Andor.cz - Dračí doupě online

♫♪♪♫

„Můžeš mi věřit.“ Ta slova se do mě zabodnou, podobna ostří nože, které hladce projde skrze kůži a zasekne se až o kost. Přesně tak to totiž zabolí. Stisknu rty ještě o něco pevněji až mi zbělají a svaly kolem čelistí se napnou. Bez ohledu na to, jak vlídně a klidně se mnou Lucifer hovoří bez toho, aniž by dal najevo byť jen stín nelibosti, tak jsou to právě tahle tři slova, která jen přiživí mé pochybnosti o tomhle celém. Postará se o to, abych neublížila jemu, Laylah nebo kterémukoliv Padlému v sále, o tom nepochybuji. Přesto… O tohle tu přeci nejde. Nikdy nešlo.
Dokonce i když na mne Lucifer mluví, tak pohled stále upírám na podlahu. Je to tak pro mne… Jednodušší. Přesto mi srdce poskočí do rychlejšího tempa. Zřetelně vnímám každý jeho úder, jak mi poplašeně vyhrává v hrudi. Držím se za ruce, svírám prsty ve své dlani tak silně, až to trochu bolí.

Přeci jen vzhlédnu od podlahy, když zachytím pohyb dveří, kterými prochází dvojice Padlých vedoucích tři smrtelné duše. Sklouznu po nich očima, po otrhaném nuzném oblečení i propadlých tvářích. Oči se jim nepřítomně lesknou, zatímco jejich pohyby prostupuje malátnost. Ovšem bez ohledu na to, jak zuboženě vypadají, tak cítím sílu jejich životů. Tihle mají ke smrti ještě daleko, nitky ovíjející jejich duše a poutající je k smrtelným tělům jsou stále pevné a silné. Naneštěstí pro ně. Ovšem nelituji je. Jsou to jen lidé. Jen o něco málo chytřejší než zvěř, ovšem pro jejich plémě to byl od Otce vskutku danajský dar. Jeho oblíbené výtvory… Měli jsme je hlídat. Udržovat v jejich světě rovnováhu, opečovávat tu pozemskou zahradu, aby rostliny mohly růst. A jak se Otci za jeho starost odvděčili? Na to, co jsem viděla v tom chrámu nikdy nezapomenu.

Aniž bych si to uvědomila, celou dobu je pozoruji, pohledem se vpíjím do jejich tváří. Trochu se mi uleví, že jsem stále schopná vnímat jejich životy přesně tak, jak jsem zvyklá. Stejně zřetelně cítím, že by se stačilo k nim natáhnout a během okamžiku uhasit jejich plamen. Přetrhnout tu nejsilnější strunu a nechat je odejít. Objevili by se i jim po těle černé žíly? Umřeli by hned nebo by se stejně jako Laylah zmítali v bolestech a marné snaze se nadechnout? Stále si zřetelně vybavuji pach hniloby, tlejícího listí a podzimu v jeho odvrácené podobě a svírá se mi z toho žaludek. Nikdy jsem… Nikdy jsem nikomu schválně nepůsobila bolest. Jen ta představa se mi příčila. Zabíjela jsem rychle. Tak čistě, jak jsem jen dokázala. Smrtelné i Padlé.

Jakmile na mne Lucifer znovu promluví, jako na povel opět sklopím hlavu a odvrátím od něj tvář. Zní to rozumně. Tak moc… Rozumně. Jen potřebuje vidět, jak se můj dar změnil. Jenže…
„Víte, co se mi stalo. Mám v sobě část životní síly Ztraceného. Zrcadlo nás spojilo, když jsme oba zemřeli a já se znovuzrodila. Jak moc to změnilo můj dar také víte. Mohla jsem zabít někoho z první dvojice a nečinilo mi to žádné úsilí, jako bychom si ani nebyly rovné. Laylah je toho důkazem,“ promluvím nečekaně… Klidně. Měla jsem opravdu hodně času nad tím vším přemýšlet a srovnat si to v hlavě. Překonat tu bolest a zoufalství, když jsem se probrala spoutaná v okovech, jejichž tíhu jsem ani pořádně necítila.

S odevzdaným výrazem ve tváři přivřu oči. „Neudělám to,“ vyslovím tiše. Ne kvůli smrtelníkům. Ale kvůli sobě. Jistě… O nic nejde. Jsou to lidé. Ovšem i kdyby sem přede mne přivedli trojici dobytku nebo jiné zvířeny, je to jedno. Když to udělám, co po mně budou chtít příště? Jak dlouho bude trvat, než přede mne v rámci svých zvrácených experimentů postaví někoho… Z nás? Nebo… Nebo něco horšího.

Tak moc jsem toužila po vykoupení, po svobodě v jakékoliv formě, ať už té skutečné nebo prázdnotě ve Smrti… Tak moc jsem potřebovala slyšet to, co mi Lucifer sliboval… Že jsem ani na okamžik nepomyslela, co mne to bude stát. Jak bych mohla sama se sebou žít s vědomím, že jsem napomáhala jeho kacířství. I kdyby mne po tom všem opravdu dokázal vyléčit a nechal mne odejít… Stejně bych to už nebyla já. Stejně bych na sobě nesla cejch jeho hereze a vlastní slabosti. Ne, tenhle příběh nemá šťastný konec.

A já… Sice stále nevím, co nyní jsem, ale vím, kým rozhodně nejsem.

Vera De Lacey

Večer nakonec neprobíhá dle tvých představ. Vlastně ani trošičku. Rozmíška se sestrou a všechno to, co tomu předcházelo. Co ti řekl William a vlastně i Robert. Na jednu stranu se ti chce zavřít do pokoje s lahví vína a až do rána nevylézt, na tu druhou však tu jsou ještě další věci, které musíš dnes večer zařídit. Tedy spíše bys jen měla. Musíš jen umřít. Tak se to říká, ne?

Rozhodneš se proto nakonec vytáhnout své nové šaty a za pomoci služebné, o kterou jejíž pomoc si požádala se začneš chystat. Je to viditelně zkušená žena, takže všemožné háčky a tkanice zavazuje s až obdivuhodnou rychlostí a přesto precizností. Zkrášlíš se a sáhneš i po líčidlech, jenž každý den skutečně nepoužíváš. Máš je především na ty zvláštní příležitosti, kdy jdeš do společnosti. A že takových za poslední rok mnoho nebylo. Upozorní na to také obsah v dózičkách, kde toho skutečně mnoho neubylo. Alespoň ti ale nic nechybí.

Když si nachystaná, vyprovodí tě služebnictvo ke vchodu. „Jistě… kočár.“ Jeden ze sluhů posunkem naznačí něco druhému, který se vydá spěšným krokem rychle před vás. Pravda, o kočár na určitý čas sis vlastně před tím neřekla. Stejně jako si nikomu ze služebných neoznámila, za jakým účelem se zde krášlíš. Přesto ti to malé opomenutí nikdo nepřipomene a všichni jednají tak, abys byla spokojená.

„Nemusíte se bát. Bude připravený.“ Pronese s neochvějnou jistotou sluha, pan Harrington, než pokývá hlavou. „Jistě, za hodinu lady Davenport necháme na pokoj zanést pozdní večeři. Jak si přejete.“

To už dorazíte ke dveřím, kde se ještě naposledy můžeš upravit ve velkém zrcadle, zatímco se zvenku ozve zvuk přijíždějícího kočáru. Ne, určitě nečekal, ale to nic nemění na tom, že teď už tam je. Služebnictvo před tebou otevře dveře a tebe ovane chladný noční vzduch. Je už hluboká tma, ale Essingtonské sídlo i jeho přilehlé pozemky jsou bohatě osvícené, takže se nemusíš bát, že bys snad někde špatně došlápla.

„Lady, pan Hayland se omlouvá, ale bude zde za pár minut. Nečekal prý tak spěšný odjezd.“ Ukloní se ti jeden ze sluhů, když ti vyběhne vstříc do poloviny schodů, kde se zastaví. „Můžete počkat v kočáru, pokud si to přejete, lady.“ Dodá rychle, zatímco kolem něj procházíš a nedovolí se na tebe v ten moment ani na chvíli pohlédnout. Všimneš si, že je zadýchaný. Asi tvůj odchod a rozhodnutí překvapilo více lidí, a ne pouze tebe.  

Podrží ti dveře kočáru a pomohou ti nasednout. Naštěstí tvé dnešní šaty mají k honosné a prostorově výrazné večerní róbě daleko, takže bys to zvládla i sama. Přesto je to takto snazší a alespoň neriskuješ, že se ti šaty někde nechtěně zachytí. Usadíš se do přítmí kočáru, které rozbíjí jen dvojice plápolajících lamp, jejichž plamen je skrytý za skleněnými poklopy. Je to ten stejný kočár, kterým si dnes jela pro vaše zavazadla? Dost možná. Anebo jich má vévoda více. Obě možnosti se zdály jako vcelku reálné.

Čekáš. Skutečně je to několik minut, než se ozve rychlý zvuk podkov zvonících na cestě, jenž se blíží ke kočáru.

*ťuk, ťuk*

Ozve se rázné zaklepání na dřevěnou stěnu kočáru. Stačí poodhrnout záclonku nebo pootevřít dveře, abys pohlédla do známé tváře pana Haylanda sklánějícího se ze sedla koně. Ne, netváří se příliš nadšeně. Ani ten kabát nemá dopnutý ke krku. Přesto si všimneš, že ozbrojený podobně jako odpoledne. Nikoho dalšího s sebou nemá. Přesně, jak sis přála.

„Madam… Čekal jsem, že mi dáte vědět alespoň trochu s předstihem. Každopádně, jsem tu, jak jste si přála.“ Ne, alespoň pan Hayland se tolik neupejpá jako služebnictvo ze sídla, i když zcela jistě nemohl otevřeně vyjádřit všechny své pocity. Vidíš mu to na očích a těch nesouhlasně semknutých rtech v jinak napjaté tváři. Avšak… Tvůj požadavek zněl jasně.

„Doprovodím kočár…. Ať už jedeme kamkoliv.“ Zamumlá si tiše poslední větu pod vousy, než zabouchne dveře a ztratí se ti z dohledu. A teď už je na tobě, abys vydala ten poslední pokyn a vydali jste se na další zastávku tohoto skvělého dne.

Dumah

Celé tohle ti je nepříjemné. Sice je to něco, co tě vytrhlo z tvého monotónního života, nebo spíše přežívání, ve tvé cele, avšak máš z toho všeho zlé tušení. To tě neopouští ani, když zaslechneš ten krátký rozhovor mezi Lucieferem a cherubínkou. Ať už tě sem vzali kvůli čemukoliv, víš, že to nebude nic dobrého.

Nakonec se jejich pozornost stočí k tobě, která viditelně bude dnes začínat s čímkoliv, co tu plánují zkoušet. Zatím se ani jeden z nich nepodíval na šestici relikviářů, jenž zatím působí jako němí svědci čehokoliv, co se tu chystá, ale nemůžeš si být jistá, jestli na ně ještě nedojde. Proč by tady ostatně jinak byli? Na kolik úlomků vlastně bylo samotné Zrcadlo roztříštěno, když tady jich je rovnou šest? Snad tohle není finální číslo. Představa, že Lucifer má všechny kousky pohromadě byla sama o sobě… zvrácená. Stejně jako všechno tohle, co tu prováděli. Kdyby to jen Otec viděl.

Serafinova pozornost se stočí tvým směrem, když promluvíš. A bez jakékoliv patrné změny v jeho tváři si vyslechne těch pár vět, co zazní z tvých úst.

„Hmm, chápu.“ Potřese lehce hlavou. „Ovšem teď už se bát nemusíš, Dumah. Dohlédnu na to, aby se tentokrát nikomu nic nestalo.  I kdyby se ti to nedařilo ovládnout, zajistíme, aby nedošlo k věcem, které si nikdo nepřeje. To poslední… neštěstí se už nebude opakovat. Můžeš mi věřit.“ Jeho hlas je klidný. Uklidňuje a konejší. Bylo by snadné mu věřit, kdyby však ale…

To už se ale opět otevřou dveře do místnosti, skrz které projde dvojice padlých, jenž doprovází ještě někdo. Nedělá ti je problém poznat. Otrhané oblečení. Ta pohublá slabá těla… Smrtelníci. Vidíš, že jdou klidně, ačkoliv mají hlavy skloněné a jejich chůze je poněkud rozvláčnější. Dost možná ani netuší, kde to jsou. Pokud vnímají vůbec něco. Jinak by sem nešli dobrovolně jako zvířata na porážku. Tedy… nejspíše. Do myslí smrtelníků si nikdy příliš nenahlížela, ani se je nesnažila pochopit. Ostatně o jejich bláznovství a pošetilosti dost vypovídalo i to, koho byli ochotní ve své zaslepenosti uctívat jako boha.

Trojice je dovedená na volné prostranství v místnosti, kde je padlí nechají pokleknou. Klečí tam zhrouceně. Hlavy skloněné k zemi a působí lehce malátně, přesto ty to cítíš. Jejich životy. Ne, rozhodně nevyhasínají. Hoří jako plamen svíčky, která má ještě daleko k tomu, aby vyhasla. Přesto ty ji můžeš kdykoliv sfouknout. Stačí jen chtít.

„Dumah…“ Uzme si tvou pozornost opět Lucifer stojící kousek od tebe. „Abychom ti mohli pomoci, musíme nejdřív pochopit, co přesně se ti stalo. A viditelně to zasáhlo přímo tvůj dar. Bez toho, aniž bychom zjistili, jak hluboce to proniklo, nemůžeme zkoušet cokoliv dalšího. Rozumíš?“ Skloní k tobě krátce pohled, než se zase zahledíte na trojici smrtelníků.

„A jak už jsem řekl. Nemusíš mít obavy. Tentokrát nedojde k žádným nehodám.“ Pokývne drobně, zatímco ostatní padlí ustoupí od klečící trojice do poměrně úctyhodné vzdálenosti. Dokonce si všimneš, že i Laylah udělala pár kroků zpět, ale nespouští z tebe byť na vteřinu zlaté oči. Jen Lucifer dál stojí po tvém boku bez jediného náznaku strachu či snad nervozity.

Lucifer mi svými slovy jen potvrdí to, co už dobře vím. Nezajímá ho, že se kvůli těm snům nemůžu spát. Ne, jeho zájem je někde naprosto jinde. Pevně stisknu rty k sobě. Není to zajímavé! Je to… Příšerné. Ohavné. Zvrácené. Špatné stejně jako to místo, kam mne ve svých vzpomínkách bere Ztracený, který se mnou nedobrovolně spojil život. Byl… Stejnou obětí jako já, i když těžko bych k tomu Stvoření v sobě hledala, byť stín lítosti. Chce se mi na Lucifera křičet, všechno mu to říct, ale… Ale nenacházím v sobě ten oheň, který mne přiměl se mu prve postavit. Ten žár a hněv, díky kterým mne Lucifer mohl provést svým labyrintem až do samotného středu, kde jsem si dobrovolně lehla na oltář a nechala se obětovat. Cítím jen sílící kyselost a hořkost pod jazykem. A tak mlčím. Dívám se kamkoliv, jen ne na Lucifera. Nechci na to místo ani vzpomínat, natož si ho představovat a ocitnout se tam. Vím, že by mne tam dokázal vzít ve své iluzi a… Ne. K tomu se nikdy dobrovolně nepropůjčím.

A tak namísto čehokoliv, co bych mohla říci nebo udělat – zkrátka jen vyjdu ven na chodbu. Nerozhlížím se kolem sebe, tady není co vidět. Chodba se podobá těm, kterými jsem chodila a zabíjela Padlé. Nebo jsem si to aspoň myslela. Myslela jsem vůbec? Odpověď zní… Ne. Jinak by mi došlo, že to celé bylo příliš snadné. Teatrální. Divadlo hodné antické tragédie pro jednoho diváka sedícího v hledišti.

Pohled jen na okamžik odpoutám z podlahy a vzápětí se za Luciferem poslušně rozejdu. Schválně dělám o něco kratší kroky než on, abych za ním kousek zaostávala. Udržuji mezi námi tu bezpečnou vzdálenost, kdy o mne má stále přehled, ale zároveň tu nekráčíme jako sobě rovni. Za jiných okolností bych dokázala bez problémů držet jeho tempo a přizpůsobit se mu, přeci jen kolikrát jsem takhle kráčela po boku…

… ne. Dost. DOST.

Zpomalím ještě víc a silně se kousnu do vnitřku spodního rtu, abych v sobě zdusila povzdechnutí, co se mi dralo skrze rty. Žádné zbytečné emoce. Jsou nebezpečné. Jen ubližují, nepomáhají. Lucifer to ví, a já díky němu už také.

Na konci chodby nás uvítá jasné světlo, nutící mne přimhouřit oči. Zajisté se nejedná o východ ven, tím jsem si zcela jistá. Kdo ví, jak hluboko je tohle místo vlastní pod povrchem. Netroufám si to ani odhadovat, ovšem jistě se bude jednat o desítky a desítky sáhů. Následuji Lucifera po schodech nahoru do prostorného sálu s vysokým stropem a kupolí světla uprostřed. Zaznamenám pohyb hned několika dalších Padlých, kteří tu jsou… Kolik z nich se na tom hříchu podílelo? Ovšem nejsou to nakonec oni, kdo přitáhne moji pozornost.

Sestava zlatých kružnic tvořících dohromady spletitý geometrický obrazec visící uprostřed místnosti je… Co to je? Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela. Nelíbí se mi to. A můj nepříjemný pocit z celé té věci jen zesílí, jakmile si všimnu šesti relikviářů vyskládaných u toho podivného zařízení. Žaludek mi na okamžik sevře ledová pěst. Šest úlomků Zrcadla. Mohu se jen domnívat, zda to jsou všechny, které Lucifer má, ale nevěstí to nic dobrého. Stále je to šest střepů, které využívá ke svým… Pokusům. Kolik z nich znesvětil a nenávratně poničil stejně jako ten… Můj. Je to zvláštní myšlenka. Rozbuší se mi z ní srdce.

V tu samou chvíli se za námi ozve známý hlas, který mne přinutí se rychle ohlédnout za sebe. Neměla bych, ale… Neovládnu se. Laylah. Skutečně je to ona. Můj pohled se setká se zúženýma očima cherubínky. Nedá mi to. Můj pohled sklouzne po její bezchybné bledé pleti. Žádné stopy po černých žílách či čemkoliv, co jsem jí udělala. Bojí se mě? Záblesk v těch chladných očích… Pamatuji si, že tehdy se mě bála. Udělala jsem něco, co nemělo být možné… Vztáhla jsem své síly na někoho z první trojice a on se mi nedokázal ubránit.

I teď mi z toho běhá mráz po zádech. Z té představy, že opravdu pokřivili moji podstatu natolik, abych toho byla schopná. Přemýšlela jsem nad tím… Hodiny a hodiny. Týrala se otázkami, co teď vlastně jsem. Zda vůbec někam patřím… Ačkoliv odpověď jsem moc dobře znala. Nikam. Jsem ohavnost stojící mimo Řád. A kdybych na to náhodou chtěla zapomenout, stačilo se podívat na poničené ophiriové linie, které dříve určovaly to, kým jsem. Kam patřím. A ke komu.

Opožděně si uvědomím, že ti dva spolu hovoří. Jako na povel sklopím pohled zpátky k podlaze. Společný test. Vstupní data. Ověřit… Ověřit co? Začínám mít nepříjemné tušení… Budou po mně chtít, abych… Zabila? Něco. Někoho. Stojím na místě s tou napjatou nehybností. „Dumah.“ Lucifer si vyžádá moji pozornost. Dobrovolnou otázku? Chytím se za prsty a spojím ruce před tělem.

„Ne, od posledního pokusu, o kterém víte, jsem své schopnosti nezkoušela používat,“ hlesnu v odpověď. „Nedokázala jsem to ovládat. Bylo to silnější než já,“ dodám po krátkém zaváhání a…

„Nebudu to znovu zkoušet,“ dokončím myšlenku o poznání tišeji, přesto stále jasně srozumitelným hlasem aniž bych se na Lucifera či Laylah podívala. Žádné nechci. Nebudu. A už vůbec té síle nehodlám vystavit jakoukoliv další část Zrcadla.

Dumah

♬♬♬♬♬

Serafínova přítomnost jako kdyby sama o sobě prozářila tvou ponurou místnost. Ne, není to ale konejšivé světlo, možná pro mnohé jiné ano, ale pro tebe už dávno ne. Vyhýbáš se mu pohledem, zatímco ten jeho na sobě i tak cítíš. Přesto na tobě neulpí příliš dlouho. Naštěstí.

„Jejich světě… Hmm, zajímavé.“ Povytáhne lehce obočí. „Možná by si mi je mohla někdy ukázat.“ Zazní něco, co tak úplně na první dobrou nedává smysl, než si uvědomíš s kým, že se vlastně bavíš. Luciferem, který byl schopen nechat tě opět stanout ve Zlatém městě a cítit se přesně tak, jako ses vždy cítila… Tedy ne tak úplně ty. Dumah, ta stará Dumah, z které už zbyly jen rozbité části. A i když to byla pouhá iluze, nebyla od běžného života jakkoliv rozlišitelná. Byla… dokonalá.

„Ovšem ne teď. Teď máme jinou práci.“ Opět se dostane k tomu, proč za tebou vlastně přišel. Ne, dnes to nevypadá na žádný rozhovor, ačkoliv bývaly často značně jednostranné. Ne, dnes to bude něco víc. Otázkou je, co přesně? Bez dalších slov vstaneš a vydáš se k němu. Projdeš kolem serafína, hlavu sklopenou a pohled zabodnutý do země. Nechceš na něj pohlédnout, ačkoliv ty máš i teď jeho plnou pozornost.

Nezastavuje tě. Nechá tě projít až na chodbu, než vykročí za tebou a dveře pomalu zavře. Jeho pohled o tebe jen prchavě zavadí, než se rozezní jasná slova. „V tom případě… Tudy.“ Oznámí ti a sám vykročí jedním směrem vedoucím skrz chodbu bez oken, jenž je sem tam lemována pouze pár dveřmi.

Vaše kroky se rozléhají prostorem v pravidelném rytmu. Lucifer kráčí po tvém boku, pokud vyloženě schválně nezaostáváš, aby ses držela raději v jeho závěsu. Nemluví na tebe. Pouze na sobě párkrát ucítíš jeho pohled, když o tebe koutkem oka zavadí, avšak ani se nenadechne ke slovům, prostě pokračuje dál a ty s ním.

Ani nejdete až tak dlouho, než se v chodbě před vámi objeví bílé světlo, které tam padá skrz schodiště z ní stoupající. V první chvíli by se snad chtělo uvěřit i tomu, že by mohlo jít o denní světlo, ale víš moc dobře, že tak snadné to zde nebude. Serafín po tvé pravici nezaváhá a vystoupá po přímých kamenných schodech až nahoru.       

Tam se před tebou otevře větší místnost. V něčem to připomíná dóm, ve kterém si byla poprvé, když ses zde ocitla, nebo… nebo už tohle byla součást té iluze? Tak jako tak, je tohle podstatně menší prostor, který má však i tentokrát kupolovitý strop s vsazeným zdrojem světla v jeho středu, jenž osvětluje dění dole.

A že zde s Luciferem nejste sami. Vidíš, jak je tu hned několik osob. Většina se pohybuje kolem prazvláštního zařízení. Soustava zlatých kruhů a elips, jenž se zdánlivě vznáší ve vzduchu nebo alespoň v první chvíli nejsi schopná říct, v kterých bodech jsou k sobě upoutané.

A ačkoliv tohle je něco, cos nikdy neviděla, není to to hlavní, co upoutá tvou pozornost. Všimneš si totiž, jak jsou u toho prazvláštního zařízení vyskládané zlaté schránky. Tobě velmi dobře známé schránky. Tedy alespoň jedna z nich. Ovšem teď tu není pouze jedna ani dvě nebo snad tři. Vidíš rovnou šestici nebeských relikviářů, které jsou zavřené a leží zde jako kdyby to bylo něco samozřejmého.

„Většina příprav je hotová, Lucifere.“ Ozve se známý hlas, ke kterému brzy uvidíš i tvář. Stačí se jen otočit po hlase. Laylah. Vypadá… lépe, než si ji pamatuješ od posledně. Vlastně působí naprosto zdravě. Žádné černé žíly se jí netáhnou po bělostné pleti a ani se nechytá křečovitě za krk. Přesto, když se vaše pohledy setkají, její oči se přimhouří do úzkých štěrbin. Výhrůžně? Nebo v tom je i stopa strachu?   

„To rád slyším, Laylah. Myslím, že bude dnes nejsnazší začít… společným testem.“ Padne na tebe Luciferův pohled stejně jako ten cherubínky před tebou.

„Jistě. V tom případě bude nejdříve vhodné ověřit, jak se změnila vstupní… data.“ Pohlédne na tebe, než luskne prsty a krátkým posunkem naznačí cosi dvojici padlých, jenž vykročí spěšným krokem kamsi s místnosti.

„Dumah…“ Otočí se na tebe Lucifer, zatímco tu čekáte na cokoliv, pro co dvojice padlých šla. „Ber to jen jako dobrovolnou otázku, ale zkoušela si použít za poslední dny své schopnosti? Tedy… No, od posledního pokusu, o kterém víme.“ Kmitne jeho pohled na chvíli k Laylah, jenž jen semkne pevněji rty, ale nic už nedodává.

Jednu svíčku nahradí druhá na důkaz toho, že si čas plyne svým vlastním tempem bez ohledu na nehybný vzduch v mé cele. Odmítám o tom prostoru smýšlet jako o svém pokoji. Řetězy tu sice nejsou, ale svobodná nejsem… Do ticha i mých myšlenek náhle a bez varování pronikne ten cizí zvuk, ze kterého se mi pokaždé sevře žaludek a krkem vystoupají kyselé sliny. Tři údery jdoucí krátce po sobě, důrazná synkopa začínající každý part pána tohohle domu. Vím, kdo stojí na opačné straně dveří… Ostatně nikdo jiný sem za mnou ani nechodí. Nevadí mi to, nestojím o to, aby mne kdokoliv viděl.

Na krátkou chvíli ode dveří odvrátím pohled a krátce přivřu oči. Nemám tuhle naši hru na zdvořilosti a slušnost ráda. Příčí se mi. Já už přeci vím, jaký Lucifer ve skutečnosti je a také to, že tohle je jen milosrdná přetvářka, dokud to bude plnit svůj účel. Ublížil mi. A já ani v nejmenším nepochybuji, že by to udělal s klidným srdcem znovu, pokud by naznal, že to je nezbytné.

„Vstupte,“ pronesu jasným hlasem, který ovšem postrádá jakoukoliv intonaci. Můj melodický alt nahradila bezbarvá rovná linka. A stejný prázdný výraz si vnutím i do tváře. Od toho zhroucení při jeho první návštěvě, kdy jsem tak neuváženě kývla na dohodu, co mi nabídl, si dávám pozor, abych mu už nic ze sebe samé neokryla. Neukázala.

Ať už chci nebo ne, tak sotva se dveře otevřou, postava v bílém přitáhne můj pohled. Nedá se s tím bojovat, něco v něm… Děsí mne to. Sílí to. Vnímám to s každou jeho návštěvou… Jako by jeho síla neměla strop a neustále narůstala. Pokud jsem se děsila toho, co se stalo ze mne… Tak co byl on? Už dlouho vím, že muž stojící přede mnou už není jen serafín. Pohledu do jeho očí se ovšem jako vždy vyhnu. Bojím se toho, co bych v nich viděla. Tehdy v Damašku, když mne přinutil mu do nich pohlédnout… Nechci to znovu zažít. Už nikdy.

„Lucifere,“ krátce kývnu hlavou namísto pozdravení. Nechci lhát… Neumím to. Nevidím ho ráda. Přátelský tón Luciferova hlasu mne dráždí, drnká o tu napnutou strunu uvnitř mne samé tak silně až hrozí prasknutí.

„Ne. Stále nemůžu spát. Zdají se mi sny o jejich světě,“ sdělím stručně, aniž bych zabíhala do detailů. Ostatně to nikdy nedělám. Tohle patří k věcem, o kterých nechci s nikým mluvit vyjma kusé zmínky o tom, že se to děje. Jenže nikdo za mnou dosud nepřišel s lékem, co by mi pomohl aspoň s takovou zdánlivou banalitou, jakou je… Vyspat se. Luciferův pohled klouže po mne i po místnosti. Občas přemýšlím nad tím, co tu hledá. Nikdy tady ovšem nic nového nenachází, snad jen stále se zvětšující hromadu rozteklého vosku tvořícího se na stole kolem svícnu. Jinak tu pro mne nemají nic, co by mi dokázalo ulevit, a tak o nic ani nežádám.

A pak padne ta věta, které jsem se tolik děsila.

Mé služby.

Měla bych říci „ne“. Oznámit mu to, k čemu jsem se během zírání do plamene rozhodla. Nechci mu pomáhat, nepřinese to nic dobrého. Přesto… Co po mne chceš, Lucifere? Mlčky se vytáhnu do stoje a pár mechanickými pohyby si srovnám záhyby černého roucha, které jsem dostala namísto svého vlastního zničeného oblečení. I nyní se pohledem důkladně vyhnu jeho tváři a s hlavou lehce sklopenou se krotce rozejdu ke dveřím, kterými projdu a zastavím se v chodbě, abych jej mohla následovat kamkoliv si to bude přát.

Mlčím.

Dávám přednost prázdnému tichu před stejně prázdnými rozhovory.

Dumah

Čas běží. Plamen postupně ukusuje ze svíčky před tebou a drobné pramínky vosků stékají po jejích stranách tvoří další a další voskové krápníky, které se táhnou po zdobeném svícnu až na desku stolu. Kolik svíček už si tu zapálila a sledovala až dohoří? Ani to nepočítáš. Stejně jako tato se pomalu prokouše až ke svému konci než plamínek zaskomírá, jak se jeho život nezadržitelně krátí.

Zapálíš další ze svíček už víceméně automatickým pohybem a zabodneš ji na místo té původní, zhasíc tak nekompromisně starý umírající plamen. Další svíčka… Další čas naplněný čekání.

Ani té lyry ses nikdy nedotkla, ačkoliv ti by ti dříve zvuk hudebního nástroje mohl pomoci nalézt útěchu. To byla ale stará Dumah, se kterou si měla pouze něco společné. Měla jsi spoustu času o tom přemítat v tichu svého pokoje. Opakovat si události, které tě sem zavedly i rozhodnutí, jež si učinila. A především to poslední se palčivě připomínalo v těch chvílích osamění. Dohoda s Luciferem. Dohoda se Lhářem, který ti nabídl vykoupení.

*ťuk, ťuk, ťuk*

Ozve se zaklepání na tvé dveře snad jako v odpovědi na tvé nevyslovené úvahy. Je ti jasné, kdo za dveřmi dost pravděpodobně bude. Už dle toho rázného zaklepání a také díky tomu, že za tebou málokdo kdokoliv jiný docházel. Tohle byla jedna z těch lepších věcí zde. Samota ti nikdy nevadila. Ne tolik jako jiným.

Je to možná jen hra, ale tvůj návštěvník jako vždy vyčká, až jej vyzveš, že může vstoupit. Víš, že kdyby chtěl, prostě dveře otevře, ale za tu dobu zde se k tobě nechoval bezdůvodně zle. Nemohlo to ospravedlnit to vše co ti provedl. To ani zdánlivě. Avšak mohlo ti být chabou útěchou to, že se nevyžíval v tom, abys tu svůj čas trápila v utrpení. Ostatně byli jste teď spojenci nebo k čemu ses tehdy tím podáním ruky upsala.

Jen co vyzveš hosta, aby vstoupil, dveře se bezhlučně otevřou a místnost zalije světlo z osvětlené chodby, které prořízne šero, v němž se tvůj pokoj za jiných okolností utápí.

Stojí tam. Vysoký muž s vlasy bělostnými jako jeho neposkvrněné zdobené roucho. Dýchá z něj cosi… nadpřirozeného. Ta síla, kterou si cítila už tehdy v chrámu u Damašku. A byla sis skoro jistá, že ten dojem opět o něco zesílil.

„Dumah… Rád tě zase vidím.“ Promluví zvučným hlasem jako už tolikrát před dávnými časy, kdy jste ve Zlatém městě byli snad ještě… přátelé? Ano, tehdy působil svou bezprostředností jako někdo z vás. Další z mnoha nesmrtelných. Ne, jeden ze členů Tribunálu a kůru serafínů. To však bylo již dávno… Dnes byl někým úplně jiným a kdo ví, kým byl ve skutečnosti už tehdy. Lucifer byl muž mnoha masek, jak ses mohla několikrát přesvědčit.

„Jak se cítíš? Něco… nového?“ Sklouznou po tobě jeho oči barvy tavícího se drahého kovu, zatímco udělá pár kroků do tvého pokoje, po němž se také záhy rozhlédne. Jako vždy. Snad jako kdyby hledal, jestli tu není něco nového.

„Doufám, že sis řádně odpočinula. Dnes budu potřebovat tvé služby.“ Jde nakonec rovnou k věci. Přeci jen vy dva jste nikdy nezabředávali do sáhodlouhých rozhovorů. „Pokud bys mohla hned?“ Kývne hlavou a ladným gestem ti pokyne ke dveřím po jeho pravici.

Noahova náhlá změna chování i vážnost vepsaná do jindy bezstarostné tváře mne děsí. Co se děje tak vážného? Cítím se v pořádku… Dobře, dala bych si po tom náročném odpoledni na koni něco k jídlu, ale jinak si nejsem vědoma žádné slabosti ani čehokoliv… Jiného. Nicméně neodporuji, posadím se na schody – i když toho hned lituji. Cítím chlad, co z nich sálá, tohle počasí rozhodně není jako dělané pro taková posezení.

Odpovědi na svoji naléhavou otázkou se ovšem nedočkám. Ne od Noaha. Pohledem mimoděk kmitnu k obloze, kamsi nad Noahovo pravé rameno. Ani nevím proč moji pozornost tak náhle přitáhne jedna z věží pnoucích se k nebi. Povzdechnu si… A dech se mi náhle zdrhne v hrdle. Záblesk zlata se zjeví v předzvěsti něčeho, co už dobře znám.

A dnes je to poprvé, co mne to neskonale vyděsí.

„Ne… Prosím teď… Ne…“ vydechnu nešťastně, avšak v místech, kde ještě před chvíli byla Noahova tvář, je nyní jen vše pohlcující temnota. Vezme si mne celou a ponechá jen ten jediný pevný bod světa rozpadajícího se ve zlaté mžitky, které postupně sílí společně se září nabírající na intenzitě až nakonec…

♫♪♪♫

… s povzdechem natáhnu ruku k mihotajícímu se plamenu svíčky navzdory tomu, že jsem si to zakázala. Prsty kloužu kolem rudého plamínku a nechávám jimi prostupovat hřejivé živelné teplo, které z něj sálá. Ale nestačí to. Nikdy to nestačí. Přesto často vydržím sedět dlouhé hodiny naproti svíčce a zírat do jejího plamene tak dlouho, dokud se nerozteče všechen vos a svíce sama nezhasne. A pak znovu. Znovu a znovu. Mám jich tu dost, abych to mohla dělat snad celou věčnost. A tak pálím jednu svíci za druhou, svoji malou ohnivou společnost, díky které si zde nepřipadám tak děsivě sama.

Přesto to stále bolí – navzdory tomu, jak moc se to v sobě snažím pohřbít. Už dávno jsem si zakázala vzpomínat na Zlaté město i na něj, dokonce vyslovit v mysli jeho jméno. Zůstal jen plamínek. Ostrá vůně kouře, když svíčka zhasne. Přesto… Možná je to dobře. Dokud to bolí, tak vím, že mám stále aspoň ten malý kousek sebe… Že ve mne žije aspoň malá část Dumah, kterou dříve bývala. Je to mé jediné pouto s ní. Ten malý plamínek, který si ponechávám navzdory tomu, že bych ho měla zhasnout a ukrýt se v temnotě. Dlaní se zastavím jen kousek nad ním a stáhnu ji až v okamžiku, kdy mi chřípí naplní pach vlastní spálené kůže.

V posledních dnech… Možná týdnech? - nevím, čas se zde dá měřit jen kapkami stékajícího vosk a vlastně na tom ani nezáleží – to dělám pokaždé, když má unavená otupělá mysl sklouzne k představě spánku. Když poleví síla mé vůle, probudí se to. Stále mě to děsí a naplňuje mne to hrůzou i odporem k sobě samé. Ty sny… Sny o mrtvém světě, kde v inkoustových mračnech plují obrovští leviatani, svět, ze kterého sálá smutek a děsivá prázdnota. Nechtěla jsem se tam už nikdy vrátit, cítit to, nechtěla jsem… Nic z toho.

Pohledem zavadím o lyru položenou malém stolku. Je pěkná. Přesto jsem se neodhodlala na ni ani jednou sáhnout. Namísto toho zde trávím čas jen obklopena tichem a svícemi. A… Čekám. Už ani nevím na co vlastně. Na to, že Lucifer skutečně dodrží svůj slib? Čím déle zírám do tančících plamínků, tím méně tomu věřím. A stydím se. Za to, jak jsem Luciferovi bezostyšně ukázala svoji slabost a v návalu zoufalství kývla na jeho nabídku. Co mě to napadlo? Co mě to jen napadlo…

Jsem tak hloupá.

A Lucifer ještě více, pokud věří tomu, že mne zlomil.

Nejde přeci zlomit něco, co už je rozbité. Dokonce i když to slepíte zpátky. To je to jediné, co ve svitu svíček celé ty hodiny a hodiny dělám. Lepím jeden kousek za druhým, skládám se zpátky do své nové podoby. Uklidňuji se tou zoufalou myšlenkou, že nic horšího se mi už nemůže stát. Nebo… Ze mě?

Ať už jsem teď cokoliv.

„Cokoliv,“ šeptnu tiše a za tichého pobrukování se natáhnu po hřebenu a začnu si dlouhými tahy pročesávat dlouhé vlasy. Je to monotónní činnost pomáhající mi sbírat vlastní příčetnost. Všechny ty malé rituály, které si zde držím namísto ochranných zdí před tím vším. A zejména pak před sebou samou.