Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Začátky „Vyždímá?“ zopakuji překvapeně. Ne, to si ani nedokážu představit, obzvláště když se znovu rozhlédnu po zlatem ozářeném sálu a na rtech se mi úsměv jenom rozšíří. „Rozhodně doufám, že mám takových večerů před sebou více.“ Jak by tohle mohlo někoho ždímat… Jistě, nedovedu si představit, že by se William bavil tak dobře jako já. Podobné večery neměl zrovna v oblibě. A i já měla období, kdy jsem se jim raději vyhýbala. Dorazit někam pod vlastním jménem, nepochybně bych se schovávala někde u zdi a doufala, že mě nikdo nepozná, ale… právě teď mi žilami pulzuje energie a úsměv mi ne a ne opadnout ze rtů. I kdybych měla stát bokem a celý večer se leda kochat výzdobou, nelitovala bych toho, že jsem se zúčastnila. Navíc je tu tolik lidí! Tolik jedinečných příběhů! Ne každý bude stát za to, ale přinejmenším některými bych ráda prolistovala a pár mě nadchne až do morku kostí. Myslím, že… Ze všeho nejvíce zbožňuji právě začátky, kdy je ještě možné naprosto všechno. Kdy bych se mohla rozeběhnout kterýmkoliv směrem, dát se do řeči naprosto s kýmkoliv a můj večer by se mohl vyvíjet jakkoliv. „Jistě, že baví,“ odpovím bez sebemenšího zaváhání. „Proč? Hmm…“ I když pohledem na okamžik zabloudím stranou, vlastně vím proč. Pořád si pamatuji tu dlouhou jízdu kočárem domů potom, co mi William vysvětlil některé věci o Probuzení. Představa věčnosti mě tehdy děsila. O to více, pokud bych ji nemohla strávit v Davenportu tak, jak jsem žila doposud… a možná ještě více, právě protože jsem ji tak strávit nemohla. Připadala jsem si ztracená. Přímo zoufale jsem tedy potřebovala najít něco, co by mě bavilo. Naplňovalo. A mělo to alespoň nějaký smysl. Pro mě, když už ne pro nikoho jiného. Jistě, napadlo mě cestování. Vždycky mě lákalo poznávat nová místa a lidi – především pak tedy lidi, ale spolu se vzpomínkami Zerachiel do mě prosákla i touha poznávat cizí kraje. Nebylo to však tak snadné. Nemohla jsem se prostě jenom zvednout a odjet. Ne? Zato zvednout pero a rozeslat dopisy do redakcí mě stálo jenom pár známek. No, dobře… Nakonec to bylo docela dost známek, ale vyplatilo se to. A bylo to něco, co jsem znala. Čeho jsem se za ty dlouhé roky načetla opravdu hodně. „Život je příliš dlouhý, aby člověk některé věci aspoň nevyzkoušel. Nebo bych měla říct moc krátký?“ uvědomím se, načež mi dech poskočí tichým zasmáním. „Vždycky jsem ráda kreslila šaty a… jednoho krásného dne jsem si řekla, že to prostě zkusím. Proč ne? Do té doby jsem psala vlastně jenom dopisy, ale ráda si své články představuji jako… takový dopis kamarádce,“ vysvětlím. „A taky… Je na tom něco vzrušujícího, nemyslíte? Moct se podělit o některé věci, vtisknout je na papír.“ Pořád se nedokážu rozhodnout, jestli mě představa toho, že by mohla některý z mých článků číst madam Fitzsimonsová, více láká nebo děsí. Zdá se to být sympatická dáma, ale… Kolik let jsem ji četla? Kolik let jsem ji obdivovala? „Obvykle bývám na šesté straně. Pokud se vám Sedmikráska dostala do rukou za posledních… pět měsíců,“ vyslovím pomalu, jak mi chvíli trvá srovnat si v hlavě správná data, „pak by to byly asi ty s největším počtem obrázků. Většinou píšu o svých návrzích. Tedy nejenom o nich. Pojednání čistě o vhodném druhu látky by nebylo zábavné na čtení, takže se to většinou snažím ozvláštnit nějakou úvahou nebo příhodou, ale… Ano, módní sekce,“ dojde mi, že jsem se rozpovídala možná až moc. Nad jejím popisem pana Alburyho se pousměji. I já jsem slyšela některé příhody o jistém náladovém géniovi, ale vždycky jsem je považovala přitažené za vlasy. „Opravdu? Je tady? A…“ Zaváhám, zatímco se neodolám pokušení rozhlédnout po sále. „Jak bych ho poznala?“ Ani nevím, jestli bych posbírala odvahu oslovit někoho takového. Samotného pana Alburyho! Ale… Kdy jindy dostanu takovou příležitost? A copak jsem to před chvílí neříkala? Život je až moc krátký nebo dlouhý, abych některé věci aspoň nezkusila. Jestli se mi však poštěstí s ním mluvit, předem lituji Williama, až to bude zítra poslouchat… „Něco podobného jsem už slyšela,“ kývnu. „Není začátku bez konce. Východu slunce bez jeho západu. A tak dále,“ s dalším zasmáním nad tím mávnu rukou, abych se nezamotala do další literární úvahy. Ale… bylo by pěkné, kdybych tomu teď dokázala věřit. Tomu, že pokaždé, když něco skončí, něco jiného začne. Když se zavřou dveře, otevře se okno. A všechno nakonec dobře dopadne. „Každopádně,“ pousměji se ještě jednou na zlaté broučky, „se trocha štěstí hodí vždycky. A neuškodí, když to navíc vypadá hezky.“ Vyprávění madam Werner je více než jenom hezké, je to… fascinující. Dokonce i bez hrozeb kleteb a božího hněvu je to totiž obraz z docela jiného světa, než který jsem znala. Musela ze světa vidět tolik. Zatímco já si mohla o něčem takovém nechat leda tak znát, ona opravdu našla cestu, jak své sny uskutečnit. „To zní…“ vydechnu, aniž bych tomu pocitu dokázala přiřknout jméno. Jemně zatřesu hlavou na znamení kapitulace, ale úsměv na mých rtech je vcelku výmluvný. Neskutečně? Úžasně? Na to, jak mluvná umím být, stačí překvapivě málo, aby mi slova naopak chyběla. „Je na vás vidět, že to zbožňujete.“ „Ou. Já? Ne… Obávám se, že ne,“ vypadne ze mě tak trochu zaskočeně, když mi položí otázku. Je to vidět na mých návrzích? „Ráda bych. Opravdu. Svět je tak velký, že by byla vyloženě škoda strávit život na jednom místě, ale zatím se mi nepoštěstilo. Jednou určitě. Tím spíše se vás však musím vyptat na Asuán. A ten chrámový komplex. Co jste tam našli?“ | ||
| |||
 | Víra Ani teď k tomu nic více nedodávám, navzdory podezřívavému tónu Alexova hlasu jsem myšlenkami někde úplně jinde než u dnešního odpoledne. Nějak… Nechce se mi do toho zabředávat, vyprávět o tom, že jsme Penfielda skutečně našli a já… To s ním vyřešila. Tedy s ní. Se Sophií. Vyděsila jsem ji k smrti, tedy… Málem. Raději tak zmíním včerejší sněžení, které mne překvapilo a… Kterého jsem si nakonec užila do sytosti. Ovšem nic více k tomu večeru nedodávám, ne… Teď ne.
Pokusím se Alexovi vysvětlit, co se stalo. Skutečně nezemřela, nebyly to poslední vzpomínky na vlastní smrt, to ne. Bylo to… Něco jiného. Nejsem si jistá, mám jen své tušení… A Alexander zřejmě také. Bez protestů se k němu přivinu a znovu ho obejmu. Prsty přejíždím po napnutých svalech a stejně jako on mlčím. Aspoň dokud nezmíní setkání, které se odehrálo a mělo by mi dávat naději, že Dumah nezůstala zapomenuta po zbytek svého života v podzemních chodbách a zšeřelé cele. | ||
| |||
 | Závazek Delilah Blair Flanagan „… Po Penfieldovi?“ Zamručí Alexander poněkud podezřívavě. Dovedeš si představit, že tato odpověď by za jiných okolností nezůstala bez odezvy, ale aspoň prozatím ji nijak dál nerozvádí. Přeci jen jsou tu podstatnější věci k řešení, než je autor pokleslé literatury. Tedy ve skutečnosti autorka, i když tohle Alexander nemá, jak tušit.
„Sněžilo? Škoda, že jsem to neviděl. Sníh v Jeruzalémě má vždycky něco do sebe, že?“ Pousměje se na tebe povzbudivě, když se váš rozhovor stočí alespoň na chvíli k tam prostým věcem jako je počasí. „Ještě ale není všem dnům konec. Zdaleka ne.“ Slyšíš jeho tichý hlas vyslovit příslib toho, že se blýská na lepší časy – snad, zatímco ti dlaň klouže konejšivě po dlouhých vlasech. „Příští sníh určitě stihneme spolu.“
Ovšem ta chvíle klidu mezi vámi nevydrží věčně. Přeci jen to další, co zmíníš, pohne jak tebou tak také Alexanderem. To, co Dumah provedl. A ať už se nakonec stalo cokoliv, stačilo i to, co si sama pamatovala. „Základní kámen… Hmm, ta slova… mi dávají smysl. Trochu… Ale vůbec se mi nelíbí, kam to vede.“ Zachmuří se pak stejně jako ty i Alexander. „Možná… Možná bude lepší, když zkusíš chvíli nesahat po svých schopnostech, Del? Alespoň dokud budu tady? Prosím? Pokud by snad ty Verše pokračovaly, tak…“ Nechá větu nedokončenou, ale ty moc dobře víš, na co naráží. Co kdyby ses v tom celém ztratila? Kdyby tě nikdo neoslovil tvým pravým jménem. Už jen představa toho, že tohle by se ti stalo v momentu, kdy bys byla zavřená v prázdném hotelovém pokoji, je dosti znepokojivá. Vyrovnávat se s tím… sama. To by bylo rozhodně obtížné. „Co se stalo před tím? Vím, že ne vždy to přímo s Verši souvisí, ale…“ Nechá větu nedokončenou, zatímco na sobě cítíš jeho pátravý pohled poté, co se o kousek odtáhne, aby ti opět pohlédl do tváře. „Doufám, že nic vážného?“ Přimhouří oči do zdánlivě přísného výrazu, než jakoby nic natáhne ruku, aby ti shrnul zbloudilý pramen vlasů z tváře.
Ty jsi však ve svém vyprávění ještě neskončila. Pokračuješ dál o tom zvláštním zařízení, jehož obruče rotovaly a tančily v hypnotizujících pohybech. Jako kdybys to opět měla před očima. Ty zlaté záblesky střepů Zrcadla. Tu postavu v bílém. To všechno…
„Del…“ Přitiskne tě k sobě zase Alexander, když mu vypovíš vše o tom, co se Dumah stalo. Ačkoliv jsou to jen střípky, kousky skládačky, tak dle toho, jak tě pevněji sevře a svaly se mu napnou, je patrné, že si nějakou představu dokázal udělat a rozhodně ne pěknou. Přesto nic k tomu dalšího nedodává. Jen trochu syčivě vydechne a zaboří tvář do tvých vlasů. Alespoň do té doby, než opět promluví a vypadne z něj to zvláštní… přiznání? Předzvěst budoucích událostí, které jsou paradoxně také utopené v minulosti?
„Šťastné?“ Zopakuje po tobě to slovo a skloní k tobě pohled, ze kterého nečteš žádné dobré zprávy. „… Řekl bych… Komplikované.“ Zašeptá a vyhýbavě uhne pohledem ke stolku s knihou. „Ale ti dva byli vždy komplikovaní i bez Luciferových machinací.“ Dodá hořce, než ucítíš, jak ti lehce zvedne bradu a zvedne tvou tvář ke své. „Ale byl to jen záblesk, Del. Nic dlouhého. Nevím, co bylo přesně dál. Nevzpomněl jsem si zdaleka na vše.“ Dodá s novou nadějí v hlase. Není ale jisté, jestli chce uklidnit tebe a nebo snad… sebe.
„Ale my nejsme oni. Nebudeme dělat ty stejné chyby.“ Kývne na tebe a celé to zní tak zvláštně. Skoro jako slib.
Závazek.
| ||
| |||
| Horko a písek Vera De Lacey Rozhovor mezi vámi plyne přirozeně. A i když je zatím krátký nedá se říct, že by ženy kolem tebe byly nějaké děsivé. Madam Fitzsimonsovou sis představovala dost možná jinak. Nakonec není ale někdo, kdo by na ostatní shlížel ze svého obláčku s despektem a povýšeně by tě odbyla. Je to vlastně až nezvykle přímočará žena, která působí i zdravě nad věcí. Podobně jako její články.
„To je od vás hezké. Ale věřte mi, že on by se brzy našel někdo jiný schopný, kdo by to po mě převzal. Nemůžu to dělat až do smrti. A vlastně ani nechci.“ Zasměje se od srdce. „Všechny ty akce, rozhovory… To jednoho člověka po pár letech vyždímá. Věřte mi… Ale vy jste ještě mladá. Máte plno elánu. Cítím to z vás. Máte před sebou jistě spoustu let a snad i slibnou kariéru, kdy vás to bude bavit… Tedy, baví vás to? Nebo proč to děláte, madam Crowfordová?“ Zableskne se jí v očích upřímný zájem. „Říkala jste, že píšete pro Sedmikrásku, že? Nebo tady Olivie. Které sloupky jsou vaše? Přiznám se, že se mi párkrát do ruky dostala, ale jména si nepamatuji.“ Pohne rukou v ledabylém gestu.
Pak se váš rozhovor stočí k panu Alburymu, jehož jméno je jen jedno z dalších, které měly svůj zvuk. „Jestli se známe dobře?... Hmm, dalo by se to tak asi říct. Rozhodně se známe dlouho.“ Po krátkém zamyšlení se Stella pousměje. „Jaký je? No, řekněme, že je to trochu… náladový gentleman. Dříve s ním bylo podstatně lehčí pořízení, ale pak přišla únava z práce a naskakující roky. Hlavně ty řekla bych. Známe to všichni. Tedy vy asi ne… ale časem budete rozumět, o čem mluvím. Jak už jsem ale zmínila, známe se dlouho. Některé vzpomínky nevyblednou ani po letech, takže mám stále jistě výsady.“ Přejde prsty po rukávu šatů, na kterých musely zcela jistojistě pracovat ruce pana Alburyho.
„Možná, když budete dobře hledat, podaří se vám ho tu najít. Tato setkání nevynechává, i když poslední roky více tráví čas v sekci s občerstvením než v družných hovorech s ostatními. Výhoda stáří. Nemusíte se tak přetvařovat a zjistíte, že je snazší dělat věci podle vás samotné, než se ohlížet zbytečně na ostatní.“ Natáhne se pro sklenku, která stála před ní na stolku a upije z ní doušek.
Olivie tuhle vaši výměnu sledovala s tichým zaujetím, ale nezasahovala do ní. Snad jen, když se Stella dostala k panu Alburymu a výhodách stáří, pouze se smířlivě pousmála. Tohle bylo něco, o čem zcela jistě nic nevěděla ani ona. Kolik jí mohlo být? Něco mezi dvaceti a třiceti lety. Víc určitě ne.
„Napodobenina? Ne, to opravdu ne.“ Zasměje se pobaveně, když se tvá pozornost stočí k náhrdelníku na jejím krku. „Ano, skarabové. Četla jste o nich něco? Je pravda, že tohle téma je už pár let v Novém Jeruzalémě vcelku populární. Je tu značný zájem o dovozové artikly s… historií. Ale ano, máte pravdu. Jeden z významů právě znovuzrození. Ovšem záleží, v jaké formě jsou. Tyto na špercích jsou pouze… hmm, talismany. Pro štěstí, ochranu. Pár tisíciletí zpět to byla oblíbená tématika. Pak ale mohou být vyobrazeni na kartuších nebo vybroušeni z drahých kamenů a přikládáni k tělu během samotného rituálu mumifikace. Tito už představují to, o čem mluvíte. Nekonečný koloběh života, znovuzrození… Ale také smrt. Ostatně to ani jedno nemůže existovat bez druhého.“ Rozhovoří se teď pro změnu Olivie na téma, které jí je viditelně blízké. Tentokrát je to Stella, která přejde do pozice pozorovatele, ale dle jejího výrazu, můžeš usoudit, že tohle pro ni rozhodně není něco nového. Zcela jistě to neslyší prvně.
„Archeologie… Většinou je to především o horku, spoustě kopání a protivném písku. Ale, když se podaří narazit třeba na pohřební komoru, tak všechno to nepohodlí jde stranou. Nikdy nevíte, co v ní objevíte. Co z ní vynesete na světlo po tisíciletích zapomnění. Někdy je to dokonce, jako kdyby vás ta místa volala. Je to… Fascinující. Ale ne, prokleté hrobky jsou skutečně jen pověra. Ne, že by se nestávaly nehody… Ale zatím nás ještě nikdy nesrazil k zemi blesk nebo hejno kobylek a budu ráda, když to tak i zůstane.“ Cukne jí koutek do křivého úsměvu. „Ano, vrátila. Z Asuánu. Je tam fascinující chrámový komplex. Hmm… byla jste tam někdy? Cestujete také? Hmm, nechte mě hádat. Určitě musíte. Je to vidět na vašich návrzích.“ Dodá sebejistě.
| ||
| |||
| Palác Smrti Lepší? Ve skutečnosti… Nevím, ale Alexova blízkost i přítomnost mi pomáhá. Dokud jsem s ním… A tak jen krátce kývnu hlavou, ačkoliv nic víc k tomu nedodávám, namísto toho se nechávám odvést k sešlému křesílku, do kterého se ovšem nakonec neposadím. Nechci. Znamenalo by to vzdálit se od Alexe a já… Chci být s ním. Máme tak málo času… Nemůžu vyplýtvat, byť jedinou vteřinu z té společné chvíle, kterou jsme zázrakem dostali.
„Hm,“ krátce uhnu pohledem, ale nakonec nemám důvod zastírat a lhát. Ne před Alexanderem, „S Noahem jsme ve městě pátrali po Penfieldovi,“ hlesnu. Jakkoliv jsme honem na autora pokleslé literatury nakonec strávili celé odpoledne, jeví se to najednou tak… Vzdálené. A ve stínu toho všeho i hloupé a malicherné. Cítím Alexovu ruku, jak mimoděk sklouzne po mém boku až k revolveru schovanému pod kabátem u pasu. Lehce se zachvěji, ale Alex nic neříká ani nahněvaně nekrčí obočí, a tak… Také mlčím. Vlastně nemám, co bych k tomu dodala… Kdo jiný, než právě on by měl chápat, proč chodím po městě ozbrojená.
„Je to trochu nezvyk po tom roce nadávání na příšerné teplo. Včera dokonce sněžilo skoro celou noc…“ šeptnu s náznakem úsměvu, který se mi na okamžik díky Alexovi vykreslí ve tváři. Prsty sklouznou po mých vlasech v něžném pohlazení a já na okamžik s výdechem přivřu oči. Stále se o něj opírám a jen vstřebávám vše, co pro mne jeho blízkost znamená. Je tak… Křehký a zároveň opojný moment. Nevnímám zavřenou místnosti v sevřený čtyř holých stěn, všechny své smysly v tu chvíli upínám jen k muži, se kterým tu jsem. Kvůli kterému tu jsem…
A tak se nakonec odhodlám k tomu opět promluvit. O tom… Všem, co se stalo. Nezabíhám do detailů, je to… Pro mě těžké. Mluvit o tom nahlas. Ale musím, potřebuji to. Přesto se mi špatně hledají slova, zadrhávám se a vynechávám všechny ty bolavé drobnosti. Ovšem stejně jako pro mne je těžké o tom mluvit, tak pro Alexe to musí být stejně těžké to poslouchat. Všimnu si, jak se výraz v jeho tváři změní, to lehké napětí i náznak nahněvané linky, co se tam vkrade. Ovšem je to jen stín, slabý náznak pekla, které by dokázal rozpoutat Kamael.
Mlčky kývnu hlavou, když Alex vysloví jeho jméno. Emoce, které neprosákly do jeho výrazu náhle vyvěrají z tónu hlasu, způsobu, jakým to řekne. Zachvěji se, když se i on krátce dotkne místa, kde mi čepel proklála hruď. Tedy… Dumah, ale… Záleží na tom vůbec? Cítila jsem to jako ona. Ten šok i mučivou bolest. „Nejsem si jistá. Mluvil… Mluvil o tom, že má oběť jim pomohla posunout se… Jeden ze základních kamenů… Až bude vše zase tak, jak má být… Ale o ničem konkrétním,“ hlesnu tiše.
Pokoj se ponoří do nepříjemného ticha, jak Alex přemýšlí… Vzpomíná? A já pohledem mimoděk sklouznu ke knize, která leží opuštěně na stolku. Pozdržím se u ní nakonec déle, když ji k mému vlastnímu překvapení poznám. V temném zrcadle. Jedna z mých oblíbených… Kdysi… V minulém životě... V životě Delilah Flanagan. Sedávala jsem s ní v setmělé místnosti s jedinou rozsvícenou lampou ponořená do děsivých krátkých příběhů, co se na stránkách nacházely. Kate… Kate mě jednou málem k smrti vyděsila, když bez klepání vešla do místnosti, protože si díky zhasnutým světlům myslela, že jsem už šla spát. Před Barthem jsem ji schovávala. „V temném zrcadle? Probůh, co to je za název pro knihu? Neříkej mi, že takové slátaniny vážně čteš, Del,“ jako bych na okamžik slyšela jeho hlas, viděla to pozdvižené obočí.
Vzpomínám si… Vzpomínám si na jednu z povídek hned v úvodu. Lehčí. Tehdy skoro úsměvnou, absurdní… Jmenovala se Palác Smrti…
Za dávných časů, kdy bylo na zemi méně lidí, žila Smrt skromně a pokojně si hospodařila. Měla jediného ministra. Stáří. Ten střežil bránu jejího paláce a čas od času vpustil dovnitř osamocenou oběť, aby utišil hlad své paní. Tento asketický život však netrval dlouho. Její Výsost měla stále víc obětí a Stáří začalo mít plné ruce práce.
Tu alegorii jsem měla ráda.
Pak ovšem pohledem zavadím o další ohmataný titul. Alenka v Říši divů. Strnu a dech mi na okamžik uvázne v hrdle. Na okamžik… Na okamžik znejistím a bojuji s nutkáním si protřít oči. Opravdu tam… Opravdu ji vidím? Zdá se to tak…
Raději vyhrknu první, co mne napadne. Hlavní je, že je Alex v pořádku. Ano… Ano. Jen na tom záleží. Přesto je to tentokrát jeho ujištění, které mne přinutí se lehce zamračit a možná mne i trochu vyděsí. Ve tváři se mi zračí stín úzkosti, když zmíní… Jako my? Takže… Takže by se odsud nedostal, pokud by to bylo nutné? Rychle se nadechnu – ovšem promluví rychleji než já. A dokonale tím utne cokoliv, co jsem chtěla říci. Na co jsem myslela. Všechno.
„Zavedl mne do sálu, kde… Kde byl zvláštní… Gyroskop,“ vynoří se mi v hlavě slovo popisující sestavu kružnic, které Dumah neznala, avšak já ano. „Na každém z kruhů byl připevněný úlomek zrcadla. Pohybovaly se… Pohybovaly se tak zvláštně. Neumím… Neumím to popsat. Přinutil mne s ním vejít doprostřed těch kruhů… A… Všude byla… Krev. Moje krev. Bolelo to a… Říkal, že už to nebude dlouho trvat… Pak se vše ztratilo. A když jsem znovu přišla k sobě, všechny moje vzpomínky… Byly zpřeházené, přicházely ke mne, zahltily mě, bylo toho… Moc… A Lucifer… Měl radost a…“ zamrkám a zbytek věty se vytratí, jak se mi úzkostí stáhne krk a já nejsem schopná ze sebe vydat ani hlásku.
Polknu a pohledem vyhledám Alexovu tvář. Neměla bych… Neměla, ale… To, jak se tváří, jak se to v něm všechno pere a on…
„… A… Bylo to… Šťastné shledání?“ šeptnu hlasem tichým skoro jako myšlenka, podobajícím se napnuté struně těsně před prasknutím. Dumah byla tak… Nešťastná a já… Vím, že jsem tu otázku vůbec neměla vyslovit, o cizích Verších se přeci nesmí mluvit a… Bojím se toho, že mi odpoví. Nemohlo to dopadnout dobře, jak také? Ale… Je to silnější než já. Ta zoufalá touha po šťastném konci… | ||
| |||
| V temném zrcadle Delilah Blair Flanagan „Lepší?“ Zazní nedůvěřivá notička v Alexanderově hlase, když začneš vše osvětlovat snad protože to tak je nebo aby neměl takovou starost? Dost možná od obojího něco. „… To jsem rád.“ Jen si dlouze povzdechne, než od tebe poodstoupí, aby tě dovedl ke křesílku, ve kterém před tvým příchodem seděl. „Pár hodin v sedle?“ Padne otázka, která zákonitě musela padnout, když si to sama zmínila. Ne, už si tě znovu neprohlíží, ale tvůj oděv rozhodně napovídá, že ses dnes chystala na jiný program, než by příslušel dámě. Ucítíš, jak se jeho ruka mezi řečí sveze po tvém pasu a boku, aby po cestě narazila na revolver, který tam máš celou dobu ukrytý. Jen o něj zavadí, ale je ti jasné, že to nebylo jen tak náhodou. V Alexanderově tváři bys teď ale marně hledala nějaký káravý výraz a nebo snad překvapení. Vlastně se tváří tak… jako vždy. Soustředěně a pro neznalé nepřístupně.
„Ano, je podzim. To už si po roce v Provinciích zapomněla, jaké to tu je?“ Drobně se pousměje, zatímco tě lehce pootočí a opět obejme, když se odmítneš posadit. „Dobře, Del… Dobře. Jak si přejdeš… Hlavně, když ti to pomůže.“ Šeptne a pohladí tě po vlasech, zatímco se tváří opíráš o jeho rameno. Rozhodně je v náruči příjemněji než na nějakém rozvrzaném křesílku. Pocit tepla a bezpečí, který s sebou Alexanderova blízkost přináší se ti pomalu začne rozlévat tělem. Chvíli tak prostě zůstanete, zatímco vzájemně vnímáte dech toho druhého, než opět nabereš trochu rozhodnosti, abys promluvila.
Začneš vše vysvětlovat. I když vše. Rozhodně se to nedá popsat těmi pár slovy, pokud vůbec nějakými. Vidíš, jak Alex svraští obočí, skoro až nahněvaně. Jako kdyby to někdo provedl přímo tobě, ale je to zcela jistě jen slabý odraz toho, jak by na něco takového reagoval Generál. Ten pravý Generál, kterého Dumah během svých dnů v podzemí už ani nevyhlížela. Raději.
„Meč? Myslíš… Lucifer.“ Řekne to jméno s neskrývaným opovržením a potlačovaným vztekem, na který ani u Alexe nejsi až tak zvyklá, než prsty sklouzne po místě na tvé hrudi. Ano, byla to čistá rána. A v tomto místě by měla být snad i smrtelná? Nevěděla si. Andělé vydrželi mnohem více než obyčejné smrtelníci, ale i oni měli své limity.
„Slibný začátek…? Čeho ale?“ Zamračí se Alexander a chvíli působí, jako kdyby se sám snažil dolovat něco z paměti, než jen frustrovaně potřese hlavou a ty pak pokračuješ. O dohodě, kterou uzavřeli, avšak Dumah se rozhodla ji nakonec odmítnout. O tom prostém rozhodnutí, které nakonec vyústilo v to všechno, co se pak odehrálo… To, že ji nakonec dokázali využít i jinak. Proti její vůli.
V tom chvíli rozpačitého ticha, které po tvých slovech nastane, zabloudíš pohledem ke knize, kterou měl Alexander rozečtenou a jenž teď leží nekompromisně zaklapnutá na vratkém stolku. Ani si ji nezaložil. Je to celé tak zcestné ve světle vážných věcí, které tu řešíte, ale přesto po letech strávených v knihách, je to detail, který zrovna ty nepřehlédneš. Kniha nese ne zrovna optimistický název – V temném zrcadle. A sama si ji pamatuješ. Je to sbírka povídek s temnou a hororovou atmosférou. Četla si ji. Samozřejmě, že si ji četla. Ještě tehdy doma. Po večerech, zatímco byl Barth na těch otravných společenských akcích, z kterých ses protentokrát vymluvila. Nebylo ti dobře, nebo to jsi mu alespoň tvrdila a rodinný lékař říkal, že máš odpočívat. Někdy to prostě trvá, než se dají věci zase zpátky dohromady. A tak si seděla na pohovce a… Ale to je dávná historie. Skoro stejně vzdálená jako vzpomínky mrtvé Dumah. Tento výtisk je značně ohmataný na rozdíl od toho, který si tehdy měla. Přesto to vypadá, že těch pár knih, které tu hostům nechali, bylo ještě čitelných. Opravdu je tam Alenka v říši divů? Všimneš si mezi komínkem knížek v oprýskané knihovničce známého titulu.
„Jsem v pořádku. Nemusíš se bát. Ačkoliv… mají zde nečekaně efektivní způsoby, jak ubytovat takové jako my.“ Skočí ti do proudu myšlenek Alexander, který to zvláštní tvrzení, však nijak dále nerozvíjí. Naopak se vrátí k tomu, o čem si mluvila před tím ty. „Del… On, ale Dumah nezabil, nebo… Ne, určitě tam neskončila. Nemohl by ji přeci jen tak… zabít. To určitě nebyly poslední vzpomínky. Ona…“ Na chvíli zaváhá a stačí pohled to těch tmavých očí, abys viděla, jak se to v něm pere. „Vím, že tam nezemřela. Kamael… On se ní pak setkal. Po tom… všem.“ Řekne a semkne rty do vážného výrazu.
| ||
| |||
| Fascinující společnost Lady? Řasy mi zatřepetají. Ale to… Málem namítnu, že slečna Crowfordová přeci není žádná lady, ale zarazím se včas a místo toho mi na rtech vykvete další úsměv. Nerozmazávám to. Raději. Je to jenom oslovení a žádná dáma by se neurazila tím, že ji druzí připadají na významnosti. Navíc si nejsem jistá, jestli by čirou náhodou lady být nemusela, aby mohla psát to, co píšu. Malichernou starost, jestli je Violet Crowfordová slečna nebo spíše lady, však smažou ta dvě zdánlivě neškodná slova. Pootočím tvář k madam Warder a na okamžik… na okamžik si nejsem jistá, že mi do očí neprosákne všechno, na co se mi v obklopení zlaté záře světel a pestrobarevnými róbami dařilo zapomenout. Konec světa. Ten opravdový. Něco tak malicherného jako jiné jméno pod sloupkem v Moderní ženě by se za něj považovat nedalo, ale… „Je mi to líto… Opravdu. Ne, nechci… Nebudu si kazit večer. I když si tak říkám, že porozhlédnout se po té skleničce vína by nebyl špatný nápad. Zase tolik, abych si nemohla dopřát ještě jednu, jich nebylo. Pravda, nebyla jsem zvyklá. Dovedu si živě představit, jak by se tvářila mamá. Nebo pan Hayland. A sotva se mi myšlenky otřou o pana Haylanda, bezděčně se rozhlédnu, jestli mi něco v sálu nenapoví, kolik jsem tady už strávila času. Vytahovat hodinky by teď nebylo zdvořilé a… Určitě to ještě nebyla hodina. Půl možná? Tři čtvrtě? K čemu jsem se to upsala? Brzy se budu muset omluvit a… „Ale spousta čtenářek se k Moderní ženě vrací kvůli vašim článkům,“ zapojím se do rozhovoru, už jenom abych unikla před chmurnými úvahami. „Není to jenom smysl pro humor. Máte jejich důvěru. A jste součástí jejich životů. Chyběla byste jim. Mně by vaše články chyběly určitě.“ Se zmínkou o panu Alburym se zatvářím překvapeně. Ale já myslela… „Myslela jsem, že pan Albury osobně už zakázky nepřijímá. Takže se znáte dobře? Jaký vůbec je? Pokud se smím ptát?“ Dnešek je zkrátka den velkých jmen. Až mi zůstává hlava stát nad tím, jak se právě slečna Crowfordová dostala do tak věhlasné společnosti… Madam Fitzsimonsová a šaty, které vynesla do společnosti, si jistě zaslouží zmínku v mém článku. Jistě by ji to neurazilo, nebo ano? O něčem takovém budu vlastně psát poprvé, a tak si nejsem jistá korektností celé záležitosti, ale čtenáře bude zajímat, kdo tady všechno byl a co měli na sobě. Mě by to zajímalo! Stejně jako celá ta akce. Když se rozhovor stočí k cestách madam Werner, nesnažím se do něj skákat. Především protože mě odpověď zajímá. Asi nikdy jsem nepotkala opravdovou ženu-cestovatelku. Četla jsem o nich. Do novin a často i mých oblíbených magazínů prosakovaly osobní svědectví. Nemluvě o knížkách, které jsem si pořídila o nejrůznějších koutek světa. Pořád to však to byla jenom pečlivě zvolená slova na papíře, ne skutečná osoba, které bych se mohla doptávat. Se zvědavým úsměvem se natočím k madam Werner a… sotva se naše pohledy setkají, zarazí se. Hm? Cože? Ah, ano. Ptala jsem se na to, než jsme vyrazily hledat madam Fitzsiminsovou. Nebo spíše zrovna ve chvíli, když jsme se daly do pohybu a pak už nebyl prostor to více rozvést. „Takže hádám, že to není napodobenina?“ přeptám se, když mi pohled sklouzne k výraznému náhrdelníku. Zerachiel nic podobného nenosila; ani si nevzpomínám, že by jí hrdlo kdy zdobilo něco jiného než Luciferova hvězda. Patřilo to k ní, ale… některé smrtelné ženy… „Je překrásný. Má výběr symbolů specifický význam? Ti brouci budou… skarabové, že? Četla jsem, že ti symbolizují znovuzrození. Je to tak? Nebo se jejich význam mění podle oblasti původu?“ „Archeologie mi vždycky připadala jako fascinující forma obživy. I když uznávám, že jsem obětí všech těch romantických představ o dobrodružných výpravách, prokletých hrobkách a složitých mechanismech pastí,“ zatřesu hlavou, přičemž mi ze rtů sklouzne další kraťoulinké zasmání. „Jaké je to doopravdy? Říkala jste, že jste se zrovna vrátila z jihu? Odkud přesně?“ | ||
| |||
| Práce a koníčky Vera De Lacey Pozornost obou žen se upře tvým směrem a tobě poskočí srdce nervozitou. Tohle si nečekala. Vlastně ani při možném fantazírování o tom, jaké by to zde mohlo být, nebyla rozhodně mezi vysněnými verzemi tato. Rychle přispěcháš se svým představením, a i když vyslovíš své falešné jméno, přijde ti to přirozené. Rozhodně přirozenější, než když si to trénovala ještě zpátky v Davenportu před zrcadlem. Skoro jako kdyby bylo opravdu tvé. Skoro…
Madam Fitzsimonsová lehce povytáhne obočí, když uděláš pukrle, jenž by si jindy zasloužil spíše vévoda, ale ironií osudu jeho takto zdravit nemusíš. Už dávno ne. „To jsou pěkná slova, lady Crowfordová. Jsem ráda za každou potěšenou čtenářku. Ostatně pro takové jako vy to stále dělám, i když už jsem párkrát přemýšlela o tom, že je na čase pustit tohle místo mladé krvi. Přeci jen už to dělám příliš dlouho.“ Pousměje se Stella.
„Ale copak by si dělala pak, Stello? A především tvé zapálené fanynky? To by byl pro některé opravdu konec světa.“ Pohodí pobaveně hlavou Olivie, která vaši výměnu se zaujetím sleduje.
„Konec světa? Ale no tak, nepřeháněj Olivie. Možná by ztratil něco ze svého břitkého humoru, ale jinak by se nezhroutil do sebe jen protože by pod sloupky v Moderní ženě bylo jiné jméno. Ačkoliv… o redakci to stejné zrovna říci nemůžu.“ Mihne se jí přes rty potměšilý úsměv.
„Ah, šaty. Postaral se mi o ně můj dobrý přítel pan Albury. Jistě znáte pana Alburyho, že?“ Položí zcela nevinnou otázku. Jak by si ale nemohla znát tohle jméno. Jistěže ano. Alburyho salón byl jeden z těch nejvyhlášenějších a největších, ačkoliv se vědělo, že většina modelů a návrhů už jeho majiteli ani neprochází rukama a sám už tolik netvoří. Mít opravdové šaty od Alburyho bylo něco, kvůli čemu by si dámy utrhaly ruce. Však ostatně proto byly často vídány i starší modely z dob, kdy ještě sám více tvořil.
„A ne, žádné překvapení v nich neskrývám, mladá dámo. Už roky ne.“ Zasměje se Stella od srdce, než stočí pozornost opět k Olivii. „A jak jdou cesty? Vidím, že dobře.“
„Ano, nestěžuji si. Po světě je stále spousta zajímavých věcí, které je třeba vynést na světlo.“ Přejede si černovláska mimoděk nehty po složitém náhrdelníku, který jí zdobí útlý krk. „Zrovna jsem byla na jihu a…“ Zarazí se a pohlédne na tebe. „Neodpověděla jsem na vaši přechozí otázku, že? Jak nezdvořilé. Ano, cestuji. Docela dost cestuji. Je to vlastně taková má obživa… Nebo mám spíš říct možnost přivýdělku? Zatímco tady Stella objevuje nové módní kreace, mě zajímá spíše historie.“ Osvětlí ti něco ze svého života, za co se dá ale ve skutečnosti schovat spousta variant. Můžeš si být jistá, že alespoň tohle není jen smyšlená historka, protože stačí pohled na náhrdelník ověšený tyrkysy a zlatými závěsy v podobě… brouků? Aby ti bylo hned jasné, že tohle nebude pocházet z žádného místního šperkařství a dost možná ani žádného současného.
| ||
| |||
| Křehká jako sklo Zvuk zarachocení klíče v zámku vnímám jen okrajově. Ke dveřím se ani neohlédnu, namísto toho překonám dalšími pár kroky vzdálenost, která mne dělí od bývalého generála nebeských armád i spojeneckých vojsk a bez jediného slova jej obejmu. Vnímám jeho napětí, dlouhý výdech, se kterým mu klesne hruď a já jej o to pevněji obemknu svými pažemi. Matně si uvědomuji, že na mě mluví, ale ta slova ke mne doléhají z dálky a mění se v tichý šum. Nedokážu se soustředit na nic jiného než na teplo, které z něj sálá a vůni, která mi o osamocených večerech tolik chyběla. Tisknu se k němu takřka celým tělem a vdechuji jeho vůni, zatímco mnou prosakuje horkost… Ta jediná, která mne dokáže opravdu zahřát.
Stojím tam, ztracená v jeho blízkosti a přítomnosti, která je tak… Skutečná. Nejsou to jen letmé doteky ztrácející se společně se záblesky vzpomínek, je to… On. Teď a tady. Trochu více se o něj zapřu, jak ze mne opadává napětí až nakonec dokážu volně vydechnout a srdce mi klidně tluče namísto poplašeného třepotání křídel kolibříka zavřeného v příliš malé kleci. Příjemné teplo se mi rozlévá po kůži a vyhání ten sychravý podzimní mráz z kostí a… A mne až nyní dochází, jak moc mi ve skutečnosti Alex chyběl. Byly to jen… Tři dny? Přesto mi to připadalo jako by byl pryč tři týdny.
Nakonec ze sebe zvládnu vypravit to rozechvělé přiznání, které doprovodím i vysvětlením, proč tu vlastně sem. Když slyším úlevu v jeho hlase… Na okamžik se zastydím. Vyděsila jsem ho? Opět… Přesto pokračuji dál, Noah mi nezařídil tuhle návštěvu jen z rozmaru. Jak moc jsem musela vyděsit jeho, když mi to nabídl… Tam, na těch schodech. Nepoznala jsem ho, nepoznala jsem ani své jméno! Všechno od té chvíle bylo tak… Tak zastřené a ostré zároveň.
Až do tohoto okamžiku.
Soustředím se na Alexův hlas, kterým ke mne konejšivě promlouvá. Teď. Tady. Říká mé jméno, Delilah, ne Dumah. Prostě jen… Delilah. Způsob, jakým ho vysloví ve mne vyvolá příjemné zašimrání klouzající po páteři až k místům, kde cítím jeho dlaně tisknoucí mne k němu. „Já se… Snažila, ale… Bylo toho… Moc,“ zašeptám. „Ale už je to lepší. Mnohem lepší,“ dodám takřka bezhlesně.
Až nyní, když se ode mne lehce odtáhne a poodstoupí, zvednu hlavu i pohled k jeho tváři, ze které čtu starost. Bledá? Studená? Nechám se odvést k ošuntělému starému křeslu, které už dávno má svá nejlepší léta za sebou, ovšem neposadím se. Já… Nechci ho pouštět. Ještě ne. Ještě… Chvíli. Kdo ví, zda máme vůbec víc jak pár minut, než to bude Noah, kdo zaklepe na dveře s tím, že musím jít. „Ne, to je v pořádku, Alexi. Jen… Jen mám za sebou pár hodin v sedle a venku je už trochu… Chladněji,“ nejistě se pousměji. „Jen mě prosím nepouštěj,“ na okamžik uhnu pohledem. Už nedodám, že se bojím, že když ho pustím… Přestane to být skutečné. „Nemáme moc času,“ povzdechnu si.
„Myslím… Myslím, že mě zabil. Vrazil mi meč… Přímo sem,“ stáhnu z jeho zad jednu ze svých rukou a mimoděk se dotknu přesně toho místa, kudy čepel pronikla do těla. Tupý tlak. Bolest. Cvak. „A pak se všechno… Ztratilo. A Když jsem se probrala, tak… Začala jsem si na všechno začala vzpomínat jako… Jako bych to zapomněla a musela se znovu poskládat. Lucifer mluvil o tom, že jsem… Základní kámen. Slibný začátek…“ vyprávím mu, potřebuji to ze sebe… Dostat. Nějak. Zatímco mluvím, pohledem zabloudím ke knize ležící na stolku, kterou předtím četl.
„Nevyléčil mě, protože jsem odmítla mu pomáhat,“ dodám polohlasně. Dohoda… Ta proklatá dohoda. Už se nikdy nedozvím, jestli skutečně bylo v Luciferových možnostech i zájmech ji skutečně vyléčit, zbavit toho nepřirozeného chladu i stínu na duši, který se stal mojí trvalou součástí, aniž bych si to sama uvědomovala.
Kousnu se do vnitřku rtu a přešlápnu z nohy na nohu. „Jsem ráda, že jsi v pořádku. Bála jsem se, že tu dohodou nedodrží,“ změním bez varování téma a znovu se pokusím pousmát, i když jen krátce. | ||
| |||
| Tady a teď Delilah Blair Flanagan Jedním rychlým krokem překonáš práh a vstoupíš do cely nebo pokoje? To je teď asi vedlejší. Co je podstatné je ten, kvůli kterému si sem v první řadě šla. Alexander na tebe hledí se směsicí překvapení a nejistoty. Rozhodně tě zde nečekal. To vše ještě zesílí, když se za tebou záhy zavřou dveře a ozve se cvaknutí klíče v zámku.
„Del… proč?“ Těkne pohledem mezi tebou a dveřmi, které se za tebou zamknuly jako za dalším z vězňů. To tě ale teď netrápí. Nezastavíš a jen pár kroky překonáš vzdálenost mezi vámi a prostě jej… obejmeš. Nejprve jsou to pouze tvé ruce, které se kolem někoho obtočily, ale po chvíli cítíš, jak jeho hrudník poklesne dlouhým výdechem a jeho paže tě obejmou.
„Del.. Del, co se děje?“ Slyšíš jeho měkký šepot, zatímco se k tobě sklání. Tobě ale ještě chvíli trvá, než se prostě… uklidníš. Nasytíš se toho momentu natolik, abys mu vůbec uvěřila. Ne, tohle nebyl sen. Nebyla to vzpomínka někoho jiného. Bylo to tvé tady a teď. Jen a jen tvé… a také jeho.
„Proč tě sem zavřeli? Co se stalo? Je všechno v pořádku? Ty jsi v pořádku?“ Odtáhne se o kousíček. V jeho hlase je patrné jisté napětí. Přeci jen tvůj příchod nebyl zrovna standartní, ačkoliv, co je tady standartní? „Ty mě taky, Del. Ty mě taky.“ Odpoví ti na tvá rozechvělá slova, než tě k sobě zase přitiskne. Cítíš jeho teplo, díky kterému tvé tělo pomalu rozmrzá po příchodu z mrazivé noci. Je to zvláštní. Kolikrát už jste spolu takto byli, ale teď se těch pár dní bez něj se zdálo tak zvláštně dlouhých. Mohly za to Verše a nebo to, co se vše stalo po tvém návratu do Nového Jeruzaléma? Kdo ví. Důležité bylo, že jsi to sem zvládla.
„Takže jen návštěva… To rád slyším.“ Vydechne s neskrývanou úlevou, když zmíníš služby mladého agenta. „I když netěší mne, že krátká, ale… Cože to říkáš?“ Zarazí se, když se začneš zpovídat z důvodu, kvůli kterému zde jsi. Ty Verše. Vše, co se jí stalo. Bylo toho tolik. Až příliš…
„Ššš, Del… Rozumím.“ Přitáhne si tě Alexander blíže a opře si hlavu do tvých vlasů. „Hlavně pomalu, ano? Teď už jsi tady. Jsi zpátky. Zpátky ve svém životě.“ Promlouvá k tobě pomalu, jako kdyby stál spíše před splašeným koněm. „Nemáš se tu čeho bát, Delilah. Jsme tu spolu.“ Vysloví měkce tvé jméno, než se trochu odtáhne a trochu zamračeným pohledem sklouzne po tvé tváři, kterou lehce pohladí. „Jsi bledá… A studená. Pojď, měla by ses posadit.“ Poodstoupí od tebe, ale nepouští tě. Snad kdyby se ti začaly podlamovat nohy. Kdyby jen věděl, že už máš za sebou více než hodinovou cestu sem na koňském hřbetě. Alexander tě drží za paži, zatímco tě vede pomalu ke křesílku, ve kterém před tím seděl on. Vypadá podobně ošuntěle jako ostatní nábytek zde. Z polstrování se na pár místech třepí změti nití, ale jinak nevypadá jako něco, co by se snad mělo pod tvou vahou složit. Ostatně Alexander v něm seděl ještě pár chvil zpátky.
| ||
