Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | V doprovodu pana H...? Žert? Řasy mi zatřepetají, jak mi to jediné slovo sebere vítr z plachet, a do tváří mi vhrkne horko. Nepochopila jsem ji. Buďto mi toho hlavou běželo příliš, nebo jsem opravdu nechtěla, aby si o Williamovi myslela něco takového. Dost možná obojí. Obzvláště po tom objetí. Nic podobného se mezi námi nikdy nestalo. Jistě, občas to vypadalo, že by mohlo, ale… oba jsme měli důvody pro to držet se zpátky. A s tím, co mi William dnes řekl, mnohé padly. Tolik jsem se bála té, kterou se stanu za pět, patnáct, nebo snad padesát let ode dneška, ale, pokud se rok počítal jenom na měsíce a roky, bylo to celé zbytečné. Nakonec nezáleželo na nikom jiném kromě mě samé. Very. Bez varování jsem tak překročila hranice toho křehkého statusu quo a… no, přinejmenším teď nepřemýšlím nad koncem světa. „Ne, já se… omlouvám,“ dořeknu pomaleji, než skloním pohled k šálku čaje a opět se napiji. Vzápětí rozhovor raději stočím jinam. Našemu ubytování. A nutnosti zajet si pro zavazadla. „Ne, ne… Pomoc potřebovat nebudu. Vévoda se mnou někoho pošle, takže to nebudu nosit sama.“ A nepochybně bude lepší, když Priscilla zůstane tady. V bezpečí. O sebe jsem se nebála a vlastně pochybuji, že by jí do toho Robert zatáhl, ale tohle jsem na lehkou váhu brát nedokázala. Ani nechtěla. V tomhle jediném bodu nepomáhaly ani polehčující okolnosti v podobě jednoho zmizelého džentlmena. Než bych však dovolila myšlenkám stočit se opět tímto směrem, zastrčím si zbloudilý pramen vlasů za ucho a s mírným úsměvem na rtech se zaposlouchám do vysvětlování, kde co sestra nechala a kolik si toho vlastně vzala. Jestli já ji při balení neměla více hlídat… I tentokrát je posezení v oranžérii příjemné. Zbývající čaj nám rychle mizí ze šálků a rozhovor ubíhá příjemně, jenom co se mi podaří trochu více soustředit na sestru. Snažím se jí nepřidělávat starosti. A nejsnazší způsob, jak toho dosáhnout, je přimět se k dalšímu úsměvu a stočit rozhovor co nejdále od těch méně příjemných témat. Nakonec jsme tady. A pokud by mi někdo tvrdil, že to tady nevypadá jako ráj na zemi, pochybovala bych o jeho zdravém rozumu. „To byste byl laskav, děkuji,“ kývnu, když se u náš objeví sluha. Navzdory tomu, že se na dámu zvedám až nezvykle energeticky, však zvolním krok a prohlédnu si muže v přesně padnoucím obleku. Je to ten, o kterém William mluvil? „Promiňte, jak se... jmenujete? Když už jste tak laskav a věnujete se nám,“ dodám se zdvořilým pousmáním.
Ještě jednou pohledem přelétnu zahradní nábytek ve středu oranžerie a ujistím se, že jsme nic nezapomněly. Zpátky do sídla nás vyprovází roztomilé švitoření ptáčků a šum vodních náplní. Je to krásné místo. A takových je na světě tolik. Poslední měsíce jsem si malovala, že je navštívím, a nejenom v hlavě si sepisovala seznam, za který by se nestyděla ani Zerachiel. Teď mě už jenom ta představa plní smutkem. I kdybych se snad odhodlala vycestovat, bylo by to poslední hurá? Marná snaha vidět něco ze světa, který končil? Nebo rozloučení? A opravdu bych zbytek svého života chtěla strávit na cestách a sama? Bezděčně přidám do kroku, jako bych před podobnými myšlenkami chtěla utéct. I tentokrát mi Essintongské sídlo připadá jako bludiště. Tu a tam zahlédnu něco povědomého. Obraz, který míjím už potřetí. Výhled z okna na zahrady. Nebo skříň s trochu jinak vyvedeným zdobením než ty ostatní. Myšlenky mi však ubíhají někam jinam a chvílemi se tak tvářím… skoro až nepřítomně. Doma bych dávno zasedla ke kosmetickému stolku a pustila se do psaní, už jenom protože mě dopisy pro Williama nutily si to trochu srovnat v hlavě.
Když sluha zastaví, ze setrvačnosti – nebo spíše nepozornosti – urazím ještě dva kroky, než se i já zastavím a rozhlédnu se po chodbě. Pokoj vypadá zhruba jako ty, v kterých jsem tady už noc strávila, ale to nahlas nedodávám. Nebylo by to... vhodné. A navíc to byl detail, který jsem Priscille nesvěřila ani ve své hovornější náladě. „Asi to bude lepší v jídelně,“ zalétnu pohledem k sestře, jestli se nezmůže k námitkám. „Ne, to bude... Vlastně... Jeho Výsost říkal, že mi nechá zařídit doprovod do města. Mohl byste mi dát vědět, až budu moct vyrazit? A byl by problém, kdybych si chtěla vypůjčit kočár ještě po večeři?“ | ||
| |||
 | Pokoj pro hosty Vera De Lacey „Co? Ale to jsem… nemyslela… tak… vážně.“ Zakoktá se Prissy, když jí začneš vysvětlovat, že vévoda by na tebe nikdy nezvýšil hlas a jak se věci mezi vámi mají. „Promiň, Vero. Měl to být jen žert.“ Sklopí hlavu a provinile uhne pohledem a tobě až se zpožděním dojde, jak to celé myslela. Snad ti měl napovědět tón jakým to v žertu řekla nebo její škádlivý výraz, ale tvé myšlenky byly teď někde naprosto jinde, že sis takových drobností v první chvíli vůbec nevšimla a teď… No, teď už to byl jeden z těch smutných žertů, kterým se nikdo nezasmál.
„Knihovna. Jistě… To by nemuselo být špatné.“ Přitaká ti Prissy, na které je ještě vidět to zaskočení po tvé výchovné lekci. Stále si byla ty ta starší sestra a tvá slova měla váhu, i když si tomu někdy ani nevěřila. „Takže nepotřebuješ pomoct? No, dobře… Jen jsem asi nějaké věci nechala v koupelně a pak také ve skříni jsem pověsila…“ A začne ti detailně popisovat, co všechno, kde nechala a co nesmíš za žádných okolností jen tak zapomenout.
Popíjíte zbylý čaj a čekáte. Tobě hlavou víří plány na dnešní den. Skutečně se dost věcí zkomplikovalo a jít na večerní akci má jistě své pro i proti. Můžeš si být vcelku jistá, že tě tu nikdo držet nebude. Si host a ne vězeň. Finální rozhodnutí ale budeš muset učinit sama. Jako ostatně vždy.
„Dámy? Omlouvám se, že ruším, ale pokud byste si přály, vaše pokoje jsou již nachystané.“ Promluví na vás pak sluha, co za vámi po čase dorazí. Priscilla vyčká na tvé rozhodnutí, jako ostatně dnes už skoro vždy, a pak se vydá za vámi.
Projdete oranžérií a vrátíte se zpátky do sídla, kterým vás sluha provede bez jakéhokoliv zaváhání. A že to není krátká cesta. Zcela určitě jdete do jiného křídla. Některé části i poznáváš, ale stále si zde nebyla tolikrát, aby ses snad odvážila říci, že tohle rozlehlé bludiště znáš. Priscilla je tichá jako myš, ale oči má opět navrch hlavy, když se rozhlíží kolem vás. A že je po čem. Tohle možná v lecčem zastoupí prohlídku Zlaté katedrály. Snad jen ta vůně kadidla a množství křížů chybí.
„Prosím madam. Tady je první pokoj a pro vás madam jsme ho nachystali zde naproti.“ Zastaví se sluha s vámi u identicky vypadajících dveří, které jsou jen naproti sobě po stranách široké chodby. A jen, co domluví, vezme za kliku, aby vám otevřel dveře do pokoje pro hosty.
I když je to pokoj pro hosty, je větší než ložnice, kterou máš v Davenportu a pokud si sestře slibovala noc na zámku, tenhle pokoj tvůj slib plně vystihl. Složitý křišťálový lustr visí z vysokého stropu se zdobnými prvky, které ještě zdůraznilo jemné pozlacení. Postel je široká s vyřezávaným čelem a čerstvě povlečená. Je zde pracovní stůl a množství menších komod a stolků, na kterých jsou sem tam nějaké drobné dekorace nebo živé květiny. Vysokými okny se skládanými oblouky pak do místnosti padá světlo zapadajícího slunce, které osvětluje tuhle vzdušnou a prostornou místnost. Jedno z oken je otevřené a do místnosti skrz vlnící se záclony proudí čerstvý vzduch vonící zelení, jenž Essingtonské sídlo obklopuje. Oproti potemnělému salónku, ve kterém tě kdysi přijmul vévoda, je tohle příjemná změna.
„Ah…“ Vydechne Priscilla, která zjevně chtěla ještě něco říct, ale trochu se jí vytratila slova. Pro tebe tohle není poprvé, co trávíš svůj čas v tomto sídle v jednom z pokojů pro hosty, ale v těchto jsi dnes poprvé a nutno podotknout, že jsou skoro identické. Zcela určitě tu ale pokojů pro hosty mají víc než pár. „Budete si ještě něco přát dámy? Večeře se běžně podává v šest. Budete si ji přát na pokoj nebo snad ve východní jídelně?“ Vyruší vás otázka sluhy, který ochotně splní vaše přání, pokud nějaká budou a nebo vás nechá samotné. Stačí si jen přát.
| ||
| |||
| Stapleton road Delilah Blair Flanagan „Myslíš?“ Popíchne tě vesele Noah, když opustíte přeplněnou budovu pošty. I na něm je patrné, že mu venku na čerstvém vzduchu přeci jen otrnulo. Pro tebe to ale byl rozhodně zážitek, který bude dobré znovu neopakovat. Některé věci prostě nejsou pro tebe a tyhle místa plná davů jsou takovým menším osobním očistcem.
Seběhnete schody a vyrazíte svižnou chůzí ke koním. Lístek, který vytáhneš z kapsy je úhledně nadepsaný úsporným písmem člověka, který musí zcela jistě dennodenně sahat po peru. „Joshua… Ne, to skutečně není jako manželka. Nebo je to manželka, kterou její muž v jejím koníčku zaujatě podporuje a pomáhá jí, protože si před bohem slíbili, že spolu budou v dobrém i ve zlém? A peníze přeci nesmrdí.“ Přihodí Noah do kola štěstí další z množností, které se mohou skrývat za tajemným jménem pana Penfielda.
„Stapleton road… Hmm, no nejsem si úplně jistý. Ale počkej tady u koní. Tam kousek je místo pro drožky. Zeptám se. Počítám, že to bude něco místního a pan Birchley se sem netáhne pokaždé přes celý Jeruzalém.“ Pokývne na tebe Noah, aby vyrazil k rozšířené části ulice, kde postává pár drožek s pokuřujícími kočími. Takto z dálky neslyšíš úplně, co si říkají. Ale vidíš, že Noah vcelku živě gestikuluje stojíc u jednoho z drožkářů, který se s ním dal do řeči. Vypadá to, že si vcelku rozumí, a dokonce v jeden moment… smějí se? Hmm, ne nezdá se ti to, zcela určitě se smějí. Noah pak jen mávne na drožkáře a cosi cvrnkne do vzduchu. Dle kovového záblesku to bude zcela jistě mince. Drožkář ji nečekaně pohotově chopí a ještě něco na Noaha zavolá a ten se jen uchechtne a naposledy na něj mávne, než si nasadí brýle a natáhne krok.
K tobě se vrací s pobaveným úsměvem a očima skrytýma za kouřovými skly v kulatých obroučkách. „Měl jsem pravdu. Není to až tak daleko. A pokud si pamatuji cestu správně, budeme tam tak do dvaceti minut.“ Oznámí ti, než se usadíte opět do sedel vašich koní. Není na co čekat. Slunce už se kloní nezadržitelně k západu a je jen otázka poměrně krátkého času, než se městem rozlije tma. Noah snad i proto o něco více pobídne koně a vyrazíte.
Mladý agent vás vede ulicemi. Všímáš si, že se na pár nápadnějších místech jako jsou náměstí a pak jeden park, jenž míjíte, trochu více rozhlíží a hledá nejspíše, kudy teď přesně jet. Nezbývá však než mu věřit, protože ty vůbec netušíš, kde by daná ulice mohla být.
Nakonec se dostanete do vcelku poklidné části Univerzitní čtvrti. Jsou tu řadové vysoké domky, které jsou jeden jako druhý. Mezi nimi jsou v pravidelných rozestupech lampy, jenž už svítí s nastupujícím soumrakem. A pak si všimneš, jak se Noah spokojeně pousměje. Stačí se podívat směrem, kterým hleděl, aby sis i ty všimla cedulky na jednom z rohových domů, která hlásá, že jste v cíli. Jste na Stapleton road.
Teď už zbývá jen projet ulicí a hledat správné domovní číslo. To se podaří tobě, když na své straně zahlédneš čtyři a jedna, dvojici číslic, kterou hledáte. V domě se svítí, ale takto z ulice nevidíte nikoho přímo stojícího u okna. Dost možná to bude dle velikosti i dům, ve kterém bude víc než jeden byt. Ale kdo ví.
Noah seskočí z koně a zamyšleně vzhlédne k tomu před vámi. „Del… Hmm, asi bude lepší, když počkám tady?“ Padne trochu nečekaná otázka nebo spíše návrh. „Tady to vypadá, že je to více osobní záležitost, na kterou úplně Tajného nepotřebuješ.“ Pohlédne na tebe vážně, ačkoliv mu do očí přímo nevidíš.
„Ale slib mi, že mi pak řekneš, jestli to byla skutečně ta zanedbávaná manželka nebo kdo za to nakonec mohl.“ Ušklíbne se mladý agent, než si převezme uzdu i tvého koně.
| ||
| |||
| Zlozvyky v rodině Krátce shlédnu k drobkům rozházených po zemi a, aniž bych je zmiňovala, je překročím. Soudě podle jejího výrazu si Priscilla velice dobře uvědomuje, že by to dělat neměla, a nedbá na to. Jestli by dvě nejsme sestry; jistá tvrdohlavost je zřejmě v rodině… „Nějaké jednání. Však víš, má toho hodně na práci,“ vysvětlím. „A dneska mě – nás – neočekával…“ Těžko říct, jestli si Priscilla dokáže pod pojmem vévodova práce představit více než několik důležitě se tvářících džentlmenů v černých oblecích a salónek plný dráždivého, namodralého kouře. A jestli by jí to za zamyšlení stálo. Nebýt toho, že něco málo prosáklo skrze Williamovy dopisy a že jsem se ho párkrát na práci ptala, bych sama netušila, co pozice předsedajícího radního obnáší. Popravdě… to byla i tak velice vágní představa složená z náznaků a vysvětlivek pod čarou, než že bych tomu rozuměla jako celku. Oproti záležitostem ve městě Padlých, které Zerachiel řešila v Jeho nepřítomnosti, to však bylo… jiné. Zdlouhavější. A plné formalit, na které si William samozřejmě nestěžoval, ale mně šla hlava kolem už jenom z toho mála, co naznačil. Po dnešku mi to však bylo přeci jenom… jasnější. Co jeho pozice obnáší. Ta nelidská tíha, kterou musel nést. A kromě toho se mi vybaví i tvář postaršího džentlmena a jeho přísně vyhlížející ženy, které jsem potkala po boku Philipa. Obzvláště ona působila… děsivě. Pokud je to jednání se zástupci Dohertyho společnosti, pak se bude týkat dodávek technologie nebo… nebo něčeho na ten způsob? Jaká byla naděje, že naše moderní technologie by nadělaly něco se Ztraceným? Tím opravdu velkým Ztraceným? „Pokud budeš tak hodná,“ kývnu roztržitě na její nabídku. Pohledem kmitnu ke kousku chleba, který při té příležitosti odloží na talířek, a významně povytáhnu obočí. Snad bych na to téma i něco dodala, ale… následnou otázkou mi sebere vítr z plachet. Zamrkám. Proč by… Křik? Pootevřu ústa a honem je zase zavřu, jak mnou se zpožděním prosákne uvědomění, jak k tomuhle došla. Zmiňovala jsem jisté neshody. A ano, i tentokrát se mi podařilo zavadit o poněkud choulostivé téma, ale… takhle dramatické to… nebývá… vždyť… „Prissy,“ oslovím ji pomalu, „vévoda je velice klidný, rozumný a laskavý muž. A za poslední rok mi byl dobrým přítelem, ano? Nemusíš se bát, že by… tady snad došlo k nějakým hádkám. Prostě… Prostě jenom někdy máme odlišné názory na jisté věci a to není konec světa,“ splynou mi ta slova ze rtů bezmyšlenkovitě. Kratičce se zarazím, jako bych ztratila vlákno myšlenky, a raději se natáhnu pro šálek čaje. Možná už vychladl, ale i tak bude dobrý. „Každopádně… Ano, všechno je v pořádku.“
Tu našedlou pachuť v ústech zapiji příjemně kořeněným čajem, než se odhodlám sestře věnovat svůj nejpovzbudivější úsměv. Strávíme noc na zámku! Není to vzrušující? Byť to vyslovím jako otázku, je to spíše oznámení. Cokoliv jiného než souhlas bych z pozice starší sestry vetovala, ale… naštěstí nemusím. Přesto… mi neunikne, že se Priscilla netváří zrovna nadšeně a… po všem, co jsem jí řekla, se ani nedivím. „Určitě tady bude pěkná knihovna,“ nadhodím vesele. Vlastně by mě ani nepřekvapilo, kdyby v každém křídle byla přinejmenším jedna. A s žádnou z nich se ta naše malá v Davenportu nebude dát srovnávat. „A ano, sem se jistě budeme moct vrátit. Tedy… Za předpokladu, že nám sluha nevynadá za to krmení zvířat,“ dodám se škádlivým pousmáním. „Nemusíš se však bát, že by tady o ně nebylo dobře postaráno. Docela jistě jsou to nejvíce opečovávání ptáci v celém Jeruzalémě.“ „A teď, hmm…“ vydechnu přemýšlivě, přičemž odložím šálek a rozhlédnu se po našem okolí. Jistě by stačilo se vydat náhodným směrem a narazila bych na někoho ze služebnictva, ale… zařídit pokoj pro hosty chvíli trvá a… „Počkáme. Někdo si nás vyzvedne a ukáže nám pokoj. Neměly bychom se tady jenom tak toulat. A pro věci nám pak zajedu. Nic zapomenu, neboj,“ ujistím ji, aniž bych zacházela do detailů o tom, že by mi vévoda měl zařídit ozbrojenou eskortu. To už by neměla klidné spaní zcela určitě… Já bych ho také neměla. S přivřenýma očima zakloním tvář a zadívám se na oblohu. Jistě, budu muset doprovodit sestru na pokoj, vyzvednout nám věci a pak… Co s tou sešlostí přátel módy? Nakonec jsem se o ní Williamovi nezmínila, ale dovedu si představit, jak by se na to tvářil. Dost možná se to řadilo mezi věci, které bych si měla raději odpustit… a představa, že bych teď měla rozebírat módní trendy, lákavá opravdu není… ale na druhou stranu… slíbila jsem to. A nebude to lepší než sedět na pokoji a pořád dokola v duchu rozebírat, co mi řekl William, nebo co se asi stalo Elijovi? Jak se jenom takový výlet do města může zkomplikovat? | ||
| |||
 | Osobní druh pekla Sama se raději už k zástupu lidí čekajících za námi neotáčím, i když předstírat, že tu stojíme s Nohaem u okénka sami a neděje se nic, z čeho bych měla být nervózní, je mnohem těžší, než by se mohlo zdát. Zvláště pak bez neustálého přešlapování na místě, o nutkání si promnout svědící týl hlavy raději ani nemluvě. Vážně mi nepomáhá vědění, že se na nás všichni dívají a čekají, až odsud konečně zmizíme a uvolníme tak místo pro dalšího.
Odcházíme tak akorát včas. Zvuk hodin oznamujících pátou hodinu mi po tom všem rve uši. Natáhnu tak krok až se můj postup halou plnou lidí nebezpečně podobá útěku. Raději se příliš nerozhlížím kolem sebe, jen si koutkem oka hlídám Noaha.
„Tak tohle byl… Zážitek,“ konstatuji, když můžu konečně dlouze vydechnout. Pohledu na Noaha se v tu chvíli raději vyhnu, nejsem si úplně jistá, na kolik jsem tohle celé zvládla se ctí. Když tedy nepočítám, že jsem tam opravdu vydržela po celou dobu. Ne. Tohle si už nikdy nechci zopakovat. | ||
| |||
| Tajní Delilah Blair Flanagan „Heh… trochu.“ Uchechtne se tiše Noah, ale přeci jen se mu z výrazu vytratila špetka té jeho typické lehkovážností tváří v tvář té spoustě pichlavých pohledů. Snad proto se i raději otočí směrem k místu, odkud odešel úředník a udělá menší půlkrok k tobě, abyste nemuseli na sebe mluvit příliš nahlas. Nejspíše tohle téma týkající se času skutečně nebylo nejbezpečnější.
„Jsou i menší… Ale také větší. Ovšem teď jsme tu počítám v denní špičce, to znamená, že se tu dveře netrhnou.“ Začne ti polohlasně vysvětlovat, zatímco pohledem zalétne k velkým mosazným hodinám visícím uprostřed haly. Tikot jejichž strojku beznadějně zanikal mezi šumem davu. Rozhodně to byla mistrná práce, avšak takových byl Nový Jeruzalém plný. Jako kolébka nových technologií zde byly kousky, které jinde považovali za žhavé novinky a vzácnosti, vcelku běžné. Rafičky se pomalu blížily třičtvrtě na pět a mohla sis jen domýšlet, jestli v celou začnou hodiny hlasitě bít jako na poplach.
„Navíc jsme v Univerzitní čtvrti. Tady to vcelku žije. V Zahradách by to bylo přeci jen o něco klidnější, a navíc jsou tamější pošty o poznání větší. Jako ostatně všechno tam.“ Pokrčí Noah rameny, zatímco prsty zabubnuje na dřevěný pult před vámi. „Je to skutečně až tak zlé?“ Přeci jen opět na sobě ucítíš jeho podivený pohled. On sám nevypadá, že by ho to zde nějak zvláště trápilo a dost možná se na podobných, a i mnohem horších místech pohyboval ještě dříve, než se vůbec tajným stal. Stačilo si jen vzpomenout na příběh jeho života, který ti tehdy povídal v zasněženém lese nad kouřícím párem plecháčků. Přesto tys vyrůstala naprosto jinak než muž před tebou a tohle celé pro tebe bylo nové. A k tomu ještě nepříjemné a poněkud zbytečné. Opravdu si nikdy nebyla jeden z těch, kteří potřebovali sesbírat každý světský zážitek před tím než zemřou.
„Ale asi chápu… Vidět tohle dnes poprvé, asi se raději otočím na patě a počkám venku.“ Dodá o něco povzbudivěji Noah, aby se jen ohlédl za vás, kde fronta už o poznání narostla a pár lidí už nasupeně přešlo raději do jiné, zatímco jiní si sem tam teatrálně povzdychávají nebo se i začínají bavit a ukazovat vaším směrem. Rozhodně přitahujete pozornost. „A tohle je ta nepříjemná část.“ Sykne Noah s úšklebkem, zatímco se raději opět otočí dopředu a odvážně nechá řadu popuzených lidí provrtávat mu pohledy záda.
A tak čekáte. Ručičky hodin se přehoupnou přes třičtvrtě a začnou se pomalu blížit celé. Atmosféra houstne a brblání lidí nabírá na hlasitosti, že si můžeš vyslechnout i pár otrávených poznámek na účet nezdvořáků zbytečně zdržujících všechny ostatní. Noah ti věnuje opět jen povzbudivý úsměv, ale také už mu není zrovna do řeči. Ne zrovna zde.
*Buch*
„Taaaak…. Promiňte, že jste tak čekali.“ Bouchne o pult těžké kniha, kterou tam hodí napomádovaný úředník. „Nebylo to v sekci, kde to mělo být. Mělo to být v archívu B, ale někdo to zařadil do Cčka. Tam jsou ale naprosto jiné… Ehm, no to je asi jedno.“ Odkašle si trochu nervózně, když se střetne s Noahovým povytaženým obočím. „Každopádně říkal jste dvacet tři?“
„Ne, třicet tři.“ Opraví ho okamžitě agent.
„Ah, jistě… Jistě.“ Kmitne úředník trochu poplašeným pohledem mezi vámi dvěma a tobě začíná docházet, za koho tě považuje. Ten strach v očích totiž nemizí, ani když se zaměří tvým směrem. On si myslí, že jsi také tajná. Dává to smysl, i když by to ve skutečnosti nemohlo být dál od pravdy.
„Tady… Hmm… Joshua Birchley. Stapleton road 41.“ Píchne prstem do hustě popsané tlusté knihy. „Můžete se podívat, pane… dámo.“ Otočí ji pak i bez pobízení vaším směrem, abyste se mohli přesvědčit o tom, že vám nelže.
„Pan Birchley.“ Promne si Noah zamyšleně bradu. „Mohl byste nám to přepsat na papír? Pro jistotu.“
„Ale jistě… Hmm, kam jsem to jen…?“
A za vámi se ozve pár povzdechů, když začne rozhozený úředník překotně štrachat pod pultem, aby našel nějaký prázdný kus papíru.
Nakonec však uspěje a poposune papír se jménem i adresou. Noah na tebe beze slova kývne, aby sis jej vzala ty. Teď už skutečně vypadáte jako dvojice tajných, zatímco po krátkém díky opouštíte jistým krokem poštu, z které vás vyprovází hlasité vyzvánění hodin oznamujících pátou hodinu.
| ||
| |||
| Hosty na zámku Vera De Lacey Vyrušení, které přijde, utne ten tichý moment, jenž sdílíte. Přesto se ale William nechová, jako kdyby se nic z toho nestalo. Příslib zítřejšího programu je v jistém světle lákavý, ačkoliv je tam nakonec zahrnutá i schůzka s Robertem, která ještě může dost věcí zkomplikovat. Jak už se ostatně podařilo teď.
„Ano, zítra.“ Pokývne na tebe William a přeci jen se pousměje, než vykročí pryč z oranžérie. Neloučíte se. Proč také. Dost možná to nebude ani dvacet čtyři hodin a opět se uvidíte. Navíc budeš spát pod jeho střechou společně se svou sestrou. To také nebylo pravidlem. I při svých návštěvách Nového Jeruzaléma si většinou spíše využívala ubytování hotelu než snad možností Essingtonského sídla. Zdálo se to tak vhodnější.
William ale není jediný, kdo ti leží v hlavě. Možná ještě palčivěji tě tlačí myšlenky na někoho jiného. Elijah. Někdo, koho si neviděla už skoro rok a kterého si znala pouze pár dní. Začalo to tím maškarním plesem a dobrodružstvím na střeše městské opery a skončilo útěkem na jeho kradeném koni a v slzách. Ne, tento příběh neměl dobrý konec a dle Williamových slov možná nakonec nečeká dobrý konec nikoho z vás. Avšak… říká se, že naděje umírá poslední.
Prohlížíš si ten pestrobarevný svět kolem. Rozmanité květy i švitořící ptáky. Tu jedinečnost a dokonalost, která zde byla stvořená a už jen samotná představa, že by tohle všechno mělo zaniknout a přestat existovat se ti příčí. Tohle prostě nemůže být možné.
Rozhodneš se však vydat záhy za sestrou. Přeci jen tam už nějakou dobu čekala. Už z dálky ji vidíš, jak posedává na židli a nenápadně hází drobky ze sendvičů na zem snad ve snaze přilákat nějaké z těch barevných papoušků poskakujících po větvích. Chudák Priscilla evidentně netuší, že to skutečně nejsou holubi. Jen co tě však zahlédne, trhne sebou a rychle schová ruku s kouskem chleba pod stůl jako dítě přistižené rodiči při činu. Však už si jí zakázala krmit zlaté kapry, takže nejspíše tuší, co by následovalo teď.
„Ah, to je od něj hezké. Hmm, on zase odešel?“ Zalétne její pohled za tvé rameno na cestičku, po které jsi přišla, ale skutečně tě nikdo nenásleduje. „Ehm, chceš dolít? Ten čaj už je studený, ale něco v konvičce ještě bude.“ Zeptá se tě sestra, když vidí, jak se neúspěšně pokusíš napít ze svého již dávno prázdného šálku. Pokud souhlasíš, ochotně ti nalije a při tom nenápadně odloží kousek chleba na talířek na kraji stolu. „A jak to šlo?“ Usměje se na tebe, i když v jejích očích zachytíš náznak starosti. „Neslyšela jsem žádný křik, tak asi dobře?“
To už ale nadneseš nabídku, která se zcela jistě neodmítá. A to, i když sestra netuší, co za ní přesně vězí. Ačkoliv… Všimneš si jejího lehce podezíravého pohledu, když přijdeš s tak nečekaným návrhem. Ostatně už si jí něco málo o Robertovi řekla, a především ji varovala. Ovšem ten stín v její tváři se jen mihne, než se na tebe usměje. „Ale jistě. To nezní až tak zle žít chvíli na zámku. Určitě tu bude víc takových zajímavých míst k vidění. A vlastně i kdyby nebylo, tohle celé to plně vynahradí.“ Rozmáchne se rukou a ukáže na oranžérii, která kolem vás vytváří zcela nový svět. „Není to až tak špatná změna plánu.“ Dodá opatrně. Vlastně i před tím slova volila pomalu a chybělo v nich to jisté nadšení, které by do nich patřilo, být to však plán bez háčků. Háčky tu však byly a uvědomovala si je i Priscilla, ačkoliv jen klouzala po povrchu.
„Tak co teď? Půjdeme se ubytovat? Jen tedy… Asi si zajedeme pro kufry nejdříve, ne?“ Zeptá se tě, aniž by tušila, na čem jste se domluvili s vévodou.
| ||
| |||
| Světské peklo Nejistě kývnu hlavou, když zachytím překvapený tón v Noahově hlasu. Skutečně… Poprvé na takovém místě. Připadám si kvůli tomu trochu hloupě, na druhou stranu… Ani otec či Bartholomew osobně na taková místa nechodili, pokud to nebylo opravdu nutné. Přeci jen, na pochůzky běžné denní potřeby tu vždy byli najatí lidé. Služebnictvo, asistenti, zaplatit se dá všechno. Zvláště pokud to šetří čas. „Nebojím se,“ prohlásím rozhodně těsně před tím, než se brány toho světského pekla otevřou a vejdu za Noahem dovnitř. „Hm… Nemocnice… Mi vlastně nikdy nepřišly děsivé,“ dodám polohlasně. Tedy ne že bych kdy v nějaké ležela, dokonce ani když jsem bývala hodně nemocná a nevypadalo to se mnou dobře, otec to odmítl a vždy k nám jen docházel náš osobní lékař. Ale s matkou jsem občas na taková místa zavítala v rámci předání nějakých dobročinných darů či sešlostí místního klubu manželek. Nemocnice a jim podobná místa pro mne měly… Zvláštní kouzlo. To, co jsem cítila v jejich chodbách a pokojích bylo tak důvěrně známé, uklidňující… Přitahovalo mne to tam.
Nikdy jsem to neuměla popsat. Až do teď. Ticho a smrt. To jsem tam podvědomě cítila. Z toho ohlédnutí zpět trochu mrazí, ale rozhodně ne tolik jako z prostor místní pošty. Všude, kam se podívám jsou lidi. Prostorem se nese kakofonie zvuků umocněná hlasy odrážejícími se od stěn. Někteří postávají na místě, jiní se prodírají mezi ostatními více do popředí nebo naopak ke vchodu. Stačí mi udělat pár kroků od vchodu a nebýt Noaha… Otočila bych se a okamžitě odešla pryč. Dokázala bych se tu v panice ztratit během pár minut, tím si jsem jistá. Takhle jen zatěkám pohledem kolem sebe jako vyplašené zvíře, co se ocitlo uprostřed stáda naprosto cizích hlučných tvorů a neví, kudy z toho ven.
A přesně ten pocit mám, když do mne náhle neurvale někdo zezadu vrazí. Polekaně sebou trhnu a můj pohled se setká se zamračenou tváří muže, co navzdory buřince zajisté nebude žádný gentleman. „Co prosím?“ vypadne ze mne zaskočeně. Pobouřeně. Stačilo říci, ale on do mě schválně strčil! „Co si…“ větu plnou spravedlivého rozhořčení nedokončím, protože to mě už Noah opatrně táhne stranou. V první chvíli – jakmile ucítím dotek na paži – prudce se k němu otočím a prvotní instinkt velí ho přes tu ruku okamžitě praštit, ale… Ale pak si uvědomím, že je to jen Noah.
Ostře vydechnu a tváří mi na okamžik prokmitne nešťastný výraz, nicméně jej bez řečí poslušně následuji skrze dav lidí… Někam. Netuším, kam. Ani jak se tu Noah vůbec vyzná, já bych měla dost možná problém i trefit ke vchodu.
Nakonec se nám podaří dostat se až k přepážkám? I tohle vidím prvně v životě. Prosklené kukaně, ve kterých sedí lidé odbavující zdejší agendu. Další zcela novou zkušeností je i… Zástup lidí, za který se postavíme a… Zkrátka tam zůstaneme stát. „No… Po pravdě ano. Tedy rozhodně v takovéto frontě…“ přiznám se a lehce si odkašlu. „Jak dlouho tady budeme čekat? Vždyť je tady… Tolik lidí,“ zeptám se vzápětí a hned toho tak trochu lituji. To není zrovna dotaz hodný dospělé ženy. Hádám. Připadá mi to tak. Nicméně namísto pofňukávání a stěžování si na to, jak moc se mi tu nelíbí, se zkrátka jen nadechnu a… Pokusím se obrnit vůči chaosu panujícímu v hale.
Fronta sice postupuje, ale… Pomalu. Připadá mi, že tady čekáme snad celou věčnost a lidí kolem snad ani neubývá! Naopak za námi se táhne řad dalších čekajících lidí. I já pohledem hypnotizuji okolí, mlčky naslouchám překrývajícím se hlasům a… Chvíli bojuji s nutkáním je všechny zkrátka… Utišit. Ponořit se do toho beztvarého bílého ticha, skrze které se neproderou ani myšlenky. „Celkem by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby udělala to samé, co tehdy v lese…“ prohodím zamyšleně směrem k Noahovi. Bylo by to tak… Směšně lehké. Tou představou se chvíli zaměstnávám. Zastavili by se všichni? Ustrnuli by s tím tichem? Nebo by se v panice začali tlačit z budovy ven?
A pak se stane zázrak. Člověk před námi se rozloučí a uhne stranou. A my stojíme u proskleného okénka, za kterým sedí… Značně nesympaticky působící úředník. Pohledem zakotvím na vlasech lesknoucích se jakousi pomádou a drobně povytáhnu obočí, nicméně v další chvíli se ovládnu a raději sklopím pohled. Stojím vedle Noaha a… Počkat, co? Ne! Zamrkám, když zachytím jeho vyzývavý pohled. Naštěstí se mne nerozhodně v tom podusit a sám se v další chvíli chopí slova. Stejně jako on, i já se nakloním ke straně okénka, abych mohla slyšet, jak to celé bude probíhat. Sama ovšem neřeknu ani slovo.
Hovor vlastně probíhá tak, jak jsem si ho představovala. Noah požádá o jméno, úředník ho odmítne a pak přijde na řadu odznak. Stejný odznak se symbolikou havrana s černým kamenem, který jsem viděla i tehdy u Yan… Pořád lituji toho, že jsem ho nevzala a neschovala si ho. Tehdy jsem váhala a promrhala svoji šanci, dnes… Ne, dnes bych nad tím nepřemýšlela ani chvíli. Vypadá to jako… Užitečná věc při jednání s lidmi. To opravdu ano… Z myšlenek mne vytrhne Noahův ostrý hlas. Snad sebou i sotva znatelně trhnu. Je to velká změna oproti tomu, jak Noah mluví se mnou. A značně nepříjemná. Nepatrně se ošiju a… Najednou mi je toho člověka na druhé straně skla trochu líto, když vidím, jak celý div nezbledne.
Nicméně účel světí prostředky. Tak se to říká, ne? Vyhoví nám. Samozřejmě, že ano.
„To raději neříkej moc nahlas, ty lidi za námi se tváří, že by nás za to taky dost možná chtěli lynčovat,“ utrousím tiše, když se tak ohlédnu váhavě přes rameno a pocítím ve svých zádech tolik nepříjemných a nepřátelských pohledů, až mne to samotnou zaskočí. „Takové je to na všech poštách? Pokaždé?“ povytáhnu drobně obočí a pohledem zalétnu zpátky na prázdné místo, kde ještě před chvíli seděl onen úředník. Dlaní se opírám o úzký pultík a mimoděk prsty poklepávám o leštěné dřevo v tom netrpělivém staccatu. „Tedy… No, nedá se úplně říci, že bych byla nešťastná z toho, že mi takové životní zkušenosti byly v minulosti odepřeny…“ | ||
| |||
| Ve frontě Delilah Blair Flanagan „Správně by měla pošta identitu občana ověřovat. Adresa tak jistá úplně být nemusí, ale jméno ano. Takže jsou dvě varianty. Buďto tam bude opravdové jméno našeho hledaného, nebo je literární záhada ještě zapeklitější a pan Penfield se dostal i k falešným dokladům.“ Řekne něco, co se ti ani v nejmenším nelíbí, přesto Noah stále působí tak nad věcí. Těžko říct, zda je to tím, že to to celé nepálí tak jako tebe a nebo tím, že i v takovém případě by si nepřišel zcela bezmocný. Má však výcvik tajné policie a za sebou jistě pár let intenzivní praxe. Hledat lidi, kteří nechtějí být nalezení pro něj muselo být něco ne až tak zvláštního. Přesto pro tebe to bylo celé poprvé. Stejně jako spousta dalších věcí posledních dní… ☩
Budova pošty vás vítá jistou anonymitou typickou pro takováto veřejná místa. Sem chodí lidé vyřídit své osobní či pracovní záležitosti a příliš se neohlížejí po jiných. Je to zde v tuto odpolední hodinu poněkud mumraj, ve kterém je snadné se ztratit. Tato pošta bude viditelně docela vytížená, ačkoliv… Na takovém místě si prvně. Je pro tebe tak těžké říct, zda to funguje jinde stejně nebo je tam naopak méně či ještě více lidí.
„Poprvé?“ Podiví se vcelku upřímně Noah kráčející do schodů vedle tebe, zatímco vás míjí lidé v kabátech a buřinkách. „Opravdu… Hmm, no není se čeho bát. Je to za mě rozhodně příjemnější místo než třeba taková nemocnice.“ Pousměje se chlácholivě a zabere za jedno z křídel prosklených dveří s mosaznou klikou a projdete dovnitř.
„Jen trochu… hektičtější.“ Slyšíš ze strany od Noaha těch pár slov, která ale rychle zaniknou v lomozu nesoucím se všude kolem vás. Prostor před vámi je skutečně velký a všude jím hlučí lidské hlasy a kroky podobně jako v úlu. Schodiště s dvěma širokými rameny se táhne do pater a lidé proudí nahoru a dolů jako kdyby tušili, kam přesně jdou a co hledají, ačkoliv to celé působí jako jeden velký chaos. Snad možná i vědí, ale za to ty… Ty netušíš, kde je co. A vlastně ani nevíš, co na takové poště může být. Jistě tu musí být nějací úředníci starající se o odesílání dopisů, ostatně od toho pošta je, přesto tu asi bude i víc věcí, které tě dříve ani nenapadly. Třeba právě ty úschovné schránky.
A jak se tak rozhlížíš, najednou do tebe však pak někdo poněkud neomaleně zezadu drcne. „Ale no tak!“ Zamračí se na tebe rozložitý muž s buřinkou, kterému si stála v cestě.
„Del… Del… Tudy.“ Ucítíš, jak tě hned na to zatáhne kdosi za paži. Není to nikdo jiný než Noah, který tě odvede trochu stranou, kde jen pokrčí omluvně rameny. „Pošta.“
To už tě ale vede stranou, a i když ti nenabídl rámě, sem tam tě raději podrží za paži, abyste se sobě navzájem neztratili. Nakonec dorazíte do jedné z částí, kde je množství částečně zasklených přepážek, za kterými sedí úředníci vyřizující žádosti lidí. Můžeš si všimnout, že to jsou jak muži, tak i pár žen. Však i zde je mezi lidmi vcelku vyvážená směska obou pohlaví.
„Hmm, vypadá to, že budeme muset počkat.“ Povzdechne si Noah, když se postaví do jedné z front, jenž vedou k okénkům. „Tak… Poprvé ve frontě?“ Věnuje ti pak úsměv naproti tomu, že tu v tom ruchu a shonu budete muset ještě stát… Jak dlouho? Těžko říct. Fronta se hýbe, ale někdy máš pocit, že se tam u okénka někteří lidé vybavují až nekřesťansky dlouhou dobu. Noah ale nevypadá, že by se tu chtěl začít veřejně ohánět odznakem tajných a místo toho spořádaně čeká ve frontě, zatímco si můžeš všimnout, že si pozorně prohlíží vaše okolí.
Ani nevíš, jak dlouho tam stojíte, ale na tvůj vkus až příliš dlouho, avšak konečně se dostanete k okénku, za kterým sedí muž kolem svých padesáti s knírkem a poněkud prořídlými vlasy, kterém má na hlavu přilepené nějakou pomádou, díky které se sice lesknou a drží na místě, ale vypadají jako kdyby přišel přímo z deště.
„Dobrý den… Co to bude?“ Pronese už nacvičeným tónem, ve kterém není ani stopa po nějakém zájmu. Ostatně po dni zde už toho bude mít za sebou jistě dost. Noah se na tebe krátce vyzývavě podívá, ale pak se nakloní k jedné straně okénka. Mohla by ses k němu také sklonit. Místo ti tam ponechal, pokud by si chtěla.
„Dobrý den, pane. Potřeboval bych, abyste nahlédl do záznamů k úschovným schránkám. Potřeboval bych zjistit jméno, na které je psaná schránka třicet tři.“ Nezdržuje se Noah žádnými zbytečnostmi.
„A vy jste? Tohle jsou interní záznamy pošty. Je mi líto, ale nemůžeme do nich nikoho nechat nahlédnout. Ani ty, kterým schránky patří.“ Mlaskne otráveně muž, kterého ten dotaz viditelně ani příliš nezaskočí. Spíše vypadá, že jede na automat a dost možná jej neslyší prvně.
„Ano, jistě. To je jasné, že běžně nejsou k nahlédnutí. Jen jsem vás zkoušel.“ Usměje se lišácky Noah, než zvedne k okénku ruku v černé rukavici, ve které se zlatavě cosi zaleskne. Ani pořádně nemusíš nahlížet, cože to tam je. Víš to moc dobře. Kovový odznak ve tvaru havrana se vsazeným černým kamenem. Takový, jaký měla tehdy i Yan. „Samozřejmě tohle není běžná žádost, ale v záležitostech bezpečnosti Nového Jeruzaléma vás požádám o to, abyste mi záznamy zpřístupnil. Bez prodlení.“ Pronese na Noaha nezvykle ostrým tónem, který nepočítá s odporem protistrany. Muž vytřeští oči na odznak tajné policie a vidíš, jak o se trochu ostřeji nadechne. Zcela jistě mu srdce začalo bít o pár rychlostí rychleji a jeho lhostejná únava je ta tam. „Jistě… Jistě… Já… Jaké číslo, že jste říkal?“ Vyhrkne překotně, zatímco Noah zase rychle schová odznak tajných kamsi do oděvu.
„Třicet tři.“ Opoví mu bez otálení.
„Dobře, tak… Počkejte chvíli… Prosím.“ Ošije se, jako kdyby po něm najednou lezli mravenci a vystřelí ze židle, aby se vydal rychlým krokem kamsi dozadu ke kartotékám. „No, tohle jim bude asi chvíli trvat.“ Usměje se na tebe Noah, zatímco se ležérně zapře loktem o pult u okénka a vaším směrem se upře spousta nespokojených pohledů z fronty nahromaděné za vámi.
| ||
| |||
| Komplikovaná Těšil? Nad tím slovem se pousměji. Je nečekaně osobní a bezprostřední. Jistě, věděla jsem, že byl za naše dopisy rád. Však mi to sám kdysi řekl. Bylo to pro něj… osvěžující, ale teď to přeci jenom rozvede podstatně víc. Se zmínkou o literárních obratech mi ramena poskočí a dech se zachvěje náznakem smíchu. Vskutku. Kdo by to byl do vévody Essingtona řekl… „Třeba zjistíš, že máš pro literární počiny talent,“ podotknu uvolněněji. Když se do mě však vpije jeho pozorný pohled, něco ve mně se napne. Ne až prasknutí, kdepak; není to nepříjemné, jenom tu chvíli vnímám se zvláštní intenzitou. „Williame…?“ vyslovím jeho jméno tázavě. Zvedne ruku. Pomalu. Tak pomalu, že by mi nedělalo sebemenší problém se odvrátit a utnout to dříve, než bych to zašlo dál, než bych si sama přála. Možná bych měla. Možná by to tak bylo lepší, ale… pravdou je, že se ho i nadále přidržuji a krok vzad neudělám. Bříška prstů mě zašimrají na lícní kosti, než mezi prsty zachytí neposlušné kudrlinky a zastrčí mi je za ucho. Místo toho, abych mu do toho skákala, ho vyzvu pohledem, ať pokračuje. Přál by si, aby…? To už se však nedaleko nás poplašeně vznese hned několik papoušků, kteří tuhle chvíli doprovázeli jemným cvrlikáním, a spolu s tím se ozve i zvuk štěrku klouzajícího pod podrážkami bot. Williama se pustím právě včas a on plynulým pohybem ustoupí. Ke služebnému se ohlédnu krátce, než se uvědomím a raději hlavu sklopím. Ve tvářích cítím výmluvné horko a srdce mi tluče rychleji, i když se vlastně nic… nestalo… nebo se toho naopak stalo až-až? „Jistě… S tím si nedělej starosti. Vletěla jsem sem bez varování,“ kývnu rozpačitě, přičemž si raději urovnám suknici a… nad dotykem dlaně se pousměji. „Vyřídím. Dobře, uvidíme se zítra, Williame. Hodně štěstí s jednáním.“ Na rozdíl od něj nepospíchám. Ne, chvíle na vychladnutí, než se vrátím za sestrou, nebude od věci a… Otočím se tak rychle, až mi sukně zavíří kolem kotníků. Pan Harrington… To bude ten muž, který se nás ujal? Budu se ho pak muset přeptat na jméno, ale soudě podle toho, co říká William, je to pravděpodobné. „Dobře, děkuji… Ano, zítra,“ zopakuji to poslední slovo. Tak tohle… nedopadlo tak, jak jsem si představovala. Ne, nezalituji toho, sotva se William ztratí mezi bujnou flórou. Je to komplikované, uznávám. Já… jsem komplikovaná, ale… Vydechnu, přičemž přistoupím k vodní nádrži a na okamžik se zadívám na hladinu rozechvěnou míhajícími se rybami. Opravdu je těžké uvěřit, že by tohle všechno mohlo… zmizet. Skončit. Rozplynout se jako sen nad ránem. Nebo spíše noční můra, která nenechá duši spočinout. Pokud nám na tomhle světě zbývá jenom chvíle… jak bych ji chtěla strávit? Psaním dopisů a touláním se jako nějaký pobuda?
Zerachiel v tom měla obdivuhodně jasno, ale ta mívala jasno ve spoustě věcí. Pokud byl konec nevyhnutelný, chtěla své poslední roky strávit s ním. Všechno ostatní se poddalo tomuto přání. Já… ho však neznala. Jediné, co bych o něm dokázala říct s jistotou, je to, že to byl zločinec zodpovědný za havárii té vzducholodě a… že měl rád moučníky se šlehačkou. Nic víc. A mohla jsem za to vděčit jenom sama sobě. Svoboda vůle vede k různým věcem. Kdybych věděla všechno to, co vím teď, rozhodla bych se tehdy v té pracovně stejně? Nechala bych se strhnout strachem a zrovna tak palčivým rozhořčením nad tím, co udělal? Dost možná… ne, ale na tom už nezáleželo. Za ten rok se změnilo mnohé. Já se změnila. A byť najednou nejsem zdaleka tak odhodlaná, že – pokud je vůbec naživu – bych ho nikdy vidět nechtěla, už nejsem ta osamělá dívka, která se zoufale upínala k tomu muži z Veršů. Vím, že Lucifer už dávno není. Přesto… pořád se o něj bojím… a představa, že by Elijah nemusel být v pořádku, příjemná není… Na okamžik přivřu oči. William říkal, že informace předá tajným a že se zítřejšího setkání zúčastní. Více jsem udělat nemohla. Přinejmenším teď ne. Nezbývalo než doufat, že budeme schopni pomoct. A že takhle Roberta jenom nepopudím. Zpoza mě se ozve zvuk podobný zběsilému listování stránek. Naštěstí si zabráním pohnout se až moc rychle a pootočím tvář k tmavě modrému papouškovi na tenké větvičce, která se pod náhlou tíhou ještě neustálila. V tu první chvíli se neodvážím ani nadechnout, abych ho snad nevyplašila. Během své první návštěvy tady jsem je tvrdohlavě následovala ve snaze se k nim přiblížit. Sotva jsem se mihla pod větvemi, vždycky mi uletěli. Nebýt toho, že mě pak William přiměl se posadit a vydržet chvíli v klidu, ani bych je nezahlédla. I když to barevné pero, které se podobno baletce sneslo v půvabných piruetách k zemi, mám dosud založené ve skicáři. Takový… malý poklad z ne tak cizích krajů…
Po vzoru papouška nakloním hlavu do strany. Je krásný. Bolestně krásný. V duchu se tak vrátím k padající hvězdě, která nad Davenport vykreslila stříbrnou čáru, a tomu přání. Zpětně jsem ho označila za zoufale nekonkrétní, ale… teď si opravdu nepřeji nic jiného, než aby to dopadlo dobře. Pro nás všechny. A co si vůbec přál William? Přál by si, aby… hmm… Rozhodně mám po dnešku o čem přemýšlet, ale teď už bych sestru neměla nechávat čekat. Obzvláště když to není poprvé, co jsem se s cizím mužem vzdálila někam do soukromí. Slyšet tohle mamá, zakroutí mi krkem, i když… v případě Williama by jí to ani nepřekvapilo. Znovu mě na hrudi zašimrají rozpaky, než to raději hodím za hlavu a couvnu. Pomalu. I když se papouška snažím nevyplašit, větev se pod ním jako na povel zhoupne a on se rozletí zase o kus dál. No, nevadí. Určitě si najde klidné místo. Zamířím zpátky. Ani to netrvá dlouho, než štěrk pod nízkými podpatky vystřídá ten malý dlážděný plácek a už zdálky věnuji sestře úsměv. To, co jsem se dnes dozvěděla, jí v žádném případě svěřit nehodlám. I kdybych to snad sestra dokázala nějak rozumně vysvětlit – což pochybuji –, trápit jí tím nechci. A ani ji nechci trápit tím, že mi to dosud vrtá hlavou. Nakonec… na to, že se svět dost možná chýlí ke konci… zapomenout nejde. „Vévoda tě nechává pozdravovat,“ hlesnu, přičemž si odsunu židli a posadím. Tak trochu roztržitě se natáhnu pro šálek, který… je dávno prázdný, a tak ho zase odložím. Dříve nebo později se nás někdo ujme a zavede nás do pokoje pro hosty. „Bohužel ho odvolaly povinnosti, takže s námi neposedím, ale… no… Co bys řekla tomu, kdybychom strávily následujících pár dní tady? Místo hotelu? Kdo může říct, že strávil noc v opravdovém,“ no, dobře, renovovaném, „zámku?“ dořeknu povzbudivě. | ||
