Andor.cz - Dračí doupě online

♬♬♬

Raději se nevyptávám, zda to náročné dopoledne znamená více než jen ranní bolehlav. Vypili jsme toho opravdu… Hodně. Kdo by byl řekl, že jednou z velkých výhod Probuzení bude dokonce i rychlejší „hojení“ takových nepříjemných následků? Vlastně mě to vede k zajímavé myšlence… Dokázala tedy naše těla rychleji zpracovávat i důsledky… Sedativ? Drog? Ale to je úvaha na jiný den, než je ten dnešní. Teď tu stojí Noah, před kterým se snažím zakrýt ty poslední ozvěny studu, co se ve mne ozývá při pohledu do jeho čerstvě oholené hladké tváře.

„Hm… K vážně zajímavé historce k pivu?“ nadhodím. Noah to naštěstí celé bere s nadhledem. Což je dobře, protože v jeho shrnutí celá ta moje žádost vyznívá… Tak trochu šíleně. Bláznivě. Přesto je Noah tady, i když by nebylo nic jednoduššího než z celého tohohle podniku vycouvat. Nepřijet nebo poslat vzkaz. Pochopila bych to. Vzápětí se ušklíbnu a nepatrně zakroutím hlavou. Tu poznámku raději nekomentuji a věnuji tomu důležitějšímu, zatímco společně kráčíme chodbou ke schodům.

Vzápětí se viditelně zarazím. Já? Vést nás? No sice jsem se dívala z okénka ven, když jsem tam jela drožkou, ale krom náměstí, které jsem si zapamatovala jen díky symbolu zlatého hrotu čnícímu k nebi, si nepamatuji pomalu ani správný směr, kterým bychom měli vyrazit. To Noah nemůže myslet vážně! I když při pohledu do jeho tváře se bojím toho, že to myslí dokonce smrtelně vážně. „Určitě se ztratíme, jestli to necháš jen na mě,“ oponuji agentovi dokonce i když mne ujistí, že to dáme nějak dohromady. „Vím jen, že to nakladatelství sídlí v Leighton road a…“ nedořeknu, na kolik mne ta nevinná poznámka, kterou mimoděk utrousí na okamžik rozhodí.

Překvapeně zamrkám. Zajímavý parfém? Ucítím opět horkost, co se mi přelije přes líce a nevím, jak s touhle informací vlastně naložit. Nadechnu se tak – ovšem to už Noah sbíhá schody dolů. A já s ním, byť za ním tak dva tři schody zaostávám.

Kolem recepce jen proběhneme a nemůžu si nevšimnout, jak žena sedící za dřevěným pultem reaguje na Noahův úsměv. Hm. Na krátkou chvíli pátravě přimhouřím oči a… Pak jen s krátkým kývnutím hlavy pokračuji za tmavovlasým agentem z hotelu ven. Ostatně před ním na nás čekají dva koně, přesně jak jsme se včera domluvili.

„Hm, ano. Byla by škoda tu cestu prosedět v drožce,“ poznamenám zamyšleně a vykročím k volnému koni. Vytáhnu se do sedla s již obvyklou sebejistou lehkostí – i když to není zase tak dlouho, co mi do něj musel pomáhat Noah, a i tak to málem skončilo pádem. Jen si na to vzpomenu… Tak trochu nešťastně si povzdechnu. A vážně jsem ráda, že toho nebyl svědkem Alex nebo kdokoliv, kdo by mu poreferoval.

Rozhlédnu se po prosluněné ulici. U okrajů chodníků leží mokré barevné listí a ve velkých kalužích se odráží modrá obloha. Opravdu den jako malovaný. Jen si ještě spravím límec a shrnu si ke straně překážející vlasy, než koně pobídnu. Vážně to vypadá na pěknou projížďku městem. A co teprve takové Zahrady, jak tam by teď bylo jistě krásně… Vlastně… Jaké by to bylo projet je na koni namísto kočárem? Moci se rozhlížet z koňského hřbetu a užívat si jen pěkného podzimního dne…

Z myšlenek mne vytrhne Noahův hlas i pohled, který na sobě ucítím. „A vážně to chceš slyšet? Abys to nebral jako čirou provokaci, když ses sám celé dopoledne nezastavil,“ odpovím. „Hmm, jak se to říká… Veselá jsou rána opilcova?“ pousměji se. „Ale asi tě zklamu, nic zajímavého tam nemám. Vstala jsem, po snídani jsem si dala horkou lázeň… A pak jsem se šla naobědvat,“ shrnu stručně vše, co jsem dnes udělala. No… Opravdu toho nebylo moc. „V mezičase jsem vlastně ležela v mapách. Konečně se mi podařilo najít tu zpropadenou Grove road. Díky za tip, dost mi to při hledání pomohlo,“ dodám. Sice ze mne stále nevyprchalo podráždění z toho, že jsme s Alexem podstoupili cestu do Jeruzaléma naprosto zbytečně, ale aspoň jsem už vychladla dost na to, abych… No, když jsme kvůli tomu přijeli, tak tam zkrátka půjdu a aspoň se ujistím, že se úlomek dostane do těch správných rukou…

Opravdu jsem nelhala, že nevím, kudy máme jet. Pár detailů z hlavy sice vylovím, ale nebýt Noaha, rozhodně by nám cesta trvala mnohem déle. Většinu cesty si ovšem celkem užívám, vidět tuhle část města z pohodlí sedla je… Osvěžující. Líbí se mi rozhled, který z koňského hřbetu mám. Občas na sobě sice ucítím něčí pohled, ale… Vlastně jsem to čekala horší. Mnohem horší. Ani nevím proč, ale rozhodně si na nedostatek pozornosti nehodlám stěžovat.

Tak trochu se mi svírá žaludek napětím i lehkou nervozitou, když zastavíme před známou bílou budovou nakladatelství Broadbent. Po vzoru Noaha seskočím z koně a uvážu ho, nicméně když dostanu na výběr, co dál… Poněkud nejistě přešlápnu z nohy na nohu.

„No… Sice bych moc ráda viděla, jak se ta čarodějnice bude tvářit, ale… Bude lepší, když tam půjdeš sám. Včera jsem jí sice vyhrožovala jedním právníkem ze Zahrad, ale jak bych dnes vysvětlila Tajného mě… Nenapadá,“ odpovím tak trochu omluvně. Improvizace nikdy nebyla moje silná stránka, akorát jsem z té představy byla nervózní, a… Opravdu mně nenapadalo, jak to vysvětlit.

„Ale je to jednoduché. Mají s tím člověkem podepsanou autorskou smlouvu o vydávání knih, takže na něho musí mít nějaký kontakt. Na knihách je napsané jméno Oscar Penfield, ale nevěřím, že to bude pravé jméno. Zajímá mě tedy vlastně cokoliv, co mi pomůže toho člověka najít. Jméno, adresa, kdo to vůbec je…“ vysvětlím Noahovi, o co přesně mi jde. „A taky nemám zrovna zájem na tom, aby pokračovali v nákladu, pokud už připravují další díl k vydání…“ naznačím. „Ale… Ale hlavně mě zajímá, jak se dostat k tomu Penfieldovi…“

Nakonec tak nechám Noaha vejít dovnitř samotného, zatímco sama se rozhodnu vyčkat u koní. Zvědavost mne sice ubíjí a vážně ráda bych viděla, jak to celé bude probíhat, ale… Ale vážně bude lepší, když tam půjde a vyřídí to sám.

Vera De Lacey

A pak William řekne něco, co doslova převrátí tvé dosavadní vnímání světa naruby. Vy vyhlídky na dlouhý život, přežívání svých blízkých a další strasti, jenž s sebou takový dar přináší, jsou najednou pryč. Nepodstatné. A především nereálné. Pokud má muž před tebou pravdu, tak tě nic takového nečeká. Nikoho z vás. A zrovna pro tebe není těžké si představit, co všechno může do tohoto světa přijít. Však si to viděla. Ten šedivý svět tam kdesi daleko. To místo, z kterého se jakoby vytratily barvy a život. Zůstaly jen ty podivné šedivé bytosti, jenž jste vy nazývali Ztracení. Avšak… Čím víc si toho věděla, docházelo ti, že ztracení tak doslova nebyli. Ne, nezabloudili sem. Přicházeli si pro něco. A teď už tu byla natolik chabá obrana, že bylo jen otázkou času, než sem dorazí někteří z těch silnějších, větších, jenž si to prostě budou moci vzít. Stačilo si vzpomenout na toho obrovského leviathana, jenž překryl oblohu nad Sidriel. Stačil by jen ten aby…?

A do toho se ti vybaví slova někoho jiného. Někoho, kdo se rozhodl bořit staré pořádky. Mohlo by to být skutečně tak, že tohle všechno byla jeho práce? Znělo to šíleně. Že by Lucifer naplánoval a především realizoval i tohle? Ovšem to se dříve zdály i plány spojené se Zrcadlem a kde jste byli teď? Jestli to však byla pravda, věděl zcela jistě jen jeden… Nebo měl alespoň šanci, že si na to vzpomene. Pokud ovšem nebyl mrtvý. Teď ještě více než dříve ti dochází, jak důležitou roli by Elija mohl v tom všem sehrát. Podobně jako Lucifer před tisíciletími.

Muž před tebou není ale Elija, ale přitom se snaží s tou situací dělat co může. Víš to. Znáš ho. A nejenom díky vaší časté korespondenci. Williamova svědomitost byla něco, co by zcela určitě jemu podobné přivedla nakonec do hrobu.

Jak mu může Vera de Lacey pomoci? A může mu vůbec někdo pomoci?... Vám? Na tyto otázky nebyla snadná odpověď. Snad jen ta chvilková útěcha, která ulevila alespoň na moment od bolesti. Williamovi oči jen krátce a snad i lehce ostražitě kmitnou k tvé ruce, jenž vystoupá po rukávu jeho obleku až k rameni, než jej obejmeš. Ne, neuhne, jen na chvíli strne v pohybu. Snad jako kdyby ho to zaskočilo nebo přemýšlel, co s tím. Ta chvíle se natáhne… než ucítíš ruku na svém pase. Je tam pouze lehce opřená, ale i tak je to nezvykle blízké gesto na někoho, jako byl William.

„Vero…“ Vydechne tvé jméno a skloní hlavu níž, aby opřel čelo do tvých vlasů. V tom povzdechu slyšíš spíše únavu než nějaké roztoužené emoce. „Hmm, líto… Omlouvám se, že jsem to na tebe tak vychrlil. Tohle rozhodně není něco, co se snadno poslouchá a… A ještě hůř se to akceptuje.“ Zašeptá tiše. „Ano… je mi to také líto. Opravdu.“ Pokračuje pomalu skoro neslyšně, aniž by tě pustil. Koho by napadlo, že budete v exotickém skleníku najednou mluvit o konci světa. Konci tohoto všeho. Zrovna v tento tak krásný slunečný den… Až se tomu nechce věřit, že by tohle všechno jednou mohlo skončit.

„Vím, že chceš pomoci. A nějak… to určitě zkusíme.“ Pohlédne ti vévoda do očí, poté co se o něco odtáhneš. „Někdo?“ Snad se mu i přes rty mihne náznak úsměvu, ale příliš dlouho se tam neudrží. „I když to teď nevypadá nejlépe, svět se točí a lidé dál žijí své životy. Je to tak… lepší. Nemá smysl se bát věcí, které jednou možná přijdou. Musíme se na ně jen… připravit. Ať už to dopadne jakkoliv.“ Vpíjí se do tebe jeho vážný pohled. „Ale to ti tentokrát jistě neříkám nic nového… že?“ Dodá smířlivým tónem.

Je otázkou, jak se dá připravit na konec. Na možnou vlastní smrt. Na druhou stranu, tohle bylo něco, co jednou čekalo každého z živých. Ovšem teď už si před sebou neměla výhledově dekády, možná i staletí, ale spíše méně… mnohem méně času. Co však s ním? To byla další z nesnadných otázek.   

Delilah Blair Flanagan

„Rozmyslel? Ale ne. Jen práce. Dnes to bylo trochu náročné dopoledne.“ Pokrčí maličko rameny, zatímco si oplatíte úsměvy značící, že se opravdu rádi vidíte. Po tom, jak včerejší večer probíhal to mohlo být značně rozpačitější, ale Noah se skutečně choval, jako kdyby se nic nestalo. Nehypnotizoval tě žádnými dlouhými pohledy a ani se na tebe nevrhl, jen co jsi otevřela dveře. Prostě jen tě… přišel vyzvednout jako už tolikrát před tím. Ať už se mu ohledně včerejšího večera honilo hlavou cokoliv, pokud něco, bylo to velmi dobře schované. Podobně jako kousek Alexova oděvu pod jednou z peřin.

„Popravdě ne. Nikdy mě nenapadlo, že se budu účastnit vyšetřování za účelem nalezení autora pokleslé literatury, aby jej podrobila výslechu značně nekonformní a naštvaná civilistka. Natož ještě vlastně ve svém volném čase. Kam jsem to dopracoval?“ Rozhodí lehce teatrálně rukama, ale ani na chvíli nevypadá, že by si snad stěžoval. Však, kdyby něco takového nechtěl dělat, nebylo nic snazšího, prostě dnes nepřijet. Však jistě by pro něj nebyl problém vytáhnout z kapsy dobré zdůvodnění, které by nejspíš bylo i pravdivé.

„Tohle bude má premiéra na poli pokleslé literatury… Třeba v tom najdu zalíbení.“ Snad je to i popíchnutí? Tak jako tak, vyjdete ven z pokoje a vaše kroky tlumené nevýrazným běhounem se rozlehnou hotelovou chodbou. „Možná raději adresu… Bylo v okolí něco většího? Nový Jeruzalém je opravdu velký. Jsou místa, o kterých nevím ani já. Hmm, ale Broadbent? To mi něco říká… No, však si tam byla. Povedeš nás.“ Pohlédne na tebe úkosem, jako kdyby to bylo zcela jasné. Ovšem ty si můžeš být naprosto jistá, že cestu z paměti nevydoluješ. Ano, pamatuješ si, že jste nedaleko toho projížděli kolem náměstí s fontánou se zlaceným hrotem uprostřed, ale to je tak asi vše. Nemůžeš si přeci pamatovat jen tak cestu tak daleko a navíc…!  „A nebo to dáme nějak dohromady společně. Určitě se se neztratíme.“ Dodá chlácholivě. Ovšem pak si všimneš, jak se na chvíli zarazí a trochu lehce nakloní hlavu na stranu. „Hmm, zajímavý parfém. Takový… exotický.“ Pronese zčistajasna, než začnete sbíhat schody do přízemí.

Tam vás už pohledem a přáním hezkého dne vyprovodí tvá známá recepční. Noah se na ni jen usměje a vidíš, jak o něco málo zjihne. Ať už se jí hlavou o vás dvou honí cokoliv… Může vám to být vlastně jedno.

Vyjdete před hotel, kde už je přivázaná dvojice koní. Žádná dámská sedla a žádné dámské šaty. Tvůj dnešní oděv je o poznání pohodlnější. Snad i proto, že se můžeš pohnout v pase a nedrží tě na místě soustava ocelových kostic.

„Takže nakladatelství Broadbent… Dnes to vypadá na pěknou projížďku.“ Vcelku spokojeně prohodí Noah, než se vyšvihne do sedla, což mu už jde o poznání lépe než včera. Takhle, když to vidíš z první ruky, je to opravdu propastný rozdíl. Včera večer musel být na vás dva jistě zajímavý pohled.

Vyrazíte tedy. Společně. Slunce dnes skutečně svítí jako kdyby se lidem snažilo vynahradit mrazivou noc a skutečně je o poznání tepleji než včera. Dokonce i nebe se zdá vymetené a po těžkých šedivých mračnech, jenž s sebou přináší sníh není ani památky. Vypadá na to na slunečný den.

„Hmm, a co si vlastně dnes dělala, Del?“ Otočí se na tebe tvůj doprovodný jezdec. „Já jsem si dal snídani… konečně… Tak před dvěma hodinami, protože jinak by to nedopadlo úplně dobře. Těch pár záležitostí, co jsem dnes nutně musel pořešit, bylo tak trochu jako menší osobní očistec… Ale to už tak bývá po zábavných večerech.“ Prohodí s úsměvem, zatímco projíždíte ulicemi, nad kterými se sem tam sklání větve obsypané zlatavým podzimním listím.

☩

Na místo, kde se nachází poměrně honosná budova nakladatelství, nakonec dorazíte společnými silami. I když Noah řekl, že budeš vést, párkrát raději zabočí dříve on než ty, ale nakonec prakticky bez větších zajížděk, nebo ti to alespoň nepřijde, dojedete před velký bílý dům. Noah se jím netváří nijak ohromen. Jen přiváže koně ke sloupku, než se otočí na tebe. „Tak jak to provedeme? Mám to vyřídit sám nebo chceš jít se mnou? V prvním případě potřebuji nějaké přesnější informace o tom, co přesně tě zajímá a v tom druhém… No, nechám už na tobě, proč sis s sebou dnes přivedla svého osobního tajného.“ Roztáhne se mu na rtech vyzývavý úsměv, zatímco si poupraví kabát, aby pak vykročil bez zbytečného otálení směrem k budově. Ať už s tebou a nebo bez tebe.

„Kdysi jsi to nazval zkouškou. Ten kruh.
Už tehdy… jsi myslel tohle?“

„Hmm, co myslíš?“

… myslím, že na světě byl jenom jeden,
kdo by toho schopen byl…

Ponořená do map na hrnkem kávy hledám tak dlouho, dokud nenarazím na malou nenápadnou uličku jménem Grove Road. Ve tváři se mi usadí vítězoslavný výraz. Bez Noaha bych takhle mohla sice ležet v mapách klidně až do aukce, ale i tak mám ze sebe dobrý pocit. Dopiju zbytek kávy a talířek s drobky vrátím na tác. Poté sáhnu po nachystané tužce a neváhám si v mapě poznačit místo, kde se ulička nachází, abych ho už znovu nemusela dohledávat. Stejně tak si připravím i papír, abych si mohla zapsat, jak se tam dostanu z hlavní třídy. Podrobněji se na to podívám ještě později, stejně jako na cestu od hotelu.

Poté se vydám do koupelny, kde mám už nachystané lahvičky s oleji a tinkturami, co jsem si s sebou vezla celou tu cestu. Bylo to nezbytné? Ano, bylo – a to bez ohledu na to, jak se na to Alex po zjištění, co všechno si s sebou do Jeruzaléma, tvářil. Nyní jsem za tohle své rozhodnutí o to více ráda, když koupelnu naplní tolik známá příjemná vůně cizích krajů. Tady v Jeruzalémě takové věci stály jmění a nebyl tu ani zdaleka takový výběr. Nejedna dáma ze Zahrad by zelenala závistí při pohledu na moji sbírku v Dvarace. A dost možná i to málo, co jsem si dovezla v kufru.

Po dlouhé horké koupeli nakonec trávím až do pravého poledne čas studováním plánku města a vypisováním si té nejlepší cesty od hotelu až na místo dražby na kousek papíru. Bude jednodušší si sebou vzít přesné pokyny namísto bloudění podle mapy, kterou stejně budu muset nakonec z průvodce vytrhnout a vzít si ji s sebou. Pro jistotu.

Stejně tak se rozhodnu nakonec pro něco, co bych za jiných okolností považovala za nemístné, ale nyní… Vytáhnu znovu Alexanderův deník, nicméně ani teď jím nelistuji, jen se rozhodnut do něj přidat krátkou poznámku k dnešnímu datu.

„Odpoledne, návštěva vydavatelství Broadbent s Noahem“

Po poledni se převléknu do šatů a vyrazím na oběd. Nechám si ještě od recepční vysvětlit, kde restauraci najdu a procházkou se vydám po chodníku lemovaném kalužemi roztátého sněhu vstříc tomu místu. Tak akorát včas, až mne překvapí, jak je v tom nenápadném podniku plno. Na jednu stranu je to sice dobré znamení, ale… No, jsem ráda, že se mi podaří obsadit poslední volný stůl. Celou dobu se div nemodlím za to, aby žádného číšníka nenapadlo ke mně někoho posadit – což se naštěstí nestane. Nevím, zda kvůli tomu, že se to tak v lacinějších podnicích nedělá nebo tomu vděčím za to, jak se tvářím… A je mi to vlastně jedno.

Jídlo rozhodně není to nejlepší, co jsem kdy měla. Čekala jsem trochu… Více. Ale na druhou stranu mi nedělá problém většinu toho, co mám na talíři sníst. Polévka je vývar, který mohl být sice silnější a někdo to rozhodně přehnal s mrkví, ale aspoň má nějakou chuť. A pečená vepřová pečeně s fazolkami je příliš suchá a omáčka má zvláštní, a ne úplně příjemný ocásek zůstávající na jazyce, ale…  Pořád je to jídlo, co se dá bez většího přemáhání sníst.

V restauraci se tak nezdržím déle, než je opravdu nutné, dnes vynechám i víno či digestiv. Jen čaji neodolám. Pravému černému, s medem a smetanou namísto mléka.

Jakmile se vrátím na hotel, tak po rychlé kontrole času začnu s přípravou. Musím se převléci zpátky do jezdeckého, tedy do kalhot. Tentokrát zvolím jiné, stejně jako svršek. Neopomenu ani revolver společně s nachystanou hotovostí a doklady do kapsy. Hodinky! Pro jistotu. Než stačí minout druhá, jsem tak připravená vyrazit. Jen mi něco chybí… Tedy spíše někdo. Pohledem hypnotizuji hodinky skoro jako Alex, když jsme jeli na nádraží. Celá… Čtvrt… Půl…

Jakmile se ozve zaklepání, div nevyskočím na nohy a rychle se vydám ke dveřím. Cestou se rovnou natáhnu po kabátu a šále, do kterých se obleču. Rychle odemknu dveře a otevřu je. A vážně jsem ráda, že za nimi stojí právě Noah. Trochu jsem bála, aby se zase něco nezkomplikovalo a já tu na něj nečekala marně. Nebo hůř, ale… To je nyní jedno.

Sklouznu po něm pohledem. Rozhodně nepůsobí, že by ho trápilo bolení hlavy či žaludek na vodě. Není pobledlý, a dokonce i poznám, že se ráno oholil.

„Už jsem se bála, že sis to rozmyslel,“ pousměji se. V první chvíli trochu váhavě, ale… Ne. Noah se chová jako by se včera nic nestalo, a tak se rozhodnu pro to samé. Ostatně… Co jiného s tím? Možná to celé jen přeháním. Přikládám význam něčemu, co vlastně žádný nemá a… Eh. Ne. Dost. Musím s tím přestat.

„Hm, vlastně výborně. Sice si už úplně nepamatuji, jak se mi podařilo vyjít ty schody nahoru, ale… No,“ potřesu hlavou a lehce se ušklíbnu. Vzápětí mi krátce zacukají koutky. „Mohlo by to zní i hůř, kdybys doplnil, jakou literární záhadu. Napadlo by tě někdy, že se staneš součástí zrovna takového vyšetřování? Protože mě rozhodně ne. A že oba už pár šílených historek k dobru máme,“ poznamenám s náznakem pobavení. Ve skutečnosti se mi ovšem svírá žaludek jistou… Nervozitou. Rozhodně nás nečeká příjemné jednání. Nebo spíše Noaha. Já už jedno za sebou mám – a dost neúspěšné.

S tím i vyjdu na chodbu, zamknu za sebou a rozejdu se s Noahem po boku dolů. Cestou si ještě dopnu kabát a zkontroluji, zda mám vše potřebné.

„Budeš chtít vlastně adresu nebo víš, kde Broadbent sídlí? Je to vlastně nedalo odsud, tak půl hodiny, jestli si to dobře pamatuji,“ nadhodím. „A… Ještě jednu děkuji za pomoc,“ lehce se pousměji.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Vůně kávy smíchaná s vůní čerstvého pečiva. Tiché křupání a pár drobků na talíři i několik zatoulaných na stole. Snídaně je to vskutku dobrá a nikým nerušená. Listuješ knihou o městě a procházíš plánky ulic. Teď, když už ti to Noah o něco usnadnil, už víš, že by ses měla zaměřit na části kolem přístavu. Je to trochu mravenčí práce, protože žádná z hlavních tříd, jenž ji křižují to není. Snad i dle očekávání.

Káva mizí a z pečiva zbylo jen množství drobků na talířku. Prstem projíždíš po hustých čárách v knize a hledáš. Tady ne… Tohle také ne… Čas běží, když v tom nakonec prst zastaví na povědomých písmenech.

Je to vcelku nenápadná ulička, která není ani skoro vidět na té rozložené stránce s plánkem, jenž byl natřikrát složený v knize a roztáhl se na podstatnou část stolu. Ani se nemůžeš divit, že ti zabralo tolik času, než si ji našla. Však už se ti ty prokleté čáry míhaly před očima a připadly ti jedna jako druhá. Nakonec se ti ale podařilo zvítězit nad obrovitostí této megapole a skutečně najít místo, jenž si hledala. Teď, i kdyby ti i kdyby ti Noah tuhle informaci neřekl, věděla by si, kam jít a nebo, kam se nechat dovézt drožkou.

S pocitem dobře odvedené práce se pak vydáš trochu si odpočinout do koupelny. Přeci jen dnes nikam nespěcháš, tak co si den nezpříjemnit, dokud to jde. Město počká a navíc program na odpoledne máš zajištěný. Ačkoliv jej nebudeš trávit s mužem, který tě po cestě sem doprovázel, ale s někým naprosto jiným.

Koupel je příjemná a vzduch prosytí opět ta kořeněná vůně exotických olejů. Sice díky nim byl kufr o poznání těžší, ale kromě Alexanderova pozvednutého obočí, když odhalil, cože to v tom zavazadle celou dobu vezeš za sbírku, ti na to nikdo nic neřekl. A i kdyby ano, nebyla to jejich starost. Teď si to náležitě ocenila, když si měla ty vzácné chvíle pro sebe.

Zbytek dopoledne tedy strávíš na pokoji a až něco po poledni, kdy ti konečně i dostatečně proschnou vlasy, vydáš se ven dát si něco dobrého k jídlu. Sníh už z ulic zmizel. Ráno po probuzení sis všimla ještě tajícího zbytečku sněhové vrstvy na parapetu, ale teď už žhnulo slunce, které zbavilo svět kolem všech připomínek včerejší noci. Zůstalo jen pár kaluží, které čas od času rozstříkla kola projíždějících kočárů nebo podrážky bot spěchajících lidí.

Oběd není špatný, avšak ani není zrovna klidný. Podnik je mezi místními viditelně oblíbený, takže jsi vůbec ráda, že se na tebe dostalo místo. Ti nešťastníci přicházející po tobě už nemají moc šancí se někam posadit, protože sama si obsadila poslední stůl. Teď jen doufat, že to není ten typ podniků, kde by k hostům, kteří mají prázdné židle u stolu posadili zcela neznámé nové příchozí.

Naštěstí se tu na tebe nechystá nic tak děsivého jako muset obědvat s třemi naprosto cizími lidmi. A i když jeden z číšníků sem tam pokukuje po stolu pro čtyři, u kterého sedíš pouze ty, kromě talířů a pití ti u něj nic jiného nepřistane. Jídlo… není zlé. Není to rozhodně to nejlepší, co si v životě měla. A vlastně je to spíše takový podprůměr, ale sníst se to dá. Ostatně, už si zažila horší. Mnohem horší. Svůj účel tak splní a ty se můžeš vydat procházkou zpátky na nedaleký hotel, kde už bude stačit počkat tak… hodinu?

*ťuk, ťuk*

Ozve se náhle od dveří a vyruší tě to při čemkoliv, co zrovna děláš. Krátký pohled na hodinky prozradí, že je třičtvrtě na tři. To znamená jediné.

„Tak jsem tady… Tedy, dobré odpoledne, madam.“ Přivítá tě Noah stojící ve dveřích, jen co je otevřeš. Nevypadá nijak zeleně nebo snad pobledle. Působí… zdravě. Tak jako vždy. Dokonce je i o něco více upraven a vhodněji oblečen, než když jste spolu vyjížděli střílet do lesa za městem. A zcela jistě se ráno hladce oholil. Je lepší vidět jej takto, než kdyby se sem doploužil někdo s následky toho, jak včera přebral. Musí se ale nechat, že měl dost času se dát dohromady, ačkoliv dle jeho včerejších slov asi neměl prostor celé dopoledne prolenošit.  

„Spalo se dobře?“ Pousměje se. „Tak co, vyrazíme vyřešit jednu literární záhadu?... Ehh, znělo to líp v mé hlavě, než když jsem to řekl nahlas.“ Nakrčí nos, než ustoupí od dveří, abys mohla projít na chodbu za ním.

Ulehčeně vydechnu, když proklouznu do vstupní haly hotelu a uvítá mne pohled na prázdnou recepci. Jistě, recepční by si zajisté nedovolila dávat najevo nějaké pohoršení, ale myslela by si patrně své – a tomu se já ráda vyhnu. Projdu tak bez dalšího zbytečného zdržování ke schodům do patra a cestou si povolím knoflíky kabátu. Je tu teplo a o to intenzivněji začínám cítit štiplavý pocit zalévající kůži.

Výstup do patra není ničím příjemným, toho druhého patra začínám trpce litovat, nicméně se mi to podaří bez zbytečných nehod. V chodbě pak chvíli tápu, když hledám dveře vedoucí do pronajatého apartmánu, ale naštěstí se mi podaří nejen najít ty správné, ale dokonce je i bez dalších průtahů odemknout a vklouznout do pokoje.

Pohledem sklouznu po potemněné scenérii, ovšem mé oči nenajdou nic podezřelého. Žádný stín, pohyb ani divný pocit. Dveře tak za sebou opatrně dovřu a rozsvítím si. Až poté zamknu, a když projdu celý apartmán, tak i odložím revolver zpátky do postele. Netěším se na nic jiného, než až ho budu moci následovat. Bez zbytečného přemýšlení a dalších průtahů se svléknu z přebytečných svršků a strávím pár minut v koupelně, kde si opláchnu ruce, tvář a krk. Pohledu na sebe samou v zrcadle se tentokrát důkladně vyhnu, nechci… Ne, dnes ne.

Stáhnu ze sebe i zbývající oblečení, které skončí pohozené na křesle a převléknu se do černé noční košile ušité ve stylu Provincií. Jemná látka sklouzne po kůži namísto pohlazení a já najednou… Při pohledu na prázdnou postel zaváhám. Ani nevím, jak mě to napadne, ale v další chvíli klečím u jednoho z Alexových kufrů a bez přemýšlení z něj tahám část jeho nočního úboru. Ten, ve kterém spával ve vlaku a je cítit jako… On. S kouskem oblečení v náruči pak pozhasínám všechna světla krom lampičky vedle postele osvětlující prostor ložnice a teprve poté zalezu do postele.

Spánek naštěstí přichází milosrdně brzy v podobě poklidného nevědomí, které ani v dnešní noc nebrázdí sny či noční můry…

… na rozdíl od paprsku slunečního světla, co mi dopadá přímo na tvář. S tichým zamručením se přetočím na záda a jednou rukou zašátrám po hodinkách odložených na nočním stolku. Vzápětí se za krátkého zívnutí protáhnu a… Hm, hlava mě nebolí a vlastně se cítím… Opravdu dobře. Jaké ráno má asi… Noah. Prsty si tak trochu zoufale promnu tvář, když se mi společně se jménem tajného policisty vrátí i část vzpomínek na včerejší překvapivý… Vývoj událostí… Podívat se na to celé bez alkoholového oparu je… Povzdechnu si. Pohledem na okamžik zavadím o Alexovu košili ležící vedle mě jen kousek od polštáře… A s provinilým výrazem ve tváři ji raději zastrčím pod peřinu na jeho straně postele.

S tím se i přiměji vylézt z postele. Doobleču se do županu, než vyrazím vstříc ranní hygieně ve snaze odsunout všechno, co se stalo včera… Ani nevím kam. Jinam. Na někdy jindy. Sice se skoro nic nestalo, ale stejně je to… Tak… Já nevím… Naštěstí mne z přemýšlení vytrhne zaklepání na dveře. Snídaně. Tak akorát včas. Dneska už dokonce zvládnu otevřít dveře bez toho, aniž bych vypadala rozespale a s rozcuchanými vlasy. Čehož si všimne samozřejmě i žena nesoucí mi snídani. Vůně čerstvé horké kávy okamžitě přitáhne moji pozornost, stejně jako čerstvě upečené pečivo.

„Dobré ráno… Hm, ano, to máte pravdu. Ale naštěstí jsem večer vždy tak unavená, že bych asi usnula kdekoliv,“ odpovím a vzápětí se i pousměji. „Hm, ty briošky vypadají vážně skvěle,“ ocením dnešní výběr pečiva ke kávě, sladké mi skutečně nevadí. Nejen ke snídani. „I Vám, děkuji,“ rozloučím se se ženou, když si přebírám tác.

Sednu si se snídaní na stejné místo jako včera. Dnes si ovšem ke kávě namísto včerejších novin či jedné z knížek otevřu průvodce po Jeruzalému a nalistuji části obsahující plánky přístavní čtvrti, kterými listuji ve snaze najít, zda na nějakém nebude vyznačená ta proklatá Grove road. Je to dobré na zaměstnání mysli. Nikam nepospíchám, ostatně času mám opravdu dost.

Po snídani si tak beze spěchu napustím horkou vanu, do které se vzápětí naložím, abych ze sebe dostala i ten sebemenší zbytek potu a včerejšího večera. Zvláštní péči pak věnuji svým vlasům, ostatně… Stejně jako vždy, když mám čas a prostor. Někdo by to snad označil za marnivost, ale… Vždy to byla jediná věc, která se mi na sobě samé líbila. A čím více se na jejich měděném odstínu projevovalo spříznění s Dumah, tím více sem o ně pečovala. Stejně jako ona. Ráda si je pročesávala, stejně jako já… Nebo… Jsem to dělávala stejně jako ona… Já? Už ani nevím.

Na dnešek neplánuji žádné velké výlety, dokud mne tu nevyzvedne Noah. Jen kolem poledne chci vyrazit na oběd do nedaleké restaurace, o které mluvila předtím recepční. A pak… No, Noah říkal, že mezi druhou a třetí se zastaví, chci tak být připravená a zbytečně nezdržovat. A pro jistotu ani zbytečně neopouštět hotel, pokud by se náhodou něco mělo změnit.

Delilah Blair Flanagan

„Ah, ty koně… Pravda!“ Zastaví se Noah na patě, když připomeneš drobný detail. „Tak… Hmm… Nech to na mě. To bude nejsnazší.“ Dodá s pokývnutím hlavy. „Doufám, za nás oba… Tedy hlavně za sebe. Díky, Del.“ Ušklíbne se křivě na tvou zmínku u o bolehlavu, než se vyhoupne do sedla a popřejete si dobrou noc. To už se ale rozezní zvuk podkov a mladý tajný ti postupně zmizí z dohledu.

Zůstaneš stát, dokud není okolí dokonale klidné a pak se vydáš po namrzlých schodech nahoru. Tohle si nezažila už… no skoro rok. V něčem měly Provincie jistou výhodu, ačkoliv stačilo si vzpomenout na nenechavé opice a kluzké schody se najednou nezdály až jako taková procházka peklem. Vejdeš do budovy a najdeš recepci prázdnou s prostou cedulkou, aby zájemce zazvonil na mosazný zvonek ležící vedle ní. Alespoň tohle je příjemné překvapení, že nemusíš čelit žádným zbytečným pohledům, které by si tvůj příchod dost možná vysloužil.

Vydáš se tedy do svého patra, a i když to není nejrychlejší a ani nejpříjemnější cesta, nakonec klíč zarachotí v zámku a ty vpadneš do klidu svého potemnělého pokoje. Ne, nečeká tu na tebe žádný temný stín u okna a vše vypadá na stejném místě jako v momentu, když si pokoj opouštěla. Žádná další překvapení. Alespoň už ne dnes.

Svlékneš ze sebe oblečení a horká voda zaštípá na mrazem zarudlých tvářích. Tvá přípravy do postele jsou bryskní, avšak stále je to lepší, než padnou opilecky do přikrývek i v botách. Převlékneš se do noční košile a zalezeš si do příjemného tepla pod péřovými duchnami. Ani se nenaděješ a oči se ti začnou sami od sebe klížit. V něčem ten koňak přeci jen uměl pomoci…

☩

Ráno tě uvítá slunce probleskující okny, jejichž závěsy si včera večer nezatáhla. Avšak dle síly a barvy paprsků to nevypadá na tak brzké ráno. Stačí se natáhnout po hodinkách, aby ses podívala, že bude něco po deváté. To není až tak zlé. Navíc viditelně ještě nedorazila snídaně. Stejně tak ale nedorazila kocovina, takže se cítíš vcelku svěže a odpočatě. Opravdu někdy není špatné být Probuzený.

Můžeš se proto začít pomalu chystat na nový den. Ukáže se, že jsi vstala vcelku tak akorát, protože ani ne za deset minut od tvého probuzení se ozve zaklepání na dveře a už známá žena ti donese snídani. „Dobré ráno, madam. Doufám, že se vám spalo dobře. Tyhle první noci v neznámém prostředí ale umějí být těžké.“ Pousměje se chápavě, i když zrovna na kvalitu spánku si nemůžeš stěžovat. Tvou pozornost však přitáhne něco jiného, a to silná vůně kávy a čerstvého pečiva, které nese žena na tácu. Ta si všimne tvého pohledu, jenž sklouzne o něco níže a její úsměv se ještě o něco rozšíří.

„Máslové briošky s mandlemi a rozinkami. Je to trochu sladší, ale to ráno nevadí.“ Podá ti tác s kávou a talířkem, na kterém je pár kousků vcelku lákavě vonícího pečiva. Viditelně mají dobré vztahy s nedalekou pekárnou. „Tak hezký den, madam.“ Kývne úslužně hlavou, než se vydá po svých dalších povinnostech a ty máš před sebou další začátek dne od tvého příjezdu do Nového Jeruzaléma. Těžko říct, co tentokrát přinese.

Vera De Lacey

Ne, nestalo se to poprvé, co si zavadila nevědomky o napjatou strunu vévodovy trpělivosti. Nepraskla, ale popuzení na něm bylo více než dobře patrné. Ztracení. Ta situace a vše kolem. Viditelně z toho nebyl nadšený. A kdo by také mohl být? I z toho, co říkal Robert se zdálo, že se to nelepší. Naopak. Nejsnazší by bylo ho teď nechat být a prostě brát váš rozhovor za uzavřený… Avšak to neuděláš. Na první nesmělé vyslovení jeho jména ani pořádně nereaguje. Kdo ví, jestli tvůj tichý rozechvělý hlas vůbec slyšel. Do druhého pokusu však už dodáš patřičnou rozhodnost a snad, jako kdyby sis chtěla pojistit, že teď tě nebude ignorovat, obtočíš své prsty kolem jeho paže.

Tohle gesto jej společně s jeho jménem už přiměje se otočit k tobě čelem a přestat probodávat pohledem nebohé květiny. „Neměli… Ale někdy to prostě jinak nejde.“ Odpoví ti poněkud dutým hlasem bez špetky jakékoliv emoce a stejně tak prázdně v ten moment působí i jeho výraz, se kterým k tobě sklání bledou tvář rámovanou černými vlasy.

Ani teď se jím nenecháš rozhodit a pokračuješ dál. Však musí být nějaká šance. Vždy je šance. A s trochou štěstí i více než jedna. Jen na ni přijít… Jen…

William tě sleduje, jak ze sebe soukáš ta slova a skládáš je ve věty. Rozhodně tak nečiníš se samozřejmostí a jistotou. Především, když padne jeho jméno, je na tobě více než dobře patrné zaváhání. Vévoda jen drobně přimhouří oči, ale nic přímo nedodává. Nechá tě domluvit a jen tě bez jakýchkoliv otázek, či připomínek vyslechne. Tvé plány. Úvahy. Ano, pokud by snad ten kus Zrcadla, jenž si měla před tím v rukou byl ve skutečnosti ten, o kterém mluvil Lucifer v posledním záblesku z dávných dob, mohlo by to tak být. Mohla si kvůli tomu mluvit s ní? Se Sidriel? Ať už byla Sidriel kýmkoliv, nějak existovala. Někde… Ovšem ti, jenž ji snad mohli znát s tebou o ní zrovna nemluvili. Ať už se jednala o Eliju nebo teď i Williama.

„Opět ten střep?“ Promluví nakonec vévoda, když se rozhostí ticho po tvé poslední otázce. „Vero… Nechci ti brát iluze, ale kdyby Sidriel věděla, jak natrvalo zavřít Brány, udělala by to už tehdy. Jsou věci, které nejsou tak snadné. Já sám… nevím, jak se to vůbec tehdy stalo. Jedna věc je zavřít samotný průchod, ovšem Brány... Tím myslím Brány mezi naším světem a jejich, jsou něco jiného. Je to spojení… Něco, co umožňuje tomu, aby se tu otvíraly trhliny, kterými se dostávají sem. Některé z artefaktů nebes…“ Odmlčí se a sklopí skoro až provinile pohled k zemi. „Těmto trhlinám napomáhaly. Většinou to vyžadovalo jisté množství energie nahromaděné na jednom místě. Naše činy… To, co jsme dělali, tohle přitahovalo, abychom se pak o následky museli opět postarat. Často za cenu ztrát v našich řadách. Copak to nevidíš? Bylo to zvrácené perpetuum mobile, jen teď… Teď už se padlí nevrátí. Ani my už nedokážeme to, co dřív… Někdo před tisíciletími Brány skutečně zavřel a celé ho přerušil. Proto se tu žádný Ztracený neobjevil až… No do minulé zimy. Ať už se stalo cokoliv, spojení mezi jejich světem a naším je opět aktivní. Někdo natáhl novou strunu a nikdo neví, jak ji přetnout. Já si to nepamatuji… A pochybuji, že někdo jiný ano. Kdyby to tehdy někdo z Tribunálu věděl, stalo se to už dávno.“ Potřese zamítavě hlavou, zatímco ty cítíš tu váhu jeho slov.

„Není to tak snadné, jak to vypadá, Vero. Je mi to líto… Opravdu.“ Zkřiví se mu rty do bezmocného výrazu, než se dotkne tvé ruky a pak řekne něco, co bys od něj nikdy nečekala, ale přesto víš, co říká. Pravdu.

„Ale obávám se, že tohle je jen začátek války, kterou v současné situaci nemůžeme vyhrát.“   

♬♬♬♬♬