Andor.cz - Dračí doupě online

♬♬♬

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Nic neudělal. Nechal vás tady napospas čemu vlastně? Vám samotným. Nakonec to byla ironie, že vaši největší nepřátelé nakonec nebyli cizí Ztracení, ale vy sami. Bez jeho vedení… ubližovali jste sami sobě navzájem. Možná ve vás bylo ze smrtelníků víc, než se zdálo. Často vedli ty pro vás nepochopitelné žabomyší války, ve kterých umírali a trpěli. A kvůli čemu? Půdě? Bohatství? Pocitu moci? A z jakého důvodu tohle všechno dělal Lucifer? Ať už byly jeho motivace jakékoliv, nikdo ho nezastavil. On ho nezastavil.

„V pořádku, Del… Prostě to nech být.“ Odpoví ti podobně tiše Noah, kterého se ta slova viditelně až tak nedotkla. Naopak je jeho pozornost zaměřená spíše na tebe, kterou sleduje s patrnou starostí vepsanou ve tváři.

A ty se probíráš vzpomínkami. Těmi, které tentokrát patří i tobě. Delilah. I když nejsou často radostné, stále jsou tvé. A víš, že být v těch situacích Dumah, jednala by jinak. Tohle však byl tvůj život a tvá rozhodnutí. A pak přijde ta nabídka, která tě rozhodí, avšak je vlastně tak prostá… Zase ho vidět. Však je ve stejném městě a i když bude na nějakém střeženém místě, není to nic proti Luciferově pevnosti. A navíc Noah… Noah, který už dnes zařídil tolik věcí, před tebou stojí a s nabídkou, kterou nakonec… neodmítneš. Ani nad tím v první chvíli nepřemýšlíš, když hned vyhrkneš to jediné slovo.

„Jestli to půjde zařídit?“ Vrátí se Noahovi na rty ten sebejistý úsměv, s kterým se zcela určitě i on cítí více jistě. „Znáš mě, Del. Víš, že nerozhazuji kolem plané nabídky. Samozřejmě nic neslibuji, ale pokusím se a myslím… Myslím, že pár lidí mi něco dluží. Výhoda toho, když jsi roky ve stejném zaměstnání. Službičky a přátelé se nasčítají.“ Dodá s konečně méně napjatým tónem, jako kdyby se nic z toho nestalo, ačkoliv na sobě stále cítíš jeho pátravý pohled, snad kdyby ses opět chtěla začít hroutit a ztrácet. „Pokud ti to pomůže, tak si ještě jednu zajížďku dnes klidně dovolím.“

„Hmm, no… Zvládneš tu počkat? Jen chvíli. Ten kufr bude lepší nechat tady.“ Začne opět přemýšlet prakticky a aniž by zbytečně váhal, udělá pár kroků k proděravělému kufru a vezme jej do ruky. „Podáš mi klíček, prosím? Klidně mi jej hoď.“ Padne ta zvláštní nabídka, ale nebyl slepý. Všiml si toho, jak ses snažila udržet si od něj odstup. Nekomentuje to však a v jeho podání to celé působí tak… přirozeně. Házet si klíčky od hotelového pokoje na ulici jako banda přátel. Ať už mu jej hodíš a nebo podáš, tak si jím pohodí v ruce a naposledy se na tebe podívá.

„Bude to jen chvilka. Klidně se posaď a nebo… dělej, co uznáš za vhodné. Jen prosím neutíkej pryč. To bych nám pár věcí zkomplikovalo. Pak už pojedeme. Nechceš donést něco z pokoje? Třeba něco teplejšího?“ Nabídne ti a ať už si něco přeješ nebo ne, tak jen pokývne hlavou, než se vydá do hotelu.

Dveře se za ním zavřou a ty zde zůstaneš sama, pouze s dvojicí podupávajících koní. Skrz okna jsou zatažené záclony, takže nevidíš, co přesně se vevnitř děje, ale Noah se zcela jistě zbytečně nezdržuje. Navíc moc dobře ví, kde je tvůj pokoj, takže tohle celé nakonec netrvá až tak dlouho, než se opět otevřou dveře hotelu a z nich vyjde známá postava. Pokud si chtěla něco přinést pomalu a opatrně ti to podá, ale nijak tvé reakce nekomentuje.

„Zvládneš nasednout sama?“ Padne pak další z praktických otázek. Necítíš se ale fyzicky špatně, rozhodně ne tak, aby tě to natolik omezovalo, že bys něčeho takového nebyla schopná. Noah proto sám nasedne do sedla a tebe nechá udělat to stejné.

„Kufr jsem ti dal na stranu ke dveřím… Ah, pravda, ten klíček.“ Vyloví jej z kapsy a naznačí, zda ti jej může hodit a nebo spíše podat. „Tady… Tak… pojedeme.“ Pobídne koně, aniž by na sobě dával znát fakt, že v tuhle dobu už dost možná měl být někde jinde. Alespoň to jsi dnes vyrozuměla z několika náznaků, které utrousil mezi řečí.

„Nemáš hlad, Del? Nejedla si celé odpoledne… A vlastně ani pořádně nepila. Mohl bych ti koupit alespoň něco do ruky.“ Otočí se na tebe. Sám na tom nebyl jinak. Avšak pokud si nic takového nepřeješ, prostě jen souhlasně kývne, zatímco pokračujete na koňských hřbetech noční ulicí neznámo kam.

Noah se ke mně už znovu nepřiblíží, ani se mne nesnaží chytat a já jsem za to vděčná. Potřebuji… Prostor. Zvuky ulice na mne doráží stejně jako vzpomínky skládající se dohromady, proplétající se záblesky ze života Dumah. Oproti němu působí tak… Nicotně. Obyčejně. Aspoň většina z nich. Některé jsou… Ah, bože… Tak… Podobné. Nasáklé krví. Smrtí. Před očima mi prokmitne pohled na Noahovu bledou zakrvácenou tvář, ten strašlivý pocit, když jsem se nad ním skláněla a věděla, že umírá… Který rychle vystřídá Generálův nehybný obličej a zvuk sotva bijícího srdce. Nebylo to skutečné, přesto… Pro mě to tehdy opravdové bylo…

Napjatě stojím opodál, a zatímco v jedné ruce mnu pramen vlasů, tak se snažím zaměstnat i tu druhou. Nervózně se dotýkám nízké zídky, u které stojíme, klopy saka, co si spravuji neustále dokola v tom neurotickém gestu, kapsy… Pohledem zatěkám mezi Noahem a kufrem, o kterém mluví. Vydolovat z hlavy vzpomínky z posledních několika hodin je… Namáhavé. Pošta. Penfield… Modrooká kočka Berta a dívka krčící se přede mnou vyděšeně na zemi… Já, choulící se na zemi před Luciferem, když za mnou přišel po… Tom… Ne… Já ne. Dumah. Dumah!

Ztěžka polknu. „Ne… Tedy ano. Ano. Já… Vím, samozřejmě to vím, jen… Je toho tolik. Omlouvám se, vím, že jsem to nebyla já, ale… Zároveň jsem to já byla,“ vydechnu nešťastně. Jakkoliv už nacházím hranice mezi mnou a Dumah, tak to nedokážu vnímat jako já a ona, jsme jen… My. Já. Není v tom vlastně žádný rozdíl. Vše se skládá do chaotického kaleidoskopu, který se neustále posouvá a křiví…

Výtka, která vzápětí opustí mé rty není směřovaná k Noahovi, ale… K Otci. Pokud ho používá jak svoji nádobu, slyší to. Ne? Musí to slyšet. Nejraději bych se na něj rozkřičela z plných plic. Proč… Proč?! Stvořil nás, abychom chránili jeho milované smrtelné výtvory, všechny ty bezvýznamné jepičí životy, kterými osídlil smrtelný svět, ale… Kdo měl chránit nás? On přeci! On! Odešel a teď… Roztřeseně vydechnu, zatímco Noah tápe.

„Já vím… Neudělal jsi… Nic. Vůbec nic…“ vypadne ze mne dutým tónem hlasu. Rukou opět cuknu ke své tváři, abych si znovu promnula oči a kořen nosu. Pokusím se zhluboka nadechnout a vydechnout. „Ne… Ty ne, nemluvila jsem… Promiň, Noahu, ne ty jsi… Ty nejsi On, já to vím, samozřejmě to vím,“ zašeptám, aniž bych si to uvědomila, opakuji stále ty samé fráze. Slova se mi skládají stejně obtížně jako myšlenky. Všechno ve mne zadrhává a zakopává o sebe samou.

Mlčky kývnu, i když nic nedodám. Čas… Ta racionální část mne to ví. Vždy to chce jen čas, aby se věci usadili a dozvuky Verše se vytratily do prázdna. Jenže tentokrát… Tentokrát se bojím, že to nebude tak snadné. Dokonce ani ty poslední, zatím nejdelší Verše nebyly tak moc… Intenzivní. Tak silné, abych se v nich mohla utopit. Do očí se mi vrátí nepřítomný lesk, jak se snažím vším tím nějak… Probrat, projít… Cokoliv…

Napnu se jak zvíře očekávající útok, když se Noah pohne. Sice pomalu, a ne směrem ke mně, ale stačí jen v zorném poli zahlédnout pohyb a něco ve mne sepne. Je to hloupé a zbytečné, přesto si nedokáži pomoci. Najednou mi ho je na okraji toho všeho… Líto. Přidělávám mu starosti? To jsem nechtěla, nikdy jsem… Nic takového nechtěla, já… Strnu při pohledu na hodinky, které drží v ruce. Na chvíli se opět ztratím, nejsou… Jeho. Ty mám já, vzala jsem mu je z kapsy, když umíral. Měla bych… Chtěla jsem mu je…

Trhnu sebou, když vysloví mé jméno. Jak se nit myšlenek přetrhne, nejsem schopná najednou navázat, a tak s rukou napůl cesty ke kapse, kde ty rozbité hodinky mám na něj zůstanu překvapeně hledět. Mluví tiše, přesto rozumím všemu, co mi říká. Jakmile padnou ta bolestně známá jména… „A stejně tak si pamatuješ Kamaela, že? Hrdinného generála nebeských armád… Našeho společného přítele.“ Na okamžik přivřu oči. Můj generál už není generálem. Má kratší vlasy a nese mnoho jmen stejně jako já…

„Ano,“ vydechnu rozechvěle bez toho, aniž bych se nad tím, byť na vteřinu zamyslela. Spatřit ho aspoň na chvíli, skutečného… Ta sobecká touha převáží všechno ostatní. Těsně předtím, než vše zmizelo v tom jediném zvuku, přála jsem si jen vidět jeho tvář, ještě chvíli jej ctíti, já… Ne! Já… To byla… Dumah. Dumah! Z mé tváře na okamžik vyprchá veškerý výraz.

„Tedy… Opravdu to půjde zařídit? Já… Nechci tě… Už jsi toho pro mě udělal… Tolik,“ zašeptám.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Je to tu fascinující. Vlastně by ses ani nemusela s nikým bavit, a i tak by sis toho odtud odnesla tolik. Lidé kolem tebe proudí, a i když ne u všech se dá mluvit o tom, že by ti nevědomky prezentovali něco nového, stále je zde dost takových, na kterých tvůj pohled zamrzne až neslušně dlouho. Všímáš si spousty různých detailů. Dokonce exotických detailů a dovozových látek, které je v Novém Jeruzalémě opravdu těžké sehnat. Tedy… nejspíše. Nikdy si to vlastně nezkoušela. Dokonce zahlédneš i pár kožešin, které rozhodně nepatří žádnému zvířeti, které znáš a i na polární lišky jsou dosti nezvykle barevné.

Sem tam se k tobě donesou i útržky hovorů. Nedá se říct, že by všechny byly tematicky k věci. Někdy si lidé spolu prostě jen nezávazně povídají, a dokonce zaslechneš i pár náznaků politických témat. Avšak mezi tím jsou střípky věcí, které už tě přinutí zpozornět. Některá jména, co zazní… Ano, znáš je. Však si je vídala pod články ve velkých magazínech. Je ale z útržků těžké říci, zda je to někdo z nich nebo se o těch osobách pouze baví. Stejně tak zaslechneš i několik zmínek o podnicích, zaměřujících se na šití, samozřejmě ze Zahrad. Od několika sis nechala šít šaty pod Philipovým bedlivým dozorem. De Lacey se musí přeci umět oblékat a reprezentovat. Především tedy jej. Ty vzpomínky poněkud hořknou i nehledě na dobu, která tě od nich dělí. Philip je ale ten poslední, kým by sis chtěla nechat kazit tento večer.

A tak vytáhneš bloček a začneš kreslit u jednoho z vysokých stolků. Je to zvláštní, a přitom skvělý pocit. Zachytit konečně něco, co nejsou jen tvé představy, ale skutečně reálné kousky, které vypadají hned mnohem lépe v realitě než na papíru. To vlnění lehké látky, ten lesk jemných zlatých aplikacích našitých přesně na ta správná místa. Ano, u mnohých kousků se hledělo na každičký detail, a přesto se v nich jejich nositelky dovedly pohybovat tak nonšalantně. I když… možná právě proto, že na sobě měly něco tak vzácného.

Ani nevíš, kolik času tím strávíš. Rozhodně ti ale přibyde dostatek poznámek, a především inspirativních náčrtků. Škoda jen, že nemůžeš vše vybarvit vhodnými odstíny a dotáhnout to k alespoň nějaké dokonalosti. I tak si ale dovedeš představit, že tohle ti vydrží na více než jeden článek. A to ses ještě nezačala ani s nikým bavit!

A tak nebyla by to Vera, aby se nezapojila do víru zábavy. Tedy Violet. Vykročíš od stolku, jenž stál dostatečně stranou a vpleteš se mezi lidi. Netrvá to dlouho a vyhlédneš si svou potenciální oběť nebo spíše objekt tvého zájmu. Dáma v šatech tmavé safírové barvy. Černá se míchá s tmavě modrou a máš pocit, že se snad i podobně lesknou její černé vlasy, které má rozpuštěné a v bohatém vodopádu vln jí splývají po zádech a ramenou. Co tě ale zaujme na první pohled jsou výrazné šperky. Ne, nejsou to moderní kousky z vybraných šperkařských dílen, kterých si pár od manžela tehdy také dostala. Většinou jako dar na usmířenou. Přesto se ani v nejmenším nepodobaly šperkům, které měla na sobě zavěšené tato žena. Působily staře a na první pohled zvláštně masivně, ale když sis je blíže prohlédla, všimla sis, jak detailní práce to je. Do zlatého kovu byly vsazené modré neprůhledné kameny s mramorovou kresbou. Dohladka vybroušené kabošony se sice neleskly jako diamant posetý nespočtem plošek, ale i tak měly něco do sebe. Celé to ladilo a vynikalo na pozadí jejích havraních vlasů.

„Co prosím?“ Zarazí se mezi kroky viditelně zaskočená tím, že jsi na ni promluvila. Otočí se na tebe a sklouzne po tobě očima světle šedé barvy. Skoro až cítíš, jak přemýšlí, kdože to jsi, ale ty ji taktně nenecháš čekat. Představíš se a doplníš to i krátkým zasmáním. Však jak nejlépe navazovat kontakty než s úsměvem na tváři.

„Děkuji…. Hmm, Slečna Crowfordová?“ Natočí hlavu drobně na stranu, ale všimneš si, jak se jí koutek rtů o něco povytáhne. Úsměv umí být prostě nakažlivý. „Ah, počkejte, ta Crowfordová? Nepíšete náhodou články do jednoho měsíčníku?“ Zajiskří ji v očích, když jí to jméno přeci jen v hlavě sepne nějakou asociaci.

„Olivia Warder. Těší mě, madam Crowfordová.“  

Delilah Blair Flanagan

Ticho v ten jeden prchavý okamžik ustane. Stačí tvá jediná myšlenka, aby se do světa opět vrátily jeho zvuky. Jediná dvě slova. V prvních chvílích je najednou i to nejobyčejnější šumění listí v korunách stromů kolem hlasité jako vlak přijíždějící k perónu.

A ty hledíš na muže před sebou, kterého… ano, poznáváš. Je to poněkud obtížnější poskládat si vše v hlavě, ale společných vzpomínek máte zcela jistě spoustu. Těch pěkných i těch, které jsou nasáklé zápachem krve a smrti. Noah tě sleduje i poté, co ses mu vytrhla. Skutečně, nedržel tě tak pevně, abys toho nebyla schopná. Ani se po tobě opětovně nenatáhl. Jen tam stojí. Tentokrát k tobě však už nejde, ale udržuje vzdálenost mezi vámi, kterou si nastavila ty sama.

A ty ze sebe začneš drmolit ta slova. Domněnky. Vzpomínky.

„Del. Umřela? Ne… Ne, to si nebyla ty. Ne, Delilah. Pamatuješ si? Hledali jsme toho… Penfielda. Projeli kus města a vrátili se. Vidíš? Tam je tvůj kufr. Tvé rukopisy. Je to jen… pár minut, co jsme se vrátili sem.“ Ukáže mladý agent ke koním, u kterých stojí na zemi tvůj kufr. Ano, vidíš dvojici osedlaných koní a vedle nich poněkud životem zkoušené zavazadlo.

„Co?... Jaké věci?“ Zarazí Noaha tvá další otázka. Ne, výčitka. „Del, já netuším, o čem mluvíš. Neudělal jsem ti nic. Tedy… snad.“ Vidíš, jak Noah sám zaváhá a do tváře se mu vkrade stín vlastních pochybností. Na pár vteřin se odmlčí, skoro jako kdyby hledal ve své paměti to něco, o čem mluvíš, ale pak jen potřese hlavou. „Opravdu, Del, netuším, co máš na mysli. Ale to… nevadí. Jsi zpátky. To je hlavní. Chce to jen čas. Ano?“ Pokývne hlavou. „Vždycky to chce čas.“ Dodá pomalu. Působí napjatě, doslova na špičkách, i když je na něm oproti chvílím před tím peci jen vidět jistá úleva, když můžete opět mluvit a ty jej poznáváš.

Na nějakou dobu mezi vámi opět nastane ticho. Zůstanou opět jen tlumené zvuky ulic Nového Jeruzaléma, které byly před tím tak neurvale utišeny. Vše se však najednou zdá jako před tím. Až na vás dva.

Noah udělá nejistý krok. Ne však k tobě, ale do strany a odtrhne od tebe pohled, který k tobě jen po pár vteřinách vždy alespoň na moment vrací. Snad aby tě zkontroloval. Viditelně o něčem přemýšlí. Dokonce si prohrábne vlasy v tom poněkud bezradném gestu, než zaloví v kabátu, aby vytáhl hodinky. Ne, nejsou to ty měděné, které mu tehdy patřily a jenž si prakticky celý rok měla u sebe. Od těch… chvil, kdy jsi se s ním loučila na zakrvácené posteli.

„Del…“ Promluví náhle a přetne nit vzpomínek vedoucích do ne zrovna šťastné minulosti. „Co kdybychom spolu ještě někam jeli. Hned… Mohl by ti pomoci?“ Otočí se na tebe a hodinkami v rukou. „Myslím Archdale… Morley. Pomohlo by ti to?“ Padne zčistajasna ta zvláštní nabídka vyslovená tiše, skoro až šeptem, ale slyšíš ji i tak moc dobře. Nepotřebuješ moc času, aby sis ta jména spojila i se známou tváří lemovanou rudými vlasy.

„Mám nějaké možnosti… Páky… Snad dostatečné na to, aby nás k němu bez odkladu pustili. Možná by ti zvládl pomoci…on.“ Zůstane na tobě viset jeho pohled, z kterého je těžké něco vyčíst. „Stačí říct, Del. Já to… nějak zařídím.“ Pousměje se smířlivě a lehkým pokývnutím hlavy tě vybídne, aby ses rozhodla.     

♬♬♬

Ani ruce zvednuté nahoru v mírném gestu na znamení toho, že se nemusím bát mne neuklidní. Já... Jakmile ke mne ten muž udělá krok, tak rychle couvnu dozadu, abych mezi námi nechala co největší prostor. Srdce mi stále buší, zatímco ke mne přichází další a další záblesky vzpomínky. Tentokrát ovšem nepatří mě, ale Delilah… Tedy… Mně a ne Dumah. Já… Myslí mi probleskne takřka ve stejnou chvíli tolik… Jmen. Delilah. Blair. Flanagan. Angela. Vernier. Eldridge. Dumah…

Snažím se… Tolik se snažím… Ale… Ačkoliv už… Vím, kdo jsem, kde jsem, poznávám město kolem sebe, tak stále při rozplétání toho zamotaného klubka narážím na další a další uzlíky křížící nitě dohromady. Ten muž… Noah! Jmenuje se Noah Branson. Znám ho, dobře ho znám, já… Přítel, vynoří se mi v mysli to konejšivé slovo. Pomohl mi, on… Ale Zerachiel byla také… Přítelkyně. Myslela jsem… Věřila jsem jí…

Mluví na mě, avšak sotva vnímám, co říká. Nedívám se na něj, jako bych hleděla skrze, ztracena v tom, co bylo a je. Potřebuji… Aspoň chvíli… Klid. Vše kolem v tu samou chvíli utichne a ponoří se do toho dokonalého prázdného ticha, kterým se obklopím. Schovám se do něj a… Dlouze vydechnu. Mezi prsty sevřu zábradlí lemující schody a druhou rukou si promnu tvář. Očima sklouznu z Noaha po ulici, která se topí v tichu stejně jako smrtelníci, kteří… Smrtelníci? Ne… Lidé. Jsou to lidé, také jsem…

„Delilah,“ vyslovím bezhlesně. Dění na ulici si už více nevšímám, nevnímám ho. Nezajímá mě. Očima těknu směrem k Noahovi. Mladý agent stojí naproti mně a… Mimoděk se mi vybaví zasněžený les. Držel v rukách pušku a počítal nahlas do tří. Chtěla jsem mu… Chtěla jsem mu ukázat, co umím. Vyzkoušet si to, abych mu mohla pomoci při záchraně Generála. Kamaela… Ne. Ne. Alexandera. Generála… Ethana… Essingtona. Brzy má narozeniny… Chtěla jsem… Dort… Pětašedesát svíček… Ztěžka polknu a drobně sebou škubnu, jak mi ve spáncích začne bolestivě tepat.

Noah se náhle rychle pohne. Dost rázně a prudce na to, abych nestačila opět ukročit a… Chytí mě za paže. Neublíží mi, neuhodí mě do spánku, jak to udělal Lucifer. Přesto… Náhlá blízkost i dotek na pažích… Čepel žhnoucí bílým světlem a bolestivý tlak v hrudi. Prudce se mu vytrhnu a pokusím se ho od sebe stejně rychle odstrčit, abych… Abych získala zpátky odstup. Blízko, byl… Byl moc blízko. Ve stejnou chvíli se mi vybaví scéna stará jen pár dní, jak… Jak ho objímám. A pak… Drží mě. Políbil mě? Já…

„Jsem Delilah,“ zopakuji nahlas a v tu samou chvíli ticho kolem popraská a rozplyne se. „Omlouvám se, to jsem… To jsem nechtěla,“ vydechnu s pohledem upřeným na něj. „Už jsem… V pořádku. Je to v pořádku. Omlouvám se,“ šeptnu tím bolestně napjatým hlasem. „Myslím… Myslím, že jsem umřela, doopravdy umřela ale… Vrátila se. Já…“ zarazím se uprostřed věty s pohledem upřených do Noahových medových očí protkaných zlatými odstíny.

Byl to Noah a zároveň… Nebyl. Otec… Otec si ho vybral jako svoji podobu. Nádobu? Pozvednul Lazara odsouzeného na smrt.

„Proč… Proč jsi ho nechal, aby mi provedl… Všechny ty věci…“ hlesnu na samotné hranici slyšitelnosti, jak se ve mne náhle vzedme ta vlna smutku patřícího Dumah i mého vlastního rozhořčení. Proč odešel?! Proč… Proč Otec dovolil, aby Lucifer vyhlásil válku jemu i nám! Všechno se mi to stalo jen kvůli… Němu… Protože nás v tom nechal a opustil nás…Ostře se nadechnu a uhnu pohledem. Najednou si připadám tak moc… Pošetile. Bezradně. Nejistě přešlápnu z nohy na nohu, zatímco mezi prsty drtím pramen vlastních vlasů. Pootevřu rty, ale nakonec je zase zavřu, jak najednou zkrátka… Nevím.

Delilah Blair Flanagan

Vše je zmatené. Zašmodrchané jako klubko potrhaných nití, se kterým si hrála kočka. Jsi Dumah a přitom… Ne, nejsi. Jsi Delilah. Delilah Blair Flanagan? Delilah Vernier? Prostě… Delilah. Alespoň tak tě ten muž před tebou oslovil. Je to snad celé další Luciferova iluze? Mohla by být. Přesto…

Do vzpomínek dávno mrtvé ženy se však nakonec vklíní ty tvé. Ty patřící Delilah. Přesto je ozvěna posledních Veršů natolik silná, že tebou rezonuje i teď.

Vykřikneš? Ano, vlastně vykřikneš na toho muže před sebou. Jehož jméno neznáš? Ne… Oslovovali ho Noah. Ano, Noah. Pan Branson. Kolikrát si to oslovení už slyšela? Kolikrát si ho vyslovila? Zahledíš se do jeho tváře, ve které čteš starost, než se jeho medově zlaté oči poněkud nejistě přimhouří, poté co začneš mluvit. Ta slova však nepatří jemu, ale Luciferovi.

„Del, počkej. S kým? Já… Počkej. Uklidni se. Nechci ti nic udělat. Prosím… Jen dýchej. Ano. Jen dýchej.“ Zvedne ruce v mírumilovném gestu, zatímco se na tebe snaží pomalu mluvit tichým hlasem. Uklidnit tě. Udělá krok k tobě… Opatrný. Dost pomalý na to, abys mohla včas reagovat a zase se od něj vzdálit, pokud bys chtěla.

„Je to v pořádku. Už jsi zpátky, Del. Jsi zpátky v Novém Jeruzalémě. Vzpomínáš? Přijela jsi sem vlakem. Je to jen pár dní. Znáš to tady… Je to tvé rodné město a…“ A pak nastane ticho. Noahovy ústa se bezhlasně otevřou v náznaku dalších slov, kterými chtěl pokračovat, ale nevyjde z nich ani hláska. Pouze obláček páry stoupající k nebi. Vítr šustící v korunách nedalekých stromů utichne. Stejně jako ustanou zvuky ulice, které se k vám nesou především z hlavní třídy, jenž je nedaleko. Žádný klapot podkov a ani drkotání kol. Je ticho. Dokonalé ticho.

Muž před tebou se zarazí. Překvapeně zamrká, než spustí ruce zpátky k tělu. To už ale kolem vás projíždí bryčka, která… ne, ani od ní není nic slyšet. V tom momentu, kdy ji zahlédneš projet po ulici, si můžeš všimnout, jak se kočí poplašeně rozhlíží a staví se na kozlíku, než jen prásknutím biče popožene koně. Tedy prásknutím… Ne, ani to není slyšet. Je to celé jen jako sbírka tichých obrázků bez zvuku.

Noah se na chvíli zastaví. Ne nepanikaří, jak by se dalo čekat a jak zcela jistě musí reagovat ti, kteří do tvé zóny ticha vstoupí. Ostatně on už to viděl. Tehdy v tom zasněženém lese, když jste trénovali a chystali se na záchranu… Generála? Vzpomínka na lekce střelby se vynoří zničehonic. To, jak ses snažila soustředit i ten hřejivý pocit radosti, když se ti to podařilo. Nakonec to nebylo až tak těžké. I tentokrát na tebe hledí černovlasý muž v teplém kabátu, akorát tentokrát se neusmívá potěšený tím, jak se ti daří, ale krčí soustředěně čelo.

Váhá? Přemýšlí? Než pak k tobě udělá další krok, tentokrát ráznější a rychlejší, aby tě jemně chytil oběma rukama za paže. Něco říká. Ale nevíš co. Oči ti nadále planou zlatou září na znamení toho, že saháš pro její síly. Své síly. Víš, že by ses mu mohla vysmeknout. Nedrží tě tak pevně, abys něco takového nezvládla. Avšak co dál?

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Návrhy pana Haylanda nejsou zrovna něco, jak by sis představovala trávení tohoto večera. Ať už se jedná o okamžitý odjezd nebo snad odbíhání co čtvrt hodinu ven do zimy, aby se tu na tebe mračil. Ne ne, tohle rozhodně není něco, co bys byla ochotná udělat. Však, co se může stát? S Robertem jste domluvení na zítra a představa, že by tě někdo z toho zvláštního spolku snad ohrozil je snad skoro i úsměvná. Tam bys spíše než kordy a pistole čekala nůžky a jehly.

„Dobře, tak tedy za hodinu.“ Podívá se pan Hayland na hodinky, jenž vytáhne odkudsi z kapsy pod kabátem. „Najdete mě venku. Tak… Užijte si večer, lady.“ Dodá po nápadném zaváhání, a i když jeho tón při těch slovech ztratil něco z jeho předchozí ostrosti, stále je poněkud úsečný. Avšak… Pustil tě a to je hlavní.

Vyrazíš tedy rychle ke vstupu do budovy. Slečna Violet Crowfordová si tento večer zcela jistě užije a ty s ní.

Projdeš dveřmi, které ti podrží jeden ze sluhů do menšího vstupního salónku. Jen, co je otevře, hudba zesílí. Slyšíš smyčce, které zcela jistě vkusně podtrhují atmosféru takovéto akce. Ve vzduchu je cítit květinová vůně smíchaná se slabým štiplavým odérem tabákového dýmu. Jinak to vypadá, že zde zrovna kromě sloužících nikoho nepotkáš. Většina již musí být zcela jistě uvnitř.

„Madam, hezký večer.“ Ukloní se ti mladý sluha, který k tobě přistoupí a všimneš si, že drží v ruce složky s nějakými papíry. „Mohu se zeptat na Vaše jméno?“ Položí vcelku prostou otázku, na kterou je ještě prostší odpověď. Až na to, že ne zrovna teď. Teď se musíš poprvé představit jménem, které ti ne tak docela patří.

„Violet Crowfordová… Hmm…“ Vidíš, jak skloní pohled k seznamu, který má v rukou. Viditelně je tohle skutečně akce pouze pro zvané a přísně se to hlídá. Očima klouže po stránce, ale je ticho. Nepříjemné ticho. Pak otočí list a zase začne studovat seznam. Skoro to až vypadá, že tvé jméno nemůže nikde najít. Tohle by bylo zcela jistě faux pas. Zvlášť protože sis nevzala s sebou svou pozvánku. Rozhodně je tu jeden člověk, kterého by to potěšilo, ale ty to nejsi.

„Říkala jste Crowfordová?“ Zvedne k tobě krátce tázavý pohled, než jej opět skloní k seznamu. Další stránka… „Ah, ano už vás vidím, madam.“ Vydechne s patrnou úlevou a spokojeně se usměje. „Vítejte, madam Crowfordová. Prosím, můžete si zde odložit kabát a hlavní zábava je pak v hlavním sále.“ Ukáže ke dveřím, zpoza nichž se line hudba.

S pomocí sloužících se zbavíš těžkého kabátu a pokud chceš, je zde ještě pár koutků se zrcadly, kde se můžeš upravit, než se vydáš do víru společnosti.

„Madam…“ Ukloní se ti další ze sluhů, když dojdeš ke dveřím do sálu a pak je před tebou otevře.

Vejdeš do prostorného sálu, který je zalitý zlatým světlem. Je ho tolik, že se zdá skoro jako kdyby byl den. Množství křišťálových lustrů a nástěnných lamp s tmou noci bojuje opravdu zdařile, a ještě k tomu to vše působí skutečně malebně. Je to vzdušný prostor, který je bohatě vyzdoben květinovou výzdobou. Snad i proto ta vůně u vstupu. Teď už se do ní ale míchají i drahé parfémy od hostů, kteří zde jsou. Někteří postávají a diskutují u stolků či oken a jiní korzují po místnosti. Občas máš pocit, že zahlédneš snad i pár tváří, které jsou ti povědomé, ale takto letmo a ještě po takové dlouhé době je těžké si je na první dobrou zařadit.

I když je zde krásná výzdoba, není to to hlavní, co přitáhne tvou pozornost. Ostatně některé z šatů, které zde dámy vynesly, jsou skutečně zajímavé. Oproti róbám na plese v Opeře jsou často vzdušnější, snad i méně okázale honosné, a přesto si všímáš detailů a střihů, které je dělají snad ještě zajímavějšími, než když se majitelky chtěly prostě jen blýsknout a ukázat své bohatství.

Rozhodně i kdyby ses pouze dívala kolem a kochala se, měla bys o čem psát a snad i nabírat inspiraci.

Nedává… Nedává to smysl. Ať se snažím sebevíce, tak vše končí i začíná s mechanickým zvukem cvaknutí, po kterém… Už nic není. Ale… To není možné. Nemělo by to být možné. Opravdu jsem zemřela – tentokrát skutečně – nebo… Nebo co? Lucifer je dost možná jediný, kdo by mi mohl říci, co se stalo, ale přesto se ho nezeptám. Nezahrnu jej všemi těmi palčivými otázkami. Místo toho se od něj odvrátím a raději se skousnu do vnitřku rtu jako mnohokrát předtím, než abych promluvila.

Vzápětí stisknu čelisti pevně k sobě, div mi u toho nezaskřípou tiše zuby. Nejen dnes. Ta myšlenka se proplétá vším jako jediný pevný bod v mé mysli. Nechci s ním mluvit. Nebudu s ním mluvit. Ať už to cvaknutí znamenalo cokoliv, čím dál jasněji si vybavuji, co mu předcházelo. Jak mne vleče do prostoru pod míhajícími se zlatými obručemi. Ztělesnění Chaosu a Řádu. Jak na mne mluví. Jak mi do hrudi vráží meč… „Už to nebude dlouho trvat.“

Lucifer se mým mlčením ovšem nenechá rozhodit, pokračuje dál se svým… Varováním? Ne, je to mnohem více než jen doporučení. Vyhrožuje mi. Ztěžka polknu, přesto mne ani tímhle nevyprovokuje k reakci. Ke slovům, kterými bych se ospravedlnila, odsekla nebo ho odprosila. Jiné metody. Nezajímá mě to. Ublíží mi? Ani na tom mi už nezáleží. Nebudu spolupracovat, napomáhat jim… V čemkoliv, co dělají… Ani něčím tak zdánlivě nevinným jako je odpovídání na jednoduché otázky. Je to jediná příčetná myšlenka v moři chaosu, ve kterém se nyní snažím udržet nad hladinou.

Nakonec i Lucifera omrzí vést tenhle jednostranný rozhovor a rozhodně se tak k tomu jedinému, co po něm chci. Odejít. Uleví se mi, tak moc se mi uleví, když zaslechnu zvuk vzdalujících se kroků na znamení toho, že…

… padám. Svět kolem se zhoupne a já s ním. Je to jako překročit hranu propasti. Padat a stoupat zároveň. Namísto bolestivého pádu ovšem vše zapadne zpátky. Jako by se svět otočil a já se vrátila zpět. Je to tak… Co mi Lucifer provedl tentokrát? Byla to… Byla to jen iluze? Hrudí se mi rozpíná ta strašlivá úzkost, jak mi začíná docházet, že neležím v posteli. Ve skutečnosti sedím. Na schodech. A… Je mi taková… Zima. Proč je mi zima? Tohle je tak nové, tak cizí… Co mi Lucifer udělal tentokrát?! Trhnu rukama v očekávání zvuku chřestících okovů, ale nejsou tam. Ne…

Otevírám oči, pohledem těkám kolem sebe. A… Nechápu to. Kam mě… Ne, nejsem zavřená v místnosti. Vidím noční oblohu smrtelného světa a divné siluety domů pnoucích se k tolik vzdáleným nebesům. Tmu prozařuje oranžové světlo zvláštní orbů a od úst mi stoupají obláčky páry jaká tu je zima.

Opožděně si uvědomím, že tu nejsem sama. Ustrnu uprostřed pohybu, když mi dojde, že se nade mnou někdo sklání. Neznám ho. Smrtelník? Co… Ne. Náš pohled se střetne a jeho nazlátlé oči… Co… Když promluvíš, trhnu sebou. Del. Ten hlas. Znám ho… Znám ho? Ovšem tvář nepoznávám a ty oči… Co je Del? Strnule na něj hledím s očima rozevřenýma dokořán, mělce oddechuji. V jakém Jeruzalému, já… Kam mě to Lucifer poslal?

Zvláštní smrtelník… Je to vůbec smrtelník? Zlatý pohled i divný šimravý pocit, když se mne dotkne… Mluví na mě dál. Pořád mi opakuje to neznámé zvláštní jméno, které… Moje jméno. Moje jméno?

Delilah.

Zamrkám a… Když se do všech těch roztroušených záblesků náhle pletou ty zcela… Moje… Přísná tvář matky. „Del, jak dlouho na tebe budeme muset čekat? Del! To nemyslíš vážně, drahá. Dalilo, narovnej se. No tak, Del. Všichni se dívají, Delilah.“ Matky? Vždyť… Dech mi uvázne v hrdle, když zaslechnu i Generálův hlas. Jeho tvář, krátké vlasy… To jak říká moje jméno. „Del.“ Divoce potřesu třeštící hlavou a prudce se oženu po ruce, kterou se mne ten muž dotýká, abych ho od sebe odstrčila.

„Já… Nebudu s ním mluvit. Nebudu s ním už nikdy mluvit, ať… Ať mi uděláte cokoliv. Nemá to smysl. Nemá… Nechte mě být! Nic vám neřeknu! Nic!“ vyhrknu se směsicí zoufalství i hněvu, zatímco se rychle vytáhnu na nohy.

Podobna divokému zvířeti zahnanému do rohu od něj i couvnu na opačnou stranu schodů, zatímco se roztěkaně rozhlížím kolem sebe a… Jeruzalém… Znám Jeruzalém. Žila jsem v něm. Ona, Delilah. Nebo… Já? Hlavu mi čím dál pevněji svírá skruž bolesti vrývající se do spánků, jak ke mne postupně přicházejí další a další střípky Delilah.

Pomalu mi tak dochází, že to celé byl Verše… Byly to… Verše…

Prsty si vjedu zoufale do vlasů a vzápětí si promnu oči. Dokonce ani vědění toho, co se to právě stalo mi nijak nepomáhá. Napjatě stojím na schodech s nepřítomným pohledem upřeným ke straně, zatímco se do mne opírá podzimní sychravý vítr. Oči mi zlatě planou, jak kolem sebe stáhnu ticho. Moje ticho. Jediné ticho, ve kterém… Můžu… Dýchat… Nechat se jím obejmout namísto… Generála…