Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

Dnešní večer je jako na houpačce a nebude jen tím, že se ten houpavý pocit zničehonic dostavuje i když výrazněji pohneš hlavou, zatímco bezpečně sedíš na měkce čalouněné pohovce. Ta chvíle s Noahem byla… celá špatně. A i když vzpomínky na ni jsou jistým způsobem i lákavé, je to o to horší. Naštěstí Noah není někdo, komu by to jasné naznačení nestačilo a snad by se i rozhodl využít více než příznivé situace. Přeci jen alkohol, zamčené dveře a nikým nerušené soukromí pronajatého salónku svádí k všemožným nápadům. Zcela jistě tato místa zažila svůj podíl scén, které jakoby vypadly z pera pana Penfielda.

Ovšem ne dnes. Ne teď. Noah se snaží chovat jako kdyby se nic z toho mezi vámi nestalo a snad ti to i usnadňuje, ale je to jen kapka v moři. Rozhodně to neřeší pocit viny z tak neuváženého činu.

„Tak, ze schodů je to snadné… Divila by ses jak. U koní už budu muset být vynalézavější.“ Prohodí Noah jakoby nic, oplatíc ti úšklebek, zatímco se už chystá k odchodu. „Voda… dobře. Hmm, na téhle úvaze něco bude.“ Pousměje se mile Noah, než vykročí dveřmi ven a nechá tě samotnou s vlastními rozpaky.

Ten moment na to utřídit si myšlenky, není nakonec vůbec milosrdný. Spíše naopak. Snad jen díky alkoholovému oparu to na tebe nedopadá vše v plné váze a zdá se to prostší, než kdyby to bylo vystaveno ostrému hodnocení střízlivé Delilah. Prostě někdy věci nevyjdou úplně tak, jak by si jeden představoval. Třeba tvůj manžel… Nebo Alexander… Ne, tohle by si jistě ani jeden z nich nepředstavoval. Přesto je vše zvláštně protichůdné. I takto, když už je vlastně po všem. Nedá se říct, že by to byly špatné vzpomínky, naopak, a to věci už vůbec neusnadňuje.

Když se rukou praštíš o desku stolu zaznamenáš to až s lehkým zpožděním a místo bolesti se dostaví jen neurčité zabrnění. Připomínka toho, že si toho dnes skutečně vypila dost. V tuhle chvíli by tě Alexander už zcela jistě doprovodil do postele, aby… Ne, tohle skutečně není snadný večer.

Ani pořádně nevíš, kolik uběhlo času. V tomto stavu a bez hodinek se to špatně sleduje. Avšak zaklepání na dveře, po kterém se snad i trochu váhavě otevřou jasně naznačí, že je tvůj doprovod zpátky. Noah nese tentokrát prostě v ruce karafu s vodou a v druhé můžeš si všimnout, že drží větší hrnek, z kterého se kouří. V černých vlasech se zableskne ještě pár neroztátých bělostných vloček, stejně jako je z něj cítit slabá vůně páleného tabáku.

Vera De Lacey

Stojíte uprostřed exotické zeleně a na větvích nedaleko vás posedává dvojice podobně zelených papoušků, kteří sem tam melodicky zapískají a jinak po vás zvědavě pokukují korálkovýma černýma očima. William ale nevypadá, že by ho místní fauna nějak zajímala. Naopak, čím víc toho říkáš, tím více se mračí. To o výhrůžkách, zlosti i zoufalství. Mohla ses jen domnívat, jak se Robert v takové situaci cítil, ale dost napovědělo jeho nezvyklé chování, i když se to jistě snažil i tak alespoň částečně skrýt. Naproti tomu vévoda vnímal tu méně pozitivní stránku toho všeho. Tu méně nostalgickou a více praktickou. Bylo to vidět na jeho soustředěném pohledu, kterým tě pozoroval.

„Počkat, jaký večerní program, Vero? Je to moudré?“ Ozve se jeho hlas, jenž působí klidně, avšak tichou notičku napětí v něm už se svou praxí zachytíš. „Pošlu s tebou někoho na hotel, pokud se tam budeš chtít vrátit sama pro věci. Pan Barlow by si mohl rozmyslet své plány a… ne nemá smysl to riskovat. Ne, takto zbytečně.“ Potřese hlavou a zní již rozhodnutý. Alespoň tedy, že nebude problém, abys zde se svou sestrou našla útočiště do doby než… Něž co? Když si teď viděla, jak na tebe William vážně hledí, začínaly se plány na prosté procházky podzimním Jeruzalémem se sestrou zdát vzdálené podobně jako jarní počasí.

Místo dalších slov položíš svou ruku na jeho, aby William jen o něco silněji semkl rty a jeho dlaň na chvíli spočinula na hřbetě tvé ruky, než jej opět pustíš a on opět svěsí paži zpátky poděl těla.

„Víš, že… Ale ne, pokračuj.“ Mlaskne nespokojeně, když ti hned na to skočí do začátku tvého dalšího vyprávění.  A ty se tak rozpovídáš. O teorii, která není až tolik tvá jako spíše Robertova. Ne, neřekneš to jméno. Snad z pověrčivosti nebo jiných důvodů. Ani jedno z mnoha, kterými byl někdy zván. Přesto si můžeš být jistá, že William velmi rychle pochopí, o kom, že to mluvíš. To, jak bezděčně sevře ruku v pěst. Nenápadné ale doslovné gesto. Ne, viditelně ani po tom skoro roce v něm nenašel nějaké zalíbení.

„Takže Barlow hledá…“ William se v půli věty zarazí a zaváhá. „Svého přítele, který před pěti dny zmizel.“ Přistoupí bez výzev na tvou menší hru a nebo snad vyhýbání se jistým nepříjemným faktům. „A myslí si, že já s tím mám něco společného… Hmmh, sebestředný blázen.“ Odfrkne si pohrdlivě vévoda.

„Ne, Vero, netuším, co se mu stalo. Ani jsem do této chvíle nevěděl, že je snad pohřešovaný. Ten člověk poslední měsíce prostě… neexistoval. Podobně jako roky před tím. Neměl jsem důvod… A ani potřebu plýtvat prostředky na to, abych jej snad zadržel. Máme tu jiné a větší problémy, než je jeden zahořklý mladík.“ Pronese s ledovým klidem snad jako kdyby to mělo být něco zcela jasného.

„A Barlow si evidentně nevidí na špičku nosu, když si myslí, že mám zapotřebí se starat o ty dva. S Astleym… Granvillem jsem mluvil ze začátku tohoto roku. Osobně. Kdybych ho chtěl zajmout nebo snad zabít, udělám to tehdy.“ Pronese s neochvějnou jistotou, ačkoliv faktem stále zůstává, že Elijah byl reinkarnovaný serafín. S nimi to nikdy nebylo tak snadné. Zvláště ne se samotným Luciferem.

„Předám ale tyhle informace tajným. Bude lepší, když se na to podívají naši lidé za nás… Bude dobré zjistit, jestli je mrtvý nebo jaký osud ho potkal. Z vícerodůvodů.“ Nakrčí čelo, než ještě doplníš Robertovu připomínku o Luciferově odkazu. „Barlow rád zveličuje. Pro nás není žádný rozdíl v tom, jestli je nositel Luciferova odkazu mrtvý a nebo živý, ale nedosažitelný. Vyjde to takto nastejno… Samozřejmě, by to jisté věci mohlo výhledově zkomplikovat, ale to by hrozilo, i kdyby věci byly obráceně… Hmmmh.“ Promne si prsty zamyšleně bradu a s výdechem zavře na chvíli oči, zatímco párek papoušků přeletí na bližší větev, aby využili momentu ticha a zašvitořili.

„Máš se s ním setkat?“ Střelí po tobě vévoda pohledem, po kterém i tobě naskočí husí kůže na zátylku, ale víš, že to není mířeno proti tobě, jen to jisté negativní rozpoložení se začíná promítat do Williamova jednání. „Není to moudré… To jistě sama víš.“ Semkne rty. „Ale i tak tam chceš jít. Je mi to jasné. Už tě trochu znám.“ Pronese o poznání měkčeji a jen mírně pokrčí rameny. „Dobře, můžu tě doprovodit. Zařídím si to. Je už ostatně jedno, jestli tam budu přímo já nebo s tebou pošlu slečnu Kensley s jištěním. Nadšený zcela jistě nebude, ale nic jiného mu nebude zbývat. Tady tahá za kratší konec on.“

♫♪♪♫

Vydechnu Noahovo jméno do jeho vlastních rtů a tvář natočím lehce ke straně dříve, než se stačí přitisknou zpátky k těm mým a ukrojit další kus mé vůle tohle celé… Zastavit… Nejsem si jistá, jestli bych se zvládla odtáhnout i podruhé, zvláště když se mně Noah stále dotýká. Je to příjemné. Až příliš příjemné. A jedna má část to chce, opravdu… Opravdu moc to chce. Ale zároveň to je špatné. Nemohla bych… Kamael… Alex… Doslova se topím v rozpacích a pocitu viny, který se do mne zakousne a už nepustí.

V první chvíli ani nedokáži Noahovi jeho pohled opětovat. O to více, když mnou projede vlna úlevy i zklamání, když se jeho ruce přesunou tak, aby mne opravdu jen držel.

„Ne... Ne, neomlouvej se, prosím... Bylo… Bylo to pěkné,“ šeptnu a tváře mi doslova hoří. Nechci po něm, aby se mi omlouval. Za cokoliv. Je to… Byla jsem to já? Vždyť jsem udělala všechno to, před čím mne vždy varovala matka i kterákoliv z guvernantek, které prošly naším domem. Vyrazila jsem večer sama s jiným mužem, oblečená frivolně v kalhotách, ani spodní korzet jsem si nevzala… A pak s ním zůstala zavřená sama v místnosti, kterou jsem sama nakázala zamknout a… A kolik jsem toho vypila? Jak bych ho mohla z čehokoliv vinit? Jako bych mu řekla jedno velké „ano“ hned z kraje večera. Měla bych… Měla bych se omluvit já jemu. A děkovat za to, že je Noah… Gentleman. Hanbou bych se v tu chvíli nejraději propadla aspoň o dvě patra níže.

Nijak neodporuji, když mne vmanévruje zpátky na pohovku a pomůže mi se bez další nehody posadit zpátky do bezpečné rudého čalounění. „Děkuji,“ rozpačitě se pousměji, když si sedám. Trochu se mi z toho všeho točí hlava. Se stále přetrvávajícím pocitem viny se lehce nahrbím a zády zaklesnu do opěradla, po kterém sjedu o něco níže, zatímco dlouze vydechnu. Ten zvuk se takřka protkne s Noahovým povzdechem. Naštěstí je to on, kdo nedovolí tichu, aby mezi nás vstoupilo a slovy se nedá popsat, jak moc vděčná mu za to v tu chvíli jsem. Snad jen… Byl jsem poučen. Tváře mi opět zahoří studem. Neujde mi ani, že se Noah raději posadil o něco… Dál.

„Já se dnes raději o nic nesázím, měl bys to vítězství moc lehké…“ odkašlu si, a zatímco mluvím, tak se přeci jen trochu uvolním. „Na rozdíl od úkolu, jak mě dostat ze schodů. Eh… Nebo na koně,“ přeci jen se lehce ušklíbnu.

Vzápětí krátce kývnu hlavou. „Voda zní vážně dobře…“ souhlasím s ním. „Raději… Raději ne. Už předtím jsem měla strach, že ten tác vysypeš…“ naznačím ve snaze přispět k odlehčení atmosféry držící se v salonku. To už se Noah zvedá a rozhodně u toho nevypadá jako zkraje večera. I když na rozdíl ode mne se udrží na vlastních nohách bez pomoci, což je pro mne v tuhle chvíli obdivuhodný výkon.

„Dobře,“ hlesnu namísto rozloučení a vyprovodím ho pohledem ven ze salónku. Jeho silueta se mi na okamžik ztratí v záplavě mžitek, které se mi podaří až po chvíli rozehnat. Dokonce ještě chvíli poté, co zmizí v chodbě, se pohledem vpíjím do lakovaného dřeva zavřených dveří. Jako na povel mne obklopí ticho, které přeruší až mé tiché zaúpění, se kterým schovám tvář v dlaních.

„Vážně, Del?“ zamumlám nešťastně. „Je na světě vůbec něco, co bys… Nezkazila?“ pokračuji tím tichým vyčítavým hlasem vůči mne samé. Tohle přesně by mi řekl Barth. A měl by pravdu. Raději nechci ani přemýšlet nad tím, jak by se na tohle celé tvářil Alexander. Připadám si hrozně. Zatímco on sedí zavřený v cele… Bříšky prstů si sklouznu po rtech, na kterých stále ještě slabě cítím chuť koňaku a Noaha. Nejraději bych se natáhla po láhvi a dopila její zbytek, ale… Místo toho se jen přetočím a sklouznu zády z opěradla na sedadlo pohovky, kde se natáhnu a tvář nakloním směrem ke straně.

Nakonec s dalším povzdechem přivřu oči. Hlavou mi víří přehršel navzájem se prolínajících myšlenek, které chvílemi mizí v černozlatém prázdnu.

„Přímo skrze trní…“ zamumlám do ticha a mimoděk se ošiju, když si vybavím ten pocit, kdy mě Noah políbil. Jednu z rukou založím za hlavou a druhou si shrnu zavazející vlasy z tváře. To, že se přitom praštím hřbetem dlaně o stůl je už spíše jen takový bonus k tomu všemu.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Vaše hlasy na chvíli utichnou, zatímco na sebe hledíte. Ne, Noah nedodává žádnou veselou poznámku, a i tobě nějak došla slova, když stojíte tak blízko. Zapíráš se rukama o muže před sebou, zatímco tě sám podpírá a jedna jeho ruka spočívá na tvém pasu. Jeho oči se přivřou, aby následně pomalu zrušil i tu krátkou vzdálenost mezi vámi. Zaváháš jen na chvíli. Máš dost prostoru na to to utnout ještě v zárodku. Stihnout udělat… něco.

A pak ti celým tělem projede opět to jemné elektrizující zachvění v momentu, kdy se vaše rty dotknou. Svět se rozpije do přítomného momentu protknutého chutí koňaku a mihotavým světlem lamp. Vyjdeš mu vstříc, žádostivý polibek se ještě prohloubí a jedna Noahova dlaň spočine na tvé tváři a poté krku, zatímco ta druhá začne klouzat z beder níže. Ne, rozhodně to není žádný nesmělý počin a už vůbec ne nezkušený. Dalo by se v tom celém ztratit. Jednoduše a snadno. Nechat odplout starosti i strasti a prostě jen být v přítomném okamžiku, zatímco se ti tělem šíří to zvláštní, avšak ne nepříjemné chvění… Ale!

Odtáhneš se vydechneš jeho jméno. Ne není to Alex ani Alexander. A vlastně ani Bart. „Hmmm?“ Zamručí tiše mladý agent v odpovědi na své oslovení, zatímco se vaše čela opírají jedno o druhé a ty musíš o něco více tváří uhnout, aby nepokračoval, tam kde jste začali. Až tvá další slova uvedou věci na pravou míru. Přebrala… Ano, přebrala. Horkost tepající ti ve tvářích tvá slova jednoznačně potvrzuje, jen jejím jediným viníkem nebude samotný alkohol.

„Přebrala?“ Zopakuje v jediném výdechu po tobě to slovo Noah, který se teď už také o něco více narovná. Jeho oči živě jiskří, když s nimi rychle sklouzne po tvé tváři, ve které jsou patrné těžce skrývané rozpaky a… vina a jen drobně kývne.

„Ah, promiň… Ne to já.“ Potřese hlavou a jeho dotyk jeho rukou se přesune pouze tam, kde to je společensky únosnější. „Přebral… Taky. Asi víc, než jsem měl.“ Dodá poněkud chraplavě a omluvně se pousměje.

„Radši se posaď. Pojď.“ Jak tě drží opatrně za paže, pomůže ti posadit se, než si pak jen s povzdechem prsty prohrábne vlasy, promne zátylek a sám se posadí na o něco málo vzdálenější část pohovky, než seděl dříve. Trapný moment ticha ale nenastane, protože se po chvíli opět ozve Noahův hlas.

„Dnes večer už asi raději žádné výzvy a sázky… Jsem poučen.“ Prohodí nezávazně, tónem slabě podbarveným lehkou ironií, než se mu na rtech usadí opět jeho typický křivý úsměv, jako kdyby se nic nestalo. A ono nestalo. Nebo snad ano?

„Možná bych měl zajít spíše pro vodu, co myslíš, Del?“ Dodá skoro až starostlivě, když z tebe přeskočí pohledem i na lahve na stole. Vody v karafě už je méně než koňaku, jenž je také skoro na dně flašky. „No, dáš si kromě ní ještě něco?“ Opře se o nohy, aby se opět vytáhl do stoje, ačkoliv ten pohyb postrádá jeho jindy typickou lehkost.

„Za chvíli jsem zpátky.“ Pokývne na tebe jemně hlavou, než se vydá ke dveřím, jenž se po zarachocení klíčku v zámku otevřou a brzy se tichým klapnutím zavřou, zatímco ty zde zůstaneš sama v tom tichu a té stále poněkud hutné atmosféře prosycené sladkou vůní koňaku.

Nedokážu se s Noahem zasmát ani sdílet jeho pobavení, ale ani to ve mně nevyvolá pocit křivdy či nutkání stáhnout se zpátky a uzavřít se do sebe. Díky všemu tomu vypitému koňaku se cítím být poměrně nad věcí, ačkoliv lhala bych – tvrdit, že už je to celé za mnou. Kdo ví, možná by bylo nebýt invence pana Penfielda, která mi rozhodně nepomáhala. Ostatně Noah se vzápětí za tu lehkovážnou poznámku potrestá sám, když mu dojde, jak to celé mohlo vyznít.
„V pořádku, nic se nestalo,“ pokrčím nonšalantně rameny. „Naštěstí vím, že na někoho, kdo byl už třikrát prohlášen za mrtvého, vypadám velmi zachovale,“ podotknu s náznakem úšklebku. Vím, že to Noah nemyslel zle.

„Čtvrt roku ve vile na jihu, u moře. Měla jsem opravdu spoustu volného času a žádnou společnost,“ brouknu zamyšleně. Připadá mi to jako celá věčnost, i když to ve skutečnosti není zase tak dlouho, co jsem sedávala na terase s výhledem na širé moře a pohledem hypnotizovala světla obchodních lodí, aniž bych věděla… Cokoliv. No, to vyhlídky tmavovlasého agenta na pár měsíců života v izolaci nejsou zdaleka ta romantické a ve znamení pohodlí a luxusu. Na druhou stranu – i o tomhle už něco vím.
„Tomu se říká lákavé vyhlídky. Hm. Na druhou stranu, asi by tě trápily trochu jiné věci než sepisování osobního melodramatu,“ poznamenám. Je zvláštní o něčem takovém vtipkovat, ačkoliv… Na druhou stranu, co jiného s tím? Žít s tím pocitem strachu z vlastního neslavného konce, který může přijít kdykoliv? Nezbývá než doufat, že Noah nikdy ničemu takovému vystaven nebude… Nejen kvůli němu, ale všemu, co nyní nosí ve své mysli.

Na zítřek začínám být zvědavá, co asi Noah madam Wolstonové řekne… A tedy nezbývá doufat, že tam ta zaneprázdněná žena zítra odpoledne bude. To by bylo nemilé, i když… Kdo ví, asi ne neřešitelné… Jenže to mé úvahy odnese pryč téma Ztracených, které není příjemné ani jednomu z nás.
„S tou výhodou si nejsem zcela jistá. Ano, dokázali jsme se Ztracenými bojovat, ovšem ne zamezit jim, aby sem pronikali… A ty velké… Zabíjeli jsme je za cenu sebe samých…“ Navíc pak přišla válka a všichni jsme měli jiné starosti než Ztracené… Další sobecké rozhodnutí Lucifera v jeho touze po obsazení trůnu. Na okamžik semknu rty, je… Je nepříjemné, jak se mi mísí vzpomínky i myšlenky na dávnou minulost s přítomností. Jsou to chvíle, kdy se mi jen těžko hledá hranice mezi Dumah a Delilah.
„Ne, nedá. Nejsou už žádní spasitelé,“ šeptnu a zavrtím hlavou, jen abych…

… se napila a chytila se Noahových dalších slov měnících téma hovoru. Všechno to veselí a úsměvy jsou v první chvíli možná až… Příliš nucené. Na sílu. Přesto se toho oba držíme jako tonoucí chytající se stébla. Dnešní večer si to nezasloužil a já prostě… Nechci na nic z toho už myslet…
„Hm, teď si říkám, jestli jsem ti neprozradila nějaké tajemství Probuzených, o kterém se nesmí mluvit,“ poznamenám vesele s úsměvem na rtech. „Hej, tohle je moje krédo,“ zavrtím hlavou. Kolikrát jsem si už říkala to samé? O problémech budoucí Delilah…

V další chvíli se nechám snadno vyhecovat k tomu, abych mu dokázala, jak moc mám všechno pod kontrolou. Však proč také ne? Dávala jsem si pozor, nejsem opilá. To by přeci bylo strašně nezodpovědná a já Alexovi slíbila, že na sebe dám pozor a budu opatrná. Bez váhání se tak vytáhnu na nohy a… Hm. Najednou stojím. Možná až příliš rychle. Náhle. Rukou se přidržuji opěradla, když se narovnám… Nebo aspoň myslím. Hlavu mám lehkou, ale… Ha, stojím. A šlo to úplně samo. Sebejistě se na Noaha usměji společně i s tou veselou průpovídkou. Říkala jsem mu to a on mi nevěřil!

Bez známek zaváhání či nejistoty tak vykročím od stolku. Chystám se po něm ohlédnout, když se mi najednou všechno… Co? Polekaně zašermuji rukama ve vzduchu. Ani nevím, co mi vypovědělo službu, jestli vědomí, vnímání, nohy nebo všechno zároveň. Balanc se mi samozřejmě nepodaří chytit. S vyjeknutím se celá převážím…

♫♪♪♫

… a až opožděně si uvědomím, že namísto pádu na zem se držím pevně oběma rukama Noaha, zatímco mě sám podpírá. Ozve se výhružný cinkot skla, jak se nám podaří při tom akrobatickém manévru vrazit do stolku, ale z toho si nic nedělám. Namísto toho se rozesměji. „Trochu se nepočítá,“ prohlásím a trochu lépe se o Noaha zapřu, když se i jemu povede zůstat na nohách, i když to chvíli vypadalo, že se oba sesuneme k zemi.

Vlastně až ve chvíli, kdy se mi o tvář otře jeho tichý hlas, takřka šepot, dojde mi jak… Hm, blízko jeho… Navzdory tomu, že se nadechuji k odpovědi, tak se mi veškeré myšlenky doslova rozplynou pod rukama, jakmile se náš pohled střetne. Místo slov tak jen polknu, zatímco si fascinovaně prohlížím ty jeho… Zvláštní oči… Jaké bývaly předtím? Tmavé? Hnědé? Nyní v nich pableskují odstíny zlaté kolem zřítelnic, a naopak u okrajů přechází do sytých barev jantaru. Srdce mi tluče a takhle zblízka vnímám i ozvěnu tlukotu jeho vlastního srdce. Ruce, které mě lehce drží. Příjemně hřejí, ale nepálí, stejně jako jeho rty, které jsou najednou tak blízko, že cítím tu silnou štiplavou a zároveň nasládlou chuť koňaku.

Je to právě ta ostrá kořeněná chuť alkoholu, která mi na chvíli zastře mysl a přiměje se podvolit. Přitáhnout se blíže a po prvních pár úderech srdce mu ochotně vyjít vstříc. V čemkoliv. Chci cítit teplo rozlévající se po kůži, ztratit se v něm a utopit v tom palčivém chvění. Prsty mu vjedu do rudých vlasů, abych… Ne… Ne… Nejsou rudé, ale… Tmavé… Krátké. Příliš krátké. A jeho dotyk nepálí, jen hřeje, nenechává za sebou stopu tepla ani horkost tepající ve rtech.

To uvědomění mnou projede jako blesk a já se od něj lehce odtáhnu, nejistá si tím, co se to právě stalo. „Noahu…“ vydoluji ze sebe zadýchaně. „Hmm… Dobře… Myslím, že jsem asi přebrala víc než trochu,“ přiznám se tak trochu… Provinile. A splašené srdce mi u toho bije tak silně až to bolí.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Dvakrát pohřbená nevěsta? Tedy nechtěl bych ani tu jednou pohřbenou. Ze zjevných a praktických důvodů.“ Uchechtne se Noah pobaveně, než mu ve tváři probleskne pochopení a zase o něco překotně zvážní. „Ehm, tedy to měl být žert. Nic víc. Nemyslel jsem to jako… No… Promiň, Del.“ Raději se natáhne pro sklenku a rychle upije. Přeci jen si tady není jistý, jestli je tohle pole, na kterém je možné žertovat nebo je to téma pro tebe stále příliš živé a mohl by tak nevědomky rozrýt starou ránu. Ačkoliv s tím vším koňakem…  

„Každopádně ještě čtyři díly…? Tedy Edric tě musel na uklidit mimo Nový Jeruzalém opravdu na dlouho. Přemýšlím, jestli já bych sáhl po peru a papíru, kdybych skončil podobně ale… Ne, to by opravdu nehrozilo. Na tohle nemám vlohy.“ Dodá opět o něco veseleji. „A pokud by mě někdo někam zavřel na takovou dobu, počítám, že to bude spíš sklep nebo nějaké skladiště místního gangu. Ti by mi asi papír a tužku nedali.“ Zasměje se, jako kdyby o nic nešlo, i když pak by mu zcela jistě do smíchu moc nebylo. Vlastně nikomu v podobné pozici. Práce tajných měla svá úskalí a tím spíše s tím, co teď Noah nosil v hlavě. Nevypadal ale tak pošetile, aby se o tom všude šířil. Dost možná ty a Edric budete jediní, kteří mají ponětí o tom, že teď už není jen tak obyčejným člověkem, nebo… čím vlastně?

„Tak si s paní majitelkou promluvíme. To nebude problém. Myslím, že teď si to rozmyslí. A ráda.“ Dodá sebejistě Noah a jen zabubnuje prsty o stůl. Ale to už se dobrá nálada o něco zkalí díky tématu Ztraceným a té poněkud bezútěšné situaci, jenž díky nim panuje v Novém Jeruzalému.

„Hmm, není to rozhodně příjemné. Jestli dříve byla výhoda na této… naší straně, teď je situace zcela jiná… Máme štěstí, že zatím… No, zatím to také není jako tehdy, co jsem tak slyšel od Edrica.“ Pokývá souhlasně hlavou i na tvá slova. „Nebudou na to stačit. Takhle se ta válka vyhrát nedá.“ Řekne něco, co zní zvláštně definitivně a po čemž i ten dobrý koňak nepříjemně hořkne v ústech.

Oba možná o to překotněji opustíte toto téma, které by vedlo akorát tak k podnapilým depresím, protože aktuálně jste s tím nemohli nic dělat. Pokud vůbec někdy.  

„Co? Vy máte odolnost na kocovinu? O tomhle se mi Edric nepochlubil. Život není fér!“ Povzdechne si přehnaně zklamaně mladý agent, ale i tak tě s upitím ze sklenky napodobí. „Ale co, pro trochu zábavy je třeba něco vytrpět. Rád se obětuji pro tak bohulibou činnost jako je propíjení se do dobré nálady v dobré společnosti.“ Zašklebí se jen co polkne hřejivý alkohol. „Tohle bude problém mého budoucího já.“

To už ale dojde na tu jistou výzvu, která se zdá v první chvíli naprosto prostá. Však, co by mělo být těžkého na tom vstát a udělat pár kroků? Cítíš se skvěle. Ten koňak zvládáš bez problémů a snad kromě trochu vylepšenější nálady na sobě necítíš nic z dalších vlivů, které by snad na tebe mohl alkohol mít. Noah nic už nedodává, jen se jeho samolibý úsměv roztáhne od ucha k uchu, zatímco ty se skoro až dotčeně rozhodneš zhostit této výzvy. Však, to nebude žádný problém. Nejsi opilá. Ne tak moc, jak snad očekává.

Vytáhneš se na nohy. Doslova. Ten pohyb je zvláštně jednoduchý a možná ti i jeho část tak trochu vypadne? Prostě najednou stojíš a ani pořádně nevnímáš, jestli stojíš rovně. Vše se ti totiž zdá naprosto v pořádku!

„Hmmm…“ Lišácký Noahův úsměv, kterým ti odpoví, tě jen vyburcuje k tomu zkusit pár kroků. Však na tom nic není. Uděláš jen krok… dva… Vzdálíš se od stolku a pohovky a pak se opět stane ta zvláštní věc, kdy ti vypadne část toho, co se přesně dělo. Najednou jsou události poněkud zamlžené, ale nic to nemění na tom, že se kácíš k zemi.

„Whoa… Pozor…“ Ucítíš, jak tě někdo chytí za ruku, kterou si máchla ve vzduchu a ale ani jeho opora není až tak úplně pevná. Noah tě zachytil za ruce a pokusil se postavit, ale sám má společně s tvou váhou a jistou vlastní indispozicí, co dělat, abyste se neskáceli na zem oba.

„Myslím, lady, že jste trochu přebrala.“ Zasměje se, zatímco se mu podaří chytit rovnováhu a tebe natolik, aby ses o něj mohla alespoň zapřít dostatečně na to, že nespadneš ty a nakonec ani on. Snad jen bokem drcnete do stolu, na kterém se varovně rozcinká sklo, avšak… nic se nerozbije. Ne teď.

„Probuzená, neprobuzená… To, že je ta lahev skoro na dně, je neúprosný fakt.“ Promluví tiše, i když ho slyšíš naprosto zřetelně. Však jsou vaše tváře jen kousek od sebe. Vidíš, tak velmi dobře, ty jeho zvláštní oči, v nichž také jiskří stopa alkoholu, a které se tak bezostyšně vpíjí do tvých, zatímco si připadáš příjemně lehce. Ta chvíle se zvláštním způsobem natáhne. Jistě v tom hraje velkou roli alkohol, ale možná i něco jiného. A pak se Noah pomalu nakloní více k tobě. Blíže. Zlatavé oči se přivřou, aby…   

Vera De Lacey

„Hmm, Barlow… Ale proč tak najednou?“ Zamračí se vévoda a úkosem na tebe pohlédne, než ho ubezpečíš, že jsi v pořádku stejně jako tvá sestra, která bude mít dnes jen v hlavě asi docela chaos, ale Robert bude jen jedním ze zrnek písku, které tuhle bouři způsobily.

„To jsem rád…“ Vydechne William s jistou známkou úlevy, ale nevypadá, že by to byl schopen jen tak hodit za hlavu. „Na druhou stranu to jistě nebyla jen tak společenská návštěva. Stejně jako taková nebyla ani ta jeho poslední na jaře, že?“ Poskočí mu obočí o kousek nahoru a dá ti prostor mu na to odpovědět. Doplníš tedy alespoň zhruba, o co šlo. Těch pár pochopitelných hrozeb i situaci, ve které se ti jeho jednání zdá pochopitelné. Mezi Williamovým obočím se na kořenu nosu opět vykreslí při těch slovech vráska, jak jej nakrčí, ale nechává tě pokračovat. Je patrné, že se mu tohle vysvětlení ale příliš nelíbilo nebo spíše jeho obsah.

„Dvacátá první? Kde jsi… Ah, Barlow.“ Odtuší sám William a jen nespokojeně mlaskne. „Pět dnů zpátky? Hmm, ne přiznám se, že nevím, proč zrovna tehdy měli pohotovost. V poslední době je to docela časté a o jejich činnosti dostávám souhrnné zprávy jednou za týden, pokud se nestane něco významnějšího, co vyžaduje mou přímou pozornost. Tohle jsou záležitosti spadající pod jurisdikci tajné policie. Ano, my jako Rada jsme nad nimi, ale nedozorujeme přímo, co se tam děje a neplánujeme jejich samotné aktivity. Tohle spadá pod velitele a… Hmm, mohu se zeptat kapitánky Kensley, pokud je to skutečně tak důležité.“ Domluví věcným tónem. „Nemluvě o tom, že tyhle informace a samotná existence dvacáté první je tajná informace. Jen tak pro pořádek. Bude lepší to vysvětlit nějak rozumně i sestře, pokud to ví.“ Dodá jakoby jen tak mezi slovy, aniž by se však tvářil nějak pohoršeně, že s touto tajnou informací za ním přišly dvě náctileté dívky.

„A čím přesně vám vyhrožoval?“ Všimneš si, jak nepatrně semkne rty, ale jinak se jeho výraz nezmění, jen ten úsměv, kterým tě vítal, zase zmizel. „Zajisté, můžete zůstat. Pokojů tu máme dost. To nebude problém. Můžu nechat poslat své lidi pro vaše věci v… hotelu? Kterém? Nebo si je raději vyzvednete samy? Samozřejmě za doprovodu ozbrojené eskorty.“ Pokývne souhlasně hlavou, jako kdyby nešlo o nic zvláštního. Priscilla by díky tomu dnes jistě měla další šílený zážitek, ale rozhodnutí je čistě na tobě.

„Ale ještě si mi neřekla, proč vás vyhledal? Respektive, co chtěl?“ Udělá William krok blíž k tobě tak, že musí o něco sklonit hlavu, aby ti viděl do tváře. Přeci jen je o poznání vyšší než ty.

„Takže říkáš, že máš jistou teorii… Hmm, rád si ji vyslechnu, Vero.“ Zarezonuje kolem tebe pomalu za sebou těch několik slov jeho nízko položeným hlasem, zatímco William na tebe upře pohled s jistým očekáváním. Ne, nevidíš v těch modrošedých očích žádný záblesk zlata. Nic, co by nasvědčovalo tomu, že by se snad snažil vyčíst cokoliv uložené hlouběji, než by si byla ochotná prozradit. A že teď s tím, jaký máš díky Elijovi chaos v hlavě, za to můžeš být opravdu vděčná.

♫♪♪♫

„Ocenila bych, kdyby se to nestalo zrovna mě… Bez některých životních zkušeností bych se obešla,“ spíše zamumlám než cokoliv jiného. Noah se ničím z toho, co ze mne tak neuváženě padá díky všem těm sklenkám koňaku, nenechá viditelně rozhodit. Vlastně nepochybuji, že se musel během své služby setkat už s horšími monstry skrytými za lidskou tváří. Fernsby byl to moje, ale kdo ví, zda patřil mezi to nejhorší, co může Jeruzalém nabídnout. Bojím se… Bojím se že ne.

A ještě horší pocit mám představy, že… Že bych ho po pár měsících na té půdě dost možná jako psychopata neviděla. Do teď… Stále si pamatuji, jak snadné pro něj v sanatoriu bylo přimět mě, abych se mu chtěla zavděčit. Abych se už nemusela vracet do té tmy, mohla se dobře najíst… Kolik hodin jsem strávila zíráním na dveře, v horečce a s drásavým kašlem a nepřála jsem si nic jiného, než abych od něj dostala další šanci? Šanci napravit to, usmířit si ho, aby mě tam nenechal umřít.

Potřesu hlavou a promnu si mezi prsty kořen nosu. Je děsivé, jak snadno se některé věci vracejí…

„Ne, neuděláme, ale s tím jsem smířená,“ přitakám. I kdyby došlo k okamžitému stažení knih z prodeje, tak to nemění nic na tom, kolik jich už musí kolovat mezi lidmi. Navíc by se tím ty knihy mohly stát o to více žádané, protože by náhle získaly na hodnotě. „Hm… Teď vyšla Dvakrát pohřbená nevěsta, takže ještě čtyři,“ rychle si to v duchu spočítám.

Vzápětí se tak trochu zarazím, když mi Noah tak nečekaně nabídne… No, nejsem si jistá, co přesně myslí „ostřejším přístupem“, ale za to se přistihnu, že o tom chvíli vážně přemýšlím a nepřipadá mi to jako špatný nápad.

„Taky jsem se k tomu snažila přistupovat ve vší slušnosti. Ale jediné, čeho jsem tím dosáhla, byla nevyžádaná rada a oznámení, že si mám Penfielda najít sama. A to jsem ji i ujistila, že jediné, co chci, jsou moje rukopisy,“ přimhouřím oči. „No… Cokoliv, co ji přinutí ti dát o tom člověku všechny informace, co má. Pokud by si i sama došla k názoru, že by nebylo od věci pozastavit náklad další knihy…“ pokrčím rameny a ani na okamžik tu ženu nelituji, že ji kvůli mně čeká poněkud nepříjemná návštěva.

Nicméně poté konečně dojde na důvod vysvětlení Noahových starostí a těch nenápadných poznámek na téma mé ozbrojenosti a jak je to dobře. Stačí jen pár slov a mé podezření se potvrdí. Tak skutečně… Ztracení. Kdykoliv na ně myslím… Mám z toho zvláštní pocit kolem žaludku. Všemi těmi příšernými vzpomínkami na jakákoliv setkání s nimi se nyní proplétá šedivá krajina bez života a ta jedna jediná jasná myšlenka. Nebo snad vjem soustředěný do pár slov? Nebylo to vždy takové…

Noah se napije jen symbolicky, ovšem já si loknu pořádně. Vzápětí i svraštím obočí. Dvacátá první…? Noah můj tázavý výraz zachytí a rovnou mi to osvětlí. „Ah. Takhle. To… Dává smysl…“ řeknu opatrně. Jednotka z dalších jako já. Kolik jich asi je? Znám je?

„Muselo to být strašné,“ šeptnu tiše a myšlenkami jsem na okamžik vzdálená stovky let odsud. Taky jsem velela jednotce. A přišla jsem o všechny z nich… Co když je někdo z nich i u Jeruzalémské dvacáté první? Probudil se Suriel? Ani bych se nedivila, kdyby mi to kterýkoliv z nich vyčítal. Měla jsem… Měla jsem předpokládat, že to celé bude past a…

… Noah na mě stále mluví. Ostře se nadechnu a raději se soustředím na to, co mi říká. I když zrovna optimistické to taky není. „Možná je důvod, proč se to děje jen na území města a nedojde k tomu nikde jinde…“ To je spíše bláhové přání, ale… Ale stejně to ve výsledku nic neznamená. „Vím, je to boj s větrnými mlýny,“ povzdechnu si. „Nakonec přijdou větší a na ty nebude stačit ani dvacátá první… Ti velcí nás zabíjeli, i když jsme byli v plné síle…“ povzdechnu si. Dokonce i samotný nebeský generál Kamael na ně vždy nestačil sám…

Tohle téma po pravdě velmi ráda opustím. A myslím, že Noah také.

„Hmm, ráno ti skutečně nezávidím,“ lehce se ušklíbnu a provokativně upiju ze sklenky. „Jedna z výhod Probuzení, zlomené kosti nebo bolehlav, tělo si poradí se vším,“ pousměji se. Veselý tón Noahova hlasu je něčím, čeho se okamžitě chytím. Dnes už bylo dost vážných témat. Myslím… Myslím, že oba potřebujeme aspoň na chvíli vydechnout a zkrátka se jen bavit. Já tedy netoužím po ničem jiném než všechno, co jsem se dnes dozvěděla, pustit z hlavy a nechat to prostě… Plynout…

„Co by to se mnou dělalo? Je mi dobře. Dokonce s každou další sklenkou lépe a lépe,“ prohlásím sebejistě. S ubývajícím alkoholem se mi rozhodně o některých věcech mluví dost dobře na to, aby mne nesvazovala úzkost a dokázala jsem se uvolnit. „Hah, co když ano? Samozřejmě pod odborným dohledem,“ koutky rtů se mi roztáhnou v šelmovský úsměv. „Navíc! Je nějaké pravidlo, že dámy nesmí pít whisky, burbon nebo koňak?“ povytáhnu obočí.

Vzápětí přimhouřím oči, když mne Noah drze vyzve k tomu, abych ukázala svůj jistý krok. Jako bych snad byla opilá! Jsem v náladě? Ano. Opilá? Zajisté ne. Jazyk se mi nemotá a moc dobře vím, co dělám. Ačkoliv je pravda, že v závěru večerů, kdy jsme s Alexem brali jednu z jeho karaf či lahví ztečí, jsem se více než ochotně nechávala do ložnice odnést či doprovodit. Hm.

„Takhle pochybovat o mých schopnostech… To bych si taky mohla vzít osobně, pane Bransone,“ s pohoršeným mlasknutím zavrtím hlavou. Nicméně to už sklenku odkládám a energicky se zvedám na nohy, abych mu dokázala, jak moc mě podcenil. Že by snad mohl mít pravdu si nepřipouštím ani na chvíli. Tedy… Je pravda, že ten prudký pohyb mi… Hm. Tedy. Zachytím se opěradla pohovky a jako by nic se narovnám. „Spokojený?“ vesele se ušklíbnu a s tím se i odvážím udělat pár kroků.

Delilah Blair Flanagan

„Hmm, nebylo by to poprvé a ani naposled, co někdo zromantizoval naprostého psychopata. Neptej se mě na to, proč to lidi dělají, ale… stává se to.“ Pokrčí Noah rameny poté, co domluvíš o Frensbym a jeho pozměněném alter egu v knihám pana Penfielda. Nevypadá to, že by ho tvůj popis jeho počínání nějak více rozhodil a vlastně se ani nevyptává na detaily. Dost možná během své kariéry slyšel a možná i viděl podobné a snad i horší osudy. Však prakticky každý rok se v novinách psalo o nějakém tajemném sériovém vrahovi, který rozséval strach v jeruzalémských ulicích. Někdy to byli jen sexuální a násilničtí devianti, ale vcelku často se tu stávalo, že se na scéně objevil i takový zločinec, jehož práce měla rituální a mystický podtext. Skoro jako kdyby to tohle město přitahovalo a popravdě… nebylo se čemu divit. Sama si cítila ten vliv tohoto místa. Ten jistý genius loci, co se vznášel mezi vysokými věžemi Zahrad stejně jako mezi namačkanými stavbami v chudinských čtvrtích. Tohle město dýchalo odkazem dávné minulosti a stačilo, aby se dotkl myslí lidí a začaly se dít věci.

„Ahh, no vypadá to, že s tím, co se už vydalo nic neuděláme.“ Povzdechne si věcně Noah. „Kolik toho ještě zbývá?“ Zeptá se pak s tázavým výrazem, ale více už to nerozpitvává. Ostatně pomoc ti nabídl a ty jsi ji přijala. To je samo o sobě dostatečný základ pro plánování dalšího dne.

„Koukám, že ta žena ti docela leží v žaludku. Chtěl jsem k tomu přistupovat ve vší slušnosti, ale jestli bych měl zvolit o něco ostřejší přístup…“ Nechá větu nedokončenou a jen se na tebe vyzývavě zahledí. Vypitý alkohol je patrný na vás obou a tohle lehkovážně jednání jen podtrhuje. Na druhou stranu je mnoho možností ostrého přístupu. Zvláště u tajné policie. Noah sice uměl působit jako veselý a šarmantní mladík, až sis musela čas od času připomínat, kým ve skutečnosti je, ale stačilo si jen vzpomenout na to, jak ti věcně bez zbytečných emocí vysvětloval plán na to, jak přepadnete a zabijete další z lidí patřící k bezpečnostním městským složkám. Tehdy měl k tomu srdečnému mladému muži daleko.

„Ehm, ano… Ztracení.“ Hlesne pak po chvíli zamyšlení Noah a jen se symbolicky na tohle téma napije. „Bohužel se situace zhoršuje. Zatím to nikdy nepřerostlo ve větší masakr, ale ztráty na straně civilního obyvatelstva se stupňují a nejenom na jejich straně. Dvacátá první nedávno přišla o jednoho z členů. Nepříjemné…“ Zádumčivě ztiší hlas, než se jeho oči setkají s tvým poněkud zmateným pohledem. „Jednotka složená z dalších jako ty. Bojovat proti neviditelné hrozbě se ani jinak pořádně nedá. Ale zároveň je takových lidí poskrovnu. Co tak vím, Rada investuje obrovské částky do hledání řešení zefektivnění boje, ale… Ale zatím můžeme být rádi, že se tohle děje jen na území tohoto města. Obávám se ale, že nám tiká čas… I dle toho, čeho jsem byl svědkem dříve. K něčemu se schyluje, Del… Sama to dobře víš.“ Vpíjí se chvíli ty zvláštně zlatavé oči do tvých, než uhne pohledem a jen se natáhne pro lahev koňaku, aby ji naklonil lehce na stranu a prohlédl si její obsah.

„Prý bolehlav. Je to kvalitní pití! Ale myslím, že ráno to budu ještě chvíli rozdýchávat. Je to pěkně silné, i když se to dobře pije.“ Uchechtne se vesele. „A neříkej, že to s tebou nic nedělá. Víc než půlka lahve je pryč a nevšiml sem si, že bys za mnou v tempu nějak zaostávala. Vlastně se na dámu držíš nezvykle dobře. Dokonce mám pocit, že máš skleničku náskok. Že ty si ten rok poctivě trénovala?“ Začne si tě pobaveně dobírat. „Jen prosím… Postavte se, vážená lady. Myslím, že se rád přesvědčím o tom, jak jistý máte krok.“ Odhalí zuby v širokém úsměvu, zatímco před tebe přeloží tak zákeřnou výzvu.