Andor.cz - Dračí doupě online

Lepší? Ve skutečnosti… Nevím, ale Alexova blízkost i přítomnost mi pomáhá. Dokud jsem s ním… A tak jen krátce kývnu hlavou, ačkoliv nic víc k tomu nedodávám, namísto toho se nechávám odvést k sešlému křesílku, do kterého se ovšem nakonec neposadím. Nechci. Znamenalo by to vzdálit se od Alexe a já… Chci být s ním. Máme tak málo času… Nemůžu vyplýtvat, byť jedinou vteřinu z té společné chvíle, kterou jsme zázrakem dostali.

„Hm,“ krátce uhnu pohledem, ale nakonec nemám důvod zastírat a lhát. Ne před Alexanderem, „S Noahem jsme ve městě pátrali po Penfieldovi,“ hlesnu. Jakkoliv jsme honem na autora pokleslé literatury nakonec strávili celé odpoledne, jeví se to najednou tak… Vzdálené. A ve stínu toho všeho i hloupé a malicherné. Cítím Alexovu ruku, jak mimoděk sklouzne po mém boku až k revolveru schovanému pod kabátem u pasu. Lehce se zachvěji, ale Alex nic neříká ani nahněvaně nekrčí obočí, a tak… Také mlčím. Vlastně nemám, co bych k tomu dodala… Kdo jiný, než právě on by měl chápat, proč chodím po městě ozbrojená.

„Je to trochu nezvyk po tom roce nadávání na příšerné teplo. Včera dokonce sněžilo skoro celou noc…“ šeptnu s náznakem úsměvu, který se mi na okamžik díky Alexovi vykreslí ve tváři. Prsty sklouznou po mých vlasech v něžném pohlazení a já na okamžik s výdechem přivřu oči. Stále se o něj opírám a jen vstřebávám vše, co pro mne jeho blízkost znamená. Je tak… Křehký a zároveň opojný moment. Nevnímám zavřenou místnosti v sevřený čtyř holých stěn, všechny své smysly v tu chvíli upínám jen k muži, se kterým tu jsem. Kvůli kterému tu jsem…

A tak se nakonec odhodlám k tomu opět promluvit. O tom… Všem, co se stalo. Nezabíhám do detailů, je to… Pro mě těžké. Mluvit o tom nahlas. Ale musím, potřebuji to. Přesto se mi špatně hledají slova, zadrhávám se a vynechávám všechny ty bolavé drobnosti. Ovšem stejně jako pro mne je těžké o tom mluvit, tak pro Alexe to musí být stejně těžké to poslouchat. Všimnu si, jak se výraz v jeho tváři změní, to lehké napětí i náznak nahněvané linky, co se tam vkrade. Ovšem je to jen stín, slabý náznak pekla, které by dokázal rozpoutat Kamael.

Mlčky kývnu hlavou, když Alex vysloví jeho jméno. Emoce, které neprosákly do jeho výrazu náhle vyvěrají z tónu hlasu, způsobu, jakým to řekne. Zachvěji se, když se i on krátce dotkne místa, kde mi čepel proklála hruď. Tedy… Dumah, ale… Záleží na tom vůbec? Cítila jsem to jako ona. Ten šok i mučivou bolest. „Nejsem si jistá. Mluvil… Mluvil o tom, že má oběť jim pomohla posunout se… Jeden ze základních kamenů… Až bude vše zase tak, jak má být… Ale o ničem konkrétním,“ hlesnu tiše.

Pokoj se ponoří do nepříjemného ticha, jak Alex přemýšlí… Vzpomíná? A já pohledem mimoděk sklouznu ke knize, která leží opuštěně na stolku. Pozdržím se u ní nakonec déle, když ji k mému vlastnímu překvapení poznám. V temném zrcadle. Jedna z mých oblíbených… Kdysi… V minulém životě... V životě Delilah Flanagan. Sedávala jsem s ní v setmělé místnosti s jedinou rozsvícenou lampou ponořená do děsivých krátkých příběhů, co se na stránkách nacházely. Kate… Kate mě jednou málem k smrti vyděsila, když bez klepání vešla do místnosti, protože si díky zhasnutým světlům myslela, že jsem už šla spát. Před Barthem jsem ji schovávala. „V temném zrcadle? Probůh, co to je za název pro knihu? Neříkej mi, že takové slátaniny vážně čteš, Del,“ jako bych na okamžik slyšela jeho hlas, viděla to pozdvižené obočí.

Vzpomínám si… Vzpomínám si na jednu z povídek hned v úvodu. Lehčí. Tehdy skoro úsměvnou, absurdní… Jmenovala se Palác Smrti…

♫♪♪♫

Tu alegorii jsem měla ráda.

Pak ovšem pohledem zavadím o další ohmataný titul. Alenka v Říši divů. Strnu a dech mi na okamžik uvázne v hrdle. Na okamžik… Na okamžik znejistím a bojuji s nutkáním si protřít oči. Opravdu tam… Opravdu ji vidím? Zdá se to tak…

Raději vyhrknu první, co mne napadne. Hlavní je, že je Alex v pořádku. Ano… Ano. Jen na tom záleží. Přesto je to tentokrát jeho ujištění, které mne přinutí se lehce zamračit a možná mne i trochu vyděsí. Ve tváři se mi zračí stín úzkosti, když zmíní… Jako my? Takže… Takže by se odsud nedostal, pokud by to bylo nutné? Rychle se nadechnu – ovšem promluví rychleji než já. A dokonale tím utne cokoliv, co jsem chtěla říci. Na co jsem myslela. Všechno.

„Zavedl mne do sálu, kde… Kde byl zvláštní… Gyroskop,“ vynoří se mi v hlavě slovo popisující sestavu kružnic, které Dumah neznala, avšak já ano. „Na každém z kruhů byl připevněný úlomek zrcadla. Pohybovaly se… Pohybovaly se tak zvláštně. Neumím… Neumím to popsat. Přinutil mne s ním vejít doprostřed těch kruhů… A… Všude byla… Krev. Moje krev. Bolelo to a… Říkal, že už to nebude dlouho trvat… Pak se vše ztratilo. A když jsem znovu přišla k sobě, všechny moje vzpomínky… Byly zpřeházené, přicházely ke mne, zahltily mě, bylo toho… Moc… A Lucifer… Měl radost a…“ zamrkám a zbytek věty se vytratí, jak se mi úzkostí stáhne krk a já nejsem schopná ze sebe vydat ani hlásku.

Polknu a pohledem vyhledám Alexovu tvář. Neměla bych… Neměla, ale… To, jak se tváří, jak se to v něm všechno pere a on…

„… A… Bylo to… Šťastné shledání?“ šeptnu hlasem tichým skoro jako myšlenka, podobajícím se napnuté struně těsně před prasknutím. Dumah byla tak… Nešťastná a já… Vím, že jsem tu otázku vůbec neměla vyslovit, o cizích Verších se přeci nesmí mluvit a… Bojím se toho, že mi odpoví. Nemohlo to dopadnout dobře, jak také? Ale… Je to silnější než já. Ta zoufalá touha po šťastném konci…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Lepší?“ Zazní nedůvěřivá notička v Alexanderově hlase, když začneš vše osvětlovat snad protože to tak je nebo aby neměl takovou starost? Dost možná od obojího něco. „… To jsem rád.“ Jen si dlouze povzdechne, než od tebe poodstoupí, aby tě dovedl ke křesílku, ve kterém před tvým příchodem seděl.

„Pár hodin v sedle?“ Padne otázka, která zákonitě musela padnout, když si to sama zmínila. Ne, už si tě znovu neprohlíží, ale tvůj oděv rozhodně napovídá, že ses dnes chystala na jiný program, než by příslušel dámě. Ucítíš, jak se jeho ruka mezi řečí sveze po tvém pasu a boku, aby po cestě narazila na revolver, který tam máš celou dobu ukrytý. Jen o něj zavadí, ale je ti jasné, že to nebylo jen tak náhodou. V Alexanderově tváři bys teď ale marně hledala nějaký káravý výraz a nebo snad překvapení. Vlastně se tváří tak… jako vždy. Soustředěně a pro neznalé nepřístupně.

„Ano, je podzim. To už si po roce v Provinciích zapomněla, jaké to tu je?“ Drobně se pousměje, zatímco tě lehce pootočí a opět obejme, když se odmítneš posadit.

„Dobře, Del… Dobře. Jak si přejdeš… Hlavně, když ti to pomůže.“ Šeptne a pohladí tě po vlasech, zatímco se tváří opíráš o jeho rameno. Rozhodně je v náruči příjemněji než na nějakém rozvrzaném křesílku. Pocit tepla a bezpečí, který s sebou Alexanderova blízkost přináší se ti pomalu začne rozlévat tělem. Chvíli tak prostě zůstanete, zatímco vzájemně vnímáte dech toho druhého, než opět nabereš trochu rozhodnosti, abys promluvila.

Začneš vše vysvětlovat. I když vše. Rozhodně se to nedá popsat těmi pár slovy, pokud vůbec nějakými. Vidíš, jak Alex svraští obočí, skoro až nahněvaně. Jako kdyby to někdo provedl přímo tobě, ale je to zcela jistě jen slabý odraz toho, jak by na něco takového reagoval Generál. Ten pravý Generál, kterého Dumah během svých dnů v podzemí už ani nevyhlížela. Raději.

„Meč? Myslíš… Lucifer.“ Řekne to jméno s neskrývaným opovržením a potlačovaným vztekem, na který ani u Alexe nejsi až tak zvyklá, než prsty sklouzne po místě na tvé hrudi. Ano, byla to čistá rána. A v tomto místě by měla být snad i smrtelná? Nevěděla si. Andělé vydrželi mnohem více než obyčejné smrtelníci, ale i oni měli své limity.

„Slibný začátek…? Čeho ale?“ Zamračí se Alexander a chvíli působí, jako kdyby se sám snažil dolovat něco z paměti, než jen frustrovaně potřese hlavou a ty pak pokračuješ. O dohodě, kterou uzavřeli, avšak Dumah se rozhodla ji nakonec odmítnout. O tom prostém rozhodnutí, které nakonec vyústilo v to všechno, co se pak odehrálo… To, že ji nakonec dokázali využít i jinak. Proti její vůli.

V tom chvíli rozpačitého ticha, které po tvých slovech nastane, zabloudíš pohledem ke knize, kterou měl Alexander rozečtenou a jenž teď leží nekompromisně zaklapnutá na vratkém stolku. Ani si ji nezaložil. Je to celé tak zcestné ve světle vážných věcí, které tu řešíte, ale přesto po letech strávených v knihách, je to detail, který zrovna ty nepřehlédneš. Kniha nese ne zrovna optimistický název – V temném zrcadle. A sama si ji pamatuješ. Je to sbírka povídek s temnou a hororovou atmosférou. Četla si ji. Samozřejmě, že si ji četla. Ještě tehdy doma. Po večerech, zatímco byl Barth na těch otravných společenských akcích, z kterých ses protentokrát vymluvila. Nebylo ti dobře, nebo to jsi mu alespoň tvrdila a rodinný lékař říkal, že máš odpočívat. Někdy to prostě trvá, než se dají věci zase zpátky dohromady. A tak si seděla na pohovce a… Ale to je dávná historie. Skoro stejně vzdálená jako vzpomínky mrtvé Dumah. Tento výtisk je značně ohmataný na rozdíl od toho, který si tehdy měla. Přesto to vypadá, že těch pár knih, které tu hostům nechali, bylo ještě čitelných. Opravdu je tam Alenka v říši divů? Všimneš si mezi komínkem knížek v oprýskané knihovničce známého titulu.

„Jsem v pořádku. Nemusíš se bát. Ačkoliv… mají zde nečekaně efektivní způsoby, jak ubytovat takové jako my.“ Skočí ti do proudu myšlenek Alexander, který to zvláštní tvrzení, však nijak dále nerozvíjí. Naopak se vrátí k tomu, o čem si mluvila před tím ty.

„Del… On, ale Dumah nezabil, nebo… Ne, určitě tam neskončila. Nemohl by ji přeci jen tak… zabít. To určitě nebyly poslední vzpomínky. Ona…“ Na chvíli zaváhá a stačí pohled to těch tmavých očí, abys viděla, jak se to v něm pere. „Vím, že tam nezemřela. Kamael… On se ní pak setkal. Po tom… všem.“ Řekne a semkne rty do vážného výrazu.   

„Je mi to líto… Opravdu.
Ale obávám se, že tohle je jen začátek války,
kterou v současné situaci nemůžeme vyhrát.“

Vera De Lacey

Pozornost obou žen se upře tvým směrem a tobě poskočí srdce nervozitou. Tohle si nečekala. Vlastně ani při možném fantazírování o tom, jaké by to zde mohlo být, nebyla rozhodně mezi vysněnými verzemi tato.

Rychle přispěcháš se svým představením, a i když vyslovíš své falešné jméno, přijde ti to přirozené. Rozhodně přirozenější, než když si to trénovala ještě zpátky v Davenportu před zrcadlem. Skoro jako kdyby bylo opravdu tvé. Skoro…

Madam Fitzsimonsová lehce povytáhne obočí, když uděláš pukrle, jenž by si jindy zasloužil spíše vévoda, ale ironií osudu jeho takto zdravit nemusíš. Už dávno ne.

„To jsou pěkná slova, lady Crowfordová. Jsem ráda za každou potěšenou čtenářku. Ostatně pro takové jako vy to stále dělám, i když už jsem párkrát přemýšlela o tom, že je na čase pustit tohle místo mladé krvi. Přeci jen už to dělám příliš dlouho.“ Pousměje se Stella.

„Ale copak by si dělala pak, Stello? A především tvé zapálené fanynky? To by byl pro některé opravdu konec světa.“ Pohodí pobaveně hlavou Olivie, která vaši výměnu se zaujetím sleduje.

„Konec světa? Ale no tak, nepřeháněj Olivie. Možná by ztratil něco ze svého břitkého humoru, ale jinak by se nezhroutil do sebe jen protože by pod sloupky v Moderní ženě bylo jiné jméno. Ačkoliv… o redakci to stejné zrovna říci nemůžu.“ Mihne se jí přes rty potměšilý úsměv.

„Ah, šaty. Postaral se mi o ně můj dobrý přítel pan Albury. Jistě znáte pana Alburyho, že?“ Položí zcela nevinnou otázku. Jak by si ale nemohla znát tohle jméno. Jistěže ano. Alburyho salón byl jeden z těch nejvyhlášenějších a největších, ačkoliv se vědělo, že většina modelů a návrhů už jeho majiteli ani neprochází rukama a sám už tolik netvoří. Mít opravdové šaty od Alburyho bylo něco, kvůli čemu by si dámy utrhaly ruce. Však ostatně proto byly často vídány i starší modely z dob, kdy ještě sám více tvořil.

„A ne, žádné překvapení v nich neskrývám, mladá dámo. Už roky ne.“ Zasměje se Stella od srdce, než stočí pozornost opět k Olivii. „A jak jdou cesty? Vidím, že dobře.“

„Ano, nestěžuji si. Po světě je stále spousta zajímavých věcí, které je třeba vynést na světlo.“ Přejede si černovláska mimoděk nehty po složitém náhrdelníku, který jí zdobí útlý krk.

„Zrovna jsem byla na jihu a…“ Zarazí se a pohlédne na tebe. „Neodpověděla jsem na vaši přechozí otázku, že? Jak nezdvořilé. Ano, cestuji. Docela dost cestuji. Je to vlastně taková má obživa… Nebo mám spíš říct možnost přivýdělku? Zatímco tady Stella objevuje nové módní kreace, mě zajímá spíše historie.“ Osvětlí ti něco ze svého života, za co se dá ale ve skutečnosti schovat spousta variant. Můžeš si být jistá, že alespoň tohle není jen smyšlená historka, protože stačí pohled na náhrdelník ověšený tyrkysy a zlatými závěsy v podobě… brouků? Aby ti bylo hned jasné, že tohle nebude pocházet z žádného místního šperkařství a dost možná ani žádného současného.

♫♪♪♫

Zvuk zarachocení klíče v zámku vnímám jen okrajově. Ke dveřím se ani neohlédnu, namísto toho překonám dalšími pár kroky vzdálenost, která mne dělí od bývalého generála nebeských armád i spojeneckých vojsk a bez jediného slova jej obejmu. Vnímám jeho napětí, dlouhý výdech, se kterým mu klesne hruď a já jej o to pevněji obemknu svými pažemi. Matně si uvědomuji, že na mě mluví, ale ta slova ke mne doléhají z dálky a mění se v tichý šum. Nedokážu se soustředit na nic jiného než na teplo, které z něj sálá a vůni, která mi o osamocených večerech tolik chyběla. Tisknu se k němu takřka celým tělem a vdechuji jeho vůni, zatímco mnou prosakuje horkost… Ta jediná, která mne dokáže opravdu zahřát.

Stojím tam, ztracená v jeho blízkosti a přítomnosti, která je tak… Skutečná. Nejsou to jen letmé doteky ztrácející se společně se záblesky vzpomínek, je to… On. Teď a tady. Trochu více se o něj zapřu, jak ze mne opadává napětí až nakonec dokážu volně vydechnout a srdce mi klidně tluče namísto poplašeného třepotání křídel kolibříka zavřeného v příliš malé kleci. Příjemné teplo se mi rozlévá po kůži a vyhání ten sychravý podzimní mráz z kostí a… A mne až nyní dochází, jak moc mi ve skutečnosti Alex chyběl. Byly to jen… Tři dny? Přesto mi to připadalo jako by byl pryč tři týdny.

Nakonec ze sebe zvládnu vypravit to rozechvělé přiznání, které doprovodím i vysvětlením, proč tu vlastně sem. Když slyším úlevu v jeho hlase… Na okamžik se zastydím. Vyděsila jsem ho? Opět… Přesto pokračuji dál, Noah mi nezařídil tuhle návštěvu jen z rozmaru. Jak moc jsem musela vyděsit jeho, když mi to nabídl… Tam, na těch schodech. Nepoznala jsem ho, nepoznala jsem ani své jméno! Všechno od té chvíle bylo tak… Tak zastřené a ostré zároveň.

Až do tohoto okamžiku.

Soustředím se na Alexův hlas, kterým ke mne konejšivě promlouvá. Teď. Tady. Říká mé jméno, Delilah, ne Dumah. Prostě jen… Delilah. Způsob, jakým ho vysloví ve mne vyvolá příjemné zašimrání klouzající po páteři až k místům, kde cítím jeho dlaně tisknoucí mne k němu. „Já se… Snažila, ale… Bylo toho… Moc,“ zašeptám. „Ale už je to lepší. Mnohem lepší,“ dodám takřka bezhlesně.

Až nyní, když se ode mne lehce odtáhne a poodstoupí, zvednu hlavu i pohled k jeho tváři, ze které čtu starost. Bledá? Studená? Nechám se odvést k ošuntělému starému křeslu, které už dávno má svá nejlepší léta za sebou, ovšem neposadím se. Já… Nechci ho pouštět. Ještě ne. Ještě… Chvíli. Kdo ví, zda máme vůbec víc jak pár minut, než to bude Noah, kdo zaklepe na dveře s tím, že musím jít.

„Ne, to je v pořádku, Alexi. Jen… Jen mám za sebou pár hodin v sedle a venku je už trochu… Chladněji,“ nejistě se pousměji. „Jen mě prosím nepouštěj,“ na okamžik uhnu pohledem. Už nedodám, že se bojím, že když ho pustím… Přestane to být skutečné. „Nemáme moc času,“ povzdechnu si.

„Myslím… Myslím, že mě zabil. Vrazil mi meč… Přímo sem,“ stáhnu z jeho zad jednu ze svých rukou a mimoděk se dotknu přesně toho místa, kudy čepel pronikla do těla. Tupý tlak. Bolest. Cvak. „A pak se všechno… Ztratilo. A Když jsem se probrala, tak… Začala jsem si na všechno začala vzpomínat jako… Jako bych to zapomněla a musela se znovu poskládat. Lucifer mluvil o tom, že jsem… Základní kámen. Slibný začátek…“ vyprávím mu, potřebuji to ze sebe… Dostat. Nějak. Zatímco mluvím, pohledem zabloudím ke knize ležící na stolku, kterou předtím četl.

„Nevyléčil mě, protože jsem odmítla mu pomáhat,“ dodám polohlasně. Dohoda… Ta proklatá dohoda. Už se nikdy nedozvím, jestli skutečně bylo v Luciferových možnostech i zájmech ji skutečně vyléčit, zbavit toho nepřirozeného chladu i stínu na duši, který se stal mojí trvalou součástí, aniž bych si to sama uvědomovala.

Kousnu se do vnitřku rtu a přešlápnu z nohy na nohu. „Jsem ráda, že jsi v pořádku. Bála jsem se, že tu dohodou nedodrží,“ změním bez varování téma a znovu se pokusím pousmát, i když jen krátce.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Jedním rychlým krokem překonáš práh a vstoupíš do cely nebo pokoje? To je teď asi vedlejší. Co je podstatné je ten, kvůli kterému si sem v první řadě šla. Alexander na tebe hledí se směsicí překvapení a nejistoty. Rozhodně tě zde nečekal. To vše ještě zesílí, když se za tebou záhy zavřou dveře a ozve se cvaknutí klíče v zámku.

„Del… proč?“ Těkne pohledem mezi tebou a dveřmi, které se za tebou zamknuly jako za dalším z vězňů. To tě ale teď netrápí. Nezastavíš a jen pár kroky překonáš vzdálenost mezi vámi a prostě jej… obejmeš. Nejprve jsou to pouze tvé ruce, které se kolem někoho obtočily, ale po chvíli cítíš, jak jeho hrudník poklesne dlouhým výdechem a jeho paže tě obejmou.

„Del.. Del, co se děje?“ Slyšíš jeho měkký šepot, zatímco se k tobě sklání. Tobě ale ještě chvíli trvá, než se prostě… uklidníš. Nasytíš se toho momentu natolik, abys mu vůbec uvěřila. Ne, tohle nebyl sen. Nebyla to vzpomínka někoho jiného. Bylo to tvé tady a teď. Jen a jen tvé… a také jeho.

„Proč tě sem zavřeli? Co se stalo? Je všechno v pořádku? Ty jsi v pořádku?“ Odtáhne se o kousíček. V jeho hlase je patrné jisté napětí. Přeci jen tvůj příchod nebyl zrovna standartní, ačkoliv, co je tady standartní? „Ty mě taky, Del. Ty mě taky.“ Odpoví ti na tvá rozechvělá slova, než tě k sobě zase přitiskne. Cítíš jeho teplo, díky kterému tvé tělo pomalu rozmrzá po příchodu z mrazivé noci. Je to zvláštní. Kolikrát už jste spolu takto byli, ale teď se těch pár dní bez něj se zdálo tak zvláštně dlouhých. Mohly za to Verše a nebo to, co se vše stalo po tvém návratu do Nového Jeruzaléma? Kdo ví. Důležité bylo, že jsi to sem zvládla.

„Takže jen návštěva… To rád slyším.“ Vydechne s neskrývanou úlevou, když zmíníš služby mladého agenta. „I když netěší mne, že krátká, ale… Cože to říkáš?“ Zarazí se, když se začneš zpovídat z důvodu, kvůli kterému zde jsi. Ty Verše. Vše, co se jí stalo. Bylo toho tolik. Až příliš…

„Ššš, Del… Rozumím.“ Přitáhne si tě Alexander blíže a opře si hlavu do tvých vlasů. „Hlavně pomalu, ano? Teď už jsi tady. Jsi zpátky. Zpátky ve svém životě.“ Promlouvá k tobě pomalu, jako kdyby stál spíše před splašeným koněm. „Nemáš se tu čeho bát, Delilah. Jsme tu spolu.“ Vysloví měkce tvé jméno, než se trochu odtáhne a trochu zamračeným pohledem sklouzne po tvé tváři, kterou lehce pohladí. „Jsi bledá… A studená. Pojď, měla by ses posadit.“ Poodstoupí od tebe, ale nepouští tě. Snad kdyby se ti začaly podlamovat nohy. Kdyby jen věděl, že už máš za sebou více než hodinovou cestu sem na koňském hřbetě. Alexander tě drží za paži, zatímco tě vede pomalu ke křesílku, ve kterém před tím seděl on. Vypadá podobně ošuntěle jako ostatní nábytek zde. Z polstrování se na pár místech třepí změti nití, ale jinak nevypadá jako něco, co by se snad mělo pod tvou vahou složit. Ostatně Alexander v něm seděl ještě pár chvil zpátky.

♫♪♪♫

Odpočinek je nyní to poslední, co řeším. Vlastně se děsím chvíle, kdy se zastavím a zůstanu sama v místnosti, obklopena jen čtyřmi stěnami a vlastními myšlenkami. Navzdory únavě a tahavému pocitu ve svalech bych byla schopná se vydat ulicemi do hotelu klidně pěšky. Nicméně to Noahovi nijak nerozporuji, přeci jen má pravdu – byl to dlouhý den.
Stojím sama na nádvoří a roztěkaně se rozhlížím kolem sebe. Nepůsobí to úplně jako vězení, které jsem si představovala, ale… Určitě tady je, když zde drží Alexe. Dokonce v pár oknech zahlédnu i pohyb, i když jinak zde čekám… Sama. Žádné hlídky, ozbrojení policisté… Ovšem příliš nad tím nepřemýšlím. Pohledem raději zakotvím na obloze poseté hvězdami, které se už stačily proklubat soumrakem.

Na chvíli se v tom pohledu… Ztratím. Jako bych se vrátila do Damašku, pod starý strom uprostřed náměstí. Seděla jsem tam a sledovala noční oblohu… Vždy jsem smrtelníkům záviděla tuhle část světa. Noc. Černá nebesa ředěná indigovou modří a bezpočet hvězd zářících studeným světlem… A tak tam stojím a upínám svůj zrak nahoru ke hvězdám, takřka slyším v uších nepříliš vzdálený rozhovor Lucifera se Zerachiel a Kamaelem.

Poslední vzpomínka na setkání čtyř… Přátel… Kterými jsme ve skutečnosti nikdy nebyli. Nebo spíše… Oni? Rozechvěle vydechnu, když si uvědomím, jak… Jak snadné je ztratit se v tom.

Z přemýšlení mne vytrhne až Noahův hlas. Trochu se leknu, neviděla jsem ho přicházet na kolik jsem přestala vnímat své okolí. Roztržitě kývnu hlavou, ačkoliv vážný tón jeho hlasu mne vzápětí lehce zaskočí. Naznačuje tím… Abych se nepokoušela mu pomoci utéct? Zamrkám. Ze všech věcí mne tahle vlastně ani nenapadla.
„Ne… Žádné hloupost nemám v plánu. Nechci věci komplikovat,“ zopakuji po něm mechanicky a pak… Zaváhám. Na trestuhodně dlouhou chvíli se odmlčím, než se konečně nadechnu k odpovědi. „Ano, věřím ti,“ řeknu tiše. Noah nemá ani ponětí, jak moc mě bolí to říci nahlas. Já… Ano… Doopravdy mu věřím, není to lež, jinak bych s ním přeci nikam nevyrazila – včera ani dnes. Ale… Jaká je hranice je mezi přesvědčením a rozkazem? „Jen nejsem pořád úplně… Ve své kůži,“ dodám polohlasně pod tíhou výčitek svědomí. Nezaslouží si, abych takhle přemýšlela o jeho úmyslech. Bilancovala…

Poté už mlčky následuji Noaha do budovy. Ve vchodu se málem srazíme s jedním mužem, který vypadá… Že bych se mu nejraději obloukem vyhnula. Když nás míjí, neubráním se dalšímu pohledu na jeho zjizvená tvář, dost dlouhému na to, abych si všimla, že mne také pozoruje a… A to už mi Noah naznačí, abych nezdržovala, a tak rychle natáhnu krok. Raději nechci přemýšlet o tom, co si o mě tady musí myslet. Ani ten člověk na vrátnici se na mne kdovíjak netvářil, ale… Ale co já vím, třeba tohle bylo běžnější, než si myslím.

Ani uvnitř budovy to nevypadá jako vězení, o kterém jsem četla v knihách. Ale… Já nevím. Jsme přeci v Zahradách. Asi… Asi to nebude jen věznice? A pokud tu mají být „lepší“ cely, tak to i dává smysl. Asi. Nevím a rozhodně se Noaha na nic nevyptávám. Ostatně na to není ani moc prostor, Noah mne nakonec nechává za dveřmi místnosti, ve které zmizí zřejmě kvůli vyjednávání mé návštěvy. Čekám opřená zády o zeď vedle dveří a nervózně si mnu ruce, popotahuji rukavice i rukávy kabátu, zkrátka cokoliv jen abych se zaměstnala.

Okamžitě odskočím od zdi, když Noah vyjde ven a s neskrývaným napětím na něj pohlédnu. „Takže to vyšlo? To jsem… To jsem ráda,“ vydechnu s náznakem úlevy v hlase. Srdce mi jako na povel poskočí do rychlejšího tempa. Takže Alexe vážně uvidím… Rychle natáhnu krok, abych Noahovi stačila.
Tentokrát míříme po schodech dolů. Do… Suterénu? Tahle část budovy už více připomíná místo z mích představ. Lehce se ošiju a přitáhnu si kabát blíže k tělu. Jediná okna zde jsou úzké průzory u stropu, ale… Aspoň tu nějaká jsou. To je dobře. Dobře… Opakuji si to v duchu a snažím se klidně dýchat. Uzavřené prostory mi nedělají dobře, v místnosti bez oken nejsem schopná vydržet déle jak nezbytnou chvíli, a to jen s dobrým důvodem. Ale snažím se na to nemyslet, nepřidávat si k tomu všemu ještě… Tohle.

Muže sedící u stolku, které míjíme tentokrát ani nezdravím. Nejsem si jistá, zda bych… Vůbec měla něco říkat, a tak to raději nechávám jen na Noahovi, který… Který tady má zřejmě opravdu zvučné jméno. Nemělo by mě to překvapit, ale stejně je zvláštní to vidět. Naštěstí stačí jen pár vět. Sice si nejsem jistá jako co mne původně chtěl Noah označit, ale hned to pouštím z hlavy, když projdeme i přes stráž a pokračujeme chodbou dál.

Vězeň. Nejraději bych Noaha napomenula, ať tak o něm nemluví, zní to… Zní to strašně. A strašné to je! Ale… Ale na tom teď nezáleží. Nejistě se pousměji a zavrtím hlavou. „Myslím, že toho se bát opravdu nemusím. A… Dobře, zaklepu,“ přitakám, zatímco pozoruji, jak Noah otáčí klíčem v zámku. Z představy, že vejdu dovnitř a ozve se za mnou ten stejný zvuk – zamknutí – ve mne vyvolává úzkost, ale nakonec… Je to jen malá oběť.

Nadechnu se a rychle překročím práh místnosti. Ocitnu se tak v pokoji… Která nevypadá jako cela. Tedy… Přívětivé ani útulné to zde rozhodně není, svým způsobem mi to připomene ten druhý „lepší“ pokoj v suterénu léčebny, ale i tak to zde vypadá lépe. Nicméně se zde rozhlédnu opravdu jen letmo, pohledem okamžitě zakotvím na Alexovi, který… No, rozhodně nevypadá jako vězeň. Ne v tom obleku. Jindy by mi asi přišlo i úsměvné, že na světě očividně existuje jen málo věcí, které by Alexe donutily vzdát se gentlemanského stylu oblékání dle přísných pravidel společnosti.

Nyní se ovšem očima zastavím na jeho tváři. Hltám každičký malý detail jako bych ji snad viděla poprvé. Jen… Jen ty kratší rudé vlasy mne stále tahají za oči, skoro jako bych si na ně musela znovu zvykat. Přesto jakmile vstane a vysloví mé jméno, tak bez rozmýšlení k němu vykročím, abych ho bez jediného slova objala. Prostě jen… Objala. Přitisknu se k němu a… Nevím. Pořád nic neříkám, prostě se jen nechávám obklopit jeho blízkostí, dokud… Dokud s dlouhým výdechem, se kterým se mi konečně z ramen vytratí napětí i svíravý pocit kolem žaludku, nepřivřu pro tu chvíli oči.

„Chyběl jsi mi,“ hlesnu tiše a hlas se mi povážlivě zachvěje, jak se mi na pár vteřin slije vlastní strach, když ho zatknuli a úzkost Dumah, když se probrala na posteli s myslí zahlcenou stovkami střípků ze vzpomínek na Generála.
„Noah mi zařídil krátkou návštěvu,“ začnu s vysvětlováním dříve než stačí promluvit on sám. „Nevěděl, co se mnou dělat, měla jsem… Další špatný Verš z té… Doby po Damašku. Na jeho konci… Já, nevím, jak to popsat, ale… Něco se mi stalo a začali se mi vracet všechny vzpomínky, tedy… Tedy Dumah a bylo toho... Desítky… Stovky… Moc a…“ vydechnu a v další chvíli se zarazím, když mi dojde… Že to zase dělám. Drmolím a hrnu to ze sebe namísto toho, abych se zastavila a vydechla.

„… chyběl jsi mi,“ zopakuji namísto toho, abych pokračovala dál.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Noah po tobě sklouzne přemýšlivým pohledem, když zmíníš drožku a pak přikývne. „Máš pravdu, Del. To bude určitě příjemnější než se trmácet zpátky v sedle. Potřebuješ si odpočinout. Byl to dlouhý den.“ Dodá chápavě, než si od tebe převezme otěže koně a odvede oba dva kamsi do stájí. Ty zde zůstaneš sama. Je tohle vězení? Těžko říct. Nikdy si v žádném nebyla, ale nepřijde ti, že by nádvoří bylo nějak hlídané. Vlastně je tu nezvyklý klid. Nebýt toho vrátného u brány, zatím nepotkala bys tu živáčka, alespoň zatím.

Sem tam vidíš, jak se mihne silueta nějaké postavy v rozsvícených oknech. Avšak nestojíš tu nakonec až tak dlouho. Skutečně uteče jen pár minut, než opět zaslechneš kroky a uvidíš známou postavu. „Tak, vyřízeno. Teď se drž u mě a ideálně na sebe moc neupozorňuj. Domluvím to… Nebo to alespoň zkusím. Bude to na mou zodpovědnost, takže tě poprosím, abyste ty ani pan Archadale nedělali žádné hlouposti. Bylo by to teď zbytečné… a spíše všechny věci zkomplikovalo.“ Promluví klidným, avšak vážným tónem, který mu tak nesedí, než se na moment odmlčí. „Věříš mi, že?“ Padne ta zvláštní otázka, na jejíž odpověď si trpělivě počká.

„Půjdeme.“ Pokyne ti pak a společně vyrazíte k jedněm z mnoha dveří, jenž vedou na prostorné nádvoří. Tentokrát už nejsou zamčené, přesto se v nich málem srazíte s mužem, přes jehož tvář se táhne dlouhá jizva a u pasu zahlédneš zavěšené zbraně, které ani dlouhý kabát dostatečně neskryje. Noah mu věnuje letmý úsměv, ale muž jen zamručí a kývne na pozdrav bez dalších slov, než projde ven. Ucítíš na sobě jeho pohled, ale to už tě potáhne Noah za ruku, abyste vešli dovnitř a zabouchne za vámi dveře.

Táhne se před vámi dlouhá chodba. Vypadá to, že nádvoří bude chodbami lemováno. Ani zde to nevypadá nijak zvláštně. Žádné cely ani bachaři sedící znuděně na lavičkách. Spíše to připomíná opravdu nějaký… úřad?

Noah tě zavede k jedněm dveřím, na které zaklepe. „Počkej tady.“ Šeptne v rychlosti, než se ozve zpoza dveří Dále. A on vstoupí…

„Bransone? Co ty tady… Děje se…“ *Klap* Zabouchnou se dveře a utlumí zbytek rozhovoru do nerozeznatelného šepotu. A ty zůstaneš na chodbě. Opět čekáš. Tentokrát to Noahovi netrvá takovou chvíli jako u koní. Máš ale štěstí. Oproti tomu, jak se v horních patrech čile míhaly siluety, tady je nezvyklý klid. Ať už je k tomu jakýkoliv důvod, je to rozhodně lepší, než tu muset někomu vysvětlovat, kdože vůbec si a co tu pohledáváš. A tak… čekáš.

Nakonec se však dveře otevřou a hlasy zpoza nich zesílí. „Bez obav… Znáš mě.“ Zní Noahův bezstarostný hlas podbarvený pobavením, než proklouzne ven na chodbu a jako mávnutím kouzelného proutku zase zvážní. „To bychom měli. Tak pojď. Naštěstí tu nejsou až tak přísná bezpečnostní opatření.“ Dodá, ale to už kráčí dál.

Noah odemkne jedny ze dveří a před vámi se otevře široké schodiště. Sejdete schody do patra se suterénem, které je částečně pod úrovní vozovky. Jsou tu jen úzká okénka u stropu, která jsou vybavena mřížemi. Tohle už vypadá rozhodně více jako vězení, ačkoliv ani zde nevidíš nějaké zamřížované cely. Prostě jen těžké dveře lemující chodbu v širokých rozestupech. Sami sestoupíte do otevřené místnosti, která předchází chodbě za ní. U stolku tu sedí dvojice mužů v uniformách. Na stole jsou rozložené noviny a o něčem diskutují. U stěny za nimi si můžeš všimnout opřených pušek.

„Pane… Pane Bransone?!“ Trhne jeden z nich pohledem k Noahovi, na kterého hledí a div nezasalutuje.

„Pane! Co potřebujete?“ Přidá se k němu rychle druhý, který rychle poposune noviny tak, aby nebyly všem až tak na očích.

„V pořádku pánové. Jsem tu za jedním ze zadržených. Tady má… můj doprovod s ním má nějaké záležitosti k řešení. Už jsem mluvil s velitelem Soarsem. Povolení i klíče mám. Nemusíte se obtěžovat. Zvládnu to sám.“ Mávne na ně Noah, aby zůstali sedět.

„Pane… Jistě, pane. Jak si přejete.“ Posadí se zase ten, který se před tím tak horlivě postavil. Na nic dalšího se ho neptají. Prostě vás jen sledují, než se jim vzdálíte v chodbě. Noah jde vedle tebe a ve tváři má nečitelný výraz, ale ty máš teď zcela jiné starosti.

„Tak jsme tady. Až budeš chtít ven, prostě zaklepej a já zase odemknu. Počítám, že kontrolovat, jestli tě vězeň nenapadl, nebudu muset.“ Prohodí Noah s křivým úsměvem, než klíč zarachotí v zámku a pak… se dveře otevřou.

Před tebou se otevře výhled do potemnělé místnosti. Ne, rozhodně to nevypadá jako cela, jakou by sis ve vězení představovala. Vlastně to má daleko i k tvému ubytování v Greenhillu. Místnost není zrovna velká, ale můžeš si v ní všimnout postele, stolků i židlí. Vlastně to v něčem připomíná hotel, i když dost nuzný hotel, na jaký si zrovna ty nebyla zvyklá. Ale ošuntělý nábytek není to, co přitáhne tvoji pozornost.

Alexander. Je skutečně tam. Sedí v křesílku a v tlumeném světle lampy si čte nějakou knihu. Tedy spíše četl, protože teď je pohled jeho černých očí upřený na dveře, které se otevřely. Dokonce i tady má na sobě svůj oblek, kterého se někdy tak tvrdošíjně drží, když chodíte do společnosti nebo to alespoň hrozí. Rudé vlasy mu spadají v pár pramenech po ramenou, i když dávno nejsou tak dlouhé, jako bývaly.

Do té doby klidnou tváří se mu mihne překvapení, než svraští čelo, snad jako kdyby tomu ani nechtěl věřit. S bouchnutím zavře rozečtenou knihu a postaví se rychle na nohy.

„Del…?“

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

„Ano, pouze jednou do roka. Ale jak říkám, některých věcí je lepší si dopřát pomálu, aby se nepřejedly.“ Prohodí skoro až spiklenecky, než jen pokývne poté, co zmíníš pár faktů o Sedmikrásce. A pak… Pak padne zčistajasna ta neočekávaná nabídka, po které se ti rozbuší srdce. Potkat se s paní Fitzsimonsovou? Tou paní Fitzsimonsovou?!

V první chvíli si musíš v hlavě zopakovat slovo od slova, co ti žena v modrém řekla. Neslyšela si třeba špatně? Ale ne… Ne, z výrazu v její tváři je patrné, že vyčkává na tvou odpověď. A ta na sebe nakonec nenechá tak dlouho čekat.

Samozřejmě, že ano! Jak také jinak. Tohle byla nabídka, která se neodmítala.

„Dobře, vidím, že vás to zaskočilo. Mohu tušit, že nejspíše příjemně.“ Pousměje se vědoucně, zatímco na rozdíl od tebe zachovává přeci jen klid. Avšak pro ni to viditelně není něco tak speciálního jako pro tebe.

Rozhovor se pak stočí ještě k jedné věci. Poněkud osobnější věci. Tvé inspiraci. Pravda zdrojů máš spoustu a některé jsou skutečně neotřelé. Olivie tě poslouchá s hlavou lehce nakloněnou na stranu, než domluvíš.

„Ano, všimla jsem si, že holdujete spíše volnějších střihům a inspirací z naší historie… Tohle máme společné. I proto mě vaše práce zaujala.“ Pronese konverzačním tónem. Rozhodně na jejích slovech něco bude. To, jak působí. Jaké má na sobě šperky, které dost možná budou staré pár stovek let. Madam Warder viditelně bude také fanynkou historie, alespoň co se módního pole týká.

„Se Stellou? Hmm… Pár let to už bude.“ Zamyšleně nakrčí rty. „Ale vídáme se sporadicky. Tedy teď už spíše pouze na podobných akcích. Nejsem příliš často v Novém Jeruzalému... Hodně cestuji. Většinou jsem na pár měsíců pryč. Někdy většinu roku. Cesty jsou i v dnešní době dlouhé, ale je pravda, že se svět zdá stále menší díky tomu, jak se rozšiřuje železniční síť, a to ani nemluvím o vzducholodích.“ Podotkne za doprovodu drobného pokrčení ramen.

„Ale tak pojďme. Myslím, že jsem Stellu viděla někde… Hmm, tímto směrem.“ Rozhlédne se kolem vás, než pohledem zakotví na vzdálené části rozlehlého sálu a energicky vykročí. Rozhodně nekorzujete pomalým tempem, ale madam Warder má ráda viditelně ostré tempo, takže cupitáš za ní, avšak na nějaké rozhovory během cesty tohle zrovna není ideální. Sem tam se musíš prosmýknout mezi pár hosty. Otírají se o tebe drahé látky stejně jako vůně luxusních parfémů, které se střídají společně s tím, kolem koho zrovna procházíš. Je to skutečně barvitý svět.

„No vida.“ Usměje se Olivie, když o něco zvolní, než dojdete k ženě, která si přitáhne tvou pozornost. Stojí u stolků a viditelně se s někým baví. Není zrovna v obležení hostů, ale vypadá to na nějaký postarší pár. Žena, na kterou Olivie hledí vypadá opravdu starší. Dost určitě starší než tvá matka, přesto působí elegantně a vlastně až nezvykle zachovalo. Tahle dáma umí viditelně stárnout s grácií.

Nebýt stříbrných vlasů, které má vyčesané do složitého účesu, jistě bys jí hádala mnohem méně let. Na sobě má černé šaty, které i když mohou na první pohled působit jednoduše, není tomu tak. Je to právě složité kovové zdobení, které tento dojem velmi rychle rozbíjí. Dokonce je sladěné i s jejími šperky, které v sobě nesou společné vzory. Vypadá to, jako kdyby na tomto kousku garderoby nepracovali pouze krejčí ale i šperkaři. Rozhodně to není nejkřiklavější model jako jiné, které si zde viděla, ale jeho originalita je patrná až při bližším pohledu, kdy vyniknou samotné detaily.

Z rozhovoru toho příliš neslyšíš, ale pak se na vás upřou její hnědé oči. O tebe pouze krátce zavadí, ale zastaví se až na Olivii, která zatím s tebou čeká v uctivé vzdálenosti. Stačí pár chvil k tomu, aby se rozloučila s neznámou dvojicí a pak pokyne vaším směrem.

„Olivie… Dlouho jsme se neviděly.“ Usměje se na ženu, která tě k ní doprovodila a přátelsky jí stiskne ruku.

„Stello, ráda tě zase vidím. Jak je to už dlouho?“ Oplatí jí úsměv černovláska.

„Už to bude pomalu rok, řekla bych. Nebo určitě pár měsíců.“ Odvětí jí, než se pohledy obou dam stočí k… tobě.

„Čas letí někdy závratnou rychlostí… Ráda bych ti někoho představila. Tohle je madam… Crowfordová?“ Nakrčí Olivie trochu přemýšlivě čelo. „Pracuje pro Sedmikrásku.“ Dodá už jistěji další informaci.

„Sedmikrásku? Ah… už vím. Těší mě. Stella Fitzsimons.“ Kývne na tebe dáma, kterou konečně potkáváš naživo a není to jen jméno pod všemi těmi úžasnými články, ale žena z masa a kostí. Stejně jako ty.