Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Co by se mohlo stát Byť už se nadechuji k tomu, abych pokračovala, William mě zarazí. Tváří se tak… vážně, že by mě ani nenapadlo cokoliv namítat. Kývnu. Sice pochybuji, že by Robert měnil své plány – statně má snad další stopy, které by byl vhodné prověřit –, ale… nebyla jsem k němu tak docela upřímná. Možná čekal, že se za vévodou rozeběhnu hned při první příležitosti, a možná by to bral jako porušení naší dohody. Kdo ví. Zase tolik na tom nezáleží. Chtěla jsem Williamovi dát čas. „Dobře…“ nehádám se tedy a k ozbrojenému doprovodu svolím. Jeho další otázky mě však přimějí zaváhat. Je to… moudré? Nad tímhle jsem jako nad bezpečnostním rizikem nepřemýšlela, a navíc je to trochu složitější na vysvětlení. „Slíbila jsem, že se zúčastním jedné akce a… To teď není důležité. Řeknu ti o tom potom,“ mávnu rukou, abych se do toho nezamotala. V porovnání se vším, co se děje, co by se dít mohl, se to zdá tak… malicherné, že se mi to ani rozebírat nechce. Natož tam chodit. Je to však závazek, kterému by Violet Crowfordová dostát měla. A Vera ani nemůže udělat nic jiného než to Williamovi říct, a to také… udělá, pak by se však mohla leda tak utápět ve starostech a fantaskních představách jako vystřižených z gotických románů. Nechci tomu propadat. Se svým sklonem pro dramatičnost bych se vystresovala tak, že bych udělala něco hloupého. Odhodlám se a spustím. Když mi do toho William skočí hned ze začátku, zabrzdím se. Vím, že…? To už nad tím však mávne rukou a vyzve mě, ať pokračuji. Ještě chvíli poté mezi námi visí ticho, než docela tiše hlesnu: „Já vím…“
Těmhle lidem se nedá vždycky věřit, já vím. Já vím… Už mi to říkal. Sama jsem se o tom přesvědčila, když jsem v Elijově pracovně našla plány té vzducholodě. Nehoda, tak to Robert nazval tehdy na jaře, jako by se tam ta výbušnina dostala náhodou. Ne, chtěli Williama zabít. Jaký dobrý důvod se za tím mohl skrývat? Jediné, s čím nepočítali, byla má přítomnost. Vlastně ani nepochybuji, že by je to zabrzdilo, ale… dávno to nestačí. Přesto… je to těžší než jindy. Opakovat si ten pečlivě vyskládaný seznam, díky němuž se mi s nimi dařilo… nesoucítit. Navzdory tomu, kým býval kdysi a co všechno mohl už napáchat v tomhle životě, to byl pořád… Ani nevím. Člověk? Jeden z nás? Ztracený mladík, který si stejně jak všichni zasloužil, aby ho někdo hledal? Ne… To, co cítím, ten strach prosakující duší jako kapka tuže, je přeci jenom osobnější. Být to kdokoliv jiný nezápasila bych teď sama se sebou a nenutila se soustředit na to, kým jsem. Vera, ne… Zerachiel. Jenom Vera. „… ale měl bys vědět, co říkal.“ Začít podruhé není o nic lehčí, než tomu bylo poprvé, ale přeci jenom mě to tentokrát nechá doříct až do konce. Slova se mi poněkud zaškobrtnou, když ruku sevře v pěst. Přenesu váhu z jedné nohy na druhou, jako bych se ho chtěla znovu dotknout, ale… tentokrát se zarazím a raději pokračuji, než bych ztratila odvahu. Není to snadné. Není to zdaleka tak snadné, jak by mělo. A to si vyčítám asi ze všeho nejvíce. Když si to pak zopakuje nahlas, kývnu. Jsem ráda, že to jméno nepadne nahlas. Je to samozřejmě hloupost. Dnes už přes mé rty přešlo a zanechalo za sebou nasládlou chuť něčeho důvěrně známého, avšak ztraceného v proudu času. Před ním… to však bylo jiné. O tomhle jsme nemluvili. Jednak k tomu nebyl důvod, jednak by to nemělo smysl. Luciferovo jméno mezi námi padlo jednou, možná dvakrát, když jsem tehdy procitla z Verše. „Ani jsem si to nemyslela…“ přitakám zamyšleně. „Říkala jsem si, že to bys mi napsal, ať návštěvu tentokrát odložím… kvůli tomu statusu quo a… tak…“ dořeknu tišeji a, sotva si uvědomím, že mezi prsty už zase protáčím rudou kudrlinku, ji s povzdechem zase pustím. Ujištění, že ho William zajmout ani zabít nechce, vítám s provinilou úlevou. Neuměla jsem si s tím poradit tehdy a nejsem si jistá, že by to dnes bylo snazší. Nic na to však neříkám, jenom s přivřenýma očima vydechnu a kývnu. Ostatně… nemá cenu to rozebírat. Robert se pletl. Snad tomu uvěří i on. „To… Barlow také zmiňoval. Prý to nedopadlo… zrovna nejlépe,“ poznamenám opatrně, přičemž pohledem zavadím o pár zelených papoušků. Abych lépe viděla, přenesu váhu z jedné nohy na druhou a krátce se odmlčím. Ani si to nedokážu představit. Ty dva. Ani ne měsíc po tom, co jsem udělala. A s další připomínkou, že by Elijah mohl být mrtev, to raději vyženu z hlavy. „Hmm… Doufala jsem, že… bys o tom mohl zjistit více, ano.“ I mně samotnou napadlo pár důvodů, proč by to stálo za jeho pozornost. Vlastně… jsem mu je byla připravena předříkat, o to více mě překvapí, že k tomu nemusím uchýlit. Stejně jako u brány se ani tady nesetkávám s odporem. A jsem za to vděčná. Tak snadno by se teď mohl oceán v mém srdci rozbouřit a podlehnout tomu všemu, co by jisté Ctnosti bylo vlastní, ale Williamův klid je takřka nakažlivý. Nebo si přinejmenším s každým jeho slovem připadám o něco lépe. Teda až na ta další. Rád zveličuje. Pro nás není žádný rozdíl v tom, jestli je nositel Luciferova odkazu… S těmi slovy sklopím tvář a dovolím tak rudým vlasům, aby mi přeskočily přes ramena. William má pravdu. Jistě. Z toho praktického hlediska tam rozdíl není, ale… mně to jedno není. Pořádně bych to ani nedokázala vysvětlit. Proč mi na tom záleží, pokud ho už nikdy nechci vidět. Nevyjde to nastejno, přesně jak říká? Proč to nemůže být jednoduché? To mi to minule nestačilo?
Prsty přejedu po lemu rukávu a potáhnu za něj, jako bych jej chtěla poupravit. Je to jako vlna. I když do mě narazí silně a strhne mě pod hladinu, stačí to jenom vydržet. Vyplavat ke světlu. Zhluboka se nadechnout. Oceán se zase uklidní. Já se zase uklidním. Dokonce i když na mě přistane jeho nezvykle ostrý pohled. Něco ve mně se jako na povel napne. Pořád… Pořád ještě tyhle chvíle vnímám intenzivněji, než bych měla, ale Philip je už dávno pryč a já… se toho už nelekám. William by mi neublížil. Jenom navrhuji něco… naivního. A nemoudrého, já vím. Netrvá však dlouho, než mu tón změkne. V odpovědi na jeho slova mi cuknou koutky. Je to spíše náznak než opravdový úsměv, ale… je tam. „Ano, chci…“ připustím pomalu. Nakonec ani nepotřebuje svou schopnost, aby věděl, co se mi honí hlavou. Ale jsem ráda, že ji nepoužil. Mám teď v hlavě zmatek a… kdo ví, co by viděl. „Hmm, řekla bych, že to zařízené máš. Mělo to být… zítra před pátou. To bych… za normálních okolností byla ještě tady. Chtělo by to vyrazit kolem půl čtvrté. Nejpozději. Myslím… Myslím, že bude dobře, když tam budeš. Nakonec to nejsem já, s kým by měl o čemkoliv jednat.“ „Ale i tak… ráda bych… Byla bych ráda, kdyby se to dalo vyřešit ke spokojenosti obou stran. Něco na tom, co říkal, je, že? Co by se mohlo stát, pokud by se hrozba Ztracených neudržela ve městě. Pokud by se nezjistilo, jak to zastavit. Ty… pořád nevíš, že?“ ztiším bezděčně hlas. | ||
| |||
 | Přelidněno „To je dost možná jen otázka času,“ poznamenám cynicky. Přitahuji to, když už tomu nejdu přímo naproti. Hořící kasino by mě tak opravdu nepřekvapilo, dokonce ani to, kdyby ho někdo schválně podpálil. Slon… Slon už asi trochu ano, ale… Hm. Zamrkám, když si uvědomím, že mi utekly myšlenky. Podle Noahova zamyšleného výrazu nejsem sama, koho ta představa na chvíli vtáhla do sebe.
Pohled, kterým na mne ulpí vzápětí mne trochu rozhodí, stejně jako uchechtnutí – jako bych snad řekla něco zábavného. „Uhm, řekla jsem snad… Co je špatného na tom zapít koňak kávou nebo čajem?“ nechápu, co jsem řekla špatně. Tohle není úplně něco, co bych kdy řešila – nebo snad řešit musela. „No, do teď jsem nevěděla, že bych se toho čaje bát asi trochu měla…“ zamumlám do horkého šálku, a tak trochu váhavě z něj upiju. Chuť zázvoru je z větší části potlačená vším tím medem, i tak sebou ale nese vzpomínky na horkou Dvaraku a ukřičené Provincie plné výrazných vůní i chutí.
Tak trochu se zašklebím, přesto hrnek z rukou už neodložím a poslušně z něj během našeho rozhovoru upíjím a soustředím se přede vším na to, abych ho nikde nevylila. A to především hlavně ne na sebe. Možná… Možná tomu hrnku věnuji až příliš mnoho pozornosti, zvláště vždy, když na sobě cítím Noahův pohled, což se děje poměrně… Často. „Myslíš… Myslíš ty hodinky, které jsem zapomněla v hotelu na pokoji?“ povzdechnu si. „Vlastně… Vlastně toho mám více. Ještě tvoji… Fotografii. Našla jsem ji, když jsem ti tehdy… Musela prohledat kapsy,“ v tu chvíli opět cítím, jak rudnu, i když tentokrát z jiných důvodů než před chvílí. „Jen jsem ti ji chtěla… Schovat. Ale už mě nenapadlo ji vzít s sebou zpátky do Jeruzaléma,“ přiznám se.
Noah nepůsobí, že by se hněval – ostatně, zatím jsem ho vlastně nikdy nezažila jinak než jako Noaha, který nemá nikdy daleko k úsměvu a působí jako ztělesnění bezstarostnosti bez ohledu na situaci. Vlastně dokonce i teď vypadá a chová se jako by se nestalo nic z toho… Co se stalo. Pro mě to rozhodně tak lehké není. Z vícero důvodů. „Hm…“ ušklíbnu se vstříc jeho lišáckému úsměvu. „Vážně ti to uklidňování moc nejde, už ti to někdo řekl?“ povytáhnu krátce obočí a vzápětí uhnu pohledem.
Snad i proto se rozhovořím o tom prvním, co mě napadne. O zimě a sněhu… Noah se přidá a vlastně mne vzápětí zahrne nečekanými otázkami. „Prý je jen vysoko v horách – za to po celý rok. Ale jinak tam sníh neznají. To už spíše deště, opravdové lijáky trvající klidně několik dní,“ pustím se celkem ochotně do vyprávění o životě v Provinciích. „Hm… Vlastně bych teď mohla sedět na terase jen v něčem lehkém a jít spát při otevřeném okně. Oproti létu je vlastně příjemně, i když tedy…“
Noah mne zahrnuje dalšími a dalšími otázkami, díky kterým se během mluvení a přemýšlením nad odpověďmi i uvolním a pomůže mi to trochu vyčistit si hlavy. Na všechno mu tedy odpovědět neumím, o Provinciích toho nevím zdaleka tolik jako Alexander, ale… Ale překvapivě zjišťuji, že toho za ten rok nebylo zase tak málo… Kdo by to byl řekl… Já před tím rokem rozhodně ne.
Čas utíká, měřený slovy a doušky čaje. Posléze i vody a jídlem, které oba uždibujeme. Vlastně mi i připadá, že to vážně pomohlo. Hlava se mi při každém pohybu netočí a svět se zákeřně nepohupuje, stejně tak se nic neztrácí ve zlatavých mžitkách. Vlastně ani nevím, kdy jsem toho namluvila tolik za jediný večer… … který je každopádně u konce. Nijak Noahovo rozhodnutí nerozporuji, jen kývnu hlavou a nechám si pomoci na nohy. Pro jistotu. Rozhodně nechci riskovat další střemhlavý pád směrem k zemi, při kterém by mě Noah musel… Zase… Chytat.
Pak už zbývá se jen obléci do kabátu, zvednou límec a omotat si šálu kolem krku. Trochu s tím zápasím, ale trvám si na tom, že to zvládnu sama. Přeci jen mě čekají ještě náročnější věci. A to schody a jízda na koni, na kterou se vážně netěším. „No… Tak tedy vzhůru dolů,“ povzdechnu si a vykročím ven ze salonku. Okamžitě na mne zaútočí tlumený hluk nesoucí se ze spodního sálu, na který se dá shlédnout z ochozu. Tohle mi tedy rozhodně nechybělo, vtáhnu tak hlavu více mezi ramena a rozejdu se po boku Noaha směrem ke schodům.
Tentokrát mám nad svým pohybem kontrolu, nepřichází žádné výpadky ani motání hlavy. Musím se na chůzi sice soustředit a opravdu pečlivě klást nohu za nohu, zvláště pak na schodech, ale není to tak hrozné, jak jsem se bála. Stejně jako předtím, tak ani teď nám nikdo nevěnuje pozornost. Jen ten hluk je o něco více nesnesitelnější. Hlasitější. Vypadá to, že tady má upito už kdekdo, slyším křik i divoký smích a… A raději se soustředím na Noaha, aby se mi neztratil a já do nikoho nevrazila.
Párkrát klopýtnu, jak se snažím natáhnout krok a trochu zrychlit, ale není to nic vážného. Zkrátka jen chci být odsud, co nejdříve pryč. Atmosféra kasina je mi nyní snad ještě protivnější a nepříjemnější než za střízliva díky všem těm lidem v prostoru kolem mne, který nestíhám sledovat… | ||
| |||
 | O zimě a teplých krajích Delilah Blair Flanagan „Komplikují? Aaale…“ Mávne Noah ledabyle rukou, jako kdyby to nic neznamenalo. Ačkoliv, komplikace, ano, to slovo si používala až nepříjemně často. „Zatím jsem si nevšiml, že kasino snad hoří a nebo sem vtrhl rozzuřený slon… I když, to by bylo vcelku zajímavé. Zvláště, jak by to pak vysvětlovali zřízenci ze zoo.“ Nakrčí rty a patrně ho ta představa samotného na chvíli zaujme.
„Kávu?“ Trochu nevěřícně si tě prohlédne, než se jen tiše uchechtne. „Tedy… No, asi bych koňak nezapíjel přímo kávou. Tedy ne, pokud bych nestál o rychlou smrt. I ten samotný čaj je slabý… Nemusíš se bát.“ Podotkne pak a sama mu musíš dát za pravdu, že z něj cítíš především spoustu medu a štiplavou chuť zázvoru, která tě tak trochu vrací do míst, odkud si před pár týdny odjížděla.
„Ah, ne neděkuj. Je to jen nějaké pití a… Dlužím ti to. Za ty hodinky a tak.“ Podotkne, zatímco se mu na rtech roztáhne mírný úsměv, který přeci jen oproti tomu tvému postrádá ty viditelné rozpaky. Noah buďto musí být skutečně dobrý herec a nebo celou nedávnou situaci zametl alespoň pro sebe pod koberec, protože se zdá, jako kdyby si nic nestalo. Jen snad… Až nezvykle často na sobě cítíš jeho pohled, který jen málokdy zalétne k něčemu jinému zde. Avšak, na co jiného by měl tady také hledět? Nu, kdo ví.
„No, neříkám, že zpátky to bude snadná cesta, ale může tě uklidnit, že i kdyby si snad spadla, dost možná tě to moc trápit nebude. To spíše ráno.“ Lišácky se usměje, zatímco si sám naleje trochu vody do své sklenky. A možná má i v tomto tu nepříjemnou pravdu. Stačí si vzpomenout na to, když ses praštila nevědomky o stůl. Nebylo to nic hrozného. Zároveň se ale také v něčem plete. Nějaké naraženiny by zrovna tebe po pár hodinách opravdu netrápily.
„Hmm, ano sníh má něco do sebe. Vždycky na mě dýchne ta atmosféra blížících se Vánoc. Pečené kaštany a koňské postroje, které někteří začnou ověšovat rolničkami. Mám rád tuhle dobu… Nevím proč, vždycky se mi zdála klidnější… Asi to má takto spousta lidí zafixováno z dětství. Kdy všechno bylo… jednodušší.“ Zamyšleně se pousměje, zatímco protočí sklenku v dlani.
„Prý v Provinciích nebývá sníh… Tedy… To musí být zvláštní. Je tam v tuto dobu vlastně teplo? A jak moc?“ Padnou první ze spousty otázek na Provincie, které viditelně Noaha zaujaly. A tak máš následující hodinu, dvě, co dělat, abys ukojila jeho zvědavost, protože Noah se ukáže trochu jako nezmar, který umí z jedné tvé odpovědi hned vytvořit dvě další otázky a tak dál a dál.
☩
Nakonec se většina jídla z tácu sní a alkoholový opar, který halil tvou mysl o něco zeslábne. I tak to není až tak nepříjemné probrání, protože váš rozhovor plyne přirozeně a snad jako kdyby se nic nestalo. Tedy skoro…
„Hmm, myslím, že už je na čase to tady zabalit.“ Zkontroluje Noah své kapesní hodinky, které poté zase vrátí do kapsičky tmavé vesty. „Noc už dávno není mladá a já také ne, takže ocením pár hodin spánku. A ty už také vypadáš líp, Del.“ Postaví se, aby prošel kolem stolu a natáhl k tobě ruku, aby ti pomohl na nohy, pokud tedy o to budeš stát.
„Tak půjdeme. Kdybys potřebovala, tak se mě chyť, ale na schodech bych volil raději zábradlí. To bude jistější než já.“ Otevře dveře, abyste společně vyšli ven. Kolem vás je hluk kasina, které teď působí ještě živěji než před tím. Vypadá to, že se dost lidí už posilnilo alkoholem. Některé hry byly prohrány, jiné vyhrány a emoce každopádně zjitřeny. Noah ale nevypadá, že by se tu chtěl zdržovat. Vede tě nejkratší možnou cestou ven. Nejdeš tedy nejrychleji a sem tam se musíš o něco zapřít, pro jistotu, ale ta doba, kdy jste s Noahem nezávazně konverzovali a prostě se bavili, ti pomohla alespoň trochu vystřízlivět, takže zvládneš jít bez dalších nehod, jako byla ta v tom salónku.
| ||
| |||
| Čas na čaj Vjem bolesti otupený vším tím koňakem mi je více než varovným příznakem, že jsem toho dnes vypila více než jsem měla. Povzdechnu si. Chvíli si nepřeji nic jiného, aby se tu objevil Alexander, vzal mě do náruče a odnesl mě do naší ložnice. Jenže místo toho tu napůl sedím, napůl ležím na pohovce a Alex je stejně jako naše postel jen vzdálenou představou. Na rozdíl od toho, co se tady dělo ještě před malou chvílí. Nikdy by mě nenapadlo… Takhle situace je pro mě tak… Nová. Vyvolává to ve mne jen zmatek zbarvený rudými odstíny studu. O to více, když si se stále větší palčivostí uvědomuji, že to nebylo nepříjemné. Právě naopak. Cítím ten zvláštní… Rozkol. Nebo snad dualitu? Myšlenky mi stále utíkají, nedrží směr ani tvar.
Nakonec se přinutím se opět vytáhnout do sedu. Jde to ztěžka, jak se mi rozproudila krev v těle, tak cítím nepříjemné důsledky všech těch vypitých skleniček. Lehkost i malátnost, která mi nedovoluje dělat výraznější pohyby bez toho, aniž by se mi v okrajích zorného pole neroztančily zlaté mžitky a svět se nezhoupl ze strany na stranu. S vyvinutím dostatečného úsilí se mi to ovšem podaří. Skloním se nad stolem a natáhnu se po pár kouscích šunky i sýra, na které sice vůbec nemám chuť, ale potřebuji… Potřebuji aspoň trochu vystřízlivět. Jídlo by mohlo pomoci. Doufám. Raději se tak snažím soustředit na ty praktické věci.
Nakonec se pohodlně zapřu o opěradlo pohovky a zkrátka… Čekám. Připadá mi, že je Noah pryč snad celou věčnost. Až mě párkrát napadne, jestli… Jestli se vůbec vrátí. Pohledem si několikrát kontroluji, zda tu skutečně zůstal jeho kabát, i když ani tohle ujištění mne úplně nedokáže zbavit té vtíravé myšlenky. Zasloužila bych si to. Ani bych mu to nevyčítala…
Když se ozve náhle zaklepání, pohledem střelím ke dveřím a hlavu nakloním ke straně. Dokonce i teď… Klepe na dveře. Povzdechnu si. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. A čím více se snažím přijít na správnou odpověď, tím méně mi to myslí. A tak se rozhodnu to nechat být. Namísto toho ať už chci nebo ne, mé oči zamyšleně sklouznou po Noahovi, který akorát vchází do salónku. Vypadá… Byl venku? Do nosu mne uhodí povědomý pach tabáku, co společně se sněhovými vločkami ve vlasech naznačuje, že si byl venku zapálit. Provinile sklopím pohled a… A vzápětí přede mnou cinkne o stůl velký hrnek, ze kterého stoupá horká bílá pára.
Noahův hlas chvíli zní jakoby z dálky, ale sotva se na něj začnu soustředit, vtáhne mne zpátky do přítomnosti. Sníh. Veselá cesta zpátky na hotel. A… Čaj. Na vystřízlivění? „Možná by sis měl zvykat, že v mé přítomnosti se věci rády komplikují…“ poznamenám poněkud nejistě, možná i trochu ostýchavě a vzápětí se skloním nad čaj. Nasaji nosem tu výraznou vůni zázvoru, co mi tak trochu zkřiví výraz ve tváři. Zázvor rozhodně nepatří mezi mé oblíbené, takže nezbývá doufat, že ten med jeho chuť dostatečně přebil. „No… Kávu bych asi ocenila více, ale hádám, že z nás dvou budeš mít ty větší zkušenosti se střízlivěním,“ zamumlám do hladinu čaje a přeci jen zvednu pohled k Noahovi, co se akorát posadil zpátky na sedačku. „Já… Děkuji, Noahu,“ měkce se pousměji a shrnu si z tváře za ucho pramen rusých vlasů.
Opatrně chytím šálek do obou rukou a nakloním se k němu, abych upila. Naštěstí… Je sladký. Opravdu sladký. To je dobře. „Ty tedy umíš povzbudit, hned se mi chce do toho sedla o to víc,“ drobně se ušklíbnu. Navzdory tomu ovšem kdykoliv, když se náš pohled střetne, jsem to já, kdo přistiženě uhne v tu samou chvíli pohledem.
„Mívala jsem zimu ráda. Procházet se zasněženými Zahradami… Byla to jediná část roku, kdy jsem ráda chodila ven. Prostě jen tak,“ plácnu to první, co mě napadne. Ani nepřemýšlím nad tím, co říkám, zkrátka jen mluvím, zatímco usrkávám horký čaj. „Všechno působilo tak… Jednoduše. Idylicky. Jen ty čisté bílé linie…“ | ||
| |||
| Rozpaky Delilah Blair Flanagan Dnešní večer je jako na houpačce a nebude jen tím, že se ten houpavý pocit zničehonic dostavuje i když výrazněji pohneš hlavou, zatímco bezpečně sedíš na měkce čalouněné pohovce. Ta chvíle s Noahem byla… celá špatně. A i když vzpomínky na ni jsou jistým způsobem i lákavé, je to o to horší. Naštěstí Noah není někdo, komu by to jasné naznačení nestačilo a snad by se i rozhodl využít více než příznivé situace. Přeci jen alkohol, zamčené dveře a nikým nerušené soukromí pronajatého salónku svádí k všemožným nápadům. Zcela jistě tato místa zažila svůj podíl scén, které jakoby vypadly z pera pana Penfielda.
Ovšem ne dnes. Ne teď. Noah se snaží chovat jako kdyby se nic z toho mezi vámi nestalo a snad ti to i usnadňuje, ale je to jen kapka v moři. Rozhodně to neřeší pocit viny z tak neuváženého činu. „Tak, ze schodů je to snadné… Divila by ses jak. U koní už budu muset být vynalézavější.“ Prohodí Noah jakoby nic, oplatíc ti úšklebek, zatímco se už chystá k odchodu. „Voda… dobře. Hmm, na téhle úvaze něco bude.“ Pousměje se mile Noah, než vykročí dveřmi ven a nechá tě samotnou s vlastními rozpaky.
Ten moment na to utřídit si myšlenky, není nakonec vůbec milosrdný. Spíše naopak. Snad jen díky alkoholovému oparu to na tebe nedopadá vše v plné váze a zdá se to prostší, než kdyby to bylo vystaveno ostrému hodnocení střízlivé Delilah. Prostě někdy věci nevyjdou úplně tak, jak by si jeden představoval. Třeba tvůj manžel… Nebo Alexander… Ne, tohle by si jistě ani jeden z nich nepředstavoval. Přesto je vše zvláštně protichůdné. I takto, když už je vlastně po všem. Nedá se říct, že by to byly špatné vzpomínky, naopak, a to věci už vůbec neusnadňuje.
Když se rukou praštíš o desku stolu zaznamenáš to až s lehkým zpožděním a místo bolesti se dostaví jen neurčité zabrnění. Připomínka toho, že si toho dnes skutečně vypila dost. V tuhle chvíli by tě Alexander už zcela jistě doprovodil do postele, aby… Ne, tohle skutečně není snadný večer.
Ani pořádně nevíš, kolik uběhlo času. V tomto stavu a bez hodinek se to špatně sleduje. Avšak zaklepání na dveře, po kterém se snad i trochu váhavě otevřou jasně naznačí, že je tvůj doprovod zpátky. Noah nese tentokrát prostě v ruce karafu s vodou a v druhé můžeš si všimnout, že drží větší hrnek, z kterého se kouří. V černých vlasech se zableskne ještě pár neroztátých bělostných vloček, stejně jako je z něj cítit slabá vůně páleného tabáku.
„Doufal jsem, že přestane sněžit, ale vypadá to, že nás dnes ještě čeká veselá cesta zpátky. Tady… Nechal jsem je, aby do toho dali zázvor a pořádnou porci medu. Vím, možná na to nemáš úplně chuť, ale pomáhá to… A třeba tím ani Probuzený nepohrdne.“ Přisune hrnek po desce stolu až před tebe, než se opět usadí zpátky na sedačku a jen si poupraví sako. „Začíná tam pěkně mrznout. S takovou ten sníh vydrží snad i do rána. Zima už je vážně skoro tady…“
| ||
| |||
| Kratší konec Vera De Lacey Stojíte uprostřed exotické zeleně a na větvích nedaleko vás posedává dvojice podobně zelených papoušků, kteří sem tam melodicky zapískají a jinak po vás zvědavě pokukují korálkovýma černýma očima. William ale nevypadá, že by ho místní fauna nějak zajímala. Naopak, čím víc toho říkáš, tím více se mračí. To o výhrůžkách, zlosti i zoufalství. Mohla ses jen domnívat, jak se Robert v takové situaci cítil, ale dost napovědělo jeho nezvyklé chování, i když se to jistě snažil i tak alespoň částečně skrýt. Naproti tomu vévoda vnímal tu méně pozitivní stránku toho všeho. Tu méně nostalgickou a více praktickou. Bylo to vidět na jeho soustředěném pohledu, kterým tě pozoroval.
„Počkat, jaký večerní program, Vero? Je to moudré?“ Ozve se jeho hlas, jenž působí klidně, avšak tichou notičku napětí v něm už se svou praxí zachytíš. „Pošlu s tebou někoho na hotel, pokud se tam budeš chtít vrátit sama pro věci. Pan Barlow by si mohl rozmyslet své plány a… ne nemá smysl to riskovat. Ne, takto zbytečně.“ Potřese hlavou a zní již rozhodnutý. Alespoň tedy, že nebude problém, abys zde se svou sestrou našla útočiště do doby než… Něž co? Když si teď viděla, jak na tebe William vážně hledí, začínaly se plány na prosté procházky podzimním Jeruzalémem se sestrou zdát vzdálené podobně jako jarní počasí.
Místo dalších slov položíš svou ruku na jeho, aby William jen o něco silněji semkl rty a jeho dlaň na chvíli spočinula na hřbetě tvé ruky, než jej opět pustíš a on opět svěsí paži zpátky poděl těla. „Víš, že… Ale ne, pokračuj.“ Mlaskne nespokojeně, když ti hned na to skočí do začátku tvého dalšího vyprávění. A ty se tak rozpovídáš. O teorii, která není až tolik tvá jako spíše Robertova. Ne, neřekneš to jméno. Snad z pověrčivosti nebo jiných důvodů. Ani jedno z mnoha, kterými byl někdy zván. Přesto si můžeš být jistá, že William velmi rychle pochopí, o kom, že to mluvíš. To, jak bezděčně sevře ruku v pěst. Nenápadné ale doslovné gesto. Ne, viditelně ani po tom skoro roce v něm nenašel nějaké zalíbení.
„Takže Barlow hledá…“ William se v půli věty zarazí a zaváhá. „Svého přítele, který před pěti dny zmizel.“ Přistoupí bez výzev na tvou menší hru a nebo snad vyhýbání se jistým nepříjemným faktům. „A myslí si, že já s tím mám něco společného… Hmmh, sebestředný blázen.“ Odfrkne si pohrdlivě vévoda. „Ne, Vero, netuším, co se mu stalo. Ani jsem do této chvíle nevěděl, že je snad pohřešovaný. Ten člověk poslední měsíce prostě… neexistoval. Podobně jako roky před tím. Neměl jsem důvod… A ani potřebu plýtvat prostředky na to, abych jej snad zadržel. Máme tu jiné a větší problémy, než je jeden zahořklý mladík.“ Pronese s ledovým klidem snad jako kdyby to mělo být něco zcela jasného.
„A Barlow si evidentně nevidí na špičku nosu, když si myslí, že mám zapotřebí se starat o ty dva. S Astleym… Granvillem jsem mluvil ze začátku tohoto roku. Osobně. Kdybych ho chtěl zajmout nebo snad zabít, udělám to tehdy.“ Pronese s neochvějnou jistotou, ačkoliv faktem stále zůstává, že Elijah byl reinkarnovaný serafín. S nimi to nikdy nebylo tak snadné. Zvláště ne se samotným Luciferem.
„Předám ale tyhle informace tajným. Bude lepší, když se na to podívají naši lidé za nás… Bude dobré zjistit, jestli je mrtvý nebo jaký osud ho potkal. Z vícerodůvodů.“ Nakrčí čelo, než ještě doplníš Robertovu připomínku o Luciferově odkazu. „Barlow rád zveličuje. Pro nás není žádný rozdíl v tom, jestli je nositel Luciferova odkazu mrtvý a nebo živý, ale nedosažitelný. Vyjde to takto nastejno… Samozřejmě, by to jisté věci mohlo výhledově zkomplikovat, ale to by hrozilo, i kdyby věci byly obráceně… Hmmmh.“ Promne si prsty zamyšleně bradu a s výdechem zavře na chvíli oči, zatímco párek papoušků přeletí na bližší větev, aby využili momentu ticha a zašvitořili.
„Máš se s ním setkat?“ Střelí po tobě vévoda pohledem, po kterém i tobě naskočí husí kůže na zátylku, ale víš, že to není mířeno proti tobě, jen to jisté negativní rozpoložení se začíná promítat do Williamova jednání. „Není to moudré… To jistě sama víš.“ Semkne rty. „Ale i tak tam chceš jít. Je mi to jasné. Už tě trochu znám.“ Pronese o poznání měkčeji a jen mírně pokrčí rameny. „Dobře, můžu tě doprovodit. Zařídím si to. Je už ostatně jedno, jestli tam budu přímo já nebo s tebou pošlu slečnu Kensley s jištěním. Nadšený zcela jistě nebude, ale nic jiného mu nebude zbývat. Tady tahá za kratší konec on.“
| ||
| |||
| Vinna ve všech bodech Vydechnu Noahovo jméno do jeho vlastních rtů a tvář natočím lehce ke straně dříve, než se stačí přitisknou zpátky k těm mým a ukrojit další kus mé vůle tohle celé… Zastavit… Nejsem si jistá, jestli bych se zvládla odtáhnout i podruhé, zvláště když se mně Noah stále dotýká. Je to příjemné. Až příliš příjemné. A jedna má část to chce, opravdu… Opravdu moc to chce. Ale zároveň to je špatné. Nemohla bych… Kamael… Alex… Doslova se topím v rozpacích a pocitu viny, který se do mne zakousne a už nepustí.
V první chvíli ani nedokáži Noahovi jeho pohled opětovat. O to více, když mnou projede vlna úlevy i zklamání, když se jeho ruce přesunou tak, aby mne opravdu jen držel. „Ne... Ne, neomlouvej se, prosím... Bylo… Bylo to pěkné,“ šeptnu a tváře mi doslova hoří. Nechci po něm, aby se mi omlouval. Za cokoliv. Je to… Byla jsem to já? Vždyť jsem udělala všechno to, před čím mne vždy varovala matka i kterákoliv z guvernantek, které prošly naším domem. Vyrazila jsem večer sama s jiným mužem, oblečená frivolně v kalhotách, ani spodní korzet jsem si nevzala… A pak s ním zůstala zavřená sama v místnosti, kterou jsem sama nakázala zamknout a… A kolik jsem toho vypila? Jak bych ho mohla z čehokoliv vinit? Jako bych mu řekla jedno velké „ano“ hned z kraje večera. Měla bych… Měla bych se omluvit já jemu. A děkovat za to, že je Noah… Gentleman. Hanbou bych se v tu chvíli nejraději propadla aspoň o dvě patra níže.
Nijak neodporuji, když mne vmanévruje zpátky na pohovku a pomůže mi se bez další nehody posadit zpátky do bezpečné rudého čalounění. „Děkuji,“ rozpačitě se pousměji, když si sedám. Trochu se mi z toho všeho točí hlava. Se stále přetrvávajícím pocitem viny se lehce nahrbím a zády zaklesnu do opěradla, po kterém sjedu o něco níže, zatímco dlouze vydechnu. Ten zvuk se takřka protkne s Noahovým povzdechem. Naštěstí je to on, kdo nedovolí tichu, aby mezi nás vstoupilo a slovy se nedá popsat, jak moc vděčná mu za to v tu chvíli jsem. Snad jen… Byl jsem poučen. Tváře mi opět zahoří studem. Neujde mi ani, že se Noah raději posadil o něco… Dál.
„Já se dnes raději o nic nesázím, měl bys to vítězství moc lehké…“ odkašlu si, a zatímco mluvím, tak se přeci jen trochu uvolním. „Na rozdíl od úkolu, jak mě dostat ze schodů. Eh… Nebo na koně,“ přeci jen se lehce ušklíbnu.
Vzápětí krátce kývnu hlavou. „Voda zní vážně dobře…“ souhlasím s ním. „Raději… Raději ne. Už předtím jsem měla strach, že ten tác vysypeš…“ naznačím ve snaze přispět k odlehčení atmosféry držící se v salonku. To už se Noah zvedá a rozhodně u toho nevypadá jako zkraje večera. I když na rozdíl ode mne se udrží na vlastních nohách bez pomoci, což je pro mne v tuhle chvíli obdivuhodný výkon.
„Dobře,“ hlesnu namísto rozloučení a vyprovodím ho pohledem ven ze salónku. Jeho silueta se mi na okamžik ztratí v záplavě mžitek, které se mi podaří až po chvíli rozehnat. Dokonce ještě chvíli poté, co zmizí v chodbě, se pohledem vpíjím do lakovaného dřeva zavřených dveří. Jako na povel mne obklopí ticho, které přeruší až mé tiché zaúpění, se kterým schovám tvář v dlaních.
„Vážně, Del?“ zamumlám nešťastně. „Je na světě vůbec něco, co bys… Nezkazila?“ pokračuji tím tichým vyčítavým hlasem vůči mne samé. Tohle přesně by mi řekl Barth. A měl by pravdu. Raději nechci ani přemýšlet nad tím, jak by se na tohle celé tvářil Alexander. Připadám si hrozně. Zatímco on sedí zavřený v cele… Bříšky prstů si sklouznu po rtech, na kterých stále ještě slabě cítím chuť koňaku a Noaha. Nejraději bych se natáhla po láhvi a dopila její zbytek, ale… Místo toho se jen přetočím a sklouznu zády z opěradla na sedadlo pohovky, kde se natáhnu a tvář nakloním směrem ke straně.
Nakonec s dalším povzdechem přivřu oči. Hlavou mi víří přehršel navzájem se prolínajících myšlenek, které chvílemi mizí v černozlatém prázdnu.
„Přímo skrze trní…“ zamumlám do ticha a mimoděk se ošiju, když si vybavím ten pocit, kdy mě Noah políbil. Jednu z rukou založím za hlavou a druhou si shrnu zavazející vlasy z tváře. To, že se přitom praštím hřbetem dlaně o stůl je už spíše jen takový bonus k tomu všemu.
| ||
| |||
| Zpátky na zem Delilah Blair Flanagan Vaše hlasy na chvíli utichnou, zatímco na sebe hledíte. Ne, Noah nedodává žádnou veselou poznámku, a i tobě nějak došla slova, když stojíte tak blízko. Zapíráš se rukama o muže před sebou, zatímco tě sám podpírá a jedna jeho ruka spočívá na tvém pasu. Jeho oči se přivřou, aby následně pomalu zrušil i tu krátkou vzdálenost mezi vámi. Zaváháš jen na chvíli. Máš dost prostoru na to to utnout ještě v zárodku. Stihnout udělat… něco. A pak ti celým tělem projede opět to jemné elektrizující zachvění v momentu, kdy se vaše rty dotknou. Svět se rozpije do přítomného momentu protknutého chutí koňaku a mihotavým světlem lamp. Vyjdeš mu vstříc, žádostivý polibek se ještě prohloubí a jedna Noahova dlaň spočine na tvé tváři a poté krku, zatímco ta druhá začne klouzat z beder níže. Ne, rozhodně to není žádný nesmělý počin a už vůbec ne nezkušený. Dalo by se v tom celém ztratit. Jednoduše a snadno. Nechat odplout starosti i strasti a prostě jen být v přítomném okamžiku, zatímco se ti tělem šíří to zvláštní, avšak ne nepříjemné chvění… Ale!
Odtáhneš se vydechneš jeho jméno. Ne není to Alex ani Alexander. A vlastně ani Bart. „Hmmm?“ Zamručí tiše mladý agent v odpovědi na své oslovení, zatímco se vaše čela opírají jedno o druhé a ty musíš o něco více tváří uhnout, aby nepokračoval, tam kde jste začali. Až tvá další slova uvedou věci na pravou míru. Přebrala… Ano, přebrala. Horkost tepající ti ve tvářích tvá slova jednoznačně potvrzuje, jen jejím jediným viníkem nebude samotný alkohol.
„Přebrala?“ Zopakuje v jediném výdechu po tobě to slovo Noah, který se teď už také o něco více narovná. Jeho oči živě jiskří, když s nimi rychle sklouzne po tvé tváři, ve které jsou patrné těžce skrývané rozpaky a… vina a jen drobně kývne. „Ah, promiň… Ne to já.“ Potřese hlavou a jeho dotyk jeho rukou se přesune pouze tam, kde to je společensky únosnější. „Přebral… Taky. Asi víc, než jsem měl.“ Dodá poněkud chraplavě a omluvně se pousměje.
„Radši se posaď. Pojď.“ Jak tě drží opatrně za paže, pomůže ti posadit se, než si pak jen s povzdechem prsty prohrábne vlasy, promne zátylek a sám se posadí na o něco málo vzdálenější část pohovky, než seděl dříve. Trapný moment ticha ale nenastane, protože se po chvíli opět ozve Noahův hlas. „Dnes večer už asi raději žádné výzvy a sázky… Jsem poučen.“ Prohodí nezávazně, tónem slabě podbarveným lehkou ironií, než se mu na rtech usadí opět jeho typický křivý úsměv, jako kdyby se nic nestalo. A ono nestalo. Nebo snad ano? „Možná bych měl zajít spíše pro vodu, co myslíš, Del?“ Dodá skoro až starostlivě, když z tebe přeskočí pohledem i na lahve na stole. Vody v karafě už je méně než koňaku, jenž je také skoro na dně flašky. „No, dáš si kromě ní ještě něco?“ Opře se o nohy, aby se opět vytáhl do stoje, ačkoliv ten pohyb postrádá jeho jindy typickou lehkost. „Za chvíli jsem zpátky.“ Pokývne na tebe jemně hlavou, než se vydá ke dveřím, jenž se po zarachocení klíčku v zámku otevřou a brzy se tichým klapnutím zavřou, zatímco ty zde zůstaneš sama v tom tichu a té stále poněkud hutné atmosféře prosycené sladkou vůní koňaku.
| ||
| |||
| Přítel pana Barlow „Barlow,“ zazní to jediné jméno v ozvěně Williamova hlasu. Ano, on. Kdo jiný? Na jeho vysvětlení kývnu. Snad by se mi mělo ulevit, že o tomhle nic neví, ale… Robert mi nesvěřil jedinou použitelnou stopu o tom, co se jeho příteli stalo, a pět dní je dlouhá doba. Až moc. Na druhou stranu mě nenapadá jediný dobrý důvod, proč by to mělo trápit zrovna Veru De Lacey. Pocity deroucí se na povrch mi nepatří. I když to však racionalizuji a odstrkuji, nemění to nic na tom, co cítím. Odvrátím se. Natáhnu se ke keři, který ohraničuje výhled na jezírko, a něžně prsty přejedu po načervenalém květu. Lístek je hebký a příjemný na dotyk. Neutrhnu to. Samozřejmě, že ne, jenom se na něj zadívám, než zatřesu hlavou a chopím se zase slova. Přišla jsem sem. Za ním. Na tom záleží.
„Sestra o tom neví,“ ujistím ho, přičemž k němu opět zvednu oříškový pohled. „Barlow naštěstí netrval na tom, že tenhle rozhovor povedeme před ní… Ani ve svých hrozbách nebyl specifický. Jenom se nezdrhával zdůraznit, že je za současných okolností odvážné brát sem sestru a… že doufá, že budu schopná zodpovědět jeho otázky už kvůli mému dobru. Náznaky. Nic víc. Jestli by jim dostál… hmm… možná. Byl naštvaný. Nebo spíše zoufalý?“ Ještě před rokem… bych o tom nedokázala mluvit tak klidně. Zlobila bych se, nebo šílela strachy. Pravděpodobně bych se tady před Williamem rozplakala. Možná bych měla. Už jenom protože se Robert do toho byť jenom náznakem opovážil zatáhnout mou sestru. Stačí si vybavit těch pár slov, které se dotýkaly jí a které jí slibovaly další setkání, aby má ochota mu pomoct zavrávorala. Má štěstí, že to chápu. „Každopádně děkuji. Raději nebudu trnout na hotelovém pokoji – ještě s tím, že mám večer program, na který sestru vzít nemůžu. Pro věci nám zajedu,“ dodám k praktičtější stránce věci. Takhle tam nic nezapomeneme a… měla bych to vysvětlit Natalie. Už se trochu známe a tohle je přinejmenším zvláštní vývoj události. „Priscilla už měla pro dnešek zážitků dost.“ Jedno je jasné. Tenhle výlet… se nepodařil. Dortíky a dokonce ani barevní papoušci v oranžérii nevynahradí to, že se o nás zajímá někdo nebezpečný. Možná jsem jí to říkat neměla. Ale zaslouží si to vědět, nebo ne? Nevím. Celé by to bylo o tolik snazší, kdybych se nemusela zároveň strachovat o ni. Na druhou stranu přinejmenším nevyvádím hlouposti a nevrhám se do ničeho po hlavě. Jsem opatrnější. Nebo se aspoň snažím. Musím. Protože teď nejde jenom o mě.
A pak… pak už to není kam odkládat. William udělá ještě ten jeden krok blíže. Zatímco on se skloní, já musím hlavu zaklonit a… Co vidí, když se na mě dívá? Někdy by mě to zajímalo. Někdy by mě zajímalo, proč… to pro mě všechno dělá. Semknu rty. Tolik jsem spěchala mu to všechno říct a teď mu to říct… nechci. Dobře si vědoma toho, že to neuslyší rád, mu dlaní spočinu na paži v tom takřka konejšivém gestu. Je to však jenom chvíle, než ho zase pustím. Je mi jasné, co ho napadne. Co mu s ohledem na mou maličkost bude dělat obavy. A já ani nemůžu říct, že by to bylo neoprávněné. Jenomže… sázky jsou větší. „Rád, o tom pochybuji,“ takřka ta slova zašeptám, „ale… Ano, Barlow měl jistou teorii. Týkala se tebe. A toho, co se stalo…“ Nechci váhat. Opravdu ne. Jenomže ani nevím, jak ho označit. Pan Astley? Sir Granville? Lucifer? Nebo… Elijah? A záleží na tom, když je ta odmlka natolik usvědčující? „Jeho příteli,“ zatřesu hlavou. „Podle toho, co mi byl ochoten říct, před pěti dny zmizel. Měl jednání ve městě. V Úřednické a pak v Přístavné kvůli nějaké aukci. Následující den už nedorazil a Barlow je přesvědčen, že ho dvacátá první buďto zajala nebo… hůř.“ Hůř. Ani to nedokážu vyslovit nahlas. Jaká je však pravděpodobnost, že by byl vůbec naživu? Pět dní. Pět dlouhých dní. Pokud by měl Robert pravdu, spadalo by to mezi ty významné věci, které by vyžadovaly přímou pozornost předsedy Rady a reinkarnovaného Soudce. Takže… jsem měla pravdu. Bohužel. Protože William byl jeden z mála lidí, kteří by snad i měli důvod ho držet naživu. Může být už pět dní po smrti a nikdo s tím nic nenadělá. „Barlow po mně chtěl informaci, kde se jeho přítel nachází,“ přiměji se pokračovat. „Snažila jsem se mu říct, že za to nejsi zodpovědný, ale… Hádám, že jiné podezřelé zkrátka nemá. Proto ty hrozby. Podle toho, co říkal, je tohle porušení statusu quo ve městě a… mělo by to následky, pokud by jeho přítel nebyl propuštěn.“ „A to je… Nevím. Asi všechno? Ještě mluvil o tom, co by to znamenalo vzhledem k hrozbě Ztracených. Přijít o nositele Luciferova odkazu, ale… to opakovat asi nemusím,“ dořeknu již pomaleji, přičemž přešlápnu a pohled na okamžik odvrátím mezi větve stromů. Potřebuji jenom chvíli, abych se nadechla a alespoň trochu se srovnala. A možná mu ji také dopřála. „Mám se s ním zítra setkat. Napadlo mě… že bys mě mohl doprovodit, abychom se to pokusili vyřešit mírumilovně. Nebo mu mohu něco vyřídit. Popravdě si nejsem jistá, nakolik nadšený by byl tvou přítomností, ale… To asi nebude každopádně.“ | ||
| |||
| Momentum Nedokážu se s Noahem zasmát ani sdílet jeho pobavení, ale ani to ve mně nevyvolá pocit křivdy či nutkání stáhnout se zpátky a uzavřít se do sebe. Díky všemu tomu vypitému koňaku se cítím být poměrně nad věcí, ačkoliv lhala bych – tvrdit, že už je to celé za mnou. Kdo ví, možná by bylo nebýt invence pana Penfielda, která mi rozhodně nepomáhala. Ostatně Noah se vzápětí za tu lehkovážnou poznámku potrestá sám, když mu dojde, jak to celé mohlo vyznít.
„Čtvrt roku ve vile na jihu, u moře. Měla jsem opravdu spoustu volného času a žádnou společnost,“ brouknu zamyšleně. Připadá mi to jako celá věčnost, i když to ve skutečnosti není zase tak dlouho, co jsem sedávala na terase s výhledem na širé moře a pohledem hypnotizovala světla obchodních lodí, aniž bych věděla… Cokoliv. No, to vyhlídky tmavovlasého agenta na pár měsíců života v izolaci nejsou zdaleka ta romantické a ve znamení pohodlí a luxusu. Na druhou stranu – i o tomhle už něco vím.
Bez známek zaváhání či nejistoty tak vykročím od stolku. Chystám se po něm ohlédnout, když se mi najednou všechno… Co? Polekaně zašermuji rukama ve vzduchu. Ani nevím, co mi vypovědělo službu, jestli vědomí, vnímání, nohy nebo všechno zároveň. Balanc se mi samozřejmě nepodaří chytit. S vyjeknutím se celá převážím… … a až opožděně si uvědomím, že namísto pádu na zem se držím pevně oběma rukama Noaha, zatímco mě sám podpírá. Ozve se výhružný cinkot skla, jak se nám podaří při tom akrobatickém manévru vrazit do stolku, ale z toho si nic nedělám. Namísto toho se rozesměji. „Trochu se nepočítá,“ prohlásím a trochu lépe se o Noaha zapřu, když se i jemu povede zůstat na nohách, i když to chvíli vypadalo, že se oba sesuneme k zemi. | ||
