Andor.cz - Dračí doupě online

Vlastně mne ani tolik nepřekvapí, když Alexovi jméno Birchley něco řekne. Už tehdy mne napadlo, že starý pán zřejmě mohl zažít éru hrdinného generála Essingtona. Myšlenkami jsem ovšem někde trochu jinde. Slovy Alexe to celé s Penfieldem zní skutečně jako… Fantaskní příběh, překombinovaná fantasie, nicméně takhle se to celé opravdu stalo. Jen tak, díky souhře nešťastných náhod, které celé nakonec vyústily v tohle.

„Rozhodně to bude den, na který Sofie už nikdy nezapomene,“ poznamenám tiše. A já mohu jen doufat, že se to celé nakonec neobrátí proti mně. Že dívka dá na varování, které ode mne dostala a nechá to celé být. Nic jiného bych si nepřála. A tak se jen nepatrně pousměji, když mě Alex pohladí po tváři a kratičce kývnu hlavou. Nakonec se celá tahle eskapáda setká s větším porozuměním, než jsem ze strany Alexe očekávala, ale… Ale kdo ví, jak moc velkou roli v tom sehrálo to, jak teď vypadám, a že on sám je zde zavřený.

Není to ovšem jediný takřka neuvěřitelný příběh jako z pera romanopisce, který mu dnes vyprávím. Je tu ještě jeden spletitější. Horší. S důsledky, které se dotýkají nás obou dokonce i po všech dekádách a miléniích času, který nám podoben písku protekl mezi prsty a rozplynul se do ztracena. Kdo ví, kam až nakonec sahaly Luciferovy plány a machinace. Ovšem… Nakonec jen díky nim stojíme zde. Je… Je děsivé, jak moc velký vliv to celé nakonec má i na náš současný život, jakkoliv úplně jiný. Smrtelný. Kdyby se Dumah nestala Generálovou pobočnicí… Nebyl by nikdo, kdo by ji hledal. Kdo by mě hledal… Ano. Všechno mohlo být úplně jinak.

Ale není, věci se staly… Stálo to všechno za to? Dlaň klouzající po kůži a vyvolávající ve mne ten příjemný šimravý pocit je jednoznačným důvodem pro „ano“. Na nějakou chvíli tak zapomenu na vše, co mne sem dovedlo, včetně toho, kde to vlastně jsme, a že za dveřmi čeká Noah. Vnímám jen Alexe a tu vzrůstající touhu, po které přichází už jen úleva a příjemný únava dovolující ještě nějaký čas setrvat v zapomnění a zavřít oči.

Jenže… Pohled do Alexových černých očí mne usadí zpátky do pochmurné reality, kde je naše soukromí jen zdánlivé a omezené jen na krátké setkání ve vězeňské cele. Ač nerada, tak jsem to já, kdo vstoupí do té chvíle. Něco není v pořádku. Poznám to. Ruka nakonec vyklouzne z pod mé košile, a i já se od Alexe přeci jen více odtáhnu a už nepokračuji v tom, co se tolik nabízelo. Nejdříve se to celé snaží zlehčit, ale můj výraz ani na okamžik nepovolí. Nevěřím mu, že je jen unavený. A tak ze sebe nakonec neochotně vysouká celou… Pravdu.

V okamžiku, kdy si vyhrne rukáv, aby mi ukázal dárek, který na dobu svého pobytu zde dostal… Jakmile očima ulpím na okov svírající jeho ruku, doslova a do písmene ztuhnu. Dech se mi zadrhne hrdle, jak tam jen stojím a strnule se vpíjím pohledem do symbolů vtlačených do masivního kusu kovu. Srdce se mi poplašeně rozbuší v hrudi jako by se rozhodlo od toho všeho utéci. Hned. Teď. Moc dobře si vzpomínám na ten pocit, když se pouta zacvakla na rukách. Na příšernou tíhu z okovů v černé cele. I na zvláštní neurčitý pocit, když na sobě měla Dumah čtyři takové a… Ostře se nadechnu. „Vím, co to je,“ hlesnu bezbarvým tónem hlasu, „a ještě lépe jak to působí. Lucifer měl takové, které udrží i serafína.“ Je tak… Děsivě snadné si na to všechno… Vzpomenout. Má mysl mi ty zážitky míchá do mrazivé koláže záblesků a vjemů.

Jak… Jak jsem si toho mohla nevšimnout? Jak moc jsem musela být promrzlá a ledová, že jsem to nepoznala. „Není to fascinující,“ vydechnu nešťastně a lehce se tváří zapřu o jeho dlaň. Představa, že se Alexander nyní cítí stejně jako Dumah mi svírá vnitřnosti.

„Alexi…“ na krátkou chvíli přivřu oči, jakmile zmíní čaj. Vím, o co se snaží, ale nepomáhá to, přesto… „Dobře, stejně… Stejně s tím nic nemůžu udělat. Já vím. Snad… Snad to bude trvat už jen… Pár dní, víc ne,“ zadrmolím a přeci jen vzhlédnu zpátky do jeho tváře. „Nebo… Je tu něco, co bych pro tebe mohla udělat? Cokoliv,“ to poslední slovo řeknu s naléhavostí, která se ve mne vzedme v tom náhlém přívalu emocí… Rozhořčení z toho, že ho nejenže tady drží, ale že mu vzali i jeho vnitřní oheň. "Nesnáším ten pocit. Tu... Bezmoc," jen ztěžka polknu.

„Tedy když vynecháme všechny tvé klady. Třeba tu výjimečnou paličatost i impulzivnost… ale také schopnost toho tolik obětovat pro druhé.“

„… ne, pro druhé ne. Pro tebe.“

Delilah Blair Flanagan

„Birchley?... Birchley…“ Zamračí se zamyšleně Alexander, když zazní jméno starého pána s kočkami. „To jméno je mi povědomé.“ Zamumlá vzápětí, než pak jen potřese hlavou. „Ale to je teď vedlejší. Takže to všechno psala opravdu mladá dívka? Dívka, co si koupila starý kufr na bleším trhu a dle záhadných rukopisů začala zářnou literární kariéru? Tedy… Nevěřil bych, že něco takového napíše sám život. Ještě s tou tečkou, když se pro rukopisy vrátila jejich původní majitelka… o které to celé bylo.“ Alexander působí nevěřícně a skoro až i mírně fascinovaně. Rozhodně to není vývoj na téma pana Penfielda, který sám čekal.

„Tak hlavně, že se nikomu nic nestalo.“ Pohladí tě po tváři, ale víš, koho tím především myslí. A mladá spisovatelka ani smečka koček to není.

Zmínka o Luciferovi a jeho vlivu na Kamaela viditelně rozhodí i Alexandera, ačkoliv sám ani zdaleka ještě nemůže tušit, jak hluboko to celé vede. I Dumah věděla, že si složila jen několik střípků z celkové mozaiky Luciferova plánu.

„Ne nepřišel… A všechno mohlo být úplně jinak.“ Hlesne poněkud dutým hlasem Alexander, kterému se viditelně roztáčejí kolečka v hlavě. Jak by to celé dopadlo, kdyby se z Dumah nestala pobočnice Generála? Nahrálo by to nakonec do karet Luciferovi víc a nebo naopak méně. To jste ani jeden z vás nebyli schopní odhadovat a kdo ví, zda i samotný tvůrce toho plánu tušil, která z množností nakonec byla ta lepší. Tak jako tak, ten plán selhal… Generál se nepřidal na stranu Padlých a Dumah? Nebohá Dumah zaplatila vysokou cenu za to, že se jejím směrem upřel pohled těch stříbrno modrých očí.

Ale pak už skončí čas mluvení. Někdy jsou účinnější náplastí jiné věci než slova. Alexander si tě k sobě přitáhne a svět kolem potemní. Zůstanete jen vy dva. Ruka vklouznuvší pod lem černé košile a stoupající po holé kůži. Prsty vpletené ve vlasech. Avšak… Tohle není vhodný čas a místo. Zvláště, když si všimneš toho, že s Alexanderem není něco v pořádku. Takto zblízka to vidíš jasně a zřetelně. Černé oči, ve kterých už jde s obtížemi rozlišit zřítelnici od duhovky. Není o tom pochyb… Něco je jinak.

„Co?“ Vydechne trochu přerývavě Alexander a pátravě se na tebe zahledí, zatímco jeho ruka sklouzne zase zpátky o něco níž po tvých holých zádech. Vaše pohledy se střetnou, ale ten tvůj nenechává moc prostoru pro vytáčky. Znáš ho moc dobře, že tušíš, že by něčeho podobného byl schopen. Ne lhát, ale bagatelizovat problémy, kterými tě nechtěl zatěžovat.

„Co mám s očima? Jsem… unavený. Moc jsem nespal.“ Zkusí prvně, ale stačí jen pár vteřin, než pokračuje dál. „Je to tak vidět?“ Zavře rezignovaně ty zvláštně černé oči a promne si prsty volné ruky unaveně kořen nosu, než z tvého těla sklouzne i jeho druhá dlaň.

„Viditelně ano… Hmmh, jak jsem říkal. Mají tu jen příhodné způsoby na to, jak bezpečně ubytovat takové jako my.“ S tím si vyhrne rukáv a odhalí zápěstí, na kterém je zvláštní… náramek? Vypadá to spíše jako zbytek okovů než něco, co by někdo považoval za šperk. Na ten je to příliš masivní. Na druhou stranu je to ale zdobené proplétajícími se symboly, které oba moc dobře znáte.

„Vypadá to, že Nový Jeruzalém má slušnou sbírku historických artefaktů, které nakonec působí i na nás, i když… řekl bych, že silněji.“ Podotkne zdánlivě nezúčastněně, ale něco na tom bude. Vzpomínáš si, že Dumah měla podobné okovy, avšak teď viditelně stačil pouze jeden, aby měl stejný ne-li silnější účinek na vaše nová smrtelná já.

„Alespoň mám prostor pročistit si tu hlavu… A víš, jak dlouho už jsem necítil zimu? Je to vlastně fascinující.“ Pousměje se Alexander při tom poněkud chabém pokusu o zlehčení nepříjemné situace. „Ale nemusíš se bát, Del. Jsem jen unavený. To je vše.“ Opět náramek skryje pod dlouhý rukám a položí ti dlaň na tvář. I teď cítíš, že hřeje, ale… Ale možná na tom, co říká něco bude? Přeci jen si před tím přišla promrzlá a ošlehaná studeným větrem, teď se ale vaše teplo pomalu ale jistě srovnává, jak ty pookřáváš a Alexander… Alexander viditelně přišel o svůj vnitřní oheň.

„Navíc teď víc než kdy jindy doceňuji opravdu horký čaj.“

Vera De Lacey

 „Hmm, dlouhý… Tak vy ho ještě máte před sebou mladá dámo. Rozumím, že se vám zdá výhled na další roky prakticky bez konce. My, co se pomalu ale jistě blížíme do cílové rovinky už se můžeme spíše jen ohlížet, co po nás zůstalo.“ Pokyne ti sklenkou Stella. V jejích slovech však nevnímáš hořkost, ke které by to zdánlivě svádělo. Ne, zní klidně. Snad smířeně?

„Ale no tak Stello, cílová rovinka? Ale kdeže, možná zatáčka před dalším okruhem.“ Vloží se vám přeci jen do řeči Olivie, jenž vás celou dobu poslouchá.

„Hah, nestraš mě. Žádné věci se nemají přehánět. A já se mám za čím ohlížet, takže mě to netrápí. Nemusíš mít obavy, Olivie.“ Zasměje se Stella jako kdyby nešlo o téma týkající se prostě… smrti.  

„Šestá strana? Nepatřila tam ta černo zlatá róba? S tím výrazným řasením a zlatými řetízky? Hmm… nebo si to možná s něčím pletu.“ Zamyslí se, ale zatímco madam Fitzsimonsová musí pátrat v paměti, ty ne. Víš, že to byly tvé šaty. Bylo to ve vydání starém ani ne dva měsíce? Oproti klasické siluetě večerních rób se tyto šaty držely více střídmé, přesto si zachovávaly jistou eleganci a především byly také díky své jednoduchosti dostupnější pro více čtenářek.

„Nebyl to vůbec špatný kousek. Tedy pokud byl váš… Pokud ne, vyřiďte prosím alespoň vaší kolegyni můj kompliment.“ Dodá Stella. „Ah, Alburyho? Pravda, vy jste jej asi nikdy nemohla vidět. Hmm, brýle a modrý kapesníček v klopě. Jistě, mohla bych vás za ním zavést a ukázat vám ho, ale aspoň budete mít důvod se tu více porozhlédnout, když jste tu prvně. Užijte si takové chvíle a nepromarněte je madam. Je dobré mít, na co vzpomínat.“ Upije něco ze své sklenky, než se hovor přes téma šperků stočí k cestování madam Warder.

Její otázka tě však zaskočí. Ty a cestovat? Máš obavu, že s historkami o prozkoumávání okolí Davenportu bys v jejím případě asi příliš neuspěla, i když to bylo místo plné krásné přírody. Často si v něm sedávala a nasávala inspiraci, avšak málokdy to bylo přímo z něj. Do tvých návrhů prosakovaly mnohem dávnější vzpomínky, které tvým návrhům dodávaly ten exotický nádech neznámého. Nebylo tedy s podivem, že si madam Warder o tobě udělala takovou mylnou představu. Necestovala si. Ty ne… Ale Zerachiel? Ta ano. Jak po opravdovém světě, tak i pouze v tom tvořeném sny a iluzemi.

„Necestujete? To jste mě teď zaskočila, nebudu lhát. Ale tak třeba jednou… Jak říkala Stella. Život je krátký a je škoda jeho většinu promrhat zdlouhavým čekáním. Někdy musíme převzít věci do vlastních rukou, aby se kola zase roztočila.“ Usměje se, než nehty zamyšleně přejede po dvojici vybroušených skarabů na jejím náhrdelníku.

„V Asuánu? Podařilo se nám nedaleko objevit mumifikační komoru. Sbírky kanop, potřeb pro mumifikaci, nástroje… pár amuletů.“ Zarazí se po chvíli ve svém vyprávění a nepatrně povytáhne obočí.  „Balzamování, tedy mumifikace… Víte, o co šlo, že? Určitě jste už nějaké mumie viděla. Z mně neznámých důvodů je to překvapivě populární vývozní artikl.“ Uteče jí tiché uchechtnutí, než jen potřese hlavou.

„Přiznám se, že žádnou jsem si domů nepořídila, ale znám pár takových… sběratelů. Vycpaná zvířata už asi vyšla z módy.“ Vloží se do hovoru teď pro změnu Stella.          

Jediné, co mohu Alexovi slíbit je to, že se o to… Pokusím. Nepoužívat schopnosti. Ale pomůže takové předsevzetí něčemu? V Jeruzalému se dělo něco špatného. Jakkoliv Noah nezabíhal do podrobností, tak ze stránek novin to na mne nepůsobilo, že by mělo stačit držet se v lepších částech města, aby se člověk vyhnul problémům. Navíc… Zítra mne čeká cesta přes město do přístavní čtvrti, do té zapadlé ulice, kterou jsem měla problém i dohledat v mapách. Kvůli… Aukci. Úlomku. Jsme tu zbytečně, bude tam Noah, aby střep získal, celé tohle bylo… Zbytečné… Záblesk vzpomínky na včerejší večer, frustraci i pocitu marnosti, to všechno…

… zamrkám a vrátím se zpátky do přítomnosti. K Alexovi. Cítím dotek jeho horkých prstů na tváři, kterou k nim mimoděk přitisknu skoro jako kočka toužící po pohlazení. Rozhodnu se mu o tom neříct, ne… Teď. Nechci mu přidělávat další starosti. Namísto toho se přiznám k tomu, co jsem dělala dnes odpoledne, a co bylo možnou příčinou spuštění Veršů. K návštěvě mistra Penfielda.

Zaskočím ho tím – ačkoliv z jiných důvodů, než bych očekávala. Na prchavou chvíli se měkce pousměji nad představou, že jsem právě nabořila další kousek Alexanderova vnímání světa. Ostatně v tom už jsem začínala mít vcelku bohaté zkušenosti.

„Ve skutečnosti se jmenuje Sofie Birchley. Buď to mohla psát ona nebo její starý dědeček, veterán z války, takže… Jsem si jistá. Navíc se mi přiznala, koupila kufr s mými rukopisy náhodou na bleším trhu na Covington square…“ odpovím mu už o něco jistě, když na něm vidím, že se na mě za to nehněvá ani se netváří vyčítavě.

Jen… Jak pokračuje dál… Vím, na co myslí. Že jsem ji zabila. Uhnu pohledem, ale… Chápu, proč si to myslí. Zabila jsem jich už… Tolik… A z těch knih jsem byla nešťastná. Rozčilovala jsem se. A sama si představovala, co bych Penfieldovi udělala.

„Ne, měla jsem to pod kontrolou. A ona byla… Ještě dívka. Jen jsem jí ukázala, že Angela není jen postava z knihy a pořádně ji tím vyděsila. Slíbila mi, že v tom už nebude pokračovat a vrátila mi můj kufr. A pak jsem odešla,“ povzdechnu si, ačkoliv srdce mi párkrát poskočí. Pokud bych to udělala, nebyla by to nehoda. Tentokrát ne. Vím to, protože jsem nad tím chvíli přemýšlela. Vyděsilo mne, jak by to bylo snadné. Provést to. Obhájit si to. Dva lidské životy nejsou ani tou pomyslnou kapkou v moři…

Náš tichý hovor se dál nese v těžkém duchu, když se odhodlám prozradit Alexovi to, co jsem mu dosud tajila. Tajemství, které životem Dumah otřáslo v samotných základech, a i když si s ní Lucifer hrál, tak… Tohle mu věřila. A já tomu věřím také, po Alexově odpovědi více než kdy jindy.

„Vybral, přimluvil… Na tom nezáleží. Sám jsi to řekl, bez něj by si ji Kamael sám nevybral. Nepřišel by za ní a nepožádal by ji… Aby byla jeho kotvou v bouři. Hlasem rozumu,“ šeptnu napjatě. Křehká, zranitelná, v hlavně mi znějí ta slova s tichou ozvěnou. Takhle ji tedy viděl? A dost možná… Měl pravdu… A možná proto ji měl rád. Potřebovala ho. Jeho ochranu. Jeho.

„Všechno ti pak povím, slibuji,“ hlesnu tiše s pohledem upřeným do jeho tmavých očí, zatímco dlaněmi sjedu na jeho ramena a v další chvíli ho políbím.

Stačí jiskřička, znamení souhlasu, že to opravdu chci a rozhoří se oheň. Cítím ruku ve vlasech i horkost dlaně, která proklouzne pod kabát a spočine mi na boku. Sama prsty vystoupám po jeho rameni přes krk až ke tváři, zatímco tu druhou pomalu sunu níže k opasku kalhot. Je tak snadné na všechno zapomenout, ztratit se v kořeněné vůni kolínské i Alexe samotného a nechat se unášet horkostí jeho rtů. Jeho nedočkavost se proplétá s mojí vlastní naléhavostí… Jako bychom se neviděla pár týdnů – ne dní…

Když ode mě lehce odtáhne a přeruší ten okamžik, v první chvíli mi zpoza rtů vyjde jen zklamaný vzdech. Jen ta tichá slova mne zastaví v tom, abych pokračovala dál, ačkoliv prsty zůstanou zaklesnuté za koženým opaskem kalhot. Náš pohled se střetne a já se vůbec poprvé lehce zarazím. Jeho oči… Jsou tak tmavé. Černé. Dokonce ani když se hněval na Lucifera, tak jsem nezahlédla zlaté ohníčky, co by v nich tančily…

„Taky jsi mi chyběl. Nejraději bych tu s tebou zůstala, když už si tě nemohu odvést s sebou,“ smutně se pousměji a opět spojím naše rty v tom krátkém toužebném polibku. Nicméně jsem to tentokrát já, kdo jej přeruší. Bříšky prstů sklouznu po jeho tváři až k bradě v něžném pohlazení.

„Co ti udělali, Alexi?“ zeptám se ho tichounce, aniž bych se odtáhla. „Něco je špatně. Tvé oči… Poznám to,“ vydechnu s neskrývanými obavami v hlase.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Mihotavé světlo pár svíček a plynové lampy protahuje stíny kolem vás na studených stěnách tohoto atypického ubytovacího zařízení. Jindy dost neutěšený prostor teď ale působí jako nejbezpečnější místo na světě. Především díky jeho hostu.

Váš rozhovor však není příliš radostný. Těch pár světlých okamžiků, rychle zase zkalí zmínky o vzpomínkách na život nešťastné Dumah.

„Děkuji, Del.“ Pokývne vděčně Alexander, když souhlasíš s tím, že se vyvaruješ přehnaného využívání svých darů. „Samozřejmě, pokud nebude zbytí, tak.. Tak neváhej. Doufám, ale že nic takového hrozit nebude. Stačí, když se budeš držet v těch spořádanějších částech města, hmm?“ Nakloní hlavu lehce na stranu. Ovšem, kdyby to bylo tak jednoduché. Z toho, co ses dozvěděla od Noaha a neustále na to při svém pobytu zde narážela, ať už v pouhých zmínkách nebo přímých důkazech, tak si věděla s jistotou, že se zde něco dělo. Něco nebezpečného stravovalo Nový Jeruzalém a mohla ses jen domnívat, co nebo kdo za tím stojí.

„Del, děje se něco?“ Zachytí Alexander tvůj na moment nepřítomný a zamyšlený výraz a jemně zvedne tvou tvář k sobě.

„Počkat, počkat… Dívku? Penfielda?“ Zarazí Alexe tvá další slova. „Takže si Penfielda našla? A byl někde s nějakou dívkou? Nebo…. Ne, neříkej, že něco takového psala dívka. Opravdu? Jsi si jistá, že to byl on? Tedy ona?“ Alexander působí zaskočeně. Přeci jen byl v dost věcech stará škola. Už jen to, že si ty knížky přečetl a dočetl je, byl z jeho strany výkon. Představa, že by něco takového psala mladá spisovatelka nebyla tak úplně ze světa, který znal a bylo to na něm vidět.

„Přesvědčit? Co přesně se stalo, Del? Nestala se nějaká… nehoda?“ Vysloví opatrně to slovo a svraští obočí. Dle jeho výrazu se mu hlavou honí trochu jiné scénáře, než dle kterého se to vaše setkání s Penfieldem nakonec odehrálo. Nezmínila si po jaké schopnosti si sáhla a nakonec byl svědkem tvých nálad poté, co si četla ty knihy. Slyšel všechny ty peprné nadávky i podrážděné bručení. Představa, že se jdeš Penfieldovi pomstít definitivně tak nebyla až tak nereálná. A možná, kdyby tehdy v Dvarace vstoupil do vašeho pokoje, když si rozhořčeně zaklapla jeho dílo, neskončilo by to s ním dobře. Tedy… s ní. Se Sofií. Starým pánem…. A domem plným koček.

Závazek, který Alexovi splyne ze rtů je zvláštní a nečekaný. Zní to tak jednoduše. Poučit se ze starých chyb. Kdyby ale tohle lidé uměli, svět by nebyl místo plné válek a hašteření o moc. Ne, nikdy to tak snadné nebylo. Navíc ještě nevěděl o jedné věci… Vcelku podstatné věci. A to, že tehdy to nebyly ani tak jen jejich chyby, ale v tom celém měl prsty ještě někdo jiný. Ta vemlouvavá slova, která se uměla obtáčet kolem myslí druhých jako lepkavá pavučina, než je celé obmotala. Jako mouchy v pavoučí síti čekající na to, až budou moci být užitečné.

„Cože? O čem to mluvíš Del? Jakých pokusů?“ Zašeptá Alexander a přimhouří nepatrně oči. „V té areně? Ano, i když ne… Ne, tak docela. Jen se za ni… přimluvil.“ Hlesne Alexander a pohled se mu na chvíli rozostří. „Kamael ji nechtěl vybrat… Ne, ze začátku. Bál se, že je na to příliš… křehká. Zranitelná.“ Promlouvá pomalu s pohledem upřeným kamsi nad tebe. „Lucifer jej ale přesvědčil a… Ale co by tím získal? Co přesně ti řekl?“ Zazní v jeho hlase naléhavost, než jen potřese hlavou. „Ne, promiň… To teď není důležité. Ne, když nevíme, kolik máme času.“ Ovládne se a skloní k tobě pohled těch prakticky černých očí. Možná černějších, než si pamatuješ? Zlatou bys v nich rozhodně hledala marně.

Ale to už se pohneš směrem k němu s jasným úmyslem. Zahnat všechny tyhle myšlenky a strasti něčím příjemnějším. Něčím, co umí vyplnit přítomný okamžik a dát alespoň na chvíli zapomenout. Alexander vyčká. Neudělá ten první krok. Přeci jen po tom, v jakém stavu si sem přišla, tě nechával vždy udělat ten první krok, který ti je samotné příjemný. Avšak jen co se vaše rty setkají, přitáhne si tě skoro až nedočkavě blíže a prsty zajedou do rudých vlasů. I teď z něj cítíš vůni jeho kolínské a typickou horkost, která přetrvává nehledě na tuhle chladnou celu. Jeho druhá ruka sklouzne po tvých zádech až k boku pod dlouhým kabátem, zatímco pokoj, kterým dříve zněl váš naléhavý rozhovor, utone v tichu.

Čas se natáhne a skutečně… Na chvíli prostě není nic kromě vás dvou. Avšak tohle skutečně není místo, kde by se daly utopit strasti života.

„Del… Chyběla jsi mi.“ Šeptne Alexander do tvých rtů a pootevře oči, které… Ne, není to žádná hra světel a stínů. Skutečně jsou černější než si je pamatuješ a více… unavené?

♫♪♪♫

Ani teď k tomu nic více nedodávám, navzdory podezřívavému tónu Alexova hlasu jsem myšlenkami někde úplně jinde než u dnešního odpoledne. Nějak… Nechce se mi do toho zabředávat, vyprávět o tom, že jsme Penfielda skutečně našli a já… To s ním vyřešila. Tedy s ní. Se Sophií. Vyděsila jsem ji k smrti, tedy… Málem. Raději tak zmíním včerejší sněžení, které mne překvapilo a… Kterého jsem si nakonec užila do sytosti. Ovšem nic více k tomu večeru nedodávám, ne… Teď ne.

„Nepřála bych si nic jiného,“ ve tváři se mi objeví zasmušilý úsměv. Jak dlouho bude tohle celé ještě trvat? Jak dlouho ho tu budou držet zavřeného? Noah mi na to tehdy neodpověděl. Už takhle mi těch pár dní připadalo jako celá věčnost, dokonce i když jsem se tolik snažila se zaměstnat a netrávit čas jen čekáním na to až ho propustí.
Chvíli tam jen stojím a užívám si tu chvíli, dlaň klouzající po vlasech. Je to… Příjemné. Uklidňující. Vydržela bych tu tak stát klidně další hodinu… Po dnešním dni bych byla schopná takhle snad i usnout…

… nebýt rozhovoru, který ten křehký pokojný okamžik rozbije a připomene mi, proč tu jsem. Kvůli čemu tu jsem. Ani Alexander nepůsobí zdaleka tak nad věcí, zasáhlo jej to také a já… Já jsem sobecky ráda, že tomu nemusím čelit sama.
„Ani mě se to nelíbí,“ hlesnu v ozvěně jeho vlastních slov, i když je jen slabý odraz toho, jak se ve skutečnosti cítím. Děsí mě to. Kam až to celé mohlo zajít.

Na okamžik se zarazím, když od Alexe padne ta… Prosba. Nastane mezi námi jen krátká chvíle ticha, než se nadechnu a sotva znatelně kývnu hlavou. „Asi máš pravdu, bude lepší, když tomu… Nepůjdu naproti,“ souhlasím opatrně. Z představy, že by se mi tohle stalo, když bych byla někde sama je mi fyzicky zle. V tom lepším případě by se mi to přihodilo v hotelovém pokoji, v tom horším někde venku ve městě… Vybaví se mi ten krátký okamžik, jak couvám před Noahem a… Křičím na něj? Stahuji kolem sebe ticho… Ah, bože. Jak málo mohlo stačit k tomu, aby se něco doopravdy stalo. „Dobře, pokud to nebude nutné, pokusím se o to,“ slíbím mu.

Tentokrát se ovšem odmlčím na delší dobu, zatímco na sobě cítím Alexův pohled. Jako na povel uhnu pohledem, do téhle odpovědi se mi příliš nechce a je to na mne znát. Nejistě se ošiju a… A tiše si povzdechnu, když mi shrne pramen vlasů za ucho.
„Ne, nic… Nic vážného. Opravdu. Seskočila jsem z koně před hotelem a chvíli na to to přišlo. Jen… Asi hodinu, možná hodinu a něco před tím jsme použila svoji schopnost, abych… Abych vystrašila tu… Dívku. Penfielda. Nechtěla mě poslechnout a já… Potřebovala jsem ji přesvědčit,“ přiznám se mu, i když se mi do toho příliš nechce. Mohlo to snad souviset? Přivolala jsem na sebe ty Verše… Tím, že jsem použila schopnost? Strachem Sophie? Vlastním vztekem? Silnými emocemi, které mnou lomcovaly od okamžiku, kdy jsem zaklepala na dveře toho domu…

… podobně silnými emocemi jaké cítila Dumah…

Pokusím se Alexovi vysvětlit, co se stalo. Skutečně nezemřela, nebyly to poslední vzpomínky na vlastní smrt, to ne. Bylo to… Něco jiného. Nejsem si jistá, mám jen své tušení… A Alexander zřejmě také. Bez protestů se k němu přivinu a znovu ho obejmu. Prsty přejíždím po napnutých svalech a stejně jako on mlčím. Aspoň dokud nezmíní setkání, které se odehrálo a mělo by mi dávat naději, že Dumah nezůstala zapomenuta po zbytek svého života v podzemních chodbách a zšeřelé cele.

Přesto… Kéž by to bylo tak jednoduché.

Jenže ono to jednoduché není.

Tentokrát je Alex tím, kdo uhýbá pohledem na znamení toho, že pro mne nemá odpověď, kterou bych si přála slyšet. Jen těžce polknu knedlík, který se mi tvoří v krku. „Komplikované,“ zopakuji po něm mdlým hlasem. „A… Skutečně byli? Napadlo tě někdy… Jak moc tě… Kamaela… Ovlivnil Lucifer? Stál po boku každého z nich. Každého ze svých pokusů. Řekl mi to. O tom… Posledním. Nadějném. O tom, který jsem mu… Který mu Dumah zkazila. Nakonec… Byl to on, ne? Tehdy v té aréně. Vybral mu Dumah, aby Generála zastavila vždy, když by šel vstříc další smrti…“ vydoluji ze sebe. Ne, o tomhle… O tomhle jsem s ním nikdy nemluvila. Ta myšlenka pro mne byla příliš bolavá.

Nevzpírám se doteku prstů beroucích mne za bradu. Bojím se, že to celé je jen marné přání. Nemohlo to skončit dobře. Když Lucifer nemohl mít jednoho, zničil je nakonec oba. Tak prosté bylo…

Ale… To je minulost. Nejsme oni.

Pohledem se vpíjím do jeho tváře, vzdálené jen kousek od té mé. Chtěla bych tomu věřit… Kam nás ale nakonec zavedou naše vlastní? V jedné z nich jsme ostatně nyní zavření. Byla chyba se do Jeruzaléma vracet. Byla chyba myslet si, že jim Alex tak snadno proklouzne.

Nicméně namísto slov se dlaněmi zapřu o jeho ramena, abych se vytáhla na špičky a stvrdím tu dohodu polibkem, ve kterém se čas příjemně natáhne a ztratí. A já s ním, když se všechny ty rozbolavělé pocity i myšlenky přetaví v něco tak prostého jako je obyčejná touha.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„… Po Penfieldovi?“ Zamručí Alexander poněkud podezřívavě. Dovedeš si představit, že tato odpověď by za jiných okolností nezůstala bez odezvy, ale aspoň prozatím ji nijak dál nerozvádí. Přeci jen jsou tu podstatnější věci k řešení, než je autor pokleslé literatury. Tedy ve skutečnosti autorka, i když tohle Alexander nemá, jak tušit.

„Sněžilo? Škoda, že jsem to neviděl. Sníh v Jeruzalémě má vždycky něco do sebe, že?“ Pousměje se na tebe povzbudivě, když se váš rozhovor stočí alespoň na chvíli k tam prostým věcem jako je počasí. „Ještě ale není všem dnům konec. Zdaleka ne.“ Slyšíš jeho tichý hlas vyslovit příslib toho, že se blýská na lepší časy – snad, zatímco ti dlaň klouže konejšivě po dlouhých vlasech. „Příští sníh určitě stihneme spolu.“  

Ovšem ta chvíle klidu mezi vámi nevydrží věčně. Přeci jen to další, co zmíníš, pohne jak tebou tak také Alexanderem. To, co Dumah provedl. A ať už se nakonec stalo cokoliv, stačilo i to, co si sama pamatovala. „Základní kámen… Hmm, ta slova… mi dávají smysl. Trochu… Ale vůbec se mi nelíbí, kam to vede.“ Zachmuří se pak stejně jako ty i Alexander.

„Možná… Možná bude lepší, když zkusíš chvíli nesahat po svých schopnostech, Del? Alespoň dokud budu tady? Prosím? Pokud by snad ty Verše pokračovaly, tak…“ Nechá větu nedokončenou, ale ty moc dobře víš, na co naráží. Co kdyby ses v tom celém ztratila? Kdyby tě nikdo neoslovil tvým pravým jménem. Už jen představa toho, že tohle by se ti stalo v momentu, kdy bys byla zavřená v prázdném hotelovém pokoji, je dosti znepokojivá. Vyrovnávat se s tím… sama. To by bylo rozhodně obtížné.

„Co se stalo před tím? Vím, že ne vždy to přímo s Verši souvisí, ale…“ Nechá větu nedokončenou, zatímco na sobě cítíš jeho pátravý pohled poté, co se o kousek odtáhne, aby ti opět pohlédl do tváře. „Doufám, že nic vážného?“ Přimhouří oči do zdánlivě přísného výrazu, než jakoby nic natáhne ruku, aby ti shrnul zbloudilý pramen vlasů z tváře.

Ty jsi však ve svém vyprávění ještě neskončila. Pokračuješ dál o tom zvláštním zařízení, jehož obruče rotovaly a tančily v hypnotizujících pohybech. Jako kdybys to opět měla před očima. Ty zlaté záblesky střepů Zrcadla. Tu postavu v bílém. To všechno…

„Del…“ Přitiskne tě k sobě zase Alexander, když mu vypovíš vše o tom, co se Dumah stalo. Ačkoliv jsou to jen střípky, kousky skládačky, tak dle toho, jak tě pevněji sevře a svaly se mu napnou, je patrné, že si nějakou představu dokázal udělat a rozhodně ne pěknou. Přesto nic k tomu dalšího nedodává. Jen trochu syčivě vydechne a zaboří tvář do tvých vlasů. Alespoň do té doby, než opět promluví a vypadne z něj to zvláštní… přiznání? Předzvěst budoucích událostí, které jsou paradoxně také utopené v minulosti?

„Šťastné?“ Zopakuje po tobě to slovo a skloní k tobě pohled, ze kterého nečteš žádné dobré zprávy. „… Řekl bych… Komplikované.“ Zašeptá a vyhýbavě uhne pohledem ke stolku s knihou. „Ale ti dva byli vždy komplikovaní i bez Luciferových machinací.“ Dodá hořce, než ucítíš, jak ti lehce zvedne bradu a zvedne tvou tvář ke své. „Ale byl to jen záblesk, Del. Nic dlouhého. Nevím, co bylo přesně dál. Nevzpomněl jsem si zdaleka na vše.“ Dodá s novou nadějí v hlase. Není ale jisté, jestli chce uklidnit tebe a nebo snad… sebe.

„Ale my nejsme oni. Nebudeme dělat ty stejné chyby.“ Kývne na tebe a celé to zní tak zvláštně. Skoro jako slib.

Závazek.

Vera De Lacey

Rozhovor mezi vámi plyne přirozeně. A i když je zatím krátký nedá se říct, že by ženy kolem tebe byly nějaké děsivé. Madam Fitzsimonsovou sis představovala dost možná jinak. Nakonec není ale někdo, kdo by na ostatní shlížel ze svého obláčku s despektem a povýšeně by tě odbyla. Je to vlastně až nezvykle přímočará žena, která působí i zdravě nad věcí. Podobně jako její články.

„To je od vás hezké. Ale věřte mi, že on by se brzy našel někdo jiný schopný, kdo by to po mě převzal. Nemůžu to dělat až do smrti. A vlastně ani nechci.“ Zasměje se od srdce.

 „Všechny ty akce, rozhovory… To jednoho člověka po pár letech vyždímá. Věřte mi… Ale vy jste ještě mladá. Máte plno elánu. Cítím to z vás. Máte před sebou jistě spoustu let a snad i slibnou kariéru, kdy vás to bude bavit… Tedy, baví vás to? Nebo proč to děláte, madam Crowfordová?“ Zableskne se jí v očích upřímný zájem.

„Říkala jste, že píšete pro Sedmikrásku, že? Nebo tady Olivie. Které sloupky jsou vaše? Přiznám se, že se mi párkrát do ruky dostala, ale jména si nepamatuji.“ Pohne rukou v ledabylém gestu.

Pak se váš rozhovor stočí k panu Alburymu, jehož jméno je jen jedno z dalších, které měly svůj zvuk.

„Jestli se známe dobře?... Hmm, dalo by se to tak asi říct. Rozhodně se známe dlouho.“ Po krátkém zamyšlení se Stella pousměje. „Jaký je? No, řekněme, že je to trochu… náladový gentleman. Dříve s ním bylo podstatně lehčí pořízení, ale pak přišla únava z práce a naskakující roky. Hlavně ty řekla bych. Známe to všichni. Tedy vy asi ne… ale časem budete rozumět, o čem mluvím. Jak už jsem ale zmínila, známe se dlouho. Některé vzpomínky nevyblednou ani po letech, takže mám stále jistě výsady.“ Přejde prsty po rukávu šatů, na kterých musely zcela jistojistě pracovat ruce pana Alburyho.

„Možná, když budete dobře hledat, podaří se vám ho tu najít. Tato setkání nevynechává, i když poslední roky více tráví čas v sekci s občerstvením než v družných hovorech s ostatními. Výhoda stáří. Nemusíte se tak přetvařovat a zjistíte, že je snazší dělat věci podle vás samotné, než se ohlížet zbytečně na ostatní.“ Natáhne se pro sklenku, která stála před ní na stolku a upije z ní doušek.

Olivie tuhle vaši výměnu sledovala s tichým zaujetím, ale nezasahovala do ní. Snad jen, když se Stella dostala k panu Alburymu a výhodách stáří, pouze se smířlivě pousmála. Tohle bylo něco, o čem zcela jistě nic nevěděla ani ona. Kolik jí mohlo být? Něco mezi dvaceti a třiceti lety. Víc určitě ne.  

„Napodobenina? Ne, to opravdu ne.“ Zasměje se pobaveně, když se tvá pozornost stočí k náhrdelníku na jejím krku. „Ano, skarabové. Četla jste o nich něco? Je pravda, že tohle téma je už pár let v Novém Jeruzalémě vcelku populární. Je tu značný zájem o dovozové artikly s… historií. Ale ano, máte pravdu. Jeden z významů právě znovuzrození. Ovšem záleží, v jaké formě jsou. Tyto na špercích jsou pouze… hmm, talismany. Pro štěstí, ochranu. Pár tisíciletí zpět to byla oblíbená tématika. Pak ale mohou být vyobrazeni na kartuších nebo vybroušeni z drahých kamenů a přikládáni k tělu během samotného rituálu mumifikace. Tito už představují to, o čem mluvíte. Nekonečný koloběh života, znovuzrození… Ale také smrt. Ostatně to ani jedno nemůže existovat bez druhého.“ Rozhovoří se teď pro změnu Olivie na téma, které jí je viditelně blízké. Tentokrát je to Stella, která přejde do pozice pozorovatele, ale dle jejího výrazu, můžeš usoudit, že tohle pro ni rozhodně není něco nového. Zcela jistě to neslyší prvně.

„Archeologie… Většinou je to především o horku, spoustě kopání a protivném písku. Ale, když se podaří narazit třeba na pohřební komoru, tak všechno to nepohodlí jde stranou. Nikdy nevíte, co v ní objevíte. Co z ní vynesete na světlo po tisíciletích zapomnění. Někdy je to dokonce, jako kdyby vás ta místa volala. Je to… Fascinující. Ale ne, prokleté hrobky jsou skutečně jen pověra. Ne, že by se nestávaly nehody… Ale zatím nás ještě nikdy nesrazil k zemi blesk nebo hejno kobylek a budu ráda, když to tak i zůstane.“ Cukne jí koutek do křivého úsměvu.

„Ano, vrátila. Z Asuánu. Je tam fascinující chrámový komplex. Hmm… byla jste tam někdy? Cestujete také? Hmm, nechte mě hádat. Určitě musíte. Je to vidět na vašich návrzích.“  Dodá sebejistě.