Andor.cz - Dračí doupě online

Dumah

Čas běží. Plamen postupně ukusuje ze svíčky před tebou a drobné pramínky vosků stékají po jejích stranách tvoří další a další voskové krápníky, které se táhnou po zdobeném svícnu až na desku stolu. Kolik svíček už si tu zapálila a sledovala až dohoří? Ani to nepočítáš. Stejně jako tato se pomalu prokouše až ke svému konci než plamínek zaskomírá, jak se jeho život nezadržitelně krátí.

Zapálíš další ze svíček už víceméně automatickým pohybem a zabodneš ji na místo té původní, zhasíc tak nekompromisně starý umírající plamen. Další svíčka… Další čas naplněný čekání.

Ani té lyry ses nikdy nedotkla, ačkoliv ti by ti dříve zvuk hudebního nástroje mohl pomoci nalézt útěchu. To byla ale stará Dumah, se kterou si měla pouze něco společné. Měla jsi spoustu času o tom přemítat v tichu svého pokoje. Opakovat si události, které tě sem zavedly i rozhodnutí, jež si učinila. A především to poslední se palčivě připomínalo v těch chvílích osamění. Dohoda s Luciferem. Dohoda se Lhářem, který ti nabídl vykoupení.

*ťuk, ťuk, ťuk*

Ozve se zaklepání na tvé dveře snad jako v odpovědi na tvé nevyslovené úvahy. Je ti jasné, kdo za dveřmi dost pravděpodobně bude. Už dle toho rázného zaklepání a také díky tomu, že za tebou málokdo kdokoliv jiný docházel. Tohle byla jedna z těch lepších věcí zde. Samota ti nikdy nevadila. Ne tolik jako jiným.

Je to možná jen hra, ale tvůj návštěvník jako vždy vyčká, až jej vyzveš, že může vstoupit. Víš, že kdyby chtěl, prostě dveře otevře, ale za tu dobu zde se k tobě nechoval bezdůvodně zle. Nemohlo to ospravedlnit to vše co ti provedl. To ani zdánlivě. Avšak mohlo ti být chabou útěchou to, že se nevyžíval v tom, abys tu svůj čas trápila v utrpení. Ostatně byli jste teď spojenci nebo k čemu ses tehdy tím podáním ruky upsala.

Jen co vyzveš hosta, aby vstoupil, dveře se bezhlučně otevřou a místnost zalije světlo z osvětlené chodby, které prořízne šero, v němž se tvůj pokoj za jiných okolností utápí.

Stojí tam. Vysoký muž s vlasy bělostnými jako jeho neposkvrněné zdobené roucho. Dýchá z něj cosi… nadpřirozeného. Ta síla, kterou si cítila už tehdy v chrámu u Damašku. A byla sis skoro jistá, že ten dojem opět o něco zesílil.

„Dumah… Rád tě zase vidím.“ Promluví zvučným hlasem jako už tolikrát před dávnými časy, kdy jste ve Zlatém městě byli snad ještě… přátelé? Ano, tehdy působil svou bezprostředností jako někdo z vás. Další z mnoha nesmrtelných. Ne, jeden ze členů Tribunálu a kůru serafínů. To však bylo již dávno… Dnes byl někým úplně jiným a kdo ví, kým byl ve skutečnosti už tehdy. Lucifer byl muž mnoha masek, jak ses mohla několikrát přesvědčit.

„Jak se cítíš? Něco… nového?“ Sklouznou po tobě jeho oči barvy tavícího se drahého kovu, zatímco udělá pár kroků do tvého pokoje, po němž se také záhy rozhlédne. Jako vždy. Snad jako kdyby hledal, jestli tu není něco nového.

„Doufám, že sis řádně odpočinula. Dnes budu potřebovat tvé služby.“ Jde nakonec rovnou k věci. Přeci jen vy dva jste nikdy nezabředávali do sáhodlouhých rozhovorů. „Pokud bys mohla hned?“ Kývne hlavou a ladným gestem ti pokyne ke dveřím po jeho pravici.

Noahova náhlá změna chování i vážnost vepsaná do jindy bezstarostné tváře mne děsí. Co se děje tak vážného? Cítím se v pořádku… Dobře, dala bych si po tom náročném odpoledni na koni něco k jídlu, ale jinak si nejsem vědoma žádné slabosti ani čehokoliv… Jiného. Nicméně neodporuji, posadím se na schody – i když toho hned lituji. Cítím chlad, co z nich sálá, tohle počasí rozhodně není jako dělané pro taková posezení.

Odpovědi na svoji naléhavou otázkou se ovšem nedočkám. Ne od Noaha. Pohledem mimoděk kmitnu k obloze, kamsi nad Noahovo pravé rameno. Ani nevím proč moji pozornost tak náhle přitáhne jedna z věží pnoucích se k nebi. Povzdechnu si… A dech se mi náhle zdrhne v hrdle. Záblesk zlata se zjeví v předzvěsti něčeho, co už dobře znám.

A dnes je to poprvé, co mne to neskonale vyděsí.

„Ne… Prosím teď… Ne…“ vydechnu nešťastně, avšak v místech, kde ještě před chvíli byla Noahova tvář, je nyní jen vše pohlcující temnota. Vezme si mne celou a ponechá jen ten jediný pevný bod světa rozpadajícího se ve zlaté mžitky, které postupně sílí společně se září nabírající na intenzitě až nakonec…

♫♪♪♫

… s povzdechem natáhnu ruku k mihotajícímu se plamenu svíčky navzdory tomu, že jsem si to zakázala. Prsty kloužu kolem rudého plamínku a nechávám jimi prostupovat hřejivé živelné teplo, které z něj sálá. Ale nestačí to. Nikdy to nestačí. Přesto často vydržím sedět dlouhé hodiny naproti svíčce a zírat do jejího plamene tak dlouho, dokud se nerozteče všechen vos a svíce sama nezhasne. A pak znovu. Znovu a znovu. Mám jich tu dost, abych to mohla dělat snad celou věčnost. A tak pálím jednu svíci za druhou, svoji malou ohnivou společnost, díky které si zde nepřipadám tak děsivě sama.

Přesto to stále bolí – navzdory tomu, jak moc se to v sobě snažím pohřbít. Už dávno jsem si zakázala vzpomínat na Zlaté město i na něj, dokonce vyslovit v mysli jeho jméno. Zůstal jen plamínek. Ostrá vůně kouře, když svíčka zhasne. Přesto… Možná je to dobře. Dokud to bolí, tak vím, že mám stále aspoň ten malý kousek sebe… Že ve mne žije aspoň malá část Dumah, kterou dříve bývala. Je to mé jediné pouto s ní. Ten malý plamínek, který si ponechávám navzdory tomu, že bych ho měla zhasnout a ukrýt se v temnotě. Dlaní se zastavím jen kousek nad ním a stáhnu ji až v okamžiku, kdy mi chřípí naplní pach vlastní spálené kůže.

V posledních dnech… Možná týdnech? - nevím, čas se zde dá měřit jen kapkami stékajícího vosk a vlastně na tom ani nezáleží – to dělám pokaždé, když má unavená otupělá mysl sklouzne k představě spánku. Když poleví síla mé vůle, probudí se to. Stále mě to děsí a naplňuje mne to hrůzou i odporem k sobě samé. Ty sny… Sny o mrtvém světě, kde v inkoustových mračnech plují obrovští leviatani, svět, ze kterého sálá smutek a děsivá prázdnota. Nechtěla jsem se tam už nikdy vrátit, cítit to, nechtěla jsem… Nic z toho.

Pohledem zavadím o lyru položenou malém stolku. Je pěkná. Přesto jsem se neodhodlala na ni ani jednou sáhnout. Namísto toho zde trávím čas jen obklopena tichem a svícemi. A… Čekám. Už ani nevím na co vlastně. Na to, že Lucifer skutečně dodrží svůj slib? Čím déle zírám do tančících plamínků, tím méně tomu věřím. A stydím se. Za to, jak jsem Luciferovi bezostyšně ukázala svoji slabost a v návalu zoufalství kývla na jeho nabídku. Co mě to napadlo? Co mě to jen napadlo…

Jsem tak hloupá.

A Lucifer ještě více, pokud věří tomu, že mne zlomil.

Nejde přeci zlomit něco, co už je rozbité. Dokonce i když to slepíte zpátky. To je to jediné, co ve svitu svíček celé ty hodiny a hodiny dělám. Lepím jeden kousek za druhým, skládám se zpátky do své nové podoby. Uklidňuji se tou zoufalou myšlenkou, že nic horšího se mi už nemůže stát. Nebo… Ze mě?

Ať už jsem teď cokoliv.

„Cokoliv,“ šeptnu tiše a za tichého pobrukování se natáhnu po hřebenu a začnu si dlouhými tahy pročesávat dlouhé vlasy. Je to monotónní činnost pomáhající mi sbírat vlastní příčetnost. Všechny ty malé rituály, které si zde držím namísto ochranných zdí před tím vším. A zejména pak před sebou samou.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Noahova slova ti nedávají žádný smysl, stejně jako spěch, se kterým se tě snaží doprovodit ke schodům. Opravdu se necítíš zle. Ani trochu. Ovšem to, jak si tě Noah prohlíží, jak jeho oči těkají z místa na místo… něco je špatně, ale kdo ví, jestli to celé není jen v jeho hlavě. Dost možná, protože ty, když se rozhlédneš kolem, tak vidíš jen potemnělou ulici a cítíš vlhký noční vzduch. Přesto se posadíš, i když trochu důrazněji cukneš rukou na znamení toho, že na takovéto chování nejsi vůbec zvědavá. Noah toho ale příliš nedbá. Snad jen jeho stisk o něco povolí. Přesto tě podepře až do momentu, kdy si sedneš.

Vzhlédneš k mladému agentovi a vyslovíš jasnou otázku. Proč tohle dělá? Rozhodně je to poněkud znepokojivé chování. A jak tak hledíš vzhůru k muži sklánějícímu se nad tebou, zalétnou tvé oči ke gotickým špicím, jenž se tyčí nad celým městem jako němí obří shlížející na dění pod nimi již po staletí. Jsou viditelné prakticky odkudkoliv a patří k typické scenérii pro Nový Jeruzalém. I teď vidíš ty protáhlé linie naproti tmavému nebi, než si však všimneš zlatého záblesku, který opíše obrys jedné z věží a svět se začne propadat do temnoty. Zmizí Noah, ulice, ty… Zůstane jen zlatavý obrys věže, kolem které se divoce roztančí zlatavé částečky. Záře zlatých střech nabere na intenzitě, než vystřelí k nebesům a tebe obklopí zlatá záře a pocit beztíže…

☩

… Hledíš do plápolajícího plamene svíčky zasazené ve zlatém svícnu. Plamen se před tebou mihotavě kroutí a natahuje, zatímco rytmus jeho tance následují i stíny pokrývající tvou celu. Tedy celu? Lucifer tomu říkal pokoj a skutečně to nemělo s tou, ve které tě tehdy poprvé přivítal, mnoho společného. Žádné řetězy a pustá chladná místnost vytesaná do černého kamene. Ne, zde jsi měla postel, stolek a těch pár drobností, které sis vyžádala, aby ti zpříjemnili život zde. Přesto tu nebylo jediné okno a stejně jako před tím i tento prostor musel být zcela jistě ukrytý pod zemí.

O tom ses mohla přesvědčit i při pár možnostech, kdy jsi pokoj opustila. Ovšem pouze v Luciferově doprovodu. Všude se táhly chodby tesané v kameni ne nepodobné těm, kterými jsi procházela při svém útěku odtud… Který se nakonec ukázal jen jako krutá iluze a manipulace.

Přesto si nakonec Luciferovi kývla na tu nabídku. Na spolupráci a příslib toho, že tě jednou zase opraví. Vrátí ti to, kým jsi před tím byla i za cenu… Za cenu, kterou si zatím ještě neřekl. Za tu dobu, co jsi zde byla, po tobě zatím nic určitého nechtěl. Dávala ses pouze dohromady a… čekala. V samotě tvého pokoje bylo těžké určovat čas. Nebylo zde slunce a ani pravidelné pohasínání a opětovné rozsvěcení zlaté záře, jako tomu bývalo ve Zlatém městě. Ne, čas zde splýval a snad i díky vašim opravdu dlouhým životům bylo těžké odhadnout, jak dlouho si zde skutečně byla.

Přesto ses cítila už lépe. Jakkoliv se tvůj nový stav takto nedal zrovna upřímně pojmenovat. Stále si to totiž cítila. To něco v tobě. Alespoň většinu času ta síla spala. Dřímala. Pouze ve chvílích, kdy ses odhodlala ke spánku, jako kdyby vycítila příležitost a natáhla své šedavé studené prsty k tvé mysli, aby ti do snů vložila něco ze sebe. Vzpomínky, které nebyly tvé. Vznášela ses nad šedavou pustinou bez života v tom všudypřítomném chladu a nekonečném zmaru. Mračny nad hlavou ti sem tam proběhl nafialovělý záblesk, jak se v nich hromadila statická elektřina.

Někdy se v nich objevily siluety ohromných leviatanů křižujících šedavá mračna, ale jinak… Byl to mrtvý svět. Pokřivený. Cítila si to už tehdy. Sama v sobě….

Probuzení z takových snů nebývalo lehké a rozhodně sis na to za tu dobu nezvykla. Alespoň zatím. Přesto si s tím nemohla nic dělat. Jen čekat… Na cokoliv…

… Alespoň zatím.

Vera De Lacey

Priscilla není viditelně příliš nadšená z dnešního vývoje událostí. Z výletu do města se stalo něco, co ani jedna z vás nečekala. Ty jsi ale věděla, že takto je to jediná správná volba. Neriskovat. Zůstat zde v bezpečí Williamova domu.

„Nebezpečný… Ale no tak. Pokud je nebezpečný, tak jej ohlas na policii. Nebo je to snad nějaký tajemný zabiják jako vystřižený z dobrodružného románu?“ Pohlédne na tebe Priscilla, která nevypadá, že by jí oznámení, že je pan Barlow nebezpečný, stačilo jako vysvětlení.

„Popravdě mi jako nikdo takový nepřišel. Však jsem s ním také mluvila. Přišel mi…“ Trochu se zarazí a jakoby snad musela na moment lovit v paměti. „… normální.“ Dodá po chvíli sebejistě. „Rozhodně ne jako sériový vrah, co si s námi přišel dát dortík…. Nemluvě o tom, že s takovými lidmi se běžně jeden jen tak neseznámí.“ Její povytažené obočí jen výmluvně doprovodí její slova, která sice nejsou otázkou, ale dávají ti prostor na doplnění, pokud by sis přála.

„Takže jsme jeli z venkova do velkoměsta, abychom se procházely opět… v zahradách.“ Povzdechne si Priscilla a  jen potřese zklamaně hlavou. „No, ale to nevadí. Však jsem sem v první řadě jela já doprovodit tebe na tvém výletě. Nemám právo do toho mluvit.“ Vnutí si zdvořilý úsměv na rty, než opět zakrojí do jídla a ozve se od ní jen tiché zamumlání. „… Jako kdyby to k něčemu bylo.“

Neuteče ale ani pět vteřin, než se od sestry ozve zacinkání příboru, který skončil odložený na straně talíře. „Omlouvám se, nějak dnes nemám po celém dni apetit.“ Otře si ubrouskem rty, než jej hodí do talíře a začne se spěšně zvedat. „Doprovodíte mě zpátky na pokoj?“ Zvedne trochu hlas a ohlédne se po sloužících, kteří stojí u dveří do místnosti tak, aby vás nijak nerušili.

„A tobě Vero popřeji dobrou noc. Jistě tě čekají zajímavé procházky… určitě jen po zahradách.“ Nepodaří se jí zrovna skrýt ten jízlivý úšklebek, který zkřiví její tvář, i když… možná se ani tak nesnaží. A pak už se s ostrým klapotem podpatků vydá pryč z místnosti. Docela dobře si dovedeš představit, že by za sebou jindy zabouchla dramaticky dveře, ale dnes jí je otevřou i způsobně zavřou sloužící, kteří se tváří, jako kdyby nebyli právě svědky vaší malé výměny.     

A tak zůstaneš sama se sklenkou vína, která by zvláštně po tomto snesla ještě štědré doplnění. Tohle totiž vypadá na dlouhý den.

 A to tě ještě čekají přípravy a oblékání všeho, co je třeba. Možná nakonec nebude úplně od věci zvážit, zda by se ve zdejším služebnictvu nenašlo pár šikovných rukou, co by ti s tím pomohli. Rozhodně by si tím ušetřila nějaký čas, avšak zase někdy je cennější mít svůj vlastní klid a možnost udělat si vše dle svých představ i za cenu toho, že dorazíš o něco později.

Tma za okny už stejně naznačuje, že na začátek akce tam rozhodně nebudeš tak jako tak.  

„A co v těchto časech vlastně není komplikované?“ nadhodím s drobným úšklebkem na rtech, který se přeci jen přetaví v letmé pousmání. Uvědomuji si, že dnešek byl spíše výjimkou, protože si Noah dokázal přeskládat svůj program tak, aby si na mne našel čas. A to ještě ke všemu svůj volný čas, kterého zajisté neměl mnoho.

Pohodlně se usadím v sedle a narovnám se v zádech, zatímco pohledem kloužu po ulici, kterou za chvíli necháme za sebou stejně jako to, co se tu stalo. Noahovo ujištění mi stačí, s ním se opravdu nebojím, že bychom cestou nějak bloudili nebo se dokonce ztratili – dokonce i přes soumrak padající na město, který vše zkresluje.

Společně se tak rozjedeme na koních zšeřelými ulicemi. Očima neustále utíkám k obloze vymalované barvami západu slunce ustupujícímu indigově modré obloze, ke střechám vysokých domů ostře se rýsujícím proti ohnivě zabarveným mrakům i štíhlým věžím pnoucím se k nebesům. Je to pohled, který se mi nikdy neomrzí. Dokázala bych panorama města pozorovat celé hodiny, stejně jako Dumah ráda ze svých vyhlídek sledovala zlaté a bílé věže ztrácející se v nadýchaných oblacích. Jeruzalém sice není Zlaté město, přesto má své nepopiratelné kouzlo i tu zvláštní hřejivou auru domova.

Myšlenky na Alexe nakonec nechám za sebou, ať se na to bude tvářit jakkoliv – tak na tom vlastně nezáleží. Dobře to dopadlo, navíc jsem s sebou měla přeci Noaha jako své jištění. Lhát mu o tom nehodlám a ani nechci. Na rozdíl od jiných okamžiků s Noahem, které… Povzdechnu si. Ne, návštěvu kasina si ponechám jako svoje malé tajemství. Ostatně sám Alexander jich má více než dost…

Trochu se v sedle nahrbím, jakmile začne pronikat skrze kabát zima a rychle si dopnu jednou rukou knoflíky až k šále kolem krku. Soustředím se střídavě na cestu a na Noaha, díky kterému to utíká rychle. Myšlenka bleších trhů mne opravdu zaujme včetně toho, proč se tmu tak vlastně říká. Snad jen zmínka o tom, že na takovém místě se dají naleznout střípky naší minulosti mne zarazí. Něčemu ve mne se to příčí. Že tyto drobné památky na Zlaté město a naše životy jsou v rukách obyčejných lidí. Nemělo by tomu tak být. Nepatří jim. Představa, že má někdo doma dost možná něco, co patří Dumah… Nepřipadá mi to správné. Tuto myšlenku i po krátkém zaváhání Noahovi svěřím.

Pak raději změníme téma. Díky Noahovi se dozvídám o Jeruzalému vlastně dost nových věcí, o místech, kterými projíždíme nebo jsou blízko a jako lady ze Zahrad jsem o nich neměla ani tušení. Tentokrát jsem to tak já, kdo toho druhého zahrnuje zvědavými otázkami.

Nicméně neujde mi, že čím déle jedeme, tím se Noah stává zamlklejší. Nechám ho tak nakonec bez vyptávání jeho vlastním myšlenkám, i když by mne zajímalo, nad čím asi přemýšlí. Ovšem ať už ho pokradmu sleduji sebevíc ve snaze z jeho výrazu vytáhnout aspoň náznak toho, co se stalo… Řekla jsem snad něco? Nebo si vzpomněl na něco? Možná jen přemýšlí o tom, co ho čeká večer…

Uleví se mi, když spatřím známou ulici a po pár minutách i siluetu hotelu. Dorazili jsme sem sice později, než jsem očekávala, ale… To nevadí. Na pokoji se rychle převléknu a na recepci mi pak jistě poradí, kde tady bude otevřená nějaká blízká restaurace, kde by se dalo ještě najíst – zase tak pozdě přeci není. A já jsem vcelku skromný člověk, když na to přijde. Vlastně… Mohla bych si rovnou vzít na pokoj i láhev vína… K těm rukopisům se to bude hodit. Jak je to dlouho, co jsem je měla naposledy v ruce?

To už ovšem zastavujeme u hotelu. Seskočím z koně a poplácám ho po krku. Pousměji se a nadechnu se ke slovům, která ovšem spolknu v okamžiku, když si všimnu Noahova výrazu. Toho, jak se na mě dívá, zatímco v rukách drží můj kufr. Očima zatěkám kolem sebe, nejistá si náhle tím… Provedla jsem snad něco? Nebo… Ne, jsem tu jen já. Dívá se na mě. Znovu se nadechnu, ovšem Noah je rychlejší.

„Cože? Ale…“ vypadne ze mne zaskočeně. O to více, když se Noah rychle pohne mým směrem a chytí mě za paži. Polekaně sebou trhnu a zamračím se. Hledím na něj s přimhouřenýma očima a… Je to snad nějaký vtip? „Vážně se cítím… Dobře?“ hlesnu zaraženě. Noah se rozhodně netváří, že by snad žertoval, ovšem jeho vážný pohled se setkává akorát se zmatkem a nepochopením vepsanými v mém obličeji.

Rozhodí mne tím natolik, že ani moc neprotestuji, když mě začne postrkovat ke schodům. Srdce se mi rozbuší. Nejraději bych se mu vytrhla, a to, jak se v jeho sevřené ošiju je i pro něj varovným znamením.

„Teď mě děsíš, Noahu…“ šeptnu napjatě. „Proč…?“ zeptám se, nicméně se váhavě posadím na schody u zídky, ke které mne dovedl.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Vždy k službám, madam.“ Ušklíbne se přátelsky Noah na tvou poznámku o osobním Tajném. „Tedy… No, možná ne vždy. Víš, jak se věci mají, tak ne, že mě budeš chytat za slovo.“ Vyhrkne náhle menší upřesnění nebo spíše opravu. „Řekněme k službám, když má zrovna čas. Což je někdy… komplikované.“ Uteče mu tiché uchechtnutí, ale více už k tomu nedodává.

Nasednete tedy zpátky do sedel koní a vyjedete.

„Cestu zpátky? Ale ano. Však už jsem v tom hotelu párkrát byl. Bude stačit dostat se na jednu z větších tříd a pak už to bude brnkačka.“ Pronese sebejistě Noah, zatímco podkovy zvoní o dláždění a slunce se nekompromisně schovává za siluety vysokých městských budov, jejichž protáhlými stíny střídavě projíždíte.

Brzy skutečně dojedete na jednu z širších ulic, která je lemovaná množstvím obchodů a podniků, stejně jako nápadnějším náměstím, které se před vámi tyčí. Noah se ani příliš dlouze nerozhlíží, než zvolí směr právě k onomu náměstí, a tak pokračujete. Představa, co bude říkat Alex na to, že se ti podařilo vyřešit literární záhadu, jenž tě měsíce sužovala, je sama o sobě také záhadou. Bude za to rád, nebo se opět setkáš s tím lehce vyčítavým pohledem, protože zrovna tohle nebude považovat za jednu z těch bezpečných činností, co tě nedostanou do problémů, jak si mu slíbila?

No, jsi si poměrně jistá, že pokud bys mu vypověděla celé pozadí této eskapády dost možná si vysloužíš i povytažené obočí. To ale zjistíš nejdříve za pár dnů.

Skutečně to netrvá dlouho a poslední paprsky slunce se vytratí z ulic Nového Jeruzaléma, kde je nahradí umělé světlo z plynových lamp. Stíny se protáhnou a do těla se zakousne chlad. Není to tak hrozné jako včera. Přeci jen nesněží a teplota zcela jistě nebude ani kolem nuly, ale i tak je to znatelné ochlazení po tom jinak teplém dni.

První zhruba polovinu cesty si s tebou Noah vcelku živě povídal. Dokonce ses dozvěděla něco i o těch bleších trzích, odkud si někteří lidé skutečně mohou přinést i opravdové blechy a nebo hůř štěnice, pokud nejsou zrovna pozorní. Jinak to byla z jeho vyprávění zajímavá místa, kde se dalo narazit vlastně na cokoliv. Dokonce sám naznačil, že se mu poštěstilo párkrát najít něco, co i přímo odkazovalo na éru zlatého města před tisíciletími. Zbytky artefaktů a památek na tu dávnou dobu vyskládané mezi zaprášenou památkou na mrtvého pradědečka. Byla to zvláštní představa, ale kde jinde by se takové věci měly nacházet, když ne zrovna zde. Přesto ty sama si v rukou měla zatím pouze ten jediný relikviář, a ještě Ramielův krystal, ve kterém si nechala platbu za svou cestu pryč.

Možná by ses i více vyptávala, ale Noah se na druhou část cesty začne stále více odmlčovat a všímáš si, jak je více zamyšlený. Rozhodně to byl dlouhý den. A ani tato cesta rozhodně není až tak krátká. A tak, když se dostáváte do míst, které už poznáváš a předznamenávají, že tady za rohem už byste měli vjet do ulice s tvým hotelem, je dávno tma, a i na řádnou večeři je už docela pozdě. Na druhou stranu, ty si ji můžeš dát, kdy chceš. Tedy za předpokladu, že si ji někde seženeš.  

Zastavíte na ulici kousek od vstupu do hotelu, kde oba sesednete ze sedel. Noah se chopí tvého kufru, ale když se na tebe otočí, všimneš si, jak se zamračí. Ne, nikdo jiný kolem tebe není a přesto se tváří tak… zvláštně.

„Del, možná by ses měla…“ Udělá k tobě náhle pár rychlých kroků a chytí tě zničehonic za paži, snad jako kdyby tě chtěl podepřít. „…Posadit. Opravdu. Teď hned.“ Ta slova ti nedávají smysl stejně jako jeho zničehonic tak smrtelně vážný výraz, který u Noaha vídáš jindy tak zřídka. Cítíš se dobře. Ano, mohlo by být o trochu tepleji a něco do žaludku by se také hodilo, ale rozhodně to není něco, co by tě jakkoliv omezovalo.  

„Myslím to vážně.“ Dodá rychle, zatímco tě spěšně vede, nebo to alespoň zkusí, k zídce, která lemuje začátek schodiště vedoucího k hotelu.

Náznak starosti vepsané do tváře Noaha mne přiměje se pokusit co nejvíce… Nevím, uklidnit se? Ne, to ne. Jen… Tvářit se vyrovnaně, neopakovat všechna ta drobná gesta a pohyby rukou… Nestalo se nic, kvůli čemu by měl mít starost. Zvládla jsem to. Mám kufr a Sofie zážitek, který jí snad zabrání v psaní dalších knih… Raději mu tak vyprávím o tom, jak to celé bylo. Nakonec to není ani dlouhý příběh, sotva pár vět… V porovnání s tím, kolik času jsem věnovala přemýšlení a rozčilování nad záhadným Oscarem Penfieldem a jeho tvorbou to je opravdu směšné.

„Já ji… Svým způsobem chápu, taky jsem často fantazírovala… O věcech. O životě… Měla dokonce v polici podobné knihy jako jsem mívala já,“ zastanu se Sofie – a samotnou mne to překvapí. „Hm, tak s věkem říkáš? Tedy, pána v letech poučujícího mládež, aby si vážili poklidných chvil svého života jsem si představovala trochu jinak,“ poznamenám s náznakem úsměvu na rtech. Ačkoliv… Nudné poklidné chvíle, kdy se kolem nestřílí a nevybuchuje rozhodně patří mezi mé oblíbené.

Noah se i rozpovídá o Covington square. Ten název ani místo mi nic neříkají, vlastně jsem zcela jistě ani nikdy nebyla na bleším trhu. Je to vlastně pro mne zvláštní představa – chodit na místo, kde bych nakupovala věci, které patřily někomu jinému. Třeba někomu mrtvému. Někomu, kdo tu věc používal přede mnou. Jen při té představě lehce nakrčím nos a potřesu hlavou.

„Hm… Tohle je pro mě vlastně stále dost vzdálený a cizí svět. Pošty, bleší trhy…“ poznamenám polohlasně.

Sotva spatřím Noahův vědoucný úsměv, tak na okamžik uhnu pohledem. Není to něco, na co bych chtěla být hrdá. Byla to jen mladá dívka, která sotva dospěla v ženu… Pohled na to, jak se přede mnou krčila na zemi a plazila se po všech čtyřech není něco, co by mne těšilo a potřebovala bych si to přehrávat v hlavě kvůli dobrému pocitu. Přesto jsem to udělala, ani na okamžik jsem nezaváhala.

„Spíše jsem jí názorně předvedla, jak tenká hranice je mezi fikcí a skutečností,“ připustím opatrně a dál to už nerozvádím. Profesní tajemství… Svými dalšími slovy mě ovšem Noah rozhodí.

Překvapeně zamrkám a vzápětí přemýšlivě přimhouřím oči ve snaze odhadnout, jestli si mě Noah jen dobírá nebo to myslel vážně. Já? Tajná? To je… Absurdní představa. Z mnoha důvodů.

„Ne, byla bych strašná Tajná,“ potřesu hlavou a levý koutek se mi zhoupne nahoru v drobném úšklebku. I když… Dokáži si představit, jak by mé schopnosti mohli být užitečné. Tichá smrt. Vlastně by to pro mne nebylo nic zase tak nového, Dumah přeci byla voják. Ovšem jednu věc bych na rozdíl od ní bych už nedokázala. Slepě poslouchat cizí příkazy… Jak mi to tehdy říkala Yan? Měla svůj příkaz a nic jiného ji nezajímalo.

Jakmile mě Noah vybídne, kufr mu podám. Věděla jsem, že se na něj můžu spolehnout. „Jen papír, kontrolovala jsem to,“ přitakám, zatímco pohledem kloužu po dírách a škrábancích, kterých na kufru není zrovna málo. Vlastně mě ani nepřekvapí, že Noah z pouhého pohledu dokážeš odhadnout, čím se do kufru střílelo.

„Puška. Hm, tehdy jsem vlastně jednu z nich poprvé držela v ruce… No, jsem vážně ráda, že jsem z ní nemusela střílet, nedopadlo by to dobře,“ poznamenám, tentokrát… Opatrně. Vzpomínám si, jak Noah včera reagoval na moji zmínku právě o tomhle večeru – přesto dnes je to on, kdo na to jako první zavedl řeč.

„… jako celá věčnost, že?“ šeptnu tiše, aniž bych z Noaha spustila oči. „Den, kdy jsi mě dostal na starost…“ nakloním hlavu na okamžik ke straně.

Nostalgická chvilka je ovšem rychle za námi. Čím dál více se šeří a už není důvod se zde zdržovat, zvláště když se Noahovi podaří vymyslet, jak převézt na koni moje nečekané zavazadlo. Nijak mu nerozporuji, když se rozhodně vést kufru na svém koni před sebou, bude to tak jistější, mě by ještě někde cestou s mým štěstím spadl.

„Vlastně… Nečekaně úspěšný. Po tom debaklu s madam Wolstonovou jsem nevěřila tomu, že by se to podařilo. Někdy se vážně vyplatí mít svého… Hm, jak jsi říkal? Osobního Tajného,“ usměji se na něj, o poznání klidnější a uvolněnější, než když jsem vyšla z toho domu.

Do sedla se pobízet dvakrát nenechám, po vzoru Noaha se vytáhnu do sedla a počkám až si před sebou srovná kufr. Naposledy se ohlédnu směrem k domu pana Birchleyho a jeho vnučky Sofie. Jeden z nich bude na moji návštěvu ještě dlouho vzpomínat… Ale nešlo to jinak… Jak se na to bude asi tvářit Alex? Povzdechnu si. Abych se to dozvěděla, tak by tu nejdříve musel být, a to zřejmě ještě pár dní potrvá…

„Tak doufám, že si pamatuješ cestu zpátky do hotelu, protože já zcela určitě ne,“ prohodím směrem k Noahovi, zatímco koně pobídnu, aby se zařadil po boku toho jeho.

Vera De Lacey

„Počkat, jak to myslíte jen já…?“ Viditelně pan Hayland znejistí, když předneseš své přání a přimhouří pátravě oči. „..Madam.“ Dodá po jisté odmlce, jako kdyby si až teď vzpomněl, že mu z řeči něco důležitého vypadlo. Jeho tmavé oči jen nevěřícně kmitnou z tebe na pětici zbývajících ochránců, jenž ti byli přiděleni. Muž před tebou se nadechne, pootevře ústa, jako kdyby chtěl něco říct, ale pak je zase zavře a jen potřese hlavou. Zcela jistě by dle jeho výrazu tato první verze nebyla něco vhodného pro dámu.

„Madam…“ Vysloví to slovo opatrně a s patrným přemáháním. „Jistě, jak si přejete. Ovšem… Se vší úctou tohle není zrovna...“ Ovšem větu už nedokončí, protože ty ani na jeho odpověď nečekáš. Své si řekla a snažíš se co možná nejrychleji vyklidit pole. Jeho poslední slova se tak opírají do tvých zad, zatímco ho tam necháváš poněkud strnule a zaraženě stát.

Ty ale musíš pospíchat. Musíš stihnout večeři! A raději se ani nezamýšlet nad tím, jak tohle celé bylo značně netaktní. Ovšem pořád si byla ty v roli pána, který si mohl rozkazovat co chtěl a on byl voják nebo sluha a nebo kdo ví co, takže mu nezbývalo než poslechnout přání svého zaměstnavatele, jakkoliv se mu to nemuselo líbit.

A tak se vydáš do domu. Z tvých příprav tě ale záhy vyruší pan Harrington, aby tě společně se sestrou odvedl do jídelny. Skutečně si zde nikdy nebyla, ale je to prostorná a honosně zařízená místnost. Ostatně nic jiného by si od prostor tohoto sídla nečekala.

Jste usazeny a vše je před vás nachystáno. Stůl osvětluje kromě křišťálových lustrů také několik víceramenných svícnů s čerstvě zapálenými svíčkami. Stříbrné příbory se blyští v mihotavém světle a jídlo skutečně lákavě voní. Brzy dokonce do tvé sklenici jeden ze sluhů nalije i porci červeného vína. Pokud projevíš zájem, ukáže ti úslužně i etiketu, ale víno zrovna není něco, v čem by ses vyznala. Některé druhy znáš, především díky Philipovi, ale kromě exoticky znějících názvů ti toho příliš neevokují. Žádný charakteristický chuťový profil tak od nápoje nečekáš a jsi pak vcelku příjemně překvapená. Není ani tak trpké, jak bys čekala od červeného vína. Je vcelku lehké a viditelně bude mít nižší obsah tříslovin, takže se snadno pije a na jazyku zanechává chuť vyzrálých lesních plodů.

Priscilla, která si jej nechá také nalít, na sklenku ze začátku hledí poněkud podezíravě, než nakonec ochutná a dle jejího výrazu překvapení tohoto dne ještě nekončí.

„Takže vše šlo… dobře?“ Zeptá se tě poté, co polkne víno. „Komplikace. Vero… já pořád nevím. O co tu jde? Proč musíme být zrovna zde.“ Ztlumí hlas a těkne pohledem k služebnictvu, jenž se tváří, že vás nevnímá až do momentu, než bude třeba, aby vám byli k ruce, avšak skutečnost je jistě zcela jiná. „Ne, že bych si stěžovala. To vůbec. Ale… Ale je to zvláštní. Sama to moc dobře víš.“ Podotkne, než se opět usadí zpátky na židli, z které se pomalu už zvedala.

Tvá další slova o zahradách a programu ji ale nijak nepotěší, jak bys snad mohla čekat, ale místo toho se na tebe zamračí. Skutečně zamračí. „Po zahradách?“ Zopakuje po tobě s nakrčenými rty. „To znamená, že nikam nepůjdeme… A budeme jen zde.“ Procedí ty věty s těžko skrývaným popuzením. Nevypadá to, že je naladěná na stejnou strunu jako ty. Však zatím si ji dnešní den za sebou vláčela jako šáteček, aniž by cokoliv pořádně chápala.

„Pod kontrolou? A proto se budeme procházet po zahradách?“ Povytáhne obočí, ale pak od tebe skoro až demonstrativně odvrátí pohled a raději zakrojí nožem do masa, které má před sebou na talíři. „Že to tak nezní…“ Uslyšíš to tiché zamumlání, zatímco krájí svědomitě maso, ale už k tobě nevzhlédne.

Delilah Blair Flanagan

Noah tě sleduje se zájmem a také jistou stopou starosti. Je těžké uvědomit si, jak moc se vlastní emoce vepisují do tváře, postoje těla a celkového vyzařování. A že ty si jich teď prožila celkem dost, i když to celé trvalo vlastně jen pár okamžiků. Jistě něco na tobě musí být vidět… A nebo snad Noah vidí víc než jen pár trhavých pohybů a maličko zrychlený dech?

„To věci málokdy jsou…“ Vstoupí ti do toho krátký Noahův povzdech, ale pak už tě nepřerušuje a ty můžeš začít povídat. Tedy není to nějaká divoká historka. Není moc co říct. Prostě se jen kufr dostal do ne zrovna vhodných rukou a k dívce, která vůbec netušila, že ta spousta hustě popsaných papírů s vůní vína a střelného prachu není jen něčí bláznivá fikce, ale opravdový život.

„Vnučka? Dvacet let? Hmmh, někdy mi přijde, že se jisté dámy skutečně v životě nudí a přejí si něco, co by ve skutečnosti nechtěly. Lidé až s věkem ocení klid u skleničky něčeho dobrého, kdy se kolem nestřílí ani nic nevybuchuje. I když by to někomu mohlo přijít moc… nudné.“ Ušklíbne se.

„Ale Covington square? Ano, tam bývá bleší trh každou druhou neděli. Bývá to docela velké. Lidé se tam snaží zbavit nějakých cetek, starého nábytku a dědictví po mrtvých příbuzných. Je tam také docela velká část, kde se směňují knihy. Možná proto…“ Zamyslí se. „Většinou tam ale nedochází k nějakým větším nezákonným obchodům. Spíš jen drobná šmelina. Větší ryby si hrají na jiném písečku.“ Dopoví ti něco, o čem tohle celé vlastně nebylo, ale je to takový postřeh z pohledu Tajného. Pro Noaha asi některá místa nebudou prostě jen náměstím, hokynářstvím nebo snad prostou putykou.  

„Takže si slečně názorně vysvětlila, že život není tak růžový… hmm?“ Povytáhne Noah lehce obočí a koutek rtů mu cukne do vědoucného úsměvu. Trochu zamyšleně si tě prohlíží a dost možná mu hlavou jedou možnosti toho, jak tohle celé vysvětlování mohlo probíhat.

„No, detaily tvého vyjednávání budu brát jako profesní tajemství. Hlavní je, že dům nehoří a s trochou štěstí jí jedna návštěva od nejvěrnější čtenářky stačila. Hmm, víš, že bys nebyla až tak špatná Tajná?“ Nakloní hlavou do strany, zatímco jeho očí přelétnou nejdříve tebe, než ti sklouznou přes rameno kamsi dozadu snad jako kdyby se chtěl ujistit, že z domu skutečně nestoupá kouř.

„Jistě. Nějak to vymyslím. Podej mi to.“ Vybídne tě a vezme si od tebe kufr, který potěžká v rukách. „Asi v tom bude skutečně jen papír, co? Ale tedy… Tohle zavazadlo má jistou minulost co?“ Přejede bříškem prstu po jedné z děr od kulek a mhouříc oči si jej o to pozorněji prohlédne a přetočí jej v rukou. „To není od pistole. Nějaký větší kalibr, že?“ Zvedne k tobě pohled od roztřepených okrajů těch několika děr. „Jistě.. Ten večer. To vaše přepadení… Hmm, zdá se to opravdu dávno.“ Přivře na chvíli oči. Ano, ten večer byl rozhodně divoký. A také to byl večer, kdy jste se vy dva poprvé setkali. Kdo by to byl řekl, že tu budete po skoro roce opět stát spolu a držet v ruce tuhle připomínku dní minulých.

„Tak… To bychom měli vyřešenou literární záhadu a jednu dívku, co se střetla s realitou. Řekl bych úspěšný den, ne?“ Otočí se na tebe krátce přes rameno, než začne připevňovat kufr k sedlu svého koně. Nakonec si ho nechá před sebou, aby jej mohl za cesty přidržovat na místě. Nebude to zrovna nejpohodlnější, ale za současných podmínek a snad i díky tomu, že zavazadlo není až tak těžké, to bude asi nejlepší možná varianta.

„Asi pojedeme, ne? S takovou se do půl hodiny plně setmí a především ochladí.“ Kývne na tebe, zatímco se sám vyhoupne do sedla svého koně a poposune si kufr tak, aby mu příliš nezavazel.