málem v krku, když před nimi zastavím a ucítím na sobě jejich pohledy.
„Hezký večer, pánové,“ přinutím se promluvit a… Proboha, jak se v takových situacích zdraví? Doufám, že takhle. Nebo aspoň podobně. Jsou věci, na které mne hodiny společenské etikety s vychovatelkou ani všechny večírky a akce Zahrad skutečně nepřipravily. „Jsem tu kvůli, hm, setkání na Grove road 456,“ nenapadne mne, co lepšího říci, a tak prostě… Plácnu aspoň tohle, zatímco krátce kývnu bradou za jejich záda v tom jasném náznaku, že to vím. Hlavně… Hlavně nesmím působit nejistě. Některé věci platí jak pro Zahrady, tak i zbytek města.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Ležíš na posteli a hledíš do šera protknutého pouze nažloutlou září plamenů svíček. Nejenom, že je tohle celé nepříjemné probuzení, je také především překvapivé. Svou novou společnost zde bys nikdy nečekala, ačkoliv dalo se dost polemizovat o tom, zda tě naopak Elijah čekal. Rozhodně nevypadal, že by měl situaci v rukou. Byla to pozice, ve které bylo těžké představit si samotného Lucifera. Přeci jen ten byl vždy o krok před ostatními. Možná spíše hned několik kroků. Sama si nezažila Verše, kde bys jej viděla zahnaného do úzkých. Tedy možná až na situaci u ruin starého chrámu, kdy byl skutečně nakonec tím, koho rozhodnutí Tribunálu a celý plán s otrávenou falešnou zbraní zaskočilo. Rozhodně ale nebyl jediný…

„Heh, nejenom pár… Vypadá to, že máme dost nevyřízených účtů, o kterých ani nevíme. Jako vždy. Není to vlastně nic nového.“ Zhořkne mu hlas a zašklebí se, jako kdyby snědl něco opravdu kyselého. „A teď už to dohnalo i tebe. Vítej v mém světě.“ Pronese nevesele a krátce k tobě vzhlédne. Šedavě modré oči se zalesknou v mihotavém světle a připomenou ten večer, kdy byl zbytek jeho tváře skrytý za stříbrnou maskou. Neměla jsi ani tušení, s kým jsi to tehdy tančila a stoupala do schodů vedoucích na jednu z věží jeruzalémské opery. Stejně jako si nevěděla, o koho ve skutečnosti jde, i když masky spadly na zem.

„Robert…“ Zopakuje po tobě tiše jméno svého přítele. Vlastně tehdy si jej považovala také za někoho takového, než se věci staly složitějšími. „A jak to víš? Počkat… Neříkej mi to. Ptal se tě na mě, že?“ Zarazí se na moment než pokračuje, aniž by nějak déle čekal na tvou odpověď. Ostatně tato situace mluví za vše. „Hmmh, tak v tom případě, už musí být v koncích a neví kudy dál. To není zrovna dobrá zpráva.“ Svěsí znovu unaveně hlavu, zatímco se pár bílých pramenů dlouhých vlasů sveze z jeho ramen a svěsí k zemi.

„Archeoložky? Myslíš tu zatracenou ženskou? Ta je víc než jen to.“ Ozve se od něj dutým hlasem, než se bez dalšího varování vytáhne na nohy. Jeho pohyby postrádají lehkost a hbitost, kterou si pamatuješ, a naopak působí zvláštně těžce.

„Ale evidentně sází příliš na staré vazby, když tě sem za mnou jen tak zavřela.“ Udělá k tobě krok, druhý. „Mohl jsem tě udusit polštářem, uškrtit tě… Ani by si o tom nevěděla.“ Přimhouří oči do potemnělých štěrbin, ve kterých se jen zableskne světlo plamenů svíček. „Byla tu spousta možností, jak si s tebou srovnat účty. Bůh ví, že se mi ji pár honilo hlavou…“ Semkne pevně rty, až zbělají, zatímco se zastaví jen kousek od tvé postele, tvář skloněnou k tobě.

„… Ale to bylo tehdy.“ Ušklíbne se opovržlivě po nepříjemně dlouhé chvíli a těžko říct, zda to bylo nad tebou nebo jím samým. „Viditelně jí tahle sázka vyšla. Stejně jako i ty další. Bohužel.“ Nakrčí nos, než se otočí a zase se pár kroky vzdálí od tebe i tvé postele.

Ne, neodpoví ti na tvou otázku, která se ho týká, vlastně se na tebe ani neohlédne, když zazní. „Nevím, kde přesně jsme. Počítám, že stále v Jeruzalémě. Je to… cítit ve vzduchu. A navíc…“ Dotkne se jednoho místa na stěně a jen zase rychle ucukne, jako kdyby stěna pálila. Z místa dotyku však vyjde bledá záře, která se jako vlna rozlije do spleti symbolů, jenž se táhnou po stěnách. Jako když se hodí kámen do vody. Rozzářila se jen malá oblast, která dosáhla stěží ke stropu, ale z toho mála, co jsi viděla, bylo jasné, že symboly se táhnou dál. Mnohem dál. Dost možná pokrývají celou tuto místnost. Nebo spíše kobku.

„Máme ubytování vhodné jen pro vybranou společnost. I když některé z nás si ještě pojistili.“ Ozve se opět jeho hlas, aniž by se na tebe však ohlédl. „Takže žádné hlouposti, Vero… Hmm, odkud tě sem vůbec ta harpyje dostala. Počítám, že z pod Essingtonova nosu se tě neodvážila odtáhnout… nebo?“

♬♬♬