Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

Na tvou otázku neodpoví. Ne přímo. Ale jeho výraz doplněný mírně svraštělým obočím mluví za vše. Není to stejné. Ale ty víš svoje. Je to stejné. Dovedeš si vcelku živě představit, jak by se tvářil, kdyby si na jeho místě stála ty s runovými pouty na rukou a snažila se ho mdlým hlasem přesvědčit, že je všechno v pořádku. Dost možná by to celé nedopadlo tak poklidně. Rozhodně by minimálně Noahovi připravil pár nepříjemných chvil. Přesto… Tohle bylo teď za současným podmínek to nejrozumnější, co jste mohli udělat. Prostě to přečkat.

Na jeho zvláštní požadavek nakonec bez většího zaváhání kývneš. Dokonce si odpustíš i všetečné otázky. Lepší bude nekazit si těch pár společných chvil. A tak vykročíte dál do místnosti.

„Za odměnu? Ah, jistě, o tom jsi mi povídala… No, i tady tohle je to lepší ubytování, takže… Asi mi tvůj známý pan Branson zařídil také takovou odměnu.“ Neubrání se hořké notě, která se mu vkrade do tónu. „Skutečně? Tu jsem nečetl. Tedy ne teď. Snad mě pustí dřív, než budu nucen sáhnout i po ní.“ Prohodí rádoby nezaujatě, než se společně s tebou posadí na postel.

A pak nadhodí plán, tak obyčejný plán, který se tady v temnotě studené cely zdá spíše snový než jako něco, co máte na dosah. Projít se na trhu. Mezi lidmi. Jako jedni z mnoha a přitom nikdo. Prostě si jen užít den bez zbytečných plánů a povinností.

„Ah, no měl jsem obavu, že to bude tenhle případ…“ Podotkne tiše Alexander, když zmíníš zákazy své matky a nebo manžela. Ne, ani jeden by rozhodně nesouhlasil s tím, kdyby si za nimi přišla s návrhem procházky po Covington square. Nehledě na to, kolik by ti bylo let, stále by sis vysloužila ty pohoršené pohledy hledící na tebe jako na blázna…. Na blázna, který nakonec skutečně v jednom blázinci skončil.

„Rozumím, ale tak nemoc už ti nehrozí, takže o starost méně. Obávám se, že na Vánoční trhy jsme tu příliš brzy, o Velikonočních ani nemluvě. Budeme si tedy muset vystačit s těmi… blešími.“ Pokrčí rameny, než se trochu zarazí. „Damašek? My spolu byli v Damašku? Kdy…?“ Zaskočí Alexe tvá slova a je na něm vidět, jak mu některé vzpomínky nezapadají dohromady s tím, co jsi mu právě řekla.  „Aha, ten Damašek. Už vím. Rozumím… Tam to tržiště. To, které ve skutečnosti nebylo reálné ani pro ně. To je… opravdu dávno.“ Potřese unaveně hlavou a na chvíli to celé zase zboří tu odlehčenou atmosféru, která se tu kousek po kousku začínala pozvolna budovat.

„Měl jsem čas přemýšlet. Docela dost času.“ Odpoví ti pak po těch chvílích, kdy se ticho nepříjemně natáhlo. „Kouzlo prokletých předmětů je právě v tom, že nepoznáš, že o ně jde. Ne, dokud ti nezačnou z neznámého důvodu do oken narážet ptáci a u dveří nenajdeš mrtvou kočku. Tedy… Dle doporučené odborné literatury.“ Mávne rukou ke knihovně se sbírkou knih s oškubanými hřbety. „Skutečně, Del? Skutečně myslíš, že mi to prospívá?“ Uteče mu záhy tiché uchechtnutí. Je pravda, že jsi Alexandera ještě neviděla s podobnou knihou, pokud si mu ji přímo nevnutila. Rozhodně sis nedovedla představit, že by sám po nějakém takovém kousku sáhnul, pokud by měl na výběr. Ovšem tady mohl buďto hledět do stěny a nebo číst. Ani na procházení se tu nebylo zrovna moc prostoru.

„Šachy?“  Všimneš si, že přeci jen trochu zbystří, ale to už si postupně odmotáš šálu z krku a natáhneš se, abys ji Alexanderovi přehodila přes hlavu a zavěsila na krk. Ten moment, kdy jste si tak blízko, sám k něčemu více vybízí a ty nemáš důvod váhat. Ne tady. A ne teď. Políbíš jej a Alexander polibek ještě o něco protáhne, když se k tobě nakloní, aniž by v ten moment řešil novou šálu na svém krku.

„Za koho mě máš? Tohle bych si nemohl nechat ujít.“ Roztáhne se mu na rtech spokojený úsměv, jen co se od tebe o kousek vzdálí. „Samozřejmě, kvůli té šále.“ Dodá škádlivě, než natáhne ruku a přejede zamyšleně prsty po tvém teď už holém krku. „Doufám, že to odtud nemáš daleko. Říkala jsi, že si přijela na koni?“ Začne ti urovnávat límec tak, aby ti i bez šály lépe seděl u krku a nepouštěl k němu chlad.  

Z Alexova výkladu nemám zrovna radost a netvářím se u toho kdovíjak šťastně. Nezáleží na tom, odkud Lucifer všechny ty artefakty měl, zda ze Zlatého města nebo je s něčí pomocí vytvořil. O to silněji se mi ovšem během těch slov vybaví něco, co mi Lucifer řekl… Ne, mně ne. Dumah to řekl. „Pozor na to. Tyto poutací runy jsou docela silné. Kamael by ti mohl vyprávět. Říkal ti vlastně o Babylónu? O tom, jak to tehdy začalo?“ pamatuji si ta slova. Ten zmatek, který vyvolala. I ostrou bolest a zápach seškvařené kůže, který si mi vybaví s takovou náhlou intenzitou, až se mi z toho málem obrátí žaludek.

„Ze zjevných důvodů…“ zopakuji po něm bezbarvým tónem hlasu a přivřu oči. Vím, oč se Alex asi snaží, ale spíše to celé akorát zhoršuje, když se to snaží zlehčovat. Dle toho, jak unaveně vypadá si dokážu až příliš živě představit, jak mizerně mu musí být.

„… a ty bys ho o mě snad neměl, kdybych to byla já, kdo je tu zavřený v zimě a spoutaná runami?“ hlesnu, když se mne snaží přesvědčit o tom, že je to snad v pořádku. Že je on v pořádku. Není. A nenapadá mne, jak z toho ven... Chci věřit Noahovi, že odsud Alexe skutečně dokáže dostat, ale…. Bojím se, jak dlouho to celé bude trvat. Zda se to opravdu povede… Nechci odsud odejít s myšlenkou, že… Chlácholila jsem se tím, že pokud by se něco opravdu pokazilo, tak se odsud Alex zvládne dostat…

Alex pokračuje v opakování toho samého. Už tolikrát mi za posledních pár minut zopakoval, že je v pořádku, že by pro mě bylo těžké tomu uvěřit, i kdybych sama nevěděla, jak ta pouta působí. Přesto mu visím pohledem na rtech, když se ode mne maličko odtáhne a přeci jen ho něco napadne. Něco, co bych pro něj mohla udělat.

V další chvíli překvapeně zamrkám na kolik mne ten požadavek zaskočí. Ani nevím, co jsem čekala, ale… „Šálu…“ Mimoděk se prsty dotknu teplé vlněné šály omotané v několika vrstvách kolem krku a poněkud roztržitě kývnu hlavou. „Dobře,“ souhlasím, i když to zní… Absurdně. Zvláštně.

Ovšem než si stačím šálu stáhnout z krku, Alex navrhne změnu místa. Zatěkám pohledem mezi ním a postelí na druhé straně místnosti a váhavě kývnu hlavou. Asi… Asi bych se měla na chvíli posadit. Cítím, jak mi tuhnou svaly, dnešní den byl náročný a s tím, jak postupně rozmrzám tu únavu pociťuji čím dál palčivěji. Neprotestuji tak, když mě Alex vezme kolem pasu a společně se rozejdeme.

„Vypadá to tady jako na jedné lepší samotce v Greenhillu, kam mě nechali na pár dní za odměnu přemístit,“ promluvím tiše a vlastně se zde ani příliš nerozhlížím, veškerou svoji pozornost i soustředění upírám zejména k Alexovi. „Dokonce i výběr knih tam byl podobný. Včetně té Alenky v Říši divů…“ potřesu lehce hlavou.

Věnuji Alexovi zmatený a skoro až nechápavý pohled, když najednou změní téma na něco tak… Obyčejného. Opatrně se posadím vedle něj a vlastně si nejsem jistá, jak na jeho otázku odpovědět. Zamyslet se najednou nad něčím tak obyčejným je pro mě… Nečekaně těžké.  

„Co? Na bleším trhu?“ zaváhám. „Ehm… Ne. Ne. Matka by mě na takové místo nikdy nepustila, a vlastně ani manžel,“ zavrtím hlavou. „V Zahradách se pořádaly pěkné Vánoční a Velikonoční trhy, ale… Jak se ochladilo, bývala jsem často nemocná a příliš nechodila ven… Ah, a pak to velké tržiště v Damašku, kde jsme byli… Tedy nebyli,“ povzdechnu si, když se mi mezi mé vlastní vzpomínky, které mi už i bez toho připadají jako z jiného minulého života vplete zážitek, který je z toho opravdového minulého života. Vlastně mi to dochází až opožděně a… A vlastně na tom ani nezáleží…

Nicméně… Jak o tom Alex mluví, tak to zní vážně… Mile. Obyčejně. „Vidím, že už jsi pro nás pár plánů vymyslel… Budeme dělat cokoliv, co si budeš přát,“ přeci jen mě přiměje se aspoň na chvíli lehce pousmát. „Ale pořizování si prokletých předmětů v nějakém obskurním stánku na bleším trhu bych se raději vyhnula. Při našem štěstí…“ nechám se přitáhnout blíže. „Náhodou, možná ti trocha brakové beletrie jen prospěje,“ přeci jen se mu podaří aspoň na chvíli rozehnat ten velký černý mrak v mé mysli. „… hm, a mělo to být sice překvapení, ale když si budeš chtít spravit chuť, narazila jsem na jedno nové pojednání o šachových zahájeních a koncovkách a nemohla ho v tom obchodě nechat,“ prozradím mu. Je to sice hloupost… Taková pošetilá hloupost, ale…

„Ah, než na to zapomenu… Ty bys mi to určitě nepřipomněl,“ zarazím se na okamžik v další chvíli a začnu si omotávat tmavou vlněnou šálu z krku, abych ji mohla Alexovi podat. Tedy… Rovnou mu ji dát kolem krku a při té příležitosti ho zároveň s tím políbit na rty.

Vera De Lacey

 „Cože?... Skutečně?“ Tentokrát Olivii upřímně zaskočíš. Za svých celých devatenáct let si nikdy nebyla dále než v širším okolí Jeruzaléma. Pro někoho by to mohlo být daleko, ale pro takové, kteří cestovali přes moře a oceány do krajin, kde se mluvilo rozmanitými dialekty… „Nikdy jste nebyla dál odtud? Tedy… To je opravdu překvapivé. Nebudu lhát, zaskočila jste mě madam Crowfordová. Už jen díky vašim návrhům… V tom případě asi musíte mít dobře nastudovaná všemožná odborná pojednání o historii a cestopisy nebo… nebo máte prostě jen velmi specifickou a bohatou fantazii.“ Potřese stále poněkud nevěřícně hlavou a zdá se ti, že ty šedé oči se na okamžik přimhouří do skoro až podezřívavých škvírek.

„Tak není malé… To jistě. Každá zkušenost se počítá. Na druhou stranu, pokud bych si měla vybrat, jestli svůj čas věnuji prastarému chrámovému komplexu u Nilu nebo vesnickému kostelu, má volba je jasná… Nerada dělám v životě kompromisy. Ústupky. Zní to možná egoisticky a tvrdě, ale nakonec se jednoho dne otočíte přes rameno a zjistíte, že váš celý život byl jeden velký kompromis a nezískala jste nic z toho, co jste ve skutečnosti chtěla. Ne, tohle není pro mě. Raději šlápnout pár lidem na kuří oko, než se všem zpovídat z vlastních rozhodnutí a snažit se jim zalíbit.“ Rozhodní se Olivie, která skutečně najednou působí nezvykle zapáleně. Odhodlaně. A velmi nekonformně na mladou dámu z vyšší společnosti, kterou zcela jistě je.

„Olivie, drahá… víš, že to není někdy tak snadné. Jsou tu určité společenské konvence a…“

„Ale no tak, Stello. Ještě řekni, že bys byla tam, kde jsi, kdyby sis nešla tvrdě za svým nehledě na názory ostatních.“ Přeruší Olivie paní Fitzsimonsovou, která však jen povytáhne obočí, než pokývá souhlasně hlavou a pohlédne na tebe.

„Ale… madam Warder má pravdu. Nebyla bych zde, kdybych neměla pořádně ostré lokty. A pokud to se svou kariérou myslíte vážně a chcete to dotáhnout někam dále než na šestou stranu v Sedmikrásce, musíte je mít také. Nebo se to alespoň naučit. Zvláště jako žena. Samozřejmě není žádná ostuda, pokud vám tohle stačí. Jsou tací, kteří jsou spokojení i s málem nebo třeba ve skutečnosti chtějí něco naprosto jiného…“ Nespustí z tebe pohled, než se po pár vteřinách napije ze sklenky a otočí se na Olivii. „Obě jsme si vybraly poněkud trnitou cestu, ale přinesla své ovoce, že?“

„To nepochybně.“ Usměje se Olivie. „Tak hejna kobylek jsou ještě to nejmenší. Nekonečné zatracení je dle mého děsivější hrozba. Ovšem, nic takového pár nápisů na zdi nezajistí. Na to by se jeden musel více snažit.“ Mávne nad tím černovláska ledabyle rukou. „No, vidíte. Máte seznam. Tak prostě jeďte. Co vám brání? Jednou… Víte, že jednou může znamenat také nikdy?“ Povytáhne tmavé obočí, než se natáhne pro jednu ze sklenek na tácu od procházejícího číšníka a bez jakýchkoliv přípitků se prostě napije.

„Ale ne. Leptis Magnu jsem ještě neviděla. Jeden můj dobrý známý tam byl ale po nějaký čas aktivní. Vlastně ani nevím, jestli tam ještě je…“ Poklepe si prstem zamyšleně rty, než jen rozhodí lehkce rukama „Hmm, no, kdo ví. Tohle ale není nic pro mě. “

„Tak… Jak si užíváte večer, madam? Už jste tu dostala pár motivačních proslovů a zaručených rad do života… S takovou se divím, že tu ještě s námi konverzujete. Dokonce bez skleničky. Myslím, že tu začínáme zosobňovat ty přemoudřelé skupinky dam, kterým je radno se vyhnout.“ Zasměje se Stella sebekriticky a Olivie se jen kysele ušklíbne, avšak v něčem má madam Fitzsimonsová pravdu. Měla by si být někde jinde. Dost možná už nějakou dobu…

Delilah Blair Flanagan

Kovový odlesk náramku, nebo spíše okovu, ti připomene nepříliš šťastné vzpomínky. Stačí jeden krátký pohled, abys věděla, o co jde i to, jak se dost možná cítí Alexander. Pokud tedy tyto věci na vás mají podobný efekt jako tehdy na ně.

„To mě vlastně ani nepřekvapuje.“ Odvětí stroze Alex na tvou poznámku o kouscích, které si viděla u Lucifera. Co viděla? Měla možnost si je sama vyzkoušet. „Ale tohle jsou kousky patřící Zlatému městu. Ostatně Lucifer měl k dispozici značnou část věcí, které původně patřili… nám.“ Povzdechne si tiše. „Používaly je obě strany. Ze zjevných důvodů. A teď? No, teď je používají bezpečnostní složky Nového Jeruzaléma evidentně. Vlastně… to celé dává smysl. I když radost mi to zrovna nedělá.“ Opět dojde na to chabé odlehčení, které však kazí Alexandrův unavený vzhled.

„V pořádku, Del. Nemusíš mít o mě strach, ano?“ Opře své čelo na chvíli do tvých vlasů, zatímco se snažíš přijít na to, co s tím. Není ale moc možností. Ne takových, aby z toho nebyl nakonec bitý Noah a neměli jste v patách jeruzalémskou policii. Opět.

„Někdy prostě to nejlepší, co můžeme udělat, je čekat.“ Zazní jeho smířená slova. Ne, skutečně nezní jako Alex, který se i uměl hněvat a že to někdy bylo i trochu děsivé. Hlavně pro ostatní kolem něj. Teď však působí rozvážně a skutečně… unaveně.

„Pro mě?“ Odtáhne se maličko, aby ti pohlédl opět do očí. „Hmm… Ale no tak, Del. Je to v pořádku. Opravdu mi nic není. Je to jen dočasný efekt těch pout. Nic hrozného.“ Pousměje se a chlácholivě ti prohrábne prsty vlasy. „Jsem v pořádku a…“ Na moment se zamyslí, než mu koutek rtů poskočí a trochu rozšíří jinak skoro nepatrný úsměv.

 „…A pokud bys mi chtěla nějak pomoci, tak ano… Byla by tu jedna věc. Hmm, nepůjčila bys mi na těch dní svou šálu?“ Protočí mezi prsty jeden z cípů, který kouká skrz polorozepnutého kabátu. „Jen tu šálu.“ Kývne. Celé to zní poněkud absurdně, ale ať už to dělá kvůli tomu, že by mu zde byla skutečně zima a nebo, abys měla pocit, že jsi udělala skutečně něco, čím mu můžeš pomoci, tak čeká na tvou odpověď.

„Neposadíme se? Tedy… nevím, kolik máme času, ale dokud ho máme…“ Pokývne hlavou do vzdálenější části místnosti, která se utápí v šeru, ve kterém je patrná silueta postele. Asi je to jediné místo, kde si můžete oba sednout, protože kromě křesílka, v němž před tím Alexander seděl a četl, tu nic dalšího vhodného není. Pokud bys tedy nechtěla sedět na stole, ale ten už na první pohled nepůsobil jako příliš bytelný kus nábytku.

„Je to tady trochu skromnější, ale oproti celám pro obyčejné zločince, je tohle vlastně luxus.“ Rozhodí Alex rukama, zatímco tě na těch pár metrů vezme kolem pasu.

Postel je to obyčejná. Dřevěný rám, matrace, dokonce je tu polštář, přikrývka a nějaká deka. Skutečně to připomíná tvůj týden strávený v tom lepším pokoji tehdy pod Greenhillem. Dokonce je to tu ještě větší. Jen ta zima… Ta zima je všude stejná a snad tady je o něco horší, protože se podzim už pomalu láme v zimu.      

„Tak… vím, že možná nemáme zas tolik času, ale… Co myslíš, že bychom mohli dělat, až mě pustí?“ Usadí se Alexander na postel a poplácá místo vedle sebe, aby tě k sobě přizval také. „Kromě horké koupele tedy.“ Pronese skoro až zasněně.

„Hmm, když už si zmínila Covington square… Byla si někdy na bleším trhu? Nebo vlastně jakémkoliv větším trhu?“ Otočí se na tebe a drobně přimhouří ty černé oči, jenž se v tomto šeru stávají dokonale černými body v siluetě jeho tváře. „Dát si pečené kaštany a tvářit se jako jedni z mnoha? Možná koupit nějaký ošuntělý kufr s podezřelými dírami? Nebo neznámý portrét s ohořelým rámem od roztržitého staříka?“ Přitáhne si tě blíže. „Ahh, neměl bych ty hororové povídky tak číst, ale literární výběr tu mají dost… omezený.“

Vlastně mne ani tolik nepřekvapí, když Alexovi jméno Birchley něco řekne. Už tehdy mne napadlo, že starý pán zřejmě mohl zažít éru hrdinného generála Essingtona. Myšlenkami jsem ovšem někde trochu jinde. Slovy Alexe to celé s Penfieldem zní skutečně jako… Fantaskní příběh, překombinovaná fantasie, nicméně takhle se to celé opravdu stalo. Jen tak, díky souhře nešťastných náhod, které celé nakonec vyústily v tohle.

„Rozhodně to bude den, na který Sofie už nikdy nezapomene,“ poznamenám tiše. A já mohu jen doufat, že se to celé nakonec neobrátí proti mně. Že dívka dá na varování, které ode mne dostala a nechá to celé být. Nic jiného bych si nepřála. A tak se jen nepatrně pousměji, když mě Alex pohladí po tváři a kratičce kývnu hlavou. Nakonec se celá tahle eskapáda setká s větším porozuměním, než jsem ze strany Alexe očekávala, ale… Ale kdo ví, jak moc velkou roli v tom sehrálo to, jak teď vypadám, a že on sám je zde zavřený.

Není to ovšem jediný takřka neuvěřitelný příběh jako z pera romanopisce, který mu dnes vyprávím. Je tu ještě jeden spletitější. Horší. S důsledky, které se dotýkají nás obou dokonce i po všech dekádách a miléniích času, který nám podoben písku protekl mezi prsty a rozplynul se do ztracena. Kdo ví, kam až nakonec sahaly Luciferovy plány a machinace. Ovšem… Nakonec jen díky nim stojíme zde. Je… Je děsivé, jak moc velký vliv to celé nakonec má i na náš současný život, jakkoliv úplně jiný. Smrtelný. Kdyby se Dumah nestala Generálovou pobočnicí… Nebyl by nikdo, kdo by ji hledal. Kdo by mě hledal… Ano. Všechno mohlo být úplně jinak.

Ale není, věci se staly… Stálo to všechno za to? Dlaň klouzající po kůži a vyvolávající ve mne ten příjemný šimravý pocit je jednoznačným důvodem pro „ano“. Na nějakou chvíli tak zapomenu na vše, co mne sem dovedlo, včetně toho, kde to vlastně jsme, a že za dveřmi čeká Noah. Vnímám jen Alexe a tu vzrůstající touhu, po které přichází už jen úleva a příjemný únava dovolující ještě nějaký čas setrvat v zapomnění a zavřít oči.

Jenže… Pohled do Alexových černých očí mne usadí zpátky do pochmurné reality, kde je naše soukromí jen zdánlivé a omezené jen na krátké setkání ve vězeňské cele. Ač nerada, tak jsem to já, kdo vstoupí do té chvíle. Něco není v pořádku. Poznám to. Ruka nakonec vyklouzne z pod mé košile, a i já se od Alexe přeci jen více odtáhnu a už nepokračuji v tom, co se tolik nabízelo. Nejdříve se to celé snaží zlehčit, ale můj výraz ani na okamžik nepovolí. Nevěřím mu, že je jen unavený. A tak ze sebe nakonec neochotně vysouká celou… Pravdu.

V okamžiku, kdy si vyhrne rukáv, aby mi ukázal dárek, který na dobu svého pobytu zde dostal… Jakmile očima ulpím na okov svírající jeho ruku, doslova a do písmene ztuhnu. Dech se mi zadrhne hrdle, jak tam jen stojím a strnule se vpíjím pohledem do symbolů vtlačených do masivního kusu kovu. Srdce se mi poplašeně rozbuší v hrudi jako by se rozhodlo od toho všeho utéci. Hned. Teď. Moc dobře si vzpomínám na ten pocit, když se pouta zacvakla na rukách. Na příšernou tíhu z okovů v černé cele. I na zvláštní neurčitý pocit, když na sobě měla Dumah čtyři takové a… Ostře se nadechnu. „Vím, co to je,“ hlesnu bezbarvým tónem hlasu, „a ještě lépe jak to působí. Lucifer měl takové, které udrží i serafína.“ Je tak… Děsivě snadné si na to všechno… Vzpomenout. Má mysl mi ty zážitky míchá do mrazivé koláže záblesků a vjemů.

Jak… Jak jsem si toho mohla nevšimnout? Jak moc jsem musela být promrzlá a ledová, že jsem to nepoznala. „Není to fascinující,“ vydechnu nešťastně a lehce se tváří zapřu o jeho dlaň. Představa, že se Alexander nyní cítí stejně jako Dumah mi svírá vnitřnosti.

„Alexi…“ na krátkou chvíli přivřu oči, jakmile zmíní čaj. Vím, o co se snaží, ale nepomáhá to, přesto… „Dobře, stejně… Stejně s tím nic nemůžu udělat. Já vím. Snad… Snad to bude trvat už jen… Pár dní, víc ne,“ zadrmolím a přeci jen vzhlédnu zpátky do jeho tváře. „Nebo… Je tu něco, co bych pro tebe mohla udělat? Cokoliv,“ to poslední slovo řeknu s naléhavostí, která se ve mne vzedme v tom náhlém přívalu emocí… Rozhořčení z toho, že ho nejenže tady drží, ale že mu vzali i jeho vnitřní oheň. "Nesnáším ten pocit. Tu... Bezmoc," jen ztěžka polknu.

„Tedy když vynecháme všechny tvé klady. Třeba tu výjimečnou paličatost i impulzivnost… ale také schopnost toho tolik obětovat pro druhé.“

„… ne, pro druhé ne. Pro tebe.“

Delilah Blair Flanagan

„Birchley?... Birchley…“ Zamračí se zamyšleně Alexander, když zazní jméno starého pána s kočkami. „To jméno je mi povědomé.“ Zamumlá vzápětí, než pak jen potřese hlavou. „Ale to je teď vedlejší. Takže to všechno psala opravdu mladá dívka? Dívka, co si koupila starý kufr na bleším trhu a dle záhadných rukopisů začala zářnou literární kariéru? Tedy… Nevěřil bych, že něco takového napíše sám život. Ještě s tou tečkou, když se pro rukopisy vrátila jejich původní majitelka… o které to celé bylo.“ Alexander působí nevěřícně a skoro až i mírně fascinovaně. Rozhodně to není vývoj na téma pana Penfielda, který sám čekal.

„Tak hlavně, že se nikomu nic nestalo.“ Pohladí tě po tváři, ale víš, koho tím především myslí. A mladá spisovatelka ani smečka koček to není.

Zmínka o Luciferovi a jeho vlivu na Kamaela viditelně rozhodí i Alexandera, ačkoliv sám ani zdaleka ještě nemůže tušit, jak hluboko to celé vede. I Dumah věděla, že si složila jen několik střípků z celkové mozaiky Luciferova plánu.

„Ne nepřišel… A všechno mohlo být úplně jinak.“ Hlesne poněkud dutým hlasem Alexander, kterému se viditelně roztáčejí kolečka v hlavě. Jak by to celé dopadlo, kdyby se z Dumah nestala pobočnice Generála? Nahrálo by to nakonec do karet Luciferovi víc a nebo naopak méně. To jste ani jeden z vás nebyli schopní odhadovat a kdo ví, zda i samotný tvůrce toho plánu tušil, která z množností nakonec byla ta lepší. Tak jako tak, ten plán selhal… Generál se nepřidal na stranu Padlých a Dumah? Nebohá Dumah zaplatila vysokou cenu za to, že se jejím směrem upřel pohled těch stříbrno modrých očí.

Ale pak už skončí čas mluvení. Někdy jsou účinnější náplastí jiné věci než slova. Alexander si tě k sobě přitáhne a svět kolem potemní. Zůstanete jen vy dva. Ruka vklouznuvší pod lem černé košile a stoupající po holé kůži. Prsty vpletené ve vlasech. Avšak… Tohle není vhodný čas a místo. Zvláště, když si všimneš toho, že s Alexanderem není něco v pořádku. Takto zblízka to vidíš jasně a zřetelně. Černé oči, ve kterých už jde s obtížemi rozlišit zřítelnici od duhovky. Není o tom pochyb… Něco je jinak.

„Co?“ Vydechne trochu přerývavě Alexander a pátravě se na tebe zahledí, zatímco jeho ruka sklouzne zase zpátky o něco níž po tvých holých zádech. Vaše pohledy se střetnou, ale ten tvůj nenechává moc prostoru pro vytáčky. Znáš ho moc dobře, že tušíš, že by něčeho podobného byl schopen. Ne lhát, ale bagatelizovat problémy, kterými tě nechtěl zatěžovat.

„Co mám s očima? Jsem… unavený. Moc jsem nespal.“ Zkusí prvně, ale stačí jen pár vteřin, než pokračuje dál. „Je to tak vidět?“ Zavře rezignovaně ty zvláštně černé oči a promne si prsty volné ruky unaveně kořen nosu, než z tvého těla sklouzne i jeho druhá dlaň.

„Viditelně ano… Hmmh, jak jsem říkal. Mají tu jen příhodné způsoby na to, jak bezpečně ubytovat takové jako my.“ S tím si vyhrne rukáv a odhalí zápěstí, na kterém je zvláštní… náramek? Vypadá to spíše jako zbytek okovů než něco, co by někdo považoval za šperk. Na ten je to příliš masivní. Na druhou stranu je to ale zdobené proplétajícími se symboly, které oba moc dobře znáte.

„Vypadá to, že Nový Jeruzalém má slušnou sbírku historických artefaktů, které nakonec působí i na nás, i když… řekl bych, že silněji.“ Podotkne zdánlivě nezúčastněně, ale něco na tom bude. Vzpomínáš si, že Dumah měla podobné okovy, avšak teď viditelně stačil pouze jeden, aby měl stejný ne-li silnější účinek na vaše nová smrtelná já.

„Alespoň mám prostor pročistit si tu hlavu… A víš, jak dlouho už jsem necítil zimu? Je to vlastně fascinující.“ Pousměje se Alexander při tom poněkud chabém pokusu o zlehčení nepříjemné situace. „Ale nemusíš se bát, Del. Jsem jen unavený. To je vše.“ Opět náramek skryje pod dlouhý rukám a položí ti dlaň na tvář. I teď cítíš, že hřeje, ale… Ale možná na tom, co říká něco bude? Přeci jen si před tím přišla promrzlá a ošlehaná studeným větrem, teď se ale vaše teplo pomalu ale jistě srovnává, jak ty pookřáváš a Alexander… Alexander viditelně přišel o svůj vnitřní oheň.

„Navíc teď víc než kdy jindy doceňuji opravdu horký čaj.“

Vera De Lacey

 „Hmm, dlouhý… Tak vy ho ještě máte před sebou mladá dámo. Rozumím, že se vám zdá výhled na další roky prakticky bez konce. My, co se pomalu ale jistě blížíme do cílové rovinky už se můžeme spíše jen ohlížet, co po nás zůstalo.“ Pokyne ti sklenkou Stella. V jejích slovech však nevnímáš hořkost, ke které by to zdánlivě svádělo. Ne, zní klidně. Snad smířeně?

„Ale no tak Stello, cílová rovinka? Ale kdeže, možná zatáčka před dalším okruhem.“ Vloží se vám přeci jen do řeči Olivie, jenž vás celou dobu poslouchá.

„Hah, nestraš mě. Žádné věci se nemají přehánět. A já se mám za čím ohlížet, takže mě to netrápí. Nemusíš mít obavy, Olivie.“ Zasměje se Stella jako kdyby nešlo o téma týkající se prostě… smrti.  

„Šestá strana? Nepatřila tam ta černo zlatá róba? S tím výrazným řasením a zlatými řetízky? Hmm… nebo si to možná s něčím pletu.“ Zamyslí se, ale zatímco madam Fitzsimonsová musí pátrat v paměti, ty ne. Víš, že to byly tvé šaty. Bylo to ve vydání starém ani ne dva měsíce? Oproti klasické siluetě večerních rób se tyto šaty držely více střídmé, přesto si zachovávaly jistou eleganci a především byly také díky své jednoduchosti dostupnější pro více čtenářek.

„Nebyl to vůbec špatný kousek. Tedy pokud byl váš… Pokud ne, vyřiďte prosím alespoň vaší kolegyni můj kompliment.“ Dodá Stella. „Ah, Alburyho? Pravda, vy jste jej asi nikdy nemohla vidět. Hmm, brýle a modrý kapesníček v klopě. Jistě, mohla bych vás za ním zavést a ukázat vám ho, ale aspoň budete mít důvod se tu více porozhlédnout, když jste tu prvně. Užijte si takové chvíle a nepromarněte je madam. Je dobré mít, na co vzpomínat.“ Upije něco ze své sklenky, než se hovor přes téma šperků stočí k cestování madam Warder.

Její otázka tě však zaskočí. Ty a cestovat? Máš obavu, že s historkami o prozkoumávání okolí Davenportu bys v jejím případě asi příliš neuspěla, i když to bylo místo plné krásné přírody. Často si v něm sedávala a nasávala inspiraci, avšak málokdy to bylo přímo z něj. Do tvých návrhů prosakovaly mnohem dávnější vzpomínky, které tvým návrhům dodávaly ten exotický nádech neznámého. Nebylo tedy s podivem, že si madam Warder o tobě udělala takovou mylnou představu. Necestovala si. Ty ne… Ale Zerachiel? Ta ano. Jak po opravdovém světě, tak i pouze v tom tvořeném sny a iluzemi.

„Necestujete? To jste mě teď zaskočila, nebudu lhát. Ale tak třeba jednou… Jak říkala Stella. Život je krátký a je škoda jeho většinu promrhat zdlouhavým čekáním. Někdy musíme převzít věci do vlastních rukou, aby se kola zase roztočila.“ Usměje se, než nehty zamyšleně přejede po dvojici vybroušených skarabů na jejím náhrdelníku.

„V Asuánu? Podařilo se nám nedaleko objevit mumifikační komoru. Sbírky kanop, potřeb pro mumifikaci, nástroje… pár amuletů.“ Zarazí se po chvíli ve svém vyprávění a nepatrně povytáhne obočí.  „Balzamování, tedy mumifikace… Víte, o co šlo, že? Určitě jste už nějaké mumie viděla. Z mně neznámých důvodů je to překvapivě populární vývozní artikl.“ Uteče jí tiché uchechtnutí, než jen potřese hlavou.

„Přiznám se, že žádnou jsem si domů nepořídila, ale znám pár takových… sběratelů. Vycpaná zvířata už asi vyšla z módy.“ Vloží se do hovoru teď pro změnu Stella.          

Jediné, co mohu Alexovi slíbit je to, že se o to… Pokusím. Nepoužívat schopnosti. Ale pomůže takové předsevzetí něčemu? V Jeruzalému se dělo něco špatného. Jakkoliv Noah nezabíhal do podrobností, tak ze stránek novin to na mne nepůsobilo, že by mělo stačit držet se v lepších částech města, aby se člověk vyhnul problémům. Navíc… Zítra mne čeká cesta přes město do přístavní čtvrti, do té zapadlé ulice, kterou jsem měla problém i dohledat v mapách. Kvůli… Aukci. Úlomku. Jsme tu zbytečně, bude tam Noah, aby střep získal, celé tohle bylo… Zbytečné… Záblesk vzpomínky na včerejší večer, frustraci i pocitu marnosti, to všechno…

… zamrkám a vrátím se zpátky do přítomnosti. K Alexovi. Cítím dotek jeho horkých prstů na tváři, kterou k nim mimoděk přitisknu skoro jako kočka toužící po pohlazení. Rozhodnu se mu o tom neříct, ne… Teď. Nechci mu přidělávat další starosti. Namísto toho se přiznám k tomu, co jsem dělala dnes odpoledne, a co bylo možnou příčinou spuštění Veršů. K návštěvě mistra Penfielda.

Zaskočím ho tím – ačkoliv z jiných důvodů, než bych očekávala. Na prchavou chvíli se měkce pousměji nad představou, že jsem právě nabořila další kousek Alexanderova vnímání světa. Ostatně v tom už jsem začínala mít vcelku bohaté zkušenosti.

„Ve skutečnosti se jmenuje Sofie Birchley. Buď to mohla psát ona nebo její starý dědeček, veterán z války, takže… Jsem si jistá. Navíc se mi přiznala, koupila kufr s mými rukopisy náhodou na bleším trhu na Covington square…“ odpovím mu už o něco jistě, když na něm vidím, že se na mě za to nehněvá ani se netváří vyčítavě.

Jen… Jak pokračuje dál… Vím, na co myslí. Že jsem ji zabila. Uhnu pohledem, ale… Chápu, proč si to myslí. Zabila jsem jich už… Tolik… A z těch knih jsem byla nešťastná. Rozčilovala jsem se. A sama si představovala, co bych Penfieldovi udělala.

„Ne, měla jsem to pod kontrolou. A ona byla… Ještě dívka. Jen jsem jí ukázala, že Angela není jen postava z knihy a pořádně ji tím vyděsila. Slíbila mi, že v tom už nebude pokračovat a vrátila mi můj kufr. A pak jsem odešla,“ povzdechnu si, ačkoliv srdce mi párkrát poskočí. Pokud bych to udělala, nebyla by to nehoda. Tentokrát ne. Vím to, protože jsem nad tím chvíli přemýšlela. Vyděsilo mne, jak by to bylo snadné. Provést to. Obhájit si to. Dva lidské životy nejsou ani tou pomyslnou kapkou v moři…

Náš tichý hovor se dál nese v těžkém duchu, když se odhodlám prozradit Alexovi to, co jsem mu dosud tajila. Tajemství, které životem Dumah otřáslo v samotných základech, a i když si s ní Lucifer hrál, tak… Tohle mu věřila. A já tomu věřím také, po Alexově odpovědi více než kdy jindy.

„Vybral, přimluvil… Na tom nezáleží. Sám jsi to řekl, bez něj by si ji Kamael sám nevybral. Nepřišel by za ní a nepožádal by ji… Aby byla jeho kotvou v bouři. Hlasem rozumu,“ šeptnu napjatě. Křehká, zranitelná, v hlavně mi znějí ta slova s tichou ozvěnou. Takhle ji tedy viděl? A dost možná… Měl pravdu… A možná proto ji měl rád. Potřebovala ho. Jeho ochranu. Jeho.

„Všechno ti pak povím, slibuji,“ hlesnu tiše s pohledem upřeným do jeho tmavých očí, zatímco dlaněmi sjedu na jeho ramena a v další chvíli ho políbím.

Stačí jiskřička, znamení souhlasu, že to opravdu chci a rozhoří se oheň. Cítím ruku ve vlasech i horkost dlaně, která proklouzne pod kabát a spočine mi na boku. Sama prsty vystoupám po jeho rameni přes krk až ke tváři, zatímco tu druhou pomalu sunu níže k opasku kalhot. Je tak snadné na všechno zapomenout, ztratit se v kořeněné vůni kolínské i Alexe samotného a nechat se unášet horkostí jeho rtů. Jeho nedočkavost se proplétá s mojí vlastní naléhavostí… Jako bychom se neviděla pár týdnů – ne dní…

Když ode mě lehce odtáhne a přeruší ten okamžik, v první chvíli mi zpoza rtů vyjde jen zklamaný vzdech. Jen ta tichá slova mne zastaví v tom, abych pokračovala dál, ačkoliv prsty zůstanou zaklesnuté za koženým opaskem kalhot. Náš pohled se střetne a já se vůbec poprvé lehce zarazím. Jeho oči… Jsou tak tmavé. Černé. Dokonce ani když se hněval na Lucifera, tak jsem nezahlédla zlaté ohníčky, co by v nich tančily…

„Taky jsi mi chyběl. Nejraději bych tu s tebou zůstala, když už si tě nemohu odvést s sebou,“ smutně se pousměji a opět spojím naše rty v tom krátkém toužebném polibku. Nicméně jsem to tentokrát já, kdo jej přeruší. Bříšky prstů sklouznu po jeho tváři až k bradě v něžném pohlazení.

„Co ti udělali, Alexi?“ zeptám se ho tichounce, aniž bych se odtáhla. „Něco je špatně. Tvé oči… Poznám to,“ vydechnu s neskrývanými obavami v hlase.