Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

Kasino. Místo, o kterém si mohla dosud jen slyšet nebo číst. A také místo, které si navštívila prvně v životě. A také možná i naposled, protože kdyby sis mohla vybrat, na takové místo bys nikdy nevkročila nebo to alespoň nepovažovala za dobrý nápad. Teď tě sem však zavedl pan Branson, který nevypadal tím všeobjímajícím mumrajem, jakkoliv zaskočen a klestil vám cestu skrz něj s nečekanou obratností.

„Žádné překvapení už nebude? Škoda. Já čekal, že mi přineseš štěstí a vydělám u rulety pár tisíc šekelů.“ Poskočí mu koutek rtů do křivého úsměvu, když se k tobě také krátce nakloní, abyste se vůbec slyšeli. „Ano, zkus se mi neztratit… Tohle místo je na to totiž ideální.“ Pokývne na tebe hlavou, zatímco se prodíráte davem. Jedno se mu musí nechat, skutečně vám na tomto místu nikdo nevěnuje nějakou zbytečnou pozornost. Většina z hostů se věnuje svým hrám a žetonům. Jen i tak je tu jedna vada na kráse. Tohle místo rozhodně nepůsobí klidně natolik, abyste si zde mohli nerušeně promluvit. Tedy, vlastně vůbec si tu jakkoliv promluvit je pro tebe něco nepředstavitelného. Ať už to Noah vymyslel jakkoliv, nezbývá než doufat, že to opravdu nějak vymyslel.

To už se ale přiblížíte baru, za kterým obsluhuje muž a žena. Vypadají, že mají stejnokroje místního podniku a povětšinu času spíše doplňují nápoje na stříbrné podnosy, které si od nich berou průběžně se trousící číšníci. Je tu i pár lidí posedávající na stoličkách, akorát ti nevypadají, že jsou zrovna dobré náladě, ale spíše, že pijí na žal. Je pravda, že tohle místo bude plné rozjitřených emocí. Jak jedním, tak druhým směrem.

„Co si dáš, Del?“ Otočí se na tebe ještě než dojdete k baru, o který se záhy opře a mávne na barmana. „Jeden Martell, celou lahev a také džbán vody a pak…“ Podívá se na tebe, aby sis poručila, na co máš chuť. „Sklenice po dvou. Vezmeme si to nahoru.“ Doplní pak Noah jakoby nic a poposune po pultu pár bankovek. Barman podá jeden z kovových podnosů a začne vám to na něj vše pěkně skládat. Brzy je tác plný lahví, džbánu a sklenic. No, rozhodně nepůsobí jako něco, co by se ti chtělo nést skrz to rozbouřené moře lidí.

„Díky… Jdeme.“ Kývne Noah na barmana, než se chopí podnosu a ty vyrazíš za ním. Musí se nechat, že Noah zvolí opatrnější tempo. Přeci jen je na něm vidět, že to nebude jeden z číšníků, kteří podobně naložené tácy roznáší s naprostou jistotou. Naštěstí však nejdete zpátky přes sál, ale zamíříte k jeho okraji, kde projdete kolem sloupů podepírajících obvodovou galerii a pak zamíříte k jednomu z několika schodišť, které tam vedou.

Vystoupáte do prvního patra, které je o něco tišší. I tak jsou zde skupinky lidí, kteří buďto sledují dění pod nimi a nebo s někým živě diskutují. Ano, tady to jde rozhodně lépe. Přesto Noah nezastavuje. Naopak pokračuje dál, podél pravidelně rozestavěných dveří, jenž míjíte a na kterých jsou čísla připomínající ty na hotelových pokojích. Konečně u jedněch zastaví a viditelně znejistí.

„Ehm… V pravé kapse kabátu je klíček, jen…“ Omluvně se ušklíbne. Opravdu tu není poblíž, kde tác odložit. „Anebo zvládla by si podržet ten tác?“ Navrhne ti ještě alternativu a je už na tobě, zda jsi to nakonec ty, kdo otevře dveře před vámi a nebo to bude Noah, zatímco tobě bude v rukou cinkat sklo na kovovém podnose.

Tak jako tak se dveře otevřou a před vy můžete vstoupit do poměrně malé místnosti. Bude mít tak tři na tři metry a její největší část zabírá dlouhá pohovka, která je stočená podél stěn jako had. Stěny jsou obložené dřevěnými kazetami, na nichž je i pár zrcadel pro optické zvětšení prostoru a také je zde menší okno, jenž pootevřené jen na škvíru.

„Tady tato část je to bez obsluhy.“ Vysvětlí ti Noah, zatímco naložený tác přistane na poměrně rozložitém stolku uprostřed a pak za vámi zavře dveře. Musí se nechat, že na rozdíl od toho hluku dole zde vnímáš jen tlumené zvuky na úrovni šumu. Rozhodně je to zde podstatně tišší.

„Ah, to je lepší. Hmm, kabát?“ Ohlédne se na tebe Noah, zatímco se sám vysvléká z teplého kabátu, na kterém se už těch pár ulpělých vloček stihlo rozpustit, aby jej pověsil na dřevěný věšák stojící nedaleko vstupu.

* * *

* * *

Trysk přes most se rychle zvrtne v regulérní závod, když Noah s gustem pobídne svého koně o to více sotva ho začnu dotahovat. Jeho radost je… Nakažlivá. Společně s Noahovým zasmáním, které by asi kdokoliv jiný označil za průvodní jev šílenství, se i mě koutky rtů roztáhnou do úsměvu, zatímco ženu koně dál čím dál zběsilejší rychlostí vpřed. Vlasy mi divoce vlají ve větru stejně jako konce šály a srdce buší v rytmu koňských kopyt dopadajících na zasněné kamenné dláždění mostu. A teprve teď se od příjezdu do Jeruzaléma cítím… Opravdu dobře. Mysl mám dokonale čistou, prázdnou – jako při volném pádu. Vnímám jen koně pode mnou, vítr šlehající do tváří a Noaha, kterého pomalu ale jistě nejenže dotahuji, ale…

… krutý střet s realitou přijde ke konci mostu. Ve tváři se mi na pár prchavých okamžiků objeví vítězoslavný úšklebek, když nad Noahem získávám náskok... Než zaostřím přes koňskou hlavu před sebe a spatřím blížící se drožku. Brzdím snad i očima, když prudce přitáhnu otěže k sobě a vzápětí do strany, když se kočár nebezpečně přiblíží. Koutkem oka akorát spatřím, jak Noahův kůň sklouzne po zemi, ovšem sama mám co dělat, abych to vybrala a udržela se v sedle.

Jen zázrakem se mi to podaří bez toho, aby se v bryčkou nestřetla a nesrazila u toho sama vaz. Přerývaně oddechuji a ve spáncích mi divoce burácí krev hučící v ostrém rytmu bušícího srdce. Tváře mi zahoří snad ještě více, když zaslechnu, co to na mě křičí kočí z kozlíku. Nadechnu se… A raději pohledem vyhledám Noaha. Ten je naštěstí také v jednom kuse, i když taky vypadá, že mu naše projížďka přes most řádně popohnala krev. Ruce se mi pořád tak trochu třesou, když si prsty vjedu do vlasů ve snaze jim dát zase zpátky aspoň nějaký tvar – zvláště když vidím, jak vypadá Noah.

„S dobrou motivací je možné všechno,“ vydoluji ze sebe zadýchaně. Ten závod mi dal řádně zabrat, více než dávám najevo. Nicméně se v další chvíli opět narovnám a pohodlně usadím, zatímco stejně jako Noah koně pobídnu do pomalejšího klusu.

„Tentokrát? To zní, že někdo bude chtít cestou zpátky odvetu,“ prohodím pobaveně, jak mnou stále víří ten báječný pocit, a to i navzdory pomalu opadajícímu šoku ze závěru naší krasojízdy. Stačilo málo a… No, o tomhle Alexanderovi vyprávět nebudu. Raději. Bude to s Noahem takové naše malé tajemství. Pro jistotu.

Pokračujeme v cestě a zcela rozhodně směrem k Zahradám, ale právě naopak někam více na okraj. Slabá vůně moře proplétající se mezi vločkami nočním vzduchem je nakonec velmi výmluvná a také sebou nese jednu ze vzpomínek, které bych si raději odpustila. Každopádně… Ať mě vede Noah kamkoliv, tak… Nezbývá mi než mu důvěřovat. Ostatně, už mě vzal i na horší místa. Přesto se opatrně rozhlížím kolem sebe a nedovoluji si polevit v ostražitosti. Mineme i několik lidí, tedy… Zejména pár skupinek mužů, kteří působí prostě jako… Nevím, asi bych je tipovala na dělníky? Někdo, kdo pracuje v továrnách? Ramenaté postavy ukazují na těžší manuální práci. Noah se s pár z nich pozdraví, což akorát sleduji s lehce povytaženým obočím, ovšem sama neřeknu nic.

Ulice přístavní čtvrti jsou pro mne nové a neznámé, všechna ta velká skladiště, která míjíme a zároveň převažují nad obytnými domy.  A pak… Musím říci, že jsem si to zde představovala horší. Ale kdo ví, třeba by stačilo zapadnout o pár bloků dál do nějaké úzké tmavé uličky a mluvila bych jinak. Takhle působí zkrátka obyčejně. Oproti tomu velká budova, která je cílem naší cesty, působí jako… Já nevím. Řekla bych, že to bude nějaká krytá tržnice, nicméně na to je zde večer příliš živo. Tedy… Hádám? Rozhodně se tváří jako něco lepšího na zdejší poměry. Zvědavě se rozhlížím po lidech postávajících v hloučcích kolem, ale je to taková zvláštní směska, že se mi nedaří odhadnout, kam mě to Noah mohl vzít. Sice se i po něm podívám tázavě, ale odpovědi se nedočkám.

Namísto toho zajedeme do jednoho z dvorů, kde můžeme nechat koně. „Hmm,“ protáhnu zamyšleně a vzápětí stejně jako on seskočím z koňského hřbetu na zem a uvážu ho vedle toho Noahova.

„Hazard…?“ zopakuji po něm a nakrčím přemýšlivě obočí. Ale to už procházíme dveřmi dovnitř neznámé budovy, kde je opravdu živo. A až v tu chvíli mi dojde, jak to Noah myslel. Kasino. Vzal mě… Do kasina. Překvapení ve své tváři rozhodně neskryji, na podobném místě jsem prvně v životě. Tohle má opravdu daleko k soukromým salónkům v Zahradách. Slyšela jsem, že podobné hrací stoly i zábavu poskytují svým členům i některé pánské kluby, ale co na tom bylo pravdy… Nikde jsem v gentlemanském klubu samozřejmě nebyla.

Ve vzduchu visí směsice spáleného tabáku a potu. I já zalétnu pohledem ke čtveřici mužů, které míjíme… Nějací jeho známí? Nebo také Tajní? Měla bych tolik otázek… Takhle ovšem jen těkám pohledem kolem sebe a připadám si tak trochu jako v jiném světě. Je tady opravdu… Ale opravdu rušno. Přehršel neznámých lidí, cizí tváří… Muži z různých společenských vrstev, zahlédnu zde i nemálo žen, ačkoliv oblečení některých z nich mi povytáhne obočí. V Provincicích jsem byla sice zvyklá na ledacos, a nakonec i můj šatník se dočkal jistých proměn, ale… Počkat. A ta u toho stolu… Vidím, že zde se na mě nikdo kvůli kalhotám asi pohoršeně dívat nebude.

I tak si zde ovšem připadám tak zvláštně… Nepatřičně. Je zde příliš rušno, hlasy, výkřiky i tlumené rozhovory se slévají do kakofonie zvuků, mezi kterými se proplétá šustění karet připomínající třepotání hedvábných křídel a zvuk točící se rulety. Tak trochu vtáhnu hlavu více mezi ramena a ruce si vrazím mimoděk do kapes. Je to tu opravdu nečekaně… Obrovské. A chaotické. Něčemu ve mně se z toho ježí chloupky na zátylku i předloktích. Ne… Taková místa jsem rozhodně nevyhledávala, i když díky cestování s Alexem jsem si už víceméně zvykla na ledacos.

Nicméně musím uznat… Tady opravdu nepřilákáme pozornost. Jen si nejsem jistá, kde chce Noah sehnat klidný kout na rozhovor, i když počítám, že i to nějak musel promyslet.

„Tak tohle je vážně… Nečekané,“ pronesu tak trochu váhavě, pečlivě volím to jedno jediné slovo. „No… Ale budu tě muset zklamat, na takovém místě jsem skutečně nikdy nebyla, takže žádné další překvapení z mé strany se konat nebude,“ dodám a musím se naklonit k Noahovi blíže, aby mne slyšel a já nemusela křičet.

Ačkoliv schovat se teď do své malé tiché bubliny zní neskutečně lákavě.

„Tak nás veď, budu se snažit tu… Neztratit,“ vybídnu Noaha vzápětí, a tak trochu nejistě se rozhlédnu kolem nás. Nadšení rozhodně vypadá jinak, cítím spíše takovou tu… Opatrnou zvědavost. Tohle rozhodně není místo, kde bych si připadala stejně jistě jako před hotelem u koně nebo na tom mostě při našem zběsilém závodu. Velkým davům jsem nepřišla na chuť ani v Provincicích, ačkoliv jen zkušenostem z nich můžu vděčit za to, že tady nevyskočím z kůže ani se nestáhnu úplně do sebe.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Podkovy zvoní divoce na dláždění, zatímco jede tryskem přes zasněžený most. Musí se nechat, že oproti situaci před rokem, se v sedle držíš skutečně o poznání lépe. Trysk v koňském sedle by pro starou Delilah byl něčím hraničícím s procházkou po laně nad propastí. Prostě čiré bláznovství vedoucí do hrobu. Avšak teď? Srdce se ti rozběhne do rychlejšího tempa, zatímco ti vlasy vlají kolem tváří a cítíš, jak tě do nich šlehá vítr nesoucí v sobě jemné vločky. Rychlost. Je to opojná rychlost s příměsí adrenalinu.

Začneš dotahovat na Noaha, který se po tobě jen krátce ohlédne, než se zasměje, když vidí, že držíš tempo a ještě více pobídne svého koně. Jedete bok po boku, abys pak začala získávat i pomalu ale jistě náskok, než… se přiblíží konec mostu a s ním i ulice, po které jezdí vozy a dokonce na chodníku prochází pár lidí.

Máte oba co dělat, abyste zastavili koně právě v čas. Noahovu koni to na zasněžené dlažbě podklouzne, ale udrží se na nohám a jeho jezdec v sedle, i když to chvíli vypadalo, že to skončí ošklivě. Ty si také měla co dělat, aby ses nesrazila s bričkou, která křížila tvou cestu. Už už ses blížila k tomu vozu a snažila se koně svést stranou, když mu však podklouzla podkova… A na poslední chvíli se ti podařilo ho otočit bokem. Jen divoce zadupal a odfrkl několik obláčků páry. Štěstí tentokrát stálo na tvé straně a tak sis neodnesla nic dalšího kromě menšího šoku a pár nadávek od kočího, které by se slušná dáma styděla zopakovat. Nebo alespoň by měla.

„Hah… tedy… Co se za ten jeden rok nezmění.“ Prohrábne si Noah větrem rozcuchané vlasy. I na jeho dechu je patrné, že se mu lehce zrychlil vaším závodem, a především tím trochu nečekaným koncem.

„Žluté žáby, papoušci a zdatná jezdkyně, která střílí slony. A pak si někteří lidé stěžují, že je rok krátká doba, za kterou se nedá nic pořádného stihnout. Asi bych jim měl povídat o lady Vernier.“ Ušklíbne se, než se trochu předkloní, aby poplácal koně po plecích a pak ho pobídl do již poklidnějšího tempa.  

„Bude to už jen asi půlhodinka. Žádné závody… tentokrát.“ Usměje se na tebe, než se opět vydáte nočními ulicemi velkoměsta. Projíždíte zcela jistě jiným směrem, než tě dnes vezl kočí. Občas ti i přijde, že se nočním vzduchem nese slabá stopa vlhkosti s příměsí soli. Možná… Ano, možná se blížíte k přístavní čtvrti. Nebyla to sice část města, kterou bys nějak více znala, ale i tak… Nový Jeruzalém byl tvůj domov, a tak si měla přeci jen jisté povědomí i o místech, kam nebylo dobré jen tak zajíždět na procházky. Možná hlavně kvůli tomu.

Teď ti ale tohle místo nepřipadá až tak děsivě. Ano, po ulicích prochází skupinky lidí, převážně mužů, ale nedá se říct, že by nosili v zubech nože a u pasu měli hned několik pistolí. Naopak vypadají až nezvykle… obyčejně. Někteří jsou možná o něco ramenatější a jejich oblečení působí více omšelým dojmem, ale starají se o své. Pár si dokonce s Noahem vymění zdvořilý pozdrav, ačkoliv to nevypadá, že by se nějak znali. Jen Noah je skutečně… bezprostřední a není na něm patrné, že by ho tohle místo jakkoliv znervózňovalo.

Nakonec však dorazíte k vašemu cíli. Je to poměrně velká budova, co vypadá přeci jen o něco lépe než ty kolem. Přístavní čtvrť není až tak bohem zapomenutá jako třeba ta Industriální, přesto zde zdobné prvky ustoupily prosté účelnosti, a tak jsou zde spíše rozložité budovy skladišť a podniků zabývajících se lodní dopravou, a že v Novém Jeruzalémě je tohle opravdu hojně rozvíjené odvětví.

Budova před vámi ale na žádné skladiště nevypadá. Spíše připomíná domy, do kterých jsou umisťovány zastřešené tržnice. Je tu dokonce i pár zdobných oblouků na jinak neomítnuté cihlové fasádě. A že je před ní rušno. Vidíte, že lidé se trousí převážně do ní než z ní a pár jich i postává na chodníku v družném hovoru. Noah vás zavede na nedaleký dvůr, který je poměrně prostorný a rozhodně vaše koně zde nejsou jediní. Naopak. Zdá se, že tohle místo bude opravdu frekventované.

„Tak… Jsme tady.“ Pohlédne na tebe přes hřbet koně Noah, než ho přiváže na prázdné místo do přístřešku a počká, až tak učiníš také a vydáte se k hlavnímu vchodu. „Doufám, že máš ráda hazard.“ Věnuje ti opět ten tajemný úsměv, než s tebou vejde dovnitř budovy.

Ovane tě teplý vzduch prosycený těžkým dýmem cigaret a doutníků. Stačí projít menším vstupním sálem, kde jen Noah kývne na čtveřici mužů postávajících u dveří, než vstoupíte do prostoru, kterým se nese kakofonie hlasů.

Někdy je protne i vzrušený výkřik, jak někdo… vyhrál v ruletě a přisunul si pořádnou sbírku žetonů. Ano, velmi záhy ti dojde, kde to jste. V kasinu. A rozhodně ne jen tak obyčejném, kde by byla jedna ruleta a pár stolů s kartami. Ne, tohle vypadá na skutečně vetší místo. A dost možná i vyhlášené, protože lidí je tu skutečně spousta. Je to pestrobarevná směsice jak do barev kůže, tak do rozmanitého oblečení. Vidíš zde některé v dělnických halenách a kalhotách, a naopak i dobře oblečené gentlemany v oblecích na míru. A nejenom muže. Je tu i docela dost žen. Některé samozřejmě působí velmi lehce a výrazně oděné a dělají společnost pánům, můžeš si všimnout ale i takových, které skutečně stojí u stolů a hrají. Dokonce … ano… nezdálo se ti to tam ta má kalhoty!

Je to skutečně všehochuť a místo, kde se zvládne bez problémů ztratit i dvojice jako vy dva…

Vera De Lacey

Sestřino vyrušení nepřišlo zrovna v nejlepší chvíli, ale na druhou stranu, tady jste nikdy neměli perspektivu dlouhého rozhovoru. Měli jste jen čas měřený na dortík, dva. A ten vypršel. Ať už to Robert plánoval nebo ne, rozhodně to uhrál na svém konci zdařileji. Bylo hned patrné, kdo z vás dvou má rozjitřenější emoce.

„Ah, to je škoda. No, tak alespoň, tam ten poslední kousek počká na nějakého jiného šťastlivce.“ Pokrčí Robert rameny a chopí se jakoby nic vidličky. Priscilla naproti tomu působí tvou náhlou změnou nálady dost vykolejená a v očích, kterými na tebe hledí, čteš jasnou otázku – Co se děje?

Kdyby jen věděla. A vlastně, kdyby si to věděla dříve i ty. Tohle tě nikdy dříve nenapadlo, že bys snad mohla cítit. Tu obavu a starost o muže, kterého si už nikdy v životě nechtěla vidět. Pokud byl ale mrtvý, tak už ani neuvidíš. Je ti najednou bytostně nepříjemné tu dál sedět a rozplývat se nad dortíky. Odsuneš prudce židli, aby ses postavila…

„Ehm, no… dobře. Nemám raději jít s vámi.“ Zaváhá Priscilla, když ji vyzveš, aby tu na vás počkala. Ale rozhodně se nikam nehrne. To už se tvůj pohled upře na Roberta, kterého velmi úsporně vyzveš, aby šel s tebou ven. Zní to… velmi příkře v tvém současném rozrušeném stavu. Velmi úsečně. Být tohle nějaká vesnická putyka někdy k večeru, dovedeš si docela živě představit, že by se takto vyzívali štamgasti, aby si šli urovnat spory ven. Vy s Robertem ale nejste žádní štamgasti, ačkoliv nějakou společnou historii spolu zajisté máte.

Čelo muže před tebou se jen lehce nakrčí podobně jako jeho rty.

„Nejsme.“ Odpoví ti krátce, když v tom mu v očích, které na okamžik stočí za tebe slabě zlatě zažhne a tobě odsunutá židle opět narazí do nohou. Jen tak. Není to žádná rána, která by tě snad povalila na zem nebo ti snad ublížila, ale rozhodně se musíš přidržet alespoň okraje stolu a přestat se sbíráním svých svršků.

„Ještě tu mám dortík.“ Významně povytáhne obočí, než se opět chopí vidličky, kterou až mučivě pomalu zakrojí do kousku sladkého dezertu, aby si nabral kousek a zdánlivě spokojeně jej snědl. „Hmm, není až tak špatný. Co myslíte?“ Otočí se na tvou sestru, která se tváří ještě více zaskočeně a už delší dobu evidentně zapomněla, že na vidličce jí také čeká sousto borůvkového dortíku.

„Ah, co?... Ah jistě. Jistě.“ Trhne sebou, když se pozornost stočí jejím směrem a možná až příliš rychle to sousto zhltne, protože se vzápětí trochu rozkašle. „Ehm… eh…. Dobrý, jen lehce dusivý.“ Odpoví po chvíli, zatímco Robert dál nerušeně pokračuje ve svém vychutnávání si dezertu, na který si jej pozvala.

„Možná, ano… Máte pravdu. To těsto je poněkud přesušené, ale jinak skutečně není až tak zlý. Zkuste si nabrat trochu více. Tak.“ Usměje se Robert na Prissy, která mu úsměv nesměle oplatí, zatímco oba pokračují v jedení dezertů. Ať už se vydáš ven sama anebo na Roberta počkáš, rozhodně jej od stolu nedostaneš, dokud ten zatracený borůvkový dortík nezmizí z talířku. Až poté se Robert začne zvedat od stolu.

„Nenechte se rušit, slečno. Byla to příjemná… snídaně?“ Kývne spokojeně na Priscillu, která ještě dojídá ten svůj. Přeci jen jí to jde o poznání hůře, když je to už její třetí dortík.

„Děkuji, pane…“

„Barlow.“ Odpoví jí Robert bez zaváhání.

„Pane Barlow. Asi bych vám měla popřát pěkný den nebo se snad ještě uvidíme?“ Vzhlédne k černovlasému muži, který se chystá k odchodu.

„Hmm, zcela jistě se uvidíme, ale tím se nemusíte trápit. Mějte krásný den, slečno. A ještě jednou děkuji za pozvání na snídani.“ Skloní zdvořile hlavu, než si smete jedním pohybem možné zbylé drobky z oděvu a vykročí ven. Tam, kam jsi chtěla jít už před notnou chvílí….

♫♪♪♫

„Ale no tak…“ potřesu hlavou, když Noah jen tajemně naznačí… Co cílem naší cesty rozhodně nebude. Akorát to jitří moji zvědavost, vždy jsem potřebovala vědět všechno a nejlépe hned. To, že se tak v posledním roce a půl rozhodně nedělo a já se musela učit být pravdu hodně trpělivá nic neměnilo na tom, jak moc to občas bylo frustrující. „Už jsem ti říkala, že nemám ráda překvapení?“ povytáhnu krátce obočí a levý koutek rtů se mi zhoupne nahoru.

To už ovšem bez obav přistoupím ke koni a bez pomoci se ladně vytáhnu nahoru do sedla. Nedá mi to, abych se krátce podívala po Noahovi a… Jakkoliv to možná zní hloupě a malicherně, tak jsem na sebe hrdá. Když jsme se potkali, tak jsem byla ráda, že se na koni udržím, přeci jen…

… vzápětí přechytím otěže v ruce, abych je zkrátila a narovnám se v zádech, zatímco se Noaha ptám na cíl naší cesty, jak mi to nedá. Jenže opět se dočkám jen vyhýbavé odpovědi. „Děkuji za lichotku,“ lehce se ušklíbnu na oplátku. Hm. Jsem čím dál zvědavější a nedočkavější, kam to vlastně pojedeme, zvláště když Noah zmíní projížďku po městě. Připomene mi to, že se ho musím zeptat na Grove Road, ale to zatím počká.

„Pravda. Byla bych zklamaná, kdybys dnešní večer neudělal aspoň trochu dobrodružným,“ pousměji se, ačkoliv… Jsem z toho zároveň nervózní. Jeruzalém rozhodně ve světle věc, které se udály, nevnímám jako bezpečné místo. A dokáži si představit, že věc jako vyjížďka večerními setmělými ulicemi do část města, které neznám, bude asi spadat přesně do seznamu věcí, které by se Alexovi nelíbili. Jenže… Alex tu není. A já přeci budu s Noahem, takže tím ani neporuším slib, že na sebe dám pozor a nebudu dělat žádné hlouposti.

Po vzoru Noaha pobídnu koně do pracovního klusu, při kterém si pohodlně zasednu hlouběji do sedla, aby to se mnou tolik neházelo. „Tak moc, že jsme je raději obloukem obcházeli, aby koně na žádnou z nich nešlápli. Naštěstí jsou dobře viditelné i z dálky, jsou svítivě žluté jako varování,“ drobně se pousměji.

„No… Myslím, že si bezpečnostní složky užívají i bez nástrah pralesa,“ poznamenám, když si vzpomenu na nečekaně obsáhlou novinovou rubriku černé kroniky. „… a papoušci jsou v Provinciích naprosto všude. Musím říci, že oproti jeruzalémským holubům a kavkám to je rozhodně hezčí na pohled. Horší na poslech, hlavně po ránu,“ utrousím pobaveně směrem k Noahovým zádům.

Pak už se více věnuji samotné jízdě než rozhovoru. Ulice zahalené v hávu noci mají něco do sebe, stejně tak drobné sněhové vločky tančící ve světle pouličních lamp. Na první pohled to působí kouzelně. Přívětivě. Jako vytržené ze stránek nějakého příběhu. Z každého koutu na mne tak dýchá ta poklidná atmosféra Jeruzaléma, jak jsem ho znala a měla ráda.

„…hm?“ z myšlenek mne vytrhne Noahův hlas i pohled, který ho provází. Tváří mi prokmitne překvapení, když mi vzápětí dojde, jak to myslel. To už ovšem můj společník na nic nečeká a bez varování pobídne koně do trysku. Od kopyt se rozletí sprška sněhového poprašku.

Nezaváhám ovšem ani na vteřinu. Povolím otěže a zároveň s tím se lehce nadzvednu v sedle, abych přenesla váhu více dopředu. Koně ani nemusím důrazně pobízet, jako na povel vyběhne za svým druhem.

Vstříc novým zážitkům, hm?

Pousměji se a skloním se ke koňskému krku, zatímco ho bez přemýšlení ženu tryskem po mostě. V soustředěné tváři se mi objeví úsměv. Vítězství v tomhle malém závodu nebude mít Noah rozhodně zadarmo! A tak se v tom zběsilém tempu řítím po mostu a tu starou opatrnou Delilah, která se všeho bála, nechávám daleko za sebou…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„V šatech? Hmmh, no to bych musel zajet spěšně shánět nějakou drožku… Anebo tě naložil na koně i tak.“ Uchechtne se pobaveně, aniž by ho tahle vidina, jakkoliv trápila. „Ono by to už nějak dopadlo.“

Seběhneš zatím schody a projdeš kolem Noaha ke koním, aby se pár kroky i on k tobě připojil. „To jsi mě odhadla skutečně dobře. Ne, dnes nemám náladu na škrobené límečky a jednohubky s kaviárem. Nemluvě o tom, že taková místa přitahují až zbytečně moc pozornosti. A pokud si chceme promluvit… Tak… no uvidíš.“ Usměje se záhadně, než ti nabídne pomoci s nasednutím. O které však nestojíš. Nepotřebuješ ho.

„Hmmm. Dobře.“ Cukne Noahovi koutek do zamyšleného úsměvu, se kterým si tě krátce přeměří, než se otočí na patě. A aniž by snad čekal na místě, zda si jen nepřecenila své síly a musel ti i tak pomáhat, se vydá k druhému z koní. Někteří gentlemani by to jistě udělali, aby se pojistili, že se dáma přeci jen příliš neunáhlila ve svém odhadu, ale Noah? Ten ne. Nechá to plně na tobě, jak sis přála.

Vyhoupnout do sedla ti nedělá větší problém. Stejně tak i mladý agent se jistým pohybem vyšvihne na koňský hřbet a můžete vyrazit.

„Kam? No, to brzy uvidíš. Tedy… Budu se opravdu divit, pokud to tam budeš znát, ale už si ukázala, že umíš překvapit… na jeruzalémskou dámu.“ Ušklíbne se na tebe, snad jako kdyby si tě i lehce dobíral. „Bude to tedy trochu projížďka, ale říkal jsem si, že by si ji mohla po tom roce ocenit. Přeci jen je to… Jeruzalém.“ Rozhodí poněkud teatrálně volnou rukou, než tou druhou potáhne koni otěže a s krátkým mlasknutím ho popožene do klusu.

„Jedovaté žáby v kalužích? Jak moc jedovaté?“ Viditelně ho i ta pro tebe už vcelku obyčejná zmínka zaujme.

„Tedy… Začínám mít pocit, že nám tu ve městě pár věcí chybí. Na druhou stranu… Ne, tohle bych místním bezpečnostním složkám nezáviděl, kdyby to museli řešit.“ Prohodí odlehčeně, zatímco podkovy koní zvoní na kočičích hlavách, kterými je ulice dlážděná.      

„Sloni, jedovaté žáby, ještě řekni, že jsi tam měla papouška.“ Blýskne zuby v úsměvu, když se na tebe ohlédne krátce přes rameno, zatímco zahnete do jedné z širších ulic. Noc už padla na město v plné své síle, ale i tak ji rozhání pravidelně rozmístěné pouliční osvětlení, v jehož záři se sem tam zablyští drobné sněhové vločky. Vše vypadá skutečně jako pokryté pod tenkou vrstvou cukru. Do rána to zcela jistě nevydrží, ale teď je to vskutku malebný pohled.

V jedné části cesty vás Noah svede na most, nebo spíše nadjezd, který se klene nad další silnicí pod ním. Všude kolem vás se tyčí vysoké jeruzalémské budovy a gotické věže, které neodmyslitelně patří k panoramatu města. Monumentální stavby, z nichž mnohé z nich zde stojí již stovky let. Na kamenném zábradlí je pár soch rozestavěných mezi lampami, jenž osvětlují prázdnou cestu před vámi. Most je to skutečně dlouhý, ani pořádně nevidíš, kde končí. A také to vypadá, že jej v tuto hodinu nikdo moc nevyužívá.

„Hmm, Del, myslíš na to, co já?“ Zachytíš na sobě Noahův pohled, než povytáhne obočí v jasné výzvě, aby bez dalšího varování nebo snad upozornění prudce pobídl svého koně a vyrazil tryskem po prázdné silnici. Jen od podkov odletují kousky sněhu. Možná je opravdu dobře, že sis tu večerní róbu nevzala.

♬♬♬

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Informace, které ti Robert sdělí o Elijahovu zmizení s tebou trhnou jako výstřel z pistole. I když… Ne, přímo tebou. Spíše tvou jistou částí, která by v tuhle situaci nezůstala ani v nejmenším klidná. Mohlo se mu stát cokoliv. Mohl být klidně mrtvý. Vlastně… nedivila by ses tomu po tom, co si viděla tehdy před rokem v Jeruzalémské opeře. Zatímco v tobě pod pokličkou bublá to něco, co nechceš pustit ven, v hlavě ti běží možnosti… Ano, utéct, to by bylo nejsnazší, ačkoliv řešilo by to něco? Modré oči se upírají k tobě a vpíjí se do tebe s nezvyklou intenzitou. Ne, ten by tě jen tak prostě od všeho odejít nenechal. Nejspíš.

„Víš, Vero, kolem tebe nedává smysl víc věcí. Už si mě párkrát dovedla překvapit, takže jsem rezignoval na to hledat ve tvém jednání smysl. Takže pro mě za mě si sem klidně mohla přijet na výlet a rozplývat se nad dortíky, zatímco se stalo to, co se stalo… I kdyby si to věděla. S tímhle chabým argumentem u mě nepochodíš.“ Odvětí ti nevzrušeně, ale z jeho tónu i tak je patrné jisté skrývané napětí. Ne, Robert skutečně není v nejlepší náladě i přes to, že sem přišel s úsměvem.

To už se ale začneš vyptávat. Kdy se to stalo? Jak? Co ho k takové úvaze vůbec vede. Je toho tolik, co bys potřebovala vědět k tomu, abys… Abys vlastně co? Všimneš si, jak nakrčí ret v jasné předzvěstí toho, co ti na takové vyzvídání odpoví. Co by ti asi mohl odpovědět, když se vezme v potaz, za jakých událostí jste se vídali v minulosti. Přesto jeho výraz o trochu povolí, když začneš vysvětlovat dál, proč tě to zajímá. Ano, zeptat se vévody… To bys mohla, avšak řekl by ti to? Považoval by to za nutné? A pokud za tím skutečně stojí on, nechal vůbec Eliju žít? Těch otázek jsou desítky, ale v hlavě ti žádné odpovědi magicky nevyskakují.

„Nic nevíš… Hmmmh. Jistě.“ Zamručí a přeměří si tě lehce pochybovačným pohledem, než jen překříží ruce na prsou a svěsí krátce hlavu. „Stalo se to ani ne před týdnem. Přesněji dnes to bude… pět dní. Nevím, co se Elijovi stalo. Ani kde. Vím jen, že prostě už… nedorazil.“ Odpoví ti nakonec pomalu. Kromě časového údaje ti však nic určitého neřekl. Alespoň zatím.

„A oba víme, že udržet na místě zrovna někoho jako je Elijah je docela těžké. Takže… buďto jej někde drží a nebo… ho zabili.“ Pronese to s nuceným klidem, ale všimneš si, jak prsty o něco silněji stiskne hranu stolu. „A proč podezřívám vévodu? Nechám tě taky chvíli, aby sis lámala hlavu. Každopádně ze spolehlivých zdrojů vím, že ten den měla pohotovost dvacátá první. A ta bývá nasazená pouze v případech Ztracených a nebo… Probuzených. Takže, jedna a jedna…“ Proplete prsty rukou v jasném gestu.

„Takže ano, budu rád, když se váženého vévody zeptáš na to, co ho k tomu vedlo a především, jaký rozsudek nad ním vyřkl. Některým věcem jde ještě zabránit, ale pokud se tvůj ne zas tak dobrý známý rozhodl být radikální, tak…“

„Dortík!“ Ozve se veselý hlas Priscilly, když v tom o stůl mezi vámi cinkne talířek s vidličkou a borůvkovým dortíkem.

„Tedy… Prosím, pane. Snad vám bude chutnat.“ Opraví se hned, i když je na ní patrné to vzrušení z něčeho nového. I když je to taková banalita, pro Priscillu to muselo být podobné minimálně tomu, jako kdyby si v lese sama ulovila zajíce.

„Ah, děkuji, slečno. Jste zlatá.“ Narovná se Robert hned v ramenech a odtáhne se od stolu, nad kterým se poslední chvíle k tobě nakláněl. „Jistě bude stát za to. A vidím, že jste také neodolala.“ Usměje se na Priscillu, která má v rukách totiž ještě jeden další talířek. S tím stejným borůvkovým dortíkem.

„Já, ehm… No, říkala jsem si, že když už tady jsme…“ Sklopí rozpačitě pohled, kterým o tebe zavadí opravdu jen na zlomek vteřiny, než se usadí zpátky na svou židli a postaví si talířek pro sebe. „A měli tam už jen tři poslední kousky.“ Povytáhne obočí, jako kdyby tohle to celé přeci jasně ospravedlňovalo to, že se tu hodlá pustit už do třetího dortíku. Třetího!

„Tak to chápu, že jste si to nemohla nechat ujít. A jsem rád, že se našel i kousek pro mne.“ Kývne na ni vděčně Robert a sám si přisune talířek s dortíkem blíže k sobě. „Co na to říkáš Vero? Poslední tři. Nepůjdeš si raději pro ten poslední, než zmizí?“  

♫♪♪♫

Obléknout se po těch pár týdnech zase do kalhot je příjemné. Asi více než by mělo pro ženu být, ale tohle už nějaký ten čas nehledím. Je to praktické a spoustu věcí, které jsem za poslední rok dělala by zkrátka v sukni či šatech nebyly možné nebo přinejmenším nepříjemné. Před touhle nezlomnou logikou musel ustoupit i Alex, ačkoliv pouze v našem soukromí. Ne snad, že by jeho protesty k něčemu mohli být, extravaganci na společenských soaré jsem raději přenechávala jiným dámám, které si dokázaly pozornost užít lépe a více než já. Jak by se na tohle asi tvářil Bartholomew, kdyby mě viděl, jak takhle sbíhám schody a opravdu takhle chci vyrazit ven mezi lidi? Lehce se zamračím, když mi dojde, že od příjezdu do města na něj myslím čím dál častěji, neustále se vzpomínkami vracím a srovnávám se v nich s Delilah, kterou jsem dlouhé roky potkávala v zrcadle.

Ještě si dopínám kabát a vytahuji vlasy z pod šály, abych si mohla vytáhnout límec nahoru, zatímco procházím kolem recepce. Rychle odpovím ženě stojící za dřevěným pultem, abych i já jí popřála pěkný večer a natáhnu krok dříve než… Na sobě ucítím její pohled, který se střetne s tím mým, když se k ní krátce ohlédnu. Nahlas sice nic neřekne, ale asi raději nechci vědět, co všechno se jí musí honit hlavou. A jaká mi z toho tady asi vznikne pověst. Včera krátká návštěva muže přímo na pokoji, dnes odcházím večer ven v mužském ošacení a… A co teprve, až se tady objeví Alexander.

Tohle mne nyní ovšem trápí asi ze všeho nejméně, jsem přeci Delilah Vernier. Ta se nemusí trápit tím, jakou má pověst. S jejím jménem se nepojí žádné postavení, výsady ani očekávání. Je svobodná a zproštěná všech závazků vůči společnosti.

Zastavím se za dveřmi na schodech a zhluboka se nadechnu večerního chladného vzduchu. Teplo rozhodně vypadá jinak, ale začínám si už trochu zvykat. Navíc jsem s tím počítala a teple se oblékla. Opožděně mi dojde, že ve vzduchu tančí sněhové vločky snášející se pomalu na zem pokrytou bílým popraškem a mimoděk se pousměji. Tak přeci jen se zima vkrádá do ulic Jeruzaléma… První sníh mi vždy připadal nejkrásnější. Objevil se sice vždy jen na chvíli, ale další na sebe obvykle nenechal dlouho čekat. Na chvíli natáhnu ruku před sebe a nechám na černou rukavici dosednout několik malých vloček, co mi v dlani takřka okamžitě roztají.

Když jsme z Jeruzaléma utíkali, byl všude sníh… Blížily se svátky…

Zvednu hlavu a ruku stáhnu zpátky k tělu, když zaslechnu klapot kopyt. Že by…? Mé tušení je správné, na jednom ze dvou koní spatřím jezdce se známou tváří, zatímco ten druhý… Koutky rtů se mi na okamžik roztáhnou. Rozhodně se nezlobím, že si dnes odpustím další cestování drožkou, dneska jsem si toho užila možná až moc.

„Dobrý večer i Vám, pane. No…“ přelétnu Noaha pohledem, když zastaví před hotelem a vykročím ze schodů jeho směrem, „… myslím, že už ne,“ dopovím a vlastně se mi uleví. Je tady, přesně jak jsme se domluvili.

„Asi osud,“ poznamenám, když i můj pohled krátce zabloudí k sněhovým vločkám poletujícím vzduchem a srdce mi poskočí. Noah má pravdu. Stojíme tu u koní, já jsem oblečená tak, jak se to k dámě nehodí, sněží a já opět nemám tušení, co pro nás Noah vlastně naplánovala a kam to pojedeme. Nicméně doufám, že tady veškeré podobnosti končí, jsou věci, které bych si nerada zopakovala.

Noah se spokojeně pousměje a je to… Příjemně osvěžující. Nemuset se obhajovat ani čelit kradmým pohledům či dokonce nevyřčenému nesouhlasu. Jako na povel ze mne opadne napětí, co se mi během příprav a čekání usadilo v ramenou. „Všimla jsem si,“ prohodím pobaveně, „jsem vážně zvědavá, co bys dělal, kdybych se tady objevila ve svých nejlepších šatech s kloboučkem decentně připnutým ve vlasech zapletených do účesu, co nemá rád prudké pohyby,“ potřesu hlavou. Je sice pravda, že jsem si vlasy mohla a si i měla sepnout, aby mi nepřekážely, ale takhle mi to bylo příjemnější. Na složité účesy mne ostatně nikdy neužilo, a že se matka opravdu snažila, aby mi vštípila, co se hodí, a naopak je zcela nevhodné.

„… ale dnes večer nejsi jediný, kdo se rozhodl zariskovat,“ dodám vesele, „tak trochu jsem sázela na to, že mě nezveš na večeři do jednoho z těch noblesních podniků v Zahradách,“ konstatuji. Vlastně vzhledem k tomu, že pojedeme na koni, tak ani nepředpokládám, že by se vůbec jednalo o jakýkoliv lepší podnik, kam zamíříme, spíše očekávám místo podobné tomu hotelu v chudinské čtvrti.

„V tomhle bodě veškerá nostalgie končí. Zvládnu to sama,“ zavrtím hlavou, když se Noah postaví ke koni a nabídne mi pomoc. Ostatně sama bez zeptání převezmu otěže a přistoupím ke koni, abych ho nechala mi očichat ruku a vzápětí ho pohladila po krku. Přesně jak mě to učil Alexander. V Dvarace jsem neměla příliš na výběr, pokud jsem chtěla jezdit za město si zastřílet. Poté se už bez problému vyšvihnu do sedla a během chvíle se v něm pohodlně usadím. Skutečně, pryč jsou časy, kdy jsem měla problém se na koňský hřbet bez pomoci přitáhnout, natož abych pořádně věděla, jak se správně na koni sedí.

Stejně jen tak nezapomenu na tu spanilou jízdu bez sedla skrze vánici zuřící v jeruzalémských ulicí.

„Takže do jakých nebezpečných končin dnes vyrážíme?“ zeptám se Noaha s neskrývanou zvědavostí. „A ne, ani v nejmenším nepochybuji, že by měl být Jeruzalém bezpečnější než prales. Sice se tu v kalužích nerochní jedovaté žabičky, ale nedělám si žádné iluze,“ zkrátím v rukách otěže a jakmile pobídne Noah svého koně, tak ho hned napodobím.