Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Poplatky Delilah Blair Flanagan Sleduješ chvíli tu zvláštní scénu, než dvojice mužů zmizí i se svým doprovodem kamsi do tmy uličky. Vypadá to, že tohle skutečně bude ono a nebo ses jen přimotala k nějakému pouličnímu prodeji drog a šmelinářství. Ale ne, to by byla až příliš velká souhra událostí. A tak tedy vykročíš.
Jen co se trochu přiblížíš trojici mužů, upřou se jejich pohledy na tebe. Přeci jen jsi samotná žena, a ještě k tomu dost nezvykle oblečená. Rozhodně nejsi nenápadná. Ovšem nikdo na tebe nepíská a ani k tobě nevykročí. Naopak jsi to ty, kdo k nim dojde a zastaví se jen pár metrů od nich.
„Dobrej věčír… dámo.“ Promluví jeden z nich a i přes tmu kolem vidíš, jak tě sjede hodnotícím pohledem. Nic dalšího ale neříká a viditelně vyčkává na tvůj další krok. Sebereš tedy odvahu tváří v tvář ne zrovna příjemnému setkání a upřesníš, proč si vůbec zde. „Hmm…“ Zamručí v odpovědi a pak… pak nic dalšího. Chvíli tě sleduje, jako kdyby snad o něčem přemýšlel, než jen vytáhne ruku z kapsy. Ten pohyb tě donutí sebou trhnout, protože ti hned v hlavě naskočí pár nebezpečných verzí toho, co by mohlo následovat. Avšak žádné zbraně se tu neobjeví, pouze otočí ruku dlaní nahoru a poručí ti. „Vstupní poplatek je pět set šekelů.“
Oznámí ti to s naprostou samozřejmostí, avšak i pro tebe ta částka rozhodně není nejmenší. Tohle byl zhruba měsíční plat zkušeného úředníka. Nebylo to něco, co by se dalo považovat za klasický poplatek. Ani v Zahradách se takové částky neplatily, pokud se někdo chtěl účastnit aukce. Většinou to bylo zadarmo a nebo skutečně jen za symbolický poplatek. Tohle ovšem… Těžko říct, zda to byla pravda a nebo si jen pánové snažili přilepšit si na úkor zazobaných hostů.
Tak jako tak si neměla moc možností. Vytáhla si štos bankovek, odpočítala příslušný počet a podala je muži před tebou, který si je krátce zkontroloval, zda obnos sedí a pak souhlasně kývne „Děkuji, madam.“ Roztáhl se mu na rtech spokojený úsměv, než pokynul jednomu ze svých kolegů. „Doprovoď ji dovnitř a pošli sem Franka s dalšíma.“
„Tak pojďte za mnou, paní.“ Pohnul se od skupiny ten menší z mužů, který však i tak byl dobře o deset čísel vyšší než ty, a pak společně s tebou vykročil do uličky. Prosmýkla ses mezi zbylou dvojicí mužů a zamířila za ním.
Ulička takto v noci působila ještě hůř než ve dne. Snad jen tma skryla většinu rozházeného harampádí a nadělala z něj pouze kupky stínů, kolem kterých se sem tam zableskly drobné korálkové oči. Ne, tohle skutečně nebylo pěkné místo a pokud tu bylo více hostů ze Zahrad, jistě to pro ně byl podobný zážitek jako pro tebe.
Dojdete ke dveřím, které muž otevře. „Až po vás.“ Pokyne ti a nechá tě vstoupit do domu, v jehož přízemí je před tebou teď prostě prázdná místnost. Tedy ne až tak prázdná. Není zde mnoho nábytku, jen dvojice stolů a trojice dveří vedoucích kamsi dál do domu. Tady si už všimneš, že je tu mnohem víc lidí. Alespoň pět mužů… Ne, mužů ne. Dokonce si všimneš i jedné ženy. Oblečení má podobné jako ty, jen hnědé vlasy má střižené na krátko. Stojí u jednoho ze stolů, ke kterému tě dovede tvůj doprovod.
„Takže… Všechny zbraně na stůl.“ Vyzve tě, zatímco přisune dřevěnou bedýnku. „Tím myslím, pistole, nože… výbušniny. Cokoliv. Bude vám to vráceno po aukci.“ Pronese mdlým znuděným tónem, jako kdyby to tu už párkrát opakovala. „Bezpečnostní opatření. I pro vaše vlastní bezpečí.“ Dovysvětlí, když se vaše pohledy střetnou, avšak nic dalšího už nedodává. Pouze čeká na to, až odložíš, co musíš nebo bys spíše měla do bedýnky.
| ||
| |||
 | Pravidlo Zahrad Projdu tou pochybnou uličkou a jakmile se ocitnu opět na „normální“ ulici, tak nasednu zpátky na koně a pobídnu ho do pomalého houpavého kroku, kterým se kůň rozejde vpřed. Cítím se takhle lépe, když ze hřbetu koně shlížím na své okolí – mám tak lepší rozhled. Je zde celkem živo, pokud bych se potřebovala někoho zeptat, zajisté bych někoho našla, ale příliš se do toho nehrnu. Většina lidí, které míjím jsou přístavní dělníci a námořníci, lidé spojení nějakým způsobem s přístavem a… Podvědomě si držím odstup. Od všeho a od všech. Příliš tomu nepomáhá ani to, že se mi přístavní čtvrť zkrátka nelíbí. Ve vzduchu visí těžká vůně kouře stoupajícího z nespočtu komínů a za ní se schovává slaná vůně moře, která sebou přináší nejen vzpomínky na Dvaraku, Liberty a vilu u moře, ale také jednu půdu s rozbitým zatlučeným oknem, kde jsem cítila něco podobného.
Sedím tak u stolu poblíž okna s výhledem do ulice a střídavě pozoruji siluety míhající se za oknem i dění v podniku. Nikam nepospíchám, ačkoliv se mi s plynoucím časem nedaří zbavit vzrůstajícího napětí. Nemám… Nemám takové situaci ráda. Když nevím, co mě čeká. Účastnit se tajné a dost možná nelegální aukce sice zní jako vzrušující dobrodružství, ale ve skutečnosti jsem více nervózní, než abych se na to těšila. Zvláště když si ani nejsem jistá, že jsem opravdu našla tu správnou adresu, jaké to tam bude a co za lidi tam potkám. Rozhodně tak mám o čem přemýšlet…
Srdce mi poskočí, když zahlédnu u ústí uličky stát čtveřici mužů. Takže… Snad? Nebo…? Nejistě si je prohlížím a snažím se odhadnout, jestli je to dobré znamení nebo jen náhoda. Úplně… Úplně se mi nechce jít se zrovna na tomhle místě zeptat čtyř neznámých mužů, jestli tu jsem dobře na té tajné aukci. | ||
| |||
| Hlavně žádné hlouposti Vera De Lacey Ležíš na posteli a hledíš do šera protknutého pouze nažloutlou září plamenů svíček. Nejenom, že je tohle celé nepříjemné probuzení, je také především překvapivé. Svou novou společnost zde bys nikdy nečekala, ačkoliv dalo se dost polemizovat o tom, zda tě naopak Elijah čekal. Rozhodně nevypadal, že by měl situaci v rukou. Byla to pozice, ve které bylo těžké představit si samotného Lucifera. Přeci jen ten byl vždy o krok před ostatními. Možná spíše hned několik kroků. Sama si nezažila Verše, kde bys jej viděla zahnaného do úzkých. Tedy možná až na situaci u ruin starého chrámu, kdy byl skutečně nakonec tím, koho rozhodnutí Tribunálu a celý plán s otrávenou falešnou zbraní zaskočilo. Rozhodně ale nebyl jediný…
„Heh, nejenom pár… Vypadá to, že máme dost nevyřízených účtů, o kterých ani nevíme. Jako vždy. Není to vlastně nic nového.“ Zhořkne mu hlas a zašklebí se, jako kdyby snědl něco opravdu kyselého. „A teď už to dohnalo i tebe. Vítej v mém světě.“ Pronese nevesele a krátce k tobě vzhlédne. Šedavě modré oči se zalesknou v mihotavém světle a připomenou ten večer, kdy byl zbytek jeho tváře skrytý za stříbrnou maskou. Neměla jsi ani tušení, s kým jsi to tehdy tančila a stoupala do schodů vedoucích na jednu z věží jeruzalémské opery. Stejně jako si nevěděla, o koho ve skutečnosti jde, i když masky spadly na zem.
„Robert…“ Zopakuje po tobě tiše jméno svého přítele. Vlastně tehdy si jej považovala také za někoho takového, než se věci staly složitějšími. „A jak to víš? Počkat… Neříkej mi to. Ptal se tě na mě, že?“ Zarazí se na moment než pokračuje, aniž by nějak déle čekal na tvou odpověď. Ostatně tato situace mluví za vše. „Hmmh, tak v tom případě, už musí být v koncích a neví kudy dál. To není zrovna dobrá zpráva.“ Svěsí znovu unaveně hlavu, zatímco se pár bílých pramenů dlouhých vlasů sveze z jeho ramen a svěsí k zemi.
„Archeoložky? Myslíš tu zatracenou ženskou? Ta je víc než jen to.“ Ozve se od něj dutým hlasem, než se bez dalšího varování vytáhne na nohy. Jeho pohyby postrádají lehkost a hbitost, kterou si pamatuješ, a naopak působí zvláštně těžce.
„Ale evidentně sází příliš na staré vazby, když tě sem za mnou jen tak zavřela.“ Udělá k tobě krok, druhý. „Mohl jsem tě udusit polštářem, uškrtit tě… Ani by si o tom nevěděla.“ Přimhouří oči do potemnělých štěrbin, ve kterých se jen zableskne světlo plamenů svíček. „Byla tu spousta možností, jak si s tebou srovnat účty. Bůh ví, že se mi ji pár honilo hlavou…“ Semkne pevně rty, až zbělají, zatímco se zastaví jen kousek od tvé postele, tvář skloněnou k tobě. „… Ale to bylo tehdy.“ Ušklíbne se opovržlivě po nepříjemně dlouhé chvíli a těžko říct, zda to bylo nad tebou nebo jím samým. „Viditelně jí tahle sázka vyšla. Stejně jako i ty další. Bohužel.“ Nakrčí nos, než se otočí a zase se pár kroky vzdálí od tebe i tvé postele. Ne, neodpoví ti na tvou otázku, která se ho týká, vlastně se na tebe ani neohlédne, když zazní. „Nevím, kde přesně jsme. Počítám, že stále v Jeruzalémě. Je to… cítit ve vzduchu. A navíc…“ Dotkne se jednoho místa na stěně a jen zase rychle ucukne, jako kdyby stěna pálila. Z místa dotyku však vyjde bledá záře, která se jako vlna rozlije do spleti symbolů, jenž se táhnou po stěnách. Jako když se hodí kámen do vody. Rozzářila se jen malá oblast, která dosáhla stěží ke stropu, ale z toho mála, co jsi viděla, bylo jasné, že symboly se táhnou dál. Mnohem dál. Dost možná pokrývají celou tuto místnost. Nebo spíše kobku.
„Máme ubytování vhodné jen pro vybranou společnost. I když některé z nás si ještě pojistili.“ Ozve se opět jeho hlas, aniž by se na tebe však ohlédl. „Takže žádné hlouposti, Vero… Hmm, odkud tě sem vůbec ta harpyje dostala. Počítám, že z pod Essingtonova nosu se tě neodvážila odtáhnout… nebo?“
| ||
| |||
| Čekání Delilah Blair Flanagan Tohle místo rozhodně není něčím, na co bys byla zvyklá. Sice to tu netrpí až takovou nouzí jako třeba Industriální čtvrť, ale pořád je to tu takové nevzhledné a ošuntělé. Na druhou stranu je to zde také živější. Částmi do přístavu proudí materiál a stejnými cestami je také odvážen dál do města, jen co je vyložen z velkých ocelových lodí. Ne, na ty odtud nedohlédneš. Část s mořem a množstvím mol, u kterých kotví všemožná plavidla, je skrytá za několika řadami ulic. Vzduchem se nese slabá vůně moře, kterou ale většinou přebíjí zápach kouře z páleného uhlí, kterým si většina domácností už v tuto roční dobu přitápí. Ovšem to, že je tohle tak živá čtvrť má i své výhody. Je zde spousta podniků, kam se dá zašít a případně i ustájit koně. Skoro by se dalo říct, že co roh větší ulice, to nějaká putyka. Jistě, lidé zde nepůsobí jako sorta, se kterou bys chtěla zabřednout do nějakých delších hovorů – jedná se převážně o dělníky z doků a námořníky, ale aspoň tato část města působí skutečně živě. Kdyby ses dostala do problémů, zcela jistě by se našel někdo, kdo by přispěchal na pomoc sličné dámě v nesnázích. Až na to, že ty jsi dámou v nesnázích už nechtěla být. Revolver a nůž u pasu o tom vypovídaly dost jasně. Projíždíš tedy ulicemi a rozhlížíš se v nejbližším okolí inkriminované uličky. Nakonec to chce trochu hledání, protože potřebuješ najít nějaký větší podnik, který by nabízel i možnost ustájení koní, ale i to se ti podaří. Je to nakonec asi jen zhruba deset minut pěšky od tvé cíle, takže to není vůbec k zahození. Na dvoře tu je přístřešek pro koně, kde jich už několik postává a pofrkává a celkově to místo působí na místní poměry jako jedno z těch lepších. Když vejdeš dovnitř obklopí tě příjemné teplo a štiplavé aroma cigaretového dýmu. U pár stolů se pokuřuje, ale jinak tu není vyloženě zakouřená atmosféra. Stačí projít kolem baru a hlavní části, kde se zdržuje většina hostů, a dostaneš se do zadního většího prostoru se už klasickými stoly, u kterých si můžeš posedět a třeba se i v klidu najíst.
Nakonec není problém se s obsluhou domluvit na tom, že si zde koně necháš ustájeného na několik hodin. Za peníze jde prostě vše a tobě nedělá problém pustit pár šekelů. A pak prostě čekáš. Vidíš, jak se za okny pomalu šeří, zatímco se před tebou klikatí aromatický dým ze svařeného vína. Ano, to ti zde doporučili. Ideální pití do takového sychravého počasí, které je zde teď skoro každý druhý den. Není to nic tak silného, aby ses musela bát, že odtud neodejdeš, ale umí to příjemně prohřát tělo pěkně až ke kostem. Vůně badyánu, hřebíčku a pomerančů ti i na chvíli připomene Provincie. Přesto tam by sis svařené víno zrovna nedala, ale za to zde, v Novém Jeruzalémě, je to příjemné pití, které k němu doslova patří.
Nakonec se čas nachýlí, a zatímco za okny už padne černočerná tma, ty se natáhneš pro kabát, aby ses opět vydala na místo. Nezbývá než doufat, že to tam skutečně bude. Představa, že tam dorazíš a uvítá tě na místě opět jen ta špinavá krysa, nebyla vůbec lákavá. No, za pár minut už budeš vědět, na čem jsi. Dopiješ, zaplatíš a vyrazíš z podniku. Venku se zcela jistě ochladilo a vlhký vzduch vanoucí sem od moře už není zrovna dvakrát příjemný. Alespoň, že ses prohřála během svého čekání. Zabočíš a zamíříš k známé uličce. Když už se k ní blížíš, všimneš si, že u vstupu do ní stojí čtveřice mužů. Na první pohled nepůsobí až tak odlišně od ostatních, kteří se zde pohybují. Teplé kabáty, čepice, mohutnější postavy. Pak jsi ale svědkem zvláštní události, kdy k nim přistoupí dvojice rozhodně lépe oblečených gentlemanů. Ne, nemají žádné hůlky ani nápadné cylindry, ale tobě nedělá problém všimnout si střihu oblečení, které se vyskytuje spíše v Zahradách než těchto místech, ačkoliv se majitelé viditelně snažili být méně nápadní. Dvojice s muži u uličky něco krátce řeší a pak s jedním z nich zajdou dále za roh. Tak přeci jen se tu něco děje.
| ||
| |||
 | Složitější Ležím. Tělo mám tak ztěžklé, až se mi i hruď zvedá jenom s námahou. Před očima mi plave směs barev nebo ještě spíše odstínů šedé, teprve pak nabírají tvarů a ostrých hran. Hledím na strop ozářeným mihotajícím se světel svíček. Skoro se mi zdá, jako bych kromě svého ztěžklého dechu slyšela ještě někoho, ale… nedokážu se pohnout. Znovu na mě dolehne ten nepříjemně houpavý pocit, který mě nutí držet rty pevně semknuté a soustředit se jenom na to, aby si kyselost v hrdle nenašla cestu ven. Naposledy jsem se takhle cítila, když… Philip trval na těch skleničkách šnapsu. Ani trochu se mu nelíbilo, že bych měla odvahu hostitelku odmítnout, a tak si mě pokaždé přeměřil varovným pohledem. Byla to další z mnoha špatných nocí. Následující ráno se s tímhle snad ani srovnávat nedalo. Je mi příšerně. Opravdu příšerně. Čas tak měřím jenom na údery srdce střídání se naoranžovělého světla se tmou pod přivřenými víčky. Co se vůbec stalo? Vyrazila jsem… Vyrazila jsem na tu sešlost milovníků módy. Aniž bych komukoliv řekla, kam vlastně jedu nebo pod jakým jménem. V Essingtonském sídle tak zůstaly jenom náznaky, neúplné informace a polopravdy, které nebude snadné rozuzlit. Ani nevím, jak dlouho tam tak ležím, než se mi podaří zašmátrat rukou po chladném povlečení a pootočit se do prostoru, až v tom naprostém tichu zazní kromě šustění látky také vrznutí matrace. Hlas muže mnou napřed polekaně škubne a pak se napětí ze svalů stejně rychle vytratí. Poznám ho. Samozřejmě, že ho poznám. Je to… „Lu… ci…“ pohnou se mi rty pod tíhou tolik známého jména, které chutná sladce jako úleva. Nedostanu se však ani přes třetí slabiku, než mi obočí cukne a… kouzlo se zlomí. Pořád jsem to já. Vera, ne Zerachiel. Ano, jsem Vera… a on je… ale ne…
Celou tu dobu jsem myslela, že bych se bála, kdybychom se znovu setkali. Důvodů se bát mám dost. Okradla jsem ho. Zradila ho kvůli muži, kterého ze srdce nesnáší. Ublížila jsem mu. A on ublížil mně. Obsah toho modrého tubusu dokonale roztříštil víru, že by mi… jí… Lucifer nikdy neublížil. Přesto… Neprobudí se ve mně strach, když se na něj zadívám. Na muže, nebo ještě spíše mladíka, kterého jsem už nikdy v životě nechtěla vidět. Srdce se mi sevře. Vidět ho… bolí. A vidět ho takhle bolí ještě více. Už když za mnou přišel Robert, se toho ve mně pohnulo tolik, co nedokážu ani pořádně vysvětlit. Snad jenom vím, že mi to nepatří. Stejně jako touha k němu přikleknout, dotknout se ho a ujistit se tak, že je v pořádku. Nepohnu se, asi jenom protože bych to nedokázala. Díky bohu za to. A díky bohu za to, že se ve vzduchu nechvěje vůně krve. „Hmm, pokud to má být karmický trest…“ vydechnu zhrublým hlasem, který mě přiměje zvednout opatrně ruku a promnout si hrdlo, „pak je to vcelku příhodné, nemyslíš? Dovedu si představit, že přinejmenším pár lidem by to připadalo…“ přivřu oči, jak mi dělá problém dokončit myšlenku, a tak to po chvíli zakončím zesláblým: „Však víš.“ „Hledá tě Robert. No, teď už vlastně nejenom on,“ pokračuji tiše, „ale… šílené archeoložky nejsou zrovna na jeho seznamu podezřelých. A je to… složitější. To slovo nesnáším.“ Ano, složitější… Zase jsem to jednou zkomplikovala více, než je zdrávo. William ani neví, kde se máme setkat. Jenom kdy bychom měli vyrazit, abychom to stihli, a… to nestačí. Celé je to špatně. Takhle se ještě budou podezřívat navzájem místo toho, aby nás hledali. Jedna a jedna rovná se… Snad se pan Hayland vrátí a řekne mu o té zatracené akci. Ahh, nemůžu uvěřit, že jsem s sebou měla šestici mužů pověřených tím, aby mě chránili, a já je poslala pryč… jenom tak… protože Roberta bych přeci zvládla. Ani se nemusím zpovídat ze zločinů Zerachiel, kdepak; tohle bude spíše trest za to, že nikdy nikoho neposlouchám. Opravdu nepoučitelná. „Jsi…“ slyším se nakousnout otázku, která mi drtí vnitřnosti ledovou pěstí. Naprázdno polknu, než se přiměji znovu otevřít oči a znovu se zadívat jeho směrem. Čekala jsem, že se budu bát, ale… ne o něj… „Jsi zraněný? A… kde to vůbec jsme?“ přeptám se, zatímco se pomalu – velmi pomalu – pokusím vytáhnout alespoň do sedu. | ||
| |||
| Krásy přístavní čtvrti Nechávám za sebou ulici plnou lidí i policistů a… Nemám z toho dobrý pocit. Vůbec z toho nemám dobrý pocit. Sice jsem dle černé kroniky věděla, že se v Jeruzalému dějí hrozné věci a ze všech těch náznaků i řečí Noaha také bylo lehké usoudit, že situace je opravdu zlá, ale… Ale vidět to takhle, slyšet… Je to jako dostat políček a konečně otevřít oči. Až příliš snadno si dokážu představit ztraceného, jak postupuje domem a masakruje všechny obyvatele, příliš se mi nechce věřit, že by to měl na svědomí člověk. Ačkoliv… Proč? Proč si vybral zrovna jeden náhodná dům ve čtvrti? Nebo jich prošel více? A… Dvacet lidí? Musel snad mít nějaký důvod, ne? Nedokážu si vybavit, zda se Ztracení krmili na smrtelných, jen… Jen vím, že zabíjeli nás. Naše krev… To po mně šel Ztracený v tom lese, ne po Noahovi, ten ho ve skutečnosti nezajímal, pouze mu stál v cestě. To já a moje krev byli to, co ho přimělo zaútočit.
S ostrým výdechem raději pobídnu koně a pokračuji dál, avšak neubráním se neustálému nervóznímu rozhlížení se kolem. Byl to hloupý nápad. Neměla bych… Neměla bych tu být sama. Mám jen revolver a nůž, stačilo by to na Ztraceného? Ani po pár měsících trénování s Alexanderem si nepřipadám kdovíjak jistá, pokud bych se měla bránit něčemu takovému. Snad jen… Zabila jsem jednou ranou slona. Sice z pušky, ale jednou ranou… Tohle… Zvládla bych to taky. Určitě bych to zvládla taky, probůh, vždyť i to byl důvod, proč jsem trávila tolik času nácvikem střelby….
… kterou zaslechnu mezi domy. Polekaně sebou trhnu – na rozdíl od Rustyho. Ten zvuk nebyl kdovíjak silný a nesl se se vzdálenou ozvěnou, ale pro mé napjaté nervy to není zrovna něžné pohlazení. Proboha… S očima rozevřenýma dokořán pobídnu koně do ještě rychlejšího tempa. Střelba v ulicích je pro mě něco naprosto… Co je tohle za místo? Začínají mi chybět Zahrady. Vážně moc. Proč se ta aukce nemohla pořádat někde tam? Soukromých a tajných klubů tam bylo více než dost… V tom, že to zde bude na denním pořádku mne jen ujistí pohled na těch pár chodců, se kterými to ani nehne. Já ovšem rozhodně tak v klidu nejsem. I přes všechny ty věci, které jsem v minulosti zažila je tohle pro mne stále neznámý svět, ve kterém se necítím zrovna dvakrát příjemně.
Zatímco pokračuji městem dál, snažím se uklidnit. Získat zpátky ztracenou jistotu. Nakonec se ovšem musím soustředit spíše na cestu než vlastní roztěkané myšlenky. Navzdory předsevzetí, že se v Přístavní čtvrti opravdu nechci ztratit, tak tady bloudím, protože… Já nevím, to je takový problém mít aspoň nějak označenou ulici? Jak tady má člověk něco najít! Ještě ke všemu zrovna tady, kde opravdu bloumat ulicemi nechce. Čím déle se tu motám, tím více namísto úzkosti a obav cítím prachobyčejné podráždění a znechucení z místa, kde jsem se to ocitla.
Korunu tomu nasadí už jen to, když skutečně najdu ulici, kterou jsem tak dlouho hledala.
„Ne, to nemůže být doopravdy,“ vypadne ze mne frustrovaně, zatímco hledím do té úzké zaplivané uličky, která páchne splašky a močí. Snad si ani nechci představovat, jak to tady bude vypadat večer až se setmí. A už vůbec ne sebe, jak tím místem jdu… Sama… Ne, rozhodně to není místo, kam bych bez zatraceně dobrého důvodu chtěla večer vstoupit a začínám tak trochu pochybovat o tom, že ta aukce je ten zatraceně dobrý důvod pro něco takového.
Krysa, která proběhne uličkou mi to rozhodně neusnadní.
Notnou chvíli tak jen hypnotizuji pohledem ústí ulice a přesvědčuji sebe sama, že je nedůstojné a hloupé, aby se anděl smrti bál vkročit o samotě do pofidérní ulice. Mimoděk se mi vybaví Noahova slova, co se mi vryla do mysli. Na tomhle místě by se zcela jistě mohla ztratit jedna dáma ze Zahrad, snadno a rychle. Ještěže já už dámou ze Zahrad nejsem.
Nakonec je tu ovšem jeden mnohem praktičtější problém, který mne pálí ještě o něco více. Co s Rustym? Tady ho přeci nechat nemohu a… Neříkejte mi, že sem všichni ti lidé hodlají přijít pěšky? Nikdo soudný by se tu přeci nechtěl po setmění procházet jen tak. Nicméně ať se rozhlížím sebevíce, nenacházím vhodné místo, kde by se dal nechat kůň nebo kočár. Nakonec se tak přiměji seskočit z koně a vzít hnědáka za otěže. Společně s ním vykročím do uličky, jen abych ji prošla a… Hm, jak večer vůbec poznám, které u těch dveří jsou správné?
„Tohle je zlý sen,“ zamručím tiše.
Cítím, jak ve mne roste zoufalství, zatímco krčím nos a snažím se do ničeho nešlápnout. Rychlý pohled na hodinky mi prozradí, že času mám opravdu dost. Naštěstí. Nebo naneštěstí? Přijet později, dost možná by tu už někdo byl a mohl by mi poradit, co mám dělat. Protože já to nevím.
Stepovat tu přes dvě hodiny s koněm mi připadá hloupé a… Ne, ne. Tohle musím nějak vyřešit. Nejdříve jeden problém, potom další. To zvládnu. Nakonec zvládnu všechno, ne? Zvládla jsem sama a bez pomoci osvobodit hlídaného vězně. Zvládnu i tohle. Rozhodnu se tak zkrátka vydat do přilehlých ulic… Někde tu musí být místo, kde můžu bezpečně nechat koně. Nebo aspoň lidi, kteří by mi mohli poradit. Větší ambice momentálně nemám. Snad v nejhorším případě… Se podívám do plánku, kde je to kasino, třeba bude aspoň v nějaké docházkové vzdálenosti.
Tak či tak mne optimismus společně s lepší náladou nabyté při obědě začíná zase rychle opouštět. | ||
| |||
| Karma Vera De Lacey S tím, jak odplouvá tvé vědomí, opadávají i myšlenky na to, jak se to dnes všechno prostě pokazilo. Představa temné siluety muže stojícího venku a hledícího netrpělivě na hodinky, zatímco se na nočním nebi stahují těžká mračna. Mladé ženy s rudými vlasy, která sedí ráno u snídaně u obrovského stolu sama. Sama v cizím sídle obklopená tvářemi, které nezná a nikdo jí nemůže odpovědět na tu prostou otázku – Kde je sestra? Dokonce ani černovlasý vévoda se v tvých myšlenkách netváří nadšeně, když mu tu zprávu předává viditelně nervózní pan Harrington. Ne, ani jeden z těchto výjevů není pěkný. Avšak nemusíš se jimi trápit dlouho. Houpavá tma tě obejme a konejšivě pohltí. Nezůstane nic. Jen ta nasládlá vůně chloroformu…
☩
Nakonec se hustá tma rozestoupí a tvé vědomí se přihlásí o pozornost. Opět jsi zpátky. Vnímáš. Hlava tě bolí a žaludek máš jako na vodě. Ne, tohle je velmi nepříjemné. Horší než, když ses musela vyrovnávat s následky nadměrné konzumace šnapsu po jednom z večírků ve vyšší společnosti. Pomáhá tomu snad jen to, že ležíš. A po chvíli se vše i přestane houpat, a tak můžeš škrtnout možnost, že bys snad nedej bože byla na palubě nějaké lodi. Pomalu otevíráš oči a mžouráš do šera. Jde to ztuha a rozhodně se necítíš hned jako rybička. Naopak to chce nějaký čas, kdy jen ležíš a snažíš se spolknout kyselé sliny, které se ti derou krkem.
Ovšem, když se více pohneš a ozve se zašustění tvých šatů, kvůli kterým ses tehdy vydala do té osudné koupelny…
„Hmm… Tak už jsi vzhůru.“ Dolehne k tvým uším melodický hlas, který tě v první chvíli naprosto zmate. Jsou tohle… Verše? Protože ho znáš. Moc dobře ho znáš. Ale mimo zdánlivé bezpečí Veršů si jej už opravdu dlouho neslyšela. Bude tomu skoro rok, co…
„Vypadá to, že ty řeči o karmě nakonec nejsou jen plané řeči, ale dohnala nás všechny.“ Prosákne do toho tak dobře známého hlasu vrstva cynismu a tobě se konečně naskytne pohled na jeho majitele, jen co se ti podaří otočit hlavu.
Vidíš ho, a přitom je tomu těžké uvěřit. Vypadá tak… jinak. Strhaně. Zničeně. Bílé dlouhé vlasy má zcuchané a na sobě má tmavé pomačkané oblečení. Nejspíš zbytek obleku, který už ale měl dávno nějaký sluha vzít a vyčistit. Působí unaveně a nezvykle pobledle. I na někoho, jako on… I na Elijaha.
Vypadá to, že jste v nějaké potemnělé místnosti bez oken. Je zde chladno. Opravdu zima. Stačí se dotknout stěny, která je vedle tvé postele a cítíš, jak je promrzlá. Slyšíš pouze dech nedaleko sedicího muže, ale jinak je zde naprosté ticho. Nebýt pár svíček na stolku, tone celá místnost v nepropustné, všepohlcující tmě.
„Kdo by to byl řekl, že se nás osud svede dohromady zrovna takto. Po tom… všem.“
| ||
| |||
| U cíle? Delilah Blair Flanagan Atmosféra toho místa se o tebe otírá stejně jako útržky hovorů, které k tobě dolehnou. I z toho mála se dá v hlavě poskládat neveselý obraz toho, co se zde dost možná událo. Ztracení. Co jiného by to mohlo být než oni. Kdo jiný by za sebou nechával zmrzačené a roztrhaná těla jako od zvěře? Stačilo si jen vzpomenout na toho jednoho, které si viděla tehdy před rokem v lesích za Novým Jeruzalémem. Na ty několika článkové prsty zakončené ostrými drápy. Na tu nadlidskou sílu, se kterou odhodil Noaha jen jako hadrovou panenku. Zvládl by jeden zabít dvacet lidí nebo jich bylo víc? Vlastně… možná by stačil i jeden. Neviditelná hrozba rozsévající smrt a chaos kolem sebe. Na druhou stranu tohle byla ideální doba pro mnohé vyšinuté jedince, kteří by své vraždění zvládli schovat mezi ty opravdové případy. Nejspíš. Kdo ví. Časy se začínaly měnit a k lepšímu rozhodně ne.
Ať už za tím ale bylo cokoliv nebo kdokoliv, rozhodneš se tu raději nezastavovat a zbytečně se nezdržovat. Netýká se tě to a ten nepříjemný pocit u žaludku také mluví sám za sebe. Nakonec i pobídneš koně k rychlejšímu tempu, i když k tomu není žádný důvod. Žádný jiný, než být od toho místa co nejdál.
Projíždíš pak dál ulicemi, když v tom zaslechneš ozvěnu něčeho, co poznáš i zde. Výstřel. Je to daleko, ale mezi domy se ten ostrý zvuk nese s osobitou lehkostí. Ani nemusíš příliš dlouho čekat, než jej vzápětí následuje druhý, avšak pak… pak už je ticho. Ať už to bylo cokoliv, bylo to daleko od tebe a ozvěna to byla slabá, že ani Rustyho nijak nepoplašila. Ostatně bylo to město. Neustále zde něco bouchalo, klapalo, padalo. Zvláště pak v Industriální čtvrti. Ani těch pár lidí na ulici, co jsi měla ve svém okolí, se kromě krátkého ohlédnutí nijak nerozrušovalo a prostě pokračovalo po cestě dál. Napodobila si je tedy a jela dál za svým cílem. Přeci jen dnešní den ještě nekončil.
V Přístavní čtvrti to ale začalo být dost zdlouhavé. Jakmile ses nemohla držet hlavních tříd, nebylo to zrovna ideální. Zároveň zde také popisky ulic nebyly tak svědomitě vyvedené jako v Zahradách nebo jiných lepších čtvrtích. Zabralo ti to až nepříjemné množství času vyplněného pomalu se hromadící frustrací, když ses už po několikáté vracela k lékárně na rohu, abys to tentokrát už určitě našla!
A pak nakonec… Skutečně… Se ti podařilo nepřehlédnout odbočku do zapadlé uličky. Byla to skutečně úzká ulice, která působila prázdně a spíše jako jedna z těch technických částí města. Místo, kam vedou samé zadní východy a žádný hlavní, kterým by sis chtěla pozvat do domu hosty. I když celkově tato část města působila poněkud neutěšeně, ta podivná ulička na tom byla o poznání hůř. Smrad splašků, odpadků a jinak… nic. Neviděla si zde žádné místo pro kočáry a vlastně ani samotného koně. Už takto ve dne působila jako místo, kam by se nikdo rozumný jen tak nevydal se projít a co teprve večer. Aukce měla být v sedm hodin, což znamenalo, že sem zcela určitě půjdeš po tmě.
Zatím se smrákalo, ale do samotné aukce zbývaly více než dvě hodiny. Zatím si tu nezahlédla nic vyloženě podezřelého, pokud se za něco takového nedalo považovat to, že tu skutečně nikdo nebyl. Působilo to zde prázdně, až vymeteně. Až na tu krysu, která s pískotem přeběhla po straně chodníku a zmizela kdesi v polorozpadlé obezdívce domu. Ovšem ať už sis to konzultovala s plánkem kolikrát si chtěla, tohle bylo skutečně to místo a pokud Alexander s Noahem neměli špatnou adresu, podařilo se ti ho najít.
| ||
| |||
| Jen chvíle Opožděně mi dochází, že tlukot srdce vnímám jenom jeden. Ten svůj. Naléhavý, k smrti vyděšený a domáhající se svobody. Byť mi zlato žhne v očích, vůlí se napínám do okolí a soustředím se na svou moc jako nikdy předtím, na madam Warder nedosáhnu. Ve vzduchu se nechvějí zlaté provázky, za které by jindy stačilo jenom zatáhnout. Necítím ji. Jako by tady nebyla. Jako tehdy s Robertem, když se před mým vlivem zaštítil. Jako když se Zerachiel pokoušela ovlivnit někoho… jako ona… Jak se to možné? Hlava se mi motá tak, že to nejsem schopna dotáhnout do toho hrozivého závěru. Bude to jen chvíle… Ve vlasech mě zašimrá skoro až konejšivý šepot. Jindy by mě podobný tón hlasu nejspíše uklidnit zvládl, ale to by mi nesměla tisknout na ústa kus hadru a držet mě tady silou. Odmítavě pohnu hlavou. Tohle přeci musí být nějaký omyl. Vždyť se ani neznáme! Ještě před pár okamžiky mi ta žena připadala naprosto ohromující. Dokonce i jako žena se jí daří cestovat, zkoumat vykopávky a dělat, co se jí zamane. A teď… proč to… Zjišťovat, jestli jsem jí něco neprovedla, proč to vlastně dělá a co se stane za tu slibovanou chvíli, každopádně nehodlám. Musím se odsud dostat. Tíha vlévající se mi do těla mě ponouká k pohybu, než bude příliš pozdě. Přenesu váhu. Mezi prsty zachytím dlouhé černé vlasy a zatáhnu. Pokusím se jí vyprostit ze sevření a… Ne, nepodaří se mi to. V hrdle se mi zadrhne další bolestivé zaúpění, tolik podobné zvuku štěněte, které se pokusilo cvaknout zuby a tvrdě se na něj obořila bota. Žena mě natiskne na mramorovou desku. Musím… I teď na mě doléhá neodbytná potřeba se bránit, ale je to s každým úderem srdce těžší. Bojovat, soustředit se, dokonce se i přimět pohnout. Pohled mi padne na malou černou kabelku, kterou jsem odložila stranou. Ta zbraň! Ano, vzala jsem si s sebou zbraň. Teď už si ani nevybavím, jestli je nabitá nebo ne, ale vlastně na tom tolik ani nezáleží. Kdyby se mi jí podařilo praštit tím kusem kovu, nebo… nebo ji vyděsit natolik, aby se stála… Stačilo by to? Možná. Snad. Ruka se mi chvěje a stojí mě neúměrně mnoho sil ji vůbec udržet. Ještě kousek… Ještě takový kousek. No tak! A přesně ve chvíli, kdy o taštičku zavadím prsty, mi vyprší čas. Kolena se mi podlomí a napětí ze svalů se vytratí. Tělo mi najednou, bez varování či sebemenšího ohledu na to, co se děje, vypoví službu. Svezu se o něco níž. A pak ještě níž. Nespadnu, jenom protože mě ta žena… madam Warder… Olivie přidrží a pomalu se mnou poklesne k zemi. Nasládlá vůně té látky mi před očima vykresluje černé květy, které se rychle rozrůstají zlatobílou koupelnou. Je to jako… v divadle… když světla zamíří na ten jediný, dramatický bod na jevišti. Už nedokážu ani pohnout konečky prstů, snad jenom podpatek mi skřípne o podlahu a hlavu pootočím ke dveřím, jako bych doufala, že se otevřou a někdo mi přispěchá na pomoc. Ano, potřebuji… pomoc… Stejně jako tomu však bývá u dramatických konců divadelních her, se svět však ponoří do tmy. Místo ohlušujícího potlesku však přichází ticho. To bezútěšné ticho, které tolik nesnáším. A kterému už nemám jak vzdorovat. Ještě chvíli vnímám stisk, který už není tak bolestivý jako předtím, chlad stoupající od podlahy a prosakující tenkou látkou, ten příšerný nasládlý zápach, tlukot vlastního srdce a pak… už nic. Zkrátka nic.
| ||
| |||
| Strach Jakmile se rozloučím s vousatým mužem, tak nechám stáje za zády. V ulici na chvíli pobídnu koně i do cvalu a vzápětí zpomalím do svižného kroku, abych si vyzkoušela, jak se chová, a především jak poslušně reaguje. Jedná se o klidného koně, dokážu si představit, že ideálního pro nezkušeného jezdce, který se chce projet po parku. Nadšená z toho úplně nejsem, zvykla jsem si, že naši koně v Dvarace byly o dost více temperamentní – dokonce i ti mírnější povahy a i ti policejní v sobě měli více síly a elánu. Rustymu vyhovoval krok a pokud bych potřebovala nasadit opravdu ostré tempo, nejsem si jistá, jak dlouho by to vydržel a především, jak dlouho by se mu chtělo.
Nicméně… Času mám naštěstí opravdu dost, vyrazila jsem s velkým předstihem. Přeci jen znám jen Zahrady a těmihle částmi města jsem snad nikdy neprojížděla ani kočárem. Z dobrých důvodů. Střídám tak krok s pracovním klusem, abych koně zbytečně neunavila a zároveň měla čas hlídat si, kudy a kam jedu. Nesmím se ztratit. A především v přístavní čtvrti se ztratit rozhodně nechci.
Projíždím ulicemi a rozhlížím se kolem sebe, sleduji, jak se postupně mění, jak se blížím k nuznějším čtvrtím. Dnešní počasí odpovídá mé náladě, šedivé a pošmourné, ačkoliv úplně ošklivo také není. Rozhodně by mohlo být hůř. Neprší, nesněží, ani se mi pod kabát nederou ledové pařáty sychravého podzimu, ačkoliv to je asi jen otázka času. V sedle mám aspoň čas vytrávit sytý oběd a z žaludku se mi tak vytrácí pocit těžkosti z toho, že jsem do sebe během patnácti minut dostala polévku i hlavní chod a zapila to kávou utopenou v cukru.
Po nějakém čase jsem ovšem nucena opustit známé hlavní třídy a ponořit se do mapky. Chvíli mi trvá zorientovat se, kde jsem a kudy musím pokračovat. Naštěstí jsem si trasu opravdu dobře vyznačila i nastudovala, a tak mi nedělá problém pokračovat správným směrem skrze místa potvrzujícími, že opravdu musím tudy.
Příliš se mi tu nelíbí. Není to sice až tak hrozné jako ta úplně okrajová chudinská čtvrť, kam mne bral Noah, když jsme se potřebovali dostat z města do lesa, ale… Sama se tu necítím úplně dobře. Nebojím se, dnes už ne, ale nechtěla bych na takovém místě žít. Na policejní hlídku zde takřka nenarazím a většina domů přímo žadoní o opravu či rekonstrukci. O novou omítku, někde i okna, a… Proč je v těch dveřích tam díra? Jako by je někdo prokopl. Ostatně místní nevypadají o nic lépe než domy. Vyspravované oblečení, někdy jen ošuntělé, nitě trčící ze svetru, kabáty s odrbanými lokty a rukávy. Tedy ne všichni, někteří vypadají zkrátka a jen… Obyčejně. Všedně. Komukoliv ze Zahrad by nestáli ani za pohled, já se ovšem nyní dívám. A to více než pozorně.
Co mne ovšem nakonec upoutá nejvíce není ani tak srocující se dav zaplňující část ulice a policisté pohybující se kolem, ale… Ten pach. Závan sychravého podzimu natolik intenzivní, že stačí jediný nádech a cítím ho v nose i ústech. Na jazyku mi zůstane ta blátivá chuť hlíny a tlejícího listí. Když si přejedu jazykem po zubech, jako by to bych cítila studenou železitou chuť vlhkého kamení. Tiše mlasknu a zpomalím koně, zatímco se nadále blížím, abych mohla mezi lidmi projet. Vidím nosítka a moc dobře vím, že se tam otočí ještě hodněkrát. Tady nezemřel jeden člověk. Ani dva nebo tři, ne…
Když ke mne dolehnou útržky rozhovorů, zamračím se a… A pak mi z tváře vyprchá veškerý výraz včetně barvy. Jako ve snách si to přehrávám v hlavě. Dvacet lidí. Roztrhaná těla. Jako od zvířat. Jen ztěžka polknu knedlík, který se mi udělal v krku a lehce sklopím hlavu. Srdce mi buší. Dokonce i Rusty zpozorní, jenže na rozdíl od smrti on musí cítit krev. Hodně krve. Nakonec potřesu hlavou a přinutím se narovnat. Modrýma očima přejíždím okolí a najednou se mi opravdu, ale opravdu nechce pokračovat dál.
Tohle neudělala zvířata, ale Ztracený. A nejsem si jistá, zda jen jeden.
Jen z té představy se mi udělá zle. Musím se nadechnout a zase vydechnout, ovšem v nose mne stále lechtá vůně doprovázející smrt, která mi nedává zapomenout.
Přesto se pokusím ulicí projet, v nejhorším to prostě otočím a objedu blok. Pryč odsud. Hlavně pryč odsud… V Jeruzalému se skutečně něco dělo. Ovšem nedalo se s tím nic dělat. Nebyl tu už nikdo, kdo by ty lidi ochránil. A jestli jsem si něčím jistá… Bude to horší. Jak jsem to říkala Ramielovi? Přijdou větší. Mnohem větší. Před očima mi probleskne vzpomínka na obrovskou černou nohu bořící se do střechy domu. Monstrózní stvoření kráčelo městem a nebylo zde nic, co by ho zastavilo. Kdo… Když se k tomu přidá představa, že část toho, co roztrhalo ty lidi mám v sobě, tak zalapám po dechu a jsem jen kousek od toho, abych se rozloučila s obědem.
Nakonec se ovšem zvládnu uklidnit. Dost na to, abych dokázala pokračovat dál… I když nyní v rychlejším tempu. Nahlas bych to nepřiznala, ale pokud se tu potulují Ztracení… Mám strach. Opravdový strach. | ||
