Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Noah po tobě sklouzne přemýšlivým pohledem, když zmíníš drožku a pak přikývne. „Máš pravdu, Del. To bude určitě příjemnější než se trmácet zpátky v sedle. Potřebuješ si odpočinout. Byl to dlouhý den.“ Dodá chápavě, než si od tebe převezme otěže koně a odvede oba dva kamsi do stájí. Ty zde zůstaneš sama. Je tohle vězení? Těžko říct. Nikdy si v žádném nebyla, ale nepřijde ti, že by nádvoří bylo nějak hlídané. Vlastně je tu nezvyklý klid. Nebýt toho vrátného u brány, zatím nepotkala bys tu živáčka, alespoň zatím.

Sem tam vidíš, jak se mihne silueta nějaké postavy v rozsvícených oknech. Avšak nestojíš tu nakonec až tak dlouho. Skutečně uteče jen pár minut, než opět zaslechneš kroky a uvidíš známou postavu. „Tak, vyřízeno. Teď se drž u mě a ideálně na sebe moc neupozorňuj. Domluvím to… Nebo to alespoň zkusím. Bude to na mou zodpovědnost, takže tě poprosím, abyste ty ani pan Archadale nedělali žádné hlouposti. Bylo by to teď zbytečné… a spíše všechny věci zkomplikovalo.“ Promluví klidným, avšak vážným tónem, který mu tak nesedí, než se na moment odmlčí. „Věříš mi, že?“ Padne ta zvláštní otázka, na jejíž odpověď si trpělivě počká.

„Půjdeme.“ Pokyne ti pak a společně vyrazíte k jedněm z mnoha dveří, jenž vedou na prostorné nádvoří. Tentokrát už nejsou zamčené, přesto se v nich málem srazíte s mužem, přes jehož tvář se táhne dlouhá jizva a u pasu zahlédneš zavěšené zbraně, které ani dlouhý kabát dostatečně neskryje. Noah mu věnuje letmý úsměv, ale muž jen zamručí a kývne na pozdrav bez dalších slov, než projde ven. Ucítíš na sobě jeho pohled, ale to už tě potáhne Noah za ruku, abyste vešli dovnitř a zabouchne za vámi dveře.

Táhne se před vámi dlouhá chodba. Vypadá to, že nádvoří bude chodbami lemováno. Ani zde to nevypadá nijak zvláštně. Žádné cely ani bachaři sedící znuděně na lavičkách. Spíše to připomíná opravdu nějaký… úřad?

Noah tě zavede k jedněm dveřím, na které zaklepe. „Počkej tady.“ Šeptne v rychlosti, než se ozve zpoza dveří Dále. A on vstoupí…

„Bransone? Co ty tady… Děje se…“ *Klap* Zabouchnou se dveře a utlumí zbytek rozhovoru do nerozeznatelného šepotu. A ty zůstaneš na chodbě. Opět čekáš. Tentokrát to Noahovi netrvá takovou chvíli jako u koní. Máš ale štěstí. Oproti tomu, jak se v horních patrech čile míhaly siluety, tady je nezvyklý klid. Ať už je k tomu jakýkoliv důvod, je to rozhodně lepší, než tu muset někomu vysvětlovat, kdože vůbec si a co tu pohledáváš. A tak… čekáš.

Nakonec se však dveře otevřou a hlasy zpoza nich zesílí. „Bez obav… Znáš mě.“ Zní Noahův bezstarostný hlas podbarvený pobavením, než proklouzne ven na chodbu a jako mávnutím kouzelného proutku zase zvážní. „To bychom měli. Tak pojď. Naštěstí tu nejsou až tak přísná bezpečnostní opatření.“ Dodá, ale to už kráčí dál.

Noah odemkne jedny ze dveří a před vámi se otevře široké schodiště. Sejdete schody do patra se suterénem, které je částečně pod úrovní vozovky. Jsou tu jen úzká okénka u stropu, která jsou vybavena mřížemi. Tohle už vypadá rozhodně více jako vězení, ačkoliv ani zde nevidíš nějaké zamřížované cely. Prostě jen těžké dveře lemující chodbu v širokých rozestupech. Sami sestoupíte do otevřené místnosti, která předchází chodbě za ní. U stolku tu sedí dvojice mužů v uniformách. Na stole jsou rozložené noviny a o něčem diskutují. U stěny za nimi si můžeš všimnout opřených pušek.

„Pane… Pane Bransone?!“ Trhne jeden z nich pohledem k Noahovi, na kterého hledí a div nezasalutuje.

„Pane! Co potřebujete?“ Přidá se k němu rychle druhý, který rychle poposune noviny tak, aby nebyly všem až tak na očích.

„V pořádku pánové. Jsem tu za jedním ze zadržených. Tady má… můj doprovod s ním má nějaké záležitosti k řešení. Už jsem mluvil s velitelem Soarsem. Povolení i klíče mám. Nemusíte se obtěžovat. Zvládnu to sám.“ Mávne na ně Noah, aby zůstali sedět.

„Pane… Jistě, pane. Jak si přejete.“ Posadí se zase ten, který se před tím tak horlivě postavil. Na nic dalšího se ho neptají. Prostě vás jen sledují, než se jim vzdálíte v chodbě. Noah jde vedle tebe a ve tváři má nečitelný výraz, ale ty máš teď zcela jiné starosti.

„Tak jsme tady. Až budeš chtít ven, prostě zaklepej a já zase odemknu. Počítám, že kontrolovat, jestli tě vězeň nenapadl, nebudu muset.“ Prohodí Noah s křivým úsměvem, než klíč zarachotí v zámku a pak… se dveře otevřou.

Před tebou se otevře výhled do potemnělé místnosti. Ne, rozhodně to nevypadá jako cela, jakou by sis ve vězení představovala. Vlastně to má daleko i k tvému ubytování v Greenhillu. Místnost není zrovna velká, ale můžeš si v ní všimnout postele, stolků i židlí. Vlastně to v něčem připomíná hotel, i když dost nuzný hotel, na jaký si zrovna ty nebyla zvyklá. Ale ošuntělý nábytek není to, co přitáhne tvoji pozornost.

Alexander. Je skutečně tam. Sedí v křesílku a v tlumeném světle lampy si čte nějakou knihu. Tedy spíše četl, protože teď je pohled jeho černých očí upřený na dveře, které se otevřely. Dokonce i tady má na sobě svůj oblek, kterého se někdy tak tvrdošíjně drží, když chodíte do společnosti nebo to alespoň hrozí. Rudé vlasy mu spadají v pár pramenech po ramenou, i když dávno nejsou tak dlouhé, jako bývaly.

Do té doby klidnou tváří se mu mihne překvapení, než svraští čelo, snad jako kdyby tomu ani nechtěl věřit. S bouchnutím zavře rozečtenou knihu a postaví se rychle na nohy.

„Del…?“

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

„Ano, pouze jednou do roka. Ale jak říkám, některých věcí je lepší si dopřát pomálu, aby se nepřejedly.“ Prohodí skoro až spiklenecky, než jen pokývne poté, co zmíníš pár faktů o Sedmikrásce. A pak… Pak padne zčistajasna ta neočekávaná nabídka, po které se ti rozbuší srdce. Potkat se s paní Fitzsimonsovou? Tou paní Fitzsimonsovou?!

V první chvíli si musíš v hlavě zopakovat slovo od slova, co ti žena v modrém řekla. Neslyšela si třeba špatně? Ale ne… Ne, z výrazu v její tváři je patrné, že vyčkává na tvou odpověď. A ta na sebe nakonec nenechá tak dlouho čekat.

Samozřejmě, že ano! Jak také jinak. Tohle byla nabídka, která se neodmítala.

„Dobře, vidím, že vás to zaskočilo. Mohu tušit, že nejspíše příjemně.“ Pousměje se vědoucně, zatímco na rozdíl od tebe zachovává přeci jen klid. Avšak pro ni to viditelně není něco tak speciálního jako pro tebe.

Rozhovor se pak stočí ještě k jedné věci. Poněkud osobnější věci. Tvé inspiraci. Pravda zdrojů máš spoustu a některé jsou skutečně neotřelé. Olivie tě poslouchá s hlavou lehce nakloněnou na stranu, než domluvíš.

„Ano, všimla jsem si, že holdujete spíše volnějších střihům a inspirací z naší historie… Tohle máme společné. I proto mě vaše práce zaujala.“ Pronese konverzačním tónem. Rozhodně na jejích slovech něco bude. To, jak působí. Jaké má na sobě šperky, které dost možná budou staré pár stovek let. Madam Warder viditelně bude také fanynkou historie, alespoň co se módního pole týká.

„Se Stellou? Hmm… Pár let to už bude.“ Zamyšleně nakrčí rty. „Ale vídáme se sporadicky. Tedy teď už spíše pouze na podobných akcích. Nejsem příliš často v Novém Jeruzalému... Hodně cestuji. Většinou jsem na pár měsíců pryč. Někdy většinu roku. Cesty jsou i v dnešní době dlouhé, ale je pravda, že se svět zdá stále menší díky tomu, jak se rozšiřuje železniční síť, a to ani nemluvím o vzducholodích.“ Podotkne za doprovodu drobného pokrčení ramen.

„Ale tak pojďme. Myslím, že jsem Stellu viděla někde… Hmm, tímto směrem.“ Rozhlédne se kolem vás, než pohledem zakotví na vzdálené části rozlehlého sálu a energicky vykročí. Rozhodně nekorzujete pomalým tempem, ale madam Warder má ráda viditelně ostré tempo, takže cupitáš za ní, avšak na nějaké rozhovory během cesty tohle zrovna není ideální. Sem tam se musíš prosmýknout mezi pár hosty. Otírají se o tebe drahé látky stejně jako vůně luxusních parfémů, které se střídají společně s tím, kolem koho zrovna procházíš. Je to skutečně barvitý svět.

„No vida.“ Usměje se Olivie, když o něco zvolní, než dojdete k ženě, která si přitáhne tvou pozornost. Stojí u stolků a viditelně se s někým baví. Není zrovna v obležení hostů, ale vypadá to na nějaký postarší pár. Žena, na kterou Olivie hledí vypadá opravdu starší. Dost určitě starší než tvá matka, přesto působí elegantně a vlastně až nezvykle zachovalo. Tahle dáma umí viditelně stárnout s grácií.

Nebýt stříbrných vlasů, které má vyčesané do složitého účesu, jistě bys jí hádala mnohem méně let. Na sobě má černé šaty, které i když mohou na první pohled působit jednoduše, není tomu tak. Je to právě složité kovové zdobení, které tento dojem velmi rychle rozbíjí. Dokonce je sladěné i s jejími šperky, které v sobě nesou společné vzory. Vypadá to, jako kdyby na tomto kousku garderoby nepracovali pouze krejčí ale i šperkaři. Rozhodně to není nejkřiklavější model jako jiné, které si zde viděla, ale jeho originalita je patrná až při bližším pohledu, kdy vyniknou samotné detaily.

Z rozhovoru toho příliš neslyšíš, ale pak se na vás upřou její hnědé oči. O tebe pouze krátce zavadí, ale zastaví se až na Olivii, která zatím s tebou čeká v uctivé vzdálenosti. Stačí pár chvil k tomu, aby se rozloučila s neznámou dvojicí a pak pokyne vaším směrem.

„Olivie… Dlouho jsme se neviděly.“ Usměje se na ženu, která tě k ní doprovodila a přátelsky jí stiskne ruku.

„Stello, ráda tě zase vidím. Jak je to už dlouho?“ Oplatí jí úsměv černovláska.

„Už to bude pomalu rok, řekla bych. Nebo určitě pár měsíců.“ Odvětí jí, než se pohledy obou dam stočí k… tobě.

„Čas letí někdy závratnou rychlostí… Ráda bych ti někoho představila. Tohle je madam… Crowfordová?“ Nakrčí Olivie trochu přemýšlivě čelo. „Pracuje pro Sedmikrásku.“ Dodá už jistěji další informaci.

„Sedmikrásku? Ah… už vím. Těší mě. Stella Fitzsimons.“ Kývne na tebe dáma, kterou konečně potkáváš naživo a není to jen jméno pod všemi těmi úžasnými články, ale žena z masa a kostí. Stejně jako ty.    

Nic neřeknu, předstírám, že jsem tu uštěpačnou poznámku neslyšela. Soustředím se jen na jízdu a cestu na jejímž konci by měl čekat… Alexander. Generál. Moje světlo na konci tunelu, i když vím, že bych se k tomu neměla upínat, přesto… Pobídnu koně a jakmile se mnou Noah srovná tempo, tak se zařadím za něj, aby nás mohl vést večerními ulicemi ponořenými do soumraku a oranžového světla plynových lamp.

Snad ani nechci počítat, kolik času jsem dnes strávila na koňském hřbetu cestováním po městě bez odpočinku. Nakonec se mi celé odpoledne slévá a pod tíhou posledního Verše mi na tom vlastně ani nezáleží. Část cesty mi splývá do sebe, o to více mne překvapí, když začnu poznávat ulice, kterými projíždíme. Míříme totiž k Zahradám. To jsem… Nevím, nečekala. Ani si nejsem jistá, co jsem vlastně očekávala, pokud vůbec něco. V mé hlavně není na zbytečné myšlenky a úvahy žádný prostor.

Nikdy mne nenapadlo, že by v Zahradách mohla být věznice. Zrovna v Zahradách? Neumím si to představit. Ale… Ale asi by mě to mělo uklidnit. Je to přeci dobré znamení, že Alexe drží na takovém místě… Lepší cela? Možná pro vážené panstvo ze Zahrad? Rozhodně je to lepší, než kdybychom mířili na okraj Jeruzaléma do jedné z horších čtvrtí. Přesto… Skruž kolem hlavy se opět trochu utáhne a bolest lehce zesílí.  

Celou cestu mlčím, ani se nepokouším zapříst rozhovor. Ostatně ostré tempo, v jakém ženeme koně, tak rychle jak nám to jen provoz v ulicích a bezpečí dovolí… Sněží. Ženeme koně přes dlouhý most. Vyhrávám! Strhávám koně, když se přede mnou objeví bryčka… Tohle je moje vzpomínka. Jen moje. Pro Dumah by to bylo tak cizí, nepochopitelné… Takový nerozum! Zbytečný nebezpečný risk. Držím se jí. Držím se jí tak moc, že většinu cesty nemyslím na nic jiného, jen abych dokázala udržet odstup a vydechnout.

Cesta není krátká, ale… Nevadí mi, že budu unavená. Chci být unavená. Chci být večer tak unavená, že si jen lehnu a prospím noc, klidně i část dne. Prostě budu jen… Spát… Ale to teď není důležité. To budova, před kterou se zastavíme. Srdce mi poskočí… Nevypadá to jako věznice, ale… Já vlastně ani nevím, jak taková věznice vypadá. Nikdy jsem na takovém místě nebyla. Naštěstí? Chybělo málo a sama sem se mohla v jedné ocitnout, tehdy… Když jsem sama… Přepadla ten vůz. Těžce polknu a hruď se mi na chvíli sevře.

Stejně jako Noah seskočím z koně… I když, spíše se spustím ze sedla dolů a v nestřeženém okamžiku trochu zavrávorám. Musím se zachytit hrušky sedla a trochu se protáhnout, v pravé noze cítím nepříjemné pnutí. Ovšem jen chvíli, než se mi podaří sval napnout a zase povolit.

„Já… Budeš to mít u mě, kdybys… Cokoliv potřeboval,“ hlesnu omluvně Noahovým směrem. Nechci se ani domýšlet, jak moc dlouhý den musí mít on. A ještě bude mít…

Držím se za ním, když vykročíme k velkým vratům, dost velkým, aby tudy projel kočár. Mlčky sleduji výměnu mezi ním a vrátným, očividně se znají. Velmi dobře. Což by mě vlastně nemělo překvapit. Přesto jde jejich rozhovor mimo mne, vnímám, co říkají, ale nezvládám se na to kdovíjak soustředit, hodnotit či promýšlet. Snad jen tiše pozdravím, když na sobě ucítím pohled… Jeroma? Tak se jmenuje, myslím. Netváří se zrovna přátelsky, ale stačí Noahova přímluva, aby mne vpustili dovnitř. Zachytím i něco o problémech… Ale… Ne… Jen lehce sklopím hlavu a nic neříkám.

Nakonec projedeme otevřeným průchodem na vnitřní nádvoří. Je nečekaně… Velké. Ovšem v objetí jednotlivých křídel budovy, což na mne působí poněkud… Nepřátelským stísněným dojmem.

Trhnu hlavou Noahovým směrem a poslušně mu předám otěže svého koně. Až teď mi dojde, že mají oba zpocené plece i pěnu u huby na znamení, že jsme jim dnes dali řádně zabrat, ještě v tomhle sychravém počasí…

„Možná… Možná by bylo lepší, kdybych si pak v Zahradách chytila drožku a nechala se do hotelu odvézt, abys… Abys se mnou neměl už další starosti a nemusel mě doprovázet a řešit koně,“ navrhnu mu tiše. Aspoň jsem už schopná nějak přemýšlet i nad… Praktickými věcmi.

Zůstanu tak stát přesně na místě, kde mne Noah zanechá samotnou. Jen se… Rozhlížím kolem sebe, ačkoliv se mi během chvíle začne vkrádat do tváře nepřítomný výraz. Necítím se tu… Zrovna dobře. Je to místo, kam zavírají lidi a drží je. Jen na to pomyslím… Vím, že to má k Luciferově podzemní pevnosti nebo kde mne to vlastně držel daleko, dokonce i ke Grenhillu, ale dobrý pocit z toho nemám ani trochu. Mimoděk obejmu sama sebe a natočím tvář směrem, kterým mi zmizel Noah ve stájích.

Delilah Blair Flanagan

 „Hmm, možná pak.“ Zavrtí hlavou Noah, když odmítneš jakékoliv občerstvení. Ostatně žaludek se ti sice svírá, ale hladem to není. To už ale popoženeš koně, který v jeden moment předjede i toho Noahova. Spěcháš. Jako můra za světlem.

„Bude lepší spěchat… zjevně.“ Poznamená trochu uštěpačně mladý agent zpoza tebe, než také pobídne koně a vyrazí za tebou.

Projíždíte ulicemi Nového Jeruzaléma. Po kolikáté dnes už? V sedle si strávila dnes už opravdu dost hodin, že i tobě to není příjemné. Únava se zakusuje do těla, ale není to zatím nic, co by tě přimělo zvolnit nebo snad i zastavit. Ženete koně v ostrém tempu. Od nozder jim stoupají obláčky páry, zatímco podkovy zvoní v rychlém tempu všude kolem vás.

Nevíš v první chvíli, kam tě Noah vede. Avšak záhy to začneš poznávat. Opravdu se blížíte k Zahradám? A skutečně, honosnost staveb, z nichž některé znáš, ti jen potvrdí tvé tušení. Mezi nízko plujícími mraky se ztrácejí špičky vysokých věží a ulice jsou v tuto hodinu ještě poměrně živé. Kolik může být? Určitě po osmé hodině večerní. Vypadá to však, že se držíte především na okraji čtvrti a nejedete do samotného cesta. Už jen ta představa, že by přímo v Zahradách drželi vězně je dost znepokojivá. Alespoň tedy pro starou Delilah by byla. Na druhou stranu Noah přeci říkal, že mu zajistil něco lepšího než klasickou celu. Tak snad… Snad…

Ženete se v ostrém tempu skoro hodinu. Je to skutečně náročný den a zcela jistě se na tobě podepíše, ale to je teď vedlejší. Noah sám na tebe nemluví. Ostatně v tom spěchu to ani dost dobře nejde vést nějaký rozhovor, nemluvě o tvém rozpoložení. Máš tedy chvíli klidu, pokud se tomuto momentu tak dá říkat.

Nakonec zastavíte před poměrně rozlehlou budovou. Nepůsobí jako něčí dům, spíše jako sídlo nějakého úřadu? Spousta oken vyrovnaných v nekonečných řadách a žádné přehnaně honosné prvky jako snad sochy ve výklencích či balustrády. Rozhodně ji neznáš. V této části si nebyla a jestli si párkrát projela kolem, rozhodně ti tehdy nepřišla ničím zajímavá.

Teď však před ní Noah zastaví a seskočí z koně. Pohlédne na tebe, zatímco si trochu protáhne záda. Sám toho už musí mít také dost. Zvlášť po dni, kdy musel trávit dopoledne s následky včerejšího pití. I ty máš trochu problém slézt ze sedla, a nakonec se spíše svezeš, než že bych elegantně sesedla. Koně odfrkují a pohazují hlavami, zatímco jim od zpocených těl stoupá pára. Prohnali jste je řádně.

„Tenhle den je náročnější, než jsem čekal.“ Pronese procítěně mladý agenty, zatímco se ještě jednou trochu prohne v zádech, než chytí opratě svého koně naznačí ti, abys jej následovala. Vede tě k dřevěné bráně, která bude dost možná krýt nějaký průjezd pro kočáry. Je zavřená, avšak stačí, aby Noah zaklepal a otevře se okénko v jedné její části.

„Branson.“ Řekne Noah jediné slovo, které mu zajistí to, že se křídlo brány nedlouho poté pohne.

„Dobrý večer, Noahu. Co tak pozdě?“ Ozve se hlas muže, který kontroloval příchozí, jen co vejdete do pár metrů dlouhého klenutého průjezdu, jenž se klene pod částí budovy. Ten, kdo vám otevřel rozhodně nepůsobí jako starý vrátný. Naopak je to muž ve středních letech, urostlé postavy a především ozbrojený. Vidíš, že má na kabátu, nebo spíše už uniformně, insignie jeruzalémské policie.

„Ale, mám tu nějaké záležitosti. Stále v jednom kole… však mě znáš, Jerome.“ Ušklíbne se černovlasý muž na vrátného, jehož pohled po tobě krátce sklouzne a trochu se zamračí.

„Ta je tu se mnou. Nemusíš mít obavy. Je to pod dozorem… A jako vždy na mou zodpovědnost.“ Přispěchá Noah rychle s osvětlením tvé přítomnosti. Jeromova tvář se o něco vyhladí, ale i tak se nedá mluvit o tom, že by se na tebe přátelsky usmíval. Spíše mu v očích zůstává stopa ostražitosti.

„Dobře, Noahu. Jako vždy… Ale musím tě varovat. Dnes je tu docela rušno. Asi zase nějaké problémy ve městě.“ Vysloví s důrazem to jediné slovo, které neznačí nic dobrého.

„Rušno? Myslel si spíše klid, ne? Počítám, že dost lidí bude venku, aby ty problémy řešili.“ Usměje se Noah jakoby to snad nic neznamenalo.

„Tak tak… No, kdy poslední dobou rušno není. Hmm, tak už běžte.“ Pokyne vám, aby za vámi opět zavřel vrata. Noah na něj jen mávne a beze slov ti naznačí, abys jej následovala. Podkovy klapají na kamenném dláždění velkého dvora, který musela celá budova obklopovat. Je to tu nakonec větší, než si čekala.

„Počkej tady. Zavedu je do stájí. Třeba tu seženu ještě někoho, aby nám nachystal jiné koně. Tihle už si zaslouží trochu tepla a klidu.“ Poplácá svého koně po plecích, než si od tebe převezme opratě a projde jedněmi z širších dveří do části, která už dle menších úzkých oken a zvuku zevnitř bude určená jako stáje.    

Vera De Lacey

Zastavení neznámé ženy pro tebe není nakonec až takovým překvapením jako její reakce. Zná tě. Zná Violet Crawfordovou! Kdo by to byl řekl, že někdo o tvých článcích zde bude vědět, a ještě k tomu se k tomu hlásit. Na druhou stranu, pozvali tě, tak za tím zcela jistě něco muselo být. Tvůj osobní úspěch. Něco, čeho si dosáhla ty sama bez pomoci kohokoliv z tvých vlivných známých, ačkoliv těch po tvém odjezdu z Nového Jeruzaléma mnoho nezbylo.

„Ale proč myslíte? Vaše články a návrhy jsou opravdu zajímavé. Řekla bych svěží vítr s tomhle jindy dosti zkostnatělém prostředí.“ Oponuje ti přátelsky žena, kterou viditelně nezdržuje to, že se začala bavit s naprostou cizinkou. Naopak si tě se zájmem prohlíží, zatímco jí na rtech hraje lehký úsměv.

„Dvoutýdenník?“ Zaskočí ji tvá oprava. „To mi asi uniklo. Hmm, ale to nevadí. Jsem ráda, že sem zvou novou krev.“ Pousměje se o něco více, než po tobě a tvých šatech sklouzne pohledem. Jistě, určitě je hodnotí, ale rozhodně v její tváři nezahlédneš nelibost.

„Ne, máte pravdu. Opravdu zde nejsem poprvé. Je to příjemná kratochvíle. Být to možná víckrát než jednou do roka, asi bych mluvila trochu méně nadšeně, ale takto je vlastně to zábavné a dobrá příležitost vidět se se spoustou známých tváří.“ Odpoví ti na tvou otázku a skutečně tak potvrdí tvá slova. Madam Warder, nebo snad lady Warder, tu rozhodně nebude nováčkem. Spíše někým, kdo se tu pohybuje už nějakou dobu.

„Ovšem je to poprvé, co tu máme někoho ze… Sedmikráska jste říkala? Ze Sedmikrásky. Váš tvoutýdenník asi nebude až tak starý, že?“ Zeptá se tě na oplátku. No, nedá se říct, že by Sedmikráska byla vydávaná dlouho. Dříve si ji nečetla a objevila ji až když jsi na ni narazila při svém hledání možného zaměstnání, Nebyl to tak velký a věhlasný časopis jako byly jiné, které si i dříve četla, ale mělo to něco do sebe. Samozřejmě také díky tvému přispění.

„Madam Fitzsimonsová? Ale jistě, Stella je takovým místním inventářem. Nesmí chybět na žádném ročníku našeho setkání.“ Zasměje se, zatímco zvolí tak familiární oslovení. „Neříkejte jí, že jsem to řekla… I když s jejím smyslem pro humor by ji to nejspíše až tak nepohoršilo. Dost lidí jsou zde… inventární kousky.“ Rozhlédne se kolem vás po hostech. I když někteří nejsou zrovna nejmladších ročníků, inventárními kousky bys je rozhodně nenazvala. Vše tu působí vskutku honosně a tobě nezbývá než doufat, že tohle není tvůj první a poslední ročník takovéto akce.

„Kdo ji nečetl, že?... Hmm, můj večer? Více než dobrý. A váš?“ Odpoví ti černovláska o něco zdvořileji, když zabrousíš do trochu bezpečnějších a vhodnějších vod, ačkoliv Olivie neměla viditelně problém přeskočit to povinné společenské oťukávání.

„A víte co, nechcete, abych vás seznámila? Možná něco od vás Stella už také viděla. Ostatně… prozradíte mi, kde vlastně berete inspiraci? Některé kousky jsou doslova nadčasové.“ Zeptá se tě, zatímco ti rukou pokyne, aby ses k ní přidala, pokud bys snad chtěla paní Fitzsimonsovou potkat osobně.   

Kéž by to bylo tak snadné, prolétne mi hlavou. Přesto krátce přikývnu a na chvíli od Noaha odvrátím pohled. Probírám se vším, co se dosud stalo a vyskakuje na mne v řetězci asociací, snažím se… Zachytávat všechny ty drobnosti, které nás dvě odlišují, soustředit se na ně a pomaličku, vzpomínku po vzpomínce namísto cihel mezi námi stavět zeď. Nejsem Dumah – byla jsem Dumah… To je má mantra, kterou nezbývá než neustále dokola a dokola opakovat.

Aspoň dokud mne Noah nezavede tím zdánlivě nevinným gestem, kdy si sáhne pro hodinky do zcela jiných míst a vzápětí mě dokonale rozhodí nabídkou něčeho… O co bych ho sama nedokázala požádat, i když bych si ve skutečnosti nepřála nic jiného. Okamžitě souhlasím. Možná až příliš rychle, příliš dychtivě, příliš… Potřebuji ho vidět. Bez ohledu na to, jak moc sobecké a nerozumné to je. Ne, tohle vše jde naprosto mimo mě, jen… Ano.

„Dobře,“ odpovím tiše, jen… Jen usmát se na Noaha nedokážu, i když za jiných okolností pro mne byl jeho úsměv vždy nakažlivým. „Děkuji, Noahu,“ hlesnu, i když vím, že na tohle jen poděkování nestačí. Tmavovlasý agent je na mne opravdu… Hodný. Více než bych si ve skutečnosti zasloužila. Jindy bych měla výčitky svědomí z toho, že ho takhle využívám, dokonce i přes jeho ujišťování, že pokud by nechtěl nebo to nebylo možné, tak nic z toho nedělá, ale… Teď ne.

Tak trochu překvapeně zamrkám… Kufr? Ah, kufr. Můj kufr. Ten s rukopisy. Zmateně přelétnu pohledem od zavazadla k Noahovi a zase zpátky. „Asi ano… Klíček? Od čeho…? Ah, pokoj. Klíče od pokoje…“ dochází mi značně opožděně, když v mé mysli v první chvíli vyplave jen chaotická změť myšlenek točících se kolem toho, že mě přeci v pokoji zamykají… Nebo spíše v cele, a tak od ní nemám klíče, kde bych je vzala… Jenže Noah myslí opravdový pokoj. Hotelový pokoj. Tam přeci bydlím, a tak od něj mám klíče.

Krátce zaváhám, ovšem přeci jen se osmělím dost na to, abych k němu sama popošla blíže a natáhla se k němu, abych mu mohla pustit klíč do dlaně. Na chvíli mi svým ujišťováním se, zda to tady chvíli sama zvládnu a ať hlavně počkám a nikam nechodím – připomene Alexandera. Tehdy v Dvarace.

„Počkám u koní, žádné… Utíkání,“ pokusím se ho ujistit, stejně jako tehdy Alexe… Který udělal tu chybu a uvěřil mi to. Pořád se za to stydím… „Ne, nic nepotřebuji,“ zavrtím hlavou. Nebo ano? Nic mě nenapadá, ne teď. Jen mě stále pobolívá hlava a připadám si, jako bych plavala proti proudu, který ovšem… Zvolna slábne.

Jakmile Noah zmizí mezi dveřmi, přejdu ke dvojici koní a namísto všech těch hloupých nápadů, co bych mohla mít a provést, tak tam zkrátka jen zůstanu stát. Kam… Kam bych vlastně utíkala? Nemám… Nemám, kam jít. Jeruzalém je sice můj domov, ale já už nemám, kam se vracet. Stejně jako ty, Dumah. Přivřu oči a dlouze roztřeseně vydechnu. Nerozhlížím se kolem sebe, jen tam stojím a snažím se… Uklidnit se. Srovnat si to v hlavě. Když jsem sama, je snazší se soustředit, ale přesto mi těch pár minut nestačí na to, abych nad tím vším mohla mávnout rukou.

Když se Noah vrátí, tak opět zpozorním. Už to ovšem nejsou pohyby vyděšeného zvířete, připadám si… Trochu lépe. Jistěji. Noah není Zerachiel, můžu… Můžu mu věřit. Ano, můžu… „Zvládnu, i jízdu. Nemusíš… Na mě brát ohledy,“ pokusím se ho ujistit.  Nakonec jsou lepší činy než slova, a tak se bez obtíží vyhoupnu do koňského sedla a v prstech sevřu otěže. „Dobře, ještě jednou děkuji,“ kývnu hlavou a tentokrát už si od Noaha klíče převezmu bez ošívání, zkrátka skoro jako by se nic nestalo. Schovám je zpátky do kapsy a stejně jako on pobídnu koně vstříc večerní ulici.

Zmínka o jídle a pití… Skutečně. Ale rozhodně to není něco, co by mne v tuto chvíli trápilo. „To je v pořádku, Noahu,“ slyším se odpovídat společně se zavrtěním hlavy. „Nechci tě… Ještě víc zdržovat, taky jsi… Nic nejedl ani nepil… Ale pokud bys potřeboval…?“ naznačím. „Já… Nemám teď na jídlo zrovna… Chuť,“ povzdechnu si. Skutečně. Asi to je z mé strany hloupý nerozum, přesto si nedokážu představit, že bych se teď měla někde zastavit a… Najíst se. Možná tak do sebe obrátit pár sklenek whisky, to by mi asi pomohlo ze všeho nejvíce, přesto… To počká…

Sama koně pobídnu do ostřejšího tempa na znamení, že na mě Noah skutečně nemusí brát ohledy a můžeme tuhle cestu vzít svižně. Sice nevím, kam přesně ale… Nevadí mi to. Jestli uvidím Alexe, tak jsem ochotná klidně absolvovat cestu přes celý Jeruzalém…

♬♬♬

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Nic neudělal. Nechal vás tady napospas čemu vlastně? Vám samotným. Nakonec to byla ironie, že vaši největší nepřátelé nakonec nebyli cizí Ztracení, ale vy sami. Bez jeho vedení… ubližovali jste sami sobě navzájem. Možná ve vás bylo ze smrtelníků víc, než se zdálo. Často vedli ty pro vás nepochopitelné žabomyší války, ve kterých umírali a trpěli. A kvůli čemu? Půdě? Bohatství? Pocitu moci? A z jakého důvodu tohle všechno dělal Lucifer? Ať už byly jeho motivace jakékoliv, nikdo ho nezastavil. On ho nezastavil.

„V pořádku, Del… Prostě to nech být.“ Odpoví ti podobně tiše Noah, kterého se ta slova viditelně až tak nedotkla. Naopak je jeho pozornost zaměřená spíše na tebe, kterou sleduje s patrnou starostí vepsanou ve tváři.

A ty se probíráš vzpomínkami. Těmi, které tentokrát patří i tobě. Delilah. I když nejsou často radostné, stále jsou tvé. A víš, že být v těch situacích Dumah, jednala by jinak. Tohle však byl tvůj život a tvá rozhodnutí. A pak přijde ta nabídka, která tě rozhodí, avšak je vlastně tak prostá… Zase ho vidět. Však je ve stejném městě a i když bude na nějakém střeženém místě, není to nic proti Luciferově pevnosti. A navíc Noah… Noah, který už dnes zařídil tolik věcí, před tebou stojí a s nabídkou, kterou nakonec… neodmítneš. Ani nad tím v první chvíli nepřemýšlíš, když hned vyhrkneš to jediné slovo.

„Jestli to půjde zařídit?“ Vrátí se Noahovi na rty ten sebejistý úsměv, s kterým se zcela určitě i on cítí více jistě. „Znáš mě, Del. Víš, že nerozhazuji kolem plané nabídky. Samozřejmě nic neslibuji, ale pokusím se a myslím… Myslím, že pár lidí mi něco dluží. Výhoda toho, když jsi roky ve stejném zaměstnání. Službičky a přátelé se nasčítají.“ Dodá s konečně méně napjatým tónem, jako kdyby se nic z toho nestalo, ačkoliv na sobě stále cítíš jeho pátravý pohled, snad kdyby ses opět chtěla začít hroutit a ztrácet. „Pokud ti to pomůže, tak si ještě jednu zajížďku dnes klidně dovolím.“

„Hmm, no… Zvládneš tu počkat? Jen chvíli. Ten kufr bude lepší nechat tady.“ Začne opět přemýšlet prakticky a aniž by zbytečně váhal, udělá pár kroků k proděravělému kufru a vezme jej do ruky. „Podáš mi klíček, prosím? Klidně mi jej hoď.“ Padne ta zvláštní nabídka, ale nebyl slepý. Všiml si toho, jak ses snažila udržet si od něj odstup. Nekomentuje to však a v jeho podání to celé působí tak… přirozeně. Házet si klíčky od hotelového pokoje na ulici jako banda přátel. Ať už mu jej hodíš a nebo podáš, tak si jím pohodí v ruce a naposledy se na tebe podívá.

„Bude to jen chvilka. Klidně se posaď a nebo… dělej, co uznáš za vhodné. Jen prosím neutíkej pryč. To bych nám pár věcí zkomplikovalo. Pak už pojedeme. Nechceš donést něco z pokoje? Třeba něco teplejšího?“ Nabídne ti a ať už si něco přeješ nebo ne, tak jen pokývne hlavou, než se vydá do hotelu.

Dveře se za ním zavřou a ty zde zůstaneš sama, pouze s dvojicí podupávajících koní. Skrz okna jsou zatažené záclony, takže nevidíš, co přesně se vevnitř děje, ale Noah se zcela jistě zbytečně nezdržuje. Navíc moc dobře ví, kde je tvůj pokoj, takže tohle celé nakonec netrvá až tak dlouho, než se opět otevřou dveře hotelu a z nich vyjde známá postava. Pokud si chtěla něco přinést pomalu a opatrně ti to podá, ale nijak tvé reakce nekomentuje.

„Zvládneš nasednout sama?“ Padne pak další z praktických otázek. Necítíš se ale fyzicky špatně, rozhodně ne tak, aby tě to natolik omezovalo, že bys něčeho takového nebyla schopná. Noah proto sám nasedne do sedla a tebe nechá udělat to stejné.

„Kufr jsem ti dal na stranu ke dveřím… Ah, pravda, ten klíček.“ Vyloví jej z kapsy a naznačí, zda ti jej může hodit a nebo spíše podat. „Tady… Tak… pojedeme.“ Pobídne koně, aniž by na sobě dával znát fakt, že v tuhle dobu už dost možná měl být někde jinde. Alespoň to jsi dnes vyrozuměla z několika náznaků, které utrousil mezi řečí.

„Nemáš hlad, Del? Nejedla si celé odpoledne… A vlastně ani pořádně nepila. Mohl bych ti koupit alespoň něco do ruky.“ Otočí se na tebe. Sám na tom nebyl jinak. Avšak pokud si nic takového nepřeješ, prostě jen souhlasně kývne, zatímco pokračujete na koňských hřbetech noční ulicí neznámo kam.

Noah se ke mně už znovu nepřiblíží, ani se mne nesnaží chytat a já jsem za to vděčná. Potřebuji… Prostor. Zvuky ulice na mne doráží stejně jako vzpomínky skládající se dohromady, proplétající se záblesky ze života Dumah. Oproti němu působí tak… Nicotně. Obyčejně. Aspoň většina z nich. Některé jsou… Ah, bože… Tak… Podobné. Nasáklé krví. Smrtí. Před očima mi prokmitne pohled na Noahovu bledou zakrvácenou tvář, ten strašlivý pocit, když jsem se nad ním skláněla a věděla, že umírá… Který rychle vystřídá Generálův nehybný obličej a zvuk sotva bijícího srdce. Nebylo to skutečné, přesto… Pro mě to tehdy opravdové bylo…

Napjatě stojím opodál, a zatímco v jedné ruce mnu pramen vlasů, tak se snažím zaměstnat i tu druhou. Nervózně se dotýkám nízké zídky, u které stojíme, klopy saka, co si spravuji neustále dokola v tom neurotickém gestu, kapsy… Pohledem zatěkám mezi Noahem a kufrem, o kterém mluví. Vydolovat z hlavy vzpomínky z posledních několika hodin je… Namáhavé. Pošta. Penfield… Modrooká kočka Berta a dívka krčící se přede mnou vyděšeně na zemi… Já, choulící se na zemi před Luciferem, když za mnou přišel po… Tom… Ne… Já ne. Dumah. Dumah!

Ztěžka polknu. „Ne… Tedy ano. Ano. Já… Vím, samozřejmě to vím, jen… Je toho tolik. Omlouvám se, vím, že jsem to nebyla já, ale… Zároveň jsem to já byla,“ vydechnu nešťastně. Jakkoliv už nacházím hranice mezi mnou a Dumah, tak to nedokážu vnímat jako já a ona, jsme jen… My. Já. Není v tom vlastně žádný rozdíl. Vše se skládá do chaotického kaleidoskopu, který se neustále posouvá a křiví…

Výtka, která vzápětí opustí mé rty není směřovaná k Noahovi, ale… K Otci. Pokud ho používá jak svoji nádobu, slyší to. Ne? Musí to slyšet. Nejraději bych se na něj rozkřičela z plných plic. Proč… Proč?! Stvořil nás, abychom chránili jeho milované smrtelné výtvory, všechny ty bezvýznamné jepičí životy, kterými osídlil smrtelný svět, ale… Kdo měl chránit nás? On přeci! On! Odešel a teď… Roztřeseně vydechnu, zatímco Noah tápe.

„Já vím… Neudělal jsi… Nic. Vůbec nic…“ vypadne ze mne dutým tónem hlasu. Rukou opět cuknu ke své tváři, abych si znovu promnula oči a kořen nosu. Pokusím se zhluboka nadechnout a vydechnout. „Ne… Ty ne, nemluvila jsem… Promiň, Noahu, ne ty jsi… Ty nejsi On, já to vím, samozřejmě to vím,“ zašeptám, aniž bych si to uvědomila, opakuji stále ty samé fráze. Slova se mi skládají stejně obtížně jako myšlenky. Všechno ve mne zadrhává a zakopává o sebe samou.

Mlčky kývnu, i když nic nedodám. Čas… Ta racionální část mne to ví. Vždy to chce jen čas, aby se věci usadili a dozvuky Verše se vytratily do prázdna. Jenže tentokrát… Tentokrát se bojím, že to nebude tak snadné. Dokonce ani ty poslední, zatím nejdelší Verše nebyly tak moc… Intenzivní. Tak silné, abych se v nich mohla utopit. Do očí se mi vrátí nepřítomný lesk, jak se snažím vším tím nějak… Probrat, projít… Cokoliv…

Napnu se jak zvíře očekávající útok, když se Noah pohne. Sice pomalu, a ne směrem ke mně, ale stačí jen v zorném poli zahlédnout pohyb a něco ve mne sepne. Je to hloupé a zbytečné, přesto si nedokáži pomoci. Najednou mi ho je na okraji toho všeho… Líto. Přidělávám mu starosti? To jsem nechtěla, nikdy jsem… Nic takového nechtěla, já… Strnu při pohledu na hodinky, které drží v ruce. Na chvíli se opět ztratím, nejsou… Jeho. Ty mám já, vzala jsem mu je z kapsy, když umíral. Měla bych… Chtěla jsem mu je…

Trhnu sebou, když vysloví mé jméno. Jak se nit myšlenek přetrhne, nejsem schopná najednou navázat, a tak s rukou napůl cesty ke kapse, kde ty rozbité hodinky mám na něj zůstanu překvapeně hledět. Mluví tiše, přesto rozumím všemu, co mi říká. Jakmile padnou ta bolestně známá jména… „A stejně tak si pamatuješ Kamaela, že? Hrdinného generála nebeských armád… Našeho společného přítele.“ Na okamžik přivřu oči. Můj generál už není generálem. Má kratší vlasy a nese mnoho jmen stejně jako já…

„Ano,“ vydechnu rozechvěle bez toho, aniž bych se nad tím, byť na vteřinu zamyslela. Spatřit ho aspoň na chvíli, skutečného… Ta sobecká touha převáží všechno ostatní. Těsně předtím, než vše zmizelo v tom jediném zvuku, přála jsem si jen vidět jeho tvář, ještě chvíli jej ctíti, já… Ne! Já… To byla… Dumah. Dumah! Z mé tváře na okamžik vyprchá veškerý výraz.

„Tedy… Opravdu to půjde zařídit? Já… Nechci tě… Už jsi toho pro mě udělal… Tolik,“ zašeptám.