Andor.cz - Dračí doupě online

Mlčky sleduji tu krátkou výměnu mezi Sofií a jejím dědečkem. Nijak se do ní nevměšuji, jen lehce potřesu hlavou, když nám pan Birchley nabídne čaj. V jiné situaci bych něco k pití neodmítla, ale kvůli tomu tady nejsem. Netrpělivě přešlápnu z nohy na nohu, zatímco Sofie vyprovází starého pána ke schodům, nicméně zůstanu stát na místě.
Odpovědí na poznámku, kterou pronese, když kolem mne projde zpátky do svého pokoje jí je jen můj zamračený výraz. Na okamžik stisknu rty silně k sobě a poté vykročím do pootevřených dveří, za kterými mne uvítá království mladé spisovatelky.

Vybavení vcelku útulně působícího pokoje přelétnu jen zběžným pohledem, moji pozornost více zaujme knihovna. Malá a za jiných okolností bych řekla, že i nezajímavá – nebýt povědomých titulů, které zde hrdě stojí v první řadě otočení hřbetem do místnosti. Je zvláštní vidět je takhle vystavené v dívčím pokoji. Je to něco, co jsem si já nikdy nedovolila. Nesměla dovolit. Nehodilo se to… Ten hluboko zakořeněný zvyk schovávat tyto knihy do druhé řady či šuplat komod mi už zůstal. Ani v našem domě ve Dvarace by nikdo nenašel, byť jediný takový titul vystavený všem na očích.

Nicméně podobný literární vkus a slabost pro lechtivé romány není nakonec to, co mne na pokoji zaujme nejvíce. To stroj ležící na psacím stole. Bezmyšlenkovitě vykročím blíže k němu, abych si ho lépe prohlédla. Na první pohled to působí jako podivný hudební nástroj – přesto s hudbou patrně nebude mít nic společného, jak naznačují písmena vrytá na klapkách a bílý papír čnící z toho stroje ven. Lehce povytáhnu obočí. Tiskne na tom své rukopisy pro nakladatelství? Tedy… Píše a tiskne zároveň?

„Tohle nebylo asi levné, že?“ utrousím mimoděk. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Sice to ještě nic neznamená, přeci jen dnes jsem poprvé za svůj život viděla zevnitř poštu a překvapila jsem tím i Noaha, nicméně… Nevypadá to jako levná záležitost, tenhle stroj. Rozhodně ne. Jindy bych se na přístroj zvědavě vyptávala, ale kvůli tomu tady nejsem.

Cítím na sobě její nejistý pohled, když se do ní zavrtávají mé modré oči. Levý koutek se mi zhoupne nahoru, když bez výmluv či dalšího přešlapování na místě přizná, že je skutečně Penfield. Sice ne úplně těmito slovy, ale jako potvrzení mi to stačí.
„Vážně žádnou Angelu neznáte?“ povytáhnu obočí. „Zvláštní, když jste o ní vydala už tři knihy,“ podotknu a do hlasu se mi vloudí osten podráždění. „A ne, neposlal mě nikdo z nakladatelství. Dokonce mi madam Wolstonová odmítla dát záhadného pana Penfielda jakýkoliv kontakt, když jsem za ní byla promluvit si o tom, že někdo vydává moje rukopisy. Značně upravené, ale stále moje,“ přimhouřím oči. „Naštěstí mám své způsoby, jak si zjistit informace, které potřebuji,“ ztiším hlas.

Tohle je tedy sice příliš sebevědomé prohlášení, ve skutečnosti jsem měla jen štěstí, že mě Noah s mojí žádostí zdvořile neodmítl. A že vůbec znám někoho jako Noah. Bez něj bych tu rozhodně nebyla… V mnoha ohledech i významech těch slov.
„Před necelým rokem jste nějakým způsobem přišla ke kufru plném mých rukopisů. Chci je zpátky, Sofie. Do posledního listu,“ napřímím se a lehce vystrčím bradu. Ruce v rukavicích mám vražené do kapes kabátu, abych nemusela řešit, co s nimi.
„A samozřejmě… Ten hlavní důvod, proč jsem si dala tu práci vás vyhledat – už žádné další knihy o Angele. O Dumah. A o všem dalším, co jste ukradla z mých rukopisů,“ přenesu váhu z nohy na nohu jako bych se chystala vykročit k ní, ale neudělám to.

„Máte více štěstí než rozumu, že vám to dosud procházelo, Sofie,“ dodám a myslím to smrtelně vážně. A ne kvůli tomu, že jsem až nyní dostala příležitost si s Penfieldem srovnat účty. Nemá ani tušení, kolik problémů by jí to mohlo v budoucnosti přinést, pokud by se ty knihy dostaly k někomu, kdo by měl důvod hledat Dumah.

Vlastně tohle celé dělám pro její dobro.

Celá ta myšlenka mi ovšem v tu chvíli přijde tak absurdní, že se mi na rtech mihne cynický úšklebek.

Delilah Blair Flanagan

Mladá dívka se na tvá slova už neskrývaně zamračí, než její pohled kmitne k jejímu dědečkovi, který je svědkem téhle výměny, jíž smysl mu dle jeho výrazu poněkud uniká. „To je v pořádku dědo. My si tady s paní… Ehm, Angelou, promluvíme. Běž zase dolů, ano?“ Usměje se na něj, zatímco tobě na povědomé strunky zadrnká opět to prokleté jméno.

„A nebudete chtít čaj, Sofie?“ Zeptá se jí starý muž, ale dívka jen potřepe zamítavě hlavou. „Ne, to je v pořádku, dědo. Kdyby ano, tak se o to postarám. Nedělej si starosti.“ Udělá krok z pokoje, i když je naproti tobě a dotkne se jeho ramene, aby jej vyprovodila a tak trochu popohnala na cestu chodbou zpátky ke schodům.

„Hmm, nevím, kdo jste a ani, co tu chcete, ale tohle před ním řešit nemusíme.“ Odpoví ti odtažitě, než proklouzne opět zpátky do svého pokoje, ale dveře nechá za sebou otevřené. „Tak pojďte… Když už jste tady.“ Pokyne ti směrem dovnitř, než za tebou okamžitě zavře dveře.

Její pokoj je malý. Tedy menší, než na jaké si byla za svůj život zvyklá. I tak ale působí vcelku útulně a je na něm vidět ženská ruka. Ty světlé barvy, to, jak je vše upravené a uspořádané. Je tu úzká postel značící, že tady Sofie nebude žít manželský život. A také si všimneš několika knihoven, které jsou zde rozmístěné u volných míst u stěn. Rozhodně se to nedá srovnávat s knihovnou ve tvém rodném domě. Není jich tu zdaleka tolik a také tu nejsou žádné honosné svazky vázané v kůži, které je třeba náležitě ukazovat návštěvám. Naopak to působí více… účelně. Prostě jako knihy, které si jeden vytáhne skutečně ke čtení. Část jich vypadá hodně staře a zašle a naproti tomu si všimneš, že je tu množství nových titulů, z nichž některé při podrobnějším pohledu poznáváš. Jak by také ne… V něčem máte se slečnou Sofií viditelně podobný vkus. Jen ona je neschovává do druhé řady knihovny. Možná je to tím, že v těch knihovnách na tohle není dost místa a nebo také tím, že na rozdíl od tebe, ona je nemusí před nikým schovávat.

A pak si všimneš, že na pracovním stole má podivné… zařízení? Rozhodně si něco takového nikdy neviděla. Už od pohledu ale působí značně složitě. V něčem ti připomene klavír, který ti je tak blízký. Také je zde množství kláves, od kterých se táhnou klapky dále do mechanismu. Avšak tentokrát ne dřevěné, ale mosazné. Struny chybí. Celé to vypadá, že to bude tvořené převážně kovem. Ani za hudební nástroj to považovat nemůžeš, protože prázdný arch papíru, který z toho nahoře trčí společně s písmeny, jež jsou vepsané na klapkách jasně naznačí, že půjde o nějaké zařízení k… čemu přesně? Tisku?

„Ehm, nevím, kdo jste a co tady děláte, ale jestli jde o Penfielda tak…“ Zarazí se a sklouzne po tobě váhavým pohledem, než jím zase zakotví ve tvé tváři, zatímco si od tebe udržuje zdánlivě bezpečný odstup. Kdyby jen věděla.

„Co po mě chcete? Žádnou Angelu neznám. A rozhodně neznám vás. Poslal vás snad někdo z nakladatelství?“ Evidentně rezignuje na to, aby cokoliv předstírala, ale to pochopitelné zmatení a také jisté obavy, jenž z ní vyzařují, jsou doslova hmatatelné.  

Vera De Lacey

 „Rodinný přítel? Tak to chápu, že je rozhodně pozvání, které nemůžete odmítnout.“ Oplatí ti úsměv mladá žena, kterou to nijak nepohorší, že tu nakonec nezůstanete domluvenou dobu. „V tom případě moment, zapíšu si to a… bude to jen jedna noc.“ Vytáhne si knihu, ve které si něco doplní a pár věcí zaškrtá. Chvíli se ozývá jen škrábání pera po papíru, než jej odloží na dřevěnou desku stolu a opět k tobě vzhlédne, abyste dorovnaly otevřený účet. Nakonec díky tomu i něco ušetříš, i když zcela jistě by bylo lepší vyhnout se takovýmto problémům i za těch pár šekelů, které by stál váš pobyt zde. Ale teď už je jedno přemýšlet nad tím, co by kdyby… Nemáš na to především čas. Avšak ještě než se vydáš si zabalit, svěříš se Natalie ještě s něčím. Hledal by tě tu Robert? Kdo ví, ale teď tu na něj bude v takovém případě čekat zpráva.

„Jistě… Tmavovlasý gentleman. Hmm, vyřídím.“ Rozšíří se jí úsměv ještě o něco více a dle jejího výrazu máš tušení, k čemu směrují její myšlenky. Přeci jen si byla vdova, co sem jezdila poslední měsíce skoro až s železnou pravidelností. Dokonce skutečně i za tmavovlasým gentlemanem, i když jiným. Představa ale jak by se tvářila, kdyby sem však přišel sám vévoda, však byla o to zábavnější.

„Dobře, budu tady.“ Vyprovodí tě pak stále s dobrou náladou, zatímco ty se vydáš do schodů, abys vše potřebné sbalila. Otevřeš dveře a váš pokoj je prázdný. Tedy v tom smyslu, že tě tu nikdo nečeká. Věci jsou na svých místech, i když trochu rozházené díky rannímu shonu. Teď bude třeba zase všechno pobalit, naskládat do kufrů a v ideálním případě na nic nezapomenout. No… chvíli ti to zabere. Přeci jen balíš věci sobě a své sestře a pořád to nemůžeš do kufrů naházet jen tak bez ladu a skladu. Zvláště pak ne samotné šaty. Především ty, které sis nechala šít na tu dnešní událost, na kterou… no, kdo ví, jestli nakonec půjdeš. Zcela jistě ti nikdo bránit nebude. Však William ti poskytl možnost si skutečně dělat, co se ti zachce.

Zabalíš tedy své kufry, a nakonec i sestřiny. Musí se nechat, že jak stojí takto vedle sebe, je to úctyhodná sbírka. Tedy především díky Priscille, jejíž množství kufrů vydá za dvě Veřina. Buďto to budeš postupně odnášet dolů sama a nejenom, že to bude trvat, ale také to nebude zrovna lehká práce a nebo si požádáš o pomoc. To nakonec zvolíš za nejvhodnější variantu. Však tu máš k ruce šest mužů z vévodovy ochranky. Stačí říct dvěma z nich a nebudeš muset ani hnout prstem. Pobereš tedy pouze nějaká menší osobní zavazadla a o zbytek se po tvém vybídnutí skutečně postarají ti ostatní. Pouze Natalie se tváří poněkud překvapeně, když před ní projde dvojice mužů v těžkých pláštích s meči u pasu. Alespoň, že ty pušky nechali u koní. Naštěstí to už máš zaplaceno a tím spíše si pospíšíš ke kočáru, aby ses vyhnula zbytečným otázkám.

Nakonec to netrvá až tak dlouho, než uslyšíš, jak jsou kufry naloženy a muži se vrátí ke svým koním. To už ale sedíš v kočáru, jenž se za malou chvíli opět rozjede, abyste se vydali zpátky do Zahrad.

Slunce se opět o něco více sklonilo k západu a letmý pohled na hodinky prozradí, že toho času už skutečně moc nemáš. Samozřejmě ta společenská akce nemá pevný začátek. Hosté se tam dost možná budou trousit po část večera podobně jako na jiné společenské akce, kterých si byla účastníkem, přesto… Vjedete do zlátnoucí aleje vedoucí k vévodovu sídlu. Ne, teď už víš, že začátek určitě nestihneš. Snad kdyby si vynechala večeři… Tak snad?

Rozhodně tě čeká dost hektický podvečer. Jako kdyby zbytek dne byl klidný…

Ani nevím, proč se na Bertu ptám. Snad jen… Kolik taková kočka stojí? Zajisté to nebude levná záležitost, tím si jsem poměrně jistá. Zvláště při pohledu do těch velkých průzračně modrých očí předoucí kočky. Odpověď starého pána mne přeci jen trochu zarazí. Z války? Vypadá staře. Opravdu staře. Dost na to, aby sloužil za éry velení generála Essingtona. Přelétnu pohledem mezi ním a kočkou. Nejsem si jistá, kolik se dožívají, ale tahle rozhodně nevypadá staře. Ne snad, že by to byla ta nejšílenější věc, kterou jsem kdy slyšela a zažila – to vůbec ne, přesto… Kolikátá Berta to už asi bude?

Odpovědi se mi nakonec dostane – byť na něco úplně jiného, než jsem se ptal. Sofie. Okamžitě se toho chytím. Pan Birchley rozhodně není spisovatelem lechtivé literatury, ovšem Sofie… Tahle adresa, ta schránka, nový nábytek i drahá kočka. Až příliš mnoho dílků zapadne pěkně na své místo a jen mne utvrdí v tom, že tu jsem správně.

„Ano… Zajisté bude ráda. Až příliš dlouho jsme to setkání odkládaly,“ kývnu hlavou a můj hlas ztratí na pár ostrých hranách. Přesto se nedokážu zbavit hromadícího napětí. Sbírá se mi v šíji a šimrá na kůži.

Nehnutě stojím na místě, zatímco se pan Birchley snaží zavolat Sofii dolů. Neúspěšně. Když se rozkašle… Najednou mi ho je… Trochu líto. Zvláště když si vzpomenu, jak jsem se mu drze pozvala do domu a patrně ho tím i trochu vyděsila. „V pořádku, nic se nestalo. Stačí, když mě za ní zavedete,“ potřesu hlavou, jakkoliv k úsměvu se nedokážu přinutit. Ne teď. Namísto toho netrpělivě vykročím směrem ke schodům, na které stařec před chvílí volal.

Chci mít tohle celé už za sebou. Čím dříve, tím lépe.

„To není nutné, děkuji,“ odbudu jeho nabídku. Kabát si nemám v plánu odkládat, tohle nebude dlouhá návštěva. A pak nestojím o to, aby spatřil revolver, co mám u pasu. On ani Sofie. Poté se už v doprovodu pana Birchleyho vydám do schodů vedoucích do patra. Zabere to déle času, než se mi líbí, přesto si zachovám aspoň nějakou soudnost a stoupám po nich nahoru po jeho boku. Těžko bych mu to ovšem mohla vyčítat. Jeho věk si na něm vybral krutou daň… Vlastně je zvláštní to vidět. Pomalé pohyby, shrbená záda. Vlasy i vousy zbavené barvy života a nepřítomný lesk v očích, jak se ztrácí a zase nalézá. Mohla bych říci, že jednou tak skončíme nakonec všichni – ale není to pravda. Nikdy nebudu starou vetchou ženou, co zvládne sotva vyjít schody a na čtení si musí brát silné brýle…

Dům působí udržovaně i zde v patře. Rozhlížím se po krátké chodbě, když se zastavíme u jedněch ze dveří, na které pan Birchley bez váhání zaklepe. To už se můj pohled i pozornost upíná jen k nim. Zvláště jakmile zaslechnu mladý dívčí hlas zaznívající zpoza dveří. Takže vnučka. Na věci to ovšem nic nemění. S napětím tak očekávám, až… Ah. Ani takhle jsem si Oscara Penfielda rozhodně nepředstavovala.

Ze dveří vyjde… Dívka. Rozhodně mladší než já – a to více než jen o pár let. Vypadá tak… Mladě. Nevinně, stále více dívka než mladá žena. Je… Pěkná. Dokážu si představit, že pár pohledů se za ní na ulici už zajisté ohlédlo… Dokonce se usmívá – i přestože uvidí na chodbě mne. Ale moc dobře vím, že tohle dlouho nevydrží, blížíme se k okamžiku, kdy maska spadne.

Já se tu svoji ani nepokouším nasadit. Neusmívám se, namísto toho si Sofii prohlížím a hodnotím. Zvláště, když mne starý pán předběhne a představí mne… Angela. Jak hořkosladké, slyšet to opět nahlas z cizích úst. „… Angelo… Angelo…“ Vpíjím se pohledem do Sofiiny tváře. V jednu chvíli i drobně povytáhnu obočí. Poznala jsi to jméno, že? Říká ti to něco. Je to ta chvíle, kdy jí úsměv sklouzne ze rtů a nahradí ho zcela jiný výraz.

„Neříkejte, že byste snad zapomněla na svoji dobrou známou Angelu. To jméno se vám přeci tolik líbilo, Sofie. Takové… Osudové. Příhodné. Prý se ke mně hodí, jak mi řekl jeden muž,“ ušklíbnu se. Vnímám, jak mi srdce neklidně poskakuje v hrudi, přesto aspoň navenek zachovávám zdání klidu. „Moc dobře víte, proč jsem tady. Přeci kvůli našemu společnému známému, panu Penfieldovi,“ vpálím jí nemilosrdně přímo do tváře v očekávání reakce namísto přiznání.

„Pane Birchley, děkuji vám za vaši pomoc…“ krátce natočím tvář ke starému pánovi. „Takže kde si můžeme promluvit, Sofie? Ať nerušíme vašeho dědečka,“ vybídnu mladou dívku a vykročím k ní. Vědomí toho, že jsem to zatím stále já, kdo má kontrolu nad situací, mi dodává jistotu a zároveň mě o žene a tlačí dál.

Delilah Blair Flanagan

Stojíte v chodbě tři. Ty, pan Birchley a pak Berta, která z vás vypadá jako nejvíce nad věcí. Dokonce od ní zaslechneš i tiché předení, které spustí jedno prosté pohlazení. Kočka tě přirozeně zaujme. Mohla by to být stopa, která by pár věcí osvětlila. Snad.

„Bertu? No… Pojď sem holka.“ Zamumlá tiše na kočku, která se nechá opět ochotně pohladit. „No, už dlouho… Když jsem se vrátil z války, tak to byl dárek od Dottie a ona… Cože jste se ptala?“ Oči se mu trochu zase rozostří. Tobě ale začíná být jasné, že buďto to není obyčejná kočka a nebo má pan Birchley jisté problémy s hlavou. Prokletí plíživého stáří, kdy lidé začnou ztrácet sami sebe a jejich život se roztříští na směsici starých vzpomínek jako rozbité zrcadlo, jehož střepy se bez ladu a skladu povalují všude kolem. Tato druhá varianta by byla nasnadě, ale ve světě, který si znala, byly obě možnosti reálné. I kočka žijící několik dekád. Berta na tebe jen upřela své modré oči, ale ne… neodpověděla ti.

„Sofie? Ah, ano… Jste tu za Sofií. Jistě.“ Chytí se něčeho, co ti vlastně nevědomky předhodil jako kost hladovému psovi. „Píše? No, to nevím. Ehm, je u sebe v pokoji, ale jistě bude ráda, že ji přišla zase navštívit jedna z jejích přítelkyň.“ Teď už se mu na rtech roztáhne alespoň nějaký úsměv, jak si v hlavě jistě celé tohle nešťastné setkání přeskládal do mnohem mírumilovnějšího obrazu. Kdyby však jen věděl.

„Sofie? Sofie!“ Zavolá stařec chraplavým hlasem, směrem ke schodišti, jehož pata je nedaleko. Stihne ale zavolat jen dvakrát a ani nijak silně, než se vzápětí rozkašle. „… Promiňte… Promiňte. Asi… vás tam dovedu… Raději.“ Dostane ze sebe trochu přidušeně mezi jednotlivými nádechy. „Kabát?“ Natáhne ruku, snad jako kdyby ti chtěl pomoci a pověsit ti ho. Ty ale o nic takového nestojíš a hrneš se dál do domu. Žádné zdržování.

„Tak… Hmm… pojďte.“ Svěsí opět ruku a vydá se společně s tebou do schodů. Ukáže se ale, že nechat ho jít před sebou, byla docela chyba. Starý muž je skutečně… starý, a tak mu zdolání schodů do patra zabere nějaký ten čas. Jaké to asi vůbec je být starý? Dle toho, co před sebou vidíš, to není něco, o co by jeden stál. Přesto to potká každého. Tedy skoro každého. Jsou tu tací, kteří zemřou příliš mladí a pak… Probuzení.

Vystoupáte nakonec do patra a vydáte se kratší chodbou k jedněm dveřím. Ani zde to nevypadá nijak zle. Dům působí útulně a tady nahoře v patře je alespoň o poznání méně cítit kočičina. Vypadá to, že starý pán a kočky se budou asi zdržovat spíše v přízemí.

*ťuk, ťuk*

„“Sofie? Beruško… Máš tu návštěvu.“ Promluví starý muž ke dveřím, zpoza kterých se brzy ozve odpověď.

„Copak, dědo… Jen… chvilku. Ano?“ Hlas zní žensky a vcelku energicky i přes tlusté dřevo dveří, jenž vás dělí. Máš pocit, že z druhé strany slyšíš i nějaké štrachání, než přidusají kroky a klika se pohne.

„Ano? Co se… děje?“ Upře se na tebe pár šedavých očí ženy, nebo spíše ještě dívky, jejíž tvář vykoukne zpoza otevřených dveří. Sofie je skutečně mladá. Odhaduješ, že jí bude kolem dvaceti let. Je to drobná dívka, která je nižší než ty. Její světle hnědé vlasy se jí vlní v pár volných pramenech kolem kulatého obličeje, který si ještě zachovává ty měkké dívčí rysy. Na sobě má světlé domácí šaty, které sice působí pohodlně a čistě ale nijak přehnaně přezdobeně. Úsměv, který ji hrál na rtech jí trochu zakolísá, když tě uvidí, ale nezmizí. „Ehm, a vy jste?“ Jen kmitne mezi tebou a panem Birchleym očima.

„To je přeci Angela, beruško. Tvoje přítelkyně.“ Oznámí ji s naprostou jistotou její dědeček, po čemž se její oči jen rozšíří nepochopením až skoro šokem.

„Angela? Ale já přeci neznám žádnou…“ Zarazí se uprostřed slov a nejistě přešlápne z nohy na nohu, aby se její pohled stočil už napevno k tobě. „Proč jste tady?“ A z hlasu se jí vytratí ta hřejivost, s jakou promlouvala na starého muže a nahradí jí… ostražitost?  

„… obávám se, že tohle je jen začátek války,
kterou v současné situaci nemůžeme vyhrát…“

Když mi muž potvrdí, že to on je Joshua Birchley, můj špatný pocit z toho všeho jen zesílí. Nedává to smysl, ten muž nemůže být Oscar Penfield. Tohle naprosto odporuje veškerým mým představám, a že jsem byla nakloněna nejrůznějším šílenostem. Má tvář ani já mu nic neříkám, nevidím v jeho tváři žádný úlek ani prozření, když zmíním „literární záležitost“. V tu chvíli by mu měl zazvonit v hlavě varovný zvoneček. Ale nestane se tak, namísto toho na sebe s tím starým pánem hledíme.

„Promluvíme si o tom uvnitř,“ zopakuji nesmlouvavě. Nechci mu nic vysvětlovat mezi dveřmi, mám pocit, že by to stejně nebylo k ničemu dobré. A ať už tohle jen hraje nebo skutečně není Penfield, tak se musím dostat do domu, abych zjistila více. Udělám tak něco, co je neslušné a drzé k tomu. Vykročím k tomu muži v jasném náznaku, že mě dovnitř pustí – i kdyby nechtěl. Stará Delilah by nic takového nikdy neudělala – naopak, šílela by z toho. Z celé téhle konfrontace, která není příjemná ani mne, ale nemůžu se teď otočit a odejít. Nechat to být. Srdce mi tluče a ozvěna toho dunivého zvuku se tříští ve spáncích.

Muž mi zaskočeně ustoupí cesty a váhavě svolí. Rozhodně je to lepší než se tu s ním přetlačovat ve dveřích, ovšem to bych neucítila osten výčitek svědomí, když zaslechnu jeho zakoktání v okamžiku, kdy překročím práh domu. Ocitnu se v chodbě, kde udělám ještě pár kroků. Zastavím se uprostřed prostoru a pátravě se rozhlédnu kolem sebe.
Jakkoliv oblečení starého pána vypadá ošuntělé a pach tabáku i koček zesílí, tak chodba rozhodně nepůsobí tak, jak bych čekala. Při pohledu na nový nábytek přimhouřím oči a syčivě vtáhnu vzduch do plic. Všechno tu působí… Nově. Dokonce i koberec. Snad ani ten nelibý zápach není něčím čerstvým, spíše památkou… Na okamžik semknu rty. Jsem tu správně. Cítím to. Přišla výplata za vydané knihy, takže mohli koupit nové vybavení domu. Všechno to zapadá dokonale do sebe...

… až na dílek jménem Joshua Birchley.

Jeho hlas mne vytrhne z přemýšlení. Natočím jeho směrem k tvář a nadechnu se… Nicméně mne přeruší kočičí zamňoukání, které přitáhne moji pozornost. Drobně povytáhnu obočí. Tohle není žádná obyčejná kočka… Takové má pár lidí v Zahradách. Rozhodně to není druh kočky, kterou bych očekávala… Tady. Sleduji, jak přejde až k muži, který ji s úsměvem pohladí.
„Krásné zvíře. Jak dlouho Bertu máte, pane Birchley?“ vypadne ze mne otázka, na kterou jsem se vůbec nechtěla ptát. Přesto…

… ne, tohle není Oscar Penfield. Pohled do jeho stařecky bledých očí mne v tom jen utvrdí. Stejně jako těch pár slov, která pronese vzápětí a zadrnkají o tu správnou strunu. A všechno to pěkně zapadne do sebe. Přesně jak jsem říkala prve – někdo pouze používá schránku napsanou na starcovo jméno. Vynalézavé. Ovšem jen do chvíle, než se v tom začne vrtat někdo z Tajných. Měla jsem štěstí. A Sofie zatracenou smůlu.

„… ano, to přesně jsem říkala. Potřebuji si promluvit se Sofií,“ zopakuji po něm bez známky zaváhání v hlase. Kdo to bude? Jeho dcera? Vnučka? Nechci si Sofii představovat jako jeho manželku, podobně starou paní, co píše takové věci.
„Je to důležité, musím s ní mluvit hned. Určitě je dnes doma a píše, že?“ pokračuji dál a snažím se, aby můj hlas zněl, co nejméně napjatě. Nechci toho starého pána děsit. Ne víc, než se mi už podařilo. „Zavedete mne za ní, pane Birchley?“ zeptám se, i když ani tohle není zdvořilá žádost, jak napovídá můj tón. „Nebo pro ni půjdete sám?“ nakloním hlavu lehce ke straně. „Kdyby se ptala, kdo se po ní shání, tak její dobrá přítelkyně. Angela…“ dodám po krátkém zaváhání.

Každopádně, ať už mne starý pán pozve z chodby dál nebo ne, nemám v plánu tady čekat. Pozvu se sama, stejně neomaleně jako jsem se vetřela do tohoto domu.

♫♪♪♫

Vera De Lacey

„Doprovod? Ale jistě… Už jsem byl o tom informován a vše by mělo být brzy nachystáno.“ Odpoví ti sluha, jenž se ti přes tím skutečně představil jako Harrington. „V tom případě, jestli počkáte tak patnáct minut? Přijdu pak pro vás.“ Dodá bez většího zaváhání, než ho tvůj další požadavek donutí se na moment zamyslet, než…

„Hmm, to nebude problém. Jeho výsost nám dal jasné instrukce, že vám máme vyjít vstříc a vyhovět vám ve vašich požadavcích, takže si lady řekněte, co si přejete. Jaký kočár by to přesně měl být?“ Padne pak další otázka, kterou vlastně ani nečekáš. „Oficiální s místními insigniemi, nebo spíše něco méně nápadného? Menší? Větší?“ Položí hned několik otázek, nad kterými se budeš protentokrát ty muset zamyslet.

„A na kolikátou hodnu jej budete chtít připravit?“ Padne hned vzápětí další otázka a tobě začíná docházet, že dnešní den budeš mít už vcelku nabitý, protože pokud máš teď stihnout zajet pro vaše věci až do hotýlku, dovézt je zpátky, a ještě snad stihnout večeři v šest, než se upravíš a nachystáš na tu večerní akci tak… No, to aby sis opravdu pospíšila, protože ti příslovečně hoří za patami.

Ať už si ale vybereš jakýkoliv kočár, sluha ti neoponuje. Máš tušení, že i kdyby sis poručila sáně s trojspřežím a rolničkami, zcela jistě by na tebe čekaly, i když venku ještě nebyl sníh. Priscilla to tiše poslouchá a nijak do toho nevstupuje. Až poté, co jste sami, tak se na tebe otočí. „Tak já tu počkám a… No, uvidíme se brzy.“ Usměje se na tebe. „Myslím, že si ten pokoj budu muset pořádně prohlédnout.“ V očích jí září jiskřičky nadšení, než se vydá do svého pokoje, který je pomalu velikosti vašeho salónku.

Skutečně čekáš pouze tu čtvrt hodinu, než snad skoro na minutu přesně někdo zaklepe na dveře. Je to Harrington, který se krátce ukloní a vyzve tě, abys jej následovala. Proplést se sídlem k východu je opět záležitost několika minut, ale u vchodu už vidíš ozbrojenou dvojici mužů, jenž mají přes ramena přehozené pušky na popruzích a pod kabáty můžeš zahlédnout u pasu zavěšené meče. Nemají na svém oděvu žádné výrazné insignie, ale těžko říct, o jakou ochranku jde. Že by Tajní? Takto narychlo? No, netušila jsi. Ovšem, důležité bylo, že tu byl někdo, kdo tě měl pohlídat, kdyby si přeci jen Robertovi některé věci rozležely v hlavě. Krátce se ti ukloní a pak tě vyprovodí ven, kde už je přistavený kočár dle tvého přání a za ním je pak další čtveřice jezdců. Celkem máš tedy sebou šest členů ozbrojeného doprovodu, kteří doprovází tvůj kočár. No, rozhodně to není nenápadné. Ovšem svůj účel to snad splní.

Cesta zpátky do hotýlku ani tentokrát netrvá výrazně rychleji, pokud si tedy neporučíš, abyste spěchali, což by možná nebylo až tak úplně od věci. Odpoledne se totiž přehoupne do své druhé poloviny, a i když slunce ještě stále svítí, vidíš, jak se začíná klopit k západu, zatímco vcházíš do hotelu, ve kterém ses včera večer ubytovala.

„Dobré odpoledne, Vero. Tak, jaký byl den? Užily jste si se sestrou vycházku?“ Usměje se na tebe Natalie, kterou potkáš po svém vstupu. Očima za skly brýlí pak kmitne za tebe, snad jako kdyby čekala, že se dveře každou chvíli zase otevřou. Ovšem, když se tak nestane, jen drobně starostlivě nakrčí čelo. „Nebo se snad sestra někde zapovídala?“

Delilah Blair Flanagan

Osoba, která se vynoří v otevřených dveří je všechno jen ne někdo, koho si snad čekala. Musíš se krotit, abys na sobě nedala znát jisté překvapení, které dle starcovi tváře sdílíte tak trochu oba.

„Ano, Birchley… Ehm, znám vás?“ Nakrčí už tak dost zvrásněné čelo, zatímco si tě váhavě prohlédne snad jako kdyby se snažil vydolovat tvou identitu z paměti. Z očí mu ale můžeš vyčíst, že žádný zvoneček nezazvonil. Nezná tě.

„Co? Jaké záležitosti?“ Podiví se zaskočeně, ale ty nezaváháš, a tak trochu se sama pozveš dovnitř. Uděláš krok k němu a starému muži se v očích objeví záchvěv nejistoty a snad i úleku.

„Tak.. pojďte dál, paní. Asi… Jen, nevím, jestli vám úplně pomůžu. S tím… ehm, čímkoliv.“ Zakoktá se chraplavě, zatímco vkročíš jistým krokem do domu, až musí on spěšně odstoupit, jak odstrčíš křídlo dveří, kterého se držel. Stojíš v chodbě, která je vcelku útulná. Řekla by si, že i vcelku nově vybavená. Když se detailněji rozhlédneš, všimneš si totiž, že na nábytku nejsou skoro žádné oděrky a i ozdobný běhoun před vámi nepůsobí sešlapaně. Pachy, které si cítila venku jen zesílí. Není to něco, z čeho by se ti snad obrátil žaludek, ale je to spíše něco, co v tomto domě bude už asi docela zažrané do stěn a tapet.

„Takže… co pro vás… můžu udělat?“ Zeptá se skoro až pokorně a všímáš si toho, jak pohledem těká kolem vás, zatímco si potahuje nervózně rukáv toho ošoupaného saka. No, rozhodně to není ten Penfield, kterého sis celé ty měsíce představovala.

*Mňau*

Ozve se pak z chodby protáhlé mňouknutí a ty si všimneš, že na chodbu vyšla kočka, která po vás zvědavě pokukuje průzračně modrýma očima. Ne, že by si byla nějaký velký oborník na kočičí plemena, ale tyhle si už párkrát viděla v Zahradách. Jen si vzpomenout, jak se to jen… Ale ne, tohle teď není důležité.

„Přišla ses na nás podívat Berto?“ Rozlije se v mužově tváři poprvé od tvého příchodu úsměv a snad i stopa úlevy, než se skloní a naznačí kočce, aby přišla za vámi. Ta se rozvážným krokem vydá k vám, zatímco na sobě cítíš její zvědavý pohled.

*Mňau*

Zvedne k tobě černou hlavu, než se jí otře o starcovu ruku, ke které se i lehce povytáhne.

„Cože jste to říkala?“ Vzhlédne k tobě, muž sklánějící se ke kočce a v očích opět zahlédneš to jisté zmatení a skoro až nepřirozenou prázdnotu.

„Že vy jdete za Sofií?“

Ta tiše pronesená poznámka mne přiměje na chvíli setrvat nehybně na místě s pohledem upřeným do tváře tmavovlasého agenta, ve které bych jen marně hledala, byť náznak pobavení. Cokoliv, co by mi napovědělo, že to je jen žert. A… Je?

„Zapomněl jsi? Kdyby se něco zvrtlo, není to hluk, čeho bych se bála,“ odpovím mu tiše a uhnu pohledem. Je to asi to poslední, co bych si přála. Pak už jen mlčky kývnu hlavou, když mi Noah popřeje pevné nervy – ano, to je něco… Čeho se mi většinou nedostává. Vykročím k domu, zatímco se Noah i s koňmi vydá kousek stranou, přesně jak říkal. Před domem se ještě naposledy otočím směrem, kterým se ozývá klapot koňských kopyt rozléhajících se ulicí a teprve poté vykročím po schodech nahoru.

Hlavou mi víří bezpočet myšlenek, kterými si dodávám jistotu i odvahu, zatímco se blížím ke dveřím. Srdce mi buší, když překonám těch pár schodů dělících mne od důvodu, proč jsem tady. Chvíli tam jen tak stojím, připomínám si všechnu tu zlost a frustraci, co jsem díky literární tvorbě Penfielda v posledních měsících cítila. Procházela jsem si tím kvůli němu znovu. Znovu a znovu.

Zvednu ruku a dotknu se domovního zvonku. Jeho zvuk slyším i přes dveře. Jenže sotva dozní, nahradí ho opět jen to prázdné ticho. Zamračím se a poněkud netrpělivě přešlápnu z nohy na nohu. Možná čekám sotva pár minut, ale připadá mi to jako celá věčnost. Akorát se natahuji po zvonku podruhé, odhodlána tu stát a zvonit na něj tak dlouho, dokud kohokoliv, kdo je uvnitř, nedoženu ke dveřím. Neodejdu! Nenechám se tak snadno…

Cvak.

… odbýt.

Zvuk klíče rachotícího v zámku mi popožene tep. Žaludek se mi jako na povel na okamžik sevře a už nepovolí. Kolikrát jsem si představovala tuhle chvíli? Akorát v mých fantaziích to vypadalo úplně jinak. Rozhodně jsem v nich nestála u řadového domu v Univerzitní čtvrti, aniž bych tušila, kdo mi vlastně otevře.

Ani nevím, co nebo koho jsem vlastně čekala, ale pohled na starého muže mne na prchavý okamžik rozhodí. Rychle jej přelétnu pohledem od hlavy přes obnošené staré sako až k patám… A zase se pohledem vrátím zpátky k jeho vrásčité tváři. Rozhodně nevypadá jako majordomus. Tedy, pochybuji, že by tak malá domácnost nějakého potřebovala. Nebo uživila. Stačí mi jen zběžný pohled na jeho oblečení a je mi jasné, že tohle by si na sebe sluha nikdy nevzal.

Jako bych čekala, že se za ním objeví ten, koho ve skutečnosti hledám, očima zalétnu do chodby za mužem, i když toho příliš nevidím. Jen cítím. Tabák. Kočky. Jsou to pachy poněkud osamělé a zanedbané domácnosti. Nebo aspoň takový obraz se mi vynoří v mysli. Přimhouřím oči. Nedává to smysl. Tenhle stařec nemůže být on.

Mlčím. Cítím na sobě jeho pohled. Neví, na koho se to dívá… Jak by také mohl. Hlas má zhrublý, zastřený kouřem. Pach dýmkového tabáku jak by na okamžik zesíll. Lehce nakrčím nos a mezi obočím se mi vykreslí sotva patrná mělká vráska. Úsměv by v mé tváři hledal jen marně, stejně jako já předtím v té Noahově. Srdce mi tluče a já vím, že čas na promýšlení toho, co udělám, mi právě vypršel.

„Dobrý večer,“ zopakuji po něm. „Pan Birchley? Joshua Birchley?“ zeptám se bez dalšího úvodu či přešlapování na místě. „Jsem tu kvůli poštovní schránce psané na tohle jméno i adresu a jisté literární záležitosti. Mimo jiné,“ naznačím. Sice bych mu nejraději vpálila do tváře jméno Penfielda a počkala si na reakci, ale… Ne. Tady ne. Dokud si nejsem jistá, s kým mám tu čest a zda je někdo další v domě.

„Bude lepší, když si o tom promluvíme uvnitř. Věřte mi, že tohle není vhodné místo na takový rozhovor,“ dodám vzápětí, a aniž bych si počkala na reakci starého pána, tak udělám krok směrem k němu v tom jasném gestu, že to myslím vážně – a ne, nebyla to žádost.

Kdyby snad chtěl dveře zavřít, jsem odhodlaná do nich klidně strčit nohu.