Andor.cz - Dračí doupě online

Snad raději ani nepřemýšlím nad tím, kolik jsem toho už vypila. Snad jen… Vážně bych si měla dát vodu. Aspoň trochu… Ostatně za těžkou chutí výrazného alkoholu v ústech se drží i lepivý pocit žízně, který koňakem neuhasím. Nicméně to ještě chvíli počká, zvláště když Noah stále drží moji ruku a prohlíží si geometrický obrazec šedivých linií, co mi pokrývá předloktí a šplhá pod látkou košile takřka ke klíční kosti.

„To je… Zajímavé. A užitečné. Tedy… I když, jak se to vezme. Musí být náročné se s těmi střípky a informacemi srovnat,“ utrousím zamyšleně, ačkoliv spíše přemýšlím nahlas, než že bych skutečně mluvila k Noahovi, který pokračuje ve svém vysvětlování dál. I tentokrát mne zaskočí, když naznačí pohyb proudící síly a mnohem více. „Počkat… Ty to vidíš?“ vypadne ze mne zaskočeně. Já rozhodně žádné tetelení horkého vzduchu nevidím. „Ano, tam to končí. Nedostalo se to dál než za rameno,“ potvrdím mu vzápětí poněkud roztěkaně. Nejsem si… Stále si nejsem jistá, co to vlastně znamená. Dokonce ani ze vzpomínek Dumah si nevybavuji, že by to bylo takového. To, proudění síly, které nevidím, jen cítím.

Opatrně sáhnu ruku zpátky k tělu a srovnám si rukáv. Sama se ještě jednou opatrně dotknu vlastní kůže, než se přiměji to nechat být a raději se tentokrát nakloním, abych si nalila vodu ze džbánku. Alkohol začínám cítit v hlavě, ne snad nějak nepříjemně, že by se mi motala hlava či jazyk, ale… Nebude na škodu trochu zvolnit. A dát si další kousek sýra, po kterém rovnou sáhnu.

„To se tedy rozhodně nenudíš. Verše jsou většinou aspoň ucelené vzpomínky nebo jejich záblesky, tohle musí být… Mnohem chaotičtější. Spontánnější,“ nakloním hlavu přemýšlivě ke straně, zatímco po Noahovi sklouzne můj zkoumavý pohled… Který od něj vzápětí zase odvrátím a raději se napiji vody.

„Vlastně, ta černá kronika by nebyla od věci. Všimla jsem si, že za dobu, co jsem tu nebyla, nabrala ta rubrika v novinách značně na objemu…“ poznamenám spíše mimochodem, ovšem v tuhle chvíli tu jsou důležitější věci než tohle. Věci, které by měl Farnham vědět. Vlastně… Vlastně si nejsem jistá, proč mi na tom tolik záleží, aby se k němu ty informace dostaly. Jen… Je to reflex, nutkání podat hlášení. Snad i tak trochu zoufalá tužba, očekávání, že Metatron bude vědět, co s tím vším udělat. Stokrát jsem si mohla o serafínech myslet své, hněvat se na ně za rozhodnutí, která za mne – za nás – učinili a pohrdat jejich plány v plánech připomínající nerozpletitelné klubko nití, ale… Stále to byly… Autority, které viděly mnohem dál než my ostatní, často za samotnou oponu skrývající dění v pozadí.

„Ne rozbitý ve smyslu na kusy nebo popraskaný či zničený. Je… Jiný. Změněný. Poskvrněný.“ snažím se najít to správné slovo a srdce mi u toho přeci jen bije o něco rychleji než obvykle. „Navíc jsi to sám předtím řekl. V těch ruinách jsi věděl, že jsem jen kousek od něj. A zároveň od kousku mne samé. Nemělo by to tak být.“ Očima přelétnu ze své ruky k Noahovi a zpátky. Všiml si toho? Dotkl se mne a zarazilo ho v myšlenkách aspoň na pár prchavých vteřin, mám studené ruce navzdory tomu, že zde není zima? Alex… Alex si toho přeci všiml. Ačkoliv je pravda, že Alexander se mne dotýkal mnohem častěji a rozhodně nejenom na rukách a… Tady své myšlenky rychle zarazím, protože cítím, jak se mi vlije trocha horkosti přes líce, i když k tomu není žádný důvod.

Povzdechnu si. „Máš pravdu, to by asi měl. Je toho… Víc. Vlastně bych na něj sama měla několik otázek,“ dodám tak trochu váhavě. „Ale prozatím bude stačit, když mu vyřídíš, že Alex musel dát… Ramielovi…“ tady se drobně zachmuřím, musím se soustředit, abych tu vzpomínku vytáhla na světlo, a i tak mi prokluze mezi prsty. Vlastně… Vlastně jsem si na něj od té doby nevzpomněla. Jen… Jen tehdy, v těch Verších… Ale i naše setkání v podzemní cele z černého kamene se vytratilo a zůstal po něm jen neurčitý pocit zklamání a smutku. Až do teď, kdy se vše aspoň na chvíli vynoří na povrch v ostrých konturách a záblescích.

„… vzpomínku na místo, kde ho ukryl, abychom se dostali do bezpečí,“ dokončím po krátkém zaseknutí větu i myšlenku.

Čas nezastavíme.

Ošiju se a poposednu si, ta věta je takřka osudová. Čas skutečně nezastavíme, ať si to přejeme sebevíc… Obrátím do sebe sklenku vody a přeci jen si opět doliji koňak do té druhé, která zela prázdnotou.

„Možná ani ne tak složitý jako… Hm, někdy mám pocit, že se vše točí v kruzích…“ pronesu tiše a vzápětí si odkašlu. „Hm… Ať je na co vzpomínat,“ zopakuji po Noahovi a tentokrát si dopřeji opravdu jen malý doušek.

„Hm, vlastně… Když jsme u toho vzpomínání, měla bych na tebe… Prosbu? Žádost?“ zaváhám a navzdory předchozímu předsevzetí opět trochu upiju, abych si dodala odvahy. „Potřebovala bych, abys mi zjistil, co se stalo s mými zavazadly. Víš, s těmi, které jste mi přivezli do toho hotelu… Jak se jmenoval… Bristol? Hm, ano, myslím, že Bristol. V jednom z těch kufrů jsem měla… Dost důležitou a cennou věc, ke které se dle všeho dostal někdo, kdo neměl… Tedy, ne dle všeho, ale zcela určitě,“ dopovím a ať se snažím sebevíce, tak mi hlas podbarví rozpaky.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Dotaz služebnictva je v něčem překvapivý, jakkoliv s tebou jednají zdvořile. Možná až příliš? Až zpětně ti dochází, jako kdyby s tebou jednali jako s někým, kdo je zde pravidelným hostem, snad dokonce rodinným přítelem. Když si ještě žila s Philipem, nestávalo se, že vás někdo jen tak očekával přímo ve vašem domě. Nejčastěji to byla Philipova matka nebo jiní členové z nejbližšího rodinného kruhu. Tentokrát tě ale neposlali pryč ani u brány a vlastně ani teď. Dokonce padla i nabídka okamžitého kontaktování jeho výsosti, kterou by sice nemusel vyslyšet, ale také… mohl. A tím spíše se rozhodneš počkat. Představa, že se možné jednání celé Rady odročí jen kvůli návštěvě tvé maličkosti vlastně nebyla až tak příjemná.

 „Jeho výsost očekáváme v pozdějších odpoledních hodinách, ale nemůžu vám s jistotou říci, kdy přesně tu bude. Samozřejmě mu však pošleme vzkaz o vaší přítomnosti zde a také informaci o tom, že na něj zde počkáte. Nemusíte se bát.“ Pokývne muž hlavou, zatímco zbytek služebnictva vás sleduje, avšak spořádaně mlčí a snad to i vypadá, že se skoro nějak více nehýbají.

„Prosím, prozatím pojďte s námi.“ Pokyne vám muž uctivě, zatímco začnete stoupat do schodů. Priscilla se drží jen kousek za tebou, snad jako kdyby se bála, že se ti ztratí, zatímco ty jdeš s jistotou sobě vlastní. Však tu nejsi poprvé. Odložíte si u sloužících, kteří vám pomohou i z kabátů a muž, jenž vás zde vítal vám ukáže směrem dále do sídla.

„Doneseme vám čaj do oranžérie? Můžete počkat tam. V tuto denní dobu je tam příjemně.“ Dodá úslužně, zatímco vykročíte skrz honosné prostory Essingtonského sídla. Priscilla se rozhlíží kolem jako kdyby nikdy nic takového neviděla a popravdě… asi skutečně neviděla. I váš dům s Philipem vedle tohoto sídla blednul závistí a jistě by blednul i Philip, kdyby to tu někdy měl možnost vidět.

Oranžérie je jedna z prostorných budov, jenž stojí v na opačné straně sídla, než je jeho hlavní vchod. Díky bohatě proskleným stěnám i podobně vyvedenému klenutému stropu, skrz který vidíte až na mraky líně se ploužící po obloze, to připomíná obrovský skleník. Jednou ti William povídal o parním potrubí, které jej udržuje příjemně teplý i v jeruzalémských mrazech a díky čemuž zde mohou úspěšně růst všemožné exotické rostliny dovezené z dalekých krajů. Bylo to vlastně tvoje první setkání s kousky světa tak vzdáleného od Nového Jeruzaléma. Dokonce po oranžérii poletovalo i několik barevných menších papoušků, které se zde nejspíše někdo rozhodl vypustit, pro dotvoření obrazu dalekých krajů.

Když vejdete dovnitř přivítá vás o něco vlhčí vzduch prosycený vůní rostlin a hlíny. Je slyšet i zurčení vody z nedalekého přepadu, kterým neustálé stéká do jedné z vodních nádrží, jež jsou porostlé lekníny a jinými vodními rostlinami, jenž ani nepoznáváš. Pod kulatými zelenými listy se sem tam mihnou oranžové a bílé ryby, co připlavou blíže, když procházíte kolem, snad v očekávání toho, že jim něco hodíte.

Priscilla to vše sleduje jako kdyby byla ve snu, ale je těžké se jí nedivit. Když si zde byla s Williamem poprvé, také tě to překvapilo. Oranžérie skutečně zabírala velký prostor jak do šířky tak také do výšky. Byly zde i vzrostlé stromy, palmy a spousty keřů, které si nikdy neviděla. Dokonce i v tuto roční dobu zde kvetlo množství rostlin, jako kdyby se jich pozdní podzim vůbec nedotýkal.

„Prosím, můžete zde počkat.“ Dovede vás sluha k jednomu menšímu dlážděnému plácku, uprostřed kterého je kovový stůl s židličkami. Dokonce je zde i pár laviček, na kterých se bude také jistě dát pohodlně posedět.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„To je… zajímavé.“ Pohlédne na tebe zamyšleně Noah. „Na druhou stranu, jsem rád, že ti nepřipomínám třeba matku nebo oblíbenou tetičku z druhého kolene.“ Sklouzne opět do své typické nadsázky, která je však v této situaci vcelku osvěžující. Snad je to díky těm pár sklenkám alkoholu a nebo i jeho přítomnosti, ale smrtelná vážnost, jenž by se s těmito tématy tak dobře párovala, nakonec nikdy dlouho nevydrží. Je to trochu jako na houpačce.

Při tvé krátké zmínce o Dumah, jen trochu nejistě nakrčí čelo, ale více už to téma nerozebírá. Tvé jisté podráždění je na tobě možná přeci jen patrné, avšak delší doušek koňaku jej spolehlivě spláchne. Kolikátá je to sklenka? Pátá? Šestá?

Noah přejede prstem po jedné ze šedozlatých linií až k lemu rukávu a jen lehce přimhouří oči. „Za prvé by lépe fungoval a ano. Navazoval. Je spousta možností jen…“ Dlouze vydechne a na chvíli i oči zavře, snad jako kdyby se snažil něco lovit v paměti.

„Nevím úplně vše. Většinou, když něco vidím, vytanou mi v hlavě myšlenky, jenž nepatří tak úplně mně. Je to jako ozvěna. Najednou prostě vím. Něco, co bych rozhodně vědět neměl. Ovšem jsou to jen kousky. Střípky skládačky, které ve mně zůstaly. Popravdě ani netuším kolik toho je. Stává se mi to ale vcelku… často. Zvlášť s vámi. Třeba teď…“ Ukáže na tvou ruku, kterou zvedne v té své a prstem naznačí ve vzduchu oblouk nad jednou z hlavních linií, jenž se ti táhne po kůži.

„Ta energie proudí i tudy. Vidím to jako… Hmm, připomíná to tetelení horkého vzduchu. Tedy v tomto méně aktivním stavu. A tady…“ Pohne rukou až k tvému rameni, aniž by se ho však dotknul. „Tady to končí… Mám pravdu, že?“ Zeptá se tě jen pro potvrzení, než tvou ruku opět pustí.

„Je občas zvláštní vidět ty nové věci ve světě, který jsem myslel, že znám…“ Vydechne. „Ale tak člověk se stále učí něco nového. Alespoň se nenudím.“ Dodá opět o něco odhodlaněji a na rty se mu vrátí ten lehký úsměv.

„Nečekala? Raději by si snad řešila kulturní scénu Nového Jeruzaléma nebo snad černou kroniku?“ Popíchne tě mezi řečí. „Počkat… rozbitý? Jak to myslíš? Netušil jsem, že se Zrcadlo může rozbít… Tedy… ne nějak snadno…“ Svraští obočí a opět působí na chvíli zamyšleně, než jen potřese nespokojeně hlavou.

„Lucifer? Při útěku? Ehm… Del, začínám mít pocit, že tohle je něco, co by raději Edric slyšel přímo od tebe. Můžu tě tu zasypat otázkami, ale obávám se, že i tak nebudu vědět vše, co by zrovna Edricovi přišlo podstatné. Hmm, další z úlomků… Čas nezastavíme.“ Šeptne lehce zamyšleně, než se raději natáhne pro sklenku, aby se z ní podobně jako ty před tím dlouze napil.

„Někdy se život zdá až příliš složitý… Ale pak jsou chvíle jako tahle, kdy je lepší si to nepřipouštět a prostě jen žít okamžikem.“ Opře se pohodlně do sedačky. „Ať je na co vzpomínat.“ Zvedne sklenku snad i v náznaku přípitku, než si prstem povolí ležérně límeček u košile a napije se jakoby nic.  

S tvrzením, že mne jen tak něco nerozhodí bych byla opatrná, ale nijak to Noahovi nevyvracím. Stejně tak se už nevracím k otázce vlastních rozpaků, které tak trochu cítím i teď, když o tom mluvím. Nicméně navzdory tomu, že se v Noahově tváři mihne potěšený úsměv nad vyjádřením mých obav o něj, tak já se tvářím vážně. Protože jsem to myslela vážně. Trochu se mi uleví, když prozradí, že Farnham na to má stejný názor jako já… Nepochybně ho instruoval o tom samém. To je… Dobře. Ano, dobře…

„Ne, to nemáš… Za to tam budeš mít spoustu jiných věcí. A dokáži si představit, že by se mohl najít někdo, kdo by je chtěl všechny vědět…“ Mé myšlenky jako mnohokrát předtím na okamžik utečou k té dokonalé symetrické tváři bělovlasého serafína. Ať jsem se snažila sebevíce, nedokázala jsem se toho zbavit. Zkrátka… To nešlo. A to dokonce i přes opakování si toho, že Probuzený Lucifer nebude na tomhle světě zdaleka tím nejhorším, co lze potkat. Svět byl plný monster skrytých za lidskými tvářemi a nemuseli to být ani Probuzení. „… prostě buď opatrný,“ dodám tiše.

Hovor o Provincicíh dostane nečekaně hořké noticky na závěr. Noahovu poznámku je pro mne obzvláště obtížné polknout, dokonce i přes vědomí toho že to vůbec nemyslel zle. Nechci raději vědět, co mi s mými zápisky z Provincií provedl Penfield… A s tím, jak Noahova dobrá nálada zmizí jak mávnutím kouzelného proutku, a i jiskrný pohled vyhasne, se mne zmocní nepříjemná představa, že o těch knížkách ví.

Proboha. Snad je dobře, že se raději věnuje tetováním na mé ruce, protože mám co dělat, abych ovládla svůj výraz. Jestli snad cokoliv z toho četl… Ne. Prosím to ne. Přesto… Přesto mi to připomene další věc, o které jsem s ním chtěla mluvit. Nicméně… To počká. Aspoň jednu další sklenku. Neřeknu tak na to zhola nic, jen uhnu pohledem a raději… Raději svoji pozornost stejně jako Noah přenesu k mému předloktí, které stále drží.

„Záchvěv energie. Ten stejný pocit, který jsem měla z toho bílého čítala a pak i z tebe, když mi došlo, že to nejsi tak úplně ty. Ale… Trvá to vždy jen chvíli, když se dotkneme. Je to… Zvláštní. Nikdy předtím jsem nic takového necítila… Nedá se to dost dobře popsat,“ odpovím přemýšlivě.

„Chápu, to muselo být… Podivné. Nebo spíše teď to musí být bizarní představa. Vlastně… To je asi i to, že to slovo používáme a na rozdíl od duchovních to není myšleno jako metafora,“ lehce se zarazím, když mi dojde, s jakou samozřejmostí jsem dosud to slovo používala. Otec. Ne Bůh ani Pán. Drobně se zamračím, na tohle… Na tohle bych si měla dávat větší pozor. Nicméně…

… koutky rtů mi na okamžik poskočí. „Zní to znepokojivě,“ konstatuji. „Tedy pokud nevnímáš jako lichotku, že ti někdo naznačí, že jsi pro něj hřejivé teplo zlaté záře objímajícího všehomíru,“ trochu si přisadím.

Poté mi ovšem Noahova slova smažou z tváře výraz. Dumah, anděl milostivého konce. Dlouze se nadechnu a tentokrát je zatraceně těžké potlačit ten kyselý pocit deroucí se krkem ven. „To už dlouho neplatí,“ hlesnu a levou rukou se natáhnu po sklence odložené na stole, abych to utopila douškem koňaku.

Raději se soustředím na Noaha, který si s nečekaným zájmem prohlíží moji ruku. Působí to jako by doopravdy věděl, na co se to dívá. Sleduji jeho počínání se střádajícím se napětím, zvláště když bříško prstů sklouzne přímo po jedné z čar. I ten krátký drobný pohyb mě přiměje v nestřeženou chvíli polknout a pak raději dopít zbytek sklenky.

A pak… Pak Noah začne říkat věci, kterým dost dobře nerozumím a už vůbec by je neměl chápat on. Hledím na něho se směsicí překvapení i zaujetí. Graduální usměrňovací řetězec? Zamrkám. Jenže to se můj společník najednou zarazí a namísto toho, aby pokračoval dál, tak se omluví.

„Neomlouvej se. To je… Co by se stalo, kdyby byl dokončen? Navazoval na jiné?“ zeptám se s nečekanou… Naléhavostí. „Jak jsem říkala, úlomek mi vypadl z ruky, takže to nepokračovalo dál. Ale… Hm, dává to smysl. Když používám svůj dar, cítím to… Proudění. Vlastně… Od té doby cítím celou ruku trochu jinak. Celkem dlouho mi trvalo, než jsem si na to zvykla,“ vysvětlím mu.

Stejně jako Alexander, tak i Noah tohle vidí poprvé v životě. A vzápětí i nadnese zajímavou myšlenku, která mne přinutí se nad celou věcí více zamyslet. Skutečně… Hm, napadalo tohle už někoho? Pokusit se svá tetování přivést k životu?

„Vím,“ přitakám a v další chvíli… Zaváhám. Přesto pokračuji dál. „Nejde jen o ophirium, ale o energetické linie. Tohle… Je něco, co mají Probuzení pod kůží, objevuje se to jen při používání schopností, ale… Ten střep to nějakým způsobem musel vytáhnout… Nahoru,“ přemýšlím nahlas. „Jen… Je to špatně. Ty linie by měly být zlaté… Ale… Už mi je v minulosti museli opravovat, takže… Kdo ví, jestli to nesouvisí s tím…“ potřesu hlavou.

„Tedy, uznávám, nečekala jsem, že nás rozhovor zanese zrovna… K tomuhle,“ kývnu bradou ke své ruce. „Dnešní večer je vážně plný překvapení,“ poznamenám zamyšleně. „Měl bys o tom povědět Edricovi. Třeba bude mít lepší představu o tom, co se vlastně stalo… A… A vlastně bys mu měl i vzkázat, že úlomek z toho chrámu je rozbitý,“ očima sklouznu zpátky ke sklence, kterou jsem odložila zpátky na stůl. „… a taky, že jsme o jeden z úlomků přišli při útěku z Jeruzaléma a získal ho Lucifer,“ povzdechnu si.

Delilah Blair Flanagan

„Styděla? Začínám litovat, že mám ty poslední hodiny jako v mlze. Myslím, že teď už tě jen tak něco nerozhodí.“ Pousměje se Noah. „Ale zvládla si ty rány zašít a… Jak to myslíš, Del? Ty… se o mě bojíš?“ Jeho zprvu přemýšlivý výraz se záhy přetaví v potěšený úsměv. „Nemusíš se bát. Zbytečně neriskuji. Tedy… Ne více než jindy.“ Dodá lehce jako kdyby o nic nešlo, ale sama z toho cítíš určitou snahu vyhnout se zabřednutí do podobného tématu.

„Ale Edric také říkal cosi o tom, že tohle je něco, co zní hodně… na hraně. Většina vašich by tomu nevěřila, ale ti co ano… No, nedá se prý předvídat, jak by na to kdo hleděl a reagoval. A popravdě… Ani já nevím, jak se na to mám dívat. A to ani nemám v hlavě vzpomínky staré tisíce let, heh.“ Uchechtne se poněkud ironicky Noah, ačkoliv sama tušíš, že má nejspíše dost vlastních věcí ke zpracování. Život si viditelně nevybírá.

„Jistě, zapomenuté ruiny. Jak jsem mohl zrovna na tohle zapomenout? Zvlášť, když jsem tam byl. Nebo… Nebyl, ale víš, jak to myslím.“ Přispěchá s doplněním tvé dobrodružného příběhu. „Ale dobře, dobře… Jsem rád, že jsi mé připomínky vzala v potaz. Doufám, že budu v poděkování, až to někdy sepíšeš…“ A v ten moment je patrné, jak jeho dobrá nálada na chvíli vyprchá, když si něco uvědomí a možná tím spíše skloní pohled k tvému tetování, na které si poukázala.

„Hmm, co přesně?“ Vzhlédne k tobě jen na okamžik, zatímco tvou ruku drží ve své a se zájmem si prohlíží šedozlaté linie vepsané na kůži. „Co cítíš ty? Nemůžu říct, že bych se snad dotknul spousty Probuzených. Raději to… nedělám. Od jisté doby.“ Dodá váhavě. „Při tom období, kdy jsem dělal doprovod, bylo zvláštní, když mě někteří nazývali Otcem… Takže. Ne, rozhodně tohle neriskuji. Co jsem tak pochopil, může to působit na každého různě. Zvuk, vůně… Edric to sám za sebe nazval pocitem domova a klidu. Jen tak mezi námi dvěma, dost mě to znepokojilo.“ Uchechtne se Noah a lehce nervózně si prohrábne prsty vlasy, než se opět zahledí na tvé tetování.

 „Ano, Dumah. Anděl milostivého konce. Vím.“ Promluví jako kdyby to bylo něco zcela jasného, zatímco otočí tvou ruku dlaní vzhůru a i na zde na předloktí je vidět počátek části linií, jenž se táhnou výše. „Paralýza? Tři týdny rekonvalescence? To je… No, nevím. Jistě nepříjemné. Na druhou stranu…“ Otočí tvou ruku opět hřbetem nahoru a prstem přejede po jedné z linií, zatímco ti druhou rukou trochu povyhrne rukáv.

„Tohle je jeden z graduálních usměrňovacích řetězců… Mělo by ti to usnadnit práci s energií, její koncentrací a pokud je dokončen…“ Sklouznou jeho oči po tvé paži až k tvému ramenu a krku, na kterém však nic není. „…Ehm, tak by navazoval na jiné. Omlouvám se, občas se mi některé věci pletou mezi mé vlastní.“ Odkašle si.

„Nikdy jsem ale nic takového neviděl. Víš, že i kdyby si tu někdo zamíchal ophirium do inkoustu a pamatoval si, kde přesně jaká linie byla, tak tohle nevytvoří, že? Alespoň funkční.“ Podotkne něco, co tě vlastně ani před tím nenapadlo. Co kdyby si někdo z vás vytetoval linie z Veršů? A jistě se několik takových našlo. Jak se někteří z vás snažili dostat se od svého odkazu co nejdál, byli tu naopak i tací, jenž se do něj snažili stylizovat, jak nejlépe mohli. Přesto to byla jen hra. Ale tohle ne… To na tvé ruce zcela určitě ne.

Vera De Lacey

Procházíte pod korunami starých stromů, jenž se klenou nad cestou před vámi. Dle rozložitých kmenů a pokroucených větví je patrné, že tato alej tu rozhodně musí stát dlouho. Dekády, nebo spíše staletí. Co všechno pamatovala? Zcela jistě tu projížděly celé generace Essingtonů. Vzhledem k tomu, že Williamův rod patřil vedle Farnhamů k těm nejstarším rodovým liniím Nového Jeruzaléma, nebylo o tom pochyb. Bránu jste už nechaly za sebou stejně jako to zvláštně vážné téma z kočáru. Sestra si tě tehdy vyslechla, ale kromě jejího překvapeného pohledu ti k tomu nic určitého neřekla. Ani vlastně nebylo co. Tohle byla věc minulosti, ačkoliv její ozvěny si cítila i dnes.

„Co nejdřív? Nebylo by snazší prostě nechat vzkaz než se táhnout až k jeho sídlu? Haah, jak to, že v takovém městě může mít takové pozemky?“ Priscillin tón zní skoro až pohoršeně, avšak je ti jasné, z jakého důvodu to je především. I tak se ale zaposlouchá se zájmem do tvé historiky o setkání s Williamem. Je to rok, co se to stalo a stále se ti to občas zdálo, jako kdyby to bylo jen pár dnů zpět. Zrovna tato vzpomínka se ti zaryla tak hluboko do paměti, že bys ji jen tak snadno nevymazala. Ke kapkám se přidávaly slzy a vévodům nesmlouvaný pohled, jenž se ještě více zatvrdil, když si mu oznamovala své selhání s manželovou skříňkou, kterou ti Robert ochotně odcizil přímo z tvé ložnice a nočního stolku. Dokonce tam zanechal i ten vkusný dopis s varováním. Ničema jeden. Přesto… Viditelně tehdy věděl více než ty. Těžko říct, zda tomu ale bylo tak i dnes.

„To bych asi nezvládla… Stát v tak mokrých šatech zrovna před někým jako je on!“ Vyhrkne nakonec sestra, když domluvíš. „A co na to říkal? Mračil se? Poslal tě se převléct? Nebo snad… žertoval?“ Vyzvídá dál, zatímco jdete vycházkovým tempem k rozhlehlému zámku, jehož silueta stále častěji probleskuje mezi stromy.

Je to vlastně příjemná procházka prosycená dobrou náladou a později i smíchem doprovázející typický dívčí rozhovor. Nakonec totiž i Priscilla pookřeje a rozpovídá se. Skoro až zamrzí, když se před vámi otevře plný pohled na Essingtonské panství, jenž je už vcelku nedaleko. Rozhodně to tak působí díky rozložité budově před vámi, jenž se táhne do šíře a vystupuje z ní hned několik věží.

Nemůžeš si než nevšimnout Priscillina zaskočeného výrazu. Ano, na jednu stranu o Williamovi ví, kdo to je. Teoreticky. Ovšem vidět na vlastní oči, co to mimo jiné znamená je něco zcela jiného.

„Cože? To je všechno…? Opravdu?“ Těžko se jí hledají slova. Přeci jen váš dům oproti tomu působí poměrně titěrně a přitom co by i za ten většina lidí dala. Nakonec se vám podaří dojít po cestě až k samotnému sídlu, kde vám vyjde v ústrety několik služebných.

Stačí se představit, aby jeden z nich jen potřásl hlavou. „Omlouvám se, lady De Lacey, ale vévoda zde aktuálně není přítomen. Pokud je to však urgentní, mohu mu nechat poslat zprávu. Je na jednání v sídle Rady sedmi v centru. Není to až tak daleko. Do té doby, můžete počkat. Samozřejmě.“ Ukloní se lehce a zdvořile vám oběma pokyne ke schodišti vědoucímu nahoru do ohromného sídla. Kolikrát si po těchto schodech už kráčela? Jen dnes je to vlastně poprvé, co sis celou tu cestu od brány prošla pěšky místo toho, aby tě sem dovezl kočár. Navíc tu máš také netradiční doprovod. Priscilla působí zakřiknutě a být to pár let zpátky dost možná by tě chytila za ruku. Přesto za tebou jde, jen se tváří, jako kdyby ji guvernantka zkoušela z nějaké nenaučené lekce.

A to tu ještě nebyl vévoda…

Skutečně, takových moc není… Dost možná by se na Noaha dívali jako na blázna i leckteří Probuzení. Zejména pak ti, kteří věděli, že Otec je pryč. Jak by se na tohle tvářil Alex? Stačí si vzpomenout, kolikrát jsem ho zaskočila svými tvrzeními já, natož popis takového zážitku… Ale kdo ví. Když se Luciferovi podařilo něco, co by snad nikdo z nás nepovažoval za možné, proč by se Noahovi nemohlo stát to, co mi zde popisoval? Z pochmurný myšlenek mne opět vytrhne Noahův hlas i úsměv. Snad se i lehce začervenám, tedy… Spíše určitě. Ale za to může ten… Alkohol. Ano, toho koňaku jsem nevypila hned zkraje večera zrovna málo.

„No, jestli tě to potěší, tak i přes ty drápance na břiše pro mě byl zážitek vidět bez košile i někoho jiného než manžela. Navíc ještě cizího muže ve stejném pokoji jako já. Ahh… Jak já se v ten večer styděla,“ poznamenám pobaveně, než vzápětí opět zvážním. „Každopádně… Dávej na sebe pozor, Noahu. Kdyby se to dozvěděli… To, co se ti stalo… Někteří Probuzení… Já vím, že jsi agent a máš výcvik, ale… Neskončilo by to pro tebe dobře,“ dodám a do hlasu mi pronikne náznak naléhavosti.

„To je… Dávná historie. Špatně se to vysvětluje, ale…“ zaváhám a přeci jen se lehce pousměji, jakkoliv se v tom neskrývá zrovna veselí. „Ne, blesk by do nás opravdu asi neuhodil. Jen… Je to komplikované,“ uhnu pohledem a více k tomu již nedodávám. Ostatně Noah na mě nenaléhá ani se mne nesnaží vyptávat, jak jsem to myslela, což v tuhle chvíli rozhodně oceňuji.

Rozhodně více než zjištění, že si Edric nepamatuje vše z posledního dne. Co našeho dohoda? Náš rozhovor? To si také nepamatuje? Nicméně se nezdá, že by se mnou chtěl Noah řešit zrovna Farnhamův stav nebo Farnhama samotného, a tak mu vrátím tu laskavost a dál se ho nevyptávám. Tohle mi prozatím stačí, i když to nic nemění na tom, že bych s ním potřebovala mluvit. Zeptat se ho na pár věcí… Ale o tom nyní taky nezačínám. Namísto toho se rozpovídám o Provinciích, na které Noah zavede řeč.

Celkem ochotně se rozmluvím, díky koňaku se cítím… Lépe. Více lehce. Starosti na mě najednou nedopadají z takové drtivé výšky a všechno se dá snesitelnější. Dokonce ani tenhle náš společný večer s Noahem plný vážných rozhovorů nepůsobí nijak těžce. Je to… Tak zvláštně přirozené a v salonku panuje uvolněná atmosféra. Zejména díky Noahovi, se kterým je tak snadné vydechnout a prostě jen mluvit, bavit se…

„Ale no tak!“ zakroutím hlavou s rádoby dotčeným výrazem ve tváři, ačkoliv koutky rtů mi nebezpečně zacukají do úsměvu. „Sloni se dožívají mnohem víc než třiceti let, abys věděl,“ poučím ho. „Hej…“ vesele se na něj zaškaredím, když pokračuje dál. „Tedy… Tohle je přiznání, které jsem nečekala. Jeden by řekl, že muž jako ty bude mít historky na všechna možná témata. Jaké zklamání,“ zašklebím se, když si do něj drobně rýpnu na oplátku a vzápětí pokračuji dál.

Sice se trochu zarazím, když mi skočí do řeči, ale… Ne, já už také nevěřím na náhody. Někdy se věci zkrátka dějí, protože se dít musí. Stejně jako… Hm, ano, zvládla jsem to. A věřím mu, že o tom nepochyboval. Zatím mi nikdy nedal důvod o tom pochybovat. Nakonec zakončím své nepříliš dlouhé vyprávění tím prozaickým shrnutím. Žádná zajímavá dobrodružství, prostě jen chvílemi dost jednotvárný život. Začínám v tomhle být stejná jako Alex…

Ale i nyní mne Noah překvapí. Lehce povytáhnu obočí, když mi můj vlastní příběh shrne svými slovy, díky kterým to vyznívá… Přesně tak, jak to je. Život přede mne za ten rok postavil mnoho výzev. Některé jsem zvládla lépe, jiné hůře. Ale… Snažila jsem se žít… Jinak. Nakonec i dělat věci, který jsem se dříve bála. Změnit se.

„Hmm, touché,“ pousměji se na Noaha s neskrývanou vděčností. „Zapomněla jsem dodat, že do toho jsem ještě objevila zapomenuté ruiny uprostřed pralesa, tak dvakrát až třikrát se ocitla ve smrtelném nebezpečí a do toho se naučila i místní jazyk,“ dodám a upiju ze sklenky. „Dobrá, uznávám, pár zajímavých dobrodružství by se tam našlo…“

Tak trochu zaskočeně zamrkám, když se Noah při zmínce o tetování náhle pohne a dotkne se mé ruky. Nebýt toho vypitého koňaku, poplašeně bych s ní ucukla, tak spíše jen fascinovaně hledím na naše dotýkající se ruce ještě chvíli poté, co odezní ten zvláštní šimravý pocit, stejný, který jsem cítila i včera večer, když jsem ho objala.

„Když se mě dotkneš, cítíš to taky nebo… Nebo jen já?“ vypadne ze mne ta otázka, než krátce kývnu hlavou na znamení souhlasu. Chvíli sice váhám, ani nevím proč, je to pro mě nečekaně důvěrné, ale přesto svolím k tomu, aby rukáv vyhrnul a podíval se lépe a zblízka.

„Je to… Zvláštní, vidět všechny ty linie vytažené na kůži. Patří k té… Kterou jsem byla,“ řeknu tiše. „Ale jak jsem říkala už včera, nebylo to úplně dobrovolné. Dotkla jsem se holou rukou toho kousku Zrcadla, ke kterému jste mě zavedli,“ pokračuji dál. „Jen… Na chvíli, než mi vypadl z ruky,“ krátce se kousnu vnitřní strany spodního rtu. „Takže, kdyby ses ptal, co takové tetování stojí, tak to je pár hodin paralýzy celého těla… Pak trvalo skoro tři týdny, než se mi vrátil cit a hybnost i do ní,“ povzdechnu si. Byla to… Hloupost.

„A tady máš vlastně jeden z důvodů, proč mě Alex nechtěl brát do Jeruzaléma. Musí trnout nad představou, do čeho se mi podaří spadnout tentokrát,“ utrousím polohlasně, zatímco pozorně sleduji Noaha držícího mne za ruku.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Hmm, asi… ano. Pro některé určitě.“ Pohlédne na tebe vážně a jen chápavě přikývne. Otázka, co všechno Noah ví o Verších se vcelku nabízí. Avšak bude to podobné jako s osvětlením jeho zážitku. Nebude to chápat v celé jejich šíři, stejně jako on není schopen dokonale vysvětlit jeho prazvláštní vzpomínky a stav.

Noah opět doplní sklenky a vy si tak můžete dopřát opět pár chutných doušků. Alespoň, že ten koňak se dobře pije a pomáhá rozvázat jazyk při tématech, o nichž by se za jiných okolností mluvilo ještě výrazně obtížněji.

„Díky… Del. Možná tě někdy vezmu za slovo. Jsi asi jedna z mála, která by na mě nekoukala jako na blázna. Takových moc není.“ Usměje se vcelku potěšeně a najednou zase působí trochu více jako Noah, kterého znáš. „Navíc si mě nechala bez košile samotného v posteli. Takových je ještě méně. Možná mě tyhle zážitky měly jen uchránit od ublížení mé křehké mužské ješitnosti.“ Uchechtne se krátce, snad aby jinak vážné téma odlehčil a zase o něco více vklouzl do svého běžného vzorce chování.

„Ale proč bys nemohla?“ Nakrčí čelo, když zmíníš kostel, kam by ses bála, byť jen vstoupit. „Nevidím k tomu jediný důvod. Jestli chceš, tak tě doprovodím. Věřím, že zrovna do nás dvou blesk na prahu skutečně neuhodí. A pokud… mohli bychom aspoň dostat nějakou z hlavních stran denních novin.“ Prohodí vesele, ale už v tomto tématu na tebe nijak dále netlačí. Pouze zmínil nabídku, ale jako i dříve, nenutil tě něco dělat nebo ti snad vysvětlovat proč by to bylo pro tebe vhodné. V tomto byl Noah skutečně zvláštní, až snad volnomyšlenkářský.

„Hmm, ano, Edric je v pořádku. Jen… Některé vzpomínky má trochu zastřené. Především ty z toho posledního dne. Ale to je myslím malá daň za to, že stále ještě žije.“ Doplní agent jen krátce na téma bývalého radního, ale více už to nerozebírá. Raději se zeptá na Provincie a tvůj dobrodružný život tam. Vidíš, jak na tobě visí pohledem a sem tam upije ze sklenky, zatímco se rozpovídáš. Jde to až překvapivě snadno. Možná se není ani čemu divit, když si všimneš znatelného poklesu hladiny koňaku v lahvi, který se rozdělil pouze mezi vás dva, a to rovným dílem. Alkohol ale příjemně prohřívá tělo a uvolňuje napětí. Znáš to moc dobře a není to až tak k zahození. Zvláště, když si vezmeš, co všechno se za poslední dny stalo a že to byla z větší části jen série nešťastných příhod. Teď tě však už tolik netrápí neúspěch v redakci, ne zcela tajná aukce ani to, že tě čeká na pokoji prázdná postel. Najednou je svět zase o něco snesitelnější.

„Počkat? Třicetiletý? Tedy nevím, kolik přesně se slonové dožívají, ale to už musel být nad hrobem a spíše se ploužit ne Del?“ Uchectne se Noah, než tě s potměšilým úsměvem napodobí, když ukazuješ délku sloního klu a sám roztáhne ruce. Snad jen sklenku před tím prozřetelně odloží na stolek vedle vás.. „A nebo takhle… Nebo ještě trochu víc? Tedy, teď bych opravdu měl přihodit nějakou rybářskou historku, ale… žádné nemám. Hah, selhal jsem.“ Rozezní se jeho smích.

„Náhodou… Ne, Del, já už nevěřím na náhody. Teď už opravdu ne.“ Skočí ti krátce do řeči, ale pak už tě zase nepřerušuje, zatímco vyprávíš o tom, že život nebyl vždy tak růžový, jak sis ho představovala a také v tom, jak se dost věcí po tvém pádu změnilo.  „Hmm, někdy i špatné věci pomůžou k tomu, aby se člověk probudil… A tím myslím opravdu jen probudil. Jsem rád, že se ti pak dařilo lépe. Doufal jsem… Hmm, ne, věděl jsem, že to zvládneš.“ Dodá s milým úsměvem, než pokračuješ dál o tom, jak si pak trávila zbytek roku v Provinciích. Vlastně to bylo jen pět měsíců, ale stihla si za ně toho víc než stará Delilah za celé roky v Novém Jeruzalému.

„Říkáš, žádná zajímavá dobrodružství? Hmm?  Zatímco si mi tu popsala život západní ženy, která začala žít v pro ni naprosto cizím světě, kde střílela a cvičila v džungli, učila dceru nějakého místního monarchy? A do toho cestovala po světě na diplomatická jednání jako doprovod muže s falešnou identitou. Tedy… Jestli tohle není zajímavé dobrodružství, tak už nevím.“ Potřese pobaveně hlavou Noah.

„A pravda… Ještě si nechala udělat tetování! Ačkoliv…“ Noah si poposedne, natáhne ruku k té tvé a dotkne se jí, aby jí přitáhl blíže k sobě, pokud s ní tedy neucukneš. Nasedíte však tak daleko od sebe, aby ji musel natahovat přes stůl. I tak, opět při jeho dotyku ucítíš tu lehkou vlnu energie, jenž ale záhy odezní.

„Hmm, můžu?“ Povytáhne trochu tázavě obočí a naznačí očima směrem k tetování, jehož zbytek se skrývá pod látkou dlouhého rukávu.