Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

„Styděla? Začínám litovat, že mám ty poslední hodiny jako v mlze. Myslím, že teď už tě jen tak něco nerozhodí.“ Pousměje se Noah. „Ale zvládla si ty rány zašít a… Jak to myslíš, Del? Ty… se o mě bojíš?“ Jeho zprvu přemýšlivý výraz se záhy přetaví v potěšený úsměv. „Nemusíš se bát. Zbytečně neriskuji. Tedy… Ne více než jindy.“ Dodá lehce jako kdyby o nic nešlo, ale sama z toho cítíš určitou snahu vyhnout se zabřednutí do podobného tématu.

„Ale Edric také říkal cosi o tom, že tohle je něco, co zní hodně… na hraně. Většina vašich by tomu nevěřila, ale ti co ano… No, nedá se prý předvídat, jak by na to kdo hleděl a reagoval. A popravdě… Ani já nevím, jak se na to mám dívat. A to ani nemám v hlavě vzpomínky staré tisíce let, heh.“ Uchechtne se poněkud ironicky Noah, ačkoliv sama tušíš, že má nejspíše dost vlastních věcí ke zpracování. Život si viditelně nevybírá.

„Jistě, zapomenuté ruiny. Jak jsem mohl zrovna na tohle zapomenout? Zvlášť, když jsem tam byl. Nebo… Nebyl, ale víš, jak to myslím.“ Přispěchá s doplněním tvé dobrodružného příběhu. „Ale dobře, dobře… Jsem rád, že jsi mé připomínky vzala v potaz. Doufám, že budu v poděkování, až to někdy sepíšeš…“ A v ten moment je patrné, jak jeho dobrá nálada na chvíli vyprchá, když si něco uvědomí a možná tím spíše skloní pohled k tvému tetování, na které si poukázala.

„Hmm, co přesně?“ Vzhlédne k tobě jen na okamžik, zatímco tvou ruku drží ve své a se zájmem si prohlíží šedozlaté linie vepsané na kůži. „Co cítíš ty? Nemůžu říct, že bych se snad dotknul spousty Probuzených. Raději to… nedělám. Od jisté doby.“ Dodá váhavě. „Při tom období, kdy jsem dělal doprovod, bylo zvláštní, když mě někteří nazývali Otcem… Takže. Ne, rozhodně tohle neriskuji. Co jsem tak pochopil, může to působit na každého různě. Zvuk, vůně… Edric to sám za sebe nazval pocitem domova a klidu. Jen tak mezi námi dvěma, dost mě to znepokojilo.“ Uchechtne se Noah a lehce nervózně si prohrábne prsty vlasy, než se opět zahledí na tvé tetování.

 „Ano, Dumah. Anděl milostivého konce. Vím.“ Promluví jako kdyby to bylo něco zcela jasného, zatímco otočí tvou ruku dlaní vzhůru a i na zde na předloktí je vidět počátek části linií, jenž se táhnou výše. „Paralýza? Tři týdny rekonvalescence? To je… No, nevím. Jistě nepříjemné. Na druhou stranu…“ Otočí tvou ruku opět hřbetem nahoru a prstem přejede po jedné z linií, zatímco ti druhou rukou trochu povyhrne rukáv.

„Tohle je jeden z graduálních usměrňovacích řetězců… Mělo by ti to usnadnit práci s energií, její koncentrací a pokud je dokončen…“ Sklouznou jeho oči po tvé paži až k tvému ramenu a krku, na kterém však nic není. „…Ehm, tak by navazoval na jiné. Omlouvám se, občas se mi některé věci pletou mezi mé vlastní.“ Odkašle si.

„Nikdy jsem ale nic takového neviděl. Víš, že i kdyby si tu někdo zamíchal ophirium do inkoustu a pamatoval si, kde přesně jaká linie byla, tak tohle nevytvoří, že? Alespoň funkční.“ Podotkne něco, co tě vlastně ani před tím nenapadlo. Co kdyby si někdo z vás vytetoval linie z Veršů? A jistě se několik takových našlo. Jak se někteří z vás snažili dostat se od svého odkazu co nejdál, byli tu naopak i tací, jenž se do něj snažili stylizovat, jak nejlépe mohli. Přesto to byla jen hra. Ale tohle ne… To na tvé ruce zcela určitě ne.

Vera De Lacey

Procházíte pod korunami starých stromů, jenž se klenou nad cestou před vámi. Dle rozložitých kmenů a pokroucených větví je patrné, že tato alej tu rozhodně musí stát dlouho. Dekády, nebo spíše staletí. Co všechno pamatovala? Zcela jistě tu projížděly celé generace Essingtonů. Vzhledem k tomu, že Williamův rod patřil vedle Farnhamů k těm nejstarším rodovým liniím Nového Jeruzaléma, nebylo o tom pochyb. Bránu jste už nechaly za sebou stejně jako to zvláštně vážné téma z kočáru. Sestra si tě tehdy vyslechla, ale kromě jejího překvapeného pohledu ti k tomu nic určitého neřekla. Ani vlastně nebylo co. Tohle byla věc minulosti, ačkoliv její ozvěny si cítila i dnes.

„Co nejdřív? Nebylo by snazší prostě nechat vzkaz než se táhnout až k jeho sídlu? Haah, jak to, že v takovém městě může mít takové pozemky?“ Priscillin tón zní skoro až pohoršeně, avšak je ti jasné, z jakého důvodu to je především. I tak se ale zaposlouchá se zájmem do tvé historiky o setkání s Williamem. Je to rok, co se to stalo a stále se ti to občas zdálo, jako kdyby to bylo jen pár dnů zpět. Zrovna tato vzpomínka se ti zaryla tak hluboko do paměti, že bys ji jen tak snadno nevymazala. Ke kapkám se přidávaly slzy a vévodům nesmlouvaný pohled, jenž se ještě více zatvrdil, když si mu oznamovala své selhání s manželovou skříňkou, kterou ti Robert ochotně odcizil přímo z tvé ložnice a nočního stolku. Dokonce tam zanechal i ten vkusný dopis s varováním. Ničema jeden. Přesto… Viditelně tehdy věděl více než ty. Těžko říct, zda tomu ale bylo tak i dnes.

„To bych asi nezvládla… Stát v tak mokrých šatech zrovna před někým jako je on!“ Vyhrkne nakonec sestra, když domluvíš. „A co na to říkal? Mračil se? Poslal tě se převléct? Nebo snad… žertoval?“ Vyzvídá dál, zatímco jdete vycházkovým tempem k rozhlehlému zámku, jehož silueta stále častěji probleskuje mezi stromy.

Je to vlastně příjemná procházka prosycená dobrou náladou a později i smíchem doprovázející typický dívčí rozhovor. Nakonec totiž i Priscilla pookřeje a rozpovídá se. Skoro až zamrzí, když se před vámi otevře plný pohled na Essingtonské panství, jenž je už vcelku nedaleko. Rozhodně to tak působí díky rozložité budově před vámi, jenž se táhne do šíře a vystupuje z ní hned několik věží.

Nemůžeš si než nevšimnout Priscillina zaskočeného výrazu. Ano, na jednu stranu o Williamovi ví, kdo to je. Teoreticky. Ovšem vidět na vlastní oči, co to mimo jiné znamená je něco zcela jiného.

„Cože? To je všechno…? Opravdu?“ Těžko se jí hledají slova. Přeci jen váš dům oproti tomu působí poměrně titěrně a přitom co by i za ten většina lidí dala. Nakonec se vám podaří dojít po cestě až k samotnému sídlu, kde vám vyjde v ústrety několik služebných.

Stačí se představit, aby jeden z nich jen potřásl hlavou. „Omlouvám se, lady De Lacey, ale vévoda zde aktuálně není přítomen. Pokud je to však urgentní, mohu mu nechat poslat zprávu. Je na jednání v sídle Rady sedmi v centru. Není to až tak daleko. Do té doby, můžete počkat. Samozřejmě.“ Ukloní se lehce a zdvořile vám oběma pokyne ke schodišti vědoucímu nahoru do ohromného sídla. Kolikrát si po těchto schodech už kráčela? Jen dnes je to vlastně poprvé, co sis celou tu cestu od brány prošla pěšky místo toho, aby tě sem dovezl kočár. Navíc tu máš také netradiční doprovod. Priscilla působí zakřiknutě a být to pár let zpátky dost možná by tě chytila za ruku. Přesto za tebou jde, jen se tváří, jako kdyby ji guvernantka zkoušela z nějaké nenaučené lekce.

A to tu ještě nebyl vévoda…

Skutečně, takových moc není… Dost možná by se na Noaha dívali jako na blázna i leckteří Probuzení. Zejména pak ti, kteří věděli, že Otec je pryč. Jak by se na tohle tvářil Alex? Stačí si vzpomenout, kolikrát jsem ho zaskočila svými tvrzeními já, natož popis takového zážitku… Ale kdo ví. Když se Luciferovi podařilo něco, co by snad nikdo z nás nepovažoval za možné, proč by se Noahovi nemohlo stát to, co mi zde popisoval? Z pochmurný myšlenek mne opět vytrhne Noahův hlas i úsměv. Snad se i lehce začervenám, tedy… Spíše určitě. Ale za to může ten… Alkohol. Ano, toho koňaku jsem nevypila hned zkraje večera zrovna málo.

„No, jestli tě to potěší, tak i přes ty drápance na břiše pro mě byl zážitek vidět bez košile i někoho jiného než manžela. Navíc ještě cizího muže ve stejném pokoji jako já. Ahh… Jak já se v ten večer styděla,“ poznamenám pobaveně, než vzápětí opět zvážním. „Každopádně… Dávej na sebe pozor, Noahu. Kdyby se to dozvěděli… To, co se ti stalo… Někteří Probuzení… Já vím, že jsi agent a máš výcvik, ale… Neskončilo by to pro tebe dobře,“ dodám a do hlasu mi pronikne náznak naléhavosti.

„To je… Dávná historie. Špatně se to vysvětluje, ale…“ zaváhám a přeci jen se lehce pousměji, jakkoliv se v tom neskrývá zrovna veselí. „Ne, blesk by do nás opravdu asi neuhodil. Jen… Je to komplikované,“ uhnu pohledem a více k tomu již nedodávám. Ostatně Noah na mě nenaléhá ani se mne nesnaží vyptávat, jak jsem to myslela, což v tuhle chvíli rozhodně oceňuji.

Rozhodně více než zjištění, že si Edric nepamatuje vše z posledního dne. Co našeho dohoda? Náš rozhovor? To si také nepamatuje? Nicméně se nezdá, že by se mnou chtěl Noah řešit zrovna Farnhamův stav nebo Farnhama samotného, a tak mu vrátím tu laskavost a dál se ho nevyptávám. Tohle mi prozatím stačí, i když to nic nemění na tom, že bych s ním potřebovala mluvit. Zeptat se ho na pár věcí… Ale o tom nyní taky nezačínám. Namísto toho se rozpovídám o Provinciích, na které Noah zavede řeč.

Celkem ochotně se rozmluvím, díky koňaku se cítím… Lépe. Více lehce. Starosti na mě najednou nedopadají z takové drtivé výšky a všechno se dá snesitelnější. Dokonce ani tenhle náš společný večer s Noahem plný vážných rozhovorů nepůsobí nijak těžce. Je to… Tak zvláštně přirozené a v salonku panuje uvolněná atmosféra. Zejména díky Noahovi, se kterým je tak snadné vydechnout a prostě jen mluvit, bavit se…

„Ale no tak!“ zakroutím hlavou s rádoby dotčeným výrazem ve tváři, ačkoliv koutky rtů mi nebezpečně zacukají do úsměvu. „Sloni se dožívají mnohem víc než třiceti let, abys věděl,“ poučím ho. „Hej…“ vesele se na něj zaškaredím, když pokračuje dál. „Tedy… Tohle je přiznání, které jsem nečekala. Jeden by řekl, že muž jako ty bude mít historky na všechna možná témata. Jaké zklamání,“ zašklebím se, když si do něj drobně rýpnu na oplátku a vzápětí pokračuji dál.

Sice se trochu zarazím, když mi skočí do řeči, ale… Ne, já už také nevěřím na náhody. Někdy se věci zkrátka dějí, protože se dít musí. Stejně jako… Hm, ano, zvládla jsem to. A věřím mu, že o tom nepochyboval. Zatím mi nikdy nedal důvod o tom pochybovat. Nakonec zakončím své nepříliš dlouhé vyprávění tím prozaickým shrnutím. Žádná zajímavá dobrodružství, prostě jen chvílemi dost jednotvárný život. Začínám v tomhle být stejná jako Alex…

Ale i nyní mne Noah překvapí. Lehce povytáhnu obočí, když mi můj vlastní příběh shrne svými slovy, díky kterým to vyznívá… Přesně tak, jak to je. Život přede mne za ten rok postavil mnoho výzev. Některé jsem zvládla lépe, jiné hůře. Ale… Snažila jsem se žít… Jinak. Nakonec i dělat věci, který jsem se dříve bála. Změnit se.

„Hmm, touché,“ pousměji se na Noaha s neskrývanou vděčností. „Zapomněla jsem dodat, že do toho jsem ještě objevila zapomenuté ruiny uprostřed pralesa, tak dvakrát až třikrát se ocitla ve smrtelném nebezpečí a do toho se naučila i místní jazyk,“ dodám a upiju ze sklenky. „Dobrá, uznávám, pár zajímavých dobrodružství by se tam našlo…“

Tak trochu zaskočeně zamrkám, když se Noah při zmínce o tetování náhle pohne a dotkne se mé ruky. Nebýt toho vypitého koňaku, poplašeně bych s ní ucukla, tak spíše jen fascinovaně hledím na naše dotýkající se ruce ještě chvíli poté, co odezní ten zvláštní šimravý pocit, stejný, který jsem cítila i včera večer, když jsem ho objala.

„Když se mě dotkneš, cítíš to taky nebo… Nebo jen já?“ vypadne ze mne ta otázka, než krátce kývnu hlavou na znamení souhlasu. Chvíli sice váhám, ani nevím proč, je to pro mě nečekaně důvěrné, ale přesto svolím k tomu, aby rukáv vyhrnul a podíval se lépe a zblízka.

„Je to… Zvláštní, vidět všechny ty linie vytažené na kůži. Patří k té… Kterou jsem byla,“ řeknu tiše. „Ale jak jsem říkala už včera, nebylo to úplně dobrovolné. Dotkla jsem se holou rukou toho kousku Zrcadla, ke kterému jste mě zavedli,“ pokračuji dál. „Jen… Na chvíli, než mi vypadl z ruky,“ krátce se kousnu vnitřní strany spodního rtu. „Takže, kdyby ses ptal, co takové tetování stojí, tak to je pár hodin paralýzy celého těla… Pak trvalo skoro tři týdny, než se mi vrátil cit a hybnost i do ní,“ povzdechnu si. Byla to… Hloupost.

„A tady máš vlastně jeden z důvodů, proč mě Alex nechtěl brát do Jeruzaléma. Musí trnout nad představou, do čeho se mi podaří spadnout tentokrát,“ utrousím polohlasně, zatímco pozorně sleduji Noaha držícího mne za ruku.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Hmm, asi… ano. Pro některé určitě.“ Pohlédne na tebe vážně a jen chápavě přikývne. Otázka, co všechno Noah ví o Verších se vcelku nabízí. Avšak bude to podobné jako s osvětlením jeho zážitku. Nebude to chápat v celé jejich šíři, stejně jako on není schopen dokonale vysvětlit jeho prazvláštní vzpomínky a stav.

Noah opět doplní sklenky a vy si tak můžete dopřát opět pár chutných doušků. Alespoň, že ten koňak se dobře pije a pomáhá rozvázat jazyk při tématech, o nichž by se za jiných okolností mluvilo ještě výrazně obtížněji.

„Díky… Del. Možná tě někdy vezmu za slovo. Jsi asi jedna z mála, která by na mě nekoukala jako na blázna. Takových moc není.“ Usměje se vcelku potěšeně a najednou zase působí trochu více jako Noah, kterého znáš. „Navíc si mě nechala bez košile samotného v posteli. Takových je ještě méně. Možná mě tyhle zážitky měly jen uchránit od ublížení mé křehké mužské ješitnosti.“ Uchechtne se krátce, snad aby jinak vážné téma odlehčil a zase o něco více vklouzl do svého běžného vzorce chování.

„Ale proč bys nemohla?“ Nakrčí čelo, když zmíníš kostel, kam by ses bála, byť jen vstoupit. „Nevidím k tomu jediný důvod. Jestli chceš, tak tě doprovodím. Věřím, že zrovna do nás dvou blesk na prahu skutečně neuhodí. A pokud… mohli bychom aspoň dostat nějakou z hlavních stran denních novin.“ Prohodí vesele, ale už v tomto tématu na tebe nijak dále netlačí. Pouze zmínil nabídku, ale jako i dříve, nenutil tě něco dělat nebo ti snad vysvětlovat proč by to bylo pro tebe vhodné. V tomto byl Noah skutečně zvláštní, až snad volnomyšlenkářský.

„Hmm, ano, Edric je v pořádku. Jen… Některé vzpomínky má trochu zastřené. Především ty z toho posledního dne. Ale to je myslím malá daň za to, že stále ještě žije.“ Doplní agent jen krátce na téma bývalého radního, ale více už to nerozebírá. Raději se zeptá na Provincie a tvůj dobrodružný život tam. Vidíš, jak na tobě visí pohledem a sem tam upije ze sklenky, zatímco se rozpovídáš. Jde to až překvapivě snadno. Možná se není ani čemu divit, když si všimneš znatelného poklesu hladiny koňaku v lahvi, který se rozdělil pouze mezi vás dva, a to rovným dílem. Alkohol ale příjemně prohřívá tělo a uvolňuje napětí. Znáš to moc dobře a není to až tak k zahození. Zvláště, když si vezmeš, co všechno se za poslední dny stalo a že to byla z větší části jen série nešťastných příhod. Teď tě však už tolik netrápí neúspěch v redakci, ne zcela tajná aukce ani to, že tě čeká na pokoji prázdná postel. Najednou je svět zase o něco snesitelnější.

„Počkat? Třicetiletý? Tedy nevím, kolik přesně se slonové dožívají, ale to už musel být nad hrobem a spíše se ploužit ne Del?“ Uchectne se Noah, než tě s potměšilým úsměvem napodobí, když ukazuješ délku sloního klu a sám roztáhne ruce. Snad jen sklenku před tím prozřetelně odloží na stolek vedle vás.. „A nebo takhle… Nebo ještě trochu víc? Tedy, teď bych opravdu měl přihodit nějakou rybářskou historku, ale… žádné nemám. Hah, selhal jsem.“ Rozezní se jeho smích.

„Náhodou… Ne, Del, já už nevěřím na náhody. Teď už opravdu ne.“ Skočí ti krátce do řeči, ale pak už tě zase nepřerušuje, zatímco vyprávíš o tom, že život nebyl vždy tak růžový, jak sis ho představovala a také v tom, jak se dost věcí po tvém pádu změnilo.  „Hmm, někdy i špatné věci pomůžou k tomu, aby se člověk probudil… A tím myslím opravdu jen probudil. Jsem rád, že se ti pak dařilo lépe. Doufal jsem… Hmm, ne, věděl jsem, že to zvládneš.“ Dodá s milým úsměvem, než pokračuješ dál o tom, jak si pak trávila zbytek roku v Provinciích. Vlastně to bylo jen pět měsíců, ale stihla si za ně toho víc než stará Delilah za celé roky v Novém Jeruzalému.

„Říkáš, žádná zajímavá dobrodružství? Hmm?  Zatímco si mi tu popsala život západní ženy, která začala žít v pro ni naprosto cizím světě, kde střílela a cvičila v džungli, učila dceru nějakého místního monarchy? A do toho cestovala po světě na diplomatická jednání jako doprovod muže s falešnou identitou. Tedy… Jestli tohle není zajímavé dobrodružství, tak už nevím.“ Potřese pobaveně hlavou Noah.

„A pravda… Ještě si nechala udělat tetování! Ačkoliv…“ Noah si poposedne, natáhne ruku k té tvé a dotkne se jí, aby jí přitáhl blíže k sobě, pokud s ní tedy neucukneš. Nasedíte však tak daleko od sebe, aby ji musel natahovat přes stůl. I tak, opět při jeho dotyku ucítíš tu lehkou vlnu energie, jenž ale záhy odezní.

„Hmm, můžu?“ Povytáhne trochu tázavě obočí a naznačí očima směrem k tetování, jehož zbytek se skrývá pod látkou dlouhého rukávu.       

„Za všechno to, co jsi způsobil, i za to všechno,
co ještě způsobíš, se budeš jednou zodpovídat!
Za všechny své zločiny!“

S chápavým výrazem ve tváři krátce přikývnu, o těžko popsatelných věcech toho už vím celkem dost. Někdy slova zkrátka nestačí na to, aby obsáhli vše. Všechny ty střípky pocitů a vjemů skládající se v křížících se vrstvách, které dávají dohromady obraz měnící se podle toho, za jakého úhlu a vzdálenosti se na něj díváme.

Nicméně při zmínce o Zrcadle, o kousku mne… Rychle uhnu pohledem a srdce mi několikrát poskočí. Raději tu poznámku zapiji dalším douškem koňaku. O tomhle teď nechci přemýšlet, rozhodně ne, přesto… „A… O tom setkání se mnou jsi Edricovi něco řekl?“ zeptám se opatrně.

Noah mluví dál a je na něm vidět, že to pro něj opravdu není jednoduché. Snadné. To, co zažil… Muselo být silné. Stačí si vzpomenou na Verše táhnoucí se napříč staletími, co všechno po nich nakonec zůstalo a jak moc to změnilo vnímání některých věcí a událostí. A to se stále jednalo jen o vzpomínky jedné jediné osoby, které se na konci všeho propojily. To, co tu popisoval Noah… Bylo na zcela jiné úrovni. Něco, co nezažil ani nikdo z těch, kteří byli Otci nejblíže.

„Možná je to tak nakonec lepší. Kdyby sis měl pamatovat všechno v plné šíři… Nezbyl by prostor na nic jiného. Ani na tebe. A to by byla škoda, ztratit se pod nánosem vjemů a střípků, nechat se pohřbít a už nikdy se zhluboka nenadechnout,“ měkce se pousměji. „Kéž by se všechno dalo proměnit… V černobílou fotografii. Některé věci by pak byli lepší. Jednodušší,“ dodám polohlasně.

Když si Noah dolévá, mlčky k němu posunu i svoji prázdnou sklenku v tom výmluvné gestu. Počkám, až dolije sobě a posléze i mne a vezmu si sklenku zpátky do ruky. Už ji ani neodkládám, naopak z ní rovnou upiju.

„V pořádku. Myslím, že některé věci vysvětlit dost dobře ani nejde…“ brouknu takřka chlácholivě, když vidím, jak to Noahovi dává zabrat. Takže ať se ti stalo cokoliv, tak to ještě neskončilo, prolétne mi hlavou. Zvláštní, jak se někdy věci dají do pohybu a žijí svým životem. Proč zrovna teď? Kvůli otevřené bráně a blížící se válce? Kolik dalších Probuzených mohlo dostat stejnou zprávu jako já. Ten… Zdánlivě prostý úkol. Složit zrcadlo. Vrátit se zpátky domů.

„Pokud si o tom chceš promluvit… Víš, že si tě ráda poslechnu,“ nabídnu mu, když zmíní, že to některé věci v něm změnilo. Jistěže. Bylo to víc než jen oči? Myslím… Určitě ano. „No… Jestli tě to utěší, tak já si už ani nepamatuji, kdy jsem byla v kostele naposledy. Vlastně… Ani si nejsem jistá, jestli bych dokázala do kteréhokoliv s čistým svědomím vstoupit. Asi by mi to případalo jako svatokrádež,“ poznamenám zamyšleně. Je zvláštní vyslovit nahlas něco, o čem jsem dosud vždy jen přemýšlela, opatrně kolem toho našlapovala po špičkách dokonce i v myšlenkách.

Pak náš rozhovor ovšem sklouzne k samotnému Edricovi. Jaký vzkaz jsi měl doručit Metatronovi? Samotnému Hlasu božímu, tomu, který se rozhodl držet své bratry a setry v nevědomosti v obavách z toho, co by pravda mohla způsobit… Nakonec se můžeme jen domnívat, zda by to skutečně bylo o tolik horší, kdyby s námi Tribunál jednal na rovinu. Ale na tom už nezáleží. Teď už ne.

Nicméně… Překvapeně povytáhnu obočí. Očekávala jsem, že se probere do pár týdnů, ale pokud se jeho stav stabilizoval teprve před dvěma měsíci… Byla to dlouhá rekonvalescence. I na Probuzeného. „No… Nebudu lhát, tehdy se to nepovedlo tak, jak jsme si plánovali. Na chvíli byl mrtvý – doopravdy mrtvý. Jeho duše mi vyklouzla… Pořád nevím, jak se mi podařilo vrátit ho vlastně zpátky. Ale tohle je dobrá zpráva. Jsem ráda, že už je v pořádku. A Alex bude taky,“ řeknu a raději si opět loknu ze sklenky. Ubývá z ní možná až příliš rychle.

„No, chápu, že nic z toho není zrovna historka u piva pro kolegy nebo přátele,“ lehce se ušklíbnu. „Nebo víc pít. Alkohol obvykle s problémy s mluvením a svěřováním se dost pomáhá,“ potřesu hlavou. O tom už také něco vím.

Když se mě Noah začne vyptávat na Provincie, skoro se až zastydím. Mám pocit, že toho ode mne očekává mnohem více než mu vlastně mohu povědět. Za tu dobu se toho u mne sice změnilo opravdu hodně, ale ve skutečnosti to nebylo nijak zajímavé vyprávění.

„Hm… Asi tě zklamu. Historka se slonem byla tím nejlepším, co pro tebe mám. Byl tím největším a vlastně i jediným, co jsem zastřelila,“ ušklíbnu se, přesto je z mých slov cítit hrdost i radost, kterou z toho i po těch měsících mám. „Alex říkal, že to byl dle klů snad třicetiletý samec. Jeden z nich máme i pověšený v domě, je vážně… Obrovský, asi takhle,“ rozpřáhnu ruce, aby naznačila délku sloního klu. Opožděně mi dojde, že držím v ruce sklenku a… No, že nic nevyliju je spíše zázrak a já tak zase rychle stáhnu ruce k sobě, a tak trochu rozpačitě si odkašlu.

„Jinak… To byl zkrátka život. Vlastně… Vlastně jsem z toho nového svobodného života byla dost nešťastná. Představovala jsem si to příliš jednoduše… Ten pád mi vlastně… Pomohl ve vícero ohledech. Víš, nebyla jsem tam… Náhodou. Kousek od toho chrámu mi Alex našel místo, kam jsem mohla chodit střílet. Tedy, moc se mu to nelíbilo, ale nedostal na výběr,“ ušklíbnu se. „V ten den… Jsem utekla z domu a nakázala služebnictvu, aby o mém odjezdu lhali,“ povzdechnu si. Na tohle nejsem hrdá. Každopádně, proč o tom mluvím, a ještě ke všemu před Noahem…

„Věci se díky tomu zlepšili. A pak… No, zase tak dobrodružné to nebylo,“ potřesu hlavou. „Většinu času jsem trávila v domě nebo jezdila střílet do pralesa. A mezi tím jsem učila Rajovu dceru o západní kultuře. Až pár měsíců zpátky jsem začala doprovázet Alexe na cestách, i když ne vždy. Ale už jsem si vyzkoušela snad všechny druhy cestování. A musím říci, že zlatý kůň oproti dromedárovi, k tomu jsem se nechala přemluvit jen jednou a už nikdy více,“ patřičně se zatvářím jen při té vzpomínce.

„Provincie jsou… Zkrátka jiný svět. Pro jeruzalémskou dámu příliš hlučný chaotický svět. Všechno tam je křiklavé, barevné, plné výrazných vůní i neznámých věcí… A to horko! Chybí mi zima. Sychravá rána a studené večery u krbu. Ale tamní lidi nejsou aspoň tak úzkostní a svázaní protokoly a pravidly. Dá se tam volněji dýchat. Ani tam nemusím nakonec schovávat tohle… Dokážu si představit, jak by mě kvůli tomu proprali v Zahradách,“ pohledem přelétnu po šedivých liniích proplétajících mezi prsty držícími sklenku.

„Hm… Vidíš. Říkala jsem ti to. Žádná zajímavá dobrodružství,“ uzavřu to a dopiju zbytek skleny. Zase. Hm... Asi bych si měla dát raději tentokrát trochu vody a dalších pár kousků sýra. A toho dobrého salámu. 

Delilah Blair Flanagan

„Ano, doprovod. Asi se to tak dá nazvat. I když někdy se to zdálo, jako kdybych tam byl přímo já. Je to… těžké na popsání.“ Potřese Noah nejistě hlavou. „Třeba tehdy v tom podzemí. S tebou. Byla jsi jen takový kousek od toho kousku Zrcadla. A kousku tebe?… Hmmh, někdy bylo zvláštní vidět a vědět všechny ty věci.“ Nakrčí rty a jen sklouzne pohledem ke sklence, ze které se pak dlouze napije.

„Něco z nich jsem zapomněl. Události, které vedly jedna k druhé a větvily se do nepředstavitelné sítě možností a osudů. Tu plnou šíři vjemů.“ Mlaskne a hořce se ušklíbne. „Zůstal z nich jen odraz toho, co ještě lidská mysl zvládne zpracovat. Popravdě je to jen ochuzený stín. Jako černobílá fotografie. Bez pohybu, zvuku, čehokoliv dalšího.“ Do jeho slov prosákne skoro až… smutek? Ano, ten takto si Noaha slyšela mluvit málokdy. Jaké ale muselo být něco takového sis mohla jen domýšlet. Ani Dumah si nepamatovala, že by snad Serafíni, ti nejvyšší z nich, s Otcem jednali přímo takto. Nebo spíše… byli s ním. Pokud to ovšem Otec byl. Ale kdo jiný? Tohle celé vyvolávalo jen další a další otázky.

Noah na chvíli působí až duchem mimo, než jen potřese hlavou a natáhne se pro lahev, aby bez dalších slov doplnil svou sklenku a pokud je to třeba i tu tvou.

„Ano, za pár měsíců jsem se probral. A na to, že moje tělo celou tu dobu nehybně leželo, tak jsem se cítil… skvěle. Skoro jako ty dny, co jsme se viděli naposled. Tedy… No, před tím setkáním se Ztraceným.“ Pokyne k tobě krátce sklenkou, jako kdyby šlo o běžné konverzační téma.

„Už jen já? Jak to… Ah, jistě. Hmm, ano i ne. Občas se mi ještě stává, že jsem najednou někde jinde. Když jsem potřeba. Ale zároveň jsem i zde, jestli rozumíš. Tedy ne teď. Teď jsem jen tady a jen já. Hmmh, i když i tohle je trochu složitější na vysvětlení. Jak to jen… vysvětlit?“ S povzdechem si zamyšleně přejede prsty přes rty. „Tohle některé věci ve mně změnilo, Del. Asi to muselo být jasné. Už jen třeba kvůli tomu samotnému zážitku, ale nemyslel jsem to zrovna duchovně. Heh, a že já nikdy nebyl zrovna duchovně založeným člověkem a… a ani nevím, jestli jsem teď. Ne víc než dřív?“ Pokrčí bezradně rameny, než se jen krátce ušklíbne. „Rozhodně to neznamená, že se chodím každou neděli vyzpovídat do kostela. To skutečně ne.“

Obsahy skleniček pomalu mizí, jak střídavě jeden nebo druhý využíváte pauz mezi slovy, která i tobě zní v něčem lehce šíleně. No dobře, možná v něčem i trochu víc. Lepší si raději nepředstavovat, co by na to říkal někdo jiný, slyšet to všechno. Dost možná by to znělo jako blábolení nějakého šílence a nebo hůř, dávalo by mu to smysl.

„Edric? Ten… Tomu věří. Asi. Nemá ani moc jinou možnost o tom pochybovat... Přišel jsem i za ním.“ Povytáhne lehce provinile obočí. „Je to zhruba dva měsíce, co se jeho stav stabilizoval. Bylo to nakonec… těžší, než si sám představoval. Na druhou stranu, mohlo to také dopadnout podstatně hůře. Tedy… víš, že jsi za celou dobu druhá, komu to takto povídám? A ani teď to nejde úplně tak hladce, jak bych si přál.“ Dlouze vydechne, než se raději tentokrát natáhne pro sklenici s vodou. „Asi bych to měl trénovat před zrcadlem.“ Ušklíbne se přes hranu sklenky, než se napije. Je přeci jen vidět, že tohle téma i po tom všem není ani pro Noaha něco, o čem by se mu mluvilo lehce.

„A co ty a sloni? Svobodný život v Provinciích? Papoušci? Dobrodružství? To určitě musí být zajímavější než to moje… hmmh, mudrování.“ Pousměje se opět o něco živěji a opře se pohodlně do opěradla pohovky, aby k tobě se zájmem sklouzl pohledem.

Vera De Lacey

Sestra nevypadá, že by ji tvá slova o Robertovi nějak uklidnila. Spíše naopak. Ostatně, i když nepřímo, stále si ho označila za někoho nebezpečného nebo přinejlepším nedůvěryhodného. Kdyby však jsem Priscilla věděla, byť jen polovinu toho, co byl zač.

V tu danou chvíli se tě však na nic dalšího sestra nevyptává a poslušně tě následuje, zatímco ji vedeš k drožce. Naštěstí pro vás, je tohle jedna z částí města, kde není problém narazit na takovéto prostředky k přepravě. Tady se kočí nemusí tolik bát jezdit a místní obyvatelé také nemají až tak hluboko do kapsy. Samozřejmě, jsou tu i jiné, horší části města, ale tam ses nikdy nevydala. Na to jsi měla dost rozumu, aby ti podobné riskování nestálo za to. Nemluvě o tom, jak by se na to tvářila mamá a nebo snad i William.

„Ehm, Essingtonské sídlo? Myslíte v Zahradách?“ Přeměří si vás kočí docela překvapeným pohledem. „Víte dámy, že přes tamější zdi z toho sídla až tolik neuvidíte, že? Není to úplně nejlepší místo na procházky a obdivování místní architektury.“ Podotkne, avšak dál už se s vámi nepře. Zákazník má vždy pravdu a pro něj je to vcelku lukrativní práce, protože do Zahrad to není jen tak krátká cesta.

A tak vyrazíte. Drožka v sobě nese silný odér cigaretového kouře a rozhodně není tak luxusní jako kočáry, na které si byla zvyklá od Williama, ale na svých cestách si už jela i v horších. Priscilla jen nakrčí nos a otevře okénko, jen co vyjedete. Přeci jen je dnes pěkně, takže ani nehrozí, že by vám byla příliš velká zima. Vidíš, jak se dívá z okénka, než si všimne pár drobků na oblečení a nakrčí přemýšlivě čelo, jako kdyby se nad něčím zamyslela.

„Vero… A teď opravdu. Co byl zač ten pan Barlow? Proč bych s ním neměla nikam chodit?“ Zahledí se na tebe vážně, ale pokud ji i tentokrát odmítneš říct cokoliv určitého, už do toho více rýpat nebude, i když na ní bude patrná jistá nespokojenost.

Cesta ubíhá a vy se blížíte do Zahrad. Essingtonské sídlo není v samotném centru, ale v jedné trochu odlehlejší části, kde mají domy kolem sebe i poměrně rozlehlé pozemky. Dostat se sem proto trvá nepříjemně dlouho. Ještěže jste si daly ty dortíky a čaj, protože když dojíždíte do končin, jenž už poznáváš, je pomalu ale jistě čas oběda.

Drožkář vám dle dohody zastaví nedaleko známé zlaté brány a nechá vás vystoupit. Vyplatíš mu zasloužený obnos, i když musíš sama uznat, že tato cesta rozhodně nebyla nejlevnější. Na druhou stranu, musela sis pospíšit. Podkovy koní opět začnou zvonit na dláždění cesty, zatímco vy dvě s Priscillou stojíte nedaleko zdobené brány s Essingtonskými orlicemi vpletenými mezi zlacené kování.

„A co teď?“ Kmitne k tobě sestřin pohled. Ty však moc dobře víš co. Stačí dojít k bráně a ohlásit se. Tvé jméno už tu znají a i když si za jiných okolností branou pouze projížděla, neměl by být problém ani dnes a měli by tě pustit.

A není tomu ani dnes jinak. Dvojice strážným u brány vás vpustí dovnitř s tím, že se máte ohlásit u hlavního vchodu. Vysloužíte si ale i tak pár hodnotících pohledů, když tam vyrazíte pěšky. To se tu skutečně asi moc často nestává.

Před vámi se otevře známá alej lemující cestu vedoucí k místu, které může William nazývat svým domovem. Listí zlátne v korunách stromů a snáší se jako zlatý déšť na širokou cestu před vámi. Je to vlastně krásné místo na procházku, i když je to jen příjezdová cesta, které by jindy málokdo věnoval více pozornosti. Ačkoliv u Essingtonů není nic jen tak obyčejné.

„Ehm, já nevím, jestli jsem si neměla vzít něco… Hmm, víc reprezentativního. Přeci jen, nečekala jsem, že vyrazíme přímo za vévodou. Tím vévodou! Proč vlastně? Neříkala si, že se máte sejít až zítra?“ Ohlédne se na tebe poněkud nejistě Priscilla, která si také viditelně zvládne dát dvě a dvě dohromady. „Ahh, to ne. Já se ještě zpotím, než tam dojdeme!“ Otře si Prissy čelo a vyčítavě vzhlédne k slunci, které se dnes výjimečně snaží prohřát alespoň na chvíli svět pod ním, než se neodvatně přiblíží zima.

♫♪♪♫

Nedělám si iluze o zajímavosti účastníků takové dražby, a nakonec ani jejich lidskostí. Nic více k tomu už neřeknu, budu si to muset ještě nechat projít hlavou. Ovšem navzdory svému podráždění nad tím, jak se to celé vyvinulo… Měla bych se aspoň přesvědčit o tom, že pokud se bude opravdu dražit úlomek či relikviář, tak skočí v těch správných rukách. Metatron byl intrikář jako každý serafín, ale jemu jsem aspoň ochotná věřit, že úlomek uschová a dokáže ho udržet v bezpečí před Luciferem. A to mi stačí k tomu, abych byla spokojená.

Dražbu ovšem necháváme dražbou, jsou tu jiné věci k řešení. Zejména pak jedna, která mne zajímá ze všech nejvíce… Co se stalo… Noah umíral. Kdo jiný, než já by to měl vědět? Heroldi smrti se nikdy nemýlí. Doliju mu a sama se sklenkou v ruce pohodlně usadím. Je pro mne stále snadné vybavit si ten poslední večer. Zašila jsem mu rány a naivně věřila tomu, že těch dvacet čtyři hodin, co po mně žádal, společně zvládneme. Nechala jsem ho na pokoji samotného, aby si odpočinul… Zřetelně si vybavuji, jak stojím přede dveřmi a váhavě sahám po klice, kterou nakonec nechávám netknutou. Měla jsem ho jít v ten večer ještě zkontrolovat, ale neudělala jsem to.

Krátce kývnu hlavou. Ano… Brýle… „Slíbila jsem ti, že ti seženu nové,“ hlesnu tiše. Je to malý detail, který mi utkvěl v hlavě stejně jako spousta ostatních. Sotva znatelně si povzdechnu a uhnu pohledem. Noah nebyl jediný, kdo doufal, že se ráno probudí. Jenže se neprobudil ráno a já nakonec také ne. Namísto toho si mě našel ten zvláštní sen, předzvěst budoucích časů. Co s tím uděláš, Del? Ta osudová slova mne stále straší.

„Ne. Se zázraky to v ten den nemělo nic společného,“ vyvedu Noaha z omylu. Nechci na to, co se stalo, pomýšlet jako na zázrak. Ztratila jsem nad sebou kontrolu. Zabila jsem jednu z nás. To nebyl zázrak, ale jen projev ohavnosti.

Poté už ovšem do Noahova vyprávění nevstupuji. Takže můj vzkaz nebyl k ničemu. Našli ho tajní a předali do péče lékařů. Drobně se zachvěji, když padnou ta dvě slova. Zemřel jsem. Jenže tím to neskončilo. Srdce mi poskočí a rozbuší se o poznání rychleji. S někým. Něčím. Čas neexistoval. Samotnou jiskrou stvoření. Mohl to být… Otec? Opravdu se vrátil? Kdo jiný by něco takového se smrtelnou duší dokázal? Noahova slova jen podporují moji divokou teorii, kterou Alexander nemá rád. Ale… Proč zrovna Noah? Kvůli Metatronovi? Něčemu, co za svůj život viděl či zažil? Nebo jsem se ho nějak dotkla já? Přeci jen byl svědkem mého oživení Farnhama a… Tolik jsem si přála, aby nezemřel… Anebo v tom hrálo roli něco úplně jiného.

Zamyšleně se zamračím a přiložím sklenku ke rtům, abych se napila. To vyprávění začíná být čím dál podivnější a přináší akorát ještě více otázek. Tělo se vrátilo do života, ovšem mysl byla… Pryč. Mohl ho Otec použít jako… Nositele? Vzít jeho podobu i znalosti k tomu, co bylo potřebné vykonat? Využil Noaha jako způsob, jak pohnout figurkami na šachovnicemi, aniž by se tím prozradil? Nehty poklepávám o sklo. Doprovod… Ano, to zní výstižně. Doprovod. Nádoba. Byl to Noah a zároveň nebyl, protože v těch ruinách rozhodně působil jako něco… Víc. Stejně jako ten bílý čital, ze kterého jsem měla ten stejný zvláštní pocit.

Náš pohled se střetne. Skutečně se stal zázrak – a ten ho poznamenal. Ty oči… Nazlátlé odstíny, díky kterým by se skutečně dal zaměnit s Probuzeným.

„Ano… Vím, jak to myslíš. Byl jsi to ty, a přitom nebyl. Jako by si tě někdo… Vypůjčil. Jako oblek,“ promluvím do nastalého ticha. „Nebudu lhát, trochu se mi ulevilo, že jsi to ve skutečnosti nebyl ty, kdo mě nalákal k té průrvě a nechal se ve jménu objevu, co musí být učiněn, málem zabít,“ na okamžik se křivě pousměji a když se chci opět napít… Zjistím, že sklenka je prázdná. Musela jsem ji během Noahova vyprávění vypít. Pohledem mimoděk sklouznu k šedivým nazlátlým liniím oplétajících moji pravou ruku, myšlenkami na okamžik vzdálená daleko od salonku i prázdné koňakové sklenky.

„Takže… Byl jsi doprovod. Několik měsíců… A pak ses zkrátka… Probral? A od té doby jsi to už jen ty?“ nakloním hlavu ke straně. „Tvé oči… Proto jsem si myslela, že jsi Probuzený. Odstíny zlata jsou naší barvou i poznávacím znamením. A když jsem se tě včera dotkla, cítila jsem to samé, co v těch ruinách. Působí to… Že tě Otec požehnal. Nebo s tebou ještě neskončil…“ hlesnu tiše.

„Co si o tom celém vlastně myslí… Edric?“ to jméno vyslovím tiše a váhavě. „Tohle je… Šílené…“ prsty si vjedu do vlasů a prohrábnu si jako vždy, když jsem rozrušená. „Tedy… Asi to není ta nejšílenější věc, co jsem už slyšela, ale i tak je to celé… Já nevím. Náhoda? To si nemyslím. Ne… Ne. Na náhody už nevěřím,“ zavrtím hlavou. „Nakonec… Ani na zázraky. Jen účel a prostředky,“ drobně se zamračím.  

But as many as received him, to them gave he power to become the sons of God, even to them that believe on his name:

John 1:12 KJV