Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Dvakrát pohřbená nevěsta? Tedy nechtěl bych ani tu jednou pohřbenou. Ze zjevných a praktických důvodů.“ Uchechtne se Noah pobaveně, než mu ve tváři probleskne pochopení a zase o něco překotně zvážní. „Ehm, tedy to měl být žert. Nic víc. Nemyslel jsem to jako… No… Promiň, Del.“ Raději se natáhne pro sklenku a rychle upije. Přeci jen si tady není jistý, jestli je tohle pole, na kterém je možné žertovat nebo je to téma pro tebe stále příliš živé a mohl by tak nevědomky rozrýt starou ránu. Ačkoliv s tím vším koňakem…  

„Každopádně ještě čtyři díly…? Tedy Edric tě musel na uklidit mimo Nový Jeruzalém opravdu na dlouho. Přemýšlím, jestli já bych sáhl po peru a papíru, kdybych skončil podobně ale… Ne, to by opravdu nehrozilo. Na tohle nemám vlohy.“ Dodá opět o něco veseleji. „A pokud by mě někdo někam zavřel na takovou dobu, počítám, že to bude spíš sklep nebo nějaké skladiště místního gangu. Ti by mi asi papír a tužku nedali.“ Zasměje se, jako kdyby o nic nešlo, i když pak by mu zcela jistě do smíchu moc nebylo. Vlastně nikomu v podobné pozici. Práce tajných měla svá úskalí a tím spíše s tím, co teď Noah nosil v hlavě. Nevypadal ale tak pošetile, aby se o tom všude šířil. Dost možná ty a Edric budete jediní, kteří mají ponětí o tom, že teď už není jen tak obyčejným člověkem, nebo… čím vlastně?

„Tak si s paní majitelkou promluvíme. To nebude problém. Myslím, že teď si to rozmyslí. A ráda.“ Dodá sebejistě Noah a jen zabubnuje prsty o stůl. Ale to už se dobrá nálada o něco zkalí díky tématu Ztraceným a té poněkud bezútěšné situaci, jenž díky nim panuje v Novém Jeruzalému.

„Hmm, není to rozhodně příjemné. Jestli dříve byla výhoda na této… naší straně, teď je situace zcela jiná… Máme štěstí, že zatím… No, zatím to také není jako tehdy, co jsem tak slyšel od Edrica.“ Pokývá souhlasně hlavou i na tvá slova. „Nebudou na to stačit. Takhle se ta válka vyhrát nedá.“ Řekne něco, co zní zvláštně definitivně a po čemž i ten dobrý koňak nepříjemně hořkne v ústech.

Oba možná o to překotněji opustíte toto téma, které by vedlo akorát tak k podnapilým depresím, protože aktuálně jste s tím nemohli nic dělat. Pokud vůbec někdy.  

„Co? Vy máte odolnost na kocovinu? O tomhle se mi Edric nepochlubil. Život není fér!“ Povzdechne si přehnaně zklamaně mladý agent, ale i tak tě s upitím ze sklenky napodobí. „Ale co, pro trochu zábavy je třeba něco vytrpět. Rád se obětuji pro tak bohulibou činnost jako je propíjení se do dobré nálady v dobré společnosti.“ Zašklebí se jen co polkne hřejivý alkohol. „Tohle bude problém mého budoucího já.“

To už ale dojde na tu jistou výzvu, která se zdá v první chvíli naprosto prostá. Však, co by mělo být těžkého na tom vstát a udělat pár kroků? Cítíš se skvěle. Ten koňak zvládáš bez problémů a snad kromě trochu vylepšenější nálady na sobě necítíš nic z dalších vlivů, které by snad na tebe mohl alkohol mít. Noah nic už nedodává, jen se jeho samolibý úsměv roztáhne od ucha k uchu, zatímco ty se skoro až dotčeně rozhodneš zhostit této výzvy. Však, to nebude žádný problém. Nejsi opilá. Ne tak moc, jak snad očekává.

Vytáhneš se na nohy. Doslova. Ten pohyb je zvláštně jednoduchý a možná ti i jeho část tak trochu vypadne? Prostě najednou stojíš a ani pořádně nevnímáš, jestli stojíš rovně. Vše se ti totiž zdá naprosto v pořádku!

„Hmmm…“ Lišácký Noahův úsměv, kterým ti odpoví, tě jen vyburcuje k tomu zkusit pár kroků. Však na tom nic není. Uděláš jen krok… dva… Vzdálíš se od stolku a pohovky a pak se opět stane ta zvláštní věc, kdy ti vypadne část toho, co se přesně dělo. Najednou jsou události poněkud zamlžené, ale nic to nemění na tom, že se kácíš k zemi.

„Whoa… Pozor…“ Ucítíš, jak tě někdo chytí za ruku, kterou si máchla ve vzduchu a ale ani jeho opora není až tak úplně pevná. Noah tě zachytil za ruce a pokusil se postavit, ale sám má společně s tvou váhou a jistou vlastní indispozicí, co dělat, abyste se neskáceli na zem oba.

„Myslím, lady, že jste trochu přebrala.“ Zasměje se, zatímco se mu podaří chytit rovnováhu a tebe natolik, aby ses o něj mohla alespoň zapřít dostatečně na to, že nespadneš ty a nakonec ani on. Snad jen bokem drcnete do stolu, na kterém se varovně rozcinká sklo, avšak… nic se nerozbije. Ne teď.

„Probuzená, neprobuzená… To, že je ta lahev skoro na dně, je neúprosný fakt.“ Promluví tiše, i když ho slyšíš naprosto zřetelně. Však jsou vaše tváře jen kousek od sebe. Vidíš, tak velmi dobře, ty jeho zvláštní oči, v nichž také jiskří stopa alkoholu, a které se tak bezostyšně vpíjí do tvých, zatímco si připadáš příjemně lehce. Ta chvíle se zvláštním způsobem natáhne. Jistě v tom hraje velkou roli alkohol, ale možná i něco jiného. A pak se Noah pomalu nakloní více k tobě. Blíže. Zlatavé oči se přivřou, aby…   

Vera De Lacey

„Hmm, Barlow… Ale proč tak najednou?“ Zamračí se vévoda a úkosem na tebe pohlédne, než ho ubezpečíš, že jsi v pořádku stejně jako tvá sestra, která bude mít dnes jen v hlavě asi docela chaos, ale Robert bude jen jedním ze zrnek písku, které tuhle bouři způsobily.

„To jsem rád…“ Vydechne William s jistou známkou úlevy, ale nevypadá, že by to byl schopen jen tak hodit za hlavu. „Na druhou stranu to jistě nebyla jen tak společenská návštěva. Stejně jako taková nebyla ani ta jeho poslední na jaře, že?“ Poskočí mu obočí o kousek nahoru a dá ti prostor mu na to odpovědět. Doplníš tedy alespoň zhruba, o co šlo. Těch pár pochopitelných hrozeb i situaci, ve které se ti jeho jednání zdá pochopitelné. Mezi Williamovým obočím se na kořenu nosu opět vykreslí při těch slovech vráska, jak jej nakrčí, ale nechává tě pokračovat. Je patrné, že se mu tohle vysvětlení ale příliš nelíbilo nebo spíše jeho obsah.

„Dvacátá první? Kde jsi… Ah, Barlow.“ Odtuší sám William a jen nespokojeně mlaskne. „Pět dnů zpátky? Hmm, ne přiznám se, že nevím, proč zrovna tehdy měli pohotovost. V poslední době je to docela časté a o jejich činnosti dostávám souhrnné zprávy jednou za týden, pokud se nestane něco významnějšího, co vyžaduje mou přímou pozornost. Tohle jsou záležitosti spadající pod jurisdikci tajné policie. Ano, my jako Rada jsme nad nimi, ale nedozorujeme přímo, co se tam děje a neplánujeme jejich samotné aktivity. Tohle spadá pod velitele a… Hmm, mohu se zeptat kapitánky Kensley, pokud je to skutečně tak důležité.“ Domluví věcným tónem. „Nemluvě o tom, že tyhle informace a samotná existence dvacáté první je tajná informace. Jen tak pro pořádek. Bude lepší to vysvětlit nějak rozumně i sestře, pokud to ví.“ Dodá jakoby jen tak mezi slovy, aniž by se však tvářil nějak pohoršeně, že s touto tajnou informací za ním přišly dvě náctileté dívky.

„A čím přesně vám vyhrožoval?“ Všimneš si, jak nepatrně semkne rty, ale jinak se jeho výraz nezmění, jen ten úsměv, kterým tě vítal, zase zmizel. „Zajisté, můžete zůstat. Pokojů tu máme dost. To nebude problém. Můžu nechat poslat své lidi pro vaše věci v… hotelu? Kterém? Nebo si je raději vyzvednete samy? Samozřejmě za doprovodu ozbrojené eskorty.“ Pokývne souhlasně hlavou, jako kdyby nešlo o nic zvláštního. Priscilla by díky tomu dnes jistě měla další šílený zážitek, ale rozhodnutí je čistě na tobě.

„Ale ještě si mi neřekla, proč vás vyhledal? Respektive, co chtěl?“ Udělá William krok blíž k tobě tak, že musí o něco sklonit hlavu, aby ti viděl do tváře. Přeci jen je o poznání vyšší než ty.

„Takže říkáš, že máš jistou teorii… Hmm, rád si ji vyslechnu, Vero.“ Zarezonuje kolem tebe pomalu za sebou těch několik slov jeho nízko položeným hlasem, zatímco William na tebe upře pohled s jistým očekáváním. Ne, nevidíš v těch modrošedých očích žádný záblesk zlata. Nic, co by nasvědčovalo tomu, že by se snad snažil vyčíst cokoliv uložené hlouběji, než by si byla ochotná prozradit. A že teď s tím, jaký máš díky Elijovi chaos v hlavě, za to můžeš být opravdu vděčná.

♫♪♪♫

„Ocenila bych, kdyby se to nestalo zrovna mě… Bez některých životních zkušeností bych se obešla,“ spíše zamumlám než cokoliv jiného. Noah se ničím z toho, co ze mne tak neuváženě padá díky všem těm sklenkám koňaku, nenechá viditelně rozhodit. Vlastně nepochybuji, že se musel během své služby setkat už s horšími monstry skrytými za lidskou tváří. Fernsby byl to moje, ale kdo ví, zda patřil mezi to nejhorší, co může Jeruzalém nabídnout. Bojím se… Bojím se že ne.

A ještě horší pocit mám představy, že… Že bych ho po pár měsících na té půdě dost možná jako psychopata neviděla. Do teď… Stále si pamatuji, jak snadné pro něj v sanatoriu bylo přimět mě, abych se mu chtěla zavděčit. Abych se už nemusela vracet do té tmy, mohla se dobře najíst… Kolik hodin jsem strávila zíráním na dveře, v horečce a s drásavým kašlem a nepřála jsem si nic jiného, než abych od něj dostala další šanci? Šanci napravit to, usmířit si ho, aby mě tam nenechal umřít.

Potřesu hlavou a promnu si mezi prsty kořen nosu. Je děsivé, jak snadno se některé věci vracejí…

„Ne, neuděláme, ale s tím jsem smířená,“ přitakám. I kdyby došlo k okamžitému stažení knih z prodeje, tak to nemění nic na tom, kolik jich už musí kolovat mezi lidmi. Navíc by se tím ty knihy mohly stát o to více žádané, protože by náhle získaly na hodnotě. „Hm… Teď vyšla Dvakrát pohřbená nevěsta, takže ještě čtyři,“ rychle si to v duchu spočítám.

Vzápětí se tak trochu zarazím, když mi Noah tak nečekaně nabídne… No, nejsem si jistá, co přesně myslí „ostřejším přístupem“, ale za to se přistihnu, že o tom chvíli vážně přemýšlím a nepřipadá mi to jako špatný nápad.

„Taky jsem se k tomu snažila přistupovat ve vší slušnosti. Ale jediné, čeho jsem tím dosáhla, byla nevyžádaná rada a oznámení, že si mám Penfielda najít sama. A to jsem ji i ujistila, že jediné, co chci, jsou moje rukopisy,“ přimhouřím oči. „No… Cokoliv, co ji přinutí ti dát o tom člověku všechny informace, co má. Pokud by si i sama došla k názoru, že by nebylo od věci pozastavit náklad další knihy…“ pokrčím rameny a ani na okamžik tu ženu nelituji, že ji kvůli mně čeká poněkud nepříjemná návštěva.

Nicméně poté konečně dojde na důvod vysvětlení Noahových starostí a těch nenápadných poznámek na téma mé ozbrojenosti a jak je to dobře. Stačí jen pár slov a mé podezření se potvrdí. Tak skutečně… Ztracení. Kdykoliv na ně myslím… Mám z toho zvláštní pocit kolem žaludku. Všemi těmi příšernými vzpomínkami na jakákoliv setkání s nimi se nyní proplétá šedivá krajina bez života a ta jedna jediná jasná myšlenka. Nebo snad vjem soustředěný do pár slov? Nebylo to vždy takové…

Noah se napije jen symbolicky, ovšem já si loknu pořádně. Vzápětí i svraštím obočí. Dvacátá první…? Noah můj tázavý výraz zachytí a rovnou mi to osvětlí. „Ah. Takhle. To… Dává smysl…“ řeknu opatrně. Jednotka z dalších jako já. Kolik jich asi je? Znám je?

„Muselo to být strašné,“ šeptnu tiše a myšlenkami jsem na okamžik vzdálená stovky let odsud. Taky jsem velela jednotce. A přišla jsem o všechny z nich… Co když je někdo z nich i u Jeruzalémské dvacáté první? Probudil se Suriel? Ani bych se nedivila, kdyby mi to kterýkoliv z nich vyčítal. Měla jsem… Měla jsem předpokládat, že to celé bude past a…

… Noah na mě stále mluví. Ostře se nadechnu a raději se soustředím na to, co mi říká. I když zrovna optimistické to taky není. „Možná je důvod, proč se to děje jen na území města a nedojde k tomu nikde jinde…“ To je spíše bláhové přání, ale… Ale stejně to ve výsledku nic neznamená. „Vím, je to boj s větrnými mlýny,“ povzdechnu si. „Nakonec přijdou větší a na ty nebude stačit ani dvacátá první… Ti velcí nás zabíjeli, i když jsme byli v plné síle…“ povzdechnu si. Dokonce i samotný nebeský generál Kamael na ně vždy nestačil sám…

Tohle téma po pravdě velmi ráda opustím. A myslím, že Noah také.

„Hmm, ráno ti skutečně nezávidím,“ lehce se ušklíbnu a provokativně upiju ze sklenky. „Jedna z výhod Probuzení, zlomené kosti nebo bolehlav, tělo si poradí se vším,“ pousměji se. Veselý tón Noahova hlasu je něčím, čeho se okamžitě chytím. Dnes už bylo dost vážných témat. Myslím… Myslím, že oba potřebujeme aspoň na chvíli vydechnout a zkrátka se jen bavit. Já tedy netoužím po ničem jiném než všechno, co jsem se dnes dozvěděla, pustit z hlavy a nechat to prostě… Plynout…

„Co by to se mnou dělalo? Je mi dobře. Dokonce s každou další sklenkou lépe a lépe,“ prohlásím sebejistě. S ubývajícím alkoholem se mi rozhodně o některých věcech mluví dost dobře na to, aby mne nesvazovala úzkost a dokázala jsem se uvolnit. „Hah, co když ano? Samozřejmě pod odborným dohledem,“ koutky rtů se mi roztáhnou v šelmovský úsměv. „Navíc! Je nějaké pravidlo, že dámy nesmí pít whisky, burbon nebo koňak?“ povytáhnu obočí.

Vzápětí přimhouřím oči, když mne Noah drze vyzve k tomu, abych ukázala svůj jistý krok. Jako bych snad byla opilá! Jsem v náladě? Ano. Opilá? Zajisté ne. Jazyk se mi nemotá a moc dobře vím, co dělám. Ačkoliv je pravda, že v závěru večerů, kdy jsme s Alexem brali jednu z jeho karaf či lahví ztečí, jsem se více než ochotně nechávala do ložnice odnést či doprovodit. Hm.

„Takhle pochybovat o mých schopnostech… To bych si taky mohla vzít osobně, pane Bransone,“ s pohoršeným mlasknutím zavrtím hlavou. Nicméně to už sklenku odkládám a energicky se zvedám na nohy, abych mu dokázala, jak moc mě podcenil. Že by snad mohl mít pravdu si nepřipouštím ani na chvíli. Tedy… Je pravda, že ten prudký pohyb mi… Hm. Tedy. Zachytím se opěradla pohovky a jako by nic se narovnám. „Spokojený?“ vesele se ušklíbnu a s tím se i odvážím udělat pár kroků.

Delilah Blair Flanagan

„Hmm, nebylo by to poprvé a ani naposled, co někdo zromantizoval naprostého psychopata. Neptej se mě na to, proč to lidi dělají, ale… stává se to.“ Pokrčí Noah rameny poté, co domluvíš o Frensbym a jeho pozměněném alter egu v knihám pana Penfielda. Nevypadá to, že by ho tvůj popis jeho počínání nějak více rozhodil a vlastně se ani nevyptává na detaily. Dost možná během své kariéry slyšel a možná i viděl podobné a snad i horší osudy. Však prakticky každý rok se v novinách psalo o nějakém tajemném sériovém vrahovi, který rozséval strach v jeruzalémských ulicích. Někdy to byli jen sexuální a násilničtí devianti, ale vcelku často se tu stávalo, že se na scéně objevil i takový zločinec, jehož práce měla rituální a mystický podtext. Skoro jako kdyby to tohle město přitahovalo a popravdě… nebylo se čemu divit. Sama si cítila ten vliv tohoto místa. Ten jistý genius loci, co se vznášel mezi vysokými věžemi Zahrad stejně jako mezi namačkanými stavbami v chudinských čtvrtích. Tohle město dýchalo odkazem dávné minulosti a stačilo, aby se dotkl myslí lidí a začaly se dít věci.

„Ahh, no vypadá to, že s tím, co se už vydalo nic neuděláme.“ Povzdechne si věcně Noah. „Kolik toho ještě zbývá?“ Zeptá se pak s tázavým výrazem, ale více už to nerozpitvává. Ostatně pomoc ti nabídl a ty jsi ji přijala. To je samo o sobě dostatečný základ pro plánování dalšího dne.

„Koukám, že ta žena ti docela leží v žaludku. Chtěl jsem k tomu přistupovat ve vší slušnosti, ale jestli bych měl zvolit o něco ostřejší přístup…“ Nechá větu nedokončenou a jen se na tebe vyzývavě zahledí. Vypitý alkohol je patrný na vás obou a tohle lehkovážně jednání jen podtrhuje. Na druhou stranu je mnoho možností ostrého přístupu. Zvláště u tajné policie. Noah sice uměl působit jako veselý a šarmantní mladík, až sis musela čas od času připomínat, kým ve skutečnosti je, ale stačilo si jen vzpomenout na to, jak ti věcně bez zbytečných emocí vysvětloval plán na to, jak přepadnete a zabijete další z lidí patřící k bezpečnostním městským složkám. Tehdy měl k tomu srdečnému mladému muži daleko.

„Ehm, ano… Ztracení.“ Hlesne pak po chvíli zamyšlení Noah a jen se symbolicky na tohle téma napije. „Bohužel se situace zhoršuje. Zatím to nikdy nepřerostlo ve větší masakr, ale ztráty na straně civilního obyvatelstva se stupňují a nejenom na jejich straně. Dvacátá první nedávno přišla o jednoho z členů. Nepříjemné…“ Zádumčivě ztiší hlas, než se jeho oči setkají s tvým poněkud zmateným pohledem. „Jednotka složená z dalších jako ty. Bojovat proti neviditelné hrozbě se ani jinak pořádně nedá. Ale zároveň je takových lidí poskrovnu. Co tak vím, Rada investuje obrovské částky do hledání řešení zefektivnění boje, ale… Ale zatím můžeme být rádi, že se tohle děje jen na území tohoto města. Obávám se ale, že nám tiká čas… I dle toho, čeho jsem byl svědkem dříve. K něčemu se schyluje, Del… Sama to dobře víš.“ Vpíjí se chvíli ty zvláštně zlatavé oči do tvých, než uhne pohledem a jen se natáhne pro lahev koňaku, aby ji naklonil lehce na stranu a prohlédl si její obsah.

„Prý bolehlav. Je to kvalitní pití! Ale myslím, že ráno to budu ještě chvíli rozdýchávat. Je to pěkně silné, i když se to dobře pije.“ Uchechtne se vesele. „A neříkej, že to s tebou nic nedělá. Víc než půlka lahve je pryč a nevšiml sem si, že bys za mnou v tempu nějak zaostávala. Vlastně se na dámu držíš nezvykle dobře. Dokonce mám pocit, že máš skleničku náskok. Že ty si ten rok poctivě trénovala?“ Začne si tě pobaveně dobírat. „Jen prosím… Postavte se, vážená lady. Myslím, že se rád přesvědčím o tom, jak jistý máte krok.“ Odhalí zuby v širokém úsměvu, zatímco před tebe přeloží tak zákeřnou výzvu.  

♬♬♬

Vera De Lacey

Vévoda se uvítá s tvou sestrou, ale ty si na takovéto formálnosti nepotrpíš, ani si nepodáte ruku a jen na sebe zdvořile pokývnete. Stačí náznak pukrlete a jeho úklony, aby bylo všem náležitostem učiněno zadost. Však tu není nikdo, kdo by na vás hleděl skrz prsty. Jen Priscilla, která ale vypadá většinu dnešního dne zaskočeně a překvapeně. Není se ale čemu divit. Z malého rodinného výletu se hned první den stalo něco jiného. Něco mnohem více… intenzivního.

„Ehm, ale jistě. Počkám. Bez obav.“ Věnuje ti nervózní pousmání, zatímco vévodovo obočí jen drobně poskočí nahoru k linii vlasů, ale nic dalšího nedodává. „V tom případě nás omluvte, lady Davenport.“ Pronese k ní tím typicky hlubokým hlasem, než ti pokyne směrem po jedné z cest, jež se vinou rozlehlou oranžérii.

Chvíli jdete vedle sebe, tiše, než se vám výhled na Priscillu sedící u stolečku ztratí v bujné zeleni místní flóry. „Vero, jak vážné to je?“ Promluví náhle zčistajasna William a všimneš si soustředěného pohledu, který k tobě zalétne. „Byl to skutečně on? A… Vše v pořádku?“ Sklouznou po tobě jeho oči, ve kterých se na chvíli zableskne starost.

Pomalu dojdete k jednomu z jezírek, kam chtěla Priscilla tak neuváženě házet drobky ze zbylých sendvičů. I tentokrát se mezi listy leknínů a dalších vodních rostlin začnou proplétat ohnivě zbarvená rybí tělíčka s hladinu sem tam zčeří, jak se prosmýknou až u ní. William k nim na chvíli sklopí pohled a koutek rtů mu skoro neznatelně povyskočí. Víš, že tyhle klidné části oranžérie měl rád. Ostatně na pozorování podobných scenérií bylo něco skoro až hypnotického.

Teď však ale vydrží plavající rybky sledovat jen chvíli, než se otočí opět na tebe. „Mám teď k dobru několik hodin. Rozpočtové jednání, kde bych teď měl být přítomen, jsem zrušil a přesunul na další týden. Můžeš mi tedy říct, o co přesně šlo… Když už se dějí tak závažné věci.“ Pokývne hlavou.

„Ale i tak je to nečekaná návštěva.“ Přeci jen se pousměje a z jeho jednání vymizí ta typická strohost, na kterou je u něj již většina lidí zvyklá a jinak vévodu Essingtona nezná. Přesto ty si měla možnost vidět i některé jeho osobnější stránky a skutečně i muž jako on měl překvapivě i smysl pro humor, jakkoliv někdy suchý.

I já slyšela spoustu drbů či historek, které se šířily šeptem o tom, kdo v čí náruči hledá štěstí, ale nikdy jsem mezi takové ženy nepatřila a ani mě z toho nikdo nemohl podezírat. Zrovna mě! Snad o to více bouřlivěji reaguji, když se pokládám do překotného vysvětlování toho, jak se věci mají doopravdy. V životě jsem udělala spoustu věcí, za které bych stydím – nebo bych se aspoň trochu rdít měla – ale tohle mezi ně rozhodně nepatří.

„Knihy. Je to celá série, napsala jsem toho… Opravdu hodně,“ vypadne ze mne poněkud nešťastně. „A chápeš to správně. A proč… Já nevím. Nechápu, jak si to mohl někdo přečíst a říct si, že by to byl dobrý nápad. Vždyť tu mluvíme o člověku, který si užíval strach druhých a neváhal zapálit dům a zabít tak klidně každého v tom domě jen proto, aby mě dostal na ulici a mohl unést. Víš, kolikrát mi řekl, abych byla hodná Angela a zvykla si na to, že už nikoho jiného v životě krom něho neuvidím? Kolikrát mě ujistil, že si dá pozor, abych mu vydržela aspoň pár měsíců? A teď si polovina Jeruzaléma čte o tom, jaký šarmantní zloduch to byl a ukradl si srdce hlavní hrdinky?“ opět se rozohním. Alkohol dělá své. „Dobře, polovina ne, ale rozhodně se jedná o hodně oblíbený a prodávaný titul, který hltá minimálně každý třetí manželka v Zahradách a lepších čtvrtí, co nemá na to, aby si hledala své štěstí s účetním jejího manžela,“ odfrknu tiše.

Strategicky už nedodávám, že v minulém životě bych byla jednou z těch manželek i já.

Důrazně zavrtím hlavou. „Ne, nezměnil. Dokonce tam nechal i moje jméno, Angela. To, že kosmeticky pozměnil pár dalších jmen a vymyslel si vlastní scény i situace rozhodně nepomohlo tomu, aby se v tom nepoznal každý, o kom jsem tam psala. A jestli se to dostalo do rukou nějakých Probuzených, tak nebeského generála pozná snad každý, a že jeho pobočnice byla Dumah taky nebylo zrovna žádným tajemstvím,“ zamračím se. Na rozdíl od všeho dalšího. Tohle celé je prostě… Nešťastné, ačkoliv zrovna tato věc mě trápí ze všech nejméně. Aspoň nyní.

Nicméně Noah mě k mé úlevě ujistí, že mi věří a… Kývnu hlavou a nejistě se pousměji, když se ke mně natáhne, aby mne ujistil nejen slovy, ale i gestem. Jeho dlaň přes oblečení nehřeje zdaleka tak jako ta Alexova, ale přiměje mě to vydechnout a trochu zklidnit všechny ty rozjitřené myšlenky. K tomu nakonec pomůže i Noahova více než štědrá nabídka. Moc dobře vím, že by to pro mě nemusel dělat – má svých starostí i práce více než dost a kdo ví, od čeho důležitého ho zdržím. Měla bych se naopak postarat, aby pro něj bylo prioritou dostat Alexe z vazby namísto řešení mých malicherných problémů ale… Asi jsem sobec, ale uleví se mi. Přesto…

„Ano, dokončila jsem tvůj úkol, ale měla jsem k tomu svoje důvody. Nemluvě o tom, jak a za jakou cenu jsem ho dokončila. Nechci, aby sis myslel, že mi něco dlužíš,“ zavrtím hlavou. „Ale pokud… Pokud si můžeš najít čas na to mi s tím pomoci, tak budu ráda. Zvláště, když to bude znamenat smazat té hrozné ženské ten samolibý úsměv z tváře,“ dodám tak trochu… Potměšile. Přišla jsem za ní se slušnou žádostí! A varovala jsem ji? Varovala.

Vlastně mě překvapí, když mi Noah nabídne hned zítřejší odpoledne. Opravdu jsem nečekala, že to půjde tak rychle. Vlastně mi tím Noah vrátí zpátky dobrou náladu a já se dokonce i pobaveně pousměji. „Hm, chceš mi říct, že po tom všem, co jsi zažil… Stále trpíš na ranní bolehlav?“ poznamenám. „Zítřejší odpoledne zní dobře. I ta druhá hodina,“ souhlasím bez přemýšlení, stejně nemám na následující dny žádný pevný program vyjma vyčkávání Alexova návratu a dražby.

„Hm…“ zamyšleně nakrčím nos, když mě Noah postaví před nečekané dilema. „Klidně jako dnes. Koňmo. Recepční jsem už stejně pohoršila tím, jak jsem vyrazila dnes večer ven a pak… Kočár mi díky přivítání tvé přítelkyně kapitánky Mallory už nepřipadá jako zrovna bezpečný dopravní prostředek,“ lehce se ušklíbnu. „Případně si můžu půjčit koně ve stájích tady kousek, ať ti tím nepřidělávám starosti… Stejně jsem tam už kvůli tomu byla a zamluvila si jednoho na den dražby,“ nabídnu mu. Problém to pro mě skutečně není.

A když dojde řeč na další plány… Moc dobře si všimnu, jak Noah opět zvážní. Rudá barva rozpaků a studu se z mých tváří už vytratila, ačkoliv přeci jen stále cítím jistou horkost. Shrnu si pramen vlasů za ucho a natáhnu se po láhvi koňaku, ve které už značně klesla hladina a doleji si. Tentokrát si musím už počínat opatrně a soustředit se na to, ale ani to mi v tom nezabrání.

„Vlastně jsem na zítřek měla v plánu jen zjistit, jak se dostanu na Grove road a zpátky, abych pak zbytečně nebloudila a… A také bych se chtěla jet podívat na hřbitov, na Rosehill. Je ostuda, že jsem se ještě nebyla podívat na to, jak mi to tam zařídili. A položit tam květiny pro sestru Bellovovou…“ poslední větu dodám o poznání tišeji a upiju ze sklenky.

Kolikátá už je? Vlastně… Začíná mi to být jedno…

„O co vlastně jde, Noahu? To kvůli bránám a Ztraceným? Nebo se v Jeruzalému děje i něco dalšího? Tohle už je podruhé, co něco takového naznačuješ…“ výmluvně prsty levé ruky poklepu o pouzdro s revolverem, co mám u pasu a nakloním hlavu ke straně.

Delilah Blair Flanagan

Noah se směsicí překvapení a snad i jistého pobavení sleduje to, jak celá rudneš a překotně vysvětluješ, jak se věci ve skutečnosti mají. Ne, nikdy nebyl žádný mladý účetní ani Fernsby neměl zájem o takové věci, natož tak ty!

„Dobře, dobře, Del. Rozumím. Taky mi úplně nesedělo to, že by si zrovna ty tyhle věci psala… I když už jsem slyšel dost příběhu ze Zahrad, kde figuroval nejenom nadějný účetní, takže bych se ani až tak nedivil, i kdyby to tak bylo. Lidé dělají různé věci, aby se v životě nenudili a cítili se více… hmm, šťastní?“ Dodá pomalu a snad i lehce smířlivě, aby tě uklidnil.

„Fernsby? O tom jsi mi říkala tehdy v lese. Byl to ten, který ti prováděl všechny ty věci v tom sanatoriu, že… I o něm je ta kniha?“ Podiví se upřímně Noah, kterému se evidentně nedonesly ty nejpikantnější části. „Počkat, takže jestli tomu dobře rozumím, tohle vylepšení někdo provedl i s touto částí? Ale… proč? To nechápu. Kdo by tohle četl?“ Svraštěné Noahovo obočí jen dokreslí jeho zmatený a nechápavý výraz. Proč by někomu přišlo něco takového čtivé a romantické? To byla skutečně dobrá otázka. Avšak dle popularity knih se takoví lidé našli a nebylo jich málo.

„Hmm, ale chápu tedy dobře, že to ten Penfield nezměnil dostatečně na to, aby ses v tom stále nenašla, že?“ Poukáže na zjevné. Snad kdyby to bylo pozměněné natolik, že by v tom starou Delilah nebo i Dumah někdo hledal jen s obtížemi, nebylo by to tak nepříjemné. Takto to ale bylo stále až příliš podobné pravdivým událostem a žijícím osobám.

„Del, v pořádku. Nic si o tobě nemyslím.“ Ucítíš na svém rameni konejšivý stisk jeho dlaně „Navíc, jsem jen něco málo zaslechl o tom, co je v těch knihách. Ani jsem si to s tebou nespojil. Pro mě za mě to můžou být kdo ví jaké povídačky, ale já tě znám, Del… Tedy… Ne dokonale, ale troufnu si říct, že víc než většina jiných.“ Pousměje se mírně.

„A jestli je to pro tebe tak důležité, stále ti dlužím za to, že si dokončila můj úkol. Tehdy před rokem. Tak proč bych ti nepomohl tentokrát s tvým. A není to jen tím, že dohledávat toho, kdo se ti tehdy před rokem postaral o zavazadla, by bylo mnohem těžší, než zatlačit na nějakou majitelku nakladatelství.“ Věnuje ti pobavený úšklebek, než se krátce zamyslí.

„Některé věci si přeorganizuji… Je teď trochu divoká doba, ale to se výhledově nezmění, takže s tím nic nenadělám. Co bys řekla na zítřejší odpoledne, hmm?“ Nakrčí rty a natáhne se opět po sklence. „Dopoledne budu potřebovat na zajištění nejurgentnějších věcí a ehmm jistou rekonvalescenci.“ Dodá krátce, než upije jakoby nic ze sklenky s koňakem.

„Zítra kolem… Druhé hodiny? Šlo by to? Můžu tě vyzvednout. Jen si tentokrát řekni, jestli neoceníš spíše drožku.“ Nechá už na tobě výběr dopravního prostředku. Některé možnosti jsou sice praktičtější, avšak o poznání méně reprezentativní. Na druhou stranu, s Noahem asi na reprezentativnost příliš sázet nebudete.

„Doufám tedy, že si neměla jiné plány… Pak bychom to museli odložit až na další den. Hmm, a co vlastně plánuješ, když ses vrátila po roce zpátky domů? Operu, divadlo, procházky v parku? Snad jen… Byl bych opatrný Del. V Novém Jeruzalémě už není bezpečno. Ne od jisté doby.“ Přeci jen opět zvážní. „Rozhodně je dobře, že si s sebou bereš zbraň.“

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Posadíš se na jednu z kovových židliček a dáš se do psaní. Dopis to není dlouhý. V porovnání s traktáty, které si s Williamem čas od času vyměňuje se zdá opravdu jen jako výkřik do tmy. Avšak jeho sdělení je dostatečně závažné na to, aby alespoň jeho čtenář povytáhl obočí. Priscilla stojí nedaleko a rozhlíží se fascinovaně po vašem okolí. Ne, nevydala se sama na vlastní pěst objevovat kouzelná zákoutí místní oranžérie. Už tak vypadala, že tento den zažila tolik nových věcí, že jí vystačí na pár dalších měsíců.

Dopis vložíš do obálky a předáš služebnictvu s jistotou podobnou té paní domu. „Jistě, lady. Bude předám jeho výsosti po jednání.“ Ukloní se krátce jeden z mužů a dopis si od tebe převezme.

„Hmm, sendviče a čaj budou stačit. Bohatě. Děkuji.“ Dodá pak stále nesměle Priscilla, na které skončil výběr vašeho občerstvení. Těžko říct, zda je tímto novým prostředím tak zaskočená a nebo zda z ní stále mluví ještě ty tři dortíky. Každopádně nemusíte až tak dlouho čekat a brzy vám na stole v oranžérii přistane výběr sendvičů, čajová konvice s černým čajem a dvojice porcelánových šálků. Každý kousek porcelánu vypadá velice delikátně, a to nemluvě o tom samotném jídle na nich.

Najíte se a dopřejete si čaj příjemně vonící bergamotem, který se do tohoto prostředí až zvláštním způsobem hodí.

„Ty jsi tu už byla že?“ Promluví na tebe Priscilla mezi sousty. „Jak to, že jsi nám nikdy nevyprávěla, co všechno tady vévoda má?! Vždyť tohle… to by mě nikdy nenapadlo, že může mít někdo jen tak postavené u domu. Tedy… zámku.“ Ztlumí hlas, když k tobě naléhavě šeptá, ačkoliv jedinými viditelnými svědky vašeho oběda jsou pouze barevní ptáčci, kteří poskakuji mezi listy a vydávají zvuky, které už samy o sobě znějí tak exoticky.

„A půjdeme se pak projít? Budu ráda, když mi to tu ukážeš. Asi budeme mít ještě chvíli čas.“ Usměje se na tebe Prissy a tak se společně vydáte projít si ve volném čase oranžérii. Je to skutečně prostorná budova, kterou projít docela trvá. Míjíte palmy, keře s velkými dužnatými listy i květy, které vypadají jako kdyby je snad přední jeruzalémští cukráři vymodelovali z marcipánu a podobně opojně i voní, jak neopomene poznamenat Priscilla.

Ta se nakonec asi nejvíce času zdrží u velké nádrže se zlatými kapry, kteří se míhají pod rozčeřenou hladinou a jsi to právě ty, kdo musí sestru umravňovat v tom, že házet kousky zbylých sendvičů místním rybám není skutečně vhodný nápad. I když by to jistě ocenily.

A tak čas běží. Naštěstí pro tebe je tu stále na co koukat, a především tu máš svou sestru, která ti dělá nakonec i vcelku hovornou společnost. Tedy, když si myslí, že se nikdo nekouká. Všimla sis už, že je z místního služebnictva, které působí skutečně někdy jako sochy, poněkud nesvá.

Zrovna sedíte opět u stolku se židlemi a dopíjíte zbytky už poněkud vlažného čaje, když vás vyruší známý hlas.

„Dobrý den, dámy. Nečekal jsem takovou vzácnou návštěvu už dnes.“ Po vysypané cestičce vinoucí se mezi bujnou zelení k vám přichází známá postava vévody. Je oblečený v černém padnoucím obleku a zvlněné černé vlasy má na straně opět sčesané dozadu, ačkoliv sama víš, že mu nikdy dlouho takto přísně upravené nevydrží. Jen jeho tvář je stále zvláštně porcelánově pobledlá, ale to už dost možná k němu patří. Vlastně si ho za ten rok nikdy neviděla, když by měl tu zdravou barvu. Dojde k vám jistým krokem, než mezi vámi jeho oči rychlým pohybem kmitnou.

„Chvíli jsem si myslel, že jsem si popletl den. A teď už i počty.“ Povytáhne drobně obočí, než Priscilla udělá trochu překotně pukrle a nabídne mu dle zvyklostí ruku snad jako kdybyste byly na nějakém plese.

„Vaše výsosti.“ Klopí zrak k zemi, zatímco se William po kratičkém zaváhání skloní, aby ji symbolicky políbil. „Lady Davenport… Těší mě, že jste mě dnes také navštívila v doprovodu své sestry. Je to jistě… překvapení.“ Pokývne hlavou a otočí se na tebe. Snad kdyby si chtěla pokračovat v tomto formálním vítání se, ačkoliv to nebylo něco, na co by si William zrovna potrpěl, pokud jste nebyli pod drobnohledem společnosti.