Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„V šatech? Hmmh, no to bych musel zajet spěšně shánět nějakou drožku… Anebo tě naložil na koně i tak.“ Uchechtne se pobaveně, aniž by ho tahle vidina, jakkoliv trápila. „Ono by to už nějak dopadlo.“

Seběhneš zatím schody a projdeš kolem Noaha ke koním, aby se pár kroky i on k tobě připojil. „To jsi mě odhadla skutečně dobře. Ne, dnes nemám náladu na škrobené límečky a jednohubky s kaviárem. Nemluvě o tom, že taková místa přitahují až zbytečně moc pozornosti. A pokud si chceme promluvit… Tak… no uvidíš.“ Usměje se záhadně, než ti nabídne pomoci s nasednutím. O které však nestojíš. Nepotřebuješ ho.

„Hmmm. Dobře.“ Cukne Noahovi koutek do zamyšleného úsměvu, se kterým si tě krátce přeměří, než se otočí na patě. A aniž by snad čekal na místě, zda si jen nepřecenila své síly a musel ti i tak pomáhat, se vydá k druhému z koní. Někteří gentlemani by to jistě udělali, aby se pojistili, že se dáma přeci jen příliš neunáhlila ve svém odhadu, ale Noah? Ten ne. Nechá to plně na tobě, jak sis přála.

Vyhoupnout do sedla ti nedělá větší problém. Stejně tak i mladý agent se jistým pohybem vyšvihne na koňský hřbet a můžete vyrazit.

„Kam? No, to brzy uvidíš. Tedy… Budu se opravdu divit, pokud to tam budeš znát, ale už si ukázala, že umíš překvapit… na jeruzalémskou dámu.“ Ušklíbne se na tebe, snad jako kdyby si tě i lehce dobíral. „Bude to tedy trochu projížďka, ale říkal jsem si, že by si ji mohla po tom roce ocenit. Přeci jen je to… Jeruzalém.“ Rozhodí poněkud teatrálně volnou rukou, než tou druhou potáhne koni otěže a s krátkým mlasknutím ho popožene do klusu.

„Jedovaté žáby v kalužích? Jak moc jedovaté?“ Viditelně ho i ta pro tebe už vcelku obyčejná zmínka zaujme.

„Tedy… Začínám mít pocit, že nám tu ve městě pár věcí chybí. Na druhou stranu… Ne, tohle bych místním bezpečnostním složkám nezáviděl, kdyby to museli řešit.“ Prohodí odlehčeně, zatímco podkovy koní zvoní na kočičích hlavách, kterými je ulice dlážděná.      

„Sloni, jedovaté žáby, ještě řekni, že jsi tam měla papouška.“ Blýskne zuby v úsměvu, když se na tebe ohlédne krátce přes rameno, zatímco zahnete do jedné z širších ulic. Noc už padla na město v plné své síle, ale i tak ji rozhání pravidelně rozmístěné pouliční osvětlení, v jehož záři se sem tam zablyští drobné sněhové vločky. Vše vypadá skutečně jako pokryté pod tenkou vrstvou cukru. Do rána to zcela jistě nevydrží, ale teď je to vskutku malebný pohled.

V jedné části cesty vás Noah svede na most, nebo spíše nadjezd, který se klene nad další silnicí pod ním. Všude kolem vás se tyčí vysoké jeruzalémské budovy a gotické věže, které neodmyslitelně patří k panoramatu města. Monumentální stavby, z nichž mnohé z nich zde stojí již stovky let. Na kamenném zábradlí je pár soch rozestavěných mezi lampami, jenž osvětlují prázdnou cestu před vámi. Most je to skutečně dlouhý, ani pořádně nevidíš, kde končí. A také to vypadá, že jej v tuto hodinu nikdo moc nevyužívá.

„Hmm, Del, myslíš na to, co já?“ Zachytíš na sobě Noahův pohled, než povytáhne obočí v jasné výzvě, aby bez dalšího varování nebo snad upozornění prudce pobídl svého koně a vyrazil tryskem po prázdné silnici. Jen od podkov odletují kousky sněhu. Možná je opravdu dobře, že sis tu večerní róbu nevzala.

♬♬♬

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Informace, které ti Robert sdělí o Elijahovu zmizení s tebou trhnou jako výstřel z pistole. I když… Ne, přímo tebou. Spíše tvou jistou částí, která by v tuhle situaci nezůstala ani v nejmenším klidná. Mohlo se mu stát cokoliv. Mohl být klidně mrtvý. Vlastně… nedivila by ses tomu po tom, co si viděla tehdy před rokem v Jeruzalémské opeře. Zatímco v tobě pod pokličkou bublá to něco, co nechceš pustit ven, v hlavě ti běží možnosti… Ano, utéct, to by bylo nejsnazší, ačkoliv řešilo by to něco? Modré oči se upírají k tobě a vpíjí se do tebe s nezvyklou intenzitou. Ne, ten by tě jen tak prostě od všeho odejít nenechal. Nejspíš.

„Víš, Vero, kolem tebe nedává smysl víc věcí. Už si mě párkrát dovedla překvapit, takže jsem rezignoval na to hledat ve tvém jednání smysl. Takže pro mě za mě si sem klidně mohla přijet na výlet a rozplývat se nad dortíky, zatímco se stalo to, co se stalo… I kdyby si to věděla. S tímhle chabým argumentem u mě nepochodíš.“ Odvětí ti nevzrušeně, ale z jeho tónu i tak je patrné jisté skrývané napětí. Ne, Robert skutečně není v nejlepší náladě i přes to, že sem přišel s úsměvem.

To už se ale začneš vyptávat. Kdy se to stalo? Jak? Co ho k takové úvaze vůbec vede. Je toho tolik, co bys potřebovala vědět k tomu, abys… Abys vlastně co? Všimneš si, jak nakrčí ret v jasné předzvěstí toho, co ti na takové vyzvídání odpoví. Co by ti asi mohl odpovědět, když se vezme v potaz, za jakých událostí jste se vídali v minulosti. Přesto jeho výraz o trochu povolí, když začneš vysvětlovat dál, proč tě to zajímá. Ano, zeptat se vévody… To bys mohla, avšak řekl by ti to? Považoval by to za nutné? A pokud za tím skutečně stojí on, nechal vůbec Eliju žít? Těch otázek jsou desítky, ale v hlavě ti žádné odpovědi magicky nevyskakují.

„Nic nevíš… Hmmmh. Jistě.“ Zamručí a přeměří si tě lehce pochybovačným pohledem, než jen překříží ruce na prsou a svěsí krátce hlavu. „Stalo se to ani ne před týdnem. Přesněji dnes to bude… pět dní. Nevím, co se Elijovi stalo. Ani kde. Vím jen, že prostě už… nedorazil.“ Odpoví ti nakonec pomalu. Kromě časového údaje ti však nic určitého neřekl. Alespoň zatím.

„A oba víme, že udržet na místě zrovna někoho jako je Elijah je docela těžké. Takže… buďto jej někde drží a nebo… ho zabili.“ Pronese to s nuceným klidem, ale všimneš si, jak prsty o něco silněji stiskne hranu stolu. „A proč podezřívám vévodu? Nechám tě taky chvíli, aby sis lámala hlavu. Každopádně ze spolehlivých zdrojů vím, že ten den měla pohotovost dvacátá první. A ta bývá nasazená pouze v případech Ztracených a nebo… Probuzených. Takže, jedna a jedna…“ Proplete prsty rukou v jasném gestu.

„Takže ano, budu rád, když se váženého vévody zeptáš na to, co ho k tomu vedlo a především, jaký rozsudek nad ním vyřkl. Některým věcem jde ještě zabránit, ale pokud se tvůj ne zas tak dobrý známý rozhodl být radikální, tak…“

„Dortík!“ Ozve se veselý hlas Priscilly, když v tom o stůl mezi vámi cinkne talířek s vidličkou a borůvkovým dortíkem.

„Tedy… Prosím, pane. Snad vám bude chutnat.“ Opraví se hned, i když je na ní patrné to vzrušení z něčeho nového. I když je to taková banalita, pro Priscillu to muselo být podobné minimálně tomu, jako kdyby si v lese sama ulovila zajíce.

„Ah, děkuji, slečno. Jste zlatá.“ Narovná se Robert hned v ramenech a odtáhne se od stolu, nad kterým se poslední chvíle k tobě nakláněl. „Jistě bude stát za to. A vidím, že jste také neodolala.“ Usměje se na Priscillu, která má v rukách totiž ještě jeden další talířek. S tím stejným borůvkovým dortíkem.

„Já, ehm… No, říkala jsem si, že když už tady jsme…“ Sklopí rozpačitě pohled, kterým o tebe zavadí opravdu jen na zlomek vteřiny, než se usadí zpátky na svou židli a postaví si talířek pro sebe. „A měli tam už jen tři poslední kousky.“ Povytáhne obočí, jako kdyby tohle to celé přeci jasně ospravedlňovalo to, že se tu hodlá pustit už do třetího dortíku. Třetího!

„Tak to chápu, že jste si to nemohla nechat ujít. A jsem rád, že se našel i kousek pro mne.“ Kývne na ni vděčně Robert a sám si přisune talířek s dortíkem blíže k sobě. „Co na to říkáš Vero? Poslední tři. Nepůjdeš si raději pro ten poslední, než zmizí?“  

♫♪♪♫

Obléknout se po těch pár týdnech zase do kalhot je příjemné. Asi více než by mělo pro ženu být, ale tohle už nějaký ten čas nehledím. Je to praktické a spoustu věcí, které jsem za poslední rok dělala by zkrátka v sukni či šatech nebyly možné nebo přinejmenším nepříjemné. Před touhle nezlomnou logikou musel ustoupit i Alex, ačkoliv pouze v našem soukromí. Ne snad, že by jeho protesty k něčemu mohli být, extravaganci na společenských soaré jsem raději přenechávala jiným dámám, které si dokázaly pozornost užít lépe a více než já. Jak by se na tohle asi tvářil Bartholomew, kdyby mě viděl, jak takhle sbíhám schody a opravdu takhle chci vyrazit ven mezi lidi? Lehce se zamračím, když mi dojde, že od příjezdu do města na něj myslím čím dál častěji, neustále se vzpomínkami vracím a srovnávám se v nich s Delilah, kterou jsem dlouhé roky potkávala v zrcadle.

Ještě si dopínám kabát a vytahuji vlasy z pod šály, abych si mohla vytáhnout límec nahoru, zatímco procházím kolem recepce. Rychle odpovím ženě stojící za dřevěným pultem, abych i já jí popřála pěkný večer a natáhnu krok dříve než… Na sobě ucítím její pohled, který se střetne s tím mým, když se k ní krátce ohlédnu. Nahlas sice nic neřekne, ale asi raději nechci vědět, co všechno se jí musí honit hlavou. A jaká mi z toho tady asi vznikne pověst. Včera krátká návštěva muže přímo na pokoji, dnes odcházím večer ven v mužském ošacení a… A co teprve, až se tady objeví Alexander.

Tohle mne nyní ovšem trápí asi ze všeho nejméně, jsem přeci Delilah Vernier. Ta se nemusí trápit tím, jakou má pověst. S jejím jménem se nepojí žádné postavení, výsady ani očekávání. Je svobodná a zproštěná všech závazků vůči společnosti.

Zastavím se za dveřmi na schodech a zhluboka se nadechnu večerního chladného vzduchu. Teplo rozhodně vypadá jinak, ale začínám si už trochu zvykat. Navíc jsem s tím počítala a teple se oblékla. Opožděně mi dojde, že ve vzduchu tančí sněhové vločky snášející se pomalu na zem pokrytou bílým popraškem a mimoděk se pousměji. Tak přeci jen se zima vkrádá do ulic Jeruzaléma… První sníh mi vždy připadal nejkrásnější. Objevil se sice vždy jen na chvíli, ale další na sebe obvykle nenechal dlouho čekat. Na chvíli natáhnu ruku před sebe a nechám na černou rukavici dosednout několik malých vloček, co mi v dlani takřka okamžitě roztají.

Když jsme z Jeruzaléma utíkali, byl všude sníh… Blížily se svátky…

Zvednu hlavu a ruku stáhnu zpátky k tělu, když zaslechnu klapot kopyt. Že by…? Mé tušení je správné, na jednom ze dvou koní spatřím jezdce se známou tváří, zatímco ten druhý… Koutky rtů se mi na okamžik roztáhnou. Rozhodně se nezlobím, že si dnes odpustím další cestování drožkou, dneska jsem si toho užila možná až moc.

„Dobrý večer i Vám, pane. No…“ přelétnu Noaha pohledem, když zastaví před hotelem a vykročím ze schodů jeho směrem, „… myslím, že už ne,“ dopovím a vlastně se mi uleví. Je tady, přesně jak jsme se domluvili.

„Asi osud,“ poznamenám, když i můj pohled krátce zabloudí k sněhovým vločkám poletujícím vzduchem a srdce mi poskočí. Noah má pravdu. Stojíme tu u koní, já jsem oblečená tak, jak se to k dámě nehodí, sněží a já opět nemám tušení, co pro nás Noah vlastně naplánovala a kam to pojedeme. Nicméně doufám, že tady veškeré podobnosti končí, jsou věci, které bych si nerada zopakovala.

Noah se spokojeně pousměje a je to… Příjemně osvěžující. Nemuset se obhajovat ani čelit kradmým pohledům či dokonce nevyřčenému nesouhlasu. Jako na povel ze mne opadne napětí, co se mi během příprav a čekání usadilo v ramenou. „Všimla jsem si,“ prohodím pobaveně, „jsem vážně zvědavá, co bys dělal, kdybych se tady objevila ve svých nejlepších šatech s kloboučkem decentně připnutým ve vlasech zapletených do účesu, co nemá rád prudké pohyby,“ potřesu hlavou. Je sice pravda, že jsem si vlasy mohla a si i měla sepnout, aby mi nepřekážely, ale takhle mi to bylo příjemnější. Na složité účesy mne ostatně nikdy neužilo, a že se matka opravdu snažila, aby mi vštípila, co se hodí, a naopak je zcela nevhodné.

„… ale dnes večer nejsi jediný, kdo se rozhodl zariskovat,“ dodám vesele, „tak trochu jsem sázela na to, že mě nezveš na večeři do jednoho z těch noblesních podniků v Zahradách,“ konstatuji. Vlastně vzhledem k tomu, že pojedeme na koni, tak ani nepředpokládám, že by se vůbec jednalo o jakýkoliv lepší podnik, kam zamíříme, spíše očekávám místo podobné tomu hotelu v chudinské čtvrti.

„V tomhle bodě veškerá nostalgie končí. Zvládnu to sama,“ zavrtím hlavou, když se Noah postaví ke koni a nabídne mi pomoc. Ostatně sama bez zeptání převezmu otěže a přistoupím ke koni, abych ho nechala mi očichat ruku a vzápětí ho pohladila po krku. Přesně jak mě to učil Alexander. V Dvarace jsem neměla příliš na výběr, pokud jsem chtěla jezdit za město si zastřílet. Poté se už bez problému vyšvihnu do sedla a během chvíle se v něm pohodlně usadím. Skutečně, pryč jsou časy, kdy jsem měla problém se na koňský hřbet bez pomoci přitáhnout, natož abych pořádně věděla, jak se správně na koni sedí.

Stejně jen tak nezapomenu na tu spanilou jízdu bez sedla skrze vánici zuřící v jeruzalémských ulicí.

„Takže do jakých nebezpečných končin dnes vyrážíme?“ zeptám se Noaha s neskrývanou zvědavostí. „A ne, ani v nejmenším nepochybuji, že by měl být Jeruzalém bezpečnější než prales. Sice se tu v kalužích nerochní jedovaté žabičky, ale nedělám si žádné iluze,“ zkrátím v rukách otěže a jakmile pobídne Noah svého koně, tak ho hned napodobím.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Odpoledne strávíš přípravami na večer. Je vlastně příjemné nemuset nikam spěchat. Mít dostatek času na cokoliv, co tě napadne a nepodléhat tak zbytečnému stresu. Ostatně toho sis za poslední dny užila vcelku dost. Místo toho, aby sis však vytvářela na hlavě složitý účes, zastrkávala do vlasů pinetky a zlaté hřebínky, necháš vlasy rozpuštěné. Ani si nebereš ty honosnější šaty, které sis nechala v Provinciích ušít podle západního vzoru a vzala je s sebou pro strýčka příhodu. Ne, teď se oblékneš do něčeho, co si na sobě za poslední týdny vůbec neměla. Kalhoty a košile. Alexander už si na tuto tvou zálibu poměrně zvykl a pokud jste někam vyráželi do přírody nebo na trénink bylo zcela logické, že si šaty nechala ve skříni. Pokud jste se ale měli pohybovat ve společnosti byl v tomto víc úzkoprsý. Na druhou stranu, ani ty si nikdy nebyla vyloženě buřič bořící konvence, co by so užíval šokované povzdechy zhýčkaných dam a možná i pánů.  

S blížícím se večerem se město ponoří do tmy. Nemá smysl už dál čekat na pokoji a tak se teple oblékneš a seběhneš dolů. Paní recepční ti popřeje automaticky pěkný večer, aby si až vzápětí všimla, v čem míříš ven. Cítíš na sobě její překvapený pohled, ale nic dalšího už neříká. To už se však za tebou zavřou dveře hotelu a ty vyjdeš ven.

Ovane tě studený vzduch, jehož teplota se už zcela jistě blíží nule. A snad aby vám počasí připomnělo, že zima už je skutečně za dveřmi, z černého nebe se snáší drobné bílé vločky, které tančí ve vzduchu a dosedají na zídky, střechy a zdobená kování bran a oplocení. Vše vypadá, jako kdyby někdo město zaprášil slabým cukrovým popraškem. K sněhové vánici, jakou si pamatuješ, to má ale skutečně daleko a je ti jasné, že se sníh na zemi dlouho neudrží. Přesto je to pohled, který se ti nenaskytl už… rok. V Provinciích totiž skutečně něco jako sníh neexistovalo. Tedy kromě vrcholků vysokých hor, které si držely své sněhové čepičky po celý rok.

Chvíli musíš čekat, ale zhruba pět minut před sedmou zaslechneš klapání koňských kopyt a do ulice zabočí jezdec. Noah jede na koni. Nepřijel žádnou drožkou, jak by se nabízelo, a také si můžeš všimnout, že za sebou vede druhého osedlaného koně.

„Dobrý večer, madam. Čekáte tu na někoho?“ Potáhne otěže koni a zastaví kousek od tebe, aby seskočil ze sedla. Je oblečený v teplém kabátu a na jeho černých vlasech i ramenou si můžeš všimnout tenkých vrstviček zachycených vloček.

„Tedy nečekal jsem, že to bude až tak nostalgické.“ Vystoupá mu od rtů obláček páry a vzhlédne pobaveně k obloze, ze které se dál a dál snáší pomalu sníh, než své oči naopak stočí k tobě a sklouzne jimi po tobě od hlavy až k patě.  „Vidím, že to vyhrály kalhoty. Sluší ti.“ Věnuje ti spokojený úsměv. „Jsem skutečně rád za tvůj módní vkus, Del. Tak trochu… jsem na to sázel.“ Pohodí bradou k druhému koni, než se drobně zašklebí. „Vím, jsem trochu hazardér.“  

Koně postávají a pofrkávají. Můžeš si všimnout, že mají oba klasické sedlo. Rozhodně je to ta lepší varianta. Noah si všimne tvého pohledu a pokývne, abyste k nim vyrazili.

„Pomůžu ti do sedla?“ Postaví se opět na bok koně jako i tehdy, kdy si byla ráda, že se v sedle pořádně udržíš, avšak od té doby se toho hodně změnilo.

Dost!

Vera De Lacey

Jen co Priscilla odejde od stolu, začne se atmosféra napínat stále více a více, než začne připomínat strunu připravenou prasknout. Rozhodně to není posezení se starým přítelem, jakého by si byla ještě před rokem s Robertem bez potíží schopná. Ovšem od té doby se to změnilo. Jeden jediný den stačil na to, aby se to celé změnilo natolik, že ses teď musela uklidňovat tím, že ti sem skutečně nepřišel ublížil. Tobě a nebo tvé sestře.

Samozřejmě je zbytečné v tomto věřit na náhodu. Robert moc dobře věděl kam, a hlavně za kým sem jde. Kde přesně si udělala chybu, že tě tu našel? A udělala si ji vůbec? Jestli se něco panu Barlowovi mohlo nechat, bylo to jeho umění být nenápadný. A když sis vzpomněla na Ramielovu schopnost, mohlo za tím být víc než jen to.

Rozpačité ticho se natáhne, ale to už se Robert zmíní o vašem společném známém. V hlavě ti vytane vzpomínka jen na jednoho muže, kterého mohl myslet, nebo snad ne?

„On? Hmm, ne neposlal.“ Poposedne si a mimoděk si poupraví sako v tom naprosto obyčejném gestu. „Tedy taková chladná slova i po tom všem… Nebo mám říct hlavně po tom všem?“ Zkřiví se mu rty do krátkého úšklebku.

„Ale jak říkám neposlal. Přesto je důvod, proč tu jsem.“ Začne Robert poněkud obšírně a ty se můžeš v tu chvíli jen domýšlet, kvůli čemu že tu přesně je. Tedy, pokud to vůbec budeš mít šanci zjistit.

„Mluvil jsem o našem společném známém, ale myslel jsem tím někoho jiného. Toho zádumčivého gentlemana, který se většinu času tváří jako kdyby přišel na vlastní pohřeb. Tak… Určitě máš ponětí. Už ti zazvonil zvoneček, Vero?“ Sklouzne k tobě pohled jeho ledově modrých očí.

„Tvůj… dobrý známý. Jistě se ti se spoustou věcí svěřuje. Tedy… doufám hlavně kvůli tobě. Potřebuji totiž od tebe jednu určitou informaci.“ Nakloní se lehce nad stůl a zapře se lokty o stůl. „A teď jde o našeho druhého společného známého.“ Přeci jen mu ze rtů zmizí ten mírný úsměv, které na nich většinu času hraje a ztlumí o něco hlas.

„Tak, kam přesně ho pan soudce zavřel, hmm? Myslím Elijaha. Víš, slyšel jsem, že nějaký čas zpátky spolu jednali, ale… Ale víš, jací jsou. Oba dva. Takže si asi dovedeš představit výsledek. Každopádně, to nic nemění na tom, že se pan soudce evidentně rozhodl přejít do protiútoku a postarat se o volné konce jinak. A to velmi efektivně. Oba víme dobře, že Eliju by obyčejní lidé jen tak někde neudrželi, takže tu je jen jeden podezřelý, kdo má znalosti a prostředky na to, se o něj postarat jako o… Probuzeného.“ Poslední slovo zašeptá, než se opět narovná v ramenou a lehce se vzdálí od desky stolu, přesto s z tebe byť na vteřinu nespustí pohled.

„Takže… Kde Eliju drží? A neříkej mi, že zrovna tobě by se o této své špinavé hře nepochlubil.  Doufám, už jen kvůli tobě. Protože tady tímto rozbil ten křehký status quo a žádné staré sliby neplatí.“   

♬♬♬♬♬

♫♪♪♫

Při zmínce o „skvělém výběru“ se jen lehce ušklíbnu, jakkoliv to číšník myslel jen jako zdvořilost. Ta slova pro mne za ty roky ztratila na jakékoliv váze a významu, byla to jen prázdná fráze, ostatně jak mne můj drahý manžel naučil. Vzpomínky, co se nyní řinou na povrch z otevřené rány najednou nejsou už tolik příjemné. Mimoděk poklepu prsty o hranu stolu a krátce se zachmuřím na jeho protější stranu, kde by za jiných časů seděl právě Bartholomew. Je až děsivé, jak snadno se mi před očima vykreslí jeho tvář i pohled přimhouřených očí, dokonce i nepatrně pozvednutý koutek rtů na znamení nelibosti nad mým nevhodným chováním. Ta příkrá tichá slova, kdy mne káral jako bych snad byla jen nevychované dítě. Nakonec všechny tyto okamžiky měly vždy jedno společné – byla to vždy moje chyba, ať už se jednalo o cokoliv. Až na vzácné případy, kdy mi neopomněl připomenout, že je na vině dost možná i on, když to příliš dlouho toleroval.

Nicméně teď tu není, sedím tu jen já a můžu si skutečně dělat, cokoliv se mi zlíbí. Jak se má asi on? Užívá si té svobody, kterou si zařídil, hm? Skloním hlavu a stisknu k sobě rty. Už mi mezi prsty proteklo opravdu hodně zrnek písku od toho nešťastného rána, kdy jsem ho naposledy viděla. Seděl za stolem ve své pracovně a ve vzduchu se vznášel silný zápach masti překrývající mnohem horší s nasládlými tóny hniloby. Vypadal jako života zbavený stín vlastního já, a přesto i v takové chvíli mu zůstala v rukách moc rozhodnout o mém životě. Jaká to ironie… Stále si to vyčítám. Měla jsem bojovat, ne se nechat pokorně odvést a nechat se uvěznit v představě, že si to vlastně svým způsobem zasloužím.

Ale byl to on. Jen on, kdo si to zasloužil.

Z těžkých myšlenek mne vytrhne číšník přinášející víno. Sleduji, jak rudá tekutina plní sklenici, po které se s kývnutím hlavy namísto poděkování natáhnu. Pozvednu sklenku na vysoké útlé noze v symbolickém gestu přípitku. „Na tebe, drahý. Na umírání,“ ušklíbnu se a konečně si dopřeji pár doušků červeného vína, kterým spláchnu pachuť přetrvávající z toho, jak dopadl včerejší příjezd do města a dnešní návštěva nakladatelství.
Vlastně… Zítra bych mohla zajít na hřbitov… Donést květiny na hrob, ve kterém leží sestra Bellová… Na můj hrob. Kdo ví, zda na hřbitově nepřibyl od té doby ještě jeden náhrobek se jménem Flanagan?

To už ovšem přichází předkrm v podobě salátu, ze kterého rozkošnicky vyberu jen to, na co mám opravdu chuť. Hlavní chod na sebe také nenechá dlouho čekat a k tomu červenému víno se skvěle hodí. Hovězí přelité omáčkou ze silného vývaru si opravdu vychutnávám, nikde neumí připravit hovězí tak dobře jako v Jeruzalému. Tedy… Rozhodně ne nikde v Provinciích. A co teprve hrášek! Úplně obyčejný hrášek na másle… Do jídla se pustím s chutí, nad kterou by dost možná povytáhl obočí i Alexander a pochutnávám si na každičkém soustu. Nenechám na talíři doslova nic.

Víno mi krkem klouže možná až příliš snadno, ale… To nevadí. Je mi příjemně. K dokonalosti chybí jen Alex, ale… Vlastně není zase tak špatné sedět tu sama, naslouchat tichým hlasům od ostatních stolů a užívat si toho klidného pohledu skrze okno ven na náměstí, kde se tyčí Generálova socha. Na řadu pak přichází dezert, kde je jen tak akorát skořice a žádné výrazné cizí chutě. Naopak, vše ještě zjemňuje nepříliš sladká hustá šlehačka. Milovala jsem štřůdly a ovocné koláče. Na rozdíl od Bartholomewe. Dle něj to bylo… Jak to říkával? Rustikální venkovské jídlo. A on pohrdal vším, co se dalo označit jako „rustikální“.

„Ano, v nejlepším pořádku, můžete vyřídit moji pochvalu kuchaři,“ odpovím číšníkovi, když mi donese účet. Jeho výše mi nepozvedne obočí, navzdory všem mým zážitkům jsem vlastně nikdy nemusela řešit peníze. Nemusím ani teď, ačkoliv mě krátce bodne v hrudi při uvědomění si, že jakkoliv nyní platím já, tak… Moje vlastní peníze to opravdu nejsou. Jedna z věcí, kterou jsem si předsevzala, ovšem nesplnila ji. Můžu se sice tvářit, jak chci, ale stále jsem závislá na muži, který se stará o mé výdaje. Nicméně zaplatím, nechám i něco na víc, jak jsem už za ty roky odkoukala a vydám se zpátky k drožce.

V hlavě cítím víno a připadám si příjemně lehce. Nikam nepospíchám, když kráčím volným vycházkovým krokem přes náměstí a rozhlížím se kolem sebe. I nyní můj pohled stála a znovu přitahuje socha jezdce na koni stojící uprostřed. Na okamžik se i zastavím a s úsměvem na rtech se zahledím nahoru… K šedivě modré obloze, proti které se rýsuje silueta Generála vytesaného do kamene. Plují kolem ní světlá mračna a ve vzduchu při silnějším poryvu větru poletuje barevné listí. Je to… Zvláštně melancholický výhled do minulosti…

„Snad jsi v pořádku,“ povzdechnu si tiše a úsměv v mé tváři zakolísá, když sklopím hlavu a rozejdu se přímo k místu, kde na mne má čekat drožka. A skutečně. Pozdravím se s kočím a sdělím mu název hotelu, kam potřebuji odvést. Pak už se ode mne neočekává nic víc, než nasednout a odpočinout si během dlouhé jízdy zpátky do Úřednické čtvrti.
To drkocání v kočáru bych si sice raději odpustila, ale… Aspoň mám dost času vytrávit. Nicméně nedokážu se zaklesnout do měkkého polstrování sedadla, zavřít oči a zkrátka jen odpočívat… To ne. Namísto toho sleduji z okénka domy a parky, které napříč ulicemi míjíme, pár budov i poznám už jen z letmého pohledu, aspoň tedy než opustíme Zahrady…

… a pak nastane čas vystoupit. Zaplatím obnos za pronajmutí drožky, a i s balíčkem knih se vydám zpátky do hotelu. Tady se za toho půl dne nic nezměnilo, s recepční se tak jen letmo pozdravím a pokračuji do druhého patra vstříc pronajatému apartmánu. Nejdříve zkontroluji, zda nic ze zavazadel nechybí, čistě pro jistotu… Než se s dlouhým výdechem svléknu z přebytečných svršků a bot.

Dle hodin mám ještě krásné čtyři hodiny času. Vlastně do dnes vyšlo dobře… Aspoň tedy časově. Dopřeji si tak nerušený odpočinek s nohami nahoře a jednou z nových knih, které jsem koupila. Ovšem jak čas pokročí, odložím knihu a vydám se do koupelny, kde přeci jen strávím dost času pod proudem horké vody. Ačkoliv… Přeci jen mi z Dvaraky něco chybí, a to mé království barevných lahviček i vůní… I když to není zase tak neřešitelné, pár svých oblíbených jsem si vzala sebou, nedělá mi tak problém si udělat z koupelny malé Provincie. Aspoň tedy co se týče vůní tonik do vlasů i na kůži a mýdla.

Jen vysušit vlasy mi zabere dost času, až příliš jsem si zvykla na to, že v Dvarace mi stačilo si jít na chvíli posedět na terasu a vlasy mi krásně proschnuly takřka bez práce. Nyní si už hlídám čas, když chodím po apartmánu a chystám se na večerní schůzku s Noahem. Avšak nejsou to úplně běžné přípravy dámy na společenský večer s gentlemanem. Sukni i šaty nyní nahradí kalhoty s košilí, připravená jsem byla opravdu na všechno. Peníze i doklady nastrkám do vnitřních kapes kabátu, revolver tentokrát schovám do koženého pouzdra a připnu si ho k pasu. Přesně tak, jak mi to ukazoval Alexander, aby nezavazelo, nebylo tolik vidět a zároveň jsem na něj dosáhla.

Blíží se sedmá a já jsem čím dál neklidnější. Co když se něco stalo a Noah nepřijde? Nebo… Já ani nevím. A už vůbec netuším, co od dnešního večera očekávat. Odpovědi? Jaké? Máme toho… Máme toho tolik k probrání. A tak navzdory tomu, že na správnou dámu se vždy musí aspoň chvíli počkat, tak snad patnáct minut před sedmou si už oblékám kabát se šálou, natahuji rukavice a sbíhám shody do přízemí, kde plánuji chvíli počkat v teple, než před sedmou vyjdu z hotelu ven, aby mne Noah nemusel vyzvedávat uvnitř před zraky recepční…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Jistě, jak si přejete. Skvělý výběr, madam.“ Pokývne hlavou číšník, když so zvolíš svou objednávku. Těžko říct, zda tohle říká každému, vlastně… Ano, i Barth byl schopen skvěle vybrat, jen to nebylo vždy něco, na co bys měla chuť. Není těžké vybavit si ty ten jeho pohoršený pohled, kterým na tebe hleděl, zatímco ses přehrabovala v jídle a překládávala ho už poněkolikáté z jedné na druhou stranu talíře.

„Opravdu, jeden by řekl, že budeš ráda, když spolu konečně můžeme zase někam zajít a strávit čas společně, ale ty si to prostě budeš kazit. Nám oběma. Jestli ti to nechutná, tak to prostě nejez, Del... Hmmh, nevíš, co je dobré.“

Skoro ti ta slova znějí opět v hlavě. Není to vlastně až tak dávno, co jsi je slyšela. Nebudou to ani dva roky. Tentokrát si tu ale sama a skutečně si můžeš dělat, co se ti zlíbí. Sníst, co chceš a nechat na talíři, co naopak nechceš. Je to vlastně skoro až nehodící se dětinská radost pro ženu tvého věku, ale přesto… Na některé věci se prostě vyplatí si počkat.

Brzy už je před tebou lahev vína a sklenička, kterou naplní rudá tekutina. Víno je suché a cítíš z něj lehce chuť sušených švestek. Není rozhodně špatné. Netrvá to dlouho a dočkáš se svého prvního chodu. Salát je lehký a rozhodně nikde není zasypaný římským kmínem, koriandrem a nebo snad nějakou výraznou směsí koření, které byly pro Provincie tak typické. Je to skutečně osvěžující změna. Popíjíš víno, jíš a užíváš si klidu. Roastbeef je také udělaný přesně tak, jak by měl být. Tenké plátky hovězí roštěné, která je uprostřed ještě růžová a v omáčníku ji doprovází smetanová omáčka, kterou si ji stačí jen přelít. Je to skutečně výborné. Tentokrát skutečně nemáš potřebu nimrat se v jídle a doufat, že ty talíře už brzy zase odnesou.

Pár sklenek vína zmizí ještě, než přijde na řadu dezert. Nadýchané křehké těsto a jablka vonící skořicí. Štrůdl je ještě příjemně teplý a šlehačka vyšlehaná s tvarohem se na něm tak pomalu ale jistě rozpouští. Poctivé jídlo, které sice není výplodem moderní kuchyně a třeba Barth by si jej nikdy neobjednal, avšak je dobrý důvod, proč se z něj stala tak široce rozšířená klasika i napříč vrstvami společnosti.  Je to příjemná sladká tečka na závěr, v jejímž světle se cabernet zdá možná o něco trpčí, ale to není až tak na škodu. Rozhodně ti nedělá problém jej dojíst a zakončit tak svůj oběd zde.

„Bylo vše v pořádku, madam?“ Zeptá se tě úslužně číšník, než ti donese účet, abys zaplatila. To vlastně děláš také poprvé a ta cena… Těžko říct, jestli je to hodně nebo málo na takové menu. Nemáš s čím to porovnávat. Rozhodně to ale nebylo nejlevnější. Přesto zrovna tebe peníze trápit nemusí a tak zaplatíš a vydáš se ven z restaurace. Obsluha ti ještě pomůže do kabátu, než se s tebou zdvořile rozloučí a ty opět vyjdeš do podzimního města. Tentokrát příjemně sytá.

Drožkář na tebe celou dobu čekal na smluveném místě, takže není problém opět nasednout a nechat se odvézt zpátky na hotel. Za okénkem se míhají budovy, ulice a vozy. Postupně se vracíte ze Zahrad zpátky do Úřednické čtvrti. Ty skoro dvě hodiny jízdy, které tě čekají můžeš využít k odpočinku, který se po takovém obědu vcelku hodí. Na místo dorazíte něco po třetí odpolední hodině. Ještě máš rozhodně časovou rezervu do doby, než dorazí Noah, ale i tak jistou dobu zabere, pokud se chceš nachystat. Čeká tě poměrně líné a odpočinkové odpoledne, ale to je příjemná změna po včerejším dni, který byl ve znamení nervozity a střetu s policií.