Andor.cz - Dračí doupě online

Jakmile se rozloučím s vousatým mužem, tak nechám stáje za zády. V ulici na chvíli pobídnu koně i do cvalu a vzápětí zpomalím do svižného kroku, abych si vyzkoušela, jak se chová, a především jak poslušně reaguje. Jedná se o klidného koně, dokážu si představit, že ideálního pro nezkušeného jezdce, který se chce projet po parku. Nadšená z toho úplně nejsem, zvykla jsem si, že naši koně v Dvarace byly o dost více temperamentní – dokonce i ti mírnější povahy a i ti policejní v sobě měli více síly a elánu. Rustymu vyhovoval krok a pokud bych potřebovala nasadit opravdu ostré tempo, nejsem si jistá, jak dlouho by to vydržel a především, jak dlouho by se mu chtělo.

Nicméně… Času mám naštěstí opravdu dost, vyrazila jsem s velkým předstihem. Přeci jen znám jen Zahrady a těmihle částmi města jsem snad nikdy neprojížděla ani kočárem. Z dobrých důvodů. Střídám tak krok s pracovním klusem, abych koně zbytečně neunavila a zároveň měla čas hlídat si, kudy a kam jedu. Nesmím se ztratit. A především v přístavní čtvrti se ztratit rozhodně nechci.

Projíždím ulicemi a rozhlížím se kolem sebe, sleduji, jak se postupně mění, jak se blížím k nuznějším čtvrtím. Dnešní počasí odpovídá mé náladě, šedivé a pošmourné, ačkoliv úplně ošklivo také není. Rozhodně by mohlo být hůř. Neprší, nesněží, ani se mi pod kabát nederou ledové pařáty sychravého podzimu, ačkoliv to je asi jen otázka času.

V sedle mám aspoň čas vytrávit sytý oběd a z žaludku se mi tak vytrácí pocit těžkosti z toho, že jsem do sebe během patnácti minut dostala polévku i hlavní chod a zapila to kávou utopenou v cukru.

Po nějakém čase jsem ovšem nucena opustit známé hlavní třídy a ponořit se do mapky. Chvíli mi trvá zorientovat se, kde jsem a kudy musím pokračovat. Naštěstí jsem si trasu opravdu dobře vyznačila i nastudovala, a tak mi nedělá problém pokračovat správným směrem skrze místa potvrzujícími, že opravdu musím tudy.

Příliš se mi tu nelíbí. Není to sice až tak hrozné jako ta úplně okrajová chudinská čtvrť, kam mne bral Noah, když jsme se potřebovali dostat z města do lesa, ale… Sama se tu necítím úplně dobře. Nebojím se, dnes už ne, ale nechtěla bych na takovém místě žít. Na policejní hlídku zde takřka nenarazím a většina domů přímo žadoní o opravu či rekonstrukci. O novou omítku, někde i okna, a… Proč je v těch dveřích tam díra? Jako by je někdo prokopl. Ostatně místní nevypadají o nic lépe než domy. Vyspravované oblečení, někdy jen ošuntělé, nitě trčící ze svetru, kabáty s odrbanými lokty a rukávy. Tedy ne všichni, někteří vypadají zkrátka a jen… Obyčejně. Všedně. Komukoliv ze Zahrad by nestáli ani za pohled, já se ovšem nyní dívám. A to více než pozorně.

Co mne ovšem nakonec upoutá nejvíce není ani tak srocující se dav zaplňující část ulice a policisté pohybující se kolem, ale… Ten pach. Závan sychravého podzimu natolik intenzivní, že stačí jediný nádech a cítím ho v nose i ústech. Na jazyku mi zůstane ta blátivá chuť hlíny a tlejícího listí. Když si přejedu jazykem po zubech, jako by to bych cítila studenou železitou chuť vlhkého kamení. Tiše mlasknu a zpomalím koně, zatímco se nadále blížím, abych mohla mezi lidmi projet. Vidím nosítka a moc dobře vím, že se tam otočí ještě hodněkrát. Tady nezemřel jeden člověk. Ani dva nebo tři, ne…

Když ke mne dolehnou útržky rozhovorů, zamračím se a… A pak mi z tváře vyprchá veškerý výraz včetně barvy. Jako ve snách si to přehrávám v hlavě. Dvacet lidí. Roztrhaná těla. Jako od zvířat. Jen ztěžka polknu knedlík, který se mi udělal v krku a lehce sklopím hlavu. Srdce mi buší. Dokonce i Rusty zpozorní, jenže na rozdíl od smrti on musí cítit krev. Hodně krve. Nakonec potřesu hlavou a přinutím se narovnat. Modrýma očima přejíždím okolí a najednou se mi opravdu, ale opravdu nechce pokračovat dál.

Tohle neudělala zvířata, ale Ztracený. A nejsem si jistá, zda jen jeden.

Jen z té představy se mi udělá zle. Musím se nadechnout a zase vydechnout, ovšem v nose mne stále lechtá vůně doprovázející smrt, která mi nedává zapomenout.

Přesto se pokusím ulicí projet, v nejhorším to prostě otočím a objedu blok. Pryč odsud. Hlavně pryč odsud… V Jeruzalému se skutečně něco dělo. Ovšem nedalo se s tím nic dělat. Nebyl tu už nikdo, kdo by ty lidi ochránil. A jestli jsem si něčím jistá… Bude to horší. Jak jsem to říkala Ramielovi? Přijdou větší. Mnohem větší. Před očima mi probleskne vzpomínka na obrovskou černou nohu bořící se do střechy domu. Monstrózní stvoření kráčelo městem a nebylo zde nic, co by ho zastavilo. Kdo…

Když se k tomu přidá představa, že část toho, co roztrhalo ty lidi mám v sobě, tak zalapám po dechu a jsem jen kousek od toho, abych se rozloučila s obědem.

Nakonec se ovšem zvládnu uklidnit. Dost na to, abych dokázala pokračovat dál… I když nyní v rychlejším tempu. Nahlas bych to nepřiznala, ale pokud se tu potulují Ztracení… Mám strach. Opravdový strach.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Jak se dnešní den mohl tak pokazit?

V jednu chvíli si užíváš úžasného večera ve společnosti vybraných jmen světové módní scény a teď tu stojíš v koupelně, zatímco ti údajná archeoložka tiskne zvláštně zapáchající látku na nos. Tohle nebyla situace, kterou si dnes čekala. Kterou bys vlastně čekala i kdekoliv jinde. Ale ať už se věci měly jakkoliv, nemohla si to takto nechat. Musela si to celé zastavit!

A tak sáhneš po tom jediném, co se hlásí o pozornost. Bublá pod kůží stejně jako silné emoce. Panika, strach, vztek. Jako tehdy s Philipem. Jako tehdy s Robertem. Musíš jen…

Vaše oči se opět setkají zrcadle a ty tvé začne zalévat tekuté zlato. Všimneš si, jak ve tváři Olivie probleskne hned několik emocí, mezi kterými rozpoznáš i… strach? Chytí tě o to pevněji a její oči kmitnou po tobě v očekávání, čeho přesně?

Ty natáhneš svou vůli po tom známém zvuku srdce, které stačí jen zpomalit. Je to vlastně tak prosté. Stačí se jen soustředit a…

A nenacházíš jej.

Prostě… nenacházíš!

Cítíš jen to své zoufale bušící jako křídla vyděšeného ptáčka o mřížoví jeho klece, zatímco se tenké rudé rty Olivie roztáhnou do vítězoslavného úšklebku.

„Ale no tak… Bude to jen chvíle.“ Promluví polohlasem skoro až konejšivě. Ale jako kdyby tě něco takového dovedlo uklidnit. Do hlavy se ti však začíná vkrádat nepříjemná a nepřirozená malátnost. Ať už se ti děje cokoliv, přestáváš se cítit plně při síle.

„Jen se pěkně prospíš a… Au! Ty mrcho!“ Zavrčí podrážděně naprosto proti všem pravidlům etikety Olivie, když se ti podaří chytit alespoň její vlasy a zatáhnout. Pár černých vlasů mezi prsty je ale chabá cena útěchy za to, že tě pak namáčkne silou na mramorovou desku před vámi, až to nepříjemně zabolí. Nedá se ale říct, že by se ti dařilo dostat se z jejího sevření. Ani rady a trénink Mallory tady nakonec nejsou příliš platný. Žena, která tě drží, totiž viditelně také není jen obyčejná dáma, která si sem přišla přepudrovat nos. Naopak Olivie moc dobře ví, jak si tě podržet na místě a sílu má také velkou.

Moná kdyby se ti už tak netočila hlava, bylo by to jiné. Možná kdyby ti nebylo tak zle…. Srdnatě se bráníš. Odraz v zrcadle dvojice zápolících žen je toho důkazem, ale kromě pár podrážděných zavrčení či zaúpění doprovázených sem tam ostrým klapnutím podpatku se koupelnou už nic dalšího neozývá. Je to vlastně velmi tichý souboj, pokud se něčemu takovému dá říkat. Čas se ti prosívá mezi prsty a čím déle to trvá, tím jsi ve větší nevýhodě. Než se nakonec začnou v zorném poli objevovat tmavé kruhy a tu nasládlou vůni už skoro nevnímáš. Tvé pohyby zpomalí a zvláční, až nakonec ochabnou natolik, že se tvé tělo zapře o Olivii, která s tebou pomalu poklekne a přidrží tě, abys nespadla. Ani na okamžik ti ale nesundává z nosu ten zatracený hadr a tak… Tak nakonec tmavé skvrny pohltí tvůj svět všude kolem. Zlatá záře vybledne a nahradí ji jen tma.

„Počkat, jaký večerní program, Vero? Je to moudré?“

„Slíbila jsem, že se zúčastním jedné akce a… To teď není důležité. Řeknu ti o tom potom,“

Delilah Blair Flanagan

Rusty jen natočí hlavu po zvuku svého jména, ale nepůsobí nějak bujně. Žádné netrpělivé podupávání nebo ještě hůře tančení na místě se nekoná. Prostě jen poklidně stojí a nechá si upravit vše potřebné na postroji. Viditelně ani méně zkušení jezdec by s ním neměl mít takový problém.

„Jistě, večer. Hezký den, paní.“ Rozloučí se s tebou vousáč, zatímco se uvelebíš v Rusyho sedle. Nemá smysl se tu už nějak déle zdržovat, a tak pobídneš koně a vyrazíš. Nasadíš o něco svižnější tempo, ale máš před sebou ještě dlouhou cestu. Navíc do části kolem přístavu to bylo rozhodně dál. Stačilo si vzpomenout jen na večer, kdy tě tam bral Noah. Ta cesta zasněženým městem až do kasina rozhodně nebyla nejkratší a koním jste dali pořádně zabrat. Vycházkové tempo to skutečně nebylo.

Rusty naproti tomu nevypadal, že by byl ochoten si dát pár závodů po městě po cestě tam a pak ještě zpátky. Bylo tedy nutné počítat s tím, že dnes ti cesta do inkriminovaných míst zabere přeci jen o něco déle. Avšak nebylo to nakonec až tak na škodu. Času si měla dost. Počasí bylo i poměrně hezké, alespoň na poměry pozdního podzimu, a Nový Jeruzalém opět žil svým životem. Snad jen, ranní mlha se stále držela v ulicích a dodávala celému dni v kombinaci s šedavou oblohou poněkud pošmourný nádech.

A tak si projížděla ulicemi a držela se především na hlavnějších třídách. Jen co ti okolí přestalo být povědomé, což bylo vcelku brzy, musela ses čas od času podívat do mapky a nebo se zeptat. Stačilo si však jen ověřit, jestli se držíš na správných ulicích, či náměstích. Nebylo to něco až tak komplikovaného.

Postupně si projížděla přes honosnější části města, až opět do těch nuznějších a více zalidněných částí, kde už ses necítila rozhodně tak komfortně, jak jinde. Nedalo se nevšimnout si, že i policejní hlídky, které si míjela na ulicích zde byly o poznání méně časté. Tehdy v noci sis toho neměla šanci všimnout, ale dnes ve dne jako kdyby vylezly na povrch i ty nevzhledné detaily. Oprýskané domy a odrbané oblečení některých z chodců.

Tohle určitě nebyly části, kterými by se kdy stará Delilah pohybovala. Alespoň ne dobrovolně. I když dnes jsi tu také nebyla až tak čistě z vlastního rozhodnutí. Tato celá Alexanderova akce nevyšla úplně dle jeho představ, ale nedalo se už nic dělat.

A jak tak projíždíš mezi vysokými cihlovými domy po ulici, která je v této části města už o poznání užší, všimneš si, že před tebou se cosi děje. Většinu ulice zabírá hlouček lidí, kteří se trousí kolem a viditelně něco pozorují. Ze hřbetu koně máš dobrý výhled než někteří ze zvědavců na kraji hloučku, a tak si všimneš, že kolem domu, u kterého probíhá tohle srocení se pohybují policisté. Na tuhle část města jich tu je vcelku dost, což musíš naznat i ty, která s ním nemáš zase tolik zkušeností. Viditelně ti před domem mají dost práce s tím, aby udržovali zvědavce dostatečně daleko, zatímco z jednoho z černých vozů, které tu stojí opodál vychází dvojice mužů s nosítky. Znáš tyhle vozy. Jde o pohřební.

Stačí se jen nadechnout a do nosu tě udeří známý pach tlejícího listí, který je i takto dál od domu poměrně silný. Tady určitě jedny nosítka nebudou stačit. I Rusty trochu zavětří a zastříhá ušima.

„…Prý je našli roztrhané…“

„Všichni… Prý jich tam muselo být minimálně dvacet.“

„… Jako od zvířat. Věřila byste tomu?“

„… Zase jen odklízejí mrtvoly a nikdo lidem nic neřekne…“

„… Takhle to přece dál nejde. Říkám vám, něco se tu děje!“

„… Tak a dost. Stěhuji se za mámou na venkov!“

♬♬♬

* * *

Před odchodem ještě naposledy kontroluji, zda mám u sebe vše, co bych mohla potřebovat. Zastavím se i před zrcadlem, ve kterém se chvíli prohlížím a rovnám si jak klopy kabátu, tak i vlasy ledabyle zapletené do volných copů. Na jakoukoliv společenskou akci v Zahradách bylo zcela a naprosto nevhodné, avšak pochybuji, že bych tím někoho na té aukci mohla pohoršit. I přesto nespokojeně nakrčím obočí a chvíli bojuji s nutkáním si vlasy zase rozpustit. Nicméně to neudělám. Takhle je to lepší, ať už mě čeká cokoliv…

Cestou z hotelu se ještě na chvíli zastavím na recepci. Některé věci je lepší neodkládat a je možná lepší, když to vyřeším ještě dnes. Kdo ví, kdy se vlastně vrátím a jaký bude zítřejší den. „… Ehm, hezký den? Děkuji za tu snídani,“ příliš se nezdržuji úvodem a pokračuji rovnou dál. „Dnes neb zítra – tedy, spíše zítra, očekávám, že se ke mne připojí jistý gentleman, Edward Archdale. Mohla bych vás požádat, abyste ho vpustili do našeho apartmá, případně mu poskytli klíče, pokud bych nebyla přítomna?“ Ani se nezdržuji žádnou krycí historkou. Dnes ne. Jakmile se s recepční domluvím, tak se už jen stroze rozloučím a pokračuji ven.

Tentokrát kráčím ulicí jistým krokem, aniž bych se pátravě rozhlížela kolem sebe a hledala kudy mám jít. Okolí hotýlku už celkem znám, navíc mne žene vpřed hlad, který se čím dál palčivěji ozývá. Čerstvý chladný vzduch mne i trochu zpruží a nepatrně mi zlepší jinak pochmurnou náladu.

Ještě více pookřeji v podniku provoněném teplým jídlem. Nic víc nechci. Teplé jídlo, co mne zasytí. Nemusí být ani nijak dobré, dnes jsou mé nároky obzvláště nízké. Jakmile se tak usadím k jednomu z volných stolů a všimne si mne obsluha, tak s výběrem jídla příliš neváhám a objednám si polévku, pečené maso a místo dezertu kávu. Poctivou. Se smetanou a cukrem. Hodně cukru.

Jídlo si nijak zvláště nevychutnávám, zpětně vlastně ani nejsem schopná popsat, jestli bylo dobré nebo ne. Hlad je hlad a já tak nejenže nevypadám zrovna jako dáma z vyšší společnosti, ale dokonce tak ani nestoluji. Jídlo takřka zhltám a kávě nedám šanci ani trochu vychladnout. Ovšem je mi lépe. Mnohem lépe.

Cesta ke stájím mi tak uteče rychle díky energické chůzi, do které se nakonec vůbec nemusím nutit. Jedna noha míjí druhou a já přeci jen už o něco více vnímám své okolí. Barevné listí, lidi, které míjím, domy, ulici, do které musím zahnout…  Přesto jsem myšlenkami někde jinde. Úplně jinde… Aspoň do okamžiku, než mne do nosu uhodí ten už tolik známý pach koniny. Natáhnu krok a projdu vraty vedoucími na pozemek stájí.

Naštěstí se zde nemusí nikoho vyptávat, jak se zdá, tak jsem očekávána. Oplatím vousatému muži pozdrav napodobením kývnutím hlavy, snad jen bez úsměvu. „Přesně, jak jsme se domluvili,“ přitakám. „Jistě, počkám,“ potvrdím vzápětí, snad mi jen uteče drobný úšklebek, když mne osloví „dámo“. Nicméně to nijak nekomentuji, jen se postavím ke stejné lavičce, na které jsem čekala před pár dny, než nachystají drožku a zkrátka… Čekám. Nestačím se ovšem ani jednou podívat na hodinky, když se objeví mladík s nachystaným koněm, kterého akorát vyvádí ze stájí.

„Hm… Jak jsem říkala. Nejsem si jistá, kdy se budu vracet, ale počítám že až někdy během pozdního večera, snad nejpozději k půlnoci…“ odpovím vousatému muži na jeho otázku a pokračuji s ním v domlouvání se podrobností. Když mi stanoví výši vratné kauce, bez zaváhání odpočítám obnos z částky, kterou mám u sebe a po podpisu potvrzení odevzdání a převzetí zálohy mu ji předám. Nikdy jsem si koně nepůjčovala, nejsem si tak jistá, zda je výše zálohy adekvátní, o nějaké ceně pronájmu ani nemluvě, ale… Neřeším to. Peněz mám dost a když vše vyjde, jak má, tak mi ta částka nebude nijak chybět.

Jakmile je vše domluveno a zaplaceno, přejdu ke koni, abych si ho prohlédla. Tedy, nejsem na rozdíl od Alexe žádný odborník, ale dobrého koně právě díky němu už poznám. Hnědák, co přede mnou stojí rozhodně není žádný ušlechtilý plnokrevník ke koním, na kterých jsem jezdila s Noahem má taky daleko. Ovšem… Na cestování po městě by měl stačit. Tentokrát se nechystám na žádný zběsilý závod přes most ani… Ani nic jiného. Jen potřebuji dojet pravděpodobně na tajnou pochybnou akci v přístavní čtvrti a… No, takového koně by snad ani nikdo neměl chtít ukrást. Ani nevím, kde ho tam budu moci nechat, takže… Ne, to bude problém budoucí Delilah.

„Hm, tak Rusty,“ zopakuji po muži a natáhnu ke koni ruku, aby si ji mohl očichat. „Pěkné jméno,“ dodám, jak si najednou nejsem jistá, co bych měla říct. „Takže… Předpokládám, že jsme domluveni a mohu vyrazit,“ spíše konstatuji, než abych se ptala.

S tím přejdu k boku koně a přejedu mu dlaní po krku, abych ho vzápětí krátce poplácala po pleci, tak jak mne to učil Alex. Vzápětí ještě pro jistotu zkontroluji, že podbřišník nepotřebuje dotáhnout, ať už ze země nebo ze sedla a upravím si délku třmenů. Jakmile si jsem jistá, že je vše, jak má být, tak se bez zaváhání vyšvihnu nahoru do sedla, ve kterém se pohodlně usadím a přitáhnu otěže.

„Tak tedy… Večer,“ rozloučím se s mužem a pobídnu koně do poměrně svižného klusu. Čeká mě ještě dlouhá cesta přes město, a to i bez předpokladu, že se mi podaří zabloudit. Mapku i papír s pokyny mám ovšem nachystaný po ruce tak nezbývá než doufat, že to stihnu.

Delilah Blair Flanagan

Ráno dnes není zrovna ideální, ale k takovému bys potřebovala víc než jen, aby ti nebylo zle a neměla žaludek jako na vodě. Přesto se svět nezastavil ani dnes a přiblížil tě hned k několika věcem. Večerní aukci stejně tak i jako k propuštění Alexe. Snad. Do té doby ale ještě musíš pár věcí zařídit a dát se trochu do kupy. Nedá se proto říct, že bys do sebe soukala ořechové koláčky s kdo ví jakou chutí, ale spíše je to nutnost k tomu, aby tvé tělo začalo zase rychle fungovat jako jindy.

Dlouhé rudé vlasy vonící směsicí orientálních olejů a tinktur máš spletené do dlouhých copů, zatímco na sebe oblékáš teplý kabát. Revolver se tak pod něj vcelku nenápadně schová a stejně tak i nůž se stane prakticky neviditelným. Rozhodně nejdeš nepřipravená. Ovšem, jak se na takové akce chodí? Bude to vůbec aukce, na jaké si byla zvyklá nebo něco zcela jiného? Už jen to, že se to nekonalo v Zahradách a dost možná to byla poměrně tajná akce, na kterou nevisely inzeráty po ulicích, naznačovalo, že tohle nejspíše bude pro tebe něco nového.

Když jsi hotová s přípravami. Zamkneš za sebou pokoj a opět vyrazíš ven. Cesta už se ti dostala do krve a stejně tak i nejbližší okolí hotýlku. Opět seběhneš pár schůdků na podzimní ulici, kde po chodnících vítr prohání rudo zlaté listí.

Tvá cesta je dnes jasná. Nejdříve se konečně pořádně najíst a pak se postarat zastavit pro domluveného koně.

Do restaurace trefíš bez větších problémů. Už ti je také o poznání lépe, takže se na oběd i vcelku těšíš. Sice tu nebyla kuchyně až tak vyhlášená jako v jiných podnicích, které si znala ještě ze svého starého života v Zahradách, ale také to nebylo něco naprosto otřesného. Podnikem dnes voní pečené maso a pivo, které vidíš, že se vcelku dosyta popíjí u dalších stolů. Můžeš si proto hned vybrat z nějakých těžších sytějších jídel s hovězím a nebo si naopak poručit něco s drůbeží. Žaludek to nakonec opravdu ocení, a i když to možná ani dnes není úplně nejvybranější kuchyně, máš na to opravdu chuť a nedělá ti problém vše sníst.

Odcházíš pak příjemně sytá a přeci jen se cítíš, že jsi pookřála. Energie se dnes bude rozhodně hodit. Procházíš ulicí svižným tempem a míříš do té ulice, kterou si ještě před nedávnem minula. Tentokrát si na to ale dáš pozor a brzy tak projdeš širokým vjezdem do dvora. Tentokrát zde nejsi tak brzy z rána, takže to zde žije.

Vzduchem se nese pach koniny a hnoje, který vyváží dvojice dělníků na kolečkách ze stájí. Slyšíš i kovové údery nějakého nástroje, které se sem nesou z budovy stájí. Jen co tam vejdeš, všimneš si, že ti vyjde v ústrety známý muž.

„Ah, tak nakonec jste dorazila.“ Pousměje se a pokývne ti na pozdrav. „Koně máme stranou, ale ještě jsme ho neosedlali. Hej, Tommy… Zajdi nachystat toho do pětky.“ Zavolá na jednoho z množství pracovníků, kteří se zde pohybují.

„Počkejte tu chvíli, dámo, ano?“ Otočí se pak na tebe a ukáže ti opět k lavičce u vchodu na dvůr. Nakonec nemusíš čekat až tak dlouho. Do pěti minut se ozve klapot podkov na dláždění a mladý muž s knírkem ti vyvede domluveného koně.

„Takže… Na jak dlouho, že ho tedy chcete? Pak je tu samozřejmě ještě vratná záloha…“ Začne se tebou opět bavit muž, kterého už znáš od minulé návštěvy. Není problém ale vše domluvit. Peněz máš na rozdávání a prakticky z té částky neubyde ani se zálohou, která není nejmenší. Když je pak vše ale domluveno a sepsáno, jsou ti předány opratě od hnědáka s bílou lysinou na čele. Od pohledu to není ušlechtilé zvíře, jaké jste měli ustájené ve stájích v Provinciích a vlastně i postrádá mohutnost koně, kterého ti včera zapůjčil Noah. Ale vypadá dobře živený, čistě vyhřebelcovaný a poměrně klidný.

„Říkáme mu Rusty.“ Ještě dodá vousatý muž, zatímco k tobě kůň natáhne hlavu a se zájmem si tě očichá.

Vypadá to, že i tuhle část plánu máš splněnou.

Vera De Lacey

Tiskneš si kapesníček ke krvácejícímu prstu a sleduješ tu spoušť, kterou chvíle nepozornosti způsobila. Drobné střepy rozsypané všude kolem vás jsou vlastně to nejmenší. Ani to zranění, které si utržila, není nic tak hrozného. Zažila jsi ostatně už horší. Ovšem ten pár skvrnek na šatech to je skutečně katastrofa!

„Skutečně?“ Prohlédne si tě trochu nedůvěřivě muž před tebou, než pokývne souhlasně hlavou. „Ale jistě. Do koupelny. To nebude problém. Pojďte. Doprovodím vás tím směrem. Raději, ať tu zbytečně nebloudíte.“ Dodá věcně, než ti pokyne rukou směrem kamsi dál cestou, kterou si před tím kráčela. Nenabízí ti rámě, ani žádnou jinou pomoc. Je to přeci jen pouze pořezaný prst. Nic smrtelného. I když, dovedeš si představit pár dam, kterým by stačilo několik kapek krve, aby upadaly do mdlob. Tohle ti naštěstí nehrozí. Zvlášť u někoho jako ty by to byla skutečně krutá hra osudu.

Muž tě vede stranou od lidí po kraji sálu. Nevyptává se tě na jméno a ani se nijak nesnaží s tebou zapříst nějaký vtíravý rozhovor. Není na to vlastně ani tolik čas, protože za pár chvil odbočíte do jedné z širších chodeb navazujících na sál. Široké dveře jsou do ní dokořán otevřené, a tak působí spíše jako jeho vedlejší součást. N

„Tam ty dveře, madam.“ Ukáže muž na jedny z dveří, které jsou jen pár metrů od samotného sálu. Dál už tě ale nedoprovází. Vlastně se tu teď nikdo moc nepohybuje. Všichni se drží ve zlatých světlech sálu a v dobré společnosti.

Vyrazíš tedy sama. Když otevřeš dveře, vstoupíš do prostorné koupelny, která už dle vůně sladkých parfémů, jenž se stále drží ve vzduchu, musí být využívaná dámami k tomu, aby se trochu poupravily a osvěžily v průběhu večera.

Na dřevěných skříňkách je deska z leštěného mramoru s několika umyvadly a nad nimi množství zrcadel, od nichž se odráží světlo nástěnných lamp. Nikdo tu dle ticha nejspíš nebude, takže se můžeš dát rychle do toho, proč si sem přišla. Záchrana šatů to bude dosti improvizovaná, ale snad s trochou vody a mýdla se ti podaří to nejhorší z nich dostat. Však to jsou jen dvě malé skvrnky. Jistě to musí jít.

Odložíš své věci vedle umyvadla a začneš namáčet látku, přičemž se snažíš opatrně drhnout krví zasažená místa. Nesmíš to brát zase moc zhurta, aby se jemná látka naopak nepoškodila. Přesto po chvíli snažení máš pocit, že to přeci jen snad trochu pustilo.

♬♬♬♬♬

Když v tom se ozve klapnutí a cvaknutí ode dveří.

„Ah, vás jsem tu opravdu nečekala.“ Stojí v nich Olivie, která jen lehce povytáhne obočí, když tě tam vidí provádět, co zrovna provádíš. „Neříkejte, že už se vám stala nějaká nehoda. Jste tu jen takovou chvíli. Hmm, to je nemilé… Ah, vidím, že to odnesly nejenom šaty.“ Sklouzne jí pohled k tvé zraněné ruce, než udělá pár kroků k tobě. „Ale nenechte se rušit. Tohle byste měla dostat dolů, co nejrychleji.“ Podotkne, zatímco se místností rozléhá pomalý klapot jejích podpatků na dlaždicích na zemi.

„Jako bych tu nebyla…“ Ozve se hlas zpoza tebe, když zrovna prochází za tebou, nejspíše k jednomu z umyvadel, u kterých zrovna stojíš. Váš pohled se střetně v zrcadle a ty pohlédneš do těch šedých očí, které v sobě najednou nemají nic z toho, cos v nich viděla před tím. Působí chladně, vypočítavě a… Pak se žena za tebou pohne. Velmi rychle se pohne. Ale nepokračuje dál k umyvadlům. Místo toho jí vystřelí ruce vzhůru, a zatímco tě jednou z nich nekompromisně chytne, druhou ti přitiskne cosi na obličej. Na nose a ústech cítíš jakýsi kus navlhlé látky, přes který se nedá ani pořádně dýchat a jenž čpí podivně nasládlým zápachem, z kterého se ti začíná točit hlava.

♫♪♪♫

Ležím. Dýchám. Existuji. Čehokoliv krom těchto prostých vjemů prostě nejsem schopná. Schoulená pod peřinou s Alexovou košilí zmačkanou pod hlavou. Jen ztěžka pootevřu oči, ovšem nezvládnu v denním světle mžourat po pokoji déle jak pár vteřin, a tak se jen s vypětím všech sil přetočím na záda a oči zase přivřu. Ačkoliv znovu už neusnu, tak ještě dlouhý čas prostě jen mrtvolně ležím zakleslá mezi polštáři a… Já ani nevím.

Zažila jsem už horší rána, přesto se rozhodně necítím čile a už vůbec ne připravená čelit dalšímu náročnému dni, který na mne čeká, aby mě mohl nemilosrdně pozřít, sežvýkat a s trochou štěstí zase vyplivnout, jakmile budu tak akorát rozmělněná a zničená. Ne, nemám dobrou náladu. Vlastně je mi strašně. Jediné, za co jsem vděčná je to, že mě v tomhle stavu nikdo nevidí… Zejména Alex. Dokážu si představit, jak by se na to tvářil. Kdyby touhle dobou neseděl v studené cele… Nebo Noah. Je všechno v pořádku? „Hmch,“ zamručím tiše, zatímco se přeci jen pohnu, abych si protřela oči.

Přeci jen se po neurčité době přinutím posadit se. Předkloním se dopředu, připadám si nepříjemně malátně a slabě. Žaludek se mi svírá hladem tak silně až je mi z toho zle a je mi zima. Vlasy se mi lepí k čelu a tvářím a připadám si… Špinavě. Nemám ten pocit ráda. Chvíli tam jen tak sedím a rozhlížím se po pokoji, který vypadá stejně bezútěšně jako se cítím. Po zemi se válí mé svršky přesně tam, kde mi včera odpadly od ruky, stejně tak zůstal nepořádek kolem rozházených kufrů, ve kterých jsem včera hledala láhev… Která jako jediná večer přežila takřka bez úhony. Když si tedy odmyslím to, kolik z ní za včerejšek ubylo.

Opatrně spustím nohy z postele a vykročím směrem k pootevřenému oknu, abych ho přivřela. Cestou seberu ze židle svůj župan dovezený z Provincií, abych se tu neprocházela takřka nahá a zvednu i naprasklou sklenku ze země. Pootočím ji v ruce a pohledem přelétnu po prasklinách rozbíhajících se skle. Krátce ušklíbnu. Tohle jsem já. Rozbitá sklenka, co drží jen silou vůle a kdo ví, jestli vůbec té vlastní. S tichým odfrknutím ji odložím na stůl a přejdu k oknu, ze kterého na chvíli vyhlédnu navzdory tomu, jaká mi je zima, a že stále nejsem schopná tak úplně otevřít oči a jen kolem sebe rozmrzele mžourám.

Při pohledu na oblohu je mi jasné, že ráno jsem úspěšně zaspala. Jindy bych tu v panice pobíhala a rychle zjišťovala čas, který mi zbývá, než budu muset vyrazit, ale na to nyní prostě nemám. Připadám si tak zvláštně… Zpomaleně. Utlumeně. Nicméně přeci jen sáhnu po hodinkách, abych si ověřila, že mám před sebou ještě dost času na to, abych se nějak dala dohromady. Jakmile vypiju aspoň dvě sklenice vody, tak s vydám ke dveřím apartmá v očekávání, které se naštěstí naplní. Za dveřmi na mě čeká snídaně. Jindy by se mi při pohledu na sladké koláčky sbíhaly sliny v ústech, ale teď… Poněkud bez nálady se rovnou po jednom z nich natáhnu a mechanicky ho sežvýkám. Polknu. Chuť takřka nevnímám, cítím jen sladkost na jazyku.

Káva je už skoro studená, ale to mi vlastně nevadí… Vezmu tác dovnitř a rovnou si trochu naliju. Nevím, jestli je to po pár doušcích vlažné černé kávy zlepší, ale… Lepší než nic. Aniž bych se posadila, vypiju tak polovinu šálku a zajím to dalším koláčkem. Poté se přesunu do koupelny a otočím kohoutem na doraz, abych si napustila horkou vodou. Tak horkou, jak to jen jde. Potřebuji… Potřebuji to. Vyhnat mráz z kostí, i když moc dobře vím, že to vůbec nesouvisí s tím, že jsem spala pod otevřeným oknem…

Bez okolků vlezu dovnitř a než se vana stačí napustit celá, tak se mechanicky pustím do očisty celého těla. Opláchnout se, vydrbat z kůže nevábnou vůni potu a koniny, umýt si vlasy. Během toho se mi podaří se aspoň trochu uvolnit a přestat se mračit už jen z principu. Prostě si jen s přivřenýma očima užívám ten pocit tepla, které se mi rozlévá po kůži společně se stoupající hladinou vody. Takhle je to lepší. Mnohem lepší. Sice si čím dál palčivěji uvědomuji, že mám hlad – opravdový hlad, který pár koláčků k pozdní snídani opravdu nezaplaší, ale… Zvládla jsem už i horší. Vlasně… Po tom všem, čím jsem si prošla ať už v tomhle životě nebo jako Dumah je tohle…

Co?

Ani to plivnutí do moře.

S touhle myšlenkou zajedu celá pod vodu a setrvám pod ní tak dlouho, dokud mne nevyžene nahoru svíravá potřeba se nadechnout. I poté zůstanu ležet ponořená do vody až po tvář, zatímco se kolem mne vznáší prameny rusých vlasů. Sytým odstínem mědi už jsou takřka nerozeznatelné od těch, které měla Dumah… Přesně jak jsem si přála… Skoro se až za to stydím. Za to, jak moc jsem si přála být stejně krásná jako ona, podívat se do zrcadla a vidět ji namísto sebe. Teď bych si nepřála nic jiného než vidět jen sebe před tím vším. Dlouze vydechnu a hlavou se opřu o okraj vany. Skoro až fascinovaně to sleduji, jak se vlní a prostě si jen poklidně plují… Přináší to tolik vzpomínek… Záblesky na první vanu po týdnu na samotce v Grenhillu. Zcuchané chomáče mastných vlasů rozprostřené po hladině lázně v Alexově domě. Stoupající hladinu jezírka na dně průrvy uprostřed džungle….

Voda už vychládá, když vylezu ztěžka ven, abych dokončila hygienu a osušila si aspoň trochu vlasy. Pak už na mne čeká jen zbytek studené kávy i koláčků, které zhltám snad během dvou minut. Nejvýše. Pozdní oběd mne dnes nemine, ale ten bude muset ještě chvíli počkat. Vím, že bych tu asi měla poklidit, ale… Zítra je taky den… Jen sesbírám oblečení ze země a hodím ho přes křeslo.

Ani dnes nevolím jako svůj oděv šaty či sukni, převléknu se do čistých kalhot, košile i vesty. Revolver, nůž, náhradní náboje, nic nesmí chybět. Tentokrát sebou i beru brašničku, aby do ní schovala peníze, které Alex dal stranou právě na dražbu. Sice by tam měl být Noah, ale… Bylo by hloupé na to spoléhat. A samozřejmě ještě smluvený obnos za půjčení koně… A něco pro vlastní použití.

Soustředím se jen na přípravy, nic jiného. Dnes se vrátím na pokoj zase až pozdě večer, nic jiného mi tak ani nezbývá. Z hotelu mám v plánu odcházet už připravená, stavit se na pozdní oběd do té restaurace, kde jsem jedla včera, a nakonec vyrazit ke stájím pro koně. Potřebuji vyrazit s předstiheam vzhledem k tomu, že vím jen teoreticky dle sepsaných pokynů, jak se dostat tam, kam potřebuji…