Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

„Heh, dobře, z toho se asi nevykroutím.“ Uchechtne se Noah, když se rozhodneš, že šáhnout do jeho kapsy je bezpečnější věc, než si tu u dveří předávat naložený tác plný skla. A asi na tom něco bude, protože stačí, aby ruka zajela do kapsy, kde nenahmátneš nic než jen kousek kovu, jenž vytáhneš a můžeš otevřít dveře. Oproti tomu vašemu poslednímu společně strávenému večeru je tohle opravdu nic a také to je nic oproti jiným věcem, které probíhaly mezi některými muži a těmi spoře oděnými ženami, jenž si měla po cestě sem možnost zahlédnout.

Jsi to nakonec ty, kdo za vámi zamyká. Těžko říct, jak by ses cítila, kdyby něco podobného udělal Noah, avšak ten jen lehce povytáhne obočí, ale nijak to nekomentuje. Místo toho seskládá z tácu na stůl všechny skleničky i lahve a vodu, než si viditelně úlevně oddechne. Nic se nerozbilo a vypadá to, že žízní tu trpět nebudete. Hladem ovšem…

„Ah, neboj neboj. Ještě něco donesu, ale už takhle jsem se zapotil s tímto. Ještě, abych na tom nosil nějaké další nádobí. Hmm, vidím ale, že dáma má opravdu hlad. Neměl bych tedy až tak meškat.“ Pousměje se křivě, zatímco ty se usadíš. „A za koho mě máš? Opít nikoho nehodlám. Tohle musí vždy každý zvládnout sám za sebe. Ale… ten koňak není opravdu zlý. A kdyby na to došlo, určitě tě nějak do hotelu zpátky dostanu. Žádné strachy. Ostatně jsem od tajných.“ Rozšíří se mu úsměv hrající na rtech.

„I když mají tu převážně studenou kuchyni. Žádné hovězí na víně tu nečekej. Ale… lepší něco než nic ne? Bude to jen chvíle.“ Mrkne šibalsky, zatímco zvedne už prázdný tác do rukou a snad se už i chystá k odchodu. V tom mu ale zabrání, nebo ho alespoň zdrží, tvá otázka na Grove road. Kdo jiný by to mohl vědět než agent, který se určitě pohybuje hlavně v těch nenormálních částech města.

„Hmmh, Grove road?“ Přimhouří lehce oči a přemýšlivě si tě prohlédne. „Můžu se zeptat, proč zrovna dáma jako ty potřebuje navštívit Grove road? Vlastně… Ještě jsem se tě nezeptal, proč ses vůbec vrátila do Nového Jeruzaléme. Souvisí to?“ Do tváře se mi vlije soustředěný výraz, který tam ale setrvá jen chvíli.

„Ale o tomhle jsem chtěl mluvit až po alespoň jedné sklence na uvítání. Dej mi ještě pár minut. Zajdu pro nějaké to jídlo, aby byla opravdu ta večeře a nebyl jsem podezírán z toho, že tě tu chci zamknout a opít s… hmm postranními úmysly. To skutečně není můj styl.“ Zhoupne se mu koutek nahoru do jistého úsměvu a jedno je více než jasné. Noah nebude ten typ, který by zrovna tohle měl zapotřebí.

„Jinak… Grove road není až tak daleko odtud. Tak do půl hodiny jízdy.“ Prohodí pak jako kdyby to bylo něco samozřejmého, než se otočí ke dveřím, aby klíč cvakl v zámku a on vykročil pryč. Čekáš. Tohle místo je skutečně klidné a tiché. Trvá to asi tak deset minut, než se ozve zaklepání na dveře, jenž se záhy otevřou. Noah viditelně nezapomíná na vychování i v takovýchto místech.

Opět má plné ruce, ale tentokrát to není tác s nápoji. V jedné drží velký slaně vonící podnos a v druhé ošatku s pečivem, párem příborů a pod ní navršených několik talířků.

„Tak… A to by mělo být myslím vše, co potřebujeme ke štěstí, ne?“ Položí na volné místo na stole tác, který je plný nakrájených kousků rozmanitých sýrů a také vybraných uzenin. Společně s nimi je tam nějaká nakládaná zelenina a pár pomazánek. Jedna vypadá, že bude z karamelizované cibule a další, menší vypadá plná kaviáru. Tak nakonec i na ten došlo.

„Hmm, asi bych měl…?“ Ukáže Noah tázavě na dveře, než k nim vykročí a opět otočí klíčem v zámku, jak si to udělala ty před tím. Teď už si můžete být jistí, že vás tu nikdo rušit nebude.

Hazard… Kolik lidí asi přivedl na mizinu? Je zde opravdu plno a není tu snad jediný stůl, který by nebyl obsazený. Radostné výkřiky i bodrý smích prokládaný cinkotem sklenic střídá i nešťastné hořekování či povzdychávání. Pohledem kloužu kolem sebe, zatímco procházíme tím chaosem, aniž by nám kdokoliv věnoval jakoukoliv pozornost. Tady jsme skutečně jen jedni z mnoha.

„Štěstí, hm?“ povytáhnu obočí. „Pravda. Považoval bys za štěstí, když bys odsud odešel v botách,“ poznamenám cynicky. Nosila jsem asi všechno, jen ne štěstí. Nakonec, Noah o tom už také věděl své… Kdybych nebyl toho dne se mnou v zimním lese a nepostavil se přede mne, mohlo všechno být jinak. Více už nedodávám a jen se držím v blízkosti mladého agenta, abych nás dav lidí, mezi kterými se proplétáme, nikdy nerozdělil na více než jen pár kroků.

Jakmile spatřím bar, je mi jasné, kam jdeme. I tady je poměrně rušno, číšníci s barmany ani na okamžik nezahálí. Přesto je atmosféra zde jiná, více… Tísnivá? Stačí pohled na ty, kteří posedávají u baru a buď do sebe obrací sklenku bez jediného zaváhání nebo pomalu upíjí s nepřítomným leskem v očích. Kasino je skutečně… Zvláštní místo. Sklouznu očima po prostranství baru a mimoděk si vybavím muže v černozlatém obleku sedícího ke mne zády, jak tam sedí a…

… zamrkám, když si uvědomím, že na mne Noah mluví. Sám se rozhodně ve své objednávce nedrží pozadu, tak celou láhev, hm? A nahoru? Povytáhnu obočí. „Ten Martell zní dobře,“ rozhodnu se nevymýšlet si nic zvláštního, přeci jen… Stejně tak jsem takřka vždy nechávala pití vybírat Alexandera. Síla zvyku. Poté už jen vyčkáme, než barman naskládá vše na kovový tác, kterého se chopí Noah. Pomoc mu ani nenabízím, nevěřím si, že bych to dokázala pronést skrz halu bez nehody. Ostatně ani Noah se netváří kdovíjak sebejistě a v jeho pohybech i držení těla je znát jistá opatrnost.

Pokračujeme směrem nahoru po jednom ze schodišť. Tady je už rozhodně klidněji, a co více – nahoře hluk zeslábne na přijatelnou hladinu, která mi nerve uši ani nepřiživuje napětí tančící pod kůží. Následuji Noaha kolem ochozu dál a… Co tady nahoře vlastně je? Jednotlivé dveře lákají můj pohled, působí to skoro jako na hotelu nebo divadelní vstupy do lóží, přesto mi k tomuto místu nepasuje ani jedno z toho.

„Myslím, že bude jistější, když rozbití všech těch věcí na tácu bude na tebe, a ne na mě,“ lehce se ušklíbnu a potřesu hlavou. S tím přistoupím k Noahovi blíže, abych mu z kapsy kabátu mohla vytáhnout klíč ode dveří, před kterými stojíme. Je to sice poněkud zvláštní situace, ale zdaleka ne tolik jako ten večer v hotelovém pokoji utopený v železitém odéru krve a čpavém pachu dezifenkce.

Odemknu a otevřu křídlo dveří dokořán, aby Noah mohl vejít dovnitř. Prohlédnu si místnost, soukromý salónek pro uzavřenou společnost dle všeho. Zdá se, že to měl Noah skutečně promyšlené… Místo, kde si nás nikdo nevšimne a zároveň zde budeme mít opravdové soukromí.

„Hm, asi chápu proč,“ odpovím s krátkým kývnutím hlavy a zavřu za námi dveře. Do zámku vrátím klíč, kterým jednou otočím, abych za námi zamkla. Aspoň budeme mít jistotu, že nás nikdo nepřekvapí ani nám sem omylem nevpadne. „Minutku,“ chvíli mi trvá, než kabát rozepnu, abych ho mohla Noahovi podat. Stejně tak si z krku odmotám šálu a z rukou stáhnu rukavice, tady můžu. Chvíli přemýšlím, zda si neodepnout revolver od pasu, ale… Uvidím, jak se mi s tím bude sedět.

„Máš zajímavé představy o tom, jak vypadá večeře,“ poznamenám pobaveně při pohledu na tác položený na stole, načež vykročím k dlouhé sedačce, abych se na ni posadila. „Pokud mě tedy nemáš v plánu opít, ale pak si nejsem úplně jistá, jestli to zvládnu na koni zpátky,“ lehce se ušklíbnu. Nicméně… Jsem si jistá, že k rozhovoru, který nás čeká, bude alkohol potřeba.

„Hm, vlastně, když tě tu mám…“ začnu poněkud obšírně a bez ptaní se natáhnu po jedné z lahví, abych ji otevřela a štědře nalila do obou koňakových sklenek. „Říká ti něco Grove road? Potřebovala bych vědět, kde tu ulici najít. Zkoušela jsem se ptát drožkáře, ale prý se vyzná jen normálních částech města,“ zeptám se Noaha jakoby mimochodem. Než na to zapomenu. Aukce se blíží a já bych raději zítřejší den strávila něčím příjemnějším, než zoufalým pobíháním po městě a vyptáváním se drožkářů.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Netušila si, jak dlouho může trvat sníst tak obyčejný dortík. Skutečně si Robert dává tak na čas a nebo ti to tempo přijde tak nepříjemně mučivé z naprosto jiných důvodů? Dost možná to druhé, protože sestře to trvá ještě o poznání déle, jen na ni už nečekáte.

„Jak jsem říkal. Nebyl vůbec špatný. Děkuji za pozvání.“ Odpoví ti bez jakýchkoliv negativních emocí patrných v hlase ještě, než si vymění s tvou sestrou to krátké rozloučení. Byl to příslib něčeho a nebo ve všem hledáš až příliš moc skrytých významů? Být tu Lucifer, bylo by ti jasné, že v těch slovech není jen jedna skrytá vrstva ale hned několik. Tohle měl skutečně rád. Hraní si se slovy a… ostatními.

Zvonek zacinká na znamení toho, že je pekárna o pár hostů chudší, zatímco vyjdete na ranní ulici. Dnes je poměrně příjemně teplo. I na tak pozdní podzimní ráno. Slunce hřeje, jako kdyby se ze sebe snažilo vydat poslední zbytky energie v jednom jediném dni. Do léta to má stále daleko, ale i tak si lidé procházející po ulici povolují šály a rozepínají kabáty.

„Takže?“ Povytáhne Robert obočí s tou jasnou otázkou. Ne nesnaží se zmizet, naopak přejde pár kroky k boku pekařství tak, aby stál mimo střed chodníku a nikomu tam moc nezacláněl. Přesto si všímáš, že jeho směrem se prakticky žádné pohledy kolemjdoucích nestáčejí. Vždy skončí jen a jen na tobě. Snad je to tím, že jsi mladá pohledná dáma, které rudé vlasy na slunci doslova září a nebo možná také něčím zcela jiným.

„Hmmh, nevím, kam měl přesně namířeno.“ Povzdechne si dlouze a jen potřese skoro až rezignovaně hlavou. „Vím jen, že měl mít nějaké jednání ohledně…“ Zaváhá. „Jedné blížící se aukce. Myslím, že to bylo někde v přístavní čtvrti.“ Dodá po chvíli. „Ta aukce ještě neproběhla. Ale jestli to souvisí… Kdo ví. Nejspíš jen někdo využil takové záminky, aby jej vylákal. Elijah… On se příliš často po Novém Jeruzalému nikdy moc nepohyboval. Zvláště poslední rok. A pokud už někam potřeboval vyrazit, málokdy k tomu volil kočár… jestli rozumíš.“ Luskne Robert prsty.

„Šikovná schopnost… tedy… ehm.“ Opět se zarazí, jako kdyby zabrousil do vod, kam zrovna nechtěl.

„Každopádně… Sympatie stranou.“ Opře se náhle rukou o stěnu kousek od tvé hlavy a skloní se k tobě s naléhavým pohledem v těch modrých očích. „Zkus si představit, že v současné situaci přijdeme o někoho, kdo má potenciál si vzpomenout na spoustu zákulisních informací, které znali jen ti nejvyšší v Tribunálu a mnohé ani ti ne? Metatron je mrtvý. Ve městě se otevírají Brány. Stále častěji a častěji. Zatím jen malé, nejspíš, ale je otázkou, kdy se otevře nějaká z těch opravdu velkých nebo se to rozšíří po světě. Dovedeš si to představit? Možná místní bezpečnostní složky současnou situaci zatím zvládají. Pouze za cenu pár stovek mrtvých. To je jen plivnutí. Statistika. Ale jak by něco takového zvládali jinde? Hmm? Tam kde nemají bezpečnostní složky prolezlé Probuzenými? Jen si to představ. Budou to jen neviditelné hrozby rozsévající zkázu a vraždící ve velkém. Chaos. Konec světa, jaký známe.“ Nadechne se a na pár vteřin zavře unaveně oči.
„Tohle… byl problém místní Rady. Nebo spíše těch, kterých se to přímo týkalo. Ovšem, pokud jsou tak krátkozrací, aby se zbavili i nositele Luciferova odkazu… Tak si možná nic jiného nezaslouží.“ Nakrčí popuzeně rty, než se opět narovná a odtáhne se ode zdi a od tebe.

„Takže… zeptej se vévody. Jestli spravedlnost zvítězila nad zdravým rozumem. Nebylo by to poprvé.“

Delilah Blair Flanagan

Kasino. Místo, o kterém si mohla dosud jen slyšet nebo číst. A také místo, které si navštívila prvně v životě. A také možná i naposled, protože kdyby sis mohla vybrat, na takové místo bys nikdy nevkročila nebo to alespoň nepovažovala za dobrý nápad. Teď tě sem však zavedl pan Branson, který nevypadal tím všeobjímajícím mumrajem, jakkoliv zaskočen a klestil vám cestu skrz něj s nečekanou obratností.

„Žádné překvapení už nebude? Škoda. Já čekal, že mi přineseš štěstí a vydělám u rulety pár tisíc šekelů.“ Poskočí mu koutek rtů do křivého úsměvu, když se k tobě také krátce nakloní, abyste se vůbec slyšeli. „Ano, zkus se mi neztratit… Tohle místo je na to totiž ideální.“ Pokývne na tebe hlavou, zatímco se prodíráte davem. Jedno se mu musí nechat, skutečně vám na tomto místu nikdo nevěnuje nějakou zbytečnou pozornost. Většina z hostů se věnuje svým hrám a žetonům. Jen i tak je tu jedna vada na kráse. Tohle místo rozhodně nepůsobí klidně natolik, abyste si zde mohli nerušeně promluvit. Tedy, vlastně vůbec si tu jakkoliv promluvit je pro tebe něco nepředstavitelného. Ať už to Noah vymyslel jakkoliv, nezbývá než doufat, že to opravdu nějak vymyslel.

To už se ale přiblížíte baru, za kterým obsluhuje muž a žena. Vypadají, že mají stejnokroje místního podniku a povětšinu času spíše doplňují nápoje na stříbrné podnosy, které si od nich berou průběžně se trousící číšníci. Je tu i pár lidí posedávající na stoličkách, akorát ti nevypadají, že jsou zrovna dobré náladě, ale spíše, že pijí na žal. Je pravda, že tohle místo bude plné rozjitřených emocí. Jak jedním, tak druhým směrem.

„Co si dáš, Del?“ Otočí se na tebe ještě než dojdete k baru, o který se záhy opře a mávne na barmana. „Jeden Martell, celou lahev a také džbán vody a pak…“ Podívá se na tebe, aby sis poručila, na co máš chuť. „Sklenice po dvou. Vezmeme si to nahoru.“ Doplní pak Noah jakoby nic a poposune po pultu pár bankovek. Barman podá jeden z kovových podnosů a začne vám to na něj vše pěkně skládat. Brzy je tác plný lahví, džbánu a sklenic. No, rozhodně nepůsobí jako něco, co by se ti chtělo nést skrz to rozbouřené moře lidí.

„Díky… Jdeme.“ Kývne Noah na barmana, než se chopí podnosu a ty vyrazíš za ním. Musí se nechat, že Noah zvolí opatrnější tempo. Přeci jen je na něm vidět, že to nebude jeden z číšníků, kteří podobně naložené tácy roznáší s naprostou jistotou. Naštěstí však nejdete zpátky přes sál, ale zamíříte k jeho okraji, kde projdete kolem sloupů podepírajících obvodovou galerii a pak zamíříte k jednomu z několika schodišť, které tam vedou.

Vystoupáte do prvního patra, které je o něco tišší. I tak jsou zde skupinky lidí, kteří buďto sledují dění pod nimi a nebo s někým živě diskutují. Ano, tady to jde rozhodně lépe. Přesto Noah nezastavuje. Naopak pokračuje dál, podél pravidelně rozestavěných dveří, jenž míjíte a na kterých jsou čísla připomínající ty na hotelových pokojích. Konečně u jedněch zastaví a viditelně znejistí.

„Ehm… V pravé kapse kabátu je klíček, jen…“ Omluvně se ušklíbne. Opravdu tu není poblíž, kde tác odložit. „Anebo zvládla by si podržet ten tác?“ Navrhne ti ještě alternativu a je už na tobě, zda jsi to nakonec ty, kdo otevře dveře před vámi a nebo to bude Noah, zatímco tobě bude v rukou cinkat sklo na kovovém podnose.

Tak jako tak se dveře otevřou a před vy můžete vstoupit do poměrně malé místnosti. Bude mít tak tři na tři metry a její největší část zabírá dlouhá pohovka, která je stočená podél stěn jako had. Stěny jsou obložené dřevěnými kazetami, na nichž je i pár zrcadel pro optické zvětšení prostoru a také je zde menší okno, jenž pootevřené jen na škvíru.

„Tady tato část je to bez obsluhy.“ Vysvětlí ti Noah, zatímco naložený tác přistane na poměrně rozložitém stolku uprostřed a pak za vámi zavře dveře. Musí se nechat, že na rozdíl od toho hluku dole zde vnímáš jen tlumené zvuky na úrovni šumu. Rozhodně je to zde podstatně tišší.

„Ah, to je lepší. Hmm, kabát?“ Ohlédne se na tebe Noah, zatímco se sám vysvléká z teplého kabátu, na kterém se už těch pár ulpělých vloček stihlo rozpustit, aby jej pověsil na dřevěný věšák stojící nedaleko vstupu.

* * *

* * *

Trysk přes most se rychle zvrtne v regulérní závod, když Noah s gustem pobídne svého koně o to více sotva ho začnu dotahovat. Jeho radost je… Nakažlivá. Společně s Noahovým zasmáním, které by asi kdokoliv jiný označil za průvodní jev šílenství, se i mě koutky rtů roztáhnou do úsměvu, zatímco ženu koně dál čím dál zběsilejší rychlostí vpřed. Vlasy mi divoce vlají ve větru stejně jako konce šály a srdce buší v rytmu koňských kopyt dopadajících na zasněné kamenné dláždění mostu. A teprve teď se od příjezdu do Jeruzaléma cítím… Opravdu dobře. Mysl mám dokonale čistou, prázdnou – jako při volném pádu. Vnímám jen koně pode mnou, vítr šlehající do tváří a Noaha, kterého pomalu ale jistě nejenže dotahuji, ale…

… krutý střet s realitou přijde ke konci mostu. Ve tváři se mi na pár prchavých okamžiků objeví vítězoslavný úšklebek, když nad Noahem získávám náskok... Než zaostřím přes koňskou hlavu před sebe a spatřím blížící se drožku. Brzdím snad i očima, když prudce přitáhnu otěže k sobě a vzápětí do strany, když se kočár nebezpečně přiblíží. Koutkem oka akorát spatřím, jak Noahův kůň sklouzne po zemi, ovšem sama mám co dělat, abych to vybrala a udržela se v sedle.

Jen zázrakem se mi to podaří bez toho, aby se v bryčkou nestřetla a nesrazila u toho sama vaz. Přerývaně oddechuji a ve spáncích mi divoce burácí krev hučící v ostrém rytmu bušícího srdce. Tváře mi zahoří snad ještě více, když zaslechnu, co to na mě křičí kočí z kozlíku. Nadechnu se… A raději pohledem vyhledám Noaha. Ten je naštěstí také v jednom kuse, i když taky vypadá, že mu naše projížďka přes most řádně popohnala krev. Ruce se mi pořád tak trochu třesou, když si prsty vjedu do vlasů ve snaze jim dát zase zpátky aspoň nějaký tvar – zvláště když vidím, jak vypadá Noah.

„S dobrou motivací je možné všechno,“ vydoluji ze sebe zadýchaně. Ten závod mi dal řádně zabrat, více než dávám najevo. Nicméně se v další chvíli opět narovnám a pohodlně usadím, zatímco stejně jako Noah koně pobídnu do pomalejšího klusu.

„Tentokrát? To zní, že někdo bude chtít cestou zpátky odvetu,“ prohodím pobaveně, jak mnou stále víří ten báječný pocit, a to i navzdory pomalu opadajícímu šoku ze závěru naší krasojízdy. Stačilo málo a… No, o tomhle Alexanderovi vyprávět nebudu. Raději. Bude to s Noahem takové naše malé tajemství. Pro jistotu.

Pokračujeme v cestě a zcela rozhodně směrem k Zahradám, ale právě naopak někam více na okraj. Slabá vůně moře proplétající se mezi vločkami nočním vzduchem je nakonec velmi výmluvná a také sebou nese jednu ze vzpomínek, které bych si raději odpustila. Každopádně… Ať mě vede Noah kamkoliv, tak… Nezbývá mi než mu důvěřovat. Ostatně, už mě vzal i na horší místa. Přesto se opatrně rozhlížím kolem sebe a nedovoluji si polevit v ostražitosti. Mineme i několik lidí, tedy… Zejména pár skupinek mužů, kteří působí prostě jako… Nevím, asi bych je tipovala na dělníky? Někdo, kdo pracuje v továrnách? Ramenaté postavy ukazují na těžší manuální práci. Noah se s pár z nich pozdraví, což akorát sleduji s lehce povytaženým obočím, ovšem sama neřeknu nic.

Ulice přístavní čtvrti jsou pro mne nové a neznámé, všechna ta velká skladiště, která míjíme a zároveň převažují nad obytnými domy.  A pak… Musím říci, že jsem si to zde představovala horší. Ale kdo ví, třeba by stačilo zapadnout o pár bloků dál do nějaké úzké tmavé uličky a mluvila bych jinak. Takhle působí zkrátka obyčejně. Oproti tomu velká budova, která je cílem naší cesty, působí jako… Já nevím. Řekla bych, že to bude nějaká krytá tržnice, nicméně na to je zde večer příliš živo. Tedy… Hádám? Rozhodně se tváří jako něco lepšího na zdejší poměry. Zvědavě se rozhlížím po lidech postávajících v hloučcích kolem, ale je to taková zvláštní směska, že se mi nedaří odhadnout, kam mě to Noah mohl vzít. Sice se i po něm podívám tázavě, ale odpovědi se nedočkám.

Namísto toho zajedeme do jednoho z dvorů, kde můžeme nechat koně. „Hmm,“ protáhnu zamyšleně a vzápětí stejně jako on seskočím z koňského hřbetu na zem a uvážu ho vedle toho Noahova.

„Hazard…?“ zopakuji po něm a nakrčím přemýšlivě obočí. Ale to už procházíme dveřmi dovnitř neznámé budovy, kde je opravdu živo. A až v tu chvíli mi dojde, jak to Noah myslel. Kasino. Vzal mě… Do kasina. Překvapení ve své tváři rozhodně neskryji, na podobném místě jsem prvně v životě. Tohle má opravdu daleko k soukromým salónkům v Zahradách. Slyšela jsem, že podobné hrací stoly i zábavu poskytují svým členům i některé pánské kluby, ale co na tom bylo pravdy… Nikde jsem v gentlemanském klubu samozřejmě nebyla.

Ve vzduchu visí směsice spáleného tabáku a potu. I já zalétnu pohledem ke čtveřici mužů, které míjíme… Nějací jeho známí? Nebo také Tajní? Měla bych tolik otázek… Takhle ovšem jen těkám pohledem kolem sebe a připadám si tak trochu jako v jiném světě. Je tady opravdu… Ale opravdu rušno. Přehršel neznámých lidí, cizí tváří… Muži z různých společenských vrstev, zahlédnu zde i nemálo žen, ačkoliv oblečení některých z nich mi povytáhne obočí. V Provincicích jsem byla sice zvyklá na ledacos, a nakonec i můj šatník se dočkal jistých proměn, ale… Počkat. A ta u toho stolu… Vidím, že zde se na mě nikdo kvůli kalhotám asi pohoršeně dívat nebude.

I tak si zde ovšem připadám tak zvláštně… Nepatřičně. Je zde příliš rušno, hlasy, výkřiky i tlumené rozhovory se slévají do kakofonie zvuků, mezi kterými se proplétá šustění karet připomínající třepotání hedvábných křídel a zvuk točící se rulety. Tak trochu vtáhnu hlavu více mezi ramena a ruce si vrazím mimoděk do kapes. Je to tu opravdu nečekaně… Obrovské. A chaotické. Něčemu ve mně se z toho ježí chloupky na zátylku i předloktích. Ne… Taková místa jsem rozhodně nevyhledávala, i když díky cestování s Alexem jsem si už víceméně zvykla na ledacos.

Nicméně musím uznat… Tady opravdu nepřilákáme pozornost. Jen si nejsem jistá, kde chce Noah sehnat klidný kout na rozhovor, i když počítám, že i to nějak musel promyslet.

„Tak tohle je vážně… Nečekané,“ pronesu tak trochu váhavě, pečlivě volím to jedno jediné slovo. „No… Ale budu tě muset zklamat, na takovém místě jsem skutečně nikdy nebyla, takže žádné další překvapení z mé strany se konat nebude,“ dodám a musím se naklonit k Noahovi blíže, aby mne slyšel a já nemusela křičet.

Ačkoliv schovat se teď do své malé tiché bubliny zní neskutečně lákavě.

„Tak nás veď, budu se snažit tu… Neztratit,“ vybídnu Noaha vzápětí, a tak trochu nejistě se rozhlédnu kolem nás. Nadšení rozhodně vypadá jinak, cítím spíše takovou tu… Opatrnou zvědavost. Tohle rozhodně není místo, kde bych si připadala stejně jistě jako před hotelem u koně nebo na tom mostě při našem zběsilém závodu. Velkým davům jsem nepřišla na chuť ani v Provincicích, ačkoliv jen zkušenostem z nich můžu vděčit za to, že tady nevyskočím z kůže ani se nestáhnu úplně do sebe.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Podkovy zvoní divoce na dláždění, zatímco jede tryskem přes zasněžený most. Musí se nechat, že oproti situaci před rokem, se v sedle držíš skutečně o poznání lépe. Trysk v koňském sedle by pro starou Delilah byl něčím hraničícím s procházkou po laně nad propastí. Prostě čiré bláznovství vedoucí do hrobu. Avšak teď? Srdce se ti rozběhne do rychlejšího tempa, zatímco ti vlasy vlají kolem tváří a cítíš, jak tě do nich šlehá vítr nesoucí v sobě jemné vločky. Rychlost. Je to opojná rychlost s příměsí adrenalinu.

Začneš dotahovat na Noaha, který se po tobě jen krátce ohlédne, než se zasměje, když vidí, že držíš tempo a ještě více pobídne svého koně. Jedete bok po boku, abys pak začala získávat i pomalu ale jistě náskok, než… se přiblíží konec mostu a s ním i ulice, po které jezdí vozy a dokonce na chodníku prochází pár lidí.

Máte oba co dělat, abyste zastavili koně právě v čas. Noahovu koni to na zasněžené dlažbě podklouzne, ale udrží se na nohám a jeho jezdec v sedle, i když to chvíli vypadalo, že to skončí ošklivě. Ty si také měla co dělat, aby ses nesrazila s bričkou, která křížila tvou cestu. Už už ses blížila k tomu vozu a snažila se koně svést stranou, když mu však podklouzla podkova… A na poslední chvíli se ti podařilo ho otočit bokem. Jen divoce zadupal a odfrkl několik obláčků páry. Štěstí tentokrát stálo na tvé straně a tak sis neodnesla nic dalšího kromě menšího šoku a pár nadávek od kočího, které by se slušná dáma styděla zopakovat. Nebo alespoň by měla.

„Hah… tedy… Co se za ten jeden rok nezmění.“ Prohrábne si Noah větrem rozcuchané vlasy. I na jeho dechu je patrné, že se mu lehce zrychlil vaším závodem, a především tím trochu nečekaným koncem.

„Žluté žáby, papoušci a zdatná jezdkyně, která střílí slony. A pak si někteří lidé stěžují, že je rok krátká doba, za kterou se nedá nic pořádného stihnout. Asi bych jim měl povídat o lady Vernier.“ Ušklíbne se, než se trochu předkloní, aby poplácal koně po plecích a pak ho pobídl do již poklidnějšího tempa.  

„Bude to už jen asi půlhodinka. Žádné závody… tentokrát.“ Usměje se na tebe, než se opět vydáte nočními ulicemi velkoměsta. Projíždíte zcela jistě jiným směrem, než tě dnes vezl kočí. Občas ti i přijde, že se nočním vzduchem nese slabá stopa vlhkosti s příměsí soli. Možná… Ano, možná se blížíte k přístavní čtvrti. Nebyla to sice část města, kterou bys nějak více znala, ale i tak… Nový Jeruzalém byl tvůj domov, a tak si měla přeci jen jisté povědomí i o místech, kam nebylo dobré jen tak zajíždět na procházky. Možná hlavně kvůli tomu.

Teď ti ale tohle místo nepřipadá až tak děsivě. Ano, po ulicích prochází skupinky lidí, převážně mužů, ale nedá se říct, že by nosili v zubech nože a u pasu měli hned několik pistolí. Naopak vypadají až nezvykle… obyčejně. Někteří jsou možná o něco ramenatější a jejich oblečení působí více omšelým dojmem, ale starají se o své. Pár si dokonce s Noahem vymění zdvořilý pozdrav, ačkoliv to nevypadá, že by se nějak znali. Jen Noah je skutečně… bezprostřední a není na něm patrné, že by ho tohle místo jakkoliv znervózňovalo.

Nakonec však dorazíte k vašemu cíli. Je to poměrně velká budova, co vypadá přeci jen o něco lépe než ty kolem. Přístavní čtvrť není až tak bohem zapomenutá jako třeba ta Industriální, přesto zde zdobné prvky ustoupily prosté účelnosti, a tak jsou zde spíše rozložité budovy skladišť a podniků zabývajících se lodní dopravou, a že v Novém Jeruzalémě je tohle opravdu hojně rozvíjené odvětví.

Budova před vámi ale na žádné skladiště nevypadá. Spíše připomíná domy, do kterých jsou umisťovány zastřešené tržnice. Je tu dokonce i pár zdobných oblouků na jinak neomítnuté cihlové fasádě. A že je před ní rušno. Vidíte, že lidé se trousí převážně do ní než z ní a pár jich i postává na chodníku v družném hovoru. Noah vás zavede na nedaleký dvůr, který je poměrně prostorný a rozhodně vaše koně zde nejsou jediní. Naopak. Zdá se, že tohle místo bude opravdu frekventované.

„Tak… Jsme tady.“ Pohlédne na tebe přes hřbet koně Noah, než ho přiváže na prázdné místo do přístřešku a počká, až tak učiníš také a vydáte se k hlavnímu vchodu. „Doufám, že máš ráda hazard.“ Věnuje ti opět ten tajemný úsměv, než s tebou vejde dovnitř budovy.

Ovane tě teplý vzduch prosycený těžkým dýmem cigaret a doutníků. Stačí projít menším vstupním sálem, kde jen Noah kývne na čtveřici mužů postávajících u dveří, než vstoupíte do prostoru, kterým se nese kakofonie hlasů.

Někdy je protne i vzrušený výkřik, jak někdo… vyhrál v ruletě a přisunul si pořádnou sbírku žetonů. Ano, velmi záhy ti dojde, kde to jste. V kasinu. A rozhodně ne jen tak obyčejném, kde by byla jedna ruleta a pár stolů s kartami. Ne, tohle vypadá na skutečně vetší místo. A dost možná i vyhlášené, protože lidí je tu skutečně spousta. Je to pestrobarevná směsice jak do barev kůže, tak do rozmanitého oblečení. Vidíš zde některé v dělnických halenách a kalhotách, a naopak i dobře oblečené gentlemany v oblecích na míru. A nejenom muže. Je tu i docela dost žen. Některé samozřejmě působí velmi lehce a výrazně oděné a dělají společnost pánům, můžeš si všimnout ale i takových, které skutečně stojí u stolů a hrají. Dokonce … ano… nezdálo se ti to tam ta má kalhoty!

Je to skutečně všehochuť a místo, kde se zvládne bez problémů ztratit i dvojice jako vy dva…

Vera De Lacey

Sestřino vyrušení nepřišlo zrovna v nejlepší chvíli, ale na druhou stranu, tady jste nikdy neměli perspektivu dlouhého rozhovoru. Měli jste jen čas měřený na dortík, dva. A ten vypršel. Ať už to Robert plánoval nebo ne, rozhodně to uhrál na svém konci zdařileji. Bylo hned patrné, kdo z vás dvou má rozjitřenější emoce.

„Ah, to je škoda. No, tak alespoň, tam ten poslední kousek počká na nějakého jiného šťastlivce.“ Pokrčí Robert rameny a chopí se jakoby nic vidličky. Priscilla naproti tomu působí tvou náhlou změnou nálady dost vykolejená a v očích, kterými na tebe hledí, čteš jasnou otázku – Co se děje?

Kdyby jen věděla. A vlastně, kdyby si to věděla dříve i ty. Tohle tě nikdy dříve nenapadlo, že bys snad mohla cítit. Tu obavu a starost o muže, kterého si už nikdy v životě nechtěla vidět. Pokud byl ale mrtvý, tak už ani neuvidíš. Je ti najednou bytostně nepříjemné tu dál sedět a rozplývat se nad dortíky. Odsuneš prudce židli, aby ses postavila…

„Ehm, no… dobře. Nemám raději jít s vámi.“ Zaváhá Priscilla, když ji vyzveš, aby tu na vás počkala. Ale rozhodně se nikam nehrne. To už se tvůj pohled upře na Roberta, kterého velmi úsporně vyzveš, aby šel s tebou ven. Zní to… velmi příkře v tvém současném rozrušeném stavu. Velmi úsečně. Být tohle nějaká vesnická putyka někdy k večeru, dovedeš si docela živě představit, že by se takto vyzívali štamgasti, aby si šli urovnat spory ven. Vy s Robertem ale nejste žádní štamgasti, ačkoliv nějakou společnou historii spolu zajisté máte.

Čelo muže před tebou se jen lehce nakrčí podobně jako jeho rty.

„Nejsme.“ Odpoví ti krátce, když v tom mu v očích, které na okamžik stočí za tebe slabě zlatě zažhne a tobě odsunutá židle opět narazí do nohou. Jen tak. Není to žádná rána, která by tě snad povalila na zem nebo ti snad ublížila, ale rozhodně se musíš přidržet alespoň okraje stolu a přestat se sbíráním svých svršků.

„Ještě tu mám dortík.“ Významně povytáhne obočí, než se opět chopí vidličky, kterou až mučivě pomalu zakrojí do kousku sladkého dezertu, aby si nabral kousek a zdánlivě spokojeně jej snědl. „Hmm, není až tak špatný. Co myslíte?“ Otočí se na tvou sestru, která se tváří ještě více zaskočeně a už delší dobu evidentně zapomněla, že na vidličce jí také čeká sousto borůvkového dortíku.

„Ah, co?... Ah jistě. Jistě.“ Trhne sebou, když se pozornost stočí jejím směrem a možná až příliš rychle to sousto zhltne, protože se vzápětí trochu rozkašle. „Ehm… eh…. Dobrý, jen lehce dusivý.“ Odpoví po chvíli, zatímco Robert dál nerušeně pokračuje ve svém vychutnávání si dezertu, na který si jej pozvala.

„Možná, ano… Máte pravdu. To těsto je poněkud přesušené, ale jinak skutečně není až tak zlý. Zkuste si nabrat trochu více. Tak.“ Usměje se Robert na Prissy, která mu úsměv nesměle oplatí, zatímco oba pokračují v jedení dezertů. Ať už se vydáš ven sama anebo na Roberta počkáš, rozhodně jej od stolu nedostaneš, dokud ten zatracený borůvkový dortík nezmizí z talířku. Až poté se Robert začne zvedat od stolu.

„Nenechte se rušit, slečno. Byla to příjemná… snídaně?“ Kývne spokojeně na Priscillu, která ještě dojídá ten svůj. Přeci jen jí to jde o poznání hůře, když je to už její třetí dortík.

„Děkuji, pane…“

„Barlow.“ Odpoví jí Robert bez zaváhání.

„Pane Barlow. Asi bych vám měla popřát pěkný den nebo se snad ještě uvidíme?“ Vzhlédne k černovlasému muži, který se chystá k odchodu.

„Hmm, zcela jistě se uvidíme, ale tím se nemusíte trápit. Mějte krásný den, slečno. A ještě jednou děkuji za pozvání na snídani.“ Skloní zdvořile hlavu, než si smete jedním pohybem možné zbylé drobky z oděvu a vykročí ven. Tam, kam jsi chtěla jít už před notnou chvílí….

♫♪♪♫

„Ale no tak…“ potřesu hlavou, když Noah jen tajemně naznačí… Co cílem naší cesty rozhodně nebude. Akorát to jitří moji zvědavost, vždy jsem potřebovala vědět všechno a nejlépe hned. To, že se tak v posledním roce a půl rozhodně nedělo a já se musela učit být pravdu hodně trpělivá nic neměnilo na tom, jak moc to občas bylo frustrující. „Už jsem ti říkala, že nemám ráda překvapení?“ povytáhnu krátce obočí a levý koutek rtů se mi zhoupne nahoru.

To už ovšem bez obav přistoupím ke koni a bez pomoci se ladně vytáhnu nahoru do sedla. Nedá mi to, abych se krátce podívala po Noahovi a… Jakkoliv to možná zní hloupě a malicherně, tak jsem na sebe hrdá. Když jsme se potkali, tak jsem byla ráda, že se na koni udržím, přeci jen…

… vzápětí přechytím otěže v ruce, abych je zkrátila a narovnám se v zádech, zatímco se Noaha ptám na cíl naší cesty, jak mi to nedá. Jenže opět se dočkám jen vyhýbavé odpovědi. „Děkuji za lichotku,“ lehce se ušklíbnu na oplátku. Hm. Jsem čím dál zvědavější a nedočkavější, kam to vlastně pojedeme, zvláště když Noah zmíní projížďku po městě. Připomene mi to, že se ho musím zeptat na Grove Road, ale to zatím počká.

„Pravda. Byla bych zklamaná, kdybys dnešní večer neudělal aspoň trochu dobrodružným,“ pousměji se, ačkoliv… Jsem z toho zároveň nervózní. Jeruzalém rozhodně ve světle věc, které se udály, nevnímám jako bezpečné místo. A dokáži si představit, že věc jako vyjížďka večerními setmělými ulicemi do část města, které neznám, bude asi spadat přesně do seznamu věcí, které by se Alexovi nelíbili. Jenže… Alex tu není. A já přeci budu s Noahem, takže tím ani neporuším slib, že na sebe dám pozor a nebudu dělat žádné hlouposti.

Po vzoru Noaha pobídnu koně do pracovního klusu, při kterém si pohodlně zasednu hlouběji do sedla, aby to se mnou tolik neházelo. „Tak moc, že jsme je raději obloukem obcházeli, aby koně na žádnou z nich nešlápli. Naštěstí jsou dobře viditelné i z dálky, jsou svítivě žluté jako varování,“ drobně se pousměji.

„No… Myslím, že si bezpečnostní složky užívají i bez nástrah pralesa,“ poznamenám, když si vzpomenu na nečekaně obsáhlou novinovou rubriku černé kroniky. „… a papoušci jsou v Provinciích naprosto všude. Musím říci, že oproti jeruzalémským holubům a kavkám to je rozhodně hezčí na pohled. Horší na poslech, hlavně po ránu,“ utrousím pobaveně směrem k Noahovým zádům.

Pak už se více věnuji samotné jízdě než rozhovoru. Ulice zahalené v hávu noci mají něco do sebe, stejně tak drobné sněhové vločky tančící ve světle pouličních lamp. Na první pohled to působí kouzelně. Přívětivě. Jako vytržené ze stránek nějakého příběhu. Z každého koutu na mne tak dýchá ta poklidná atmosféra Jeruzaléma, jak jsem ho znala a měla ráda.

„…hm?“ z myšlenek mne vytrhne Noahův hlas i pohled, který ho provází. Tváří mi prokmitne překvapení, když mi vzápětí dojde, jak to myslel. To už ovšem můj společník na nic nečeká a bez varování pobídne koně do trysku. Od kopyt se rozletí sprška sněhového poprašku.

Nezaváhám ovšem ani na vteřinu. Povolím otěže a zároveň s tím se lehce nadzvednu v sedle, abych přenesla váhu více dopředu. Koně ani nemusím důrazně pobízet, jako na povel vyběhne za svým druhem.

Vstříc novým zážitkům, hm?

Pousměji se a skloním se ke koňskému krku, zatímco ho bez přemýšlení ženu tryskem po mostě. V soustředěné tváři se mi objeví úsměv. Vítězství v tomhle malém závodu nebude mít Noah rozhodně zadarmo! A tak se v tom zběsilém tempu řítím po mostu a tu starou opatrnou Delilah, která se všeho bála, nechávám daleko za sebou…