Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Odpoledne strávíš přípravami na večer. Je vlastně příjemné nemuset nikam spěchat. Mít dostatek času na cokoliv, co tě napadne a nepodléhat tak zbytečnému stresu. Ostatně toho sis za poslední dny užila vcelku dost. Místo toho, aby sis však vytvářela na hlavě složitý účes, zastrkávala do vlasů pinetky a zlaté hřebínky, necháš vlasy rozpuštěné. Ani si nebereš ty honosnější šaty, které sis nechala v Provinciích ušít podle západního vzoru a vzala je s sebou pro strýčka příhodu. Ne, teď se oblékneš do něčeho, co si na sobě za poslední týdny vůbec neměla. Kalhoty a košile. Alexander už si na tuto tvou zálibu poměrně zvykl a pokud jste někam vyráželi do přírody nebo na trénink bylo zcela logické, že si šaty nechala ve skříni. Pokud jste se ale měli pohybovat ve společnosti byl v tomto víc úzkoprsý. Na druhou stranu, ani ty si nikdy nebyla vyloženě buřič bořící konvence, co by so užíval šokované povzdechy zhýčkaných dam a možná i pánů.  

S blížícím se večerem se město ponoří do tmy. Nemá smysl už dál čekat na pokoji a tak se teple oblékneš a seběhneš dolů. Paní recepční ti popřeje automaticky pěkný večer, aby si až vzápětí všimla, v čem míříš ven. Cítíš na sobě její překvapený pohled, ale nic dalšího už neříká. To už se však za tebou zavřou dveře hotelu a ty vyjdeš ven.

Ovane tě studený vzduch, jehož teplota se už zcela jistě blíží nule. A snad aby vám počasí připomnělo, že zima už je skutečně za dveřmi, z černého nebe se snáší drobné bílé vločky, které tančí ve vzduchu a dosedají na zídky, střechy a zdobená kování bran a oplocení. Vše vypadá, jako kdyby někdo město zaprášil slabým cukrovým popraškem. K sněhové vánici, jakou si pamatuješ, to má ale skutečně daleko a je ti jasné, že se sníh na zemi dlouho neudrží. Přesto je to pohled, který se ti nenaskytl už… rok. V Provinciích totiž skutečně něco jako sníh neexistovalo. Tedy kromě vrcholků vysokých hor, které si držely své sněhové čepičky po celý rok.

Chvíli musíš čekat, ale zhruba pět minut před sedmou zaslechneš klapání koňských kopyt a do ulice zabočí jezdec. Noah jede na koni. Nepřijel žádnou drožkou, jak by se nabízelo, a také si můžeš všimnout, že za sebou vede druhého osedlaného koně.

„Dobrý večer, madam. Čekáte tu na někoho?“ Potáhne otěže koni a zastaví kousek od tebe, aby seskočil ze sedla. Je oblečený v teplém kabátu a na jeho černých vlasech i ramenou si můžeš všimnout tenkých vrstviček zachycených vloček.

„Tedy nečekal jsem, že to bude až tak nostalgické.“ Vystoupá mu od rtů obláček páry a vzhlédne pobaveně k obloze, ze které se dál a dál snáší pomalu sníh, než své oči naopak stočí k tobě a sklouzne jimi po tobě od hlavy až k patě.  „Vidím, že to vyhrály kalhoty. Sluší ti.“ Věnuje ti spokojený úsměv. „Jsem skutečně rád za tvůj módní vkus, Del. Tak trochu… jsem na to sázel.“ Pohodí bradou k druhému koni, než se drobně zašklebí. „Vím, jsem trochu hazardér.“  

Koně postávají a pofrkávají. Můžeš si všimnout, že mají oba klasické sedlo. Rozhodně je to ta lepší varianta. Noah si všimne tvého pohledu a pokývne, abyste k nim vyrazili.

„Pomůžu ti do sedla?“ Postaví se opět na bok koně jako i tehdy, kdy si byla ráda, že se v sedle pořádně udržíš, avšak od té doby se toho hodně změnilo.

Dost!

Vera De Lacey

Jen co Priscilla odejde od stolu, začne se atmosféra napínat stále více a více, než začne připomínat strunu připravenou prasknout. Rozhodně to není posezení se starým přítelem, jakého by si byla ještě před rokem s Robertem bez potíží schopná. Ovšem od té doby se to změnilo. Jeden jediný den stačil na to, aby se to celé změnilo natolik, že ses teď musela uklidňovat tím, že ti sem skutečně nepřišel ublížil. Tobě a nebo tvé sestře.

Samozřejmě je zbytečné v tomto věřit na náhodu. Robert moc dobře věděl kam, a hlavně za kým sem jde. Kde přesně si udělala chybu, že tě tu našel? A udělala si ji vůbec? Jestli se něco panu Barlowovi mohlo nechat, bylo to jeho umění být nenápadný. A když sis vzpomněla na Ramielovu schopnost, mohlo za tím být víc než jen to.

Rozpačité ticho se natáhne, ale to už se Robert zmíní o vašem společném známém. V hlavě ti vytane vzpomínka jen na jednoho muže, kterého mohl myslet, nebo snad ne?

„On? Hmm, ne neposlal.“ Poposedne si a mimoděk si poupraví sako v tom naprosto obyčejném gestu. „Tedy taková chladná slova i po tom všem… Nebo mám říct hlavně po tom všem?“ Zkřiví se mu rty do krátkého úšklebku.

„Ale jak říkám neposlal. Přesto je důvod, proč tu jsem.“ Začne Robert poněkud obšírně a ty se můžeš v tu chvíli jen domýšlet, kvůli čemu že tu přesně je. Tedy, pokud to vůbec budeš mít šanci zjistit.

„Mluvil jsem o našem společném známém, ale myslel jsem tím někoho jiného. Toho zádumčivého gentlemana, který se většinu času tváří jako kdyby přišel na vlastní pohřeb. Tak… Určitě máš ponětí. Už ti zazvonil zvoneček, Vero?“ Sklouzne k tobě pohled jeho ledově modrých očí.

„Tvůj… dobrý známý. Jistě se ti se spoustou věcí svěřuje. Tedy… doufám hlavně kvůli tobě. Potřebuji totiž od tebe jednu určitou informaci.“ Nakloní se lehce nad stůl a zapře se lokty o stůl. „A teď jde o našeho druhého společného známého.“ Přeci jen mu ze rtů zmizí ten mírný úsměv, které na nich většinu času hraje a ztlumí o něco hlas.

„Tak, kam přesně ho pan soudce zavřel, hmm? Myslím Elijaha. Víš, slyšel jsem, že nějaký čas zpátky spolu jednali, ale… Ale víš, jací jsou. Oba dva. Takže si asi dovedeš představit výsledek. Každopádně, to nic nemění na tom, že se pan soudce evidentně rozhodl přejít do protiútoku a postarat se o volné konce jinak. A to velmi efektivně. Oba víme dobře, že Eliju by obyčejní lidé jen tak někde neudrželi, takže tu je jen jeden podezřelý, kdo má znalosti a prostředky na to, se o něj postarat jako o… Probuzeného.“ Poslední slovo zašeptá, než se opět narovná v ramenou a lehce se vzdálí od desky stolu, přesto s z tebe byť na vteřinu nespustí pohled.

„Takže… Kde Eliju drží? A neříkej mi, že zrovna tobě by se o této své špinavé hře nepochlubil.  Doufám, už jen kvůli tobě. Protože tady tímto rozbil ten křehký status quo a žádné staré sliby neplatí.“   

♬♬♬♬♬

♫♪♪♫

Při zmínce o „skvělém výběru“ se jen lehce ušklíbnu, jakkoliv to číšník myslel jen jako zdvořilost. Ta slova pro mne za ty roky ztratila na jakékoliv váze a významu, byla to jen prázdná fráze, ostatně jak mne můj drahý manžel naučil. Vzpomínky, co se nyní řinou na povrch z otevřené rány najednou nejsou už tolik příjemné. Mimoděk poklepu prsty o hranu stolu a krátce se zachmuřím na jeho protější stranu, kde by za jiných časů seděl právě Bartholomew. Je až děsivé, jak snadno se mi před očima vykreslí jeho tvář i pohled přimhouřených očí, dokonce i nepatrně pozvednutý koutek rtů na znamení nelibosti nad mým nevhodným chováním. Ta příkrá tichá slova, kdy mne káral jako bych snad byla jen nevychované dítě. Nakonec všechny tyto okamžiky měly vždy jedno společné – byla to vždy moje chyba, ať už se jednalo o cokoliv. Až na vzácné případy, kdy mi neopomněl připomenout, že je na vině dost možná i on, když to příliš dlouho toleroval.

Nicméně teď tu není, sedím tu jen já a můžu si skutečně dělat, cokoliv se mi zlíbí. Jak se má asi on? Užívá si té svobody, kterou si zařídil, hm? Skloním hlavu a stisknu k sobě rty. Už mi mezi prsty proteklo opravdu hodně zrnek písku od toho nešťastného rána, kdy jsem ho naposledy viděla. Seděl za stolem ve své pracovně a ve vzduchu se vznášel silný zápach masti překrývající mnohem horší s nasládlými tóny hniloby. Vypadal jako života zbavený stín vlastního já, a přesto i v takové chvíli mu zůstala v rukách moc rozhodnout o mém životě. Jaká to ironie… Stále si to vyčítám. Měla jsem bojovat, ne se nechat pokorně odvést a nechat se uvěznit v představě, že si to vlastně svým způsobem zasloužím.

Ale byl to on. Jen on, kdo si to zasloužil.

Z těžkých myšlenek mne vytrhne číšník přinášející víno. Sleduji, jak rudá tekutina plní sklenici, po které se s kývnutím hlavy namísto poděkování natáhnu. Pozvednu sklenku na vysoké útlé noze v symbolickém gestu přípitku. „Na tebe, drahý. Na umírání,“ ušklíbnu se a konečně si dopřeji pár doušků červeného vína, kterým spláchnu pachuť přetrvávající z toho, jak dopadl včerejší příjezd do města a dnešní návštěva nakladatelství.
Vlastně… Zítra bych mohla zajít na hřbitov… Donést květiny na hrob, ve kterém leží sestra Bellová… Na můj hrob. Kdo ví, zda na hřbitově nepřibyl od té doby ještě jeden náhrobek se jménem Flanagan?

To už ovšem přichází předkrm v podobě salátu, ze kterého rozkošnicky vyberu jen to, na co mám opravdu chuť. Hlavní chod na sebe také nenechá dlouho čekat a k tomu červenému víno se skvěle hodí. Hovězí přelité omáčkou ze silného vývaru si opravdu vychutnávám, nikde neumí připravit hovězí tak dobře jako v Jeruzalému. Tedy… Rozhodně ne nikde v Provinciích. A co teprve hrášek! Úplně obyčejný hrášek na másle… Do jídla se pustím s chutí, nad kterou by dost možná povytáhl obočí i Alexander a pochutnávám si na každičkém soustu. Nenechám na talíři doslova nic.

Víno mi krkem klouže možná až příliš snadno, ale… To nevadí. Je mi příjemně. K dokonalosti chybí jen Alex, ale… Vlastně není zase tak špatné sedět tu sama, naslouchat tichým hlasům od ostatních stolů a užívat si toho klidného pohledu skrze okno ven na náměstí, kde se tyčí Generálova socha. Na řadu pak přichází dezert, kde je jen tak akorát skořice a žádné výrazné cizí chutě. Naopak, vše ještě zjemňuje nepříliš sladká hustá šlehačka. Milovala jsem štřůdly a ovocné koláče. Na rozdíl od Bartholomewe. Dle něj to bylo… Jak to říkával? Rustikální venkovské jídlo. A on pohrdal vším, co se dalo označit jako „rustikální“.

„Ano, v nejlepším pořádku, můžete vyřídit moji pochvalu kuchaři,“ odpovím číšníkovi, když mi donese účet. Jeho výše mi nepozvedne obočí, navzdory všem mým zážitkům jsem vlastně nikdy nemusela řešit peníze. Nemusím ani teď, ačkoliv mě krátce bodne v hrudi při uvědomění si, že jakkoliv nyní platím já, tak… Moje vlastní peníze to opravdu nejsou. Jedna z věcí, kterou jsem si předsevzala, ovšem nesplnila ji. Můžu se sice tvářit, jak chci, ale stále jsem závislá na muži, který se stará o mé výdaje. Nicméně zaplatím, nechám i něco na víc, jak jsem už za ty roky odkoukala a vydám se zpátky k drožce.

V hlavě cítím víno a připadám si příjemně lehce. Nikam nepospíchám, když kráčím volným vycházkovým krokem přes náměstí a rozhlížím se kolem sebe. I nyní můj pohled stála a znovu přitahuje socha jezdce na koni stojící uprostřed. Na okamžik se i zastavím a s úsměvem na rtech se zahledím nahoru… K šedivě modré obloze, proti které se rýsuje silueta Generála vytesaného do kamene. Plují kolem ní světlá mračna a ve vzduchu při silnějším poryvu větru poletuje barevné listí. Je to… Zvláštně melancholický výhled do minulosti…

„Snad jsi v pořádku,“ povzdechnu si tiše a úsměv v mé tváři zakolísá, když sklopím hlavu a rozejdu se přímo k místu, kde na mne má čekat drožka. A skutečně. Pozdravím se s kočím a sdělím mu název hotelu, kam potřebuji odvést. Pak už se ode mne neočekává nic víc, než nasednout a odpočinout si během dlouhé jízdy zpátky do Úřednické čtvrti.
To drkocání v kočáru bych si sice raději odpustila, ale… Aspoň mám dost času vytrávit. Nicméně nedokážu se zaklesnout do měkkého polstrování sedadla, zavřít oči a zkrátka jen odpočívat… To ne. Namísto toho sleduji z okénka domy a parky, které napříč ulicemi míjíme, pár budov i poznám už jen z letmého pohledu, aspoň tedy než opustíme Zahrady…

… a pak nastane čas vystoupit. Zaplatím obnos za pronajmutí drožky, a i s balíčkem knih se vydám zpátky do hotelu. Tady se za toho půl dne nic nezměnilo, s recepční se tak jen letmo pozdravím a pokračuji do druhého patra vstříc pronajatému apartmánu. Nejdříve zkontroluji, zda nic ze zavazadel nechybí, čistě pro jistotu… Než se s dlouhým výdechem svléknu z přebytečných svršků a bot.

Dle hodin mám ještě krásné čtyři hodiny času. Vlastně do dnes vyšlo dobře… Aspoň tedy časově. Dopřeji si tak nerušený odpočinek s nohami nahoře a jednou z nových knih, které jsem koupila. Ovšem jak čas pokročí, odložím knihu a vydám se do koupelny, kde přeci jen strávím dost času pod proudem horké vody. Ačkoliv… Přeci jen mi z Dvaraky něco chybí, a to mé království barevných lahviček i vůní… I když to není zase tak neřešitelné, pár svých oblíbených jsem si vzala sebou, nedělá mi tak problém si udělat z koupelny malé Provincie. Aspoň tedy co se týče vůní tonik do vlasů i na kůži a mýdla.

Jen vysušit vlasy mi zabere dost času, až příliš jsem si zvykla na to, že v Dvarace mi stačilo si jít na chvíli posedět na terasu a vlasy mi krásně proschnuly takřka bez práce. Nyní si už hlídám čas, když chodím po apartmánu a chystám se na večerní schůzku s Noahem. Avšak nejsou to úplně běžné přípravy dámy na společenský večer s gentlemanem. Sukni i šaty nyní nahradí kalhoty s košilí, připravená jsem byla opravdu na všechno. Peníze i doklady nastrkám do vnitřních kapes kabátu, revolver tentokrát schovám do koženého pouzdra a připnu si ho k pasu. Přesně tak, jak mi to ukazoval Alexander, aby nezavazelo, nebylo tolik vidět a zároveň jsem na něj dosáhla.

Blíží se sedmá a já jsem čím dál neklidnější. Co když se něco stalo a Noah nepřijde? Nebo… Já ani nevím. A už vůbec netuším, co od dnešního večera očekávat. Odpovědi? Jaké? Máme toho… Máme toho tolik k probrání. A tak navzdory tomu, že na správnou dámu se vždy musí aspoň chvíli počkat, tak snad patnáct minut před sedmou si už oblékám kabát se šálou, natahuji rukavice a sbíhám shody do přízemí, kde plánuji chvíli počkat v teple, než před sedmou vyjdu z hotelu ven, aby mne Noah nemusel vyzvedávat uvnitř před zraky recepční…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Jistě, jak si přejete. Skvělý výběr, madam.“ Pokývne hlavou číšník, když so zvolíš svou objednávku. Těžko říct, zda tohle říká každému, vlastně… Ano, i Barth byl schopen skvěle vybrat, jen to nebylo vždy něco, na co bys měla chuť. Není těžké vybavit si ty ten jeho pohoršený pohled, kterým na tebe hleděl, zatímco ses přehrabovala v jídle a překládávala ho už poněkolikáté z jedné na druhou stranu talíře.

„Opravdu, jeden by řekl, že budeš ráda, když spolu konečně můžeme zase někam zajít a strávit čas společně, ale ty si to prostě budeš kazit. Nám oběma. Jestli ti to nechutná, tak to prostě nejez, Del... Hmmh, nevíš, co je dobré.“

Skoro ti ta slova znějí opět v hlavě. Není to vlastně až tak dávno, co jsi je slyšela. Nebudou to ani dva roky. Tentokrát si tu ale sama a skutečně si můžeš dělat, co se ti zlíbí. Sníst, co chceš a nechat na talíři, co naopak nechceš. Je to vlastně skoro až nehodící se dětinská radost pro ženu tvého věku, ale přesto… Na některé věci se prostě vyplatí si počkat.

Brzy už je před tebou lahev vína a sklenička, kterou naplní rudá tekutina. Víno je suché a cítíš z něj lehce chuť sušených švestek. Není rozhodně špatné. Netrvá to dlouho a dočkáš se svého prvního chodu. Salát je lehký a rozhodně nikde není zasypaný římským kmínem, koriandrem a nebo snad nějakou výraznou směsí koření, které byly pro Provincie tak typické. Je to skutečně osvěžující změna. Popíjíš víno, jíš a užíváš si klidu. Roastbeef je také udělaný přesně tak, jak by měl být. Tenké plátky hovězí roštěné, která je uprostřed ještě růžová a v omáčníku ji doprovází smetanová omáčka, kterou si ji stačí jen přelít. Je to skutečně výborné. Tentokrát skutečně nemáš potřebu nimrat se v jídle a doufat, že ty talíře už brzy zase odnesou.

Pár sklenek vína zmizí ještě, než přijde na řadu dezert. Nadýchané křehké těsto a jablka vonící skořicí. Štrůdl je ještě příjemně teplý a šlehačka vyšlehaná s tvarohem se na něm tak pomalu ale jistě rozpouští. Poctivé jídlo, které sice není výplodem moderní kuchyně a třeba Barth by si jej nikdy neobjednal, avšak je dobrý důvod, proč se z něj stala tak široce rozšířená klasika i napříč vrstvami společnosti.  Je to příjemná sladká tečka na závěr, v jejímž světle se cabernet zdá možná o něco trpčí, ale to není až tak na škodu. Rozhodně ti nedělá problém jej dojíst a zakončit tak svůj oběd zde.

„Bylo vše v pořádku, madam?“ Zeptá se tě úslužně číšník, než ti donese účet, abys zaplatila. To vlastně děláš také poprvé a ta cena… Těžko říct, jestli je to hodně nebo málo na takové menu. Nemáš s čím to porovnávat. Rozhodně to ale nebylo nejlevnější. Přesto zrovna tebe peníze trápit nemusí a tak zaplatíš a vydáš se ven z restaurace. Obsluha ti ještě pomůže do kabátu, než se s tebou zdvořile rozloučí a ty opět vyjdeš do podzimního města. Tentokrát příjemně sytá.

Drožkář na tebe celou dobu čekal na smluveném místě, takže není problém opět nasednout a nechat se odvézt zpátky na hotel. Za okénkem se míhají budovy, ulice a vozy. Postupně se vracíte ze Zahrad zpátky do Úřednické čtvrti. Ty skoro dvě hodiny jízdy, které tě čekají můžeš využít k odpočinku, který se po takovém obědu vcelku hodí. Na místo dorazíte něco po třetí odpolední hodině. Ještě máš rozhodně časovou rezervu do doby, než dorazí Noah, ale i tak jistou dobu zabere, pokud se chceš nachystat. Čeká tě poměrně líné a odpočinkové odpoledne, ale to je příjemná změna po včerejším dni, který byl ve znamení nervozity a střetu s policií.   

♫♪♪♫

Jistými kroky mířím k restauraci sídlící v jednom z těch honosných rohových domů na Crescent square, kterou si pamatuji ze svého života před tím vším. Bylo to příjemné místo, na které jsem neměla důvod vzpomínat ve zlém. Dobré jídlo, příjemná atmosféra, hudba klavíru proplétající se tlumenými hlasy hostů a cinkotem příborů o talíře. S Bartholomewem jsme tu strávili hned několik večerů v rodinném kruhu, a nakonec i sami dva. Před zásnubami i pak i jako manželé… Ostatně já nikdy sama do restaurací ani kaváren nechodila. Párkrát jsem to sice zkusila, ale vždy jsem si připadala tak… Nepatřičně. Nesvá. Přesvědčená o tom, že se po mne každý dívá.

Přesto sem nyní mířím sama a s hlavou hrdě vztyčenou. Nakonec můj život je stále plný těch malých leč významných poprvé. Jako je třeba tohle. Ve dveřích se minu s neznámým párem a… A přeci jen krátce zaváhám na kolik si najednou nejsem jistá, zda dělám správně. Přesto mne to navzdory stínu pochyb táhne dovnitř. Musím to udělat. Už jen kvůli sobě. A tak jedním krokem překonám práh a ocitnu se uvnitř.

Rozhodně se to nedá ani v nejmenším srovnávat s hospodou, kam mne vzal před rokem Noah. Z celého podniku dýchá luxus a pozlátko, které je mi tak důvěrně známé. Tohle je svět, do kterého jsem se narodila a žila v něm. Rozhlédnu se po velkorysém prostoru, působí t zde přesně tak vzdušně a malebně, jak si pamatuji. Žádný přehršel křiklavých barev ani syté kořeněné vůně štípající v nose. Ne, vše je elegantní, čisté a jednoduché a zároveň to rozhodně nepůsobí lacině. To rozhodně ne.

Nadechnu se a pohledem zakotvím na jednom ze stolů blízko klavíru, kam jsme si nechávali dávat rezervaci a sedávali. Mimoděk se kousnu do vnitřku rtu nakolik mne příval těch hořkosladkých vzpomínek zastihne nepřipravenou a… A v tu samou chvíli si moji pozornost vyžádá uvaděč v livreji.

„Dobrý den,“ odpovím měkce, snad i trochu zaskočeně, ovšem stačí mi chvíle a já se opět srovnám. „Zajisté, můžete. Stůl bude jen pro mne,“ odpovím mu a pak už se nechám zavést k jednomu z volných stolů. I z kabátu si nechám pomoci, přeci jen se to od dámy i očekává. Lehce se pousměji, když mi odsune židli a usadím se. Ne, tohle pro mne není nezvyk. Vlastně je celkem snadné vklouznout zpátky do starých bot. Všech těch drobností a pravidel, které si společnost žádá. Ostatně i vyprávění a názorné ukázky jeruzalémské etikety patřily na má setkání s Devikou.

Odložím si šálu i kabelku, málem si sundám i černé rukavice, avšak na poslední chvíli si to rozmyslím. Ne, nesmím. Opravdu k sobě netoužím přitáhnout, byť jediný zvědavý pohled navíc. Jsem… Jen další obyčejný a nezajímavý host. Sejde z očí, sejde z mysli.

„Děkuji,“ řeknu již ze zvyku, když si přebírám od mladšího číšníka jídelní lístek. Přelétnu jej pohledem a na rtech se mi vykreslí spokojený úsměv. Tohle jsou jídla, na které jsem zvyklá a tolik mi chyběla. Obloukem se dnes vyhnu jakýmkoliv exotickým chutím, když si vybírám menu na dnešní oběd. Exotiky jsem za tu dobu mimo Jeruzalém měla až příliš.

„Hm, to skutečně nezní špatně, nicméně…“ Ne, slávky ne. Žádné mořské plody. Vlastně mám vybráno celkem rychle, tady opravdu není nad čím váhat. „Jako předkrm mi postačí ten mangoldový salát s ředkvičkami, uzeným lososem a šalotkovým glazé, polévku dnes vynechám. Jako hlavní chod mi pak přineste roastbeef s hráškem a smetanovým bramborem a… Hm, dezert… Ah, ano, ten jablečný závin s tvarohem a šlehačkou,“ naporoučím si, spokojená se svým výběrem, jakkoliv se ve skutečnosti jedná o nečekaně obyčejná a ani trochu nápaditá jídla. Přesně to ovšem nyní chci. Jeruzalémskou klasiku.

„A víno… Suché, červené. Cabernet máte předpokládám? Výborně, tedy ten, jiné nepotřebuji,“ zakončím své neskromné přání, se kterým číšníka propustím, aby mohl odnést do kuchyně moji objednávku a donést mi víno.

Srdce mi u toho buší trochu rychleji, než by mělo a vidět mi někdo do hlavy, aby se v tu chvíli dost divil. Tohle celé je pro mne svým způsobem… Vzrušující? Být tady. Sama. Objednat si bez výčitek cokoliv, na co mám chuť. Až příliš mnoho obědů a večeří jsem díky Barthovi strávila uždibováním něčeho, co mi nebylo ani trochu po chuti jen proto, že nám to někdo doporučil a dle Barholomewe se od nás očekávalo, že si to samozřejmě objednáme.

S tím se i usadím o něco uvolněněji a pohodlněji na měkké polstrované židli, a zatímco čekám na číšníka, tak se zvědavě rozhlédnu kolem sebe. Tak jsem tady. Sedím tady. Stále mi to připadá tak… Neumím to popsat. Ale ani to mi nezkazí nečekaně dobrou náladu z vidiny dobrého jídla, které se mi, co nevidět zajisté objeví na stole. Ostatně… Vím, že se zde nesmím příliš zdržet. Zkrátka se jen najím a pak se vrátím do hotelu, abych se připravila na setkání s Noahem.

Vera De Lacey

Z vaší poklidné snídaně vás vyruší host, kterého bys tu skutečně nikdy nečekala. Černovlasý muž s charakteristicky modrýma očima se posadí k vašemu stolu, jako kdyby se nechumelilo a pokračuje se samozřejmostí vlastní jen Robertu Barlowovi. Muži, kterého si myslela, že už nikdy v životě neuvidíš. A pokud, rozhodně si to nečekala v situaci, kdy se k vám připojí na snídani.

Priscilla, která si ho poněkud nesměle ale se zájmem prohlížela se přeci jen na tebe otočí a jen poněkud nevěřícně nakrčí čelo, když vidí tvou reakci. Dokonce jí oči zavadí o to tvé typické gesto prstů natáčejících na sebe rudé kudrliny, které značí jediné – nervozitu. Tohle si nebyla ty. Znala tě ostatně celý život, aby si všimla tvé zaskočen reakce. Neptá se však. Alespoň ne teď.

Chvíle, kdy na tobě visí oba páry očí se nepříjemně natáhne, než… souhlasíš. „Ah, tak to jsem rád. Mrzelo by mě, kdybych musel oželet takovou vzácnou příležitost… dát si něco dobrého.“ Odpoví ti vzápětí Robert a potěšeně se usměje. „Takže říkáš borůvkový? No, zkusím ti v tomhle věřit.“ Dodá něco, co zní tak naprosto přirozeně, ačkoliv se v těch slovech dá tušit i jistý dvojsmysl. Anebo to vidíš jen moc černě? Priscilla vypadá více než přítomností nového gentlemana znepokojená především tvým chováním.

„Cože?“ Znejistí ještě více, když pozveš Roberta na snídani a ještě k tomu tím zaúkoluješ ji samotnou. „To mám jít… Tam? Kam přesně?“ V očích jí zableskne panika z něčeho naprosto nového, a přitom tak obyčejného. „Ah, dobře, dobře, takže… K pultu. Hmmmh.“ Nadechne se a rozhodně se postaví, i když se tváří, jako kdyby měla jít spíše vykrást banku, než koupit pár zákusků.

„Říkal jste… Borůvkový, pane?“ Polkne a skloní pohled k Robertovi, který tuhle scénu s neskrývaným zájmem sleduje.

„Ano, borůvkový. Dám tady na doporučení vážené lady. Děkuji. Jsem vám zavázán milá slečno.“ Věnuje Priscille okouzlující úsměv, který jen podpoří její zaskočení a vžene jí do tváří trochu ruměnce, než jen pokývá rychle hlavou a sevře pevněji tvou kabelku, kterou si jí podala.

„Tak tedy… borůvkový.“ A s těmi slovy vyrazí k pultu s vyskládanými zákusky.

„Jaká náhoda, že se tu vidíme, že Vero? Myslel jsem, že do Jeruzaléma až tak nejezdíš. Tedy… kromě osobních zájmů.“ Stočí se Robertova pozornost plynule k tobě poté, co chvíli vyprovází tvou sestru pohledem.

„Na to, jak si vždy úzkostlivě dbala na bezpečí své rodiny, je docela odvážné zrovna sem brát jednu ze sester. Nebo snad rodinné vztahy už nejsou takové, jako bývaly?“ Roztáhne se mu na rtech nepatrný úšklebek. „Vidím, že ti ten rok mimo Jeruzalém vcelku prospěl, hmm?“ Sklouzne po tobě jeho hodnotící pohled.

„Každopádně, nepřišel jsem sem na dortíky. I když si s chutí dám, když tak ochotně zveš. Chci si promluvit o našem společném známém. Nebo bych měl říci především tvém známém?“ Povytáhne oblouk tmavého obočí a natočí se na židli tak, aby k tobě seděl čelem.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Vzhlížíš k soše muže, legendě mrtvé už několik dekád. Co z něj zůstalo v Alexanderovi, kterého znáš, se můžeš jen domnívat. Jaký byl asi tehdy? Nikdy o té době s tebou nemluvil. Tedy, pokud ses zrovna vyloženě neptala, ale tahat informace z Alexe bylo někdy opravdu obtížné. Nikdy nebyl někým, kdo by se rozhovořil na dlouhé minuty a vedl sáhodlouhé monology. Ano, byly tu věci, které ho evidentně zajímaly a bavily a o takových byl skutečně sdílnější než jindy. Ovšem jeho minulost byla jednou z věcí, kolem kterých se našlapovalo po špičkách.

A teď tu před tebou stál. Ten dávný Alexander. Tedy generál Essington. Jeho vojenské úspěchy musely být evidentně nemalé, pokud mu město vystavělo takovýto pomník. Kdo ví, kde je jeho hrob. Jedno ti je ale jasné. Ať už je kdekoliv, pravý Generál v něm ležet nebude. Je to skoro až ironie, ale oba dva už máte v Novém Jeruzalémě své hroby. Náhrobky nesoucí vaše stará jména a vzpomínky. A pokud skutečně nestárnete, jak Alex říkal, tak to jistě nebylo naposled, co jste museli nechat svou identitu zemřít.

I tak se ale některé věci nemění. Přepíšeš si tedy přesné datum jeho narození. Informaci, která je pro tebe nová, protože Alexander na nějakých narozeninách nikdy nelpěl. Alespoň tedy za ten skoro rok, co jste byli spolu. Obejdeš ještě jednou majestátní sochu, než se vydáš pryč ze středu náměstí. Na rozdíl od okolí tvého hotelu, tuto část města znáš.

Přejdeš proto vozovku a vyrazíš k podniku, ke kterému se poutá i pár příjemných vzpomínek. Rozhodně tu nevařili zle a atmosféra byla příjemně poklidná během večerů podbarvených melodickými tóny klavíru.

Restauraci najdeš na svém místě. Dokonce ani není zavřená a vypadá vlastně stejně jako před lety. Ve dveřích se mineš s jedním poměrně mladým párem vkusně oblečených lidí. Ostatně v této části města by si na někoho v otrhaném dělnickém oblečení narazila jen stěží, natož aby vycházel z tak vybraného podniku, ve kterém by nechal svých pár týdenních výplat ani by nemrkl.

Restaurace je skutečně prostorná a plná stolů s bílými ubrusy a čerstvě řezanými květinami. Většina ze stolů je umístěná u oken, skrz které je výhled na ulici a náměstí. Je už prakticky čas oběda, takže je podnik vcelku zaplněný. Dalo by se říci, že více než z poloviny. Nesou se tak k tobě tiché zvuky rozhovorů, cinkání příborů i vcelku lákavé vůně teplého jídla. A že tu jistě bude z čeho vybírat, pokud se místní kuchyně za ten zhruba rok nějak výrazněji nezměnila. Jen co vejdeš do podniku, všimne si tě hned jeden z číšníků, který je oblečený v upraveném stejnokroji připomínajícím černý oblek.

„Dobrý den, madam. Smím vás usadit? Budete si přát stůl pro vás nebo čekáte ještě na někoho?“ Zeptá se tě zdvořile, a pomůže ti z kabátu, pokud si to přeješ, aby ti pak pokynul k jednomu ze stolů, ke kterému tě uvede, odsune židli, aby ses mohla posadit a vzápětí ti ji přisune. Aniž by na někoho dalšího z obsluhy viditelně mávnul, je tu hned další číšník, tentokrát mladší, který začne sklízet nepotřebné sklo ze stolu a chystat jej pro tvůj oběd.

„Prosím, madam.“ Dostane se ti do rukou jídelní lístek, který není až tak početný za to je zde spousta chodů. Klasické menu jich čítá rovnou sedm, z nichž, každý má výběr ze dvou variant. První chody začínají od těch lehčích jídel jako jsou čerstvé ústřice, či ceviche z kanice, přes polévku a menší chod s pečenou rybou až po sytější a zemitější jídla obsahující zvěřinu, a nakonec nějaké to sladké na závěr. Rozhodně je z čeho vybírat a po roce v Provinciích se to zdá i jako malý zázrak.

„Jestli mohu doporučit, máme dnes skvělé slávky na bílém víně.“ Vstoupí ti do toho číšník, zatímco si prohlížíš menu, ale pak už ti dá prostor, aby sis sama vybrala a zadala svou objednávku. A víno? To tu samozřejmě také mají. Je už na tobě, zda zvolíš ke každému z chodů nějaké doporučené nebo sáhneš prostě po lahvi něčeho osvědčeného. Nic není problém, když nemá člověk hluboko do kapsy, a to ty po zajištění vcelku bohatého obnosu z Alexanderova kufru skutečně nemáš. Tak jako tak to vypadá skutečně na příjemně strávené poledne a alespoň něco málo, co vylepší ten jinak nepříliš zdařilý návrat do Nového Jeruzaléma.