Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Ostré lokty Vera De Lacey „Cože?... Skutečně?“ Tentokrát Olivii upřímně zaskočíš. Za svých celých devatenáct let si nikdy nebyla dále než v širším okolí Jeruzaléma. Pro někoho by to mohlo být daleko, ale pro takové, kteří cestovali přes moře a oceány do krajin, kde se mluvilo rozmanitými dialekty… „Nikdy jste nebyla dál odtud? Tedy… To je opravdu překvapivé. Nebudu lhát, zaskočila jste mě madam Crowfordová. Už jen díky vašim návrhům… V tom případě asi musíte mít dobře nastudovaná všemožná odborná pojednání o historii a cestopisy nebo… nebo máte prostě jen velmi specifickou a bohatou fantazii.“ Potřese stále poněkud nevěřícně hlavou a zdá se ti, že ty šedé oči se na okamžik přimhouří do skoro až podezřívavých škvírek.
„Tak není malé… To jistě. Každá zkušenost se počítá. Na druhou stranu, pokud bych si měla vybrat, jestli svůj čas věnuji prastarému chrámovému komplexu u Nilu nebo vesnickému kostelu, má volba je jasná… Nerada dělám v životě kompromisy. Ústupky. Zní to možná egoisticky a tvrdě, ale nakonec se jednoho dne otočíte přes rameno a zjistíte, že váš celý život byl jeden velký kompromis a nezískala jste nic z toho, co jste ve skutečnosti chtěla. Ne, tohle není pro mě. Raději šlápnout pár lidem na kuří oko, než se všem zpovídat z vlastních rozhodnutí a snažit se jim zalíbit.“ Rozhodní se Olivie, která skutečně najednou působí nezvykle zapáleně. Odhodlaně. A velmi nekonformně na mladou dámu z vyšší společnosti, kterou zcela jistě je.
„Olivie, drahá… víš, že to není někdy tak snadné. Jsou tu určité společenské konvence a…“
„Ale no tak, Stello. Ještě řekni, že bys byla tam, kde jsi, kdyby sis nešla tvrdě za svým nehledě na názory ostatních.“ Přeruší Olivie paní Fitzsimonsovou, která však jen povytáhne obočí, než pokývá souhlasně hlavou a pohlédne na tebe.
„Ale… madam Warder má pravdu. Nebyla bych zde, kdybych neměla pořádně ostré lokty. A pokud to se svou kariérou myslíte vážně a chcete to dotáhnout někam dále než na šestou stranu v Sedmikrásce, musíte je mít také. Nebo se to alespoň naučit. Zvláště jako žena. Samozřejmě není žádná ostuda, pokud vám tohle stačí. Jsou tací, kteří jsou spokojení i s málem nebo třeba ve skutečnosti chtějí něco naprosto jiného…“ Nespustí z tebe pohled, než se po pár vteřinách napije ze sklenky a otočí se na Olivii. „Obě jsme si vybraly poněkud trnitou cestu, ale přinesla své ovoce, že?“
„To nepochybně.“ Usměje se Olivie. „Tak hejna kobylek jsou ještě to nejmenší. Nekonečné zatracení je dle mého děsivější hrozba. Ovšem, nic takového pár nápisů na zdi nezajistí. Na to by se jeden musel více snažit.“ Mávne nad tím černovláska ledabyle rukou. „No, vidíte. Máte seznam. Tak prostě jeďte. Co vám brání? Jednou… Víte, že jednou může znamenat také nikdy?“ Povytáhne tmavé obočí, než se natáhne pro jednu ze sklenek na tácu od procházejícího číšníka a bez jakýchkoliv přípitků se prostě napije.
„Ale ne. Leptis Magnu jsem ještě neviděla. Jeden můj dobrý známý tam byl ale po nějaký čas aktivní. Vlastně ani nevím, jestli tam ještě je…“ Poklepe si prstem zamyšleně rty, než jen rozhodí lehkce rukama „Hmm, no, kdo ví. Tohle ale není nic pro mě. “
„Tak… Jak si užíváte večer, madam? Už jste tu dostala pár motivačních proslovů a zaručených rad do života… S takovou se divím, že tu ještě s námi konverzujete. Dokonce bez skleničky. Myslím, že tu začínáme zosobňovat ty přemoudřelé skupinky dam, kterým je radno se vyhnout.“ Zasměje se Stella sebekriticky a Olivie se jen kysele ušklíbne, avšak v něčem má madam Fitzsimonsová pravdu. Měla by si být někde jinde. Dost možná už nějakou dobu…
| ||
| |||
| Plány do budoucna Delilah Blair Flanagan Kovový odlesk náramku, nebo spíše okovu, ti připomene nepříliš šťastné vzpomínky. Stačí jeden krátký pohled, abys věděla, o co jde i to, jak se dost možná cítí Alexander. Pokud tedy tyto věci na vás mají podobný efekt jako tehdy na ně. „To mě vlastně ani nepřekvapuje.“ Odvětí stroze Alex na tvou poznámku o kouscích, které si viděla u Lucifera. Co viděla? Měla možnost si je sama vyzkoušet. „Ale tohle jsou kousky patřící Zlatému městu. Ostatně Lucifer měl k dispozici značnou část věcí, které původně patřili… nám.“ Povzdechne si tiše. „Používaly je obě strany. Ze zjevných důvodů. A teď? No, teď je používají bezpečnostní složky Nového Jeruzaléma evidentně. Vlastně… to celé dává smysl. I když radost mi to zrovna nedělá.“ Opět dojde na to chabé odlehčení, které však kazí Alexandrův unavený vzhled.
„V pořádku, Del. Nemusíš mít o mě strach, ano?“ Opře své čelo na chvíli do tvých vlasů, zatímco se snažíš přijít na to, co s tím. Není ale moc možností. Ne takových, aby z toho nebyl nakonec bitý Noah a neměli jste v patách jeruzalémskou policii. Opět. „Někdy prostě to nejlepší, co můžeme udělat, je čekat.“ Zazní jeho smířená slova. Ne, skutečně nezní jako Alex, který se i uměl hněvat a že to někdy bylo i trochu děsivé. Hlavně pro ostatní kolem něj. Teď však působí rozvážně a skutečně… unaveně. „Pro mě?“ Odtáhne se maličko, aby ti pohlédl opět do očí. „Hmm… Ale no tak, Del. Je to v pořádku. Opravdu mi nic není. Je to jen dočasný efekt těch pout. Nic hrozného.“ Pousměje se a chlácholivě ti prohrábne prsty vlasy. „Jsem v pořádku a…“ Na moment se zamyslí, než mu koutek rtů poskočí a trochu rozšíří jinak skoro nepatrný úsměv.
„…A pokud bys mi chtěla nějak pomoci, tak ano… Byla by tu jedna věc. Hmm, nepůjčila bys mi na těch dní svou šálu?“ Protočí mezi prsty jeden z cípů, který kouká skrz polorozepnutého kabátu. „Jen tu šálu.“ Kývne. Celé to zní poněkud absurdně, ale ať už to dělá kvůli tomu, že by mu zde byla skutečně zima a nebo, abys měla pocit, že jsi udělala skutečně něco, čím mu můžeš pomoci, tak čeká na tvou odpověď.
„Neposadíme se? Tedy… nevím, kolik máme času, ale dokud ho máme…“ Pokývne hlavou do vzdálenější části místnosti, která se utápí v šeru, ve kterém je patrná silueta postele. Asi je to jediné místo, kde si můžete oba sednout, protože kromě křesílka, v němž před tím Alexander seděl a četl, tu nic dalšího vhodného není. Pokud bys tedy nechtěla sedět na stole, ale ten už na první pohled nepůsobil jako příliš bytelný kus nábytku.
„Je to tady trochu skromnější, ale oproti celám pro obyčejné zločince, je tohle vlastně luxus.“ Rozhodí Alex rukama, zatímco tě na těch pár metrů vezme kolem pasu. Postel je to obyčejná. Dřevěný rám, matrace, dokonce je tu polštář, přikrývka a nějaká deka. Skutečně to připomíná tvůj týden strávený v tom lepším pokoji tehdy pod Greenhillem. Dokonce je to tu ještě větší. Jen ta zima… Ta zima je všude stejná a snad tady je o něco horší, protože se podzim už pomalu láme v zimu.
„Tak… vím, že možná nemáme zas tolik času, ale… Co myslíš, že bychom mohli dělat, až mě pustí?“ Usadí se Alexander na postel a poplácá místo vedle sebe, aby tě k sobě přizval také. „Kromě horké koupele tedy.“ Pronese skoro až zasněně.
„Hmm, když už si zmínila Covington square… Byla si někdy na bleším trhu? Nebo vlastně jakémkoliv větším trhu?“ Otočí se na tebe a drobně přimhouří ty černé oči, jenž se v tomto šeru stávají dokonale černými body v siluetě jeho tváře. „Dát si pečené kaštany a tvářit se jako jedni z mnoha? Možná koupit nějaký ošuntělý kufr s podezřelými dírami? Nebo neznámý portrét s ohořelým rámem od roztržitého staříka?“ Přitáhne si tě blíže. „Ahh, neměl bych ty hororové povídky tak číst, ale literární výběr tu mají dost… omezený.“
| ||
| |||
 | Malá dobrodružství Tak stará nejste, dere se mi na jazyk, ale to vím i já, že podobným poznámkám je lepší se vyvarovat. Nad tím, jestli se mi zdá výhled na další roky prakticky bez konce nebo ne, se však jenom pousměji. Rozporovat to nehodlám. Snad jenom… Čím to, že jsem tohle téma přitáhla i sem? Do toho krásného, zlatem prozářeného sálu? Všechno jednou končí, je to přirozené, a právě to nás všechny spojuje. Konec. Ať už přijde v jakékoliv podobě. Avšak pochybuji, že si ho tady někdo představuje jako tu nekonečně šedou pustinu prozářenou jenom rudými záblesky očí příšer. Ne, to není osud, s kterým bych se dokázala smířit. Přesně jako to říkal William, musíme věřit – a zároveň se připravit. A možná je to i jeden z důvodů, proč jsem sem jela. Nechci ničeho litovat. Pokud nám opravdu zbývá už jenom několik málo chvil na tomto světě, nechci je promrhat. „Ano, to byl můj návrh,“ přitakám, přičemž mi po rtech přeběhne další pousmání. Jak málo stačí, aby skrze stahující se mračna prosvitly sluneční paprsky a strhly mé úvahy docela jiným směrem. Madam Fitzsimonsová si mě všimla. Nebo přinejmenším něčeho, co jsem navrhla. „Jsem ráda, že se líbil. Obzvláště vám. Brýle a modrý kapesník? Dobře, dobře… Kdo jsem, abych odmítla takovou výzvu. Ostatně jsem se tady chtěla porozhlédnout už předtím a takhle si nebudu říkat, že bloudím, ale že je to takové malé dobrodružství…“
O to uspokojivější bude, až pana Alburyho najdu. Nakonec to vypadá na pěkný večer, i když se čas od času připomenou starosti a všechny ty důvody, proč jsem váhala, zda se ho vůbec zúčastnit. Byť jsem se však původně nechtěla zdržovat nikterak dlouho, už nemyslím, že se odsud vymotám dříve, než dorazí služebnictvo a hosty bude vyhánět s metlou v ruce… Není to zábavná představa? No, dobře, to bych panu Haylandovi neudělala, ale… Ach. Málem bych zapomněla. Čas, kdy bych se měla nahlásit, se nepochybně blíží, a tak se to snažím udržet v hlavě, zatímco se rozhovor stočí přes volbu doplňků madam Werner k horkému písku v Asuánu. „Bohužel,“ odpovídám spíše pobaveně než smutně. „Nikdy jsem nebyla dále než týden na koni za Jeruzalémem. Snažím se aspoň navštěvovat místa po okolí, ale obávám se, že se to s vašimi cestami srovnat nedá… ale i tak člověk pozná zajímavé lidi,“ pousměji se. „Mám dlouhý seznam míst, kam by se jednou ráda podívala. Jako každá dáma bych samozřejmě nepohrdla Paříží nebo Benátkami, ale pak je tam také Efez, Apamea… Nedávno jsem četla o Leptis Magně. Byla jste tam někdy? A díky vám si tam připíšu i Asuán. Jednou…“ kývnu, jako bych si to chtěla slíbit navzdory tomu, co jsem se dnes dozvěděla a co mě pronásledovalo z Essingtonské oranžerie až sem. „Svět je velký. Ráda bych z něj viděla alespoň něco, i když zatím si nemohu stěžovat, že bych toho neměla dost ke zkoumání a objevování i přímo tady. Žádné dobrodružství není moc malé.“ Žádné dobrodružství není moc malé? Řekla by to i Zerachiel? Ne… Ne, nikdy by se nespokojila s mými malými cestami a mělkými doušky svobody, po které toužila. Chtěla více. Vždycky toho chtěla více, ale… v porovnání, kde jsem před rokem byla, a především jak jsem se cítila, mi to všechno malé nepřipadá. Popravdě si ani nejsem jistá, že bych po dnešku ochotně odplula do dalekých krajin a dokázala to všechno, co jsem se dneska dozvěděla, hodit za hlavu. Ne, že by to cokoliv změnilo. I když se upínám k možnosti toho, že Sidriel mohla vědět něco užitečného, vlastně vím, že Williamovi nemám jak pomoct. Já ne. A přesto… „To bych se asi bála, že se všechny pohádkové kletby vyplní a jednoho dne mě bude před vstupními dveřmi čekat hejno kobylek,“ prohodím na téma jistých sběratelských kousků a jemně se otřesu. Pokud se nepletu, sbíral je jeden z přátel Philipa. Byla to jedna z mála věcí, na kterých jsme se shodli. Byl to zvláštní koníček. „Na druhou stranu já bych doma nechtěla ani to vycpané zvíře. Jak jste se vůbec k archeologii dostala, madam Werner? Co vás k tomu vedlo?“ Já vím. Já vím! A už jsem na odchodu. Skoro. Jenom by bylo nezdvořilé odejít uprostřed rozhovoru a zase tak často se mi nedostává příležitostí promluvit si s tak zajímavými lidmi. Madam Fitzsimonsová je hvězdou místní módní scény a madam Werner je jako hrdinka z dobrodružného románu. Copak bych se mohla prostě jenom rozloučit? Ne, nemohla. To by jistě chápal i pan Hayland. No, dobře, ten zrovna ne, ale… Půjdu. Za chvíli. Posledních pár minut, slibuji. | ||
| |||
 | Přiznání není polehčující okolnost Vlastně mne ani tolik nepřekvapí, když Alexovi jméno Birchley něco řekne. Už tehdy mne napadlo, že starý pán zřejmě mohl zažít éru hrdinného generála Essingtona. Myšlenkami jsem ovšem někde trochu jinde. Slovy Alexe to celé s Penfieldem zní skutečně jako… Fantaskní příběh, překombinovaná fantasie, nicméně takhle se to celé opravdu stalo. Jen tak, díky souhře nešťastných náhod, které celé nakonec vyústily v tohle. „Rozhodně to bude den, na který Sofie už nikdy nezapomene,“ poznamenám tiše. A já mohu jen doufat, že se to celé nakonec neobrátí proti mně. Že dívka dá na varování, které ode mne dostala a nechá to celé být. Nic jiného bych si nepřála. A tak se jen nepatrně pousměji, když mě Alex pohladí po tváři a kratičce kývnu hlavou. Nakonec se celá tahle eskapáda setká s větším porozuměním, než jsem ze strany Alexe očekávala, ale… Ale kdo ví, jak moc velkou roli v tom sehrálo to, jak teď vypadám, a že on sám je zde zavřený.
Není to ovšem jediný takřka neuvěřitelný příběh jako z pera romanopisce, který mu dnes vyprávím. Je tu ještě jeden spletitější. Horší. S důsledky, které se dotýkají nás obou dokonce i po všech dekádách a miléniích času, který nám podoben písku protekl mezi prsty a rozplynul se do ztracena. Kdo ví, kam až nakonec sahaly Luciferovy plány a machinace. Ovšem… Nakonec jen díky nim stojíme zde. Je… Je děsivé, jak moc velký vliv to celé nakonec má i na náš současný život, jakkoliv úplně jiný. Smrtelný. Kdyby se Dumah nestala Generálovou pobočnicí… Nebyl by nikdo, kdo by ji hledal. Kdo by mě hledal… Ano. Všechno mohlo být úplně jinak.
Ale není, věci se staly… Stálo to všechno za to? Dlaň klouzající po kůži a vyvolávající ve mne ten příjemný šimravý pocit je jednoznačným důvodem pro „ano“. Na nějakou chvíli tak zapomenu na vše, co mne sem dovedlo, včetně toho, kde to vlastně jsme, a že za dveřmi čeká Noah. Vnímám jen Alexe a tu vzrůstající touhu, po které přichází už jen úleva a příjemný únava dovolující ještě nějaký čas setrvat v zapomnění a zavřít oči.
Jenže… Pohled do Alexových černých očí mne usadí zpátky do pochmurné reality, kde je naše soukromí jen zdánlivé a omezené jen na krátké setkání ve vězeňské cele. Ač nerada, tak jsem to já, kdo vstoupí do té chvíle. Něco není v pořádku. Poznám to. Ruka nakonec vyklouzne z pod mé košile, a i já se od Alexe přeci jen více odtáhnu a už nepokračuji v tom, co se tolik nabízelo. Nejdříve se to celé snaží zlehčit, ale můj výraz ani na okamžik nepovolí. Nevěřím mu, že je jen unavený. A tak ze sebe nakonec neochotně vysouká celou… Pravdu.
V okamžiku, kdy si vyhrne rukáv, aby mi ukázal dárek, který na dobu svého pobytu zde dostal… Jakmile očima ulpím na okov svírající jeho ruku, doslova a do písmene ztuhnu. Dech se mi zadrhne hrdle, jak tam jen stojím a strnule se vpíjím pohledem do symbolů vtlačených do masivního kusu kovu. Srdce se mi poplašeně rozbuší v hrudi jako by se rozhodlo od toho všeho utéci. Hned. Teď. Moc dobře si vzpomínám na ten pocit, když se pouta zacvakla na rukách. Na příšernou tíhu z okovů v černé cele. I na zvláštní neurčitý pocit, když na sobě měla Dumah čtyři takové a… Ostře se nadechnu. „Vím, co to je,“ hlesnu bezbarvým tónem hlasu, „a ještě lépe jak to působí. Lucifer měl takové, které udrží i serafína.“ Je tak… Děsivě snadné si na to všechno… Vzpomenout. Má mysl mi ty zážitky míchá do mrazivé koláže záblesků a vjemů.
Jak… Jak jsem si toho mohla nevšimnout? Jak moc jsem musela být promrzlá a ledová, že jsem to nepoznala. „Není to fascinující,“ vydechnu nešťastně a lehce se tváří zapřu o jeho dlaň. Představa, že se Alexander nyní cítí stejně jako Dumah mi svírá vnitřnosti.
„Alexi…“ na krátkou chvíli přivřu oči, jakmile zmíní čaj. Vím, o co se snaží, ale nepomáhá to, přesto… „Dobře, stejně… Stejně s tím nic nemůžu udělat. Já vím. Snad… Snad to bude trvat už jen… Pár dní, víc ne,“ zadrmolím a přeci jen vzhlédnu zpátky do jeho tváře. „Nebo… Je tu něco, co bych pro tebe mohla udělat? Cokoliv,“ to poslední slovo řeknu s naléhavostí, která se ve mne vzedme v tom náhlém přívalu emocí… Rozhořčení z toho, že ho nejenže tady drží, ale že mu vzali i jeho vnitřní oheň. "Nesnáším ten pocit. Tu... Bezmoc," jen ztěžka polknu.
„Tedy když vynecháme všechny tvé klady. Třeba tu výjimečnou paličatost i impulzivnost… ale také schopnost toho tolik obětovat pro druhé.“ „… ne, pro druhé ne. Pro tebe.“ | ||
| |||
| Památka na staré časy Delilah Blair Flanagan „Birchley?... Birchley…“ Zamračí se zamyšleně Alexander, když zazní jméno starého pána s kočkami. „To jméno je mi povědomé.“ Zamumlá vzápětí, než pak jen potřese hlavou. „Ale to je teď vedlejší. Takže to všechno psala opravdu mladá dívka? Dívka, co si koupila starý kufr na bleším trhu a dle záhadných rukopisů začala zářnou literární kariéru? Tedy… Nevěřil bych, že něco takového napíše sám život. Ještě s tou tečkou, když se pro rukopisy vrátila jejich původní majitelka… o které to celé bylo.“ Alexander působí nevěřícně a skoro až i mírně fascinovaně. Rozhodně to není vývoj na téma pana Penfielda, který sám čekal.
„Tak hlavně, že se nikomu nic nestalo.“ Pohladí tě po tváři, ale víš, koho tím především myslí. A mladá spisovatelka ani smečka koček to není.
Zmínka o Luciferovi a jeho vlivu na Kamaela viditelně rozhodí i Alexandera, ačkoliv sám ani zdaleka ještě nemůže tušit, jak hluboko to celé vede. I Dumah věděla, že si složila jen několik střípků z celkové mozaiky Luciferova plánu. „Ne nepřišel… A všechno mohlo být úplně jinak.“ Hlesne poněkud dutým hlasem Alexander, kterému se viditelně roztáčejí kolečka v hlavě. Jak by to celé dopadlo, kdyby se z Dumah nestala pobočnice Generála? Nahrálo by to nakonec do karet Luciferovi víc a nebo naopak méně. To jste ani jeden z vás nebyli schopní odhadovat a kdo ví, zda i samotný tvůrce toho plánu tušil, která z množností nakonec byla ta lepší. Tak jako tak, ten plán selhal… Generál se nepřidal na stranu Padlých a Dumah? Nebohá Dumah zaplatila vysokou cenu za to, že se jejím směrem upřel pohled těch stříbrno modrých očí.
Ale pak už skončí čas mluvení. Někdy jsou účinnější náplastí jiné věci než slova. Alexander si tě k sobě přitáhne a svět kolem potemní. Zůstanete jen vy dva. Ruka vklouznuvší pod lem černé košile a stoupající po holé kůži. Prsty vpletené ve vlasech. Avšak… Tohle není vhodný čas a místo. Zvláště, když si všimneš toho, že s Alexanderem není něco v pořádku. Takto zblízka to vidíš jasně a zřetelně. Černé oči, ve kterých už jde s obtížemi rozlišit zřítelnici od duhovky. Není o tom pochyb… Něco je jinak.
„Co?“ Vydechne trochu přerývavě Alexander a pátravě se na tebe zahledí, zatímco jeho ruka sklouzne zase zpátky o něco níž po tvých holých zádech. Vaše pohledy se střetnou, ale ten tvůj nenechává moc prostoru pro vytáčky. Znáš ho moc dobře, že tušíš, že by něčeho podobného byl schopen. Ne lhát, ale bagatelizovat problémy, kterými tě nechtěl zatěžovat.
„Co mám s očima? Jsem… unavený. Moc jsem nespal.“ Zkusí prvně, ale stačí jen pár vteřin, než pokračuje dál. „Je to tak vidět?“ Zavře rezignovaně ty zvláštně černé oči a promne si prsty volné ruky unaveně kořen nosu, než z tvého těla sklouzne i jeho druhá dlaň. „Viditelně ano… Hmmh, jak jsem říkal. Mají tu jen příhodné způsoby na to, jak bezpečně ubytovat takové jako my.“ S tím si vyhrne rukáv a odhalí zápěstí, na kterém je zvláštní… náramek? Vypadá to spíše jako zbytek okovů než něco, co by někdo považoval za šperk. Na ten je to příliš masivní. Na druhou stranu je to ale zdobené proplétajícími se symboly, které oba moc dobře znáte.
„Vypadá to, že Nový Jeruzalém má slušnou sbírku historických artefaktů, které nakonec působí i na nás, i když… řekl bych, že silněji.“ Podotkne zdánlivě nezúčastněně, ale něco na tom bude. Vzpomínáš si, že Dumah měla podobné okovy, avšak teď viditelně stačil pouze jeden, aby měl stejný ne-li silnější účinek na vaše nová smrtelná já.
„Alespoň mám prostor pročistit si tu hlavu… A víš, jak dlouho už jsem necítil zimu? Je to vlastně fascinující.“ Pousměje se Alexander při tom poněkud chabém pokusu o zlehčení nepříjemné situace. „Ale nemusíš se bát, Del. Jsem jen unavený. To je vše.“ Opět náramek skryje pod dlouhý rukám a položí ti dlaň na tvář. I teď cítíš, že hřeje, ale… Ale možná na tom, co říká něco bude? Přeci jen si před tím přišla promrzlá a ošlehaná studeným větrem, teď se ale vaše teplo pomalu ale jistě srovnává, jak ty pookřáváš a Alexander… Alexander viditelně přišel o svůj vnitřní oheň. „Navíc teď víc než kdy jindy doceňuji opravdu horký čaj.“
| ||
| |||
| Hovory o smrti Vera De Lacey „Hmm, dlouhý… Tak vy ho ještě máte před sebou mladá dámo. Rozumím, že se vám zdá výhled na další roky prakticky bez konce. My, co se pomalu ale jistě blížíme do cílové rovinky už se můžeme spíše jen ohlížet, co po nás zůstalo.“ Pokyne ti sklenkou Stella. V jejích slovech však nevnímáš hořkost, ke které by to zdánlivě svádělo. Ne, zní klidně. Snad smířeně?
„Ale no tak Stello, cílová rovinka? Ale kdeže, možná zatáčka před dalším okruhem.“ Vloží se vám přeci jen do řeči Olivie, jenž vás celou dobu poslouchá.
„Hah, nestraš mě. Žádné věci se nemají přehánět. A já se mám za čím ohlížet, takže mě to netrápí. Nemusíš mít obavy, Olivie.“ Zasměje se Stella jako kdyby nešlo o téma týkající se prostě… smrti.
„Šestá strana? Nepatřila tam ta černo zlatá róba? S tím výrazným řasením a zlatými řetízky? Hmm… nebo si to možná s něčím pletu.“ Zamyslí se, ale zatímco madam Fitzsimonsová musí pátrat v paměti, ty ne. Víš, že to byly tvé šaty. Bylo to ve vydání starém ani ne dva měsíce? Oproti klasické siluetě večerních rób se tyto šaty držely více střídmé, přesto si zachovávaly jistou eleganci a především byly také díky své jednoduchosti dostupnější pro více čtenářek. „Nebyl to vůbec špatný kousek. Tedy pokud byl váš… Pokud ne, vyřiďte prosím alespoň vaší kolegyni můj kompliment.“ Dodá Stella. „Ah, Alburyho? Pravda, vy jste jej asi nikdy nemohla vidět. Hmm, brýle a modrý kapesníček v klopě. Jistě, mohla bych vás za ním zavést a ukázat vám ho, ale aspoň budete mít důvod se tu více porozhlédnout, když jste tu prvně. Užijte si takové chvíle a nepromarněte je madam. Je dobré mít, na co vzpomínat.“ Upije něco ze své sklenky, než se hovor přes téma šperků stočí k cestování madam Warder.
Její otázka tě však zaskočí. Ty a cestovat? Máš obavu, že s historkami o prozkoumávání okolí Davenportu bys v jejím případě asi příliš neuspěla, i když to bylo místo plné krásné přírody. Často si v něm sedávala a nasávala inspiraci, avšak málokdy to bylo přímo z něj. Do tvých návrhů prosakovaly mnohem dávnější vzpomínky, které tvým návrhům dodávaly ten exotický nádech neznámého. Nebylo tedy s podivem, že si madam Warder o tobě udělala takovou mylnou představu. Necestovala si. Ty ne… Ale Zerachiel? Ta ano. Jak po opravdovém světě, tak i pouze v tom tvořeném sny a iluzemi.
„Necestujete? To jste mě teď zaskočila, nebudu lhát. Ale tak třeba jednou… Jak říkala Stella. Život je krátký a je škoda jeho většinu promrhat zdlouhavým čekáním. Někdy musíme převzít věci do vlastních rukou, aby se kola zase roztočila.“ Usměje se, než nehty zamyšleně přejede po dvojici vybroušených skarabů na jejím náhrdelníku. „V Asuánu? Podařilo se nám nedaleko objevit mumifikační komoru. Sbírky kanop, potřeb pro mumifikaci, nástroje… pár amuletů.“ Zarazí se po chvíli ve svém vyprávění a nepatrně povytáhne obočí. „Balzamování, tedy mumifikace… Víte, o co šlo, že? Určitě jste už nějaké mumie viděla. Z mně neznámých důvodů je to překvapivě populární vývozní artikl.“ Uteče jí tiché uchechtnutí, než jen potřese hlavou.
„Přiznám se, že žádnou jsem si domů nepořídila, ale znám pár takových… sběratelů. Vycpaná zvířata už asi vyšla z módy.“ Vloží se do hovoru teď pro změnu Stella.
| ||
| |||
| Oči nelžou Jediné, co mohu Alexovi slíbit je to, že se o to… Pokusím. Nepoužívat schopnosti. Ale pomůže takové předsevzetí něčemu? V Jeruzalému se dělo něco špatného. Jakkoliv Noah nezabíhal do podrobností, tak ze stránek novin to na mne nepůsobilo, že by mělo stačit držet se v lepších částech města, aby se člověk vyhnul problémům. Navíc… Zítra mne čeká cesta přes město do přístavní čtvrti, do té zapadlé ulice, kterou jsem měla problém i dohledat v mapách. Kvůli… Aukci. Úlomku. Jsme tu zbytečně, bude tam Noah, aby střep získal, celé tohle bylo… Zbytečné… Záblesk vzpomínky na včerejší večer, frustraci i pocitu marnosti, to všechno…
… zamrkám a vrátím se zpátky do přítomnosti. K Alexovi. Cítím dotek jeho horkých prstů na tváři, kterou k nim mimoděk přitisknu skoro jako kočka toužící po pohlazení. Rozhodnu se mu o tom neříct, ne… Teď. Nechci mu přidělávat další starosti. Namísto toho se přiznám k tomu, co jsem dělala dnes odpoledne, a co bylo možnou příčinou spuštění Veršů. K návštěvě mistra Penfielda.
Zaskočím ho tím – ačkoliv z jiných důvodů, než bych očekávala. Na prchavou chvíli se měkce pousměji nad představou, že jsem právě nabořila další kousek Alexanderova vnímání světa. Ostatně v tom už jsem začínala mít vcelku bohaté zkušenosti. „Ve skutečnosti se jmenuje Sofie Birchley. Buď to mohla psát ona nebo její starý dědeček, veterán z války, takže… Jsem si jistá. Navíc se mi přiznala, koupila kufr s mými rukopisy náhodou na bleším trhu na Covington square…“ odpovím mu už o něco jistě, když na něm vidím, že se na mě za to nehněvá ani se netváří vyčítavě.
Jen… Jak pokračuje dál… Vím, na co myslí. Že jsem ji zabila. Uhnu pohledem, ale… Chápu, proč si to myslí. Zabila jsem jich už… Tolik… A z těch knih jsem byla nešťastná. Rozčilovala jsem se. A sama si představovala, co bych Penfieldovi udělala. „Ne, měla jsem to pod kontrolou. A ona byla… Ještě dívka. Jen jsem jí ukázala, že Angela není jen postava z knihy a pořádně ji tím vyděsila. Slíbila mi, že v tom už nebude pokračovat a vrátila mi můj kufr. A pak jsem odešla,“ povzdechnu si, ačkoliv srdce mi párkrát poskočí. Pokud bych to udělala, nebyla by to nehoda. Tentokrát ne. Vím to, protože jsem nad tím chvíli přemýšlela. Vyděsilo mne, jak by to bylo snadné. Provést to. Obhájit si to. Dva lidské životy nejsou ani tou pomyslnou kapkou v moři…
Náš tichý hovor se dál nese v těžkém duchu, když se odhodlám prozradit Alexovi to, co jsem mu dosud tajila. Tajemství, které životem Dumah otřáslo v samotných základech, a i když si s ní Lucifer hrál, tak… Tohle mu věřila. A já tomu věřím také, po Alexově odpovědi více než kdy jindy. „Vybral, přimluvil… Na tom nezáleží. Sám jsi to řekl, bez něj by si ji Kamael sám nevybral. Nepřišel by za ní a nepožádal by ji… Aby byla jeho kotvou v bouři. Hlasem rozumu,“ šeptnu napjatě. Křehká, zranitelná, v hlavně mi znějí ta slova s tichou ozvěnou. Takhle ji tedy viděl? A dost možná… Měl pravdu… A možná proto ji měl rád. Potřebovala ho. Jeho ochranu. Jeho.
„Všechno ti pak povím, slibuji,“ hlesnu tiše s pohledem upřeným do jeho tmavých očí, zatímco dlaněmi sjedu na jeho ramena a v další chvíli ho políbím.
Stačí jiskřička, znamení souhlasu, že to opravdu chci a rozhoří se oheň. Cítím ruku ve vlasech i horkost dlaně, která proklouzne pod kabát a spočine mi na boku. Sama prsty vystoupám po jeho rameni přes krk až ke tváři, zatímco tu druhou pomalu sunu níže k opasku kalhot. Je tak snadné na všechno zapomenout, ztratit se v kořeněné vůni kolínské i Alexe samotného a nechat se unášet horkostí jeho rtů. Jeho nedočkavost se proplétá s mojí vlastní naléhavostí… Jako bychom se neviděla pár týdnů – ne dní…
Když ode mě lehce odtáhne a přeruší ten okamžik, v první chvíli mi zpoza rtů vyjde jen zklamaný vzdech. Jen ta tichá slova mne zastaví v tom, abych pokračovala dál, ačkoliv prsty zůstanou zaklesnuté za koženým opaskem kalhot. Náš pohled se střetne a já se vůbec poprvé lehce zarazím. Jeho oči… Jsou tak tmavé. Černé. Dokonce ani když se hněval na Lucifera, tak jsem nezahlédla zlaté ohníčky, co by v nich tančily… „Taky jsi mi chyběl. Nejraději bych tu s tebou zůstala, když už si tě nemohu odvést s sebou,“ smutně se pousměji a opět spojím naše rty v tom krátkém toužebném polibku. Nicméně jsem to tentokrát já, kdo jej přeruší. Bříšky prstů sklouznu po jeho tváři až k bradě v něžném pohlazení.
| ||
| |||
| Jako mouchy v pavoučí síti Delilah Blair Flanagan Mihotavé světlo pár svíček a plynové lampy protahuje stíny kolem vás na studených stěnách tohoto atypického ubytovacího zařízení. Jindy dost neutěšený prostor teď ale působí jako nejbezpečnější místo na světě. Především díky jeho hostu. Váš rozhovor však není příliš radostný. Těch pár světlých okamžiků, rychle zase zkalí zmínky o vzpomínkách na život nešťastné Dumah. „Děkuji, Del.“ Pokývne vděčně Alexander, když souhlasíš s tím, že se vyvaruješ přehnaného využívání svých darů. „Samozřejmě, pokud nebude zbytí, tak.. Tak neváhej. Doufám, ale že nic takového hrozit nebude. Stačí, když se budeš držet v těch spořádanějších částech města, hmm?“ Nakloní hlavu lehce na stranu. Ovšem, kdyby to bylo tak jednoduché. Z toho, co ses dozvěděla od Noaha a neustále na to při svém pobytu zde narážela, ať už v pouhých zmínkách nebo přímých důkazech, tak si věděla s jistotou, že se zde něco dělo. Něco nebezpečného stravovalo Nový Jeruzalém a mohla ses jen domnívat, co nebo kdo za tím stojí. „Del, děje se něco?“ Zachytí Alexander tvůj na moment nepřítomný a zamyšlený výraz a jemně zvedne tvou tvář k sobě.
„Počkat, počkat… Dívku? Penfielda?“ Zarazí Alexe tvá další slova. „Takže si Penfielda našla? A byl někde s nějakou dívkou? Nebo…. Ne, neříkej, že něco takového psala dívka. Opravdu? Jsi si jistá, že to byl on? Tedy ona?“ Alexander působí zaskočeně. Přeci jen byl v dost věcech stará škola. Už jen to, že si ty knížky přečetl a dočetl je, byl z jeho strany výkon. Představa, že by něco takového psala mladá spisovatelka nebyla tak úplně ze světa, který znal a bylo to na něm vidět. „Přesvědčit? Co přesně se stalo, Del? Nestala se nějaká… nehoda?“ Vysloví opatrně to slovo a svraští obočí. Dle jeho výrazu se mu hlavou honí trochu jiné scénáře, než dle kterého se to vaše setkání s Penfieldem nakonec odehrálo. Nezmínila si po jaké schopnosti si sáhla a nakonec byl svědkem tvých nálad poté, co si četla ty knihy. Slyšel všechny ty peprné nadávky i podrážděné bručení. Představa, že se jdeš Penfieldovi pomstít definitivně tak nebyla až tak nereálná. A možná, kdyby tehdy v Dvarace vstoupil do vašeho pokoje, když si rozhořčeně zaklapla jeho dílo, neskončilo by to s ním dobře. Tedy… s ní. Se Sofií. Starým pánem…. A domem plným koček.
Závazek, který Alexovi splyne ze rtů je zvláštní a nečekaný. Zní to tak jednoduše. Poučit se ze starých chyb. Kdyby ale tohle lidé uměli, svět by nebyl místo plné válek a hašteření o moc. Ne, nikdy to tak snadné nebylo. Navíc ještě nevěděl o jedné věci… Vcelku podstatné věci. A to, že tehdy to nebyly ani tak jen jejich chyby, ale v tom celém měl prsty ještě někdo jiný. Ta vemlouvavá slova, která se uměla obtáčet kolem myslí druhých jako lepkavá pavučina, než je celé obmotala. Jako mouchy v pavoučí síti čekající na to, až budou moci být užitečné.
„Cože? O čem to mluvíš Del? Jakých pokusů?“ Zašeptá Alexander a přimhouří nepatrně oči. „V té areně? Ano, i když ne… Ne, tak docela. Jen se za ni… přimluvil.“ Hlesne Alexander a pohled se mu na chvíli rozostří. „Kamael ji nechtěl vybrat… Ne, ze začátku. Bál se, že je na to příliš… křehká. Zranitelná.“ Promlouvá pomalu s pohledem upřeným kamsi nad tebe. „Lucifer jej ale přesvědčil a… Ale co by tím získal? Co přesně ti řekl?“ Zazní v jeho hlase naléhavost, než jen potřese hlavou. „Ne, promiň… To teď není důležité. Ne, když nevíme, kolik máme času.“ Ovládne se a skloní k tobě pohled těch prakticky černých očí. Možná černějších, než si pamatuješ? Zlatou bys v nich rozhodně hledala marně.
Ale to už se pohneš směrem k němu s jasným úmyslem. Zahnat všechny tyhle myšlenky a strasti něčím příjemnějším. Něčím, co umí vyplnit přítomný okamžik a dát alespoň na chvíli zapomenout. Alexander vyčká. Neudělá ten první krok. Přeci jen po tom, v jakém stavu si sem přišla, tě nechával vždy udělat ten první krok, který ti je samotné příjemný. Avšak jen co se vaše rty setkají, přitáhne si tě skoro až nedočkavě blíže a prsty zajedou do rudých vlasů. I teď z něj cítíš vůni jeho kolínské a typickou horkost, která přetrvává nehledě na tuhle chladnou celu. Jeho druhá ruka sklouzne po tvých zádech až k boku pod dlouhým kabátem, zatímco pokoj, kterým dříve zněl váš naléhavý rozhovor, utone v tichu.
Čas se natáhne a skutečně… Na chvíli prostě není nic kromě vás dvou. Avšak tohle skutečně není místo, kde by se daly utopit strasti života. „Del… Chyběla jsi mi.“ Šeptne Alexander do tvých rtů a pootevře oči, které… Ne, není to žádná hra světel a stínů. Skutečně jsou černější než si je pamatuješ a více… unavené?
| ||
| |||
| Začátky „Vyždímá?“ zopakuji překvapeně. Ne, to si ani nedokážu představit, obzvláště když se znovu rozhlédnu po zlatem ozářeném sálu a na rtech se mi úsměv jenom rozšíří. „Rozhodně doufám, že mám takových večerů před sebou více.“ Jak by tohle mohlo někoho ždímat… Jistě, nedovedu si představit, že by se William bavil tak dobře jako já. Podobné večery neměl zrovna v oblibě. A i já měla období, kdy jsem se jim raději vyhýbala. Dorazit někam pod vlastním jménem, nepochybně bych se schovávala někde u zdi a doufala, že mě nikdo nepozná, ale… právě teď mi žilami pulzuje energie a úsměv mi ne a ne opadnout ze rtů. I kdybych měla stát bokem a celý večer se leda kochat výzdobou, nelitovala bych toho, že jsem se zúčastnila. Navíc je tu tolik lidí! Tolik jedinečných příběhů! Ne každý bude stát za to, ale přinejmenším některými bych ráda prolistovala a pár mě nadchne až do morku kostí. Myslím, že… Ze všeho nejvíce zbožňuji právě začátky, kdy je ještě možné naprosto všechno. Kdy bych se mohla rozeběhnout kterýmkoliv směrem, dát se do řeči naprosto s kýmkoliv a můj večer by se mohl vyvíjet jakkoliv. „Jistě, že baví,“ odpovím bez sebemenšího zaváhání. „Proč? Hmm…“ I když pohledem na okamžik zabloudím stranou, vlastně vím proč. Pořád si pamatuji tu dlouhou jízdu kočárem domů potom, co mi William vysvětlil některé věci o Probuzení. Představa věčnosti mě tehdy děsila. O to více, pokud bych ji nemohla strávit v Davenportu tak, jak jsem žila doposud… a možná ještě více, právě protože jsem ji tak strávit nemohla. Připadala jsem si ztracená. Přímo zoufale jsem tedy potřebovala najít něco, co by mě bavilo. Naplňovalo. A mělo to alespoň nějaký smysl. Pro mě, když už ne pro nikoho jiného. Jistě, napadlo mě cestování. Vždycky mě lákalo poznávat nová místa a lidi – především pak tedy lidi, ale spolu se vzpomínkami Zerachiel do mě prosákla i touha poznávat cizí kraje. Nebylo to však tak snadné. Nemohla jsem se prostě jenom zvednout a odjet. Ne? Zato zvednout pero a rozeslat dopisy do redakcí mě stálo jenom pár známek. No, dobře… Nakonec to bylo docela dost známek, ale vyplatilo se to. A bylo to něco, co jsem znala. Čeho jsem se za ty dlouhé roky načetla opravdu hodně. „Život je příliš dlouhý, aby člověk některé věci aspoň nevyzkoušel. Nebo bych měla říct moc krátký?“ uvědomím se, načež mi dech poskočí tichým zasmáním. „Vždycky jsem ráda kreslila šaty a… jednoho krásného dne jsem si řekla, že to prostě zkusím. Proč ne? Do té doby jsem psala vlastně jenom dopisy, ale ráda si své články představuji jako… takový dopis kamarádce,“ vysvětlím. „A taky… Je na tom něco vzrušujícího, nemyslíte? Moct se podělit o některé věci, vtisknout je na papír.“ Pořád se nedokážu rozhodnout, jestli mě představa toho, že by mohla některý z mých článků číst madam Fitzsimonsová, více láká nebo děsí. Zdá se to být sympatická dáma, ale… Kolik let jsem ji četla? Kolik let jsem ji obdivovala? „Obvykle bývám na šesté straně. Pokud se vám Sedmikráska dostala do rukou za posledních… pět měsíců,“ vyslovím pomalu, jak mi chvíli trvá srovnat si v hlavě správná data, „pak by to byly asi ty s největším počtem obrázků. Většinou píšu o svých návrzích. Tedy nejenom o nich. Pojednání čistě o vhodném druhu látky by nebylo zábavné na čtení, takže se to většinou snažím ozvláštnit nějakou úvahou nebo příhodou, ale… Ano, módní sekce,“ dojde mi, že jsem se rozpovídala možná až moc. Nad jejím popisem pana Alburyho se pousměji. I já jsem slyšela některé příhody o jistém náladovém géniovi, ale vždycky jsem je považovala přitažené za vlasy. „Opravdu? Je tady? A…“ Zaváhám, zatímco se neodolám pokušení rozhlédnout po sále. „Jak bych ho poznala?“ Ani nevím, jestli bych posbírala odvahu oslovit někoho takového. Samotného pana Alburyho! Ale… Kdy jindy dostanu takovou příležitost? A copak jsem to před chvílí neříkala? Život je až moc krátký nebo dlouhý, abych některé věci aspoň nezkusila. Jestli se mi však poštěstí s ním mluvit, předem lituji Williama, až to bude zítra poslouchat… „Něco podobného jsem už slyšela,“ kývnu. „Není začátku bez konce. Východu slunce bez jeho západu. A tak dále,“ s dalším zasmáním nad tím mávnu rukou, abych se nezamotala do další literární úvahy. Ale… bylo by pěkné, kdybych tomu teď dokázala věřit. Tomu, že pokaždé, když něco skončí, něco jiného začne. Když se zavřou dveře, otevře se okno. A všechno nakonec dobře dopadne. „Každopádně,“ pousměji se ještě jednou na zlaté broučky, „se trocha štěstí hodí vždycky. A neuškodí, když to navíc vypadá hezky.“ Vyprávění madam Werner je více než jenom hezké, je to… fascinující. Dokonce i bez hrozeb kleteb a božího hněvu je to totiž obraz z docela jiného světa, než který jsem znala. Musela ze světa vidět tolik. Zatímco já si mohla o něčem takovém nechat leda tak znát, ona opravdu našla cestu, jak své sny uskutečnit. „To zní…“ vydechnu, aniž bych tomu pocitu dokázala přiřknout jméno. Jemně zatřesu hlavou na znamení kapitulace, ale úsměv na mých rtech je vcelku výmluvný. Neskutečně? Úžasně? Na to, jak mluvná umím být, stačí překvapivě málo, aby mi slova naopak chyběla. „Je na vás vidět, že to zbožňujete.“ „Ou. Já? Ne… Obávám se, že ne,“ vypadne ze mě tak trochu zaskočeně, když mi položí otázku. Je to vidět na mých návrzích? „Ráda bych. Opravdu. Svět je tak velký, že by byla vyloženě škoda strávit život na jednom místě, ale zatím se mi nepoštěstilo. Jednou určitě. Tím spíše se vás však musím vyptat na Asuán. A ten chrámový komplex. Co jste tam našli?“ | ||
| |||
| Víra Ani teď k tomu nic více nedodávám, navzdory podezřívavému tónu Alexova hlasu jsem myšlenkami někde úplně jinde než u dnešního odpoledne. Nějak… Nechce se mi do toho zabředávat, vyprávět o tom, že jsme Penfielda skutečně našli a já… To s ním vyřešila. Tedy s ní. Se Sophií. Vyděsila jsem ji k smrti, tedy… Málem. Raději tak zmíním včerejší sněžení, které mne překvapilo a… Kterého jsem si nakonec užila do sytosti. Ovšem nic více k tomu večeru nedodávám, ne… Teď ne.
Pokusím se Alexovi vysvětlit, co se stalo. Skutečně nezemřela, nebyly to poslední vzpomínky na vlastní smrt, to ne. Bylo to… Něco jiného. Nejsem si jistá, mám jen své tušení… A Alexander zřejmě také. Bez protestů se k němu přivinu a znovu ho obejmu. Prsty přejíždím po napnutých svalech a stejně jako on mlčím. Aspoň dokud nezmíní setkání, které se odehrálo a mělo by mi dávat naději, že Dumah nezůstala zapomenuta po zbytek svého života v podzemních chodbách a zšeřelé cele. | ||
