Andor.cz - Dračí doupě online

♬♬♬

Ani ruce zvednuté nahoru v mírném gestu na znamení toho, že se nemusím bát mne neuklidní. Já... Jakmile ke mne ten muž udělá krok, tak rychle couvnu dozadu, abych mezi námi nechala co největší prostor. Srdce mi stále buší, zatímco ke mne přichází další a další záblesky vzpomínky. Tentokrát ovšem nepatří mě, ale Delilah… Tedy… Mně a ne Dumah. Já… Myslí mi probleskne takřka ve stejnou chvíli tolik… Jmen. Delilah. Blair. Flanagan. Angela. Vernier. Eldridge. Dumah…

Snažím se… Tolik se snažím… Ale… Ačkoliv už… Vím, kdo jsem, kde jsem, poznávám město kolem sebe, tak stále při rozplétání toho zamotaného klubka narážím na další a další uzlíky křížící nitě dohromady. Ten muž… Noah! Jmenuje se Noah Branson. Znám ho, dobře ho znám, já… Přítel, vynoří se mi v mysli to konejšivé slovo. Pomohl mi, on… Ale Zerachiel byla také… Přítelkyně. Myslela jsem… Věřila jsem jí…

Mluví na mě, avšak sotva vnímám, co říká. Nedívám se na něj, jako bych hleděla skrze, ztracena v tom, co bylo a je. Potřebuji… Aspoň chvíli… Klid. Vše kolem v tu samou chvíli utichne a ponoří se do toho dokonalého prázdného ticha, kterým se obklopím. Schovám se do něj a… Dlouze vydechnu. Mezi prsty sevřu zábradlí lemující schody a druhou rukou si promnu tvář. Očima sklouznu z Noaha po ulici, která se topí v tichu stejně jako smrtelníci, kteří… Smrtelníci? Ne… Lidé. Jsou to lidé, také jsem…

„Delilah,“ vyslovím bezhlesně. Dění na ulici si už více nevšímám, nevnímám ho. Nezajímá mě. Očima těknu směrem k Noahovi. Mladý agent stojí naproti mně a… Mimoděk se mi vybaví zasněžený les. Držel v rukách pušku a počítal nahlas do tří. Chtěla jsem mu… Chtěla jsem mu ukázat, co umím. Vyzkoušet si to, abych mu mohla pomoci při záchraně Generála. Kamaela… Ne. Ne. Alexandera. Generála… Ethana… Essingtona. Brzy má narozeniny… Chtěla jsem… Dort… Pětašedesát svíček… Ztěžka polknu a drobně sebou škubnu, jak mi ve spáncích začne bolestivě tepat.

Noah se náhle rychle pohne. Dost rázně a prudce na to, abych nestačila opět ukročit a… Chytí mě za paže. Neublíží mi, neuhodí mě do spánku, jak to udělal Lucifer. Přesto… Náhlá blízkost i dotek na pažích… Čepel žhnoucí bílým světlem a bolestivý tlak v hrudi. Prudce se mu vytrhnu a pokusím se ho od sebe stejně rychle odstrčit, abych… Abych získala zpátky odstup. Blízko, byl… Byl moc blízko. Ve stejnou chvíli se mi vybaví scéna stará jen pár dní, jak… Jak ho objímám. A pak… Drží mě. Políbil mě? Já…

„Jsem Delilah,“ zopakuji nahlas a v tu samou chvíli ticho kolem popraská a rozplyne se. „Omlouvám se, to jsem… To jsem nechtěla,“ vydechnu s pohledem upřeným na něj. „Už jsem… V pořádku. Je to v pořádku. Omlouvám se,“ šeptnu tím bolestně napjatým hlasem. „Myslím… Myslím, že jsem umřela, doopravdy umřela ale… Vrátila se. Já…“ zarazím se uprostřed věty s pohledem upřených do Noahových medových očí protkaných zlatými odstíny.

Byl to Noah a zároveň… Nebyl. Otec… Otec si ho vybral jako svoji podobu. Nádobu? Pozvednul Lazara odsouzeného na smrt.

„Proč… Proč jsi ho nechal, aby mi provedl… Všechny ty věci…“ hlesnu na samotné hranici slyšitelnosti, jak se ve mne náhle vzedme ta vlna smutku patřícího Dumah i mého vlastního rozhořčení. Proč odešel?! Proč… Proč Otec dovolil, aby Lucifer vyhlásil válku jemu i nám! Všechno se mi to stalo jen kvůli… Němu… Protože nás v tom nechal a opustil nás…Ostře se nadechnu a uhnu pohledem. Najednou si připadám tak moc… Pošetile. Bezradně. Nejistě přešlápnu z nohy na nohu, zatímco mezi prsty drtím pramen vlastních vlasů. Pootevřu rty, ale nakonec je zase zavřu, jak najednou zkrátka… Nevím.

Delilah Blair Flanagan

Vše je zmatené. Zašmodrchané jako klubko potrhaných nití, se kterým si hrála kočka. Jsi Dumah a přitom… Ne, nejsi. Jsi Delilah. Delilah Blair Flanagan? Delilah Vernier? Prostě… Delilah. Alespoň tak tě ten muž před tebou oslovil. Je to snad celé další Luciferova iluze? Mohla by být. Přesto…

Do vzpomínek dávno mrtvé ženy se však nakonec vklíní ty tvé. Ty patřící Delilah. Přesto je ozvěna posledních Veršů natolik silná, že tebou rezonuje i teď.

Vykřikneš? Ano, vlastně vykřikneš na toho muže před sebou. Jehož jméno neznáš? Ne… Oslovovali ho Noah. Ano, Noah. Pan Branson. Kolikrát si to oslovení už slyšela? Kolikrát si ho vyslovila? Zahledíš se do jeho tváře, ve které čteš starost, než se jeho medově zlaté oči poněkud nejistě přimhouří, poté co začneš mluvit. Ta slova však nepatří jemu, ale Luciferovi.

„Del, počkej. S kým? Já… Počkej. Uklidni se. Nechci ti nic udělat. Prosím… Jen dýchej. Ano. Jen dýchej.“ Zvedne ruce v mírumilovném gestu, zatímco se na tebe snaží pomalu mluvit tichým hlasem. Uklidnit tě. Udělá krok k tobě… Opatrný. Dost pomalý na to, abys mohla včas reagovat a zase se od něj vzdálit, pokud bys chtěla.

„Je to v pořádku. Už jsi zpátky, Del. Jsi zpátky v Novém Jeruzalémě. Vzpomínáš? Přijela jsi sem vlakem. Je to jen pár dní. Znáš to tady… Je to tvé rodné město a…“ A pak nastane ticho. Noahovy ústa se bezhlasně otevřou v náznaku dalších slov, kterými chtěl pokračovat, ale nevyjde z nich ani hláska. Pouze obláček páry stoupající k nebi. Vítr šustící v korunách nedalekých stromů utichne. Stejně jako ustanou zvuky ulice, které se k vám nesou především z hlavní třídy, jenž je nedaleko. Žádný klapot podkov a ani drkotání kol. Je ticho. Dokonalé ticho.

Muž před tebou se zarazí. Překvapeně zamrká, než spustí ruce zpátky k tělu. To už ale kolem vás projíždí bryčka, která… ne, ani od ní není nic slyšet. V tom momentu, kdy ji zahlédneš projet po ulici, si můžeš všimnout, jak se kočí poplašeně rozhlíží a staví se na kozlíku, než jen prásknutím biče popožene koně. Tedy prásknutím… Ne, ani to není slyšet. Je to celé jen jako sbírka tichých obrázků bez zvuku.

Noah se na chvíli zastaví. Ne nepanikaří, jak by se dalo čekat a jak zcela jistě musí reagovat ti, kteří do tvé zóny ticha vstoupí. Ostatně on už to viděl. Tehdy v tom zasněženém lese, když jste trénovali a chystali se na záchranu… Generála? Vzpomínka na lekce střelby se vynoří zničehonic. To, jak ses snažila soustředit i ten hřejivý pocit radosti, když se ti to podařilo. Nakonec to nebylo až tak těžké. I tentokrát na tebe hledí černovlasý muž v teplém kabátu, akorát tentokrát se neusmívá potěšený tím, jak se ti daří, ale krčí soustředěně čelo.

Váhá? Přemýšlí? Než pak k tobě udělá další krok, tentokrát ráznější a rychlejší, aby tě jemně chytil oběma rukama za paže. Něco říká. Ale nevíš co. Oči ti nadále planou zlatou září na znamení toho, že saháš pro její síly. Své síly. Víš, že by ses mu mohla vysmeknout. Nedrží tě tak pevně, abys něco takového nezvládla. Avšak co dál?

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Návrhy pana Haylanda nejsou zrovna něco, jak by sis představovala trávení tohoto večera. Ať už se jedná o okamžitý odjezd nebo snad odbíhání co čtvrt hodinu ven do zimy, aby se tu na tebe mračil. Ne ne, tohle rozhodně není něco, co bys byla ochotná udělat. Však, co se může stát? S Robertem jste domluvení na zítra a představa, že by tě někdo z toho zvláštního spolku snad ohrozil je snad skoro i úsměvná. Tam bys spíše než kordy a pistole čekala nůžky a jehly.

„Dobře, tak tedy za hodinu.“ Podívá se pan Hayland na hodinky, jenž vytáhne odkudsi z kapsy pod kabátem. „Najdete mě venku. Tak… Užijte si večer, lady.“ Dodá po nápadném zaváhání, a i když jeho tón při těch slovech ztratil něco z jeho předchozí ostrosti, stále je poněkud úsečný. Avšak… Pustil tě a to je hlavní.

Vyrazíš tedy rychle ke vstupu do budovy. Slečna Violet Crowfordová si tento večer zcela jistě užije a ty s ní.

Projdeš dveřmi, které ti podrží jeden ze sluhů do menšího vstupního salónku. Jen, co je otevře, hudba zesílí. Slyšíš smyčce, které zcela jistě vkusně podtrhují atmosféru takovéto akce. Ve vzduchu je cítit květinová vůně smíchaná se slabým štiplavým odérem tabákového dýmu. Jinak to vypadá, že zde zrovna kromě sloužících nikoho nepotkáš. Většina již musí být zcela jistě uvnitř.

„Madam, hezký večer.“ Ukloní se ti mladý sluha, který k tobě přistoupí a všimneš si, že drží v ruce složky s nějakými papíry. „Mohu se zeptat na Vaše jméno?“ Položí vcelku prostou otázku, na kterou je ještě prostší odpověď. Až na to, že ne zrovna teď. Teď se musíš poprvé představit jménem, které ti ne tak docela patří.

„Violet Crowfordová… Hmm…“ Vidíš, jak skloní pohled k seznamu, který má v rukou. Viditelně je tohle skutečně akce pouze pro zvané a přísně se to hlídá. Očima klouže po stránce, ale je ticho. Nepříjemné ticho. Pak otočí list a zase začne studovat seznam. Skoro to až vypadá, že tvé jméno nemůže nikde najít. Tohle by bylo zcela jistě faux pas. Zvlášť protože sis nevzala s sebou svou pozvánku. Rozhodně je tu jeden člověk, kterého by to potěšilo, ale ty to nejsi.

„Říkala jste Crowfordová?“ Zvedne k tobě krátce tázavý pohled, než jej opět skloní k seznamu. Další stránka… „Ah, ano už vás vidím, madam.“ Vydechne s patrnou úlevou a spokojeně se usměje. „Vítejte, madam Crowfordová. Prosím, můžete si zde odložit kabát a hlavní zábava je pak v hlavním sále.“ Ukáže ke dveřím, zpoza nichž se line hudba.

S pomocí sloužících se zbavíš těžkého kabátu a pokud chceš, je zde ještě pár koutků se zrcadly, kde se můžeš upravit, než se vydáš do víru společnosti.

„Madam…“ Ukloní se ti další ze sluhů, když dojdeš ke dveřím do sálu a pak je před tebou otevře.

Vejdeš do prostorného sálu, který je zalitý zlatým světlem. Je ho tolik, že se zdá skoro jako kdyby byl den. Množství křišťálových lustrů a nástěnných lamp s tmou noci bojuje opravdu zdařile, a ještě k tomu to vše působí skutečně malebně. Je to vzdušný prostor, který je bohatě vyzdoben květinovou výzdobou. Snad i proto ta vůně u vstupu. Teď už se do ní ale míchají i drahé parfémy od hostů, kteří zde jsou. Někteří postávají a diskutují u stolků či oken a jiní korzují po místnosti. Občas máš pocit, že zahlédneš snad i pár tváří, které jsou ti povědomé, ale takto letmo a ještě po takové dlouhé době je těžké si je na první dobrou zařadit.

I když je zde krásná výzdoba, není to to hlavní, co přitáhne tvou pozornost. Ostatně některé z šatů, které zde dámy vynesly, jsou skutečně zajímavé. Oproti róbám na plese v Opeře jsou často vzdušnější, snad i méně okázale honosné, a přesto si všímáš detailů a střihů, které je dělají snad ještě zajímavějšími, než když se majitelky chtěly prostě jen blýsknout a ukázat své bohatství.

Rozhodně i kdyby ses pouze dívala kolem a kochala se, měla bys o čem psát a snad i nabírat inspiraci.

Nedává… Nedává to smysl. Ať se snažím sebevíce, tak vše končí i začíná s mechanickým zvukem cvaknutí, po kterém… Už nic není. Ale… To není možné. Nemělo by to být možné. Opravdu jsem zemřela – tentokrát skutečně – nebo… Nebo co? Lucifer je dost možná jediný, kdo by mi mohl říci, co se stalo, ale přesto se ho nezeptám. Nezahrnu jej všemi těmi palčivými otázkami. Místo toho se od něj odvrátím a raději se skousnu do vnitřku rtu jako mnohokrát předtím, než abych promluvila.

Vzápětí stisknu čelisti pevně k sobě, div mi u toho nezaskřípou tiše zuby. Nejen dnes. Ta myšlenka se proplétá vším jako jediný pevný bod v mé mysli. Nechci s ním mluvit. Nebudu s ním mluvit. Ať už to cvaknutí znamenalo cokoliv, čím dál jasněji si vybavuji, co mu předcházelo. Jak mne vleče do prostoru pod míhajícími se zlatými obručemi. Ztělesnění Chaosu a Řádu. Jak na mne mluví. Jak mi do hrudi vráží meč… „Už to nebude dlouho trvat.“

Lucifer se mým mlčením ovšem nenechá rozhodit, pokračuje dál se svým… Varováním? Ne, je to mnohem více než jen doporučení. Vyhrožuje mi. Ztěžka polknu, přesto mne ani tímhle nevyprovokuje k reakci. Ke slovům, kterými bych se ospravedlnila, odsekla nebo ho odprosila. Jiné metody. Nezajímá mě to. Ublíží mi? Ani na tom mi už nezáleží. Nebudu spolupracovat, napomáhat jim… V čemkoliv, co dělají… Ani něčím tak zdánlivě nevinným jako je odpovídání na jednoduché otázky. Je to jediná příčetná myšlenka v moři chaosu, ve kterém se nyní snažím udržet nad hladinou.

Nakonec i Lucifera omrzí vést tenhle jednostranný rozhovor a rozhodně se tak k tomu jedinému, co po něm chci. Odejít. Uleví se mi, tak moc se mi uleví, když zaslechnu zvuk vzdalujících se kroků na znamení toho, že…

… padám. Svět kolem se zhoupne a já s ním. Je to jako překročit hranu propasti. Padat a stoupat zároveň. Namísto bolestivého pádu ovšem vše zapadne zpátky. Jako by se svět otočil a já se vrátila zpět. Je to tak… Co mi Lucifer provedl tentokrát? Byla to… Byla to jen iluze? Hrudí se mi rozpíná ta strašlivá úzkost, jak mi začíná docházet, že neležím v posteli. Ve skutečnosti sedím. Na schodech. A… Je mi taková… Zima. Proč je mi zima? Tohle je tak nové, tak cizí… Co mi Lucifer udělal tentokrát?! Trhnu rukama v očekávání zvuku chřestících okovů, ale nejsou tam. Ne…

Otevírám oči, pohledem těkám kolem sebe. A… Nechápu to. Kam mě… Ne, nejsem zavřená v místnosti. Vidím noční oblohu smrtelného světa a divné siluety domů pnoucích se k tolik vzdáleným nebesům. Tmu prozařuje oranžové světlo zvláštní orbů a od úst mi stoupají obláčky páry jaká tu je zima.

Opožděně si uvědomím, že tu nejsem sama. Ustrnu uprostřed pohybu, když mi dojde, že se nade mnou někdo sklání. Neznám ho. Smrtelník? Co… Ne. Náš pohled se střetne a jeho nazlátlé oči… Co… Když promluvíš, trhnu sebou. Del. Ten hlas. Znám ho… Znám ho? Ovšem tvář nepoznávám a ty oči… Co je Del? Strnule na něj hledím s očima rozevřenýma dokořán, mělce oddechuji. V jakém Jeruzalému, já… Kam mě to Lucifer poslal?

Zvláštní smrtelník… Je to vůbec smrtelník? Zlatý pohled i divný šimravý pocit, když se mne dotkne… Mluví na mě dál. Pořád mi opakuje to neznámé zvláštní jméno, které… Moje jméno. Moje jméno?

Delilah.

Zamrkám a… Když se do všech těch roztroušených záblesků náhle pletou ty zcela… Moje… Přísná tvář matky. „Del, jak dlouho na tebe budeme muset čekat? Del! To nemyslíš vážně, drahá. Dalilo, narovnej se. No tak, Del. Všichni se dívají, Delilah.“ Matky? Vždyť… Dech mi uvázne v hrdle, když zaslechnu i Generálův hlas. Jeho tvář, krátké vlasy… To jak říká moje jméno. „Del.“ Divoce potřesu třeštící hlavou a prudce se oženu po ruce, kterou se mne ten muž dotýká, abych ho od sebe odstrčila.

„Já… Nebudu s ním mluvit. Nebudu s ním už nikdy mluvit, ať… Ať mi uděláte cokoliv. Nemá to smysl. Nemá… Nechte mě být! Nic vám neřeknu! Nic!“ vyhrknu se směsicí zoufalství i hněvu, zatímco se rychle vytáhnu na nohy.

Podobna divokému zvířeti zahnanému do rohu od něj i couvnu na opačnou stranu schodů, zatímco se roztěkaně rozhlížím kolem sebe a… Jeruzalém… Znám Jeruzalém. Žila jsem v něm. Ona, Delilah. Nebo… Já? Hlavu mi čím dál pevněji svírá skruž bolesti vrývající se do spánků, jak ke mne postupně přicházejí další a další střípky Delilah.

Pomalu mi tak dochází, že to celé byl Verše… Byly to… Verše…

Prsty si vjedu zoufale do vlasů a vzápětí si promnu oči. Dokonce ani vědění toho, co se to právě stalo mi nijak nepomáhá. Napjatě stojím na schodech s nepřítomným pohledem upřeným ke straně, zatímco se do mne opírá podzimní sychravý vítr. Oči mi zlatě planou, jak kolem sebe stáhnu ticho. Moje ticho. Jediné ticho, ve kterém… Můžu… Dýchat… Nechat se jím obejmout namísto… Generála…

Dumah

Zatímco serafín vedle tebe mluví, ty se snažíš vzpomenout si. Na to všechno. Na to, co předcházelo tomu, kdy ses propadla do změti vzpomínek na vlastní život. Zemřela jsi? Rozhodně sis na to nepamatovala. Spíše to bylo jako kdyby někdo v určitém bodu přetnul nit. Tvého života nebo si jen tvá mysl nemohla vzpomenout na to, co následovalo? Nevěděla si. A ani on ti nenabízel odpovědi, ačkoliv… Stála by si o ně? Ne, od někoho, jehož každé slovo mohla být lež.

Raději se proto od něj opět odvrátíš. Bez jediného slova. Chceš být sama se sebou. S konejšivým tichem.

„Hmm, vypadá to, že dnes s tebou nebude zrovna řeč. To mě mrzí, Dumah.“ Podotkne Lucifer, jako kdyby vycítil tvé rozpoložení, což ostatně není až tak těžké. Doslova z tebe sálá. „Možná by sis měla rozmyslet do příště, jestli s námi budeš mluvit a odpovídat na jednoduché otázky. Máme i jiné metody. Nezapomínej na to. Rozhodně jsou méně příjemné, než je prostý rozhovor…“ Doplní upozornění. Ne, varování.

„I když vidím, že si jej neužíváš. No, co se dá dělat. Snad se ti to do příště rozleží v hlavě. Rozhodně by to bylo… moudré.“ Dodá důraz na poslední slovo, ačkoliv vlastně nevíš ani, jak se tváří. Přesto zaslechneš pár jeho kroků, jak se vzdálí ke dveřím.

„V tom případě si odpočiň. Tohle byl ostatně… slibný začátek.“ Ohlédne se na tebe z pootevřených dveří, než je za sebou zavře.

*cvak*

☩

Houpavý pocit beztíže následuje trhnutí celým tělem. Jako když se člověku ještě v polospánku zdá, že někam spadl. A teď to nebylo jiné. Spadla jsi. Jen zpátky do svého těla. Do současnosti. Přesto v první chvíli je těžké uvědomit si samu sebe.

Otevíráš oči a až se zpožděním si uvědomuješ vjemy ze svého těla. Neležíš na posteli v potemnělé místnosti, ale sedíš na schodu, zatímco tě obklopují prapodivné domy a tmu rozhání lampy připomínající světelné orby ze Zlatého města. Jinak je všude tma a zima… Zvláštní. Nebývala ti jen tak zima. Nejsi tu ale sama. Sklání se nad tebou zvláštně oděný… smrtelník? Nebo?... Ne, není to smrtelník. To něco v jeho očích…

„Del… Del? Vnímáš mě?“ Slyšíš jeho hlas, který je ti povědomý, ačkoliv bys dala ruku do ohně za to, že ho vidíš poprvé v životě. Přesto si všimneš ruky, která je položená na tvém rameni ve starostlivém gestu. Z toho doteku cítíš lehké brnění, spíše šimrání, které… Je to celé tak zvláštní.

„V pořádku? Jsi zpátky… Zpátky v Jeruzalémě. Del… Delilah.“ Opakuje jméno, které v první chvíli nepoznáváš, než ti probleskne do změti záblesků v hlavě i pár těch opravdu tvých. To, jak tě jím oslovovala matka pokaždé, když tě potřebovala za něco pokárat. Stejně tak to, jak jej vyslovoval on. Generál? Ne… on ne. A přitom… ano… Rozbolí tě hlava, avšak postupně se ti vrací to, kým ve skutečnosti jsi. To, že světla kolem nejsou žádné magické orby, ale pouhopouhé plynové osvětlení.

Vítr se prožene korunami stromů a utrhne několik z mrtvých listů, které se snesou kolem vás. Tohle byly silné Verše. Vlastně jedny z nejsilnějších. Už jen to, že se ti vynořovaly střípky cizího života v takovém množství. V první chvíli je vůbec těžké uvědomit si, že nejsi ta, které se to všechno stalo. Už dávno ne.

Je pro mne tak náročné se na cokoliv soustředit. Střípky vzpomínek a vjemů na mne stále doráží ze všech stran, aniž by mnohé z nich dávaly smysl, jak se skládají v celkový obraz nahodilým a dost chaotickým způsobem. Přítomnost Lucifera tomu ani trochu nepomáhá. Zatímco k sobě tisknu rty bez toho, abych vydala, byť hlásku, srdce mi buší a vzpomínky se vzájemně proplétají do sebe. Lucifer byl mnohem víc než jen jeden ze serafínů, byl to Generálův dobrý přítel. Vždy se ke mně choval tak… Mile. Laskavě. O to víc mne děsí všechny ty záblesky, co ke mne ve vlnách přicházejí a vytváří tak dohromady hrůznou mozaiku věcí, které mi proved. A nejen on.

Odvrátím od něj tvář, nepřeji si nic jiného, než aby odešel. Chci být sama, potřebuji být… Sama. Jenže namísto toho, aby zmizel, tak udělá pravý opak. Poplašeně trhnu hlavou, když se dotkne mé tváře a přinutí mne natočit ji k zpátky k němu. Rychle uhnu pohledem, ovšem než v sobě seberu dostatek síly na to, abych se aspoň pokusila jeho ruku odstrčit, tak mne sám pustí a odtáhne se ode mne. Poznal to na mě, samozřejmě, že to poznal… Tváří se spokojeně, tak moc až mne z toho mrazí.

Je toho… Je toho příliš. Nedokážu ovládnout výraz v mé tváři, zatímco ke mne Lucifer promlouvá dál. Snažím se, tolik se… Snažím, ale… „Dumah…“ Ostře se nadechnu a mezi sevřu okraj matrace, na které ležím. „Má drahá Dumah. Dlouho jsme se neviděli. Možná až moc dlouho. Máme toho spoustu co dohánět.“ Stála jsem spoutaná na nádvoří chrámu v Damašku, krvácela jsem… Kvůli Zerachiel… Jak mi to mohla udělat? Jak… Jak mu mohla dovolit, aby mi… Tahle vzpomínka bolí jinak než ty ostatní.

Kamaelovo jméno vyslovené nahlas mne zastihne nepřipravenou. Nešťastný výraz, který mi na chvíli ovládne tvář je odpovědí sám o sobě. Na okamžik pootevřu rty, jak se neubráním takřka plačtivému povzdechu, se kterým na okamžik přivřu oči. „Měla by sis zkusit odpočinout Dumah,“ promlouvá ke mne starostlivě, zatímco se dotýká mé tváře… Rychle oči zase otevřu, ovšem setkám se jen s Luciferovým pohledem, který mi nedopřává ani chvíli oddychu.

Zmínka o dohodě mi zrychlí dech. Je tak náročné… Všechno poskládat… Takřka nemožné, ale… Ne, ne. Odmítla jsem tu dohodu, chtěla jsem ji odmítnout, já… Očima těkám po stínech kolem nás, jen abych mu nemusela jeho pohled opětovat. Mlčím. Nechci s ním mluvit… Už nikdy s ním nebudu mluvit.

Já… Nechápu, o čem to mluví. Co… Co se mnou provedli, proč… O co se snaží. Ale nezeptám se ho na to, i když skoro jako by mne k tomu vyzýval. Místo toho od něj opět odvrátím tvář a nechám svět zmizet za zavřenými víčky. Snažím se zhluboka dýchat a zachovat klid, ale daří se mi to jen částečně. Jako by se mi přeskládala paměť a všechny mé vzpomínky někdo sesypal na hromadu. Když vezmu jednu, tak mne zavalí lavina dalších. Bolí mne z toho hlava, vnímám čím dál zřetelněji bolest svírající spánky a třeštící v zátylku. Nedá se s tím bojovat ani to ovlivnit. Mohu jen přihlížet a pokoušet se v tom příboji neutopit.

… poslední vzpomínky… než jsme se rozloučili…

Nedá mi to a vzhlédnu k jeho zádům. Náš pohled se střetne a já… Zalapám po dechu. Skoro jako by se mi na pár vteřin kolem něj stáhla neviditelná strunka a surově trhla. Vybavuji si ten divný tlak v hrudi. Prudkou bolest a čepel Luciferova meče… Mechanismus, zakázaný vynález s úlomky zrcadel a… Ten zvuk. Cvaknutí, které se ozvalo v okamžik…

… mé smrti.

Nebo ne? Musela jsem… Umírala jsem. Všude byla krev… Moje… I přes malátnost mi ruce nekoordinovaně vystřelí k hrudi, přesně k tomu místu, kde mne proklálo ostří. To ale… Přeci není možné. Jak… Ale… Tohle bylo… Nemělo by to být možné. Ne? Lucifer se odpovědi na svoji otázku ani nyní nedočká, vlastně během chvíle zapomenu i na to, že se mne na něco ptal na kolik zabřednu do toho… Všeho.

I tak se mu ovšem podaří mne aspoň na chvíli vytrhnout. Jeden ze základních kamenů… Až bude vše zase tak, jak má být… Všechna ta slova ve mne jen živí ten… Šok. Pokud bych opravdu zemřela… A teď byla zpátky… Se vzpomínkami… Šest úlomků zrcadla pohybujících se v elipsách kolem nás a… Teď je mé vědomí jako by někdo sesypal celé mé roztroušené já na jednu neúhlednou hromadu… Proto… Proto potřeboval mě? Smrt… Rozechvěle vydechnu, jak se mi do hlavy zakousne další bolest a během okamžiku se mi udělá nevolno. Krk mi krátce sevře dávivý kašel. V další chvíli se odvrátím od Lucifera tak, až mi několik pramenů vlasů sklouzne přes tvář a skryjí ji částečně před světem.

Nepřeji si nic jiného, než aby odsud konečně odešel.

Chci jen ticho a klid…

Dumah

Ležíš na posteli a v hlavě ti vyhasínají a opětovně rozžínají všemožné vzpomínky. Je to zvláštní. Ano, všechny tam jsou, jen se na ně musíš soustředit. Jít po tenké niti asociací a střípků až k ní a vytáhnout ji, zatímco se ti kolem objevují jiné. Jako když bouře rozláme o útesy obchodní loď a na hladinu se pak postupně vynořuje jedna bedna s nákladem za druhou. Vše je nahodilé. Chaotické. A už vůbec tomu nepomáhá přítomnost toho někoho… Koho moc dobře znáš. Ostatně velká část těch nejjasněji zářících vzpomínek se točila také kolem něj.

Ta otázka je tak prostá. Pronesená přátelským tónem. Avšak… Ty moc dobře víš, co je zač. Odvrátíš proto pohled, zatímco zarýváš prsty do matrace a v duchu doufáš, že odejde. Dá ti pokoj. Nechá tě v tichu.

„Hmm… copak?“ Podiví se naprosto upřímně tvé reakci, než se mu na rtech roztáhne spokojený úsměv a s ním se natáhne k tvé tváři, aby se jí dotkl a natočil ji zpátky k sobě. „Tenhle zarputilý pohled znám. Stejně jako nechuť spolupracovat… I to je odpověď.“ Povyskočí mu koutek ještě o něco nahoru, než ti opět pustí tvář.

„Skvělé… Takže si mě pamatuješ… Dumah.“ Přimhouří pátravě oči, když vysloví tvé jméno. „A stejně tak si pamatuješ Kamaela, že? Hrdinného generála nebeských armád… Našeho společného přítele.“ Vpíjí se do tebe jeho oči, které žhnou vlastní vnitřní září.

„A pamatuješ si i kde jsi? Na naši malou dohodu? Nebo ti ji snad mám připomenout? Rád ti osvěžím paměť, sestro, pokud si to budeš přát.“ Věnuje ti vlídný úsměv, zatímco svíce dál plápolá na stole a vykresluje protáhlé stíny po místnosti, jenž se však bělostné postavy nad tebou, kolem které se šíří slabá záře, ani nedotknou.  

„Stačí jen říct… Hmm, ne?“ Nakrčí rty, zatímco zní skoro až zklamaně.

„Ale to nevadí… Nevadí. I tak to byl úspěch. Velký úspěch. Tvá oběť nás posunula o velký krok vpřed blíž… Blíž tomu, o co se zde snažíme.“ Usměje se poněkud tajemně, než poodejde opět o pár kroků dál od tvé postele a nechá tě. V hlavě ti stále vyskakují nové a nové vzpomínky, které se zablesknou a zařadí se zpátky na místo mezi ostatní. Občas si nejsi moc jistá, jestli jsou na správných místech, ale celé se to děje tak trochu bez tvého přičinění. Ty jsi jen pouhopouhý pozorovatel.

 „Pamatuješ si něco z toho, co bylo? Tím myslí tvé poslední vzpomínky… Než jsme se rozloučili.“ Promluví, zatímco k tobě stojí zády, než se přeci jen ohlédne přes rameno. Společně s tím ti vytane na mysli záblesk bílé čepele, bolest, pach krve a pak ten zlatý mechanismus, jenž neustále zrychloval a zrychloval, aby pak…. *Cvak* Ten zvuk se ti zakousne do mozku. Jen krátký a úsečný ruch. Nic víc… A přesto, to bylo to poslední, co si seš schopná vybavit. Umírala jsi. Nejspíš. Ale přesto až tohle bylo tím rozhodujícím bodem, kdy prostě vše zmizelo.

 „Ale klidně si vem nějaký čas na přemýšlení. Uznávám, že tohle muselo být náročné… Nejspíše. Nedovedu si vlastně ani představit, jak…“ Mlaskne Lucifer. „Jednou ti to však nikdo z našich lidí nezapomene. Jeden ze základních kamenů… Až bude vše zase tak, jak má být.“

Vera De Lacey

Stojíš naproti budově, z které se line táhlá melodie. Už už bys nejraději vyrazila dovnitř. Mezi lidi. Snad si i zatančit. Ano, tanec. Toho sis v poslední době moc neužila. Vlastně poslední velká akce, kdy si k němu měla dostatek příležitostí byl maškarní ples v opeře. Tedy… skoro před rokem. Tichá melodie, která se sem line skrz zasklená okna se zatím na první dobrou nezdá jako nějaký kousek vhodný k tanci, ale kdo ví. Třeba časem změní repertoár. Nakonec to možná nebude až tak špatný večer.

Je tu ale ještě jedna věc, kterou musíš vyřešit, než se vrhneš do víru společnosti. A ta věc, nebo spíše člověk, se na tebe poněkud nevrle mračí. „Jestli musím hlídat celou budovu? No, co myslíte?“ Otočí se na tebe. Ano, nezdá se ti, že by tě posledně šestice jezdců jakkoliv hlídala, ačkoliv můžeš si vzpomenout, že když si poprvé vyšla z hotelu, aby sis vyžádala jejich pomoc, někteří chyběli. To byl ale detail, kterým se nezaobírala. Nemusela si. Stejně jako ses nemusela trápit poněkud nevděčným úkolem, který padl na ramena nebohého pana Haylanda.

„Mám hlídat vás a pokud budete v budově, tak ano… Musím hlídat celou budovu. Ovšem něco takového je v jednom člověku nemožné. Rozhodně to nejde provést tak, aby to bylo dostatečně efektivní. Nebo máte snad nějaké rady? Rád se nechám poučit, lady.“ Jen nevěřícně potřese hlavou, zatímco z jeho mručivých slov frustrace jen kape a o nějakém dekóru a etiketě už nemůže být moc řeč.

Na tvou poznámku o střelbě jen povytáhne husté obočí, ale nijak ji nekomentuje. Rozhodně se nezasměje, jak by si takový drobný žertík zasloužil.

„V pořádku? Nezbývá než doufat… Kvůli nám oběma.“ Povzdechne si na tvá slova s patrnou rezignací a raději odvrátí pohled do potemnělé ulice. Sama netušíš, jak se taková osoba hlídá a tak jsou otázky od pana Haylanda trochu podpásovky, ale spíše je to jen způsob, jakým se snaží vyrovnat s tou poněkud nešťastnou situací. Nemluvě o tom, že ho čeká pár hodin venku na mrazu, i když dovedeš si představit, že to je to nejmenší, co ho teď zrovna trápí.

„Čím byste mi to mohla usnadnit?“ Přeci jen se na tebe otočí, zatímco kolem vás zavane studený noční vítr a opře se do tvé lehké sukně stejně jako jeho dlouhého pláště. „Tak třeba byste v první řadě mohla zvážit, jestli tam skutečně musíte jít a riskovat a místo toho se prostě vrátit zpátky, lady. Hmm? Ne?... To jsem si myslel.“ Odfrkne si, než se přeci jen zachmuřeně odmlčí a nakrčí zamyšleně čelo.

„Nemám moc možností. Pochybuji, že byste stála o to, aby za vámi stál po celou dobu večera, takže… Hmm, co kdybyste se mi chodila alespoň pravidelně hlásit. Každých patnáct, třicet minut?... No, dobře, tak alespoň každou hodinu. Ne, že bych díky tomu byl schopen vám pomoci, kdyby se něco skutečně stalo, ale alespoň budu o problému vědět dříve, než se všichni vážení hosté nad ránem rozprchnou domů.“ Podotkne vcelku nezaujatě, i když ti vlastně oznamuje, že přes bezprostředním nebezpečím tě neochrání. Pouze by se o něm dozvěděl o něco dříve. To rozhodně není… ideální. Ale to dle Haylandova podmračeného výrazu není ani celá tato situace.

„A také budu rád, pokud se nerozhodnete s někým vytratit na skleničku kdo ví kam.“ Zabručí ale pak jen pokývá hlavou.

„Tak už běžte, lady. Čím dřív tam půjdete, tím dřív snad zase pojedeme.“ Rozloučí se s tebou jako správný morous a propustí tě, aby ses mohla konečně vydat za zvuky hudby.