Andor.cz - Dračí doupě online

♫♪♪♫

Bible a fantaskní literatura. Moc dobře vím, o čem Alex mluví. Kolik dní jsem strávila v Greenhillu tím, že jsem v ní ležela a vypisovala si všechny ty pasáže, které mi připadaly… Špatné. Nepřesné. Jako by někdo vzal skutečné události a upravil je tak… Aby co? Aby lidé snáze věřili? Nemám tušení. Bylo toho… Tolik.

„Můj vztah s tichem a samotou je… Komplikovaný, víš, jaká Dumah byla, ale… Ano, rozumím ti. Až příliš dobře,“ šeptnu. Navzdory tomu, jak se o tom Alex snaží mluvit, tak je pro mne až příliš snadné si představit, že zrovna on z toho musí být nešťastný. Zavřený na jednom místě bez možnosti něco dělat. Mimoděk se k němu o to více přitisknu stehnem i svým bokem a na chvíli se opřu o jeho rameno, zatímco dlaní přejedu po jeho hrudi v tom krátkém obejmutí. Kolik týdnů jsem takhle trávila v Greenhillu já? O samotě. Ve tmě. A co teprve Dumah? „Už to nebude dlouho trvat…“ dodám povzbudivě. „… a než se vrátíme do Dvaraky, tak ještě budeš rád, když mi na chvíli utečeš,“ pokusím se dodat odlehčeně.

Ostatně v lehčím duchu se nese i zbytek našeho rozhovoru. „Aby si zapamatovali, že krást se nemá,“ pousměji se. Představa prokletého předmětu kosícího celou tu nevychovanou uřvanou tlupu zlodějů mi zní jako adekvátní pomsta ta všechno to jídlo i věci, které mi opice stačili za ten rok zcizit. Málo toho rozhodně nebylo.

„Hm, ano, tuhle si pamatuji. Zbláznil se a raději ten dům zapálil sám…“ lehce se pousměji. „A jediné, co z popela nakonec vyhrabali byli kosti a vycpaná opice, která to jako zázrakem přežila, aby si ji odnesl ze spáleniště další nešťastný člověk…“ Tu knihu jsem četla opravdu… Už ani nevím, kolikrát. Některé povídky jsem předčítala i Katie. „Věděl jsi, že v té povídce autor zanechal i tajný vzkaz? Takovou šifru pro pozorného čtenáře. Je to jeho podpis, dělá to tak v každé své povídce,“ dodám.

Koutky rtů mi pobaveně zacukají, když slyším ponaučení, které by Alexovi ony příběhy mohly dát.

Náš rozhovor je každopádně v té chvíli přerušen a vyplněn něčím příjemnějším, na čem se na rozdíl od literatury shodneme oba. Pozoruji Alexovu tvář, zatímco mi rovná límec s pečlivostí sobě vlastní a zkrátka si jen užívám jeho blízkost. Peníze na přilepšenou s poděkováním odmítne. Nic nenamítám, ostatně krátký polibek spolehlivě umlčí jak mne, tak i mé úvahy.

Nicméně… Alexovi se mne vzápětí podaří zaskočit. Zarazím se a snad se i samým zamyšlením zachmuřím, jak se snažím dopočítat správného počtu zní. Snad mne i vyděsí. Spletla jsem se? Zapamatovala jsem si špatné datum nebo…?

„Ta aukce je už zítra, Alexi,“ poznamenám opatrně, váhavě. „Ale nemusíš se bát. Už jsem vše potřebné zařídila a připravila se. Zvládnu to. Navíc tam bude Noah v zastoupení… Víš koho,“ dodám o poznání tišeji. Nechci, aby se o mě Alex bál, tohle… Tohle zvládnu. „Jen…“

Nestačím to ovšem dopovědět, protože v tu samou chvíli mi do slov vpadne zaklepání následované otevřením dveřím. Rychle se k nim ohlédnu a spatřím siluetu toho, o kterém jsem právě mluvila. Nadechnu se a… Očima zatěkám mezi jím a Alexem. Čas vypršel. Příliš rychle. Příliš… Nechci… Musím.

„Já… Jistě. Hned. Jen… Chvíli,“ vydechnu. Nejsem odsud připravená odejít, ale to bych nebyla ani za hodinu, za dvě… Dá se na něco takového vůbec připravit?

Přitočím se rychle, možná až příliš rychle k Alexovi a obejmu ho se vší tou nevyřčenou naléhavostí i úzkostí z myšlenky, že se budu muset zvednout a nechat ho tady. „Budu na tebe čekat,“ šeptnu do jeho rtů, na které ho krátce políbím bez ohledu na to, že už nejsme sami. „Až tě propustí, tak mě najdeš v hotelu Shade Oak, je jen pár ulic od toho, který jsi nám vybral. Byl zavřený, musela jsem se ubytovat nakonec jinde. Pokoj je v druhém patře, apartmá. Řeknu recepční, aby ti dala klíče. Pokud někam budu muset jít mimo tu aukci, napíšu ti to do zápisníku,“ snažím se Alexovi ještě rychle šeptem sdělit.

Nakonec se dlaní zapřu o jeho rameno, abych se snadněji vytáhla do stoje a… A mohla vykročit z pokoje pryč, i když je to to poslední, o co bych nyní stála…

Delilah Blair Flanagan

„Bible? Hmm, ne opravdu nemám rád tohle fantaskní čtení.“ Zašklebí se Alexander, který ostatně také určitě ví své o tom, jak to celé ve skutečnosti bylo. Přesto být ta kniha napsaná podle pravdy, těžko by zůstali nějací věřící náboženství, jehož bůh zmizel. Odešel? A byl teď zpátky? Nemohla jsi tušit, ale už si narazila na pár hmatatelných důkazů o tom, že nebyl tak úplně pryč. Už ne. A jeden z těch důkazů dost možná stál teď někde na chodbě z druhé strany těžkých dveří.

„V pořádku, důležité je, že jsme domluveni. Bude to tedy bleší trh.“ Přejde Alexander tvou omluvu za zmínku o Damašku a nasměruje rozhovor společně s tebou opět k pozitivnějším věcem.

„Ah, nevím, jestli tohle budu chtít někomu vyprávět, ale vlastně proč nakonec ne. To ticho tady umí být někdy až příliš… hlasité, jestli rozumíš. Asi už jsem odvykl tomu být skutečně sám tak dlouhou dobu.“ Podotkne zdánlivě nezúčastněným tónem, ale už dle jeho slov je patrné, že si pobyt zde zrovna neužívá.

„Opicím? Proč opicím?“ Pobaví ho tvůj návrh. „Ale když už to zmiňuješ, v jedné z těch knih psali zrovna o jedné vycpané… Teď jen úplně nevím, jestli ten dům, kam ji přinesli, vyhořel nebo se její nový majitel zbláznil. Možná oboje.“ Zamračí se zamyšleně, ale ze rtů mu nemizí mírný úsměv. „Jako diplomat? Ano, myslím, že po této škole už nepřijmu žádný z přátelských darů, natož abych je vzal na palubu vzducholodi.“

Odpověď na zmínku o šachách mu však ukradneš ze rtů polibkem, který zase na pár chvil přetne šum vašeho tichého rozhovoru. Šála je nakonec kolem Alexanderova krku, zatímco sedíte blízko sebe na poněkud tvrdé posteli. Alex ti poupraví límec, jak nejlépe dovede a spokojeně si pokývne hlavou, když je vše hotovo. „Drožkou? To bude rozhodně rozumnější. Zvlášť v tuto hodinu. Co? Peníze? Hmm, ne to nemusíš. Nějaké jsem měl u sebe, když mě sem přivedli. Počítám, že mi je při propuštění vrátí. Tedy… měli by.“ Nepatrně se zamračí přes tvé rameno na dveře za vámi. „Tady mi jinak k ničemu moc nebudou. Ale děkuji.“ Nakloní se k tobě, aby tě políbil, avšak tentokrát krátce, spíše jako gesto vděku, i když stačilo by málo, aby se přetavilo v něco víc.

„Stáje… Projížďka zní dobře.“ Šeptne, když se od tebe odtáhne. „Snad mě zítra, nejpozději pozítří pustí. Doufám. Rozhodně bych rád s tebou stihl pozítří tu aukci. Pro jistotu…“ Zvážní trochu, ale něco tak úplně nesedí. Alexander se musel poplést o den, protože ta aukce je už zítra. Ani ne za dvacet čtyři hodin. Než však stihneš cokoliv říct…

*ťuk, ťuk, ťuk*

Podobně jako gong v ringu oznamuje konec kola, je to tentokrát pár klepnutí na kované dveře, které připomene, že váš čas zde měl vždy své limity. Po chvíli se ozve zarachocení klíče v zámku a dveře se otevřou.

„Del? Jsi připravená nebo…?“ Objeví se v otevřených dveřích silueta mladého agenta čekajícího na tvé rozhodnutí, ačkoliv… dost možná je to jen zdvořilost, protože je těžké si představit, že bys zde měla vícero možností.  

Alex mlčí. Jistěže mlčí, ačkoliv je pro mne více než snadné číst z jeho tváře tu tichou nevyřčenou odpověď. A stejně tak si až příliš dobře uvědomuji, že kdyby to bylo opačně, také by mi nevěřil – a rozhodně by se mu to nelíbilo navzdory čemukoliv, o čem bych se ho snažila přesvědčit v dobré víře, aby o mne neměl starost a netrápil se tím. Jak to sám kdysi dávno řekl? „Podívej se na nás… Tohle je tak… Typické.“ A ačkoliv bych nejraději ztropila podobnou scénu, jakou by v takovém případě udělal on… Tak nemůžu. Aspoň… Ne teď.

Tiše si povzdechnu, jakmile zaslechnu hořkost prosakující z jeho hlasu. Ano, o Greenhillu… Jsem toho nakonec řekla Alexovi už celkem hodně. Ovšem nikdy mě nenapadlo, že sám skončí na podobném místě. V podobné cele. Snad jen… Na okamžik se viditelně zarazím. Můj známý pan Branson. Kousnu se do vnitřní části spodního rtu, a i když vím, jak to Alex ve skutečnosti myslel, tak… Tak mne na okamžik polije stud.

„Pořád je to o něco lepší čtení než bible,“ zmíním na půl úst k otázce místního výběru četby a více se k tomu již nevyjadřuji.

Raději se posadím vedle Alexe na postel, a to co nejblíže k němu. Ani nevím, jak se to najednou stane, že řešíme něco tak banálního a obyčejného jako jsou trhy. Naše plány. Bleší trhy jsou pro mne skutečně něčím novým, neznámým, další věcí, o které jsem jen něco málo četla a slyšela. Připadala bych si kvůli tomu hloupě stejně jako na té poště, ale… Dneska už na to nemám sílu. Navíc Alexander to už všechno… Ví. O mém životě jeruzalémské dcery a manželky.

„Ano, tenhle případ… Ale…Aspoň s tebou můžu doopravdy poznávat Jeruzalém. Na bleší trh se podívám ráda,“ pronesu měkce. I tak se mi ovšem podaří atmosféru v místnosti na chvíli… Pokazit. Tím, co bez rozmýšlení pronesu nahlas, zmínkou o Damašku… „Promiň, vím… Neměla bych, jen… Bylo toho moc,“ povzdechnu si a prsty si lehce promnu spánek. Až se z toho vyspím a odpočinu si, bude… Bude mi lépe. Snad. Avšak myšlenky na prázdný hotelový pokoj ve mne zanechávají sklíčený úzkostný pocit, odchod odsud bude… Bolavý.

A tak se raději soustředím na to, co je teď. Ne, co bylo a bude, ale teď a tady s Alexanderem. „Hm… Pak mi budeš muset vyprávět, co všechno tě ta odborná literatura naučila,“ drobně se pousměji. „Ovšem když už jsi to zmínil… Možná by nebylo od věci zkusit pořídit nějaký prokletý předmět té bandě opic, co nám táboří kolem domu,“ napadne mne z ničeho nic na kolik se snažím držet zejména vzpomínek, které patří jen mne a nemají s Dumah vůbec nic společného. Na všechny ty rozdíly mezi námi.

„Zajisté. Potřebuješ si jako diplomat udržovat kulturní rozhled, nikdy nevíš, na kterém jednání se ti bude hodit znalost prokletých předmětů a míst,“ odpovím mu se zcela vážným výrazem ve tváři, a ještě u toho kývnu důležitě hlavou.

Tyhle naše malé rozhovory mi chyběly stejně jako on.

„Hmm, ano, šachy. Musím začít studovat, jestli tě chci někdy porazit,“ zmíním mimoděk, ovšem to už sahám po koncích šály, abych si ji stáhla z krku a zavěsila ji přes ten jeho. Ta chvíle se příjemně natáhne, zatímco v prstech stále svírám hřejivou vlněnou látku šály, za kterou se sama přitáhnu k Alexovi blíže, když nezůstaneme jen u krátkého líbnutí na rty.

„Měla jsem tušit, že to bude jen léčka,“ šeptnu lehce zadýchaně ještě do jeho rtů a stejně jako on se pousměji. Je to nakažlivé, zvláštně v naší důvěrné blízkosti.

Po páteři mi přeběhne zašimrání, když se dotkne mého krku a vzápětí ucítím to lehké bodnutí ostnu zklamání, jakmile ruku odtáhne a začne mi raději srovnávat límec kabátu. „Myslím, že něco málo přes hodinu cesty… Zahrady nejsou od hotelu zrovna kousek. Ano… Přijela, ale toho koně zařídil Noah a už ho musel vrátit do stáje, aby si odpočinul a já… Raději pojedu zpátky do hotelu drožkou, tohle je poprvé za celé odpoledne, co jsem se na chvíli zastavila a posadila se. V Zahradách by neměl být problém nějakou chytit ani teď večer, peníze u sebe nějaké mám, abych ji zaplatila a…“ na chvíli se zarazím. „Nemám ti tu nějaké nechat? Třeba… Třeba kdybys něco potřeboval…“ napadne mne.

„A k těm plánům… Kousek od hotelu jsou stáje, už jsem se tam ptala a půjčují tam i koně. Mohli bychom se pak společně i projet po městě,“ dodám.

Vera De Lacey

Kdo by to byl řekl, že na akci zaměřené na módní výstřelky a nebo naopak klasiky nakonec povedeš tento typ rozhovorů. O módu jste se jen otřely a místo toho zabředly do zvláštně hutných životních témat, vedle kterých nové vzory krajek působily až surreálně. Ano, víš, že by s tebou Zerachiel rozhodně spokojená nebyla. A to nejenom kvůli tomu, jak dopadlo nakonec tvé setkání s Elijou. Kdyby měla otěže tvého života v rukou, dost možná by ti z něj udělala kůlničku na dříví, aby vše pak z rozbitých částí a třísek zase poskládala do podoby, která by jí už více vyhovovala. Tvá matka? Ne, ta by ji netrápila. To, že venku čeká Hayland, zatímco je na druhé straně možnost být v přítomnosti takových zajímavých osobností? Ani ten by ji netrápil. Priority… Žebříček priorit měla prostě nastavený jinak než Vera de Lacey a nebo vlastně i Violet Crowfordová. Koneckonců na jménu nakonec až tak nesešlo. Stále jsi to byla ty.

„Ah, to bylo krátké setkání, ale chápu, máte tu toho ještě hodně k vidění. Zvlášť, když jste zde poprvé.“ Pousměje se Stella chápavě. „V tom případě si užijte večer, madam Crowfordová. Až se mi dostane do rukou zase někdy výtisk Sedmikrásky, určitě nalistuji šestou stranu.“

„Samozřejmě, bylo příjemné potkat novou krev. Užijte si večer, madam. Třeba se ještě někde potkáme. I když se to nezdá, je to tu vlastně děsivě malá společnost.“ Drobně se ušklíbne Olivie, než na tebe také kývne na rozloučenou a natočí se více ke Stelle, se kterou zabředne do tichého rozhovoru.

Odcházíš. Párkrát na sobě ještě ucítíš jejich pohled, než se vpleteš mezi ostatní hosty. Tohle rozhodně bylo nečekané setkání, ale nakonec nedopadlo zle. Vlastně vůbec zle. Za to to, které tě teď čeká, tak příjemné nebude. Stačí nenápadný pohled na hodinky schované v kabelce, aby ti bylo jasné, že pan Hayland nebude nadšený. Vlastně si už dovedeš docela živě představit jeho zakaboněnou tvář.

Propleteš se sálem ven do vstupního foajé, kde k tobě hned přistoupí jeden ze sluhů.

„Už odcházíte, madam? Mám vám nechat přinést kabát?“ Položí tu vcelku prostou otázku, o které bude třeba se zamyslet. Přeci jen venku není zrovna teplo. Na druhou stranu, snad tě Hayland nebude až tak moc zdržovat. Pokud si tedy přeješ, je ti kabát podán a pokud ne, nikdo ti nebrání, abys vyběhla do studené noci jen tak v lehkých šatech.

Tak jako tak ti jde od úst pára, když několikrát vydechneš, zatímco se rozhlížíš kolem domu. Ulice vypadá stále poměrně živá. Ne, tohle není část města, kde by se měl jeden bát vyjít po setmění. Nakonec jsi nucená seběhnout schody vedoucí ke vstupním dveřím, aby sis po chvíli rozhlížení všimla postavy postávající stranou na ulici osvětlené plynovými lampami.

„Hmmh, dochvilnost nebude vaše silná stránka… madam.“ Zamručí, než demonstrativně zaklapne kapesní hodinky v dlani schované za černou koženou rukavicí a schová je do kapsy.

„Ještěže jsem s tím tak trochu počítal a nepřikročil k dalším krokům.“ Svraští husté obočí, než k tobě vykročí. „Takže vše v pořádku?... Nebo už snad chcete jet?“ Nelze si nevšimnout té ne až tak dobře ukryté naděje v jeho posledních slovech.      

Delilah Blair Flanagan

Na tvou otázku neodpoví. Ne přímo. Ale jeho výraz doplněný mírně svraštělým obočím mluví za vše. Není to stejné. Ale ty víš svoje. Je to stejné. Dovedeš si vcelku živě představit, jak by se tvářil, kdyby si na jeho místě stála ty s runovými pouty na rukou a snažila se ho mdlým hlasem přesvědčit, že je všechno v pořádku. Dost možná by to celé nedopadlo tak poklidně. Rozhodně by minimálně Noahovi připravil pár nepříjemných chvil. Přesto… Tohle bylo teď za současným podmínek to nejrozumnější, co jste mohli udělat. Prostě to přečkat.

Na jeho zvláštní požadavek nakonec bez většího zaváhání kývneš. Dokonce si odpustíš i všetečné otázky. Lepší bude nekazit si těch pár společných chvil. A tak vykročíte dál do místnosti.

„Za odměnu? Ah, jistě, o tom jsi mi povídala… No, i tady tohle je to lepší ubytování, takže… Asi mi tvůj známý pan Branson zařídil také takovou odměnu.“ Neubrání se hořké notě, která se mu vkrade do tónu. „Skutečně? Tu jsem nečetl. Tedy ne teď. Snad mě pustí dřív, než budu nucen sáhnout i po ní.“ Prohodí rádoby nezaujatě, než se společně s tebou posadí na postel.

A pak nadhodí plán, tak obyčejný plán, který se tady v temnotě studené cely zdá spíše snový než jako něco, co máte na dosah. Projít se na trhu. Mezi lidmi. Jako jedni z mnoha a přitom nikdo. Prostě si jen užít den bez zbytečných plánů a povinností.

„Ah, no měl jsem obavu, že to bude tenhle případ…“ Podotkne tiše Alexander, když zmíníš zákazy své matky a nebo manžela. Ne, ani jeden by rozhodně nesouhlasil s tím, kdyby si za nimi přišla s návrhem procházky po Covington square. Nehledě na to, kolik by ti bylo let, stále by sis vysloužila ty pohoršené pohledy hledící na tebe jako na blázna…. Na blázna, který nakonec skutečně v jednom blázinci skončil.

„Rozumím, ale tak nemoc už ti nehrozí, takže o starost méně. Obávám se, že na Vánoční trhy jsme tu příliš brzy, o Velikonočních ani nemluvě. Budeme si tedy muset vystačit s těmi… blešími.“ Pokrčí rameny, než se trochu zarazí. „Damašek? My spolu byli v Damašku? Kdy…?“ Zaskočí Alexe tvá slova a je na něm vidět, jak mu některé vzpomínky nezapadají dohromady s tím, co jsi mu právě řekla.  „Aha, ten Damašek. Už vím. Rozumím… Tam to tržiště. To, které ve skutečnosti nebylo reálné ani pro ně. To je… opravdu dávno.“ Potřese unaveně hlavou a na chvíli to celé zase zboří tu odlehčenou atmosféru, která se tu kousek po kousku začínala pozvolna budovat.

„Měl jsem čas přemýšlet. Docela dost času.“ Odpoví ti pak po těch chvílích, kdy se ticho nepříjemně natáhlo. „Kouzlo prokletých předmětů je právě v tom, že nepoznáš, že o ně jde. Ne, dokud ti nezačnou z neznámého důvodu do oken narážet ptáci a u dveří nenajdeš mrtvou kočku. Tedy… Dle doporučené odborné literatury.“ Mávne rukou ke knihovně se sbírkou knih s oškubanými hřbety. „Skutečně, Del? Skutečně myslíš, že mi to prospívá?“ Uteče mu záhy tiché uchechtnutí. Je pravda, že jsi Alexandera ještě neviděla s podobnou knihou, pokud si mu ji přímo nevnutila. Rozhodně sis nedovedla představit, že by sám po nějakém takovém kousku sáhnul, pokud by měl na výběr. Ovšem tady mohl buďto hledět do stěny a nebo číst. Ani na procházení se tu nebylo zrovna moc prostoru.

„Šachy?“  Všimneš si, že přeci jen trochu zbystří, ale to už si postupně odmotáš šálu z krku a natáhneš se, abys ji Alexanderovi přehodila přes hlavu a zavěsila na krk. Ten moment, kdy jste si tak blízko, sám k něčemu více vybízí a ty nemáš důvod váhat. Ne tady. A ne teď. Políbíš jej a Alexander polibek ještě o něco protáhne, když se k tobě nakloní, aniž by v ten moment řešil novou šálu na svém krku.

„Za koho mě máš? Tohle bych si nemohl nechat ujít.“ Roztáhne se mu na rtech spokojený úsměv, jen co se od tebe o kousek vzdálí. „Samozřejmě, kvůli té šále.“ Dodá škádlivě, než natáhne ruku a přejede zamyšleně prsty po tvém teď už holém krku. „Doufám, že to odtud nemáš daleko. Říkala jsi, že si přijela na koni?“ Začne ti urovnávat límec tak, aby ti i bez šály lépe seděl u krku a nepouštěl k němu chlad.  

Z Alexova výkladu nemám zrovna radost a netvářím se u toho kdovíjak šťastně. Nezáleží na tom, odkud Lucifer všechny ty artefakty měl, zda ze Zlatého města nebo je s něčí pomocí vytvořil. O to silněji se mi ovšem během těch slov vybaví něco, co mi Lucifer řekl… Ne, mně ne. Dumah to řekl. „Pozor na to. Tyto poutací runy jsou docela silné. Kamael by ti mohl vyprávět. Říkal ti vlastně o Babylónu? O tom, jak to tehdy začalo?“ pamatuji si ta slova. Ten zmatek, který vyvolala. I ostrou bolest a zápach seškvařené kůže, který si mi vybaví s takovou náhlou intenzitou, až se mi z toho málem obrátí žaludek.

„Ze zjevných důvodů…“ zopakuji po něm bezbarvým tónem hlasu a přivřu oči. Vím, oč se Alex asi snaží, ale spíše to celé akorát zhoršuje, když se to snaží zlehčovat. Dle toho, jak unaveně vypadá si dokážu až příliš živě představit, jak mizerně mu musí být.

„… a ty bys ho o mě snad neměl, kdybych to byla já, kdo je tu zavřený v zimě a spoutaná runami?“ hlesnu, když se mne snaží přesvědčit o tom, že je to snad v pořádku. Že je on v pořádku. Není. A nenapadá mne, jak z toho ven... Chci věřit Noahovi, že odsud Alexe skutečně dokáže dostat, ale…. Bojím se, jak dlouho to celé bude trvat. Zda se to opravdu povede… Nechci odsud odejít s myšlenkou, že… Chlácholila jsem se tím, že pokud by se něco opravdu pokazilo, tak se odsud Alex zvládne dostat…

Alex pokračuje v opakování toho samého. Už tolikrát mi za posledních pár minut zopakoval, že je v pořádku, že by pro mě bylo těžké tomu uvěřit, i kdybych sama nevěděla, jak ta pouta působí. Přesto mu visím pohledem na rtech, když se ode mne maličko odtáhne a přeci jen ho něco napadne. Něco, co bych pro něj mohla udělat.

V další chvíli překvapeně zamrkám na kolik mne ten požadavek zaskočí. Ani nevím, co jsem čekala, ale… „Šálu…“ Mimoděk se prsty dotknu teplé vlněné šály omotané v několika vrstvách kolem krku a poněkud roztržitě kývnu hlavou. „Dobře,“ souhlasím, i když to zní… Absurdně. Zvláštně.

Ovšem než si stačím šálu stáhnout z krku, Alex navrhne změnu místa. Zatěkám pohledem mezi ním a postelí na druhé straně místnosti a váhavě kývnu hlavou. Asi… Asi bych se měla na chvíli posadit. Cítím, jak mi tuhnou svaly, dnešní den byl náročný a s tím, jak postupně rozmrzám tu únavu pociťuji čím dál palčivěji. Neprotestuji tak, když mě Alex vezme kolem pasu a společně se rozejdeme.

„Vypadá to tady jako na jedné lepší samotce v Greenhillu, kam mě nechali na pár dní za odměnu přemístit,“ promluvím tiše a vlastně se zde ani příliš nerozhlížím, veškerou svoji pozornost i soustředění upírám zejména k Alexovi. „Dokonce i výběr knih tam byl podobný. Včetně té Alenky v Říši divů…“ potřesu lehce hlavou.

Věnuji Alexovi zmatený a skoro až nechápavý pohled, když najednou změní téma na něco tak… Obyčejného. Opatrně se posadím vedle něj a vlastně si nejsem jistá, jak na jeho otázku odpovědět. Zamyslet se najednou nad něčím tak obyčejným je pro mě… Nečekaně těžké.  

„Co? Na bleším trhu?“ zaváhám. „Ehm… Ne. Ne. Matka by mě na takové místo nikdy nepustila, a vlastně ani manžel,“ zavrtím hlavou. „V Zahradách se pořádaly pěkné Vánoční a Velikonoční trhy, ale… Jak se ochladilo, bývala jsem často nemocná a příliš nechodila ven… Ah, a pak to velké tržiště v Damašku, kde jsme byli… Tedy nebyli,“ povzdechnu si, když se mi mezi mé vlastní vzpomínky, které mi už i bez toho připadají jako z jiného minulého života vplete zážitek, který je z toho opravdového minulého života. Vlastně mi to dochází až opožděně a… A vlastně na tom ani nezáleží…

Nicméně… Jak o tom Alex mluví, tak to zní vážně… Mile. Obyčejně. „Vidím, že už jsi pro nás pár plánů vymyslel… Budeme dělat cokoliv, co si budeš přát,“ přeci jen mě přiměje se aspoň na chvíli lehce pousmát. „Ale pořizování si prokletých předmětů v nějakém obskurním stánku na bleším trhu bych se raději vyhnula. Při našem štěstí…“ nechám se přitáhnout blíže. „Náhodou, možná ti trocha brakové beletrie jen prospěje,“ přeci jen se mu podaří aspoň na chvíli rozehnat ten velký černý mrak v mé mysli. „… hm, a mělo to být sice překvapení, ale když si budeš chtít spravit chuť, narazila jsem na jedno nové pojednání o šachových zahájeních a koncovkách a nemohla ho v tom obchodě nechat,“ prozradím mu. Je to sice hloupost… Taková pošetilá hloupost, ale…

„Ah, než na to zapomenu… Ty bys mi to určitě nepřipomněl,“ zarazím se na okamžik v další chvíli a začnu si omotávat tmavou vlněnou šálu z krku, abych ji mohla Alexovi podat. Tedy… Rovnou mu ji dát kolem krku a při té příležitosti ho zároveň s tím políbit na rty.

Vera De Lacey

 „Cože?... Skutečně?“ Tentokrát Olivii upřímně zaskočíš. Za svých celých devatenáct let si nikdy nebyla dále než v širším okolí Jeruzaléma. Pro někoho by to mohlo být daleko, ale pro takové, kteří cestovali přes moře a oceány do krajin, kde se mluvilo rozmanitými dialekty… „Nikdy jste nebyla dál odtud? Tedy… To je opravdu překvapivé. Nebudu lhát, zaskočila jste mě madam Crowfordová. Už jen díky vašim návrhům… V tom případě asi musíte mít dobře nastudovaná všemožná odborná pojednání o historii a cestopisy nebo… nebo máte prostě jen velmi specifickou a bohatou fantazii.“ Potřese stále poněkud nevěřícně hlavou a zdá se ti, že ty šedé oči se na okamžik přimhouří do skoro až podezřívavých škvírek.

„Tak není malé… To jistě. Každá zkušenost se počítá. Na druhou stranu, pokud bych si měla vybrat, jestli svůj čas věnuji prastarému chrámovému komplexu u Nilu nebo vesnickému kostelu, má volba je jasná… Nerada dělám v životě kompromisy. Ústupky. Zní to možná egoisticky a tvrdě, ale nakonec se jednoho dne otočíte přes rameno a zjistíte, že váš celý život byl jeden velký kompromis a nezískala jste nic z toho, co jste ve skutečnosti chtěla. Ne, tohle není pro mě. Raději šlápnout pár lidem na kuří oko, než se všem zpovídat z vlastních rozhodnutí a snažit se jim zalíbit.“ Rozhodní se Olivie, která skutečně najednou působí nezvykle zapáleně. Odhodlaně. A velmi nekonformně na mladou dámu z vyšší společnosti, kterou zcela jistě je.

„Olivie, drahá… víš, že to není někdy tak snadné. Jsou tu určité společenské konvence a…“

„Ale no tak, Stello. Ještě řekni, že bys byla tam, kde jsi, kdyby sis nešla tvrdě za svým nehledě na názory ostatních.“ Přeruší Olivie paní Fitzsimonsovou, která však jen povytáhne obočí, než pokývá souhlasně hlavou a pohlédne na tebe.

„Ale… madam Warder má pravdu. Nebyla bych zde, kdybych neměla pořádně ostré lokty. A pokud to se svou kariérou myslíte vážně a chcete to dotáhnout někam dále než na šestou stranu v Sedmikrásce, musíte je mít také. Nebo se to alespoň naučit. Zvláště jako žena. Samozřejmě není žádná ostuda, pokud vám tohle stačí. Jsou tací, kteří jsou spokojení i s málem nebo třeba ve skutečnosti chtějí něco naprosto jiného…“ Nespustí z tebe pohled, než se po pár vteřinách napije ze sklenky a otočí se na Olivii. „Obě jsme si vybraly poněkud trnitou cestu, ale přinesla své ovoce, že?“

„To nepochybně.“ Usměje se Olivie. „Tak hejna kobylek jsou ještě to nejmenší. Nekonečné zatracení je dle mého děsivější hrozba. Ovšem, nic takového pár nápisů na zdi nezajistí. Na to by se jeden musel více snažit.“ Mávne nad tím černovláska ledabyle rukou. „No, vidíte. Máte seznam. Tak prostě jeďte. Co vám brání? Jednou… Víte, že jednou může znamenat také nikdy?“ Povytáhne tmavé obočí, než se natáhne pro jednu ze sklenek na tácu od procházejícího číšníka a bez jakýchkoliv přípitků se prostě napije.

„Ale ne. Leptis Magnu jsem ještě neviděla. Jeden můj dobrý známý tam byl ale po nějaký čas aktivní. Vlastně ani nevím, jestli tam ještě je…“ Poklepe si prstem zamyšleně rty, než jen rozhodí lehkce rukama „Hmm, no, kdo ví. Tohle ale není nic pro mě. “

„Tak… Jak si užíváte večer, madam? Už jste tu dostala pár motivačních proslovů a zaručených rad do života… S takovou se divím, že tu ještě s námi konverzujete. Dokonce bez skleničky. Myslím, že tu začínáme zosobňovat ty přemoudřelé skupinky dam, kterým je radno se vyhnout.“ Zasměje se Stella sebekriticky a Olivie se jen kysele ušklíbne, avšak v něčem má madam Fitzsimonsová pravdu. Měla by si být někde jinde. Dost možná už nějakou dobu…

Delilah Blair Flanagan

Kovový odlesk náramku, nebo spíše okovu, ti připomene nepříliš šťastné vzpomínky. Stačí jeden krátký pohled, abys věděla, o co jde i to, jak se dost možná cítí Alexander. Pokud tedy tyto věci na vás mají podobný efekt jako tehdy na ně.

„To mě vlastně ani nepřekvapuje.“ Odvětí stroze Alex na tvou poznámku o kouscích, které si viděla u Lucifera. Co viděla? Měla možnost si je sama vyzkoušet. „Ale tohle jsou kousky patřící Zlatému městu. Ostatně Lucifer měl k dispozici značnou část věcí, které původně patřili… nám.“ Povzdechne si tiše. „Používaly je obě strany. Ze zjevných důvodů. A teď? No, teď je používají bezpečnostní složky Nového Jeruzaléma evidentně. Vlastně… to celé dává smysl. I když radost mi to zrovna nedělá.“ Opět dojde na to chabé odlehčení, které však kazí Alexandrův unavený vzhled.

„V pořádku, Del. Nemusíš mít o mě strach, ano?“ Opře své čelo na chvíli do tvých vlasů, zatímco se snažíš přijít na to, co s tím. Není ale moc možností. Ne takových, aby z toho nebyl nakonec bitý Noah a neměli jste v patách jeruzalémskou policii. Opět.

„Někdy prostě to nejlepší, co můžeme udělat, je čekat.“ Zazní jeho smířená slova. Ne, skutečně nezní jako Alex, který se i uměl hněvat a že to někdy bylo i trochu děsivé. Hlavně pro ostatní kolem něj. Teď však působí rozvážně a skutečně… unaveně.

„Pro mě?“ Odtáhne se maličko, aby ti pohlédl opět do očí. „Hmm… Ale no tak, Del. Je to v pořádku. Opravdu mi nic není. Je to jen dočasný efekt těch pout. Nic hrozného.“ Pousměje se a chlácholivě ti prohrábne prsty vlasy. „Jsem v pořádku a…“ Na moment se zamyslí, než mu koutek rtů poskočí a trochu rozšíří jinak skoro nepatrný úsměv.

 „…A pokud bys mi chtěla nějak pomoci, tak ano… Byla by tu jedna věc. Hmm, nepůjčila bys mi na těch dní svou šálu?“ Protočí mezi prsty jeden z cípů, který kouká skrz polorozepnutého kabátu. „Jen tu šálu.“ Kývne. Celé to zní poněkud absurdně, ale ať už to dělá kvůli tomu, že by mu zde byla skutečně zima a nebo, abys měla pocit, že jsi udělala skutečně něco, čím mu můžeš pomoci, tak čeká na tvou odpověď.

„Neposadíme se? Tedy… nevím, kolik máme času, ale dokud ho máme…“ Pokývne hlavou do vzdálenější části místnosti, která se utápí v šeru, ve kterém je patrná silueta postele. Asi je to jediné místo, kde si můžete oba sednout, protože kromě křesílka, v němž před tím Alexander seděl a četl, tu nic dalšího vhodného není. Pokud bys tedy nechtěla sedět na stole, ale ten už na první pohled nepůsobil jako příliš bytelný kus nábytku.

„Je to tady trochu skromnější, ale oproti celám pro obyčejné zločince, je tohle vlastně luxus.“ Rozhodí Alex rukama, zatímco tě na těch pár metrů vezme kolem pasu.

Postel je to obyčejná. Dřevěný rám, matrace, dokonce je tu polštář, přikrývka a nějaká deka. Skutečně to připomíná tvůj týden strávený v tom lepším pokoji tehdy pod Greenhillem. Dokonce je to tu ještě větší. Jen ta zima… Ta zima je všude stejná a snad tady je o něco horší, protože se podzim už pomalu láme v zimu.      

„Tak… vím, že možná nemáme zas tolik času, ale… Co myslíš, že bychom mohli dělat, až mě pustí?“ Usadí se Alexander na postel a poplácá místo vedle sebe, aby tě k sobě přizval také. „Kromě horké koupele tedy.“ Pronese skoro až zasněně.

„Hmm, když už si zmínila Covington square… Byla si někdy na bleším trhu? Nebo vlastně jakémkoliv větším trhu?“ Otočí se na tebe a drobně přimhouří ty černé oči, jenž se v tomto šeru stávají dokonale černými body v siluetě jeho tváře. „Dát si pečené kaštany a tvářit se jako jedni z mnoha? Možná koupit nějaký ošuntělý kufr s podezřelými dírami? Nebo neznámý portrét s ohořelým rámem od roztržitého staříka?“ Přitáhne si tě blíže. „Ahh, neměl bych ty hororové povídky tak číst, ale literární výběr tu mají dost… omezený.“