Andor.cz - Dračí doupě online

♫♪♪♫

Jistými kroky mířím k restauraci sídlící v jednom z těch honosných rohových domů na Crescent square, kterou si pamatuji ze svého života před tím vším. Bylo to příjemné místo, na které jsem neměla důvod vzpomínat ve zlém. Dobré jídlo, příjemná atmosféra, hudba klavíru proplétající se tlumenými hlasy hostů a cinkotem příborů o talíře. S Bartholomewem jsme tu strávili hned několik večerů v rodinném kruhu, a nakonec i sami dva. Před zásnubami i pak i jako manželé… Ostatně já nikdy sama do restaurací ani kaváren nechodila. Párkrát jsem to sice zkusila, ale vždy jsem si připadala tak… Nepatřičně. Nesvá. Přesvědčená o tom, že se po mne každý dívá.

Přesto sem nyní mířím sama a s hlavou hrdě vztyčenou. Nakonec můj život je stále plný těch malých leč významných poprvé. Jako je třeba tohle. Ve dveřích se minu s neznámým párem a… A přeci jen krátce zaváhám na kolik si najednou nejsem jistá, zda dělám správně. Přesto mne to navzdory stínu pochyb táhne dovnitř. Musím to udělat. Už jen kvůli sobě. A tak jedním krokem překonám práh a ocitnu se uvnitř.

Rozhodně se to nedá ani v nejmenším srovnávat s hospodou, kam mne vzal před rokem Noah. Z celého podniku dýchá luxus a pozlátko, které je mi tak důvěrně známé. Tohle je svět, do kterého jsem se narodila a žila v něm. Rozhlédnu se po velkorysém prostoru, působí t zde přesně tak vzdušně a malebně, jak si pamatuji. Žádný přehršel křiklavých barev ani syté kořeněné vůně štípající v nose. Ne, vše je elegantní, čisté a jednoduché a zároveň to rozhodně nepůsobí lacině. To rozhodně ne.

Nadechnu se a pohledem zakotvím na jednom ze stolů blízko klavíru, kam jsme si nechávali dávat rezervaci a sedávali. Mimoděk se kousnu do vnitřku rtu nakolik mne příval těch hořkosladkých vzpomínek zastihne nepřipravenou a… A v tu samou chvíli si moji pozornost vyžádá uvaděč v livreji.

„Dobrý den,“ odpovím měkce, snad i trochu zaskočeně, ovšem stačí mi chvíle a já se opět srovnám. „Zajisté, můžete. Stůl bude jen pro mne,“ odpovím mu a pak už se nechám zavést k jednomu z volných stolů. I z kabátu si nechám pomoci, přeci jen se to od dámy i očekává. Lehce se pousměji, když mi odsune židli a usadím se. Ne, tohle pro mne není nezvyk. Vlastně je celkem snadné vklouznout zpátky do starých bot. Všech těch drobností a pravidel, které si společnost žádá. Ostatně i vyprávění a názorné ukázky jeruzalémské etikety patřily na má setkání s Devikou.

Odložím si šálu i kabelku, málem si sundám i černé rukavice, avšak na poslední chvíli si to rozmyslím. Ne, nesmím. Opravdu k sobě netoužím přitáhnout, byť jediný zvědavý pohled navíc. Jsem… Jen další obyčejný a nezajímavý host. Sejde z očí, sejde z mysli.

„Děkuji,“ řeknu již ze zvyku, když si přebírám od mladšího číšníka jídelní lístek. Přelétnu jej pohledem a na rtech se mi vykreslí spokojený úsměv. Tohle jsou jídla, na které jsem zvyklá a tolik mi chyběla. Obloukem se dnes vyhnu jakýmkoliv exotickým chutím, když si vybírám menu na dnešní oběd. Exotiky jsem za tu dobu mimo Jeruzalém měla až příliš.

„Hm, to skutečně nezní špatně, nicméně…“ Ne, slávky ne. Žádné mořské plody. Vlastně mám vybráno celkem rychle, tady opravdu není nad čím váhat. „Jako předkrm mi postačí ten mangoldový salát s ředkvičkami, uzeným lososem a šalotkovým glazé, polévku dnes vynechám. Jako hlavní chod mi pak přineste roastbeef s hráškem a smetanovým bramborem a… Hm, dezert… Ah, ano, ten jablečný závin s tvarohem a šlehačkou,“ naporoučím si, spokojená se svým výběrem, jakkoliv se ve skutečnosti jedná o nečekaně obyčejná a ani trochu nápaditá jídla. Přesně to ovšem nyní chci. Jeruzalémskou klasiku.

„A víno… Suché, červené. Cabernet máte předpokládám? Výborně, tedy ten, jiné nepotřebuji,“ zakončím své neskromné přání, se kterým číšníka propustím, aby mohl odnést do kuchyně moji objednávku a donést mi víno.

Srdce mi u toho buší trochu rychleji, než by mělo a vidět mi někdo do hlavy, aby se v tu chvíli dost divil. Tohle celé je pro mne svým způsobem… Vzrušující? Být tady. Sama. Objednat si bez výčitek cokoliv, na co mám chuť. Až příliš mnoho obědů a večeří jsem díky Barthovi strávila uždibováním něčeho, co mi nebylo ani trochu po chuti jen proto, že nám to někdo doporučil a dle Barholomewe se od nás očekávalo, že si to samozřejmě objednáme.

S tím se i usadím o něco uvolněněji a pohodlněji na měkké polstrované židli, a zatímco čekám na číšníka, tak se zvědavě rozhlédnu kolem sebe. Tak jsem tady. Sedím tady. Stále mi to připadá tak… Neumím to popsat. Ale ani to mi nezkazí nečekaně dobrou náladu z vidiny dobrého jídla, které se mi, co nevidět zajisté objeví na stole. Ostatně… Vím, že se zde nesmím příliš zdržet. Zkrátka se jen najím a pak se vrátím do hotelu, abych se připravila na setkání s Noahem.

Vera De Lacey

Z vaší poklidné snídaně vás vyruší host, kterého bys tu skutečně nikdy nečekala. Černovlasý muž s charakteristicky modrýma očima se posadí k vašemu stolu, jako kdyby se nechumelilo a pokračuje se samozřejmostí vlastní jen Robertu Barlowovi. Muži, kterého si myslela, že už nikdy v životě neuvidíš. A pokud, rozhodně si to nečekala v situaci, kdy se k vám připojí na snídani.

Priscilla, která si ho poněkud nesměle ale se zájmem prohlížela se přeci jen na tebe otočí a jen poněkud nevěřícně nakrčí čelo, když vidí tvou reakci. Dokonce jí oči zavadí o to tvé typické gesto prstů natáčejících na sebe rudé kudrliny, které značí jediné – nervozitu. Tohle si nebyla ty. Znala tě ostatně celý život, aby si všimla tvé zaskočen reakce. Neptá se však. Alespoň ne teď.

Chvíle, kdy na tobě visí oba páry očí se nepříjemně natáhne, než… souhlasíš. „Ah, tak to jsem rád. Mrzelo by mě, kdybych musel oželet takovou vzácnou příležitost… dát si něco dobrého.“ Odpoví ti vzápětí Robert a potěšeně se usměje. „Takže říkáš borůvkový? No, zkusím ti v tomhle věřit.“ Dodá něco, co zní tak naprosto přirozeně, ačkoliv se v těch slovech dá tušit i jistý dvojsmysl. Anebo to vidíš jen moc černě? Priscilla vypadá více než přítomností nového gentlemana znepokojená především tvým chováním.

„Cože?“ Znejistí ještě více, když pozveš Roberta na snídani a ještě k tomu tím zaúkoluješ ji samotnou. „To mám jít… Tam? Kam přesně?“ V očích jí zableskne panika z něčeho naprosto nového, a přitom tak obyčejného. „Ah, dobře, dobře, takže… K pultu. Hmmmh.“ Nadechne se a rozhodně se postaví, i když se tváří, jako kdyby měla jít spíše vykrást banku, než koupit pár zákusků.

„Říkal jste… Borůvkový, pane?“ Polkne a skloní pohled k Robertovi, který tuhle scénu s neskrývaným zájmem sleduje.

„Ano, borůvkový. Dám tady na doporučení vážené lady. Děkuji. Jsem vám zavázán milá slečno.“ Věnuje Priscille okouzlující úsměv, který jen podpoří její zaskočení a vžene jí do tváří trochu ruměnce, než jen pokývá rychle hlavou a sevře pevněji tvou kabelku, kterou si jí podala.

„Tak tedy… borůvkový.“ A s těmi slovy vyrazí k pultu s vyskládanými zákusky.

„Jaká náhoda, že se tu vidíme, že Vero? Myslel jsem, že do Jeruzaléma až tak nejezdíš. Tedy… kromě osobních zájmů.“ Stočí se Robertova pozornost plynule k tobě poté, co chvíli vyprovází tvou sestru pohledem.

„Na to, jak si vždy úzkostlivě dbala na bezpečí své rodiny, je docela odvážné zrovna sem brát jednu ze sester. Nebo snad rodinné vztahy už nejsou takové, jako bývaly?“ Roztáhne se mu na rtech nepatrný úšklebek. „Vidím, že ti ten rok mimo Jeruzalém vcelku prospěl, hmm?“ Sklouzne po tobě jeho hodnotící pohled.

„Každopádně, nepřišel jsem sem na dortíky. I když si s chutí dám, když tak ochotně zveš. Chci si promluvit o našem společném známém. Nebo bych měl říci především tvém známém?“ Povytáhne oblouk tmavého obočí a natočí se na židli tak, aby k tobě seděl čelem.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Vzhlížíš k soše muže, legendě mrtvé už několik dekád. Co z něj zůstalo v Alexanderovi, kterého znáš, se můžeš jen domnívat. Jaký byl asi tehdy? Nikdy o té době s tebou nemluvil. Tedy, pokud ses zrovna vyloženě neptala, ale tahat informace z Alexe bylo někdy opravdu obtížné. Nikdy nebyl někým, kdo by se rozhovořil na dlouhé minuty a vedl sáhodlouhé monology. Ano, byly tu věci, které ho evidentně zajímaly a bavily a o takových byl skutečně sdílnější než jindy. Ovšem jeho minulost byla jednou z věcí, kolem kterých se našlapovalo po špičkách.

A teď tu před tebou stál. Ten dávný Alexander. Tedy generál Essington. Jeho vojenské úspěchy musely být evidentně nemalé, pokud mu město vystavělo takovýto pomník. Kdo ví, kde je jeho hrob. Jedno ti je ale jasné. Ať už je kdekoliv, pravý Generál v něm ležet nebude. Je to skoro až ironie, ale oba dva už máte v Novém Jeruzalémě své hroby. Náhrobky nesoucí vaše stará jména a vzpomínky. A pokud skutečně nestárnete, jak Alex říkal, tak to jistě nebylo naposled, co jste museli nechat svou identitu zemřít.

I tak se ale některé věci nemění. Přepíšeš si tedy přesné datum jeho narození. Informaci, která je pro tebe nová, protože Alexander na nějakých narozeninách nikdy nelpěl. Alespoň tedy za ten skoro rok, co jste byli spolu. Obejdeš ještě jednou majestátní sochu, než se vydáš pryč ze středu náměstí. Na rozdíl od okolí tvého hotelu, tuto část města znáš.

Přejdeš proto vozovku a vyrazíš k podniku, ke kterému se poutá i pár příjemných vzpomínek. Rozhodně tu nevařili zle a atmosféra byla příjemně poklidná během večerů podbarvených melodickými tóny klavíru.

Restauraci najdeš na svém místě. Dokonce ani není zavřená a vypadá vlastně stejně jako před lety. Ve dveřích se mineš s jedním poměrně mladým párem vkusně oblečených lidí. Ostatně v této části města by si na někoho v otrhaném dělnickém oblečení narazila jen stěží, natož aby vycházel z tak vybraného podniku, ve kterém by nechal svých pár týdenních výplat ani by nemrkl.

Restaurace je skutečně prostorná a plná stolů s bílými ubrusy a čerstvě řezanými květinami. Většina ze stolů je umístěná u oken, skrz které je výhled na ulici a náměstí. Je už prakticky čas oběda, takže je podnik vcelku zaplněný. Dalo by se říci, že více než z poloviny. Nesou se tak k tobě tiché zvuky rozhovorů, cinkání příborů i vcelku lákavé vůně teplého jídla. A že tu jistě bude z čeho vybírat, pokud se místní kuchyně za ten zhruba rok nějak výrazněji nezměnila. Jen co vejdeš do podniku, všimne si tě hned jeden z číšníků, který je oblečený v upraveném stejnokroji připomínajícím černý oblek.

„Dobrý den, madam. Smím vás usadit? Budete si přát stůl pro vás nebo čekáte ještě na někoho?“ Zeptá se tě zdvořile, a pomůže ti z kabátu, pokud si to přeješ, aby ti pak pokynul k jednomu ze stolů, ke kterému tě uvede, odsune židli, aby ses mohla posadit a vzápětí ti ji přisune. Aniž by na někoho dalšího z obsluhy viditelně mávnul, je tu hned další číšník, tentokrát mladší, který začne sklízet nepotřebné sklo ze stolu a chystat jej pro tvůj oběd.

„Prosím, madam.“ Dostane se ti do rukou jídelní lístek, který není až tak početný za to je zde spousta chodů. Klasické menu jich čítá rovnou sedm, z nichž, každý má výběr ze dvou variant. První chody začínají od těch lehčích jídel jako jsou čerstvé ústřice, či ceviche z kanice, přes polévku a menší chod s pečenou rybou až po sytější a zemitější jídla obsahující zvěřinu, a nakonec nějaké to sladké na závěr. Rozhodně je z čeho vybírat a po roce v Provinciích se to zdá i jako malý zázrak.

„Jestli mohu doporučit, máme dnes skvělé slávky na bílém víně.“ Vstoupí ti do toho číšník, zatímco si prohlížíš menu, ale pak už ti dá prostor, aby sis sama vybrala a zadala svou objednávku. A víno? To tu samozřejmě také mají. Je už na tobě, zda zvolíš ke každému z chodů nějaké doporučené nebo sáhneš prostě po lahvi něčeho osvědčeného. Nic není problém, když nemá člověk hluboko do kapsy, a to ty po zajištění vcelku bohatého obnosu z Alexanderova kufru skutečně nemáš. Tak jako tak to vypadá skutečně na příjemně strávené poledne a alespoň něco málo, co vylepší ten jinak nepříliš zdařilý návrat do Nového Jeruzaléma.

Neobtěžuji se s popřáním pěkného zbytku dne a už vůbec ne se zavřením dveří, kterými projdu a rychlým rázným krokem pokračuji chodbou ke schodišti. Je to dost možná dětinské a zcela určitě nezdvořilé, ale tuhle malou rebelii proti společenskému řádu si pro těch pár vteřin až nesmyslně vychutnávám. Ostatně je to jediné, co si v téhle situaci můžu dovolit bez toho, aniž by to mělo následky.
Schody seběhnu dolů a rozejdu se halou směrem ke dveřím. Po překvapeném Benjaminovi jen seknu pohledem, a aniž bych byť na okamžik zpomalila, pokračuji dál. Tohle nedopadne vůbec podle mých představ, dokonce ani trošičku. Radovat se z toho, že se mi opravdu podařilo sejít se s vedením nakladatelství bylo očividně velmi předčasné. Snažím se uklidnit aspoň tím, že už vím, kudy cesta neděje a zkusila jsem to, ale…

… Oscar Penfield má více štěstí než rozumu.

„Zatraceně,“ zasyknu frustrovaně, když se konečně ocitnu venku a opře se do mě chladný vítr, co mi na okamžik s gustem drzého floutka vmete vlasy do tváře a rozfouká kolem listí ležících na okrajích chodníků. Nadechnu se a šálu si ještě za chůze obtočím kolem krku a klopy kabátu si přitáhnu blíže k tělu. Teplo rozhodně vypadá jinak… Možná to bude chtít prostě jen pár dní, než si na tu radikální změnu podnebí i počasí zvyknu.

Nečekaně svižnou chůzí si to rázuji zpátky ke kočáru, který tam na mne čeká. Cestou se mi podaří trochu uklidnit a vydupat ze sebe to přebytečné napětí, ovšem má nálada tímhle utrpěla mnohem více než jsem očekávala. Snad bych nejraději vrátila zpátky na hotel, ale… Ale co tam? Času mám před sebou ještě opravdu dost a zavřít se mezi čtyři stěny nezní jako lákavá představa. A to obzvláště ne, když jsem měla na dnešek ještě nějaké plány.

„Tak, můžeme pokračovat dál. Potřebovala bych se dostat na… Ah, víte, kde je v Zahradách náměstí s tou velkou sochou Generála Essingtona?“ vyslovit to jméno nahlas je tak zvláštní. Aniž bych si to uvědomila, tak jako obvykle použiju ten měkký důraz, když to říkám. Bylo to pro ni mnohem více než jen hodnost. „Ah, ano, ano, Crescent square, to je ono,“ rychle kývnu hlavou, když mi kočí potvrdí, že opravdu ví, kam se potřebuji dostat. Více to už nezdržuji a bez otálení nastoupím zpátky do drožky.

Tohle už je mnohem delší cesta než prve. Pravidelně kontroluji malé hodinky, které mám u sebe… Vzpomínka na Alexe neustále sledujícího čas je najednou tak zvláštně hořkosladká. Snad je opravdu v pořádku a věci se nezkomplikují, jak to bývá zvykem. Ovšem… Ovšem i kdyby ano… Zvládneme to. I kdybych ho z vězení nakonec musela dostávat já osobně, pomyslím si odhodlaně. Přesto ve stejnou chvíli mi probleskne myslí obrázek Dumah prosekávající se chodbami z černého kamene skrze každého Padlého, který se jí postavil do cesty a… Je to něco, na co bych nejraději navždy zapomněla, přesto… Přesto ani po pěti měsících se mi to nepodařilo.

Zaklesnu zády hlouběji do sedačky a raději upřu pohled z okénka ven. Kola kočáru poskakují na kamenném dláždění za ostrého klapotu koňských kopyt a čím blíže jsme k Zahradám, tím více se malebná scenérie jednotlivých ulic mění…

♫♪♪♫

… až se drožka nakonec zastaví na znamení toho, že jsme na místě. S úlevným výdechem vystoupím ven a seskočím ze schodů na zem. Po té hodině a půl se opravdu ráda protáhnu. Cestování kočárem skutečně nepatřilo mezi ten nejpohodlnější způsob přepravy a rozhodně ani mezi můj oblíbený. Krátce se rozhlédnu po velkém náměstí, které tak dobře znám, a přesto si dnes připadám jako bych ho viděla poprvé s otevřenýma očima. S kočím se ještě domluvím ohledně další cesty, počítám že déle jak dvě hodiny mi procházka po náměstí a oběd nezaberou – a rozhodně se mi sebou nechce tahat balíček s knihami – a vyrazím směrem k samotnému středu náměstí.

Připadám si rozporuplně, když mířím k soše v nadživotní velikosti, která jednoznačně dominuje celému prostoru v objetí vysokých honosných budov. Vlastně je to dost možná poprvé, co kolem ní jen neprojedu kočárem a přejdu celé náměstí pěšky. Po tolika letech života v Jeruzalému… Je to zvláštní. V co všechno může vyústit, když omylem shodíte jednu z hracích kostek domina, která omylem zavadí o další a ta o tu za ni a… A tak jsem tady.

Nyní už nikam nepospíchám, snad jen přes silnici v místě uzpůsobeném k tomu, aby se chodci dostali na druhou stranu bez nehody. A tak se ocitnu jen kousek od masivního podstavce, na kterém stojí socha mohutného koně s jezdcem na svých zádech. Nikdy dříve jsem si ji vlastně… Ani neprohlížela. Byla to pro mne jen jedna z mnoha soch, které strážily náměstí i parky. Navíc… Byly zde mnohem hezčí a zajímavější, impozantní sousoší andělů či dechberoucích vyobrazení celých scén zachycených v bílém mramoru. Ve stínu těch dalších tak mohla socha muže na koni působit… Obyčejně. Všedně.

Dnes je to ovšem jiné.

S hlavou zvrácenou dozadu kloužu pohledem po šedém kameni. Těžko říci na kolik to je věrné vyobrazení, přesto ucítím drobné šimrání v břiše, když v rysech jeho tváře tyčící se vysoko nade mnou spatřím ty povědomé ostré linie. Nebo si to snad jen představuji? Ne… Určitě ne. Dlouhé vlasy zapletené v copu mne v tom jen ujistí. Je to jen detail, přesto je pro mne důležitý. A tak tu stojí. Vyobrazení geniálního taktika a hrdinného generála Ethana Adriana Essingtona. Přistihnu se, že navzdory původnímu rozčarování ze své schůzky s madam Wolstonovou tu nyní stojím, hledím na sochu generála a na rtech mi sedí ten lehký nepřítomný úsměv. A to navzdory tomu, že to byl muž… Kterého jsem vlastně nikdy nepoznala, a přesto…

Opravdu to je… Úsměvné. Ani v té nejdivočejší fantazii by mne nenapadlo, že právě vedle tohohle muže budu usínat a zase se probouzet. Že to bude právě on, díky kterému pochopím, co znamená ten plytký knižní obrat o osudové lásce a druhé polovině duše, kterým rozmařile plýtvá snad každý spisovatel… Nebo jsem si to aspoň donedávna myslela. Vlastně i nyní mi to vyznívá tak… Dá se něco takového vůbec zaobalit do pár slov? Nakonec i ta osudovost je sporná. Nakonec jediným důvodem, proč se Dumah stala Kamaelovou pobočnicí jsou machinace a spletité plány Lucifera. To, že se to za všechny ty roky a dost možná i staletí vyvinulo jiným směrem, než očekával on a ostatně i ona… To je věc druhá…

Z počátku to byl jen trochu zvláštní slib. Role, kterou přijala. Být hlasem rozumu generála nebes.

A teď jsme tady.

O pár tisíciletí a mnoho životů později. V podobách, které jsou naše a zároveň cizí.

Musím vypadat směšně. Cizí žena usmívající se na sochu dávno mrtvého muže, se kterým se nikdy nemohla za života setkat. Odtrhnu pohled od sošné siluety v armádním kabátci a vykročím přímo k piedestalu opatřeném zlatě se lesknoucí plaketkou, na které je kromě jména vyvedené i datum narození i smrti, dle kterého by se mohlo zdát, že tento nadějný armádní důstojník zemřel jako všichni takoví… Příliš mlád. Zvědavě opět pohlédnu na sochu. Jaký titulek tehdy asi vyšel v novinách? Byla to nešťastná nehoda, při které měl zahynout?

Nicméně… Přeci jen se očima vrátím k datu na plaketce. Tahat některé informace z Alexandera bylo opravdu zkouškou trpělivosti pro nás oba. Tohle ovšem… Hm, bude to skutečné datum jeho narození? Na druhou stranu, proč by nemělo být. Tehdy asi nebyl důvod ještě o čemkoliv lhát, navíc pokud byly informace dohledatelné v matrice, tak… Zamrkám, když mi dojde, že dle tohohle se nejenže blíží jeho narozeniny, ale také mu bude pětašedesát.
Koutky rtů mi bez varování zacukají společně s tou cynickou myšlenkou, že tolik svíček na dort nedostanu. Ledaže by byl opravdu velký. Hm. Nicméně… V další chvíli vytáhnu z tašky malý notýsek s tužkou a poznamenám si to datum do něj.

Ještě jednou sochu obejdu, ztracena v myšlenkách točících se v kruhu stejně jako moje kroky… Než se opět krátce podívám na čas a vyrazím od sochy pryč. Tentokrát už ovšem nejdu naslepo ani se tolik pátravě nerozhlížím. Na tomhle náměstí byl podnik, kde už jsem párkrát byla na večeři a pamatuji si, že se mi tam líbilo. Patřil mezi ty větší, kde večer hrála živá hudba klavíru. Sice mi jen z pomyšlení na to trochu buší srdce a kdo ví na kolik to je dobrý nápad, ale…

… novou Delilah přeci nic takového nezastaví.

A pak vážně potřebuji sklenku dobrého vína.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Rozhovor nevypadá, že by se vyvíjel, byť jen chvíli dle tvých představ. Paní Wolstonová s tebou jedná s tou ostentativní samozřejmostí jako kdyby bylo už předem rozhodnuto a nic z toho, co tu zaznělo by ji nějak více trápilo. Těžko říct, jak je to doopravdy, ale tobě je jasné, že ti ta žena jen tak nepomůže. Viditelně peníze budou mít vyšší hodnotu než dobrá vůle.

„Nemám nejmenší důvod, drahá.“ Odpoví ti bez jakéhokoliv zaváhání nebo snad záchvěvu výčitky, které by si na jejím chování vypozorovala. Na tvé varování, kterým se nakonec rozloučíš, jen lehce povytáhne obočí, ale ani teď to nevypadá, že by snad změnila názor. Dost možná byla tato dáma zvyklá na mnohem větší dramata v její kanceláři a tohle jednání šlo nakonec vcelku poklidně a vlastně i … rychle. Sama víš, že tu už nemáš, co dělat, a tak se zvedneš k odchodu.

„Hmmh, hezký den, madam Vernier a zavřete za sebou. Ano?“ Ozve se ještě za tebou, než projdeš dveřmi a vydáš se rychle pryč. Náladu máš pod psa. Tohle nešlo vůbec ale vůbec dle tvých plánů. Kdyby ten člověk alespoň nepsal pod tak zjevným pseudonymem, bylo by jistě snazší jej najít. Avšak takto… viditelně nalezen být nechtěl a nebylo se čemu divit. Těžko říct, zda tušil, o čem ve skutečnosti píše, ale dost možná ne. Přesto… další knihy vycházely a svět se nezastavil, i když si čtenáři mohli přečíst střípky dávno zapomenutého příběhu Dumah a Generála.

„Už odcházíte?“ Zaslechneš za sebou překvapený hlas Benjamina, ale ani nezvolníš krok. Nezastavuješ a jedna noha střídá druhou v ostrém tempu, kterým si u východu z budovy skutečně v rekordním čase. Nikdo tě nepronásleduje a nikdo po tobě už nic nechce. Můžeš se nadechnout podzimního vzduchu, ve kterém je slabě cítit dým stoupající z toho nespočtu komínů, kterých musí mít město na tisíce.

Drožka čeká na místě. Ještě aby ne, když tvá zastávka zde byla vskutku… svižná. Vykročíš tedy ke kočáru, kde se s kočím domluvíš na další zastávce. Na Crescent square si byla už několikrát. Tedy, minimálně místem projížděla. Je to jedno z nespočtu náměstí v Zahradách. Nikdy tě ale nenapadlo, že socha uprostřed, kolem které neustále proudily kočáry a lidi, patří ve skutečnosti muži, kterého si znala osobně. Tedy… Měla by. Kočí viditelně o soše generála Essingtona slyšel a tak moc dobře věděl, kam se vydat. Nasedla si do kočáru, který se s tebou vydal k dalšímu cíli. Po nezdařené zastávce v nakladatelství ti mohly být útěchou alespoň knihy ležící na sedačce vedle tebe.

Cesta trvala něco kolem hodiny a půl. Rozhodně to nebylo zrovna blízko, ale ani až tak daleko. Cesta do Zahrad se uměla natáhnout. Město bylo skutečně velké.

Konečně však kodrcání přestane a vůz zastaví na jednom z odstavných míst pro drožky, kterých v Zahradách byl nespočet. Zvláště pak na místech, kde se dalo předpokládat, že je místní budou potřebovat. Náměstí, divadla, muzea… většina kulturního života na úrovni měla centrum zde v Zahradách a spousta místních obyvatel málokdy chodila pěšky.

Vystoupíš z kočáru a rozhlédneš se po poměrně prostorném náměstí. Je celé vydlážděné až na pár kusů zeleně uprostřed a obklopují ho vysoké budovy v klasicistním stylu. Od pohledu to budou spíše domy určené pro různé podniky než sídla místní šlechty, která jsou na méně exponovaných místech. Rozhodně tu tedy nebude problém najít restauraci nebo snad i kadeřnictví či parfumérii. To tě ale v první chvíli příliš nezajímá. Tvou pozornost si totiž přitáhne socha stojící uprostřed náměstí. I takto z dálky je dobře viditelná. Působí však jako většina soch, které jsou v hojném poštu rozeseté po městě a stávají se tak doplňkem, který nakonec rodilému občanu prostě a jednoduše splývá s okolím. Teď však máš důvod se o ni zajímat.

Přeběhneš ulici a dostaneš se tak do středu náměstí, které slouží jako místo, kudy mohou projít chodci a na pár lavičkách obklopených udržovaným zeleným trávníkem si na chvíli odpočinout. Uprostřed toho všeho je pak jezdecká socha hrdinného generála.

Na masivním mramorovém podstavci stojí socha koně s jezdcem oblečeným ve vojenské uniformě. Musíš dojít blíže, aby sis mohla vše pořádně prohlédnout. Díky nadživotní velikosti nevidíš muži přímo do tváře, ale i tak poznáváš některé ty ostré rysy, které jsou pro Alexandera tak typické, stejně jako dlouhé vlasy, jenž má však jezdec stažené na zádech do ne tak nápadného copu.

Jméno na plaketce, kterou najdeš na přední straně sochy, ti již zcela jistě potvrdí, že jsi zde správně – Ethan Adrian Essington, generál armád Spojenectví. Dokonce je zde i dvojice dat. Není to až tak těžká matematika. Alexander ti tehdy nelhal. Je mu přes šedesát let. Přesněji… asi za měsíc to bude šedesát pět let. A také to bude už skoro třicet let, co je generál Essington mrtvý.

Vera De Lacey

„K pultu?“ Vykulí Priscilla oči, jako kdyby si jí snad říkala něco naprosto šokujícího. „Dortíky? Čaj a dortík zní dobře. Jen…“ Zaváhá a sklopí provinile oči ke stolu, než k tobě opět vzhlédne tentokrát o poznání odhodlaněji. „Jestli jsou ty dortíky malé, tak rovnou dva.“ Uculí se naprosto nevinně, zatímco ty se vydáš sehnat vám něco dobrého k jídlu.

Na kovový tác ti obsluha podá výběr toho, co si přeješ. Konvičky s čajem a pár talířků s dezerty mezi kterými nesmí chybět i místní výborné malinové dortíky s pořádnou porcí našlehaného krému na máslovém těstě, které si sestře tak nadšeně doporučovala. Opravdu si jí vzala dva, ale včera jste vynechaly večeři, tak se to jistě ztratí. Nějaký plátek místních novin se ti také podaří ukořistit, a tak se můžeš vrátit zpátky k vašemu stolu.

„Ohh, ty vypadají božsky.“ Rozplývá se sestra, jen co na stůl postavíš ten už značně obtěžkaný tác s jídlem a hned se postaví, aby ti pomohla vše přendat na stůl. A pak nastane ta příjemná chvíle klidu, kdy se ozývá jen tiché cinkání příborů a sem tam jen spokojené povzdechnutí. Musí se nechat, že takové zákusky vaše kuchařka v Davenportu nepeče a vlastně by si je nesehnala ani v Davenportu samotném.

„A chutnají ještě lépe.“ Oznámí ti spokojeně Priscilla po pár prvních soustech a natáhne se po konvici s čajem, aby si trochu nalila do šálku. Za okny se míhají lidé a vy si užíváte poklidnou snídani nad talířky plné dobrého jídla. Mohlo by být snad něco lepšího?

„Mohu si přisednout dámy?“ Ozval se zčistajasna mužský hlas, následovaný zvukem odsouvané židle. Viditelně ten někdo ani nečekal na jakékoliv svolení. Vzhlédla si od novin, které sis zrovna před chvíli otevřela a srdce ti poskočilo. A ne v tom dobrém slova smyslu.

Poznala si ho. Samozřejmě, že jsi ho poznala. Ty výrazné modré oči nejprve sklouzly z tebe na tvou sestru, než se vrátili zpátky k tobě a koutky rtů mu povyskočily do přátelského úsměvu. Ovšem jak moc falešný byl, ses mohla jen domýšlet. Zvlášť po vašem posledním setkání.

„Ehm, no… Asi?“ Vydoluje ze sebe zaskočeně Priscilla, která na Roberta hledí, jako kdyby se tam snesl přímo z oblohy a nebo snad vyskočil z pekla? „Nebude nám to vadit… že?“ Zalétne její tázavý pohled k tobě, neoficiální vedoucí silou tohoto výletu.

„Ah, to jste milé, dámy. Víte, není tu dnes mnoho místa.“ Pokrčí lehce rameny a rozhlédne se po té poloprázdné kavárně, kde je míst k sezení až až.

„Copak byste mi doporučily? Vidím, že máte vcelku obstojný výběr… Nebo jste snad měly?“ Dodá pobaveně při pohledu na spoustu malých talířků, na kterých zbyly jen drobky. Priscilla se jen začervená a sklopí na chvíli pohled. „Ty malinové dortíky… Mají výborné malinové dortíky.“ Promluví na něj po chvíli a Robert se jen zapře do opěradla židle a nakrčí zamyšleně rty.

„To nezní až tak zle. Co myslíš… Vero? Mám si dát malinový dortík?“ Osloví tě jako vždy a Priscille jen překvapeně klesne čelist.  

Madam Wolstonová mne nechává mluvit a neskáče mi do toho. Podaří se mi tak poskládat ucelený příběh zakončený dle mého rozumnou žádostí, o které by se zajisté dalo vyjednávat. Nechci po ní přeci zastavit tisk, peníze ani nic na čem by utrpěla, ne? Chci jen zpátky to, co mi právem náleží. Mé zápisky. Všechny ty hustě popsané papíry, nad kterými jsem seděla skoro dva měsíce strávené ve vile u moře. Nechci ani vědět, kolik vína jsem u psaní vypila, kolik desítek hodin jsem proseděla u stolu a plnícím perem v ruce. Dala jsem do toho… Vložila jsem do těch rukopisů kus sebe. Své vzpomínky. Svoji bolest. Chtěla jsem je zpátky.

Nicméně jen těžko bych našla ve tváři té přísné staré dámy sedící za stolem jakoukoliv stopu po… Porozumění? Ochotě? Vlastně čemkoliv, co by jakkoliv naznačovalo, že tu nejsem zcela zbytečně. Namísto toho se i nadále tváří jako ji to vlastně ani nezajímalo a vyslechla si mne jen ze slušnosti. Sleduji, jak odklepává popílek z cigarety, a nakonec ji típne do popelníku na stole. Ta štiplavá vůně cigaretového kouře mi není příjemná, je to horší než pach dýmkového tabáku, ale krom nakrčeného nosu se k tomu nijak nevyjadřuji. Ostatně není to moje kancelář.

Zní to dramaticky? Madam Wolstonová nemá ani ponětí, jak moc dramatické to ve skutečnosti bylo. Celá ta situace ohledně odjezdu z Jeruzaléma, kdy mne trápilo snad všechno, jen ne jeden kufr plný papírů.

„Jistěže mám s autorem nějaký problém,“ vypadne ze mne frustrovaně na kolik se v tu chvíli neovládnu. A jestli má ten člověk problém se mnou? Zatím ne, ale bude mít! Nicméně ta žena pokračuje dál, zatímco musím čelit jejímu tvrdému pohledu i slovům.

„Nikdy jsem netvrdila, že jsem s panem Gibbsem o téhle schůzce mluvila. Jen, že příště přijdu s ním,“ podotknu poněkud nedůtklivě a přimhouřím oči, když mi dojde, že mne ta žena tlačí do kouta. Do rohu, ze kterého mne už nepustí a neustoupí stranou. Do tváře i ramenou se mi vkrádá napětí. V rukách svírám šálu a zatínám do ní prsty. Tohle je tak… Zachovat klid je těžší, než jsem čekala. Mnohem těžší.

Přimhouřím oči a přinutím se povolit zaťaté čelisti. „Neříkáte mi nic nového. Jistěže vím, že rukopisy si musím vyžádat od toho člověka,“ mračím se a působím všelijak, jen ne klidně a nad věcí jako madam Wolstonová. Přesně ta, která moji žádost zkrátka smete ze stolu jako by to byla vyřízená věc. Nepomůže mi.

„Tohle… Tohle je absurdní! Jak si mám vyžádat něco od někoho, kdo se ani nepodepisuje pravým jménem?!“ vypadne ze mne rozohněně, zatímco se zároveň s tím prudce postavím na nohy, jak už nadále nevydržím sedět na místě. Já vím, já vím, když jsem sem šla, věděla jsem, jak malé jsou mé šance na úspěch, ale… Jsem takový kousek! Ta žena musí něco mít! Adresu! Jméno! Podepsali spolu přeci smlouvu, tam musí tyhle údaje být! Při pohledu na její milý úsměv mám tak akorát chuť vytáhnout revolver ukrývající se v tašce. Dala by mi pak tu smlouvu? Snad ano, ale… Ale také by na mne po mém odchodu zavolala policii a riskovat něco takového si nemohu nyní dovolit.

Tiše odfrknu a na okamžik stisknu rty. K čemu je být Probuzená, nést odkaz anděla smrti a všechno to kolem, když… Když to ve výsledku k ničemu není?! Snad ještě raději, než sahat po zbrani bych se natáhla po něčem úplně jiném. Ukázala jí, proč je jen v jejím zájmu i celého nakladatelství, aby mi ty informace vydala. Po pravé ruce mi přeběhne ten důvěrně známý šimravý pocit a…

… já ostře vydechnu. „Takže mi nepomůžete,“ konstatuji. „Nebudu urážet vás ani sebe, že bych vám za to něco nabídla nebo se snížila k vyhrožování,“ jakkoliv se snažím, tak zním přesně tak nahněvaně, jak se cítím. „Nemáte ani ponětí, do čeho jste se tímhle nechala zatáhnout. Ale budu vám přát, aby vás důsledky nepřinutily pochopit,“ dodám poněkud nešikovně něco, co by se vlastně dalo považovat za vyhrožování, ačkoliv to nic takového není. Možná se nestane nic, přeci jen vyšly už tři knihy a život šel dál jako by k tomu nikdy nedošlo. Ale nic není neměnné.

Nicméně s těmi slovy se namísto rozloučení vydám rychlým krokem pryč z pracovny. Byl to špatný nápad. Hloupý nápad! Nic dobrého to nepřineslo, akorát chuť do něčeho s křikem kopnout. Chodbou se rozléhá ostré staccato mých kroků, jak schody vedoucí do přízemí seběhnu namísto toho, abych je sešla s grácií a rozvážností dámy. Ani se nerozhlédnu, natož abych věnovala Benjaminovi více než jen rozezlený pohled, pokud na něj dole narazím.

Chci jen… Odsud pryč. Dříve než mne napadne nějaká hloupost dostatečně lákavá na to, abych ji udělala. V ostrém tempu tak mířím ke drožce, která tam na mne snad bude čekat. Když už nic, tak mám aspoň jasno v tom, co a kam dál. Nechat se vysadit v Zahradách na náměstí se sochou generála Ethana Essingtona… A pak zajít do nejbližšího podniku naobědvat se a vrátit do hotelu. Plán je to prostý a jednoduchý… Snad by na rozdíl od tohohle mohl dopadnout dle očekávání.

Delilah Blair Flanagan

Nedá se říct, že by atmosféra v pracovně paní Wolstonové byla zrovna přátelská. Od dámy sedící za širokým pracovním stolem vnímáš tu okatou lhostejnost, zatímco ty cítíš jisté napětí. Však není se čemu divit, tohle bylo v lecčem něco jiného než střelba pralese na rozzuřeného slova. Tam převládly instinkty, ale ty sis musela dávat dobrý pozor na volbu toho, co říkáš. Souboj slov, tak by se to dalo nazvat.

Žena tě krátce vyzve a ty se tak chopíš slova. Začneš tedy ve zkratce osvětlovat svou nezáviděníhodnou situaci. O Penfieldovi, o tom, jak si ztratila kufr se svými rukopisy, které poté začaly vycházet pod jménem pana Penfielda. Příliš karet v rukou nemáš, ale to neznamená, že to nezkusíš hrát, jako kdyby si měla.

Žena sedící naproti tobě ti do toho neskáče. Pouze asi jednou potáhne s už dohořívající cigarety a vyfoukne oblak ke stropu klikatícího se dýmu zrovna v části, kdy vyjmenováváš jména budoucích knih z Penfieldovy série. Je tak těžké jí cokoliv vyčíst z tváře. Snad jen, přeci jen na konci zahlédneš, jak o něco více nakrčí to vrásčité čelo, když předneseš svůj požadavek.

„Hmm, takže rukopisy ve ztraceném v kufru. Tedy to zní samo o sobě velmi… dramaticky.“ Podotkne a jen típne cigaretu do porcelánového popelníku, než dlouhými nehty vytáhne z cigaretové špičky nedopalek a odhodí ho do něj, než o hranu popelníku opře i tenkou cigaretovou špičku.

„Víte, z toho, co mi tu povídáte, je mi jasná jedna věc. Viditelně máte s autorem nějaký problém. Nebo možná autor s vámi? Kdo ví. A za další…“ Teď se na tebe plně upře její nesmlouvavý pohled.

„S panem Gibbsem jste zcela určitě nemluvila, jak se mi tu snažíte tvrdit, jinak by vás neposlal přímo za mnou. Ne v takové záležitosti. Pan Gibbs a věřím, že i výrazná část jeho zaměstnanců totiž moc dobře vědí, jak fungují smlouvy mezi autory a nakladatelstvími. Drahá… Copak si myslíte, že jste první, kdo tvrdí, že mu dobře se prodávající autor ukradl nápad? Tohle se stává až příliš často. Skutečně… Občas mám pocit, jako kdyby měl každý druhý v Novém Jeruzalémě v šuplíku svou tajnou tvorbu.“ Mlaskne a opře se pohodlně do křesla.  

„V tom případě ode mě vyslechněte radu, ano? Jako od té zkušené v podobných případech. Váš problém budete muset řešit s panem Penfieldem osobně. Ať už soudně nebo jinak. On je osoba, která vám údajně ukradla dílo. My v našich standartních smlouvách samozřejmě máme klauzuli pro podobné případy. Nemůže nést zodpovědnost za to, kde naši autoři brali… inspiraci. I když se v devadesáti devíti procentech podobných případů nic neprokáže. Ale to jistě budete moci konzultovat s panem Gibbsem. Tedy… Jeho služby se zhoršily na to, že ceny drží stále tak vysoko, že?“ Ušklíbne se a vypadá, že ji to celé snad… pobavilo? Rozhodně na tebe hledí jako sup připravující se k hostině.

„Své rukopisy, ať už existují nebo ne, si tak budete muset vyžádat od pana Penfielda sama. A stejně tak si i sama najít jeho osobu. Informace o našich autorech neposkytujeme na vyžádání kde jaké dámě, co sem zavítá. I když je to jistě odvážný počin.“ Podotkne klidným tónem doplněným nakrčením rtů. Musí se nechat, že paní Wolstonová působí o své pravdě skutečně přesvědčeně. Buďto je to tak tvrdá vyjednavačka nebo tomu opravdu věří. Ne tvém místě, na které se právě teď upírá její pohled, by se zcela jistě zapotil i nejeden muž.