Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Snad Zachytím ty nevyřčené pochybnosti vepsané v Noahově tváři, podkreslující to tiché zamručení, ale nemám sílu na to s tím udělat… Cokoliv. Budu v pořádku? Jako bych snad měla na výběr než to nějak zvládnout a srovnat se s tím. Nic víc tak nedodávám, jen výmluvně uhnu pohledem a nechám si podél tváře spadnou oponu z vlasů. Necítím se… Lépe než na cestě sem. Jen… Jinak. Jsem vděčná i za tu krátkou chvíli strávenou v Alexově blízkosti, svým způsobem jsem i trochu klidnější, když vím, jak na tom ve skutečnosti je. S čím musím počítat, pokud by se věci pokazily. Ale… Neznamená to, že mne to netíží. Vidět ho takhle… To, že jsem ho tam musela nechat a není nic, co bych s tím nyní dokázala udělat, aniž bych to celé nezhoršila. Myšlenka na to, že jej drží v té místnosti spoutaného runami je… Nepřijatelná. Hrozná. V hrudi mi tepe úzkost jen na to pomyslím.
Opožděně si uvědomím, že ode mne Noah odstoupil a stále na mne mluví. Zamrkám, chvíli mi trvá, než si to v hlavě poskládám. „Ah, to… To bylo prozíravé. Děkuji, Noahu,“ odpovím mechanicky a krátce kývnu hlavou. Nedodávám, že bych s nikým odsud ani jet nechtěla. To, že jsem důvěřovala Noahovi byla výjimka. Více už nedodávám a jen ho mlčky následuji přes nádvoří ke vstupní bráně, kterou nás sem vrátný vpustil. Ostatně ten samý muž zde stále hlídkuje a ihned zaznamená naši přítomnost. | ||
| |||
 | Když bude třeba Delilah Blair Flanagan Dveře cely se zavřou a nechají tam za sebou jejich vězně. V tichu a šeru studeného pokoje. Není tu ale už nic dalšího, co bys mohla udělat, a tak v Noahově doprovodu vykročíš ven. Pryč z té zvláštní budovy patřící bezpečnostním městským složkám. Zastavíte až na nádvoří. Venku. Tam, kde je opět klid a čerstvý mrazivý vzduch.
Otázka, která přijde od mladého agenta se vcelku nabízí. Je vše v pořádku? Rozhodně není vše v pořádku. Ovšem místo toho, abys tu začala křičet vylívat si frustraci na Noahovi, který za to přímo nemůže, rozhodneš se spolknout hořkou pilulku a fungovat tak, jak je očekáváno. Racionálně. Klidně… Alespoň v rámci možností. Alespoň do doby, než ti ve zvládání toho všeho pomůže pár sklenek něčeho ostřejšího, co otupí hrany toho všeho.
„Hmm, dobře.“ Zamručí Noah, v jehož očích stále vidíš stopu pochyb. Přesto se s tebou nepře. Nerozmlouvá ti to. Co také ostatně? Tato návštěva ti měla pomoci, ale bylo nakonec otázkou, jestli to bylo ku prospěchu věci a nebo naopak ne. Teď si věděla, jak na tom Alex je. To, že sice možná má lepší ubytování, než je cela s pěti dalšími vězni, ale za to šance, že by se odtamtud dostal, kdyby nešly věci dle plánů, byla o to mizivější.
„Jak dlouho?“ Nakrčí Noah zamyšleně rty. „Snad nejpozději pozítří. Některé věci by už měly být na místech.“ Ztlumí hlas a udělá krok blíže k tobě, abys jej slyšela jen ty. Snad. „Počítám, že zítra bude případ otevřen, důkazy opět prohlédnuty a pak… Pak se všichni přesvědčí o jejich pravosti a nebude žádný oficiální důvod, aby ho tam drželi.“ Zašeptá. „Snad tedy pozítří.“ Zopakuje ta slova skoro jako magickou formulku. Pozítří… To není až tak daleko. Ovšem pouze za předpokladu, že Noah skutečně ví, jak tohle celé dopadne.
„Ale teď už by si měla jet, Del. Poprosil jsem, aby ti někdo sehnal v mezičase drožku. Snad už někoho našli a bude čekat před vstupem. Je to lepší takto, než aby tě vezl někdo přímo odtud. To by bylo poněkud… nápadné. Pro nás oba.“ Podotkne a opět se narovná v ramenech, aby od tebe krátkým krokem couvnul. „Tak to pojďme zjistit.“ Pokrčí rameny a vyrazí společně s tebou přes nádvoří k vstupní bráně, kde se nevyhnete pozornosti vrátného.
„Tak už zase zpátky?“ Ozve se jeho hlas.
„Jistě, jistě… Znáš mě. V jednom kole. Nemám čas se tu dnes zdržovat víc než je nutné. Ještě toho musím docela dost oběhat. Hmmh, vlastně víc než dost.“ Ušklíbne se Noah na vrátného.
„Jojo, dlouhý večer. Ten čeká nás oba. Tak hodně štěstí… Jo a mám vyřídit, že prý je tu nějaká drožka.“ Dodá po chvíli postarší muž a Noah jen vděčně kývne.
Společně vyjdete na ulici před rozlehlou budovu. Je tu prázdno. Pouliční osvětlení s jistotou rozhání tmu a v jeho světle si všimneš ani ne deset metrů od vás postávat černý vůz s párem koní.
„Tak, Del… Tady se už rozdělíme. Musím ještě zařídit nějaké věci. Jsem trochu ve skluzu… Ale to nevadí. Zvládneš tu cestu sama?“ Přeci jen vyčká na tvou odpověď. Kdo ví, jestli by nakonec nejel s tebou, pokud by ses na to necítila. „Zítra… No, zítra se asi už neuvidíme. Snad na té aukci, ale kdo ví, jak to tam bude vůbec celé probíhat. Kdyby bylo něco urgentního, tak… Hmm…“ Zamyslí se. „Víš, kde zrovna jsme? Chesterton road čtyřicet tři. Mohla by si mi tu nechat vzkaz. On už by mi ho někdo předal. Je to trochu nestandartní postup, ale… pokud bude třeba, neváhej.“ Pokývne vážně hlavou.
| ||
| |||
 | Efektivní tón „Zůstala,“ zopakuji ještě o něco tišeji. I když na něj v tu chvíli koukám dosti nejistě a skoro až provinile, nevypadá to, že bych měla změnit názor. Nebo ještě spíše – že bych ho změnit chtěla. Někomu s mou reputací se pozvánky na podobné akce zrovna nekupí a… kdo ví, kdy se znovu podívám do společnosti. Za rok? Nebo také nikdy? Mám to v Davenportu ráda. Opravdu! Nikdo mě nikdy nepřesvědčí, že by se na světě našlo krásnější místo, a svou rodinu miluji celým srdcem, ale vidět každý den ty samé tváře s těmi stejnými historkami je někdy… Nechci říct nudné. Nudné to opravdu není. Příhody koček paní Harrisové, trable pana Smitha s jeho vyvolenou nebo Emminy literární eskapády si vyslechnu ráda kdykoliv. Nemluvě o tom, že jsem se dokázala zaměstnat dopisy, knihami, výlety do okolí, návštěvami Mallory a Williama, návrhy šatů i svými články, ale… ale bylo přeci jenom něco jiného mluvit s někým novým a vzrušujícím. Například archeoložkou! Opravdovou archeoložkou! To mi na městě chybělo asi nejvíce. Všudypřítomné zástupy lidí. Dokonce i prostá skutečnost, že jsem se mohla posadit do kavárny nebo do parku a prostě je jenom pozorovat. Navzdory tomu, jak se nám výlet do města zkomplikoval, jsem si hodlala dnešní večer užít. Nebo přinejmenším využít příležitostí, které nabízel. Robert, Elijah, dokonce i Priscilla a William… Ti mohli počkat do zítřka. Vlastně… Hmm… Nepochybuji, že, pokud se drahý vévoda Essington doslechne o celém tom debaklu s ochrankou – tedy tom, že jsem si nechala jenom jediného muže a ohrozila tak nejenom sebe, ale i nebohého pana Hayland –, dostane se mi pokárání. Snad i zaslouženě. Bylo to neopatrné, nemoudré a tak dále. Nebude to nic, co bych si od něj už nevyslechla. A to jsem se tentokrát snažila. Dokonce jsem sem nejela sama a vyžádala si doprovod na večer. Jak jsem měla vědět, že jeden muž na podobnou akci nestačí? Ahh, ano, tohle rozhodně může počkat do zítřka. Soustředím se tedy na to pozitivní. Nadšeně panu Haylandovi převyprávím, co se za tu hodinu stalo. Nezdá se, že by to na něj udělalo valný dojem. Vlastně se v tom asi trochu ztrácí a nedoceňuje dozvuk některých jmen, ale… ale to nevadí! I tak pokračuji s úsměvem na rtech a položím mu pár zvědavých otázek. „Kuplířství!“ ujede mi překvapeně a jenom zamrkám, než zamávám rukou, jako bych odháněla otravný hmyz. Ta milá paní…! To si nedovedu představit. „Ne, ne… To bude jenom shoda jmen, pane Haylande. Jsem si docela jistá, že mezi hosty není žádný zločinec. Tedy…“ s výjimkou mě samotné, nedodám nahlas. „Pokud nepočítáte zločiny proti dobrému vkusu.“ Když pak dojde řeč na jeho drahou ženu, úsměv se mi potěšeně rozšíří. Tak šťastně ženatý! Snad bych i navázala zvídavými dotazy na tohle téma, ale to drobné zakletí mě zarazí. Jaká Moderní žena? „Je to dámský magazín. Jeden z těch velkých. Moderní žena dost často udává směr sezóny.“ Od jednoho tématu přeskočím k druhému, jak mu chci honem říct všechno. Byť s nemalým nadšením pokračuji o archeoložce, kterou jsem se vevnitř seznámila, pan Hayland se zamračí a… Podezřelé? Co je na tom podezřelé? „Ano, archeoložku. Není to úžasné? O pár ženách v té profesi jsem četla, ale je to poprvé, co někoho takového potkávám naživo. Byla opravdu sympatická. Asuán? Někde na Nilu, pokud se nepletu,“ zodpovím napřed ty jednodušší dotazy, než přenesu váhu z jedné nohy na druhou. Ať už to však poddám jakkoliv, mou účast na téhle akci bude považovat ještě za větší hloupost než předtím. Těžko bych někomu takovému vysvětlila, proč je to tak důležité. Ale ono je! „Uhh, takové… setkání… lidí se zájmem o módu? Ale, jak říkám, jenom pro zvané.“ S jeho následnými slovy se mi do výrazu vlije překvapení a úsměv zeslábne. Běží mi čas…? Cože? Počítá s další kontrolou v celou? Ale to je přeci už za… Bezděčně se podívám na hodinky, které mi zůstaly v ruce, a pootevřu ústa, jako bych chtěla něco namítnout. Poslední otázka vyslovená přesně správným tónem mě však přiměje honem kývnout a snad se i bezděčně narovnat.
„V celou… Dobře. Tak já… půjdu, ať vám mám příště zase co říct,“ vysoukám ze sebe rozhozeně – a v porovnání se svým předchozím zápalem možná až překvapivě poddajně. Napůl už se otočím ke hlavnímu vstupu, když v tom se zarazím a znovu se na něj podívám. „A vlastně… kdybyste mě přeci jenom hledal, tak… uhm…“ tak byste se měl ptát po slečně Crowfordové a ne lady De Lacey? Pokud bych se zdržela, bylo by lepší, kdyby to věděl, jinak… jinak by se to také mohlo zamotat a… Viditelně zaváhám. „V celou. Budu tady.“ Ne, neřeknu mu to. Od toho je to tajná identita! Prostě příště dorazím včas. Nebo se moudře pozdrží jakýchkoliv dalších akcí, protože dochvilnost očividně není má silná stránka a… Podpatek mi ostře klapne na chodníku, jak se otočím a pospíším zpátky ke schodišti. Nemůžu uvěřit, že to na mě tak zabralo. Nejsem dítě. Nestačí se na mě jenom podívat a nasadit správný tón, abych stáhla krovky. Až na to… Až na to, že to stačilo dokonale. Na vrcholku schodiště se naposledy ohlédnu, než se natáhnu po klice dveří a zapadnu zpátky do tepla. Hodinky si tentokrát strčím do kapsy, abych je nelovila z kabelky a měla k nim snazší přístup. Pořád se mi nezamlouvá, jak by to působilo na ostatní během rozhovoru, ale… asi bych si měla dávat větší pozor. Abych pana Haylanda zbytečně… neděsila? „Crowfordová,“ připomenu se pro jistotu služebnictvu, které mě i tentokrát uvítá ve dveřích. „Mohli byste mě nasměrovat k sekci s občerstvením?“ | ||
| |||
| Naposledy „Někdo bojoval ve válce a cestoval, někdo zase ležel v pochybných knihách,“ lehce potřesu hlavou. Ať už si Alex myslí o této mé „zálibě“ cokoliv, tak mi nikdy nedal najevo, že by mu to vadilo. Nemusela jsem se bát si před ním otevřít žádnou z mých knih a ani jsem je nemusela schovávat v obavě, že mi kvůli tomu udělá scénu – nebo ještě hůře, potají mi je vyhodí. Milovala jsem ho už jen kvůli tomu na kolik mé malé rozmařilosti respektoval a nevyčítal mi je. Jen chtěl… Abych byla šťastná. A já byla… O to více mne bolí vidět ho takhle. „Ale no tak, když ti to řeknu, připravím tě o ten zážitek, až si to budeš číst znovu a hledat ji,“ dovolím si ho trochu poškádlit. Avšak skutečně mu nic neprozradím, zase tak důmyslná ta šifra není a třeba to Alexanderovi aspoň na chvíli poskytne rozptýlení.
Jakkoliv se mu ovšem podaří mne rozhodit a znejistit ohledně aukce, tak… Dost možná zdaleka ne tolik jako já zaskočím jeho, když věci uvedu na správnou míru. Tedy… Datum. Ne, pamatuji si to dobře, dívala jsem se na to snad stokrát, určitě je to zítra. „Asi ano. Ale… To je v pořádku. Když jsi celé dny v jedné místnosti, čas plyne trochu jinak,“ pokusím se ho aspoň trochu uklidnit. Utěšit. Ale je to lež. Na takových místech žádný čas není, člověk je uvězněn ve zvláštním prázdném vakuu, kde jsou hodiny stejně dlouhé jako týdny a dny se ztrácí v mlhavém oparu jako tikající minuty.
Více už ovšem nestačím dodat, náš společný čas je u konce. Uteklo to rychle, příliš rychle. Noah mi naštěstí vyhoví, aby nám poskytl aspoň posledních pár minut v relativním soukromí, i když pootevřené dveře naznačují, že v nádobě zbývá jen posledních pár zrníček písku. Rychle tak ještě Alexovi sdělím, kde mne najde, pokud by u jeho propuštění nebyl Noah. S povzdechem kývnu hlavou, v ten den nás Jeruzalém skutečně nepřivítal s otevřenou náručí.
Jen nerada se s Alexem rozloučím a ani pro něj to není lehké. Naposledy si mne přitáhne do náruče, naposledy se svět kolem vytratí, když se naše rty spojí… Srdce se mi prudce rozbuší, vyzvání na poplach v úderech tak silných, až to bolí, když se ode mne odtáhne a po těle mi sklouznou jeho ruce. Poodstoupí ode mne… Musí to udělat on, protože já bych toho v tu chvíli nebyl schopná. Zachytím ho ještě za dlaň, kterou nechám s tím úkrokem vzad vyklouznout ze svých prstů…
„Pár dní. Ani o hodinu více,“ vydechnu a oči se mi zalesknou. Ostře se nadechnu, aby se ovládla. Musím. Pokusím se i pousmát, ale nejde mi to. „Zvládneme to, Alexi. Jako všechno…“ připomenu sobě i jemu jeho vlastní slova a… Je tak těžké přinutit se otočit a vykročit z místnosti ven. Jeden krok. Druhý. Třetí. A pak další a… Pootevřu dveře. Ještě se krátce ohlédnu přes rameno a koutky se mi namísto úsměvu jen smutně svěsí.
Pak přeci jen proklouznu na chodbu a… Chtít po mně, abych za sebou ty dveře zase zavřela mi přijde v ten okamžik tak nesmyslně kruté a… Udělám to. Samozřejmě, že to udělám. Zavřu je a na okamžik se o ně opřu ve snaze se v těch pár vteřinách zase posbírat, zatímco se ozve zarachocení v zámku. Uhnu před Noahem očima a mlčky kývnu hlavou. Nic nedodávám – stejně jako mladý agent. Cítím na sobě jeho zkoumavý pohled, ačkoliv předstírám, že jsem si toho nevšimla. Prostě jen… Mechanicky kladu nohu za nohou. Pryč z těch tísnivých chodeb. Po schodišti nahoru. Na nádvoří…
Lehce sebou trhnu, když na mne Noah promluví.
„Nevím,“ odpovím po viditelném zaváhání. Lžu. Ne, nic není v pořádku. Tohle celé není v pořádku. My nejsme v pořádku. Jeruzalém není v pořádku! Všechno se… Zkazilo. „Jestli jde o mě tak… Budu v pořádku. Utopím to v pár sklenkách a vyspím se z toho,“ pokrčím rameny. Vidina prázdného hotelového pokoje mi po tomhle setkání přijde ještě více bezútěšná. „Jsem zpátky,“ hlesnu ta nesmyslná slova, která nemusí dávat někomu jinému smysl, přesto jsou nyní mojí mantrou.
Ruce vrazím do kapes kabátu a hlavu vtáhnu zimomřivě více mezi ramena. Navzdory pečlivě zvednutému límci kabátu se mi bez šály dere ke krku chlad. Vnímám i únavu z dnešního dne, přeci jen jsem naposledy obědvala a ani si nevzpomínám, jestli jsem se vůbec napila vody, než jsem odpoledne odešla společně s Noahem z hotelu.
„Jak dlouho to ještě bude trvat, Noahu? Jak dlouho ho tam budou takhle držet?“ zeptám se tiše tmavovlasého muže, po jehož boku kráčím přes nádvoří. | ||
| |||
| Sbohem Delilah Blair Flanagan „Měl bych se vůbec divit, že to znáš?“ Pousměje se křivě Alex, když se rozpovídáš o prokleté opici a nešťastném konci všech jejích majitelů. Pravda, i když byly opice v Provinciích pěkně otravné a nenechavé, dům vám nezapálily. Zatím. „Tajný vzkaz? Ne, žádné šifry jsem si nevšiml…“ Nakrčí Alexander čelo, jako kdyby se snažil vybavit si znění té knihy, ale tohle je skutečně marný boj. Ty jsi o tom ale dobře věděla. Však si ji znala skoro zpaměti a nejenom tento kousek od zmíněného autora. „Asi jsem nebyl až tak pozorný čtenář. Jaká šifra?“ Kapituluje nakonec Alex, který však vypadá spíše zaujatě než zklamaně.
Poslední společné okamžiky vám protékají mezi prsty a až příliš pozdě se dostanete k podstatným věcem. Třeba jako ta včerejší aukce. Opravdu si to musíš spočítat znovu v hlavě, ale ano, máš pravdu. Je to zítra. I datum sedí. „Ale jak to? Myslel jsem… Utekl mi den?“ Zašeptá poněkud rozhozeně Alexander a sklopí soustředěný pohled k zemi. Tebe to ale nijak neznepokojuje. Víš, že tam nebudeš sama. Tedy nebudeš jediná, kdo bude zastupovat tu správnou stranu. Dokonce stihneš zmínit v náznaku i Edrica, aby tohle Alexandera ještě více zaskočilo. Jen překvapeně zamrká, nadechne se ke slovům…. Ale to už se ozve klepání na dveře. Některé věci se skutečně zamluvily.
„Jistě… tak chvíli.“ Ozve se ode dveří Noahův hlas, aby vzápětí křídlo dveří o něco přivřel a poskytl vám alespoň na těch pár posledních momentů trochu soukromí.
Obejmeš muže sedícího vedle tebe a rozloučíš se. „Přijdu.“ Ucítíš jeho dech na kůži, ale to už ještě rychle dovysvětlíš další z podstatných věcí. To, kde by tě vůbec měl hledat. „Shade Oak… Dobře. Nevěděl jsem, že ten náš zavřeli. Smůla se nám ten den skutečně lepila na paty.“ Zamračí se, ale to už se vytáhneš na nohy, abys vykročila z pokoje.
„Del… počkej.“ Ucítíš stisk na své paži, když tě chytí a přitáhne si tě do pevného objetí a k poslednímu polibku na rozloučenou. Je vidět, že ani on se nechce ani v nejmenším s tebou rozloučit, ale dveře pootevřené na úzkou škvírku, kterou do pokoje pronikala tenká linie světla, připomínaly, že teď už se písek v přesýpacích hodinách přesypal a je čas jít.
„… Hodně štěstí.“ Opře Alexander na moment své čelo o tvé, než z tebe sklouznou jeho ruce a udělá krok vzad, aby mezi vámi vznikl odstup a nebránil ti už odejít. „Jen pár dní.“ Vyprovází tě jeho poněkud posmutnělý úsměv ven z cely.
Nakonec si dveře musíš otevřít sama. Noah čeká na chodbě a opírá se zády o stěnu vedle nich. Jen ti pokývnutím naznačí, abys je zavřela, než kolem tebe projde a celu opět zamkne. „Tak… půjdeme.“ Pohodí si klíčem v ruce, ale nic dalšího nedodává. Vlastně se tě neptá. Na nic. Jen na sobě sem tam cítíš jeho pátravý pohled, kterým si tě prohlíží, zatímco kráčíte chodbou. S dvojicí policistů se pár veselými slovy rozloučí, než tě vcelku rázným krokem provede budovou zpátky na nádvoří.
„Vše v pořádku?“ Zazní zčistajasna prostá otázka, když už je kolem vás všude klid.
| ||
| |||
| Kontrolní stanoviště Vera De Lacey Pan Hayland nepůsobí nadšeně, že tě vidí. Tedy… Možná být to tak deset minut zpátky, nemusela bys teď čelit jeho zamračenému pohledu. I když… možná musela. Možná by ses tomu nevyhnula ani tak. Jen tu poznámku o tvé nedochvilnosti by si musel odpustit. Přesto ti jeho nepříliš nadšený postoj a nabručený tón nezkazí náladu. To už by se muselo opravdu něco stát, aby ti to zkazilo tak úžasný večer, který je ve skutečnosti ještě úžasnější, než sis kdy malovala ve svých fantaziích.
„Ztratila ponětí o čase… Hmmh.“ Odfrkne si, než rychle naváže s odpovědí na tvou rozpačitou otázku. Třeba to, že bych vás musel jít hledat a zároveň bych to měl hlásit posilám, protože kdo ví, jaká by byla situace, že? A někdo by tu informaci v první řadě měl předat.“ Na rozdíl od tebe se pan Hayland nerozpakuje a rovnou sklouzne už do své oblíbené pozice – Jsem na to sám a nemůžu takto efektivně vykonávat svou práci.
Na druhou stranu se chová, jako kdyby si šla na jednání kriminálních živlů a ne setkání přátel módy. Těžko říct, zda ti to jen chutí vyčítá a nebo jsou pro něj tyto dvě akce prakticky to stejné.
Jeho opatrná otázka na konci, ale nezůstane bez odpovědi. Přesto to není něco, co chce slyšet. „Zůstala… Jistě.“ Zamručí a rezignovaně svěsí ramena. Nemůže ti nic přikázat, tedy rozhodně mimo krizové situace, kde by přebíral velení, a moc dobře to víte vy oba, že se bez tvého rozhodnutí odtud nehnete.
„Fitzsimonsová?... Fitzsimonsová….“ Svraští obočí, jak se zamyslí. Ovšem dle jeho výrazu i zhrublého tónu bys tipovala, že přemýšlí, jestli zmíněnou madam Fitzsimonsovou neviděl někdy skrze mříže a nebo hůř. „Stella říkáte?... Hmm, ne, myslím, že nikoho takového neznám. Jednu Fitzsimonsovou znám, ale ta by teď měla sedět v Arlingtonské věznici za kuplířství. Pochybuji, že by byla zrovna… tady.“ Zalétne jeho pohled k oknům prosvětleným zlatým světlem, než s tichým zamručením o něco víc zamračí. Možná není až tak přesvědčený…
„Moderní žena? Co?... Jestli jsem ženatý?“ Zasypeš jej však hned několika otázkami, které ho z jeho zachmuření naprosto vykolejí. „Ano, jsem… Už pár let, vcelku šťastně a… Sakra, proč se ptáte zrovna na tohle? Jaká moderní žena?“ Uteče mu do slov už i drobné zaklení. Ale ty mu nedopřeješ oddechu. Stalo se toho tolik! Rozpovídáš se o madan Werner, archeologii, Asuánu i skarabech, kteří se jí houpali na krku. Je to celé tak fascinující. Ta symbolika. To, že něco takového může dělat žena. Jen tak!
„Archeoložku? Cože… Asuán? To je kde? A vůbec… Co je tohle za akci?“ Vyhrkne s mírnou dávkou frustrace. „Zní to celé podezřele.“ Zamračí se jen co pobere zase ztracenou jistotu. „Albury? Ah… Ne, nechápu, ale prosím. Už běžte. Viditelně toho máte ještě hodně v plánu…“ Pročísne si prsty vlasy v bezradném gestu, než si jen tiše povzdechne. „Navíc vám běží čas. Počítám s další kontrolou v celou. To, že jste teď přišla později, vám jen ukouslo čas. Zkuste tentokrát zapracovat na své dochvilnosti… lady. Rozumíme si?“ Vyšvihne skoro až perfektní otcovský káravý tón doplněný o významně pozdvižené obočí.
| ||
| |||
| Loučení Bible a fantaskní literatura. Moc dobře vím, o čem Alex mluví. Kolik dní jsem strávila v Greenhillu tím, že jsem v ní ležela a vypisovala si všechny ty pasáže, které mi připadaly… Špatné. Nepřesné. Jako by někdo vzal skutečné události a upravil je tak… Aby co? Aby lidé snáze věřili? Nemám tušení. Bylo toho… Tolik.
„Můj vztah s tichem a samotou je… Komplikovaný, víš, jaká Dumah byla, ale… Ano, rozumím ti. Až příliš dobře,“ šeptnu. Navzdory tomu, jak se o tom Alex snaží mluvit, tak je pro mne až příliš snadné si představit, že zrovna on z toho musí být nešťastný. Zavřený na jednom místě bez možnosti něco dělat. Mimoděk se k němu o to více přitisknu stehnem i svým bokem a na chvíli se opřu o jeho rameno, zatímco dlaní přejedu po jeho hrudi v tom krátkém obejmutí. Kolik týdnů jsem takhle trávila v Greenhillu já? O samotě. Ve tmě. A co teprve Dumah? „Už to nebude dlouho trvat…“ dodám povzbudivě. „… a než se vrátíme do Dvaraky, tak ještě budeš rád, když mi na chvíli utečeš,“ pokusím se dodat odlehčeně.
Ostatně v lehčím duchu se nese i zbytek našeho rozhovoru. „Aby si zapamatovali, že krást se nemá,“ pousměji se. Představa prokletého předmětu kosícího celou tu nevychovanou uřvanou tlupu zlodějů mi zní jako adekvátní pomsta ta všechno to jídlo i věci, které mi opice stačili za ten rok zcizit. Málo toho rozhodně nebylo. „Hm, ano, tuhle si pamatuji. Zbláznil se a raději ten dům zapálil sám…“ lehce se pousměji. „A jediné, co z popela nakonec vyhrabali byli kosti a vycpaná opice, která to jako zázrakem přežila, aby si ji odnesl ze spáleniště další nešťastný člověk…“ Tu knihu jsem četla opravdu… Už ani nevím, kolikrát. Některé povídky jsem předčítala i Katie. „Věděl jsi, že v té povídce autor zanechal i tajný vzkaz? Takovou šifru pro pozorného čtenáře. Je to jeho podpis, dělá to tak v každé své povídce,“ dodám. Koutky rtů mi pobaveně zacukají, když slyším ponaučení, které by Alexovi ony příběhy mohly dát.
Náš rozhovor je každopádně v té chvíli přerušen a vyplněn něčím příjemnějším, na čem se na rozdíl od literatury shodneme oba. Pozoruji Alexovu tvář, zatímco mi rovná límec s pečlivostí sobě vlastní a zkrátka si jen užívám jeho blízkost. Peníze na přilepšenou s poděkováním odmítne. Nic nenamítám, ostatně krátký polibek spolehlivě umlčí jak mne, tak i mé úvahy.
Nicméně… Alexovi se mne vzápětí podaří zaskočit. Zarazím se a snad se i samým zamyšlením zachmuřím, jak se snažím dopočítat správného počtu zní. Snad mne i vyděsí. Spletla jsem se? Zapamatovala jsem si špatné datum nebo…? „Ta aukce je už zítra, Alexi,“ poznamenám opatrně, váhavě. „Ale nemusíš se bát. Už jsem vše potřebné zařídila a připravila se. Zvládnu to. Navíc tam bude Noah v zastoupení… Víš koho,“ dodám o poznání tišeji. Nechci, aby se o mě Alex bál, tohle… Tohle zvládnu. „Jen…“
Nestačím to ovšem dopovědět, protože v tu samou chvíli mi do slov vpadne zaklepání následované otevřením dveřím. Rychle se k nim ohlédnu a spatřím siluetu toho, o kterém jsem právě mluvila. Nadechnu se a… Očima zatěkám mezi jím a Alexem. Čas vypršel. Příliš rychle. Příliš… Nechci… Musím.
„Já… Jistě. Hned. Jen… Chvíli,“ vydechnu. Nejsem odsud připravená odejít, ale to bych nebyla ani za hodinu, za dvě… Dá se na něco takového vůbec připravit?
Přitočím se rychle, možná až příliš rychle k Alexovi a obejmu ho se vší tou nevyřčenou naléhavostí i úzkostí z myšlenky, že se budu muset zvednout a nechat ho tady. „Budu na tebe čekat,“ šeptnu do jeho rtů, na které ho krátce políbím bez ohledu na to, že už nejsme sami. „Až tě propustí, tak mě najdeš v hotelu Shade Oak, je jen pár ulic od toho, který jsi nám vybral. Byl zavřený, musela jsem se ubytovat nakonec jinde. Pokoj je v druhém patře, apartmá. Řeknu recepční, aby ti dala klíče. Pokud někam budu muset jít mimo tu aukci, napíšu ti to do zápisníku,“ snažím se Alexovi ještě rychle šeptem sdělit.
Nakonec se dlaní zapřu o jeho rameno, abych se snadněji vytáhla do stoje a… A mohla vykročit z pokoje pryč, i když je to to poslední, o co bych nyní stála… | ||
| |||
| Vymezený čas Delilah Blair Flanagan „Bible? Hmm, ne opravdu nemám rád tohle fantaskní čtení.“ Zašklebí se Alexander, který ostatně také určitě ví své o tom, jak to celé ve skutečnosti bylo. Přesto být ta kniha napsaná podle pravdy, těžko by zůstali nějací věřící náboženství, jehož bůh zmizel. Odešel? A byl teď zpátky? Nemohla jsi tušit, ale už si narazila na pár hmatatelných důkazů o tom, že nebyl tak úplně pryč. Už ne. A jeden z těch důkazů dost možná stál teď někde na chodbě z druhé strany těžkých dveří.
„V pořádku, důležité je, že jsme domluveni. Bude to tedy bleší trh.“ Přejde Alexander tvou omluvu za zmínku o Damašku a nasměruje rozhovor společně s tebou opět k pozitivnějším věcem. „Ah, nevím, jestli tohle budu chtít někomu vyprávět, ale vlastně proč nakonec ne. To ticho tady umí být někdy až příliš… hlasité, jestli rozumíš. Asi už jsem odvykl tomu být skutečně sám tak dlouhou dobu.“ Podotkne zdánlivě nezúčastněným tónem, ale už dle jeho slov je patrné, že si pobyt zde zrovna neužívá. „Opicím? Proč opicím?“ Pobaví ho tvůj návrh. „Ale když už to zmiňuješ, v jedné z těch knih psali zrovna o jedné vycpané… Teď jen úplně nevím, jestli ten dům, kam ji přinesli, vyhořel nebo se její nový majitel zbláznil. Možná oboje.“ Zamračí se zamyšleně, ale ze rtů mu nemizí mírný úsměv. „Jako diplomat? Ano, myslím, že po této škole už nepřijmu žádný z přátelských darů, natož abych je vzal na palubu vzducholodi.“
Odpověď na zmínku o šachách mu však ukradneš ze rtů polibkem, který zase na pár chvil přetne šum vašeho tichého rozhovoru. Šála je nakonec kolem Alexanderova krku, zatímco sedíte blízko sebe na poněkud tvrdé posteli. Alex ti poupraví límec, jak nejlépe dovede a spokojeně si pokývne hlavou, když je vše hotovo. „Drožkou? To bude rozhodně rozumnější. Zvlášť v tuto hodinu. Co? Peníze? Hmm, ne to nemusíš. Nějaké jsem měl u sebe, když mě sem přivedli. Počítám, že mi je při propuštění vrátí. Tedy… měli by.“ Nepatrně se zamračí přes tvé rameno na dveře za vámi. „Tady mi jinak k ničemu moc nebudou. Ale děkuji.“ Nakloní se k tobě, aby tě políbil, avšak tentokrát krátce, spíše jako gesto vděku, i když stačilo by málo, aby se přetavilo v něco víc.
„Stáje… Projížďka zní dobře.“ Šeptne, když se od tebe odtáhne. „Snad mě zítra, nejpozději pozítří pustí. Doufám. Rozhodně bych rád s tebou stihl pozítří tu aukci. Pro jistotu…“ Zvážní trochu, ale něco tak úplně nesedí. Alexander se musel poplést o den, protože ta aukce je už zítra. Ani ne za dvacet čtyři hodin. Než však stihneš cokoliv říct…
*ťuk, ťuk, ťuk*
Podobně jako gong v ringu oznamuje konec kola, je to tentokrát pár klepnutí na kované dveře, které připomene, že váš čas zde měl vždy své limity. Po chvíli se ozve zarachocení klíče v zámku a dveře se otevřou.
„Del? Jsi připravená nebo…?“ Objeví se v otevřených dveřích silueta mladého agenta čekajícího na tvé rozhodnutí, ačkoliv… dost možná je to jen zdvořilost, protože je těžké si představit, že bys zde měla vícero možností.
| ||
| |||
| Hlášení Ještě se rozloučím, než se otočím na podpatku a zamířím k východu. Tentokrát už se nerozhlížím po dámách v oslnivých róbách, kdepak; stačí mi jediný pohled na hodinky, abych přidala do kroku Hayland mě zabije. Nebo se na mě bude zase mračit, což je snad ještě horší. Ony vážené dámy by se se Zerachiel shodly, že by mi na tom nemělo záležet, ale já to přeci jenom nedokážu setřást. Je tady kvůli mně. Jeho dosti nevděčnou prací je zajistit mé bezpečí a… opravdu bych mu to neměla tak komplikovat. Zlatým sálem se tedy propletu až ke dveřím vedoucích do vstupního salónku, kde se mě okamžitě chopí mladý muž v padnoucím obleku. Věnuji mu tak trochu tázavý úsměv, než pochopím, na co se mě ptá. Ale já přeci… Já ještě neodcházím! „Ne, ne, ne…“ zamávám rukama do kříže, jak mě poleká představa, že by mě třeba už nechtěli pustit dovnitř nebo že se dopouštím něčeho nemístného. Chci jenom vykouknout. Nadechnout se čerstvého vzduchu. Ujistit pana Haylanda, že se mě nikdo nepokusil zapíchnout pilníčkem na nehty ani si mě vevnitř nepopletli s jehelníčkem. „Hned se vrátím. Jenom… Jenom si potřebuji něco zařídit. Budu hned zpátky!“ Na ulici ozářenou olejovými lampami tak vyběhnu jenom ve fialkových společenských šatech. Byť mají dlouhý rukáv, ten je z části vyvedený květinovou krajkou a skrze poloprůsvitné mezery ve vzoru mi tak na kůži proniká protivně studený vzduch. A to byl tak nádherně teplý den! Tímhle tempem bych se ani nedivila, kdyby už brzy začalo sněžit… Zatímco se z vrcholku rozložitého schodiště rozhlížím po zahradě, dlaněmi si podepřu lokty a teprve po chvíli se odhodlám sejít dolů k příjezdové cestě. Někde tady přeci musí být… Tak trochu ztraceně se otočím kolem dokola, ale naštěstí si pana Haylanda všimnu dříve, než by mě napadlo něco tak pošetilého jako dům obcházet a hledat ho.
Koutky mi cuknou do úlevného úsměvu, který však s tichým cvaknutím kapesních hodinek zase rychle ovadne. Světlo lampy mi sklouzne po tváři a ve tmavých očích se zaleskne nezpochybnitelný odstín provinilosti. Zapovídala jsem se a… abych byla naprosto upřímná, ze společnosti těch dam se mi odcházet nechtělo. Jak často se člověku dostane příležitosti promluvit si právě s madam Fitzsimonsovou, ale… ale stěžovat si nemůžu. A ani nebudu. Už tak večer probíhá mnohem lépe, než jsem čekala. „Ano, za to se… omlouvám. Tak trochu jsem ztratila ponětí o čase,“ připustím rozpačitě, když dojde až ke mně. „K dalším krokům? Jakým dalším krokům?“ Vlastně… Vlastně mě až do teď nenapadlo přemýšlet nad tím, co by dělal, kdybych se nevrátila. Šel by dovnitř? A dožadoval se lady De Lacey? Nebo by jel zpátky do Essingtonského sídla a nahlásil to, dobře si vědom toho, že by mi sám pomoct nejspíše nedokázal? Řasy mi zatřepetají. Spíše než tyhle scénáře mě vyplaší následná otázka, při níž mu do hlasu pronikne nepříliš dobře skrývaná naděje, že bychom se už mohli vrátit. „Ještě bych ráda chvíli zůstala,“ vyklouzne mi skrze rty takřka prosebně. „Všechno je v pořádku. Vlastně je to více než v pořádku! A je to akce jenom pro zvané, takže je také bezpečná a… Věřil byste, že jsem se potkala s madam Fitzsimonsovou? Stellou Fitzsimonsovou?“ zdůrazním s nemalým nadšením, ale když se mi nedostane výraznější reakce, dodám: „Píše pro Moderní ženu. Vaše žena ji jistě zná. Tedy… pokud… Jste ženatý, pane Haylande?“ přeptám se zběžně – a vlastně i zvědavě. „A také jsem se potkala s madam Werner. Opravdovou archeoložkou! Právě se vrátila z Asuánu a měla na sobě nádherný náhrdelník se zlatými skaraby. Vždycky jsem myslela, že symbolizují znovuzrození, ale v téhle podobě jsou to prý talismany pro štěstí a… a byla by škoda odjíždět takhle brzy,“ zarazím se přeci jenom, než bych se nechala unést a rozpovídala se až moc. „A navíc je tady někde pan Albury. A jistě chápete, že nemohu odjet, dokud ho nenajdu. Takže…“ To poslední slovo nechám vyznít to prázdna a jenom se nevinně pousměji. Jistě to pochopí. Jak by to také mohl nepochopit, když mluvíme o panu Alburym? Pořád si tak trochu připadám, jako bych se propadla do pohádky plné těchto zajímavých lidí. Ne. Rozhodně se nikam nechystám. Teď hned ne. Večer teprve začíná! | ||
| |||
| Společné chvíle Alex mlčí. Jistěže mlčí, ačkoliv je pro mne více než snadné číst z jeho tváře tu tichou nevyřčenou odpověď. A stejně tak si až příliš dobře uvědomuji, že kdyby to bylo opačně, také by mi nevěřil – a rozhodně by se mu to nelíbilo navzdory čemukoliv, o čem bych se ho snažila přesvědčit v dobré víře, aby o mne neměl starost a netrápil se tím. Jak to sám kdysi dávno řekl? „Podívej se na nás… Tohle je tak… Typické.“ A ačkoliv bych nejraději ztropila podobnou scénu, jakou by v takovém případě udělal on… Tak nemůžu. Aspoň… Ne teď.
Tiše si povzdechnu, jakmile zaslechnu hořkost prosakující z jeho hlasu. Ano, o Greenhillu… Jsem toho nakonec řekla Alexovi už celkem hodně. Ovšem nikdy mě nenapadlo, že sám skončí na podobném místě. V podobné cele. Snad jen… Na okamžik se viditelně zarazím. Můj známý pan Branson. Kousnu se do vnitřní části spodního rtu, a i když vím, jak to Alex ve skutečnosti myslel, tak… Tak mne na okamžik polije stud. „Pořád je to o něco lepší čtení než bible,“ zmíním na půl úst k otázce místního výběru četby a více se k tomu již nevyjadřuji.
Raději se posadím vedle Alexe na postel, a to co nejblíže k němu. Ani nevím, jak se to najednou stane, že řešíme něco tak banálního a obyčejného jako jsou trhy. Naše plány. Bleší trhy jsou pro mne skutečně něčím novým, neznámým, další věcí, o které jsem jen něco málo četla a slyšela. Připadala bych si kvůli tomu hloupě stejně jako na té poště, ale… Dneska už na to nemám sílu. Navíc Alexander to už všechno… Ví. O mém životě jeruzalémské dcery a manželky. „Ano, tenhle případ… Ale…Aspoň s tebou můžu doopravdy poznávat Jeruzalém. Na bleší trh se podívám ráda,“ pronesu měkce. I tak se mi ovšem podaří atmosféru v místnosti na chvíli… Pokazit. Tím, co bez rozmýšlení pronesu nahlas, zmínkou o Damašku… „Promiň, vím… Neměla bych, jen… Bylo toho moc,“ povzdechnu si a prsty si lehce promnu spánek. Až se z toho vyspím a odpočinu si, bude… Bude mi lépe. Snad. Avšak myšlenky na prázdný hotelový pokoj ve mne zanechávají sklíčený úzkostný pocit, odchod odsud bude… Bolavý.
A tak se raději soustředím na to, co je teď. Ne, co bylo a bude, ale teď a tady s Alexanderem. „Hm… Pak mi budeš muset vyprávět, co všechno tě ta odborná literatura naučila,“ drobně se pousměji. „Ovšem když už jsi to zmínil… Možná by nebylo od věci zkusit pořídit nějaký prokletý předmět té bandě opic, co nám táboří kolem domu,“ napadne mne z ničeho nic na kolik se snažím držet zejména vzpomínek, které patří jen mne a nemají s Dumah vůbec nic společného. Na všechny ty rozdíly mezi námi. „Zajisté. Potřebuješ si jako diplomat udržovat kulturní rozhled, nikdy nevíš, na kterém jednání se ti bude hodit znalost prokletých předmětů a míst,“ odpovím mu se zcela vážným výrazem ve tváři, a ještě u toho kývnu důležitě hlavou.
Tyhle naše malé rozhovory mi chyběly stejně jako on.
„Hmm, ano, šachy. Musím začít studovat, jestli tě chci někdy porazit,“ zmíním mimoděk, ovšem to už sahám po koncích šály, abych si ji stáhla z krku a zavěsila ji přes ten jeho. Ta chvíle se příjemně natáhne, zatímco v prstech stále svírám hřejivou vlněnou látku šály, za kterou se sama přitáhnu k Alexovi blíže, když nezůstaneme jen u krátkého líbnutí na rty.
„Měla jsem tušit, že to bude jen léčka,“ šeptnu lehce zadýchaně ještě do jeho rtů a stejně jako on se pousměji. Je to nakažlivé, zvláštně v naší důvěrné blízkosti.
Po páteři mi přeběhne zašimrání, když se dotkne mého krku a vzápětí ucítím to lehké bodnutí ostnu zklamání, jakmile ruku odtáhne a začne mi raději srovnávat límec kabátu. „Myslím, že něco málo přes hodinu cesty… Zahrady nejsou od hotelu zrovna kousek. Ano… Přijela, ale toho koně zařídil Noah a už ho musel vrátit do stáje, aby si odpočinul a já… Raději pojedu zpátky do hotelu drožkou, tohle je poprvé za celé odpoledne, co jsem se na chvíli zastavila a posadila se. V Zahradách by neměl být problém nějakou chytit ani teď večer, peníze u sebe nějaké mám, abych ji zaplatila a…“ na chvíli se zarazím. „Nemám ti tu nějaké nechat? Třeba… Třeba kdybys něco potřeboval…“ napadne mne.
„A k těm plánům… Kousek od hotelu jsou stáje, už jsem se tam ptala a půjčují tam i koně. Mohli bychom se pak společně i projet po městě,“ dodám. | ||
