Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

 „Hmm, možná pak.“ Zavrtí hlavou Noah, když odmítneš jakékoliv občerstvení. Ostatně žaludek se ti sice svírá, ale hladem to není. To už ale popoženeš koně, který v jeden moment předjede i toho Noahova. Spěcháš. Jako můra za světlem.

„Bude lepší spěchat… zjevně.“ Poznamená trochu uštěpačně mladý agent zpoza tebe, než také pobídne koně a vyrazí za tebou.

Projíždíte ulicemi Nového Jeruzaléma. Po kolikáté dnes už? V sedle si strávila dnes už opravdu dost hodin, že i tobě to není příjemné. Únava se zakusuje do těla, ale není to zatím nic, co by tě přimělo zvolnit nebo snad i zastavit. Ženete koně v ostrém tempu. Od nozder jim stoupají obláčky páry, zatímco podkovy zvoní v rychlém tempu všude kolem vás.

Nevíš v první chvíli, kam tě Noah vede. Avšak záhy to začneš poznávat. Opravdu se blížíte k Zahradám? A skutečně, honosnost staveb, z nichž některé znáš, ti jen potvrdí tvé tušení. Mezi nízko plujícími mraky se ztrácejí špičky vysokých věží a ulice jsou v tuto hodinu ještě poměrně živé. Kolik může být? Určitě po osmé hodině večerní. Vypadá to však, že se držíte především na okraji čtvrti a nejedete do samotného cesta. Už jen ta představa, že by přímo v Zahradách drželi vězně je dost znepokojivá. Alespoň tedy pro starou Delilah by byla. Na druhou stranu Noah přeci říkal, že mu zajistil něco lepšího než klasickou celu. Tak snad… Snad…

Ženete se v ostrém tempu skoro hodinu. Je to skutečně náročný den a zcela jistě se na tobě podepíše, ale to je teď vedlejší. Noah sám na tebe nemluví. Ostatně v tom spěchu to ani dost dobře nejde vést nějaký rozhovor, nemluvě o tvém rozpoložení. Máš tedy chvíli klidu, pokud se tomuto momentu tak dá říkat.

Nakonec zastavíte před poměrně rozlehlou budovou. Nepůsobí jako něčí dům, spíše jako sídlo nějakého úřadu? Spousta oken vyrovnaných v nekonečných řadách a žádné přehnaně honosné prvky jako snad sochy ve výklencích či balustrády. Rozhodně ji neznáš. V této části si nebyla a jestli si párkrát projela kolem, rozhodně ti tehdy nepřišla ničím zajímavá.

Teď však před ní Noah zastaví a seskočí z koně. Pohlédne na tebe, zatímco si trochu protáhne záda. Sám toho už musí mít také dost. Zvlášť po dni, kdy musel trávit dopoledne s následky včerejšího pití. I ty máš trochu problém slézt ze sedla, a nakonec se spíše svezeš, než že bych elegantně sesedla. Koně odfrkují a pohazují hlavami, zatímco jim od zpocených těl stoupá pára. Prohnali jste je řádně.

„Tenhle den je náročnější, než jsem čekal.“ Pronese procítěně mladý agenty, zatímco se ještě jednou trochu prohne v zádech, než chytí opratě svého koně naznačí ti, abys jej následovala. Vede tě k dřevěné bráně, která bude dost možná krýt nějaký průjezd pro kočáry. Je zavřená, avšak stačí, aby Noah zaklepal a otevře se okénko v jedné její části.

„Branson.“ Řekne Noah jediné slovo, které mu zajistí to, že se křídlo brány nedlouho poté pohne.

„Dobrý večer, Noahu. Co tak pozdě?“ Ozve se hlas muže, který kontroloval příchozí, jen co vejdete do pár metrů dlouhého klenutého průjezdu, jenž se klene pod částí budovy. Ten, kdo vám otevřel rozhodně nepůsobí jako starý vrátný. Naopak je to muž ve středních letech, urostlé postavy a především ozbrojený. Vidíš, že má na kabátu, nebo spíše už uniformně, insignie jeruzalémské policie.

„Ale, mám tu nějaké záležitosti. Stále v jednom kole… však mě znáš, Jerome.“ Ušklíbne se černovlasý muž na vrátného, jehož pohled po tobě krátce sklouzne a trochu se zamračí.

„Ta je tu se mnou. Nemusíš mít obavy. Je to pod dozorem… A jako vždy na mou zodpovědnost.“ Přispěchá Noah rychle s osvětlením tvé přítomnosti. Jeromova tvář se o něco vyhladí, ale i tak se nedá mluvit o tom, že by se na tebe přátelsky usmíval. Spíše mu v očích zůstává stopa ostražitosti.

„Dobře, Noahu. Jako vždy… Ale musím tě varovat. Dnes je tu docela rušno. Asi zase nějaké problémy ve městě.“ Vysloví s důrazem to jediné slovo, které neznačí nic dobrého.

„Rušno? Myslel si spíše klid, ne? Počítám, že dost lidí bude venku, aby ty problémy řešili.“ Usměje se Noah jakoby to snad nic neznamenalo.

„Tak tak… No, kdy poslední dobou rušno není. Hmm, tak už běžte.“ Pokyne vám, aby za vámi opět zavřel vrata. Noah na něj jen mávne a beze slov ti naznačí, abys jej následovala. Podkovy klapají na kamenném dláždění velkého dvora, který musela celá budova obklopovat. Je to tu nakonec větší, než si čekala.

„Počkej tady. Zavedu je do stájí. Třeba tu seženu ještě někoho, aby nám nachystal jiné koně. Tihle už si zaslouží trochu tepla a klidu.“ Poplácá svého koně po plecích, než si od tebe převezme opratě a projde jedněmi z širších dveří do části, která už dle menších úzkých oken a zvuku zevnitř bude určená jako stáje.    

Vera De Lacey

Zastavení neznámé ženy pro tebe není nakonec až takovým překvapením jako její reakce. Zná tě. Zná Violet Crawfordovou! Kdo by to byl řekl, že někdo o tvých článcích zde bude vědět, a ještě k tomu se k tomu hlásit. Na druhou stranu, pozvali tě, tak za tím zcela jistě něco muselo být. Tvůj osobní úspěch. Něco, čeho si dosáhla ty sama bez pomoci kohokoliv z tvých vlivných známých, ačkoliv těch po tvém odjezdu z Nového Jeruzaléma mnoho nezbylo.

„Ale proč myslíte? Vaše články a návrhy jsou opravdu zajímavé. Řekla bych svěží vítr s tomhle jindy dosti zkostnatělém prostředí.“ Oponuje ti přátelsky žena, kterou viditelně nezdržuje to, že se začala bavit s naprostou cizinkou. Naopak si tě se zájmem prohlíží, zatímco jí na rtech hraje lehký úsměv.

„Dvoutýdenník?“ Zaskočí ji tvá oprava. „To mi asi uniklo. Hmm, ale to nevadí. Jsem ráda, že sem zvou novou krev.“ Pousměje se o něco více, než po tobě a tvých šatech sklouzne pohledem. Jistě, určitě je hodnotí, ale rozhodně v její tváři nezahlédneš nelibost.

„Ne, máte pravdu. Opravdu zde nejsem poprvé. Je to příjemná kratochvíle. Být to možná víckrát než jednou do roka, asi bych mluvila trochu méně nadšeně, ale takto je vlastně to zábavné a dobrá příležitost vidět se se spoustou známých tváří.“ Odpoví ti na tvou otázku a skutečně tak potvrdí tvá slova. Madam Warder, nebo snad lady Warder, tu rozhodně nebude nováčkem. Spíše někým, kdo se tu pohybuje už nějakou dobu.

„Ovšem je to poprvé, co tu máme někoho ze… Sedmikráska jste říkala? Ze Sedmikrásky. Váš tvoutýdenník asi nebude až tak starý, že?“ Zeptá se tě na oplátku. No, nedá se říct, že by Sedmikráska byla vydávaná dlouho. Dříve si ji nečetla a objevila ji až když jsi na ni narazila při svém hledání možného zaměstnání, Nebyl to tak velký a věhlasný časopis jako byly jiné, které si i dříve četla, ale mělo to něco do sebe. Samozřejmě také díky tvému přispění.

„Madam Fitzsimonsová? Ale jistě, Stella je takovým místním inventářem. Nesmí chybět na žádném ročníku našeho setkání.“ Zasměje se, zatímco zvolí tak familiární oslovení. „Neříkejte jí, že jsem to řekla… I když s jejím smyslem pro humor by ji to nejspíše až tak nepohoršilo. Dost lidí jsou zde… inventární kousky.“ Rozhlédne se kolem vás po hostech. I když někteří nejsou zrovna nejmladších ročníků, inventárními kousky bys je rozhodně nenazvala. Vše tu působí vskutku honosně a tobě nezbývá než doufat, že tohle není tvůj první a poslední ročník takovéto akce.

„Kdo ji nečetl, že?... Hmm, můj večer? Více než dobrý. A váš?“ Odpoví ti černovláska o něco zdvořileji, když zabrousíš do trochu bezpečnějších a vhodnějších vod, ačkoliv Olivie neměla viditelně problém přeskočit to povinné společenské oťukávání.

„A víte co, nechcete, abych vás seznámila? Možná něco od vás Stella už také viděla. Ostatně… prozradíte mi, kde vlastně berete inspiraci? Některé kousky jsou doslova nadčasové.“ Zeptá se tě, zatímco ti rukou pokyne, aby ses k ní přidala, pokud bys snad chtěla paní Fitzsimonsovou potkat osobně.   

Kéž by to bylo tak snadné, prolétne mi hlavou. Přesto krátce přikývnu a na chvíli od Noaha odvrátím pohled. Probírám se vším, co se dosud stalo a vyskakuje na mne v řetězci asociací, snažím se… Zachytávat všechny ty drobnosti, které nás dvě odlišují, soustředit se na ně a pomaličku, vzpomínku po vzpomínce namísto cihel mezi námi stavět zeď. Nejsem Dumah – byla jsem Dumah… To je má mantra, kterou nezbývá než neustále dokola a dokola opakovat.

Aspoň dokud mne Noah nezavede tím zdánlivě nevinným gestem, kdy si sáhne pro hodinky do zcela jiných míst a vzápětí mě dokonale rozhodí nabídkou něčeho… O co bych ho sama nedokázala požádat, i když bych si ve skutečnosti nepřála nic jiného. Okamžitě souhlasím. Možná až příliš rychle, příliš dychtivě, příliš… Potřebuji ho vidět. Bez ohledu na to, jak moc sobecké a nerozumné to je. Ne, tohle vše jde naprosto mimo mě, jen… Ano.

„Dobře,“ odpovím tiše, jen… Jen usmát se na Noaha nedokážu, i když za jiných okolností pro mne byl jeho úsměv vždy nakažlivým. „Děkuji, Noahu,“ hlesnu, i když vím, že na tohle jen poděkování nestačí. Tmavovlasý agent je na mne opravdu… Hodný. Více než bych si ve skutečnosti zasloužila. Jindy bych měla výčitky svědomí z toho, že ho takhle využívám, dokonce i přes jeho ujišťování, že pokud by nechtěl nebo to nebylo možné, tak nic z toho nedělá, ale… Teď ne.

Tak trochu překvapeně zamrkám… Kufr? Ah, kufr. Můj kufr. Ten s rukopisy. Zmateně přelétnu pohledem od zavazadla k Noahovi a zase zpátky. „Asi ano… Klíček? Od čeho…? Ah, pokoj. Klíče od pokoje…“ dochází mi značně opožděně, když v mé mysli v první chvíli vyplave jen chaotická změť myšlenek točících se kolem toho, že mě přeci v pokoji zamykají… Nebo spíše v cele, a tak od ní nemám klíče, kde bych je vzala… Jenže Noah myslí opravdový pokoj. Hotelový pokoj. Tam přeci bydlím, a tak od něj mám klíče.

Krátce zaváhám, ovšem přeci jen se osmělím dost na to, abych k němu sama popošla blíže a natáhla se k němu, abych mu mohla pustit klíč do dlaně. Na chvíli mi svým ujišťováním se, zda to tady chvíli sama zvládnu a ať hlavně počkám a nikam nechodím – připomene Alexandera. Tehdy v Dvarace.

„Počkám u koní, žádné… Utíkání,“ pokusím se ho ujistit, stejně jako tehdy Alexe… Který udělal tu chybu a uvěřil mi to. Pořád se za to stydím… „Ne, nic nepotřebuji,“ zavrtím hlavou. Nebo ano? Nic mě nenapadá, ne teď. Jen mě stále pobolívá hlava a připadám si, jako bych plavala proti proudu, který ovšem… Zvolna slábne.

Jakmile Noah zmizí mezi dveřmi, přejdu ke dvojici koní a namísto všech těch hloupých nápadů, co bych mohla mít a provést, tak tam zkrátka jen zůstanu stát. Kam… Kam bych vlastně utíkala? Nemám… Nemám, kam jít. Jeruzalém je sice můj domov, ale já už nemám, kam se vracet. Stejně jako ty, Dumah. Přivřu oči a dlouze roztřeseně vydechnu. Nerozhlížím se kolem sebe, jen tam stojím a snažím se… Uklidnit se. Srovnat si to v hlavě. Když jsem sama, je snazší se soustředit, ale přesto mi těch pár minut nestačí na to, abych nad tím vším mohla mávnout rukou.

Když se Noah vrátí, tak opět zpozorním. Už to ovšem nejsou pohyby vyděšeného zvířete, připadám si… Trochu lépe. Jistěji. Noah není Zerachiel, můžu… Můžu mu věřit. Ano, můžu… „Zvládnu, i jízdu. Nemusíš… Na mě brát ohledy,“ pokusím se ho ujistit.  Nakonec jsou lepší činy než slova, a tak se bez obtíží vyhoupnu do koňského sedla a v prstech sevřu otěže. „Dobře, ještě jednou děkuji,“ kývnu hlavou a tentokrát už si od Noaha klíče převezmu bez ošívání, zkrátka skoro jako by se nic nestalo. Schovám je zpátky do kapsy a stejně jako on pobídnu koně vstříc večerní ulici.

Zmínka o jídle a pití… Skutečně. Ale rozhodně to není něco, co by mne v tuto chvíli trápilo. „To je v pořádku, Noahu,“ slyším se odpovídat společně se zavrtěním hlavy. „Nechci tě… Ještě víc zdržovat, taky jsi… Nic nejedl ani nepil… Ale pokud bys potřeboval…?“ naznačím. „Já… Nemám teď na jídlo zrovna… Chuť,“ povzdechnu si. Skutečně. Asi to je z mé strany hloupý nerozum, přesto si nedokážu představit, že bych se teď měla někde zastavit a… Najíst se. Možná tak do sebe obrátit pár sklenek whisky, to by mi asi pomohlo ze všeho nejvíce, přesto… To počká…

Sama koně pobídnu do ostřejšího tempa na znamení, že na mě Noah skutečně nemusí brát ohledy a můžeme tuhle cestu vzít svižně. Sice nevím, kam přesně ale… Nevadí mi to. Jestli uvidím Alexe, tak jsem ochotná klidně absolvovat cestu přes celý Jeruzalém…

♬♬♬

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Nic neudělal. Nechal vás tady napospas čemu vlastně? Vám samotným. Nakonec to byla ironie, že vaši největší nepřátelé nakonec nebyli cizí Ztracení, ale vy sami. Bez jeho vedení… ubližovali jste sami sobě navzájem. Možná ve vás bylo ze smrtelníků víc, než se zdálo. Často vedli ty pro vás nepochopitelné žabomyší války, ve kterých umírali a trpěli. A kvůli čemu? Půdě? Bohatství? Pocitu moci? A z jakého důvodu tohle všechno dělal Lucifer? Ať už byly jeho motivace jakékoliv, nikdo ho nezastavil. On ho nezastavil.

„V pořádku, Del… Prostě to nech být.“ Odpoví ti podobně tiše Noah, kterého se ta slova viditelně až tak nedotkla. Naopak je jeho pozornost zaměřená spíše na tebe, kterou sleduje s patrnou starostí vepsanou ve tváři.

A ty se probíráš vzpomínkami. Těmi, které tentokrát patří i tobě. Delilah. I když nejsou často radostné, stále jsou tvé. A víš, že být v těch situacích Dumah, jednala by jinak. Tohle však byl tvůj život a tvá rozhodnutí. A pak přijde ta nabídka, která tě rozhodí, avšak je vlastně tak prostá… Zase ho vidět. Však je ve stejném městě a i když bude na nějakém střeženém místě, není to nic proti Luciferově pevnosti. A navíc Noah… Noah, který už dnes zařídil tolik věcí, před tebou stojí a s nabídkou, kterou nakonec… neodmítneš. Ani nad tím v první chvíli nepřemýšlíš, když hned vyhrkneš to jediné slovo.

„Jestli to půjde zařídit?“ Vrátí se Noahovi na rty ten sebejistý úsměv, s kterým se zcela určitě i on cítí více jistě. „Znáš mě, Del. Víš, že nerozhazuji kolem plané nabídky. Samozřejmě nic neslibuji, ale pokusím se a myslím… Myslím, že pár lidí mi něco dluží. Výhoda toho, když jsi roky ve stejném zaměstnání. Službičky a přátelé se nasčítají.“ Dodá s konečně méně napjatým tónem, jako kdyby se nic z toho nestalo, ačkoliv na sobě stále cítíš jeho pátravý pohled, snad kdyby ses opět chtěla začít hroutit a ztrácet. „Pokud ti to pomůže, tak si ještě jednu zajížďku dnes klidně dovolím.“

„Hmm, no… Zvládneš tu počkat? Jen chvíli. Ten kufr bude lepší nechat tady.“ Začne opět přemýšlet prakticky a aniž by zbytečně váhal, udělá pár kroků k proděravělému kufru a vezme jej do ruky. „Podáš mi klíček, prosím? Klidně mi jej hoď.“ Padne ta zvláštní nabídka, ale nebyl slepý. Všiml si toho, jak ses snažila udržet si od něj odstup. Nekomentuje to však a v jeho podání to celé působí tak… přirozeně. Házet si klíčky od hotelového pokoje na ulici jako banda přátel. Ať už mu jej hodíš a nebo podáš, tak si jím pohodí v ruce a naposledy se na tebe podívá.

„Bude to jen chvilka. Klidně se posaď a nebo… dělej, co uznáš za vhodné. Jen prosím neutíkej pryč. To bych nám pár věcí zkomplikovalo. Pak už pojedeme. Nechceš donést něco z pokoje? Třeba něco teplejšího?“ Nabídne ti a ať už si něco přeješ nebo ne, tak jen pokývne hlavou, než se vydá do hotelu.

Dveře se za ním zavřou a ty zde zůstaneš sama, pouze s dvojicí podupávajících koní. Skrz okna jsou zatažené záclony, takže nevidíš, co přesně se vevnitř děje, ale Noah se zcela jistě zbytečně nezdržuje. Navíc moc dobře ví, kde je tvůj pokoj, takže tohle celé nakonec netrvá až tak dlouho, než se opět otevřou dveře hotelu a z nich vyjde známá postava. Pokud si chtěla něco přinést pomalu a opatrně ti to podá, ale nijak tvé reakce nekomentuje.

„Zvládneš nasednout sama?“ Padne pak další z praktických otázek. Necítíš se ale fyzicky špatně, rozhodně ne tak, aby tě to natolik omezovalo, že bys něčeho takového nebyla schopná. Noah proto sám nasedne do sedla a tebe nechá udělat to stejné.

„Kufr jsem ti dal na stranu ke dveřím… Ah, pravda, ten klíček.“ Vyloví jej z kapsy a naznačí, zda ti jej může hodit a nebo spíše podat. „Tady… Tak… pojedeme.“ Pobídne koně, aniž by na sobě dával znát fakt, že v tuhle dobu už dost možná měl být někde jinde. Alespoň to jsi dnes vyrozuměla z několika náznaků, které utrousil mezi řečí.

„Nemáš hlad, Del? Nejedla si celé odpoledne… A vlastně ani pořádně nepila. Mohl bych ti koupit alespoň něco do ruky.“ Otočí se na tebe. Sám na tom nebyl jinak. Avšak pokud si nic takového nepřeješ, prostě jen souhlasně kývne, zatímco pokračujete na koňských hřbetech noční ulicí neznámo kam.

Noah se ke mně už znovu nepřiblíží, ani se mne nesnaží chytat a já jsem za to vděčná. Potřebuji… Prostor. Zvuky ulice na mne doráží stejně jako vzpomínky skládající se dohromady, proplétající se záblesky ze života Dumah. Oproti němu působí tak… Nicotně. Obyčejně. Aspoň většina z nich. Některé jsou… Ah, bože… Tak… Podobné. Nasáklé krví. Smrtí. Před očima mi prokmitne pohled na Noahovu bledou zakrvácenou tvář, ten strašlivý pocit, když jsem se nad ním skláněla a věděla, že umírá… Který rychle vystřídá Generálův nehybný obličej a zvuk sotva bijícího srdce. Nebylo to skutečné, přesto… Pro mě to tehdy opravdové bylo…

Napjatě stojím opodál, a zatímco v jedné ruce mnu pramen vlasů, tak se snažím zaměstnat i tu druhou. Nervózně se dotýkám nízké zídky, u které stojíme, klopy saka, co si spravuji neustále dokola v tom neurotickém gestu, kapsy… Pohledem zatěkám mezi Noahem a kufrem, o kterém mluví. Vydolovat z hlavy vzpomínky z posledních několika hodin je… Namáhavé. Pošta. Penfield… Modrooká kočka Berta a dívka krčící se přede mnou vyděšeně na zemi… Já, choulící se na zemi před Luciferem, když za mnou přišel po… Tom… Ne… Já ne. Dumah. Dumah!

Ztěžka polknu. „Ne… Tedy ano. Ano. Já… Vím, samozřejmě to vím, jen… Je toho tolik. Omlouvám se, vím, že jsem to nebyla já, ale… Zároveň jsem to já byla,“ vydechnu nešťastně. Jakkoliv už nacházím hranice mezi mnou a Dumah, tak to nedokážu vnímat jako já a ona, jsme jen… My. Já. Není v tom vlastně žádný rozdíl. Vše se skládá do chaotického kaleidoskopu, který se neustále posouvá a křiví…

Výtka, která vzápětí opustí mé rty není směřovaná k Noahovi, ale… K Otci. Pokud ho používá jak svoji nádobu, slyší to. Ne? Musí to slyšet. Nejraději bych se na něj rozkřičela z plných plic. Proč… Proč?! Stvořil nás, abychom chránili jeho milované smrtelné výtvory, všechny ty bezvýznamné jepičí životy, kterými osídlil smrtelný svět, ale… Kdo měl chránit nás? On přeci! On! Odešel a teď… Roztřeseně vydechnu, zatímco Noah tápe.

„Já vím… Neudělal jsi… Nic. Vůbec nic…“ vypadne ze mne dutým tónem hlasu. Rukou opět cuknu ke své tváři, abych si znovu promnula oči a kořen nosu. Pokusím se zhluboka nadechnout a vydechnout. „Ne… Ty ne, nemluvila jsem… Promiň, Noahu, ne ty jsi… Ty nejsi On, já to vím, samozřejmě to vím,“ zašeptám, aniž bych si to uvědomila, opakuji stále ty samé fráze. Slova se mi skládají stejně obtížně jako myšlenky. Všechno ve mne zadrhává a zakopává o sebe samou.

Mlčky kývnu, i když nic nedodám. Čas… Ta racionální část mne to ví. Vždy to chce jen čas, aby se věci usadili a dozvuky Verše se vytratily do prázdna. Jenže tentokrát… Tentokrát se bojím, že to nebude tak snadné. Dokonce ani ty poslední, zatím nejdelší Verše nebyly tak moc… Intenzivní. Tak silné, abych se v nich mohla utopit. Do očí se mi vrátí nepřítomný lesk, jak se snažím vším tím nějak… Probrat, projít… Cokoliv…

Napnu se jak zvíře očekávající útok, když se Noah pohne. Sice pomalu, a ne směrem ke mně, ale stačí jen v zorném poli zahlédnout pohyb a něco ve mne sepne. Je to hloupé a zbytečné, přesto si nedokáži pomoci. Najednou mi ho je na okraji toho všeho… Líto. Přidělávám mu starosti? To jsem nechtěla, nikdy jsem… Nic takového nechtěla, já… Strnu při pohledu na hodinky, které drží v ruce. Na chvíli se opět ztratím, nejsou… Jeho. Ty mám já, vzala jsem mu je z kapsy, když umíral. Měla bych… Chtěla jsem mu je…

Trhnu sebou, když vysloví mé jméno. Jak se nit myšlenek přetrhne, nejsem schopná najednou navázat, a tak s rukou napůl cesty ke kapse, kde ty rozbité hodinky mám na něj zůstanu překvapeně hledět. Mluví tiše, přesto rozumím všemu, co mi říká. Jakmile padnou ta bolestně známá jména… „A stejně tak si pamatuješ Kamaela, že? Hrdinného generála nebeských armád… Našeho společného přítele.“ Na okamžik přivřu oči. Můj generál už není generálem. Má kratší vlasy a nese mnoho jmen stejně jako já…

„Ano,“ vydechnu rozechvěle bez toho, aniž bych se nad tím, byť na vteřinu zamyslela. Spatřit ho aspoň na chvíli, skutečného… Ta sobecká touha převáží všechno ostatní. Těsně předtím, než vše zmizelo v tom jediném zvuku, přála jsem si jen vidět jeho tvář, ještě chvíli jej ctíti, já… Ne! Já… To byla… Dumah. Dumah! Z mé tváře na okamžik vyprchá veškerý výraz.

„Tedy… Opravdu to půjde zařídit? Já… Nechci tě… Už jsi toho pro mě udělal… Tolik,“ zašeptám.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Je to tu fascinující. Vlastně by ses ani nemusela s nikým bavit, a i tak by sis toho odtud odnesla tolik. Lidé kolem tebe proudí, a i když ne u všech se dá mluvit o tom, že by ti nevědomky prezentovali něco nového, stále je zde dost takových, na kterých tvůj pohled zamrzne až neslušně dlouho. Všímáš si spousty různých detailů. Dokonce exotických detailů a dovozových látek, které je v Novém Jeruzalémě opravdu těžké sehnat. Tedy… nejspíše. Nikdy si to vlastně nezkoušela. Dokonce zahlédneš i pár kožešin, které rozhodně nepatří žádnému zvířeti, které znáš a i na polární lišky jsou dosti nezvykle barevné.

Sem tam se k tobě donesou i útržky hovorů. Nedá se říct, že by všechny byly tematicky k věci. Někdy si lidé spolu prostě jen nezávazně povídají, a dokonce zaslechneš i pár náznaků politických témat. Avšak mezi tím jsou střípky věcí, které už tě přinutí zpozornět. Některá jména, co zazní… Ano, znáš je. Však si je vídala pod články ve velkých magazínech. Je ale z útržků těžké říci, zda je to někdo z nich nebo se o těch osobách pouze baví. Stejně tak zaslechneš i několik zmínek o podnicích, zaměřujících se na šití, samozřejmě ze Zahrad. Od několika sis nechala šít šaty pod Philipovým bedlivým dozorem. De Lacey se musí přeci umět oblékat a reprezentovat. Především tedy jej. Ty vzpomínky poněkud hořknou i nehledě na dobu, která tě od nich dělí. Philip je ale ten poslední, kým by sis chtěla nechat kazit tento večer.

A tak vytáhneš bloček a začneš kreslit u jednoho z vysokých stolků. Je to zvláštní, a přitom skvělý pocit. Zachytit konečně něco, co nejsou jen tvé představy, ale skutečně reálné kousky, které vypadají hned mnohem lépe v realitě než na papíru. To vlnění lehké látky, ten lesk jemných zlatých aplikacích našitých přesně na ta správná místa. Ano, u mnohých kousků se hledělo na každičký detail, a přesto se v nich jejich nositelky dovedly pohybovat tak nonšalantně. I když… možná právě proto, že na sobě měly něco tak vzácného.

Ani nevíš, kolik času tím strávíš. Rozhodně ti ale přibyde dostatek poznámek, a především inspirativních náčrtků. Škoda jen, že nemůžeš vše vybarvit vhodnými odstíny a dotáhnout to k alespoň nějaké dokonalosti. I tak si ale dovedeš představit, že tohle ti vydrží na více než jeden článek. A to ses ještě nezačala ani s nikým bavit!

A tak nebyla by to Vera, aby se nezapojila do víru zábavy. Tedy Violet. Vykročíš od stolku, jenž stál dostatečně stranou a vpleteš se mezi lidi. Netrvá to dlouho a vyhlédneš si svou potenciální oběť nebo spíše objekt tvého zájmu. Dáma v šatech tmavé safírové barvy. Černá se míchá s tmavě modrou a máš pocit, že se snad i podobně lesknou její černé vlasy, které má rozpuštěné a v bohatém vodopádu vln jí splývají po zádech a ramenou. Co tě ale zaujme na první pohled jsou výrazné šperky. Ne, nejsou to moderní kousky z vybraných šperkařských dílen, kterých si pár od manžela tehdy také dostala. Většinou jako dar na usmířenou. Přesto se ani v nejmenším nepodobaly šperkům, které měla na sobě zavěšené tato žena. Působily staře a na první pohled zvláštně masivně, ale když sis je blíže prohlédla, všimla sis, jak detailní práce to je. Do zlatého kovu byly vsazené modré neprůhledné kameny s mramorovou kresbou. Dohladka vybroušené kabošony se sice neleskly jako diamant posetý nespočtem plošek, ale i tak měly něco do sebe. Celé to ladilo a vynikalo na pozadí jejích havraních vlasů.

„Co prosím?“ Zarazí se mezi kroky viditelně zaskočená tím, že jsi na ni promluvila. Otočí se na tebe a sklouzne po tobě očima světle šedé barvy. Skoro až cítíš, jak přemýšlí, kdože to jsi, ale ty ji taktně nenecháš čekat. Představíš se a doplníš to i krátkým zasmáním. Však jak nejlépe navazovat kontakty než s úsměvem na tváři.

„Děkuji…. Hmm, Slečna Crowfordová?“ Natočí hlavu drobně na stranu, ale všimneš si, jak se jí koutek rtů o něco povytáhne. Úsměv umí být prostě nakažlivý. „Ah, počkejte, ta Crowfordová? Nepíšete náhodou články do jednoho měsíčníku?“ Zajiskří ji v očích, když jí to jméno přeci jen v hlavě sepne nějakou asociaci.

„Olivia Warder. Těší mě, madam Crowfordová.“  

Delilah Blair Flanagan

Ticho v ten jeden prchavý okamžik ustane. Stačí tvá jediná myšlenka, aby se do světa opět vrátily jeho zvuky. Jediná dvě slova. V prvních chvílích je najednou i to nejobyčejnější šumění listí v korunách stromů kolem hlasité jako vlak přijíždějící k perónu.

A ty hledíš na muže před sebou, kterého… ano, poznáváš. Je to poněkud obtížnější poskládat si vše v hlavě, ale společných vzpomínek máte zcela jistě spoustu. Těch pěkných i těch, které jsou nasáklé zápachem krve a smrti. Noah tě sleduje i poté, co ses mu vytrhla. Skutečně, nedržel tě tak pevně, abys toho nebyla schopná. Ani se po tobě opětovně nenatáhl. Jen tam stojí. Tentokrát k tobě však už nejde, ale udržuje vzdálenost mezi vámi, kterou si nastavila ty sama.

A ty ze sebe začneš drmolit ta slova. Domněnky. Vzpomínky.

„Del. Umřela? Ne… Ne, to si nebyla ty. Ne, Delilah. Pamatuješ si? Hledali jsme toho… Penfielda. Projeli kus města a vrátili se. Vidíš? Tam je tvůj kufr. Tvé rukopisy. Je to jen… pár minut, co jsme se vrátili sem.“ Ukáže mladý agent ke koním, u kterých stojí na zemi tvůj kufr. Ano, vidíš dvojici osedlaných koní a vedle nich poněkud životem zkoušené zavazadlo.

„Co?... Jaké věci?“ Zarazí Noaha tvá další otázka. Ne, výčitka. „Del, já netuším, o čem mluvíš. Neudělal jsem ti nic. Tedy… snad.“ Vidíš, jak Noah sám zaváhá a do tváře se mu vkrade stín vlastních pochybností. Na pár vteřin se odmlčí, skoro jako kdyby hledal ve své paměti to něco, o čem mluvíš, ale pak jen potřese hlavou. „Opravdu, Del, netuším, co máš na mysli. Ale to… nevadí. Jsi zpátky. To je hlavní. Chce to jen čas. Ano?“ Pokývne hlavou. „Vždycky to chce čas.“ Dodá pomalu. Působí napjatě, doslova na špičkách, i když je na něm oproti chvílím před tím peci jen vidět jistá úleva, když můžete opět mluvit a ty jej poznáváš.

Na nějakou dobu mezi vámi opět nastane ticho. Zůstanou opět jen tlumené zvuky ulic Nového Jeruzaléma, které byly před tím tak neurvale utišeny. Vše se však najednou zdá jako před tím. Až na vás dva.

Noah udělá nejistý krok. Ne však k tobě, ale do strany a odtrhne od tebe pohled, který k tobě jen po pár vteřinách vždy alespoň na moment vrací. Snad aby tě zkontroloval. Viditelně o něčem přemýšlí. Dokonce si prohrábne vlasy v tom poněkud bezradném gestu, než zaloví v kabátu, aby vytáhl hodinky. Ne, nejsou to ty měděné, které mu tehdy patřily a jenž si prakticky celý rok měla u sebe. Od těch… chvil, kdy jsi se s ním loučila na zakrvácené posteli.

„Del…“ Promluví náhle a přetne nit vzpomínek vedoucích do ne zrovna šťastné minulosti. „Co kdybychom spolu ještě někam jeli. Hned… Mohl by ti pomoci?“ Otočí se na tebe a hodinkami v rukou. „Myslím Archdale… Morley. Pomohlo by ti to?“ Padne zčistajasna ta zvláštní nabídka vyslovená tiše, skoro až šeptem, ale slyšíš ji i tak moc dobře. Nepotřebuješ moc času, aby sis ta jména spojila i se známou tváří lemovanou rudými vlasy.

„Mám nějaké možnosti… Páky… Snad dostatečné na to, aby nás k němu bez odkladu pustili. Možná by ti zvládl pomoci…on.“ Zůstane na tobě viset jeho pohled, z kterého je těžké něco vyčíst. „Stačí říct, Del. Já to… nějak zařídím.“ Pousměje se smířlivě a lehkým pokývnutím hlavy tě vybídne, aby ses rozhodla.     

♬♬♬

Ani ruce zvednuté nahoru v mírném gestu na znamení toho, že se nemusím bát mne neuklidní. Já... Jakmile ke mne ten muž udělá krok, tak rychle couvnu dozadu, abych mezi námi nechala co největší prostor. Srdce mi stále buší, zatímco ke mne přichází další a další záblesky vzpomínky. Tentokrát ovšem nepatří mě, ale Delilah… Tedy… Mně a ne Dumah. Já… Myslí mi probleskne takřka ve stejnou chvíli tolik… Jmen. Delilah. Blair. Flanagan. Angela. Vernier. Eldridge. Dumah…

Snažím se… Tolik se snažím… Ale… Ačkoliv už… Vím, kdo jsem, kde jsem, poznávám město kolem sebe, tak stále při rozplétání toho zamotaného klubka narážím na další a další uzlíky křížící nitě dohromady. Ten muž… Noah! Jmenuje se Noah Branson. Znám ho, dobře ho znám, já… Přítel, vynoří se mi v mysli to konejšivé slovo. Pomohl mi, on… Ale Zerachiel byla také… Přítelkyně. Myslela jsem… Věřila jsem jí…

Mluví na mě, avšak sotva vnímám, co říká. Nedívám se na něj, jako bych hleděla skrze, ztracena v tom, co bylo a je. Potřebuji… Aspoň chvíli… Klid. Vše kolem v tu samou chvíli utichne a ponoří se do toho dokonalého prázdného ticha, kterým se obklopím. Schovám se do něj a… Dlouze vydechnu. Mezi prsty sevřu zábradlí lemující schody a druhou rukou si promnu tvář. Očima sklouznu z Noaha po ulici, která se topí v tichu stejně jako smrtelníci, kteří… Smrtelníci? Ne… Lidé. Jsou to lidé, také jsem…

„Delilah,“ vyslovím bezhlesně. Dění na ulici si už více nevšímám, nevnímám ho. Nezajímá mě. Očima těknu směrem k Noahovi. Mladý agent stojí naproti mně a… Mimoděk se mi vybaví zasněžený les. Držel v rukách pušku a počítal nahlas do tří. Chtěla jsem mu… Chtěla jsem mu ukázat, co umím. Vyzkoušet si to, abych mu mohla pomoci při záchraně Generála. Kamaela… Ne. Ne. Alexandera. Generála… Ethana… Essingtona. Brzy má narozeniny… Chtěla jsem… Dort… Pětašedesát svíček… Ztěžka polknu a drobně sebou škubnu, jak mi ve spáncích začne bolestivě tepat.

Noah se náhle rychle pohne. Dost rázně a prudce na to, abych nestačila opět ukročit a… Chytí mě za paže. Neublíží mi, neuhodí mě do spánku, jak to udělal Lucifer. Přesto… Náhlá blízkost i dotek na pažích… Čepel žhnoucí bílým světlem a bolestivý tlak v hrudi. Prudce se mu vytrhnu a pokusím se ho od sebe stejně rychle odstrčit, abych… Abych získala zpátky odstup. Blízko, byl… Byl moc blízko. Ve stejnou chvíli se mi vybaví scéna stará jen pár dní, jak… Jak ho objímám. A pak… Drží mě. Políbil mě? Já…

„Jsem Delilah,“ zopakuji nahlas a v tu samou chvíli ticho kolem popraská a rozplyne se. „Omlouvám se, to jsem… To jsem nechtěla,“ vydechnu s pohledem upřeným na něj. „Už jsem… V pořádku. Je to v pořádku. Omlouvám se,“ šeptnu tím bolestně napjatým hlasem. „Myslím… Myslím, že jsem umřela, doopravdy umřela ale… Vrátila se. Já…“ zarazím se uprostřed věty s pohledem upřených do Noahových medových očí protkaných zlatými odstíny.

Byl to Noah a zároveň… Nebyl. Otec… Otec si ho vybral jako svoji podobu. Nádobu? Pozvednul Lazara odsouzeného na smrt.

„Proč… Proč jsi ho nechal, aby mi provedl… Všechny ty věci…“ hlesnu na samotné hranici slyšitelnosti, jak se ve mne náhle vzedme ta vlna smutku patřícího Dumah i mého vlastního rozhořčení. Proč odešel?! Proč… Proč Otec dovolil, aby Lucifer vyhlásil válku jemu i nám! Všechno se mi to stalo jen kvůli… Němu… Protože nás v tom nechal a opustil nás…Ostře se nadechnu a uhnu pohledem. Najednou si připadám tak moc… Pošetile. Bezradně. Nejistě přešlápnu z nohy na nohu, zatímco mezi prsty drtím pramen vlastních vlasů. Pootevřu rty, ale nakonec je zase zavřu, jak najednou zkrátka… Nevím.