Andor.cz - Dračí doupě online

Vera De Lacey

„Doprovod? Ale jistě… Už jsem byl o tom informován a vše by mělo být brzy nachystáno.“ Odpoví ti sluha, jenž se ti přes tím skutečně představil jako Harrington. „V tom případě, jestli počkáte tak patnáct minut? Přijdu pak pro vás.“ Dodá bez většího zaváhání, než ho tvůj další požadavek donutí se na moment zamyslet, než…

„Hmm, to nebude problém. Jeho výsost nám dal jasné instrukce, že vám máme vyjít vstříc a vyhovět vám ve vašich požadavcích, takže si lady řekněte, co si přejete. Jaký kočár by to přesně měl být?“ Padne pak další otázka, kterou vlastně ani nečekáš. „Oficiální s místními insigniemi, nebo spíše něco méně nápadného? Menší? Větší?“ Položí hned několik otázek, nad kterými se budeš protentokrát ty muset zamyslet.

„A na kolikátou hodnu jej budete chtít připravit?“ Padne hned vzápětí další otázka a tobě začíná docházet, že dnešní den budeš mít už vcelku nabitý, protože pokud máš teď stihnout zajet pro vaše věci až do hotýlku, dovézt je zpátky, a ještě snad stihnout večeři v šest, než se upravíš a nachystáš na tu večerní akci tak… No, to aby sis opravdu pospíšila, protože ti příslovečně hoří za patami.

Ať už si ale vybereš jakýkoliv kočár, sluha ti neoponuje. Máš tušení, že i kdyby sis poručila sáně s trojspřežím a rolničkami, zcela jistě by na tebe čekaly, i když venku ještě nebyl sníh. Priscilla to tiše poslouchá a nijak do toho nevstupuje. Až poté, co jste sami, tak se na tebe otočí. „Tak já tu počkám a… No, uvidíme se brzy.“ Usměje se na tebe. „Myslím, že si ten pokoj budu muset pořádně prohlédnout.“ V očích jí září jiskřičky nadšení, než se vydá do svého pokoje, který je pomalu velikosti vašeho salónku.

Skutečně čekáš pouze tu čtvrt hodinu, než snad skoro na minutu přesně někdo zaklepe na dveře. Je to Harrington, který se krátce ukloní a vyzve tě, abys jej následovala. Proplést se sídlem k východu je opět záležitost několika minut, ale u vchodu už vidíš ozbrojenou dvojici mužů, jenž mají přes ramena přehozené pušky na popruzích a pod kabáty můžeš zahlédnout u pasu zavěšené meče. Nemají na svém oděvu žádné výrazné insignie, ale těžko říct, o jakou ochranku jde. Že by Tajní? Takto narychlo? No, netušila jsi. Ovšem, důležité bylo, že tu byl někdo, kdo tě měl pohlídat, kdyby si přeci jen Robertovi některé věci rozležely v hlavě. Krátce se ti ukloní a pak tě vyprovodí ven, kde už je přistavený kočár dle tvého přání a za ním je pak další čtveřice jezdců. Celkem máš tedy sebou šest členů ozbrojeného doprovodu, kteří doprovází tvůj kočár. No, rozhodně to není nenápadné. Ovšem svůj účel to snad splní.

Cesta zpátky do hotýlku ani tentokrát netrvá výrazně rychleji, pokud si tedy neporučíš, abyste spěchali, což by možná nebylo až tak úplně od věci. Odpoledne se totiž přehoupne do své druhé poloviny, a i když slunce ještě stále svítí, vidíš, jak se začíná klopit k západu, zatímco vcházíš do hotelu, ve kterém ses včera večer ubytovala.

„Dobré odpoledne, Vero. Tak, jaký byl den? Užily jste si se sestrou vycházku?“ Usměje se na tebe Natalie, kterou potkáš po svém vstupu. Očima za skly brýlí pak kmitne za tebe, snad jako kdyby čekala, že se dveře každou chvíli zase otevřou. Ovšem, když se tak nestane, jen drobně starostlivě nakrčí čelo. „Nebo se snad sestra někde zapovídala?“

Delilah Blair Flanagan

Osoba, která se vynoří v otevřených dveří je všechno jen ne někdo, koho si snad čekala. Musíš se krotit, abys na sobě nedala znát jisté překvapení, které dle starcovi tváře sdílíte tak trochu oba.

„Ano, Birchley… Ehm, znám vás?“ Nakrčí už tak dost zvrásněné čelo, zatímco si tě váhavě prohlédne snad jako kdyby se snažil vydolovat tvou identitu z paměti. Z očí mu ale můžeš vyčíst, že žádný zvoneček nezazvonil. Nezná tě.

„Co? Jaké záležitosti?“ Podiví se zaskočeně, ale ty nezaváháš, a tak trochu se sama pozveš dovnitř. Uděláš krok k němu a starému muži se v očích objeví záchvěv nejistoty a snad i úleku.

„Tak.. pojďte dál, paní. Asi… Jen, nevím, jestli vám úplně pomůžu. S tím… ehm, čímkoliv.“ Zakoktá se chraplavě, zatímco vkročíš jistým krokem do domu, až musí on spěšně odstoupit, jak odstrčíš křídlo dveří, kterého se držel. Stojíš v chodbě, která je vcelku útulná. Řekla by si, že i vcelku nově vybavená. Když se detailněji rozhlédneš, všimneš si totiž, že na nábytku nejsou skoro žádné oděrky a i ozdobný běhoun před vámi nepůsobí sešlapaně. Pachy, které si cítila venku jen zesílí. Není to něco, z čeho by se ti snad obrátil žaludek, ale je to spíše něco, co v tomto domě bude už asi docela zažrané do stěn a tapet.

„Takže… co pro vás… můžu udělat?“ Zeptá se skoro až pokorně a všímáš si toho, jak pohledem těká kolem vás, zatímco si potahuje nervózně rukáv toho ošoupaného saka. No, rozhodně to není ten Penfield, kterého sis celé ty měsíce představovala.

*Mňau*

Ozve se pak z chodby protáhlé mňouknutí a ty si všimneš, že na chodbu vyšla kočka, která po vás zvědavě pokukuje průzračně modrýma očima. Ne, že by si byla nějaký velký oborník na kočičí plemena, ale tyhle si už párkrát viděla v Zahradách. Jen si vzpomenout, jak se to jen… Ale ne, tohle teď není důležité.

„Přišla ses na nás podívat Berto?“ Rozlije se v mužově tváři poprvé od tvého příchodu úsměv a snad i stopa úlevy, než se skloní a naznačí kočce, aby přišla za vámi. Ta se rozvážným krokem vydá k vám, zatímco na sobě cítíš její zvědavý pohled.

*Mňau*

Zvedne k tobě černou hlavu, než se jí otře o starcovu ruku, ke které se i lehce povytáhne.

„Cože jste to říkala?“ Vzhlédne k tobě, muž sklánějící se ke kočce a v očích opět zahlédneš to jisté zmatení a skoro až nepřirozenou prázdnotu.

„Že vy jdete za Sofií?“

Ta tiše pronesená poznámka mne přiměje na chvíli setrvat nehybně na místě s pohledem upřeným do tváře tmavovlasého agenta, ve které bych jen marně hledala, byť náznak pobavení. Cokoliv, co by mi napovědělo, že to je jen žert. A… Je?

„Zapomněl jsi? Kdyby se něco zvrtlo, není to hluk, čeho bych se bála,“ odpovím mu tiše a uhnu pohledem. Je to asi to poslední, co bych si přála. Pak už jen mlčky kývnu hlavou, když mi Noah popřeje pevné nervy – ano, to je něco… Čeho se mi většinou nedostává. Vykročím k domu, zatímco se Noah i s koňmi vydá kousek stranou, přesně jak říkal. Před domem se ještě naposledy otočím směrem, kterým se ozývá klapot koňských kopyt rozléhajících se ulicí a teprve poté vykročím po schodech nahoru.

Hlavou mi víří bezpočet myšlenek, kterými si dodávám jistotu i odvahu, zatímco se blížím ke dveřím. Srdce mi buší, když překonám těch pár schodů dělících mne od důvodu, proč jsem tady. Chvíli tam jen tak stojím, připomínám si všechnu tu zlost a frustraci, co jsem díky literární tvorbě Penfielda v posledních měsících cítila. Procházela jsem si tím kvůli němu znovu. Znovu a znovu.

Zvednu ruku a dotknu se domovního zvonku. Jeho zvuk slyším i přes dveře. Jenže sotva dozní, nahradí ho opět jen to prázdné ticho. Zamračím se a poněkud netrpělivě přešlápnu z nohy na nohu. Možná čekám sotva pár minut, ale připadá mi to jako celá věčnost. Akorát se natahuji po zvonku podruhé, odhodlána tu stát a zvonit na něj tak dlouho, dokud kohokoliv, kdo je uvnitř, nedoženu ke dveřím. Neodejdu! Nenechám se tak snadno…

Cvak.

… odbýt.

Zvuk klíče rachotícího v zámku mi popožene tep. Žaludek se mi jako na povel na okamžik sevře a už nepovolí. Kolikrát jsem si představovala tuhle chvíli? Akorát v mých fantaziích to vypadalo úplně jinak. Rozhodně jsem v nich nestála u řadového domu v Univerzitní čtvrti, aniž bych tušila, kdo mi vlastně otevře.

Ani nevím, co nebo koho jsem vlastně čekala, ale pohled na starého muže mne na prchavý okamžik rozhodí. Rychle jej přelétnu pohledem od hlavy přes obnošené staré sako až k patám… A zase se pohledem vrátím zpátky k jeho vrásčité tváři. Rozhodně nevypadá jako majordomus. Tedy, pochybuji, že by tak malá domácnost nějakého potřebovala. Nebo uživila. Stačí mi jen zběžný pohled na jeho oblečení a je mi jasné, že tohle by si na sebe sluha nikdy nevzal.

Jako bych čekala, že se za ním objeví ten, koho ve skutečnosti hledám, očima zalétnu do chodby za mužem, i když toho příliš nevidím. Jen cítím. Tabák. Kočky. Jsou to pachy poněkud osamělé a zanedbané domácnosti. Nebo aspoň takový obraz se mi vynoří v mysli. Přimhouřím oči. Nedává to smysl. Tenhle stařec nemůže být on.

Mlčím. Cítím na sobě jeho pohled. Neví, na koho se to dívá… Jak by také mohl. Hlas má zhrublý, zastřený kouřem. Pach dýmkového tabáku jak by na okamžik zesíll. Lehce nakrčím nos a mezi obočím se mi vykreslí sotva patrná mělká vráska. Úsměv by v mé tváři hledal jen marně, stejně jako já předtím v té Noahově. Srdce mi tluče a já vím, že čas na promýšlení toho, co udělám, mi právě vypršel.

„Dobrý večer,“ zopakuji po něm. „Pan Birchley? Joshua Birchley?“ zeptám se bez dalšího úvodu či přešlapování na místě. „Jsem tu kvůli poštovní schránce psané na tohle jméno i adresu a jisté literární záležitosti. Mimo jiné,“ naznačím. Sice bych mu nejraději vpálila do tváře jméno Penfielda a počkala si na reakci, ale… Ne. Tady ne. Dokud si nejsem jistá, s kým mám tu čest a zda je někdo další v domě.

„Bude lepší, když si o tom promluvíme uvnitř. Věřte mi, že tohle není vhodné místo na takový rozhovor,“ dodám vzápětí, a aniž bych si počkala na reakci starého pána, tak udělám krok směrem k němu v tom jasném gestu, že to myslím vážně – a ne, nebyla to žádost.

Kdyby snad chtěl dveře zavřít, jsem odhodlaná do nich klidně strčit nohu.

Delilah Blair Flanagan

„Aaale, volno nevolno… Tohle nebylo špatně strávené odpoledne.“ Mávne Noah rukou, jako kdyby snad chtěl zastavit příliv tvých díků, na které si ostatně nikdy moc nepotrpěl. Znala si jiné, kteří byli rádi, když jim někdo pohladil ego, ale Noah byl evidentně bezstarostný i v tomto. Jak se po něm uměly sklouznout negativní věci, tak ani tyhle veskrze pozitivní si nejspíše jen tak nepouštěl pod kůži.

„Ale kdyby samozřejmě něco zvrtlo… Jen pozor, střelba je docela slyšet.“ Ztiší snad i trochu spiklenecky hlas a ty si v tu chvíli nejsi jistá, jestli to myslel v žertu a nebo snad vážně. Ty černé brýle znesnadňují mu cokoliv vyčíst z očí a pobavené zasmání, které by ti napovědělo, a tak se na závěr jeho slov hodilo, nepřijde.

„V tom případě budu čekat. Asi… Hmm, tam kousek, aby to nebylo tak nápadné.“ Ukáže trochu stranou dál ulicí. „Tak… pevné nervy.“ Popřeje ti nakonec, než se otočíš a vykročíš k domu před tebou. Není jiný než ostatní, takových domů jsi už viděla za svůj život spousty, ač jen z okénka kočáru, a přesto cítíš vzrůstající nervozitu každým krokem, který uděláš. Konečně si budeš moci vyřídit otevřené účty s tím člověkem, který ti ukradl život a udělal z něj literaturu, která se schovávala raději za ostatní knihy a přitom se o ní velmi živě diskutovalo, kde se dalo. Mohl vědět, s kým má tu čest? Zcela jistě ne, protože kdyby věděl, že si pro něj jednoho dne přijde ztělesněná smrt, dvakrát by si rozmyslel, jestli mu ta prchavá sláva a snad i peníze za to stojí.

Vyjdeš po kratších schodech na zděnou podestu s menší stříškou a zazvoníš na domovní zvonek, jehož zacinkání slyšíš i přes vstupní dveře. Chvíli čekáš. No, dobře možná trochu delší chvíli, než se přeci jen ozve pomalý zvuk kroků a klíč zarachotí v zámku.

Dveře se otevřou a v nich uvidíš stát starého muže. Opravdu starého. Na sobě má poněkud obnošené a na pár místech sedřené sako od obleku, dokonce si všimneš i pár vytahaných nití. Pod ním má natažený prostý pletený svetr z hrubé příze. Stříbrné vlasy i poněkud hrubě zastřižený plnovous jsou pouze stříbrné. Marně by si tam hledala alespoň stopu jejich původní barvy. Nevypadá jako domovní sluha, ale není těžké usoudit, že lidé v této čtvrti majordomy dost možná mít nebudou. Společně s mužem zavane z domu směsice pachů, z nichž nejvýraznější je těžká vůně tabáku a slabý ale charakteristický zápach koček.

Jeho už lety poněkud vybledlé a vodnaté oči se na tebe zaostří a husté obočí nad nimi se stáhne, jak se snaží viditelně přemýšlet, kdože mu to vůbec v tuto hodinu zaklepal na dveře.

„Ehm, dobrý večer… paní. Potřebujete něco?“ Promluví váhavě tichým hlasem, z kterého je slyšet, že muž před tebou byl většinu života zjevně náruživým kuřákem. A pak? Pak se rozhostí ticho čekající na to, až jej rozbije sama smrt.   

Povytáhnu obočí, nicméně… Tohle celé je natolik šílené, že by mne vlastně nepřekvapila ani Noahova verze toho, jak to celé je. Nebo jen manželka či někdo z rodiny používá poštovní schránku na napsanou na tohle jméno? Možností mne napadá hned několik a všechny mi připadají stejnou měrou divoké a přitažené za vlasy stejně jako celkem dost pravděpodobné.

„V tomhle případě mě už asi nic nepřekvapí,“ ušklíbnu se. Ať je to totiž jakkoliv, tak… Tak dnes to skončí. Celá ta nepříjemná záležitost ohledně Penfielda se dnes vyřeší a já budu moci jít klidně spát.

Noaha kývnutím hlavy ujistím, že počkám u koní, zatímco se sám vydá zjistit, kde je Stapleton road. Vlastně je to nečekaně dobrá úvaha, co by mne samotnou nenapadla… Bude to někdo odsud, v blízkosti pošty. Ani nevím proč jsem očekávala nějakou zaplivanou uličku v okrajové části Jeruzaléma, nicméně… Ne, ne. Ty romány sepisoval někdo vzdělaný – protože ať to je jakkoliv, tak pan Penfield má jisté literární vlohy. Jen mé povídky a jeho fantazie by nestačili na to, aby se kniha tak prodávala. Šlo i o to, jakým způsobem byla napsána.

Trpělivě tak vyčkávám Noahova návratu. Vlastně mě ani nepřekvapí, když se Noah pustí do řeči s jedním z drožkářů, a i z dálky to působí, že se vlastně oba dobře baví. Noah nepochybně uměl jednat s lidmi, a to napříč celou tou společenskou škálou. Je snadné si představit, proč je tak dobrým Tajným. Vrací se i s dobrou zprávou. Přeci jen čas neúprosně běží a je už něco málo po páté. Ulice se začínají šeřit a předpokládám, že za hodinu už dost možná bude takhle na sklonku podzimu tma.

„Co bych si bez tebe počala?“ pousměji se a myslím to vážně. Noah mi dneska vážně vytrhl trn z paty a zařídil za mne věci, které bych sama nedokázala.

S tím se i já vyšvihnu na koně a vyrazím za Noahem. Ten sice působí, že také trochu váhá – či spíše hledá místa, podle kterých by se zorientoval, ale jestli někomu věřím… Tak je to on. Sama cítím neklid, který se mi vkrádá do mysli, jak projíždíme neznámými ulicemi vstříc té jediné… Kterou nacházíme.

Stapleton road boří veškeré mé představy o osobě skrývající se za tím pofidérním jménem autora pokleslé literatury. Vypadá to jako klidná a vcelku útulná rodinná čtvrť. Čistá ulice a zástavba menších domků. Působí to zde jako malebné místo pro život střední třídy Jeruzalémské společnosti… Najednou tak vůbec netuším, co bych měla očekávat. A jsem z toho… Nervózní.

Zpomalím koně do kroku, zatímco pátravým pohledem přejíždím po číslech na jednotlivých domech, dokud… Nenajdu to jedno jediné, které mě zajímá. Srdce mi poskočí a… „Tady. Měl by to být tenhle dům,“ upozorním Noaha a přitáhnu otěže, abych koně zastavila. V domě se dokonce svítí na znamení, že takhle k večeru jsou jeho obyvatelé zřejmě už doma. Rodina? Nebo tam žije sám? Nepůsobí to jako dům, do kterého by se vešel více než jeden byt.

Seskočím z koně a na okamžik viditelně zaváhám, když na mne Noah promluví. „No…“ kousnu se do vnitřní strany rtu, a nakonec mu poněkud nejistě předám otěže na znamení souhlasu. „Máš pravdu, asi… Asi bude lepší, když tam půjdu sama,“ kývnu krátce hlavou, zatímco v sobě sbírám odhodlání. „Už tak jsem tvé pomoci zneužila víc než dost, navíc o tvém volnu,“ dodám. Ne, skutečně by nebylo vhodné do toho Noaha ještě více zatahovat jako Tajného, kdo ví, zda by z toho nakonec nemohl mít sám problémy. A to rozhodně nechci.

„Neboj. Jako bych tě snad mohla připravit o rozuzlení tohohle zapeklitého případu opatrného pana Penfielda,“ slíbím mu. Ještě se nadechnu a naposledy se po něm podívám… A vykročím směrem k domu. Překročím kaluž u chodníku a natáhnu krok.

Cestou si rozepnu těch pár knoflíků kabatu a zatímco mířím po schodech k domovním dveřím, tak si v duchu snažím připravit, co vlastně řeknu. Hlavně… Hlavně se potřebuji dostat dovnitř. Pak už to nějak dopadne. Musí.

Ten člověk mě vlastně okradl. A co více. Vzal ty nejstrašnější chvíle mého života a udělal z nich něco, co zcela překračovalo jakékoliv hranice únosnosti. Účetního Spaldinga bych mu ještě odpustila, ale všechno ostatní… Fernby… Ne. Tohle si ten člověk nikdy neměl dovolit. Nemá ve skutečnosti tušení, s čím – a kým si to zahrává. O jméno jsem v tomhle městě sice přišla, ale získala jsem jiné věci. Nejsem nikdo. V žilách mi koluje zlatá krev Probuzených a odkaz Dumah, Mocnosti nebes. Samotné Paní Smrti. A už nikoho nenechám, aby mi ničil život, uzurpoval si pro vlastní prospěch jakoukoliv jeho část!

S odhodlaným výrazem dojdu až ke dveřím a ohlásím obyvatelům domu, že za dveřmi mají návštěvu. Joshua Birchley dnes večer bude mít návštěvu, která se rozhodně nenechá odbýt.

Vera De Lacey

„Co? Ale to jsem… nemyslela… tak… vážně.“ Zakoktá se Prissy, když jí začneš vysvětlovat, že vévoda by na tebe nikdy nezvýšil hlas a jak se věci mezi vámi mají. „Promiň, Vero. Měl to být jen žert.“ Sklopí hlavu a provinile uhne pohledem a tobě až se zpožděním dojde, jak to celé myslela. Snad ti měl napovědět tón jakým to v žertu řekla nebo její škádlivý výraz, ale tvé myšlenky byly teď někde naprosto jinde, že sis takových drobností v první chvíli vůbec nevšimla a teď… No, teď už to byl jeden z těch smutných žertů, kterým se nikdo nezasmál.

„Knihovna. Jistě… To by nemuselo být špatné.“ Přitaká ti Prissy, na které je ještě vidět to zaskočení po tvé výchovné lekci. Stále si byla ty ta starší sestra a tvá slova měla váhu, i když si tomu někdy ani nevěřila. „Takže nepotřebuješ pomoct? No, dobře… Jen jsem asi nějaké věci nechala v koupelně a pak také ve skříni jsem pověsila…“ A začne ti detailně popisovat, co všechno, kde nechala a co nesmíš za žádných okolností jen tak zapomenout.

Popíjíte zbylý čaj a čekáte. Tobě hlavou víří plány na dnešní den. Skutečně se dost věcí zkomplikovalo a jít na večerní akci má jistě své pro i proti. Můžeš si být vcelku jistá, že tě tu nikdo držet nebude. Si host a ne vězeň. Finální rozhodnutí ale budeš muset učinit sama. Jako ostatně vždy.

„Dámy? Omlouvám se, že ruším, ale pokud byste si přály, vaše pokoje jsou již nachystané.“ Promluví na vás pak sluha, co za vámi po čase dorazí. Priscilla vyčká na tvé rozhodnutí, jako ostatně dnes už skoro vždy, a pak se vydá za vámi.

Projdete oranžérií a vrátíte se zpátky do sídla, kterým vás sluha provede bez jakéhokoliv zaváhání. A že to není krátká cesta. Zcela určitě jdete do jiného křídla. Některé části i poznáváš, ale stále si zde nebyla tolikrát, aby ses snad odvážila říci, že tohle rozlehlé bludiště znáš. Priscilla je tichá jako myš, ale oči má opět navrch hlavy, když se rozhlíží kolem vás. A že je po čem. Tohle možná v lecčem zastoupí prohlídku Zlaté katedrály. Snad jen ta vůně kadidla a množství křížů chybí.

„Prosím madam. Tady je první pokoj a pro vás madam jsme ho nachystali zde naproti.“ Zastaví se sluha s vámi u identicky vypadajících dveří, které jsou jen naproti sobě po stranách široké chodby. A jen, co domluví, vezme za kliku, aby vám otevřel dveře do pokoje pro hosty.

I když je to pokoj pro hosty, je větší než ložnice, kterou máš v Davenportu a pokud si sestře slibovala noc na zámku, tenhle pokoj tvůj slib plně vystihl. Složitý křišťálový lustr visí z vysokého stropu se zdobnými prvky, které ještě zdůraznilo jemné pozlacení. Postel je široká s vyřezávaným čelem a čerstvě povlečená. Je zde pracovní stůl a množství menších komod a stolků, na kterých jsou sem tam nějaké drobné dekorace nebo živé květiny. Vysokými okny se skládanými oblouky pak do místnosti padá světlo zapadajícího slunce, které osvětluje tuhle vzdušnou a prostornou místnost. Jedno z oken je otevřené a do místnosti skrz vlnící se záclony proudí čerstvý vzduch vonící zelení, jenž Essingtonské sídlo obklopuje. Oproti potemnělému salónku, ve kterém tě kdysi přijmul vévoda, je tohle příjemná změna.

„Ah…“ Vydechne Priscilla, která zjevně chtěla ještě něco říct, ale trochu se jí vytratila slova. Pro tebe tohle není poprvé, co trávíš svůj čas v tomto sídle v jednom z pokojů pro hosty, ale v těchto jsi dnes poprvé a nutno podotknout, že jsou skoro identické. Zcela určitě tu ale pokojů pro hosty mají víc než pár.     

Delilah Blair Flanagan

„Myslíš?“ Popíchne tě vesele Noah, když opustíte přeplněnou budovu pošty. I na něm je patrné, že mu venku na čerstvém vzduchu přeci jen otrnulo. Pro tebe to ale byl rozhodně zážitek, který bude dobré znovu neopakovat. Některé věci prostě nejsou pro tebe a tyhle místa plná davů jsou takovým menším osobním očistcem.

Seběhnete schody a vyrazíte svižnou chůzí ke koním. Lístek, který vytáhneš z kapsy je úhledně nadepsaný úsporným písmem člověka, který musí zcela jistě dennodenně sahat po peru. „Joshua… Ne, to skutečně není jako manželka. Nebo je to manželka, kterou její muž v jejím koníčku zaujatě podporuje a pomáhá jí, protože si před bohem slíbili, že spolu budou v dobrém i ve zlém? A peníze přeci nesmrdí.“ Přihodí Noah do kola štěstí další z množností, které se mohou skrývat za tajemným jménem pana Penfielda.

„Stapleton road… Hmm, no nejsem si úplně jistý. Ale počkej tady u koní. Tam kousek je místo pro drožky. Zeptám se. Počítám, že to bude něco místního a pan Birchley se sem netáhne pokaždé přes celý Jeruzalém.“ Pokývne na tebe Noah, aby vyrazil k rozšířené části ulice, kde postává pár drožek s pokuřujícími kočími. Takto z dálky neslyšíš úplně, co si říkají. Ale vidíš, že Noah vcelku živě gestikuluje stojíc u jednoho z drožkářů, který se s ním dal do řeči. Vypadá to, že si vcelku rozumí, a dokonce v jeden moment… smějí se? Hmm, ne nezdá se ti to, zcela určitě se smějí. Noah pak jen mávne na drožkáře a cosi cvrnkne do vzduchu. Dle kovového záblesku to bude zcela jistě mince. Drožkář ji nečekaně pohotově chopí a ještě něco na Noaha zavolá a ten se jen uchechtne a naposledy na něj mávne, než si nasadí brýle a natáhne krok.

K tobě se vrací s pobaveným úsměvem a očima skrytýma za kouřovými skly v kulatých obroučkách.

„Měl jsem pravdu. Není to až tak daleko. A pokud si pamatuji cestu správně, budeme tam tak do dvaceti minut.“ Oznámí ti, než se usadíte opět do sedel vašich koní. Není na co čekat. Slunce už se kloní nezadržitelně k západu a je jen otázka poměrně krátkého času, než se městem rozlije tma. Noah snad i proto o něco více pobídne koně a vyrazíte.

Mladý agent vás vede ulicemi. Všímáš si, že se na pár nápadnějších místech jako jsou náměstí a pak jeden park, jenž míjíte, trochu více rozhlíží a hledá nejspíše, kudy teď přesně jet. Nezbývá však než mu věřit, protože ty vůbec netušíš, kde by daná ulice mohla být.

Nakonec se dostanete do vcelku poklidné části Univerzitní čtvrti. Jsou tu řadové vysoké domky, které jsou jeden jako druhý. Mezi nimi jsou v pravidelných rozestupech lampy, jenž už svítí s nastupujícím soumrakem. A pak si všimneš, jak se Noah spokojeně pousměje. Stačí se podívat směrem, kterým hleděl, aby sis i ty všimla cedulky na jednom z rohových domů, která hlásá, že jste v cíli. Jste na Stapleton road.

Teď už zbývá jen projet ulicí a hledat správné domovní číslo. To se podaří tobě, když na své straně zahlédneš čtyři a jedna, dvojici číslic, kterou hledáte. V domě se svítí, ale takto z ulice nevidíte nikoho přímo stojícího u okna. Dost možná to bude dle velikosti i dům, ve kterém bude víc než jeden byt. Ale kdo ví.

Noah seskočí z koně a zamyšleně vzhlédne k tomu před vámi. „Del… Hmm, asi bude lepší, když počkám tady?“ Padne trochu nečekaná otázka nebo spíše návrh. „Tady to vypadá, že je to více osobní záležitost, na kterou úplně Tajného nepotřebuješ.“ Pohlédne na tebe vážně, ačkoliv mu do očí přímo nevidíš.

„Ale slib mi, že mi pak řekneš, jestli to byla skutečně ta zanedbávaná manželka nebo kdo za to nakonec mohl.“ Ušklíbne se mladý agent, než si převezme uzdu i tvého koně.

Sama se raději už k zástupu lidí čekajících za námi neotáčím, i když předstírat, že tu stojíme s Nohaem u okénka sami a neděje se nic, z čeho bych měla být nervózní, je mnohem těžší, než by se mohlo zdát. Zvláště pak bez neustálého přešlapování na místě, o nutkání si promnout svědící týl hlavy raději ani nemluvě. Vážně mi nepomáhá vědění, že se na nás všichni dívají a čekají, až odsud konečně zmizíme a uvolníme tak místo pro dalšího.
Raději se tak soustředím na náš tichý rozhovor, zatímco po vzoru Noaha vzhlédnu k velkým hodinám dominujícím hale. Doslova. Tyčí se nad hlavami nás všech a rafička opisující kruh jasně naznačuje, kdo je zde skutečným pánem času.

Krátce kývnu hlavou. Jistě, takový dav lidí na poště v Zahradách asi… Tedy rozhodně nebude. Nebo si to aspoň neumím představit. Jsou to přeci jen Zahrady, tam je vše… Jednodušší. Honosnější. A pohodlnější.
Když na sobě ucítím Noahův překvapený pohled, tak se přinutím lehce pousmát a potřesu drobně hlavou. „Ne, není,“ zalžu pohotově. „Jen se obvykle vyhýbám davům,“ dodám po krátkém zaváhání. Davům. Neznámým místům plným lidí. V posledních měsících jsem se díky cestování s Alexem přeci jen osmělila, ale trhy v Dvarace či rušné ulice města stále nepatřily mezi má oblíbená místa, kam bych snad sama zašla. Kvůli Alexanderovi jsem se snažila být otevřená novým zážitkům – a vlastně i kvůli sobě. Ale nic to neměnilo na tom, že jsem se mi dařilo jen pomalu odbourávat nechuť k takovým místům a situacím. Nemluvě o úzkosti z blízkosti tolika cizích lidí. Připadala jsem si… Jako v pasti. Nechráněná. Zranitelná. Stejně jako v ten večer, kdy jsem se snažila protáhnout mezi lidmi postávajícími na chodníku kolem hořícího domu, dokud jsem neucítila drobné bodnutí. Dotek rukou, které mne drží. Stačilo tak málo a mezi všemi těmi lidmi jsem se zkrátka… Ztratila…

Nehty zacvakají o dřevo. Jak dlouho tu už čekáme? „Nebudu lhát, chvíli jsem o tom přemýšlela,“ poznamenám polohlasně. „Ale… Zvládla jsem už i horší věci. Takže tohle zkrátka zvládnu taky,“ konstatuji s nečekanou jistotou – dokonce navzdory tomu, jak se ve skutečnosti cítím.

Nicméně šum hlasů a povzdychávání za našimi zády nepříjemně sílí a já zřetelně vnímám ten neklid tančící pod kůží i napětí tvrdnoucí v ramenech a šíji. Čas se neúprosně táhne a po pár nepříjemných poznámkách bych se už ani nedivila tomu, kdyby se nás někdo odsud pokusil vystrkat pryč. Noahovi úsměv opětuji jen krátce a rozhodně to nevystihuje mé vnitřní rozpoložení. To skutečně ne. Už nějakou chvíli stojím u přepážky takřka nehybně, v zádech až nepřirozeně rovná a napjatá. Tohle bude moje nová noční můra. Čekání ve frontě na poště jistě musí být druh osobního pekla.

Slovy se nedá popsat, jak moc velký kámen mi spadne ze srdce, když se objeví úředník i s evidenční knihou. Noah naštěstí nemá úplně náladu ani pochopení pro to, kdo kam a co špatně zařadil. A já také ne. Jakmile totiž úředník vysloví špatné číslo schránky, tak mne zalije studený pot z té příšerné představy, že díky tomu vzal špatnou knihu a bude muset jít hledat znovu. Zvuk, co mi uteče v první chvíli zpoza rtů se pohybuje někde mezi absolutním zoufalstvím a frustrací naprosto obludných rozměrů. Naštěstí se nic takového nestane.

Na okamžik ucítím jeho vyděšený pohled i na své tváři a… Maličko mě to zarazí. Uvědomí, že… Vlastně to dává smysl. Žádný odznak jsem sice neukázala, ale stojím tu s Noahem. Navíc v kalhotách. Kým jiným bych byla než další Tajnou? Vlastně mě do teď ani nenapadlo se zamyslet nad tím, jak to celé musí působit. Nicméně vzápětí se stejně jako Noah nakloním po té váhavé výzvě ke knize, abych si i já mohla ověřit, že schránka číslo třicet tři skutečně patří jistému panu Birchleymu. Zamračím se. Joshua Birchley.

Sotva na agentovu žádost úředník napíše jméno i adresu, rychle se po papíru natáhnu a strčím ho do kapsy kabátu.
„Děkujeme za spolupráci,“ přeci jen muže poprvé za celou dobu promluvím, abych… Abych ho aspoň trochu uklidnila. A taky oddálila okamžik, kdy se budu muset otočit čelem k zástupu naštvaných lidí.

Odcházíme tak akorát včas. Zvuk hodin oznamujících pátou hodinu mi po tom všem rve uši. Natáhnu tak krok až se můj postup halou plnou lidí nebezpečně podobá útěku. Raději se příliš nerozhlížím kolem sebe, jen si koutkem oka hlídám Noaha.
Sotva projdeme dveřmi ven, rychle seběhnu schody dolů a teprve až tam se na chvíli zastavím. S dlouhým výdechem na pár vteřin přivřu oči a prsty si vjedu mimoděk do vlasů. Lepší. Mnohem lepší.

„Tak tohle byl… Zážitek,“ konstatuji, když můžu konečně dlouze vydechnout. Pohledu na Noaha se v tu chvíli raději vyhnu, nejsem si úplně jistá, na kolik jsem tohle celé zvládla se ctí. Když tedy nepočítám, že jsem tam opravdu vydržela po celou dobu. Ne. Tohle si už nikdy nechci zopakovat.

„Takže… Hm, Joshua Birchley,“ vytáhnu lístek z kapsy a znovu si přečtu údaje, které jsou na něm napsané. „To úplně nevypadá na manželku, co se snaží zatajit svoji tajnou vášeň a příjem před manželem… Pokud to tedy nebude jen někdo, koho někdo zaplatil, aby si tu schránku zřídil,“ pronesu zamyšleně cestou ke koním, jak mi otrne. „Říká ti něco Stapleton road? Protože mně rozhodně ne,“ zeptám se vzápětí s tichým povzdechem.