Andor.cz - Dračí doupě online

Lucifer mi svými slovy jen potvrdí to, co už dobře vím. Nezajímá ho, že se kvůli těm snům nemůžu spát. Ne, jeho zájem je někde naprosto jinde. Pevně stisknu rty k sobě. Není to zajímavé! Je to… Příšerné. Ohavné. Zvrácené. Špatné stejně jako to místo, kam mne ve svých vzpomínkách bere Ztracený, který se mnou nedobrovolně spojil život. Byl… Stejnou obětí jako já, i když těžko bych k tomu Stvoření v sobě hledala, byť stín lítosti. Chce se mi na Lucifera křičet, všechno mu to říct, ale… Ale nenacházím v sobě ten oheň, který mne přiměl se mu prve postavit. Ten žár a hněv, díky kterým mne Lucifer mohl provést svým labyrintem až do samotného středu, kde jsem si dobrovolně lehla na oltář a nechala se obětovat. Cítím jen sílící kyselost a hořkost pod jazykem. A tak mlčím. Dívám se kamkoliv, jen ne na Lucifera. Nechci na to místo ani vzpomínat, natož si ho představovat a ocitnout se tam. Vím, že by mne tam dokázal vzít ve své iluzi a… Ne. K tomu se nikdy dobrovolně nepropůjčím.

A tak namísto čehokoliv, co bych mohla říci nebo udělat – zkrátka jen vyjdu ven na chodbu. Nerozhlížím se kolem sebe, tady není co vidět. Chodba se podobá těm, kterými jsem chodila a zabíjela Padlé. Nebo jsem si to aspoň myslela. Myslela jsem vůbec? Odpověď zní… Ne. Jinak by mi došlo, že to celé bylo příliš snadné. Teatrální. Divadlo hodné antické tragédie pro jednoho diváka sedícího v hledišti.

Pohled jen na okamžik odpoutám z podlahy a vzápětí se za Luciferem poslušně rozejdu. Schválně dělám o něco kratší kroky než on, abych za ním kousek zaostávala. Udržuji mezi námi tu bezpečnou vzdálenost, kdy o mne má stále přehled, ale zároveň tu nekráčíme jako sobě rovni. Za jiných okolností bych dokázala bez problémů držet jeho tempo a přizpůsobit se mu, přeci jen kolikrát jsem takhle kráčela po boku…

… ne. Dost. DOST.

Zpomalím ještě víc a silně se kousnu do vnitřku spodního rtu, abych v sobě zdusila povzdechnutí, co se mi dralo skrze rty. Žádné zbytečné emoce. Jsou nebezpečné. Jen ubližují, nepomáhají. Lucifer to ví, a já díky němu už také.

Na konci chodby nás uvítá jasné světlo, nutící mne přimhouřit oči. Zajisté se nejedná o východ ven, tím jsem si zcela jistá. Kdo ví, jak hluboko je tohle místo vlastní pod povrchem. Netroufám si to ani odhadovat, ovšem jistě se bude jednat o desítky a desítky sáhů. Následuji Lucifera po schodech nahoru do prostorného sálu s vysokým stropem a kupolí světla uprostřed. Zaznamenám pohyb hned několika dalších Padlých, kteří tu jsou… Kolik z nich se na tom hříchu podílelo? Ovšem nejsou to nakonec oni, kdo přitáhne moji pozornost.

Sestava zlatých kružnic tvořících dohromady spletitý geometrický obrazec visící uprostřed místnosti je… Co to je? Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela. Nelíbí se mi to. A můj nepříjemný pocit z celé té věci jen zesílí, jakmile si všimnu šesti relikviářů vyskládaných u toho podivného zařízení. Žaludek mi na okamžik sevře ledová pěst. Šest úlomků Zrcadla. Mohu se jen domnívat, zda to jsou všechny, které Lucifer má, ale nevěstí to nic dobrého. Stále je to šest střepů, které využívá ke svým… Pokusům. Kolik z nich znesvětil a nenávratně poničil stejně jako ten… Můj. Je to zvláštní myšlenka. Rozbuší se mi z ní srdce.

V tu samou chvíli se za námi ozve známý hlas, který mne přinutí se rychle ohlédnout za sebe. Neměla bych, ale… Neovládnu se. Laylah. Skutečně je to ona. Můj pohled se setká se zúženýma očima cherubínky. Nedá mi to. Můj pohled sklouzne po její bezchybné bledé pleti. Žádné stopy po černých žílách či čemkoliv, co jsem jí udělala. Bojí se mě? Záblesk v těch chladných očích… Pamatuji si, že tehdy se mě bála. Udělala jsem něco, co nemělo být možné… Vztáhla jsem své síly na někoho z první trojice a on se mi nedokázal ubránit.

I teď mi z toho běhá mráz po zádech. Z té představy, že opravdu pokřivili moji podstatu natolik, abych toho byla schopná. Přemýšlela jsem nad tím… Hodiny a hodiny. Týrala se otázkami, co teď vlastně jsem. Zda vůbec někam patřím… Ačkoliv odpověď jsem moc dobře znala. Nikam. Jsem ohavnost stojící mimo Řád. A kdybych na to náhodou chtěla zapomenout, stačilo se podívat na poničené ophiriové linie, které dříve určovaly to, kým jsem. Kam patřím. A ke komu.

Opožděně si uvědomím, že ti dva spolu hovoří. Jako na povel sklopím pohled zpátky k podlaze. Společný test. Vstupní data. Ověřit… Ověřit co? Začínám mít nepříjemné tušení… Budou po mně chtít, abych… Zabila? Něco. Někoho. Stojím na místě s tou napjatou nehybností. „Dumah.“ Lucifer si vyžádá moji pozornost. Dobrovolnou otázku? Chytím se za prsty a spojím ruce před tělem.

„Ne, od posledního pokusu, o kterém víte, jsem své schopnosti nezkoušela používat,“ hlesnu v odpověď. „Nedokázala jsem to ovládat. Bylo to silnější než já,“ dodám po krátkém zaváhání a…

„Nebudu to znovu zkoušet,“ dokončím myšlenku o poznání tišeji, přesto stále jasně srozumitelným hlasem aniž bych se na Lucifera či Laylah podívala. Žádné nechci. Nebudu. A už vůbec té síle nehodlám vystavit jakoukoliv další část Zrcadla.

Dumah

♬♬♬♬♬

Serafínova přítomnost jako kdyby sama o sobě prozářila tvou ponurou místnost. Ne, není to ale konejšivé světlo, možná pro mnohé jiné ano, ale pro tebe už dávno ne. Vyhýbáš se mu pohledem, zatímco ten jeho na sobě i tak cítíš. Přesto na tobě neulpí příliš dlouho. Naštěstí.

„Jejich světě… Hmm, zajímavé.“ Povytáhne lehce obočí. „Možná by si mi je mohla někdy ukázat.“ Zazní něco, co tak úplně na první dobrou nedává smysl, než si uvědomíš s kým, že se vlastně bavíš. Luciferem, který byl schopen nechat tě opět stanout ve Zlatém městě a cítit se přesně tak, jako ses vždy cítila… Tedy ne tak úplně ty. Dumah, ta stará Dumah, z které už zbyly jen rozbité části. A i když to byla pouhá iluze, nebyla od běžného života jakkoliv rozlišitelná. Byla… dokonalá.

„Ovšem ne teď. Teď máme jinou práci.“ Opět se dostane k tomu, proč za tebou vlastně přišel. Ne, dnes to nevypadá na žádný rozhovor, ačkoliv bývaly často značně jednostranné. Ne, dnes to bude něco víc. Otázkou je, co přesně? Bez dalších slov vstaneš a vydáš se k němu. Projdeš kolem serafína, hlavu sklopenou a pohled zabodnutý do země. Nechceš na něj pohlédnout, ačkoliv ty máš i teď jeho plnou pozornost.

Nezastavuje tě. Nechá tě projít až na chodbu, než vykročí za tebou a dveře pomalu zavře. Jeho pohled o tebe jen prchavě zavadí, než se rozezní jasná slova. „V tom případě… Tudy.“ Oznámí ti a sám vykročí jedním směrem vedoucím skrz chodbu bez oken, jenž je sem tam lemována pouze pár dveřmi.

Vaše kroky se rozléhají prostorem v pravidelném rytmu. Lucifer kráčí po tvém boku, pokud vyloženě schválně nezaostáváš, aby ses držela raději v jeho závěsu. Nemluví na tebe. Pouze na sobě párkrát ucítíš jeho pohled, když o tebe koutkem oka zavadí, avšak ani se nenadechne ke slovům, prostě pokračuje dál a ty s ním.

Ani nejdete až tak dlouho, než se v chodbě před vámi objeví bílé světlo, které tam padá skrz schodiště z ní stoupající. V první chvíli by se snad chtělo uvěřit i tomu, že by mohlo jít o denní světlo, ale víš moc dobře, že tak snadné to zde nebude. Serafín po tvé pravici nezaváhá a vystoupá po přímých kamenných schodech až nahoru.       

Tam se před tebou otevře větší místnost. V něčem to připomíná dóm, ve kterém si byla poprvé, když ses zde ocitla, nebo… nebo už tohle byla součást té iluze? Tak jako tak, je tohle podstatně menší prostor, který má však i tentokrát kupolovitý strop s vsazeným zdrojem světla v jeho středu, jenž osvětluje dění dole.

A že zde s Luciferem nejste sami. Vidíš, jak je tu hned několik osob. Většina se pohybuje kolem prazvláštního zařízení. Soustava zlatých kruhů a elips, jenž se zdánlivě vznáší ve vzduchu nebo alespoň v první chvíli nejsi schopná říct, v kterých bodech jsou k sobě upoutané.

A ačkoliv tohle je něco, cos nikdy neviděla, není to to hlavní, co upoutá tvou pozornost. Všimneš si totiž, jak jsou u toho prazvláštního zařízení vyskládané zlaté schránky. Tobě velmi dobře známé schránky. Tedy alespoň jedna z nich. Ovšem teď tu není pouze jedna ani dvě nebo snad tři. Vidíš rovnou šestici nebeských relikviářů, které jsou zavřené a leží zde jako kdyby to bylo něco samozřejmého.

„Většina příprav je hotová, Lucifere.“ Ozve se známý hlas, ke kterému brzy uvidíš i tvář. Stačí se jen otočit po hlase. Laylah. Vypadá… lépe, než si ji pamatuješ od posledně. Vlastně působí naprosto zdravě. Žádné černé žíly se jí netáhnou po bělostné pleti a ani se nechytá křečovitě za krk. Přesto, když se vaše pohledy setkají, její oči se přimhouří do úzkých štěrbin. Výhrůžně? Nebo v tom je i stopa strachu?   

„To rád slyším, Laylah. Myslím, že bude dnes nejsnazší začít… společným testem.“ Padne na tebe Luciferův pohled stejně jako ten cherubínky před tebou.

„Jistě. V tom případě bude nejdříve vhodné ověřit, jak se změnila vstupní… data.“ Pohlédne na tebe, než luskne prsty a krátkým posunkem naznačí cosi dvojici padlých, jenž vykročí spěšným krokem kamsi s místnosti.

„Dumah…“ Otočí se na tebe Lucifer, zatímco tu čekáte na cokoliv, pro co dvojice padlých šla. „Ber to jen jako dobrovolnou otázku, ale zkoušela si použít za poslední dny své schopnosti? Tedy… No, od posledního pokusu, o kterém víme.“ Kmitne jeho pohled na chvíli k Laylah, jenž jen semkne pevněji rty, ale nic už nedodává.

Jednu svíčku nahradí druhá na důkaz toho, že si čas plyne svým vlastním tempem bez ohledu na nehybný vzduch v mé cele. Odmítám o tom prostoru smýšlet jako o svém pokoji. Řetězy tu sice nejsou, ale svobodná nejsem… Do ticha i mých myšlenek náhle a bez varování pronikne ten cizí zvuk, ze kterého se mi pokaždé sevře žaludek a krkem vystoupají kyselé sliny. Tři údery jdoucí krátce po sobě, důrazná synkopa začínající každý part pána tohohle domu. Vím, kdo stojí na opačné straně dveří… Ostatně nikdo jiný sem za mnou ani nechodí. Nevadí mi to, nestojím o to, aby mne kdokoliv viděl.

Na krátkou chvíli ode dveří odvrátím pohled a krátce přivřu oči. Nemám tuhle naši hru na zdvořilosti a slušnost ráda. Příčí se mi. Já už přeci vím, jaký Lucifer ve skutečnosti je a také to, že tohle je jen milosrdná přetvářka, dokud to bude plnit svůj účel. Ublížil mi. A já ani v nejmenším nepochybuji, že by to udělal s klidným srdcem znovu, pokud by naznal, že to je nezbytné.

„Vstupte,“ pronesu jasným hlasem, který ovšem postrádá jakoukoliv intonaci. Můj melodický alt nahradila bezbarvá rovná linka. A stejný prázdný výraz si vnutím i do tváře. Od toho zhroucení při jeho první návštěvě, kdy jsem tak neuváženě kývla na dohodu, co mi nabídl, si dávám pozor, abych mu už nic ze sebe samé neokryla. Neukázala.

Ať už chci nebo ne, tak sotva se dveře otevřou, postava v bílém přitáhne můj pohled. Nedá se s tím bojovat, něco v něm… Děsí mne to. Sílí to. Vnímám to s každou jeho návštěvou… Jako by jeho síla neměla strop a neustále narůstala. Pokud jsem se děsila toho, co se stalo ze mne… Tak co byl on? Už dlouho vím, že muž stojící přede mnou už není jen serafín. Pohledu do jeho očí se ovšem jako vždy vyhnu. Bojím se toho, co bych v nich viděla. Tehdy v Damašku, když mne přinutil mu do nich pohlédnout… Nechci to znovu zažít. Už nikdy.

„Lucifere,“ krátce kývnu hlavou namísto pozdravení. Nechci lhát… Neumím to. Nevidím ho ráda. Přátelský tón Luciferova hlasu mne dráždí, drnká o tu napnutou strunu uvnitř mne samé tak silně až hrozí prasknutí.

„Ne. Stále nemůžu spát. Zdají se mi sny o jejich světě,“ sdělím stručně, aniž bych zabíhala do detailů. Ostatně to nikdy nedělám. Tohle patří k věcem, o kterých nechci s nikým mluvit vyjma kusé zmínky o tom, že se to děje. Jenže nikdo za mnou dosud nepřišel s lékem, co by mi pomohl aspoň s takovou zdánlivou banalitou, jakou je… Vyspat se. Luciferův pohled klouže po mne i po místnosti. Občas přemýšlím nad tím, co tu hledá. Nikdy tady ovšem nic nového nenachází, snad jen stále se zvětšující hromadu rozteklého vosku tvořícího se na stole kolem svícnu. Jinak tu pro mne nemají nic, co by mi dokázalo ulevit, a tak o nic ani nežádám.

A pak padne ta věta, které jsem se tolik děsila.

Mé služby.

Měla bych říci „ne“. Oznámit mu to, k čemu jsem se během zírání do plamene rozhodla. Nechci mu pomáhat, nepřinese to nic dobrého. Přesto… Co po mne chceš, Lucifere? Mlčky se vytáhnu do stoje a pár mechanickými pohyby si srovnám záhyby černého roucha, které jsem dostala namísto svého vlastního zničeného oblečení. I nyní se pohledem důkladně vyhnu jeho tváři a s hlavou lehce sklopenou se krotce rozejdu ke dveřím, kterými projdu a zastavím se v chodbě, abych jej mohla následovat kamkoliv si to bude přát.

Mlčím.

Dávám přednost prázdnému tichu před stejně prázdnými rozhovory.

Dumah

Čas běží. Plamen postupně ukusuje ze svíčky před tebou a drobné pramínky vosků stékají po jejích stranách tvoří další a další voskové krápníky, které se táhnou po zdobeném svícnu až na desku stolu. Kolik svíček už si tu zapálila a sledovala až dohoří? Ani to nepočítáš. Stejně jako tato se pomalu prokouše až ke svému konci než plamínek zaskomírá, jak se jeho život nezadržitelně krátí.

Zapálíš další ze svíček už víceméně automatickým pohybem a zabodneš ji na místo té původní, zhasíc tak nekompromisně starý umírající plamen. Další svíčka… Další čas naplněný čekání.

Ani té lyry ses nikdy nedotkla, ačkoliv ti by ti dříve zvuk hudebního nástroje mohl pomoci nalézt útěchu. To byla ale stará Dumah, se kterou si měla pouze něco společné. Měla jsi spoustu času o tom přemítat v tichu svého pokoje. Opakovat si události, které tě sem zavedly i rozhodnutí, jež si učinila. A především to poslední se palčivě připomínalo v těch chvílích osamění. Dohoda s Luciferem. Dohoda se Lhářem, který ti nabídl vykoupení.

*ťuk, ťuk, ťuk*

Ozve se zaklepání na tvé dveře snad jako v odpovědi na tvé nevyslovené úvahy. Je ti jasné, kdo za dveřmi dost pravděpodobně bude. Už dle toho rázného zaklepání a také díky tomu, že za tebou málokdo kdokoliv jiný docházel. Tohle byla jedna z těch lepších věcí zde. Samota ti nikdy nevadila. Ne tolik jako jiným.

Je to možná jen hra, ale tvůj návštěvník jako vždy vyčká, až jej vyzveš, že může vstoupit. Víš, že kdyby chtěl, prostě dveře otevře, ale za tu dobu zde se k tobě nechoval bezdůvodně zle. Nemohlo to ospravedlnit to vše co ti provedl. To ani zdánlivě. Avšak mohlo ti být chabou útěchou to, že se nevyžíval v tom, abys tu svůj čas trápila v utrpení. Ostatně byli jste teď spojenci nebo k čemu ses tehdy tím podáním ruky upsala.

Jen co vyzveš hosta, aby vstoupil, dveře se bezhlučně otevřou a místnost zalije světlo z osvětlené chodby, které prořízne šero, v němž se tvůj pokoj za jiných okolností utápí.

Stojí tam. Vysoký muž s vlasy bělostnými jako jeho neposkvrněné zdobené roucho. Dýchá z něj cosi… nadpřirozeného. Ta síla, kterou si cítila už tehdy v chrámu u Damašku. A byla sis skoro jistá, že ten dojem opět o něco zesílil.

„Dumah… Rád tě zase vidím.“ Promluví zvučným hlasem jako už tolikrát před dávnými časy, kdy jste ve Zlatém městě byli snad ještě… přátelé? Ano, tehdy působil svou bezprostředností jako někdo z vás. Další z mnoha nesmrtelných. Ne, jeden ze členů Tribunálu a kůru serafínů. To však bylo již dávno… Dnes byl někým úplně jiným a kdo ví, kým byl ve skutečnosti už tehdy. Lucifer byl muž mnoha masek, jak ses mohla několikrát přesvědčit.

„Jak se cítíš? Něco… nového?“ Sklouznou po tobě jeho oči barvy tavícího se drahého kovu, zatímco udělá pár kroků do tvého pokoje, po němž se také záhy rozhlédne. Jako vždy. Snad jako kdyby hledal, jestli tu není něco nového.

„Doufám, že sis řádně odpočinula. Dnes budu potřebovat tvé služby.“ Jde nakonec rovnou k věci. Přeci jen vy dva jste nikdy nezabředávali do sáhodlouhých rozhovorů. „Pokud bys mohla hned?“ Kývne hlavou a ladným gestem ti pokyne ke dveřím po jeho pravici.

Noahova náhlá změna chování i vážnost vepsaná do jindy bezstarostné tváře mne děsí. Co se děje tak vážného? Cítím se v pořádku… Dobře, dala bych si po tom náročném odpoledni na koni něco k jídlu, ale jinak si nejsem vědoma žádné slabosti ani čehokoliv… Jiného. Nicméně neodporuji, posadím se na schody – i když toho hned lituji. Cítím chlad, co z nich sálá, tohle počasí rozhodně není jako dělané pro taková posezení.

Odpovědi na svoji naléhavou otázkou se ovšem nedočkám. Ne od Noaha. Pohledem mimoděk kmitnu k obloze, kamsi nad Noahovo pravé rameno. Ani nevím proč moji pozornost tak náhle přitáhne jedna z věží pnoucích se k nebi. Povzdechnu si… A dech se mi náhle zdrhne v hrdle. Záblesk zlata se zjeví v předzvěsti něčeho, co už dobře znám.

A dnes je to poprvé, co mne to neskonale vyděsí.

„Ne… Prosím teď… Ne…“ vydechnu nešťastně, avšak v místech, kde ještě před chvíli byla Noahova tvář, je nyní jen vše pohlcující temnota. Vezme si mne celou a ponechá jen ten jediný pevný bod světa rozpadajícího se ve zlaté mžitky, které postupně sílí společně se září nabírající na intenzitě až nakonec…

♫♪♪♫

… s povzdechem natáhnu ruku k mihotajícímu se plamenu svíčky navzdory tomu, že jsem si to zakázala. Prsty kloužu kolem rudého plamínku a nechávám jimi prostupovat hřejivé živelné teplo, které z něj sálá. Ale nestačí to. Nikdy to nestačí. Přesto často vydržím sedět dlouhé hodiny naproti svíčce a zírat do jejího plamene tak dlouho, dokud se nerozteče všechen vos a svíce sama nezhasne. A pak znovu. Znovu a znovu. Mám jich tu dost, abych to mohla dělat snad celou věčnost. A tak pálím jednu svíci za druhou, svoji malou ohnivou společnost, díky které si zde nepřipadám tak děsivě sama.

Přesto to stále bolí – navzdory tomu, jak moc se to v sobě snažím pohřbít. Už dávno jsem si zakázala vzpomínat na Zlaté město i na něj, dokonce vyslovit v mysli jeho jméno. Zůstal jen plamínek. Ostrá vůně kouře, když svíčka zhasne. Přesto… Možná je to dobře. Dokud to bolí, tak vím, že mám stále aspoň ten malý kousek sebe… Že ve mne žije aspoň malá část Dumah, kterou dříve bývala. Je to mé jediné pouto s ní. Ten malý plamínek, který si ponechávám navzdory tomu, že bych ho měla zhasnout a ukrýt se v temnotě. Dlaní se zastavím jen kousek nad ním a stáhnu ji až v okamžiku, kdy mi chřípí naplní pach vlastní spálené kůže.

V posledních dnech… Možná týdnech? - nevím, čas se zde dá měřit jen kapkami stékajícího vosk a vlastně na tom ani nezáleží – to dělám pokaždé, když má unavená otupělá mysl sklouzne k představě spánku. Když poleví síla mé vůle, probudí se to. Stále mě to děsí a naplňuje mne to hrůzou i odporem k sobě samé. Ty sny… Sny o mrtvém světě, kde v inkoustových mračnech plují obrovští leviatani, svět, ze kterého sálá smutek a děsivá prázdnota. Nechtěla jsem se tam už nikdy vrátit, cítit to, nechtěla jsem… Nic z toho.

Pohledem zavadím o lyru položenou malém stolku. Je pěkná. Přesto jsem se neodhodlala na ni ani jednou sáhnout. Namísto toho zde trávím čas jen obklopena tichem a svícemi. A… Čekám. Už ani nevím na co vlastně. Na to, že Lucifer skutečně dodrží svůj slib? Čím déle zírám do tančících plamínků, tím méně tomu věřím. A stydím se. Za to, jak jsem Luciferovi bezostyšně ukázala svoji slabost a v návalu zoufalství kývla na jeho nabídku. Co mě to napadlo? Co mě to jen napadlo…

Jsem tak hloupá.

A Lucifer ještě více, pokud věří tomu, že mne zlomil.

Nejde přeci zlomit něco, co už je rozbité. Dokonce i když to slepíte zpátky. To je to jediné, co ve svitu svíček celé ty hodiny a hodiny dělám. Lepím jeden kousek za druhým, skládám se zpátky do své nové podoby. Uklidňuji se tou zoufalou myšlenkou, že nic horšího se mi už nemůže stát. Nebo… Ze mě?

Ať už jsem teď cokoliv.

„Cokoliv,“ šeptnu tiše a za tichého pobrukování se natáhnu po hřebenu a začnu si dlouhými tahy pročesávat dlouhé vlasy. Je to monotónní činnost pomáhající mi sbírat vlastní příčetnost. Všechny ty malé rituály, které si zde držím namísto ochranných zdí před tím vším. A zejména pak před sebou samou.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Noahova slova ti nedávají žádný smysl, stejně jako spěch, se kterým se tě snaží doprovodit ke schodům. Opravdu se necítíš zle. Ani trochu. Ovšem to, jak si tě Noah prohlíží, jak jeho oči těkají z místa na místo… něco je špatně, ale kdo ví, jestli to celé není jen v jeho hlavě. Dost možná, protože ty, když se rozhlédneš kolem, tak vidíš jen potemnělou ulici a cítíš vlhký noční vzduch. Přesto se posadíš, i když trochu důrazněji cukneš rukou na znamení toho, že na takovéto chování nejsi vůbec zvědavá. Noah toho ale příliš nedbá. Snad jen jeho stisk o něco povolí. Přesto tě podepře až do momentu, kdy si sedneš.

Vzhlédneš k mladému agentovi a vyslovíš jasnou otázku. Proč tohle dělá? Rozhodně je to poněkud znepokojivé chování. A jak tak hledíš vzhůru k muži sklánějícímu se nad tebou, zalétnou tvé oči ke gotickým špicím, jenž se tyčí nad celým městem jako němí obří shlížející na dění pod nimi již po staletí. Jsou viditelné prakticky odkudkoliv a patří k typické scenérii pro Nový Jeruzalém. I teď vidíš ty protáhlé linie naproti tmavému nebi, než si však všimneš zlatého záblesku, který opíše obrys jedné z věží a svět se začne propadat do temnoty. Zmizí Noah, ulice, ty… Zůstane jen zlatavý obrys věže, kolem které se divoce roztančí zlatavé částečky. Záře zlatých střech nabere na intenzitě, než vystřelí k nebesům a tebe obklopí zlatá záře a pocit beztíže…

☩

… Hledíš do plápolajícího plamene svíčky zasazené ve zlatém svícnu. Plamen se před tebou mihotavě kroutí a natahuje, zatímco rytmus jeho tance následují i stíny pokrývající tvou celu. Tedy celu? Lucifer tomu říkal pokoj a skutečně to nemělo s tou, ve které tě tehdy poprvé přivítal, mnoho společného. Žádné řetězy a pustá chladná místnost vytesaná do černého kamene. Ne, zde jsi měla postel, stolek a těch pár drobností, které sis vyžádala, aby ti zpříjemnili život zde. Přesto tu nebylo jediné okno a stejně jako před tím i tento prostor musel být zcela jistě ukrytý pod zemí.

O tom ses mohla přesvědčit i při pár možnostech, kdy jsi pokoj opustila. Ovšem pouze v Luciferově doprovodu. Všude se táhly chodby tesané v kameni ne nepodobné těm, kterými jsi procházela při svém útěku odtud… Který se nakonec ukázal jen jako krutá iluze a manipulace.

Přesto si nakonec Luciferovi kývla na tu nabídku. Na spolupráci a příslib toho, že tě jednou zase opraví. Vrátí ti to, kým jsi před tím byla i za cenu… Za cenu, kterou si zatím ještě neřekl. Za tu dobu, co jsi zde byla, po tobě zatím nic určitého nechtěl. Dávala ses pouze dohromady a… čekala. V samotě tvého pokoje bylo těžké určovat čas. Nebylo zde slunce a ani pravidelné pohasínání a opětovné rozsvěcení zlaté záře, jako tomu bývalo ve Zlatém městě. Ne, čas zde splýval a snad i díky vašim opravdu dlouhým životům bylo těžké odhadnout, jak dlouho si zde skutečně byla.

Přesto ses cítila už lépe. Jakkoliv se tvůj nový stav takto nedal zrovna upřímně pojmenovat. Stále si to totiž cítila. To něco v tobě. Alespoň většinu času ta síla spala. Dřímala. Pouze ve chvílích, kdy ses odhodlala ke spánku, jako kdyby vycítila příležitost a natáhla své šedavé studené prsty k tvé mysli, aby ti do snů vložila něco ze sebe. Vzpomínky, které nebyly tvé. Vznášela ses nad šedavou pustinou bez života v tom všudypřítomném chladu a nekonečném zmaru. Mračny nad hlavou ti sem tam proběhl nafialovělý záblesk, jak se v nich hromadila statická elektřina.

Někdy se v nich objevily siluety ohromných leviatanů křižujících šedavá mračna, ale jinak… Byl to mrtvý svět. Pokřivený. Cítila si to už tehdy. Sama v sobě….

Probuzení z takových snů nebývalo lehké a rozhodně sis na to za tu dobu nezvykla. Alespoň zatím. Přesto si s tím nemohla nic dělat. Jen čekat… Na cokoliv…

… Alespoň zatím.

Vera De Lacey

Priscilla není viditelně příliš nadšená z dnešního vývoje událostí. Z výletu do města se stalo něco, co ani jedna z vás nečekala. Ty jsi ale věděla, že takto je to jediná správná volba. Neriskovat. Zůstat zde v bezpečí Williamova domu.

„Nebezpečný… Ale no tak. Pokud je nebezpečný, tak jej ohlas na policii. Nebo je to snad nějaký tajemný zabiják jako vystřižený z dobrodružného románu?“ Pohlédne na tebe Priscilla, která nevypadá, že by jí oznámení, že je pan Barlow nebezpečný, stačilo jako vysvětlení.

„Popravdě mi jako nikdo takový nepřišel. Však jsem s ním také mluvila. Přišel mi…“ Trochu se zarazí a jakoby snad musela na moment lovit v paměti. „… normální.“ Dodá po chvíli sebejistě. „Rozhodně ne jako sériový vrah, co si s námi přišel dát dortík…. Nemluvě o tom, že s takovými lidmi se běžně jeden jen tak neseznámí.“ Její povytažené obočí jen výmluvně doprovodí její slova, která sice nejsou otázkou, ale dávají ti prostor na doplnění, pokud by sis přála.

„Takže jsme jeli z venkova do velkoměsta, abychom se procházely opět… v zahradách.“ Povzdechne si Priscilla a  jen potřese zklamaně hlavou. „No, ale to nevadí. Však jsem sem v první řadě jela já doprovodit tebe na tvém výletě. Nemám právo do toho mluvit.“ Vnutí si zdvořilý úsměv na rty, než opět zakrojí do jídla a ozve se od ní jen tiché zamumlání. „… Jako kdyby to k něčemu bylo.“

Neuteče ale ani pět vteřin, než se od sestry ozve zacinkání příboru, který skončil odložený na straně talíře. „Omlouvám se, nějak dnes nemám po celém dni apetit.“ Otře si ubrouskem rty, než jej hodí do talíře a začne se spěšně zvedat. „Doprovodíte mě zpátky na pokoj?“ Zvedne trochu hlas a ohlédne se po sloužících, kteří stojí u dveří do místnosti tak, aby vás nijak nerušili.

„A tobě Vero popřeji dobrou noc. Jistě tě čekají zajímavé procházky… určitě jen po zahradách.“ Nepodaří se jí zrovna skrýt ten jízlivý úšklebek, který zkřiví její tvář, i když… možná se ani tak nesnaží. A pak už se s ostrým klapotem podpatků vydá pryč z místnosti. Docela dobře si dovedeš představit, že by za sebou jindy zabouchla dramaticky dveře, ale dnes jí je otevřou i způsobně zavřou sloužící, kteří se tváří, jako kdyby nebyli právě svědky vaší malé výměny.     

A tak zůstaneš sama se sklenkou vína, která by zvláštně po tomto snesla ještě štědré doplnění. Tohle totiž vypadá na dlouhý den.

 A to tě ještě čekají přípravy a oblékání všeho, co je třeba. Možná nakonec nebude úplně od věci zvážit, zda by se ve zdejším služebnictvu nenašlo pár šikovných rukou, co by ti s tím pomohli. Rozhodně by si tím ušetřila nějaký čas, avšak zase někdy je cennější mít svůj vlastní klid a možnost udělat si vše dle svých představ i za cenu toho, že dorazíš o něco později.

Tma za okny už stejně naznačuje, že na začátek akce tam rozhodně nebudeš tak jako tak.  

„A co v těchto časech vlastně není komplikované?“ nadhodím s drobným úšklebkem na rtech, který se přeci jen přetaví v letmé pousmání. Uvědomuji si, že dnešek byl spíše výjimkou, protože si Noah dokázal přeskládat svůj program tak, aby si na mne našel čas. A to ještě ke všemu svůj volný čas, kterého zajisté neměl mnoho.

Pohodlně se usadím v sedle a narovnám se v zádech, zatímco pohledem kloužu po ulici, kterou za chvíli necháme za sebou stejně jako to, co se tu stalo. Noahovo ujištění mi stačí, s ním se opravdu nebojím, že bychom cestou nějak bloudili nebo se dokonce ztratili – dokonce i přes soumrak padající na město, který vše zkresluje.

Společně se tak rozjedeme na koních zšeřelými ulicemi. Očima neustále utíkám k obloze vymalované barvami západu slunce ustupujícímu indigově modré obloze, ke střechám vysokých domů ostře se rýsujícím proti ohnivě zabarveným mrakům i štíhlým věžím pnoucím se k nebesům. Je to pohled, který se mi nikdy neomrzí. Dokázala bych panorama města pozorovat celé hodiny, stejně jako Dumah ráda ze svých vyhlídek sledovala zlaté a bílé věže ztrácející se v nadýchaných oblacích. Jeruzalém sice není Zlaté město, přesto má své nepopiratelné kouzlo i tu zvláštní hřejivou auru domova.

Myšlenky na Alexe nakonec nechám za sebou, ať se na to bude tvářit jakkoliv – tak na tom vlastně nezáleží. Dobře to dopadlo, navíc jsem s sebou měla přeci Noaha jako své jištění. Lhát mu o tom nehodlám a ani nechci. Na rozdíl od jiných okamžiků s Noahem, které… Povzdechnu si. Ne, návštěvu kasina si ponechám jako svoje malé tajemství. Ostatně sám Alexander jich má více než dost…

Trochu se v sedle nahrbím, jakmile začne pronikat skrze kabát zima a rychle si dopnu jednou rukou knoflíky až k šále kolem krku. Soustředím se střídavě na cestu a na Noaha, díky kterému to utíká rychle. Myšlenka bleších trhů mne opravdu zaujme včetně toho, proč se tmu tak vlastně říká. Snad jen zmínka o tom, že na takovém místě se dají naleznout střípky naší minulosti mne zarazí. Něčemu ve mne se to příčí. Že tyto drobné památky na Zlaté město a naše životy jsou v rukách obyčejných lidí. Nemělo by tomu tak být. Nepatří jim. Představa, že má někdo doma dost možná něco, co patří Dumah… Nepřipadá mi to správné. Tuto myšlenku i po krátkém zaváhání Noahovi svěřím.

Pak raději změníme téma. Díky Noahovi se dozvídám o Jeruzalému vlastně dost nových věcí, o místech, kterými projíždíme nebo jsou blízko a jako lady ze Zahrad jsem o nich neměla ani tušení. Tentokrát jsem to tak já, kdo toho druhého zahrnuje zvědavými otázkami.

Nicméně neujde mi, že čím déle jedeme, tím se Noah stává zamlklejší. Nechám ho tak nakonec bez vyptávání jeho vlastním myšlenkám, i když by mne zajímalo, nad čím asi přemýšlí. Ovšem ať už ho pokradmu sleduji sebevíc ve snaze z jeho výrazu vytáhnout aspoň náznak toho, co se stalo… Řekla jsem snad něco? Nebo si vzpomněl na něco? Možná jen přemýšlí o tom, co ho čeká večer…

Uleví se mi, když spatřím známou ulici a po pár minutách i siluetu hotelu. Dorazili jsme sem sice později, než jsem očekávala, ale… To nevadí. Na pokoji se rychle převléknu a na recepci mi pak jistě poradí, kde tady bude otevřená nějaká blízká restaurace, kde by se dalo ještě najíst – zase tak pozdě přeci není. A já jsem vcelku skromný člověk, když na to přijde. Vlastně… Mohla bych si rovnou vzít na pokoj i láhev vína… K těm rukopisům se to bude hodit. Jak je to dlouho, co jsem je měla naposledy v ruce?

To už ovšem zastavujeme u hotelu. Seskočím z koně a poplácám ho po krku. Pousměji se a nadechnu se ke slovům, která ovšem spolknu v okamžiku, když si všimnu Noahova výrazu. Toho, jak se na mě dívá, zatímco v rukách drží můj kufr. Očima zatěkám kolem sebe, nejistá si náhle tím… Provedla jsem snad něco? Nebo… Ne, jsem tu jen já. Dívá se na mě. Znovu se nadechnu, ovšem Noah je rychlejší.

„Cože? Ale…“ vypadne ze mne zaskočeně. O to více, když se Noah rychle pohne mým směrem a chytí mě za paži. Polekaně sebou trhnu a zamračím se. Hledím na něj s přimhouřenýma očima a… Je to snad nějaký vtip? „Vážně se cítím… Dobře?“ hlesnu zaraženě. Noah se rozhodně netváří, že by snad žertoval, ovšem jeho vážný pohled se setkává akorát se zmatkem a nepochopením vepsanými v mém obličeji.

Rozhodí mne tím natolik, že ani moc neprotestuji, když mě začne postrkovat ke schodům. Srdce se mi rozbuší. Nejraději bych se mu vytrhla, a to, jak se v jeho sevřené ošiju je i pro něj varovným znamením.

„Teď mě děsíš, Noahu…“ šeptnu napjatě. „Proč…?“ zeptám se, nicméně se váhavě posadím na schody u zídky, ke které mne dovedl.