Andor.cz - Dračí doupě online

V duchu zaúpím, tohle je ještě horší, než jsem předpokládala. Mohla bych se sice utěšovat tím, že vyjde už jen pár knih a zdroj inspirace toho obskurního pisálka nenávratně vyschne, takže nakonec celá ta série upadne v zapomnění, skrytá v druhých řadách knihoven a v nenápadné sekci knihkupectví nebo některých antikvariátů, ale… Ale nepomáhá to. Co bude za rok či dva je příliš daleko.

„… to je dobře, že jsi je nečetl,“ uteče mi s neskrývanou úlevou v hlase a je mi v tu chvíli naprosto jedno, jak to vyzní. „A vážně bych ocenila, kdybys to ani nikdy nezkoušel…“ To je spíše zbožné přání, zákazy ani výhružné pohledy tady stejně nic nezmůžou.

Jenže Noah pokračuje dál a připomene mi, proč jsem tolik váhala a otálela s tím, zda mu o tom mám vůbec říkat. Jsou to… Vážně vidím v jeho tváři rozpaky? Ne! Já se v nich rovnou topím, tváře mi hoří a srdce se mi neklidně rozbuší.

„Ne! Proboha… Ne, nebylo to něco, co bych kdy zažila nebo snad napsala!“ ohradím se důrazně, přesto uhnu pohledem. „Ty zvrhlosti si tam přidal ten hrozný člověk, co se prohlásil za autora,“ pokračuji dál. „Žádný účetní nikdy nebyl, ani nikdo jiný. Nikdy bych… A už vůbec bych o tom nikam nepsala!“ zamračím se.

„Nemá to se mnou… Ty věci v mých rukopisech nenajdeš,“ raději zopakuji, ačkoliv se při tom ani jednou na Noaha nepodívám, namísto toho cítím tu tepající horkost. „A ano, když jsem ti říkala svůj příběh, dost věcí a detailů jsem z něj vynechala, ale rozhodně ne takových. Jediné, o co měl Fernsby zájem, byla moje krev a naše nejdůvěrnější chvíle byly ty, kdy mě bil,“ prsty si mnu v dlani, zatímco pokračuji dál. „Ahh, proč ti tohle vůbec říkám… Prostě… Ne. Ty rukopisy byly jen sepsané noční můry a ty nepříjemné věci, které se staly a já o nich neměla s kým mluvit, když mě Edric izoloval od světa. Nic víc, nic míň… Prosím, musíš tomu věřit. Já vím, že bys mě nesoudil, ale rozhodně nechci, aby sis myslel, že… Promiň, tohle je pro mě vážně…“ namísto dalších slov jen potřesu hlavou, protože čím déle mluvím, tím více se do toho zamotávám a čím dál výrazněji gestikuluji.

Jakmile si to uvědomím, tak rychle zase stáhnu ruce k tělu a raději se napiju vody, abych ponechala nějaký prostor i Noahovi a trochu se uklidnila. Tohle mi popohnalo krev, a to nejen trochu.

„Byla. Dneska před polednem, podařilo se mi dostat se k ženě, která je zřejmě hlavní vydavatel nebo rovnou majitelka,“ potvrdím mu. „No, měla jsem v tašce obojí, ale ta stará harpyje by se mi ještě vysmála, kdybych se ji pokusila podplatit a kdybych na ni vytáhla revolver, tak bys musel místo večeře řešit, jak dostat z vazby nejen Alexe, ale i mě, takže jsem raději prostě odešla. Ale opravdu mi to chvíli připadalo jako dobrý nápad,“ přimhouřím oči.

A pak… Přeci jen…

„Jistěže bych měla zájem!“ vyhrknu bez jakéhokoliv promýšlení a rychle k Noahovi vzhlédnu až se rusé vlasy krátce rozlétnou do všech stran. „Cokoliv, co mě dostane k osobě, co se za tím příšerným pseudonymem schovává. Chci zpátky svoje rukopisy a zastavit to,“ pokračuji dál odhodlaně. „Je to i jeden z důvodů, proč jsem se chtěla do Jeruzaléma vrátit, když k tomu byla příležitost. Z Provincií se proti něčemu takovému bojuje špatně, navíc Alex… Podle něj by bylo nejlepší, kdybych to zkrátka ignorovala, ale… Ten člověk si rozhodně nezaslouží na mě vydělávat. Nejraději bych mu zakroutila krkem,“ zamumlám si a potřesu hlavou.

„Takže za jakoukoliv pomoc bych byla vážně, ale vážně moc vděčná…“ dodám a napětí v šíji a ramenou přeci jen povolí. Stud, rozhořčení i rozrušení tak pomalu vystřídá úleva, že jsem řeč na tohle téma nezavedla úplně zbytečně.

Delilah Blair Flanagan

Noah nezareaguje nijak podrážděně, když se na něj oboříš, i když je tvůj tón překvapivě útočný a příkrý. Skoro se sem až nehodí, ale jediný, kdo by si mohl a nebo snad i měl stěžovat se tváří naprosto klidně. Jen pokývá v pomalém rytmu hlavou, ale odpovědi na své výtky se už nedočkáš. Ať je to jakkoliv, Noah se do sporu nepouští. Stejně tak ty se snažíš uklidnit. Přeci jen tohle ti hnulo žlučí. Poučoval tě o něčem, o čem si věděla sama mnohem víc. Jaká ironie a pokrytectví.

Možná i proto se rozhodneš zaměřit se spíše na pro tebe důležitější téma, ačkoliv se ve světle předchozího rozhovoru zdá na první pohled malicherné. Nic to nemění ale na tom, že to pro tebe hodně znamenalo. Tvá tvorba. Tvůj příběh. Všechno to, co ti někdo odcizil, a ještě ke všemu pozměnil do té pokřivené podoby, co začal vydávat knižně.

„Rukopisy? Tvůj sepsaný příběh?“ Prohlédne si tě Noah zvědavě a dokonce se opět narovná v sedě tak, aby se k tobě mohl natočit čelem.

„Zaslechl jsem něco o knihách, které se zaobírají jistými tématy. Tedy těmi týkajícími se dávné minulosti. A co se tak ke mně doneslo, prý to není čtení, o kterém by se jeden bavil na večírku. Tedy alespoň ne hned na začátku. Možná po pár sklenkách… no… Nevím, přiznám se, že jsem je nečetl. Nikdy jsem nebyl zrovna zapálený čtenář a nemám teď ani tolik času jako dříve.“ Pokrčí rameny, jako kdyby o nic nešlo. Vlastně je to jeden z mála lidí, se kterými ses o těchto knihách bavila a nečetli je. Skoro se zdálo, že je musela přečíst alespoň polovina Nového Jeruzaléma. Tedy ta gramotná.

„Ale nikdy by mě nenapadlo, že by se snad mělo jednat o tvůj příběh. Už jen… Ehm, když se vezme v potaz obsah těch knih. Alespoň tedy ty části, o kterých jsem slyšel. To s tím účetním a tak…“ Teď snad poprvé vidíš v Noahově tváři jisté rozpaky nebo snad nejistotu?

„Nebo to snad nebylo něco, co jsi zažila… tedy napsala?“ Položí vcelku prostou otázku, ale rozhodně tomu zrovna nepomůže. „Vím, vím… vzpomínám si na to, jak jsi mi vyprávěla svůj příběh jen… Pochopil bych, že tohle nebylo něco, co se jen tak povídá někomu, koho si znala jen pár dní. Tedy… Nikdy by mě nenapadlo, že to má s tebou až tolik společného.“ Zakroutí nevěřícně hlavou. „Ale… nesoudil bych tě za to. Já jsem ten poslední, kdo by to dělal.“ Zvedne ruce v náznaku obranného gesta dodá lehce snad jako kdyby o nic nešlo. Sice Noah knihy nečetl, ale rozhodně to vypadá, že to celé nepochopil úplně tak, jak se to stalo doopravdy. To, že zrovna tyto pasáže, o kterých zcela jistě slyšel, s tebou neměly nic společného. Za všechno tohle mohl jen Penfield a jeho zprznění tvé práce.

„Hmm, byla jsi v nakladatelství?“ Zamyslí se pak krátce Noah. „A nedali ti na něj kontakt. Tedy… No, pokud si na stůl nepoložila pár balíčků bankovek nebo nabitou zbraň, asi bych se divil, kdyby se tak stalo… Nepoložila, že?“ Povytáhne tázavě obočí s jistým očekáváním vepsaným ve tváři. Je těžké ale říct, která odpověď je v jeho očích správná.

„No… Kdyby tě to opravdu trápilo, tak pořád tu máš pár kontaktů, které by mohly přiložit ruku k dílu.“ Poupraví si názorně sako, aniž by však doslovně něco nabízel. „Samozřejmě jen mimo zápis a naprosto neoficiálně. Na druhou stranu výhoda tajných je, že jejich mise jsou opravdu tajné a málokdo ví, kdy někde jsou a nebo nejsou zcela oprávněně.“ Nakloní se malý kousek blíže a šibalsky mrkne, zatímco je před tebe předestřena jeho nabídka.  

Co všechno teď Noah asi vidí? Pokud je schopný vnímat manifestaci proudící síly, která zůstává utajená zraku Probuzených, nebo aspoň minimálně mně a Alexovi, tak… Vidí nyní i Ztracené? Ovšem nezeptám se ho na to, jen chápavě kývnu hlavou. O tomhle už také něco vím, hlavně s mým zlozvykem kolem sebe rozhazovat slovy a větami bez kontextu. Raději ani nepočítám, kolikrát jsem kvůli tomu byla důvodem Alexova pozdviženého obočí.

„Žádné obavy, myslím si o tobě spoustu věcí, ale ani jednou z nich není, že bys byl blázen,“ ujistím ho a křivě se pousměji a více k tomu už nedodávám bez ohledu na to, jak nejednoznačně to vlastně vyznělo.

Od nenudného života náš rozhovor ovšem sklouzne k tématu, které mne přinutí zpozornět. Noahova reakce na moji poznámku na sebe nenechá dlouho čekat. Bohužel. Z toho jediného slova i jeho výrazu, co se mu usadí ve tváři se dá snadno usoudit, že to není jen tak. Že se ve městě opravdu něco děje a… Souvisí to se Ztracenými? Nebo s tím, že s odchodem Farnhama se změnila rovnováha sil a vyústilo to… Hm, v tohle? Obojí? Mám tolik otázek, ale přes rty mi nepřejde jediná. Jen věnuji Noahovi zkoumavý pohled a… Tohle chvíli počká. Zeptám se ho na to později, teď pokračuji dál o rozbitém úlomku Zrcadla a věcmi, které by měl Edric vědět.

Jenže tentokrát jsem to já, jehož pohled zvážní a potemní, když mne Noah začne přesvědčovat o tom, že to není možné, aby se něco takového… Rozbilo? Poskvrnilo? Něco v jeho… Tváři. Hlase. Po šíji a ramenech mi sklouzne šimravé napětí a lehce přimhouřím oči. Tohle není z jeho hlavy. Nejsou to jeho vědomosti. Jak by také mohly… Ne. Představa, že ke mně svým zvláštním způsobem nyní promlouvá Otec je tak… Ošiju se a uhnu pohledem. Skoro jako dítě, které právě dostalo přednášku od rodiče o tom, jak se věci skutečně mají. Protože přesně tak si připadám. Včetně toho ukřivdění, že to nechápe.

„A přesně v tomhle se mýlíš. Je tu jedna výjimka, která nepodléhá Otci a jeho Stvoření. Lucifer na to přišel a dokázal ho ze stvoření udělat něco jiného. Nečistého. A přesně to nyní odráží ten úlomek. Kdo jiný, než já by to měl vědět ze všech nejlépe… Takže mi tu neříkej, že něco takového není možné,“ vypadne ze mne… Podrážděně. Ke konci snad i naštvaně. Útočně. Navzdory tomu, že to není Noah, na koho se zlobím, jen… Jen… Není to v pořádku! Jak by to Otec taky mohl vědět, když tam tehdy nebyl, hm? Dovolil Luciferovi, aby…

… dýchat. Musím dýchat. Zamrkám a prsty si promnu oči. Zbytek těch pocitů raději spláchnu hltem koňaku a přípitkem, zvláštním stejně jako tenhle večer. Přinutím se raději soustředit… Na jiné věci. Problémy, které v porovnání s jinými, se kterými se potýkám ať už já, Noah nebo zbytek tohohle zatraceného města, jsou opravdu… Nicotné. Malicherné. Ale dost možná právě proto jsem se k tomu tolik upnula. Jsou věci, se kterými už nic neudělám. Ale s tímhle… S tímhle bych mohla. Jen potřebuji trochu pomoci.

„Ano, těmi před rokem,“ potvrdím. „Já vím, je to dávno a jde to úplně mimo tebe, ale… Nemám, na koho jiného by se mohla obrátit. Ani nevím, jestli jste zařídili, aby moje věci někdo převezl na to místo, kde jsem se probrala po plese nebo zůstali v Bristolu, kde je prostě někdo vyhodil nebo… Prostě nevím,“ zavrtím hlavou. Přemýšlela jsem nad tím už snad stokrát, ale mohla bych se tak leda vydat do Bristolu, kde by bych pravděpodobně dopadla stejně neslavně jako v nakladatelství.

„… jenom dnes?“ povytáhnu obočí a lehce se ušklíbne, nicméně tím tu chvíli, kdy budu muset přiznat barvu nebo naopak všechno popřít, pouze oddálím.

„Hm… O mé rukopisy. Měla jsem jich plný kufr,“ začnu tím jednodušším. Fakty. „Někdo všechno, co jsem napsala použil jako základ pro své vlastní choré fantazie, které nyní vydává… A vzhledem k tomu, že jsem psala o tom, jak strašné to bylo v Greenhillu, o své vlastní smrtí i o Dumah, tak si asi dovedeš představit, že z toho skutečně nemám radost,“ zamračím se. Ve tvářích jsem rázem o něco červenější a těžko říci, zda za to může alkohol nebo… No, spíše ne… Povzdechnu si.

„Byla jsem už i v nakladatelství Broadbent, aby mi na toho Oscara Penfielda dali kontakt, ale madam Wolstonová se mnou rychle vyběhla vzhledem k tomu, že na ně nemám žádnou páku,“ odfrknu tiše a raději dorazím zbytek sklenky. „… a já hloupá Alexovi slíbila, že ve městě nebudu nic podpalovat,“ ušklíbnu se vzápětí.

Delilah Blair Flanagan

„Ano, až k ramenu. Vidím to. Stejně jako spoustu dalších věcí… Občas si před ostatními musím teď dávat pozor, co říkám, aby na mě lidi nezačali koukat jako na blázna. Je to trochu… ošemetné.“ Uteče Noahovi poněkud rozpačité zasmání. „Ale říkám si, že ty by si nemusela. Tedy alespoň ne více než jindy. A navíc vidím opravdu jen to tetelení vzduchu. Ne nic dalšího. Nemusíš se bát.“ Dodá stále v tom odlehčeném duchu, do kterého sklouzává nehledě na vážnost tématu. Skoro by se až zdálo, že ho nic z toho příliš netrápí, ovšem sama sis dovedla představit, že tyto věci nejsou nikdy jen tak snadné.

„Ah, tak nudný život by byl… ehm, nuda?“ Sám se zašklebí nad tou ne zrovna geniální volbou slov. „Víš, že mně nikdy moc neužilo na něco takového. A teď už se určitě nenudím. Ani chvíli.“ Potřese hlavou a usrkne něco z obsahu sklenky, než se natáhne také pro pár kousků jídla ze studeného talíře, zatímco se rozhovoříš o černé kronice. Noahovi při těch slovech však přelétne přes tvář nezvyklý stín a ta jiskra v očích o něco pohasne. „Bohužel…“ Zazní jeho hlas poněkud dutě, než odloží vidličku zpátky na talířek. Avšak, pokud se na to nehodláš dále ptát, nevypadá to, že by to bylo téma, na které by se sám od sebe jen tak rozpovídal.

Ty tu máš ale důležitější věci, jenž tě pálí. Především tedy to rozbité Zrcadlo. Jako kdyby se mohlo rozbít ještě více než dříve bylo. A viditelně skutečně ano. Stačilo si jen vzpomenout na tu zvláštní šedavou barvu, tak připomínající tvá tetování na rukou. Nemluvě o tom, co ti ten kousek způsobil za nepříjemnosti. Mladý agent tě pozorně poslouchá a všimneš si i jak je v jeho tváři patrné jisté zamyšlení, než jen potřese hlavou a nadechne se k odpovědi.

„Zrcadlo nejde rozbít… Je jen, hmm, odrazem, fyzickou manifestací něčeho jiného. Del…“ Pohlédne na tebe a na okamžik jako kdyby jeho oči nabraly ten neosobní výraz a nelidskou hloubku, stejně jako jeho hlas zní najednou jinak. Výrazněji přesto naprosto klidně.

„Nemůžeš poskvrnit něco, co je samotným odrazem stvoření. I tak je to stále jeho součástí. V jakékoliv formě. Všichni jsme.“ Rozehraje se mu na rtech smířlivý úsměv, než mrkneš a po chvíli je to všechno zase pryč a Noah je zase… Noahem.

Váš společný přípitek v tomto světle vyznívá ještě zvláštněji, protože tento večer bude rozhodně hoden vzpomínání tak jako tak. Oba upijete něco ze sklenek, než zůstane Noah sedět kousek od tebe s hlavou ležérně zakloněnou a pohledem upřeným na strop. I na něm je patrné, že tváře mu nabraly o něco nachovější odstín a rozhodně nepije první sklenku. Ostatně i ke třetí už je to docela daleko.

„Zavazadly? Těmi před rokem?“ Natočí zakloněnou hlavu trochu na stranu, aby se vaše pohledy střetly. „Tedy… Ehm, můžu to zkusit, ale je to už opravdu dávno a jak už víš, byl jsem pár měsíců indisponován. Ale jistě, určitě se zeptám. O co přesně jde, pokud to tedy není přísně tajné, že to nesmí vědět ani tajný.“ Věnuje ti široký úsměv, než se opět pobaveně ušklíbne. „Dnes mi ty moudra skutečně nejdou, co?“

Snad raději ani nepřemýšlím nad tím, kolik jsem toho už vypila. Snad jen… Vážně bych si měla dát vodu. Aspoň trochu… Ostatně za těžkou chutí výrazného alkoholu v ústech se drží i lepivý pocit žízně, který koňakem neuhasím. Nicméně to ještě chvíli počká, zvláště když Noah stále drží moji ruku a prohlíží si geometrický obrazec šedivých linií, co mi pokrývá předloktí a šplhá pod látkou košile takřka ke klíční kosti.

„To je… Zajímavé. A užitečné. Tedy… I když, jak se to vezme. Musí být náročné se s těmi střípky a informacemi srovnat,“ utrousím zamyšleně, ačkoliv spíše přemýšlím nahlas, než že bych skutečně mluvila k Noahovi, který pokračuje ve svém vysvětlování dál. I tentokrát mne zaskočí, když naznačí pohyb proudící síly a mnohem více. „Počkat… Ty to vidíš?“ vypadne ze mne zaskočeně. Já rozhodně žádné tetelení horkého vzduchu nevidím. „Ano, tam to končí. Nedostalo se to dál než za rameno,“ potvrdím mu vzápětí poněkud roztěkaně. Nejsem si… Stále si nejsem jistá, co to vlastně znamená. Dokonce ani ze vzpomínek Dumah si nevybavuji, že by to bylo takového. To, proudění síly, které nevidím, jen cítím.

Opatrně sáhnu ruku zpátky k tělu a srovnám si rukáv. Sama se ještě jednou opatrně dotknu vlastní kůže, než se přiměji to nechat být a raději se tentokrát nakloním, abych si nalila vodu ze džbánku. Alkohol začínám cítit v hlavě, ne snad nějak nepříjemně, že by se mi motala hlava či jazyk, ale… Nebude na škodu trochu zvolnit. A dát si další kousek sýra, po kterém rovnou sáhnu.

„To se tedy rozhodně nenudíš. Verše jsou většinou aspoň ucelené vzpomínky nebo jejich záblesky, tohle musí být… Mnohem chaotičtější. Spontánnější,“ nakloním hlavu přemýšlivě ke straně, zatímco po Noahovi sklouzne můj zkoumavý pohled… Který od něj vzápětí zase odvrátím a raději se napiji vody.

„Vlastně, ta černá kronika by nebyla od věci. Všimla jsem si, že za dobu, co jsem tu nebyla, nabrala ta rubrika v novinách značně na objemu…“ poznamenám spíše mimochodem, ovšem v tuhle chvíli tu jsou důležitější věci než tohle. Věci, které by měl Farnham vědět. Vlastně… Vlastně si nejsem jistá, proč mi na tom tolik záleží, aby se k němu ty informace dostaly. Jen… Je to reflex, nutkání podat hlášení. Snad i tak trochu zoufalá tužba, očekávání, že Metatron bude vědět, co s tím vším udělat. Stokrát jsem si mohla o serafínech myslet své, hněvat se na ně za rozhodnutí, která za mne – za nás – učinili a pohrdat jejich plány v plánech připomínající nerozpletitelné klubko nití, ale… Stále to byly… Autority, které viděly mnohem dál než my ostatní, často za samotnou oponu skrývající dění v pozadí.

„Ne rozbitý ve smyslu na kusy nebo popraskaný či zničený. Je… Jiný. Změněný. Poskvrněný.“ snažím se najít to správné slovo a srdce mi u toho přeci jen bije o něco rychleji než obvykle. „Navíc jsi to sám předtím řekl. V těch ruinách jsi věděl, že jsem jen kousek od něj. A zároveň od kousku mne samé. Nemělo by to tak být.“ Očima přelétnu ze své ruky k Noahovi a zpátky. Všiml si toho? Dotkl se mne a zarazilo ho v myšlenkách aspoň na pár prchavých vteřin, mám studené ruce navzdory tomu, že zde není zima? Alex… Alex si toho přeci všiml. Ačkoliv je pravda, že Alexander se mne dotýkal mnohem častěji a rozhodně nejenom na rukách a… Tady své myšlenky rychle zarazím, protože cítím, jak se mi vlije trocha horkosti přes líce, i když k tomu není žádný důvod.

Povzdechnu si. „Máš pravdu, to by asi měl. Je toho… Víc. Vlastně bych na něj sama měla několik otázek,“ dodám tak trochu váhavě. „Ale prozatím bude stačit, když mu vyřídíš, že Alex musel dát… Ramielovi…“ tady se drobně zachmuřím, musím se soustředit, abych tu vzpomínku vytáhla na světlo, a i tak mi prokluze mezi prsty. Vlastně… Vlastně jsem si na něj od té doby nevzpomněla. Jen… Jen tehdy, v těch Verších… Ale i naše setkání v podzemní cele z černého kamene se vytratilo a zůstal po něm jen neurčitý pocit zklamání a smutku. Až do teď, kdy se vše aspoň na chvíli vynoří na povrch v ostrých konturách a záblescích.

„… vzpomínku na místo, kde ho ukryl, abychom se dostali do bezpečí,“ dokončím po krátkém zaseknutí větu i myšlenku.

Čas nezastavíme.

Ošiju se a poposednu si, ta věta je takřka osudová. Čas skutečně nezastavíme, ať si to přejeme sebevíc… Obrátím do sebe sklenku vody a přeci jen si opět doliji koňak do té druhé, která zela prázdnotou.

„Možná ani ne tak složitý jako… Hm, někdy mám pocit, že se vše točí v kruzích…“ pronesu tiše a vzápětí si odkašlu. „Hm… Ať je na co vzpomínat,“ zopakuji po Noahovi a tentokrát si dopřeji opravdu jen malý doušek.

„Hm, vlastně… Když jsme u toho vzpomínání, měla bych na tebe… Prosbu? Žádost?“ zaváhám a navzdory předchozímu předsevzetí opět trochu upiju, abych si dodala odvahy. „Potřebovala bych, abys mi zjistil, co se stalo s mými zavazadly. Víš, s těmi, které jste mi přivezli do toho hotelu… Jak se jmenoval… Bristol? Hm, ano, myslím, že Bristol. V jednom z těch kufrů jsem měla… Dost důležitou a cennou věc, ke které se dle všeho dostal někdo, kdo neměl… Tedy, ne dle všeho, ale zcela určitě,“ dopovím a ať se snažím sebevíce, tak mi hlas podbarví rozpaky.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Dotaz služebnictva je v něčem překvapivý, jakkoliv s tebou jednají zdvořile. Možná až příliš? Až zpětně ti dochází, jako kdyby s tebou jednali jako s někým, kdo je zde pravidelným hostem, snad dokonce rodinným přítelem. Když si ještě žila s Philipem, nestávalo se, že vás někdo jen tak očekával přímo ve vašem domě. Nejčastěji to byla Philipova matka nebo jiní členové z nejbližšího rodinného kruhu. Tentokrát tě ale neposlali pryč ani u brány a vlastně ani teď. Dokonce padla i nabídka okamžitého kontaktování jeho výsosti, kterou by sice nemusel vyslyšet, ale také… mohl. A tím spíše se rozhodneš počkat. Představa, že se možné jednání celé Rady odročí jen kvůli návštěvě tvé maličkosti vlastně nebyla až tak příjemná.

 „Jeho výsost očekáváme v pozdějších odpoledních hodinách, ale nemůžu vám s jistotou říci, kdy přesně tu bude. Samozřejmě mu však pošleme vzkaz o vaší přítomnosti zde a také informaci o tom, že na něj zde počkáte. Nemusíte se bát.“ Pokývne muž hlavou, zatímco zbytek služebnictva vás sleduje, avšak spořádaně mlčí a snad to i vypadá, že se skoro nějak více nehýbají.

„Prosím, prozatím pojďte s námi.“ Pokyne vám muž uctivě, zatímco začnete stoupat do schodů. Priscilla se drží jen kousek za tebou, snad jako kdyby se bála, že se ti ztratí, zatímco ty jdeš s jistotou sobě vlastní. Však tu nejsi poprvé. Odložíte si u sloužících, kteří vám pomohou i z kabátů a muž, jenž vás zde vítal vám ukáže směrem dále do sídla.

„Doneseme vám čaj do oranžérie? Můžete počkat tam. V tuto denní dobu je tam příjemně.“ Dodá úslužně, zatímco vykročíte skrz honosné prostory Essingtonského sídla. Priscilla se rozhlíží kolem jako kdyby nikdy nic takového neviděla a popravdě… asi skutečně neviděla. I váš dům s Philipem vedle tohoto sídla blednul závistí a jistě by blednul i Philip, kdyby to tu někdy měl možnost vidět.

Oranžérie je jedna z prostorných budov, jenž stojí v na opačné straně sídla, než je jeho hlavní vchod. Díky bohatě proskleným stěnám i podobně vyvedenému klenutému stropu, skrz který vidíte až na mraky líně se ploužící po obloze, to připomíná obrovský skleník. Jednou ti William povídal o parním potrubí, které jej udržuje příjemně teplý i v jeruzalémských mrazech a díky čemuž zde mohou úspěšně růst všemožné exotické rostliny dovezené z dalekých krajů. Bylo to vlastně tvoje první setkání s kousky světa tak vzdáleného od Nového Jeruzaléma. Dokonce po oranžérii poletovalo i několik barevných menších papoušků, které se zde nejspíše někdo rozhodl vypustit, pro dotvoření obrazu dalekých krajů.

Když vejdete dovnitř přivítá vás o něco vlhčí vzduch prosycený vůní rostlin a hlíny. Je slyšet i zurčení vody z nedalekého přepadu, kterým neustálé stéká do jedné z vodních nádrží, jež jsou porostlé lekníny a jinými vodními rostlinami, jenž ani nepoznáváš. Pod kulatými zelenými listy se sem tam mihnou oranžové a bílé ryby, co připlavou blíže, když procházíte kolem, snad v očekávání toho, že jim něco hodíte.

Priscilla to vše sleduje jako kdyby byla ve snu, ale je těžké se jí nedivit. Když si zde byla s Williamem poprvé, také tě to překvapilo. Oranžérie skutečně zabírala velký prostor jak do šířky tak také do výšky. Byly zde i vzrostlé stromy, palmy a spousty keřů, které si nikdy neviděla. Dokonce i v tuto roční dobu zde kvetlo množství rostlin, jako kdyby se jich pozdní podzim vůbec nedotýkal.

„Prosím, můžete zde počkat.“ Dovede vás sluha k jednomu menšímu dlážděnému plácku, uprostřed kterého je kovový stůl s židličkami. Dokonce je zde i pár laviček, na kterých se bude také jistě dát pohodlně posedět.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„To je… zajímavé.“ Pohlédne na tebe zamyšleně Noah. „Na druhou stranu, jsem rád, že ti nepřipomínám třeba matku nebo oblíbenou tetičku z druhého kolene.“ Sklouzne opět do své typické nadsázky, která je však v této situaci vcelku osvěžující. Snad je to díky těm pár sklenkám alkoholu a nebo i jeho přítomnosti, ale smrtelná vážnost, jenž by se s těmito tématy tak dobře párovala, nakonec nikdy dlouho nevydrží. Je to trochu jako na houpačce.

Při tvé krátké zmínce o Dumah, jen trochu nejistě nakrčí čelo, ale více už to téma nerozebírá. Tvé jisté podráždění je na tobě možná přeci jen patrné, avšak delší doušek koňaku jej spolehlivě spláchne. Kolikátá je to sklenka? Pátá? Šestá?

Noah přejede prstem po jedné ze šedozlatých linií až k lemu rukávu a jen lehce přimhouří oči. „Za prvé by lépe fungoval a ano. Navazoval. Je spousta možností jen…“ Dlouze vydechne a na chvíli i oči zavře, snad jako kdyby se snažil něco lovit v paměti.

„Nevím úplně vše. Většinou, když něco vidím, vytanou mi v hlavě myšlenky, jenž nepatří tak úplně mně. Je to jako ozvěna. Najednou prostě vím. Něco, co bych rozhodně vědět neměl. Ovšem jsou to jen kousky. Střípky skládačky, které ve mně zůstaly. Popravdě ani netuším kolik toho je. Stává se mi to ale vcelku… často. Zvlášť s vámi. Třeba teď…“ Ukáže na tvou ruku, kterou zvedne v té své a prstem naznačí ve vzduchu oblouk nad jednou z hlavních linií, jenž se ti táhne po kůži.

„Ta energie proudí i tudy. Vidím to jako… Hmm, připomíná to tetelení horkého vzduchu. Tedy v tomto méně aktivním stavu. A tady…“ Pohne rukou až k tvému rameni, aniž by se ho však dotknul. „Tady to končí… Mám pravdu, že?“ Zeptá se tě jen pro potvrzení, než tvou ruku opět pustí.

„Je občas zvláštní vidět ty nové věci ve světě, který jsem myslel, že znám…“ Vydechne. „Ale tak člověk se stále učí něco nového. Alespoň se nenudím.“ Dodá opět o něco odhodlaněji a na rty se mu vrátí ten lehký úsměv.

„Nečekala? Raději by si snad řešila kulturní scénu Nového Jeruzaléma nebo snad černou kroniku?“ Popíchne tě mezi řečí. „Počkat… rozbitý? Jak to myslíš? Netušil jsem, že se Zrcadlo může rozbít… Tedy… ne nějak snadno…“ Svraští obočí a opět působí na chvíli zamyšleně, než jen potřese nespokojeně hlavou.

„Lucifer? Při útěku? Ehm… Del, začínám mít pocit, že tohle je něco, co by raději Edric slyšel přímo od tebe. Můžu tě tu zasypat otázkami, ale obávám se, že i tak nebudu vědět vše, co by zrovna Edricovi přišlo podstatné. Hmm, další z úlomků… Čas nezastavíme.“ Šeptne lehce zamyšleně, než se raději natáhne pro sklenku, aby se z ní podobně jako ty před tím dlouze napil.

„Někdy se život zdá až příliš složitý… Ale pak jsou chvíle jako tahle, kdy je lepší si to nepřipouštět a prostě jen žít okamžikem.“ Opře se pohodlně do sedačky. „Ať je na co vzpomínat.“ Zvedne sklenku snad i v náznaku přípitku, než si prstem povolí ležérně límeček u košile a napije se jakoby nic.  

S tvrzením, že mne jen tak něco nerozhodí bych byla opatrná, ale nijak to Noahovi nevyvracím. Stejně tak se už nevracím k otázce vlastních rozpaků, které tak trochu cítím i teď, když o tom mluvím. Nicméně navzdory tomu, že se v Noahově tváři mihne potěšený úsměv nad vyjádřením mých obav o něj, tak já se tvářím vážně. Protože jsem to myslela vážně. Trochu se mi uleví, když prozradí, že Farnham na to má stejný názor jako já… Nepochybně ho instruoval o tom samém. To je… Dobře. Ano, dobře…

„Ne, to nemáš… Za to tam budeš mít spoustu jiných věcí. A dokáži si představit, že by se mohl najít někdo, kdo by je chtěl všechny vědět…“ Mé myšlenky jako mnohokrát předtím na okamžik utečou k té dokonalé symetrické tváři bělovlasého serafína. Ať jsem se snažila sebevíce, nedokázala jsem se toho zbavit. Zkrátka… To nešlo. A to dokonce i přes opakování si toho, že Probuzený Lucifer nebude na tomhle světě zdaleka tím nejhorším, co lze potkat. Svět byl plný monster skrytých za lidskými tvářemi a nemuseli to být ani Probuzení. „… prostě buď opatrný,“ dodám tiše.

Hovor o Provincicíh dostane nečekaně hořké noticky na závěr. Noahovu poznámku je pro mne obzvláště obtížné polknout, dokonce i přes vědomí toho že to vůbec nemyslel zle. Nechci raději vědět, co mi s mými zápisky z Provincií provedl Penfield… A s tím, jak Noahova dobrá nálada zmizí jak mávnutím kouzelného proutku, a i jiskrný pohled vyhasne, se mne zmocní nepříjemná představa, že o těch knížkách ví.

Proboha. Snad je dobře, že se raději věnuje tetováním na mé ruce, protože mám co dělat, abych ovládla svůj výraz. Jestli snad cokoliv z toho četl… Ne. Prosím to ne. Přesto… Přesto mi to připomene další věc, o které jsem s ním chtěla mluvit. Nicméně… To počká. Aspoň jednu další sklenku. Neřeknu tak na to zhola nic, jen uhnu pohledem a raději… Raději svoji pozornost stejně jako Noah přenesu k mému předloktí, které stále drží.

„Záchvěv energie. Ten stejný pocit, který jsem měla z toho bílého čítala a pak i z tebe, když mi došlo, že to nejsi tak úplně ty. Ale… Trvá to vždy jen chvíli, když se dotkneme. Je to… Zvláštní. Nikdy předtím jsem nic takového necítila… Nedá se to dost dobře popsat,“ odpovím přemýšlivě.

„Chápu, to muselo být… Podivné. Nebo spíše teď to musí být bizarní představa. Vlastně… To je asi i to, že to slovo používáme a na rozdíl od duchovních to není myšleno jako metafora,“ lehce se zarazím, když mi dojde, s jakou samozřejmostí jsem dosud to slovo používala. Otec. Ne Bůh ani Pán. Drobně se zamračím, na tohle… Na tohle bych si měla dávat větší pozor. Nicméně…

… koutky rtů mi na okamžik poskočí. „Zní to znepokojivě,“ konstatuji. „Tedy pokud nevnímáš jako lichotku, že ti někdo naznačí, že jsi pro něj hřejivé teplo zlaté záře objímajícího všehomíru,“ trochu si přisadím.

Poté mi ovšem Noahova slova smažou z tváře výraz. Dumah, anděl milostivého konce. Dlouze se nadechnu a tentokrát je zatraceně těžké potlačit ten kyselý pocit deroucí se krkem ven. „To už dlouho neplatí,“ hlesnu a levou rukou se natáhnu po sklence odložené na stole, abych to utopila douškem koňaku.

Raději se soustředím na Noaha, který si s nečekaným zájmem prohlíží moji ruku. Působí to jako by doopravdy věděl, na co se to dívá. Sleduji jeho počínání se střádajícím se napětím, zvláště když bříško prstů sklouzne přímo po jedné z čar. I ten krátký drobný pohyb mě přiměje v nestřeženou chvíli polknout a pak raději dopít zbytek sklenky.

A pak… Pak Noah začne říkat věci, kterým dost dobře nerozumím a už vůbec by je neměl chápat on. Hledím na něho se směsicí překvapení i zaujetí. Graduální usměrňovací řetězec? Zamrkám. Jenže to se můj společník najednou zarazí a namísto toho, aby pokračoval dál, tak se omluví.

„Neomlouvej se. To je… Co by se stalo, kdyby byl dokončen? Navazoval na jiné?“ zeptám se s nečekanou… Naléhavostí. „Jak jsem říkala, úlomek mi vypadl z ruky, takže to nepokračovalo dál. Ale… Hm, dává to smysl. Když používám svůj dar, cítím to… Proudění. Vlastně… Od té doby cítím celou ruku trochu jinak. Celkem dlouho mi trvalo, než jsem si na to zvykla,“ vysvětlím mu.

Stejně jako Alexander, tak i Noah tohle vidí poprvé v životě. A vzápětí i nadnese zajímavou myšlenku, která mne přinutí se nad celou věcí více zamyslet. Skutečně… Hm, napadalo tohle už někoho? Pokusit se svá tetování přivést k životu?

„Vím,“ přitakám a v další chvíli… Zaváhám. Přesto pokračuji dál. „Nejde jen o ophirium, ale o energetické linie. Tohle… Je něco, co mají Probuzení pod kůží, objevuje se to jen při používání schopností, ale… Ten střep to nějakým způsobem musel vytáhnout… Nahoru,“ přemýšlím nahlas. „Jen… Je to špatně. Ty linie by měly být zlaté… Ale… Už mi je v minulosti museli opravovat, takže… Kdo ví, jestli to nesouvisí s tím…“ potřesu hlavou.

„Tedy, uznávám, nečekala jsem, že nás rozhovor zanese zrovna… K tomuhle,“ kývnu bradou ke své ruce. „Dnešní večer je vážně plný překvapení,“ poznamenám zamyšleně. „Měl bys o tom povědět Edricovi. Třeba bude mít lepší představu o tom, co se vlastně stalo… A… A vlastně bys mu měl i vzkázat, že úlomek z toho chrámu je rozbitý,“ očima sklouznu zpátky ke sklence, kterou jsem odložila zpátky na stůl. „… a taky, že jsme o jeden z úlomků přišli při útěku z Jeruzaléma a získal ho Lucifer,“ povzdechnu si.