Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Zlato všude, kam se podíváš „Po levé straně sálu… Dobře, děkuji!“ Ve vstupním salonku se ani tentokrát nezdržuji. Krátce zastavím před zrcadlem, abych se ujistila, že mi studený vítr nerozházel pečlivě načesané kudrliny, a pak vpluji již známými dveřmi do zlatavého sálu. Na rtech se mi roztáhne úsměv. Je to tady nádherné. A těch lidí! Zatímco se dle pokynů držím levé strany sálu, bezostyšně si prohlížím dámy v pestrobarevných róbách. Jedny zelené dotyčná doplnila šperky s velkými kameny připomínající paví oka… Na můj vkus je to asi až moc ukřičené, ale střídmější šaty její společnice mě zaujmou o to více. Na první pohled jsou obyčejné, ale při tom druhém si všimnu složitého vzoru vyvedeného na šedou látkou zlatou nití a… Co teprve tamty modré! Několikrát jsem v pokušení z kabelky vylovit notýsek, nebo k dotyčným zamířit a prohlédnout si precizní práci švadleny zblízka. Navíc bych se ráda seznámila. Dnes nehodlám čekat, až se zase někdo nabídne a představí mě… Odvahu, Vero! Přesně tak… Odvahu. Zajímalo by mě, co je to za lidi. Napadá mě tolik možností. Tamta dáma si čas v Novém Jeruzalémě jistě krátí charitativní prací, muž po jejím boku bude manžel a… Heh. Ten se vůbec netváří nadšeně tím, co se kolem děje. A tamta bude stejně jako madam Warder dobrodružka, která na nějakou dobu zakotvila v přístavu. I když… uznávám, že za to mohou nejspíše ty vlasy… hmm… Budiž mi přičteno ke cti, že se na cestě k sekci s občerstvením nezastavím. Nenechám se rozptýlit květinovou výzdobou – i když, abych byla upřímná, u jednoho stolku zvolním krok a natáhnu se po hebkých okvětních lístcích – ani se zlákat zpěvem sirén. Kdepak! Pan Hayland mi tentokrát nedal moc času a já bych ráda našla pana Alburyho, než bude příliš pozdě. Zkrátka se budu držet toho, proč jsem přišla, a nikde se nezapomenu a dorazím na kontrolu včas. Zvládnu to. Vždyť na tom není nic těžkého.
V jednu chvíli však zaujatě pootočím tvář k ženě ve zlatých šatech. Světlo lustrů se od nich odráží, jako by bylo opravdu z kovu a ne látky. Je to jistě fascinující, ale… Do hrudi muže to napálím plnou parou, rukou zavadím o jeho skleničku a došlápnu tak nešikovně, až mám co dělat, abych se vůbec udržela na nohou. S hlasitým zvukem skla tříštícího se o podlahu mi srdce poplašeně poskočí. Ale ne, je to moje chyba? Dokonce i po vší té době mě v zátylku zamrazí vědomí, že by se Philip zlobil. A jak! Neutrhl by se na mě tady ve společnosti, to ne, ale… potom… později… skoro na sobě cítím jeho podmračený pohled, než by… „Omlouvám se!“ vyhrknu, zatímco mi pod podpatky zaskřípe sklo a já se bezradně rozhlédnu po podlaze. „Nedávala jsem si pozor a…“ Do nosu mě udeří tolik známá, železitá vůně protkaná zlatými notičkami a tou zvláštní proměnlivostí, kterou se mi slovy nikdy nepodařilo podchytit. Je to krev. Má krev. Řasy mi zatřepetají. Byť jsem se už nadechovala pro další omluvu, ústa zase rychle zaklapnu a zvednu bolestí rozechvěnou ruku. Rudý pramínek na poslední chvíli změní směr. Místo toho, aby první horké kapky dopadly na podlahu, mě zašimrají na zápěstí. „Já… Totiž…“ soukám ze sebe rozhozeně, jak mi dělá problém se soustředit. Ani to tak nebolí, ale… Odtrhnout pohled od krve se zlatými odlesky je těžké. Bylo by tak snadné jí přikázat a zastavit její proud. Jakkoliv lákavé to však je, neudělám to. Slíbila jsem Williamovi, že svůj dar nebudu používat takhle zbytečně, a tohle bude stačit smýt v koupelně… Je to v pořádku. Ano, v pořádku. Jenom pár kapek krve, nic víc. „Uhm… Opravdu se vám omlouvám, sire. Ale… Víte… V některých kulturách je rozbitá sklenička považována za známku dobrého štěstí, takže… Zase tak hrozné to není,“ přiměji se ruku sklonit a věnovat muži statečný úsměv. | ||
| |||
 | Tupé hrany Nevím, jestli mi jen Noah říká milosrdně to, co si myslí, že bych chtěla slyšet nebo ne, ale s každou další minutou zjišťuji, že opravdu nemám vůli ani sílu nad tím přemýšlet. A tak jen mlčky kývnu hlavou, bůhví po kolikáté za posledních deset minut. Na víc zkrátka v danou chvíli nemám, na ramenech mi sedí tíha tlačící je bolestivě dolů a skruž kolem hlavy se stále více a více utahuje, ve spáncích mi tak vzrůstá ten nepříjemný tupý tlak.
Kočár se s trhnutím rozjede a ulicí se rozlehne klapot koňských kopyt. Opřená o stěnu kočáru jen nehybně hledím z okénka ven do ulic, které tak dobře znám. Jela jsem tudy už tolikrát… Kdysi… V minulém životě… Mám z toho rozporuplné pocity. Motám se v nich a plácám. Má unavená rozdrásaná mysl mne zanáší do míst, kde nechci být nebo mne nutí přemýšlet nad věcmi, na které neznám odpověď. Kolikrát jsem asi už kráčela ulicemi Jeruzaléma? V kolika životech jsem si už prošla tímhle malým kolečkem bolesti a utrpení, který sebou odkaz Dumah nesl. Představa toho… Že pokaždé když se „probudím“ si musím tímhle procházet, zjištěním, co je se mnou špatně, neustálým prožíváním dokola a dokola toho, co mi Lucifer provedl… Teď mám u sebe Alexe, ale… Najdeme se pokaždé? I teď chybělo málo a nikdy bychom se nepotkali jinde než v dávných vzpomínkách.
Probudí mne až drožkář, když zastavíme před hotelem. Chvíli se jen dezorientovaně a značně vyděšeně rozhlížím kolem sebe, než mi dojde, kde jsem, kdo jsem a proč tu jsem. Zaplatím mu kolik si řekne, pokud si tedy řekne, protože myslet na něco takového už dalece přesahuje moji kapacitu. Celé to mám vlastně tak trochu v mlze díky malátnosti, co vystoupala ze svalů až k hlavě.
Do sklenky od vody si naliju opravdu štědrou porci zlatavého alkoholu a zapadnu s ním do křesla. Láhev si postavím na dosah ruky, abych nemusela vstávat… Dokonce ani nezatáhnu závěsy u okna, které nechám pootevřené. Ani nevím, jak dlouho v tom křesle hledím, zatímco na mne táhne od okna, ze kterého hledím ven na noční oblohu. V místnosti tlumeně svítí jedna jediná lampa namísto mihotavého plamene svíčky. Protáčím sklenku v prstech, chvílemi se ztrácím v opaleskujících záblescích objevujících se na hladině syté barvy jantaru. Alkohol mi klouže krkem takřka sám, sotva vnímám jeho silnou kořeněnou chuť. S každým dalším douškem tupím všechny ty ostré hrany tak dlouho, dokud přestanu schopná vůbec nějaké cítit.
| ||
| |||
 | Zpátky na začátek Delilah Blair Flanagan „Však jsme se o tom bavili.“ Mávne Noah rukou při díky za drožku, jako kdyby to bylo něco normálního. A bylo? Pro něj možná ano, už si poznala, že mladý agent rozhodně nebyl někdo, kdo zbytečně ztrácel čas. Stále však zůstáváš zamlklá a myšlenkami tak trochu někde jinde. U někoho jiného. Návštěva zde v tobě nezanechala příliš příjemných pocitů. Snad i naopak. Avšak bylo lepší zjistit, jak se věci mají. Mohla si teď jen doufat, že měl Noah s Alexovým případem pravdu a skutečně jej za pár dní pustí.
„Zkomplikovala? Ale ne. Ne tak moc, jak si myslíš.“ Pousměje se Noah smířlivě. Nevypadá, že by se zlobil. Vlastně ani nepůsobí až tak unaveně vzhledem k tomu, co má za sebou za den. Vy oba. Ty naproti tomu vedle něj působíš opravdu strhaně. Avšak nemohou za to až tak události posledního dne jako události ztracené v proudu minulosti.
„Navíc jsem mohl vyřešit jednu literární záhadu a sebrat populární čtení půlce Nového Jeruzaléma. To se nestává každý den.“ Zašklebí se, než pokývne hlavou. „Dobře, v tom případě se tady rozloučíme.“ Souhlasí s tím, že se drožkou vydáš sama. Ostatně na tom nic není. Kolikrát už si takto někam cestovala. Pouze dnes se do těla, a hlavně mysli vkrádá ta zvláštní ne zrovna příjemná únava, po které hlava těžkne a člověk má chuť vyhnat černé myšlenky z hlavy spánkem a nebo jinými prostředky, jenž mu často předcházejí.
„V pořádku, Del. Nemáš zač.“ Odpoví ti Noah na tvé díky, než párkrát překvapeně zamrká, když si uvědomí, cože mu to podáváš. Ano, jeho hodinky, které s sebou nosíš celý den a procestovaly pořádný kus světa. Není to vlastně žádný drahý kousek. Žádné zlato, stříbrno ani složité gravírování. Přesto moc dobře víš, že pro jejich majitele mají větší cenu než deset kousků z ryzího zlata.
Vklouznou do Noahovy otevřené dlaně, přičemž si je mladý agent ještě chvíli prohlíží, zatímco mu v očích probleskne plejáda jinak skrývaných pocitů, než kolem nich obtočí prsty a schová je v ruce. „… Děkuji.“ Promluví nezvykle tiše a bez typické jistoty. Zní skoro až… zaskočeně? Rozhodně jej takto moc neznáš. Ale to už uděláš další krok k němu. Zaváháš. Zvlášť po včerejším večeru je to pochopitelné, ale nakonec se Noah celý den choval, jako kdyby se nic z toho nestalo, tak proč v tom nepokračovat. Natáhneš se k němu a obejmeš jej. V odpovědi na své gesto ucítíš na svých zádech i jeho paže, avšak oproti tomu, co se dělo den zpátky je tohle skutečně pouze přátelské objetí.
„Díky za zajímavý denní program.“ Všimneš si jeho křivého úsměvu, který mu setrvává na rtech, i když se od sebe opět odtáhnete. „A šťastnou cestu Del.“ Najdou si jeho oči opět tvé, než jen ledabyle mávne rukou jako vždy, když se zlehčuje věci. „Nemusíš se bát. Kdy nejsem opatrný? Ale to stejné platí pro vás mladá dámo.“ Dodá veselým tónem, který ostře kontrastuje s tvým tichým a rozpačitým. Přesto je v jeho posledních slovech na rozloučení víc pravdy, než by se nezúčastněnému posluchači mohlo zdát.
Pak už se však vydáš za klapotu podrážek na chodníku těch pár metrů ke drožce, která tu čeká na vás. Nebo spíše tebe. „Tak kam to bude madam?“ Ozve se hlas drožkáře, jenž připomene, že nakonec tu v okolí jsou i jiní lidé než vy dva a ty mu udáš svou cílovou adresu. Ostatně co dnes dělat jiného než dojet na hotel nebo alespoň do jeho okolí. Cítíš se vyřízená. Žízeň, hlad a skoro až nepřirozená únava. Ne, dnes skutečně nebudeš mít problém usnout.
Drožka sebou po chvíli trhne, zatímco se zády boříš do měkkého a poněkud oprýskaného polstrování a za oknem se začnou míhat známé noční ulice Nového Jeruzaléma. Ty, kterými jste dnes projížděli s Noahem. Ty, kterými se chcete procházet s Alexanderem.
Ty, které znáš celý život…
| ||
| |||
| Známá vůně Vera De Lacey Pan Hayland nevypadá z tvého vyprávění ani z poloviny tak nadšený jako ty. Ani z osminy! Za ženami, o kterých mluvíš vidí buďto potenciální hrozby nebo bývalé kriminálnice a známý magazin Moderní žena mu také nic neříká. Jeho manželka by mu to jistě vysvětlila a možná ji nejpozději zítra čeká pár nenápadných otázek na podobná témata, ale teď jen krčí čelo a hledí na tebe, jako kdyby tě od potenciálního problému dělilo jen pár kroků.
„Archeoložku? No, nevím. Archeoložku jsem nikdy nepotkal. Jak vůbec víte, že je skutečně archeoložka?“ Nevěřícně zakroutí hlavou. „Lidé toho napovídají… Taky bych vám mohl začít vykládat o tom, jak jsem byl na nějakých vykopávkách… ehm… u Nilu.“ Trochu se do toho zamotá, protože na rozdíl od Olivie nebude až tak znalý zeměpisu tak dalekých končin. „Počítám, že většina lidí tam… toho hodně napovídá.“ Pohodí hlavou k rozsvíceným oknům v budově nedaleko vás.
Váš krátký rozhovor ale zase rychle plyne ke konci. Ostatně už nemáš tolik času. Sám Hayland tě pobídne, ať se vrátíš do společnosti, když na tom tak trváš a ty nemáš nejmenší důvod tak neučinit. „Jistě… V celou. Aspoň jednou to zkuste.“ Zkroutí se mu rty do nepříliš přesvědčeného úšklebku. Ne, ten muž skutečně nesází na to, že bys tentokrát byla zpátky zde na čas. Pokud vůbec někdy. Tobě bude stačit se ale nezapovídat a zvládneš to. Však na tom není nic tak těžkého. Jen neztratit pojem o čase. Nezaplést se do hovorů s příliš zajímavými lidmi. A také se nenechat unést tou kouzelnou atmosférou. Ne… nic těžkého. Až tak…
Vyrazíš tedy zpátky do domu. Vyběhneš schody a projdeš vstupními dveřmi do vyhřáté místnosti. Je to skutečně příjemná změna oproti studenému vzduchu venku. Skupinu služebných poznáváš. Není to ostatně tak daleko, co jsi odtud odešla. Ani se tedy nikdo nedívá do papírů se seznamy hostů a jen pokývnou na pozdrav.
„Jistě, madam. Stačí se držet po levé straně sálu. Nemůžete to minout.“ Pokyne ti rukou jeden ze sluhů a ty se konečně můžeš zase vmísit mezi místní společnost.
Není to zde o nic méně fascinující, než když jsi sem vstoupila poprvé. Snad je to zde ještě o to zajímavější, když víš, jaké významné osobnosti se tu pohybují. A co teprve ty, o kterých ještě nevíš! Skutečně tohle bude vybraná akce, na kterou se jen tak někdo nedostane. Můžeš děkovat všem svým šťastným hvězdám, že tě sem pozvali. Přispěvatelku na šestou stranu Sedmikrásky.
Rozhlížíš se kolem, zatímco se držíš levé strany sálu, přesně jak tě sluha instruoval. Je tu toho tolik… A…
„Ah!... Co?!“ Vytrhne tě z fascinace okolím tvrdý náraz. Doslova. Srazíte se totiž s někým. Dle tmavého obleku i vyšší postavy je to určitě muž. Je těžké říct, zda si narazila ty do něj nebo on do tebe. Sice nespadneš na zem, ale zacinká o ni několik střepů. Tenké broušené sklo sklenky na šampaňské, kterou si zjevně gentleman nesl, se rozsype kolem vás. Naštěstí pro tebe a tvé šaty byla nejspíše prázdná. Naneštěstí však jste se srazili tak nešikovně, že jsi i tak nezůstala bez úhony. Až s chvilkovým zpožděním si uvědomíš ostrou bolest pulsující v prstu, na kterém se začíná hromadit rudá tekutina stékající po bledé kůži v sílícím pramínku. Tu vůni poznáváš. Znáš ji tak dobře. Stejně tak si všimneš drobné zlaté částečky, jenž se vznese do vzduchu a pak druhé…
| ||
| |||
| Snad Zachytím ty nevyřčené pochybnosti vepsané v Noahově tváři, podkreslující to tiché zamručení, ale nemám sílu na to s tím udělat… Cokoliv. Budu v pořádku? Jako bych snad měla na výběr než to nějak zvládnout a srovnat se s tím. Nic víc tak nedodávám, jen výmluvně uhnu pohledem a nechám si podél tváře spadnou oponu z vlasů. Necítím se… Lépe než na cestě sem. Jen… Jinak. Jsem vděčná i za tu krátkou chvíli strávenou v Alexově blízkosti, svým způsobem jsem i trochu klidnější, když vím, jak na tom ve skutečnosti je. S čím musím počítat, pokud by se věci pokazily. Ale… Neznamená to, že mne to netíží. Vidět ho takhle… To, že jsem ho tam musela nechat a není nic, co bych s tím nyní dokázala udělat, aniž bych to celé nezhoršila. Myšlenka na to, že jej drží v té místnosti spoutaného runami je… Nepřijatelná. Hrozná. V hrudi mi tepe úzkost jen na to pomyslím.
Opožděně si uvědomím, že ode mne Noah odstoupil a stále na mne mluví. Zamrkám, chvíli mi trvá, než si to v hlavě poskládám. „Ah, to… To bylo prozíravé. Děkuji, Noahu,“ odpovím mechanicky a krátce kývnu hlavou. Nedodávám, že bych s nikým odsud ani jet nechtěla. To, že jsem důvěřovala Noahovi byla výjimka. Více už nedodávám a jen ho mlčky následuji přes nádvoří ke vstupní bráně, kterou nás sem vrátný vpustil. Ostatně ten samý muž zde stále hlídkuje a ihned zaznamená naši přítomnost. | ||
| |||
| Když bude třeba Delilah Blair Flanagan Dveře cely se zavřou a nechají tam za sebou jejich vězně. V tichu a šeru studeného pokoje. Není tu ale už nic dalšího, co bys mohla udělat, a tak v Noahově doprovodu vykročíš ven. Pryč z té zvláštní budovy patřící bezpečnostním městským složkám. Zastavíte až na nádvoří. Venku. Tam, kde je opět klid a čerstvý mrazivý vzduch.
Otázka, která přijde od mladého agenta se vcelku nabízí. Je vše v pořádku? Rozhodně není vše v pořádku. Ovšem místo toho, abys tu začala křičet vylívat si frustraci na Noahovi, který za to přímo nemůže, rozhodneš se spolknout hořkou pilulku a fungovat tak, jak je očekáváno. Racionálně. Klidně… Alespoň v rámci možností. Alespoň do doby, než ti ve zvládání toho všeho pomůže pár sklenek něčeho ostřejšího, co otupí hrany toho všeho.
„Hmm, dobře.“ Zamručí Noah, v jehož očích stále vidíš stopu pochyb. Přesto se s tebou nepře. Nerozmlouvá ti to. Co také ostatně? Tato návštěva ti měla pomoci, ale bylo nakonec otázkou, jestli to bylo ku prospěchu věci a nebo naopak ne. Teď si věděla, jak na tom Alex je. To, že sice možná má lepší ubytování, než je cela s pěti dalšími vězni, ale za to šance, že by se odtamtud dostal, kdyby nešly věci dle plánů, byla o to mizivější.
„Jak dlouho?“ Nakrčí Noah zamyšleně rty. „Snad nejpozději pozítří. Některé věci by už měly být na místech.“ Ztlumí hlas a udělá krok blíže k tobě, abys jej slyšela jen ty. Snad. „Počítám, že zítra bude případ otevřen, důkazy opět prohlédnuty a pak… Pak se všichni přesvědčí o jejich pravosti a nebude žádný oficiální důvod, aby ho tam drželi.“ Zašeptá. „Snad tedy pozítří.“ Zopakuje ta slova skoro jako magickou formulku. Pozítří… To není až tak daleko. Ovšem pouze za předpokladu, že Noah skutečně ví, jak tohle celé dopadne.
„Ale teď už by si měla jet, Del. Poprosil jsem, aby ti někdo sehnal v mezičase drožku. Snad už někoho našli a bude čekat před vstupem. Je to lepší takto, než aby tě vezl někdo přímo odtud. To by bylo poněkud… nápadné. Pro nás oba.“ Podotkne a opět se narovná v ramenech, aby od tebe krátkým krokem couvnul. „Tak to pojďme zjistit.“ Pokrčí rameny a vyrazí společně s tebou přes nádvoří k vstupní bráně, kde se nevyhnete pozornosti vrátného.
„Tak už zase zpátky?“ Ozve se jeho hlas.
„Jistě, jistě… Znáš mě. V jednom kole. Nemám čas se tu dnes zdržovat víc než je nutné. Ještě toho musím docela dost oběhat. Hmmh, vlastně víc než dost.“ Ušklíbne se Noah na vrátného.
„Jojo, dlouhý večer. Ten čeká nás oba. Tak hodně štěstí… Jo a mám vyřídit, že prý je tu nějaká drožka.“ Dodá po chvíli postarší muž a Noah jen vděčně kývne.
Společně vyjdete na ulici před rozlehlou budovu. Je tu prázdno. Pouliční osvětlení s jistotou rozhání tmu a v jeho světle si všimneš ani ne deset metrů od vás postávat černý vůz s párem koní.
„Tak, Del… Tady se už rozdělíme. Musím ještě zařídit nějaké věci. Jsem trochu ve skluzu… Ale to nevadí. Zvládneš tu cestu sama?“ Přeci jen vyčká na tvou odpověď. Kdo ví, jestli by nakonec nejel s tebou, pokud by ses na to necítila. „Zítra… No, zítra se asi už neuvidíme. Snad na té aukci, ale kdo ví, jak to tam bude vůbec celé probíhat. Kdyby bylo něco urgentního, tak… Hmm…“ Zamyslí se. „Víš, kde zrovna jsme? Chesterton road čtyřicet tři. Mohla by si mi tu nechat vzkaz. On už by mi ho někdo předal. Je to trochu nestandartní postup, ale… pokud bude třeba, neváhej.“ Pokývne vážně hlavou.
| ||
| |||
| Efektivní tón „Zůstala,“ zopakuji ještě o něco tišeji. I když na něj v tu chvíli koukám dosti nejistě a skoro až provinile, nevypadá to, že bych měla změnit názor. Nebo ještě spíše – že bych ho změnit chtěla. Někomu s mou reputací se pozvánky na podobné akce zrovna nekupí a… kdo ví, kdy se znovu podívám do společnosti. Za rok? Nebo také nikdy? Mám to v Davenportu ráda. Opravdu! Nikdo mě nikdy nepřesvědčí, že by se na světě našlo krásnější místo, a svou rodinu miluji celým srdcem, ale vidět každý den ty samé tváře s těmi stejnými historkami je někdy… Nechci říct nudné. Nudné to opravdu není. Příhody koček paní Harrisové, trable pana Smitha s jeho vyvolenou nebo Emminy literární eskapády si vyslechnu ráda kdykoliv. Nemluvě o tom, že jsem se dokázala zaměstnat dopisy, knihami, výlety do okolí, návštěvami Mallory a Williama, návrhy šatů i svými články, ale… ale bylo přeci jenom něco jiného mluvit s někým novým a vzrušujícím. Například archeoložkou! Opravdovou archeoložkou! To mi na městě chybělo asi nejvíce. Všudypřítomné zástupy lidí. Dokonce i prostá skutečnost, že jsem se mohla posadit do kavárny nebo do parku a prostě je jenom pozorovat. Navzdory tomu, jak se nám výlet do města zkomplikoval, jsem si hodlala dnešní večer užít. Nebo přinejmenším využít příležitostí, které nabízel. Robert, Elijah, dokonce i Priscilla a William… Ti mohli počkat do zítřka. Vlastně… Hmm… Nepochybuji, že, pokud se drahý vévoda Essington doslechne o celém tom debaklu s ochrankou – tedy tom, že jsem si nechala jenom jediného muže a ohrozila tak nejenom sebe, ale i nebohého pana Hayland –, dostane se mi pokárání. Snad i zaslouženě. Bylo to neopatrné, nemoudré a tak dále. Nebude to nic, co bych si od něj už nevyslechla. A to jsem se tentokrát snažila. Dokonce jsem sem nejela sama a vyžádala si doprovod na večer. Jak jsem měla vědět, že jeden muž na podobnou akci nestačí? Ahh, ano, tohle rozhodně může počkat do zítřka. Soustředím se tedy na to pozitivní. Nadšeně panu Haylandovi převyprávím, co se za tu hodinu stalo. Nezdá se, že by to na něj udělalo valný dojem. Vlastně se v tom asi trochu ztrácí a nedoceňuje dozvuk některých jmen, ale… ale to nevadí! I tak pokračuji s úsměvem na rtech a položím mu pár zvědavých otázek. „Kuplířství!“ ujede mi překvapeně a jenom zamrkám, než zamávám rukou, jako bych odháněla otravný hmyz. Ta milá paní…! To si nedovedu představit. „Ne, ne… To bude jenom shoda jmen, pane Haylande. Jsem si docela jistá, že mezi hosty není žádný zločinec. Tedy…“ s výjimkou mě samotné, nedodám nahlas. „Pokud nepočítáte zločiny proti dobrému vkusu.“ Když pak dojde řeč na jeho drahou ženu, úsměv se mi potěšeně rozšíří. Tak šťastně ženatý! Snad bych i navázala zvídavými dotazy na tohle téma, ale to drobné zakletí mě zarazí. Jaká Moderní žena? „Je to dámský magazín. Jeden z těch velkých. Moderní žena dost často udává směr sezóny.“ Od jednoho tématu přeskočím k druhému, jak mu chci honem říct všechno. Byť s nemalým nadšením pokračuji o archeoložce, kterou jsem se vevnitř seznámila, pan Hayland se zamračí a… Podezřelé? Co je na tom podezřelé? „Ano, archeoložku. Není to úžasné? O pár ženách v té profesi jsem četla, ale je to poprvé, co někoho takového potkávám naživo. Byla opravdu sympatická. Asuán? Někde na Nilu, pokud se nepletu,“ zodpovím napřed ty jednodušší dotazy, než přenesu váhu z jedné nohy na druhou. Ať už to však poddám jakkoliv, mou účast na téhle akci bude považovat ještě za větší hloupost než předtím. Těžko bych někomu takovému vysvětlila, proč je to tak důležité. Ale ono je! „Uhh, takové… setkání… lidí se zájmem o módu? Ale, jak říkám, jenom pro zvané.“ S jeho následnými slovy se mi do výrazu vlije překvapení a úsměv zeslábne. Běží mi čas…? Cože? Počítá s další kontrolou v celou? Ale to je přeci už za… Bezděčně se podívám na hodinky, které mi zůstaly v ruce, a pootevřu ústa, jako bych chtěla něco namítnout. Poslední otázka vyslovená přesně správným tónem mě však přiměje honem kývnout a snad se i bezděčně narovnat.
„V celou… Dobře. Tak já… půjdu, ať vám mám příště zase co říct,“ vysoukám ze sebe rozhozeně – a v porovnání se svým předchozím zápalem možná až překvapivě poddajně. Napůl už se otočím ke hlavnímu vstupu, když v tom se zarazím a znovu se na něj podívám. „A vlastně… kdybyste mě přeci jenom hledal, tak… uhm…“ tak byste se měl ptát po slečně Crowfordové a ne lady De Lacey? Pokud bych se zdržela, bylo by lepší, kdyby to věděl, jinak… jinak by se to také mohlo zamotat a… Viditelně zaváhám. „V celou. Budu tady.“ Ne, neřeknu mu to. Od toho je to tajná identita! Prostě příště dorazím včas. Nebo se moudře pozdrží jakýchkoliv dalších akcí, protože dochvilnost očividně není má silná stránka a… Podpatek mi ostře klapne na chodníku, jak se otočím a pospíším zpátky ke schodišti. Nemůžu uvěřit, že to na mě tak zabralo. Nejsem dítě. Nestačí se na mě jenom podívat a nasadit správný tón, abych stáhla krovky. Až na to… Až na to, že to stačilo dokonale. Na vrcholku schodiště se naposledy ohlédnu, než se natáhnu po klice dveří a zapadnu zpátky do tepla. Hodinky si tentokrát strčím do kapsy, abych je nelovila z kabelky a měla k nim snazší přístup. Pořád se mi nezamlouvá, jak by to působilo na ostatní během rozhovoru, ale… asi bych si měla dávat větší pozor. Abych pana Haylanda zbytečně… neděsila? „Crowfordová,“ připomenu se pro jistotu služebnictvu, které mě i tentokrát uvítá ve dveřích. „Mohli byste mě nasměrovat k sekci s občerstvením?“ | ||
| |||
| Naposledy „Někdo bojoval ve válce a cestoval, někdo zase ležel v pochybných knihách,“ lehce potřesu hlavou. Ať už si Alex myslí o této mé „zálibě“ cokoliv, tak mi nikdy nedal najevo, že by mu to vadilo. Nemusela jsem se bát si před ním otevřít žádnou z mých knih a ani jsem je nemusela schovávat v obavě, že mi kvůli tomu udělá scénu – nebo ještě hůře, potají mi je vyhodí. Milovala jsem ho už jen kvůli tomu na kolik mé malé rozmařilosti respektoval a nevyčítal mi je. Jen chtěl… Abych byla šťastná. A já byla… O to více mne bolí vidět ho takhle. „Ale no tak, když ti to řeknu, připravím tě o ten zážitek, až si to budeš číst znovu a hledat ji,“ dovolím si ho trochu poškádlit. Avšak skutečně mu nic neprozradím, zase tak důmyslná ta šifra není a třeba to Alexanderovi aspoň na chvíli poskytne rozptýlení.
Jakkoliv se mu ovšem podaří mne rozhodit a znejistit ohledně aukce, tak… Dost možná zdaleka ne tolik jako já zaskočím jeho, když věci uvedu na správnou míru. Tedy… Datum. Ne, pamatuji si to dobře, dívala jsem se na to snad stokrát, určitě je to zítra. „Asi ano. Ale… To je v pořádku. Když jsi celé dny v jedné místnosti, čas plyne trochu jinak,“ pokusím se ho aspoň trochu uklidnit. Utěšit. Ale je to lež. Na takových místech žádný čas není, člověk je uvězněn ve zvláštním prázdném vakuu, kde jsou hodiny stejně dlouhé jako týdny a dny se ztrácí v mlhavém oparu jako tikající minuty.
Více už ovšem nestačím dodat, náš společný čas je u konce. Uteklo to rychle, příliš rychle. Noah mi naštěstí vyhoví, aby nám poskytl aspoň posledních pár minut v relativním soukromí, i když pootevřené dveře naznačují, že v nádobě zbývá jen posledních pár zrníček písku. Rychle tak ještě Alexovi sdělím, kde mne najde, pokud by u jeho propuštění nebyl Noah. S povzdechem kývnu hlavou, v ten den nás Jeruzalém skutečně nepřivítal s otevřenou náručí.
Jen nerada se s Alexem rozloučím a ani pro něj to není lehké. Naposledy si mne přitáhne do náruče, naposledy se svět kolem vytratí, když se naše rty spojí… Srdce se mi prudce rozbuší, vyzvání na poplach v úderech tak silných, až to bolí, když se ode mne odtáhne a po těle mi sklouznou jeho ruce. Poodstoupí ode mne… Musí to udělat on, protože já bych toho v tu chvíli nebyl schopná. Zachytím ho ještě za dlaň, kterou nechám s tím úkrokem vzad vyklouznout ze svých prstů…
„Pár dní. Ani o hodinu více,“ vydechnu a oči se mi zalesknou. Ostře se nadechnu, aby se ovládla. Musím. Pokusím se i pousmát, ale nejde mi to. „Zvládneme to, Alexi. Jako všechno…“ připomenu sobě i jemu jeho vlastní slova a… Je tak těžké přinutit se otočit a vykročit z místnosti ven. Jeden krok. Druhý. Třetí. A pak další a… Pootevřu dveře. Ještě se krátce ohlédnu přes rameno a koutky se mi namísto úsměvu jen smutně svěsí.
Pak přeci jen proklouznu na chodbu a… Chtít po mně, abych za sebou ty dveře zase zavřela mi přijde v ten okamžik tak nesmyslně kruté a… Udělám to. Samozřejmě, že to udělám. Zavřu je a na okamžik se o ně opřu ve snaze se v těch pár vteřinách zase posbírat, zatímco se ozve zarachocení v zámku. Uhnu před Noahem očima a mlčky kývnu hlavou. Nic nedodávám – stejně jako mladý agent. Cítím na sobě jeho zkoumavý pohled, ačkoliv předstírám, že jsem si toho nevšimla. Prostě jen… Mechanicky kladu nohu za nohou. Pryč z těch tísnivých chodeb. Po schodišti nahoru. Na nádvoří…
Lehce sebou trhnu, když na mne Noah promluví.
„Nevím,“ odpovím po viditelném zaváhání. Lžu. Ne, nic není v pořádku. Tohle celé není v pořádku. My nejsme v pořádku. Jeruzalém není v pořádku! Všechno se… Zkazilo. „Jestli jde o mě tak… Budu v pořádku. Utopím to v pár sklenkách a vyspím se z toho,“ pokrčím rameny. Vidina prázdného hotelového pokoje mi po tomhle setkání přijde ještě více bezútěšná. „Jsem zpátky,“ hlesnu ta nesmyslná slova, která nemusí dávat někomu jinému smysl, přesto jsou nyní mojí mantrou.
Ruce vrazím do kapes kabátu a hlavu vtáhnu zimomřivě více mezi ramena. Navzdory pečlivě zvednutému límci kabátu se mi bez šály dere ke krku chlad. Vnímám i únavu z dnešního dne, přeci jen jsem naposledy obědvala a ani si nevzpomínám, jestli jsem se vůbec napila vody, než jsem odpoledne odešla společně s Noahem z hotelu.
„Jak dlouho to ještě bude trvat, Noahu? Jak dlouho ho tam budou takhle držet?“ zeptám se tiše tmavovlasého muže, po jehož boku kráčím přes nádvoří. | ||
| |||
| Sbohem Delilah Blair Flanagan „Měl bych se vůbec divit, že to znáš?“ Pousměje se křivě Alex, když se rozpovídáš o prokleté opici a nešťastném konci všech jejích majitelů. Pravda, i když byly opice v Provinciích pěkně otravné a nenechavé, dům vám nezapálily. Zatím. „Tajný vzkaz? Ne, žádné šifry jsem si nevšiml…“ Nakrčí Alexander čelo, jako kdyby se snažil vybavit si znění té knihy, ale tohle je skutečně marný boj. Ty jsi o tom ale dobře věděla. Však si ji znala skoro zpaměti a nejenom tento kousek od zmíněného autora. „Asi jsem nebyl až tak pozorný čtenář. Jaká šifra?“ Kapituluje nakonec Alex, který však vypadá spíše zaujatě než zklamaně.
Poslední společné okamžiky vám protékají mezi prsty a až příliš pozdě se dostanete k podstatným věcem. Třeba jako ta včerejší aukce. Opravdu si to musíš spočítat znovu v hlavě, ale ano, máš pravdu. Je to zítra. I datum sedí. „Ale jak to? Myslel jsem… Utekl mi den?“ Zašeptá poněkud rozhozeně Alexander a sklopí soustředěný pohled k zemi. Tebe to ale nijak neznepokojuje. Víš, že tam nebudeš sama. Tedy nebudeš jediná, kdo bude zastupovat tu správnou stranu. Dokonce stihneš zmínit v náznaku i Edrica, aby tohle Alexandera ještě více zaskočilo. Jen překvapeně zamrká, nadechne se ke slovům…. Ale to už se ozve klepání na dveře. Některé věci se skutečně zamluvily.
„Jistě… tak chvíli.“ Ozve se ode dveří Noahův hlas, aby vzápětí křídlo dveří o něco přivřel a poskytl vám alespoň na těch pár posledních momentů trochu soukromí.
Obejmeš muže sedícího vedle tebe a rozloučíš se. „Přijdu.“ Ucítíš jeho dech na kůži, ale to už ještě rychle dovysvětlíš další z podstatných věcí. To, kde by tě vůbec měl hledat. „Shade Oak… Dobře. Nevěděl jsem, že ten náš zavřeli. Smůla se nám ten den skutečně lepila na paty.“ Zamračí se, ale to už se vytáhneš na nohy, abys vykročila z pokoje.
„Del… počkej.“ Ucítíš stisk na své paži, když tě chytí a přitáhne si tě do pevného objetí a k poslednímu polibku na rozloučenou. Je vidět, že ani on se nechce ani v nejmenším s tebou rozloučit, ale dveře pootevřené na úzkou škvírku, kterou do pokoje pronikala tenká linie světla, připomínaly, že teď už se písek v přesýpacích hodinách přesypal a je čas jít.
„… Hodně štěstí.“ Opře Alexander na moment své čelo o tvé, než z tebe sklouznou jeho ruce a udělá krok vzad, aby mezi vámi vznikl odstup a nebránil ti už odejít. „Jen pár dní.“ Vyprovází tě jeho poněkud posmutnělý úsměv ven z cely.
Nakonec si dveře musíš otevřít sama. Noah čeká na chodbě a opírá se zády o stěnu vedle nich. Jen ti pokývnutím naznačí, abys je zavřela, než kolem tebe projde a celu opět zamkne. „Tak… půjdeme.“ Pohodí si klíčem v ruce, ale nic dalšího nedodává. Vlastně se tě neptá. Na nic. Jen na sobě sem tam cítíš jeho pátravý pohled, kterým si tě prohlíží, zatímco kráčíte chodbou. S dvojicí policistů se pár veselými slovy rozloučí, než tě vcelku rázným krokem provede budovou zpátky na nádvoří.
„Vše v pořádku?“ Zazní zčistajasna prostá otázka, když už je kolem vás všude klid.
| ||
| |||
| Kontrolní stanoviště Vera De Lacey Pan Hayland nepůsobí nadšeně, že tě vidí. Tedy… Možná být to tak deset minut zpátky, nemusela bys teď čelit jeho zamračenému pohledu. I když… možná musela. Možná by ses tomu nevyhnula ani tak. Jen tu poznámku o tvé nedochvilnosti by si musel odpustit. Přesto ti jeho nepříliš nadšený postoj a nabručený tón nezkazí náladu. To už by se muselo opravdu něco stát, aby ti to zkazilo tak úžasný večer, který je ve skutečnosti ještě úžasnější, než sis kdy malovala ve svých fantaziích.
„Ztratila ponětí o čase… Hmmh.“ Odfrkne si, než rychle naváže s odpovědí na tvou rozpačitou otázku. Třeba to, že bych vás musel jít hledat a zároveň bych to měl hlásit posilám, protože kdo ví, jaká by byla situace, že? A někdo by tu informaci v první řadě měl předat.“ Na rozdíl od tebe se pan Hayland nerozpakuje a rovnou sklouzne už do své oblíbené pozice – Jsem na to sám a nemůžu takto efektivně vykonávat svou práci.
Na druhou stranu se chová, jako kdyby si šla na jednání kriminálních živlů a ne setkání přátel módy. Těžko říct, zda ti to jen chutí vyčítá a nebo jsou pro něj tyto dvě akce prakticky to stejné.
Jeho opatrná otázka na konci, ale nezůstane bez odpovědi. Přesto to není něco, co chce slyšet. „Zůstala… Jistě.“ Zamručí a rezignovaně svěsí ramena. Nemůže ti nic přikázat, tedy rozhodně mimo krizové situace, kde by přebíral velení, a moc dobře to víte vy oba, že se bez tvého rozhodnutí odtud nehnete.
„Fitzsimonsová?... Fitzsimonsová….“ Svraští obočí, jak se zamyslí. Ovšem dle jeho výrazu i zhrublého tónu bys tipovala, že přemýšlí, jestli zmíněnou madam Fitzsimonsovou neviděl někdy skrze mříže a nebo hůř. „Stella říkáte?... Hmm, ne, myslím, že nikoho takového neznám. Jednu Fitzsimonsovou znám, ale ta by teď měla sedět v Arlingtonské věznici za kuplířství. Pochybuji, že by byla zrovna… tady.“ Zalétne jeho pohled k oknům prosvětleným zlatým světlem, než s tichým zamručením o něco víc zamračí. Možná není až tak přesvědčený…
„Moderní žena? Co?... Jestli jsem ženatý?“ Zasypeš jej však hned několika otázkami, které ho z jeho zachmuření naprosto vykolejí. „Ano, jsem… Už pár let, vcelku šťastně a… Sakra, proč se ptáte zrovna na tohle? Jaká moderní žena?“ Uteče mu do slov už i drobné zaklení. Ale ty mu nedopřeješ oddechu. Stalo se toho tolik! Rozpovídáš se o madan Werner, archeologii, Asuánu i skarabech, kteří se jí houpali na krku. Je to celé tak fascinující. Ta symbolika. To, že něco takového může dělat žena. Jen tak!
„Archeoložku? Cože… Asuán? To je kde? A vůbec… Co je tohle za akci?“ Vyhrkne s mírnou dávkou frustrace. „Zní to celé podezřele.“ Zamračí se jen co pobere zase ztracenou jistotu. „Albury? Ah… Ne, nechápu, ale prosím. Už běžte. Viditelně toho máte ještě hodně v plánu…“ Pročísne si prsty vlasy v bezradném gestu, než si jen tiše povzdechne. „Navíc vám běží čas. Počítám s další kontrolou v celou. To, že jste teď přišla později, vám jen ukouslo čas. Zkuste tentokrát zapracovat na své dochvilnosti… lady. Rozumíme si?“ Vyšvihne skoro až perfektní otcovský káravý tón doplněný o významně pozdvižené obočí.
| ||
