Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Vždy k službám, madam.“ Ušklíbne se přátelsky Noah na tvou poznámku o osobním Tajném. „Tedy… No, možná ne vždy. Víš, jak se věci mají, tak ne, že mě budeš chytat za slovo.“ Vyhrkne náhle menší upřesnění nebo spíše opravu. „Řekněme k službám, když má zrovna čas. Což je někdy… komplikované.“ Uteče mu tiché uchechtnutí, ale více už k tomu nedodává.

Nasednete tedy zpátky do sedel koní a vyjedete.

„Cestu zpátky? Ale ano. Však už jsem v tom hotelu párkrát byl. Bude stačit dostat se na jednu z větších tříd a pak už to bude brnkačka.“ Pronese sebejistě Noah, zatímco podkovy zvoní o dláždění a slunce se nekompromisně schovává za siluety vysokých městských budov, jejichž protáhlými stíny střídavě projíždíte.

Brzy skutečně dojedete na jednu z širších ulic, která je lemovaná množstvím obchodů a podniků, stejně jako nápadnějším náměstím, které se před vámi tyčí. Noah se ani příliš dlouze nerozhlíží, než zvolí směr právě k onomu náměstí, a tak pokračujete. Představa, co bude říkat Alex na to, že se ti podařilo vyřešit literární záhadu, jenž tě měsíce sužovala, je sama o sobě také záhadou. Bude za to rád, nebo se opět setkáš s tím lehce vyčítavým pohledem, protože zrovna tohle nebude považovat za jednu z těch bezpečných činností, co tě nedostanou do problémů, jak si mu slíbila?

No, jsi si poměrně jistá, že pokud bys mu vypověděla celé pozadí této eskapády dost možná si vysloužíš i povytažené obočí. To ale zjistíš nejdříve za pár dnů.

Skutečně to netrvá dlouho a poslední paprsky slunce se vytratí z ulic Nového Jeruzaléma, kde je nahradí umělé světlo z plynových lamp. Stíny se protáhnou a do těla se zakousne chlad. Není to tak hrozné jako včera. Přeci jen nesněží a teplota zcela jistě nebude ani kolem nuly, ale i tak je to znatelné ochlazení po tom jinak teplém dni.

První zhruba polovinu cesty si s tebou Noah vcelku živě povídal. Dokonce ses dozvěděla něco i o těch bleších trzích, odkud si někteří lidé skutečně mohou přinést i opravdové blechy a nebo hůř štěnice, pokud nejsou zrovna pozorní. Jinak to byla z jeho vyprávění zajímavá místa, kde se dalo narazit vlastně na cokoliv. Dokonce sám naznačil, že se mu poštěstilo párkrát najít něco, co i přímo odkazovalo na éru zlatého města před tisíciletími. Zbytky artefaktů a památek na tu dávnou dobu vyskládané mezi zaprášenou památkou na mrtvého pradědečka. Byla to zvláštní představa, ale kde jinde by se takové věci měly nacházet, když ne zrovna zde. Přesto ty sama si v rukou měla zatím pouze ten jediný relikviář, a ještě Ramielův krystal, ve kterém si nechala platbu za svou cestu pryč.

Možná by ses i více vyptávala, ale Noah se na druhou část cesty začne stále více odmlčovat a všímáš si, jak je více zamyšlený. Rozhodně to byl dlouhý den. A ani tato cesta rozhodně není až tak krátká. A tak, když se dostáváte do míst, které už poznáváš a předznamenávají, že tady za rohem už byste měli vjet do ulice s tvým hotelem, je dávno tma, a i na řádnou večeři je už docela pozdě. Na druhou stranu, ty si ji můžeš dát, kdy chceš. Tedy za předpokladu, že si ji někde seženeš.  

Zastavíte na ulici kousek od vstupu do hotelu, kde oba sesednete ze sedel. Noah se chopí tvého kufru, ale když se na tebe otočí, všimneš si, jak se zamračí. Ne, nikdo jiný kolem tebe není a přesto se tváří tak… zvláštně.

„Del, možná by ses měla…“ Udělá k tobě náhle pár rychlých kroků a chytí tě zničehonic za paži, snad jako kdyby tě chtěl podepřít. „…Posadit. Opravdu. Teď hned.“ Ta slova ti nedávají smysl stejně jako jeho zničehonic tak smrtelně vážný výraz, který u Noaha vídáš jindy tak zřídka. Cítíš se dobře. Ano, mohlo by být o trochu tepleji a něco do žaludku by se také hodilo, ale rozhodně to není něco, co by tě jakkoliv omezovalo.  

„Myslím to vážně.“ Dodá rychle, zatímco tě spěšně vede, nebo to alespoň zkusí, k zídce, která lemuje začátek schodiště vedoucího k hotelu.

Náznak starosti vepsané do tváře Noaha mne přiměje se pokusit co nejvíce… Nevím, uklidnit se? Ne, to ne. Jen… Tvářit se vyrovnaně, neopakovat všechna ta drobná gesta a pohyby rukou… Nestalo se nic, kvůli čemu by měl mít starost. Zvládla jsem to. Mám kufr a Sofie zážitek, který jí snad zabrání v psaní dalších knih… Raději mu tak vyprávím o tom, jak to celé bylo. Nakonec to není ani dlouhý příběh, sotva pár vět… V porovnání s tím, kolik času jsem věnovala přemýšlení a rozčilování nad záhadným Oscarem Penfieldem a jeho tvorbou to je opravdu směšné.

„Já ji… Svým způsobem chápu, taky jsem často fantazírovala… O věcech. O životě… Měla dokonce v polici podobné knihy jako jsem mívala já,“ zastanu se Sofie – a samotnou mne to překvapí. „Hm, tak s věkem říkáš? Tedy, pána v letech poučujícího mládež, aby si vážili poklidných chvil svého života jsem si představovala trochu jinak,“ poznamenám s náznakem úsměvu na rtech. Ačkoliv… Nudné poklidné chvíle, kdy se kolem nestřílí a nevybuchuje rozhodně patří mezi mé oblíbené.

Noah se i rozpovídá o Covington square. Ten název ani místo mi nic neříkají, vlastně jsem zcela jistě ani nikdy nebyla na bleším trhu. Je to vlastně pro mne zvláštní představa – chodit na místo, kde bych nakupovala věci, které patřily někomu jinému. Třeba někomu mrtvému. Někomu, kdo tu věc používal přede mnou. Jen při té představě lehce nakrčím nos a potřesu hlavou.

„Hm… Tohle je pro mě vlastně stále dost vzdálený a cizí svět. Pošty, bleší trhy…“ poznamenám polohlasně.

Sotva spatřím Noahův vědoucný úsměv, tak na okamžik uhnu pohledem. Není to něco, na co bych chtěla být hrdá. Byla to jen mladá dívka, která sotva dospěla v ženu… Pohled na to, jak se přede mnou krčila na zemi a plazila se po všech čtyřech není něco, co by mne těšilo a potřebovala bych si to přehrávat v hlavě kvůli dobrému pocitu. Přesto jsem to udělala, ani na okamžik jsem nezaváhala.

„Spíše jsem jí názorně předvedla, jak tenká hranice je mezi fikcí a skutečností,“ připustím opatrně a dál to už nerozvádím. Profesní tajemství… Svými dalšími slovy mě ovšem Noah rozhodí.

Překvapeně zamrkám a vzápětí přemýšlivě přimhouřím oči ve snaze odhadnout, jestli si mě Noah jen dobírá nebo to myslel vážně. Já? Tajná? To je… Absurdní představa. Z mnoha důvodů.

„Ne, byla bych strašná Tajná,“ potřesu hlavou a levý koutek se mi zhoupne nahoru v drobném úšklebku. I když… Dokáži si představit, jak by mé schopnosti mohli být užitečné. Tichá smrt. Vlastně by to pro mne nebylo nic zase tak nového, Dumah přeci byla voják. Ovšem jednu věc bych na rozdíl od ní bych už nedokázala. Slepě poslouchat cizí příkazy… Jak mi to tehdy říkala Yan? Měla svůj příkaz a nic jiného ji nezajímalo.

Jakmile mě Noah vybídne, kufr mu podám. Věděla jsem, že se na něj můžu spolehnout. „Jen papír, kontrolovala jsem to,“ přitakám, zatímco pohledem kloužu po dírách a škrábancích, kterých na kufru není zrovna málo. Vlastně mě ani nepřekvapí, že Noah z pouhého pohledu dokážeš odhadnout, čím se do kufru střílelo.

„Puška. Hm, tehdy jsem vlastně jednu z nich poprvé držela v ruce… No, jsem vážně ráda, že jsem z ní nemusela střílet, nedopadlo by to dobře,“ poznamenám, tentokrát… Opatrně. Vzpomínám si, jak Noah včera reagoval na moji zmínku právě o tomhle večeru – přesto dnes je to on, kdo na to jako první zavedl řeč.

„… jako celá věčnost, že?“ šeptnu tiše, aniž bych z Noaha spustila oči. „Den, kdy jsi mě dostal na starost…“ nakloním hlavu na okamžik ke straně.

Nostalgická chvilka je ovšem rychle za námi. Čím dál více se šeří a už není důvod se zde zdržovat, zvláště když se Noahovi podaří vymyslet, jak převézt na koni moje nečekané zavazadlo. Nijak mu nerozporuji, když se rozhodně vést kufru na svém koni před sebou, bude to tak jistější, mě by ještě někde cestou s mým štěstím spadl.

„Vlastně… Nečekaně úspěšný. Po tom debaklu s madam Wolstonovou jsem nevěřila tomu, že by se to podařilo. Někdy se vážně vyplatí mít svého… Hm, jak jsi říkal? Osobního Tajného,“ usměji se na něj, o poznání klidnější a uvolněnější, než když jsem vyšla z toho domu.

Do sedla se pobízet dvakrát nenechám, po vzoru Noaha se vytáhnu do sedla a počkám až si před sebou srovná kufr. Naposledy se ohlédnu směrem k domu pana Birchleyho a jeho vnučky Sofie. Jeden z nich bude na moji návštěvu ještě dlouho vzpomínat… Ale nešlo to jinak… Jak se na to bude asi tvářit Alex? Povzdechnu si. Abych se to dozvěděla, tak by tu nejdříve musel být, a to zřejmě ještě pár dní potrvá…

„Tak doufám, že si pamatuješ cestu zpátky do hotelu, protože já zcela určitě ne,“ prohodím směrem k Noahovi, zatímco koně pobídnu, aby se zařadil po boku toho jeho.

Vera De Lacey

„Počkat, jak to myslíte jen já…?“ Viditelně pan Hayland znejistí, když předneseš své přání a přimhouří pátravě oči. „..Madam.“ Dodá po jisté odmlce, jako kdyby si až teď vzpomněl, že mu z řeči něco důležitého vypadlo. Jeho tmavé oči jen nevěřícně kmitnou z tebe na pětici zbývajících ochránců, jenž ti byli přiděleni. Muž před tebou se nadechne, pootevře ústa, jako kdyby chtěl něco říct, ale pak je zase zavře a jen potřese hlavou. Zcela jistě by dle jeho výrazu tato první verze nebyla něco vhodného pro dámu.

„Madam…“ Vysloví to slovo opatrně a s patrným přemáháním. „Jistě, jak si přejete. Ovšem… Se vší úctou tohle není zrovna...“ Ovšem větu už nedokončí, protože ty ani na jeho odpověď nečekáš. Své si řekla a snažíš se co možná nejrychleji vyklidit pole. Jeho poslední slova se tak opírají do tvých zad, zatímco ho tam necháváš poněkud strnule a zaraženě stát.

Ty ale musíš pospíchat. Musíš stihnout večeři! A raději se ani nezamýšlet nad tím, jak tohle celé bylo značně netaktní. Ovšem pořád si byla ty v roli pána, který si mohl rozkazovat co chtěl a on byl voják nebo sluha a nebo kdo ví co, takže mu nezbývalo než poslechnout přání svého zaměstnavatele, jakkoliv se mu to nemuselo líbit.

A tak se vydáš do domu. Z tvých příprav tě ale záhy vyruší pan Harrington, aby tě společně se sestrou odvedl do jídelny. Skutečně si zde nikdy nebyla, ale je to prostorná a honosně zařízená místnost. Ostatně nic jiného by si od prostor tohoto sídla nečekala.

Jste usazeny a vše je před vás nachystáno. Stůl osvětluje kromě křišťálových lustrů také několik víceramenných svícnů s čerstvě zapálenými svíčkami. Stříbrné příbory se blyští v mihotavém světle a jídlo skutečně lákavě voní. Brzy dokonce do tvé sklenici jeden ze sluhů nalije i porci červeného vína. Pokud projevíš zájem, ukáže ti úslužně i etiketu, ale víno zrovna není něco, v čem by ses vyznala. Některé druhy znáš, především díky Philipovi, ale kromě exoticky znějících názvů ti toho příliš neevokují. Žádný charakteristický chuťový profil tak od nápoje nečekáš a jsi pak vcelku příjemně překvapená. Není ani tak trpké, jak bys čekala od červeného vína. Je vcelku lehké a viditelně bude mít nižší obsah tříslovin, takže se snadno pije a na jazyku zanechává chuť vyzrálých lesních plodů.

Priscilla, která si jej nechá také nalít, na sklenku ze začátku hledí poněkud podezíravě, než nakonec ochutná a dle jejího výrazu překvapení tohoto dne ještě nekončí.

„Takže vše šlo… dobře?“ Zeptá se tě poté, co polkne víno. „Komplikace. Vero… já pořád nevím. O co tu jde? Proč musíme být zrovna zde.“ Ztlumí hlas a těkne pohledem k služebnictvu, jenž se tváří, že vás nevnímá až do momentu, než bude třeba, aby vám byli k ruce, avšak skutečnost je jistě zcela jiná. „Ne, že bych si stěžovala. To vůbec. Ale… Ale je to zvláštní. Sama to moc dobře víš.“ Podotkne, než se opět usadí zpátky na židli, z které se pomalu už zvedala.

Tvá další slova o zahradách a programu ji ale nijak nepotěší, jak bys snad mohla čekat, ale místo toho se na tebe zamračí. Skutečně zamračí. „Po zahradách?“ Zopakuje po tobě s nakrčenými rty. „To znamená, že nikam nepůjdeme… A budeme jen zde.“ Procedí ty věty s těžko skrývaným popuzením. Nevypadá to, že je naladěná na stejnou strunu jako ty. Však zatím si ji dnešní den za sebou vláčela jako šáteček, aniž by cokoliv pořádně chápala.

„Pod kontrolou? A proto se budeme procházet po zahradách?“ Povytáhne obočí, ale pak od tebe skoro až demonstrativně odvrátí pohled a raději zakrojí nožem do masa, které má před sebou na talíři. „Že to tak nezní…“ Uslyšíš to tiché zamumlání, zatímco krájí svědomitě maso, ale už k tobě nevzhlédne.

Delilah Blair Flanagan

Noah tě sleduje se zájmem a také jistou stopou starosti. Je těžké uvědomit si, jak moc se vlastní emoce vepisují do tváře, postoje těla a celkového vyzařování. A že ty si jich teď prožila celkem dost, i když to celé trvalo vlastně jen pár okamžiků. Jistě něco na tobě musí být vidět… A nebo snad Noah vidí víc než jen pár trhavých pohybů a maličko zrychlený dech?

„To věci málokdy jsou…“ Vstoupí ti do toho krátký Noahův povzdech, ale pak už tě nepřerušuje a ty můžeš začít povídat. Tedy není to nějaká divoká historka. Není moc co říct. Prostě se jen kufr dostal do ne zrovna vhodných rukou a k dívce, která vůbec netušila, že ta spousta hustě popsaných papírů s vůní vína a střelného prachu není jen něčí bláznivá fikce, ale opravdový život.

„Vnučka? Dvacet let? Hmmh, někdy mi přijde, že se jisté dámy skutečně v životě nudí a přejí si něco, co by ve skutečnosti nechtěly. Lidé až s věkem ocení klid u skleničky něčeho dobrého, kdy se kolem nestřílí ani nic nevybuchuje. I když by to někomu mohlo přijít moc… nudné.“ Ušklíbne se.

„Ale Covington square? Ano, tam bývá bleší trh každou druhou neděli. Bývá to docela velké. Lidé se tam snaží zbavit nějakých cetek, starého nábytku a dědictví po mrtvých příbuzných. Je tam také docela velká část, kde se směňují knihy. Možná proto…“ Zamyslí se. „Většinou tam ale nedochází k nějakým větším nezákonným obchodům. Spíš jen drobná šmelina. Větší ryby si hrají na jiném písečku.“ Dopoví ti něco, o čem tohle celé vlastně nebylo, ale je to takový postřeh z pohledu Tajného. Pro Noaha asi některá místa nebudou prostě jen náměstím, hokynářstvím nebo snad prostou putykou.  

„Takže si slečně názorně vysvětlila, že život není tak růžový… hmm?“ Povytáhne Noah lehce obočí a koutek rtů mu cukne do vědoucného úsměvu. Trochu zamyšleně si tě prohlíží a dost možná mu hlavou jedou možnosti toho, jak tohle celé vysvětlování mohlo probíhat.

„No, detaily tvého vyjednávání budu brát jako profesní tajemství. Hlavní je, že dům nehoří a s trochou štěstí jí jedna návštěva od nejvěrnější čtenářky stačila. Hmm, víš, že bys nebyla až tak špatná Tajná?“ Nakloní hlavou do strany, zatímco jeho očí přelétnou nejdříve tebe, než ti sklouznou přes rameno kamsi dozadu snad jako kdyby se chtěl ujistit, že z domu skutečně nestoupá kouř.

„Jistě. Nějak to vymyslím. Podej mi to.“ Vybídne tě a vezme si od tebe kufr, který potěžká v rukách. „Asi v tom bude skutečně jen papír, co? Ale tedy… Tohle zavazadlo má jistou minulost co?“ Přejede bříškem prstu po jedné z děr od kulek a mhouříc oči si jej o to pozorněji prohlédne a přetočí jej v rukou. „To není od pistole. Nějaký větší kalibr, že?“ Zvedne k tobě pohled od roztřepených okrajů těch několika děr. „Jistě.. Ten večer. To vaše přepadení… Hmm, zdá se to opravdu dávno.“ Přivře na chvíli oči. Ano, ten večer byl rozhodně divoký. A také to byl večer, kdy jste se vy dva poprvé setkali. Kdo by to byl řekl, že tu budete po skoro roce opět stát spolu a držet v ruce tuhle připomínku dní minulých.

„Tak… To bychom měli vyřešenou literární záhadu a jednu dívku, co se střetla s realitou. Řekl bych úspěšný den, ne?“ Otočí se na tebe krátce přes rameno, než začne připevňovat kufr k sedlu svého koně. Nakonec si ho nechá před sebou, aby jej mohl za cesty přidržovat na místě. Nebude to zrovna nejpohodlnější, ale za současných podmínek a snad i díky tomu, že zavazadlo není až tak těžké, to bude asi nejlepší možná varianta.

„Asi pojedeme, ne? S takovou se do půl hodiny plně setmí a především ochladí.“ Kývne na tebe, zatímco se sám vyhoupne do sedla svého koně a poposune si kufr tak, aby mu příliš nezavazel.

Je děsivé, jak velký stín dokáže vrhnout jedna jediná myšlenka. Věc, která by mne neměla nikdy napadnout, přesto se přistihnu, že stojím nad vyděšenou dívkou a obhajuji sama před sebou, proč bych ji neměla zabít. Lidé a jejich bezcenné životy. Nedá se jim věřit, kolikrát jsem se o tom už přesvědčila? Kolik takových smrtelných duší jsem od svého Probuzení ušetřila a vymstilo se mi to? Kolik jsem si jich už za všechny své životy vzala. O dva více nebo méně – nemohlo by mi na tom záležet méně. Stačilo si vzpomenout na Bartholomewe. Fernsbyho. Kněžího v chrámu Lháře a všechny jeho smrtelné přisluhovače.

Jakkoliv ovšem okamžitě tuhle představu zaplaším, na jazyku mi zůstane zemitá chuť hlíny a listí. Nás obě lidé zklamali. Přesto taková nejsem. Nedokázala bych to děvče a jejího dědu jen tak zabít. Zatím. To plíživé vědomí toho, že jednou by mohl přijít den, kdy by mi to přišlo jako jediné řešení situace…

Jenže dnes to nebude. Dnes stojím nad k smrti vyděšeným děvčetem a nemilosrdně přikládám další a další polínka do už plápolajícího ohně. I to by se staré Delilah zdálo kruté, ovšem já potřebuji, aby se mě bála. Aby byl její strach z toho, co by se mohlo stát větší než lákavost představy to udělat. Sofie se tentokrát už nevzmůže ani na jiskřičku odporu, okamžitě se vším souhlasí. Nezbývá mi než doufat, že si tuhle cennou životní lekci zapamatuješ a skutečně udělá to, o co ji žádám.

„Jsme tedy domluvené. Žádné další knihy,“ zopakuji pro jistotu ještě jednou. Naposledy si Sofii prohlédnu. Více nedodávám, zkrátka se jen otočím a rychlým krokem opustím pokoj. Dveře za sebou nezavírám, namísto toho pokračuji chodbou ke schodišti, které seběhnu až dolů.

V přízemí narazím na starého pána. Drží v náručí velkého zrzavého kocoura. Něco mi říká, že těch koček tady bude dost možná ještě více. Nezastavím se, pouze zvolním krok. „Ano, Sofii se udělalo nevolno, měl byste jí donést horký čaj, pane Birchley,“ společně se sklenkou něčeho ostřejšího a pak ji obejmout. A na nic se neptat. „To není nutné, vyprovodím se sama, běžte raději za vaší vnučkou. Hezký večer, pane Birchley,“ dodám ještě ode dveří, ve kterých se na krátkou chvíli zastavím a ohlédnu se jeho směrem. Pak už jen jediným krokem překonám práh. Ozve se cvaknutí, jak za sebou zavřu domovní dveře.

Zastavím se až kousek od domu. Chvíli jen stojím na chodníku a zhluboka dýchám. Tlukot srdce cítím v krku i ve spáncích, těžký hřmotný tlukot se ozývá ze všech stran. Vážně jsem to udělala. Zvládla jsem to? Vyděsila jsem ji málem k smrt. K smrti… Pohledem zatěkám po ulici kolem sebe. Slunce ještě nezapadlo, jen se stíny protáhly a šero zhoustlo. To jsem v tom domě byla opravdu… Tak krátce? Čtvrt hodiny? Dvacet minut? Připadá mi to… Tak neuvěřitelné. Kolik hodin jsem strávila nad těmi knihami i myšlenkami o tom, co všechno Penfieldovi provedu. Co mu řeknu!

A nakonec to celé trvalo prchavý okamžik.

Kousnu se do rtu a potřesu hlavou. Znovu očima přelétnu po ulici topící se v posledním večerním světle zapadajícího slunce a zastavím se pohledem na Noahovi stojícím v nedalekém parčíku s oběma koňmi. Nadechnu se a pokračuji směrem k němu.

Při jeho poznámce jen slabě pousměji. Koutky rtů mi cuknou do té nejisté grimasy, ale nezasměji se. Jak málo stačilo, abych to tam musela doopravdy zapálit? Krátce se ošiju, jak mi po páteři sklouzne to mrazivé zašimrání a teprve teď si uvědomím, že madlo kufru svírám natolik pevně, až mi bělají klouby.

„Vážně?“ tak trochu provinile uhnu pohledem. „Tedy… Ne. Vlastně ano, jsem v pořádku, jen jsem musela… Hm, nebylo to takové, jak jsem si to představovala,“ podaří se mi nakonec zformulovat myšlenku.

„Ale jinak ano, záhada vyřešena… Vnučka pana Birchleyho koupila kufr s mými rukopisy na bleším trhu. Říkala něco o Covington square? Vážně by mě zajímalo, jak se tam dostal, ale… No, na tom nezáleží,“ potřesu hlavou. „Takže tě zklamu, žádný komplot ani tajemství, co by rozbilo manželství,“ dodám přeci jen trochu odlehčeně. „Jen… Hm, byla tak… Mladá. Mohlo jí být sotva dvacet…“ povzdechnu si a mimoděk si prsty vjedu do vlasů. „Každopádně… Myslím, že po našem rozhovoru už žádné další knihy o Angele nebudou. Vysvětlila jsem jí, jak moc velký nerozum by to byl,“ dodám o poznání tišším hlasem. Mám z toho… Rozporuplné pocity. Jako bych to v Sofiině pokoji byla já a zároveň ne…

„Hm, každopádně… Řekni mi, prosím, že víš, jak tohle přivázat ke koni. Já… Nemohla jsem to tam nechat,“ zvednu kufr do úrovně pasu. Tohle jsem úplně nedomyslela a… No, jet na koni a držet kufr v ruce nezní jako něco, co bych chtěla absolvovat.

Delilah Blair Flanagan

Kufr, který se ti dostane do rukou je zcela bezpochyby ten původní. Těžko říct, proč si ho dívka nechala. Možná v sobě měl nádech dobrodružství. Něčeho zakázaného. Stejně jako ty rukopisy v něm ukryté. Celé to bylo jako jedno velké tajemství, které se teď ale vrátilo, aby ji kouslo do ruky. A kdyby jen kouslo. Hledí na tebe, jako kdyby si na ni mířila zbraní a rozhodovala se, jestli to celé neukončíš. Což vlastně není daleko od pravdy. Něco tam hluboko v tobě ti skutečně radí se pojistit. Udělat co je třeba, aby to bylo hotové. Však jsou to jen jejich životy. Nic až tak moc cenného. Stačilo by se jen trochu soustředit a po bledé kůži by vyběhly černé žíly jako podobné pavučině, než by po chvíli bolesti byl konec. Ona a její dědeček. Jen dva lidé. Kapka v moři… A pak tě to zarazí. To samotné uvažování, které by starou Delilah nikdy nenapadlo. Dumah? Tu zcela jistě. Ta na smrtelníky nehleděla nikdy jako na sobě rovné. Byly to jepice. Svůj život by kvůli jednomu z nich nikdy neobětovala. Byla jsi jí a přitom… nebyla. Jak by hleděla na tebe?

„Jistě… Jistě.“ Pokývá vehementně hlavou Sofie a vzlykne. Ne, skutečně už nevypadá, že by se s tebou chtěla hádat. Vlastně s tebou mít cokoliv společného. Vypadá jen jako malé vyděšené dítě, z kterého musela vyrůst teprve nedávno, klečící před tebou na zemi. „Žádné další knihy… Nebudou. Chápu.“ Očima zabloudí k tvému pasu, na kterém názorně ukážeš svou zbraň, kterou s sebou nosíš, i když máš i mnohem elegantnější způsoby, jak se o jiné postarat.

„Vlastní příběh…. Ale já… Ano, jistě!“ Přitaká ti, i když máš pocit, že se nad tím zrovna dlouze nezamyslela. Ale teď by ti zcela jistě odkývala kde co. Zacvakneš svůj kufr, kterého se chopíš a vyrazíš z pokoje, přičemž necháš vyděšenou a tiše vzlykající dívku v samotě jejího pokoje. Tady si už skončila.

Seběhneš schody do přízemí, kde se mineš se starým pánem Birchleym, který drží v rukou kočku. Je to zrzavý velký kocour. Žádná Berta. Ledaže by říkal všem kočkám takto. Na to se ale nevyptáváš. Tohle je místo, kde už není třeba být. A ten smrad kočičiny tě tu zrovna také nedrží.

„Ah, už odcházíte?“ Podiví se trochu zaraženě muž. „Počkejte… Otevřu…“ Dostane ze sebe chraplavě, zatímco se pokusí vydat tím stařeckým šouravým krokem ke dveřím, aby tě jako hosta vyprovodil, přesně jak se sluší a patří. Ty ale na něj čekat nemusíš. A s tím, jak pomalu jde, by to opravdu trvalo. Místo toho vezmeš za kliku a vyprovodíš se z domu sama. Podobně jako ses sem i pozvala.

 „…Vám.“ Ozve se ještě za tebou, ale to už tě ovane podzimní vzduch a vykročíš na zšeřelou ulici.  

Slunce opět o něco málo zapadlo, ale nebyla si tam až tak dlouho. Jak dlouho to celé mohlo trvat? Patnáct minut? Nějak tak. Na to, jak dlouho ses trápila v Provinciích nad každým novým dílem, tohle bylo vlastně… lehké. Ačkoliv dostat se sem naproti tomu byl docela oříšek. Po ulici prochází v dálce pár lidí, ale jinak je tu poměrně klid. Skutečně to není špatné místo. Klidné. Tiché…

„Takže? Byla literární záhada vyřešená?“ Otočí se na tebe Noah, když k němu dorazíš. Skutečně stojí ten kousek stranou s koňmi u takového menšího parčíku, který předěluje tuhle jinak poměrně celistvou ulici. „Hmm, necítím kouř. Jsme snad špatně?“ Začichá ve vzduchu, ale vidíš, že to je jen žert. Všimla sis, jak jeho oči, které už nejsou schované za černými brýlemi, poté co slunce pomalu zapadlo, sklouzly v první momentu ke kufru ve tvých rukách.

„Všechno v pořádku, Del? Vypadáš… trochu bledě.“ Promluví polohlasem, zatímco po tobě sklouzne jeho lehce starostlivý pohled.  

Zabodávám do dívky pohled zlatem žhnoucích očí, zatímco stojím uprostřed tichého pokoje. Vždy jsem si v takových chvílích připadala jako by ustrnula v čase, ukryla se před světem v prázdnu vlastního beztvarého světa. Ale nyní je to jiné. Nejsem v něm totiž sama. Sleduji dívku, jak naprázdno otevírá rty a prsty si vyděšeně ohmatává krk i uši. Připomíná mi to oblíbenou společenskou hru, která pro mne byla noční můrou každého večírku v uzavřeném kruhu. Pantomima. Jenže tohle není žádná hra a dívka přede mnou se zcela jistě nebaví.

Ovšem já také ne. Kolikrát jsem si v duchu opakovala, že to ne já, ale ostatní by se mne měli bát… Vidět narůstající strach a hrůzu v očích dívky je ovšem všechno, jen ne příjemné. Pocit zadostiučinění se vypaří v okamžiku, kdy přede mnou začne poplašeně couvat a zakopne. Svalí se bezmocně na zem, přesto ji ticho ze svých spárů ani na okamžik nepustí. Nedělám to ráda, ale… Musí to pochopit. Já jsem do tohohle domu nepřišla vyjednávat. A pokud to nejde po dobrém… Nehodlám tentokrát ustoupit ani o krok, příliš dlouho jsem nechávala věci i život kolem sebe plynout a schovávala se před tím vším nepříjemným, co se mi nelíbilo.

Netýrám Sofii dlouho, neprotahuji ten okamžik více než je nutné. Ublížit jí je to to poslední, co bych si přála, jakkoliv by pro mne bylo tak snadné to… Skončit. Dost možná by to bylo i jednodušší a jistější. Mohla bych se i postarat o pana Birchleyho a ulevit mu od břemene stáří. Vždyť co by s ním bylo bez Sofie? Byl by to… Akt milosrdenství. Avšak pouhá myšlenka na to mne naplňuje odporem k takovému činu – včetně sebe samé. Smrt z mých rukou už dávno nebylo milosrdná a na tohle jsem neměla právo. Jak mi to řekl Noah? Anděl milostivého konce. Už dlouho ne.

Ticho se společně s mými slovy rozplyne jako ranní opar nad městem. Pomalu vytáhnu ruce z kapes, nedělám žádné prudké pohyby. Shlížím na vyděšenou Sofii, připravená kdykoliv její výkřik či volání o pomoc zadusit v tichu. Ovšem dívka je naštěstí rozumná. Sice k smrti vyděšená, ale… Ano, rozumná. Pohledem střelím k posteli, ovšem, než stačím vykročit vpřed, sama k ní po všech čtyřech přileze a během chvíle tak spatří světlo světa moje ztracené zavazadlo.

Vlastně mě překvapí, že ty rukopisy v něm nechala. Schovávala. Ano, je to skutečně můj kufr. Tedy… Můj… Jakmile ho šoupne po zemi k mým nohám, pomalu k němu přidřepnu a prsty zamyšleně přejedu po hlubokém škrábanci, který za sebou zanechal výstřel. Takových je tam hned několik, včetně pár průstřelů. Kmitnu pohledem k její strachem stažené tváři. Zajímalo by mě, co si o tom myslela, když si ten kufr kupovala.

Ozve se cvaknutí, jak rozepnu obě kovové spony a zvednu víko kufru, abych nahlédla krátce dovnitř. Drobně povytáhnu obočí, když si všimnu, jak jsou listy v něm úhledně srovnané, a dokonce rozdělené do sedmi složek. Kolik vína a inkoustu padlo na všechny ty popsané papíry…

Zavřu ho a zase zajistím, vzápětí se chopím madla a se zavazadlem v ruce opět vstanu a narovnám se. Na rozdíl od Sofie, co se nadále krčí na zemi jako vyděšené zvíře. „Prosím!“ To slovo se mi nepříjemně zařízne hluboko do mysli.

Neovládnu se a na krátkou chvíli uhnu pohledem. Dlouze se nadechnu a s výdechem opět upřu svoji pozornost právě k ní. Já přeci nejsem tou, kdo by se měl cítit zle! A už vůbec ne mít výčitky svědomí. Věděla, že dělá špatnou věc, jinak by se neschovávala za poštovní schránkou svého dědy. „Neublížím nikomu z vás, pokud mi k tomu nedáš důvod, Sofie,“ řeknu tiše a přeci jen k ní udělám krok blíže. „Už žádné další knihy o Angele, rozumíme si? Pokud zjistím, že jsi tuhle naši dohodu porušila, vrátím se. Najdu si tě a postarám se o to, aby pan Penfield už nikdy nic nenapsal,“ pokračuji vážným tónem hlasu dál a mimoděk se dotknu revolveru u pasu. „Ber tohle jako… Příležitost. Píšeš dobře a Penfield má teď zvučné jméno. Napiš svůj vlastní příběh a na ten můj zapomeň,“ dodám smířlivě.

„A ve tvém vlastním zájmu, Sofie… Nech si tohle celé pro sebe. Stejně by ti nikdo neuvěřil, a pokud ano, tak… Pán s tebou. Tam venku jsou i horší lidé, než byl Fernsby,“ zamračím se. Taková hloupost. Celá tahle věc… Ostře vydechnu a potřesu hlavou.

S tím ukročím stranou, a nakonec se otočím k Sofii zády. Rychlým krokem se i s kufrem v ruce rozejdu pryč z pokoje. Tady jsem skončila. Srdce mi buší a neklidně poskakuje v hrudi, zatímco mířím bez rozloučení ven.  

Vera De Lacey

„Večer?“ Zeptá se tě jeden z tvého doprovodu, který se ti před tím představil jako Hayland. Je to vysoký muž, jenž tě převyšuje skoro o dvě hlavy. Dle širokých ramen bude dobře stavěný a na jeho tváři jsou krátce střižené vousy ve stejné hnědé barvě, jako jsou i jeho vlasy. Vypadá, že mu bude dobře přes třicet. A když stojíš naproti němu připadáš si ještě menší než ve skutečnosti seš. Tím spíše, když jej o něco žádáš nebo vlastně přikazuješ.

„Kdy přesně, madam?“ Zeptá se tě, zatímco cítíš na sobě jeho bystrý pohled. Ano i teď z něj máš pocit, jako kdyby tě hodnotil. Dělal si o tobě představu, kterou pak založí do škatulky k dalším podobným. Můžeš si jen domýšlet, co by na ní bylo napsané. Nejspíš ale nic heroického.

„Hodinu a půl? No… dobře. Jak si přejete, madam.“ Máš pocit, že si snad krátce povzdechl? Nejspíš ano a nevypadá z tvého požadavku zrovna dvakrát nadšeně a rozhodně to nezvládá maskovat s takovou jistotou jako zdejší služebnictvo. Přesto ti neodporuje, i když si o tom zcela jistě myslí své. To však už není tvůj problém. Ty máš teď totiž zcela jiné. A to stihnout večeři a také se dostatečně reprezentativně upravit, abys večer nedělala ostudu svému alter egu.

Služebnictvo se tě opět ujme a dokonce pan Harrington, který byl nejspíše vévodou přiřazen k tomu, aby se o vás během vašeho pobytu staral, tě doprovodí zpátky do části s pokoji pro hosty. „Jistě, doprovodím vás tam. Nemusíte se ale bát. Část, ve které jsou vaše pokoje je také ve východním křídle, takže to není až tak daleko.“ Ubezpečí tě odměřeně, než najdeš klid ve svém pokoji. „Kam chcete složit, které kufry?“ Zeptá se tě ještě krátce a tak můžeš určit, které z kufrů mají sluhové jdoucí za vámi zanést buďto do prvního nebo druhého pokoje patřícího Priscille.

Když je vše zařízeno a domluveno, můžeš konečně zavřít dveře a být opět sama. Pistole, kterou ti dala Mallory je skutečně pěkný kousek, zdobený, a snad by se dala považovat i za doplněk garderóby, kdyby to i tak nebyla smrtící zbraň. Tedy za předpokladu, že by ses správně trefila. Tenhle model neměl zásobníky jako klasické pistole, ale zato se dospělému muži vlezl bez problémů do dlaně. Do tvých malých ruček se mu to sice až tak nedaří, ale i tak je to drobný kousek, který se oproti puškám a klasickým pistolím, se kterými jste s Mal trénovaly jindy, zdál spíše jako dětská hračka.

Vložíš derringera do kabelky, kam se s přehledem vejde, než se začneš oblékat. Tedy… Brzy zjistíš, že bude nejlepší se nejdříve najíst a o pomoc s oblékáním poprosit někoho ze služebnictva. Přeci jen to u takovýchto šatů je pomalu nutnost, pokud u toho nechceš frustrovaně supět a bojovat s každým háčkem a nebo šňůrkou. Vlastně dost možná tu bude i někdo, kdo by ti mohl pomoci nejenom s šaty ale i účesem. Jak to říkal vévoda? Stačí si jen přát.

Vyrazíš proto raději nejdříve na večeři. Pan Harrington tebe i sestru doprovodí do jídelny, kterou se line vůně teplého jídla a na dlouhém lakovaném stole z tmavého dřeva už stojí několik talířů zakrytých stříbrnými poklopy.

„Budete si přát k jídlu víno, dámy?“ Zeptá se jeden ze sluhů, zatímco vás jiná dvojice usadí a přisune vám židle. Nemusíte nic dělat. Stačí si poručit a jste obslouženy.

V porcelánové terině je zde silně masově vonící polévka a pak pod poklopem šťavnatě se tvářící vepřová pečeně se zeleninou, kterou vám čerstvě nakrájí. Je to jako sledovat divadlo, které se odehrává před vašima očima, a především jen pro vás.

Priscilla ani nedutá a jen to celé fascinovaně pozoruje. Než nakonec… Můžete jíst.

Delilah Blair Flanagan

Tvoje rozhořčení tváří v tvář té dívce, která absolutně netuší, čeho se dopustila, nabírá na síle. A ještě ke všemu si tě dovoluje o něčem poučovat a snad i… zpochybňovat? To už je ale poslední kapka. Síla ve tvém těle se vzedme a ucítíš, jak ti jejích pár jiskřiček přeběhne po klikatících se šedozlatých liniích vepsaných na kůži pravé paže.

A tak jí to všechno povíš. Tedy ne všechno. Ostatně to si mohla přečíst v tvých rukopisech, které do té doby viditelně považovala za fikci. Nebylo se čemu divit, bylo tam zmrtvých vstání, andělé i monstra dávných věků. Rozhodně to nepůsobilo jako něčí životopis. Ve tvém novém světě, který se ti otevřel ani ne před dvěma roky, ale tohle nebylo nic až tak moc zvláštního a od té doby se z toho stala realita. Někdy dosti krutá realita.

„Co to po….“ Utneš její řeč v půli slova. Je to jako když šmiknou bezzvučně nůžky. Prostě najednou je přetneš. Vše se potopí do ticha a tobě se do očí vlije tekuté zlato. Se zarazí, znovu otevře ústa, snad jako kdyby se snažila něco říct, ale nic z nich nevyjde. Zkusí to ještě jednou a také bezvýsledně. Nemá šanci to dokonalé ticho zlomit. Překvapeně zamrká a chytne se za krk a pak jí ruce vystoupají k uším snad v myšlence, že ohluchla?

Vytřeští ty šedavé oči a s čirou hrůzou na tebe pohlédne. Vaše oči se setkají a ať už v těch tvých vidí cokoliv, rychle couvne. Je to překotný pohyb, při kterém zavadí o roh postele, o který klopýtne tak nešikovně, až se svalí na zem. Ani tentokrát se neozve žádné bouchnutí, či poplašené vyjeknutí, které se jí však dle jejího výrazu muselo vydrat z hrdla. Ne, vše je tiché. Jako obraz.

Tedy až do chvíle, než vše opět jedinou myšlenkou zrušíš a ložnicí se znovu rozezní tvá slova, jenž po těch pár momentech ticha působí až nezvykle hlasitě. Rozhodně je Sofie nepřeslechne. Ta teď klečí na zemi a vyděšeně k tobě vzhlíží.

„Tam… T-tam… pod postelí!“ Ukáže roztřesenou rukou ke své posteli, jenž je tak úhledně ustlaná. Ovšem, než aby snad čekala, jestli se uráčíš si pro něj zajít, doplazí se po čtyřech ten kousek k okraji postele, pod kterou sáhne a pak… Vytáhne kufr, který poznáváš. Ještě aby ne. Balila si do něj věci tehdy ve vile u moře. Nebo spíše dohlížela na to, aby byly pečlivě zabalené. Dokonce si všimneš i toho páru děr po kulkách a několika odřenin, jenž vypovídají o jeho divoké minulosti.

„Tady… V-vemte si.. to!“ Koktá Sofie, zatímco se zapře do kufru a pošle ti ho smykem po zemi až k tvým nohám. Pokud se skutečně podíváš dovnitř, najdeš tam své rukopisy. Tentokrát ale nejsou rozházené všude kolem, ale úhledně složené v několika složkách. Přesněji sedmi složkách. Někdo si musel dát práci s tím, aby všechny papíry přetřídil. Tedy někdo… Viník ti byl zcela jasný. Krčil se před tebou.

Sofie byla ve tváři bledá jako kdyby právě zahlédla vlastní smrt.

„Je váš… Stačí? Jen nám neubližujte… Prosím!“ Hlas se jí protáhne v dlouhý vzlyk, než se ještě rozklepaně pokusí o kousek od tebe vzdálit, aniž by se však postavila zpátky na nohy.