Andor.cz - Dračí doupě online

Je pro mne tak náročné se na cokoliv soustředit. Střípky vzpomínek a vjemů na mne stále doráží ze všech stran, aniž by mnohé z nich dávaly smysl, jak se skládají v celkový obraz nahodilým a dost chaotickým způsobem. Přítomnost Lucifera tomu ani trochu nepomáhá. Zatímco k sobě tisknu rty bez toho, abych vydala, byť hlásku, srdce mi buší a vzpomínky se vzájemně proplétají do sebe. Lucifer byl mnohem víc než jen jeden ze serafínů, byl to Generálův dobrý přítel. Vždy se ke mně choval tak… Mile. Laskavě. O to víc mne děsí všechny ty záblesky, co ke mne ve vlnách přicházejí a vytváří tak dohromady hrůznou mozaiku věcí, které mi proved. A nejen on.

Odvrátím od něj tvář, nepřeji si nic jiného, než aby odešel. Chci být sama, potřebuji být… Sama. Jenže namísto toho, aby zmizel, tak udělá pravý opak. Poplašeně trhnu hlavou, když se dotkne mé tváře a přinutí mne natočit ji k zpátky k němu. Rychle uhnu pohledem, ovšem než v sobě seberu dostatek síly na to, abych se aspoň pokusila jeho ruku odstrčit, tak mne sám pustí a odtáhne se ode mne. Poznal to na mě, samozřejmě, že to poznal… Tváří se spokojeně, tak moc až mne z toho mrazí.

Je toho… Je toho příliš. Nedokážu ovládnout výraz v mé tváři, zatímco ke mne Lucifer promlouvá dál. Snažím se, tolik se… Snažím, ale… „Dumah…“ Ostře se nadechnu a mezi sevřu okraj matrace, na které ležím. „Má drahá Dumah. Dlouho jsme se neviděli. Možná až moc dlouho. Máme toho spoustu co dohánět.“ Stála jsem spoutaná na nádvoří chrámu v Damašku, krvácela jsem… Kvůli Zerachiel… Jak mi to mohla udělat? Jak… Jak mu mohla dovolit, aby mi… Tahle vzpomínka bolí jinak než ty ostatní.

Kamaelovo jméno vyslovené nahlas mne zastihne nepřipravenou. Nešťastný výraz, který mi na chvíli ovládne tvář je odpovědí sám o sobě. Na okamžik pootevřu rty, jak se neubráním takřka plačtivému povzdechu, se kterým na okamžik přivřu oči. „Měla by sis zkusit odpočinout Dumah,“ promlouvá ke mne starostlivě, zatímco se dotýká mé tváře… Rychle oči zase otevřu, ovšem setkám se jen s Luciferovým pohledem, který mi nedopřává ani chvíli oddychu.

Zmínka o dohodě mi zrychlí dech. Je tak náročné… Všechno poskládat… Takřka nemožné, ale… Ne, ne. Odmítla jsem tu dohodu, chtěla jsem ji odmítnout, já… Očima těkám po stínech kolem nás, jen abych mu nemusela jeho pohled opětovat. Mlčím. Nechci s ním mluvit… Už nikdy s ním nebudu mluvit.

Já… Nechápu, o čem to mluví. Co… Co se mnou provedli, proč… O co se snaží. Ale nezeptám se ho na to, i když skoro jako by mne k tomu vyzýval. Místo toho od něj opět odvrátím tvář a nechám svět zmizet za zavřenými víčky. Snažím se zhluboka dýchat a zachovat klid, ale daří se mi to jen částečně. Jako by se mi přeskládala paměť a všechny mé vzpomínky někdo sesypal na hromadu. Když vezmu jednu, tak mne zavalí lavina dalších. Bolí mne z toho hlava, vnímám čím dál zřetelněji bolest svírající spánky a třeštící v zátylku. Nedá se s tím bojovat ani to ovlivnit. Mohu jen přihlížet a pokoušet se v tom příboji neutopit.

… poslední vzpomínky… než jsme se rozloučili…

Nedá mi to a vzhlédnu k jeho zádům. Náš pohled se střetne a já… Zalapám po dechu. Skoro jako by se mi na pár vteřin kolem něj stáhla neviditelná strunka a surově trhla. Vybavuji si ten divný tlak v hrudi. Prudkou bolest a čepel Luciferova meče… Mechanismus, zakázaný vynález s úlomky zrcadel a… Ten zvuk. Cvaknutí, které se ozvalo v okamžik…

… mé smrti.

Nebo ne? Musela jsem… Umírala jsem. Všude byla krev… Moje… I přes malátnost mi ruce nekoordinovaně vystřelí k hrudi, přesně k tomu místu, kde mne proklálo ostří. To ale… Přeci není možné. Jak… Ale… Tohle bylo… Nemělo by to být možné. Ne? Lucifer se odpovědi na svoji otázku ani nyní nedočká, vlastně během chvíle zapomenu i na to, že se mne na něco ptal na kolik zabřednu do toho… Všeho.

I tak se mu ovšem podaří mne aspoň na chvíli vytrhnout. Jeden ze základních kamenů… Až bude vše zase tak, jak má být… Všechna ta slova ve mne jen živí ten… Šok. Pokud bych opravdu zemřela… A teď byla zpátky… Se vzpomínkami… Šest úlomků zrcadla pohybujících se v elipsách kolem nás a… Teď je mé vědomí jako by někdo sesypal celé mé roztroušené já na jednu neúhlednou hromadu… Proto… Proto potřeboval mě? Smrt… Rozechvěle vydechnu, jak se mi do hlavy zakousne další bolest a během okamžiku se mi udělá nevolno. Krk mi krátce sevře dávivý kašel. V další chvíli se odvrátím od Lucifera tak, až mi několik pramenů vlasů sklouzne přes tvář a skryjí ji částečně před světem.

Nepřeji si nic jiného, než aby odsud konečně odešel.

Chci jen ticho a klid…

Dumah

Ležíš na posteli a v hlavě ti vyhasínají a opětovně rozžínají všemožné vzpomínky. Je to zvláštní. Ano, všechny tam jsou, jen se na ně musíš soustředit. Jít po tenké niti asociací a střípků až k ní a vytáhnout ji, zatímco se ti kolem objevují jiné. Jako když bouře rozláme o útesy obchodní loď a na hladinu se pak postupně vynořuje jedna bedna s nákladem za druhou. Vše je nahodilé. Chaotické. A už vůbec tomu nepomáhá přítomnost toho někoho… Koho moc dobře znáš. Ostatně velká část těch nejjasněji zářících vzpomínek se točila také kolem něj.

Ta otázka je tak prostá. Pronesená přátelským tónem. Avšak… Ty moc dobře víš, co je zač. Odvrátíš proto pohled, zatímco zarýváš prsty do matrace a v duchu doufáš, že odejde. Dá ti pokoj. Nechá tě v tichu.

„Hmm… copak?“ Podiví se naprosto upřímně tvé reakci, než se mu na rtech roztáhne spokojený úsměv a s ním se natáhne k tvé tváři, aby se jí dotkl a natočil ji zpátky k sobě. „Tenhle zarputilý pohled znám. Stejně jako nechuť spolupracovat… I to je odpověď.“ Povyskočí mu koutek ještě o něco nahoru, než ti opět pustí tvář.

„Skvělé… Takže si mě pamatuješ… Dumah.“ Přimhouří pátravě oči, když vysloví tvé jméno. „A stejně tak si pamatuješ Kamaela, že? Hrdinného generála nebeských armád… Našeho společného přítele.“ Vpíjí se do tebe jeho oči, které žhnou vlastní vnitřní září.

„A pamatuješ si i kde jsi? Na naši malou dohodu? Nebo ti ji snad mám připomenout? Rád ti osvěžím paměť, sestro, pokud si to budeš přát.“ Věnuje ti vlídný úsměv, zatímco svíce dál plápolá na stole a vykresluje protáhlé stíny po místnosti, jenž se však bělostné postavy nad tebou, kolem které se šíří slabá záře, ani nedotknou.  

„Stačí jen říct… Hmm, ne?“ Nakrčí rty, zatímco zní skoro až zklamaně.

„Ale to nevadí… Nevadí. I tak to byl úspěch. Velký úspěch. Tvá oběť nás posunula o velký krok vpřed blíž… Blíž tomu, o co se zde snažíme.“ Usměje se poněkud tajemně, než poodejde opět o pár kroků dál od tvé postele a nechá tě. V hlavě ti stále vyskakují nové a nové vzpomínky, které se zablesknou a zařadí se zpátky na místo mezi ostatní. Občas si nejsi moc jistá, jestli jsou na správných místech, ale celé se to děje tak trochu bez tvého přičinění. Ty jsi jen pouhopouhý pozorovatel.

 „Pamatuješ si něco z toho, co bylo? Tím myslí tvé poslední vzpomínky… Než jsme se rozloučili.“ Promluví, zatímco k tobě stojí zády, než se přeci jen ohlédne přes rameno. Společně s tím ti vytane na mysli záblesk bílé čepele, bolest, pach krve a pak ten zlatý mechanismus, jenž neustále zrychloval a zrychloval, aby pak…. *Cvak* Ten zvuk se ti zakousne do mozku. Jen krátký a úsečný ruch. Nic víc… A přesto, to bylo to poslední, co si seš schopná vybavit. Umírala jsi. Nejspíš. Ale přesto až tohle bylo tím rozhodujícím bodem, kdy prostě vše zmizelo.

 „Ale klidně si vem nějaký čas na přemýšlení. Uznávám, že tohle muselo být náročné… Nejspíše. Nedovedu si vlastně ani představit, jak…“ Mlaskne Lucifer. „Jednou ti to však nikdo z našich lidí nezapomene. Jeden ze základních kamenů… Až bude vše zase tak, jak má být.“

Vera De Lacey

Stojíš naproti budově, z které se line táhlá melodie. Už už bys nejraději vyrazila dovnitř. Mezi lidi. Snad si i zatančit. Ano, tanec. Toho sis v poslední době moc neužila. Vlastně poslední velká akce, kdy si k němu měla dostatek příležitostí byl maškarní ples v opeře. Tedy… skoro před rokem. Tichá melodie, která se sem line skrz zasklená okna se zatím na první dobrou nezdá jako nějaký kousek vhodný k tanci, ale kdo ví. Třeba časem změní repertoár. Nakonec to možná nebude až tak špatný večer.

Je tu ale ještě jedna věc, kterou musíš vyřešit, než se vrhneš do víru společnosti. A ta věc, nebo spíše člověk, se na tebe poněkud nevrle mračí. „Jestli musím hlídat celou budovu? No, co myslíte?“ Otočí se na tebe. Ano, nezdá se ti, že by tě posledně šestice jezdců jakkoliv hlídala, ačkoliv můžeš si vzpomenout, že když si poprvé vyšla z hotelu, aby sis vyžádala jejich pomoc, někteří chyběli. To byl ale detail, kterým se nezaobírala. Nemusela si. Stejně jako ses nemusela trápit poněkud nevděčným úkolem, který padl na ramena nebohého pana Haylanda.

„Mám hlídat vás a pokud budete v budově, tak ano… Musím hlídat celou budovu. Ovšem něco takového je v jednom člověku nemožné. Rozhodně to nejde provést tak, aby to bylo dostatečně efektivní. Nebo máte snad nějaké rady? Rád se nechám poučit, lady.“ Jen nevěřícně potřese hlavou, zatímco z jeho mručivých slov frustrace jen kape a o nějakém dekóru a etiketě už nemůže být moc řeč.

Na tvou poznámku o střelbě jen povytáhne husté obočí, ale nijak ji nekomentuje. Rozhodně se nezasměje, jak by si takový drobný žertík zasloužil.

„V pořádku? Nezbývá než doufat… Kvůli nám oběma.“ Povzdechne si na tvá slova s patrnou rezignací a raději odvrátí pohled do potemnělé ulice. Sama netušíš, jak se taková osoba hlídá a tak jsou otázky od pana Haylanda trochu podpásovky, ale spíše je to jen způsob, jakým se snaží vyrovnat s tou poněkud nešťastnou situací. Nemluvě o tom, že ho čeká pár hodin venku na mrazu, i když dovedeš si představit, že to je to nejmenší, co ho teď zrovna trápí.

„Čím byste mi to mohla usnadnit?“ Přeci jen se na tebe otočí, zatímco kolem vás zavane studený noční vítr a opře se do tvé lehké sukně stejně jako jeho dlouhého pláště. „Tak třeba byste v první řadě mohla zvážit, jestli tam skutečně musíte jít a riskovat a místo toho se prostě vrátit zpátky, lady. Hmm? Ne?... To jsem si myslel.“ Odfrkne si, než se přeci jen zachmuřeně odmlčí a nakrčí zamyšleně čelo.

„Nemám moc možností. Pochybuji, že byste stála o to, aby za vámi stál po celou dobu večera, takže… Hmm, co kdybyste se mi chodila alespoň pravidelně hlásit. Každých patnáct, třicet minut?... No, dobře, tak alespoň každou hodinu. Ne, že bych díky tomu byl schopen vám pomoci, kdyby se něco skutečně stalo, ale alespoň budu o problému vědět dříve, než se všichni vážení hosté nad ránem rozprchnou domů.“ Podotkne vcelku nezaujatě, i když ti vlastně oznamuje, že přes bezprostředním nebezpečím tě neochrání. Pouze by se o něm dozvěděl o něco dříve. To rozhodně není… ideální. Ale to dle Haylandova podmračeného výrazu není ani celá tato situace.

„A také budu rád, pokud se nerozhodnete s někým vytratit na skleničku kdo ví kam.“ Zabručí ale pak jen pokývá hlavou.

„Tak už běžte, lady. Čím dřív tam půjdete, tím dřív snad zase pojedeme.“ Rozloučí se s tebou jako správný morous a propustí tě, aby ses mohla konečně vydat za zvuky hudby.  

Jako ve snách pozoruji zlaté částečky stoupající kolem mne v posledním vířivém tanci smrti. Mojí smrti. Chycena v tom posledním okamžiku pootevřu rty, avšak místo posledních slov z nich vyjde jen ten dlouhý roztřesených výdech. Palčivá bolest procházející hrudí společně se zářivě bílou čepelí Luciferova meče se pomalu mění v tupý chlad vkrádající se do žil. Černá róba sákne prýštící krev, která mi zalévá břicho a stéká po pořezaných rukách ve vodopádu drobných kapek na kamennou zem. To vše na znamení, že se to opravdu děje. 

Společně s krví se mi z těla vytrácí i síla, co by mne udržela na nohou. Hlava se mi náhle zhoupne a kolena podlomí. Bojuji o každý nádech, ovšem namísto vzduchu plnícího plíce cítím jen řezavou bolest a tlak rozpínající se hrudí. Než ovšem stačím spadnout, a ještě více nalehnout na meč, silné dlaně mne opatrně zachytí a s nečekanou něžností a mi pomohou sesunout se do kleku na zem. Po tom všem je to tak nečekaně vlídné gesto, že...

... navzdory tomu, že jsem si zakázala na něj myslet… Zoufalým pohledem vyhledám tvář před sebou, která… Nepatří tomu, koho bych si přála vidět. Oči se mi zalijí slzami, které už nejsem schopná zadržet. Svět kolem se zamží a vzápětí začne po okrajích tmavnout a propadat se do závoje černých mžitek, až se mi nakonec ztratí i Luciferova tvář. A přesto… I když moc dobře vím, že takhle je to lepší, že by mne rvalo na kusy, aby mne takto viděl… Tak bych si nyní nepřála nic víc, než aspoň na okamžik spatřit ty důvěrně známé ostře řezané linie s planoucíma očima, cítit jeho horkost a…

… jen matně vnímám Luciferův hlas. Umírám obklopená zlatem. Hledím kamsi na jeho rameno, zatímco se mi oči pomalu zavírají a nedokážu až do poslední chvíle odtrhnout pohled od zlatých obručí protínajících vzduch mezi zlatými částečkami.

Když se najednou zastaví…

… pohroužím se do prázdného ticha společně se zlatým zábleskem, ve kterém vše zmizí.

♫♪♪♫

Pohledem kloužu po barevných vitrážích v oknech jinak nenápadného domu schovaného ve stínu těch větších a honosnějších. Barevná sklíčka poskládaná v důmyslných nádherných obrazcích měnících se před očima dle toho, z jakého úhlu se na ně dívám, jsou vyvedená v tmavých barvách a měkkých odstínech tlumících všudypřítomnou zlatou záři. Panuje zde ticho, hluboký stojatý klid obklopující dům ze všech stran.

Se šťastným úsměvem na rtech kráčím skrze nezkrocenou a neudržovanou zeleň lemující cestu ke dveřím toho domu. Mého domova, který jsem si vybrala pro život ve Zlatém městě. Jediné místo, kde jsem mohla být skutečně sama sebou a se svým tichem. Mám své bratry a sestry ráda, přesto se jich straním. Samotné mi je nakonec lépe, nikdo na mne nemusí brát ohledy a já nemusím čelit výčitkám svědomí, že se neumím nahlas smát, vyprávět a prožívat, že… Nejsem jako oni.

Nevadí mi to…

Mám přeci svůj domov a nic jiného k životu zde nepotřebuji.

Přítomnost někoho z prvního kůru mne překvapení. Rozhodí. Rozhodně jsem neočekávala, že krom Generála budu muset v aréně čelit ještě Luciferovi. Ovšem ovládnu se ve snaze nedat na sobě najevo ani stín nejistoty. „To já děkuji za pozvání i tuto příležitost,“ odpovídám s uctivou úklonou, zatímco na sobě cítím Generálův hodnotící pohled. Ať už ve mne vidí cokoliv, tak si neumím představit, že bych kdy mohla projít jeho výběrem. Mlčí. Čekal snad něco jiného? Lucifer je ovšem úplně jiný než Generál, vlastně jeho pravý opak. 

Dostanu ovšem sotva chvíli na to, abych si to celé ujasnila, když mne Lucifer zanechá na pospas Generálovi. Ten se ani trochu nesnaží být příjemný, setkám se jen s chladnou zdvořilostí, co je stejně nabroušená jako ostří meče, kterým někdo jako Nebeský Generál mistrně vládne. Jeho slova se do mne zabodávají stejně jako by byly jen jeho další zbraní a já začínám chápat, proč si dosud nikoho nevybral. I ke mne se chová jako bych se tu ocitla snad jen omylem. Z donucení? Musel mne pozvat? Jak mám vědět, v čem jsem jiná – lepší – než těch šest přede mnou, které odmítl? Když mu nebyl dobrý Ramiel ani Zerachiel, nedokážu si představit, čím bych mu měla vyhovět já.

Náš pohled se vůbec poprvé střetne a já… Vůbec poprvé pocítím záchvěv neklidu. Zvláštního cizího pocitu, který nepoznávám. Drobné bodnutí v hrudi, ze kterého mne zamrazí v zádech a srdce na pár taktů divoce poskočí. Ovšem nikoliv… Nepříjemné. To vůbec ne.

„Víte, kdo jsem, a zajisté i znáte mé schopnosti, Generále,“ slyším se odpovídat a shrnu si pramen vlasů za ucho, zatímco statečně čelím jeho pohledu. „Nevím, v čem bych měla být vhodnější, než těch šest přede mnou, ale věřím vašemu úsudku, generále. Nechci se tu vychvalovat, to mi nepřísluší, mé schopnosti mluví za vše, ať už je zhodnotíte jako postačující či nikoliv.“

Lepší odpověď nemám, a pak… Stejně na tom nezáleží. Nevybere si mne, jen tu se mnou ztrácí čas a víme to my oba.

„Ano, už jsem o nich nemálo slyšel. Dumah, tichá smrt, že?“

„Ano, tak mi říkají.“

„Dumah, byla to jen iluze. Omlouvám se, že tě to tak zasáhlo. Některé scénáře jsou někdy… příliš reálné. I pro mě.“

„Děkuji, omluvu přijímám a vážím si jí. Jsme v pořádku, jen potřebuji chvíli, abych to vstřebala.“

„Bylo to skutečně to, kým jsi?“

„Kým jiným bych měla být?“

„Už jsem se bál, že měl Lucifer pravdu, že na to nekývneš. Ačkoliv, když o tom teď přemýšlím…

„To opravdu řekl?“

„Myslím, že dnes zkoušel nejenom tebe. Heh, mohl jsem si to myslet. Každý máme nějakou zálibu.“

Začínám chápat, proč se Kamael tolik obával mého odmítnutí. Já… Měla bych mu říct, že jsem si to rozmyslela. Slušně se s ním rozloučit, poděkovat za to příležitost sloužit pod jeho velením a pak ho poslat pryč... Jen abych mohla předstírat, že se nic z tohohle nikdy nestalo. Ovšem přesně tohle já nedokážu. Jak bych mohla? Nemohu předstírat, ani doufat, že jednoho dne zapomenu na to, čeho jsem byla svědkem. Napříč věčností budu hledět na obzor a trnout hrůzou, že se na ní objeví ta ohavnost. Ztracený.

Co mi to udělal?

Odpověď znám. Nic, co bych sama nechtěla. Protřu si prsty oči a zvednu k němu pohled, ve kterém se taví bílé zlato společně s nebeskou modří. Na okamžik spatřím jeho profil rozbitý, zkrvavený. Vyhasínající zlato v očích těsně předtím, než s posledním výdechem zemřel. Stačí jen mrknutí a je to pryč, zůstává jen měkké zlaté světlo zalévající jeho obličej.

„Stejně jako jsem tu nabídku přijala předtím, přijímám ji i teď. Ale něco mi slib. Pokud padnu, připomeň mi, kým jsem byla,“ pronáším slova, která už nikdy nepůjde vzít zpět. Možná hloupá stejně jako já. Prsty něžně hladím struny lyry položené na stole a vím, že to co po něm na oplátku chci já, je pošetilé, přesto… Něco… V něm…

„Dobře, Dumah. Slibuji. Přísahám na své věčné jméno, že ti to připomenu. Vždy…“

„Děkuji, Dumah. Vím, tohle bylo z mé strany dost… sebestředné. Omlouvám se. Nechtěl jsem ti ublížit. Zvlášť ne, když si tu pro mě vždy byla. Vždy.“

Těžce polknu, v ústech cítím hořké kyselo. Obdivuji Kamaela více než kdy jindy za to, že tváří v tvář zrůdné abominaci dokáže zachovat klidnou tvář i rozvahu. Také bych měla, ale… Stále cítím horkost jeho rtů, kořeněnou chuť polibku, ve kterém jsme se na chvíli ztratili tam nahoře. Nikdy v životě jsem nebyla šťastnější… A zároveň vyděšenější. Nejraději bych ho chytila za ruku a… Ne. Nesmím. Spoléhá na mě, potřebuje mě. On i Zlaté město. Tohle je můj úkol, svatá povinnost, ke které jsem se kdysi zavázala společně s přijetím pozice generálovy pobočnice.

„Ano, můžeš se na mě spolehnout.“

Bok po boku vyletíme proti Ztracenému. Zvládneme to. Společně zvládneme všechno.

„Prosím... Nenech mě... Zapomenout.“

„Ne… Dumah!“

„Počkám na... Tebe. Doma...“

„Všechno bude v pořádku. Půjdeme domů. Vrátíme se tam oba. Slyšíš mě, Dumah. Slíbila jsi to. Slíbili jsme…“

„Dumah, já…“

Kamaelův hlas mne vytrhne ze zamyšlení, stejně jako mnohokrát předtím. Ve stínu jeho vlastních pochyb mu ovšem nechci ukazovat své vlastní vepsané do tváře. Přesto… Když se na výzvu Shilmai vydám k portálu, nenápadné natáhnu jedno z křídel a dotknu se mimoděk o jeho rameno v gestu, které chápe jen on.

Pohledu na Shilmai se podvědomě ovšem vyhnu. V poslední době jsem se jí stranila, i když z jiných důvodů než ostatním. V tváří tvář oku vykreslenému na jejím čele cítím zvláštní neklid vyvěrající z obav, že by se snad s jeho pomocí dokázala probít do mého nitra a zahlédnout tam cokoliv z toho, co jsem skrývala.

Před ní.

Před Zlatým městem.

Před Kamaelem…

"Tak nám to vysvětli bratře.  Řekni nám to, o čem Metatron nemluví.“

„… nevědomost vás neomlouvá. Všichni se budeme zodpovídat ze svých hříchů. Já, oni… I vy. Ale… ne dnes. Ne, dokud bude trůn prázdný!“

„Myslím, že ta poezie… není zrovna pro mne. Nebo alespoň tahle… Nejsem, až tak nekulturní. Nedívej se na mě Dumah tak zklamaně.“

„V tom případě mi budeš muset někdy ukázat, jaká poezie dokáže zaujmout i někoho tak náročného jako je sám Generál.“

Nestačím se ani vrátit zpátky ke stolu a rozdělané práci, když se ozve zaklepání na dveře, které teprve před chvílí za Kamaelem zavřely. Ale, že by? Prolétne mi hlavou, když s úsměvem na rtech beru za kliku v očekávání ještě jednoho rychlého rozloučení. V tu samou chvíli ovšem úsměv nahradí vážný zachmuřený výraz.

„Ano, já jsem Dumah,“ potvrdím poslovi a poněkud zaraženě si od něj přeberu dopis. Vzkaz. Od Yesoda… Jméno, co mi rozhodně není neznám, stejně jako on sám. Žaludek se mi mimoděk stáhne, neklidně se ošiju. Bylo to už nějakou dobu, co jsem ho viděla naposledy. A jakkoliv jsem byla za jeho pomoc a péči, kterou věnoval mému zmrzačenému tělu, opravdu vděčná... Nevzpomínala jsem na to ráda. Na všechnu tu bolest, bezmoc a strach…

I nyní mám strach. Jde o věc Tribunálu. Týká se to snad Kamaela? Toho, co se kvůli mne stalo? Jako by snad toho neštěstí v posledním roce nebylo už tak dost…

„Zabijeme Lucifera.“

„Pokud věříš, že má pomoc ti bude v tomto nelehkém úkolu přínosem, budu stát po tvém boku, bratře. Taková jest vůle Pánova.“

„Nemám rád tyhle společenské akce. Nevím, proč Lucifer trval na tom, že tam budeme také.“

„Znáš ho přeci... Určitě půjde o něco důležitého, když to vymyslel takhle a pozval... Nás…“

Nepřekvapí mne snad ani to, když se Lucifer rozhovoří o všech těch věcech jako skutečnost, že se k němu přidá Kamael. Od té jejich promluvy na tržišti působí jako vyměněný. Sedím vedle něj, a tak trochu podezíravě si ho prohlížím, snad i nakloním hlavu tázavě ke straně. Avšak trvá to jen chvíli než na mne dopadne ta melancholická atmosféra vyvolaná těmi nečekaně těžkými a osudovými slovy.

...přátelé…

Tehdy mne ani nenapadlo, jak moc ta jedna jediná zkouška v aréně ovlivní můj život. Těch pár rozhodnutí, Luciferova lest, díky které se Kamael objevil ještě v ten den na prahu mého domu… Mlčím. Jen poslouchám a na rtech mi sedí zasmušilý úsměv. Nenapadá mne… Nechci ničím kazit tuhle pěknou chvíli, kdy tu jen sedíme jako… Přátelé a zkrátka jsme. Pohled upírám k noční obloze a cítím, jak ze mne opadává napětí.

Možná… Možná má Lucifer v tomhle pravdu. Nebo si to jen představujeme příliš zjednodušeně? Nevím. A tak jen lehce potřesu hlavou a věnuji Kamaelovi omluvný pohled společně s kajícným úsměvem patřícím jen a jen jemu. Dnes nejsem dobrá společnice, ale…

Čas mi vypršel, vím to. Cítím na sobě pohledy všech, zvláště pak Lucifera a Kamaela. Nastane ticho, to bolestné ticho přerušené až mým ostrým nádechem. Jsem rozhodnutá, nad odpovědí nemusím ve skutečnosti přemýšlet. Avšak… Slova, která se řinou z mých úst už nikdy nepůjdou vzít zpátky.

To, čeho si po Generálovi žádám je… Tak moc sobecké. Ale já se rozhodla. On je pro mne důležitější než úkol svěřený Tribunálem. Stejně jako pro něj byl v ten osudný den střetu se Ztraceným důležitější můj život než jeho svatá povinnost. Nemělo to tak být, nikdy se to nemělo stát, ale… Stalo se to. A já bych to nikdy nechtěla vzít zpátky.

Vždy si vyberu jeho.

Od teď až do své pravé smrti.

„Prosím. Pojďme odsud, odejděme bez dalších zbytečných smrtí…“ smutně se pousměji. A on… On mi vyhoví…

„Dumah… Je mi to líto. Vždycky budu bohu vděčná, že mi dal sestru jako ty… Nemám právo žádat tvé odpuštění, ale doufám… že to pochopíš.“

„Lítost vždy přichází příliš pozdě, sestro. Ale děkuji ti za tu cennou lekci, zdá se, že jsem ji potřebovala.“

„Náš Otec už na trůnu nesedí… Je pryč. Jeho Hlas utichl. Jsme sami.“

„Pokud zemřel, snad se podaří některé Padlé přesvědčit k návratu a pokud ne… Obávám se, že měl Metatron pravdu Dumah. Blíží se válka a já budu bojovat za náš domov. Příště už…“ Zmlkne a zavře oči. „Příště už bude boj nevyhnutelný.“

„A zaslouží si ti, co zradili druhou šanci? Odpuštění? Nemyslím si, že Tribunál by byl tak velkorysý…“

„A ty Dumah? Co si o tom myslíš ty? Nelituješ?“

„Nelituji. Jsem přesně tam, kde bych měla být, a budu za to bojovat,“

„Miluji tě.“

„A já tebe.“

„Nebude to na dlouho. Nemusíš se bát.“

„Já vím, jen… Buď opatrný. Vrať se mi. A to je rozkaz, Generále.“

„Popřeji ti hodně štěstí Dumah. Věřím, že to zvládnete a vrátíte se brzy domů.“

„Děkuji za projevenou důvěru, Nakire.“

„Opatrně, Dumah. To nevíš, že ke svému hostiteli by ses měla chovat uctivě? Nakonec… Neviděli jsme se už tak dlouho. Ale co je pár let pro staré přátele, že?“

„V pořádku, Zero. Nečekal jsem vřelé uvítání. Ne od ní. Ještě bude mít příležitost si promyslet, co nám řekne příště.“

Stane se to tak rychle… Nikdy jsem neměla šanci. Přesto bych se nerozhodla jinak. Zasyknu bolestí, když mi Lucifer zaboří do zad koleno a s trhnutím mi zkroutí ruce za záda, aby mne mohl vzápětí spoutat.

„Ne, nemyslela,“ vydechnu a jen ztěžka u toho polknu. Musela jsem to zkusit, něco udělat! Bojuji s ním dokonce i teď, i když je to marné. Nevzdám se. Nikdy se nevzdám. Navzdory tomu, jak pevně mne drží, jak moc mi ublíží… Společně s okovy mne semkne ten tísnivý pocit těžkosti a chladu. Rozechvěle vydechnu, avšak myšlenkami jsem někde jinde. „Ironie… Ne. To on. Zkazil mě,“ šeptnu. Generál… Můj Generál…

Srdce mi neklidně buší, když mne Lucifer nešetrně s trhnutím vytáhne na nohy. Škubnu rukama, ale pouta mne nepustí. Ztěžuji si to? Zase běžím do nejhustšího trní v okolí a bosá šlapu po bodlácích…

„Máme to?“

„Ano, máme…“

„Hmm, to vypadá, že většinu z ophiriových linií to narušilo natolik, že jsou nepoužitelné.“ 

„C-co?“

„Skutečně… Kompletní rozklad. Přesto nevypadáš, že by tě to výrazněji omezovalo. Navíc je tu ještě ten otisk.“

„Ne…“

„Když… Když budu spolupracovat… Opravdu mě… Necháš odejít? Přísahej mi.“

„… Pokud budeš spolupracovat, pomůžeme na oplátku i my tobě.

Ale to hlavní… Ano, nechám tě pak odejít.

Budeš volná.

A samozřejmě… přísáhám, Dumah.“

To, co se chystám udělat… Vím, že mne to bude bolet. Nikdy jsem neměla přistoupit na dohodu s Luciferem, nikdy… Pohledem hypnotizuji plamen svíčky jako by mi snad mohl přinést rozhřešení. Namísto toho se ovšem plamínek jen zachvěje a málem zhasne. Jako by se mi snad i on snažil naznačit, jak moc velkou hloupost se chystám udělat.

Přesto… Musím. Lucifer mne sice zmrzačil, ale za nic na světě mne nepřiměje padnout a stát se jednou z nich.

Chci zemřít s pocitem, že jsem udělala správnou věc.

„Dumah… Přemýšlela si někdy, co všechno bys byla schopná obětovat pro tento svět? Já ano.“

Jen pomalu procitám do světa bdících. Matně si uvědomuji, že ležím bezvládně na posteli. Jako po dlouhém boji. Boji… Před očima se mi bez varování vykreslí ostře řezaná tvář rámovaná dlouhými rudými vlasy v kaleidoskopu vzpomínek hrnoucích se jedna přes druhou. „Miluji tě,“ doznívá ozvěna melodického zvučného hlasu v mých uších. Rozechvěle vydechnu pod náporem těch záblesků, které se nekontrolovatelně řinou ze všech stran. Jakmile si vybavím jednu věc, naváže se na to deset dalších. Skoro jako by tu... Se mnou skutečně byl. Dotýkal se mne. Mluvil na mne. Kamaeli...

Musím na okamžik přivřít oči a posbírat…

Hlas znějící zpoza toho všeho mne přiměje sebou drobně trhnout. Pootevřu rty. Kdo…? Samé problémy. Svaly ve tváři mi ztuhnou, jak se vzpomínky na usměvavého Lucifera, kterému jsem vděčila za to, že si mne Generál vybral za svoji pobočnici míchají se záblesky Lucifera, který mne jen zneužil k tomu, abych Generála udržela naživu. Jeho poslední pokus. Tak nadějný… Lucifera, který mi ublížil. Spoutal mne. Zohavil mne. Zabil mne…

Ne… Zabil… Co? Ne…

Do chaotických myšlenek se opět vplete jeho hlas společně s bílou září osvětlující místnost, ve které ležím. Stojí nade mnou a mne se jen z jeho přítomnosti zvedá žaludek. Srdce mi divoce buší a ve spáncích mne třeští. Na co… Na co se to ptá? Oči mám rozevřené dokořán a dech se mi krátí, jak se i přes bolest hlavy snažím vzpomenout, pochopit…

Jsem Dumah, Tichá smrt. Jsem Dumah, pobočnice Generála Kamaela. Jsem Dumah, vězeň Lucifera…

Svaly kolem čelistí a na krku se mi bolestně napnou a celá se zachvěji. Roztřesené prsty zatnu do matrace a přinutím dlouze vydechnout. Místo odpovědi od Lucifera jen s námahou odvrátí pohled a stisknu rty k sobě, zatímco ve mne čím dál víc narůstá hrůza z toho… Proč se mne na to ptá…

Dumah

Bílá čepel ční z tvého těla, a i když kolem rány pomalu ale jistě vyvěrají pramínky krve, na bělostném kovu nezůstává ani skvrnka. Dokonce ani když se tvé prsty smýknou po čepeli a pořežou se do krve, všechny kapky stečou ihned na zem, jako kdyby je samotná zbraň odpuzovala. Zdá se to skoro jako sen, avšak bolest z hrudi připomíná, že tohle ke snu, ze kterého se dá jindy vzbudit, bude mít opravdu daleko. Kolem víří zlaté částečky, jenž se nejdříve poskrovnu ale pak stále ve větších a větších počtech zvedají do vzduchu a vytvářejí kolem vás světelné divadlo.

Podlomí se ti kolena, ale místo toho, abys spadla, ucítíš, jak tě někdo uchopí. Jemně. Skoro až láskyplně, než s tebou poklekne stále tě podpírajíc. Avšak stačí jen pohlédnout do tváře lemované bílými vlasy, aby ti došlo, že on to skutečně není. A možná je to tak lepší. Od té události v Damašku už si viděla vyhořet tolik svící. Dost možná už dávno uvěřil, že jsi mrtvá. Ztracená.

„…Už to nebude dlouho trvat.“ Slyšíš jakoby z dálky tichý konejšivý hlas, zatímco se svět noří do tmy. Nejdříve zmizí vše kolem a pohled se zúží do jen na úzký tunel před tebou, ve kterém i nadále tančí zlaté částečky a tam nad nimi… Se točí se zlaté obruče. Chvíli všechny pospolu a jindy každá naprosto jinak. Je to hypnotizující pohled. Dech se však krátí a srdce zpomaluje. Jako unavení hudebníci, kteří zahráli poslední píseň večera.

A pak…

Pak se zlaté obruče jakoby byly jedna v jeden určitý moment zastaví… A tebe pohltí zlatý záblesk.

☩

Cvak

☩

♬♬♬♬♬

Tvůj domov. Tvůj nový domov. Vybrala sis tohle místo, protože zde byl klid. Zlaté město bylo tak obrovské. Bylo zde dost místa pro vás všechny. Tvé bratry i sestry. Avšak jejich společnost si nikdy příliš nevyhledávala. Byli příliš… Hluční. Ale tady… Tady je příjemné ticho. Projdeš kolem bujně zarostlé zahrádky, jenž vede k domu, který se tyčí před tebou, abys vzala za kliku.

☩

Stojíš v píscích arény a naproti tobě stojí dva muži. Jeden v černo zlaté zbroji s přísným výrazem a druhý v bělostném rouchu, který ti věnuje přívětivý úsměv, jen co tě uvidí přicházet.

„Skvělé, Dumah, že?“ Otočí se na tebe světlovlasý muž a vlídně ti pokyne, aby ses k nim připojila.

„Jsem rád, že tě tu můžeme přivítat, sestro. Především ti děkujeme, že jsi dnes tu.“ Skloní elegantně hlavu a podívá se úkosem na rudovlasého muže, který si tě měří hodnotícím pohledem, aniž by cokoliv říkal. „Že? Kamaeli?“ Otočí se na generála a povytáhne obočí, až se jeho tetování na čele zablesknou.

„Ehm, jistě, Lucifere... Děkujeme. Myslím, že to už zvládnu.“ Otočí se na tebe muž v černo zlaté zbroji a skloní ostře hlavu, než na sobě opět ucítíš jeho pronikavý pohled. „Takže, dnes už tu bylo šest kandidátů. Nikoho jsme ještě nevybrali. Proč si myslíš, že zrovna ty jsi ta vhodná, Dumah?“

☩

Na černém nebi se vlní proudy zlaté záře. Tančí v hypnotickém tanci, který kolébá Zlaté město ke spánku. Je to klidný část dne. Přesto tobě tepe v uších krev a máš chuť odtud utéct. Naproti tobě stojí generál nebeských armád a v rukou má slabě doutnající bílý krystal. To, co jsi díky tomu viděla… Mysl se tomu stále zdráhá uvěřit, avšak… To už se opět rozezní jeho poněkud monotónní avšak jasný hlas.

„Samozřejmě, že mám i jiné povinnosti, ale tohle byla je a bude vždy ta nejsvatější. Nehledě na to kolikrát při ní zemřu. Nebo spíše oni…“ Odmlčí se a zavře unaveně oči. „Tohle, ta vzpomínka je to jediné, co mám společného se svým předchůdcem. To, samozřejmě podobu, schopnosti, zbraň… ale… To je jediné. Snažil jsem se v tom najít. Tolikrát, ale… Nebyl jsem to já a vím, že pokud zemřu, nevrátím se. Nezbyde nic… Jako z něj…“ Zašeptá tiše.

„Proto potřebuji tebe Dumah. Potřebuji nějaký hlas rozumu. Potřebuji někoho, kdo mě udrží nohama na zemi, když bude situace vážná. Při dnešním zkoušce v aréně si dokázala, že přesně taková jsi. Chladné uvažování. Žádné zbytečné riskování. Můj… přesný opak.“ Otevře oči a pousměje se na tebe. Je to výraz, který v jeho jinak přísné a prakticky neměnné tváři vidíš prvně.

„Proto jsem dnes zde. Abych tě požádal, zda budeš mou kotvou nadcházejících v bouřích.“

☩

Přistanete na jednom ze svahů vysokých hor. Vidíte to. Není to tak obrovské jako bytost z pastevcovy vzpomínky, ale kolem patnácti metrů to mít bude. Je to pokroucená existence. Něco, co by nemělo existovat. Rozum se vzpírá to přijmout. Vypadá to jako složenina z mnoha obrovských těl. Kráčí to na nespočtu tenkých nohou. Některé z nich jsou pouze kostěné. Jiné jsou obalené šedivou, mrtvolně bledou kůží z pod které vystupují obrysy dlouhých kostí. Uprostřed toho, co by se snad dalo nazývat tělem je kus páteře, z které vystupuje další změť končetin. Rukou, pahýlů, podivných výrůstků, které ani vzdáleně nepřipomínají něco lidského. V pár částech z toho visí kusy tkání, od kterých odkapává vazká rudá tekutina. Celé se to pohybuje chaoticky a trhaně. Jako kdyby každá z těch končetin měla vlastní mysl a při tom to celé nějak záhadně fungovalo. Ruce se míhají po stranách. Někdy do sebe naráží. Jindy po sobě hmatají, hladí se jako slepci, kteří se snaží poznat jeden druhého. Několik se jich o něco přetahuje. Jedna z dlaní v sobě něco svírá a ostatní na ni dorážejí, škrábou a snaží se jí to sebrat. Z té dlaně stoupají poslední zbytečky zlatého světla.

Kamael na to nehnutě hledí. Tvář opět s nečitelným, tvrdým výrazem.

„Pokud tomu dostatečně poškodíme nohy, podaří se nám to znehybnit. Snad.“ Kývne věcně a pak uslyšíš zvuk tasení jeho meče. Čepel zaplane podobně jako Kamaelova křídla. „Půjdu první. Kryj mi záda, Dumah, ano?“ Ohlédne se na tebe, než vyletí směrem k nepříteli.

☩

,„Pospěšte si vy dva. Brána se už otevírá.“ Ozval se hlas Shilmai zatímco jste stáli na jedné z platforem obklopujících Zlaté město. Generál a jeho planoucí pohled, kterým hleděl na clonu mraků jenž se začala za hlasitého hřmění rozestupovat, než se v ní vytvořil kruhový průchod. Tam dole pod vámi byl vidět svět smrtelníků. Zahalený ve tmě noci. Tam, kde jste měli i dnes plnit neradostnou povinnost.

☩

„Dobrý den, paní Dumah, že? Prosím, tady je něco pro vás.“ Nejistě po tobě tikne pohledem a podá ti dopis v jednoduché bílé obálce, který je zapečetěný voskovou pečetí s vyraženým symbolem lilie. Mladík se kvapně rozloučí a tobě zůstane v rukou jen podivný dopis. Rozlomíš pečeť a začteš se.

Zdravím příteli,

zastav se zítra po poledni na čaj a rozhovor. Jde o věc Tribunálu, bohužel není možné papíru svěřit více informací. Omlouvám se za strohost.

In Vita Aeterna,

Yesod

☩

Sedíte pod majestátním stromem, který je dominantou poměrně živého náměstí. Je to bezpochyby jedna z nejstarších věcí v celém Damašku a vy si teď užíváte protahujícího se stínu, který na vás vrhá. Všichni čtyři.

„Víte… jsem rád, že jste přijali mé pozvání. Opravdu. Ve Zlatém městě je jen pár takových, se kterými bych chtěl tohle zažít. Vím, není to vlastně nic… zvláštního. Jen obyčejný den ve světě smrtelníků. Ale já si toho cením. Aspoň můžeme zavzpomínat na staré časy a prostě… být.“ Hledí na vás bělovlasý serafín s neskrývanou vděčností, až to působí lehce přehnaně vzhledem k situaci, která je sice zvláštní, ale ne až tolik.

„Myslím, že tohle pozvání každý z nás ocenil. Tedy po svém. Chvíle klidu se vždy počítají a já zatím neměl tolik možností se prostě jen tak… projít. Je to osvěžující.“ Promluví do nastalého ticha generál. „Navíc jsem tu s přáteli, ne jenom vojáky.“ Dodá zamyšleně, čímž si vyslouží Luciferův potěšený úsměv.

„Ano, přáteli. Někdy si říkám, že život tady dole musí být jednodušší než ten ve Zlatém městě. Bez nařízení… pravidel… Prostě svobodnější.“ Lucifer se trochu zakloní, opírajíc se o ruce a zahledí se do košaté koruny stromu nad vámi. „Ale žít tady nemůžeme.“ Povzdechne si. „Vím, mám pro tuhle část Stvoření slabost, která není moc sdílená ve Zlatém městě. No, co na to říct. Někdo musí být v občas opozici, aby Tribunál správně fungoval.“ Pokrčí pobaveně rameny, aniž by se na vás podíval a dál se kochá šumícím listím.

☩

V nočním vzduchu se vznáší pach krve a zlaté částečky stoupající ke zlatému nebi. Z mrtvého těla na zemi ční bílý meč zářící do tmy, zatímco roucho jeho pána barví rudo zlatá krev.

„Věrný generál nebes… To jsem měl na tobě rád, Kamaeli. Tvou loajalitu. Ať už tě skopali jako psa kolikrát chtěli, ty ses vždy vrátil a poslušně seděl u jejich nohy. Pokaždé. Každý z generálů. Doufal jsem, že tentokrát… Tentokrát to bude jiné. Ty budeš jiný.“ Povzdechne si rezignovaně Lucifer. „Mohli jsme toho spolu tolik dokázat, příteli, ale… vybral sis.“ Lucifer se zapře o koleno a ztěžka se postaví. Narovná se v zádech a natáhne ruku do prázdna. Hvězdný meč se poslušně pohne za svým pánem a skočí mu do ruky. Ozve se jen nepříjemný, vlhký zvuk, když jeho ostří opouští cherubovo tělo. Udělá krok vpřed a skloní se k Zerachiel.

„Nemusíš za mě bojovat, Zero… To, co jsem ti řekl v Damašku, platí. Vyber si sama. Svobodně.“ Šeptne jí do ucha, než udělá další krok před ni, než pozvedne Ostří konce.

„Ah, jistě. Tohle by nám tu překáželo. Nemusíte se bát. Já nejsem Tribunál.“  A s těmi slovy znaky na jeho ruce zazáří a zbraň prostě zmizí.

„Dumah… A tvé rozhodnutí?“ Upře se na tebe najednou nejen Luciferův, ale i Kamaelův pohled, než nastane ticho.

☩

„… Samé problémy“ Ozve se zpoza tebe tichý šepot, zatímco se kolem tebe začne rozlévat opět bílá záře. Stihneš zaregistrovat jen dohasínající zlatavé světlo v jeho očích, která na tebe hledí plné neskrývaného pobavení doprovoděné sebevědomým úšklebkem na tenkých rtech. To už se ti ale zatmí před očima, jak tě něco silně a tvrdě uhodí do spánku. Poklesneš v kolenou v tom chvilkovém momentu slabosti, co se ti rozlije tělem. Zavrávoráš, ale podaří se ti udržet rovnováhu. Tvou zbraň ti ale něco nebo spíše někdo v tu chvíli vyrazí z ruky. Jen zacinká o černý kámen na podlaze…

„Ty je prostě musíš dělat. Jednám s tebou slušně, rozhodně lépe, mnohem lépe než bych musel, ale ani trochu vděku projevit neumíš.“ Zkroutí ti ruku za zády ještě, než se stihneš vzpamatovat a kopne tě tvrdě do kolene, až se ti noha chtě nechtě podlomí.

„Copak sis myslela, Dumah? Že se můžeš rovnat někomu jako já? Že to bude tak snadné?“ Přinutí tě padnout na zem a kolenem si tě na ní přidrží. „Nebo sis snad myslela, že budu tak pošetilý, abych tě zabil? Po tom všem, co jsem musel obětovat, abych tě sem vůbec dostal? Hmmh, je vidět, že mě vůbec neznáš. A nebo spíše se necháváš strhnout zbytečnými emocemi? Kdo by zrovna u někoho jako ty čekal. Ironie.“ Ucítíš, jak ti pevně sevře zápěstí, než… Se ti tělem rozlije opět ten nepříjemný tíživý pocit, až na čele vyraší krůpěje ledového potu. Pouta zacvaknou opět na svém místě.

 „Heh, a ty si prostě musíš pokaždé vybrat tu cestu skrz bodláčí. Ale jak chceš…“ Trhne s tebou a silou tě postaví na nohy. Nevypadá to, že by mu dělalo jakýkoliv problém tě zvednout. Jsi jen jako větší hadrová panenka.

„…Vždycky tu jsou i jiné možnosti, než je laskavost.“

☩

Sedíš a hledíš do mihotavého plamene plápolající svíčky. Zlatý zdobený svícen je jedna z mála připomínek toho, odkud pocházíš. Zlaté město. Místo, kde jsi strávila většinu svého života. Přesto teď si byla vězněná ve světě smrtelníků. Ačkoliv vězněna. Čekala jsi na to, až tě Lucifer vyzve, abys splnila svou část dohody. Přesto… Ty už ses sama rozhodla, jak s celou věcí naložíš…

☩

Cvak

☩

Ležíš na posteli. Cítíš se malátná. Unavená. Jako kdyby ses vrátila z dlouhého boje po boku generála. Generál… V hlavě se ti mihne hned několik obrazů rusovlasého válečníka. Někde se tváří přísně, jinde se usmívá a dokonce někdy, jako kdyby si mohla cítit zase jeho dotek. Je to celé zmatené. Jako kdyby někdo vzal tvé vzpomínky, rozházel je po zemi a zase je rychle složil do zpřeházeného balíčku. Vytáhneš jednu z nich a vysype se hromada dalších.

„Hmm… Skvělé. Vypadá to, že už ses probudila.“ Ozve se hlas, který v první chvíli nepoznáváš, ale pak se ti vybaví těch několik záblesků vzpomínek. Ta přátelská tvář… a zároveň někdo, kdo ti ublížil. Jako kdyby to nebyla ta stejná osoba. Vlastně ani ne dvě… ale hned několik. Muž nesoucí masky. Lhář.

K tvému lůžku pomalu přistoupí postava v bílém, kterou osvětluje jen plápolající plamen svíčky stojící na nevelkém stolku, avšak jako kdyby ona sama vydávala více záře než jedna ubohá svíce. A pak zazní ta prazvláštní otázka, po které tě akorát rozbolí hlava.

„Pověz mi sestro… Víš, kdo jsi?

Vera De Lacey

   „Jistě… jako by se nic nestalo.“ Zamručí poněkud nevrle Hayland v odpovědi na tvou omluvu. Z jeho tónu je každopádně patrné, že opak je pravdou. Stalo! Ovšem slušnost, a především povinnost mu velí se nepouštět do takových nepodstatných detailů. No, situaci už teď moc nezachráníš. Co se stalo, se stalo. Bude tedy lepší vyrazit. Ostatně to bouchnutí dveří kočáru, je více než výmluvné. Jako kdyby dnes prostě nic nemohlo jít dobře.

Když kočímu sděluješ adresu, kam vůbec dnes večer míříš, dojde ti, že jsi tuhle informaci nikomu neřekla. Ano, s Williamem jste se na tohle téma krátce bavili, ale pak podobné problémy spláchlo jako velká voda něco trochu jiného. Palčivějšího. A ať už se William věnoval čemukoliv, už si ho dnes nepotkala. Avšak zítra už to snad bude jiné. Nezbývá než doufat.

„V pořádku, lady. Jak si přejete.“ Odpoví ti kočí, kterému se také pohotově omluvíš, avšak ne. Na něm není rozladění tak patrné jako na panu Haylandovi. Buďto jej to tolik netrápí a nebo to lépe skrývá. Tak jako tak ale vyjedete. Však už je dávno na čase.

Kočár s tebou projíždí potemnělými ulicemi, které ozařuje světlo plynových lamp. V této městské části potkáváte více kočárů než chodců, ale to není až tak zvláštní vzhledem k povaze tohoto místa. Sedíš na měkké sedačce v přítmí kočáru a přemýšlíš. Co jiného můžeš také dělat. Ticho je v tuhle chvíli nepříjemné. Je těžké zaměstnat hlavu něčím smysluplným, aby nesklouzávala k vašemu dnešnímu rozhovoru s Williamem a všemu tomu, co to implikovalo. A tak dál projíždíte nocí…

Když se konečně kočár zastaví, máš pocit, že si v něm musela strávit snad celou věčnost. Přesto rozhodně nesvítá a ani nejste na druhé straně města. Vlastně budova před vámi, kterou zahlédneš, jen co se otevřou dveře, je poměrně rozhlehlá a rozhodně nevypadá jako nějaké pochybné zapadlé místo. Naopak působí reprezentativně a živě. Za rozsvícenými okny vidíš pohybovat se množství siluet a když vystoupíš, zaslechneš i tiché táhlé tóny hudby linoucí se z budovy. Ne, rozhodně se to nedá srovnat s Operou, kterou si loni navštívila, ale rozhodně to nevypadá až tak zle. Philip by sice něčím takovým pohrdl, avšak ze zcela jiných důvodů než, že by se štítil jít dovnitř.

♬♬♬♬♬

Široké několikastupňové schodiště je zalité zlatavým světlem od množství zavěšených lamp a tak se skutečně nemusíš bát, že bys po tmě zakopla.

Kočí ti pomůže z kočáru, zatímco Hayland seskočí z koně pár metrů od tebe. Pozorně se rozhlíží kolem vás, zatímco si bezděčně poupravuje opasek se zbraní skrytý pod dlouhým kabátem. Rozhodně to tu nevypadá, že by tu po vás chtěl někdo střílet, ačkoliv… Tak to nevypadalo ani u opery.

„Madam… Můžete mi prosím říct, jak mám hlídat sám tak rozlehlou budovu?“ Viditelně už se neudrží, když vidí, kam si ho dovedla. Však i u toho malého hotýlku jich bylo šest. A teď… Byl Hayland sám, i když se od něj čekalo to stejné. Že tě pohlídá. Kdyby cokoliv.

Do melodické hudby se ozve jeho mručivý povzdech, ale už nic dalšího nedodává. Ty jsi paní večera.

Drobně se zachvěji, když Luciferův hlas prolomí ticho mezi námi a zopakuje po mne to jediné slovo. Nekřičí, nepřichází ani rána, nic, přesto… Možná o to je to celé horší. Cítím vzrůstající napětí, to něco, co z něj sálá a klouže mi to po zátylku a páteři podobno ledovým prstům. Lucifer pokračuje dál a neposlouchá se to lehce. Vemlouvavý šepot apeluje na můj rozum, odmítnutí té nabídky je přeci čiré šílenství. Zkratkovité stavění se na zadní nohy, které mi nepřinese nic dobrého. Ale tentokrát se jím nenechám nalomit. Říká mi jen to, co si myslí, že chci slyšet. Našeptává…

„Už nemám, co ztratit,“ hlesnu dutým tónem hlasu a sotva znatelně u toho zavrtím hlavou. Stále se držím za ruce a pohled strnule upírám na podlahu, když už se přiměji otevřít oči. Tohle je to jediné správné rozhodnutí, co jsem mohla udělat. Jen by mě využil. Už nikdy bych nebyla celá. Už nikdy nebudu celá. Stejná…

Cítím na sobě jeho nespokojený pohled. Šepot se změní ve výhružné hučení a každé jediné slovo, které mu přejde skrze rty na mne dopadá podobno políčku uštědřenému zpupnému dítěti. Zasloužím si to? Ano. Neměla jsem… Nikdy jsem neměla… Byla to chyba.  Ostře se nadechnu a mimoděk se pod tíhou Lucifera pohledu i vodopádu výtek o něco více nahrbím.

„To není sebelítost,“ odvážím se tiše namítnout, na okamžik mu do toho vstoupit, i když toho vzápětí zalituji. Slovo, co nemá váhu. Nesnažím se mu to nijak vyvrátit, ani hájit čest Zlatého města. Nakonec… Ne… Ne. On není ten, kdo by mi tu měl kázat o cti a pokrytectví. Serafín skrývající se za štítem důmyslně seskládaných pravd, mistr iluzí a pletichaření, co se vzhlédl ve vlastním velikášstvím. Bez morálky. Bez zábran.

V hlavě mám prázdno. Bílo. Jako při volném pádu. Protože přes tak se cítím, jako by se vrhla z útesu dolů vstříc propasti. Na konci toho letu čeká jen bolestivý pád na zem. Vím to. Moc dobře to vím. Snažím se příliš nevnímat, co Lucifer říká dál, v duchu si jen neustále opakuji, že to… Není důležité. Nezáleží na tom. Jen se rád poslouchá a já mu už nehodlám dělat vděčné publikum. Přesto… Nezemřela? Neovládnu se a krátce zvednu pohled k Laylah. Říkala přeci… Z toho, co říkala jsem pochopila, že… Nebo ne? Nedaří se mi vybavit si slovo od slova všechny ty strašné věci, které mi po mém probuzení vlastně sdělila, ale… Sotva se náš pohled setká, rychle jím zase uhnu.

Z toho, jak se na mě cherubínka dívá, nemám dobrý pocit. Podobně jako ze slova „extrakce“. Raději se ani nechci domýšlet toho, na co si tu Lucifer chová smrtelníky a k čemu je vlastně používá.

Ať už chci nebo ne, tak si moji pozornost vyžádá cokoliv, co právě Laylah dělá. Pozoruji ji, jak vytahuje jednotlivé úlomky Zrcadla z relikviářů a umisťuje je na zlaté obruče. Snad mě jen trochu uklidní, že ostatní úlomky vypadají tak, jak by měly, i když… Záleží na tom, když je jeden z nich poškozený? Změněný? Ten jediný, na který ve skutečnosti napjatě čekám až ho vytáhne z relikviáře ven. Okamžitě ho poznám, ani jej nemusím vidět. Rozechvěle se nadechnu a dlaní se opatrně dotknu hrudi v místě, kde mi buší srdce. Ve stejném společném rytmu písně, kterou nikdo jiný neslyší.

O to víc sebou trhnu, když na mne Lucifer znovu promluví.

Neřeknu nic, jen sleduji pohybující se zlaté kruhy. A ač nerada, tak musím souhlasit. Je to fascinující. To, jak se hýbou v rytmu i disharmonii zároveň. Vynalézat nové věci… Něco ve mne se napne a už povolí. Právě naopak. Struna se utahuje čím dál a málem se přetrhne, když mne vybídne jít doprostřed… Toho. Ať už je to cokoliv. Nadechnu se, avšak nepohnu se dobrovolně ani o krok. Nechci tam jít, já…

Jenže Lucifer se neptá ani neprosí. I přes mé protesty mne tam dovleče. Na okamžik pocítím zvláštní zachvění, když vykročíme dovnitř, avšak netrápí mne to dlouho. Pohledem těkám kolem sebe, proč… Co po mně bude… Myšlenku nedokončím. Namísto toho si opět Lucifer žádá moji pozornost. Po zádech mi přejede mráz v nepříjemné předtuše, ovšem nic na světě by mě nedokázalo připravit na to, co následuje.

V první chvíli mi ani snad nedochází, co se to právě stalo. Bílý záblesk mi připomene pach škvařícího se masa. Ovšem tohle je horší. Mnohem horší. Překvapeně vydechnu… A v další chvíli rozevřu rty v němém výkřiku. S očima rozevřenýma dokořán zírám na čepel meče čnící z hrudi. Mé hrudi. Navzdory ostré trýznivé bolesti v tom šoku nevydám ani hlásku. Jen v dlaních silně sevřu zářivou čepel Luciferova meče bez ohledu na to, jak moc mne pořeže. Zraní. Je mi to jedno. Všechno… Všechno je mi to v tu chvíli jedno. Do koutků se mi vtlačí pár slz, zatímco do úst se mi vtlačí železitá chuť vlastní krve. Na nic víc se nevzmůžu. Prostě… Prostě to nejde.

Zalapám po dechu a vůbec poprvé zvednu pohled od čepele a krve prosakující skrze látku oblečení k Luciferovi. K jeho očím i pohledu, který na mne upírá, zatímco mé ruce sklouznou z čepele a spadnou volně podél boků. Mezi prsty mi protéká krev. Vlastní vahou se zapřu o čepel čnící mi z hrudi.

Přála bych si věřit tomu, že tímhle to celé skončí… Tak moc bych… si… to… přála…

Dumah

Trojice smrtelníků klečí na zemi prakticky nehnutě. Cítíš jejich životy, které zdaleka ještě nekončí, tedy pokud o tom nerozhodneš jinak. Nebylo by to těžké. Kolik smrtelníků už si za svůj dlouhý život zabila? Nespočet. Dle rozkazů Zlatého města a jeho Tribunálu. A teď? Teď by to nebylo o moc jiné. Pouze by to byl rozkaz… Lucifera.

Pohledy ostatních se upínají na tebe, zatímco… váháš. Rozmýšlíš se, než nakonec zazní tvé rozhodnutí. Pouze dvě slova stačí na to, aby po nich nastalo v sále nepříjemné táhlé ticho.

„Neuděláš?“ Roztříští jej vzápětí Luciferův hlas. Ne, nehněvá se. Alespoň ne zatím. Je to prostá otázka. Klidná stejně jako jeho tvář. Přesto… To lehké mrazení v zátylku, co cítíš, si zcela jistě nepředstavuješ.

„Vysvětlil jsem ti to Dumah. Potřebujeme zjistit, jaký je tvůj současný stav. Jinak nebudu schopen splnit svou část naší dohody… I když… Mám pocit, že žádná dohoda není. Tedy už ne, že?“ Povytáhne lehce obočí. „Poslední šance, Dumah. Z tohoto spojenectví můžeš jen získat… A bez něj? Bez něj jen ztratit.“ Ztlumí hlas do vemlouvavého šepotu, avšak ty jsi pevně rozhodnutá. Neuděláš to. Ať už ti bude říkat a slibovat cokoliv, nebudeš se na tomto podílet. Už ne.

„A pak, že mne Zlaté město nazývá Lhářem… Vidím, že kráčíš úspěšně v jejich pokryteckých šlépějích.“ Přimhouří výhrůžně serafín své oči a zabodne do tebe teď už o poznání méně spokojený pohled. „Ale nemysli si, sestro, znám tě moc dobře. Možná víc než ty znáš sama sebe. Počítal jsem i s touto variantou. Protože, kdo jiný by se bezcílně vrhnul do trní, když ne ty… Patetická sebelítost místo chuti něco změnit. Slovo, co nemá žádnou váhu. S takovou si Zlaté město opravdu zaslouží změnu.“ Zkřiví se mu rty do opovržlivého úšklebku.

„Ale neboj se. Nepotřebujeme tě. Ve skutečnosti si ty potřebovala nás. Ovšem respektuji tvé svobodné rozhodnutí, i když mě to netěší. Především kvůli tobě. Přesto…. Posloužíš nám i tak.“ Povzdechne si, než jen potřese hlavou.

„A ne… Zase špatně, drahá Dumah. Nezemřela si. Zas tak bych to nedramatizoval… Smrti si byla blízko, to ano, dokonce velmi, ale nikdy si nezemřela. Ne tehdy. Co tedy s tebou?... Tak když už jsi tady, jistě ti nebude vadit, když si ještě uzmu něco z tvého času, že?“ Aniž by čekal na tvou odpověď, otočí se na Laylah, která to celé sleduje s až nezvyklou… fascinací? „Přistoupíme k druhému plánu. Připravte to.“

„Jistě. Hned.“ Roztáhne se jí na úzkých rtech spokojený úsměv, aniž by působila jakkoliv zaskočeně, než pohledem kmitne mezi tebou a Luciferem a na tobě jej o něco déle podrží. Nic dalšího už ale nedodává.

„A ty tři vezměte pryč. Pošlete je pak na extrakci.“ Zavelí Lucifer krátce, aby se dvojice padlých dala do odvedení smrtelníků opět pryč z tohoto podivného sálu. Ať už je extrakce cokoliv, nezní to, že by je čekal dobrý konec.

♬♬♬♬♬

Mezitím si všimneš, jak se Laylah od vás odvrátila a přistoupila k šestici relikviářů. Společně s tím se začala sama od sebe pohybovat zlatá konstrukce toho podivného zařízení. Kovové obruče se pomalu protáčí po svých osách i mezi sebou. První se natočí dolů a zastaví. Vidíš, jak cherubínka zvedne cosi v rukou a upevní do na místo v obruči. Nemáš pochyb o tom, co je to. Je to jeden ze střepů Zrcadla. Tento však vypadá stále stejně zlatě a neposkvrněně. Laylah mávne rukou a mechanismus se opět celý pootočí. Zasadí další střep… A pak další a další. Až nakonec poslední šestý poznáš. Srdce ti poskočí v hrudi, když opět ucítíš ten typický rytmus. To něco, co společně s tebou zpívá.

„Fascinující, že?“ Promluví na tebe zčistajasna Lucifer, zatímco se stejně jako ty dívá na to prapodivné zařízení, jehož pohyb se někdy zdá zcela nahodilý a jindy naopak přesně synchronizovaný.

Chaos a řád.

„Sice nám Otec mnohé věci zapověděl, ale přesto je v sobě máme… Nejenom lidé mají potenciál vynalézat nové věci. To nutí k zamyšlení, že?“ Skloní k tobě pohled, než ti pokyne rukou směrem dál do prostoru, aby se na zemi vykreslila série zářících symbolů a kružnic, do jejichž středu ukazuje.

„Bude lepší, pokud se postavíš tam Dumah.“ Pronese klidným hlasem a lehce se dotkne tvé paže, aby tě pobídnul k pohybu. Buďto na místo vykročíš sama a nebo ti pomůže. Ať už tam dojdeš dobrovolně nebo jsi silou dovlečena, nemáš moc možností, jak mu vzdorovat. Ne Luciferovi.

Jen co překročíš trojici kružnic, projede ti tělem lehké zachvění. Přesto je to jen prchavý okamžik. Nic trvalého. Pouze je ve vzduchu cítit vůně ozónu jako po bouřce.

„Dumah… Přemýšlela si někdy, co všechno bys byla schopná obětovat pro tento svět?“ Zašeptá Lucifer, který společně s tebou vstoupil do kruhů. Prameny platinových vlasů mu spadnou po tvářích, když skloní zamyšlený pohled k zemi a dlouze vydechne.

„Já ano.“  A s tím se ti v koutku oka něco bíle zableskne. Krátký záblesk, ale následuje něco dalšího…

Nejdříve je to jen podivný pocit tlaku v levé části hrudi, který se ale ve zlomku sekundy přetaví v ostrou bolest. Stačí sklonit pohled a uvidíš to. Ten zářící meč jakoby vykovaný z hvězdné bílé záře. Tu bělostnou čepel zanořenou hluboko do tvého těla, z kterého nesměle vyvěrají první kapky zlato rudé krve…