Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Vůně kávy smíchaná s vůní čerstvého pečiva. Tiché křupání a pár drobků na talíři i několik zatoulaných na stole. Snídaně je to vskutku dobrá a nikým nerušená. Listuješ knihou o městě a procházíš plánky ulic. Teď, když už ti to Noah o něco usnadnil, už víš, že by ses měla zaměřit na části kolem přístavu. Je to trochu mravenčí práce, protože žádná z hlavních tříd, jenž ji křižují to není. Snad i dle očekávání.

Káva mizí a z pečiva zbylo jen množství drobků na talířku. Prstem projíždíš po hustých čárách v knize a hledáš. Tady ne… Tohle také ne… Čas běží, když v tom nakonec prst zastaví na povědomých písmenech.

Je to vcelku nenápadná ulička, která není ani skoro vidět na té rozložené stránce s plánkem, jenž byl natřikrát složený v knize a roztáhl se na podstatnou část stolu. Ani se nemůžeš divit, že ti zabralo tolik času, než si ji našla. Však už se ti ty prokleté čáry míhaly před očima a připadly ti jedna jako druhá. Nakonec se ti ale podařilo zvítězit nad obrovitostí této megapole a skutečně najít místo, jenž si hledala. Teď, i kdyby ti i kdyby ti Noah tuhle informaci neřekl, věděla by si, kam jít a nebo, kam se nechat dovézt drožkou.

S pocitem dobře odvedené práce se pak vydáš trochu si odpočinout do koupelny. Přeci jen dnes nikam nespěcháš, tak co si den nezpříjemnit, dokud to jde. Město počká a navíc program na odpoledne máš zajištěný. Ačkoliv jej nebudeš trávit s mužem, který tě po cestě sem doprovázel, ale s někým naprosto jiným.

Koupel je příjemná a vzduch prosytí opět ta kořeněná vůně exotických olejů. Sice díky nim byl kufr o poznání těžší, ale kromě Alexanderova pozvednutého obočí, když odhalil, cože to v tom zavazadle celou dobu vezeš za sbírku, ti na to nikdo nic neřekl. A i kdyby ano, nebyla to jejich starost. Teď si to náležitě ocenila, když si měla ty vzácné chvíle pro sebe.

Zbytek dopoledne tedy strávíš na pokoji a až něco po poledni, kdy ti konečně i dostatečně proschnou vlasy, vydáš se ven dát si něco dobrého k jídlu. Sníh už z ulic zmizel. Ráno po probuzení sis všimla ještě tajícího zbytečku sněhové vrstvy na parapetu, ale teď už žhnulo slunce, které zbavilo svět kolem všech připomínek včerejší noci. Zůstalo jen pár kaluží, které čas od času rozstříkla kola projíždějících kočárů nebo podrážky bot spěchajících lidí.

Oběd není špatný, avšak ani není zrovna klidný. Podnik je mezi místními viditelně oblíbený, takže jsi vůbec ráda, že se na tebe dostalo místo. Ti nešťastníci přicházející po tobě už nemají moc šancí se někam posadit, protože sama si obsadila poslední stůl. Teď jen doufat, že to není ten typ podniků, kde by k hostům, kteří mají prázdné židle u stolu posadili zcela neznámé nové příchozí.

Naštěstí se tu na tebe nechystá nic tak děsivého jako muset obědvat s třemi naprosto cizími lidmi. A i když jeden z číšníků sem tam pokukuje po stolu pro čtyři, u kterého sedíš pouze ty, kromě talířů a pití ti u něj nic jiného nepřistane. Jídlo… není zlé. Není to rozhodně to nejlepší, co si v životě měla. A vlastně je to spíše takový podprůměr, ale sníst se to dá. Ostatně, už si zažila horší. Mnohem horší. Svůj účel tak splní a ty se můžeš vydat procházkou zpátky na nedaleký hotel, kde už bude stačit počkat tak… hodinu?

*ťuk, ťuk*

Ozve se náhle od dveří a vyruší tě to při čemkoliv, co zrovna děláš. Krátký pohled na hodinky prozradí, že je třičtvrtě na tři. To znamená jediné.

„Tak jsem tady… Tedy, dobré odpoledne, madam.“ Přivítá tě Noah stojící ve dveřích, jen co je otevřeš. Nevypadá nijak zeleně nebo snad pobledle. Působí… zdravě. Tak jako vždy. Dokonce je i o něco více upraven a vhodněji oblečen, než když jste spolu vyjížděli střílet do lesa za městem. A zcela jistě se ráno hladce oholil. Je lepší vidět jej takto, než kdyby se sem doploužil někdo s následky toho, jak včera přebral. Musí se ale nechat, že měl dost času se dát dohromady, ačkoliv dle jeho včerejších slov asi neměl prostor celé dopoledne prolenošit.  

„Spalo se dobře?“ Pousměje se. „Tak co, vyrazíme vyřešit jednu literární záhadu?... Ehh, znělo to líp v mé hlavě, než když jsem to řekl nahlas.“ Nakrčí nos, než ustoupí od dveří, abys mohla projít na chodbu za ním.

Ulehčeně vydechnu, když proklouznu do vstupní haly hotelu a uvítá mne pohled na prázdnou recepci. Jistě, recepční by si zajisté nedovolila dávat najevo nějaké pohoršení, ale myslela by si patrně své – a tomu se já ráda vyhnu. Projdu tak bez dalšího zbytečného zdržování ke schodům do patra a cestou si povolím knoflíky kabátu. Je tu teplo a o to intenzivněji začínám cítit štiplavý pocit zalévající kůži.

Výstup do patra není ničím příjemným, toho druhého patra začínám trpce litovat, nicméně se mi to podaří bez zbytečných nehod. V chodbě pak chvíli tápu, když hledám dveře vedoucí do pronajatého apartmánu, ale naštěstí se mi podaří nejen najít ty správné, ale dokonce je i bez dalších průtahů odemknout a vklouznout do pokoje.

Pohledem sklouznu po potemněné scenérii, ovšem mé oči nenajdou nic podezřelého. Žádný stín, pohyb ani divný pocit. Dveře tak za sebou opatrně dovřu a rozsvítím si. Až poté zamknu, a když projdu celý apartmán, tak i odložím revolver zpátky do postele. Netěším se na nic jiného, než až ho budu moci následovat. Bez zbytečného přemýšlení a dalších průtahů se svléknu z přebytečných svršků a strávím pár minut v koupelně, kde si opláchnu ruce, tvář a krk. Pohledu na sebe samou v zrcadle se tentokrát důkladně vyhnu, nechci… Ne, dnes ne.

Stáhnu ze sebe i zbývající oblečení, které skončí pohozené na křesle a převléknu se do černé noční košile ušité ve stylu Provincií. Jemná látka sklouzne po kůži namísto pohlazení a já najednou… Při pohledu na prázdnou postel zaváhám. Ani nevím, jak mě to napadne, ale v další chvíli klečím u jednoho z Alexových kufrů a bez přemýšlení z něj tahám část jeho nočního úboru. Ten, ve kterém spával ve vlaku a je cítit jako… On. S kouskem oblečení v náruči pak pozhasínám všechna světla krom lampičky vedle postele osvětlující prostor ložnice a teprve poté zalezu do postele.

Spánek naštěstí přichází milosrdně brzy v podobě poklidného nevědomí, které ani v dnešní noc nebrázdí sny či noční můry…

… na rozdíl od paprsku slunečního světla, co mi dopadá přímo na tvář. S tichým zamručením se přetočím na záda a jednou rukou zašátrám po hodinkách odložených na nočním stolku. Vzápětí se za krátkého zívnutí protáhnu a… Hm, hlava mě nebolí a vlastně se cítím… Opravdu dobře. Jaké ráno má asi… Noah. Prsty si tak trochu zoufale promnu tvář, když se mi společně se jménem tajného policisty vrátí i část vzpomínek na včerejší překvapivý… Vývoj událostí… Podívat se na to celé bez alkoholového oparu je… Povzdechnu si. Pohledem na okamžik zavadím o Alexovu košili ležící vedle mě jen kousek od polštáře… A s provinilým výrazem ve tváři ji raději zastrčím pod peřinu na jeho straně postele.

S tím se i přiměji vylézt z postele. Doobleču se do županu, než vyrazím vstříc ranní hygieně ve snaze odsunout všechno, co se stalo včera… Ani nevím kam. Jinam. Na někdy jindy. Sice se skoro nic nestalo, ale stejně je to… Tak… Já nevím… Naštěstí mne z přemýšlení vytrhne zaklepání na dveře. Snídaně. Tak akorát včas. Dneska už dokonce zvládnu otevřít dveře bez toho, aniž bych vypadala rozespale a s rozcuchanými vlasy. Čehož si všimne samozřejmě i žena nesoucí mi snídani. Vůně čerstvé horké kávy okamžitě přitáhne moji pozornost, stejně jako čerstvě upečené pečivo.

„Dobré ráno… Hm, ano, to máte pravdu. Ale naštěstí jsem večer vždy tak unavená, že bych asi usnula kdekoliv,“ odpovím a vzápětí se i pousměji. „Hm, ty briošky vypadají vážně skvěle,“ ocením dnešní výběr pečiva ke kávě, sladké mi skutečně nevadí. Nejen ke snídani. „I Vám, děkuji,“ rozloučím se se ženou, když si přebírám tác.

Sednu si se snídaní na stejné místo jako včera. Dnes si ovšem ke kávě namísto včerejších novin či jedné z knížek otevřu průvodce po Jeruzalému a nalistuji části obsahující plánky přístavní čtvrti, kterými listuji ve snaze najít, zda na nějakém nebude vyznačená ta proklatá Grove road. Je to dobré na zaměstnání mysli. Nikam nepospíchám, ostatně času mám opravdu dost.

Po snídani si tak beze spěchu napustím horkou vanu, do které se vzápětí naložím, abych ze sebe dostala i ten sebemenší zbytek potu a včerejšího večera. Zvláštní péči pak věnuji svým vlasům, ostatně… Stejně jako vždy, když mám čas a prostor. Někdo by to snad označil za marnivost, ale… Vždy to byla jediná věc, která se mi na sobě samé líbila. A čím více se na jejich měděném odstínu projevovalo spříznění s Dumah, tím více sem o ně pečovala. Stejně jako ona. Ráda si je pročesávala, stejně jako já… Nebo… Jsem to dělávala stejně jako ona… Já? Už ani nevím.

Na dnešek neplánuji žádné velké výlety, dokud mne tu nevyzvedne Noah. Jen kolem poledne chci vyrazit na oběd do nedaleké restaurace, o které mluvila předtím recepční. A pak… No, Noah říkal, že mezi druhou a třetí se zastaví, chci tak být připravená a zbytečně nezdržovat. A pro jistotu ani zbytečně neopouštět hotel, pokud by se náhodou něco mělo změnit.

Delilah Blair Flanagan

„Ah, ty koně… Pravda!“ Zastaví se Noah na patě, když připomeneš drobný detail. „Tak… Hmm… Nech to na mě. To bude nejsnazší.“ Dodá s pokývnutím hlavy. „Doufám, za nás oba… Tedy hlavně za sebe. Díky, Del.“ Ušklíbne se křivě na tvou zmínku u o bolehlavu, než se vyhoupne do sedla a popřejete si dobrou noc. To už se ale rozezní zvuk podkov a mladý tajný ti postupně zmizí z dohledu.

Zůstaneš stát, dokud není okolí dokonale klidné a pak se vydáš po namrzlých schodech nahoru. Tohle si nezažila už… no skoro rok. V něčem měly Provincie jistou výhodu, ačkoliv stačilo si vzpomenout na nenechavé opice a kluzké schody se najednou nezdály až jako taková procházka peklem. Vejdeš do budovy a najdeš recepci prázdnou s prostou cedulkou, aby zájemce zazvonil na mosazný zvonek ležící vedle ní. Alespoň tohle je příjemné překvapení, že nemusíš čelit žádným zbytečným pohledům, které by si tvůj příchod dost možná vysloužil.

Vydáš se tedy do svého patra, a i když to není nejrychlejší a ani nejpříjemnější cesta, nakonec klíč zarachotí v zámku a ty vpadneš do klidu svého potemnělého pokoje. Ne, nečeká tu na tebe žádný temný stín u okna a vše vypadá na stejném místě jako v momentu, když si pokoj opouštěla. Žádná další překvapení. Alespoň už ne dnes.

Svlékneš ze sebe oblečení a horká voda zaštípá na mrazem zarudlých tvářích. Tvá přípravy do postele jsou bryskní, avšak stále je to lepší, než padnou opilecky do přikrývek i v botách. Převlékneš se do noční košile a zalezeš si do příjemného tepla pod péřovými duchnami. Ani se nenaděješ a oči se ti začnou sami od sebe klížit. V něčem ten koňak přeci jen uměl pomoci…

☩

Ráno tě uvítá slunce probleskující okny, jejichž závěsy si včera večer nezatáhla. Avšak dle síly a barvy paprsků to nevypadá na tak brzké ráno. Stačí se natáhnout po hodinkách, aby ses podívala, že bude něco po deváté. To není až tak zlé. Navíc viditelně ještě nedorazila snídaně. Stejně tak ale nedorazila kocovina, takže se cítíš vcelku svěže a odpočatě. Opravdu někdy není špatné být Probuzený.

Můžeš se proto začít pomalu chystat na nový den. Ukáže se, že jsi vstala vcelku tak akorát, protože ani ne za deset minut od tvého probuzení se ozve zaklepání na dveře a už známá žena ti donese snídani. „Dobré ráno, madam. Doufám, že se vám spalo dobře. Tyhle první noci v neznámém prostředí ale umějí být těžké.“ Pousměje se chápavě, i když zrovna na kvalitu spánku si nemůžeš stěžovat. Tvou pozornost však přitáhne něco jiného, a to silná vůně kávy a čerstvého pečiva, které nese žena na tácu. Ta si všimne tvého pohledu, jenž sklouzne o něco níže a její úsměv se ještě o něco rozšíří.

„Máslové briošky s mandlemi a rozinkami. Je to trochu sladší, ale to ráno nevadí.“ Podá ti tác s kávou a talířkem, na kterém je pár kousků vcelku lákavě vonícího pečiva. Viditelně mají dobré vztahy s nedalekou pekárnou. „Tak hezký den, madam.“ Kývne úslužně hlavou, než se vydá po svých dalších povinnostech a ty máš před sebou další začátek dne od tvého příjezdu do Nového Jeruzaléma. Těžko říct, co tentokrát přinese.

Vera De Lacey

Ne, nestalo se to poprvé, co si zavadila nevědomky o napjatou strunu vévodovy trpělivosti. Nepraskla, ale popuzení na něm bylo více než dobře patrné. Ztracení. Ta situace a vše kolem. Viditelně z toho nebyl nadšený. A kdo by také mohl být? I z toho, co říkal Robert se zdálo, že se to nelepší. Naopak. Nejsnazší by bylo ho teď nechat být a prostě brát váš rozhovor za uzavřený… Avšak to neuděláš. Na první nesmělé vyslovení jeho jména ani pořádně nereaguje. Kdo ví, jestli tvůj tichý rozechvělý hlas vůbec slyšel. Do druhého pokusu však už dodáš patřičnou rozhodnost a snad, jako kdyby sis chtěla pojistit, že teď tě nebude ignorovat, obtočíš své prsty kolem jeho paže.

Tohle gesto jej společně s jeho jménem už přiměje se otočit k tobě čelem a přestat probodávat pohledem nebohé květiny. „Neměli… Ale někdy to prostě jinak nejde.“ Odpoví ti poněkud dutým hlasem bez špetky jakékoliv emoce a stejně tak prázdně v ten moment působí i jeho výraz, se kterým k tobě sklání bledou tvář rámovanou černými vlasy.

Ani teď se jím nenecháš rozhodit a pokračuješ dál. Však musí být nějaká šance. Vždy je šance. A s trochou štěstí i více než jedna. Jen na ni přijít… Jen…

William tě sleduje, jak ze sebe soukáš ta slova a skládáš je ve věty. Rozhodně tak nečiníš se samozřejmostí a jistotou. Především, když padne jeho jméno, je na tobě více než dobře patrné zaváhání. Vévoda jen drobně přimhouří oči, ale nic přímo nedodává. Nechá tě domluvit a jen tě bez jakýchkoliv otázek, či připomínek vyslechne. Tvé plány. Úvahy. Ano, pokud by snad ten kus Zrcadla, jenž si měla před tím v rukou byl ve skutečnosti ten, o kterém mluvil Lucifer v posledním záblesku z dávných dob, mohlo by to tak být. Mohla si kvůli tomu mluvit s ní? Se Sidriel? Ať už byla Sidriel kýmkoliv, nějak existovala. Někde… Ovšem ti, jenž ji snad mohli znát s tebou o ní zrovna nemluvili. Ať už se jednala o Eliju nebo teď i Williama.

„Opět ten střep?“ Promluví nakonec vévoda, když se rozhostí ticho po tvé poslední otázce. „Vero… Nechci ti brát iluze, ale kdyby Sidriel věděla, jak natrvalo zavřít Brány, udělala by to už tehdy. Jsou věci, které nejsou tak snadné. Já sám… nevím, jak se to vůbec tehdy stalo. Jedna věc je zavřít samotný průchod, ovšem Brány... Tím myslím Brány mezi naším světem a jejich, jsou něco jiného. Je to spojení… Něco, co umožňuje tomu, aby se tu otvíraly trhliny, kterými se dostávají sem. Některé z artefaktů nebes…“ Odmlčí se a sklopí skoro až provinile pohled k zemi. „Těmto trhlinám napomáhaly. Většinou to vyžadovalo jisté množství energie nahromaděné na jednom místě. Naše činy… To, co jsme dělali, tohle přitahovalo, abychom se pak o následky museli opět postarat. Často za cenu ztrát v našich řadách. Copak to nevidíš? Bylo to zvrácené perpetuum mobile, jen teď… Teď už se padlí nevrátí. Ani my už nedokážeme to, co dřív… Někdo před tisíciletími Brány skutečně zavřel a celé ho přerušil. Proto se tu žádný Ztracený neobjevil až… No do minulé zimy. Ať už se stalo cokoliv, spojení mezi jejich světem a naším je opět aktivní. Někdo natáhl novou strunu a nikdo neví, jak ji přetnout. Já si to nepamatuji… A pochybuji, že někdo jiný ano. Kdyby to tehdy někdo z Tribunálu věděl, stalo se to už dávno.“ Potřese zamítavě hlavou, zatímco ty cítíš tu váhu jeho slov.

„Není to tak snadné, jak to vypadá, Vero. Je mi to líto… Opravdu.“ Zkřiví se mu rty do bezmocného výrazu, než se dotkne tvé ruky a pak řekne něco, co bys od něj nikdy nečekala, ale přesto víš, co říká. Pravdu.

„Ale obávám se, že tohle je jen začátek války, kterou v současné situaci nemůžeme vyhrát.“   

♬♬♬♬♬

Veselý dvojsmysl mne na okamžik zarazí – to, jak moc je trefný. Snad až příliš. Rozhodit se tím ovšem nenechám, namísto toho se musím soustředit, abych se v sedle bezpečně usadila a nespadla sotva kůň udělá první krok. Tohle je pro mě rozhodně zcela nová zkušenost, na koni jsem nikdy v podroušeném stavu neseděla a už vůbec neabsolvovala jízdu. Na to jsem z koní stále měla příliš velký respekt na to, aby mě to napadlo. Nemluvě o tom, že Alex by mě v tomhle stavu na koně rozhodně samotnou nikdy nepustil. V duchu si mimoděk tenhle závěr večera připíšu na seznam věcí, o kterých bych mu neměla vyprávět, až se uvidíme. I když mne tak trochu znepokojuje, jak moc ten seznam začíná narůstat…

A tak zatímco se rozjedeme noční ulicí, rozpovídám se o zážitku, který se mi vybaví. O té zvláštní ženě s východními kořeny, která schovávala svoji tvář za zlatou maskou. Tehdy to byl vlastně příšerný večer. Přepadení kočáru, ti muži, co po nás stříleli… Celá ta jízdo do Bristolu a třicet tři minut dlouhé čekání u umírající Yan. Je zvláštní, jak je pro mne snadné vybavit si všechny ty detaily. Dokonce i to, jak čas přes všechno to hrozné zrovna tuto vzpomínku zahalil do závoje melancholie tupící všechny ty ostré břity.

Snad o to více mne zarazí Noahova reakce. Strohá, skoro až břitká. Něco v jeho tváři… Nedá mi ovšem šanci se nad tím ani zamyslet, natož se zeptat. Překvapeně heknu, když i krok mého koně okamžitě naskočí do ostřejšího tempa a raději se tak soustředím jen na samotnou jízdu.

Ostatně do řeči mi už ani trochu není, dokud to ticho mezi námi neprolomí Noah. Vždy mu odpovím či doplním jeho poznámku o vlastní otázku… Ovšem myšlenkami jsem po většinu té dlouhé cesty někde jinde. Jindy. Daleko od vánočních trhů, ke kterým se schyluje, vůně pečených kaštanů i svařeného vína. Čím déle jedeme, tím si jsem v sedle jistější… A také promrzlejší. Ruce i přes rukavice takřka necítím a hrbím se v sedle ve snaze si udržet, co nejvíce tělesného tepla. Mráz mě štípe ve tvářích a zima se mi zakusuje i do stehen.

„Halelujah,“ vydechnu úlevně a srdce mi radostně poskočí, když konečně začnu poznávat ulice, kterými projíždíme. Odsud to už je do hotelu jen kousek… A skutečně. Před námi se objeví cihlová zeď tvořící fasádu hotelu, kde jsem se ubytovala. Pomoc při sesedání z koně rozhodně neodmítnu, samotná bych se bála, že se při doskoku svalím na zem jak pytel brambor. Díky Noahovi se to samozřejmě nestane a já se ocitnu bezpečně ve stoje na vlastních nohách. Poněkud ztuhlých promrzlých nohách, ale… Mohlo to být i horší. Asi.

„Taky děkuji. Za společnost i to, že sis na mě našel čas… Jsem ráda, že jsme si mohli promluvit o tom všem… I jen tak,“ pousměji se. Bez ohledu na cokoliv, ten večer byl příjemný a utekl opravdu rychle. A ať už cítím sebevětší rozpaky, tak… Ani ta chvíle nebyla… Nepříjemná. Krátce si odkašlu, jen si na to vzpomenu. Každopádně, Noah nevypadá, že by mne chtěl kamkoliv dál doprovázet, a tak ukročím od koně stranou, abych mu nezavazela.

„Ah… Zítřek,“ hlesnu překvapeně. Ano, domlouvali jsme se… Na zítřek. Nějak jsem to ve víru toho všeho pustila z hlavy, dost možná i proto… No, nebyla jsem si jistá, zda mě Noah bude vůbec chtít zítra vidět. Neměla bych mu to za zlé. „Ano, platí. Budu s tím počítat. Mezi… Druhou a třetí, to snad do rána nezapomenu. A… Jistě, tady. Jen mi řekni, jestli si mám sehnat vlastního koně nebo to zařídíš sám,“ vzpomenu si dokonce, že tohle jsme v té záplavě alkoholu i témat k hovoru nedořešili.

„Copak já… Hlavně abys ty ráno neměl bolehlav!“ zavolám za ním. „Dobrou noc, Noahu…“ dodám už o něco tišeji do vzdalujícího se klapotu koňských kopyt.

Sama tam ještě chvíli stojím, dokud mi nezmizí z dohledu. Ani nevím proč. Prostě jen… Uh, je to komplikované. Já jsem komplikovaná. Prostě… No… A možná nechci, aby mě kdokoliv viděl, pokud na těch schodech pokrytých čerstvým popraškem sněhu uklouznu a spadnu. To se naštěstí nestane, pevně se přidržuji zábradlí, když stoupám nahoru ke dveřím. Tak trochu doufám, že se vyhnu pohledu recepční… Že bych byla hrdá na to, v jakém stavu se vracím se říci nedá. Opilá, zmrzlá, vlasy mám plné sněhu. Jen z kabátu si ometu dlaní, co jde…

Dnes už ostatně nemám v plánu nic víc, než se dotáhnout do pokoje… Ještě přede dveřmi si nešťastně povzdechnu, když mi dojde, že mě čeká strastiplná cesta do druhého patra, kde mám pokoj. Myšlenky na to, že bych se naložila do horké vany rovnou opouštím… Budu ráda, když ze sebe stáhnu na pokoji všechny ty přebytečné vrstvy oblečení, opláchnu si tvář a ruce pod horkou vodou a zalezu si do postele pod peřinu… Možná i dvě. Na dnešek si už nedávám žádných vyšších cílů, než jít spát…

Delilah Blair Flanagan

Máš, co dělat, aby ses udržela v sedle a chvíli to trvá, než se splašeně bušící srdce uklidní. Přeci jen stačilo málo, abys skončila opět na dlažbě. Noah tím ale nevypadá ani zdaleka tak rozhozený jako ty. Naopak působí v dobrém rozmaru.

„Ah, ne o smysl pro humor mě nepřipraví ani smrt.“ Zasměje se a poplácá tvého koně po boku, než se vydá k tomu svému. Skoro by se dalo říct, že to byl skutečně dvojsmysl a vlastně ani v jedné z variant mladý agent nelhal.

Vyjedete. Vaše tempo je poměrně skromné, ale lepší tak než se pak sbírat ze silnice. Dokonce si vzpomeneš i na Yan. Tu zvláštní ženu se zlatou maskou, jenž halila polovinu její tváře. Tehdy jste obě hleděly smrti do tváře, ale zvládly jste to.

„Hmmh, pamatuji si.“ Zamručí Noah zvláštně stroze a všimneš si stínu, který se mihne jeho tváří. Nemáš ale tolik možností po něm koukat, protože pobídne koně k o něco větší rychlosti a ten tvůj jej sám od sebe následuje. Nějakou dobu už jste ale v sedle jeli a ty ses tak říkajíc aklimatizovala. Alespoň v rámci možnosti.

Ulice kolem vás ubíhají a Noah sem tam prohodí něco na téma zajímavých postřehů z tvého vyprávění o Provinciích nebo o tom, jak se zde pomalu ale jistě chystají vánoční trhy, které opět budou velké. Ostatně jako každý rok. Možná k tomu napomáhá i to sněžení, ale není až tak těžké si to představit. Ta vůně svařeného vína, pečeného masa a kaštanů doprovázená šuměním lidského davu. Něco to do sebe mělo.

Cesta zpátky nakonec neutíká tak rychle, jako cesta tam. Možná za to může i mráz, který se začne zakusovat do odhalené kůže. Nemrzne sice tolik, ale i když je teplota někde kolem nuly, je to nepříjemná zima. Nakonec však začneš poznávat své okolí. Tady je ta pekárna a tam… Ano, tam by si jela ke stájím. To znamená, že bude stačit zabočit zde a… A skutečně se před vámi po chvíli vyloupne pohled na budovu hotelu. Noah už ani nekouká na hodinky, ale dle vyprázdněných ulic a nepříjemné zimy si dovedeš představit, že se den už dost možná přehoupl v následující.

„Tak jsme tady.“ Vydechne Noah obláček páry, jak seskočí ze sedla. Musí se nechat, že už mu to jde o něco lépe, než když se do něj snažil dostat. Přeci jen vám ta projížďka na čerstvém, i když poněkud mrazivém vzduchu prospěla. „Tak prosím, madam.“ I tak se ale zastaví po boku tvého koně, aby ti pomohl sesednout a musí se nechat, že je to vcelku praktická nabídka.

„Tak… Děkuji za milou společnost.“ Usměje se na tebe. „Byl to… Hmm, příjemný večer.“ Pokývne hlavou, než se chopí otěží tvého koně, aby s ním vykročil k tomu druhému postávajícímu nedaleko. Ne, nevypadá to, že by tě snad chtěl doprovodit nahoru až ke dveřím do hotelu, natož dveřím tvého pokoje.

„Ah, málem bych zapomněl. Zítřek platí? Počítám, že tak mezi druhou a třetí bych to mohl zvládnout?“ Zavolá na tebe zčistajasna. „Opět zde, madam?“ Křivě se pousměje přes rameno, než se zachytí sedla, aby se vytáhl opět na hřbet koně, kterého pobídne a projede pomalu kolem vstupu do hotelu.

„Tak dobrou noc, Del. A vyspi se z toho!“ Dodá vesele, aniž by zastavoval, než povolí koni otěže a ten zrychlí, takže ti mladý agent za zvonivého zvuku podkov brzy zmizí ve světlech lamp.   

Mám pocit, že tohle je to nejdelší schodiště, které jsem kdy scházela. Delších snad bylo jen těch několik schodů, co jsem tehdy vybíhala k umírajícímu lordu Farnhamovi, tehdy na plese… Ironie, že tehdy jsem byla jen o něco málo střízlivější než dnes. Soustředím se na každý jediný krok a pro jistotu se pevně přidržuji zábradlí, kterého se za chůze dotýkám bokem. Je mi jedno, jak to vypadá, když překonám poslední schod, jsem na sebe skoro až nesmyslně hrdá. Zvládla jsem to!

Nicméně průchod kasinem ven je v mnohém náročnější a o to více nepříjemný. Tolik cizích lidí na jednom místě, hluku i pach tabáku, potu a bůhví čeho ještě podkreslující celou tu atmosféru… Není to prostředí, ve kterém bych se cítila jako ryba ve vodě. Nikdy nebylo a ani nebude. Srdce mi buší a žaludek se mi nepříjemně svírá, zatímco na jazyku cítím trpkou kyselost. Tím vším na okamžik prokmitne vzpomínka na uřvanou putyku v horkém letním Damašku. Nejistota, co se mi usadí v hrud vždy, když musím vejít do místnosti plné cizích lidí. Chybí mi Alexova ruka, rámě, kterého bych se mohla chytit a najít si svůj pevný bod v místnosti. Procházím mezi lidmi za Noahem a rty mám pevně semknuté k sobě, zatímco pohledem neustále kmitám z jednoho člověka na druhého. Ty tváře se mi slévají dohromady a ve spáncích mi tepe. Snad se mi i hůře dýchá, vzduch mi v sále připadá příliš hutný, lepkavý.

Navzdory zimě panující venku, co se mi okamžitě otře o tváře a začne se drze drát pod kabát, roztřeseně vydechnu a slabě se pousměji. Jakmile se dveře zavřou a necháme za námi ukřičené doupě hazardu a neřestí, povolí mi napětí sbírající se v ramenou a šíji. Poněkud neobratně si dopnu pár knoflíků kabátu a vděčně se zhluboka nadechnu mrazivého nočního vzduchu.

Vzhledem k tomu, že můj krok na čerstvém sněhu není úplně nejjistější, rozhodně se s Noahem nehádám a přesně dle jeho pokynu poslušně počkám na místě, dokud se neobjeví i s našimi koňmi. Kopyta hlasitě klapou o dlažbu a mně můj kůň náhle připadá… Byl i předtím tak velký?

„Mně do smíchu tedy moc není…“ zamumlám. Od úst mi jdou bílé obláčky páry ztrácející se mezi vločkami padajícího sněhu. „No… Nevidím tady nic, z čeho bych mohla přelézt, takže… Asi to tak bude jistější,“ souhlasím s jistou odevzdaností s Noahovým návrhem. Přesto k němu přejdu s viditelnou váhavostí a jen opatrně zvednu nohu, abych se jí mohla zapřít o jeho ruce. „Na tři?“ napůl se ptám, napůl konstatuji.

Ruce položím na sedlo a ztěžka polknu. „Takže jedna… Dva… Tři,“ pro jistotu si to sama odpočítám a při čísle tři se odrazím ze země. V kombinaci se silou, s jakou mne Noah vyhodí nahoru do sedla… „Aááá!“ tlumeně vyjeknu, div si u toho nepřekousnu jazyk, když se se mnou svět nebezpečně zhoupne a já se v sedle převážím na druhou stranu. V panice se chytám všeho, co mi přijde pod ruku a jen pomalu dostávám situaci pod kontrolu. Na zem tak nespadnu, ale těžce oddechuji, a ještě chvíli se v sedle křečovitě hrbím a rozdýchávám ten šok. Dokonce tak ani neseknu pohledem po smějícím se Noahovi, jen… Jsem ráda, že jsem ráda.

„Raději… Hodně pomaleji,“ nejistě se s v sedle narovnám a srovnám si nohy, když mi Noah podá otěže, které sevřu v rukách. Koutkem oka zachytím, že ani on se na koně rozhodně švihácky nevyhoupne a nepůsobí. Trochu mi to zlepší náladu, hned si připadám o něco méně neschopně, když vím, že sám Noah má už dnes taky dost.

Koně opatrně pobídnu, nemám teď úplně odhad na sílu a nerada bych ho popohnala do něčeho rychlejšího, než je krok. I tak mi všechno to houpání v první chvíli neudělá úplně nejlépe.

„Už jsem ti řekla, že jsem vážně ráda, že jsi nepřišel o svůj smysl pro humor?“ ušklíbnu se, ačkoliv ve tváři jsem stále nezdravě bledá.

♫♪♪♫

Na kabát i do vlasů mi dosedají sněhově bílé vločky, které tančí všude kolem nás. Ulice jsou pokryté popraškem čerstvého sněhu třpytícího se ve světle plynových lamp. Město je tiché, a tak zvláštně… Pokojné… Skutečně to má něco do sebe.

„No… Horší, než tehdy ta krasojízda s Yan to snad nebude…“ zhodnotím to. Ostatně té by se dokázalo vyrovnat jen máloco – i když asi by stačilo, kdyby se kůň pode mnou rozklusal a mluvila bych úplně jinak. „Myslím, že na ni už do konce života nezapomenu. Sotva jsem věděla, jak se na koni jezdí a Yan mě hnala rovnou na takového, co ani nebyl osedlaný. Do toho hustě sněžilo a já ani nevěděla, kde to jsme a kam jedeme… Ještě teď mě všechno bolí, když si na to jen vzpomenu,“ přeci jen se tiše uchechtnu.

Vlastně… Tehdy jsem se s Noahem poprvé potkala a jak si vlastně i zpětně vybavím, tak od toho okamžiku mne zřejmě musel mít na starost. V tom hotelu, kde jsem čekala u zraněné Yan a zoufale se snažila zastavit její krvácení… Jak se má vlastně asi ona? Je i ona nyní jedním z Farnhamových agentů nebo tehdy jen plnila rozkazy jako kterýkoliv Tajný? Ovšem ten doktor, Albert, byl do celé té akce zasvěcený, dávalo by snad smysl, kdyby i ona… Ačkoliv, stejně na tom nezáleží.

Ostatně teď je důležité jen nespadnout a přežít další dlouhou cestu napříč zasněženým Jeruzalémem až do hotelu…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Tak jestli jsou na pokoji a nevytrousila si je někde během toho trysku po mostě, není to problém. A i kdyby… Snažím se tolik nehledět na materiální věci. Od jisté doby.“ Prohodí vesele na téma zapomenutých hodinek a skutečně na něm není patrná nějaká větší starost, tedy pokud… skutečně není Noah jen někým, komu je jisté maskování emocí vlastní. Ovšem přeci jen mu záhy ta lehkovážná maska povolí, když zmíníš tu fotografii. Jistě, památek na mladého agenta sis tehdy do Provincií dovezla hned několik, kromě těch palčivých vzpomínek. Nebylo to sice v plánu, ale co ten den tehdy podle plánu šlo?

„Ty máš mou rodinnou fotografii?“ Zamrká překvapeně, než se přeci jen o pár rychlejších úderů srdce opět ovládne a zase se o něco zklidní. „Opravdu, Del? Myslel jsem… Myslel jsem, že ji někdo prostě vyhodil, když procházeli mé věci nebo že se ztratila v nemocnici. Byl to jen kus starého papíru. Bez hodnoty a… A nenapadlo by mě, že jsi ji vzala a měla u sebe celou dobu? Celý rok!“ Upře na tebe pohled, ve kterém se nezračí nějaké rozhořčení, ale možná až nezvykle upřímný vděk. „Děkuji… Ty jsi neuvěřitelná… Nemyslel jsem, že ještě někde je. A i když je v Provinciích, pořád existuje.“ Potřese s úsměvem hlavou a snad působí o něco energičtěji než před chvílí. Rozhodně ho ta informace potěšila a ani se to nesnaží skrývat. Váš další rozhovor se proto nese v opravdu dobré náladě a tentokrát ji nemusíte připisovat ani alkoholu.

Stačí se pak chytit Noahovy nabízené ruky, aby tě vytáhl na nohy. Sice možná ten pohyb v prvním momentu působí jistě, ale pak si všimneš, že se druhou rukou zapřel o stěnu. Pro jistotu. Každopádně se nikdo nehroutí a nic nepřístojného se už neopakuje. Obléknete si kabáty, a i když chvíli bojuješ s tím, aby tvá ruka našla rukáv, poradíš si nakonec sama. Jen Noahovi trochu cukne koutek při tom pohledu, ovšem nic nedodává a pak jen prostě otevře dveře, abyste nechali soukromý salónek za vámi.

Schody do přízemí jsou dlouhé. Zábradlí však nabízí dostatečnou oporu a když si dáš na čas a oželíš elegantní chůzi, podaří se ti dolů dorazit bez nějakého většího zaškobrtnutí. Sice to vyžadovalo pekelné soustředění, ale zvládla jsi to! Noah ti nenabízí žádné hry nebo snad cestu kolem baru. Vcelku rychle vypozoruje tvé rozpoložení a pohled, kterým těkáš kolem sebe a zvolí tak nejrychlejší cestu ven. Je ti to nepříjemné. To hlasité a cizí prostředí. Silné pachy a přehršel barev a míhajících se lidí. Až se ti z toho protočí žaludek a o něco zbledneš.   

Naštěstí brzy záhy už projdete dveřmi ven a po projití vstupní místnosti se dostanete před budovu do noční jeruzalémské ulice. Ve tváři ucítíš studený noční vzduch a od úst se ti vznese hustý obláček páry. Mrzne. Dokonce i ty cítíš, jak je chladno. Noah si dopne knoflík u krku kabátu a pak na tebe kývne, abyste vykročili dozadu ke koním.

„Počkej klidně tady. Vyvedu je.“ Kývne na tebe, než se vydá do polootevřeného přístřešku, který stojí na rozlehlém dvoře a brzy se objeví s vaší dvojicí koní.

„Teď přijde ta zábavnější část.“ Usměje se pokyne ti k tvému koni. „Myslím, že bude rozumnější, když tentokrát zavzpomínáme na staré časy a do sedla ti pomůžu, což?“ Postaví se po jeho boku a nachystá ruce, aby ti pomohl se vyhoupnout do sedla. Tedy… Jak se to poslední měsíce začalo zdát vcelku jednoduché, teď to tak ani zdaleka není. Noahova pomoc ti dodá jisté momentum, díky kterému se skutečně dostaneš nahoru do sedla, ale jen tak tak se přidržíš, abys nepokračovala dál na druhou stranu. Srdce ti poskočí a chytíš se doslova zuby nehty, až se ti podaří zastavit blížící se pád.

„Ou, pozor… Tohle mohlo dopadnout… No, ne že bych to už párkrát neviděl.“ Zasměje se Noah, kterému se ale viditelně ulevilo, že si neskončila opět na dlažbě jen na druhé straně koně. „Tak… Tady. Pojedeme raději pomaleji.“ Podá ti do rukou otěže, a vloží ti nohy do třmenů, než se sám postaví ke svému koni. No, nedá se říct, že by jeho nasedání do sedla bylo elegantním představením. Spíše než švihem, se tam vytáhne silou a pak mu chvíli trvá trefit se špičkou boty do druhého z třmenů. Nakonec se mu to však podaří a otočí se na tebe, zatímco mu pár uvolněných pramenů vlasů padá do očí.

„Můžeme? Kdyby cokoliv… Křič.“ Pousměje se křivě, než s mlasknutím pobídne koně a vyjedete do nočních ulic Nového Jeruzaléma, na které se i teď tiše snáší jemný sníh.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Na zmínku o tvé večerní akci William jen povytáhne obočí, ale to už to zameteš pod koberec a změníš téma na důležitější věci. Navíc, si dovedeš představit, jak by na tebe hleděl, kdyby si mu řekla, že hodláš vyrážet večer do naprosto neznámé společnosti sama bez doprovodu pod falešným jménem. Ještě k tomu za této situace. Můžeš jen doufat, že se k tomu nevrátíte, ale… Ale William neměl krátkou paměť. Naopak. Stačilo si vzpomenout na to, jaké detaily si pamatoval o tobě samotné a které sis pomalu už sama neuvědomovala.

Pustíš se proto raději do vysvětlování své teorie, ve které tě William následně doplní. Jeho názor, rozsudek, je o poznání prozaičtější a bez zbytečných emocí, které naopak stále vnímáš, podobné rozbouřenému oceánu.

„Hmm, status quo… To jsou docela silná slova. Osobně bych to tak nenazval, ale… Možná si pan Barlow některé věci vykládá po svém.“ Prosákne mu do hlasu jízlivost, která opravdu nebývá u Williama až tak častá. „Ale ne. Nevím o tom, že by měly městské bezpečnostní složky nějakou vinu ve zmizení Granvilla. Jak už jsem řekl.“ Potvrdí ještě jednou svá slova, než se zmíníš o údajné schůzce Elijaha a Williama. Vévoda se při tvých slovech jen hořce ušklíbne a stočí pohled do bujné zeleně, jenž vás obklopuje.

„Nejlépe… Pan Barlow měl viditelně hovornou náladu. Ovšem ani v tomto ti nelhal. Nedá se říct, že jsme tehdy našli společnou řeč, i když jsem se o to snažil. I přes to všechno…“ Povzdechne si a najednou poprvé od momentu, co jsi ho zde potkala, působí unaveně a snad i zvláštně starším dojmem. „Ale i Probuzení se nechávají až příliš často a zbytečně unést emocemi…“ Ne, při té větě se na tebe ani nepodívá, ale je těžké říct, zda je ho náhoda, nebo se to snad mělo týkat i maličko tebe. „Bohužel to pak kazí šanci na nějaký rozumný kompromis.“ Přejde William pár kroky k okraji cestičky a pod podrážkami bot mu zaskřípá jen pár zrnek jemného štěrku.

„Dobře… Přidám se k tobě. Bude to tak jistější. Pokud se tedy Barlow za těchto podmínek ukáže. Na druhou stranu, pokud přijde, bude jasné, že jejich situace je skutečně vážná.“ Odtuší William s ledovým klidem a čistou logikou. Ne, nepůsobí, že by s kýmkoliv z té dvojice nějak sympatizoval. Na rozdíl od tebe, která má v hlavě zmatek, William působ klidně. Možná až příliš ledově klidně.

A pak promluvíš. Ano, vyřešit to ke spokojenosti obou stran. To by bylo nejlepší. A ideálně tak, aby nikdo nepřišel k úhoně. Už jen kvůli Ztraceným, které zmínil Robert a o nichž promluvíš i teď před Williamem.

„Ty… pořád nevíš, že?“

Zazní ta krátká otázka a Williamovi při ní jen cukne obočí, které vzápětí svraští do podmračeného výrazu, se kterým se už na tebe tentokrát otočí, i když by bylo možná lepší, kdyby to neudělal. Jeho modrošedé oči se do tebe zabodnou, než se ostře nadechne k odpovědi.

„Ke spokojenosti obou stran? To myslíš vážně, Vero? Tohle už jsem zkoušel. Nabídl jsem jim smír, i když jsem musel sám sebe opravdu dlouho přemlouvat, abych něco takového skutečně udělal… Některé věci ale měly větší váhu, než… Ale to je vedlejší.“ Potřese o něco prudčeji hlavou a začíná být na něm patrné jisté rozrušení, avšak je to skutečně Elijou nebo něčím jiným?  

„Ztracení… Hmmh, co po mě přesně chceš za odpověď? Co myslíš sama? Co by se mohlo stát?“ Otočí tvou otázku hned vůči tobě, ale ani nečeká na odpověď, než jen napůl suše konstatuje a napůl odsekne. „Situace je teď pod kontrolou. Nemusíš mít obavy.“ A jeho pohled zabloudí zpátky do exotické zeleně všude kolem vás, zatímco mu mezi pootevřenými rty uteče dlouhý výdech.