Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

Kufr, který se ti dostane do rukou je zcela bezpochyby ten původní. Těžko říct, proč si ho dívka nechala. Možná v sobě měl nádech dobrodružství. Něčeho zakázaného. Stejně jako ty rukopisy v něm ukryté. Celé to bylo jako jedno velké tajemství, které se teď ale vrátilo, aby ji kouslo do ruky. A kdyby jen kouslo. Hledí na tebe, jako kdyby si na ni mířila zbraní a rozhodovala se, jestli to celé neukončíš. Což vlastně není daleko od pravdy. Něco tam hluboko v tobě ti skutečně radí se pojistit. Udělat co je třeba, aby to bylo hotové. Však jsou to jen jejich životy. Nic až tak moc cenného. Stačilo by se jen trochu soustředit a po bledé kůži by vyběhly černé žíly jako podobné pavučině, než by po chvíli bolesti byl konec. Ona a její dědeček. Jen dva lidé. Kapka v moři… A pak tě to zarazí. To samotné uvažování, které by starou Delilah nikdy nenapadlo. Dumah? Tu zcela jistě. Ta na smrtelníky nehleděla nikdy jako na sobě rovné. Byly to jepice. Svůj život by kvůli jednomu z nich nikdy neobětovala. Byla jsi jí a přitom… nebyla. Jak by hleděla na tebe?

„Jistě… Jistě.“ Pokývá vehementně hlavou Sofie a vzlykne. Ne, skutečně už nevypadá, že by se s tebou chtěla hádat. Vlastně s tebou mít cokoliv společného. Vypadá jen jako malé vyděšené dítě, z kterého musela vyrůst teprve nedávno, klečící před tebou na zemi. „Žádné další knihy… Nebudou. Chápu.“ Očima zabloudí k tvému pasu, na kterém názorně ukážeš svou zbraň, kterou s sebou nosíš, i když máš i mnohem elegantnější způsoby, jak se o jiné postarat.

„Vlastní příběh…. Ale já… Ano, jistě!“ Přitaká ti, i když máš pocit, že se nad tím zrovna dlouze nezamyslela. Ale teď by ti zcela jistě odkývala kde co. Zacvakneš svůj kufr, kterého se chopíš a vyrazíš z pokoje, přičemž necháš vyděšenou a tiše vzlykající dívku v samotě jejího pokoje. Tady si už skončila.

Seběhneš schody do přízemí, kde se mineš se starým pánem Birchleym, který drží v rukou kočku. Je to zrzavý velký kocour. Žádná Berta. Ledaže by říkal všem kočkám takto. Na to se ale nevyptáváš. Tohle je místo, kde už není třeba být. A ten smrad kočičiny tě tu zrovna také nedrží.

„Ah, už odcházíte?“ Podiví se trochu zaraženě muž. „Počkejte… Otevřu…“ Dostane ze sebe chraplavě, zatímco se pokusí vydat tím stařeckým šouravým krokem ke dveřím, aby tě jako hosta vyprovodil, přesně jak se sluší a patří. Ty ale na něj čekat nemusíš. A s tím, jak pomalu jde, by to opravdu trvalo. Místo toho vezmeš za kliku a vyprovodíš se z domu sama. Podobně jako ses sem i pozvala.

 „…Vám.“ Ozve se ještě za tebou, ale to už tě ovane podzimní vzduch a vykročíš na zšeřelou ulici.  

Slunce opět o něco málo zapadlo, ale nebyla si tam až tak dlouho. Jak dlouho to celé mohlo trvat? Patnáct minut? Nějak tak. Na to, jak dlouho ses trápila v Provinciích nad každým novým dílem, tohle bylo vlastně… lehké. Ačkoliv dostat se sem naproti tomu byl docela oříšek. Po ulici prochází v dálce pár lidí, ale jinak je tu poměrně klid. Skutečně to není špatné místo. Klidné. Tiché…

„Takže? Byla literární záhada vyřešená?“ Otočí se na tebe Noah, když k němu dorazíš. Skutečně stojí ten kousek stranou s koňmi u takového menšího parčíku, který předěluje tuhle jinak poměrně celistvou ulici. „Hmm, necítím kouř. Jsme snad špatně?“ Začichá ve vzduchu, ale vidíš, že to je jen žert. Všimla sis, jak jeho oči, které už nejsou schované za černými brýlemi, poté co slunce pomalu zapadlo, sklouzly v první momentu ke kufru ve tvých rukách.

„Všechno v pořádku, Del? Vypadáš… trochu bledě.“ Promluví polohlasem, zatímco po tobě sklouzne jeho lehce starostlivý pohled.  

Zabodávám do dívky pohled zlatem žhnoucích očí, zatímco stojím uprostřed tichého pokoje. Vždy jsem si v takových chvílích připadala jako by ustrnula v čase, ukryla se před světem v prázdnu vlastního beztvarého světa. Ale nyní je to jiné. Nejsem v něm totiž sama. Sleduji dívku, jak naprázdno otevírá rty a prsty si vyděšeně ohmatává krk i uši. Připomíná mi to oblíbenou společenskou hru, která pro mne byla noční můrou každého večírku v uzavřeném kruhu. Pantomima. Jenže tohle není žádná hra a dívka přede mnou se zcela jistě nebaví.

Ovšem já také ne. Kolikrát jsem si v duchu opakovala, že to ne já, ale ostatní by se mne měli bát… Vidět narůstající strach a hrůzu v očích dívky je ovšem všechno, jen ne příjemné. Pocit zadostiučinění se vypaří v okamžiku, kdy přede mnou začne poplašeně couvat a zakopne. Svalí se bezmocně na zem, přesto ji ticho ze svých spárů ani na okamžik nepustí. Nedělám to ráda, ale… Musí to pochopit. Já jsem do tohohle domu nepřišla vyjednávat. A pokud to nejde po dobrém… Nehodlám tentokrát ustoupit ani o krok, příliš dlouho jsem nechávala věci i život kolem sebe plynout a schovávala se před tím vším nepříjemným, co se mi nelíbilo.

Netýrám Sofii dlouho, neprotahuji ten okamžik více než je nutné. Ublížit jí je to to poslední, co bych si přála, jakkoliv by pro mne bylo tak snadné to… Skončit. Dost možná by to bylo i jednodušší a jistější. Mohla bych se i postarat o pana Birchleyho a ulevit mu od břemene stáří. Vždyť co by s ním bylo bez Sofie? Byl by to… Akt milosrdenství. Avšak pouhá myšlenka na to mne naplňuje odporem k takovému činu – včetně sebe samé. Smrt z mých rukou už dávno nebylo milosrdná a na tohle jsem neměla právo. Jak mi to řekl Noah? Anděl milostivého konce. Už dlouho ne.

Ticho se společně s mými slovy rozplyne jako ranní opar nad městem. Pomalu vytáhnu ruce z kapes, nedělám žádné prudké pohyby. Shlížím na vyděšenou Sofii, připravená kdykoliv její výkřik či volání o pomoc zadusit v tichu. Ovšem dívka je naštěstí rozumná. Sice k smrti vyděšená, ale… Ano, rozumná. Pohledem střelím k posteli, ovšem, než stačím vykročit vpřed, sama k ní po všech čtyřech přileze a během chvíle tak spatří světlo světa moje ztracené zavazadlo.

Vlastně mě překvapí, že ty rukopisy v něm nechala. Schovávala. Ano, je to skutečně můj kufr. Tedy… Můj… Jakmile ho šoupne po zemi k mým nohám, pomalu k němu přidřepnu a prsty zamyšleně přejedu po hlubokém škrábanci, který za sebou zanechal výstřel. Takových je tam hned několik, včetně pár průstřelů. Kmitnu pohledem k její strachem stažené tváři. Zajímalo by mě, co si o tom myslela, když si ten kufr kupovala.

Ozve se cvaknutí, jak rozepnu obě kovové spony a zvednu víko kufru, abych nahlédla krátce dovnitř. Drobně povytáhnu obočí, když si všimnu, jak jsou listy v něm úhledně srovnané, a dokonce rozdělené do sedmi složek. Kolik vína a inkoustu padlo na všechny ty popsané papíry…

Zavřu ho a zase zajistím, vzápětí se chopím madla a se zavazadlem v ruce opět vstanu a narovnám se. Na rozdíl od Sofie, co se nadále krčí na zemi jako vyděšené zvíře. „Prosím!“ To slovo se mi nepříjemně zařízne hluboko do mysli.

Neovládnu se a na krátkou chvíli uhnu pohledem. Dlouze se nadechnu a s výdechem opět upřu svoji pozornost právě k ní. Já přeci nejsem tou, kdo by se měl cítit zle! A už vůbec ne mít výčitky svědomí. Věděla, že dělá špatnou věc, jinak by se neschovávala za poštovní schránkou svého dědy. „Neublížím nikomu z vás, pokud mi k tomu nedáš důvod, Sofie,“ řeknu tiše a přeci jen k ní udělám krok blíže. „Už žádné další knihy o Angele, rozumíme si? Pokud zjistím, že jsi tuhle naši dohodu porušila, vrátím se. Najdu si tě a postarám se o to, aby pan Penfield už nikdy nic nenapsal,“ pokračuji vážným tónem hlasu dál a mimoděk se dotknu revolveru u pasu. „Ber tohle jako… Příležitost. Píšeš dobře a Penfield má teď zvučné jméno. Napiš svůj vlastní příběh a na ten můj zapomeň,“ dodám smířlivě.

„A ve tvém vlastním zájmu, Sofie… Nech si tohle celé pro sebe. Stejně by ti nikdo neuvěřil, a pokud ano, tak… Pán s tebou. Tam venku jsou i horší lidé, než byl Fernsby,“ zamračím se. Taková hloupost. Celá tahle věc… Ostře vydechnu a potřesu hlavou.

S tím ukročím stranou, a nakonec se otočím k Sofii zády. Rychlým krokem se i s kufrem v ruce rozejdu pryč z pokoje. Tady jsem skončila. Srdce mi buší a neklidně poskakuje v hrudi, zatímco mířím bez rozloučení ven.  

Vera De Lacey

„Večer?“ Zeptá se tě jeden z tvého doprovodu, který se ti před tím představil jako Hayland. Je to vysoký muž, jenž tě převyšuje skoro o dvě hlavy. Dle širokých ramen bude dobře stavěný a na jeho tváři jsou krátce střižené vousy ve stejné hnědé barvě, jako jsou i jeho vlasy. Vypadá, že mu bude dobře přes třicet. A když stojíš naproti němu připadáš si ještě menší než ve skutečnosti seš. Tím spíše, když jej o něco žádáš nebo vlastně přikazuješ.

„Kdy přesně, madam?“ Zeptá se tě, zatímco cítíš na sobě jeho bystrý pohled. Ano i teď z něj máš pocit, jako kdyby tě hodnotil. Dělal si o tobě představu, kterou pak založí do škatulky k dalším podobným. Můžeš si jen domýšlet, co by na ní bylo napsané. Nejspíš ale nic heroického.

„Hodinu a půl? No… dobře. Jak si přejete, madam.“ Máš pocit, že si snad krátce povzdechl? Nejspíš ano a nevypadá z tvého požadavku zrovna dvakrát nadšeně a rozhodně to nezvládá maskovat s takovou jistotou jako zdejší služebnictvo. Přesto ti neodporuje, i když si o tom zcela jistě myslí své. To však už není tvůj problém. Ty máš teď totiž zcela jiné. A to stihnout večeři a také se dostatečně reprezentativně upravit, abys večer nedělala ostudu svému alter egu.

Služebnictvo se tě opět ujme a dokonce pan Harrington, který byl nejspíše vévodou přiřazen k tomu, aby se o vás během vašeho pobytu staral, tě doprovodí zpátky do části s pokoji pro hosty. „Jistě, doprovodím vás tam. Nemusíte se ale bát. Část, ve které jsou vaše pokoje je také ve východním křídle, takže to není až tak daleko.“ Ubezpečí tě odměřeně, než najdeš klid ve svém pokoji. „Kam chcete složit, které kufry?“ Zeptá se tě ještě krátce a tak můžeš určit, které z kufrů mají sluhové jdoucí za vámi zanést buďto do prvního nebo druhého pokoje patřícího Priscille.

Když je vše zařízeno a domluveno, můžeš konečně zavřít dveře a být opět sama. Pistole, kterou ti dala Mallory je skutečně pěkný kousek, zdobený, a snad by se dala považovat i za doplněk garderóby, kdyby to i tak nebyla smrtící zbraň. Tedy za předpokladu, že by ses správně trefila. Tenhle model neměl zásobníky jako klasické pistole, ale zato se dospělému muži vlezl bez problémů do dlaně. Do tvých malých ruček se mu to sice až tak nedaří, ale i tak je to drobný kousek, který se oproti puškám a klasickým pistolím, se kterými jste s Mal trénovaly jindy, zdál spíše jako dětská hračka.

Vložíš derringera do kabelky, kam se s přehledem vejde, než se začneš oblékat. Tedy… Brzy zjistíš, že bude nejlepší se nejdříve najíst a o pomoc s oblékáním poprosit někoho ze služebnictva. Přeci jen to u takovýchto šatů je pomalu nutnost, pokud u toho nechceš frustrovaně supět a bojovat s každým háčkem a nebo šňůrkou. Vlastně dost možná tu bude i někdo, kdo by ti mohl pomoci nejenom s šaty ale i účesem. Jak to říkal vévoda? Stačí si jen přát.

Vyrazíš proto raději nejdříve na večeři. Pan Harrington tebe i sestru doprovodí do jídelny, kterou se line vůně teplého jídla a na dlouhém lakovaném stole z tmavého dřeva už stojí několik talířů zakrytých stříbrnými poklopy.

„Budete si přát k jídlu víno, dámy?“ Zeptá se jeden ze sluhů, zatímco vás jiná dvojice usadí a přisune vám židle. Nemusíte nic dělat. Stačí si poručit a jste obslouženy.

V porcelánové terině je zde silně masově vonící polévka a pak pod poklopem šťavnatě se tvářící vepřová pečeně se zeleninou, kterou vám čerstvě nakrájí. Je to jako sledovat divadlo, které se odehrává před vašima očima, a především jen pro vás.

Priscilla ani nedutá a jen to celé fascinovaně pozoruje. Než nakonec… Můžete jíst.

Delilah Blair Flanagan

Tvoje rozhořčení tváří v tvář té dívce, která absolutně netuší, čeho se dopustila, nabírá na síle. A ještě ke všemu si tě dovoluje o něčem poučovat a snad i… zpochybňovat? To už je ale poslední kapka. Síla ve tvém těle se vzedme a ucítíš, jak ti jejích pár jiskřiček přeběhne po klikatících se šedozlatých liniích vepsaných na kůži pravé paže.

A tak jí to všechno povíš. Tedy ne všechno. Ostatně to si mohla přečíst v tvých rukopisech, které do té doby viditelně považovala za fikci. Nebylo se čemu divit, bylo tam zmrtvých vstání, andělé i monstra dávných věků. Rozhodně to nepůsobilo jako něčí životopis. Ve tvém novém světě, který se ti otevřel ani ne před dvěma roky, ale tohle nebylo nic až tak moc zvláštního a od té doby se z toho stala realita. Někdy dosti krutá realita.

„Co to po….“ Utneš její řeč v půli slova. Je to jako když šmiknou bezzvučně nůžky. Prostě najednou je přetneš. Vše se potopí do ticha a tobě se do očí vlije tekuté zlato. Se zarazí, znovu otevře ústa, snad jako kdyby se snažila něco říct, ale nic z nich nevyjde. Zkusí to ještě jednou a také bezvýsledně. Nemá šanci to dokonalé ticho zlomit. Překvapeně zamrká a chytne se za krk a pak jí ruce vystoupají k uším snad v myšlence, že ohluchla?

Vytřeští ty šedavé oči a s čirou hrůzou na tebe pohlédne. Vaše oči se setkají a ať už v těch tvých vidí cokoliv, rychle couvne. Je to překotný pohyb, při kterém zavadí o roh postele, o který klopýtne tak nešikovně, až se svalí na zem. Ani tentokrát se neozve žádné bouchnutí, či poplašené vyjeknutí, které se jí však dle jejího výrazu muselo vydrat z hrdla. Ne, vše je tiché. Jako obraz.

Tedy až do chvíle, než vše opět jedinou myšlenkou zrušíš a ložnicí se znovu rozezní tvá slova, jenž po těch pár momentech ticha působí až nezvykle hlasitě. Rozhodně je Sofie nepřeslechne. Ta teď klečí na zemi a vyděšeně k tobě vzhlíží.

„Tam… T-tam… pod postelí!“ Ukáže roztřesenou rukou ke své posteli, jenž je tak úhledně ustlaná. Ovšem, než aby snad čekala, jestli se uráčíš si pro něj zajít, doplazí se po čtyřech ten kousek k okraji postele, pod kterou sáhne a pak… Vytáhne kufr, který poznáváš. Ještě aby ne. Balila si do něj věci tehdy ve vile u moře. Nebo spíše dohlížela na to, aby byly pečlivě zabalené. Dokonce si všimneš i toho páru děr po kulkách a několika odřenin, jenž vypovídají o jeho divoké minulosti.

„Tady… V-vemte si.. to!“ Koktá Sofie, zatímco se zapře do kufru a pošle ti ho smykem po zemi až k tvým nohám. Pokud se skutečně podíváš dovnitř, najdeš tam své rukopisy. Tentokrát ale nejsou rozházené všude kolem, ale úhledně složené v několika složkách. Přesněji sedmi složkách. Někdo si musel dát práci s tím, aby všechny papíry přetřídil. Tedy někdo… Viník ti byl zcela jasný. Krčil se před tebou.

Sofie byla ve tváři bledá jako kdyby právě zahlédla vlastní smrt.

„Je váš… Stačí? Jen nám neubližujte… Prosím!“ Hlas se jí protáhne v dlouhý vzlyk, než se ještě rozklepaně pokusí o kousek od tebe vzdálit, aniž by se však postavila zpátky na nohy.     

♫♪♪♫

Za jiných okolností by mne znepokojovalo, že někoho děsím. Nebo… Za jiných časů? Jenže nyní mne ani mladá tvář neobměkčí, ne když vím, s kým mám tu čest. Na rozdíl od Sofie, které to stále nedochází. Její odpověď doprovodí mé tiché odfrknutí, se kterým pohodím hlavou a přiměji se namísto čehokoliv prostě jen vydechnout. Smyšlená? To těžko. Už to mám na jazyku, tu jedovatou otázku, jestli jí připadám jako vymyšlená románová hrdinka, když tu před ní stojím v jejím vlastním pokoji a sleduji, jak si nervózně mne ruce. Ovšem neřeknu to nahlas.

„Tajné způsoby,“ odpovím jí namísto toho bez mrknutí oka a pokračuji dál se vším, co mám na srdci. Nekřičím, ani nezvedám hlas. Navzdory ostřejšímu tónu hlasu se ovšem stále snažím zachovat jisté dekorum a vyřešit to celé prostou domluvou.

Drobně pozvednu obočí, jakmile se Sofie rozhovoří o tom, jak přišla k mému majetku. Přemýšlivě se zachmuřím a lehce sklopím hlavu. Jak se proboha dostal můj kufr na bleší trh?! Tohle je také příběh, který bych si ráda poslechla, ale tuhle jeho část už dávno zavál čas. Co je ovšem zajímavější, je směr, kterým zalétnou její oči v okamžiku, kdy o kufru mluví. Takže pod postelí, hm? Stojí mne veškeré sebeovládání, abych i nadále zůstala stát nemístě a nedošla si pro něj zkrátka sama.

Zvláště, když mne začne vyzývat k tomu, abych prokázala, že jsou skutečně moje. Jako by snad nestačilo, že vím o jejich existenci. O kufru, ve kterém byli! Přimhouřím tak oči, když mne začne osočovat z toho, že přeci ani nebyly někým podepsané. Jako by to snad něco změnilo, kdyby je podepsala! Jak vlastně?! Delilah Flanagan? Věrná manželka a milovaná dcera, co měla minulý rok pohřeb?! Cítím, jak mi svaly ve tváři začínají nepříjemně tuhnout.

Ale není to nic proti tomu, když v sobě mladá slečna najde dost odvahy na to, aby se vzepřela mému požadavku. V první chvíli ji skoro až nevěřícně sleduji. Neskončilo? Nemůžu? Tohle bych jí snad byla ještě ochotná prominout, ale když kolem sebe začne rozhazovat slovy, že to nemám, jak prokázat. Nikdo mi neuvěří. Nemám právo… Právo?! Co to s těmi lidmi je? Mám toho tak akorát dost. Svaly kolem čelistí mám zaťaté. Stojím tam napjatá jak šelma chystající se ke skoku. Připadám si tak, když pomalu… Velmi pomalu sbalím prsty v kapsách v pěsti. Nehty zatnu nešetrně do dlaní a nechám projít skrze pootevřené rty další výdech.

„Škoda? Fascinující? Dochází vám vlastně, co jste z toho příběhu udělala? Co jste udělala z mého života?!“ vyplivnu ze sebe se značným rozhořčením i despektem na kolik mne její nadšení naopak popudí. „Není to fascinující. Je to strašné. Zvrácené,“ pokračuji dál, ovšem namísto toho, abych křičela či zvyšovala hlas, tak se děje pravý opak. Mluvím čím dál tišeji. Napjatěji. Můj hlas se sníží takřka na hranici šepotu, avšak stále znělý, pro její uši jasně slyšitelný.

„Ne, nechci peníze.“

V pravé ruce ucítím to hřejivé šimrání síly proudící v liniích vepsaných do kůže, jak se mi do očí pomalu začne vlévat zlato.

„Otec Fernsby mě svojí péčí v Greenhillu utýral k smrti. Jenže to mu nestačilo, zničil mi můj nový život i podruhé, když mne unesl od hořícího domu i muže, který mne zachránil. A teď mi ho ničí opět – skrze vaše knihy, ve kterých jste se rozhodla z něho udělat… Celou dobu jsem si říkala… Jakou chorou mysl proboha mohlo napadnout přepsat to v něco… Takového? Fascinující,“ ucedím a bez varování udělám krok k Sophii. „Angela není postavou z knihy, slečno Birchleyová. Já jsem Angela. A konec mého příběhu či vašich knížek nejsou ty, které by vás měly trápit.“

A pak to udělám. Nechám celý pokoj utopit se v tom prázdném absolutním tichu, aniž bych ze Sofie, byť na okamžik spustila pohled. Chtěla důkaz? Bude mít důkaz. Držím to ticho tak dlouho, aby jí došlo, že tohle všechno je skutečné. A jsem připravená jí zastoupit cestu, pokud by se rozhodla o něco hloupého. Hloupějšího než to, co dělám nyní já.

„Ten kufr s rukopisy, Sofie. Tohle je naposledy, co vás o to zdvořile žádám,“ je to až můj hlas, co to ticho prolomí a rozbije ho na tisíce drobných střepů.

Delilah Blair Flanagan

Z ženy před tebou cítíš nervozitu a strach. Stačí, aby si pohledem zavadila třeba o její ruce, které svírá jednu v druhé a lehce si je mne. Není se ale čemu divit. Do jejího pokoje právě nakráčela neznámá žena, která nevypadá zrovna přívětivě a že tě díky její práci dobrá nálada přešla už pár měsíců zpátky.

„Ale… Co?“ Nakrčí nechápavě čelo, když promluvíš o Angele. „Angela je postava z knížky. Nikdo jiný. Je smyšlená.“ Odpoví ti bez zaváhání, aniž by tušila, že v tomto nemá tak docela pravdu. Ovšem viditelně toho to děvče netuší mnohem víc. Když padnou jména paní Wolstonové a Penfielda, jen se lehce ošije a pohledem provinile na chvíli uhne do strany, než se přeci jen ovládne a zase se na tebe podívá. Je v ní ale tak snadné číst. Je jako otevřená kniha. Ostatně Alexanderova škola tě i něčemu málo naučila na tomto poli a dívka před tebou rozhodně nemá jeho sebeovládání.

„Způsoby… Jaké způsoby?“ Ztiší hlas a trochu bojácně sklopí hlavu, zatímco ty nesmlouvavě pokračuješ. O rukopisech. O tom, že je chceš zpátky i o tom, aby tohle šílenství jednou a provždy skončilo.

„Rukopisy? V kufru? Vy… Ale…“ Najednou vypadá, jako kdyby snad viděla ducha. „Ale ty rukopisy nebyly nikým podepsané a já je koupila. Poctivě! Neukradla jsem je nebo něco takového. Prostě jsem je koupila tehdy na bleším trhu na Covington Square. Vlastně byly za cenu kufru, ve kterém byly. Jak ale… Jak ale můžu vědět, že jsou skutečně vaše?“ Potřese hlavou a ty si můžeš všimnout dalšího drobného gesta. Toho, jak její oči na chvíli, kdy zmíníš rukopisy, kmitnou k posteli, od které kousek stranou stojí.

„Počkat? Jak žádné knihy? Vždyť to ještě neskončilo?! Ten příběh musí mít konec. Tolik lidí ho čte. To přece nemůžete!“ Přeci jen ji tvé tlačení do kouta dožene k tomu, že se postaví na odpor, i když nepůsobí zrovna příliš výhrůžně. Přesto ale vidíš, že v očích jí zaplálo… cosi… odhodlání? Narovná se v zádech a zvedne přeci jen trochu do té doby skloněnou hlavu.

„Co si myslíte? Ať už jste kdokoliv, nemáte, jak dokázat, že jsou vaše. Tohle vám nikdo neuvěří. Nemáte právo… Nemáte právo mi tu cokoliv zakazovat. Jestli jde o inspiraci některými… díly… tak jistě, přiznávám, že jsem jí trochu někde čerpala, ale ty knihy jsou mé!“  Nezvedne zrovna hlas, ale dodá mu alespoň trochu na důraznosti, než se záhy zarazí nad tím, co z ní právě vylétlo. „Tedy… Ehm, pana Penfielda. No… Ale to je vedlejší.“ Zamumlá a jen potřese hlavou, jak z ní zase rychle vyprchá ten závan bojovnosti.

„Proč to chcete zastavit? Vždyť by toho příběhu byla taková škoda. Je to celé tak… fascinující.“ Najednou mluví spíše jako fanynka těch knih než jejich autorka.

„Jde vám o peníze? Tak je to, že? Chcete peníze… Celý svět chce peníze.“  Povzdechne si, zatímco vyčkává na tvou odpověď.     

Mlčky sleduji tu krátkou výměnu mezi Sofií a jejím dědečkem. Nijak se do ní nevměšuji, jen lehce potřesu hlavou, když nám pan Birchley nabídne čaj. V jiné situaci bych něco k pití neodmítla, ale kvůli tomu tady nejsem. Netrpělivě přešlápnu z nohy na nohu, zatímco Sofie vyprovází starého pána ke schodům, nicméně zůstanu stát na místě.
Odpovědí na poznámku, kterou pronese, když kolem mne projde zpátky do svého pokoje jí je jen můj zamračený výraz. Na okamžik stisknu rty silně k sobě a poté vykročím do pootevřených dveří, za kterými mne uvítá království mladé spisovatelky.

Vybavení vcelku útulně působícího pokoje přelétnu jen zběžným pohledem, moji pozornost více zaujme knihovna. Malá a za jiných okolností bych řekla, že i nezajímavá – nebýt povědomých titulů, které zde hrdě stojí v první řadě otočení hřbetem do místnosti. Je zvláštní vidět je takhle vystavené v dívčím pokoji. Je to něco, co jsem si já nikdy nedovolila. Nesměla dovolit. Nehodilo se to… Ten hluboko zakořeněný zvyk schovávat tyto knihy do druhé řady či šuplat komod mi už zůstal. Ani v našem domě ve Dvarace by nikdo nenašel, byť jediný takový titul vystavený všem na očích.

Nicméně podobný literární vkus a slabost pro lechtivé romány není nakonec to, co mne na pokoji zaujme nejvíce. To stroj ležící na psacím stole. Bezmyšlenkovitě vykročím blíže k němu, abych si ho lépe prohlédla. Na první pohled to působí jako podivný hudební nástroj – přesto s hudbou patrně nebude mít nic společného, jak naznačují písmena vrytá na klapkách a bílý papír čnící z toho stroje ven. Lehce povytáhnu obočí. Tiskne na tom své rukopisy pro nakladatelství? Tedy… Píše a tiskne zároveň?

„Tohle nebylo asi levné, že?“ utrousím mimoděk. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Sice to ještě nic neznamená, přeci jen dnes jsem poprvé za svůj život viděla zevnitř poštu a překvapila jsem tím i Noaha, nicméně… Nevypadá to jako levná záležitost, tenhle stroj. Rozhodně ne. Jindy bych se na přístroj zvědavě vyptávala, ale kvůli tomu tady nejsem.

Cítím na sobě její nejistý pohled, když se do ní zavrtávají mé modré oči. Levý koutek se mi zhoupne nahoru, když bez výmluv či dalšího přešlapování na místě přizná, že je skutečně Penfield. Sice ne úplně těmito slovy, ale jako potvrzení mi to stačí.
„Vážně žádnou Angelu neznáte?“ povytáhnu obočí. „Zvláštní, když jste o ní vydala už tři knihy,“ podotknu a do hlasu se mi vloudí osten podráždění. „A ne, neposlal mě nikdo z nakladatelství. Dokonce mi madam Wolstonová odmítla dát záhadného pana Penfielda jakýkoliv kontakt, když jsem za ní byla promluvit si o tom, že někdo vydává moje rukopisy. Značně upravené, ale stále moje,“ přimhouřím oči. „Naštěstí mám své způsoby, jak si zjistit informace, které potřebuji,“ ztiším hlas.

Tohle je tedy sice příliš sebevědomé prohlášení, ve skutečnosti jsem měla jen štěstí, že mě Noah s mojí žádostí zdvořile neodmítl. A že vůbec znám někoho jako Noah. Bez něj bych tu rozhodně nebyla… V mnoha ohledech i významech těch slov.
„Před necelým rokem jste nějakým způsobem přišla ke kufru plném mých rukopisů. Chci je zpátky, Sofie. Do posledního listu,“ napřímím se a lehce vystrčím bradu. Ruce v rukavicích mám vražené do kapes kabátu, abych nemusela řešit, co s nimi.
„A samozřejmě… Ten hlavní důvod, proč jsem si dala tu práci vás vyhledat – už žádné další knihy o Angele. O Dumah. A o všem dalším, co jste ukradla z mých rukopisů,“ přenesu váhu z nohy na nohu jako bych se chystala vykročit k ní, ale neudělám to.

„Máte více štěstí než rozumu, že vám to dosud procházelo, Sofie,“ dodám a myslím to smrtelně vážně. A ne kvůli tomu, že jsem až nyní dostala příležitost si s Penfieldem srovnat účty. Nemá ani tušení, kolik problémů by jí to mohlo v budoucnosti přinést, pokud by se ty knihy dostaly k někomu, kdo by měl důvod hledat Dumah.

Vlastně tohle celé dělám pro její dobro.

Celá ta myšlenka mi ovšem v tu chvíli přijde tak absurdní, že se mi na rtech mihne cynický úšklebek.

Delilah Blair Flanagan

Mladá dívka se na tvá slova už neskrývaně zamračí, než její pohled kmitne k jejímu dědečkovi, který je svědkem téhle výměny, jíž smysl mu dle jeho výrazu poněkud uniká. „To je v pořádku dědo. My si tady s paní… Ehm, Angelou, promluvíme. Běž zase dolů, ano?“ Usměje se na něj, zatímco tobě na povědomé strunky zadrnká opět to prokleté jméno.

„A nebudete chtít čaj, Sofie?“ Zeptá se jí starý muž, ale dívka jen potřepe zamítavě hlavou. „Ne, to je v pořádku, dědo. Kdyby ano, tak se o to postarám. Nedělej si starosti.“ Udělá krok z pokoje, i když je naproti tobě a dotkne se jeho ramene, aby jej vyprovodila a tak trochu popohnala na cestu chodbou zpátky ke schodům.

„Hmm, nevím, kdo jste a ani, co tu chcete, ale tohle před ním řešit nemusíme.“ Odpoví ti odtažitě, než proklouzne opět zpátky do svého pokoje, ale dveře nechá za sebou otevřené. „Tak pojďte… Když už jste tady.“ Pokyne ti směrem dovnitř, než za tebou okamžitě zavře dveře.

Její pokoj je malý. Tedy menší, než na jaké si byla za svůj život zvyklá. I tak ale působí vcelku útulně a je na něm vidět ženská ruka. Ty světlé barvy, to, jak je vše upravené a uspořádané. Je tu úzká postel značící, že tady Sofie nebude žít manželský život. A také si všimneš několika knihoven, které jsou zde rozmístěné u volných míst u stěn. Rozhodně se to nedá srovnávat s knihovnou ve tvém rodném domě. Není jich tu zdaleka tolik a také tu nejsou žádné honosné svazky vázané v kůži, které je třeba náležitě ukazovat návštěvám. Naopak to působí více… účelně. Prostě jako knihy, které si jeden vytáhne skutečně ke čtení. Část jich vypadá hodně staře a zašle a naproti tomu si všimneš, že je tu množství nových titulů, z nichž některé při podrobnějším pohledu poznáváš. Jak by také ne… V něčem máte se slečnou Sofií viditelně podobný vkus. Jen ona je neschovává do druhé řady knihovny. Možná je to tím, že v těch knihovnách na tohle není dost místa a nebo také tím, že na rozdíl od tebe, ona je nemusí před nikým schovávat.

A pak si všimneš, že na pracovním stole má podivné… zařízení? Rozhodně si něco takového nikdy neviděla. Už od pohledu ale působí značně složitě. V něčem ti připomene klavír, který ti je tak blízký. Také je zde množství kláves, od kterých se táhnou klapky dále do mechanismu. Avšak tentokrát ne dřevěné, ale mosazné. Struny chybí. Celé to vypadá, že to bude tvořené převážně kovem. Ani za hudební nástroj to považovat nemůžeš, protože prázdný arch papíru, který z toho nahoře trčí společně s písmeny, jež jsou vepsané na klapkách jasně naznačí, že půjde o nějaké zařízení k… čemu přesně? Tisku?

„Ehm, nevím, kdo jste a co tady děláte, ale jestli jde o Penfielda tak…“ Zarazí se a sklouzne po tobě váhavým pohledem, než jím zase zakotví ve tvé tváři, zatímco si od tebe udržuje zdánlivě bezpečný odstup. Kdyby jen věděla.

„Co po mě chcete? Žádnou Angelu neznám. A rozhodně neznám vás. Poslal vás snad někdo z nakladatelství?“ Evidentně rezignuje na to, aby cokoliv předstírala, ale to pochopitelné zmatení a také jisté obavy, jenž z ní vyzařují, jsou doslova hmatatelné.  

Vera De Lacey

 „Rodinný přítel? Tak to chápu, že je rozhodně pozvání, které nemůžete odmítnout.“ Oplatí ti úsměv mladá žena, kterou to nijak nepohorší, že tu nakonec nezůstanete domluvenou dobu. „V tom případě moment, zapíšu si to a… bude to jen jedna noc.“ Vytáhne si knihu, ve které si něco doplní a pár věcí zaškrtá. Chvíli se ozývá jen škrábání pera po papíru, než jej odloží na dřevěnou desku stolu a opět k tobě vzhlédne, abyste dorovnaly otevřený účet. Nakonec díky tomu i něco ušetříš, i když zcela jistě by bylo lepší vyhnout se takovýmto problémům i za těch pár šekelů, které by stál váš pobyt zde. Ale teď už je jedno přemýšlet nad tím, co by kdyby… Nemáš na to především čas. Avšak ještě než se vydáš si zabalit, svěříš se Natalie ještě s něčím. Hledal by tě tu Robert? Kdo ví, ale teď tu na něj bude v takovém případě čekat zpráva.

„Jistě… Tmavovlasý gentleman. Hmm, vyřídím.“ Rozšíří se jí úsměv ještě o něco více a dle jejího výrazu máš tušení, k čemu směrují její myšlenky. Přeci jen si byla vdova, co sem jezdila poslední měsíce skoro až s železnou pravidelností. Dokonce skutečně i za tmavovlasým gentlemanem, i když jiným. Představa ale jak by se tvářila, kdyby sem však přišel sám vévoda, však byla o to zábavnější.

„Dobře, budu tady.“ Vyprovodí tě pak stále s dobrou náladou, zatímco ty se vydáš do schodů, abys vše potřebné sbalila. Otevřeš dveře a váš pokoj je prázdný. Tedy v tom smyslu, že tě tu nikdo nečeká. Věci jsou na svých místech, i když trochu rozházené díky rannímu shonu. Teď bude třeba zase všechno pobalit, naskládat do kufrů a v ideálním případě na nic nezapomenout. No… chvíli ti to zabere. Přeci jen balíš věci sobě a své sestře a pořád to nemůžeš do kufrů naházet jen tak bez ladu a skladu. Zvláště pak ne samotné šaty. Především ty, které sis nechala šít na tu dnešní událost, na kterou… no, kdo ví, jestli nakonec půjdeš. Zcela jistě ti nikdo bránit nebude. Však William ti poskytl možnost si skutečně dělat, co se ti zachce.

Zabalíš tedy své kufry, a nakonec i sestřiny. Musí se nechat, že jak stojí takto vedle sebe, je to úctyhodná sbírka. Tedy především díky Priscille, jejíž množství kufrů vydá za dvě Veřina. Buďto to budeš postupně odnášet dolů sama a nejenom, že to bude trvat, ale také to nebude zrovna lehká práce a nebo si požádáš o pomoc. To nakonec zvolíš za nejvhodnější variantu. Však tu máš k ruce šest mužů z vévodovy ochranky. Stačí říct dvěma z nich a nebudeš muset ani hnout prstem. Pobereš tedy pouze nějaká menší osobní zavazadla a o zbytek se po tvém vybídnutí skutečně postarají ti ostatní. Pouze Natalie se tváří poněkud překvapeně, když před ní projde dvojice mužů v těžkých pláštích s meči u pasu. Alespoň, že ty pušky nechali u koní. Naštěstí to už máš zaplaceno a tím spíše si pospíšíš ke kočáru, aby ses vyhnula zbytečným otázkám.

Nakonec to netrvá až tak dlouho, než uslyšíš, jak jsou kufry naloženy a muži se vrátí ke svým koním. To už ale sedíš v kočáru, jenž se za malou chvíli opět rozjede, abyste se vydali zpátky do Zahrad.

Slunce se opět o něco více sklonilo k západu a letmý pohled na hodinky prozradí, že toho času už skutečně moc nemáš. Samozřejmě ta společenská akce nemá pevný začátek. Hosté se tam dost možná budou trousit po část večera podobně jako na jiné společenské akce, kterých si byla účastníkem, přesto… Vjedete do zlátnoucí aleje vedoucí k vévodovu sídlu. Ne, teď už víš, že začátek určitě nestihneš. Snad kdyby si vynechala večeři… Tak snad?

Rozhodně tě čeká dost hektický podvečer. Jako kdyby zbytek dne byl klidný…