Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Procházíš mezi sloupovím a proplétáš se mezi skupinkami lidí v maskách. Tvým směrem se upírá spousta zvířecích pohledů pozorujících jednu osamělou zbloudilou sovu. Vlk, liška, medvěd… V první chvíli by se dalo říct, že je tu zde samý predátor, ale není tomu tak. Zahlédneš i zajíce, jelena a další. Přesto není pochyb o tom, že zjev zde může klamat.

Se svými výraznými vlasy, které sis neskryla bys tu skutečně mohla být pro někoho, kdo tě zná, rozpoznatelná. Rozhodně, pokud by tě tu čekal a věděl, koho hledat. Avšak Noah, pokud tu vůbec je, bude těžko rozpoznatelný. Na rozdíl od tebe nebyl nijak nápadný. Zdánlivě obyčejný vysoký černovlasý muž s maskou. Takových zde najdeš klidně tucet. Snad jen ty medově zlaté oči by ho mohly prozradit, ale to bys je musela každého prohlížet velmi podrobně a především z blízka.

A tak nezbývá, než zde zůstat jen sama za sebe a doufat. Doufat v to, že to vyjde. Že tu je i agent Branson, pro případ, že by věci nešly tak úplně dle plánu. Co by se ale mohlo pokazit? Je to přeci jen obyčejná aukce. Taková na, kterých se dražily staré obrazy a nebo kusy nábytku po zemřelých příbuzných. Nehledě na to, kde se to koná, to nebude nic tak hrozného.

A tak čekáš.

Do sálu vejde ještě několik lidí, které sem přivedli lidé tam ze světa nahoře a rej masek zase trochu nabobtná. Sál už začíná šumět netrpělivostí a sem tam zahlédneš kovový záblesk, jak někteří kontrolují své kapesní hodinky. Když konečně…

„Dámy a pánové, prosím… Uklidněte se.“ Ozve se nečekaně ženský zvučný hlas v přední části sálu se na nevysokém pódiu rozzáří další světla, která jej osvětlí natolik, že vidíš každý detail. Prozatím je tam pouze žena v dlouhých šatech s tmavými rozpuštěnými vlasy, které se jí vlní po ramenou. Vypadá rozhodně lépe než ti, které si potkala u vchodu. Hladká pleť, na ženu snad i nezvykle vysoká dobře stavěná postava a dravčí pohled. Ne, nevidíš v její tváři jakékoliv známky nervozity z toho, že stojí před tolika lidmi a zcela jistě ne až tak obyčejnými lidmi.

„Je mi ctí přivítat vás na dnešní aukci. Jsem ráda, že je o ni takový zájem i přes jisté organizační povinnosti, ale můžu vás ujistit, že jste neprohloupili. Máme dnes před námi skutečně pár zajímavých exponátů. Ovšem nejdříve k organizačním věcem.“ Usměje se blahosklonně a v sále to zatím zašumí, jak se hloučky lidí začnou seskupovat blíže pódiu. Je tu skutečně docela dost lidí, ale prostor je velký a dostatečně osvětlený na to, abyste všichni pohodlně viděli na to, co se na pódiu děje. Bude tu jistě pár desítek lidí, což není málo, ale zase ani ne tolik. Kolik z nich je však jako ty ti zůstane záhadou.

„Aukce bude probíhat dle klasických pravidel. Budou vám představeny dražené kusy a pokaždé bude pět minut na to, aby si je zájemci prohlédli blíže. Poprosím ty nejblíže pódiu, aby tedy ustoupili dalším, když budou s prohlížením hotovi a všichni zájemci tak měli možnost si zboží prohlédnout. Pak bude zahájená samotná aukce. Prosím pamatujte, že příhozy jsou závazné. Po každé ukončené dražbě poprosím výherce, aby se odebral zde stranou ke stolu, kde složí příslušný obnos, případně sepíše… směnku.“ Pousměje se mile, ale to, jakým způsobem to slovo žena řekla, neznělo, že by se jednalo jen o něco tak prostého. „Aukce bude probíhat až budou vyřešeny tyto záležitosti s jednotlivými kupci. Samozřejmě se můžete účastnit vícero aukcí. Předměty vám budou předány po samotné aukci nebo se můžete individuálně domluvit při skládání platby na tom, kam vám mají být doručeny. Zvláště u těch… objemnějších kousků to bude záhodno.“ Dodá a nadechne se k dalším slovům.

„Pokud někdo vyhraje aukci a nebude mít u sebe patřičný obnos nebo schopen jej zaplatit, bude předmět vrácen do aukce a daná osoba bude shledána za… nežádanou a bude vykázaná z aukce. Společně s jeho doprovodem samozřejmě.“ Přelétne pohledem hlavy posluchačů.

„Samotná aukce je samozřejmě organizovaná neveřejně, takže je jasné, že se o ní nikde nemá mluvit. Ale to vám jistě nemusím připomínat.“ Blahosklonně pokývne hlavou, než zůstane ticho, snad jako kdyby čekala na nějaké dotazy, ale nikdo nic neříká. Samozřejmě. Když se rozhlédneš kolem, někteří se tváří naprosto klidně, ale všimneš si i pár takových, kteří se nervózně rozhlížejí kolem. Dokonce si jeden muž přepočítává i obnos v tlustě nadité obálce, kterou vytáhl z vnitřní kapsy kabátu. Viditelně tu nebudou všichni ostřílení profíci.

„V tom případě začneme! Hodně štěstí!“ Tleskne žena a ještě o něco zesílí hlas, aby pak pokynula skupině mužů na straně pódia, kteří na něj vynesou dvojici dřevěných beden. Žena se k jedné z nich skloní a odklopí víko, aby z ní vytáhla… pušku. Skutečně pušku. Není to žádná porcelánová váza ani bronzová socha, co by se postavila do přijímacího salónku, aby vítala hosty.

„Máme tu nejnovější model pušky WR-13. Výroba v Aldithley. Zásobník na sedm ran. Opakovací mechanismus. Nejnovější kousky, které budou teprve fasovány spojeneckými armádami. Vše nové. Nepoužité.“ Vezme jednu z nich a cvakne nabíjecím mechanismem. Na jejích pohybech je vidět, že velmi dobře ví, jak se taková zbraň drží.

„K prodeji je sto beden po deseti kusech. Tedy tisíc pušek. Prosím… můžete si je prohlédnout. Ale nesahat.“ Dodá, než posunkem naznačí dvojici mužů, aby pár otevřených beden posunul ke straně pódia a zájemci si je tak mohli prohlédnout. Žena, která zatím stále drží jednu z pušek, sáhne druhou rukou k pasu a vytáhne stříbrné hodinky.

„Takže tedy pět minut.“ Pronese k davu, který se začne pohybovat. Ne všichni se jdou podívat. Někteří o tuto nabídku nemají viditelně zájem, ale přijde ti, že tak dobrá půlka lidí zde, se na nabízené zboží podívá. Žena to sleduje s klidným výrazem a sem tam kmitne pohledem k hodinkám.

„Tak poslední minuta… A…. Dobře, můžeme začít samotnou akci. Vyvolávací cena je dvacet tisíce šekelů!“ Rozezní se její hlas, zatímco se zalesknou první mosazné cedulky letící do vzduchu.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

„Vybavení je značně nedostatečné, ale o mrtvolu bych se nebál. Pravidelně to tu někdo chodí kontrolovat. Asi, jestli jsem se neprohrabal ven lžící. Třeba s tvým příchodem budeme mít i dvě… Počítám ale, že v rámci místních služeb by se jedné mrtvoly zbavili. Snad.“ Podotkne lakonicky, aniž by na něm bylo patrné byť jen zaváhání v tom, že by ho taková myšlenka nějak rozrušovala. Na druhou stranu v té unavené tváři lemované splihlými bílými vlasy se čte za těchto podmínek obtížněji než jindy.

Sedíte společně na posteli. Něco, co bylo dříve naprosto nepředstavitelné. Avšak i teď, když se každý skoro až úzkostlivě držíte svého vzdáleného rohu, jste si blíže, než jste mohli čekat. Vidíš to i na Elijovi. Není v tvé společnosti nijak uvolněný. Naopak, jako kdyby se tvé rozpoložení přelilo i na něj a nebo snad se mu v hlavě honí něco podobného? Dost možná tahle situace bude zvláštní pro vás oba. Přeci jen jste odrazy Lucifera a Zerachiel. Pojí vás minulost, která není tak úplně vaše a přitom… je.

„Hmmh, ano pracovali. Nevím…“ Prohrábne si prsty vlasy ve skoro až zoufalém gestu. „Mám z toho jen několik záblesků. Snažili se… Vložit do Zrcadla nové matrice? Špatně se to vysvětluje. Vím, že Zrcadlo bylo jako knihovna. Mělo v sobě informace o nás samotných. Předlohy, dle kterých nás umělo stvořit… Zas a znovu. Říkalo se tomu znovuzrození, ale nemělo to s ním nic společného. Byla to jen zářivá iluze stejně jako celá grandióznost Zlatého města. Staré bylo pouze nahrazeno novým. Ale ne tím stejným. Nikdy to nemohlo být stejné.“ Potřese hlavou, kterou si položí do dlaní.

„S Laylah na tom spolupracovali… Nevím ale, o čem měla být jejich dohoda. Pamatuji si jen… zlomek. Nepatrnou část toho, co prováděli.“ Prosákne mu do slov hořkost, ale do tváře mu takto nevidíš. „Heh, ani nevím, proč ti to říkám.“ Ozve se tiché uchechtnutí, než k tobě zvedne tvář z dlaní. „Možná protože se tě to týká také… Zerachiel se to týkalo. A ty jsi ona… Alespoň z části. A jednou si na to vzpomeneš.“ Zazní krutý ortel, který je však dost možná pravdivý.

Ovšem i přes to vše. Ta vážná témata motající se kolem života a smrti. Je tu ještě jedna věc. Něco, co je třeba uzavřít tváří v tvář blížícímu se konci, o kterém William mluvil.

Omluvit se.

Začneš ze sebe postupně soukat omluvu. Zdůvodnění toho všeho, co se před rokem stalo. To, jak ses bála a pak ty zatracené plány vzducholodě, které ti otevřely oči a staly se tou poslední pomyslnou kapkou, která tě přiměla k tomu, abys utekla z bílého sídla v lesích. S kradenými věcmi, hodinkami v kapse i běloušem ze stájí. Snad dobře, že jsi alespoň toho starého podkoního nemusela zabít, přesto… byla to tehdy jedna z množností.

Elijah tě tiše poslouchá s neměnným výrazem ve tváři. Neskáče ti do toho, přesto je těžké odhadnout, co se mu asi honí hlavou. Působí jako socha. Bílá mramorová socha tonoucí v šeru pokoje.

„Jistě… Omlouváš.“ Zopakuje po tobě ta slova bez výrazu, aniž by se výrazněji pohnul. I nadále tě propaluje pohledem těch zvláštně šedavě modrých očí, které si pamatuješ, že bývaly výraznější. Snad je to ale jen těmi světelnými podmínkami zde a nebo snad i jeho celkovým znaveným stavem.

„Plány vzducholodi…? Nic si nevěděla, a i to málo stačilo k tomu, aby ses rozhodla tak radikálně. Jako vždy… Neříkej mi, že v tom všem nehrálo roli i to, že jsi věděla, kdo jsem. Kdo jsme já a Robert. Už jen to, že jsi utíkala hned za jedním z Tribunálu…“ Ušklíbne se kysele.

„A přitom o Essingtonovi nic nevíš. Ne ty věci, které nechceš vidět. Před čím zavíráš oči.  Myslíš si, že Rada jsou ti hodní ochránci města, kteří nad ním bdí a udržují všechny šťastné a spokojené? Byla si už někdy někde jinde než v Zahradách?! Slyšela si o masakrech, které prováděla vojska Spojenectví při obsazování Provincií a nejenom jich? Na základě čího rozkazu? Předsedající z Nového Jeruzaléma je defacto předsedajícím i pro radu Spojenectví. Radní mají na rukou krev. Mnohem více než já… Ale však ty jednou najdeš další plán vzducholodi. Pouze v jiném šuplíku někde jinde. A nebude tam jen jeden. Zdaleka ne.“ Povytáhne obočí, než se od tebe odvrátí a zahledí se zpátky do tmy.    

♫♪♪♫

Na masku na tváři si budu muset chvíli zvykat, nicméně to je nutné zlo. Ostatně, jakmile vykročím za mužem do té pochybné temné chodby čekající za dveřmi, tak je maska tím posledním, na co myslím. Za dveřmi je krátká chodba ústící do dalších dveří a za těmi… Schody dolů. Do sklepa? Zaváhám, už ani nevím pokolikáté pocítím touhu se na místě otočit a odejít odsud… Ale nemůžu. Nejde to. Sakra… Prostě to nejde. A tak následuji muže po schodech dolů… A dolů… A stále dolů…

Teď už se mi nesvírá jen žaludek, ale regulérně se mi dělá zle. Musím zhluboka dýchat a nutit se ke klidu, zvláště když mi dojde, že už nekráčíme po obyčejných schodech. Od určité úrovně se schodiště promění v kamenné, a ačkoliv se to špatně odhaduje, tak není zase tak těžké se dovtípit, že míříme do podzemí, nikoliv pouhého sklepení. Poněkud zoufale si vrazím jednu ruku do kapsy, zatímco v té druhé svírám pevně cedulku s číslem šestnáct. Ještě včera by mě nikdo do podzemí nedostal ani do žádné úzké chodby či na schodiště vedoucí hluboko do sálů obložených kamenem. I teď zřetelně vnímám, jak mne začíná svědit kůže a hůře se mi dýchá z vědomí uzavřeného prostoru bez oken, ve kterém jsem se ocitla.

Chodba s vysokým stropem čekající na konci schodiště to nijak nevylepší bez ohledu na to, jak moc udržované to zde je. Koušu se do vnitřku rtu a snažím se jen… Dýchat. Jedna noha míjí druhou, jak mechanicky kráčím za muže, dokud se krátce nezastavíme u masivních železných dveří, kterými mne vpustí do sálu, co se za nimi ukrývá.

Mému starému já by to vyrazilo dech, vědomí toho, že se něco takového ukrývá pod ulicemi, kterými denně kráčí stovky lidí. Avšak nyní jen sklouznu pohledem po lomených obloucích a klenutém stropu, po všech těch mohutných sloupech, které celý prostor lemují a není to úžas ani obdiv, co v tu chvíli cítím. Opravdu ne. Snad jen úlevu, že se nejedná o žádnou grandiózní halu obloženou černým mramorem… Ostře vydechnu a přinutím se narovnat, vytáhnout ruku z kapsy a trochu se vzchopit. Nechci tady působit jako osamocená ovce mezi vlky.

Pomalu pokračuji podzemní halou směrem dopředu, k místu, kde bude probíhat vystavování dražených předmětů. Nikam nepospíchám a snažím se… No, abych se příliš okatě nerozhlížela kolem sebe, zatímco sleduji skupinky lidí postávající všude kolem. Množství lidí, kteří tu jsou mne… Zaskočí. Čekala jsem malou uzavřenou společnost, ovšem tohle působí… Je to celé mnohem větší, než jsem odhadovala. Skoro to i vypadá jako by to větší část zdejších hostů pojala jen jako zajímavou společenskou událost a byla se zde pouze podívat, nikoliv se účastnit aukce. Vlastně… Dokážu si představit, že pro jistý druh znuděných lidí ze Zahrad tohle musí být zpestření a něco, čeho se zkrátka musí účastnit bez ohledu na to kolik stojí vstup.

Stejně tak mne překvapí ta různorodost. Luxusní obleky, vyspravované hadry, muži i ženy, místní i cizinci z dalekých zemí, jak napovídá barva kůže. Když i zaslechnu tolik známý dialekt z Provincíí a uvědomím si, že jsem pár slovům rozuměla, mimoděk se tím směrem ohlédnu a na krátkou chvíli se zastavím… Než nakonec pokračuji dál. Až dopředu. Tedy ne úplně dopředu, ale chci místo, ze kterého budu dobře vidět a zároveň nebudu obklopená lidmi, takže někde vepředu, ale u jednoho ze sloupů.

Necítím se zde úplně ve své kůži, ale postupně se mi daří zklidnit dech i rozjitřenou mysl. Dost pomáhá to, že se soustředím na své okolí namísto sebe samé i toho, co ve mne ten prostor vyvolává. I přesto bych dala nevím, co za to, abych tu byla s Alexem… Jenže já tu jsem sama. Sama uprostřed hučícího úlu, obklopena cizinci skrytými za maskami… Na druhou stranu se tady zřejmě opravdu nemusím ničeho obávat, jsem zde jen jedna z davu a pochybuji, že by mi kdokoliv zde věnoval více jak krátký pohled. Což i znamená, že se rovnou vzdám veškeré naděje, že bych zde dokázala najít Noaha. Dost možná i on mě.

A pokud si nemohu být jistá, že zde opravdu je a přihazuje… Tak měl přeci jen pravdu. Budeme muset přihazovat proti sobě.

Teď už jen zbývá doufat, že tu všichni ti lidé nejsou kvůli stejné věci jako my. Ostatně… Ne, to snad ne. Určitě se toho zde bude dražit vícero a… A relikviář je v podstatě jen hezká schrána, pokud nemáte klíč a neumíte ho použít…

Nicméně navzdory tomu, že se tou myšlenkou snažím uklidnit, tak mne přivede k jedné… Která mi připadá ještě více znepokojivá. Kolik zde bude asi Probuzených? Jistě s Alexem a Edricem nemůžeme být jediný Probuzení, kteří se doslechli o tom, co se zde má dražit…

… ačkoliv ve skutečnosti myslím jen na toho jediného, kterého zde opravdu nechci potkat.

Delilah Blair Flanagan

Cítíš na tváři váhu masky, kterou sis tam před chvílí připevnila. Je to trochu nezvyk. Naposledy si měla masku tehdy přes skoro rokem na plese v jeruzalémské opeře. Je těžké ale mezi těmi událostmi hledat nějaké další paralely. Jako kdyby už nemohla být tato dvě prostředí více rozdílná. Zlato vystřídalo omšelé vlhké zdivo.

Vydáš se tedy za mužem do zešeřelé chodby za dveřmi, abys brzy pochopila, že aukce se zcela určitě nebude konat v tomto domě. Zabočíte totiž z krátké chodby do dalších dveří a začnete sestupovat po schodišti dolů. Nejprve to vypadá jako obyčejné zděné schody vedoucí do sklepa, ale po chvíli se ti to začíná zdát už přeci jen celé zvláštně dlouhé. Muž před tebou nese lucernu, která svítí silným světlem, jenž bezpečně osvětluje cestu pro vás oba.

Snad i díky tomu si všimneš, že materiál schodů se postupně změnil v kámen. Kolik metrů už jste tak sestoupit po úroveň jeruzalémských ulic? Ani se neodvážíš odhadovat. Rozhodně ale nejste ve sklepě. Stačí ti k tomu jediný pohled po prostoru, který se kolem vás otevře, když schody skončí. Je to chodba s vysokým stropem, po jejíž stranách někdo připevnil plynové osvětlení, jenž ji lemuje. Překvapivě zde není vlhko ani se neozývá zlověstné kapání vody, jak by k takovým věcem podobné prostory sváděly. Naopak to zde působí… udržovaně? To není asi úplně to nejlepší slovo, ale rozhodně je to zde zabydlené.

Muž s tebou nemluví a vede tě dál. Naštěstí nejdete až tak daleko. Zastavíte u kovových dveří, které jsou nezvykle široké a působí celkově masivním dojmem. Jsou pootevřené, a tak tvému průvodci stačí, aby do nich jen zatlačil a….

♬♬♬♬♬

A vkročíš do podzemního sálu, který je zaplněný lidmi. Architektura kolem připomíná v něčem nejstarší jeruzalémské stavby. Ty masivní sloupy a lomené oblouky. Je to pro tebe povědomý pohled. Ovšem i zde je prostor prozářený moderním osvětlením na znamení toho, že čas se ani zde v podzemí nezastavil.   

Prostor je to poměrně rozlehlý, a tak i ten větší počet lidí zde je vcelku rozprostřen a nikdo se nemusí tlačit. I tak to zde ale hučí jako v úlu. Všímáš si, jak tu postávají po různu menší skupinky lidí, jenž spolu hovoří a nebo se naopak rozhlížejí ostražitě kolem. Zcela určitě museli přijít všichni společně, protože když se pozorněji zahledíš, všimneš si, že ne každý z nich má mosaznou cedulku jako ty. Vlastně vidíš, že většina hostů zde dorazila ve skupinách a je tu opravdu málo těch, kteří jsou zde sami za sebe. Alespoň na první pohled.

Je tu rozhodně pestrobarevný výběr účastníků. Jsou tu muži, ale také i ženy. Všichni mají na tvářích masky vyvedené v podobném duchu jako ta tvá. Oblečení jsou rozmanitě, od luxusních kabátů a obleků až po ty otrhanější, kteří vypadají, jako kdyby si sem zašli spíše z Industriální čtvrti. Avšak zdání může zcela jistě klamat. Stačilo si vzpomenout jen na ten poplatek, který tě sem stál vstup. Pokud by měl některý z nich platit i jen polovinu toho co ty, nebylo pochyb o tom, že by si sem nešel krátit čas jen tak někdo.

Projdeš také kolem několika skupinek, které působí rozhodně exotičtěji. Tmavá, skoro černá kůže se neskryje ani pod maskami a u jiných si všimneš kusu barevného tetování připomínajícího draka, jenž se táhne po odhalené kůži na krku, než zmizí za hranicí úzkého límce.

Většině útržků rozhovorů rozumíš, avšak zaslechneš i pár cizích jazyků. K tvému překvapení i dialekt, kterým se mluví v Provinciích.

Ve vzduchu je cítit napětí a očekávání, ale zcela jistě ještě nejste všichni, a tak se čeká…

Až začne aukce.

Vzhledem k výzvě, které se mi prve dostalo snad raději ani nechci vědět, na co vše jsou zde zvyklí. Výbušniny. V jiných časech by mi ta představa přišla absurdní, proč by u sebe někdo proboha nosil výbušniny? Avšak stačí si vzpomenout na ani ne rok staré události, kdy jsem sama chodila ulicemi s něčím takovým po kapsách. Jinak… Mne to vlastně zase tolik neznepokojí, v těchto temných časech, kdy se ulicemi toulají Ztracení a mrtvých přibývá by asi jen málokdo vyrazil neozbrojený – zvláště do jakékoliv horší čtvrti. Tak či tak odevzdám vše, co u sebe mám a spravím si klopy kabátu, který už znovu nezapínám.

Když v dalším okamžiku padne pokyn směřující k muži stojícím opodál a on se v tu samou chvíli pohne, prudce se k němu otočím. Že před ním necouvnu je spíše dílem šoku než odhodlání. Prohledat? Vážně mě bude prohledávat? Z představy, že na mne sáhne, a nejen jednu se mi svírá žaludek – o to víc, že za chvíli to nebude už jen představa ale skutečnost. Nikdo tady – a zejména Tom stojící přede mnou se netváří, že by tohle snad mělo být otázkou do diskuze. Naopak dostanu přímý krátký pokyn k tomu, co se ode mě teď hned očekává.

Syčivě vydechnu a jen velmi pomalu a váhavě zvednu ruce do výšky, kterou mi muž naznačí. Jediné, co mne utěšuje je to, že se tím viditelně nikdo z přítomných nebaví. Stisknu rty pevně k sobě, když ucítím dlaně klouzající po konturách těla. Záda. Boky. Nohy. Aspoň je to rychlé. K mému vlastnímu překvapení mi zkontroluje i boty a… A jsem ráda, že jsem tuhle možnost pouze zvažovala jako místo pro záložní zbraň, nějaký malý nožík. Tak či tak je očividně dobře, že jsem se rozhodla být rozumná a přistoupit na zdejší pravidla.

Přesně jak jsem říkala, prolétne mi hlavou, nicméně kousavou poznámku si odpustím, když ode mne muž opět odstoupí. Rozechvěle vydechnu a přitáhnu si kabát blíže k tělu, zatímco před ním uhnu pohledem a pootočím se zpátky ke stolu, u kterého stojí krátkovlasá žena. Tohle nebyla příjemná nová zkušenost. Zvláště po posledních Verších mi z blízkosti jiných lidí bylo akorát nevolno. Úzko.

Raději se tak soustředím opět na ženu, která mi podá kovovou tabulku s vyrytým číslem „16“. Tohle už poznávám a stejně tak vím k čemu slouží při aukci. Akorát si pohledem zkontroluji, že na bedýnce skutečně skončí napsané stejné číslo jako je na cedulce a až poté si ji s krátkým kývnutím hlavy vezmu.

Není to ovšem všechno, co zde na aukci dostanu. Povytáhnu obočí, když si mne žena prohlédne a s tou tajemnou poznámkou se začne přehrabovat v bedně kousek od stolu. Vzápětí se neubráním překvapenému zamrkání při pohledu na to, co přede mne položí na stůl. Maska. Kožená maska, vcelku pěkná řemeslná práce… Vlastně moc pěkná. Maska sovy je vyvedená v barevných odstínech, které se mi hodí k vlasům. Snad proto mi ji žena vybrala? Nebo je v tom víc? Tak či tak k masce opatrně natáhnu ruku a prsty přejedu po jednom z kožených per.

„Dobře,“ řeknu tiše a víc nedodávám, namísto toho masku vezmu do rukou. Na památku. Za pět set šekelů by měla být zdobená zlatem. Ale to je něco, co mne nyní vlastně vůbec netrápí. Spíše… Drobně se ušklíbnu. Je to neveselá grimasa, která mi na chvíli zkřiví tvář. Poslední akce s maskami, na které jsem byla, nedopadla zrovna nejlépe.

Ironie. Zatracená hořká ironie.

Anonymita masek nikdy nebylo něco, co by mi přišlo vzrušující nebo zábavné. Ale… Asi bych měla být ráda. Nemusím se bát toho, že by mne snad někdo poznal… Ačkoliv kdo? V Jeruzalému jsem už nikoho neměla a za dobu, co jsem opustila jednoho chladného rána v doprovodu doktora Harta náš dům se změnilo hodně věcí – včetně mne samé. Dumah mi prosákla do rysů tváře, barvy vlasů i odstínu pleti. Nebylo to něco, co by mne změnilo vysloveně k nepoznání, přesto já sama jsem při pohledu do zrcadla už nenacházela tu starou nevýraznou Delilah, která nebyla ani pěkná, ani ošklivá… Jen zkrátka obyčejná. S více staženými rameny a pohyby postrádajícími ladnost, vznešenost. Snad jen… Pokud by tam byl někdo, kdo by poznal Dumah.

Tiše si povzdechnu. Anonymita je dvojsečná věc… A Noah měl pravdu. Takhle ho nemám šanci poznat. On mne ano, vlasy a oči by mne mohly prozradit více než dobře. Nicméně… Jak poznám, tam opravdu je a přihazuje? Nakonec se ovšem rozhodnu, že tohle bude problém budoucí Delilah, já s tím nyní stejně nic nevymyslím.

A tak si jen stáhnu z rukou černé kožené rukavice a prozatím je strčím do kapsy, abych tolik nezápasila s vázáním masky. Tu si přiložím k tváři a za pomoci provázků si ji přitáhnu tak, aby kryla obličej a nespadla. Ještě ji trochu posunu kvůli očím a upravím si těch pár volných pramínků vlasů povlávajících mi podél tváře. Rozhodně jich je víc, než když jsem opouštěla pokoj, jak mi účes spletených vlasů trochu povolil.

Naposledy se ohlédnu k východu z místnosti vedoucímu do ulice a pak už jen následuji dalšího cizího muže vstříc tomu, co čeká v šeru za dveřmi, kterými mne vede pryč odsud. Krátce si přitom vzpomenu i na Sofii. Tenhle příběh by se jí líbil.

Delilah Blair Flanagan

Výzva na odevzdání zbraní ti příliš radosti neudělá. Přesto uposlechneš. Nakonec tvůj revolver není na tobě to nejnebezpečnější. Zdaleka ne. A viditelně nebudeš jediná, kdo si tu něco odložil. Žena naproti tobě nevypadá nějak výrazně zaskočená, že zrovna někdo jako ty u sebe nosí nůž natož střelnou zbraň. Vlastně to celé sleduje s až nečekaným klidem. Působí skoro až znuděně.

„Děkuji... Tome, prohledej ji.“ Pokývne na jednoho z mužů, který stojí nedaleko. Ten výzvy bez váhání uposlechne a přistoupí k tobě, aniž by se viditelně kdokoliv ptal na to, zda s tím souhlasíš. „Zvedněte ruce, dámo. Tak ještě kousek.“ Naznačí ti zatímco po tobě sklouzne jeho pohled. Ne, nevypadá to, že by to byl nějaký žert. Ostatní to tak po očku sledují, ale žádné uchechtávání ani úšklebky nevidíš. Spíše dost možná čekají, zda u tebe ještě něco neobjeví.

Mužovy ruce ti přejedou po těle, především pak po bocích a zádech, kde by se daly očekávat další zbraně, než pokračují po nohách až k zemi. Dokonce si všimneš, že se přesvědčí i zda nemáš nějaký nůž zastrčený ve vysokých botách. Nakonec dobře, že si vše skutečně odevzdala do dřevěné bedýnky, protože ses vyhnula poněkud nepříjemné situaci. Takhle by tvé zbraně totiž zcela určitě objevili.  Na dobré slovo se tu viditelně moc nehraje.  

„Čistá.“ Kývne na ženu za stolem a zase se narovná, aby od tebe odstoupil. I když na sobě jeho pohled stále cítíš.

„Dobře, takže hmm… Třeba tohle číslo.“ Zaloví žena pod stolem, aby odněkud vytáhla cedulku tvořenou tenkým mosazným plechem, ve kterém jsou vyražené číslice. Kov se zaleskne, jak ji položí na stůl a stejným číslem popíše i tvou bedýnku, avšak tentokrát jen na kus papírku, který k ní přiváže provázkem. Na tobě pak je, aby sis vzala svou cedulku, kterou si pamatuješ i z jiných podobných akcí a víš moc dobře, jak to funguje. Stačí jí dostatečně výrazně mávat, pokud chceš přihazovat a čekat, až správce aukce vyhlásí tvé číslo.

Tentokrát tak budeš čekat na vyhlášení čísla šestnáct. Kdo ví, kolik podobných plaketek ale dnes rozdají nebo už snad rozdali. Viditelně tu nedodržují nějaké přesné pořadí.

„Ještě tohle… I když, hmm ne. Pro vás tohle.“ Prohlídne si tě krátkovlasá žena skoro až hodnotícím pohledem, který doplní povytaženými koutky rtů, než z druhé bedny, kterou má postavenou kousek od stolu, něco vyloví. A na stůl před tebe poposune něco, co jsi nečekala.

Umně vyvedená maska v podobě hlavy sovy. Je tvořená kousky lakované lesklé kůže v zemitých odstínech hnědé až rezavé, jenž vcelku věrně připomínají ptačí pera. Je to překvapivě zdařilá ruční práce.

„Je to anonymní aukce… A berte to jako památku. Je vaše.“ Dodá záhy, zatímco na tebe hledí dvojice černých prázdných otvorů pro oči. Jistě, za ten obnos, který si vysolila při vstupu na aukci, bys takových mohla mít hromadu, ale i tak je vidět, že se tu myslelo na víc než jen to, aby nahnali lidi na jedno místo a vydělali co nejvíce peněz bez ohledu na další detaily.

Stačí si uvázat provázky za hlavou a skrýt obličej za maskou nočního ptáka. Je to vlastně prosté. Ostatní čekají na to, až tak učiníš, než jeden z mužů otevře další z dveří vedoucích z místnosti.

„Tak pojďte.“ A pokyne ti ke dveřím, za kterými je překvapivě nezvyklé šero.

Vera De Lacey

Symboly na stěně opět pohasnou a místností se rozlije zpátky šero. Prvotní impulz natisknout se bezpečně na zeď nakonec není ve světle posledních událostí nejmoudřejší, natož se jí rovnou vědomě dotknout, avšak kromě lehkého zabrnění nic silnějšího při samotném dotyku neucítíš. Žádná bolest nebo nějaký jiný nepříjemný pocit. Žádné zářící symboly. Jen to krátké zabrnění, které po chvíli opět odezní, pokud se již zdi nedotýkáš.

Ucítíš na sobě Elijův pohled, když tu s tím experimentuješ, ale nic ti k tomu neřekne. Vlastně ani v jeho tváři nevidíš káravý výraz, který by sis dost možná jinde vysloužila. Možná to ale také bude tím, že se u něj jen uhnízdila únava, přes kterou toho moc nepronikne.

A pak se rozhovor stočí k někomu jinému. Někomu, jehož podmračený pohled sis teď dovedla velmi živě představit. William. Ten, který měl s tebou zítra domluvený program. Plány, kvůli kterým odložil své jiné povinnosti, na jejichž svědomitém plnění si jindy tak zakládal. A přesto netušil, kam si jela a vlastně ani kvůli čemu. Nevěděl o žádné slečně Crowfordové. Tvém tajném alter egu. Nakonec jsi mu o sobě nepsala vše. Zdaleka ne.  

„Tajné cesty. Falešná jména… Vlastně, ne.. Ani se nedivím. Ne v tvém případě.“ Oplatí ti úšklebek, než jen potřese hlavou. „Takže žádné dobré zprávy… Hmm, no tak trochu jsem to čekal. Ta ženská nenechává nic náhodě. Dost možná se zbavila dalších, pokud si tam někde nebyla sama.“ Pohlédne na tebe vážně.

„Redakce magazínu? Články? Hmm, nech mě hádat. Té potvoře. Vypadá to, že si tě pozvala na vlastní půdu. Na náhody, že jste se potkali jen tak, nevěřím. Ostatně to, že tě sem dostala znamenalo, že musela mít něco připravené. Stejně jako tohle celé…“ Rozmáchne se rukou a opíše ve vzduchu půlkruh. „Tohle skutečně není běžná výbava jeruzalémských sklepů nebo kde to sakra jsme.“

A pak se rozmluvíš o svém doprovodu. O té šanci, že by pan Hayland mohl všechno nějak vyřešit nebo alespoň předat potřebné informace. Elija se ale netváří, že by v něm tvá slova zapálila nějakou jiskřičku naděje. Naopak na tebe hledí vážně a koutky rtů mu poklesnou do neveselé masky. „Pokud tě s někým viděla, bál bych se o ně. Nepůsobila jako někdo, kdo by nechával volné konce a bál se ušpinit si ruce.“ Poví ti to naprosto bez obalu a i když neřekne napřímo, co tím zbavení se volných konců myslí, není problém si to domyslet.

„… To mohl.“ Pokrčí Elija rameny bez jakýchkoliv rozpaků, když zmíníš kratochvíli s polštářem. Těžko říct, zda je to celé jen divadlo a nebo je to myšlené vážně. Přesto… byla jsi tu. Nikdo ti na obličej netiskl polštář ani žádnou přikrývku a místo pokusů o to se zabít, jste spolu hovořili. Překvapivě klidně. Oproti všem tvým nočním můrám, které tě pronásledovaly pár týdnů po návratu do Davenportu, tohle bylo až nezvykle kultivované setkání.

Když jej vyzveš, aby se posadil na postel, zahlédneš v jeho očích záblesk nedůvěry. Ať už tě ale podezřívá z postranních úmyslů nebo nějaké lsti, nakonec si jen povzdechne a pár kroky dojde k posteli, aby se skutečně ztěžka posadil na její druhý konec. Dělí vás dobře něco přes metr vzduchu, ale i tak je to celé zvláštní. Hledět na někoho, koho znáš a přitom neznáš. Vzpomínky, které nepatří tobě se při každém pohledu na ty stříbrné vlasy a známé rysy začnou vynořovat na povrch. Možná i proto se po tobě ani Elija příliš neotáčí a místo toho hledí na zem před sebou.

„Ne… Nevím, co přesně chtějí. Pouze vím, že chtějí nás. Což se jim podařilo. Ta ženská mluvila o tom, že to brzy pochopím. Že tak zněla dohoda, ale... Ale nevím, o čem mluví. O jaké dohodě.“ Svraští zamyšleně čelo. „Pamatuji si ji ale… Její dřívější já. Jmenovala se Laylah…“  Natočí hlavu tvým směrem a tázavě na tebe pohlédne.

Nezbývá mi nic jiného než doufat, že jsem se ve svém úsudku nezmýlila a odhadla jsem celou věc správně. I tak se cítím všelijak jen ne sebejistě, když kráčím ke zbývající trojici mužů strážících vchod do uličky. Jsou ramenatí, nepochybně silní. Ozbrojení? Věřím, že ano. Uklidňuji se ovšem myšlenkou, že to já jsem tu ta doopravdy nebezpečná. I tak ovšem zachovám mezi mnou a jimi bezpečný odstup, pokud by věci přeci jen byly jinak. Jsem to zároveň já, kdo je osloví jako první a stojí mne to nemálo přemáhání, zvláště když na sobě cítím jejich pohledy.

Nicméně přes to všechno se na sobě snažím nedat najevo ani stín nejistoty, stojím tam vzpřímeně s rovnými zády a nijak se před nimi nekrčím ani nesklápím hlavu. Jen ruce mám vražené v kapsách kabátu, protože jinak bych nevěděla, co s nimi dělat. Jakmile máme pozdravy za sebou, přejdu rovnou k věci, a to k důvodu, proč tu jsem. Čas se nepříjemně natáhne a ten knedlík tvořící se v krku najednou nedokážu polknout. A pak se muž pohne. S trhnutím posunu jednu z nohou vzad a přenesu na ni váhu v očekávání dalšího pohybu, který bude následovat. Jedna z rukou mi vyletí z kapsy a…

… a nic se nestane. Samozřejmě se nic nestane. Tedy kromě té nehorázné částky, o kterou si muž stojící přede mnou řekne. Pět set šekelů? Lehce se zamračím a přejedu ho lehce nedůvěřivým pohledem. Za pouhý vstup to rozhodně nebylo málo – a to dokonce ani pro mne, a to jsem peníze obvykle řešila až na posledním místě. Na okamžik semknu rty, nelíbí se mi to. A vlastně mi to celé připadá zvláštní, ale… Na druhou stranu, nikdy jsem na podobné akci nebyla. Co já vím, třeba je to běžné? Nebo ten chlap jen vycítil, že zdaleka nejsem tak jistá, jak se snažím tvářit, a tak to na mě zkouší.

Nicméně ať už je to jakkoliv, tak nemám zrovna na výběr… „Dobře,“ trhnu odevzdaně rameny a vylovím z kožené brašny štos bankovek, ze kterého odpočítám požadovaných pět set šekelů. V rukavicích to není žádná sláva, zvláště s tím, jak pospíchám, nicméně se mi to podaří nakonec celkem rychle a bez toho, aniž by mi bankovky spadly na zem. Zbytek peněz opět schovám a požadovanou částku vložím muži do dlaně, aby si to sám ještě zkontroloval. Na rozdíl od muže se neusměji, pouze se mi na rtech mihne úšklebek. Nic víc už neřeknu, jen kývnu hlavou a s jistým sebezapřením projdu mezi muži a následuji jednoho z nich do temné páchnoucí uličky.

Scéna skutečně jak vytržená z dobrodružného románu. Nebo také hrůzného příběhu, kde by za takový nerozumu mladá žena zajisté zaplatila – a v tom lepším případě pouze svým životem. Opravdu se mi tam nechce, přesto se opět zaklínám slovy, že vlastně stejně nemám na výběr. Pohledem pátravě kloužu po temných obrysech zdí svírajících mezi sebou potemnělou ulici, která působí ještě více bezútěšně než ve dne. A to je co říci. A… Ah, ne, nebudu přemýšlet nad tím, kolik krys tady v těch odpadcích žije.

Nakonec se zastavíme u dveří, které muž bez váhání otevře, aby mne vpustil dovnitř. Poněkud váhavě kmitnu očima mezi jím a vchodem, rozhodně se mi nelíbí představa, že půjdu první a budu ho mít v zádech… Nakonec se jen ostře nadechnu a mlčky vkročím dovnitř.
V přízemní nuzného domu mne přivítá jediná místnost s pár kusy nábytku a několika lidmi, kteří zde postávají. Převážně muži. Přelétnu je nedůvěřivým pohledem – jsou to další hosté nebo další najatá síla? – kterým vzápětí zakotvím na jediné další ženě v místnosti. Také nemá šaty ani sukni, ovšem na rozdíl ode mne má i mnohem praktičtější účes než já. A nenápadnější. Od sanatoria jsem si vlasy nenechala vyjma poničených konečků stříhat, a tak mi dokonce i zapletené spadaly v tom tlustém těžkém provazci rusých pramenů až ke kříži.

Nechám se odvést ke stolu, u kterého žena stojí. I ona má na mne svůj požadavek, jen tentokrát nechce peníze, ale zbraně. Raději bych zaplatila dalších pět set šekelů než se nechat odzbrojit. Pistole, nože, výbušniny. Lehce povytáhnu obočí a… Vážně, ale vážně tohle nechci udělat. Nicméně… Pokud je nepřiznám, prohledají mne? Už jen z té představy, jak mě tady jeden z těch mužů šacuje se mi svírá žaludek.
„Jistě, pro naše vlastní bezpečí,“ zopakuji po ní s potřesením hlavy, zatímco si rozepnu zbývající knoflík kabátu a shrnu si jeho lem ke straně. Nejdříve pomalu vytáhnu z pouzdra zajištěný revolver, který položím na stůl před sebe a posléze se stejným způsobem vzdám i Noahova nože. Naštěstí to nejsou mé jediné zbraně, ty spjaté s mojí zlatou krví mi zatím nikdo nesebral.

„To je všechno,“ dodám a spravím si kabát zpátky tak, jak byl a vyčkávavě přelétnu pohledem mezi ní a mým doprovodem.

♬♬♬

Je mi to tak strašně... líto, Williame.
Opravdu strašně moc.