Andor.cz - Dračí doupě online

Veselý dvojsmysl mne na okamžik zarazí – to, jak moc je trefný. Snad až příliš. Rozhodit se tím ovšem nenechám, namísto toho se musím soustředit, abych se v sedle bezpečně usadila a nespadla sotva kůň udělá první krok. Tohle je pro mě rozhodně zcela nová zkušenost, na koni jsem nikdy v podroušeném stavu neseděla a už vůbec neabsolvovala jízdu. Na to jsem z koní stále měla příliš velký respekt na to, aby mě to napadlo. Nemluvě o tom, že Alex by mě v tomhle stavu na koně rozhodně samotnou nikdy nepustil. V duchu si mimoděk tenhle závěr večera připíšu na seznam věcí, o kterých bych mu neměla vyprávět, až se uvidíme. I když mne tak trochu znepokojuje, jak moc ten seznam začíná narůstat…

A tak zatímco se rozjedeme noční ulicí, rozpovídám se o zážitku, který se mi vybaví. O té zvláštní ženě s východními kořeny, která schovávala svoji tvář za zlatou maskou. Tehdy to byl vlastně příšerný večer. Přepadení kočáru, ti muži, co po nás stříleli… Celá ta jízdo do Bristolu a třicet tři minut dlouhé čekání u umírající Yan. Je zvláštní, jak je pro mne snadné vybavit si všechny ty detaily. Dokonce i to, jak čas přes všechno to hrozné zrovna tuto vzpomínku zahalil do závoje melancholie tupící všechny ty ostré břity.

Snad o to více mne zarazí Noahova reakce. Strohá, skoro až břitká. Něco v jeho tváři… Nedá mi ovšem šanci se nad tím ani zamyslet, natož se zeptat. Překvapeně heknu, když i krok mého koně okamžitě naskočí do ostřejšího tempa a raději se tak soustředím jen na samotnou jízdu.

Ostatně do řeči mi už ani trochu není, dokud to ticho mezi námi neprolomí Noah. Vždy mu odpovím či doplním jeho poznámku o vlastní otázku… Ovšem myšlenkami jsem po většinu té dlouhé cesty někde jinde. Jindy. Daleko od vánočních trhů, ke kterým se schyluje, vůně pečených kaštanů i svařeného vína. Čím déle jedeme, tím si jsem v sedle jistější… A také promrzlejší. Ruce i přes rukavice takřka necítím a hrbím se v sedle ve snaze si udržet, co nejvíce tělesného tepla. Mráz mě štípe ve tvářích a zima se mi zakusuje i do stehen.

„Halelujah,“ vydechnu úlevně a srdce mi radostně poskočí, když konečně začnu poznávat ulice, kterými projíždíme. Odsud to už je do hotelu jen kousek… A skutečně. Před námi se objeví cihlová zeď tvořící fasádu hotelu, kde jsem se ubytovala. Pomoc při sesedání z koně rozhodně neodmítnu, samotná bych se bála, že se při doskoku svalím na zem jak pytel brambor. Díky Noahovi se to samozřejmě nestane a já se ocitnu bezpečně ve stoje na vlastních nohách. Poněkud ztuhlých promrzlých nohách, ale… Mohlo to být i horší. Asi.

„Taky děkuji. Za společnost i to, že sis na mě našel čas… Jsem ráda, že jsme si mohli promluvit o tom všem… I jen tak,“ pousměji se. Bez ohledu na cokoliv, ten večer byl příjemný a utekl opravdu rychle. A ať už cítím sebevětší rozpaky, tak… Ani ta chvíle nebyla… Nepříjemná. Krátce si odkašlu, jen si na to vzpomenu. Každopádně, Noah nevypadá, že by mne chtěl kamkoliv dál doprovázet, a tak ukročím od koně stranou, abych mu nezavazela.

„Ah… Zítřek,“ hlesnu překvapeně. Ano, domlouvali jsme se… Na zítřek. Nějak jsem to ve víru toho všeho pustila z hlavy, dost možná i proto… No, nebyla jsem si jistá, zda mě Noah bude vůbec chtít zítra vidět. Neměla bych mu to za zlé. „Ano, platí. Budu s tím počítat. Mezi… Druhou a třetí, to snad do rána nezapomenu. A… Jistě, tady. Jen mi řekni, jestli si mám sehnat vlastního koně nebo to zařídíš sám,“ vzpomenu si dokonce, že tohle jsme v té záplavě alkoholu i témat k hovoru nedořešili.

„Copak já… Hlavně abys ty ráno neměl bolehlav!“ zavolám za ním. „Dobrou noc, Noahu…“ dodám už o něco tišeji do vzdalujícího se klapotu koňských kopyt.

Sama tam ještě chvíli stojím, dokud mi nezmizí z dohledu. Ani nevím proč. Prostě jen… Uh, je to komplikované. Já jsem komplikovaná. Prostě… No… A možná nechci, aby mě kdokoliv viděl, pokud na těch schodech pokrytých čerstvým popraškem sněhu uklouznu a spadnu. To se naštěstí nestane, pevně se přidržuji zábradlí, když stoupám nahoru ke dveřím. Tak trochu doufám, že se vyhnu pohledu recepční… Že bych byla hrdá na to, v jakém stavu se vracím se říci nedá. Opilá, zmrzlá, vlasy mám plné sněhu. Jen z kabátu si ometu dlaní, co jde…

Dnes už ostatně nemám v plánu nic víc, než se dotáhnout do pokoje… Ještě přede dveřmi si nešťastně povzdechnu, když mi dojde, že mě čeká strastiplná cesta do druhého patra, kde mám pokoj. Myšlenky na to, že bych se naložila do horké vany rovnou opouštím… Budu ráda, když ze sebe stáhnu na pokoji všechny ty přebytečné vrstvy oblečení, opláchnu si tvář a ruce pod horkou vodou a zalezu si do postele pod peřinu… Možná i dvě. Na dnešek si už nedávám žádných vyšších cílů, než jít spát…

Delilah Blair Flanagan

Máš, co dělat, aby ses udržela v sedle a chvíli to trvá, než se splašeně bušící srdce uklidní. Přeci jen stačilo málo, abys skončila opět na dlažbě. Noah tím ale nevypadá ani zdaleka tak rozhozený jako ty. Naopak působí v dobrém rozmaru.

„Ah, ne o smysl pro humor mě nepřipraví ani smrt.“ Zasměje se a poplácá tvého koně po boku, než se vydá k tomu svému. Skoro by se dalo říct, že to byl skutečně dvojsmysl a vlastně ani v jedné z variant mladý agent nelhal.

Vyjedete. Vaše tempo je poměrně skromné, ale lepší tak než se pak sbírat ze silnice. Dokonce si vzpomeneš i na Yan. Tu zvláštní ženu se zlatou maskou, jenž halila polovinu její tváře. Tehdy jste obě hleděly smrti do tváře, ale zvládly jste to.

„Hmmh, pamatuji si.“ Zamručí Noah zvláštně stroze a všimneš si stínu, který se mihne jeho tváří. Nemáš ale tolik možností po něm koukat, protože pobídne koně k o něco větší rychlosti a ten tvůj jej sám od sebe následuje. Nějakou dobu už jste ale v sedle jeli a ty ses tak říkajíc aklimatizovala. Alespoň v rámci možnosti.

Ulice kolem vás ubíhají a Noah sem tam prohodí něco na téma zajímavých postřehů z tvého vyprávění o Provinciích nebo o tom, jak se zde pomalu ale jistě chystají vánoční trhy, které opět budou velké. Ostatně jako každý rok. Možná k tomu napomáhá i to sněžení, ale není až tak těžké si to představit. Ta vůně svařeného vína, pečeného masa a kaštanů doprovázená šuměním lidského davu. Něco to do sebe mělo.

Cesta zpátky nakonec neutíká tak rychle, jako cesta tam. Možná za to může i mráz, který se začne zakusovat do odhalené kůže. Nemrzne sice tolik, ale i když je teplota někde kolem nuly, je to nepříjemná zima. Nakonec však začneš poznávat své okolí. Tady je ta pekárna a tam… Ano, tam by si jela ke stájím. To znamená, že bude stačit zabočit zde a… A skutečně se před vámi po chvíli vyloupne pohled na budovu hotelu. Noah už ani nekouká na hodinky, ale dle vyprázdněných ulic a nepříjemné zimy si dovedeš představit, že se den už dost možná přehoupl v následující.

„Tak jsme tady.“ Vydechne Noah obláček páry, jak seskočí ze sedla. Musí se nechat, že už mu to jde o něco lépe, než když se do něj snažil dostat. Přeci jen vám ta projížďka na čerstvém, i když poněkud mrazivém vzduchu prospěla. „Tak prosím, madam.“ I tak se ale zastaví po boku tvého koně, aby ti pomohl sesednout a musí se nechat, že je to vcelku praktická nabídka.

„Tak… Děkuji za milou společnost.“ Usměje se na tebe. „Byl to… Hmm, příjemný večer.“ Pokývne hlavou, než se chopí otěží tvého koně, aby s ním vykročil k tomu druhému postávajícímu nedaleko. Ne, nevypadá to, že by tě snad chtěl doprovodit nahoru až ke dveřím do hotelu, natož dveřím tvého pokoje.

„Ah, málem bych zapomněl. Zítřek platí? Počítám, že tak mezi druhou a třetí bych to mohl zvládnout?“ Zavolá na tebe zčistajasna. „Opět zde, madam?“ Křivě se pousměje přes rameno, než se zachytí sedla, aby se vytáhl opět na hřbet koně, kterého pobídne a projede pomalu kolem vstupu do hotelu.

„Tak dobrou noc, Del. A vyspi se z toho!“ Dodá vesele, aniž by zastavoval, než povolí koni otěže a ten zrychlí, takže ti mladý agent za zvonivého zvuku podkov brzy zmizí ve světlech lamp.   

Mám pocit, že tohle je to nejdelší schodiště, které jsem kdy scházela. Delších snad bylo jen těch několik schodů, co jsem tehdy vybíhala k umírajícímu lordu Farnhamovi, tehdy na plese… Ironie, že tehdy jsem byla jen o něco málo střízlivější než dnes. Soustředím se na každý jediný krok a pro jistotu se pevně přidržuji zábradlí, kterého se za chůze dotýkám bokem. Je mi jedno, jak to vypadá, když překonám poslední schod, jsem na sebe skoro až nesmyslně hrdá. Zvládla jsem to!

Nicméně průchod kasinem ven je v mnohém náročnější a o to více nepříjemný. Tolik cizích lidí na jednom místě, hluku i pach tabáku, potu a bůhví čeho ještě podkreslující celou tu atmosféru… Není to prostředí, ve kterém bych se cítila jako ryba ve vodě. Nikdy nebylo a ani nebude. Srdce mi buší a žaludek se mi nepříjemně svírá, zatímco na jazyku cítím trpkou kyselost. Tím vším na okamžik prokmitne vzpomínka na uřvanou putyku v horkém letním Damašku. Nejistota, co se mi usadí v hrud vždy, když musím vejít do místnosti plné cizích lidí. Chybí mi Alexova ruka, rámě, kterého bych se mohla chytit a najít si svůj pevný bod v místnosti. Procházím mezi lidmi za Noahem a rty mám pevně semknuté k sobě, zatímco pohledem neustále kmitám z jednoho člověka na druhého. Ty tváře se mi slévají dohromady a ve spáncích mi tepe. Snad se mi i hůře dýchá, vzduch mi v sále připadá příliš hutný, lepkavý.

Navzdory zimě panující venku, co se mi okamžitě otře o tváře a začne se drze drát pod kabát, roztřeseně vydechnu a slabě se pousměji. Jakmile se dveře zavřou a necháme za námi ukřičené doupě hazardu a neřestí, povolí mi napětí sbírající se v ramenou a šíji. Poněkud neobratně si dopnu pár knoflíků kabátu a vděčně se zhluboka nadechnu mrazivého nočního vzduchu.

Vzhledem k tomu, že můj krok na čerstvém sněhu není úplně nejjistější, rozhodně se s Noahem nehádám a přesně dle jeho pokynu poslušně počkám na místě, dokud se neobjeví i s našimi koňmi. Kopyta hlasitě klapou o dlažbu a mně můj kůň náhle připadá… Byl i předtím tak velký?

„Mně do smíchu tedy moc není…“ zamumlám. Od úst mi jdou bílé obláčky páry ztrácející se mezi vločkami padajícího sněhu. „No… Nevidím tady nic, z čeho bych mohla přelézt, takže… Asi to tak bude jistější,“ souhlasím s jistou odevzdaností s Noahovým návrhem. Přesto k němu přejdu s viditelnou váhavostí a jen opatrně zvednu nohu, abych se jí mohla zapřít o jeho ruce. „Na tři?“ napůl se ptám, napůl konstatuji.

Ruce položím na sedlo a ztěžka polknu. „Takže jedna… Dva… Tři,“ pro jistotu si to sama odpočítám a při čísle tři se odrazím ze země. V kombinaci se silou, s jakou mne Noah vyhodí nahoru do sedla… „Aááá!“ tlumeně vyjeknu, div si u toho nepřekousnu jazyk, když se se mnou svět nebezpečně zhoupne a já se v sedle převážím na druhou stranu. V panice se chytám všeho, co mi přijde pod ruku a jen pomalu dostávám situaci pod kontrolu. Na zem tak nespadnu, ale těžce oddechuji, a ještě chvíli se v sedle křečovitě hrbím a rozdýchávám ten šok. Dokonce tak ani neseknu pohledem po smějícím se Noahovi, jen… Jsem ráda, že jsem ráda.

„Raději… Hodně pomaleji,“ nejistě se s v sedle narovnám a srovnám si nohy, když mi Noah podá otěže, které sevřu v rukách. Koutkem oka zachytím, že ani on se na koně rozhodně švihácky nevyhoupne a nepůsobí. Trochu mi to zlepší náladu, hned si připadám o něco méně neschopně, když vím, že sám Noah má už dnes taky dost.

Koně opatrně pobídnu, nemám teď úplně odhad na sílu a nerada bych ho popohnala do něčeho rychlejšího, než je krok. I tak mi všechno to houpání v první chvíli neudělá úplně nejlépe.

„Už jsem ti řekla, že jsem vážně ráda, že jsi nepřišel o svůj smysl pro humor?“ ušklíbnu se, ačkoliv ve tváři jsem stále nezdravě bledá.

♫♪♪♫

Na kabát i do vlasů mi dosedají sněhově bílé vločky, které tančí všude kolem nás. Ulice jsou pokryté popraškem čerstvého sněhu třpytícího se ve světle plynových lamp. Město je tiché, a tak zvláštně… Pokojné… Skutečně to má něco do sebe.

„No… Horší, než tehdy ta krasojízda s Yan to snad nebude…“ zhodnotím to. Ostatně té by se dokázalo vyrovnat jen máloco – i když asi by stačilo, kdyby se kůň pode mnou rozklusal a mluvila bych úplně jinak. „Myslím, že na ni už do konce života nezapomenu. Sotva jsem věděla, jak se na koni jezdí a Yan mě hnala rovnou na takového, co ani nebyl osedlaný. Do toho hustě sněžilo a já ani nevěděla, kde to jsme a kam jedeme… Ještě teď mě všechno bolí, když si na to jen vzpomenu,“ přeci jen se tiše uchechtnu.

Vlastně… Tehdy jsem se s Noahem poprvé potkala a jak si vlastně i zpětně vybavím, tak od toho okamžiku mne zřejmě musel mít na starost. V tom hotelu, kde jsem čekala u zraněné Yan a zoufale se snažila zastavit její krvácení… Jak se má vlastně asi ona? Je i ona nyní jedním z Farnhamových agentů nebo tehdy jen plnila rozkazy jako kterýkoliv Tajný? Ovšem ten doktor, Albert, byl do celé té akce zasvěcený, dávalo by snad smysl, kdyby i ona… Ačkoliv, stejně na tom nezáleží.

Ostatně teď je důležité jen nespadnout a přežít další dlouhou cestu napříč zasněženým Jeruzalémem až do hotelu…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Tak jestli jsou na pokoji a nevytrousila si je někde během toho trysku po mostě, není to problém. A i kdyby… Snažím se tolik nehledět na materiální věci. Od jisté doby.“ Prohodí vesele na téma zapomenutých hodinek a skutečně na něm není patrná nějaká větší starost, tedy pokud… skutečně není Noah jen někým, komu je jisté maskování emocí vlastní. Ovšem přeci jen mu záhy ta lehkovážná maska povolí, když zmíníš tu fotografii. Jistě, památek na mladého agenta sis tehdy do Provincií dovezla hned několik, kromě těch palčivých vzpomínek. Nebylo to sice v plánu, ale co ten den tehdy podle plánu šlo?

„Ty máš mou rodinnou fotografii?“ Zamrká překvapeně, než se přeci jen o pár rychlejších úderů srdce opět ovládne a zase se o něco zklidní. „Opravdu, Del? Myslel jsem… Myslel jsem, že ji někdo prostě vyhodil, když procházeli mé věci nebo že se ztratila v nemocnici. Byl to jen kus starého papíru. Bez hodnoty a… A nenapadlo by mě, že jsi ji vzala a měla u sebe celou dobu? Celý rok!“ Upře na tebe pohled, ve kterém se nezračí nějaké rozhořčení, ale možná až nezvykle upřímný vděk. „Děkuji… Ty jsi neuvěřitelná… Nemyslel jsem, že ještě někde je. A i když je v Provinciích, pořád existuje.“ Potřese s úsměvem hlavou a snad působí o něco energičtěji než před chvílí. Rozhodně ho ta informace potěšila a ani se to nesnaží skrývat. Váš další rozhovor se proto nese v opravdu dobré náladě a tentokrát ji nemusíte připisovat ani alkoholu.

Stačí se pak chytit Noahovy nabízené ruky, aby tě vytáhl na nohy. Sice možná ten pohyb v prvním momentu působí jistě, ale pak si všimneš, že se druhou rukou zapřel o stěnu. Pro jistotu. Každopádně se nikdo nehroutí a nic nepřístojného se už neopakuje. Obléknete si kabáty, a i když chvíli bojuješ s tím, aby tvá ruka našla rukáv, poradíš si nakonec sama. Jen Noahovi trochu cukne koutek při tom pohledu, ovšem nic nedodává a pak jen prostě otevře dveře, abyste nechali soukromý salónek za vámi.

Schody do přízemí jsou dlouhé. Zábradlí však nabízí dostatečnou oporu a když si dáš na čas a oželíš elegantní chůzi, podaří se ti dolů dorazit bez nějakého většího zaškobrtnutí. Sice to vyžadovalo pekelné soustředění, ale zvládla jsi to! Noah ti nenabízí žádné hry nebo snad cestu kolem baru. Vcelku rychle vypozoruje tvé rozpoložení a pohled, kterým těkáš kolem sebe a zvolí tak nejrychlejší cestu ven. Je ti to nepříjemné. To hlasité a cizí prostředí. Silné pachy a přehršel barev a míhajících se lidí. Až se ti z toho protočí žaludek a o něco zbledneš.   

Naštěstí brzy záhy už projdete dveřmi ven a po projití vstupní místnosti se dostanete před budovu do noční jeruzalémské ulice. Ve tváři ucítíš studený noční vzduch a od úst se ti vznese hustý obláček páry. Mrzne. Dokonce i ty cítíš, jak je chladno. Noah si dopne knoflík u krku kabátu a pak na tebe kývne, abyste vykročili dozadu ke koním.

„Počkej klidně tady. Vyvedu je.“ Kývne na tebe, než se vydá do polootevřeného přístřešku, který stojí na rozlehlém dvoře a brzy se objeví s vaší dvojicí koní.

„Teď přijde ta zábavnější část.“ Usměje se pokyne ti k tvému koni. „Myslím, že bude rozumnější, když tentokrát zavzpomínáme na staré časy a do sedla ti pomůžu, což?“ Postaví se po jeho boku a nachystá ruce, aby ti pomohl se vyhoupnout do sedla. Tedy… Jak se to poslední měsíce začalo zdát vcelku jednoduché, teď to tak ani zdaleka není. Noahova pomoc ti dodá jisté momentum, díky kterému se skutečně dostaneš nahoru do sedla, ale jen tak tak se přidržíš, abys nepokračovala dál na druhou stranu. Srdce ti poskočí a chytíš se doslova zuby nehty, až se ti podaří zastavit blížící se pád.

„Ou, pozor… Tohle mohlo dopadnout… No, ne že bych to už párkrát neviděl.“ Zasměje se Noah, kterému se ale viditelně ulevilo, že si neskončila opět na dlažbě jen na druhé straně koně. „Tak… Tady. Pojedeme raději pomaleji.“ Podá ti do rukou otěže, a vloží ti nohy do třmenů, než se sám postaví ke svému koni. No, nedá se říct, že by jeho nasedání do sedla bylo elegantním představením. Spíše než švihem, se tam vytáhne silou a pak mu chvíli trvá trefit se špičkou boty do druhého z třmenů. Nakonec se mu to však podaří a otočí se na tebe, zatímco mu pár uvolněných pramenů vlasů padá do očí.

„Můžeme? Kdyby cokoliv… Křič.“ Pousměje se křivě, než s mlasknutím pobídne koně a vyjedete do nočních ulic Nového Jeruzaléma, na které se i teď tiše snáší jemný sníh.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Na zmínku o tvé večerní akci William jen povytáhne obočí, ale to už to zameteš pod koberec a změníš téma na důležitější věci. Navíc, si dovedeš představit, jak by na tebe hleděl, kdyby si mu řekla, že hodláš vyrážet večer do naprosto neznámé společnosti sama bez doprovodu pod falešným jménem. Ještě k tomu za této situace. Můžeš jen doufat, že se k tomu nevrátíte, ale… Ale William neměl krátkou paměť. Naopak. Stačilo si vzpomenout na to, jaké detaily si pamatoval o tobě samotné a které sis pomalu už sama neuvědomovala.

Pustíš se proto raději do vysvětlování své teorie, ve které tě William následně doplní. Jeho názor, rozsudek, je o poznání prozaičtější a bez zbytečných emocí, které naopak stále vnímáš, podobné rozbouřenému oceánu.

„Hmm, status quo… To jsou docela silná slova. Osobně bych to tak nenazval, ale… Možná si pan Barlow některé věci vykládá po svém.“ Prosákne mu do hlasu jízlivost, která opravdu nebývá u Williama až tak častá. „Ale ne. Nevím o tom, že by měly městské bezpečnostní složky nějakou vinu ve zmizení Granvilla. Jak už jsem řekl.“ Potvrdí ještě jednou svá slova, než se zmíníš o údajné schůzce Elijaha a Williama. Vévoda se při tvých slovech jen hořce ušklíbne a stočí pohled do bujné zeleně, jenž vás obklopuje.

„Nejlépe… Pan Barlow měl viditelně hovornou náladu. Ovšem ani v tomto ti nelhal. Nedá se říct, že jsme tehdy našli společnou řeč, i když jsem se o to snažil. I přes to všechno…“ Povzdechne si a najednou poprvé od momentu, co jsi ho zde potkala, působí unaveně a snad i zvláštně starším dojmem. „Ale i Probuzení se nechávají až příliš často a zbytečně unést emocemi…“ Ne, při té větě se na tebe ani nepodívá, ale je těžké říct, zda je ho náhoda, nebo se to snad mělo týkat i maličko tebe. „Bohužel to pak kazí šanci na nějaký rozumný kompromis.“ Přejde William pár kroky k okraji cestičky a pod podrážkami bot mu zaskřípá jen pár zrnek jemného štěrku.

„Dobře… Přidám se k tobě. Bude to tak jistější. Pokud se tedy Barlow za těchto podmínek ukáže. Na druhou stranu, pokud přijde, bude jasné, že jejich situace je skutečně vážná.“ Odtuší William s ledovým klidem a čistou logikou. Ne, nepůsobí, že by s kýmkoliv z té dvojice nějak sympatizoval. Na rozdíl od tebe, která má v hlavě zmatek, William působ klidně. Možná až příliš ledově klidně.

A pak promluvíš. Ano, vyřešit to ke spokojenosti obou stran. To by bylo nejlepší. A ideálně tak, aby nikdo nepřišel k úhoně. Už jen kvůli Ztraceným, které zmínil Robert a o nichž promluvíš i teď před Williamem.

„Ty… pořád nevíš, že?“

Zazní ta krátká otázka a Williamovi při ní jen cukne obočí, které vzápětí svraští do podmračeného výrazu, se kterým se už na tebe tentokrát otočí, i když by bylo možná lepší, kdyby to neudělal. Jeho modrošedé oči se do tebe zabodnou, než se ostře nadechne k odpovědi.

„Ke spokojenosti obou stran? To myslíš vážně, Vero? Tohle už jsem zkoušel. Nabídl jsem jim smír, i když jsem musel sám sebe opravdu dlouho přemlouvat, abych něco takového skutečně udělal… Některé věci ale měly větší váhu, než… Ale to je vedlejší.“ Potřese o něco prudčeji hlavou a začíná být na něm patrné jisté rozrušení, avšak je to skutečně Elijou nebo něčím jiným?  

„Ztracení… Hmmh, co po mě přesně chceš za odpověď? Co myslíš sama? Co by se mohlo stát?“ Otočí tvou otázku hned vůči tobě, ale ani nečeká na odpověď, než jen napůl suše konstatuje a napůl odsekne. „Situace je teď pod kontrolou. Nemusíš mít obavy.“ A jeho pohled zabloudí zpátky do exotické zeleně všude kolem vás, zatímco mu mezi pootevřenými rty uteče dlouhý výdech.

♬♬♬

„To je dost možná jen otázka času,“ poznamenám cynicky. Přitahuji to, když už tomu nejdu přímo naproti. Hořící kasino by mě tak opravdu nepřekvapilo, dokonce ani to, kdyby ho někdo schválně podpálil. Slon… Slon už asi trochu ano, ale… Hm. Zamrkám, když si uvědomím, že mi utekly myšlenky. Podle Noahova zamyšleného výrazu nejsem sama, koho ta představa na chvíli vtáhla do sebe.

Pohled, kterým na mne ulpí vzápětí mne trochu rozhodí, stejně jako uchechtnutí – jako bych snad řekla něco zábavného. „Uhm, řekla jsem snad… Co je špatného na tom zapít koňak kávou nebo čajem?“ nechápu, co jsem řekla špatně. Tohle není úplně něco, co bych kdy řešila – nebo snad řešit musela. „No, do teď jsem nevěděla, že bych se toho čaje bát asi trochu měla…“ zamumlám do horkého šálku, a tak trochu váhavě z něj upiju. Chuť zázvoru je z větší části potlačená vším tím medem, i tak sebou ale nese vzpomínky na horkou Dvaraku a ukřičené Provincie plné výrazných vůní i chutí.

Tak trochu se zašklebím, přesto hrnek z rukou už neodložím a poslušně z něj během našeho rozhovoru upíjím a soustředím se přede vším na to, abych ho nikde nevylila. A to především hlavně ne na sebe. Možná… Možná tomu hrnku věnuji až příliš mnoho pozornosti, zvláště vždy, když na sobě cítím Noahův pohled, což se děje poměrně… Často.

„Myslíš… Myslíš ty hodinky, které jsem zapomněla v hotelu na pokoji?“ povzdechnu si. „Vlastně… Vlastně toho mám více. Ještě tvoji… Fotografii. Našla jsem ji, když jsem ti tehdy… Musela prohledat kapsy,“ v tu chvíli opět cítím, jak rudnu, i když tentokrát z jiných důvodů než před chvílí. „Jen jsem ti ji chtěla… Schovat. Ale už mě nenapadlo ji vzít s sebou zpátky do Jeruzaléma,“ přiznám se.

Noah nepůsobí, že by se hněval – ostatně, zatím jsem ho vlastně nikdy nezažila jinak než jako Noaha, který nemá nikdy daleko k úsměvu a působí jako ztělesnění bezstarostnosti bez ohledu na situaci. Vlastně dokonce i teď vypadá a chová se jako by se nestalo nic z toho… Co se stalo. Pro mě to rozhodně tak lehké není. Z vícero důvodů.

„Hm…“ ušklíbnu se vstříc jeho lišáckému úsměvu. „Vážně ti to uklidňování moc nejde, už ti to někdo řekl?“ povytáhnu krátce obočí a vzápětí uhnu pohledem.

Snad i proto se rozhovořím o tom prvním, co mě napadne. O zimě a sněhu… Noah se přidá a vlastně mne vzápětí zahrne nečekanými otázkami.

„Prý je jen vysoko v horách – za to po celý rok. Ale jinak tam sníh neznají. To už spíše deště, opravdové lijáky trvající klidně několik dní,“ pustím se celkem ochotně do vyprávění o životě v Provinciích. „Hm… Vlastně bych teď mohla sedět na terase jen v něčem lehkém a jít spát při otevřeném okně. Oproti létu je vlastně příjemně, i když tedy…“

Noah mne zahrnuje dalšími a dalšími otázkami, díky kterým se během mluvení a přemýšlením nad odpověďmi i uvolním a pomůže mi to trochu vyčistit si hlavy. Na všechno mu tedy odpovědět neumím, o Provinciích toho nevím zdaleka tolik jako Alexander, ale… Ale překvapivě zjišťuji, že toho za ten rok nebylo zase tak málo… Kdo by to byl řekl… Já před tím rokem rozhodně ne.

Čas utíká, měřený slovy a doušky čaje. Posléze i vody a jídlem, které oba uždibujeme. Vlastně mi i připadá, že to vážně pomohlo. Hlava se mi při každém pohybu netočí a svět se zákeřně nepohupuje, stejně tak se nic neztrácí ve zlatavých mžitkách. Vlastně ani nevím, kdy jsem toho namluvila tolik za jediný večer…

… který je každopádně u konce. Nijak Noahovo rozhodnutí nerozporuji, jen kývnu hlavou a nechám si pomoci na nohy. Pro jistotu. Rozhodně nechci riskovat další střemhlavý pád směrem k zemi, při kterém by mě Noah musel… Zase… Chytat.

Pak už zbývá se jen obléci do kabátu, zvednou límec a omotat si šálu kolem krku. Trochu s tím zápasím, ale trvám si na tom, že to zvládnu sama. Přeci jen mě čekají ještě náročnější věci. A to schody a jízda na koni, na kterou se vážně netěším.

„No… Tak tedy vzhůru dolů,“ povzdechnu si a vykročím ven ze salonku. Okamžitě na mne zaútočí tlumený hluk nesoucí se ze spodního sálu, na který se dá shlédnout z ochozu. Tohle mi tedy rozhodně nechybělo, vtáhnu tak hlavu více mezi ramena a rozejdu se po boku Noaha směrem ke schodům.

Tentokrát mám nad svým pohybem kontrolu, nepřichází žádné výpadky ani motání hlavy. Musím se na chůzi sice soustředit a opravdu pečlivě klást nohu za nohu, zvláště pak na schodech, ale není to tak hrozné, jak jsem se bála.

Stejně jako předtím, tak ani teď nám nikdo nevěnuje pozornost. Jen ten hluk je o něco více nesnesitelnější. Hlasitější. Vypadá to, že tady má upito už kdekdo, slyším křik i divoký smích a… A raději se soustředím na Noaha, aby se mi neztratil a já do nikoho nevrazila.

Párkrát klopýtnu, jak se snažím natáhnout krok a trochu zrychlit, ale není to nic vážného. Zkrátka jen chci být odsud, co nejdříve pryč. Atmosféra kasina je mi nyní snad ještě protivnější a nepříjemnější než za střízliva díky všem těm lidem v prostoru kolem mne, který nestíhám sledovat…

Delilah Blair Flanagan

„Komplikují? Aaale…“ Mávne Noah ledabyle rukou, jako kdyby to nic neznamenalo. Ačkoliv, komplikace, ano, to slovo si používala až nepříjemně často. „Zatím jsem si nevšiml, že kasino snad hoří a nebo sem vtrhl rozzuřený slon… I když, to by bylo vcelku zajímavé. Zvláště, jak by to pak vysvětlovali zřízenci ze zoo.“ Nakrčí rty a patrně ho ta představa samotného na chvíli zaujme.

„Kávu?“ Trochu nevěřícně si tě prohlédne, než se jen tiše uchechtne. „Tedy… No, asi bych koňak nezapíjel přímo kávou. Tedy ne, pokud bych nestál o rychlou smrt. I ten samotný čaj je slabý… Nemusíš se bát.“ Podotkne pak a sama mu musíš dát za pravdu, že z něj cítíš především spoustu medu a štiplavou chuť zázvoru, která tě tak trochu vrací do míst, odkud si před pár týdny odjížděla.

„Ah, ne neděkuj. Je to jen nějaké pití a… Dlužím ti to. Za ty hodinky a tak.“ Podotkne, zatímco se mu na rtech roztáhne mírný úsměv, který přeci jen oproti tomu tvému postrádá ty viditelné rozpaky. Noah buďto musí být skutečně dobrý herec a nebo celou nedávnou situaci zametl alespoň pro sebe pod koberec, protože se zdá, jako kdyby si nic nestalo. Jen snad… Až nezvykle často na sobě cítíš jeho pohled, který jen málokdy zalétne k něčemu jinému zde. Avšak, na co jiného by měl tady také hledět? Nu, kdo ví.

„No, neříkám, že zpátky to bude snadná cesta, ale může tě uklidnit, že i kdyby si snad spadla, dost možná tě to moc trápit nebude. To spíše ráno.“ Lišácky se usměje, zatímco si sám naleje trochu vody do své sklenky. A možná má i v tomto tu nepříjemnou pravdu. Stačí si vzpomenout na to, když ses praštila nevědomky o stůl. Nebylo to nic hrozného. Zároveň se ale také v něčem plete. Nějaké naraženiny by zrovna tebe po pár hodinách opravdu netrápily.

„Hmm, ano sníh má něco do sebe. Vždycky na mě dýchne ta atmosféra blížících se Vánoc. Pečené kaštany a koňské postroje, které někteří začnou ověšovat rolničkami. Mám rád tuhle dobu… Nevím proč, vždycky se mi zdála klidnější… Asi to má takto spousta lidí zafixováno z dětství. Kdy všechno bylo… jednodušší.“ Zamyšleně se pousměje, zatímco protočí sklenku v dlani.

„Prý v Provinciích nebývá sníh… Tedy… To musí být zvláštní. Je tam v tuto dobu vlastně teplo? A jak moc?“ Padnou první ze spousty otázek na Provincie, které viditelně Noaha zaujaly. A tak máš následující hodinu, dvě, co dělat, abys ukojila jeho zvědavost, protože Noah se ukáže trochu jako nezmar, který umí z jedné tvé odpovědi hned vytvořit dvě další otázky a tak dál a dál.

☩

Nakonec se většina jídla z tácu sní a alkoholový opar, který halil tvou mysl o něco zeslábne. I tak to není až tak nepříjemné probrání, protože váš rozhovor plyne přirozeně a snad jako kdyby se nic nestalo. Tedy skoro…

„Hmm, myslím, že už je na čase to tady zabalit.“ Zkontroluje Noah své kapesní hodinky, které poté zase vrátí do kapsičky tmavé vesty. „Noc už dávno není mladá a já také ne, takže ocením pár hodin spánku. A ty už také vypadáš líp, Del.“ Postaví se, aby prošel kolem stolu a natáhl k tobě ruku, aby ti pomohl na nohy, pokud tedy o to budeš stát.

„Tak půjdeme. Kdybys potřebovala, tak se mě chyť, ale na schodech bych volil raději zábradlí. To bude jistější než já.“ Otevře dveře, abyste společně vyšli ven. Kolem vás je hluk kasina, které teď působí ještě živěji než před tím. Vypadá to, že se dost lidí už posilnilo alkoholem. Některé hry byly prohrány, jiné vyhrány a emoce každopádně zjitřeny. Noah ale nevypadá, že by se tu chtěl zdržovat. Vede tě nejkratší možnou cestou ven. Nejdeš tedy nejrychleji a sem tam se musíš o něco zapřít, pro jistotu, ale ta doba, kdy jste s Noahem nezávazně konverzovali a prostě se bavili, ti pomohla alespoň trochu vystřízlivět, takže zvládneš jít bez dalších nehod, jako byla ta v tom salónku.    

Vjem bolesti otupený vším tím koňakem mi je více než varovným příznakem, že jsem toho dnes vypila více než jsem měla. Povzdechnu si. Chvíli si nepřeji nic jiného, aby se tu objevil Alexander, vzal mě do náruče a odnesl mě do naší ložnice. Jenže místo toho tu napůl sedím, napůl ležím na pohovce a Alex je stejně jako naše postel jen vzdálenou představou. Na rozdíl od toho, co se tady dělo ještě před malou chvílí. Nikdy by mě nenapadlo… Takhle situace je pro mě tak… Nová. Vyvolává to ve mne jen zmatek zbarvený rudými odstíny studu. O to více, když si se stále větší palčivostí uvědomuji, že to nebylo nepříjemné. Právě naopak. Cítím ten zvláštní… Rozkol. Nebo snad dualitu? Myšlenky mi stále utíkají, nedrží směr ani tvar.

Nakonec se přinutím se opět vytáhnout do sedu. Jde to ztěžka, jak se mi rozproudila krev v těle, tak cítím nepříjemné důsledky všech těch vypitých skleniček. Lehkost i malátnost, která mi nedovoluje dělat výraznější pohyby bez toho, aniž by se mi v okrajích zorného pole neroztančily zlaté mžitky a svět se nezhoupl ze strany na stranu. S vyvinutím dostatečného úsilí se mi to ovšem podaří. Skloním se nad stolem a natáhnu se po pár kouscích šunky i sýra, na které sice vůbec nemám chuť, ale potřebuji… Potřebuji aspoň trochu vystřízlivět. Jídlo by mohlo pomoci. Doufám. Raději se tak snažím soustředit na ty praktické věci.

Nakonec se pohodlně zapřu o opěradlo pohovky a zkrátka… Čekám. Připadá mi, že je Noah pryč snad celou věčnost. Až mě párkrát napadne, jestli… Jestli se vůbec vrátí. Pohledem si několikrát kontroluji, zda tu skutečně zůstal jeho kabát, i když ani tohle ujištění mne úplně nedokáže zbavit té vtíravé myšlenky. Zasloužila bych si to. Ani bych mu to nevyčítala…

Když se ozve náhle zaklepání, pohledem střelím ke dveřím a hlavu nakloním ke straně. Dokonce i teď… Klepe na dveře. Povzdechnu si. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. A čím více se snažím přijít na správnou odpověď, tím méně mi to myslí. A tak se rozhodnu to nechat být. Namísto toho ať už chci nebo ne, mé oči zamyšleně sklouznou po Noahovi, který akorát vchází do salónku.

Vypadá… Byl venku? Do nosu mne uhodí povědomý pach tabáku, co společně se sněhovými vločkami ve vlasech naznačuje, že si byl venku zapálit. Provinile sklopím pohled a… A vzápětí přede mnou cinkne o stůl velký hrnek, ze kterého stoupá horká bílá pára.

Noahův hlas chvíli zní jakoby z dálky, ale sotva se na něj začnu soustředit, vtáhne mne zpátky do přítomnosti. Sníh. Veselá cesta zpátky na hotel. A… Čaj. Na vystřízlivění?

„Možná by sis měl zvykat, že v mé přítomnosti se věci rády komplikují…“ poznamenám poněkud nejistě, možná i trochu ostýchavě a vzápětí se skloním nad čaj. Nasaji nosem tu výraznou vůni zázvoru, co mi tak trochu zkřiví výraz ve tváři. Zázvor rozhodně nepatří mezi mé oblíbené, takže nezbývá doufat, že ten med jeho chuť dostatečně přebil.

„No… Kávu bych asi ocenila více, ale hádám, že z nás dvou budeš mít ty větší zkušenosti se střízlivěním,“ zamumlám do hladinu čaje a přeci jen zvednu pohled k Noahovi, co se akorát posadil zpátky na sedačku. „Já… Děkuji, Noahu,“ měkce se pousměji a shrnu si z tváře za ucho pramen rusých vlasů.

Opatrně chytím šálek do obou rukou a nakloním se k němu, abych upila. Naštěstí… Je sladký. Opravdu sladký. To je dobře.

„Ty tedy umíš povzbudit, hned se mi chce do toho sedla o to víc,“ drobně se ušklíbnu. Navzdory tomu ovšem kdykoliv, když se náš pohled střetne, jsem to já, kdo přistiženě uhne v tu samou chvíli pohledem.

„Mívala jsem zimu ráda. Procházet se zasněženými Zahradami… Byla to jediná část roku, kdy jsem ráda chodila ven. Prostě jen tak,“ plácnu to první, co mě napadne. Ani nepřemýšlím nad tím, co říkám, zkrátka jen mluvím, zatímco usrkávám horký čaj. „Všechno působilo tak… Jednoduše. Idylicky. Jen ty čisté bílé linie…“