Andor.cz - Dračí doupě online

Madam Wolstonová mne nechává mluvit a neskáče mi do toho. Podaří se mi tak poskládat ucelený příběh zakončený dle mého rozumnou žádostí, o které by se zajisté dalo vyjednávat. Nechci po ní přeci zastavit tisk, peníze ani nic na čem by utrpěla, ne? Chci jen zpátky to, co mi právem náleží. Mé zápisky. Všechny ty hustě popsané papíry, nad kterými jsem seděla skoro dva měsíce strávené ve vile u moře. Nechci ani vědět, kolik vína jsem u psaní vypila, kolik desítek hodin jsem proseděla u stolu a plnícím perem v ruce. Dala jsem do toho… Vložila jsem do těch rukopisů kus sebe. Své vzpomínky. Svoji bolest. Chtěla jsem je zpátky.

Nicméně jen těžko bych našla ve tváři té přísné staré dámy sedící za stolem jakoukoliv stopu po… Porozumění? Ochotě? Vlastně čemkoliv, co by jakkoliv naznačovalo, že tu nejsem zcela zbytečně. Namísto toho se i nadále tváří jako ji to vlastně ani nezajímalo a vyslechla si mne jen ze slušnosti. Sleduji, jak odklepává popílek z cigarety, a nakonec ji típne do popelníku na stole. Ta štiplavá vůně cigaretového kouře mi není příjemná, je to horší než pach dýmkového tabáku, ale krom nakrčeného nosu se k tomu nijak nevyjadřuji. Ostatně není to moje kancelář.

Zní to dramaticky? Madam Wolstonová nemá ani ponětí, jak moc dramatické to ve skutečnosti bylo. Celá ta situace ohledně odjezdu z Jeruzaléma, kdy mne trápilo snad všechno, jen ne jeden kufr plný papírů.

„Jistěže mám s autorem nějaký problém,“ vypadne ze mne frustrovaně na kolik se v tu chvíli neovládnu. A jestli má ten člověk problém se mnou? Zatím ne, ale bude mít! Nicméně ta žena pokračuje dál, zatímco musím čelit jejímu tvrdému pohledu i slovům.

„Nikdy jsem netvrdila, že jsem s panem Gibbsem o téhle schůzce mluvila. Jen, že příště přijdu s ním,“ podotknu poněkud nedůtklivě a přimhouřím oči, když mi dojde, že mne ta žena tlačí do kouta. Do rohu, ze kterého mne už nepustí a neustoupí stranou. Do tváře i ramenou se mi vkrádá napětí. V rukách svírám šálu a zatínám do ní prsty. Tohle je tak… Zachovat klid je těžší, než jsem čekala. Mnohem těžší.

Přimhouřím oči a přinutím se povolit zaťaté čelisti. „Neříkáte mi nic nového. Jistěže vím, že rukopisy si musím vyžádat od toho člověka,“ mračím se a působím všelijak, jen ne klidně a nad věcí jako madam Wolstonová. Přesně ta, která moji žádost zkrátka smete ze stolu jako by to byla vyřízená věc. Nepomůže mi.

„Tohle… Tohle je absurdní! Jak si mám vyžádat něco od někoho, kdo se ani nepodepisuje pravým jménem?!“ vypadne ze mne rozohněně, zatímco se zároveň s tím prudce postavím na nohy, jak už nadále nevydržím sedět na místě. Já vím, já vím, když jsem sem šla, věděla jsem, jak malé jsou mé šance na úspěch, ale… Jsem takový kousek! Ta žena musí něco mít! Adresu! Jméno! Podepsali spolu přeci smlouvu, tam musí tyhle údaje být! Při pohledu na její milý úsměv mám tak akorát chuť vytáhnout revolver ukrývající se v tašce. Dala by mi pak tu smlouvu? Snad ano, ale… Ale také by na mne po mém odchodu zavolala policii a riskovat něco takového si nemohu nyní dovolit.

Tiše odfrknu a na okamžik stisknu rty. K čemu je být Probuzená, nést odkaz anděla smrti a všechno to kolem, když… Když to ve výsledku k ničemu není?! Snad ještě raději, než sahat po zbrani bych se natáhla po něčem úplně jiném. Ukázala jí, proč je jen v jejím zájmu i celého nakladatelství, aby mi ty informace vydala. Po pravé ruce mi přeběhne ten důvěrně známý šimravý pocit a…

… já ostře vydechnu. „Takže mi nepomůžete,“ konstatuji. „Nebudu urážet vás ani sebe, že bych vám za to něco nabídla nebo se snížila k vyhrožování,“ jakkoliv se snažím, tak zním přesně tak nahněvaně, jak se cítím. „Nemáte ani ponětí, do čeho jste se tímhle nechala zatáhnout. Ale budu vám přát, aby vás důsledky nepřinutily pochopit,“ dodám poněkud nešikovně něco, co by se vlastně dalo považovat za vyhrožování, ačkoliv to nic takového není. Možná se nestane nic, přeci jen vyšly už tři knihy a život šel dál jako by k tomu nikdy nedošlo. Ale nic není neměnné.

Nicméně s těmi slovy se namísto rozloučení vydám rychlým krokem pryč z pracovny. Byl to špatný nápad. Hloupý nápad! Nic dobrého to nepřineslo, akorát chuť do něčeho s křikem kopnout. Chodbou se rozléhá ostré staccato mých kroků, jak schody vedoucí do přízemí seběhnu namísto toho, abych je sešla s grácií a rozvážností dámy. Ani se nerozhlédnu, natož abych věnovala Benjaminovi více než jen rozezlený pohled, pokud na něj dole narazím.

Chci jen… Odsud pryč. Dříve než mne napadne nějaká hloupost dostatečně lákavá na to, abych ji udělala. V ostrém tempu tak mířím ke drožce, která tam na mne snad bude čekat. Když už nic, tak mám aspoň jasno v tom, co a kam dál. Nechat se vysadit v Zahradách na náměstí se sochou generála Ethana Essingtona… A pak zajít do nejbližšího podniku naobědvat se a vrátit do hotelu. Plán je to prostý a jednoduchý… Snad by na rozdíl od tohohle mohl dopadnout dle očekávání.

Delilah Blair Flanagan

Nedá se říct, že by atmosféra v pracovně paní Wolstonové byla zrovna přátelská. Od dámy sedící za širokým pracovním stolem vnímáš tu okatou lhostejnost, zatímco ty cítíš jisté napětí. Však není se čemu divit, tohle bylo v lecčem něco jiného než střelba pralese na rozzuřeného slova. Tam převládly instinkty, ale ty sis musela dávat dobrý pozor na volbu toho, co říkáš. Souboj slov, tak by se to dalo nazvat.

Žena tě krátce vyzve a ty se tak chopíš slova. Začneš tedy ve zkratce osvětlovat svou nezáviděníhodnou situaci. O Penfieldovi, o tom, jak si ztratila kufr se svými rukopisy, které poté začaly vycházet pod jménem pana Penfielda. Příliš karet v rukou nemáš, ale to neznamená, že to nezkusíš hrát, jako kdyby si měla.

Žena sedící naproti tobě ti do toho neskáče. Pouze asi jednou potáhne s už dohořívající cigarety a vyfoukne oblak ke stropu klikatícího se dýmu zrovna v části, kdy vyjmenováváš jména budoucích knih z Penfieldovy série. Je tak těžké jí cokoliv vyčíst z tváře. Snad jen, přeci jen na konci zahlédneš, jak o něco více nakrčí to vrásčité čelo, když předneseš svůj požadavek.

„Hmm, takže rukopisy ve ztraceném v kufru. Tedy to zní samo o sobě velmi… dramaticky.“ Podotkne a jen típne cigaretu do porcelánového popelníku, než dlouhými nehty vytáhne z cigaretové špičky nedopalek a odhodí ho do něj, než o hranu popelníku opře i tenkou cigaretovou špičku.

„Víte, z toho, co mi tu povídáte, je mi jasná jedna věc. Viditelně máte s autorem nějaký problém. Nebo možná autor s vámi? Kdo ví. A za další…“ Teď se na tebe plně upře její nesmlouvavý pohled.

„S panem Gibbsem jste zcela určitě nemluvila, jak se mi tu snažíte tvrdit, jinak by vás neposlal přímo za mnou. Ne v takové záležitosti. Pan Gibbs a věřím, že i výrazná část jeho zaměstnanců totiž moc dobře vědí, jak fungují smlouvy mezi autory a nakladatelstvími. Drahá… Copak si myslíte, že jste první, kdo tvrdí, že mu dobře se prodávající autor ukradl nápad? Tohle se stává až příliš často. Skutečně… Občas mám pocit, jako kdyby měl každý druhý v Novém Jeruzalémě v šuplíku svou tajnou tvorbu.“ Mlaskne a opře se pohodlně do křesla.  

„V tom případě ode mě vyslechněte radu, ano? Jako od té zkušené v podobných případech. Váš problém budete muset řešit s panem Penfieldem osobně. Ať už soudně nebo jinak. On je osoba, která vám údajně ukradla dílo. My v našich standartních smlouvách samozřejmě máme klauzuli pro podobné případy. Nemůže nést zodpovědnost za to, kde naši autoři brali… inspiraci. I když se v devadesáti devíti procentech podobných případů nic neprokáže. Ale to jistě budete moci konzultovat s panem Gibbsem. Tedy… Jeho služby se zhoršily na to, že ceny drží stále tak vysoko, že?“ Ušklíbne se a vypadá, že ji to celé snad… pobavilo? Rozhodně na tebe hledí jako sup připravující se k hostině.

„Své rukopisy, ať už existují nebo ne, si tak budete muset vyžádat od pana Penfielda sama. A stejně tak si i sama najít jeho osobu. Informace o našich autorech neposkytujeme na vyžádání kde jaké dámě, co sem zavítá. I když je to jistě odvážný počin.“ Podotkne klidným tónem doplněným nakrčením rtů. Musí se nechat, že paní Wolstonová působí o své pravdě skutečně přesvědčeně. Buďto je to tak tvrdá vyjednavačka nebo tomu opravdu věří. Ne tvém místě, na které se právě teď upírá její pohled, by se zcela jistě zapotil i nejeden muž.

Vera De Lacey

„Modré… Dobře, ty modré.“ Souhlasí Priscilla s tvým názorem. Černé jsou přeci jen příliš… smutné. A na smutek bude vždy času dost později. Dá se do oblékání, zatímco ty se schováš do klidu koupelny. Přeci jen dnešní probuzení nebylo zrovna… nejběžnější. Je těžké ze sebe opět setřást vzpomínky, které nejsou tvé. Ten pocit dotyku na kůži. To nadšení, se kterým si stála v jeho blízkosti. Tedy ne ty… ona. Jen ona.

Je těžké se této myšlenky zbavit, když zrovna stojíš proti zrcadlu, ve kterém se odráží obraz ženy s krvavě rudými vlasy. Měl William pravdu? Změnilo se na tobě toho více? Bylo to těžké říct, když si měla svůj odraz před sebou každý den a všechny ty postupné změny splývaly jedna v druhou, zatímco se obraz tebe samé v hlavě pokaždé o pár drobných detailů překreslil.

„Vero, mohla by si mi pak prosím pomoci to vzadu trochu více utáhnout…?“ Vytrhne tě ze zadumání zvuk sestřina hlasu. Ne, teď není čas trápit se podobnými věcmi. Čeká vás skvělý den. Jak také jinak na takovém místě?

Obléknete se a upravíte. Nakonec i ty oceníš, že tu máš pomoc druhého páru rukou. Minimálně na upravení šatů v místech, kam si tak úplně nevidíš, se to hodí.

„Tedy, asi ta snídaně a pak… Všechno to zní skvěle. Knihkupectví bych asi nechala na pozdější dny. Ještě bych měla nutkání ležet v nových knihách, než se procházet ulicemi.“ Zasměje se Prissy. „Takže Zahrady? Zlatá katedrála? Všechno zní skvěle. Ale teď opravdu nepohrdnu snídaní.“ Dodá s úsměvem a vezme si svou příruční kabelku.

„Tedy, ta růžová ti až hříšně sluší. Kdo by to byl řekl, že zrovna ty a růžová.“ Sklouzne po tobě její hodnotící pohled, ale vidíš v něm jen spokojenost. Ale pak už není na co čekat. Zamknete a necháte pokoj číslo 3 za vámi.

Vyjdete před hotel do ranního čerstvého vzduchu. Ulice už žijí a kolem jezdí vozy a procházejí lidé. Dokonce jako na uvítanou se po vyvýšených kolejnicích na mostu před vámi za kovového drčení prožene parní vlak, který za sebou nechá jen oblaka dýmu.

Sestřiny oči to vše hladově hltají a prakticky se nezastaví. Jednou ji i musíš prudce zastavit, aby nevkročila do vozovky, kterou se zrovna řítí jeden z mnoha kočárů. Nebyla to nakonec ale tak dlouhá cesta. Ta pekárna s malou útulnou kavárnou, kterou si zde nikdy neopomněla navštívit, byla koneckonců v docházkové vzdálenosti.

Projdete dovnitř a uvítá vás příjemný interiér. Není to žádný přehnaný luxus jako v některých přezdobených podnicích v Zahradách, kde snad i kliky musely být ze zlata. Přesto vše působí čistě a zvláštním způsobem útulně.

Spousta malých stolků s čerstvými řezanými květinami, prosluněný interiér, a především ta všudypřítomná vůně pečiva. Ano, víš, že tady není problém se dosyta dobře najíst nehledě na to, jestli jeden preferuje radši sladké nebo slané. Snad jen pokud by neměl rád pečivo, nebude tohle zrovna to nejlepší místo na zastavení se.

„To nevypadá vůbec zle.“ Zachytíš sestřin úsměv, zatímco vykročíte ke stolu, ke kterému sis běžně sedávala, pokud byl volný. Dnes je. Není tu totiž v tuto denní dobu moc lidí. Vlastně i s vámi jsou obsazené pouze tři stoly. Je tu ještě jeden rozdíl oproti klasickým podnikům ze Zahrad, a to, že si hosté jídlo vezmou ke stolům sami. Trochu netradiční ve světě, ve kterém ses pohybovala, ale čím více si cestovala po okolí Davenportu, tím častěji ses setkávala s podobnými pravidly. Ostatně, proč ne? Zcela jistě to majitelům snižovalo náklady na obsluhu.

„Copak mi doporučíš? Hmm, nevšimla jsem si číšníka.“ Rozhlédne se zamyšleně Priscilla a přelétne podnik ostřížím pohledem. „Víš, že mám ráda sladké. A takto ráno by bylo skvělé dát si nějaký čaj s mlékem. Doufám, že ho tu mají.“ Povzdechne si skoro až zasněně. Ty víš, že mají. Dokonce není vůbec špatný, co můžeš říct. Jen tedy pro něj bude muset jedna z vás nebo snad obě zajít.

Nakonec nemám ani na výběr nic jiného než vytáhnout svůj jediný trumf a způsob, jak madam Wolstonovou přinutit se mnou aspoň promluvit. Váženého pana Gibbse, který by si nechal patrně zaplatit už jen za to, že se zde oháním jeho jménem. Tohle jméno má totiž na rozdíl od toho mého ten správný zvuk, na který by ta žena mohla slyšet. Služby Gibbsovy advokátní kanceláře si skutečně nemohl dovolit každý, drahý byl i pro smetánku ze Zahrad. Moc dobře si pamatuji, jak se před lety otec vždy rozčiloval nad tím, jakou nehoráznou sumu si ten člověk říká za hodinu svého času, natož když se ke konzultaci přidaly i právní úkony.

Jakmile to jméno vyslovím, zahlédnu v jejích očích aspoň něco. Bohužel ne strach či obavy, jak bych si přála, ale očividně bych měla být vděčná i za to, že jsem vůbec získala její pozornost. Ne, ta by si na mě jen podle kusé zmínky svého asistenta příští týden čas neudělala a ani ten další. Z tváře i výrazu jí jasně čtu, že jedinou šanci mám právě tady a teď.

„Ano, pana Gibbse,“ zopakuji s neochvějnou jistotou rozhodným hlasem.

Vsadit na tuhle kartu se nakonec vyplácí. Slovy se nedá popsat úleva i ten pocit, který mnou prošlehne, když madam Wolstonová souhlasí se schůzkou. Dokonce hned teď bez nutnosti čekání. Je to jen malé vítězství – ale stále to je aspoň něco. Malý schůdek, od kterého se mohu odrazit dál. A… No, nikdo rozhodně nemůže říci, že jsem se nesnažila.

Pohledem krátce zalétnu k panikařícímu Benjaminovi, ovšem stejně jako ženu přede mnou, tak i mne to nechává klidnou. Najde si na mne čas, vím to. Vzápětí mi to i sama potvrdí. „Jistě. Dvacet minut bude dostačujících,“ souhlasím bez okolků. Dost možná mne vyrazí z kanceláře už během první pěti, prolétne mi hlavou roztrpčeně. Ať už si myslím cokoliv nebo jsem z celé té situace sebevíce rozmrzelá, tak si moc dobře uvědomuji, že tohle bude krátký a tvrdý boj. Tahle žena mi rozhodně nedá nic zadarmo… A jakkoliv mne to samotnou rozčiluje, tak bych lhala, že z ní nemám respekt.

Nicméně… Co je jedna rázná starší dáma proti serafínům a generálovi?

Tahle myšlenka, byť je absurdní, mi dodává jistotu. I přesto ovšem poznámku o čaji přejdu mlčením, i když to je přesně ta chvíle, kdy bych se měla pravděpodobně ozvat a ukázat, že toho umím více než jen říkat nahlas jméno pana Gibbse.

Jakmile mne madam Wolstonová vyzve, tak vykročím za ní směrem do patra. Za chůze si přeci jen povolím a rozepnu knoflíky kabátu a stáhnu si šálu z krku. Na schodišti ani v chodbě se příliš nerozhlížím, tohle pro mě svým pojetím není nic nového. Snad jen… Je osvěžující ocitnout se zase v tak ryze západním prostředí. Jeruzalém zde dýchá a křičí z každého koutu.

Nakonec ženu následuji až do její pracovny, kde za sebou skutečně zavřu dveře přesně jak mne požádala. Po pracovně se už ovšem rozhlédnu s o poznání větším zájmem, a to navzdory tomu, že je to pracovna jako každá jiná. Snad jen… Tahle patří ženě. Já nikdy takovou neměla, však k čemu také… Vlastně to bývalo přesně to místo, kam mi byl po dlouhé roky odepřen přístup. Otec mi zakázal tam bez svolení chodit – svolení, které ostatně nikdy nepřišlo. Ostatně i matka tam za ním vždy jednou za čas zavítala jen proto, aby se pohádali. Jak také jinak. A Bartholomew… Ten si tam nepřál ani aby mu tam uklízela bez dozoru služebná, natož abych tam chodila já. Oproti tomu ta Alexova v našem domě v Dvarace už pro mne nebyla zakázaným nepřístupným územím… A přesto jsem tam nerada chodila. Na to ve mne to vnímání mužského prostoru ve mne zůstalo až příliš hluboce zakořeněné.

„Děkuji,“ odpovím zdvořile a usadím se do nabízeného místa, jakkoliv bych snad raději postála. Ovšem… Ne, nesmím dát najevo ani stín nejistoty. Pochyb. Ničeho.

„Zda tu záležitost musím řešit nutně s vámi nevím, ale byla jsem na vás odkázána, takže budu předpokládat, že ano, madam Wolstonová,“ ochotně se chopím slova, sotva mne k tomu postarší dáma vyzve. „Jak jsem již zmiňovala, přišla jsem ve věci týkající jednoho z vašich autorů, který se vydává pod jménem Oscard Penfield,“ pokračuji dál.

„Před rokem jsem při svém odjezdu z Jeruzaléma ztratila kufr. Ne ledajaký kufr, tenhle obsahoval mé zápisky a rukopisy. Přesně ty na základě, kterých vám člověk vydávající se za Oscara Penfielda poskytl k vydání tituly Svatební oprátka, Zlato v tvém mase a Dvakrát pohřbená nevěsta,“ lehce se ušklíbnu. Ani názvy se ten člověk neobtěžoval změnit! „Jistě teď můžete namítnout, že s tímhle by sem mohl přijít každý, ale mám důkazy, které jsem připravena předat panu Gibbsovi.“ Ne, nemám absolutně žádné hmatatelné důkazy, ale něco říct přeci musím.

„Předpokládám, že nyní řešíte vydání Trhání křídel a v budoucnosti budete jednat – pokud se tak již neděje – o dílech pod názvem Dům soli a krve, To hlučné ticho nebo Angela,“ zdůrazním to jediné, čím se nyní ve skutečnosti mohu ohánět. „Mohu vám samozřejmě i říci, čeho se budou týkat – bez úprav, které tam váš autor provede,“ přimhouřím oči a můj hlas zní v tu chvíli i mne samé kysele a rozhořčeně. Ty zatracené úpravy!

„Nicméně nejsem zde, abych z celé události dělala skandál či po vás chtěla peníze, omluvu ani přiznání… Čehokoliv,“ lehce nakrčím nos. Ne, k tomuhle dílu se rozhodně nehodlám hlásit. Už takhle se mi svírá žaludek při pomyšlení na to, ke komu všemu se to mohlo dostat. „Chci jen kontakt na Oscara Penfielda či schůzku s osobou, která to jméno používá. Chci zpátky své rukopisy.“

Delilah Blair Flanagan

„Prosím? Ehm, jak to myslíte madam?“ Přelétne mladíkovi ve tváři jisté překvapení, i když… nepůsobí až tak zaskočeně, jak by si snad čekala od někoho, kdo zaslechne takové obvinění o plagiátorství. Těžko říct, zda je to tím, že přeci jen má jisté sebeovládání nebo něčím jiným. To už ale do vašeho, byť krátkého rozhovoru vstoupí ještě někdo další.

Do vstupní haly totiž vejde elegantní stará dáma. Než však můžeš přemýšlet o tom, kdo to asi tak může být, mladík oslovený jí jako Benjamin, hned prozradí její totožnost. Samotná paní Wolstonová? Tedy… Nepamatovala sis její jméno z kruhů, ve kterých ses dříve pohybovala, avšak nikdy si nebyla zrovna šelma salónů, co by znala kde koho. Stačil ti jen ten malý uzavřený kruh známých stočený kolem tvé rodiny, jenž už… nebyla tak úplně tvá. Alespoň dle jména.

„Dorothy Wolston, těší mě.“ Opře se její pohled do tebe, když se představíš. Ne, to jméno jí nic neříká. Vidíš to na jejích očích, ve kterých se ani na okamžik nezalesklo cokoliv, a zůstává v nich i nadále ten očividný nezájem. I když zmíníš Penfielda, toho prokletého autora, nehne ani brvou. Tohle jméno určitě musí slýchat docela často a nebo vídat alespoň na přehledech, které jí chudák Benjamin hledá v šuplících nedalekého stolu.

„Pana Gibbse?“ Přeci jen poprvé v jejím projevu zaznamenáš alespoň špětku… ne strachu ne, ale zájmu? Ano, to bude vhodnější označení. Ano, pan Gibbs. Bylo to skutečně známé jméno v Zahradách. Za ten rok, co si tu nebyla se jistě až tolik nezměnilo. Dokonce víš, že tvůj otec jednou nebo dvakrát využil služeb jeho kanceláře ve zvláště ožehavých tématech. A že musel sáhnout hluboko do kapsy, na druhou stranu… Neslyšela si, že by toho nakonec litoval.

„Hmm, krátká schůzka? Ale jistě. Myslím, že na tak mile vypadající dámu si najdu tak… Hmm, půl hodiny?“ Roztáhnou se jí rty do šelmovského úsměvu, než očima kmitne k Benejeminovi.

„Ehm, madam, půl hodiny? Počkejte. Myslím, že za půl hodiny už tu máte jednání s…“ Začne rychle listovat menším notýskem viditelně rozrušen. Z čeho zrovna? Ta postarší dáma nevypadá až tak zle. Alespoň na první dojem.

„Stačí. Jistě, za půl hodiny. Dobře. V tom případě vám snad bude stačit patnáct? Dvacet minut?“ Sklouzne k tobě pohledem. „A kde jsou ty přehledy, Benjamine?“

„Tady, paní. Tady… Ehm, pošlu k vám někoho s čajem?“ Přispěchá k vám rychle mladík a podá paní Wolstonové svazek papírů v kožených deskách. „Ne, tady madam říkala, že se dlouho nezdrží a já čaj nepiji. To moc dobře víš.“ Odpoví žena, aniž by čekala na jakoukoliv tvou odpověď a mladík jen krátce skloní hlavu.

„Tak pojďte.“ Pokyne ti, aby vykročila jistým krokem dál. Vede tě do patra a pak jednou z chodeb. Její krok je jistý, alespoň na ženu jejího věku. I zde nahoře je patrné, že architekti neumístili většinu drahých věcí pouze do přijímací haly, ale i zde vidíš výzdobu v podobném duchu jako v přízemí.

Nakonec dáma zastaví u jedněch dveří, které odemkne klíčkem vytaženým z malé kabelky. Vejde jako první a ty ji můžeš následovat.

„Buďte tak laskavá a zavřete za sebou, ano drahá?“ Mávne k tobě rukou, ve které drží stále špičku s kouřící cigaretou. Místnost, do které vejdete, je prostorná. Převažují zde opět světlé krémové tóny a pak nábytek z masivního lakovaného dřeva. Už od pohledu tohle není žádný salónek pro návštěvy přátel, ale regulérní pracovna. Podobnou měl tvůj otec i manžel. Ale ženy ve vaší rodině žádné takové pokoje neměly. Na co by je také potřebovaly, že?

Paní Wolstonová přejde jakoby nic k velkému pracovnímu stolu, na který jen s ledabyle odhodí složku s papíry od jejího asi asistenta a usadí se do pohodlně působící rudě čalouněné židle. Je to jedna z mála výrazných barev v tomto pokoji a přirozeně na sebe strhává pozornost. Podobně jako žena před tebou.

„Tak, prosím.“ Ukáže rukou na dvojici béžových křesílek, které nestojí přímo naproti ní, ale jsou postavené trochu stranou od pracovního stolu, avšak ne tolik, abyste na sebe snad neměly výhled. Zvlášť ne, když se dáma otočí a zapře se loktem ruky, ve které drží cigaretovou špičku o stůl.

„Takže, madam… Vernier? Copak vás do našeho nakladatelství přivádí, že je to tak urgentní a musíte to řešit přímo se mnou.“ Nepatrně přimhouří světlé oči, než ti předá slovo.  

* * *

♬♬♬

Pro všechny, ale především pro nás dva.

* * *

Zmínka o paní Wolstonové mne krátce zarazí, neočekávala jsem, že by to zde měla na povel žena. Ovšem na druhou stranu – proč by ne? Ženy v Novém Jeruzalému nakonec měly své místo nejen jako dcery a manželky. Byly v politice, pracovaly, vedly podniky, měly své místo i ve složkách Tajné policie… Něco dokázaly. Ne jako… Já. Kdybych nedošlo k mému Probuzení… Ale nad tím nechci přemýšlet, rozhodně ne teď.

„V tom případě to tak skutečně vypadá,“ potvrdím mladíkovi, jehož jméno na rozdíl od paní Wolstonové neznám. Mé jméno mu nic neřekne, ale nečekala jsem nic jiného. Tím, že jsem se musela vzdát toho být ať už Doherty nebo Flanagan, přišla jsem o těch pár výhod, které tahle stará jména měla. O jejich zvuk.

Od tohohle okamžiku se ovšem mé plány vystavěné na už tak vratkých základech hroutit a rozpadat mi pod rukama. Velmi vytížená osoba. Pokud bude mít zájem. Proč by měla nějaký mít? Zamračím se, přesto mladíka následuji směrem ke stolu, aby si mé jméno mohl poznamenat do knihy. Pro ten okamžik spolknu všechno, co se mi dere na jazyk, a že toho opravdu není málo. Nenechám se tak snadno odradit. Skutečně ne.

Přesto…

Výraz v mé tváři, když mi oznámí, že dříve jak za týden to nebude, vypovídá za vše. Nemám týden! Kdo ví, co bude po té dražbě, natož za týden. Na okamžik pevně stisknu rty. To, když se mne mladík pokusí odbýt v mylné domněnce, že jsem jen autorka, která přišla vnutit svůj rukopis komukoliv, kdo tady má nějaké slovo. Více by se mýlit nemohl.

„Obávám se, že to nebude možné, protože mé rukopisy už vydáváte – nicméně pod jménem, které k mému vlastnímu překvapení opravdu není moje,“ povytáhnu drobně obočí, zatímco uvádím věci na pravou míru. „Takže skutečně nemohu čekat týden, zda si na mě ta vaše paní Wolstonová udělá čas,“ založím ruce na hrudi a při těch slovech lehce vystrčím bradu. „Samozřejmě pokud nechcete, abych příště…“

Větu ani myšlenku nedokončím, když se náhle ozve ženský ostrý hlas, který mne přinutí se mimoděk narovnat ještě více a vtáhnout ramena dozadu. Ten hlas mi vykreslí v hlavě představu jedné z těch postarších nepříjemných guvernantek, které mají za úkol vtlouci do mladých dívek všechna ta pravidla společnosti přetvářejících je v mladé řádně vychované dámy. Na okamžik je mi mladíka skoro líto. Ale jen skoro.

A nejenže tak paní Wolstonová zní, ona tak i vypadá. Tedy samozřejmě až na to, že je oblečená lépe než guvernantka. Více okázale. Zlaté šperky jasně vypovídají, že vydavatelství vynáší více než dobře. Zatímco je její pozornost upřena ke svému… Co tu vlastně Benjamin dělá? Asistenta?... Povolím si trochu šálu kolem krku, ovšem rukavice si nesundávám, ani nepovoluji knoflíky kabátu. Vlastně si užívám toho, že je mi konečně příjemně teplo.

Nicméně jakmile je hotová s Benjaminem, který dnes nemá zřejmě úplně nejlepší den, upře se pohled těch světlých očí na mne. Na prchavou chvíli zaváhám. Známe? Ne, to byla jen výzva… K něčemu. Někoho jako ona bych si snad pamatovala. Předchozím výstupem se ovšem nenechám zastrašit, namísto toho udělám krok vpřed.

„Zatím ne, nicméně proto jsem tady, abych to napravila. V zájmu nás obou,“ snažím se znít tak jistě, jak to jen v danou chvíli zvládnu, ačkoliv… Srdce mi přeci jen naskočí do rychlejšího tempa. „Delilah Vernier,“ představím se, jakkoliv vím, že to je zbytečné, „přišla jsem kvůli jednomu z vašich autorů. Oscaru Penfieldovi,“ ovládnu se, abych se při vyslovení toho jména kysele neušklíbla, přesto je na mne znát, že mi přešlo skrze rty s jistou nelibostí.

„Bude to jen krátká schůzka,“ pokračuji odvážně dál. „Rozhodně kratší, než kdybych příště přišla v doprovodu pana Gibbse,“ zmíním jméno jednoho z právníků, jehož advokátní společnost znal snad každý napříč Zahradami. A v duchu doufám, že se za ten rok přeci jen nic moc nezměnilo. Nebo že to ženě něco řekne.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

„Vyprat? A to se dělá jak?“ Podiví se Priscilla něčemu tak obyčejnému a upře na tebe zvědavý pohled, jako kdyby si jí měla prozradit lék na souchotě. „Tak neumět. Však nemusíme umět všechno. Ostatně jsou na to prádelny a služebné. Je normální, že to neumíme.“ Nakrčí pak nos, snad jako kdyby se chtěla obhájit.

„Ráno. Dobře. To bude rozumné. Už teď mám hlad jako vlk, ale připadám si tak přejetá, že to i tak bez problémů zaspím.“ Zvedne ruce, aby si mezi slovy začala vytahovat spony z vyčesaných vlasů. Pak už se dáte do těch krátkých příprav na spánek. Dveře koupelny se netrhnou, ale nakonec vše nějak bez větších dohadů zvládnete. Priscilla si přetáhne přes hlavu dlouhou noční košili s modrými kvítky, než bosky vykročí k lampám.

„Dobře, tak dobrou noc, Vero.“ Usměje se měkce, než stáhne poslední knot lampy a pokoj se ponoří do tmy rušené pouze trochou světla prosvítajícího sem skrz závěsy z ulice. Ještě se ozve pár tichých došlápnutí bosých nohou na dřevěné podlaze, než i tvá sestra vklouzne pod přikrývky do své postele. Její protáhlé zívnutí napoví, že dnes váš žádné sáhodlouhé špitání mezi sestrami nečeká.

A ty? Ty pomalu zavřeš oči. Je to zvláštní. Při každé tvé návštěvě. Cítíš se tu tak… Doma. Více než v Davenportu. Sem…“

☩

„… Patříme. Ty i já.“ Povytáhne koutek rtů do toho tak známého úsměvu, zatímco bok po boku kráčíte sálem z černého kamene.

„Kdo by to byl řekl, že si jednoho dne postavíme vlastní domov. Všichni společně. Ale především my dva.“ Zpomalí pár kroky a zastaví se, aby jeho ruka sklouzla po tvé paži až k prstům, které stiskne ve své dlani.  

„Mám pro tebe zajímavé zprávy… Dobré zprávy.“ Nakloní se k tobě blíže tvář lemovaná prameny sněhově bílých vlasů, zatímco v jeho melodickém hlase zaznívá jistá tajemnost.

„Hmm, mám se ptát na co myslíš?“ Pobaveně po tobě sklouzne pohledem, než zruší zbytek vzdálenosti mezi vámi. Jste tu sami. V této části paláce se málokdy někdo pohybuje. Není určena jen tak někomu. Ale vám? Vám ano. Jako celé tohle město.

„Ne, jde o Zrcadlo. Díky pár… věcem se nám povedl jistý průlom. Bude to třeba ještě pořádně vyzkoušet, ale vypadá to, že jeden ze střepů velmi slibně reaguje se vzpomínkami. Je to začátek, ale…“ Zvedne ruku, aby ti přejel lehce palcem po hraně čelisti. „Ale jsme na dobré cestě…“

 „Ke všemu, Z...“

☩

„..Ero… Vero…Vero. Ještě spíš?“  Slyšíš známý hlas, který ale nepatří jemu. Priscilla stojí u okna, které dle čerstvého a poněkud studeného vzduchu zrovna opět dovřela.

„Já, omlouvám se. Ale spala si tak tvrdě. Trochu jsem se bála.“ Věnuje ti omluvné pousmání, zatímco přejde zpátky ke své posteli, na kterou se posadí. Rozpuštěné zrzavé vlasy jí spadají stále po noční košili s kvítky, ale oproti tvým neposedným kudrlinám vypadají i teď takto neučesané o poznání upraveněji.

„Vypadá to, že nakonec cesta víc zmohla paní cestovatelku.“ Škádlivě se ušklíbne.

„Tak.. Co bude dnes v plánu? Tedy, musím říct, že hlad mám ještě větší než včera a za dobrý čaj bych prodala vlastní matku. I když tu možná i za ten špatný.“ Pokračuje ve viditelně nezvykle dobrém rozmaru. Zvláště za poslední dny si takto Priscillu prakticky neviděla. Usmívá se a překypuje energií.

„Hmm, mám si vzít spíše tyhle modré nebo tyto černé?“ Ukáže na pár židlí, na které už si během tvého spánku nachystala dvojici šatů. „Kdo jiný by mi měl poradit než odbornice jako ty.“

A tak se začnete chystat. Sice není úplně brzké ráno, ale ze dne vám zbývá ještě spousta. Stačí jen vyrazit.

Delilah Blair Flanagan

Úhledný balíček knih zabalených v hnědém papíru a převázaných provázkem zůstane ve voze a ty se vydáš směrem do budovy nakladatelství. Tohle místo je poměrně překvapivé vzhledem ke kvalitě, kterou měly Penfieldovy romány. Na druhou stranu, zbohatnout na vědeckých věstnících asi takto nepůjde.

Tvá přítomnost si po chvíli přitáhne pozornost jistého mladíka, který se tě zeptá na tu jednoduchou otázku, jenž je však i hodná zamyšlení – Máš tu domluvenou schůzku? Začneš tedy vysvětlovat. Alespoň tu trochu, co máš v hlavě. Víc ostatně zrovna on nepotřebuje vědět.

„V tom případě to vypadá, že chcete mluvit s paní Wolstonovou?“ Drobně se zamračí, a ještě jednou si tě pozorně prohlédne. Ne, jméno Vernier mu viditelně nic neřekne. Vidíš to na jeho tváři, kterou v tom momentu neprolétla žádná výraznější emoce.

„Hmm, bohužel paní Wolstonová je velmi vytížená osoba. Zrovna je na nějakém jednání. Samozřejmě si tu mohu napsat vaše jméno a domluvit s ní schůzku, pokud bude mít zájem. Pojďte…“ Pousměje se zdvořile, než ti pokyne rukou k jednomu místu, kde leží na stole pár psacích potřeb a návštěvní kniha v lesklých kožených deskách. Ozve se tiché listování papírem, zatímco mladík hledá chvíli ve stránkách, než najde tu správnou.

„Takže za jakým účelem chcete s paní Wolstonovou jednat?“ Zalétne k tobě krátce jeho pohled. „Každopádně, vypadá to, že tu nějaké volné místo bude tak, hmmm… za týden. Pokud ale máte nějaké ukázky vlastního díla, můžete je tu nechat už dnes.“ Pokývne hlavou, ve které si už o tobě nejspíše udělal nějaký obrázek. „Prohlédnou je zodpovědné osoby. Neříkám, že se vše dostane na stůl přímo paní Wolstonové, ale pokud to bude dobré, určitě se vám ozveme.“ Pokračuje zdvořilým tónem, zatímco tobě se plán začíná pomalu ale jistě rozplývat.

…

„Benjamine!“ Ozve se zčistajasna zpoza vás ostrý, ale poněkud nakřáplý ženský hlas.

„Paní Wolstonová!“ Napřímí se mladík, jako kdyby mu někdo nad hlavou prásknul bičem.

Oba se zahledíte k širokým proskleným dveřím, kterými zrovna prochází do vstupního sálu žena. Je to od pohledu dáma pokročilejšího věku. Žádná mladice. Ale velmi dobře udržovaná dáma se stále jiskrným pohledem. Prošedivělé vlasy má vyčesané do nabíraného účesu a oblečená je ve světlých krémových šatech. Nelze si také nevšimnout výrazných zlatých šperků, které jen potvrdí to, že madam Wolstonová nebude mít hluboko do kapsy.

„Kde jsou mé přehledy? Měly být ráno na mém stole.“ Pokračuje žena direktivním tónem, aniž by ji tvá přítomnost u této výměny snad jakkoliv trápila.

„Omlouvám se, madam. Byla jste dnes v práci dřív a já… Mám je tady nachystané. Myslel jsem, že…“

„Myslel… Myslel? Víš, co se říká o myšlení.“ Zastaví se klapot jejích podpatků kousek od vás a tebe ovane vůně zapálené cigarety z cigaretové špičky, kterou drží mezi prsty. Její světle modré oči sklouznou i po tobě. Zcela nápadně si tě přeměří od hlavy až k patě, než jen lehce nakloní hlavu na stranu a pak nakrčí přemýšlivě obočí.

„My se známe, drahá?“