Andor.cz - Dračí doupě online

♬♬♬

„Tím si nejsem tak jistá. Z těch textů měl možnost mě poznat – a hele, kam to až došlo,“ nevesele se ušklíbnu. Probůh. Psala jsem tam o zabíjení, o Greenhillu! Rozhodně necítím žádnou rozjařilost ani pobavení, jsou věci, nad které se zkrátka nedokážu povznést. Dokonce i přestože jsem měla dost času na se s tou situací srovnat.

Úkosem na Noaha pohlédnu, i když vím, že si mě jen dobírá. „Už zníš skoro jak Alex,“ odfrknu tiše a potřesu hlavou. „Ten si to nakonec stejně přečetl,“ zamračím se. Naštěstí to bylo aspoň pod mým bedlivým dohledem, ale ani tak mi to nebylo kdovíjak příjemné. Zakazovat to Noahovi nemohu, ale v jeho případně bych o tom snad raději ani nechtěla vědět.

Vzápětí tak trochu přistiženě sklopím hlavu a povzdechnu si. „Naivně jsem doufala aspoň v adresu nebo náznak toho, o koho jde. Na řešení literární záhad nemám prostor a bez tebe ani prostředky,“ přiznám se. Ta Noahova bezstarost by mne v tu chvíli snad i trochu iritovala, kdyby se vzápětí nepustil do vysvětlování, že poštovní schránka není zase tak beznadějná stopa.

Zpozorním, hlavu na okamžik nakloním lehce ke straně. „To jsem nevěděla…“ poznamenám, když zmíní registr vlastníků schránek. „Takže v tom registru by mělo být jeho jméno a adresa podle dokladů? Nebo si tam ten člověk mohl opět vepsat, co mu přijde za vhodné?“ zeptám se zvědavě. Už jsem za svůj život sice přečetla dost detektivních románů, ale některé věci se z knih prostě nedaly naučit.

K madam Wolstonové se již více nevyjadřuji, namísto toho jen po Noahovi sklouzne můj přemýšlivý pohled. Zajímalo by mě, jak jejich rozhovor probíhal, protože… No, paní Wolstonová na mne rozhodně nepůsobila jako druh ženy, která by se nechala jen tak zastrašit. Navíc… Jak to myslel? Že negativní přístup některé věci usnadňuje? Drobně se zachmuřím, je pro mne těžké představit si Noaha… No, jinak než teď. Usměvavého, bezstarostného, vždy nad věcí. Jistě, včera jsem viděla v jeho tváři i vážnost a… Hm, další věci, ale… Tohle je jiné.

„Nezbývá než doufat,“ kývnu krátce hlavou, ztracena v tu chvíli ve svých vlastních myšlenkách a dohadech. „Tak na poštu. Ale tentokrát vedeš jen ty, já se mimo Zahrady vážně zrovna… Hm, nevyznám,“ dodám omluvně. Vzápětí stejně jako Noah pobídnu koně a zařadím se za něj.

Podzimní Jeruzalém má skutečně své kouzlo. Po sněhu není už ani památky krom velkých louží a mokrého listí, ani to ovšem ulicím zalitým měkkým zlatavým světlem neubírá na té něžné kráse. Všude je barevné listí hýřící teplými barvami podzimu a ve vzduchu je cítit slabá vůně tlejícího listí. Nebo si to jen představuji? Ta vůně je… Podobná, a přitom jiná oproti té, která předchází smrti. Skoro mám až chuť zastavit u jedné z hromad a naklonit se nad ní, abych si mohla přivonět.

Prohlížím si ulice i okolí, kterými projíždíme, pohled na známá místa ve mne zanechává zvláštní směsici melancholie i radosti. Co bych asi dělala touhle dobou, kdy šlo všechno podle plánů a byla bych s Alexem? Ne… Ne. Tyhle myšlenky zase rychle opustím a raději se soustředím na přítomnost. Alex tu není. Namísto toho jsem tu s Noahem a díky tomu mám možnost vyřešit aspoň jeden z mých problémů. Jeden z mála, které nějaké řešení má…

Nakonec zastavíme před velkou budovou zdejší pošty. Nebýt mého společníka, asi bych se tu vážně ztratila, z téhle perspektivy je pro mne Jeruzalém… Příliš velký. Plný neznámých ulic i zákoutí. Vždy jsem jen nasedla do drožky a řekla, kam potřebuji jet, více mne nemusela nikdy zajímat…

Nyní stojíme před poštou, zatímco kolem nás proudí dav lidí, kteří přichází i odchází. Mám z toho zvláštní pocit, když uvazujeme koně na místě k tomu určeném. Jsem… Tak trochu nervózní.

„Víš, že tohle je poprvé, co vlastně… Jdu na poštu?“ svěřím se Noahovi, zatímco jej následuji do schodů vedoucích k velkým dřevěným dveřím. „Tedy… Nikdy předtím jsem neměla důvod na taková místa chodit,“ pokračuji zamyšleně dál. Tohle je pro mne vážně úplně nový – cizí – svět. A mne s čím dál větší palčivostí dochází, že jsem opravdu skoro celý můj život prožila… V kleci. Ve své malé útulné klícce, kterou jsem měla natolik ráda, že mi nikdy nedošlo, jak moc jsem si sezením v ní ve skutečnosti ublížila.

„Ah, číslo, jistě…“ rychle sáhnu do kapsy pro lísteček, abych se podívala. „Třicet tři,“ řeknu Noahovi.

Delilah Blair Flanagan

Sedíte v sedlech dvojice koní a projíždíte pomalu širokou ulicí. Kolem sem tam projede nějaký vůz nebo minete chodce na nedalekém chodníku. Ani vás nepronásleduje jednotka policie, či rozzuřená paní Wolstonová. Vše se zdá… normální. Tedy až na chování pana Penfielda, o kterém se od Noaha dozvídáš.

„No, kdyby tě znal, tak se toho kufru ani nedotkne, to mi věř.“ Zasměje se Noah pobaveně naproti tvému doutnajícímu vzteku. „Tohle? Já pořád nevím, o čem to je, ale čím víc tě poslouchám, tím víc si začínám říkat, že bych si to snad měl přečíst, abych pochopil tu hrůzu, o které mluvíš.“ Dodá vesele, než jen potřese hlavou. „Ne, ne, neboj. Ne, že to skutečně nezní zajímavě, když o tom tak pohoršeně mluvíš, ale na něčem jsme se domluvili.“ Přeci jen pokračuje o poznání mírněji. Však asi i Noah dobře ví, že není radno dráždit hada bosou nohou.

„Možné je vše…“ Pokrčí rameny, zatímco si od něj vezmeš lísteček s číslem schránky a adresou pošty, ve které by se měla nacházet. Až teď ti začne docházet, jak těžké něco takového je. Hledat někoho, kdo se nechce nechat najít. Dobrodružných románů jsi přečetla spousty, ovšem těch pár detektivek ti zrovna nepomohlo v tom, abys věděla, co v takovéto situaci dělat. A to jsi ani nehledala vraha jen prznitele literatury.  

„Čekala jsi, že dostaneme jeho adresu, popis i rodinnou historii? Co by to byl bylo za literární záhadu?“ Prohodí Noah bezstarostně, zatímco tobě se to celé začíná zdát poněkud neřešitelné. „Navíc ten člověk si jen myslí, že je takto nenápadný. Pošty mají registr současných vlastníků schránek. Jistě, většina lidí by se k potřebným informacím nedostala, ale my máme pár es v rukávu. Ostatně, jestli si pan Penfield myslí, že tohle je nějak geniální neprůstělný plán tak…“ Mlaskne. „… tak musím říct, že v tom evidentně až tak neumí chodit.“

„Co? Madam Wolstonová… No, nebudu říkat, že to byla nejmilejší stará dáma, kterou jsem kdy potkal, ale někdy tenhle negativní přístup naopak jisté věci usnadňuje. Ale ano, nebylo to něco, čím bych se bavil. To opravdu ne.“ Odpoví ti poněkud neurčitě Noah a ty si můžeš tak jen domýšlet, co přesně se v té kanceláři za zavřenými dveřmi asi dělo.

„Zvláštní? No, asi trochu ano. Ale dovedu si představit, že dohadovat se tímto způsobem o nějakých vyšších odměnách by bylo dost… nepraktické. Navíc s paní Wolstonovou.“ Ušklíbne se. „Ale kdo ví, co za tím je. Však s trochou štěstí to zjistíme. Tedy, pokud nás nečeká ze strany Penfielda nějaký další háček.“ Pokrčí rameny, než o něco více pobídne koně.

„Zkontrolujeme poštu a pak uvidíme.“ Zavolá na tebe, zatímco přidáte na tempu. Přeci jen je Univerzitní čtvrť daleko.

Projíždíte podzimními ulicemi a míjíte spoustu pro tebe neznámých i pár známých míst. Slunce svítí a je to vcelku příjemná vyjížďka. Nebýt tedy toho, že si tyhle dny nemůžeš užívat úplně dle původních plánů. Vlastně nic nejde tak úplně dle plánu od té doby, cos dorazila. Na druhou stranu byly tu i pozitivní změny vedle všech těch negativních. Třeba právě Noahova pomoc, bez které by ses v tom Penfieldově případu plácala asi zcela bezvýsledně. Některé věci nebyly pro běžné občany až tak snadné, i když Probuzené.

„Noo… Myslím, že jsme zde.“ Zahlásí Noah, zatímco projíždíte jednou z mnoha ulic, které už ti začínají splývat jedna do druhé. Přeci jen pouze Zahrady mají statek pozlátka a prostoru na to, aby mohl na každém rohu stát nějaký dobře zapamatovatelný honosný palác nebo monument.

Budova pošty je poměrně velká. Zdobená fasáda na sebe umí upoutat pozornost v porovnání s okolní zástavbou. Lidé trousící se do širokých dveří a nebo naopak z nich také dobře napoví, že jste zde dobře. Noah seskočí z koně a kývne na tebe.

„Tak pojďme na to. Jakéže to bylo číslo?“ Zeptá se tě, zatímco vkročíte do budovy.      

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Williamova ruka stále spočívá kolem tvého pasu, zatímco druhou tě drží lehce za paži. Není to žádné majetnické objetí. Spíše takové opatrné, jako kdyby muž před tebou věděl, že může vše změnit a je těžké říct zda k lepšímu a nebo naopak horšímu. Sama to víš moc dobře, že tohle přeci nemá budoucnost. Vy dva ji nemáte. Avšak to dost možná i celý tento svět.

„Hmm, moudrý…“ Zkroutí mu rty do drobného úšklebku, ale opravdu jen na chvíli, než jej vystřídá nenápadný úsměv, který napodobí ten tvůj. „Vero… Děkuji. Víš, že bych něco takového po tobě ani nechtěl. Někdy jsou věci zbytečně složité a… i tak, děkuji.“ Zopakuje opět slova díků poté, co je na něm patrné, jak těžko hledá slova, což je pro něj dost nezvyklé. Ještě si neviděla vévodu, že by neměl v kapse nějakou bryskní odpověď na vlastně cokoliv.  Možná je to tvým pohledem, kterému neuhne a nebo tím, co vše ti tu přiznal, či snad tím, že od sebe stojíte stále jen nepatrný kousek.

„Musíme doufat a zároveň… se snažit o to postarat. V rámci možností, které nám současnost, tento svět nabízí.“ Promluví už opět o něco klidněji, jistěji, zatímco ty sama se snažíš to vše také brát jako neprohraný boj. Však, jak bys žila svůj život s vědomím, že už se počítá jen na roky? Dost možná jen pár roků? Sama se nad tím zamyslíš, ale tvé myšlenky spíše než k tomu, co to znamená pro tebe zabloudí k tomu, jak hloupě musely některé tvé malicherné starosti a stížnosti, jež si vepisovala do dopisů pro Williama, působit.

„Co? Ale ne. Vůbec.“ Ohradí se krátce. „Naopak jsem se na tvé dopisy vždy… těšil. Bylo to něco, co mě umělo odtrhnout od povinností a jiných věcí, které vyžadovaly řešení. Byl to kousek života, který jsem žil jen jako William a ne vévoda Essington, předsedající radní.“ Dodá pomalu, než jen drobně potřese hlavou. „Vidíš, co mi děláš. Už začínám používat ty tvé literární obraty. Nikdy bych neřekl, že propadnu i tomuto.“ Pousměje se, než se na tebe opět zaostří jeho oči, které po chvíli o něco přimhouří, jako kdyby si tě pozorně prohlížel, než pustí tvou paži a pomalu, opravdu velice pomalu zvedne ruku k tvé tváři. Chvíli to vypadá, že ji snad položí na ni, ale nakonec o ni jeho prsty jen lehce zavadí, zatímco vezmou pár z rudých kudrlin, jenž ti spadají do tváře a schovají je zpátky k ostatním.

„Vero, přál bych si, aby…“ Šeptne, ale větu nedokončí, protože se k vám donese zvuk kroků na štěrkové cestičce doprovázený několika papoušky, kteří se rozletí do stran. Ze zad zmizí vjem Williamovy dlaně v momentu, kdy od tebe o krok ustoupí. Není to žádné poplašené odskočení, ale spíše rozvážný pohyb, který stačí k tomu, aby mezi vámi opět byla společensky únosná vzdálenost. Alespoň tedy na to, že se tu setkává osamělá vdova s nezadaným mužem pouze takto sami ve dvou.   

„Vaše výsosti, omlouvám se, že ruším, ale dorazily ty důležité dokumenty ze zasedání rady, které jste si vyžádal a také vám musím připomenout, že za patnáct minut by mělo začít jednání se zástupci Dohertyho společnosti. Jsou už tady, jen čekají v jednom ze salónků. Co jim mám vyřídit?“ Zeptá se příchozí sluha, který vás tu svým příchodem vyrušil. Vévoda si jen povzdechne, než k němu zvedne pohled.

„Dobře, rozumím… Tohle jednání nepočká. Zatím je pohostěte a ubezpečte, že se na jednání dostavím. Dokumenty mi nachystejte na stůl do pracovny. Hned.“ Promluví pevným hlasem, který oproti tomu šepotu dříve zní nezvykle hlasitě.

„Jak si přejete, vaše výsosti.“ Skloní krátce hlavu sluha, než se otočí na patě a za křupavého zvuku štěrku pod podrážkami bot se zmizí mezi zelení.

„Promiň, ale dnes jsem skutečně nepočítal s tvou… vaší návštěvou.“ Zalétne William pohledem směrem, kde jste nechali Priscillu. „Ale zítra ti to vynahradím. Slibuji.“ Položí tu před tebe jasný závazek, který zrovna někdo jako on jistě nebere na lehkou váhu.

„Budu muset jít. Omlouvám se. Nečekal jsem, že ten čas tak moc letí.“ Dotkne se naposledy tvé ruky, než tu svou po chvíli zase stáhne. „Vyřiď mé pozdravy i omluvu sestře a jistě se uvidíme… Nejspíše zítra.“ Kývne lehce roztržitě na rozloučenou, než vykročí od tebe, než se asi po dvou krocích zastaví, jako by si na něco vzpomněl. „A pokud budeš cokoliv potřebovat, pan Harrington to zařídí. To je ten, který tě nejspíše vítal. Samozřejmě s doprovodem, co tě doprovodí na cestě pro zavazadla, počítám… Tak hezký den, Vero a… zítra.“ Usměje se na tebe přes rameno, než opět vykročí pryč a brzy i on zmizí mezi listovím a pestrobarevnými květy.

„Chápu to. To bylo jen… No, příliš v to nedoufám, jen… Víš jak. Ale pokud bys z toho měl mít problémy, tak to raději nech být. Jak jsem říkala, stačí mi hlavně informace o tom člověku, abych si to s ním mohla sama vyřídit,“ ujistím Noaha, že od něj neočekávám zázraky – a už vůbec ne za ceny osobních obětí. Opravdu nestojím o to, aby z toho měl on sám problémy… Na to je příliš důležitou figurkou na šachovnici města.

„Počkám tady,“ ujistím ho vzápětí a pak už jen pozoruji jeho vzdalující se siluetu. Závidím mu ten klid i jistotu s jakou vchází do budovy. V jeho přítomnosti je pro mne často možná až příliš snadné zapomenout na to, kým doopravdy je. Tajný policista. A pravděpodobně rozhodně ne ledajaký vzhledem k tomu… Jakou radost udělala jeho smrt… Ramielovi. Hm. Jestli pak už ví, že pan Branson opět chodí mezi živými?

Tyhle myšlenky ovšem odnese vítr, který se kolem mne prožene, zatímco pozoruji okolí. Na slunci je naštěstí příjemně, dokonce dost na to, abych si mohla částečně rozepnout kabát a užívat si posledních záchvěvů hřejivého podzimu. Prohlížím si lidi procházející kolem a užívám si ten všední, a přitom tolik známý pohled.

Nicméně jak čas nemilosrdně protéká mezi prsty, tak čím dál častěji pohledem zalétávám ke dveřím vedoucím do budovy nakladatelství a netrpělivě u toho přešlapuji z nohy na nohu. Není Noah pryč už nějak dlouho? A je to dobře nebo špatně? Tedy… Snad dobře – znamená to, že madam Wolstonová je přítomna.

Když se tak náhle objeví známá silueta tmavovlasého agenta, div neposkočím. Nervózně přenesu váhu z nohy na nohu a… Krátce se zamračím. Mám co dělat, abych mu nevyšla vstříc, vydržet stát na místě a prostě jen čekat, až dojde ke koním je tak…

„Tak…?“ vyhrknu nedočkavě ve stejnou chvíli, když promluví i Noah. „Promiň. Jistě… Hned,“ tak trochu rozpačitě si odkašlu a stejně jako on odvážu svého koně a vytáhnu se do sedla. Rozjedeme se pomalým krokem ulicí pryč a mně to nedá, abych se ještě jednou váhavě neohlédla směrem k bílé budově, kterou necháváme za našimi zády.

Když Noah konečně promluví, kousnu se do vnitřku rtu. Tohle rozhodně není něco, co jsem chtěla hned na úvod slyšet. A tak jen mlčky kývnu hlavou na znamení, že poslouchám a nijak mu do toho nevstupuji.

Dobré zprávy pro mne tedy rozhodně nemá. Ani se nesnažím předstírat či tvářit, že z čehokoliv, co právě slyším, mám snad radost. Protože nemám. Doufala jsem aspoň v nějakou… Adresu… Namísto toho si od Noaha přebírám jen lísteček s adresou pošty a číslem schránky.

„Jestli ten záhadný pan Penfield věří aspoň něčemu, o čem jsem psala, tak moc dobře ví, že bát by se zatraceně měl! Nebo měla,“ odfrknu tiše. „To je snad ještě horší představa, že si to přečetla nějaká žena a nenapadlo ji nic jiného než… Tohle,“ potřesu hlavou, zatímco do hlasu mi prosakuje frustrace a rozhořčení z celé téhle situace.

„Hm… Nebo to může být někdo Probuzený. Někdo takový by taky mohl být… Opatrný…“ zamračím se, i když tahle teorie zní divoce i mně. Možná to vážně bude tak jednoduché, jak říká Noah. Tedy… Jednoduché…

Lísteček s povzdechem schovám do kapsy a zamračím se. „Doufala jsem v něco… Víc… Tohle… Co s tím? Má vůbec smysl na tu poštu jet a vyptávat se?“ podívám se poněkud bezradně po svém společníkovi. Pátrání opravdu není má parketa, vlastně… Vlastně jsem nikdy nic podobného neřešila. „Tedy… Pokud by se tam vůbec někdo chtěl se mnou bavit. Samozřejmě,“ zamručím polohlasně.

„Ale… Každopádně děkuji. Dokážu si představit, že rozhovor s madam Wolstonovou není něco, co by jeden chtěl dělat ve svém volném čase,“ lehce potřesu hlavou a levý koutek rtů se mi zhoupne nahoru v krátkém úšklebku.

Nic to ovšem nezmění na tom, že tohle opravdu nedopadlo tak, jak jsem doufala. „Stejně mi to celé připadá… Zvláštní. Nedohadoval se o odměnách, i když to má úspěch, komunikuje skrze schránku, a ještě pod falešným jménem… Nedívej se po mně tak, Noahu,“ dodám jakoby mimochodem. Pro mě to je vážná věc, možná tak trochu obskurní, ale vážná.

Delilah Blair Flanagan

„Snídaně, lázeň a oběd? Tohle zní opravdu jako dovolená.“ Povzdechne si procítěně Noah s neskrývanou závistí. „Tedy tu snídani bych asi úplně s chutí nedal, ale zbytek bych si nechal líbit.“ Dovysvětlí pak. Musí se nechat, že ty si chutnost dnešní snídaně skutečně mohla ocenit především díky tomu, že tvé tělo se velmi efektivně postaralo o následky včerejšího alkoholového hýření. Noah tyhle výhody Probuzených viditelně neměl, ačkoliv bylo otázkou, co všechno s sebou přineslo to, co se mu stalo. Část toho ti jistě včera řekl, ale tato témata nebyla snadná ani pro jednoho z vás. V tuhle chvíli ale bylo při pohledu na mladého agenta těžké uvěřit, že ho snad něco trápí. Působil v dobrém rozmaru a prostě tak jako vždy. „No, jak jsem říkal. Je to docela zapadlé místo. Ale dobrá práce.“ Doplní pak krátce tvou zmínku o Grove road, ale to už jedete dál.

Ulice před nakladatelstvím Broadbent není ani dnes nijak výrazněji živá. Jen pár lidí se trousí za svými denními plány a povinnostmi, zatímco vy dva se musíte domluvit na dalším postupu. „Ah, tak věř tomu, že o návštěvě tajných se lidé neradi šíří, takže bych v tom takový problém neviděl, ale… chápu.“ Sklouzne po tobě jeho pohled. „Hmm, takže zjistit informace. To nebude snad tak těžké. Zastavit vydávání veleúspěšné knihy… No, to záleží. Jsem tu tak trochu inkognito, mimo pracovní povinnosti, takže by mi úplně nepomohlo, kdyby se o tom přeci jen velení dozvědělo. Věřím tomu, že na tohle už by si ta dáma mohla i chtít stěžovat a vyžadovat oficiální stanovisko města. Ale… Zkusím, co se bude dát.“ Poupraví si rukávy, než na tebe naposledy pokývne hlavou. „V tom případě tu počkej, Del. Může to trvat chvíli a nebo také delší dobu, záleží, jestli madam bude dostupná. Uvidíme.“ Promluví s naprostým klidem, i když se vlastně chystá na něco, z čeho si byla včera dost nervózní. Na druhou stranu vyslýchat někoho asi Noah nebude poprvé, a ani podruhé…

A pak se ti agentova záda začnou vzdalovat, jak vykročí rázným krokem k budově, ve které pak po nějaké době zmizí. A ty zůstaneš sama s dvojicí koní postávajících a pofrkávajících nedaleko tebe. Je vlastně krásný den. Slunce svítí a je teplo tak, že si musíš opět povolit pár knoflíků na kabátu. Zvlášť po té mrazivé noci je to vítaná změna. Stojíš tam a čekáš… Je to dost monotónní činnost, při které můžeš leda tak pozorovat různé kolemjdoucí. Oproti Dvarace jsou místní lidé opravdu jiní avšak jsou ti o poznání bližší. Jednoho postaršího muže odhaduješ na nějakého spěchajícího úředníka a dáma marně se snažící chytit nějakou volnou drožku vypadá naopak jako spíše žena v domácnosti. Možná i nějaká domácí služka někoho v Zahradách.

Čas běží, když v tom si všimneš, že z dveří budovy opět vyšla vysoká postava. Jde volným krokem. Nikam nespěchá. Na očích má opět své brýle, které mu v tomto slunečném dni přijdou k duhu. Jen po pár metrech si upraví kabát a jen co na sobě zachytí tvůj pohled, lehce se pousměje. Nic však neříká, až do momentu, kdy dorazí za tebou.

„Tak… Projedeme se?“ Řekne jako kdyby se nic nedělo a natáhne se pro uzdu uvázanou kolem sloupku, aby ji odmotal a vyhoupl se do sedla. Počká, až tak učiníš také, než pobídne koně do pomalé chůze. Skoro by se dalo říct, že tě až schválně napíná, ale spíše to bude tím, že probírat něco takového přímo zde asi nebude nejrozumnější. Ostatně je sem výhled z oken samotného nakladatelství.

„Takže nevím, jestli pro tebe mám úplně ty zprávy, jaké si chtěla.“ Začne poněkud obšírně, jen co objedete roh bloku. „Vypadá to, že pan Penfield bude ještě více paranoidní než někteří moji kolegové. Až takovým způsobem, že paní Wolstonová, ehm jinak velice nepříjemná dáma, ho nikdy nepotkala osobně. Veškerý styk, který měl s nakladatelstvím probíhal písemnou formou. A ne jen tak ledajakou. Jistě znáš schránky na poštách, které slouží k úschově všemožných věcí od cenností až po… No, možná ani nechtěj vědět, co se v nich někdy dá najít. Tak většina kontaktu probíhala přes ně. Tedy přesněji jednu z nich na jedné z pošt v Univerzitní čtvrti. Adresu mám i číslo schránky.“ Vytáhne z náprsní kapsy papírek, který ti podá.

„Příliš si toho ale nenapsali. Většinou šlo jen o výměnu rukopisu a pak následné odměny. Prý ani příliš nesmlouval o ceně… Rozhodně ten někdo musel vědět, že vydává něco, co se někomu nebude líbit… A nebo prostě jen chtěl opravdu za sebou zamést stopy. Nevím, jak moc pokleslá literatura to je, ale třeba jen nějaká z dam nechtěla, aby její manžel přišel na její nestoudné fantazie…. A také velmi dobrý zdroj příjmů. Závist a peníze už rozbili nejedno manželství.“ Povytáhne obočí s drobným úšklebkem na rtech, jako kdyby už takových příběhů slyšel stovky.

♬♬♬

Raději se nevyptávám, zda to náročné dopoledne znamená více než jen ranní bolehlav. Vypili jsme toho opravdu… Hodně. Kdo by byl řekl, že jednou z velkých výhod Probuzení bude dokonce i rychlejší „hojení“ takových nepříjemných následků? Vlastně mě to vede k zajímavé myšlence… Dokázala tedy naše těla rychleji zpracovávat i důsledky… Sedativ? Drog? Ale to je úvaha na jiný den, než je ten dnešní. Teď tu stojí Noah, před kterým se snažím zakrýt ty poslední ozvěny studu, co se ve mne ozývá při pohledu do jeho čerstvě oholené hladké tváře.

„Hm… K vážně zajímavé historce k pivu?“ nadhodím. Noah to naštěstí celé bere s nadhledem. Což je dobře, protože v jeho shrnutí celá ta moje žádost vyznívá… Tak trochu šíleně. Bláznivě. Přesto je Noah tady, i když by nebylo nic jednoduššího než z celého tohohle podniku vycouvat. Nepřijet nebo poslat vzkaz. Pochopila bych to. Vzápětí se ušklíbnu a nepatrně zakroutím hlavou. Tu poznámku raději nekomentuji a věnuji tomu důležitějšímu, zatímco společně kráčíme chodbou ke schodům.

Vzápětí se viditelně zarazím. Já? Vést nás? No sice jsem se dívala z okénka ven, když jsem tam jela drožkou, ale krom náměstí, které jsem si zapamatovala jen díky symbolu zlatého hrotu čnícímu k nebi, si nepamatuji pomalu ani správný směr, kterým bychom měli vyrazit. To Noah nemůže myslet vážně! I když při pohledu do jeho tváře se bojím toho, že to myslí dokonce smrtelně vážně. „Určitě se ztratíme, jestli to necháš jen na mě,“ oponuji agentovi dokonce i když mne ujistí, že to dáme nějak dohromady. „Vím jen, že to nakladatelství sídlí v Leighton road a…“ nedořeknu, na kolik mne ta nevinná poznámka, kterou mimoděk utrousí na okamžik rozhodí.

Překvapeně zamrkám. Zajímavý parfém? Ucítím opět horkost, co se mi přelije přes líce a nevím, jak s touhle informací vlastně naložit. Nadechnu se tak – ovšem to už Noah sbíhá schody dolů. A já s ním, byť za ním tak dva tři schody zaostávám.

Kolem recepce jen proběhneme a nemůžu si nevšimnout, jak žena sedící za dřevěným pultem reaguje na Noahův úsměv. Hm. Na krátkou chvíli pátravě přimhouřím oči a… Pak jen s krátkým kývnutím hlavy pokračuji za tmavovlasým agentem z hotelu ven. Ostatně před ním na nás čekají dva koně, přesně jak jsme se včera domluvili.

„Hm, ano. Byla by škoda tu cestu prosedět v drožce,“ poznamenám zamyšleně a vykročím k volnému koni. Vytáhnu se do sedla s již obvyklou sebejistou lehkostí – i když to není zase tak dlouho, co mi do něj musel pomáhat Noah, a i tak to málem skončilo pádem. Jen si na to vzpomenu… Tak trochu nešťastně si povzdechnu. A vážně jsem ráda, že toho nebyl svědkem Alex nebo kdokoliv, kdo by mu poreferoval.

Rozhlédnu se po prosluněné ulici. U okrajů chodníků leží mokré barevné listí a ve velkých kalužích se odráží modrá obloha. Opravdu den jako malovaný. Jen si ještě spravím límec a shrnu si ke straně překážející vlasy, než koně pobídnu. Vážně to vypadá na pěknou projížďku městem. A co teprve takové Zahrady, jak tam by teď bylo jistě krásně… Vlastně… Jaké by to bylo projet je na koni namísto kočárem? Moci se rozhlížet z koňského hřbetu a užívat si jen pěkného podzimního dne…

Z myšlenek mne vytrhne Noahův hlas i pohled, který na sobě ucítím. „A vážně to chceš slyšet? Abys to nebral jako čirou provokaci, když ses sám celé dopoledne nezastavil,“ odpovím. „Hmm, jak se to říká… Veselá jsou rána opilcova?“ pousměji se. „Ale asi tě zklamu, nic zajímavého tam nemám. Vstala jsem, po snídani jsem si dala horkou lázeň… A pak jsem se šla naobědvat,“ shrnu stručně vše, co jsem dnes udělala. No… Opravdu toho nebylo moc. „V mezičase jsem vlastně ležela v mapách. Konečně se mi podařilo najít tu zpropadenou Grove road. Díky za tip, dost mi to při hledání pomohlo,“ dodám. Sice ze mne stále nevyprchalo podráždění z toho, že jsme s Alexem podstoupili cestu do Jeruzaléma naprosto zbytečně, ale aspoň jsem už vychladla dost na to, abych… No, když jsme kvůli tomu přijeli, tak tam zkrátka půjdu a aspoň se ujistím, že se úlomek dostane do těch správných rukou…

Opravdu jsem nelhala, že nevím, kudy máme jet. Pár detailů z hlavy sice vylovím, ale nebýt Noaha, rozhodně by nám cesta trvala mnohem déle. Většinu cesty si ovšem celkem užívám, vidět tuhle část města z pohodlí sedla je… Osvěžující. Líbí se mi rozhled, který z koňského hřbetu mám. Občas na sobě sice ucítím něčí pohled, ale… Vlastně jsem to čekala horší. Mnohem horší. Ani nevím proč, ale rozhodně si na nedostatek pozornosti nehodlám stěžovat.

Tak trochu se mi svírá žaludek napětím i lehkou nervozitou, když zastavíme před známou bílou budovou nakladatelství Broadbent. Po vzoru Noaha seskočím z koně a uvážu ho, nicméně když dostanu na výběr, co dál… Poněkud nejistě přešlápnu z nohy na nohu.

„No… Sice bych moc ráda viděla, jak se ta čarodějnice bude tvářit, ale… Bude lepší, když tam půjdeš sám. Včera jsem jí sice vyhrožovala jedním právníkem ze Zahrad, ale jak bych dnes vysvětlila Tajného mě… Nenapadá,“ odpovím tak trochu omluvně. Improvizace nikdy nebyla moje silná stránka, akorát jsem z té představy byla nervózní, a… Opravdu mně nenapadalo, jak to vysvětlit.

„Ale je to jednoduché. Mají s tím člověkem podepsanou autorskou smlouvu o vydávání knih, takže na něho musí mít nějaký kontakt. Na knihách je napsané jméno Oscar Penfield, ale nevěřím, že to bude pravé jméno. Zajímá mě tedy vlastně cokoliv, co mi pomůže toho člověka najít. Jméno, adresa, kdo to vůbec je…“ vysvětlím Noahovi, o co přesně mi jde. „A taky nemám zrovna zájem na tom, aby pokračovali v nákladu, pokud už připravují další díl k vydání…“ naznačím. „Ale… Ale hlavně mě zajímá, jak se dostat k tomu Penfieldovi…“

Nakonec tak nechám Noaha vejít dovnitř samotného, zatímco sama se rozhodnu vyčkat u koní. Zvědavost mne sice ubíjí a vážně ráda bych viděla, jak to celé bude probíhat, ale… Ale vážně bude lepší, když tam půjde a vyřídí to sám.

Vera De Lacey

A pak William řekne něco, co doslova převrátí tvé dosavadní vnímání světa naruby. Vy vyhlídky na dlouhý život, přežívání svých blízkých a další strasti, jenž s sebou takový dar přináší, jsou najednou pryč. Nepodstatné. A především nereálné. Pokud má muž před tebou pravdu, tak tě nic takového nečeká. Nikoho z vás. A zrovna pro tebe není těžké si představit, co všechno může do tohoto světa přijít. Však si to viděla. Ten šedivý svět tam kdesi daleko. To místo, z kterého se jakoby vytratily barvy a život. Zůstaly jen ty podivné šedivé bytosti, jenž jste vy nazývali Ztracení. Avšak… Čím víc si toho věděla, docházelo ti, že ztracení tak doslova nebyli. Ne, nezabloudili sem. Přicházeli si pro něco. A teď už tu byla natolik chabá obrana, že bylo jen otázkou času, než sem dorazí někteří z těch silnějších, větších, jenž si to prostě budou moci vzít. Stačilo si vzpomenout na toho obrovského leviathana, jenž překryl oblohu nad Sidriel. Stačil by jen ten aby…?

A do toho se ti vybaví slova někoho jiného. Někoho, kdo se rozhodl bořit staré pořádky. Mohlo by to být skutečně tak, že tohle všechno byla jeho práce? Znělo to šíleně. Že by Lucifer naplánoval a především realizoval i tohle? Ovšem to se dříve zdály i plány spojené se Zrcadlem a kde jste byli teď? Jestli to však byla pravda, věděl zcela jistě jen jeden… Nebo měl alespoň šanci, že si na to vzpomene. Pokud ovšem nebyl mrtvý. Teď ještě více než dříve ti dochází, jak důležitou roli by Elija mohl v tom všem sehrát. Podobně jako Lucifer před tisíciletími.

Muž před tebou není ale Elija, ale přitom se snaží s tou situací dělat co může. Víš to. Znáš ho. A nejenom díky vaší časté korespondenci. Williamova svědomitost byla něco, co by zcela určitě jemu podobné přivedla nakonec do hrobu.

Jak mu může Vera de Lacey pomoci? A může mu vůbec někdo pomoci?... Vám? Na tyto otázky nebyla snadná odpověď. Snad jen ta chvilková útěcha, která ulevila alespoň na moment od bolesti. Williamovi oči jen krátce a snad i lehce ostražitě kmitnou k tvé ruce, jenž vystoupá po rukávu jeho obleku až k rameni, než jej obejmeš. Ne, neuhne, jen na chvíli strne v pohybu. Snad jako kdyby ho to zaskočilo nebo přemýšlel, co s tím. Ta chvíle se natáhne… než ucítíš ruku na svém pase. Je tam pouze lehce opřená, ale i tak je to nezvykle blízké gesto na někoho, jako byl William.

„Vero…“ Vydechne tvé jméno a skloní hlavu níž, aby opřel čelo do tvých vlasů. V tom povzdechu slyšíš spíše únavu než nějaké roztoužené emoce. „Hmm, líto… Omlouvám se, že jsem to na tebe tak vychrlil. Tohle rozhodně není něco, co se snadno poslouchá a… A ještě hůř se to akceptuje.“ Zašeptá tiše. „Ano… je mi to také líto. Opravdu.“ Pokračuje pomalu skoro neslyšně, aniž by tě pustil. Koho by napadlo, že budete v exotickém skleníku najednou mluvit o konci světa. Konci tohoto všeho. Zrovna v tento tak krásný slunečný den… Až se tomu nechce věřit, že by tohle všechno jednou mohlo skončit.

„Vím, že chceš pomoci. A nějak… to určitě zkusíme.“ Pohlédne ti vévoda do očí, poté co se o něco odtáhneš. „Někdo?“ Snad se mu i přes rty mihne náznak úsměvu, ale příliš dlouho se tam neudrží. „I když to teď nevypadá nejlépe, svět se točí a lidé dál žijí své životy. Je to tak… lepší. Nemá smysl se bát věcí, které jednou možná přijdou. Musíme se na ně jen… připravit. Ať už to dopadne jakkoliv.“ Vpíjí se do tebe jeho vážný pohled. „Ale to ti tentokrát jistě neříkám nic nového… že?“ Dodá smířlivým tónem.

Je otázkou, jak se dá připravit na konec. Na možnou vlastní smrt. Na druhou stranu, tohle bylo něco, co jednou čekalo každého z živých. Ovšem teď už si před sebou neměla výhledově dekády, možná i staletí, ale spíše méně… mnohem méně času. Co však s ním? To byla další z nesnadných otázek.   

Delilah Blair Flanagan

„Rozmyslel? Ale ne. Jen práce. Dnes to bylo trochu náročné dopoledne.“ Pokrčí maličko rameny, zatímco si oplatíte úsměvy značící, že se opravdu rádi vidíte. Po tom, jak včerejší večer probíhal to mohlo být značně rozpačitější, ale Noah se skutečně choval, jako kdyby se nic nestalo. Nehypnotizoval tě žádnými dlouhými pohledy a ani se na tebe nevrhl, jen co jsi otevřela dveře. Prostě jen tě… přišel vyzvednout jako už tolikrát před tím. Ať už se mu ohledně včerejšího večera honilo hlavou cokoliv, pokud něco, bylo to velmi dobře schované. Podobně jako kousek Alexova oděvu pod jednou z peřin.

„Popravdě ne. Nikdy mě nenapadlo, že se budu účastnit vyšetřování za účelem nalezení autora pokleslé literatury, aby jej podrobila výslechu značně nekonformní a naštvaná civilistka. Natož ještě vlastně ve svém volném čase. Kam jsem to dopracoval?“ Rozhodí lehce teatrálně rukama, ale ani na chvíli nevypadá, že by si snad stěžoval. Však, kdyby něco takového nechtěl dělat, nebylo nic snazšího, prostě dnes nepřijet. Však jistě by pro něj nebyl problém vytáhnout z kapsy dobré zdůvodnění, které by nejspíš bylo i pravdivé.

„Tohle bude má premiéra na poli pokleslé literatury… Třeba v tom najdu zalíbení.“ Snad je to i popíchnutí? Tak jako tak, vyjdete ven z pokoje a vaše kroky tlumené nevýrazným běhounem se rozlehnou hotelovou chodbou. „Možná raději adresu… Bylo v okolí něco většího? Nový Jeruzalém je opravdu velký. Jsou místa, o kterých nevím ani já. Hmm, ale Broadbent? To mi něco říká… No, však si tam byla. Povedeš nás.“ Pohlédne na tebe úkosem, jako kdyby to bylo zcela jasné. Ovšem ty si můžeš být naprosto jistá, že cestu z paměti nevydoluješ. Ano, pamatuješ si, že jste nedaleko toho projížděli kolem náměstí s fontánou se zlaceným hrotem uprostřed, ale to je tak asi vše. Nemůžeš si přeci pamatovat jen tak cestu tak daleko a navíc…!  „A nebo to dáme nějak dohromady společně. Určitě se se neztratíme.“ Dodá chlácholivě. Ovšem pak si všimneš, jak se na chvíli zarazí a trochu lehce nakloní hlavu na stranu. „Hmm, zajímavý parfém. Takový… exotický.“ Pronese zčistajasna, než začnete sbíhat schody do přízemí.

Tam vás už pohledem a přáním hezkého dne vyprovodí tvá známá recepční. Noah se na ni jen usměje a vidíš, jak o něco málo zjihne. Ať už se jí hlavou o vás dvou honí cokoliv… Může vám to být vlastně jedno.

Vyjdete před hotel, kde už je přivázaná dvojice koní. Žádná dámská sedla a žádné dámské šaty. Tvůj dnešní oděv je o poznání pohodlnější. Snad i proto, že se můžeš pohnout v pase a nedrží tě na místě soustava ocelových kostic.

„Takže nakladatelství Broadbent… Dnes to vypadá na pěknou projížďku.“ Vcelku spokojeně prohodí Noah, než se vyšvihne do sedla, což mu už jde o poznání lépe než včera. Takhle, když to vidíš z první ruky, je to opravdu propastný rozdíl. Včera večer musel být na vás dva jistě zajímavý pohled.

Vyrazíte tedy. Společně. Slunce dnes skutečně svítí jako kdyby se lidem snažilo vynahradit mrazivou noc a skutečně je o poznání tepleji než včera. Dokonce i nebe se zdá vymetené a po těžkých šedivých mračnech, jenž s sebou přináší sníh není ani památky. Vypadá na to na slunečný den.

„Hmm, a co si vlastně dnes dělala, Del?“ Otočí se na tebe tvůj doprovodný jezdec. „Já jsem si dal snídani… konečně… Tak před dvěma hodinami, protože jinak by to nedopadlo úplně dobře. Těch pár záležitostí, co jsem dnes nutně musel pořešit, bylo tak trochu jako menší osobní očistec… Ale to už tak bývá po zábavných večerech.“ Prohodí s úsměvem, zatímco projíždíte ulicemi, nad kterými se sem tam sklání větve obsypané zlatavým podzimním listím.

☩

Na místo, kde se nachází poměrně honosná budova nakladatelství, nakonec dorazíte společnými silami. I když Noah řekl, že budeš vést, párkrát raději zabočí dříve on než ty, ale nakonec prakticky bez větších zajížděk, nebo ti to alespoň nepřijde, dojedete před velký bílý dům. Noah se jím netváří nijak ohromen. Jen přiváže koně ke sloupku, než se otočí na tebe. „Tak jak to provedeme? Mám to vyřídit sám nebo chceš jít se mnou? V prvním případě potřebuji nějaké přesnější informace o tom, co přesně tě zajímá a v tom druhém… No, nechám už na tobě, proč sis s sebou dnes přivedla svého osobního tajného.“ Roztáhne se mu na rtech vyzývavý úsměv, zatímco si poupraví kabát, aby pak vykročil bez zbytečného otálení směrem k budově. Ať už s tebou a nebo bez tebe.