Andor.cz - Dračí doupě online

Před odchodem ještě naposledy kontroluji, zda mám u sebe vše, co bych mohla potřebovat. Zastavím se i před zrcadlem, ve kterém se chvíli prohlížím a rovnám si jak klopy kabátu, tak i vlasy ledabyle zapletené do volných copů. Na jakoukoliv společenskou akci v Zahradách bylo zcela a naprosto nevhodné, avšak pochybuji, že bych tím někoho na té aukci mohla pohoršit. I přesto nespokojeně nakrčím obočí a chvíli bojuji s nutkáním si vlasy zase rozpustit. Nicméně to neudělám. Takhle je to lepší, ať už mě čeká cokoliv…

Cestou z hotelu se ještě na chvíli zastavím na recepci. Některé věci je lepší neodkládat a je možná lepší, když to vyřeším ještě dnes. Kdo ví, kdy se vlastně vrátím a jaký bude zítřejší den. „… Ehm, hezký den? Děkuji za tu snídani,“ příliš se nezdržuji úvodem a pokračuji rovnou dál. „Dnes neb zítra – tedy, spíše zítra, očekávám, že se ke mne připojí jistý gentleman, Edward Archdale. Mohla bych vás požádat, abyste ho vpustili do našeho apartmá, případně mu poskytli klíče, pokud bych nebyla přítomna?“ Ani se nezdržuji žádnou krycí historkou. Dnes ne. Jakmile se s recepční domluvím, tak se už jen stroze rozloučím a pokračuji ven.

Tentokrát kráčím ulicí jistým krokem, aniž bych se pátravě rozhlížela kolem sebe a hledala kudy mám jít. Okolí hotýlku už celkem znám, navíc mne žene vpřed hlad, který se čím dál palčivěji ozývá. Čerstvý chladný vzduch mne i trochu zpruží a nepatrně mi zlepší jinak pochmurnou náladu.

Ještě více pookřeji v podniku provoněném teplým jídlem. Nic víc nechci. Teplé jídlo, co mne zasytí. Nemusí být ani nijak dobré, dnes jsou mé nároky obzvláště nízké. Jakmile se tak usadím k jednomu z volných stolů a všimne si mne obsluha, tak s výběrem jídla příliš neváhám a objednám si polévku, pečené maso a místo dezertu kávu. Poctivou. Se smetanou a cukrem. Hodně cukru.

Jídlo si nijak zvláště nevychutnávám, zpětně vlastně ani nejsem schopná popsat, jestli bylo dobré nebo ne. Hlad je hlad a já tak nejenže nevypadám zrovna jako dáma z vyšší společnosti, ale dokonce tak ani nestoluji. Jídlo takřka zhltám a kávě nedám šanci ani trochu vychladnout. Ovšem je mi lépe. Mnohem lépe.

Cesta ke stájím mi tak uteče rychle díky energické chůzi, do které se nakonec vůbec nemusím nutit. Jedna noha míjí druhou a já přeci jen už o něco více vnímám své okolí. Barevné listí, lidi, které míjím, domy, ulici, do které musím zahnout…  Přesto jsem myšlenkami někde jinde. Úplně jinde… Aspoň do okamžiku, než mne do nosu uhodí ten už tolik známý pach koniny. Natáhnu krok a projdu vraty vedoucími na pozemek stájí.

Naštěstí se zde nemusí nikoho vyptávat, jak se zdá, tak jsem očekávána. Oplatím vousatému muži pozdrav napodobením kývnutím hlavy, snad jen bez úsměvu. „Přesně, jak jsme se domluvili,“ přitakám. „Jistě, počkám,“ potvrdím vzápětí, snad mi jen uteče drobný úšklebek, když mne osloví „dámo“. Nicméně to nijak nekomentuji, jen se postavím ke stejné lavičce, na které jsem čekala před pár dny, než nachystají drožku a zkrátka… Čekám. Nestačím se ovšem ani jednou podívat na hodinky, když se objeví mladík s nachystaným koněm, kterého akorát vyvádí ze stájí.

„Hm… Jak jsem říkala. Nejsem si jistá, kdy se budu vracet, ale počítám že až někdy během pozdního večera, snad nejpozději k půlnoci…“ odpovím vousatému muži na jeho otázku a pokračuji s ním v domlouvání se podrobností. Když mi stanoví výši vratné kauce, bez zaváhání odpočítám obnos z částky, kterou mám u sebe a po podpisu potvrzení odevzdání a převzetí zálohy mu ji předám. Nikdy jsem si koně nepůjčovala, nejsem si tak jistá, zda je výše zálohy adekvátní, o nějaké ceně pronájmu ani nemluvě, ale… Neřeším to. Peněz mám dost a když vše vyjde, jak má, tak mi ta částka nebude nijak chybět.

Jakmile je vše domluveno a zaplaceno, přejdu ke koni, abych si ho prohlédla. Tedy, nejsem na rozdíl od Alexe žádný odborník, ale dobrého koně právě díky němu už poznám. Hnědák, co přede mnou stojí rozhodně není žádný ušlechtilý plnokrevník ke koním, na kterých jsem jezdila s Noahem má taky daleko. Ovšem… Na cestování po městě by měl stačit. Tentokrát se nechystám na žádný zběsilý závod přes most ani… Ani nic jiného. Jen potřebuji dojet pravděpodobně na tajnou pochybnou akci v přístavní čtvrti a… No, takového koně by snad ani nikdo neměl chtít ukrást. Ani nevím, kde ho tam budu moci nechat, takže… Ne, to bude problém budoucí Delilah.

„Hm, tak Rusty,“ zopakuji po muži a natáhnu ke koni ruku, aby si ji mohl očichat. „Pěkné jméno,“ dodám, jak si najednou nejsem jistá, co bych měla říct. „Takže… Předpokládám, že jsme domluveni a mohu vyrazit,“ spíše konstatuji, než abych se ptala.

S tím přejdu k boku koně a přejedu mu dlaní po krku, abych ho vzápětí krátce poplácala po pleci, tak jak mne to učil Alex. Vzápětí ještě pro jistotu zkontroluji, že podbřišník nepotřebuje dotáhnout, ať už ze země nebo ze sedla a upravím si délku třmenů. Jakmile si jsem jistá, že je vše, jak má být, tak se bez zaváhání vyšvihnu nahoru do sedla, ve kterém se pohodlně usadím a přitáhnu otěže.

„Tak tedy… Večer,“ rozloučím se s mužem a pobídnu koně do poměrně svižného klusu. Čeká mě ještě dlouhá cesta přes město, a to i bez předpokladu, že se mi podaří zabloudit. Mapku i papír s pokyny mám ovšem nachystaný po ruce tak nezbývá než doufat, že to stihnu.

Delilah Blair Flanagan

Ráno dnes není zrovna ideální, ale k takovému bys potřebovala víc než jen, aby ti nebylo zle a neměla žaludek jako na vodě. Přesto se svět nezastavil ani dnes a přiblížil tě hned k několika věcem. Večerní aukci stejně tak i jako k propuštění Alexe. Snad. Do té doby ale ještě musíš pár věcí zařídit a dát se trochu do kupy. Nedá se proto říct, že bys do sebe soukala ořechové koláčky s kdo ví jakou chutí, ale spíše je to nutnost k tomu, aby tvé tělo začalo zase rychle fungovat jako jindy.

Dlouhé rudé vlasy vonící směsicí orientálních olejů a tinktur máš spletené do dlouhých copů, zatímco na sebe oblékáš teplý kabát. Revolver se tak pod něj vcelku nenápadně schová a stejně tak i nůž se stane prakticky neviditelným. Rozhodně nejdeš nepřipravená. Ovšem, jak se na takové akce chodí? Bude to vůbec aukce, na jaké si byla zvyklá nebo něco zcela jiného? Už jen to, že se to nekonalo v Zahradách a dost možná to byla poměrně tajná akce, na kterou nevisely inzeráty po ulicích, naznačovalo, že tohle nejspíše bude pro tebe něco nového.

Když jsi hotová s přípravami. Zamkneš za sebou pokoj a opět vyrazíš ven. Cesta už se ti dostala do krve a stejně tak i nejbližší okolí hotýlku. Opět seběhneš pár schůdků na podzimní ulici, kde po chodnících vítr prohání rudo zlaté listí.

Tvá cesta je dnes jasná. Nejdříve se konečně pořádně najíst a pak se postarat zastavit pro domluveného koně.

Do restaurace trefíš bez větších problémů. Už ti je také o poznání lépe, takže se na oběd i vcelku těšíš. Sice tu nebyla kuchyně až tak vyhlášená jako v jiných podnicích, které si znala ještě ze svého starého života v Zahradách, ale také to nebylo něco naprosto otřesného. Podnikem dnes voní pečené maso a pivo, které vidíš, že se vcelku dosyta popíjí u dalších stolů. Můžeš si proto hned vybrat z nějakých těžších sytějších jídel s hovězím a nebo si naopak poručit něco s drůbeží. Žaludek to nakonec opravdu ocení, a i když to možná ani dnes není úplně nejvybranější kuchyně, máš na to opravdu chuť a nedělá ti problém vše sníst.

Odcházíš pak příjemně sytá a přeci jen se cítíš, že jsi pookřála. Energie se dnes bude rozhodně hodit. Procházíš ulicí svižným tempem a míříš do té ulice, kterou si ještě před nedávnem minula. Tentokrát si na to ale dáš pozor a brzy tak projdeš širokým vjezdem do dvora. Tentokrát zde nejsi tak brzy z rána, takže to zde žije.

Vzduchem se nese pach koniny a hnoje, který vyváží dvojice dělníků na kolečkách ze stájí. Slyšíš i kovové údery nějakého nástroje, které se sem nesou z budovy stájí. Jen co tam vejdeš, všimneš si, že ti vyjde v ústrety známý muž.

„Ah, tak nakonec jste dorazila.“ Pousměje se a pokývne ti na pozdrav. „Koně máme stranou, ale ještě jsme ho neosedlali. Hej, Tommy… Zajdi nachystat toho do pětky.“ Zavolá na jednoho z množství pracovníků, kteří se zde pohybují.

„Počkejte tu chvíli, dámo, ano?“ Otočí se pak na tebe a ukáže ti opět k lavičce u vchodu na dvůr. Nakonec nemusíš čekat až tak dlouho. Do pěti minut se ozve klapot podkov na dláždění a mladý muž s knírkem ti vyvede domluveného koně.

„Takže… Na jak dlouho, že ho tedy chcete? Pak je tu samozřejmě ještě vratná záloha…“ Začne se tebou opět bavit muž, kterého už znáš od minulé návštěvy. Není problém ale vše domluvit. Peněz máš na rozdávání a prakticky z té částky neubyde ani se zálohou, která není nejmenší. Když je pak vše ale domluveno a sepsáno, jsou ti předány opratě od hnědáka s bílou lysinou na čele. Od pohledu to není ušlechtilé zvíře, jaké jste měli ustájené ve stájích v Provinciích a vlastně i postrádá mohutnost koně, kterého ti včera zapůjčil Noah. Ale vypadá dobře živený, čistě vyhřebelcovaný a poměrně klidný.

„Říkáme mu Rusty.“ Ještě dodá vousatý muž, zatímco k tobě kůň natáhne hlavu a se zájmem si tě očichá.

Vypadá to, že i tuhle část plánu máš splněnou.

Vera De Lacey

Tiskneš si kapesníček ke krvácejícímu prstu a sleduješ tu spoušť, kterou chvíle nepozornosti způsobila. Drobné střepy rozsypané všude kolem vás jsou vlastně to nejmenší. Ani to zranění, které si utržila, není nic tak hrozného. Zažila jsi ostatně už horší. Ovšem ten pár skvrnek na šatech to je skutečně katastrofa!

„Skutečně?“ Prohlédne si tě trochu nedůvěřivě muž před tebou, než pokývne souhlasně hlavou. „Ale jistě. Do koupelny. To nebude problém. Pojďte. Doprovodím vás tím směrem. Raději, ať tu zbytečně nebloudíte.“ Dodá věcně, než ti pokyne rukou směrem kamsi dál cestou, kterou si před tím kráčela. Nenabízí ti rámě, ani žádnou jinou pomoc. Je to přeci jen pouze pořezaný prst. Nic smrtelného. I když, dovedeš si představit pár dam, kterým by stačilo několik kapek krve, aby upadaly do mdlob. Tohle ti naštěstí nehrozí. Zvlášť u někoho jako ty by to byla skutečně krutá hra osudu.

Muž tě vede stranou od lidí po kraji sálu. Nevyptává se tě na jméno a ani se nijak nesnaží s tebou zapříst nějaký vtíravý rozhovor. Není na to vlastně ani tolik čas, protože za pár chvil odbočíte do jedné z širších chodeb navazujících na sál. Široké dveře jsou do ní dokořán otevřené, a tak působí spíše jako jeho vedlejší součást. N

„Tam ty dveře, madam.“ Ukáže muž na jedny z dveří, které jsou jen pár metrů od samotného sálu. Dál už tě ale nedoprovází. Vlastně se tu teď nikdo moc nepohybuje. Všichni se drží ve zlatých světlech sálu a v dobré společnosti.

Vyrazíš tedy sama. Když otevřeš dveře, vstoupíš do prostorné koupelny, která už dle vůně sladkých parfémů, jenž se stále drží ve vzduchu, musí být využívaná dámami k tomu, aby se trochu poupravily a osvěžily v průběhu večera.

Na dřevěných skříňkách je deska z leštěného mramoru s několika umyvadly a nad nimi množství zrcadel, od nichž se odráží světlo nástěnných lamp. Nikdo tu dle ticha nejspíš nebude, takže se můžeš dát rychle do toho, proč si sem přišla. Záchrana šatů to bude dosti improvizovaná, ale snad s trochou vody a mýdla se ti podaří to nejhorší z nich dostat. Však to jsou jen dvě malé skvrnky. Jistě to musí jít.

Odložíš své věci vedle umyvadla a začneš namáčet látku, přičemž se snažíš opatrně drhnout krví zasažená místa. Nesmíš to brát zase moc zhurta, aby se jemná látka naopak nepoškodila. Přesto po chvíli snažení máš pocit, že to přeci jen snad trochu pustilo.

♬♬♬♬♬

Když v tom se ozve klapnutí a cvaknutí ode dveří.

„Ah, vás jsem tu opravdu nečekala.“ Stojí v nich Olivie, která jen lehce povytáhne obočí, když tě tam vidí provádět, co zrovna provádíš. „Neříkejte, že už se vám stala nějaká nehoda. Jste tu jen takovou chvíli. Hmm, to je nemilé… Ah, vidím, že to odnesly nejenom šaty.“ Sklouzne jí pohled k tvé zraněné ruce, než udělá pár kroků k tobě. „Ale nenechte se rušit. Tohle byste měla dostat dolů, co nejrychleji.“ Podotkne, zatímco se místností rozléhá pomalý klapot jejích podpatků na dlaždicích na zemi.

„Jako bych tu nebyla…“ Ozve se hlas zpoza tebe, když zrovna prochází za tebou, nejspíše k jednomu z umyvadel, u kterých zrovna stojíš. Váš pohled se střetně v zrcadle a ty pohlédneš do těch šedých očí, které v sobě najednou nemají nic z toho, cos v nich viděla před tím. Působí chladně, vypočítavě a… Pak se žena za tebou pohne. Velmi rychle se pohne. Ale nepokračuje dál k umyvadlům. Místo toho jí vystřelí ruce vzhůru, a zatímco tě jednou z nich nekompromisně chytne, druhou ti přitiskne cosi na obličej. Na nose a ústech cítíš jakýsi kus navlhlé látky, přes který se nedá ani pořádně dýchat a jenž čpí podivně nasládlým zápachem, z kterého se ti začíná točit hlava.

♫♪♪♫

Ležím. Dýchám. Existuji. Čehokoliv krom těchto prostých vjemů prostě nejsem schopná. Schoulená pod peřinou s Alexovou košilí zmačkanou pod hlavou. Jen ztěžka pootevřu oči, ovšem nezvládnu v denním světle mžourat po pokoji déle jak pár vteřin, a tak se jen s vypětím všech sil přetočím na záda a oči zase přivřu. Ačkoliv znovu už neusnu, tak ještě dlouhý čas prostě jen mrtvolně ležím zakleslá mezi polštáři a… Já ani nevím.

Zažila jsem už horší rána, přesto se rozhodně necítím čile a už vůbec ne připravená čelit dalšímu náročnému dni, který na mne čeká, aby mě mohl nemilosrdně pozřít, sežvýkat a s trochou štěstí zase vyplivnout, jakmile budu tak akorát rozmělněná a zničená. Ne, nemám dobrou náladu. Vlastně je mi strašně. Jediné, za co jsem vděčná je to, že mě v tomhle stavu nikdo nevidí… Zejména Alex. Dokážu si představit, jak by se na to tvářil. Kdyby touhle dobou neseděl v studené cele… Nebo Noah. Je všechno v pořádku? „Hmch,“ zamručím tiše, zatímco se přeci jen pohnu, abych si protřela oči.

Přeci jen se po neurčité době přinutím posadit se. Předkloním se dopředu, připadám si nepříjemně malátně a slabě. Žaludek se mi svírá hladem tak silně až je mi z toho zle a je mi zima. Vlasy se mi lepí k čelu a tvářím a připadám si… Špinavě. Nemám ten pocit ráda. Chvíli tam jen tak sedím a rozhlížím se po pokoji, který vypadá stejně bezútěšně jako se cítím. Po zemi se válí mé svršky přesně tam, kde mi včera odpadly od ruky, stejně tak zůstal nepořádek kolem rozházených kufrů, ve kterých jsem včera hledala láhev… Která jako jediná večer přežila takřka bez úhony. Když si tedy odmyslím to, kolik z ní za včerejšek ubylo.

Opatrně spustím nohy z postele a vykročím směrem k pootevřenému oknu, abych ho přivřela. Cestou seberu ze židle svůj župan dovezený z Provincií, abych se tu neprocházela takřka nahá a zvednu i naprasklou sklenku ze země. Pootočím ji v ruce a pohledem přelétnu po prasklinách rozbíhajících se skle. Krátce ušklíbnu. Tohle jsem já. Rozbitá sklenka, co drží jen silou vůle a kdo ví, jestli vůbec té vlastní. S tichým odfrknutím ji odložím na stůl a přejdu k oknu, ze kterého na chvíli vyhlédnu navzdory tomu, jaká mi je zima, a že stále nejsem schopná tak úplně otevřít oči a jen kolem sebe rozmrzele mžourám.

Při pohledu na oblohu je mi jasné, že ráno jsem úspěšně zaspala. Jindy bych tu v panice pobíhala a rychle zjišťovala čas, který mi zbývá, než budu muset vyrazit, ale na to nyní prostě nemám. Připadám si tak zvláštně… Zpomaleně. Utlumeně. Nicméně přeci jen sáhnu po hodinkách, abych si ověřila, že mám před sebou ještě dost času na to, abych se nějak dala dohromady. Jakmile vypiju aspoň dvě sklenice vody, tak s vydám ke dveřím apartmá v očekávání, které se naštěstí naplní. Za dveřmi na mě čeká snídaně. Jindy by se mi při pohledu na sladké koláčky sbíhaly sliny v ústech, ale teď… Poněkud bez nálady se rovnou po jednom z nich natáhnu a mechanicky ho sežvýkám. Polknu. Chuť takřka nevnímám, cítím jen sladkost na jazyku.

Káva je už skoro studená, ale to mi vlastně nevadí… Vezmu tác dovnitř a rovnou si trochu naliju. Nevím, jestli je to po pár doušcích vlažné černé kávy zlepší, ale… Lepší než nic. Aniž bych se posadila, vypiju tak polovinu šálku a zajím to dalším koláčkem. Poté se přesunu do koupelny a otočím kohoutem na doraz, abych si napustila horkou vodou. Tak horkou, jak to jen jde. Potřebuji… Potřebuji to. Vyhnat mráz z kostí, i když moc dobře vím, že to vůbec nesouvisí s tím, že jsem spala pod otevřeným oknem…

Bez okolků vlezu dovnitř a než se vana stačí napustit celá, tak se mechanicky pustím do očisty celého těla. Opláchnout se, vydrbat z kůže nevábnou vůni potu a koniny, umýt si vlasy. Během toho se mi podaří se aspoň trochu uvolnit a přestat se mračit už jen z principu. Prostě si jen s přivřenýma očima užívám ten pocit tepla, které se mi rozlévá po kůži společně se stoupající hladinou vody. Takhle je to lepší. Mnohem lepší. Sice si čím dál palčivěji uvědomuji, že mám hlad – opravdový hlad, který pár koláčků k pozdní snídani opravdu nezaplaší, ale… Zvládla jsem už i horší. Vlasně… Po tom všem, čím jsem si prošla ať už v tomhle životě nebo jako Dumah je tohle…

Co?

Ani to plivnutí do moře.

S touhle myšlenkou zajedu celá pod vodu a setrvám pod ní tak dlouho, dokud mne nevyžene nahoru svíravá potřeba se nadechnout. I poté zůstanu ležet ponořená do vody až po tvář, zatímco se kolem mne vznáší prameny rusých vlasů. Sytým odstínem mědi už jsou takřka nerozeznatelné od těch, které měla Dumah… Přesně jak jsem si přála… Skoro se až za to stydím. Za to, jak moc jsem si přála být stejně krásná jako ona, podívat se do zrcadla a vidět ji namísto sebe. Teď bych si nepřála nic jiného než vidět jen sebe před tím vším. Dlouze vydechnu a hlavou se opřu o okraj vany. Skoro až fascinovaně to sleduji, jak se vlní a prostě si jen poklidně plují… Přináší to tolik vzpomínek… Záblesky na první vanu po týdnu na samotce v Grenhillu. Zcuchané chomáče mastných vlasů rozprostřené po hladině lázně v Alexově domě. Stoupající hladinu jezírka na dně průrvy uprostřed džungle….

Voda už vychládá, když vylezu ztěžka ven, abych dokončila hygienu a osušila si aspoň trochu vlasy. Pak už na mne čeká jen zbytek studené kávy i koláčků, které zhltám snad během dvou minut. Nejvýše. Pozdní oběd mne dnes nemine, ale ten bude muset ještě chvíli počkat. Vím, že bych tu asi měla poklidit, ale… Zítra je taky den… Jen sesbírám oblečení ze země a hodím ho přes křeslo.

Ani dnes nevolím jako svůj oděv šaty či sukni, převléknu se do čistých kalhot, košile i vesty. Revolver, nůž, náhradní náboje, nic nesmí chybět. Tentokrát sebou i beru brašničku, aby do ní schovala peníze, které Alex dal stranou právě na dražbu. Sice by tam měl být Noah, ale… Bylo by hloupé na to spoléhat. A samozřejmě ještě smluvený obnos za půjčení koně… A něco pro vlastní použití.

Soustředím se jen na přípravy, nic jiného. Dnes se vrátím na pokoj zase až pozdě večer, nic jiného mi tak ani nezbývá. Z hotelu mám v plánu odcházet už připravená, stavit se na pozdní oběd do té restaurace, kde jsem jedla včera, a nakonec vyrazit ke stájím pro koně. Potřebuji vyrazit s předstiheam vzhledem k tomu, že vím jen teoreticky dle sepsaných pokynů, jak se dostat tam, kam potřebuji…

Delilah Blair Flanagan

 Přítmí hotelového pokoje tě mlčky přivítá, zatímco rozespale mžouráš kolem. Máš toho dnes dost. Opravdu dost. Na večeři nemáš ani pomyšlení, i když se žaludek sem tam hlásí o pozornost tím nepříjemným těžkým pocitem, který připomíná fakt, že jsi toho dnes příliš nesnědla a také nesníš. Víš to, že nikam už nepůjdeš. Ne po tom všem. Rozhodneš se ho tedy alespoň prozatím uplatit pár sklenicemi vody, ke kterým se nakonec rozhodneš přidat něco ostřejšího. Něco, co otupí hrany všech těch nepříjemných vjemů, které se hlásí o pozornost.

Z Alexandrových věcí nakonec vydoluješ jednu z lahví, které sídlily před tím ve vašem vyřezávaném baru ještě tehdy v krajinách vonících sluncem a kořením. Naleješ si první skleničku a usadíš se v křesle. Můžete si s Alexanderem pogratulovat za váš ne zrovna zdravý koníček, ale na druhou stranu vás něco takového jako Probuzené nemusí příliš trápit. Je to jen zvyk, který dost možná přečkal dlouhá tisíciletí.

Obsah skleniček rychle mizí. Vlastně ani příliš nevnímáš chuť. Ostatně, jen by ti připomněla ty jiné méně komplikované časy, a proto to skutečně nepiješ. Je tedy lepší se nad tím příliš nezalamovat a prostě… pít. Jedna sklenka, druhá… třetí.

☩

Rozlepíš unavené oči a přetočíš se v posteli. Vlastně ani pořádně nevíš, jak ses do ní dostala. Přešla jsi od pár metrů vzdáleného křesla nebo ses do ní spíše dostala poněkud nedůstojně po čtyřech? Těžko říct. Vzpomínky na minulý večer se od určitého bohu, který představuje druhý sklenka, rozplývají a následující události tonou v jinak černé mlze. Té, která halila pak i celý tvůj spánek, z kterého se stalo jen černé nic. Avšak tak si to chtěla. Takto to bylo lepší. Představa, že by se ti vracely sny o Verších, které tě ten den zpátky potkaly, jak by se s nimi snažila unavená mysl vypořádat, nebyla totiž vůbec pěkná.

Jen co se trochu probereš zjistíš, že tentokrát nebude probuzení zrovna nejsnazší. Ne, že by tě přepadla kocovina, co by tě praštila nemilosrdně po hlavě, ale dobře ti také zrovna není. Viditelně mají i výhody, které vám propůjčovala fyziologie Probuzených, jisté limity. A včerejší den si dala tělu docela zabrat. Pár sklenek vody završených nestřídmým množstvím tvrdého alkoholu, co jsi dostala jako jediné věci do těla po, kdo ví kolika hodinách, ti viditelně moc dobře neudělaly. Smrtelná kombinace to není, ale nějak prospěšná také ne. Cítíš hlad a zároveň ti čelo pokrývá studený pot, jak se tělo snaží zbavit zbylých toxinů.

Není to rozhodně tvé nejpříjemnější probuzení, ale už si zažila horší. Dá ale jistou práci a přemlouvání se nakonec se vysoukat z postele a nechat za sebou v přikrývkách jen zmuchlanou Alexovu košili.

Pokoj je prázdný, jako vždy, a dosti promrzlý, protože otevřeným oknem, u kterého si toho večera seděla dovnitř i teď táhne studený podzimní vzduch. Po zemi se povalují rozházené svršky, které jsi ze sebe stáhla a bezcílně pohodila. Zatímco vedle křesla si všimneš na zemi se lesknoucí sklenky. Po nešetrném dopadu se sice nerozbila, ale je naprasklá a táhne se po ní pavouk prasklin. Zbyteček alkoholu ze dna se vylil na koberec, na kterém vykreslil tmavou nepravidelnou skvrnu. Alespoň, že zápach alkoholu bezpečně rozehnal čerstvý vzduch proudící sem otevřeným oknem. Cítíš se lehce malátná, a ne zrovna odpočatá. Na to, že dle slunce venku to vypadá na už dost pokročilé ráno, se necítíš jako rybička. Snad bude brzy snídaně, avšak… Stačí se podívat za dveře, abys zjistila, že jsi musela zaspat i tu společně s klepáním obsluhy hotelu. Před dveřmi je na menším pojízdném vozíku postavený tác s malými ořechovo-karamelovými koláčky a malou konvičkou kávy, z které ale bohužel už nestoupá typická pára a když na ni sáhneš, zjistíš, že je její obsah už pouze vlažný, I tak to ale není k zahození. Sice se v první chvíli pečivo nejeví jako zrovna něco, na co bys měla chuť, ale to teď asi nic.

Jen další nové ráno…

Vera De Lacey

Je to tu úžasné. Ty barvy! Ty střihy! Ti lidé! Nemůžeš se vynadívat na všechno to, co kolem tebe proudí v pestrobarevném reji vzorů a drahých látek. Snad i právě proto se stane to, co se stalo. Srážka s jedním z nebohých hostů, kteří si užívali večera. Zvuk tříštěného skla a cinkot rozsypávajících se střepů na podlaze však zanikne v šumu sálu, kterým se i nadále proplétají spousty hovorů a příjemná smyčcová melodie linoucí se vzduchem. Vlastně kromě vás dvou si této malé nehody nikdo další příliš nevšímá. Jen pár pohledů se stočí vaším směrem, avšak teď si teď moc nevšímáš.

Zavrávoráš, ale tentokrát tu není nikdo, kdo by tě chytil. Sám muž, do kterého si vrazila, zareaguje až opožděně, ale to už v rukou drží zbytek rozbité sklenky, zatímco ty cítíš tu typickou vůni krve. Stačilo by málo, abys ten tenký čůrek krve zastavila, ale ne… Nesmíš. William tě varoval k čemu by to mohlo vést. Počítala se i taková drobnost? Těžko říct. Ale svědomitě se hodláš svého slova, jenž si dala vévodovi a především sama sobě, držet.

Stružka krve změní směr a začne ti stékat po článcích prstu, přes hřbet ruky a dál…

„Jste v pořádku, madam?“ Zachytíš na sobě pohled muže, do kterého si vrazila. Stále v rukou svírá stopku sklenky, z které vlastně zbyla jen ta. Vypadá mladě. Rozhodně to nebude podobný ročník jako Stella. Hnědé vlasy má sčesané dozadu a na sobě má dobře padnoucí oblek v tmavých šedavých barvách. Rozhodně si ho nikdy neviděla na akcích, na které tě bral manžel. Ať už to byl kdokoliv, bylo to teď zcela jistě vedlejší.

„Co? Omlouváte? Ah, ne ne. Sklenička je vedlejší. Krvácíte.“ Sklouzne mu pohled k tvé ruce, po které se klikatí rudá čára. Ačkoliv se ji snažíš schovat jde to těžko. Leda bys ji zanořila do záhybů sukně, ale to by ses mohla také s novými šaty nadobro rozloučit, protože dostat zaschlou krev z tak jemné látky by byl nadlidský úkol.

„Počkejte... Tady.“ Vytáhne z kapsy tmavý kapesník, který ti podá. Neovazuje ti jej kolem prstu ani se ti nesnaží nějak více pomáhat, pouze ti nabídne kousek té lehké látky. „Omlouvám se, asi jsem vám stál nepříhodně v cestě, madam.“ Zamračí se mírně, než mávne na číšníka, aby sem přišel někdo, kdo se postará o střepy rozsypané po podlaze.

„Tyhle věci se stávají a…. Ale ne, to je nepříjemné.“ A jeho oči sklouznou po tvých šatech na živůtek, na kterém si všimneš páru rudých flíčků od krve. Nejsou to až tak velké skvrny, ale pokud zaschnou bude i s takovými problém. Jistě, také to mohla být sklenka plná červeného vína. To bys už nezachránila nijak. Ale i tohle je poněkud nepříjemné. Nemluvě o bolavém pořezaném prstu.

„Nepotřebujete nějak pomoci, madam? Nebo to zvládnete sama?“ Zeptá se tě neznámý gentleman, zatímco se těch pár pohledů stočených vaším směrem zase zaměří na něco zajímavějšího.

Tady už drama skončilo.    

Nevím, jestli mi jen Noah říká milosrdně to, co si myslí, že bych chtěla slyšet nebo ne, ale s každou další minutou zjišťuji, že opravdu nemám vůli ani sílu nad tím přemýšlet. A tak jen mlčky kývnu hlavou, bůhví po kolikáté za posledních deset minut. Na víc zkrátka v danou chvíli nemám, na ramenech mi sedí tíha tlačící je bolestivě dolů a skruž kolem hlavy se stále více a více utahuje, ve spáncích mi tak vzrůstá ten nepříjemný tupý tlak.
„Tím bych se raději nikde nechlubila, nemuselo by se to setkat s uznáním… Po dnešním dni za námi zůstane jen spousta nahněvaných čtenářek, které se už nikdy nedozví, jak to dopadlo s Dumah a Generálem, a zda hlavní hrdinka změnila svého trýznitele svojí láskou k němu,“ zamumlám sarkasticky a doprovodím ta slova unaveným cynickým úšklebkem.

Náš společný čas se ovšem opravdu chýlí ke konci, a tak Noahovi předám hodinky, které u sebe už skoro rok schovávám. Je správné vrátit je zpátky jejich majiteli, zvláště když pro něj… Nevím, co přesně pro něj znamenají, ale z výrazu jeho tváře snadno vyčtu, že jejich hodnota bude dalece přesahovat tu materiální.
„Neděkuj. Jsem ráda, že jsem ti je mohla vrátit,“ hlesnu a přeci jen se aspoň trochu pousměji. Aspoň tuhle věc jsem zvládla udělat správně. Tím, co se chystám udělat si už nejsem tolik jistá, přeci jen se ovšem odhodlám a na rozloučenou Noaha obejmu. Obvykle takové věci opravdu nedělám, nepouštím si kohokoliv jiného než Alexe do svého osobního prostoru, ale Noah je… Výjimka. A… A kdo ví, kdy se s ním zase uvidím, kolik vody proteče, než se opět setkáme – a za jakých okolností to bude. Jak sám podotkl, těžko říci, jak bude probíhat zítřejší aukce. Já sice už na pár aukcích pořádaných v Zahradách byla, ale… Co očekávat od téhle netuším…

Namísto dalších slov mi na rtech vykvete už měkký úsměv, jakmile si k našemu rozloučení řekne své i Noah. S tím kývnu hlavou… A pak se otočím, abych přešla k čekající drožce. Bez prodlení sdělím drožkáři jméno hotelu i ulici, ve které se nachází… A ještě naposledy se ohlédnu směrem k Noahovi. Až poté se ztěžka vytáhnu po schůdcích do vnitřku drožky a zapadnu do měkkého polstrování sedačky.
Spíše se tam zhroutím, než abych se pořádně posadila. Hlava mě třeští a žaludek se ozývá – ačkoliv marně. Dnes už nic k jídlu neseženu. Mohla bych to zkusit, ale… Ale ne. Takhle nemůžu mezi lidi a ani nechci. Potřebuji se jen dostat na hotelový pokoj, zamknout se tam a celé to nějak přežít – větší ambice nemám.

♫♪♪♫

Kočár se s trhnutím rozjede a ulicí se rozlehne klapot koňských kopyt. Opřená o stěnu kočáru jen nehybně hledím z okénka ven do ulic, které tak dobře znám. Jela jsem tudy už tolikrát… Kdysi… V minulém životě… Mám z toho rozporuplné pocity. Motám se v nich a plácám. Má unavená rozdrásaná mysl mne zanáší do míst, kde nechci být nebo mne nutí přemýšlet nad věcmi, na které neznám odpověď. Kolikrát jsem asi už kráčela ulicemi Jeruzaléma? V kolika životech jsem si už prošla tímhle malým kolečkem bolesti a utrpení, který sebou odkaz Dumah nesl. Představa toho… Že pokaždé když se „probudím“ si musím tímhle procházet, zjištěním, co je se mnou špatně, neustálým prožíváním dokola a dokola toho, co mi Lucifer provedl… Teď mám u sebe Alexe, ale… Najdeme se pokaždé? I teď chybělo málo a nikdy bychom se nepotkali jinde než v dávných vzpomínkách.

Ani nevím, kdy se to stane, že se mi zavřou oči a já… Já je zavřené nechám. Jen chvíli, pár minut… Poslední, co si pamatuji je okřídlená socha s přísnou tváří a rukama pozvednutýma k noční obloze. A pak už nic. Svět se propadne do černých mžitek protkaných zlatými záblesky, jak má mysl vypne a já zkrátka usnu.

Probudí mne až drožkář, když zastavíme před hotelem. Chvíli se jen dezorientovaně a značně vyděšeně rozhlížím kolem sebe, než mi dojde, kde jsem, kdo jsem a proč tu jsem. Zaplatím mu kolik si řekne, pokud si tedy řekne, protože myslet na něco takového už dalece přesahuje moji kapacitu. Celé to mám vlastně tak trochu v mlze díky malátnosti, co vystoupala ze svalů až k hlavě.

Nějak překonám schody k hotelu i vstupní halu. Pozdravila jsem recepční? Byla tam vůbec nějaká? Zpětně nejsem schopná si to vybavit. Jen za sebou s prásknutím zavřu dveře a ocitnu se v setmělém hotelovém pokoji. Sama. Tak… Moc… Sama…

Stáhnu ze sebe přebytečné svršky, do vany se ovšem neženu, to vydrží do zítřka. Místo toho hltavě vypiju hned několik sklenic vody, abych zaplašila tu příšernou žízeň, co mi už bolestivě svírala hrdlo. Pořád si připadám tak podivně otupěle, snad by bylo rozumnější se svalit do postele a celé to zaspat, ale… Ale ne. Nejde to. Ještě ne. Bez ladu a skladu začnu prohledávat kufry, pamatuji si, že Alex vybíral z baru minimálně jednu láhev. Musí někde… Tady!

Do sklenky od vody si naliju opravdu štědrou porci zlatavého alkoholu a zapadnu s ním do křesla. Láhev si postavím na dosah ruky, abych nemusela vstávat… Dokonce ani nezatáhnu závěsy u okna, které nechám pootevřené. Ani nevím, jak dlouho v tom křesle hledím, zatímco na mne táhne od okna, ze kterého hledím ven na noční oblohu. V místnosti tlumeně svítí jedna jediná lampa namísto mihotavého plamene svíčky. Protáčím sklenku v prstech, chvílemi se ztrácím v opaleskujících záblescích objevujících se na hladině syté barvy jantaru. Alkohol mi klouže krkem takřka sám, sotva vnímám jeho silnou kořeněnou chuť. S každým dalším douškem tupím všechny ty ostré hrany tak dlouho, dokud přestanu schopná vůbec nějaké cítit.

Myslím… Myslím, že nakonec vypiju dvě plné sklenky… Možná tři? Probere mne až rána, když zkroucená v křesle usnu a z prstů mi vyklouzne prázdné sklo, které spadne na zem. Rozbilo se? Nejsem schopná zaostřit ani se sehnout. Zjistit to. Jen se jako ve snách vytáhnu na nohy a vrávoravými kroky se přesunu do postele, kde se schoulím kolem Alexovy košile na spaní a propadnu se zpátky do temnoty číhající za zavřenými víčky.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Však jsme se o tom bavili.“ Mávne Noah rukou při díky za drožku, jako kdyby to bylo něco normálního. A bylo? Pro něj možná ano, už si poznala, že mladý agent rozhodně nebyl někdo, kdo zbytečně ztrácel čas. Stále však zůstáváš zamlklá a myšlenkami tak trochu někde jinde. U někoho jiného. Návštěva zde v tobě nezanechala příliš příjemných pocitů. Snad i naopak. Avšak bylo lepší zjistit, jak se věci mají. Mohla si teď jen doufat, že měl Noah s Alexovým případem pravdu a skutečně jej za pár dní pustí.

„Zkomplikovala? Ale ne. Ne tak moc, jak si myslíš.“ Pousměje se Noah smířlivě. Nevypadá, že by se zlobil. Vlastně ani nepůsobí až tak unaveně vzhledem k tomu, co má za sebou za den. Vy oba. Ty naproti tomu vedle něj působíš opravdu strhaně. Avšak nemohou za to až tak události posledního dne jako události ztracené v proudu minulosti.

„Navíc jsem mohl vyřešit jednu literární záhadu a sebrat populární čtení půlce Nového Jeruzaléma. To se nestává každý den.“ Zašklebí se, než pokývne hlavou. „Dobře, v tom případě se tady rozloučíme.“ Souhlasí s tím, že se drožkou vydáš sama. Ostatně na tom nic není. Kolikrát už si takto někam cestovala. Pouze dnes se do těla, a hlavně mysli vkrádá ta zvláštní ne zrovna příjemná únava, po které hlava těžkne a člověk má chuť vyhnat černé myšlenky z hlavy spánkem a nebo jinými prostředky, jenž mu často předcházejí.

„V pořádku, Del. Nemáš zač.“ Odpoví ti Noah na tvé díky, než párkrát překvapeně zamrká, když si uvědomí, cože mu to podáváš. Ano, jeho hodinky, které s sebou nosíš celý den a procestovaly pořádný kus světa. Není to vlastně žádný drahý kousek. Žádné zlato, stříbrno ani složité gravírování. Přesto moc dobře víš, že pro jejich majitele mají větší cenu než deset kousků z ryzího zlata.

Vklouznou do Noahovy otevřené dlaně, přičemž si je mladý agent ještě chvíli prohlíží, zatímco mu v očích probleskne plejáda jinak skrývaných pocitů, než kolem nich obtočí prsty a schová je v ruce.

„… Děkuji.“ Promluví nezvykle tiše a bez typické jistoty. Zní skoro až… zaskočeně? Rozhodně jej takto moc neznáš. Ale to už uděláš další krok k němu. Zaváháš. Zvlášť po včerejším večeru je to pochopitelné, ale nakonec se Noah celý den choval, jako kdyby se nic z toho nestalo, tak proč v tom nepokračovat. Natáhneš se k němu a obejmeš jej. V odpovědi na své gesto ucítíš na svých zádech i jeho paže, avšak oproti tomu, co se dělo den zpátky je tohle skutečně pouze přátelské objetí.

„Díky za zajímavý denní program.“ Všimneš si jeho křivého úsměvu, který mu setrvává na rtech, i když se od sebe opět odtáhnete. „A šťastnou cestu Del.“ Najdou si jeho oči opět tvé, než jen ledabyle mávne rukou jako vždy, když se zlehčuje věci. „Nemusíš se bát. Kdy nejsem opatrný? Ale to stejné platí pro vás mladá dámo.“ Dodá veselým tónem, který ostře kontrastuje s tvým tichým a rozpačitým. Přesto je v jeho posledních slovech na rozloučení víc pravdy, než by se nezúčastněnému posluchači mohlo zdát.

Pak už se však vydáš za klapotu podrážek na chodníku těch pár metrů ke drožce, která tu čeká na vás. Nebo spíše tebe.

„Tak kam to bude madam?“ Ozve se hlas drožkáře, jenž připomene, že nakonec tu v okolí jsou i jiní lidé než vy dva a ty mu udáš svou cílovou adresu. Ostatně co dnes dělat jiného než dojet na hotel nebo alespoň do jeho okolí. Cítíš se vyřízená. Žízeň, hlad a skoro až nepřirozená únava. Ne, dnes skutečně nebudeš mít problém usnout.

Drožka sebou po chvíli trhne, zatímco se zády boříš do měkkého a poněkud oprýskaného polstrování a za oknem se začnou míhat známé noční ulice Nového Jeruzaléma. Ty, kterými jste dnes projížděli s Noahem. Ty, kterými se chcete procházet s Alexanderem.

Ty, které znáš celý život…