Andor.cz - Dračí doupě online

♬♬♬

Nechávám za sebou ulici plnou lidí i policistů a… Nemám z toho dobrý pocit. Vůbec z toho nemám dobrý pocit. Sice jsem dle černé kroniky věděla, že se v Jeruzalému dějí hrozné věci a ze všech těch náznaků i řečí Noaha také bylo lehké usoudit, že situace je opravdu zlá, ale… Ale vidět to takhle, slyšet… Je to jako dostat políček a konečně otevřít oči. Až příliš snadno si dokážu představit ztraceného, jak postupuje domem a masakruje všechny obyvatele, příliš se mi nechce věřit, že by to měl na svědomí člověk. Ačkoliv… Proč? Proč si vybral zrovna jeden náhodná dům ve čtvrti? Nebo jich prošel více? A… Dvacet lidí? Musel snad mít nějaký důvod, ne? Nedokážu si vybavit, zda se Ztracení krmili na smrtelných, jen… Jen vím, že zabíjeli nás. Naše krev… To po mně šel Ztracený v tom lese, ne po Noahovi, ten ho ve skutečnosti nezajímal, pouze mu stál v cestě. To já a moje krev byli to, co ho přimělo zaútočit.

S ostrým výdechem raději pobídnu koně a pokračuji dál, avšak neubráním se neustálému nervóznímu rozhlížení se kolem. Byl to hloupý nápad. Neměla bych… Neměla bych tu být sama. Mám jen revolver a nůž, stačilo by to na Ztraceného? Ani po pár měsících trénování s Alexanderem si nepřipadám kdovíjak jistá, pokud bych se měla bránit něčemu takovému. Snad jen… Zabila jsem jednou ranou slona. Sice z pušky, ale jednou ranou… Tohle… Zvládla bych to taky. Určitě bych to zvládla taky, probůh, vždyť i to byl důvod, proč jsem trávila tolik času nácvikem střelby….

… kterou zaslechnu mezi domy. Polekaně sebou trhnu – na rozdíl od Rustyho. Ten zvuk nebyl kdovíjak silný a nesl se se vzdálenou ozvěnou, ale pro mé napjaté nervy to není zrovna něžné pohlazení. Proboha… S očima rozevřenýma dokořán pobídnu koně do ještě rychlejšího tempa. Střelba v ulicích je pro mě něco naprosto… Co je tohle za místo? Začínají mi chybět Zahrady. Vážně moc. Proč se ta aukce nemohla pořádat někde tam? Soukromých a tajných klubů tam bylo více než dost… V tom, že to zde bude na denním pořádku mne jen ujistí pohled na těch pár chodců, se kterými to ani nehne. Já ovšem rozhodně tak v klidu nejsem. I přes všechny ty věci, které jsem v minulosti zažila je tohle pro mne stále neznámý svět, ve kterém se necítím zrovna dvakrát příjemně.

Zatímco pokračuji městem dál, snažím se uklidnit. Získat zpátky ztracenou jistotu. Nakonec se ovšem musím soustředit spíše na cestu než vlastní roztěkané myšlenky. Navzdory předsevzetí, že se v Přístavní čtvrti opravdu nechci ztratit, tak tady bloudím, protože… Já nevím, to je takový problém mít aspoň nějak označenou ulici? Jak tady má člověk něco najít! Ještě ke všemu zrovna tady, kde opravdu bloumat ulicemi nechce. Čím déle se tu motám, tím více namísto úzkosti a obav cítím prachobyčejné podráždění a znechucení z místa, kde jsem se to ocitla.

Korunu tomu nasadí už jen to, když skutečně najdu ulici, kterou jsem tak dlouho hledala.

„Ne, to nemůže být doopravdy,“ vypadne ze mne frustrovaně, zatímco hledím do té úzké zaplivané uličky, která páchne splašky a močí. Snad si ani nechci představovat, jak to tady bude vypadat večer až se setmí. A už vůbec ne sebe, jak tím místem jdu… Sama… Ne, rozhodně to není místo, kam bych bez zatraceně dobrého důvodu chtěla večer vstoupit a začínám tak trochu pochybovat o tom, že ta aukce je ten zatraceně dobrý důvod pro něco takového.

Krysa, která proběhne uličkou mi to rozhodně neusnadní.

Notnou chvíli tak jen hypnotizuji pohledem ústí ulice a přesvědčuji sebe sama, že je nedůstojné a hloupé, aby se anděl smrti bál vkročit o samotě do pofidérní ulice. Mimoděk se mi vybaví Noahova slova, co se mi vryla do mysli. Na tomhle místě by se zcela jistě mohla ztratit jedna dáma ze Zahrad, snadno a rychle. Ještěže já už dámou ze Zahrad nejsem.

 Nakonec je tu ovšem jeden mnohem praktičtější problém, který mne pálí ještě o něco více. Co s Rustym? Tady ho přeci nechat nemohu a… Neříkejte mi, že sem všichni ti lidé hodlají přijít pěšky? Nikdo soudný by se tu přeci nechtěl po setmění procházet jen tak. Nicméně ať se rozhlížím sebevíce, nenacházím vhodné místo, kde by se dal nechat kůň nebo kočár. Nakonec se tak přiměji seskočit z koně a vzít hnědáka za otěže. Společně s ním vykročím do uličky, jen abych ji prošla a… Hm, jak večer vůbec poznám, které u těch dveří jsou správné?

„Tohle je zlý sen,“ zamručím tiše.

Cítím, jak ve mne roste zoufalství, zatímco krčím nos a snažím se do ničeho nešlápnout. Rychlý pohled na hodinky mi prozradí, že času mám opravdu dost. Naštěstí. Nebo naneštěstí? Přijet později, dost možná by tu už někdo byl a mohl by mi poradit, co mám dělat. Protože já to nevím.

Stepovat tu přes dvě hodiny s koněm mi připadá hloupé a… Ne, ne. Tohle musím nějak vyřešit. Nejdříve jeden problém, potom další. To zvládnu. Nakonec zvládnu všechno, ne? Zvládla jsem sama a bez pomoci osvobodit hlídaného vězně. Zvládnu i tohle. Rozhodnu se tak zkrátka vydat do přilehlých ulic… Někde tu musí být místo, kde můžu bezpečně nechat koně. Nebo aspoň lidi, kteří by mi mohli poradit. Větší ambice momentálně nemám. Snad v nejhorším případě… Se podívám do plánku, kde je to kasino, třeba bude aspoň v nějaké docházkové vzdálenosti.

Tak či tak mne optimismus společně s lepší náladou nabyté při obědě začíná zase rychle opouštět.

Vera De Lacey

S tím, jak odplouvá tvé vědomí, opadávají i myšlenky na to, jak se to dnes všechno prostě pokazilo. Představa temné siluety muže stojícího venku a hledícího netrpělivě na hodinky, zatímco se na nočním nebi stahují těžká mračna. Mladé ženy s rudými vlasy, která sedí ráno u snídaně u obrovského stolu sama. Sama v cizím sídle obklopená tvářemi, které nezná a nikdo jí nemůže odpovědět na tu prostou otázku – Kde je sestra?

Dokonce ani černovlasý vévoda se v tvých myšlenkách netváří nadšeně, když mu tu zprávu předává viditelně nervózní pan Harrington.

Ne, ani jeden z těchto výjevů není pěkný. Avšak nemusíš se jimi trápit dlouho. Houpavá tma tě obejme a konejšivě pohltí. Nezůstane nic. Jen ta nasládlá vůně chloroformu…

☩

Nakonec se hustá tma rozestoupí a tvé vědomí se přihlásí o pozornost. Opět jsi zpátky. Vnímáš. Hlava tě bolí a žaludek máš jako na vodě. Ne, tohle je velmi nepříjemné. Horší než, když ses musela vyrovnávat s následky nadměrné konzumace šnapsu po jednom z večírků ve vyšší společnosti. Pomáhá tomu snad jen to, že ležíš. A po chvíli se vše i přestane houpat, a tak můžeš škrtnout možnost, že bys snad nedej bože byla na palubě nějaké lodi. Pomalu otevíráš oči a mžouráš do šera. Jde to ztuha a rozhodně se necítíš hned jako rybička. Naopak to chce nějaký čas, kdy jen ležíš a snažíš se spolknout kyselé sliny, které se ti derou krkem.

Ovšem, když se více pohneš a ozve se zašustění tvých šatů, kvůli kterým ses tehdy vydala do té osudné koupelny…

„Hmm… Tak už jsi vzhůru.“ Dolehne k tvým uším melodický hlas, který tě v první chvíli naprosto zmate. Jsou tohle… Verše? Protože ho znáš. Moc dobře ho znáš. Ale mimo zdánlivé bezpečí Veršů si jej už opravdu dlouho neslyšela. Bude tomu skoro rok, co…

„Vypadá to, že ty řeči o karmě nakonec nejsou jen plané řeči, ale dohnala nás všechny.“ Prosákne do toho tak dobře známého hlasu vrstva cynismu a tobě se konečně naskytne pohled na jeho majitele, jen co se ti podaří otočit hlavu.

Vidíš ho, a přitom je tomu těžké uvěřit. Vypadá tak… jinak. Strhaně. Zničeně. Bílé dlouhé vlasy má zcuchané a na sobě má tmavé pomačkané oblečení. Nejspíš zbytek obleku, který už ale měl dávno nějaký sluha vzít a vyčistit. Působí unaveně a nezvykle pobledle. I na někoho, jako on… I na Elijaha.

Vypadá to, že jste v nějaké potemnělé místnosti bez oken. Je zde chladno. Opravdu zima. Stačí se dotknout stěny, která je vedle tvé postele a cítíš, jak je promrzlá. Slyšíš pouze dech nedaleko sedicího muže, ale jinak je zde naprosté ticho. Nebýt pár svíček na stolku, tone celá místnost v nepropustné, všepohlcující tmě.

„Kdo by to byl řekl, že se nás osud svede dohromady zrovna takto. Po tom… všem.“

Delilah Blair Flanagan

Atmosféra toho místa se o tebe otírá stejně jako útržky hovorů, které k tobě dolehnou. I z toho mála se dá v hlavě poskládat neveselý obraz toho, co se zde dost možná událo. Ztracení. Co jiného by to mohlo být než oni. Kdo jiný by za sebou nechával zmrzačené a roztrhaná těla jako od zvěře? Stačilo si jen vzpomenout na toho jednoho, které si viděla tehdy před rokem v lesích za Novým Jeruzalémem. Na ty několika článkové prsty zakončené ostrými drápy. Na tu nadlidskou sílu, se kterou odhodil Noaha jen jako hadrovou panenku. Zvládl by jeden zabít dvacet lidí nebo jich bylo víc? Vlastně… možná by stačil i jeden. Neviditelná hrozba rozsévající smrt a chaos kolem sebe. Na druhou stranu tohle byla ideální doba pro mnohé vyšinuté jedince, kteří by své vraždění zvládli schovat mezi ty opravdové případy. Nejspíš. Kdo ví. Časy se začínaly měnit a k lepšímu rozhodně ne.

Ať už za tím ale bylo cokoliv nebo kdokoliv, rozhodneš se tu raději nezastavovat a zbytečně se nezdržovat. Netýká se tě to a ten nepříjemný pocit u žaludku také mluví sám za sebe. Nakonec i pobídneš koně k rychlejšímu tempu, i když k tomu není žádný důvod. Žádný jiný, než být od toho místa co nejdál.

Projíždíš pak dál ulicemi, když v tom zaslechneš ozvěnu něčeho, co poznáš i zde. Výstřel. Je to daleko, ale mezi domy se ten ostrý zvuk nese s osobitou lehkostí. Ani nemusíš příliš dlouho čekat, než jej vzápětí následuje druhý, avšak pak… pak už je ticho. Ať už to bylo cokoliv, bylo to daleko od tebe a ozvěna to byla slabá, že ani Rustyho nijak nepoplašila. Ostatně bylo to město. Neustále zde něco bouchalo, klapalo, padalo. Zvláště pak v Industriální čtvrti. Ani těch pár lidí na ulici, co jsi měla ve svém okolí, se kromě krátkého ohlédnutí nijak nerozrušovalo a prostě pokračovalo po cestě dál. Napodobila si je tedy a jela dál za svým cílem. Přeci jen dnešní den ještě nekončil.

V Přístavní čtvrti to ale začalo být dost zdlouhavé. Jakmile ses nemohla držet hlavních tříd, nebylo to zrovna ideální. Zároveň zde také popisky ulic nebyly tak svědomitě vyvedené jako v Zahradách nebo jiných lepších čtvrtích. Zabralo ti to až nepříjemné množství času vyplněného pomalu se hromadící frustrací, když ses už po několikáté vracela k lékárně na rohu, abys to tentokrát už určitě našla!

A pak nakonec… Skutečně… Se ti podařilo nepřehlédnout odbočku do zapadlé uličky. Byla to skutečně úzká ulice, která působila prázdně a spíše jako jedna z těch technických částí města. Místo, kam vedou samé zadní východy a žádný hlavní, kterým by sis chtěla pozvat do domu hosty. I když celkově tato část města působila poněkud neutěšeně, ta podivná ulička na tom byla o poznání hůř. Smrad splašků, odpadků a jinak… nic. Neviděla si zde žádné místo pro kočáry a vlastně ani samotného koně. Už takto ve dne působila jako místo, kam by se nikdo rozumný jen tak nevydal se projít a co teprve večer. Aukce měla být v sedm hodin, což znamenalo, že sem zcela určitě půjdeš po tmě.

Zatím se smrákalo, ale do samotné aukce zbývaly více než dvě hodiny. Zatím si tu nezahlédla nic vyloženě podezřelého, pokud se za něco takového nedalo považovat to, že tu skutečně nikdo nebyl. Působilo to zde prázdně, až vymeteně. Až na tu krysu, která s pískotem přeběhla po straně chodníku a zmizela kdesi v polorozpadlé obezdívce domu.

Ovšem ať už sis to konzultovala s plánkem kolikrát si chtěla, tohle bylo skutečně to místo a pokud Alexander s Noahem neměli špatnou adresu, podařilo se ti ho najít.

Jakmile se rozloučím s vousatým mužem, tak nechám stáje za zády. V ulici na chvíli pobídnu koně i do cvalu a vzápětí zpomalím do svižného kroku, abych si vyzkoušela, jak se chová, a především jak poslušně reaguje. Jedná se o klidného koně, dokážu si představit, že ideálního pro nezkušeného jezdce, který se chce projet po parku. Nadšená z toho úplně nejsem, zvykla jsem si, že naši koně v Dvarace byly o dost více temperamentní – dokonce i ti mírnější povahy a i ti policejní v sobě měli více síly a elánu. Rustymu vyhovoval krok a pokud bych potřebovala nasadit opravdu ostré tempo, nejsem si jistá, jak dlouho by to vydržel a především, jak dlouho by se mu chtělo.

Nicméně… Času mám naštěstí opravdu dost, vyrazila jsem s velkým předstihem. Přeci jen znám jen Zahrady a těmihle částmi města jsem snad nikdy neprojížděla ani kočárem. Z dobrých důvodů. Střídám tak krok s pracovním klusem, abych koně zbytečně neunavila a zároveň měla čas hlídat si, kudy a kam jedu. Nesmím se ztratit. A především v přístavní čtvrti se ztratit rozhodně nechci.

Projíždím ulicemi a rozhlížím se kolem sebe, sleduji, jak se postupně mění, jak se blížím k nuznějším čtvrtím. Dnešní počasí odpovídá mé náladě, šedivé a pošmourné, ačkoliv úplně ošklivo také není. Rozhodně by mohlo být hůř. Neprší, nesněží, ani se mi pod kabát nederou ledové pařáty sychravého podzimu, ačkoliv to je asi jen otázka času.

V sedle mám aspoň čas vytrávit sytý oběd a z žaludku se mi tak vytrácí pocit těžkosti z toho, že jsem do sebe během patnácti minut dostala polévku i hlavní chod a zapila to kávou utopenou v cukru.

Po nějakém čase jsem ovšem nucena opustit známé hlavní třídy a ponořit se do mapky. Chvíli mi trvá zorientovat se, kde jsem a kudy musím pokračovat. Naštěstí jsem si trasu opravdu dobře vyznačila i nastudovala, a tak mi nedělá problém pokračovat správným směrem skrze místa potvrzujícími, že opravdu musím tudy.

Příliš se mi tu nelíbí. Není to sice až tak hrozné jako ta úplně okrajová chudinská čtvrť, kam mne bral Noah, když jsme se potřebovali dostat z města do lesa, ale… Sama se tu necítím úplně dobře. Nebojím se, dnes už ne, ale nechtěla bych na takovém místě žít. Na policejní hlídku zde takřka nenarazím a většina domů přímo žadoní o opravu či rekonstrukci. O novou omítku, někde i okna, a… Proč je v těch dveřích tam díra? Jako by je někdo prokopl. Ostatně místní nevypadají o nic lépe než domy. Vyspravované oblečení, někdy jen ošuntělé, nitě trčící ze svetru, kabáty s odrbanými lokty a rukávy. Tedy ne všichni, někteří vypadají zkrátka a jen… Obyčejně. Všedně. Komukoliv ze Zahrad by nestáli ani za pohled, já se ovšem nyní dívám. A to více než pozorně.

Co mne ovšem nakonec upoutá nejvíce není ani tak srocující se dav zaplňující část ulice a policisté pohybující se kolem, ale… Ten pach. Závan sychravého podzimu natolik intenzivní, že stačí jediný nádech a cítím ho v nose i ústech. Na jazyku mi zůstane ta blátivá chuť hlíny a tlejícího listí. Když si přejedu jazykem po zubech, jako by to bych cítila studenou železitou chuť vlhkého kamení. Tiše mlasknu a zpomalím koně, zatímco se nadále blížím, abych mohla mezi lidmi projet. Vidím nosítka a moc dobře vím, že se tam otočí ještě hodněkrát. Tady nezemřel jeden člověk. Ani dva nebo tři, ne…

Když ke mne dolehnou útržky rozhovorů, zamračím se a… A pak mi z tváře vyprchá veškerý výraz včetně barvy. Jako ve snách si to přehrávám v hlavě. Dvacet lidí. Roztrhaná těla. Jako od zvířat. Jen ztěžka polknu knedlík, který se mi udělal v krku a lehce sklopím hlavu. Srdce mi buší. Dokonce i Rusty zpozorní, jenže na rozdíl od smrti on musí cítit krev. Hodně krve. Nakonec potřesu hlavou a přinutím se narovnat. Modrýma očima přejíždím okolí a najednou se mi opravdu, ale opravdu nechce pokračovat dál.

Tohle neudělala zvířata, ale Ztracený. A nejsem si jistá, zda jen jeden.

Jen z té představy se mi udělá zle. Musím se nadechnout a zase vydechnout, ovšem v nose mne stále lechtá vůně doprovázející smrt, která mi nedává zapomenout.

Přesto se pokusím ulicí projet, v nejhorším to prostě otočím a objedu blok. Pryč odsud. Hlavně pryč odsud… V Jeruzalému se skutečně něco dělo. Ovšem nedalo se s tím nic dělat. Nebyl tu už nikdo, kdo by ty lidi ochránil. A jestli jsem si něčím jistá… Bude to horší. Jak jsem to říkala Ramielovi? Přijdou větší. Mnohem větší. Před očima mi probleskne vzpomínka na obrovskou černou nohu bořící se do střechy domu. Monstrózní stvoření kráčelo městem a nebylo zde nic, co by ho zastavilo. Kdo…

Když se k tomu přidá představa, že část toho, co roztrhalo ty lidi mám v sobě, tak zalapám po dechu a jsem jen kousek od toho, abych se rozloučila s obědem.

Nakonec se ovšem zvládnu uklidnit. Dost na to, abych dokázala pokračovat dál… I když nyní v rychlejším tempu. Nahlas bych to nepřiznala, ale pokud se tu potulují Ztracení… Mám strach. Opravdový strach.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Jak se dnešní den mohl tak pokazit?

V jednu chvíli si užíváš úžasného večera ve společnosti vybraných jmen světové módní scény a teď tu stojíš v koupelně, zatímco ti údajná archeoložka tiskne zvláštně zapáchající látku na nos. Tohle nebyla situace, kterou si dnes čekala. Kterou bys vlastně čekala i kdekoliv jinde. Ale ať už se věci měly jakkoliv, nemohla si to takto nechat. Musela si to celé zastavit!

A tak sáhneš po tom jediném, co se hlásí o pozornost. Bublá pod kůží stejně jako silné emoce. Panika, strach, vztek. Jako tehdy s Philipem. Jako tehdy s Robertem. Musíš jen…

Vaše oči se opět setkají zrcadle a ty tvé začne zalévat tekuté zlato. Všimneš si, jak ve tváři Olivie probleskne hned několik emocí, mezi kterými rozpoznáš i… strach? Chytí tě o to pevněji a její oči kmitnou po tobě v očekávání, čeho přesně?

Ty natáhneš svou vůli po tom známém zvuku srdce, které stačí jen zpomalit. Je to vlastně tak prosté. Stačí se jen soustředit a…

A nenacházíš jej.

Prostě… nenacházíš!

Cítíš jen to své zoufale bušící jako křídla vyděšeného ptáčka o mřížoví jeho klece, zatímco se tenké rudé rty Olivie roztáhnou do vítězoslavného úšklebku.

„Ale no tak… Bude to jen chvíle.“ Promluví polohlasem skoro až konejšivě. Ale jako kdyby tě něco takového dovedlo uklidnit. Do hlavy se ti však začíná vkrádat nepříjemná a nepřirozená malátnost. Ať už se ti děje cokoliv, přestáváš se cítit plně při síle.

„Jen se pěkně prospíš a… Au! Ty mrcho!“ Zavrčí podrážděně naprosto proti všem pravidlům etikety Olivie, když se ti podaří chytit alespoň její vlasy a zatáhnout. Pár černých vlasů mezi prsty je ale chabá cena útěchy za to, že tě pak namáčkne silou na mramorovou desku před vámi, až to nepříjemně zabolí. Nedá se ale říct, že by se ti dařilo dostat se z jejího sevření. Ani rady a trénink Mallory tady nakonec nejsou příliš platný. Žena, která tě drží, totiž viditelně také není jen obyčejná dáma, která si sem přišla přepudrovat nos. Naopak Olivie moc dobře ví, jak si tě podržet na místě a sílu má také velkou.

Moná kdyby se ti už tak netočila hlava, bylo by to jiné. Možná kdyby ti nebylo tak zle…. Srdnatě se bráníš. Odraz v zrcadle dvojice zápolících žen je toho důkazem, ale kromě pár podrážděných zavrčení či zaúpění doprovázených sem tam ostrým klapnutím podpatku se koupelnou už nic dalšího neozývá. Je to vlastně velmi tichý souboj, pokud se něčemu takovému dá říkat. Čas se ti prosívá mezi prsty a čím déle to trvá, tím jsi ve větší nevýhodě. Než se nakonec začnou v zorném poli objevovat tmavé kruhy a tu nasládlou vůni už skoro nevnímáš. Tvé pohyby zpomalí a zvláční, až nakonec ochabnou natolik, že se tvé tělo zapře o Olivii, která s tebou pomalu poklekne a přidrží tě, abys nespadla. Ani na okamžik ti ale nesundává z nosu ten zatracený hadr a tak… Tak nakonec tmavé skvrny pohltí tvůj svět všude kolem. Zlatá záře vybledne a nahradí ji jen tma.

„Počkat, jaký večerní program, Vero? Je to moudré?“

„Slíbila jsem, že se zúčastním jedné akce a… To teď není důležité. Řeknu ti o tom potom,“

Delilah Blair Flanagan

Rusty jen natočí hlavu po zvuku svého jména, ale nepůsobí nějak bujně. Žádné netrpělivé podupávání nebo ještě hůře tančení na místě se nekoná. Prostě jen poklidně stojí a nechá si upravit vše potřebné na postroji. Viditelně ani méně zkušení jezdec by s ním neměl mít takový problém.

„Jistě, večer. Hezký den, paní.“ Rozloučí se s tebou vousáč, zatímco se uvelebíš v Rusyho sedle. Nemá smysl se tu už nějak déle zdržovat, a tak pobídneš koně a vyrazíš. Nasadíš o něco svižnější tempo, ale máš před sebou ještě dlouhou cestu. Navíc do části kolem přístavu to bylo rozhodně dál. Stačilo si vzpomenout jen na večer, kdy tě tam bral Noah. Ta cesta zasněženým městem až do kasina rozhodně nebyla nejkratší a koním jste dali pořádně zabrat. Vycházkové tempo to skutečně nebylo.

Rusty naproti tomu nevypadal, že by byl ochoten si dát pár závodů po městě po cestě tam a pak ještě zpátky. Bylo tedy nutné počítat s tím, že dnes ti cesta do inkriminovaných míst zabere přeci jen o něco déle. Avšak nebylo to nakonec až tak na škodu. Času si měla dost. Počasí bylo i poměrně hezké, alespoň na poměry pozdního podzimu, a Nový Jeruzalém opět žil svým životem. Snad jen, ranní mlha se stále držela v ulicích a dodávala celému dni v kombinaci s šedavou oblohou poněkud pošmourný nádech.

A tak si projížděla ulicemi a držela se především na hlavnějších třídách. Jen co ti okolí přestalo být povědomé, což bylo vcelku brzy, musela ses čas od času podívat do mapky a nebo se zeptat. Stačilo si však jen ověřit, jestli se držíš na správných ulicích, či náměstích. Nebylo to něco až tak komplikovaného.

Postupně si projížděla přes honosnější části města, až opět do těch nuznějších a více zalidněných částí, kde už ses necítila rozhodně tak komfortně, jak jinde. Nedalo se nevšimnout si, že i policejní hlídky, které si míjela na ulicích zde byly o poznání méně časté. Tehdy v noci sis toho neměla šanci všimnout, ale dnes ve dne jako kdyby vylezly na povrch i ty nevzhledné detaily. Oprýskané domy a odrbané oblečení některých z chodců.

Tohle určitě nebyly části, kterými by se kdy stará Delilah pohybovala. Alespoň ne dobrovolně. I když dnes jsi tu také nebyla až tak čistě z vlastního rozhodnutí. Tato celá Alexanderova akce nevyšla úplně dle jeho představ, ale nedalo se už nic dělat.

A jak tak projíždíš mezi vysokými cihlovými domy po ulici, která je v této části města už o poznání užší, všimneš si, že před tebou se cosi děje. Většinu ulice zabírá hlouček lidí, kteří se trousí kolem a viditelně něco pozorují. Ze hřbetu koně máš dobrý výhled než někteří ze zvědavců na kraji hloučku, a tak si všimneš, že kolem domu, u kterého probíhá tohle srocení se pohybují policisté. Na tuhle část města jich tu je vcelku dost, což musíš naznat i ty, která s ním nemáš zase tolik zkušeností. Viditelně ti před domem mají dost práce s tím, aby udržovali zvědavce dostatečně daleko, zatímco z jednoho z černých vozů, které tu stojí opodál vychází dvojice mužů s nosítky. Znáš tyhle vozy. Jde o pohřební.

Stačí se jen nadechnout a do nosu tě udeří známý pach tlejícího listí, který je i takto dál od domu poměrně silný. Tady určitě jedny nosítka nebudou stačit. I Rusty trochu zavětří a zastříhá ušima.

„…Prý je našli roztrhané…“

„Všichni… Prý jich tam muselo být minimálně dvacet.“

„… Jako od zvířat. Věřila byste tomu?“

„… Zase jen odklízejí mrtvoly a nikdo lidem nic neřekne…“

„… Takhle to přece dál nejde. Říkám vám, něco se tu děje!“

„… Tak a dost. Stěhuji se za mámou na venkov!“

♬♬♬

* * *

Před odchodem ještě naposledy kontroluji, zda mám u sebe vše, co bych mohla potřebovat. Zastavím se i před zrcadlem, ve kterém se chvíli prohlížím a rovnám si jak klopy kabátu, tak i vlasy ledabyle zapletené do volných copů. Na jakoukoliv společenskou akci v Zahradách bylo zcela a naprosto nevhodné, avšak pochybuji, že bych tím někoho na té aukci mohla pohoršit. I přesto nespokojeně nakrčím obočí a chvíli bojuji s nutkáním si vlasy zase rozpustit. Nicméně to neudělám. Takhle je to lepší, ať už mě čeká cokoliv…

Cestou z hotelu se ještě na chvíli zastavím na recepci. Některé věci je lepší neodkládat a je možná lepší, když to vyřeším ještě dnes. Kdo ví, kdy se vlastně vrátím a jaký bude zítřejší den. „… Ehm, hezký den? Děkuji za tu snídani,“ příliš se nezdržuji úvodem a pokračuji rovnou dál. „Dnes neb zítra – tedy, spíše zítra, očekávám, že se ke mne připojí jistý gentleman, Edward Archdale. Mohla bych vás požádat, abyste ho vpustili do našeho apartmá, případně mu poskytli klíče, pokud bych nebyla přítomna?“ Ani se nezdržuji žádnou krycí historkou. Dnes ne. Jakmile se s recepční domluvím, tak se už jen stroze rozloučím a pokračuji ven.

Tentokrát kráčím ulicí jistým krokem, aniž bych se pátravě rozhlížela kolem sebe a hledala kudy mám jít. Okolí hotýlku už celkem znám, navíc mne žene vpřed hlad, který se čím dál palčivěji ozývá. Čerstvý chladný vzduch mne i trochu zpruží a nepatrně mi zlepší jinak pochmurnou náladu.

Ještě více pookřeji v podniku provoněném teplým jídlem. Nic víc nechci. Teplé jídlo, co mne zasytí. Nemusí být ani nijak dobré, dnes jsou mé nároky obzvláště nízké. Jakmile se tak usadím k jednomu z volných stolů a všimne si mne obsluha, tak s výběrem jídla příliš neváhám a objednám si polévku, pečené maso a místo dezertu kávu. Poctivou. Se smetanou a cukrem. Hodně cukru.

Jídlo si nijak zvláště nevychutnávám, zpětně vlastně ani nejsem schopná popsat, jestli bylo dobré nebo ne. Hlad je hlad a já tak nejenže nevypadám zrovna jako dáma z vyšší společnosti, ale dokonce tak ani nestoluji. Jídlo takřka zhltám a kávě nedám šanci ani trochu vychladnout. Ovšem je mi lépe. Mnohem lépe.

Cesta ke stájím mi tak uteče rychle díky energické chůzi, do které se nakonec vůbec nemusím nutit. Jedna noha míjí druhou a já přeci jen už o něco více vnímám své okolí. Barevné listí, lidi, které míjím, domy, ulici, do které musím zahnout…  Přesto jsem myšlenkami někde jinde. Úplně jinde… Aspoň do okamžiku, než mne do nosu uhodí ten už tolik známý pach koniny. Natáhnu krok a projdu vraty vedoucími na pozemek stájí.

Naštěstí se zde nemusí nikoho vyptávat, jak se zdá, tak jsem očekávána. Oplatím vousatému muži pozdrav napodobením kývnutím hlavy, snad jen bez úsměvu. „Přesně, jak jsme se domluvili,“ přitakám. „Jistě, počkám,“ potvrdím vzápětí, snad mi jen uteče drobný úšklebek, když mne osloví „dámo“. Nicméně to nijak nekomentuji, jen se postavím ke stejné lavičce, na které jsem čekala před pár dny, než nachystají drožku a zkrátka… Čekám. Nestačím se ovšem ani jednou podívat na hodinky, když se objeví mladík s nachystaným koněm, kterého akorát vyvádí ze stájí.

„Hm… Jak jsem říkala. Nejsem si jistá, kdy se budu vracet, ale počítám že až někdy během pozdního večera, snad nejpozději k půlnoci…“ odpovím vousatému muži na jeho otázku a pokračuji s ním v domlouvání se podrobností. Když mi stanoví výši vratné kauce, bez zaváhání odpočítám obnos z částky, kterou mám u sebe a po podpisu potvrzení odevzdání a převzetí zálohy mu ji předám. Nikdy jsem si koně nepůjčovala, nejsem si tak jistá, zda je výše zálohy adekvátní, o nějaké ceně pronájmu ani nemluvě, ale… Neřeším to. Peněz mám dost a když vše vyjde, jak má, tak mi ta částka nebude nijak chybět.

Jakmile je vše domluveno a zaplaceno, přejdu ke koni, abych si ho prohlédla. Tedy, nejsem na rozdíl od Alexe žádný odborník, ale dobrého koně právě díky němu už poznám. Hnědák, co přede mnou stojí rozhodně není žádný ušlechtilý plnokrevník ke koním, na kterých jsem jezdila s Noahem má taky daleko. Ovšem… Na cestování po městě by měl stačit. Tentokrát se nechystám na žádný zběsilý závod přes most ani… Ani nic jiného. Jen potřebuji dojet pravděpodobně na tajnou pochybnou akci v přístavní čtvrti a… No, takového koně by snad ani nikdo neměl chtít ukrást. Ani nevím, kde ho tam budu moci nechat, takže… Ne, to bude problém budoucí Delilah.

„Hm, tak Rusty,“ zopakuji po muži a natáhnu ke koni ruku, aby si ji mohl očichat. „Pěkné jméno,“ dodám, jak si najednou nejsem jistá, co bych měla říct. „Takže… Předpokládám, že jsme domluveni a mohu vyrazit,“ spíše konstatuji, než abych se ptala.

S tím přejdu k boku koně a přejedu mu dlaní po krku, abych ho vzápětí krátce poplácala po pleci, tak jak mne to učil Alex. Vzápětí ještě pro jistotu zkontroluji, že podbřišník nepotřebuje dotáhnout, ať už ze země nebo ze sedla a upravím si délku třmenů. Jakmile si jsem jistá, že je vše, jak má být, tak se bez zaváhání vyšvihnu nahoru do sedla, ve kterém se pohodlně usadím a přitáhnu otěže.

„Tak tedy… Večer,“ rozloučím se s mužem a pobídnu koně do poměrně svižného klusu. Čeká mě ještě dlouhá cesta přes město, a to i bez předpokladu, že se mi podaří zabloudit. Mapku i papír s pokyny mám ovšem nachystaný po ruce tak nezbývá než doufat, že to stihnu.