Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Za vévodou „To je v pořádku,“ pousměji se v odpovědi na překvapený výraz kočího. „My už si nějak poradíme.“ Podobnou žádost asi neslýchá každý den… ale vysvětlovat to nehodlám, a tak se odhodlaně otočím ke dvířkům kočáru a otevřu je. Pomůžu sestře po schůdcích, než ji následuji a posadím se jí naproti. Prostor prosáklý cigaretovým kouřem nás záhy přiměje stáhnout okénka na obou stranách, abychom dovnitř vpustily čerstvý vzduch, a pak už se kočár rozjede známou cestou k sídlu stráženému Essingtonskou orlicí. S drobným povzdechem se zapřu do ošoupaného čalounění sedaček. Jindy bych nás nenechala sedět mlčky, ale teď mi toho běží hlavou tolik, že si ticho tíživě snášející se nad kočárem ani neuvědomuji. Co přesně Robert myslel tím, že… by to nebylo poprvé, kdy spravedlnost zvítězila nad zdravým rozumem? Opravdu by ho William zabil? Nakonec i tehdy v té Opeře se zdálo, že by téhle své povinnosti byl více než ochoten dostát. „Za všechno to, co jsi způsobil, i za to všechno, Možná… Možná jsem opravdu naivní, pokud o tom ještě pořád pochybuji. Jenom protože jsem tenhle svět nechala za sebou, neznamená, že to může dopadnout jinak. Ani ta výbušnina si na Williamovu vzducholoď nenašla cestou náhodou. Přese všechno, co Lucifer znamenal pro Zerachiel, je pro mě Elijah jenom… nebezpečný zločinec a zase tak naivní, abych nevěděla, co je ve zdejších končinách považováno za nejvyšší trest, nejsem ani já. Přesto se mi to setřást nedaří. Tíživý pocit na hrudi. To něco, co mi nepatří. Kratičce se zachmuřím, než si poposednu a raději si povolím narychlo pozapínaný kabát. Zase tak zima není a… Ať si Robert říká cokoliv, nebudu o Williamovi pochybovat. Nikdy mi k tomu nedal nejmenší důvod. Ze všech lidí, které jsem v tomhle městě potkala, jako jediný dbal na mé dobro a nikdy mi neublížil. Takže… Takže s jakýmikoliv závěry počkám, až si promluvíme my dva. Nic víc jsem ani neslíbila. Než že se ho zeptám. Nebo mu to řeknu. Pořád si nejsem jistá, že o tom ví, byť to nepodkládám ničím jiným než tklivým přáním a přesvědčením, že by mě v tom případě nenechal přijet. Za „tohle není vhodná chvíle pro to, abyste sem jezdila“ bych mu jistě stála. Ale kdo ví, jestli bych ho poslechla. Diskuze na téma, jestli jsem ho poslechla vůbec někdy, by se nestočila v můj prospěch… Do ticha znovu zazní ta prostá otázka. Co je pan Barlow zač? A proč by s ním neměla nikam chodit? Protože dáma s cizími muži nikam nechodí, nabízí se odpověď, kterou bych jí zajisté umlčela. Už jenom protože bych to uměla vyslovit tím samým tónem jako mamá. Notnou chvíli však mlčím. Skoro by se mohlo zdát, že jsem ji neslyšela… a to mi opravdu není vlastní. Většinou jsem vypálila první věc, která mi přišla na mysl, ale teď… teď nad tím opravdu přemýšlím. Co všechno bych jí mohla říct. A jak. „Je to složitější,“ zopakuji Elijova oblíbená slova, zatímco si namotávám na prst rudou kudrlinku a sleduji stromy míhající se za okénkem kočáru. Tehdy… mi dost možná nechtěl přihoršit. Jak by té nešťastně vyhlížející dívce mohl svěřit něco takového? To však neměnilo nic na tom, že mi některé věci neřekl. A kdo ví, jestli by mi je vůbec někdy řekl. Lucifer se Zerachiel taktéž nepochlubil s tím jeho plánem získat ostří. A kolik let si vyčítala, že ho tak pošetile ohrozila na životě? Kolik let ji to drásalo? O Williamovi si mohou říkat, co chtějí, ale alespoň je se mnou upřímný. A tak… si možná i má sestra zaslouží vědět, co se děje, když už tu je. „Slib mi, že to nepovíš mamá? Ani Lottie? Nikomu,“ oplatím jí ten nezvykle vážný pohled, než se přeci jenom odhodlám a navážu. „Pamatuješ, jak u nás Mallory strávila pár týdnů? Byla tam pro mou… naši bezpečnost. Vévoda ji se mnou poslal právě kvůli lidem, jako je pan Barlow. Chránil mě před nimi, protože… jsem tady v Jeruzalémě věřila špatnému člověku. A ublížila jsem mu. Ublížila jsem jim oběma.“ S povzdechem pootočím tvář k oknu. Hřejivé paprsky slunce se prosvítají zlatavými listy a… je to tak nádherné, že by to stálo za to namalovat, ale tentokrát se nepřiměji soustředit na tu pozoruhodnou hru stínu a světel. Tenhle svět… Tolik si s Luciferem přáli být jeho součástí… opravdu žít, prozkoumávat ho a trávit čas po boku, zavázáni jenom jeden druhému… a tak si od něj Zerachiel vynutila ten slib, protože k čemu by to všechno bylo, kdyby to s ním nemohla sdílet? A já ho teď nazývám špatným člověkem, i když se z hlubin mého srdce ozývá to něco… to něco, co mi nepatří. A ani patřit nemůže, protože Lucifer je dávno pryč. Někdy si opravdu připadám jako vdova. Jeho vdova.
„Víš…“ navážu tiše. „Učí nás, jak být dobrými manželkami a co všechno musíme umět pro chod domácnosti, ale… už nám neřeknou, že to není jenom o tom, s kým strávíme naše životy. Když si volíme, s kým život strávíme, vybíráme si také, co to bude za život a kým se staneme my. Toho muže… Milovala bych ho. Ani by nezáleželo na tom, co udělal, nebo čeho byl schopen. Vím, že bych ho milovala… a možná to potřeboval, ale… Kým bych byla po jeho boku já?“ zatřesu hlavou, než se uvědomím a o něco střízlivějším pohledem zakotvím na sestře. Zajímalo by mě, kým se coby žena váženého doktora stane ona… „Promiň. Trochu jsem se… zamyslela. Každopádně se nemusíš bát. Vévoda se o to postará. Už tam skoro jsme.“ Ano, tuhle ulici poznávám… Jela jsem po ní už mnohokrát, ale především jsem se po ní hnala na hřbetu koni tehdy v zimě. Stačí zahnout doprava a pak už se před námi vynoří zlatá brána. A skutečně… kočár záhy zastaví. Ani nečekám, až nám kočí otevře dveře, a sestoupám po schůdcích první. Z peněženky vylovím požadovanou částku, která… mi dělá trochu čáru přes rozpočet, uznávám, ale to je to poslední, co mě trápí. Ve vší slušnosti se rozloučím s kočím a otočím se k bráně. Jako vždycky se zdá tak velká a možná až strašidelná. Co teď? Dobrá otázka. Bez oznámení jsem sem už dlouho nepřijela, ale… snad by mělo stačit se ohlásit. Když se budu tvářit suverénně, třeba to vyjde. Zhluboka se tedy nadechnu a vykročím k bráně, za kterou jako obvykle stojí dvojice ozbrojených mužů a… „Dobrý den. Vera De Lacey. Měla bych… Měla bych být na seznamu,“ dořeknu už odvážněji, zatímco si mě muži pátravě prohlížejí a… uleví se mi, když jeden z nich kývne. „Děkujeme.“ Posunkem sestru popoženu a sama raději přidám do kroku, aby si to vážení pánové nerozmysleli. Ani se se mnou nedohadovali o tom, že jsem ohlášena až na zítřek… a já jim to rozhodně nepřipomínala. Ještě chvíli tak v zátylku cítím jejich pohledy a snad ke mně dolehne i pár tichých slov, ale nikdo nás nezastavuje. Prostě se máme ohlásit u hlavního vchodu. Dobře, tak… dobře. „To… jsem čekala těžší,“ přiznám sestře, když se strážím dostatečně vzdálíme. Ještě jednou se ohlédnu přes rameno k bráně, ale pak nad tím s poněkud rozpačitým zasmáním zatřesu hlavou. A já se toho tolik bála! Pravda. Nemělo by být snadné dostat se do domu vévody a předsedajícího radního. Sama dobře vím, že takováto pozice s sebou nese i svá úskalí a… To mě tam má William nahlášenou jako někoho, kdo může dorazit kdykoliv? A mají mě prostě pustit? Opravdu? Jistě, schopna toho prokazatelně jsem, ale… i tak… „Ahh… No, ano, technicky jsme se měli setkat až zítra, ale… říkala jsem si, že by o té záležitosti s panem Barlow měl vědět co nejdříve…“ vysvětlím, než k ní přistoupím a chytím ji za ruku. Byť se do toho musím trochu nutit, usměji se a rozpovídám se, jako by se… nedělo nic hrozného. „A vůbec se neboj toho, že bys nevypadala reprezentativně. Kdokoliv ti vybral ty modré šaty, měl skvělý vkus a ty bys o něm neměla pochybovat. Navíc vévoda si na tyhle věci nepotrpí. Já bych to měla vědět, protože…“ ztiším konspirativně hlas, „zaručuji ti, že jsem sem na návštěvu dorazila už v mnohem horším stavu.“ „Jednou jsem po cestě sem zmokla. A když říkám zmokla, nemyslím tím letní deštík, který se jenom tak přežene… Ne, ne, byla to opravdová strž. Korzet mi schnul ještě dva dny, tak moc jsem byla mokrá, a kapala ze mě voda. Nahlas. Kdykoliv se vévoda odmlčel, znělo takovéto… kap, kap, kap. Vážně! Bylo to strašné! Ale jinak bych dorazila pozdě a já bych přeci nemohla k vévodovi Essingtonovi dorazit pozdě!“ Dramaticky pohodím rukou, jako by to byl konec světa. Tehdy se to jako konec světa zdálo. Ztratila jsem tu skřínku a byla jsem si docela jistá, že jsem tím ztratila šanci zachránit se… ale dopadlo to lépe, než jsem vůbec doufala. Vskutku. Měla jsem zatracené štěstí, že jsem tu obálku vložila do rukou právě jemu a ne někomu – komukoliv – jinému. Je to vlastně zvláštní. Vzpomínat na muže, které jsem ve Williamovi viděla. Tolik jsem se ho bála a teď… teď za ním pospíchám, tak jistá si tím, že to dá všechno do pořádku. „Takže, pokud tehdy neřekl ani popel, rozhodně se nad námi nebude pozastavovat ani dnes. Můžeš mi poděkovat, že jsem laťku nastavila tak úžasně nízko. A pokud by se snad opovážil něco říct, podívám se na něj tak ošklivě, že si to za klobouk nedá. Vévoda, nevévoda.“
| ||
| |||
 | Žádná dobrodružství S chápavým výrazem ve tváři krátce přikývnu, o těžko popsatelných věcech toho už vím celkem dost. Někdy slova zkrátka nestačí na to, aby obsáhli vše. Všechny ty střípky pocitů a vjemů skládající se v křížících se vrstvách, které dávají dohromady obraz měnící se podle toho, za jakého úhlu a vzdálenosti se na něj díváme. Nicméně při zmínce o Zrcadle, o kousku mne… Rychle uhnu pohledem a srdce mi několikrát poskočí. Raději tu poznámku zapiji dalším douškem koňaku. O tomhle teď nechci přemýšlet, rozhodně ne, přesto… „A… O tom setkání se mnou jsi Edricovi něco řekl?“ zeptám se opatrně.
Noah mluví dál a je na něm vidět, že to pro něj opravdu není jednoduché. Snadné. To, co zažil… Muselo být silné. Stačí si vzpomenou na Verše táhnoucí se napříč staletími, co všechno po nich nakonec zůstalo a jak moc to změnilo vnímání některých věcí a událostí. A to se stále jednalo jen o vzpomínky jedné jediné osoby, které se na konci všeho propojily. To, co tu popisoval Noah… Bylo na zcela jiné úrovni. Něco, co nezažil ani nikdo z těch, kteří byli Otci nejblíže. „Možná je to tak nakonec lepší. Kdyby sis měl pamatovat všechno v plné šíři… Nezbyl by prostor na nic jiného. Ani na tebe. A to by byla škoda, ztratit se pod nánosem vjemů a střípků, nechat se pohřbít a už nikdy se zhluboka nenadechnout,“ měkce se pousměji. „Kéž by se všechno dalo proměnit… V černobílou fotografii. Některé věci by pak byli lepší. Jednodušší,“ dodám polohlasně.
Když si Noah dolévá, mlčky k němu posunu i svoji prázdnou sklenku v tom výmluvné gestu. Počkám, až dolije sobě a posléze i mne a vezmu si sklenku zpátky do ruky. Už ji ani neodkládám, naopak z ní rovnou upiju. „V pořádku. Myslím, že některé věci vysvětlit dost dobře ani nejde…“ brouknu takřka chlácholivě, když vidím, jak to Noahovi dává zabrat. Takže ať se ti stalo cokoliv, tak to ještě neskončilo, prolétne mi hlavou. Zvláštní, jak se někdy věci dají do pohybu a žijí svým životem. Proč zrovna teď? Kvůli otevřené bráně a blížící se válce? Kolik dalších Probuzených mohlo dostat stejnou zprávu jako já. Ten… Zdánlivě prostý úkol. Složit zrcadlo. Vrátit se zpátky domů.
„Pokud si o tom chceš promluvit… Víš, že si tě ráda poslechnu,“ nabídnu mu, když zmíní, že to některé věci v něm změnilo. Jistěže. Bylo to víc než jen oči? Myslím… Určitě ano. „No… Jestli tě to utěší, tak já si už ani nepamatuji, kdy jsem byla v kostele naposledy. Vlastně… Ani si nejsem jistá, jestli bych dokázala do kteréhokoliv s čistým svědomím vstoupit. Asi by mi to případalo jako svatokrádež,“ poznamenám zamyšleně. Je zvláštní vyslovit nahlas něco, o čem jsem dosud vždy jen přemýšlela, opatrně kolem toho našlapovala po špičkách dokonce i v myšlenkách.
Pak náš rozhovor ovšem sklouzne k samotnému Edricovi. Jaký vzkaz jsi měl doručit Metatronovi? Samotnému Hlasu božímu, tomu, který se rozhodl držet své bratry a setry v nevědomosti v obavách z toho, co by pravda mohla způsobit… Nakonec se můžeme jen domnívat, zda by to skutečně bylo o tolik horší, kdyby s námi Tribunál jednal na rovinu. Ale na tom už nezáleží. Teď už ne. Nicméně… Překvapeně povytáhnu obočí. Očekávala jsem, že se probere do pár týdnů, ale pokud se jeho stav stabilizoval teprve před dvěma měsíci… Byla to dlouhá rekonvalescence. I na Probuzeného. „No… Nebudu lhát, tehdy se to nepovedlo tak, jak jsme si plánovali. Na chvíli byl mrtvý – doopravdy mrtvý. Jeho duše mi vyklouzla… Pořád nevím, jak se mi podařilo vrátit ho vlastně zpátky. Ale tohle je dobrá zpráva. Jsem ráda, že už je v pořádku. A Alex bude taky,“ řeknu a raději si opět loknu ze sklenky. Ubývá z ní možná až příliš rychle. „No, chápu, že nic z toho není zrovna historka u piva pro kolegy nebo přátele,“ lehce se ušklíbnu. „Nebo víc pít. Alkohol obvykle s problémy s mluvením a svěřováním se dost pomáhá,“ potřesu hlavou. O tom už také něco vím.
Když se mě Noah začne vyptávat na Provincie, skoro se až zastydím. Mám pocit, že toho ode mne očekává mnohem více než mu vlastně mohu povědět. Za tu dobu se toho u mne sice změnilo opravdu hodně, ale ve skutečnosti to nebylo nijak zajímavé vyprávění. „Hm… Asi tě zklamu. Historka se slonem byla tím nejlepším, co pro tebe mám. Byl tím největším a vlastně i jediným, co jsem zastřelila,“ ušklíbnu se, přesto je z mých slov cítit hrdost i radost, kterou z toho i po těch měsících mám. „Alex říkal, že to byl dle klů snad třicetiletý samec. Jeden z nich máme i pověšený v domě, je vážně… Obrovský, asi takhle,“ rozpřáhnu ruce, aby naznačila délku sloního klu. Opožděně mi dojde, že držím v ruce sklenku a… No, že nic nevyliju je spíše zázrak a já tak zase rychle stáhnu ruce k sobě, a tak trochu rozpačitě si odkašlu.
„Jinak… To byl zkrátka život. Vlastně… Vlastně jsem z toho nového svobodného života byla dost nešťastná. Představovala jsem si to příliš jednoduše… Ten pád mi vlastně… Pomohl ve vícero ohledech. Víš, nebyla jsem tam… Náhodou. Kousek od toho chrámu mi Alex našel místo, kam jsem mohla chodit střílet. Tedy, moc se mu to nelíbilo, ale nedostal na výběr,“ ušklíbnu se. „V ten den… Jsem utekla z domu a nakázala služebnictvu, aby o mém odjezdu lhali,“ povzdechnu si. Na tohle nejsem hrdá. Každopádně, proč o tom mluvím, a ještě ke všemu před Noahem… „Věci se díky tomu zlepšili. A pak… No, zase tak dobrodružné to nebylo,“ potřesu hlavou. „Většinu času jsem trávila v domě nebo jezdila střílet do pralesa. A mezi tím jsem učila Rajovu dceru o západní kultuře. Až pár měsíců zpátky jsem začala doprovázet Alexe na cestách, i když ne vždy. Ale už jsem si vyzkoušela snad všechny druhy cestování. A musím říci, že zlatý kůň oproti dromedárovi, k tomu jsem se nechala přemluvit jen jednou a už nikdy více,“ patřičně se zatvářím jen při té vzpomínce.
„Provincie jsou… Zkrátka jiný svět. Pro jeruzalémskou dámu příliš hlučný chaotický svět. Všechno tam je křiklavé, barevné, plné výrazných vůní i neznámých věcí… A to horko! Chybí mi zima. Sychravá rána a studené večery u krbu. Ale tamní lidi nejsou aspoň tak úzkostní a svázaní protokoly a pravidly. Dá se tam volněji dýchat. Ani tam nemusím nakonec schovávat tohle… Dokážu si představit, jak by mě kvůli tomu proprali v Zahradách,“ pohledem přelétnu po šedivých liniích proplétajících mezi prsty držícími sklenku.
„Hm… Vidíš. Říkala jsem ti to. Žádná zajímavá dobrodružství,“ uzavřu to a dopiju zbytek skleny. Zase. Hm... Asi bych si měla dát raději tentokrát trochu vody a dalších pár kousků sýra. A toho dobrého salámu. | ||
| |||
 | Jako fotografie Delilah Blair Flanagan „Ano, doprovod. Asi se to tak dá nazvat. I když někdy se to zdálo, jako kdybych tam byl přímo já. Je to… těžké na popsání.“ Potřese Noah nejistě hlavou. „Třeba tehdy v tom podzemí. S tebou. Byla jsi jen takový kousek od toho kousku Zrcadla. A kousku tebe?… Hmmh, někdy bylo zvláštní vidět a vědět všechny ty věci.“ Nakrčí rty a jen sklouzne pohledem ke sklence, ze které se pak dlouze napije. „Něco z nich jsem zapomněl. Události, které vedly jedna k druhé a větvily se do nepředstavitelné sítě možností a osudů. Tu plnou šíři vjemů.“ Mlaskne a hořce se ušklíbne. „Zůstal z nich jen odraz toho, co ještě lidská mysl zvládne zpracovat. Popravdě je to jen ochuzený stín. Jako černobílá fotografie. Bez pohybu, zvuku, čehokoliv dalšího.“ Do jeho slov prosákne skoro až… smutek? Ano, ten takto si Noaha slyšela mluvit málokdy. Jaké ale muselo být něco takového sis mohla jen domýšlet. Ani Dumah si nepamatovala, že by snad Serafíni, ti nejvyšší z nich, s Otcem jednali přímo takto. Nebo spíše… byli s ním. Pokud to ovšem Otec byl. Ale kdo jiný? Tohle celé vyvolávalo jen další a další otázky.
Noah na chvíli působí až duchem mimo, než jen potřese hlavou a natáhne se pro lahev, aby bez dalších slov doplnil svou sklenku a pokud je to třeba i tu tvou. „Ano, za pár měsíců jsem se probral. A na to, že moje tělo celou tu dobu nehybně leželo, tak jsem se cítil… skvěle. Skoro jako ty dny, co jsme se viděli naposled. Tedy… No, před tím setkáním se Ztraceným.“ Pokyne k tobě krátce sklenkou, jako kdyby šlo o běžné konverzační téma. „Už jen já? Jak to… Ah, jistě. Hmm, ano i ne. Občas se mi ještě stává, že jsem najednou někde jinde. Když jsem potřeba. Ale zároveň jsem i zde, jestli rozumíš. Tedy ne teď. Teď jsem jen tady a jen já. Hmmh, i když i tohle je trochu složitější na vysvětlení. Jak to jen… vysvětlit?“ S povzdechem si zamyšleně přejede prsty přes rty. „Tohle některé věci ve mně změnilo, Del. Asi to muselo být jasné. Už jen třeba kvůli tomu samotnému zážitku, ale nemyslel jsem to zrovna duchovně. Heh, a že já nikdy nebyl zrovna duchovně založeným člověkem a… a ani nevím, jestli jsem teď. Ne víc než dřív?“ Pokrčí bezradně rameny, než se jen krátce ušklíbne. „Rozhodně to neznamená, že se chodím každou neděli vyzpovídat do kostela. To skutečně ne.“
Obsahy skleniček pomalu mizí, jak střídavě jeden nebo druhý využíváte pauz mezi slovy, která i tobě zní v něčem lehce šíleně. No dobře, možná v něčem i trochu víc. Lepší si raději nepředstavovat, co by na to říkal někdo jiný, slyšet to všechno. Dost možná by to znělo jako blábolení nějakého šílence a nebo hůř, dávalo by mu to smysl. „Edric? Ten… Tomu věří. Asi. Nemá ani moc jinou možnost o tom pochybovat... Přišel jsem i za ním.“ Povytáhne lehce provinile obočí. „Je to zhruba dva měsíce, co se jeho stav stabilizoval. Bylo to nakonec… těžší, než si sám představoval. Na druhou stranu, mohlo to také dopadnout podstatně hůře. Tedy… víš, že jsi za celou dobu druhá, komu to takto povídám? A ani teď to nejde úplně tak hladce, jak bych si přál.“ Dlouze vydechne, než se raději tentokrát natáhne pro sklenici s vodou. „Asi bych to měl trénovat před zrcadlem.“ Ušklíbne se přes hranu sklenky, než se napije. Je přeci jen vidět, že tohle téma i po tom všem není ani pro Noaha něco, o čem by se mu mluvilo lehce.
„A co ty a sloni? Svobodný život v Provinciích? Papoušci? Dobrodružství? To určitě musí být zajímavější než to moje… hmmh, mudrování.“ Pousměje se opět o něco živěji a opře se pohodlně do opěradla pohovky, aby k tobě se zájmem sklouzl pohledem.
| ||
| |||
| Alejí Vera De Lacey Sestra nevypadá, že by ji tvá slova o Robertovi nějak uklidnila. Spíše naopak. Ostatně, i když nepřímo, stále si ho označila za někoho nebezpečného nebo přinejlepším nedůvěryhodného. Kdyby však jsem Priscilla věděla, byť jen polovinu toho, co byl zač.
V tu danou chvíli se tě však na nic dalšího sestra nevyptává a poslušně tě následuje, zatímco ji vedeš k drožce. Naštěstí pro vás, je tohle jedna z částí města, kde není problém narazit na takovéto prostředky k přepravě. Tady se kočí nemusí tolik bát jezdit a místní obyvatelé také nemají až tak hluboko do kapsy. Samozřejmě, jsou tu i jiné, horší části města, ale tam ses nikdy nevydala. Na to jsi měla dost rozumu, aby ti podobné riskování nestálo za to. Nemluvě o tom, jak by se na to tvářila mamá a nebo snad i William.
„Ehm, Essingtonské sídlo? Myslíte v Zahradách?“ Přeměří si vás kočí docela překvapeným pohledem. „Víte dámy, že přes tamější zdi z toho sídla až tolik neuvidíte, že? Není to úplně nejlepší místo na procházky a obdivování místní architektury.“ Podotkne, avšak dál už se s vámi nepře. Zákazník má vždy pravdu a pro něj je to vcelku lukrativní práce, protože do Zahrad to není jen tak krátká cesta.
A tak vyrazíte. Drožka v sobě nese silný odér cigaretového kouře a rozhodně není tak luxusní jako kočáry, na které si byla zvyklá od Williama, ale na svých cestách si už jela i v horších. Priscilla jen nakrčí nos a otevře okénko, jen co vyjedete. Přeci jen je dnes pěkně, takže ani nehrozí, že by vám byla příliš velká zima. Vidíš, jak se dívá z okénka, než si všimne pár drobků na oblečení a nakrčí přemýšlivě čelo, jako kdyby se nad něčím zamyslela. „Vero… A teď opravdu. Co byl zač ten pan Barlow? Proč bych s ním neměla nikam chodit?“ Zahledí se na tebe vážně, ale pokud ji i tentokrát odmítneš říct cokoliv určitého, už do toho více rýpat nebude, i když na ní bude patrná jistá nespokojenost.
Cesta ubíhá a vy se blížíte do Zahrad. Essingtonské sídlo není v samotném centru, ale v jedné trochu odlehlejší části, kde mají domy kolem sebe i poměrně rozlehlé pozemky. Dostat se sem proto trvá nepříjemně dlouho. Ještěže jste si daly ty dortíky a čaj, protože když dojíždíte do končin, jenž už poznáváš, je pomalu ale jistě čas oběda.
Drožkář vám dle dohody zastaví nedaleko známé zlaté brány a nechá vás vystoupit. Vyplatíš mu zasloužený obnos, i když musíš sama uznat, že tato cesta rozhodně nebyla nejlevnější. Na druhou stranu, musela sis pospíšit. Podkovy koní opět začnou zvonit na dláždění cesty, zatímco vy dvě s Priscillou stojíte nedaleko zdobené brány s Essingtonskými orlicemi vpletenými mezi zlacené kování.
„A co teď?“ Kmitne k tobě sestřin pohled. Ty však moc dobře víš co. Stačí dojít k bráně a ohlásit se. Tvé jméno už tu znají a i když si za jiných okolností branou pouze projížděla, neměl by být problém ani dnes a měli by tě pustit.
A není tomu ani dnes jinak. Dvojice strážným u brány vás vpustí dovnitř s tím, že se máte ohlásit u hlavního vchodu. Vysloužíte si ale i tak pár hodnotících pohledů, když tam vyrazíte pěšky. To se tu skutečně asi moc často nestává. Před vámi se otevře známá alej lemující cestu vedoucí k místu, které může William nazývat svým domovem. Listí zlátne v korunách stromů a snáší se jako zlatý déšť na širokou cestu před vámi. Je to vlastně krásné místo na procházku, i když je to jen příjezdová cesta, které by jindy málokdo věnoval více pozornosti. Ačkoliv u Essingtonů není nic jen tak obyčejné.
„Ehm, já nevím, jestli jsem si neměla vzít něco… Hmm, víc reprezentativního. Přeci jen, nečekala jsem, že vyrazíme přímo za vévodou. Tím vévodou! Proč vlastně? Neříkala si, že se máte sejít až zítra?“ Ohlédne se na tebe poněkud nejistě Priscilla, která si také viditelně zvládne dát dvě a dvě dohromady. „Ahh, to ne. Já se ještě zpotím, než tam dojdeme!“ Otře si Prissy čelo a vyčítavě vzhlédne k slunci, které se dnes výjimečně snaží prohřát alespoň na chvíli svět pod ním, než se neodvatně přiblíží zima.
| ||
| |||
| O zázracích Nedělám si iluze o zajímavosti účastníků takové dražby, a nakonec ani jejich lidskostí. Nic více k tomu už neřeknu, budu si to muset ještě nechat projít hlavou. Ovšem navzdory svému podráždění nad tím, jak se to celé vyvinulo… Měla bych se aspoň přesvědčit o tom, že pokud se bude opravdu dražit úlomek či relikviář, tak skočí v těch správných rukách. Metatron byl intrikář jako každý serafín, ale jemu jsem aspoň ochotná věřit, že úlomek uschová a dokáže ho udržet v bezpečí před Luciferem. A to mi stačí k tomu, abych byla spokojená.
Dražbu ovšem necháváme dražbou, jsou tu jiné věci k řešení. Zejména pak jedna, která mne zajímá ze všech nejvíce… Co se stalo… Noah umíral. Kdo jiný, než já by to měl vědět? Heroldi smrti se nikdy nemýlí. Doliju mu a sama se sklenkou v ruce pohodlně usadím. Je pro mne stále snadné vybavit si ten poslední večer. Zašila jsem mu rány a naivně věřila tomu, že těch dvacet čtyři hodin, co po mně žádal, společně zvládneme. Nechala jsem ho na pokoji samotného, aby si odpočinul… Zřetelně si vybavuji, jak stojím přede dveřmi a váhavě sahám po klice, kterou nakonec nechávám netknutou. Měla jsem ho jít v ten večer ještě zkontrolovat, ale neudělala jsem to.
Krátce kývnu hlavou. Ano… Brýle… „Slíbila jsem ti, že ti seženu nové,“ hlesnu tiše. Je to malý detail, který mi utkvěl v hlavě stejně jako spousta ostatních. Sotva znatelně si povzdechnu a uhnu pohledem. Noah nebyl jediný, kdo doufal, že se ráno probudí. Jenže se neprobudil ráno a já nakonec také ne. Namísto toho si mě našel ten zvláštní sen, předzvěst budoucích časů. Co s tím uděláš, Del? Ta osudová slova mne stále straší. „Ne. Se zázraky to v ten den nemělo nic společného,“ vyvedu Noaha z omylu. Nechci na to, co se stalo, pomýšlet jako na zázrak. Ztratila jsem nad sebou kontrolu. Zabila jsem jednu z nás. To nebyl zázrak, ale jen projev ohavnosti.
Poté už ovšem do Noahova vyprávění nevstupuji. Takže můj vzkaz nebyl k ničemu. Našli ho tajní a předali do péče lékařů. Drobně se zachvěji, když padnou ta dvě slova. Zemřel jsem. Jenže tím to neskončilo. Srdce mi poskočí a rozbuší se o poznání rychleji. S někým. Něčím. Čas neexistoval. Samotnou jiskrou stvoření. Mohl to být… Otec? Opravdu se vrátil? Kdo jiný by něco takového se smrtelnou duší dokázal? Noahova slova jen podporují moji divokou teorii, kterou Alexander nemá rád. Ale… Proč zrovna Noah? Kvůli Metatronovi? Něčemu, co za svůj život viděl či zažil? Nebo jsem se ho nějak dotkla já? Přeci jen byl svědkem mého oživení Farnhama a… Tolik jsem si přála, aby nezemřel… Anebo v tom hrálo roli něco úplně jiného.
Zamyšleně se zamračím a přiložím sklenku ke rtům, abych se napila. To vyprávění začíná být čím dál podivnější a přináší akorát ještě více otázek. Tělo se vrátilo do života, ovšem mysl byla… Pryč. Mohl ho Otec použít jako… Nositele? Vzít jeho podobu i znalosti k tomu, co bylo potřebné vykonat? Využil Noaha jako způsob, jak pohnout figurkami na šachovnicemi, aniž by se tím prozradil? Nehty poklepávám o sklo. Doprovod… Ano, to zní výstižně. Doprovod. Nádoba. Byl to Noah a zároveň nebyl, protože v těch ruinách rozhodně působil jako něco… Víc. Stejně jako ten bílý čital, ze kterého jsem měla ten stejný zvláštní pocit.
Náš pohled se střetne. Skutečně se stal zázrak – a ten ho poznamenal. Ty oči… Nazlátlé odstíny, díky kterým by se skutečně dal zaměnit s Probuzeným.
„Ano… Vím, jak to myslíš. Byl jsi to ty, a přitom nebyl. Jako by si tě někdo… Vypůjčil. Jako oblek,“ promluvím do nastalého ticha. „Nebudu lhát, trochu se mi ulevilo, že jsi to ve skutečnosti nebyl ty, kdo mě nalákal k té průrvě a nechal se ve jménu objevu, co musí být učiněn, málem zabít,“ na okamžik se křivě pousměji a když se chci opět napít… Zjistím, že sklenka je prázdná. Musela jsem ji během Noahova vyprávění vypít. Pohledem mimoděk sklouznu k šedivým nazlátlým liniím oplétajících moji pravou ruku, myšlenkami na okamžik vzdálená daleko od salonku i prázdné koňakové sklenky.
„Takže… Byl jsi doprovod. Několik měsíců… A pak ses zkrátka… Probral? A od té doby jsi to už jen ty?“ nakloním hlavu ke straně. „Tvé oči… Proto jsem si myslela, že jsi Probuzený. Odstíny zlata jsou naší barvou i poznávacím znamením. A když jsem se tě včera dotkla, cítila jsem to samé, co v těch ruinách. Působí to… Že tě Otec požehnal. Nebo s tebou ještě neskončil…“ hlesnu tiše.
„Co si o tom celém vlastně myslí… Edric?“ to jméno vyslovím tiše a váhavě. „Tohle je… Šílené…“ prsty si vjedu do vlasů a prohrábnu si jako vždy, když jsem rozrušená. „Tedy… Asi to není ta nejšílenější věc, co jsem už slyšela, ale i tak je to celé… Já nevím. Náhoda? To si nemyslím. Ne… Ne. Na náhody už nevěřím,“ zavrtím hlavou. „Nakonec… Ani na zázraky. Jen účel a prostředky,“ drobně se zamračím. | ||
| |||
| 2 0 0 0
But as many as received him, to them gave he power to become the sons of God, even to them that believe on his name: | ||
| |||
| Lazarus Delilah Blair Flanagan „Samozřejmě, nemá smysl proti sobě přihazovat, pokud bychom byli poslední dva. Na druhou stranu… Takové akce jsou jako lampy. Přitahují spoustu můr. Ehm, tím myslím zajímavých lidí. Samozřejmě jsem ten poslední, kdo by ti přikazoval, ať se té akce zúčastníš. Rozhodně jsou i bezpečnější způsoby, jak trávit volný čas.“ Odpoví ti Noah klidně, zatímco se na něj stále mračíš. Nakonec… to skutečně bude něco, co si budeš muset rozhodnout sama. Svobodně. Nebo to alespoň tak zatím vypadá.
Rozhovor pak ovšem zamíří do jiných zákoutí, a to těch poněkud nadpřirozených. Ostatně, jak jinak by se dalo označit něco jako reinkarnovaný anděl. Tedy… dříve to jistě bylo o poznání zvláštnější. Teď ovšem s Penfieldovým dílem tato slova nabírala dost zvláštní podoby, která pokrucovala realitu. Ačkoliv… v některých pasážích byl skutečně přesný a nenechával své fantazii tolik prostoru jako v jiných.
Ale pokud Noah není Probuzeným, tak skutečně… čím je?
„Hmm, kde začít… Asi… Tím večerem? Kdy jsme se viděli naposled.“ Zvedne k tobě pohled a jen kývne na znamení díku, když i jemu doplníš prázdnou sklenku. „Přiznám se, že si z těch posledních chvil až tolik nepamatuji. Vím jen, že jsem ležel v posteli. Mluvili jsme… A domlouvali se na ráno. Vím, že… že jsem ztratil brýle.“ Nakrčí Noah zamyšleně čelo.
„Doufal jsem, že se ráno probudím. Přeci jen s těmi bombami to byl skutečně rychlokurz a celá ta akce skutečně nebyla naplánovaná, aby ji zvládl někdo jen s pár dny tréninku v lese. Heh, to skutečně ne. Ale viditelně se toho dne děly zázraky. Tedy… Alespoň na tvé straně.“ Podotkne pak poněkud překvapivě.
„Nevím, co přesně se ten den dělo. A vlastně i následující týdny. Měsíce… Tyhle informace jsem se dozvídal až zprostředkovaně. Vím jen, že… jsem toho dne zemřel. Prý v péči lékařů, kteří se zjevně snažili. Tedy alespoň poté, co dorazili moji kolegové od tajných. Krvácení do mozku… Nebylo s tím prakticky možné nic dělat.“ Poklepe prstem na stranu hlavy. Ano, to krvácení z ucha… Toho ses bála, zvláště po tom tvrdém nárazu do kmenu stromu, který Noah toho dne utržil, a bohužel tvé obavy se naplnily. Noah si krátce usrkne koňaku, než se nadechne k dalším slovům.
„Každopádně… Zemřel jsem. A pak… Hmm, setkal jsem se s někým…. Nebo něčím. Těžko se to popisuje. Tím spíše to, co jsem prožil. Jako kdyby čas neexistoval a svět se dal vnímat více než pěti smysly. Stačila myšlenka, která byla samotnou jiskrou stvoření... Ale… Je to skutečně obtížné vložit do slov. Navíc, bylo jen mezi námi dvěma.“ Všímáš si, jak při těch slovech se jeho pohled poněkud rozostří, jako kdyby byl na chvíli někde jinde.
„Stal se ze mě medicínský zázrak. Někdo, kdo přežil svou smrt. Tedy pod dozorem vědecké obce.“ Drobně se na tebe ušklíbne. Však ty sama o tom něco víš, jen jedinými svědky tvého zmrtvýchvstání byl Alexander a jeho společníci. „Samozřejmě, že se objevilo pár odborníků, kteří tvrdili, že něco podobného už zvládli provést i se psem a nebo kočkou. Takže… Zas takový zázrak to dle oficiálních dokumentů nebyl.“ Pronese o něco odlehčeněji.
„A on skutečně nebyl. Mé tělo ožilo, ale nenabral jsem vědomí. Ten stav trval dlouhé měsíce. Z toho, co jsem se dozvěděl, se mé tělo ale i tak až nezvykle dobře drželo zdravé. Nehledě na to, jak bídná zdravotní péče tu někdy byla. Ale… bylo to jen tělo. Nic víc. Já jsem žil… jinak. Ačkoliv jsem ten čas neměřil na měsíce. Spíše záblesky, časové roviny, které se vzájemně proplétaly a mísily. Někdy to bylo jako kdybych byl v jednom čase na více místech a jindy pouze na jednom. Tedy… ne tak doslova já. Spíše jsem byl… doprovod.“ Pohlédne na tebe upřeně těma zvláštně medovýma až zlatavýma očima. Těžko říct, jestli je takové měl i tehdy v jeskyni. Byly schované za černými skly brýlí, ale… Byl to Noah a přitom nebyl. Sama si to cítila. Věděla.
„Ty víš, jak to myslím, že Del? Tehdy v té jeskyni nebo spíše ruinách si to poznala…“ Ztlumí hlas na úroveň šepotu, aniž by z tebe byť jen na okamžik spustil pohled těch pro člověka tak nezvyklých očí.
| ||
| |||
| Vyhýbavé odpovědi „No, byl to už tvůj třetí dortík…“ Jindy by ta slova podbarvil škádlivý tón, ale teď jenom rychle kontroluji, jestli mám všechno. Peněženku vsunu zpátky do kabelky, natáhnu se pro vycházkový klobouk a… to už padne otázka, které jsem se chtěla vyhnout. Zarazím se uprostřed pohybu, než se s povzdechem svezu zpátky na židli. Co je pan Barlow zač? Zločinec. Zloděj, sabotér a vrah. Podle slov vévody se mu nedá věřit jediné slovo. Ale pak je to také muž, který mi zachránil život přinejmenším třikrát. A který přes všechny své výhružky chtěl jenom svého přítele zpátky. Jak bych tohle mohla vysvětlit v několika větách? Celé je to… složitější. O tolik složitější. „Jsem v pořádku,“ ujistím ji ze všeho nejdříve.
Ani tohle není pravda. Jak bych mohla být v pořádku? Srdce se mi svírá. Starostí o něj. Připadám si, jako by na mě doléhala tíha cizí duše. Tohle… Tohle nejsem já. Možná za vévodou tolik pospíchám, protože si nevěřím. Nechci udělat žádnou hloupost. Protože já ji dříve nebo později udělám. „Pan Barlow je…“ začnu si připevňovat klobouk, ale sponka mi mezi nesoustředěnými prsty naprázdno cvakne a já ho raději zase složím do klína. Přiměji se nadechnout. „… někdo, s kým bys za žádných okolností neměla nikam chodit. Pokud by tě snad oslovil samotnou, prostě… prostě mu řekni, že mám plně v úmyslu dostát toho, o čem jsme se bavili,“ dořeknu neurčitě. „Nemusíš si s tím dělat hlavu.“ Jenom mně se to komplikuje. Kdo by byl řekl, že se obyčejný výlet do města může tak zvrhnout… a to jsem sem původně jela kvůli sešlosti přátel módy, které… které mi opravdu připadá podřadné. Jak bych se teď mohla zabývat něčím takovým? Vhodným výběrem krajky pro zimní sezónu, nebo snad novým, pohodlnějším korzetům, které jsem pro své návrhy taktéž používala? Jsou nižší, díky čemuž vytvářejí trochu jinou siluetu a… Díky bohu za ně. V tom tradičním bych se teď udusila. Byť se mi ta představa příčí, ani nepřemýšlím nad tím, že bych tam nešla. Musím. Dlouhé měsíce jsem pečlivě plnila zadání a nezmeškala jediný termín, takže s tím nehodlám začínat. Minule, když se mi Elijah připletl do života, jsem málem přišla o všechno. Trvalo mi dlouho se znovu postavit na nohy a uvědomit si, co chci. Tentokrát se nesmím nechat unést. Protože bez ohledu na to, jak to dopadne, se pak vrátím… domů. A svět se nezastaví. „Ne tak docela,“ odpovím pomalu, přičemž pohled sklopím ke klobouku. Teď už si ho do vlasů připnu. Možná jsem ho neměla sundávat, poslepu a ještě s nervy na pochodu je to výkon. „Potřebuji mluvit s vévodou, takže… uvidíme, jestli se mi podaří vemluvit dovnitř. Každopádně by sis ten palác neměla nechat ujít. Pojďme.“ Nad hlavami se nám ozve zacinkání, zatímco sestře podržím dveře a s poněkud zamyšleným výrazem vykročím na ulici. Všechno to, čemu jsem se dlouhé měsíce vyhýbala, se teď dere na povrch. Marně se tomu snažím nepropadat. Opravdu by mě zajímalo… kde teď jsi, Elijo. Nemá život někdy smysl pro humor?
Zatímco procházíme pod větvemi, na nichž se chvějí oranžové listí chvílemi se barvící až do odstínů rudé, připomene se mi… ten strom. Skrytý na místě, které dlouhá staletí znali jenom oni dva. Bolestně přivřu oči. Tohle ničemu nepomáhá. A pokud chci zastihnout Williama, měla bych se dát do pořádku. Nejenom kvůli němu. „Ano… Ano, vypadá to na krásný den,“ přitakám tak trochu nepřítomně. „Ah, vidím drožku.“ Jednou rukou zamávám, zatímco tou druhou popadnu Priscillu a popoběhnu k okraji chodníku. Tohle byla další z věcí, které jsem se musela při návštěvách do města naučit. Přivolat si kočár. Jednou jsem o tom Williamovi vyprávěla. Co všechno pro mě bylo nové a – neuvěřitelné. Výchova urozených dam je v některých ohledech omezená. O počasí a jiných tématech vhodných pro posezení nad šálkem čaje dovedu konverzovat ve třech jazycích, stejně jako bych z patra odrecitovala hned několik dlouhých básní, ale mamá by trefil šlak nad představou, že bych si měla sama přivolat kočár, zajít si pro jídlo k baru, nebo se pohybovat ulicemi města bez patřičného doprovodu. Byť teď už ten doprovod coby světaznalá vdova dělám já. „Dobré ráno!“ usměji se zdvořile na kočího, když zastaví a rovnou sestru nasměruji do drožky. „Essingtonské sídlo. Vezměte nás k hlavní bráně, buďte tak laskav.“ | ||
| |||
| Kdy věci přestaly být jednoduché? Zavrtím zamítavě hlavou společně s krátkým povzdechem. Na celou tu anabázi s útěkem skutečně nevzpomínám ani s odstupem ráda. Pokazilo se toho tehdy opravdu dost, od samotného začátku až po hořký konec. „Ne. Ten útěk byl nakonec… To nejmenší,“ odpovím. Mohla bych vyjmenovat hned několik dobrých důvodů, proč jsem chápala, že mě Alexander původně nechtěl brát s sebou a byl vůči mně… Ochranitelský. „Pak… Ti o tom útěku můžu říci více…“ dodám tak trochu váhavě, ostatně něco podobného jsem mu slíbila už předtím. A… Minimálně by se měl Farnham dozvědět o tom, že lodní lístek do Dvaraky nám zajistil Lucifer výměnou za vzpomínku s úlomkem.
„Ani já si to nedovedla představit, dokud se to nestalo. Divocí sloni… Jsou prý dost teritoriální. A agresivní, zvláště sami. A jeden z nich se rozhodl, že si zabere moji střelnici, kterou mi zařídil Alex,“ pokusím se to Noahovi přiblížit, ale… Něco takového se popisuje těžko, když to člověk sám nezažil. Nicméně… Ne, toho zážitku nelituji. Přeci jen… Jedinou ranou jsem zastřelila slona! Ještě ke všemu dospělého rozzuřeného samce, co na mě řítil. O takové historce si mohla nechat zdát většina všech těch rádoby zcestovalých gentlemanů, co si tak akorát zaplatili loveckou výpravu do Provincií, aby si mohli dovést trofej a společenskou prestiž.
Vzápětí mezi námi dojde k drobnému nedorozumění, přesto Noaha nepřerušuji, když mi Noah začne vysvětlovat celou tu věc ohledně důvodů dělení informací. Snad jen… V jednu chvíli se lehce ušklíbnu. Při pomyšlení na brutální výslechové metody už neblednu ani se nervózně neošívám, pouze uhnu pohledem a raději se napiju. Snad jen z mé tváře je možné vyčíst… Zamyšlení, ne obavy ani znechucení. Díky Dumah jsem už poznala brutalitu války. A sama jsem si také zažila už své, i když v porovnání s tím o čem tu mluvil Noah to zajisté stále nebylo tak hrozné. Ale… Ne, nad tím nechci přemýšlet a už vůbec ne bilancovat. Kývnu tak jen hlavou a sama k tomu nic nedodám.
„V čem komplikovanější?“ povytáhnu obočí. „Jistě, bude tam pravděpodobně vícero zasvěcených, kteří budou vědět, co kupují. Nicméně mi připadá opravdu hloupé, abychom přihazovali proti sobě. A zbytečné, pochybuji, že budeš mít omezený limit prostředků. A pak … Víš moc dobře, že jsme tu věc nechtěli pro vlastní účely, pouze zajistit, aby se nedostala do špatných rukou,“ stále se mračím, když mluvím. Opravdu z toho nemám radost. Věděla jsem, že se to nějak… Zkomplikuje! Celá ta aukce se mi nelíbila od samého začátku, ale ne, s Alexem nebyla řeč. Měli jsme to nechat být… „Ano, víme. O tom… S tebou taky budu chtít mluvit,“ zmíním krátce než se přeci jen rozhodně pro tuto chvíli změnit téma a odvést myšlenky jinam.
Je to výstřel naslepo, nejjednodušší vysvětlení toho všeho. Nicméně Noah to odmítne. Není Probuzený. To mě přiměje se znovu zachmuřit a opět pohledem sklouznout k jeho očím. Jenže když není jeden z nás, tak… Co je zač? „Zní to zvláštně, když to řekneš nahlas,“ hlesnu tiše. Reinkarnovaný anděl. Sama jsem to nikdy nevyslovila – a vlastně ani Alexander. Vyznívalo to zkrátka… Příliš absurdně.
Nepotřebuji Noahův pokyn, abych si dolila, přesto to udělám. A vlastně se natáhnu s lahví i jeho směrem, abych doplnila jeho sklenku stejně jako tu mojí. „Poslouchám,“ kývnu hlavou. Nadechnu se k i k dalším slovům, ale… Nakonec si to rozmyslím. Nechci to Noahovi ztěžovat, už tak působí, že to pro něj nebude jednoduché vyprávění. A tak se místo toho k němu natočím čelem a ramenem zaklesnu do opěradla pohovky… | ||
| |||
| Komplikované záležitosti Delilah Blair Flanagan Zatímco ty si dopřáváš od všeho něco, Noah se vcelku spokojeně věnuje především sýrům, které si naložil na talířek. Naštěstí to vypadá, že je toho skutečně dost pro vás dva a museli byste se hodně přemáhat, aby po vás nic nezůstalo. To už se ale vaše rozhovory stočí k trochu vážnějším tématům, po kterých tvůj společník spíše sáhne po sklence koňaku.
„Co všechno se stalo?“ Prohlédne si tě Noah přeci jen trochu zkoumavě. „Myslíš jeho útěk loňskou zimu? To je… Vlastně také věc, o které jsem se doteď nedozvěděl, jak se ti podařila. Snad alespoň ty výbušniny k něčemu byly.“ Potřese hlavou. „Ale důležité je, že jsi to zvládla.“
„Zastřelit slona z pár metrů… to si… nedovedu představit.“ Podotkne popravdě. „Viděl jsem je pouze v jeruzalémské zoologické zahradě, ale tam působili vcelku, hmm, klidně.“ Pokrčí rameny. Tohle mu musíš přiznat. Sloni zde se nedali v chování moc srovnat s těmi v divočině. Především, pokud se některý z nich rozzuřil. Běžně to byla i v Provinciích poměrně klidná zvířata, využívaná i na spoustu prací, ale místní věděli, že není radno je podceňovat. Zvláště pak ty divoké.
„Hmm, opravdu tě nic nenapadá?“ Povytáhne Noah tázavě obočí, když se začneš doptávat na důvody, proč u tajné policie nejsou interní informace přístupné všem. „Třeba už jen proto, že únik informací od jednoho takto informovaného člena by v takové situaci byl katastrofální pro zbytek organizace? Jestli si myslíš, že výslechové metody tajné policie jsou brutální, tak podobným ne-li horším čas od času musí čelit i naši členové, pokud se dostanou do rukou nějaké zločinecké organizace, případně i cizích vládních agentů. Co si budeme povídat. Mocenské boje i v rámci Spojenectví se čas od času dostanou i k nám. Na druhou stranu… I my máme své agenty jinde. Je to… komplikované. Komplikovanější, než většina lidí tuší. Informace jsou nakonec cennější než lidské životy. Je to smutné, ale je to tak.“ Pokývá hlavou.
To už se ale váš rozhovor stočí k aukci, která má probíhat a o které… Noah ví. Je to jako blesk z čistého nebe. Něco, co na vaše dosavadní snažení vrhá světlo marnosti. To, že jste sem přijeli, se zdá najednou tak zbytečné. To, že je kvůli tomu teď Alexander ve vězení. Celé ty dva týdny ve vlaku. Na druhou stranu… Ta možnost tu vždy byla. A pokud se informace o jeruzalémské aukci dostala až do Provincií, bylo by velmi nepravděpodobné, že by místní tajné složky neměly žádné tušení.
„Počkat, počkat…“ Zvedne Noah volnou ruku. „Tohle je podstatně komplikovanější. Tam nebude pouze strana Jeruzaléma… Ne, v tomto případě zastupuji našeho… společného známého. Rada je v tomto na jiné straně a upřímně. Netuším, jestli o tom vědí a bude tam někdo i za ně. Jak jsem říkal, je to komplikovanější a moje loajalita je také… No, jak to říct. Oficiálně jsem stále tím, kým jsem byl a moje úkoly pro tajnou policii podléhají rozhodnutí Rady sedmi… Doopravdy však…“ Rozhlédne se, snad jako kdyby tu mohl ještě někdo být, a i tak ztlumí hlas. „Má loajalita se nezměnila a oba víme, komu patří.“ Pokusí se ti to alespoň v náznacích vysvětlit, ale to už se zeptáš na něco jiného, něco, co je ještě více patrné, než nějaké aukce a kdo pro koho pracuje. Však sám Noah sedí před tebou, a i když vypadá stejně, tak tak nepůsobí a čím déle s ním seš, tím více si všímáš těch drobných odchylek od muže, kterého si pamatuješ. Stačí si jen vzpomenout na to podivné zachvění, které ti proběhlo tělem, když ses ho dotkla a ten povědomý pocit, který kolem něj stále visel ve vzduchu. Jako… Jako kdybys ho znala. Ten zvláštní… Byl to klid? Ne, tak úplně ne. Vlastně v něčem to připomínalo Nový Jeruzalém. To neurčité cosi, co však působilo tak blízce.
„Probudil? Co? Ne, v tom hotelovém pokoji jsem se skutečně neprobudil. Byl jsem…“ Ale pak se zarazí a tváří se mu rozlije pochopení. „Aha… ty myslíš Probudil. Ne, ne, to tě zklamu, Del. Nejsem jeden z vás. Nejsem žádný reinkarnovaný…ehm… anděl. Nic takového.“ Potřese hlavou, než do sebe s úšklebkem obrátí zbytek obsahu sklenky. Váhavě se po chvíli nadechne a zavře na pár vteřin oči, než opět promluví.
„Už jsem říkal, že jsou věci komplikovanější, než se zdají? Tak tohle je jedna z nich. Asi by sis měla dolít. Slíbil jsem ti příběh o tom, proč vůbec žiji, tak… Tak ti ho také povím.“
| ||
